Neurotická osobnost naší doby podle Karen Horneyové

Psychologie
Egon Schiele
Karen Horneyová se vymezuje v celém svém díle vůči Freudovi, stejně jako většina ostatních neopsychoanalytiků. Zatímco Freud nahlíží původ neurózy v ranném dětství (orální, anální fixace libida), Horneyová přesunuje těžiště příčin neurózy do doby dospělosti:

„Nepovažuji za správné zaměřovat pozornost na dětství s jakousi jednostrannou fascinací a pozdější reakce považovat v podstatě za pouhé opakování reakcí dřívějších.“


Zatímco podle Freuda neurotik vytěsňuje afekty sexuálního rázu, podle Horneyové to již pro dnešní dobu neplatí: prošli jsme sexuální revolucí, sexualitu příjmáme jako přirozenou součást života - a problém dnešní doby je jiný, tvrdí Horneyová - je jím vytěsňená hostilita (nepřátelství, agrese).

Paradox dnešní doby je ten, že ačkoli je společnost postavená soupeřivosti a soutěži, jsme nuceni chovat se navenek přátelsky, s úsměvem, v práci i v osobních vztazích, a tak je to hostilita, agresivita, nepřátelské emoce vůči ostatním, které vyťesňujeme.

Vyťěsněné obsahy se ovšem hlásí o slovo, což se projevuje jako úzkost. O této úzkosti víme jen zpola, je neuvědomělá a silně ovlivňuje naše jednání a motivace. Úzkost znovu potlačujeme a bludný kruh neurotika se prohlubuje.

Zbavení se úzkosti, uklidnění, se stává hlavním motorem jednání, takže ztrácíme schopnost radovat se ze života. Neurotik trpí víc než ostatní lidé, ale není to tím, že by jeho život byl obtížnější: trpí úzkostí z imaginárních situací. Neurotik trpí tím, co není. Je natolik zaměstnán mechanismy, které mají vést ke zbavení se úzkosti (alkohol, závislé vztahy, touha po moci a majetku,) že nemá pokdy, aby byl šťastný; nanejvýš pocítí blaženou úlevu, když se úzkosti na chvíli zbaví.

V dnešní době neurotik řeší svou úzkost několika možnými způsoby, jednostranně se fixuje na jednu z následujících oblastí života:
  • neurotická potřeba citové náklonnosti: používáme vztah a závislost na druhém jako prostředek ke zbavení se vlastní úzkosti; tato motivace převažuje nad láskou, ovšem neurotik se domnívá, že se jedná o silnou vášeň; mechanismus této vášně je však roztáčen chorobnou úzkostí z vlastní zodpovědnosti a neschopnosti být sám; tendence k nezávislosti a hostilita je potlačována, abychom toho druhého neztratili, tím se závislost, zvaná "láska" prohlubuje
  • touha po moci: jako reakce na pocit vlastní bezmocnosti - projevuje se ve sklonu ovládat druhé
  • touha po prestiži: jako obrana proti pocitu ponížení - projevuje se ponižováním druhých
  • touha po majetku: jako opatření proti chudobě - projevuje se jako sklon omezovat druhé
  • neurotická soutěživost:
    • v dnešní "neurotické" době považovaná vlastně za normální a do určité míry žádoucí
    • jenže normální člověk chce být dobrý, neurotik musí být ve všech oborech nejlepší; ambice se mohou rozlézat do mnoha oblastí, takže nakonec nemá dost vytrvalosti vyniknout v jednom směru
    • i při úspěchu může zůstat zklamaný, nedokáže se radovat, protože nebylo vyhověno jeho přehnaným nárokům na sebe samého; své úspěchy znevažuje
    • "nikdo kromě mě nesmí být krásný, schopný, úspěšný" - porážka druhých je vlastně víc než jeho vítězství (projev hostility)
    • "jen jeden může uspět" = "neuspěje nikdo kromě mě"
    • nadměrná ambicióznost může být projevem snahy překazit snahy svých rodičů
    • v neurotikovi doutná nekritická a kompulzivní touha ponižovat druhé lidi
  • odstoupení od soutěže:
    • navenek se ambicí vzdává, protože má příliš mnoho inhibicí (zábran), aby je realizoval
    • vnitřně však přetrvává velikášský (grandiózní) blud jako reakce na zraněné sebevědomí
    • absence úspěchu vede k závisti, kterou si může paranoidně projikovat na druhé (že oni závidí jemu)
    • má pocit že ostatní jsou v sluneční záři, zatímco on (chudák) musí žít ve stínu
    • sklony k sebeznevažování

Charakteristika neurotika:

