Písmo slavných osobností - Leonardo da Vinci

.







Leonardo Da Vinci














Leonardovo tajemství


Všimněme si velkorysých tahů nahoru a doprava, připomínajících sloup a kolmý trám. Tah se vzedme vysoko (směrem do sféry ducha a rozumu), pak učiní smyčku vlevo nahoře (oblast věčných idejí, archetypů; kulatý tvar smyčky svědčí o imaginačním, fantazijním nazřením těchto principů) a pokračuje daleko doprava (budoucnost, pokrok); někdy dokonce tak daleko, že pokračuje nad následujícími slovy! Jakoby sám tušil, že jeho myšlenky budou formovat kulturu stovky let po jeho smrti, a takto nadčasově k nim přistupoval. Písmo zrcadlově obrátitelné vlevo a vpravo jakoby stálo mimo proud času dopředu nebo dozadu, v jakési věčné přítomnosti, zlatém věku (řezu?) mezi minulostí a budoucností. Trám jakoby říkal toto: nazírám (pravou hemisférou, ve snění, ve vizi) principy odvěké a tyto dle příslušných znalostí technických a matematických aplikuji na všechny obory lidské činnosti; takto konstruuji, vytyčuji, stavím, jako konstruktér božské reality. Prvotní principy rozvádím do jednotlivin, a v jednotlivinách (v přírodě) zřím, nacházím, objevuji tytéž prvotní principy. Trámy se tyčí do takové výšky, do jaké by se (ve středověku) smrtelník bál pohlédnout; čtěme ambice a vzlet Daidala, jenž se touží rovnat bohům.

Ano, je renesance, vzkříšení světla v člověku!

Kolmé, malé písmo (ve střední zóně) však svědčí o ukázněnosti, střídmosti a věcnosti. Ve vztahu k realitě nebyl básníkem, nýbrž nezauja
tým pozorovatelem a věčným učněm.

Nicméně tvary připomínající k sobě obrácenou dýku začínající vlevo nahoře „fajfkovitým“ obloukem jakoby odrážely dobu, v níž fanatická víra, předsudky a dogmata krutě se podepisovaly na osudech lidí, kteří toužili kráčet svojí cestou a dovolili si nezávisle myslet; středověký požár dosud neuhasl. Možná, že Leonardo čelil nejenom tlaku ze strany církve, ale i svého vlastního svědomí, které odsuzovalo tělesnost až k pokraji askeze a sebemrskačství; jakoby nejen venku, ale i ve svém nitru musel svádět boj s mučivými výčitkami a sebedestrukcí.

Ale jsou tu i jiné varianty spodních délek: fantastické oblouky, které se hadovitě vinou, leč vlastně nikdy nekopírují klasický tvar písmene y: jakoby se mu naopak snažily za každou cenu vyhnout. (Tlaková přemístění, oblouk zleva doprava). Jakoby zde, v nevědomí, v oblasti pudové, vše bylo naruby. Zdá se mi, že se všechny tyto tvary vyhýbají jedné zóně: levému dolnímu kvadrantu, kam jinak klasický oblouk y přirozeně zamíří, aby se pak opět vrátil nad linku. Levý dolní kvadrant je sférou našeho původu a počátku, mateřství a mateřského lůna. V tuto chvíli cítím nutkání na okamžik náš exkurz do Leonardova písma přerušit, abychom se podívali na okolnosti jeho životopisu, zda nenajdeme nějaké spojnice...

Dočítám se, že byl nemanželským dítětem právníka a venkovské služky. Nemohl se Leonardo za svůj původ (ze strany matky) stydět? Nepociťoval jakési ponížení nebo netrpěl traumatickými vzpomínkami na dětství? Nevím, ale písmo by tomu nasvědčovalo.

Údajně se o jeho dětství nedochovalo žádné svědectví, jen tato vzpomínka:

"Psát tak zevrubně o jestřábu se zdá být mým osudem, neboť má první vzpomínka z dětství je taková, že ke mně přilétl jestřáb, ocasem mi vnikl do úst a uvnitř mých úst jím pak pohyboval."

Na úrovni symbolického myšlení by to byl dobrý důvod, proč se (na ploše písma) vyhýbat levému dolnímu kvadrantu, který představuje původ - kolébku.