  • nadměrná závislost na souhlasu a citovém přijetí druhých lidí
  • pocity méněcennosti a nedostačivosti
  • nadměrné požadavky na druhé spojené se stejně velkým nezájmem o druhé - ačkoliv navenek se chová ohleduplně a je dychtivý pomoci; nejedná však se spontánní vřelostí, ale kompulzivně (=nutkavě)
  • hluboce zakořeněné přesvědčení, že nemůže být milován - které však vyplývá z toho, že neurotik sám není schopen někoho skutečně milovat, a tomuto faktu se brání tím, že zpochybňuje náklonnost druhých, odmítá ji - nebo se pyšně tváří "je mi to jedno"
  • neschopnost věřit žádným projeveným citům a nepřátelskost vůči všem ostatním
  • chtějí za každou cenu udělat dobrý dojem na všechny, být milováni všemi a vždy (nejen okruhem nejbližších, jak je tomu u normálních lidí) být milován za každou cenu, tato potřeba je nutkavá; jejím základem je pocit bezmocnosti a pocit, že je nikdo nemůže doopravdy milovat
  • chamtivost, neukojitelnost: projevuje se v jídle, nakupování, netrpělivosti; tato chamtivost je komplementární k potřebě citové náklonnosti; provází ji zvýšená míra úzkosti a hostility
  • neurotická žárlivost: je neúměrná a neodpovídá aktuálnímu nebezpečí; je to neustálý strach ze ztráty vlastnictví nějaké osoby nebo její lásky; "musíš milovat jen mě!"
  • potřeba být milován bezpodmínečně a bezvýhradně, bez kritiky, kterou neurotik nesnese; kritika je chápána jako odepření lásky
  • neurotik je hluboce přesvědčen, že nedokáže žít ze svých vlastních zdrojů, že všechno, co potřebuje, musí od někoho dostat, že veškerá odpovědnost za jeho život spočívá na druhých, a nikoli na něm
  • abnormální přecitlivělost k odmítnutí ze strany druhých
  • totéž se může projevovat jako plachost, inhibice, nadměrné zábrany ve vlastním projevu, protože se obávají odmítnutí
  • neurotik apeluje na soucit: "měl bys mě milovat, protože trpím a jsem bezmocný"; jeho utrpení je záminkou, proč by si měl dělat nadměrné nároky; apeluje na soucit, protože je přesvědčen, že není lásku schopen získat žádným jiným způsobem; do apelu je přimíchána hostilita, nevraživost, pokud není vyhověno, může se posléze mstít
  • neurotik apeluje na spravedlnost: "tolik jsem pro tebe udělal, co ty uděláš pro mě?" "přivodil jsi mi utrpení, a tudíž mi musíš pomoci, postarat se o mě, podpořit mě"; k apelu se připojují vyjádřené, ale spíše nevyjádřené (nechce přece o druhého přijít!) výhružky: hrozba sebevraždou, že si něco udělá atd.
  • neurotik trpí víc než ostatní lidé, trpí neustále, ale navenek to nemusí být pozorovatelné; ani on sám si toho nemusí být vědom













Řešení úzkosti skrze sexualitu

  • sexualita může být nástrojem k sebepotvrzení nebo prostředkem ke zbavení se úzkosti; hledání stále nových partnerů; nedostatečné rozlišování při volbě partnera
  • sexualita se stává náhradou citového vztahu, pokud neurotik věří, že získat citovou náklonnost je pro něj nemožné, pak vyhledává kontakty s oběma pohlavími; nejedná se však o skutečnou bisexualitu
  • zdánlivé homosexuální (bisexuální) tendence vymizí, jakmile na místo úzkosti nastoupí zdravé uklidnění, stejně tak zmizí nevýběrovost ve vztahu k opačnému pohlaví
  • mnoho homosexuálních tendencí pravěpodobně souvisí s neurotickou úzkostí - častěji, než by se mohlo zdát a než jsou si lidé ochotni připustit; vrhá to na téma homosexuality jiné světlo
  • hypersexualita je vlastně náhradou za neurotickou potřebu citové náklonnosti

Karen Horney: Neurotická osobnost naší doby, Portal 2007


Komunikační typy - vinič, usmiřovač, computer a rušič: srovánání s pohybem k lidem, proti lidem a od lidí podle Karen Horneyové




Karen Horneyová (16. září 1885 Hamburk, Německo - 4. prosince 1952New York, stát New York) byla americká psycholožka a psychiatrička německého původu. Je spolu s Erichem Frommem a H. S. Sullivanem představitelkou neopsychoanalýzy, konkrétně kulturní psychoanalýzy, vzdalující se od biologického determinismu klasického psychoanalýzy. Podle kulturní psychoanalýzy nemají na lidské chování nejzásadnější vliv pudové tendence člověka, ale sociální faktory prostředí. Spoluzaložila Americký institut psychoanalýzy.
Karen Horneyová vystudovala v Německu medicínu, ale v roce 1932 emigrovala do USA. Vstoupila do Psychoanalytického institutu, ale protože se čím dál víc odkláněla od klasické psychoanalýzy, dostávala se do sporu s kolegy. V roce 1941 z Institutu Horneyová odešla a založila Asociaci pro rozvoj psychoanalýzy, jejímiž členy byli také Erich Fromm a H. S. Sullivan.
zdroj: wikipedia

Symbolismus

Umění
Odilon Redon
Symbolismus
"Básnické a umělecké hnutí vzniklé ve Francii jako reakce na popisnost naturalismu a parnasismu. Symbol se měl stát prostředníkem mezi skutečným světem a světem duše a měl v náznaku odkrývat tajemství ukryté v nitru věcí a sugerovat je vnímateli. Symbolismus rozvinul básnickou obraznost a kladl důraz na hudebnost poezie, do které uvedl volný verš."

Kolektiv autorů: Encyklopedický slovník, Odeon, Praha 1993


"Symbolismus nepředstavuje žádný konkrétní malířský styl, ale duchovní názor umělecké generaci, nastupující v osmdesátých letech 19. století v literatuře a umění, jež k vyjádření svých různých představ používala různých formálních stylových prostředků. Symbolismus vznikl jako reakce na naturalismus v literatuře a impresionismus v malířství; místo napodobování vnějšího světa usiloval o výraz duchovních představ pomocí symbolů a bohatých dekorativních motivů. Kritik A. Aurier, obhájce P. Gauguina a V. van Gogha, definoval 1891 symbolismus v malířství ve svém článku v Mercure de France: Umělecké dílo musí být 1. ideové, protože jeho jediným ideálem je vyjádření ideje, 2. symbolické, protože vyjadřuje tuto ideu tvary, 3. syntetické, protože tyto tvary podává obecně pochopitelným způsobem, 4. subjektivní, protože předmět se nepovažuje za předmět o sobě, ale spíše za znak nějaké ideje, jehož prostřednictvím může být vyjádřena, 5. dekorativní, protože vlastní dekorativní malířství, jak je znali Egypťané a velmi pravděpodobně také Řekové a primitivové, není nic jiného než soudobá subjektivní, syntetická, symbolická a ideová manifestace umění."


Encyklopedie světového malířstvi - Autorský kolektiv pod vedením PhDr. Savý Šabouk DrSc.; Academia ČSAV 1975

Představitelé symbolismu:
  • G. Moreau, Puvis de Chavannes, O. Redon.
  • J. Ensor, angličtí pre-raffaelisté E. C. Burne-Jones, D. G. Rossetii, Millais a W. Crane, norský E. Munch
  • u nás: J. Preisler, J. Váchal, Preissing, F. Kupka a J. Zrzavý



František Kupka - Prométheus















František Kupka - Zjevení ticha
















František Kupka - Obdiv



















Přístup symbolismu je vlastně oproti grafologii obrácený: symbolisté se snaží o ztvárnění svých idejí a vizí prostřednictvím působivých a čitelných symbolů - grafologie se snaží proniknout hlouběji do nevědomí pisatele skrze jeho písemný projev. Písmeno je totiž na jedné straně znakem, pokud však má i působivou, výrazovou, estetickou složku, stává se symbolem. Zatímco znak odkazuje ke konvenčně ustanovené soustavě významů, symbol odkazuje k prožitku a k celé paletě významů v různých vrstvách nevědomí.Např. písmeno "x" je znakem odkazujícím k hlásce, kterou vyslovujeme "ks", avšak používáme jej také jako symbol neznáma - viz. "akta x". Jeho pootočením a pravotočivou rotací dostaneme hákový kříž, což je symbol, který je díky výzamovým vrstvám, jež na sebe váže, velmi působivý: aktualizuje celou řadu děsivých asociací v našem nevědomí. Do té míry, že byl jako symbol tabuizován.

Pojmové myšlení souvisí více se spojitostí písma, ostrostí, zdůrazněnou formou a hubeností, zatímco symbolické myšlení s nespojitostí, těstovitostí, převahou pohybu, nitkou a plností.
Následující ukázka české poezie od Karla Hlaváčka se podobá impressionistickým malbám. Tento druh senzuální, dojmové citlivosti, kdy se poddáváme náladám a snění je typický pro písmový znak těstovitosti. S nitkou zase souvisí naladění na hlubší nevědomé roviny duše a prolínání archetypů a reality, rovněž však pocit neurčité marnosti.


Symbolismus v české poezii


Karel Hlaváček


SVOU VIOLU JSEM NALADIL CO MOŽNÁ NEJHLOUBĚJI


Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji
a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.

Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad,
chci míti divné kouzlo starých, ironických balad.

A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji,
již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají …

Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho,
co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.

A míti toho naději a neurčitou něhu,
co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu,

a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámí,
jak chvění silných drátů utlumených sordinami,

a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat,
když na nejnižších polohách tmou chystají se plakat …

Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji,
když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji,

a vigilie přísná padá za lesy a vodu
a krajem velké tajemství jde slavných Božích Hodů.

Mé tenké prsty po strunách vždy nervózně se chvějí,
když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji …

Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji.




Karel Hlaváček
HRÁL KDOSI NA HOBOJ

Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní,
hrál vždycky na večer touž píseň mollovou
a ani nerozžal si oheň pobřežní,
neb všecky ohně, prý, tu zhasnou, uplovou.

Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží, v tmách,
na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál:
hrál pro svou Lhostejnost, či hrál spíš pro svůj Strach?
byl tichý Pastevec, či vyděděný Král?

Hrál smutně na hoboj. Vzduch zhluboka se chvěl
pod písní váhavou a jemnou, mollovou...
A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl:
jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou.






Symbol v pojetí Carla Gustava Junga

Podle Junga je symbol průmětem a amplifikací archetypu, jehož podstata je apriori nevyjádřitelná. Můžeme si představit kruh uprostřed něhož je archetyp. Poté si představme kužel světla nebo paprsek, který probíhá ze středu kruhu na jeho obvod. Na tomto obvodu nalezneme symbol. Tento symbol má nějakou podobu, ztvárnění, která odpovídá době a společnosti, která jej vytvořila, současně však odkazuje k univerzálnímu nadčasovému archetypu. Symbol je tedy průmětem archetypu na straně jedné, na straně druhé odpovídá potřebě nějakého společenství v určitém čase, která se k tomuto symbolu upíná. Tento symbol je nositelem idejí a myšlenek, má však i složku, která působí na emoce a nevědomí lidí, čímž se stává něčím působivým, struhujícím. (Připomeňme symbol kříže nebo srp s kladivem.) Stejný archetyp se může odrážet v mnoha symbolech a stejné symboly mohou odkazovat k více archetypům. Archetyp dítěte můžeme najít na obrazech madony s dítětem, zrovna tak v sousoší usměvavého ruského vojáka beroucího do náručí jásající dítě.
"Symbol je na jedné straně primitivním projevem nevědomí, na druhé straně ideou, která odpovídá nejvyššímu tušení vědomí."
C. G. Jung: Duše moderního člověka

Následující obraz Edvarda Muncha, jehož rovněž řadíme mezi symbolisty, však tradiční očekávání, které si spojujeme se symbolem Madonny, narušuje. Každé narušení očekávání je zdrojem emocí, umělci s ním pracují záměrně (např. režisér David Lynch na něm staví). Munchova Madonna je bez dítěte, svůdná jako sama Marie Magdalena. Snaží se o totéž nejznámější popová zpěvačka současnosti?




Edvard Munch: Madonna



Tvořili symbolisté svá díla záměrně, s předem vytvořenou představou, jak má dílo působit? Pravděpodobně ano. Edgar Allan Poe tak vytvořil svou nejznámější báseň Havran, a v jedné eseji (Filozofie básnické skladby) přímo líčí, jak tuto báseň "konstruoval". Nicméně výsledek je působivý. Posuďte sami.




Edgar Allan Poe
HAVRAN

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dvéře - a pak už ne.
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou jen a pak už ne."

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohybá je
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
jednou jen a pak již ne."

Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
"Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak, byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" - a poté otevřel jsem úslužně -
venku tma a víc už ne.

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení "Lenoro!" zní zimničně,
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc už ne.

Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne -
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne;" -
vítr a nic jiného už ne.

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."

Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká
bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření
pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné
na poprsí nade dveřmi - v póze velmi záhadné
a říká si: "Už víckrát ne."

Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru
jako duše v jedno slovo samotářsky zabrané -
až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu:
"Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne -
jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne."
Však havran dí: "Už víckrát ne."

Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí,
říkám si: "Toť bezpochyby pochyt velmi obratně
od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,
takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné -
pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,
jako je: Už víckrát ne!"

Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání,
přistrčil jsem křeslo mysle, že mne něco napadne,
když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu,
přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné,
nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné
"už víckrát ne".

Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady
pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,
kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři,
na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,
ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné,
ona víckrát, víckrát ne.

Zdálo se, že u stínidla houstne světlo od kadidla,
že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne.
"Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu
balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne,
po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne" -
však havran děl: "Už víckrát ne."

"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně -
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" -
havran dí: "Už víckrát ne."

"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine" -
havran dí: "Už víckrát ne."

"Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."

Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane -
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchopí se - víckrát ne.

Překlad: Vítězslav Nezval





Charles Baudelaire

MRŠINA

Co jsme to viděli to letní jitro boží,
vy moje lásko jediná?
V zatáčce pěšiny na kamenitém loži
ležela bídná mršina,

a nohy zvedajíc jak prostopášná žena
a plna žáru potíc jed,
strkala nestoudně, nedbale rozvalena
své pařící se břicho vpřed.

S hůr slunce pražilo, tak jako by ji chtělo
v tu chvíli celou upéct hned
a vrátit Přírodě, co spojovalo v tělo,
ve stonásobném množství zpět.

A nebe shlíželo k té pyšné kostře těla
jak ke kvetoucí květině.
Puch byl tak strašlivý, že jste div neomdlela
na sporé trávě v pěšině.

Ze břicha v rozkladu, nad kterým zněl šum hmyzu,
se táhly larvy v tisících,
a oblévajíce ty živé cáry slizu,
tekly jak hustý kal kol nich.

To vše se zvedlo hned, hned kleslo jako vlna,
či šumíc trysklo do výše,
jako by mršina, divného dechu plna,
tu žila dále množíc se.

A tento svět pak zněl, pln hudby neurčité,
jak šelest větrů nebo vod,
či zrní rytmicky přehazované sítě
a natřásané o překot.

Tvar zmizel, spíše sen, nic nežli skizza matná,
dlouhými časy otřelá,
kterou teď umělec, jestli se chopí plátna,
jen po paměti dodělá.

Za skálou čekala toulavá strašná fena,
a vzteklým zrakem měříc nás,
číhala na chvíli, kdy by se nerušena,
zas mohla pustit v hodokvas.

- A přece budete jak to tak strašné hnití,
sám mor té spouště zteřelé,
vy hvězdo očí mých, vy slunce mého bytí,
má vášni, vy můj anděle!

Ba, tak se budete, žel, jednou jevit světu
i vy, má kněžno něžných vnad,
až, s Bohem smířena, pod rovem tučných květů
se budete v prach rozpadat.

To, krásko, rcete však těm červům, kteří, hluší,
vás budou líbat kusadly,
že tvář a podstatu svých lásek chovám v duši,
i když se bědně rozpadly.



ze sbírky Květy zla (1957)
z francouzštiny přeložil Svatopluk Kadlec

Charles Baudelaire






.

Galerie - světelná kaligrafie

Umění.

Harumi Yamada





"ramadán"




4x Alan Jaras:
















.

Grafologie ve veřejném prostoru

Filosofie, Umění


  • Zásadní hranice probíhá vůči linii očí: co je nad ní, k tomu musíme vzhlížet, co je pod ní, k tomu se musíme sklánět.
  • Oční horizont v exteriéru odpovídá stojícímu nebo jdoucímu dospělému, v interiéru sedícímu.
  • Písmo nad očním horizontem si nechce dát nahlédnout „pod sukně“, takže se plocha, na níž je, k nám sklání.
  • Písmo není „dvourozměrné“, neboť se odehrává v prostoru jen zdánlivě, ve skutečnosti však v čase.
  • Vytahování čtenáře z vnějšího prostoru do vnitřního neprostoru je podmínkou čtení písma: písmo se nás buď nutkavě zmocňuje, nebo pro nás není.
  • Niternost, která se nám otevírá písmem, je falešná, neboť písmo zůstává ve vnějším prostoru a nutí nás se k němu vracet.
  • Písmo neumí být jenom vedle nás nebo s námi jako kámen nebo pes.
  • Písmo se nám snaží vsugerovat, že čtení písma je daleko důležitější než čtení světa (: za okny dopravního prostředku samé hlavy skloněné do písmen, ať je kolem cokoli!)
  • Jakákoli písmem pokrytá plocha se rovná tvrzení: Protože jsem víc než všechno kolem, čas se mnou strávený je nejlepším možným způsobem trávení času v tomto nicotném prostoru!
  • A při tom všem znásilňování se písmo skrývá za tím, co říká, jako by bylo jen nosičem sdělení.
  • Řečeno úplně po lopatě: písmo ve veřejném prostoru znehodnocuje veřejný prostor, narušuje dialog a kontakt tváří v tvář, je aktem duchovního terorismu.
  • Jak vidno, písmo nesnáší demokracii - proto si antidemokraté tak stěžují na konec literární civilizace a nástup „primitivní“ audiovizuality.
  • Aby mohlo oscilovat mezi prostorem a neprostorem, písmo není nikdy konstruováno jako třírozměrné, třetí rozměr je jen ztluštěním písma, které zeslabuje jeho sdělnost.
  • Velikánská písmena že přitahují? Právě naopak vyvolávají odstup, jinak by nebyla čitelná! Začarovávají nás v trpaslíky.


  • Způsob čtení po řádcích z nás dělá stejné pitomce jako paprsky v televizní obrazovce.
  • Řazení písmen za sebou je předstíráním řádu: je to spíš stopa po tom, kudy jsme sklouzávali po šikmé ploše úniku před sebou samými.
  • Každé písmeno na stěně domu je dalším pokusem vyhaslého šamana literární kultury dům začarovat.
  • Vyměnitelnost nápisu na domě ukazuje sílu revoluce – cokoli jde změnit – ale i její bezmoc – místo jednoho nápisu přijde jiný (a dům zůstává).
  • Sprostá slova napsaná ve veřejném prostoru jsou prozrazujícím přeřeknutím ducha doby.
  • Každý toužíme po tom, abychom vymysleli úplně jiné písmo nebo alespoň písmeno: všichni jsme zrovna zamilovaní do zavináče!

Převzato z časopisu Typ 4/2003

Test: Poznejte svou skrytou tvář

Převzatý příspěvěk
Zábavný projektivní test




Tento test je inspirován (převzali jsme fotografie a terminologii) podobným testem od Lipóta Szondiho, maďarského psychiatra z 19. století, který chtěl odhalovat skryté sklony osobnosti podle sympatií a antipatií, jež v lidech vyvolávaly fotografie psychopatů. Vycházel z principu "svůj k svému" a z poznatku, že na druhých většinou nejvíc nesnášíme to, co se nám nelíbí na nás samých a co potlačujeme.

Vyhodnocení testu pracuje s dvěma typy ego-obran.

  • Reaktivní výtvor: Úplně odmítneme své skryté sklony a kompenzujeme je tím, že se začneme chovat zcela opačně.
  • Sublimace: Skryté sklony nahradíme sociálně přijatelnějšími, nebo dokonce užitečnými postoji, uměleckými aktivitami, koníčky...
Před sebou vidíte osm portrétů více či méně sympatických lidí. Dobře si je prohlédněte a vyberte mezi nimi člověka, kterého byste opravdu neradi potkali v noci v podzemním parkovišti a kterého byste podezřívali z nejhoršího.



Vyberte si obrázek (A - H), který vás nejvíce děsí, a na konci si přečtěte vyhodnocení.



A
B
























C
D

























E
F
























G
H































Vyhodnocení:


A. Vybrali jste si sadistu.


Potlačené sklony: autoritářství, potřeba ovládat, zlomyslnost. Jestli jste si vybrali tento portrét inkvizitorského profesora, zřejmě před druhými i před sebou pečlivě skrýváte "silné sklony ke krutému, agresivnímu nebo ponižujícímu chování k ostatním".


Popření: Jste zcela neškodná bytost. Podřizujete se, jste schopni se obětovat, vždy připraveni pomáhat svým bližním. Jste usměvavý zaměstnanec, ochotný kolega. Zároveň však není snadné být vaším nadřízeným. Když se vám nechce do nějaké práce, děláte obstrukce hašteříte se, trucujete, jste neochotní...). Vaším stylem je pasivní rezistence, naléhání, které časem "otráví".


Sublimace: Své sklony uplatníte v určitých profesích - řezník, chirurg, policista, zubař, vyšetřující soudce... Nebo je můžete rozumově zdůvodňovat, vést dlouhé rozpravy o řádu a autoritě (syndrom "ředitele zeměkoule").


B. Vybrali jste si zuřivce.  


Potlačené sklony: impulzivita a násilí. Jestli jste dostali strach z tohoto chlapíka s hlavou pitbulla, znamená to, že jste v sobě potlačili, udusili silnou agresivitu.


Popření: Jste mírumilovní, často až extrémně laskaví. Jste přívětiví, přející, hotové dobrotisko, vzbuzujete dojem, že jste solidní a ovládáte své emoce. Vaše náklonnost bývá stabilní, máte silná pouta k lidem, věcem, idejím. Na konci dne však býváte často vyčerpaní. Vysiluje vás neustálé skrývání násilných sklonů, k němuž vás nutí touha být všem sympatičtí.


Sublimace: Svou impulzivitu někdy pozitivně využijete při sportu. Vedete dozajista hyperaktivní život. Váš čas zaplňují stovky projektů, organizujete spousty různých věcí nebo prostě jen vybíjíte svou energii na diskotéce.


C. Vybrali jste si katatonika. 


Potlačené sklony: blouznění, hyperaktivita v oblasti fantazie a intelektu. Pokud vás znepokojil ten usměvavý, špatně oholený typ, vřou a kypí ve vás síly, které vás mohou zcela odtrhnout od reality, jestliže s nimi něco neuděláte. ´


Popření: Upínáte se k jistotám, spoutávají vás stereotypní postoje nekladete si otázky, neinovujete, nehledáte změnu...). Jste prototyp stydlivky, který se překonává. Největší strach máte z toho, že ztratíte kontrolu. Díky tomu jste trochu rigidní, pořád v defenzivě, někdy zablokovaní, vždy podle pravidel. Zadržujete své pocity (málo je dáváte najevo, nedělá vám dobře podělit se o své city, přestat se ovládat...).


Sublimace: Vaše schopnost imaginace se často uplatní v různých tvůrčích činnostech, které však vždycky mají svůj řád. Stává se z vás tedy "zaměstnaný kreativec" - grafik, novinář, fotograf, stylista...


D. Vybrali jste si schizofreničku.


Potlačené sklony: izolovanost, špatné vnímání tělesných hranic, nedostatečné ovládání těla. Zježily se vám vlasy při pohledu na ty mrtvé oči a obličej bez výrazu? Poznáváte v nich totiž své vlastní démony - nezájem o sociální vztahy a omezený rejstřík citů".


Popření: Věříte na setkávání s lidmi, výměnu názorů, společnost. Chodíte hodně mezi lidi. Vaše zapojení mezi lidi však často neprobíhá k vaší spokojenosti, kontrastuje s vaším bídným intimním životem. V hloubi duše se cítíte pořád osamělí. Vaše vztahy zůstávají na povrchu, jsou odosobněné, nemají "šťávu", chybí v nich skutečné city. Ve skutečnosti vlastně druhé nepotřebujete, nepotřebujete s nimi žít.


Sublimace: Ve všem, co souvisí s intelektem, nebo v individualistických činnostech, jako je hudba, čtení, meditace. Své sklony můžete rovněž nasměrovat do nějaké mysticko-sportovní vášně (trekking, horolezectví...) nebo do zážitků, které vás oprostí od společnosti lidí (plavba osamělého mořeplavce kolem světa, odchod do kláštera...).


E. Vybrali jste si hysteričku.


Potlačené sklony: nestabilita, narcismus, exhibicionismus. Zdálo se vám, že se od této podivné dámy s těžkými víčky můžete dočkat lecjakých hanebností? To znamená, že ona ztělesňuje všechno, co na sobě nenávidíte - frenetickou chuť svádět, zálibu v okázalosti, touhu po uznání, sexuální přitažlivost...


Popření: Působíte dojmem rezervovaného, velmi do sebe uzavřeného člověka. Ve skutečnosti se ve vašem nitru stále hlásí o slovo a proti vaší vůli se neustále projevuje maskovaná faleš. Vaši touhu svádět často překrývají obsedantní projevy. Jste velmi pečliví, spořádaní ve svém chování, s puntičkářskými způsoby. Býváte "šik", máte klasický styl, jste zkrátka jako ze škatulky, ale vždycky s nějakým drobným doplňkem, který přitahuje pohledy.


Sublimace: Někdy si volíte neobvyklou specializaci (třeba latinskou filologii) nebo originální životní styl (rozhodnete se pro zaryté vegetariánství). Můžete mít po svém boku nápadnou osobu, aby s vámi kontrastovala. Nebo si osvojíte nějaký zvláštní zvyk - například olíznutí rtů, pokaždé než začnete mluvit.


F. Vybrali jste si ženu v depresi. 


Potlačené sklony: pochybnosti o vlastní hodnotě, pocity méněcennosti a viny. Je-li pro vás tato neškodná bytost ztělesněním toho nejhoršího, znamená to, že jste v podstatě hluboce smutní a pesimističtí, ale nedáváte to najevo.


Popření: Uvolněný a bezstarostný typ extravertní osobnosti. Někdy opravdu veselá kopa. V každém okamžiku z vás čiší dynamičnost, sebedůvěra a optimismus. Občas se projeví podráždění, špatná nálada a podivné návaly smutku (syndrom smutného klauna). Někdy také můžete působit podezřívavě a nevraživě.


Sublimace: Svého duševního utrpení se zbavujete tím, že se staráte o utrpení druhých (ošetřovatel, psycholog...). Anebo se uplatníte v náboženství či v boji za dobrou věc.


G. Vybrali jste si maniaka.  


Potlačené sklony: extraverze, vzrušení, sebepřeceňování, marnotratnost. Vzbuzuje ve vás ten žoviální dobrák nenávist a odpor? Asi v sobě skrýváte nadšení, které by z vás snadno mohlo udělat blouznivce a fanatika, v každém případě někoho, s kým se nedá žít.


Popření: Nesnášíte hluk, výstřelky, nevázanost, máte strach ze skandálu. Jste vzorem diskrétnosti, rezervovanosti a zdrženlivosti. Jste rozumní, šetrní, své chování dobře ovládáte, nic vám neuteče, žádný prohřešek nepronikne na povrch. Někdy se však vaše potlačovaná mánie projeví na druhých - máte na ně přehnané požadavky, potřebujete všechno kontrolovat, prověřovat, dohlížet...


Sublimace: Veselí společníci, duše party, jste schopni zorganizovat obrovské večírky, vymýšlet všemožné zábavy. Mohou z vás být odborníci na vztahy s veřejností, reklamu. 




H. Vybrali jste si zvrhlíka.


Potlačené sklony: homosexualita, transvestitismus. Zdá se vám, že by ten mladíček mohl být nebezpečným pederastem? Není pochyb o tom, že máte potíže s vlastní identitou, a to především sexuálního rázu.


Popření: Přehnaně, přespříliš projevujete své biologické pohlaví. Vaše postoje, vzhled, chování, zkrátka všechno na vás přímo křičí, že jste "opravdový" muž nebo "opravdová" žena. Jste skutečný chlapák nebo velmi sexy žena a v obou případech ďábelští svůdci (lovíte, shromažďujete "zářezy na pažbě"...). Vaším dalším zvláštním rysem je, že mezi vámi a jinými muži, resp. ženami panuje silná rivalita. Snažíte se jim přebrat jejich ženu, případně muže.


Sublimace: Angažujete se v boji za základní hodnoty - rovnost pohlaví, stejné platy, stejné zastoupení mužů a žen... Nebo máte talent (i úspěchy) v činnosti tradičně vyhrazené druhému pohlaví - v případě mužů např. móda, péče o vlasy, líčení, u žen zase motorky, pilotování stíhaček atd.



Rozhovor s prof. Dr. Vladimírem Tardym, 1969

Převzatý příspěvěk

Co soudíte o grafologii? Aneb sedm otázek psychologovi


Pane profesore, jaký je Váš názor na grafologii?

Myslím, že je dobré rozlišovat grafologii a psychologii písma, která je součástí psychologie vůbec. Grafologie byla ze začátku praktickou činností a kladla si za úkol, aby z písma jednotlivce zjistila jeho povahu, případně schopnosti nebo ještě některé jiné osobní znaky. Postupně se zdokonalovala, zejména koncem 19. století, kdy se s grafologií sblížili fyziologové, psychiatři a psychologové a snažili se z ní vybudovat vědeckou disciplínu. Ale poněvadž vedle toho stále byli v činnosti praktičtí grafologové, musíme i dnes rozlišovat tuto praktickou grafologii, která nemá vždy vědecké základy, a psychologii písma, která pracuje zcela vědeckými metodami, tvoří si hypotézy a teorie a podrobuje je prověřování.

Sám základní předpoklad praktických grafologů, že na základě písma jednotlivce lze určit jeho povahové vlastnosti, jeho stavy, případně i jiné osobní znaky, může být podroben pochybnostem. Skutečně se také stává, že některá písma poskytují k tomuto určení velmi málo podkladů. Současná psychologie proto zařazuje zkoumání těchto vztahů do širšího oboru, kterému se říká psychodiagnostika.

Úkolem diagnostiky je zjistit, jaké jsou duševní vlastnosti nebo stavy zkoumaného jedince na základě jeho projevů. Tedy na základě projevů ústních a písemných, na základě jeho gest, třeba i chůze a mimo jiné také na základě písma. Psycholog, který má před sebou osobu proto, aby o ní něco zjistil, podrobuje ji zkoumání různými diagnostickými prostředky. Zpravidla používá takových diagnostických pomůcek více. Je totiž známo, že jeden diagnostický prostředek sám o sobě nebývá spolehlivý. Tak například používáme rozhovorů s osobou, ale také jejího písemného vyjádření. Můžeme použít písma jako diagnostického prostředku a vedle toho třeba testu nebo rozboru hlasu. A teprve kombinací několika diagnostických prostředků dostáváme výstižnější, spolehlivější a také celistvější názor na osobnost.

Praktická grafologie, která se opírá jedině o písmo, je tedy vystavena riziku omylu. Odborníci zjišťovali, jak velké je toto riziko. Ukázalo se, že záleží na tom, kdo určení osobních rysů na základě písma provádí, zda je to zkušený odborník. A za druhé záleží na tom, o jaký případ písma a osoby jde. Některé osoby se v písmu projevují méně, jiné více. Stanovení osobních vlastností a stavů na základě jakéhokoliv projevu, tedy i písma, je však věcí psychologie. Proto každý, kdo odpovědně tento výklad provádí, musí být psychologem. Dřívější grafologové byli v tomto ohledu velmi často nevzdělaní.


Jak asi a kdy přišli lidé na to, že jsou nějaké vztahy mezi písmem a některými vlastnostmi i stavy člověka?
Na to se přišlo z několika pramenů, ale za nejdůležitější považuji ten, kterému se říká fyziognomika. Fyziognomika usuzuje na základě vnějšího vzhledu a projevu člověka na to, jaký je uvnitř, jaké jsou jeho duševní vlastnosti a stavy. Fyziognomika byla velmi populární v 18. století, ale tenkrát nedospěla k vědeckým výsledkům. Přesto však dala podněty k dalšímu vývoji zkoumání vztahů mezi projevy člověka a jeho vnějším vzhledem na straně jedné a duševními rysy a stavy na straně druhé.


Není to příliš odvážné tvrdit, že existuje určitý dost přesný vztah mezi písmem a jednotlivými a velmi specifickými vlastnostmi a stavy člověka?

Tento problém musím vyložit trochu podrobněji. Nejprve je třeba, aby byl každý písemný projev popsán podle určitých kategorií. Ty kategorie jsou dvojí: speciální (jako je tvar např. "a", "t" či jiných písmen nebo háčků a čárek) a obecnější (např. je-li písemný projev pravidelný nebo naopak, je-li v celém písemném projevu stálý tlak na podložku nebo je-li proměnlivý apod.).

Ukázalo se, že vztah mezi těmi prvními vlastnostmi písma, tedy rysy speciálními a psychickými rysy a stavy, je velmi volný. Naproti tomu vztah mezi obecnějšími znaky písma (jako je pravidelnost či nepravidelnost sklonu nebo průměrný tlak na podložku a tlak na držátko), které se dají vysoudit z hotového písemného produktu, je určitější. Ale ani zde neexistuje jednoznačné přiřazení mezi určitou vlastností písma a určitou duševní vlastností, případně stavem. Každý znak písma je z tohoto hlediska víceznačný. A naopak: každý duševní rys nebo stav se může projevovat v písmu několikerým způsobem.


Aby se dospělo k přiřazení jednoznačnému, je třeba vlastnosti písma kombinovat. Tím se dosáhne jisté pravidelnosti přiřazení znaků písma ke znakům duševním. Ovšem i tak tu neexistuje přísná zákonitost, nýbrž jenom pravděpodobnost, kterou lze statisticky zjišťovat jako menší nebo větší. Žádný diagnostický prostředek, tedy ani písmo, nemá přiřazení stoprocentní.


Jak to vypadá s grafologií u nás v Československu?
Zde bych především vzpomněl významného grafologa, který působil v Chomutově a v Praze, Viléma Schönfelda. Věnoval se také speciálním vědeckým výzkumům, sledoval např. souvislosti písma a duševních vlastností u tuberkulózních pacientů a u lékařů různých specializací a také souvislosti písma a inteligence měřené testy. Byl žákem zakladatele vědecké grafologie L. Klagese. Ve své knize "Učebnice vědecké grafologie" podává V. Schönfeld velmi srozumitelný výklad tohoto učení, doplněný některými novějšími zřeteli. Ale i této soustavě chybí statistické ověření.

Ostatní česká a slovenská grafologická literatura má hodnotu menší. Bylo však nesprávné, že se v minulých letech grafologie zcela odsuzovala. Dělo se to zřejmě na základě toho, že praktická grafologie není ničím stoprocentně spolehlivým. Tento fakt také brzdil další vědecký výzkum písma u nás. Naši odborní psychologové se psychologii písma, a tím i kritice a zhodnocení praktických grafologů, věnovali velmi málo. V tomto ohledu zaostáváme za celou řadou zemí.


A jak hodnotíte současnou úroveň grafologie vůbec?


Nebudu hodnotit grafologickou praxi, ale jen psychologii písma. Ta se na některých vysokých školách a výzkumných ústavech nyní horlivě pěstuje. Pokrok proti dřívějšímu průkopnickému stadiu je v tom, že se písmo jakožto diagnostický prostředek podrobuje stejně přísným měřítkům prověřování jako všechny ostatní diagnostické pomůcky. Tak už se např. alespoň předběžně dospělo k tomu, že se stanoví tzv. faktory písma, to jest ty obecné rysy, které jsou pro psychologii velmi důležité. Vedle toho se experimentálně i statisticky zkoumají souvislosti mezi těmito jednotlivými faktory a osobnostními vlastnostmi, které se zjišťují dotazníky, projektivními testy a podobně.


Mohl byste jako psycholog říci, kdo se může stát dobrým grafologem, zda je k tomu třeba nějakých zvláštních schopností?


Je k tomu třeba jak schopností, tak vzdělání. Nejdůležitější vzdělání pro praktického grafologa je vzdělání psychologické. Pracuje-li grafolog bez součinnosti s ostatním aparátem psychologické diagnostiky, nemůžeme jej považovat za seriozního odborníka. Schopnost pro tento obor psychodiagnostiky musí být zvláštní. Už v praxi se ukázalo, že někteří lidé reagují na odlišnost výrazu písma velmi málo a jiní zase velmi intenzivně.


Jaké je podle Vás místo grafologie, její správné zařazení?
Zde bych především opakoval, že grafologii jako samostatné povolání nelze považovat za seriozní. Takový grafolog velmi snadno, zvláště ve spolupráci s časopisy, upadá do šarlatánství. Diagnóza na základě vlastností písma, spojená s užitím dalších psychodiagnostických nástrojů, však může být velmi užitečnou pomůckou tam, kde k psychologům, psychiatrům a podobným pracovníkům přicházejí lidé se svými duševními problémy a kde se chtějí přeorientovat ve svém životě.

Nelze vyloučit, že někdy v budoucnosti i naši psychologové budou mít možnost se o této metodě blíže poučit. Dosud je tu hlavní závadou malá dostupnost potřebných zahraničních pramenů.


otištěno v časopisu Mladý svět č.11 v roce 1969


prof. Dr. Vladimír Tardy
(1906-1987)

Na UK absolvoval studium matematiky (1931), filozofie a psychologie (1936). Působil pak jako gymnaziální profesor, v 30. l. v pražském Psychotechnickém ústavu. Od počátku 30. let patřil k pilným přispěvatelům ČM (mj. tu recenzoval práce R. Carnapa, W. Dubislava, Ph. Franka, R. von Misese, K. Poppera, H. Reichenbacha, E. Rothackera aj.). V r. 1949 se na FF UK habilitoval z psychologie a v r. 1956 byl jmenován profesorem (od r. 1960 vedl tamější katedru psychologie). V l. 1957–70 byl ředitelem Psychologického ústavu ČSAV.

.

Světová písma

Nejpoužívanější abecedy a znakové systémy

Egypt

3100 - 400 př.n.l.




hieratické a hieroglyfické písmo:




Čínské písmo

1500 př.n.l - současnost
  • píše se shora dolů




Fénické písmo
1100 př.n.l. - 300 n.l.

  • 22 souhlásek



Hebrejské písmo
1000 př.n.l. - současnost
  • píše se zprava doleva





Řecké písmo
800 př.n.l. - současnost

  • řecká abeceda se vyvinula z fénické kolem 900 př.n.l.



Etruské písmo

700 př.n.l - 100 n.l.
  • ovlivnilo podobu latinky







Písma střední Ameriky
500 př.n.l. - 1697 n.l.
  • směr: různý




Futhark - runy
200 - 1600 n.l.






Arabské písmo

300 n.l. - současnost
  • píše se zprava doleva





Jáva
400 - současnost


tzv. aksara, moderní podoba: každé písmo představuje hlásku


Tibetské písmo

700 n.l. - současnost
  • píše se zleva doprava



Cyrilice
900 n.l. - současnost
  • rozvinula se z řecké abecedy



Latinka
700 n.l. - současnost







.