Sigmund Freud na toto téma ve své stati o Leonardovi říká: "Leonardův charakter i celý jeho pozdější život byl tvořen náhodnou okolností, že se narodil jako nemanželský syn a měl příliš jemnou matku". A ke slavné Moně Lise: "Její dobře známý okouzlující úsměv budí podezření, že skrývá tajemství lásky. Síla Leonardova umění vytváří postavy, v nichž blažené sepětí přirozenosti mužské s přirozeností ženskou je ukojením touhy chlapce okouzleného vlastní matkou."

V závěru svého spisu dospívá Freud ke zjištění, že Leonardo da Vinci byl homosexuál.

K témuž výsledku nemohu na základě Leonardova rukopisu s jistotou dospět. Připomínám, že sexuální orientace není z písma rozeznatelná. Následující tvrzení je nutnot chápat v kontextu historické epochy, která dosud žila pod jhem církevních dogmat, která homosexualitu zatracovala. Pro homosexualitu (respektive, dle mého soudu, spíše pro bisexualitu, promítající se do podivuhodně zrcadlové androgynity já - ty, bisexualitu jaksi božskou, hermeticky dokonalou) by hovořila ona zvláštní převrácení směru smyček v dolní zóně (sublimace pudové energie). Rovněž smyčky vstupující hluboko do 4. kvadrantu (vpravo dole), což značí enormní konflikty v pudové oblasti - ve vztahu k přijetí tělesnosti, která ho vábila i odpuzovala. Tedy: fascinovala. A také dýkovité tvary - trýznivé svědomí soustřeďující agresi k sobě samému.

Hypotéza o homosexualitě resp. bisexualitě by objasňovala, proč se Leonardo cítil pronásledován vírou starých věků a učením církve: ve své duši, ve svém nevědomí stále v sobě nesl mocné, hrůzné, fantazijní výtvory středověku a ty ho trýznily představou o věčném zatracení. Snad se jim snažil čelit na úrovni rozumu, kde byl nad tyto věci dalece povznesen, avšak výčitkám, pocházejích z archaičtějších částí svého svědomí, se dostatečně ubránit nemohl a zřejmě tím trpěl.

Jeho duch se mohl dotknout sfér nadčasových a univerzálně platných, ale podle stop, které nám zanechal ve svém písmu, byl svými pudy těžce stíhán, ačkoli se je snažil tou nejušlechtilejší cestou přetavit v neskonalou krásu uměleckou. A snad právě tam, ve svém umění, nechal navždy znít své tajemství. Tajemství mocnější než jakékoli časově podmíněné uchopení sexuality prostřednictím vědy nebo grafologie.





Freud při analýze Da Vinciho vzpomínky postupuje zhruba takto:

Opakované vnikání ocasu do úst odpovídá jednak procesu kojení matkou a závislosti na matce, jednak slovo "ocas" má v italštině ("coda") stejné konotace se slovem penis jako v češtině ("Není pták jako pták"). Freud se domnívá, že do určitého věku si Leonardo myslel, jelikož vyrůstal do pěti let bez otce, že jeho matka musí mít penis stejně jako on sám. Zafixoval si tedy jakousi prapředstavu oboupohlavní matky, která má prsa i penis, což odpovídá symbolice egyptského supího božstva (konkrétně Hathor - viz Archetyp matky). O supech se v Egyptě soudilo, že jsou to výhradně samičky a že jejich oplodnění se děje výhradně větrem. V Leonardově době prý byla tato symbolika obecně známa, kněží ji používali jako argument, proč by nemohla být Panna Marie oplodněna Duchem svatým, proto si Leonardo promítl matku do své "vzpomínky" jako supa s ocasem. Leonardovu homosexualitu vysvětluje Freud silnou láskou k matce, chyběním otcovské postavy (do klíčových pěti let) a identifikací s matkou. Pokud homosexuál tohoto typu zaměřuje libido na nějaký objekt, pak tak činí narcistní volbou - to jest přesune sám sebe do pozice matky a její láskou jakoby miluje ono dítě mužského pohlaví, tedy sebe, to malé dítě, jímž sám kdysi byl. Současně se fixuje na penis, je schopen milovat jen osobu s penisem, protože v onom okamžiku, kdy jako dítě zjistil, že matka nemá penis (do určité doby se domníval, že jej mají všichni jako on sám), se ho zmocnila kastrační úzkost (strach, že by o svůj penis mohl také přijít, když jej matka nemá). Tuto kastrační úzkost řeší regresí do stavu, než se tato úzkost objevila, to jest, kdy žil ještě v blažené nevědomosti, že všichni přece mají penis, i matka. Právě tuto regresivní, obrannou tendenci má Leonardova vzpomínka.

Leonardova cudnost

Dále Freud zmiňuje, že Leonardo da Vinci, na rozdíl od většiny umělců, o sexualitě skoro nikdy nehovořil ani nepsal, byl nadmíru cudný, a že své libido už od dětství přetavil v touhu po poznání. Tuto dětskou zvídavost explorující všechny končiny přírody si, na rozdíl od jiných, uchoval i ve své dospělosti.

Ve své době byl Leonardo obviněn z homosexuality, při soudním procesu byl však uznám nevinným. Spíše své zaměření projevoval výběrem krásných mladíků, kteří mu sloužili jako pomocníci a z nichž se nakonec nikdo umělecky neproslavil, z čehož Freud usuzuje, že jejich půvab byl zřejmě větší než jejich talent.

Sen o létání

Sen o létání (jímž byl Leonardo posedlý) je prý infantilním přáním po sexuálním styku: děti tímto snem vyjadřují touhu po sexuální zkušenosti, kterou samozřejmě v té době ještě neznají. Zajímavé je se tímto pohledem podívat na plán Tleskačova létajícího kola ukrytého uvnitř hlavolamu v díle Jaroslava Foglara. Největším tajemstvím dětství, ukrytého uvnitř Ježka v kleci, je sen o létání: sen o tom, jak jednoho dne sexualita procitne, a dětství tím nenávratně skončí. Tím, že byl plán létajícího kola ztracen, zamrzli hrdinové Jaroslava Foglara ve věčném dětství. Podobně o tom vypráví Jan Stern.

Příčina homosexuality?

Freud říká, že nechce brát vítr z plachet zastáncům názoru, že homosexualita je geneticky vrozená, neboť je mu to z humánních důvodů sympatické, aby se necítili diskriminováni. Ale dodává, že podle jeho zkušenosti s mnoha pacienty vyplývá, že jejich rodinná anamnéza byla stejná jako u Leonarda: chybějící, slabý nebo úzkost vzbuzující otec a z toho vyplývající identifikace s matkou a narcistní přesunutí libida na své vlastní já, které pak člověk "miluje" v jiném muži. Proč v jiném muži a ne ženě? Freud dodává, že tento typ homosexuála vychází s ženami samozřejmě velmi dobře a sdílí s nimi mnoho sympatií, neboť identifikací s matkou sdílí tak trochu jejich identitu. Ovšem nepřitahují ho sexuálně. Kastrační úzkost mu zabraňuje směřovat své libido na osobu, která nemá penis. Směřuje-li libido na osobu s penisem, může znovuzakoušet onu dětskou jistotu a bezpečí, kdy se cítilil milován svou matkou a kdy se domníval, že matka má penis jako on. Stavem lásky k osobě s penisem se znovu vrací do tohoto "rajského" stavu, kdy se ještě domníval, že penis mají "všichni a věčně". Šok z odhalení, že tomu tak není, se jakoby úzkostně vepsal do jeho podvědomí, takže zafixoval libido ve falické fázi psychosexuálního vývoje.

Podle Freuda je to samozřejmě jen jedna z příčin, které souvisejí se vznikem homosexuality, a to navíc určitého typu, nicméně ve své mnohaleté praxi s neurotiky si této opakované souvislosti nemohl nevšimnout. Může-li být homosexualita (v některých případech!) podmíněna takovým způsobem, který jsem popsal výše, pak je samozřejmě možné, že při odstranění příčin úzkosti, se najednou začne člověk chovat heterosexuálně. To odpovídá i zkušenosti psychoanalytičky Karen Horneyové.


Sigmund Freud: Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci


.

Žádné komentáře: