Konformita

Sociální psychologie

"Protikladem odvahy v naší společnosti není zbabělost, je to konformita."
(Rollo May)


1. Proč konformita?

Přemýšlel jsem, čím mě vlastně téma konformity zaujalo natolik, že jsem se rozhodl o něm psát. V myšlenkách jsem postupoval dále a dále do minulosti, až jsem se ocitl v mateřské školce. Právě servírovali buchtičky se šodó. Všem ohromně chutnali a všichni se na ně dychtivě těšili. Když jsem se rozhlédl, uvědomil jsem si, že jsou všichni ve stavu jakéhosi vytržení a že se snaží jeden imitovat nadšení druhého. Šířilo se to jako nákaza. Měl jsem pocit, že nejsou nadšení ani tak proto, že by každému skutečně tak chutnaly, jako spíše, že to jakoby bylo v módě, mít rád buchtičky se šodó bylo „in“ a všichni to tak spontánně a na jedné vlně cítili (možná i proto, že učitelky dopředu se zvláštním, posvátným důrazem upozorňovaly: „dnes budou, děti, buchtičky se šodó.“), a tak každému, věřím, doopravdy chutnaly, každý o tom sám sebe přesvědčil a byla to pravda. Nepochybuji o tom. Všichni si pochutnávali. V tu chvíli, jak jsem se rozhlížel kolem sebe, se mi však zvedl žaludek a musel jsem odběhnout na záchod. Od té doby nemám rád buchtičky se šodó. Čistě z principu. Můj dětský žaludek tehdy odmítl cosi akceptovat, cosi, co se šířilo jako nákaza, jako imitace imitace.

Teprve mnohem později po tomto zážitku z mateřské školky jsem se dozvěděl, že se tento princip nazývá konformita.

Mnohokrát jsem se k tomuto principu vrátil, když jsem se zabýval historií. Když jsem přemýšlel o příčinách chování lidí v totalitních režimech, o příčinách „zla“, jehož jsou lidé schopni. Psychologické studie konformity a pozoruhodné experimenty vrhají na tuto představu o „zlu“, „zkaženosti“ či „sadismu“ lidí úplně jiné světlo. Ukazují, že většina tohoto zla nebyla prováděna „psychopaty“, ale úplně „normálními“ lidmi jako jste vy a já. Ukazují, za jakých situačních podmínek dochází ke spuštění patologického chování u duševně zcela zdravých a normálně fungujících jedinců.

Téma konformity se v praxi proplétá s dalšími fenomény sociální psychologie jako je otázka poslušnosti vůči autoritám, anonymity či masky umožňující „odlidštěné“ či agresivnější chování, ale také se setkáme s termínem vyhovění, kam lze zařadit některé „šikovné“ techniky, které se nejspíše mohou hodit tam, kde se snažíme lidi přesvědčit o koupi našeho produktu. Všem těmto propojeným fenoménům je společný určitý tlak vyvíjený skupinou na jedince, zanechávající v něm posléze jemnější či ostřejší vnitřní konflikt. Zdá se, že jde okruh jevů, v nichž se jednotlivec snaží adaptovat ve své kultuře: proplout mezi „Skylou a Charybdou“ vnitřních a vnějších tlaků.



2. Vymezení pojmu konformita


„Konformitou se rozumí změny chování nebo názoru, které vznikají jako výsledek skutečného nebo domnělého tlaku jiného jedince, skupiny nebo společnosti… Konformita se vyznačuje tím, že lidé dělají něco, co sami nechtějí a co by nedělali bez sociálního tlaku.“ (Slaměník, 2008)

Téma konformity se týká interakce mezi jednotlivcem a sociální prostředím, přičemž prostředí vždy vystavuje jedince určitým tlakům. Tomuto tlaku čelí každý jedinec odlišně. Někdo je „tvárnější“, přístupnější a snadno podlehne sociálnímu „tvarování“, takovou osobnost nazýváme konformní; někdo je naopak schopen tomuto tlaku z nějakých důvodů čelit, hovoříme pak o osobnosti nezávislé nebo nonkonformní. Pokud takto používáme pojem konformita, jsme spíše na půdě psychologie osobnosti a snažíme se mírou konformity nebo nonkonformity charakterizovat jedince (viz část 6.0).

Téma konformity se však týká i fungování skupiny nebo nějakého sociálního systému – pak hovoříme o skupinové konformitě. Pro skupinu má konformita důležitý účel: zajišťuje její vnitřní kohezi (soudržnost), jednotu ideového rámce (jakési zastřešení, které legitimizuje její chování) a zacílení skupinové aktivity na pro ni žádoucí cíle (takže dochází k pomyslnému součtu vektorů v určitém směru). Konformita tímto způsobem zvyšuje efektivitu skupiny a zvýhodňuje ji vůči skupinám s menší mírou koheze. (V pradávných dobách bychom nejspíše hovořili o „semknutosti“ smečky, dnes bychom mohli hovořit například o synergii skupiny.)

Každá skupina má odlišný faktor tolerance vůči nonkonformním jedincům ve svých řadách, což závisí na sociálním postavení jedince (extravagantnímu umělci promineme více než profesoru gymnázia) a míře, v jaké by daný jednotlivec mohl vstupovat do konfliktu s jejími cíli (anarchista v dobách Rakouska-Uherska představuje potenciální ohrožení monarchie, zatímco dnes je v demokratické společnosti spíše neškodný). „Čím více je skupina jednotná, tím více odmítá nonkonformní jedince.“ (Nakonečný, 2000)

Naznačili jsme, že téma konformity souvisí s určitým tlakem, který působí na jedince ze strany společnosti. Tento tlak se může projevit různě. Může vést ke změně chování v tom smyslu, že člověk udělá něco, co by normálně neudělal (např. vstoupí do komunistické strany, s jejímiž ideami se vnitřně neidentifikuje) nebo v tom smyslu, že neudělá něco, co by jinak rád udělal (např. raději mlčí, je-li kárán svým nadřízeným). Ale tento tlak se nemusí projevit tím, že ovlivní chování jedince, může se promítnout i do myšlení a názorů jedince, takže člověk věří a vyznává něco, k čemu by jinak sám nedospěl.

Také jde o to, že společenský tlak se může ve svém působení na jednotlivce dostat do různé „hloubky“, respektive může vyvolat ze strany jednotlivce několik způsobů přijetí tohoto tlaku:

1. V případě, kdy jednotlivec působení společenského tlaku bez výhrady příjme, začíná jednat a myslet v souladu se skupinou, a nezažívá přitom vnitřní konflikt, pak hovoříme o tzv. akceptaci. Tlak je zcela absorbován a jedinec jej příjme „za svůj“, jakoby jej „hladce spolknul“. Od okamžiku akceptace věří, že vyznávané hodnoty, myšlenky a ideály jsou jeho vlastní (např. věrný stoupenec Svědků Jehovových).

2. V případě, že se na nás nějaký člověk obrátí s prosbou nebo požadavkem a my mu vyjdeme ve svém chování vstříc, hovoříme o tzv. vyhovění (compliance). Jedná se o tzv. konformitu vnější, protože my se s takovým chováním nemusíme nijak identifikovat – jenom to prostě „uděláme“. Jde o každodenní maličkosti. Příklad z bufetu: „Nechcete si vzít i ten poslední chlebíček, už je poslední…?“ „Ano, tak mi ho teda dejte.“ Pustíme sednout babičku v tramvaji, když cítíme upřené pohledy spolucestujících. Vyvěsíme vzorně sovětský a československý prapor do okna na požádání domovnice atd. Sice neradi, ale „vyhovíme“. Toto vyhovění tlaku na rozdíl od akceptace však zanechává v jednotlivci pocit vnitřního konfliktu, neboť jeho chování je v rozporu s tím, co by jinak rád udělal nebo neudělal. (Vyhovění může být naopak motivováno vyhnout se konfliktu vnějšímu.) Se specifickým případem na hranici vyhovění a poslušnosti se můžeme setkat na všech stupních škol, kdy se student snaží vyhovět přání, očekávání nebo dokonce příkazu učitele (např. „upozadí“ některé své názory), aby se vyhnul nějaké sankci a mohl školu „bez konfliktu“ dokončit. I to je ukázkový případ konformity a zřejmě souvisí s mírou tolerance vůči nonkonformitě na straně pedagoga. (Studie konformity mezi pedagogickými pracovníky by vůbec stála za samostatnou práci.) Více o vyhovění a technikách vyhovění v oddílu 4.

3. V případě, že se nesetkáme s pouhou prosbou o něco, ale rovnou příkazem, hovoříme už o tzv. poslušnosti (obedience). Tyto situace jsou prožívány jako krajně nepříjemné a obvykle zanechávají v jednotlivci ostrý konflikt, zvláště musí-li při uposlechnutí rozkazu jednat v rozporu se svým svědomím a morálními hodnotami. Kdyby však neuposlechl příkazu, mohl by očekávat ostrou sankci ze strany okolí. Bez poslušnosti se však neobejde fungování mnoha společenských institucí jako je armáda, policie či v dávných dobách církev a řády jako např. jezuité. S poslušností se však můžeme setkat i v rámci vztahu zaměstnanec – nadřízený, kde hrozí sankce v podobě „vyhození z práce“. Tématem poslušnosti se ve svých experimentech podrobně zabýval Stanley Milgram (viz. experiment 3.2.1).

Dalším pojmem, který se dotýká tématu konformity, je pojem deviace, který má pejorativní akcent a jeho významem je „nonkonformismus vůči nějaké kategorii norem“ (Nakonečný, 2000), popř. odchylka od nějaké konvence. (I české slovo „úchyl“ etymologicky značí „uchýlení se“ od nějaké „normální“, normami vymezené střední cesty).

Pojem deindividuace se týká důsledku konformních tlaků, které vedou až ke ztrátě vlastní individuality. S četných výzkumů (k nimž se dostaneme později) vyplývá, že právě deindividuace a anonymita (viz. experiment 3.2.2 a 3.2.3) souvisí se ztrátou morálních korektivů lidského chování a s tematikou tzv. „zla“. Co je to zlo? „Zlo je úmyslné chování (nebo snaha k takovému chování přimět jiné), která ponižuje, odlidšťuje, poškozuje, ničí nebo zabíjí jiné lidi.“ (Zimbardo, 2005) . Zimbardo upozorňuje na lidskou iluzi o neprostupné hranici mezi „námi dobrými“ a „tamtěmi zlými“. Solženicyn v Souostroví Gulag na toto téma píše:

Kdyby tak zloduchové prostě páchali zlo a bylo jen třeba je oddělit od ostatních a zbavit se jich. Ale hranice oddělující dobré od zlého probíhá srdcem každé lidské bytosti.“

Následující experimenty na téma konformity a poslušnosti naopak ukazují, že podobného zla by mohl být schopen každý z nás, pokud by se vyskytly vhodné situační podmínky. Zimbardo přesouvá těžiště pozornost od tzv. zlých nebo deviantních osob (ve skutečnosti se ukáže, že se při „konání zla“ vždy jednalo o duševně normální lidské bytosti) směrem k situaci samé, jejíž kombinované tlaky v podstatě mohou zlomit každého (není-li opravdovým „hrdinou“, jak Zimbardo doporučuje nazývat ty, kteří se nenechali zlomit tlakem prostředí v extrémních podmínkách). Zimbardo upozorňuje, že morální odsuzování „pachatelů zla“ (pod extrémním sociálním tlakem) je obvykle scestné, nic neřeší, jen přesouvá vinu (jako horký brambor) a že naopak zakrývá cestu k porozumění a objektivní analýze podmínek, které k takovému jednání vedly a které jej umožnily.



3. Experimenty

3.1 Klasické studie konformity

3.1.1 Mutzafer Sherif

Mutzafer Sherif, Turek studující v Americe psychologii, měl možnost pozorovat rozdíly mezi kulturními normami dvou odlišných národností a tlaky obou těchto kultur na konformitu, která lidem, kteří jsou nevzdělaní a nejistí, jejich kultura umožňuje, že se vlastně v rámci konformity mají kognitivně a názorově o co opřít. Sherif provedl laboratorní experiment (1936) s použitím autokinetického efektu: v temné místnosti se horizontálně do stran pohybuje světelný bod. Proband má odhadnout vzdálenost, kterou bod opisuje. Jelikož v místnosti není žádný další vztažný bod, aby jeho odhad mohl být jakkoli přesný, jde spíše o čiré hádání. Sherif po té probandy umisťoval do skupin po třech po dobu čtyř dnů. Během experimentu docházelo k vzájemnému ovlivňování odhadů, takže na konci experimentu již nikdo nezastával své stanovisko z prvního dne; odhady tendovaly k průměru. Během čtyř dnů došlo k vytvoření norem pro posouzení tohoto jevu, který najednou probandům umožnil mít pocit, že se mají o co opřít. Lidské bytosti tedy mají tendenci k vytváření skupinových kognitivních normativů, které jim posléze mají sloužit k orientaci v jejich životním prostoru. (Slaměník, 2008)

3.1.2 Solomon Asch

V tomto experimentu Solomona Asche (1951) byl zkoumaný subjekt zařazen do 7 – 9členné skupiny lidí, kteří byli ve skutečnosti spolupracovníky experimentátora. Byl ukázána úsečka o určité délce a subjekt měl určit, která ze tří nabízených úseček je stejně dlouhá jako původní vzor, přičemž tato úloha byla poměrně snadná. Subjekt odpovídal jako předposlední. Pokud ostatní členové skupiny odpověděli správně, subjekt odpověděl také správně. Avšak pokud ostatní odpověděli špatně, ve 37% odpověděl subjekt také špatně (nechal se zviklat ke špatné odpovědi pod tlakem skupiny). Většina osob po té popisovala, že prožívala vnitřní konflikt a pochybnosti a nechtěla se lišit od mínění ostatních. (Slaměník, 2008)

3.2 Experimenty na téma poslušnosti, anonymity a nálepkování

3.2.1 Milgramovy výzkumy na téma slepé poslušnosti vůči autoritě

Stanley Milgram provedl svůj první experiment na Yale University (Connecticut). Dobrovolníci byli získáni přes inzerát, s odměnou 4 dolary za hodinu a bylo jim řečeno, že se zúčastní průkopnického výzkumu na téma ‚vliv trestu na učení’. Experiment spočíval v tom, že účastníci experimentu dostali za úkol v roli učitele testovat žákovu paměť a sledovat odpovědi „žáka“: v případě, že odpověděl žáka byla chybná, měli stisknout tlačítko, které žákovi udělilo elektrický šok. S počtem špatných odpovědí se zvyšovalo i elektrické napětí elektrošoků, až na úroveň 450 voltů. Před samotným experimentem dostal každý „učitel“ šok o napětí 45 voltů, aby se o reálném účinku přesvědčil na vlastní kůži. Před zraky učitele žáka experimentátoři připoutali ke křeslu a na zápěstí mu umístili elektrody. Po té učitele odvedli do vedlejší místnosti s panelem s 30 spínači seřazenými podle napětí od 14 do 450 voltů. Žák ve skutečnosti šoky sice nedostával, ale při 120 voltech naříkal, při 150 vykřikoval, aby byl vyproštěn, při 270 křičel jako při mučení, při 300 a 315 křičel, že odmítá vypovídat a úpěnlivě prosil o ukončení experimentu. Experimentátor jej ale upozornil, že žádná odpověď bude brána jako špatná. Při 330 se žák již zcela odmlčel.

V případě, že se žák zarazil, autoritativní postava výzkumníka v bílém plášti ho stroze pobídla příkazy „pokračujte prosím“, „experiment vyžaduje, abyste pokračoval“, „je naprosto nezbytné, abyste pokračoval“ a „nemáte jinou volbu, musíte pokračovat.“ Pokud i po čtvrté výzvě odmítl učitel pokračovat, experiment byl ukončen. (Vidíme tedy, že nebyl problém z experimentu vystoupit, jedině čtyřnásobný příkaz vědecké autority stál v cestě ukončení experimentu.)

Před provedením experimentu Milgram oslovil 40 psychiatrů, aby se pokusili odhadnout výsledek tohoto experimentu. Tipovali, že na hranici 450 voltů zajde pouhé 1% učitelů (největších sadistů). Zimbardo (2005) uvádí, že se dopustili základní atribuční chyby, protože díky svému vzdělání přecenili dispoziční perspektivu a ignorovali situační determinanty. Je to ukázkový příklad selhání expertního stanoviska.

A nyní skutečný výsledek experimentu, který byl šokující. 67% zúčastněných zašlo až k nejvyšší hranici 450 voltů. Není třeba upozorňovat, že je to hranice smrtelná. 67% amerických občanů byli schopni vraždit „neškodné žáčky“ ve vedlejší místnosti za nesprávné odpovědi v paměťovém testu. Nikdo jim nemířil na hlavu zbraní, vše dělali dobrovolně, pouze na příkaz autority. Do té doby se celý svět děsil „zlých němců“, kteří byli schopni hromadného vyvražďování Židů; nyní tento experiment ukázal, že stejných činů je schopna většina (americké) populace.

Milgram provedl celkem 21 experimentů na více než tisíci subjektech rozdílného věku, pohlaví, původu a vzdělání a dospěl k těmto závěrům:
• Hlasitost protestů žáka neovlivňuje poslušnost.
• Blízkost trestajícího a trestaného (v jedné místnosti) snižuje poslušnost na 40%, trpění žáka dle Milgrama vyvolává silnější emoční odezvu u učitele.
• Vzdálenost autority (odchod z místnosti) vede k prudkému poklesu poslušnosti (na 21%). Náhradník na místě autority nestačí.
• Prestiž autority je klíčová. Podobné experimenty mimo Yaleskou univerzitu ve středoškolských podmínkách vedly k poklesu poslušnosti na 48%
• Sledování sobě podobných lidí, kteří jsou poslušní vůči autoritě zvyšuje poslušnost, zatímco sledování sobě podobných lidí, kteří se bouří, poslušnost dramaticky snižuje.
• Když oběť sama žádala o uštědření šoku nebo se chovala jako masochista, téměř nikdo jí “nevyhověl”. (Známá věta z amerických filmů: “Na co čekáš? Tak už mě konečně zastřel!”, je tedy zřejmě účinnou obranou).
• Co se týče etických diskuzí: Pouhé 1% zúčastněných litovalo, že se experimentu zúčastnilo, ale u žádného z nich nebyla po roce zjištěna traumatická reakce. 84% zúčastněných se na experimentu podílelo rádo.
• Srovnání Milgramových experimentů poslušnosti a událostech v nacistickém Německu zůstává sporné pro: a) čistě laboratorní podmínky experimentu, b) nevysvětluje nadšení nebo vlastní iniciativu některých Němců, kteří konali nad rámec pouhé poslušnosti (zřejmě se jedná o jinou psycho-sociální dynamiku, která může mít různá vysvětlení; např. Smirgelová, Le Bon: Psychologie davu apod. – doložený, klasický příklad poslušnosti německých vojáků uveden v části 3.2.5).

3.2.2 Anonymita, odosobnění a agresivita

Zimbardo (2005, s. 46) uvádí, že se pro svůj výzkum inspiroval románem Pán Much od Williama Goldinga, kde pomalování obličeje vede u chlapců ke změně chování a identity, k rostoucí rozkoši ze zabíjení.

Zimbardo v roli pedagoga zadával dvěma dívkám v místnosti test tvořivosti, zatímco za nepropustným zrcadlem seděli čtyři studenti, kteří dívkám dávali elektrošoky. Bylo jim řečeno, že jde o test vlivu stresu na tvořivost. Kontrolní skupina (anonymní) měla tváře zakryté kapucami, jejich jména byla nahrazena čísly a zacházel se s nimi jako se skupinou, nikoliv jako s jedinci. Členové srovnávací skupiny (individuální subjekty) měli jmenovky a zacházelo se s nimi jako s jedinci. Obě skupiny byly na rozdíl od Milgramových experimentů bez dozoru autority. Závislou proměnou nebyla intenzita šoků, ale doba, po kterou byly šoky udíleny.

Výsledky: členové anonymní skupiny udíleli dvakrát více šoků než členové individualizované skupiny. „Anonymové“ také méně rozlišovali mezi „milou“ a „nepříjemnou“ dívkou za sklem, udíleli šoky oběma bez rozdílu, zatímco individuovaní probandi dávali „milejší“ dívce šoků méně. (Rouška anonymity zřejmě vede k bezcílnému vybíjení agrese).

Další výzkumy dospěly k podobným závěrům. Děti při experimentálním Halloweenu, kteří se oblékli do kostýmu se během her chovali mnohem agresivněji, a jejich agresivita zase poklesla, když kostým odložili (Zimbardo, 2005, s. 47-48).

Harvardský antropolog John Watson dospěl ke zjištění, že „12 z 15ti (tedy 80%) společností, v nichž bojovníci měnili svůj vzhled, byla současně společnostmi nejničivějšími“ (Zimbardo, 2005, s. 49). Závěr, který z toho dle Zimbarda vyplývá: Chceme-li, aby se vojáci chovali, co nejagresivněji na válečném tažení, podrobme je rituálu oblečení, uniformy, masky a pomalování, a když se vrátí domů, podrobit je rituálu opačnému: tyto válečnické masky opět svléknout. Jejich agresivita se v době míru opět sníží na minimum.

3.2.3 Anonymita a vandalismus

Zimbardo umístil opuštěná, ojetá auta bez poznávací značky a s mírně pootevřenou střechou jako “spouštěcím stimulem” do prostředí Bronxu v New Yorku. Během 10 minut nastoupili první vandalové. Za 48 hodin bylo zaznamenáno 23 ničivých kontaktů, kteří si z auta něco vzali nebo jej nějak poškodili. Většinou šlo o dobře oblečené dospělé ze střední třídy. Anonymní situace (ve čtvrti, kde nikdo nikoho nezná) z nich udělala vandaly: každý si rád “do křápu praštil” nebo si něco “odnesl”. Totéž auto umístěné v Palo Alto v Kalifornii (kde se každý stará o to, co dělá ten druhý) zůstalo bez škrábnutí po dobu pěti dnů; nakonec místní sami zavolali policii, aby ji upozornili, že v jejich ulici stojí zaparkované cizí, pravděpodobně kradné, auto. Zimbardo se domnívá, že jde o příklad etické reciprocity: “když se já budu starat o věci ostatních, ostatní se postarají o moje”. (Zimbardo, 2005, s. 52-54)

3.2.4 Bandurův experiment “odlidšťující nálepky”

Účastníci experimentu měli udílet elektrické šoky skupině studentů, přičemž třetina subjektů zaslechla profesora jak se ‘mimochodem‘ o těchto studentech před svým asistentem vyjadřuje, že „vypadají mile“, druhá třetina slyšela, že „se chovají jako dobytek“, zatímco třetí třetina žádné takové „nálepkování“ nezaslechla. Závislá proměnná – intenzita šoku – se chovala přesně podle očekávání. Jediné slovo „dobytek“ stačilo, aby intenzita jejich šoků během 10 pokusů lineárně rostla. Neutrální skupina studentů dostala o výrazně menší intenzitu šoků a skupina „milých“ studentů úplně nejméně. To je moc jediné, náhodně zaslechnuté nálepky o lidech, které vůbec neznáme. Zajímavé je, že zpočátku se reakce trestajících nelišily, avšak s každým dalším uděleným šokem se čím dál více rozcházely. Zdá se, že slast z udílení šoků není „sadistická“ (slast z působení bolesti), ale vychází z pocitu moci a kontroly (nadvlády nad situací, „jsem ten, kdo to řídí“.). Slast z tohoto pocitu během experimentu roste a počet agresivních reakcí stoupá (je sebeposilující). (Zimbardo, 2005, s. 49-51).

V nacistickém Německu tedy stačilo z pozice autority „onálepkovat“ Židy a chování většiny obyvatel zákonitě přitvrdilo na agresivitě k nim. Zážitek z nadvlády a moci pak stále posiloval takovéto chování. (Připomeňme, že Židé byli svým způsobem „onálepkováni“ o tisíce let dříve, nejednalo se o nic nového pod sluncem). Stejným způsobem jsou nyní po 11. září „nálepkováni“ teroristé, potažmo muslimové, jako nástroj k legitimizaci agrese – vedení útočné války. Na vyznavače islámu byla přenesena nálepka z terorismu, ačkoliv by 99,9% muslimů nechtělo a nemá s terorismem nic společného. Úzkost a panika z imaginárního nepřítele (a nedostatek informací) umožňuje americké či jiné vládě zavést řadu kontrolních opatření a zesíleného dozoru nad svými obyvateli, stejně jako zákonitě vede k masovému nárůstu konformního chování (viz 5. Příčiny konformity).

Keenova analýza propagandy obrazu nepřítele na všech možných stranách válečných konfliktů shrnula opakující se momenty do tzv. archetypu nepřítele. Ten je vždy líčen jako: „agresor, bez tváře, násilník, bezbožný, barbarský, chtivý, zločinný, mučí lidi, smrtelný a jako odlidštěné zvíře.“ (Sam Keen, Faces of the enemy: Reflections on hostile imagination, Harper Collins, New York, 1986; in Zimbardo, 2005, s. 54)

3.2.5 Vraždění Židů bylo prováděno obyčejnými lidmi

Jde o experiment ex-post facto. Britský historik Christopher Browning uvádí tyto údaje: Záložní prapor 101 se skládal z 500 starších mužů z Hamburku, otců od rodin, příliš starých na povolání do armády, bez zkušeností s vojenskou policií. Prapor byl poslán do Polska na tajnou misi. Během čtyř měsíců postříleli 38 000 Židů a dalších 45 000 deportovali do koncentračního tábora v Treblince. Velitel jim řekl, že jde o obtížnou misi, ale dodal, že kdokoli může odmítnout popravovat tyto muže, ženy a děti. Zpočátku vraždila “jen” polovina, zatímco zbytek se odmítal účastnit. Postupem doby však tento počet rostl pod tlakem sociálního modelování (přesvědčování těmi, kteří již začali vraždit) až ke konci výpravy dosáhl hranice 90% vraždících. Mnozí si pořizovali hrdinské fotografie z „lovu Židů“. Podobné trofeje si zakládali i dozorci z vězení v Abu Gharib z mučení vězňů. Browning uvádí, že tito němečtí muži nebyli vybíráni podle žádného speciálního klíče, byli to ti „nejobyčejnější muži, jaké si je možno představit“. Spouštěcím mechanismem jejich chování byla, jako u Milgramova experimentu poslušnosti, situace, v níž měli 1) oficiální povolení zabíjet a 2) cílová skupina, jež měla být vyvražděna, byla předtím onálepkována jako „Žid“ a „nepřítel“. Připomínáme, že se nejednalo o standardní válčený útok, ale cílené vyvražďování neozbrojených mužů, žen a dětí. (C. R. Browning, Ordinary men: Reserve police batalion 101 and the final solution in Poland, Harper Perennial, New York 1992; in Zimbardo 2005, s. 55-56)

3.2.6 Stanfordský vězeňský experiment

Tento experiment (provedený Zimbardem v roce 1971) vytvořil umělou situaci zahrnující všechny již dříve vyzkoušené komponenty:
• anonymitu místa a osob
• výsadní povolení některým jednotlivcům (dozorcům) kontrolovat druhé (vězně)
• lokalizace ve věznici, oficiálně uznávané instituci pro nápravu “zla”, kde se počítá, že se s “hříšníky” nebude jednat v rukavičkách

Probandi byli vybráni na inzerát, byli podrobeni pěti psychologickým testům, byl s nimi proveden hloubkový rozhovor a záznam jejich osobní historie. Dvacet čtyři z nich, kteří byli vybráni jako “nejnormálnější a zdraví v každém ohledu” pokračovalo v experimentu. Náhodně byli rozděleni na dvě stejně početné skupiny: vězně a dozorce. Vězni byli pozatýkáni skutečnými policisty, odvezeni na policejní stanici, zapsáni a poté převezeni do “vězení”, které bylo umístěno v podzemí katedry psychologie. Byly jim přiděleny vězeňské hadry s číslem. Dozorci oproti tomu dostali uniformy vojenského střihu a tmavé brýle pro posílení anonymity. Průběh experimentu byl systematicky natáčen na video a rozhovory vězňů z cel byly odposlouchávány. V různých dobách během výzkumu byly s účastníky prováděny rozhovory a testy.

Projekt, plánovaný na 14 dní, musel být ukončen již po 6 dnech, protože míra patologického chování překročila únosnou míru. Mírumilovní mladíci se v rolích dozorců začali chovat sadisticky, ponižovali a trápili vězně, jakoby se jednalo o méněcenné lidské bytosti. Přiznávali dokonce, že jim to činí potěšení. Pět studentů se “citově zhroutilo” a muselo opustit experiment. Zimbardo uvádí, že jediná proměnná, která se ukázala, že má prediktivní hodnotu, bylo autoritářství. Vězňové s nejvyšším skórem této proměnné vydrželi nejvíce dní. Avšak Zimbardo zjistil, že se neproměňují k horšímu jen studenti, kteří se zúčastnili experimentu, ale i on sám. Sám totiž stál v roli hlavního dozorce.

“Začal jsem mluvit, chodit a jednat jako rigidní ústavní autoritářská postava, která se stará více o bezpečnost ‘svého vězení’ než o potřeby mladých lidí, svěřených do jeho péče jakožto psychologovi. V jistém smyslu jsem za nejhlubší míru moci situace pokládal rozsah, v němž proměňovala mne. Na konci výzkumu jsem uspořádal rozsáhlou debatu s dozorci i vězni a pak jsem je po celá léta pravidelně sledoval. Naštěstí se neobjevily žádní negativní trvalé následky tohoto mocného prožitku.” (Zimbardo, 2005, s. 60-61)



4. Vyhovění

Pro termín vyhovění je charakteristický mírný tlak vyvíjený na jedince v podobě přímé výzvy či požadavku. Pro veškeré následující techniky vyhovění je charakteristický postup (mírný nátlak) v několika krocích, které počítají s určitou emoční odezvou na straně jednotlivce, které nakonec zvýší efektivitu toho, kam chceme jednotlivce „dotlačit“.

4.1 Technika „nohy ve dveřích“

Foot-in-the-door technique J. L. Freedmana a S. C. Frasera je odvozena z praxe podomních prodejců. Ta se ukázala jako nejefektivnější tehdy, když prodejce zákazníka konfrontuje nejprve s malým nenáročným požadavkem, a když je mu vyhověno, teprve přistoupí k dalšímu kroku. Tato série stupňujících se požadavků je úspěšnější, než kdyby prodejce konfrontoval zákazníka „natvrdo“ s požadavkem finálním.

Příklad: Jako člen Greenpeace se budu snažit vás „zlanařit“ pro nějaký příspěvek. Nejprve Vás navštívím a nabídnu vám samolepku s delfínem a požádám vás jen o to, abyste si jej přilepila na ledničku. Pokud to uděláte (vyhovíte mi), pokud přijdu po druhé a nabídnu vám koupi časopisu o delfínech, je mnohem vyšší šance, že si časopis koupíte. A když přijdu po třetí a vy budete už mít doma samolepku a časopisech, je velká pravděpodobnost, že se rozhodnete mi přispět pravidelným příspěvkem „na záchranu delfínů“.

Jaké je vysvětlení této techniky? Jednou z možností je teorie sebepojetí a konzistence. Při prvním vyhověním se ztotožním s představou sebe sama jakožto člověka, který má rád delfíny. Při druhé a třetí žádosti již toto sebepojetí jen utvrzuji. Současně si tím utvrdím pocit konzistence vlastního jednání, motivů a postojů. Lidé se totiž snaží zmírnit pocit viny, který je doprovází, když vám jednou vyhověli a po druhé by vás najednou měli (nějak nekonzistentně) odmítnout. Tento pocit je však pochopitelně poměřován se sociální akceptovatelností onoho požadavku (člověk tak jako tak vyhoví jen prosbě, která je pro něho nějakým způsobem únosná). (Slaměník, 2008)


4.2 Technika „dveří v tváři“

Autorem této techniky (door-in-the-face technique) je R. B. Cialdini et al. (1975). Tato taktika spočívá v tom, že vás nejprve oslovím s náročnou prosbou, kterou mi pravděpodobně odmítnete; po té se však na vás obrátím s relativně nenáročnou prosbou, se kterou mi již rádi vyjdete vstříc, protože se mi převíjen cítíte nějakým způsobem zavázáni a snažíte se „aspoň tak“ můj požadavek uspokojit. (Gesto ústupku, kompromisu, reciprocity). Je to důležitá taktiky při vyjednávání. Mazaní obchodníci odpradávna koneckonců vždycky začínají s co nejvyšší cenou za své zboží, které jsou po té ochotni dramaticky snížit („dobře tedy, ať nežeru“); a přitom stejně odcházejí příjemně obohaceni. Dalším vysvětlení této techniky může spočívat v percepčním kontrastu (M. E. Shanab, S. A. O’Neil, 1979). Mezi oběma nabídkami by neměla být příliš velká časová prodleva a požadavek by měl být autentický, ryzí, důvěryhodný, pokud možno nejlépe apelující na strunu altruismu a solidarity. (Slaměník, 2008)


4.3 Technika „nízké koule“

Low-ball technique spočívá v jednoduchém triku, kteří znají číšníci. Číšník vám nabídne kvalitní víno za mimořádně nízkou cenu. Vy jeho nabídku nadšeně přijmete, přičemž se posléze dozvíte, že se číšník spletl a že víno stojí několikrát tolik. Málo kdo se postaví na odpor a objedná si nové víno. Vysvětlení spočívá v tom, že zřejmě chceme vyhovět závazku, na který jsme již kývli, a nechceme se ocitnout v trapné situaci. Kognitivní disonanci „vyhladíme“ postojem, „že jsme i tak udělali dobrý obchod.“ (Slaměník, 2008). Možné však je, že se nechceme cítit sociálně zahanbeni ve smyslu „že na to nemáme“ a nechceme tak ztratit prestiž v očích číšníka. Raději zaplatíme něco, na co nemáme, než abychom se cítili jako „sociální outsideři.“


4.4 Technika „to není vše“


Účinnost této techniky (the that’s-not-all technique) experimentálně prokázal J. M. Burger (1986). Chci-li lépe prodat kousek koláče, jehož cena je 7 kč, udělám lépe, když na cedulku napíšu „10 kč, ale jsem ochoten slevit na 7.“ Kontrastem mezi oběma čísly vzniká dojem nečekaně výhodné koupě.



5. Příčiny konformity

Teorie vysvětlující příčiny konformity jako sociálně-psychického fenoménu:
• Jednotlivec se srovnává s ostatními členy skupiny a snaží se jim připodobnit, aby byl svým okolím akceptován, uznán a oceněn. Některé teorie dokonce tvrdí, že člověk určité společenské třídy se vždy podvědomě srovnává se členy společenské třídy o stupeň vyšší, z čehož pramení jeho nespokojenost a snaha povznést se o „příčku výš“; dokonce stylem oblékání se snaží lidé dávat najevo příslušnost k vyšší sociální skupině, než na kterou ekonomicky „mají“. Při výši určitého příjmu není jedinec ochoten za žádnou cenu připustit sestup o příčku nižší, jakoby se chtěl „zaháčkovat“ co nejvýš a nikdy neklesnout dolů. (Thorstein Veblen)
• Konformita může souviset se snahou zmírnit nebo vyhnout se kognitivní disonanci (více takové jednání mapuje film 7.1 Americká krása).
• Konformita a proces sociální výměny. Za relativně nízký vklad (v podobě vyhovění sociálním tlakům a konvencím) získám relativně dobrou odměnu v podobě sociálního uznání. Tento „obchod“ se mi vyplatí.
• Konformita a uspokojení potřeby – podobné předchozí teorii: konformní přizpůsobení se vede ke snadnějšímu uspokojení potřeb.
• Konformita jako strategie učinit se sociálně atraktivním.
• Konformita jako reakce na percipovanou moc protivníka nebo skupiny.
• Konformita jako imitativní chování, které je postupně vlivem různých faktorů zpevňováno na základě odměn za konformní chování a sankcí za chování non-konformní (W. Herkner, 1991.)
• Konformita jako strategie ke zmírnění pocitů úzkosti.

Všechny tyto teorie ukazují konformitu jako určitou strategii, která je pro jednotlivce nějakým způsobem výhodná, protože: 1) mu přináší zisk a 2) umožňuje mu setrvávat ve skupině.

Tyto teorie však neobjasňují, proč se někteří lidé chovají non-konformně; protože z hlediska těchto teorií by se muselo jednat o „hlupáky, kteří si neumějí propočítat, že konformní chování vede k zisku“. Jiné experimenty však dokazují pravý opak, totiž, že ke konformitě jsou náchylní jednotlivci s menší inteligencí. Z toho by vyplývalo, že konformní jednání by mohlo být motivováno zúženou vidinou krátkodobého zisku, ke kterému by se však jedinec neuchýlil, kdyby měl k dispozici pohled s širší perspektivy, respektive více znalostí a vnitřní jistoty.

Morton Deutsch a Herold Gerald se domnívají, že ke konformitě nás vedou dvě potřeby:
• potřeba mít pravdu a potřeba být oblíben.

5.1.1 Potřeba mít pravdu

Teorie informačního sociálního vlivu vysvětluje konformitu jako důležitou strategii pro naše chování. Tam, kde sami nemáme dostatečný počet informací pro to, abychom se mohli dobře rozhodnout a cítíme se proto nejistí - se raději spolehneme se na názor odborníka, autority nebo alespoň většinového konsensu („hlasování publika“ ve hře Chcete být milionářem). Takové vysvětlení má svou logiku, protože v bezradné situaci se nám zdá, že názor většiny je lepší než žádný. Pro toto chování můžeme nalézt i příklady z živočišné říše: křepelky tetřeva hlušce dávají při námluvách přednost těm samečkům, kteří jsou již obklopeni mnoha samičkami, protože předpokládají, že takto „úspěšný“ sameček musí být i dobrým „dárcem genů“; spoléhají na informaci, kterou jim signalizuje chování většiny předešlých samic více než na vlastní („individuální“) instinkt. Je to strategie ve smyslu, „protože se tak chovali všichni ostatní, musí to být správně“. Nejistota ve vztahu k poznání a k pravdě může být nejsilnějším motivem vedoucím ke konformitě. Kdo se cítí nejistý a „neví“, má největší snahu se přimknout k většině nebo k nějaké skupině, aby tak ve svém životě získal alespoň nějakou orientaci a vzor pro své jednání. Tak se stane součástí větší či menší skupiny, která mu vlastně dává za pravdu a on dává za pravdu jí, tudíž je uspokojena jeho potřeba mít pravdu; ačkoliv vlastně velmi povrchním způsobem, protože jedinec se takto může identifikovat spíše než s pravdou, s jakýmsi jedním velkým kolektivním mýtem nebo ideologií. Tato příslušnost je mu náhradou a zkratkou za jeho vlastní hledání pravdy a poznání.

Také Sherifův experiment (3.1.1) nepřímo naznačil, že absence vlastního názoru (jakési názorové vakuum) je vlastně ideálním podhoubím pro přijetí konformních názorů, které toto vakuum příhodně vyplní. Dokonce mohou konformistu povýšit na hlásnou troubu těchto přejatých názorů a nad okolí povýšeného moralizujícího soudce (viz 6.1. Konformisté).

5.1.2 Potřeba být oblíben

Oblibu druhých se obvykle snažíme získat tím, že se k nim ve svém chování připodobňujeme, především tím, že imitujeme chování lidí, ke kterým vzhlížíme a kteří se nám líbí. Dítě, které se chová podle očekávání rodičů a učitelů je nazíráno jako „hodné a oblíbené“. Potřeba přijetí lásky a společenských interakcích je jednou ze základních lidských potřeb, a proto je přirozené, že snaha být konformní: hodný, vyhovující a přijatelný pro své okolí se může na osobním hodnotovém žebříčku „dostat velmi vysoko“. Také máme zkušenost, že lidé, kteří se normám nepodrobí, bývají označováni (nálepkováni) jako „devianti“, „sociálové“ a stávají se terčem posměchu a sociálních sankcí v podobě odmítání nebo vyloučení ze skupiny. „Strach z toho, že by se člověk mohl odlišovat, být považován za zvláštního a podivného, je důležitou a častou příčinnou konformity. V tomto smyslu obzvláště ‘citlivým’ obdobím pro neodlišování se je adolescence. Kdo nenosí uznávaný typ či značku oblečení a obuvi, kdo nepoužívá zavedené slangové výrazy, neposlouchá vyznávanou hudbu apod., je velmi snadno a rychle ostatními zavržen jako podivné individuum, které si nezasluhuje jakékoli porozumění či pochopení.“ (Slaměník, 2008). Jiným, viditelnějším projevem tlaku konformity je vliv vrstevníků na sexuální chování, konzumaci tabáku, alkoholu a drog. Podle studií u českých adolescentů (M. Jelinek, 2006) se ukázalo, že socioekonomický status rodiny s konformitou nesouvisí, souvisí s ní ale „konzistence ve výchově, rodičovský zájem a vřelost“ (Slaměník, 2008).



6 Konformita jako rys osobnosti

Konformita jako vlastnost zahrnuje poslušností, zdvořilostí a sebedisciplínou (S. H. Schwarz, 1992 in Nakonečný, 2000) a vztahuje se k úzkosti (konformní jednání úzkost redukuje, nonkonformní zvyšuje).


6.1 Konformisté

Konformisté se vyznačují těmito vlastnostmi:
• nižší inteligence
• myšlenková rigidita, chudoba a uzavřenost
• pocity méněcennosti, nedostačivosti, nízká sebedůvěra
• pasivita, sugestibilita, nedůvěřivost a závislost ve vztazích
• při hodnocení a vynášení soudů více moralizují (z pozice norem, s nimiž se identifikují)
(Krech, Crutchfield a Ballachey, 1969 in Nakonečný, 2000)

6.1.1 Heinrich Himmler jako ukázkový příklad konformisty



Burckhardt, komisař Svazu národů v Gdaňsku líčí, že Himmler na něho působil „dojmem dokonalé úřední podřízenosti, omezeného, úzkostně svědomitého člověka, až nelidsky metodického, připomínajícího robota.“ (K. J. Burckhardt, 1960; in Fromm, 2007)

„Nejneprůhlednějším z Hitlerových přívrženců byl Heinrich Himmler. Tento všední muž, vykazující všechny znaky rasové méněcennosti, měl prosté chování. Snažil se být zdvořilý. Jeho způsob života byl v protikladu ke Goringovi téměř spartánsky jednoduchý. Tím bezuzdnější byly jeho představy… Po dvacátém červenci se Himmlera zmocnila vojenská ctižádost, dohnala ho k tomu, že se nechal jmenovat vrchním velitelem skupiny vojsk. A právě ve vojenské oblasti ztroskotal Himmler nejdřív a dokonale. Jeho úsudky o nepřátelích lze označit za přímo dětinské… Několikrát jsem měl příležitost pozorovat, jak v Hitlerově přítomnosti ztrácí veškeré sebevědomí i odvahu.“ (německý generál Heinz Guderian, 1951; in Fromm, 2007)

Fromm vidí v Himmlerově neživotnosti, bezvýznamnosti, touze po ovládání druhých, poníženosti vůči Hitlerovi, ale především v jeho přehnané pořádkumilovnosti a puntičkářství příznaky análního (hromadícího) sadomasochistického charakteru. Himmlerův deník, který si vedl od 14ti let, je pln nejbanálnějších sdělení o tom, v kolik jel vlakem ke svým rodičům, zda vlak přijel včas nebo měl zpoždění, obsahuje hodinu a minutu, kdy obdržel ten který dopis či zásilku včetně blahopřání k narozeninám.Zřídkakdy deník obsahuje nějakou hlubší myšlenku. Záznamy o jeho činnostech mají takovouto podobu: „2.8. pondělí – páté koupání; 3.8. úterý – šesté koupání, 6.8. pátek – sedmé koupání… osmé koupání…“ až konečně jeho prázdninový pobyt končí o deset řádek níž překvapivými slovy „16.8. …potom patnácté a poslední koupání.“ Když některý den záznam vynechal, měl špatné svědomí. Můžeme to brát jako projev extrémního puntičkářství, ale i jakési banální prázdnoty uvnitř jeho charakteru (jsou zde nápadné podobnosti s kultovní postavou Rimmera z britského sitcomu Červený Trpaslík).

Dalším Himmlerovým rysem je dle Fromma submisivita (dle Burckhardta „subalternost“). Neměl ze svého otce (potažmo autorit) strach, ale byl vůči němu extrémně poslušný. To, z čeho měl strach, nebylo venku, ale kdesi uvnitř; bál se sám sebe. Proto se patolízalsky uchyloval pod záštitu jiné autority. K jeho submisivitě se přidává oportunismus, který mu umožňoval jednotlivé autoritativní figury (nadřízené) svého života podle momentálních příležitosti vyměňovat za další, až se „vyšplhal“ po bok Hitlera.

Už v mládí se Himmler projevoval jako „maminčin hošík“. Jeho dopisy mamince jsou plné žehrání, že dopisy od ní nedorazily včas nebo chvály na její pamlsky, jablka a cukroví. (B. F. Smith, 1971; in Fromm, 2007). Vnitřně hypochondrický slaboch; navenek úslužný oportunista zalykající se úzkostlivou vojenskou sebekázní. Konformista se obvykle snaží zakrýt nějakou svou vadu před sebou samým; v Himmlerově případě jí byla jeho slabost a nedostatek vůle, který si kompenzoval pocitem síly, který získával, když kontroloval druhé. U svých spolužáků byl považován za ctižádostivého šplhouna a nikdy nebyl oblíbený, ač po tom velmi toužil. Po různých peripetiích, kdy se mu nepodařilo stát se důstojníkem z povolání (byl mnohokrát odmítnut) se mu podaří vetřít se do buršáckého spolku. Ač není oblíben, snaží se zalíbit tím, že navštěvuje nemocné svazové bratry, neustále něco „organizuje a bez přestání žvaní“, čímž jeho obliba ještě více klesá, a ke své zlosti není nikdy zvolen do žádné funkce. Ke vstupu do Hitlerovy NSDAP se dostane spíše náhodou (vzhledem k poloze továrny, ve které momentálně pracuje) a to, že v ní delší dobu setrvá, není důsledkem jeho stranické loajality, ale toho, že se mu nepodaří, ač to zkouší, uchytit se někde jinde. Stává se asistentem Gregora Strassera, župního vedoucího Dolního Bavorska a potom spolu s ním šplhá po vzhůru stranické hierarchii, dokud se Strasser nestane v r.1926 říšským šéfem propagandy NDSAP. Tento vzestup není výsledkem unikátních Himmlerových kvalit, ale spíše toho, že byl ve správný čas na správném místě a konformně splýval s pohybem masy kolem sebe, dokud ho známost se Strasserem nevyvezla jako výtah dostatečně vysoko. Nakonec to (přes svou absolutní vojensky-strategickou neschopnost) dotáhl až na druhého muže třetí říše.

Jeho žvanivost a oportunismus šla tak daleko, že každou ctnost, kterou hlásal, sám naprosto postrádal. „Razil stranické motto SS ‘Naší ctí je věrnost‘ a nakonec zradil Hitlera. Hlásal sílu, pevnost a odvahu, sám však byl slabý, mdlý a zbabělý. ‘Věrný Heinrich’ byl živoucí lež. Jediná pravda, kterou snad kdy o sobě vyslovil, byla věta, kterou napsal otci, když vykonával vojenský výcvik: ‘Neznepokojuj se o mě, neboť jsem chytrý jako liška.’” (Fromm, 2007, s. 318)

Fromm se táže, co by se s Himmlerem stalo, kdy by nežil v době, kdy se nacisté dostali k moci, a kdyby měl stejný charakter? “Měl průměrnou inteligenci a byl velmi pořádný, a tak by pravděpodobně našel nějaké úřednické místo, například jako učitel, poštovní úředník nebo zaměstnanec nějakého velkého podniku. Protože šel bez skrupulí vždy za vlastním prospěchem, mohl by se obratným pochlebováním šéfům a intrikami proti kolegům dostat na celkem vysoké místo, ale pravděpodobně ne na špičkovou pozici, protože mu úplně chyběla konstruktivní představivost a zdravý úsudek. Byl by velmi neoblíbený u svých kolegů a byl by se možná stal miláčkem svého šéfa. V protiodborářském období Henryho Forda by se u něj mohl dobře uplatnit jako agent, ale v moderním koncernu by nebyl moc dobrým personálním šéfem, protože by kvůli svému chladu byl neoblíbený. Na jeho pohřbu by ho šéf a místní farář chválili jako láskyplného otce a manžela a odpovědného občana, jehož nezištná práce v církevním představenstvu zůstává navždy vzorem hodným chvály.” (Fromm, 2007, s. 318-19)

“Mezi námi žijí tisíce Himmlerů. Z hlediska společnosti nenadělají v normálním životě velkou škodu, i když bychom neměli podceňovat počet lidí, kterým ublíží a poníží je. Ale když síly nenávisti a destrukce hrozí pohltit celou společnost, jsou takoví lidé mimořádně nebezpeční – právě oni touží sloužit takové vládě jako prostředníci hrůzy, mučení a vraždy. Mnozí lidé dělají velkou chybu v tom, že se domnívají, že potenciálního Himmlera rozpoznáme snadno už na dálku. Jedním z důvodů našich charakterologických studií je právě snaha ukázat, že potenciální Himmler vypadá jako všichni ostatní – jen ti, kteří se naučili rozpoznávat charakter, nemusí čekat, až okolnosti dovolí ‘netvoru’ ukázat svou pravou tvář.” (Fromm, 2007, s. 319)

Himmler splňoval všechny předpoklady ukázkového konformisty (pocity méněcennosti, myšlenková chudoba a rigidita, úzkostlivá nedůvěřivost a závislost ve vztazích, vynášení moralizujících hesel, která svým životem a charakter výhradně popíral.) Totální akceptace nacistických hodnot a ideálů vedla až k jakémusi romantickému blouznění a snění o rytířích SS a nacistické expanzi. (Zrovna tak ochotně by však jako houba „nasál“ třeba ideály komunistické, pokud by mu to zajistilo kariérní vzestup). K tomu se však ještě družily vlastnosti související s „análně-vlastnickým“ sadistickým charakterem jako bylo jeho byrokratické puntičkářství a slast z ponižování a ovládání druhých, které mu dodávalo iluzi síly. Tento druhý okruh vlastností jej v kombinaci s konformismem činil potenciálně ještě nebezpečnějším a destruktivnějším.


6.2 Nezávislé a nonkonformní osobnosti


Nonkonformní jedinec se naopak projevuje nezávislostí úsudku a chování. Může být členem skupiny (a vnitřně vůči ní zaujímat odstup), ale může se i rozhodnout jí opustit. Vůči skupině může vystupovat v opozici a nepřátelsky, může její postoje a aktivity odsuzovat a odmítat. (Slaměník, 2008).

Můžeme rozlišit osoby nezávislé, které jsou součástí skupiny, ale zaujímají odstup a osoby, které jsou nonkonformní "z principu", kteří budou vždy stát v opozici vůči "mainstreamu".

Schopnost kritického myšlení a nezávislého úsudku však možná nemusí stačit, aby byl člověk schopen čelit masovým hnutím (přestože je to faktor vzdalující jedince od vlivu konformity). Mnoho českých umělců a intelektuálů v době nástupu komunismus v tyto ideály upřímně věřilo a nechali s plni nadšení strhnout. Německá intelektuální elita v době Hitlerova nástupu k moci v podstatě mlčela. Západní „racionální“ demokracie zcela podcenily možnosti nastupujícího totalitního režimu, protože podlehly atribuční chybě „podle sebe soudím tebe.“ Nikdo na západě si ani nebyl schopen představit rozsah krutostí a „zvěrstev“, které se mohou rozšířit s nástupem nacismu. Racionalita zřejmě není dostatečně silným nástrojem, aby mohla sama o sobě čelit masovým hnutím, které působí hluboko na nevědomé úrovni. Racionalita (stejně jako morálka) může být naopak zapojena do služby těchto procesů, může dokonce sloužit k jejich ospravedlňování a obhajobě.

Na procesu s Miladou Horákovou jistě pracoval celý sbor vzdělaných a inteligentních právníků; inteligence a vzdělání se však nezdá dostatečnou obranou proti oportunismu; naopak může být v jeho rukou nebezpečným nástrojem. Oportunista je vlastně konformista, který používá mimikry konformity navenek, aby si zajistil úspěch, ačkoliv v to, co veřejně tvrdí, nemusí věřit ani trochu. Oportunismus není případ přijetí konformity, ani vyhovění, ani poslušnosti; je to případ specifické životní strategie sobeckého individualisty, který vnějškově parazituje na konformitě. Nezažívá vnitřní konflikt, protože není obětí sociálních tlaků, jen se zachová vždy tak, aby tyto proudy vždy „tekly na jeho mlýn“. Studie oportunismu by si zřejmě vyžádala na samostatnou práci.

Psychoanalytička CHASSEGEUT-SMIRGELOVÁ přichází s alternativním pojetím nezávislého jedince či „hrdiny“. Člověk, který má nejspíše největší schopnost čelit sociálním tlakům a masovým sugescím se podle ní vyznačuje tím, že:

• má dostatečně silné a vyvinuté superego (soubor vnitřních norem), které je nezávislé na normách vnějších; internalizované svědomí je u něho vždy silnější než tlak jakýchkoli vnějších norem (příklady: Jan Palach, Jan Hus)

• je schopen ustát situaci, kdy by byl vyloučen ze skupiny; nevadí mu být v tomto smyslu „sám“ nebo „na okraji“; je schopen unést svou samotu, nemá strach z vyloučení; konformista je naopak ochoten obětovat jakoukoli hodnotu nebo část své identity ze strachu, že by mohl být vyloučen ze společnosti či byl označen za „podivína“ nebo „outsidera“. (Sokrates, jedněmi milovaný, druhými zatracovaný, s touto „nálepkou“ žije celý život, a ani na prahu smrti nezdráhá přijmout číši s jedem, protože ví, že důslednost pravdě je v tomto okamžiku ještě důležitější než v celém předchozím životě). Strach z vyloučení ze skupiny může odkazovat do dávné minulosti, kdy se vyloučení ze skupiny, obce, polis či tlupy prakticky rovnalo smrti. Proto je na této odvaze snést vyloučení a samotu cosi až obdivuhodně „nelidského“.)

• čerpá narcistní slast z pocitu, že je schopen odolávat vnějšímu tlaku, že se identifikuje s nějakou silnou hodnotou, v níž věří; jinými slovy dostatečná míra sebelásky jej chrání před nadměrnou potřebou lásky od svého okolí, která by jej mohla vést k tomu, aby obětoval něco, co je pro něj bytostně důležité; je vlastně schopen „vystoupit z konformního obchodu“ ztráty a zisku (ve smyslu „každý člověk má svou cenu“), tam kde mu na něčem opravdu záleží (je jakoby „neúplatný“).



7. Filmy ilustrující střet systému a nonkonformního jedince

Jelikož jsem v odborné literatuře nenalezl plastičtější popis psychologie nonkonformního jedince a jeho střetu s tlakem společnosti, rozhodl jsem se přikročit k analýze některých filmů, které se právě tématem konformity zabývají. Je hranice mezi konformitou a nezávislostí překročitelná?

7.1 Americká krása



Hrdina Americké krásy (Kevin Spacey) se nám snaží dokázat, že ano. Expozice filmu nás seznámí s hlavním hrdinou, mužem ve středním věku, který jednoho dne zjistí, že žije prázdný a nespokojený život, že jeho manželství je v krizi a že ztratil kontakt i se svou dcerou, s níž bývali kdysi přátelé. Pak začíná pozvolná proměna: začíná se jakoby „probouzet ze snu“: v okamžiku, kdy zjistí, že je ještě schopen překvapit sám sebe, připustit si nepříjemné pravdy o sobě samém i o svém okolí a říkat tyto nepříjemné pravdy nahlas a lidem do očí. Zjistí, že celou dobu pod vlivem konformního tlaku „mlčel“ a ztratil tak respekt své ženy i dcery. Především ale zjistí, že „nemá co ztratit“, že se celý život čehosi bál a že k tomu nebyl důvod. Nonkonformním způsobem se nechává vyhodit z práce (tím, že svému šéfovi řekne konečně pravdu). Začíná proměna konformního, manželkou a prací poníženého člověka v člověka přirozeného a svobodného, který věci dělá, protože chce, ne protože musí, který se nebojí nahlas říkat co si doopravdy myslí. Zjišťuje, jaká je to krása, a nelituje ani okamžik svého života.

Další postavou filmu je hrdinova neurotická manželka, posedlá touhou po úspěchu, která mu neustále říká „nebuď divný“. Kdesi během života ztratila své „pravé já“, onu mladou dívku v sobě, a nepostřehla, že se proměnila ve „ztvrdlou a uschlou větev“. Že má ještě nějakou „životní mízu“ si dokazuje sexuálním vztahem s velmi úspěšným mužem z „tvrdého businessu“, který jediný je schopen jí imponovat (úspěšnost jako synonymum atraktivity a hodnoty u sebe i u druhých). Její konformita je motivována touhou po sociální atraktivitě, která má maskovat nízký pocit sebehodnocení. Akceptace konformních tlaků je u ní totální, takže zcela nahradí původně autentické jádro osobnosti. Dochází u ní k hysterickým a podrážděným reakcím na drobné podněty a kritizování „neschopného manžela“ a „nevděčné dcery“ z pozice morální autority. Tento pocit převahy čerpá z bezvýhradné identifikace s konformními normami společnosti, kdežto ostatní, kteří tyto normy nesplňují, považuje za méněcenné a „deviantní“. Tento falešný pocit převahy je vniveč v okamžiku provalení nevěry a obnaží se tak její prázdné, méněcenné já. Manželka navíc přichází o svou dosavadní morální převahu a pocit nadřazenosti a v neurotickém sebeklamu si namluví, že je sama „nebohou obětí“, a rozhodne se, že tuto ponižující situaci vyřeší tím, že svého muže (který je nyní v morální převaze a ona jej už nemůže za nic kárat) zastřelí.

Chvíli před tím, však jejího muže zastřelí někdo jiný. Je jím soused – plukovník, který se v nejzoufalejším okamžiku svého života, po té, co vyhodí z domu svého syna, musí postavit tváří v tvář své latentní homosexualitě. Plukovník prožil konformní život v identifikaci s vojenským řádem a pravidly, v zoufalém manželství, se synem, jehož neustále po vojensku „buzeruje“. Popřel svou homosexuální přirozenost, kterou zahladil pod maskou dokonalé konformity – až „uniformity“. Prvním svědkem jeho právě obnažené homosexuality je naneštěstí hlavní hrdina, jehož se plukovník pokouší nešikovně políbit. Ani on, stejně jako žena hlavního hrdiny, si není schopen připustit pravdu o sobě samém (zpracovat kognitivní disonanci), a rozhodne se, že tuto disonanci zažehná tím, že zastřelí hlavního hrdinu, který byl jediným svědkem oné ponižující a trapné situace a který jediný nyní ví o jeho homosexualitě.

Plukovník i hrdinova manželka řeší problém kognitivní disonance tím, že se rozhodnou zastřelit hlavního hrdinu, který právě odhodil pouta konformity, protože shledal, že už je nadále prostě nepotřebuje a obnovil tak své „autentické já“. Oba konformní „antihrdinové“ neproměnili krizi v možnost připustit si pravdu o sobě samých a nastartovat novou životní etapu. Naopak se dá říci, že štěstí hlavního hrdiny bylo pro ně znepokojující, iritující, signalizovalo jim možnost vlastní nevyužité proměny. Plukovník dorazí na místo o několik vteřin dřív a stává se tak pachatelem vraždy; manželka hrdiny dorazí na místo činu o chvíli později a pláče zoufalstvím nad smrtí manžela. Manžel leží v úsměvem v kaluži krve; zemřel v nejvíce naplňujícím období svého života. Jeho smrt je výsledkem plukovníkovy konformní potřeby mít pravdu. (Pravdu „má“ tím, že odstraní jediného svědka své homosexuality, a může tak dál setrvat v ‚heterosexuálně - machistickém sebeklamu’).

Dcera hlavního hrdiny Jane prochází paralelním vývojem ke svému otci, ačkoliv spolu téměř nemají kontakt: Přetrhává vazbu se svou konformní kamarádkou a navazuje vztah s „podivínem od vedle“, synem plukovníka, neboť zjišťuje, že „jsou podivíni oba dva“ a skvěle si rozumějí.

Konformní blonďatá kamarádka Jane, erotický idol hlavního hrdiny, se v závěru filmu zcela demaskuje, zjišťujeme, že na dně své duše se nejvíce bojí být obyčejná, protože ví, že je obyčejná, ale nechce si tuto pravdu připustit. Proto si vymýšlí imaginární sexuální zkušenosti s muži: chce být zajímavá a oblíbená. Erotický vztah hlavního hrdiny ve středním věku k „neposkvrněné dívence“ ve věku vlastní dcery má samozřejmě perverzní nádech a dokazuje, že perverze může být paradoxně jednou z cest jak obnovit cestu ke svému autentickému já. Je tomu tak proto, že „normální“ sexualita podléhá konformním tlakům, kdežto perverzní sexualita je vždy apriori non-konformní; je „vyňata“ z dosahu působení norem a konformity. Znovunalezení vztahu s vlastní perverzní stránkou tedy může být paradoxně cestou k regeneraci duševního zdraví. (Stejně tak oblast fantazie nebo snových představ zůstává mimo dosah sociálních norem a může potenciálně sloužit regeneraci.) Manželka hlavního hrdiny tuto slast ochutnala alespoň při „zakázaném a divokém sexu“ se svým obchodním partnerem, kdežto plukovník tuto možnost neměl a míra jeho frustrace zůstává neúnosná.

Zdá se, že hrdinové filmu se dají rozdělit 1) na ty, kteří si nechtějí připustit, jací doopravdy jsou, že jsou něčím „divní“, že se odlišují a snaží se tuto pravdu zakrýt útěkem ke konformitě, dojít jakési satisfakce skrze konformitu – a 2) na ty, kteří jakýmsi hledáním své pravdy právě procházejí a nebojí se klec konformity opustit, i za cenu toho, že budou ostatními nahlíženi jako „divní“. Americká krása rozehrává téma konformity v rovině „mít strach být považován za odlišného“ a odvaze „tímto podivínem být, protože koneckonců před pravdou člověk nikam neuteče“ a každý z nás je vlastně tak trochu „podivín“, což je jen pejorativní označení pro „originál“. Chlapec natáčející spirálovitý pohyb igelitového sáčku ve větru se snaží rozpomenout na onen krásný pocit, který mu říká, že ‘je tu cosi, za námi, za naším pohledem, co nás vždy miluje a akceptuje a že vůbec nikdy není žádný důvod se bát.‘ Právě tento pocit mu možná dovoluje vykročit z konformní řady a jít svou vlastní originální cestou, na níž pozve i svou novou přítelkyni Jane.

Americká krása demaskuje strach (vedle potřeby mít pravdu a být oblíbený) jako základní příčinu konformity. Zajímavý je také poznatek, že konformní jedinci mohou čerpat skrze identifikaci s kolektivními normami enormní pocit morální převahy nad těmi, kteří tyto normy nesplňují a kteří jsou „nálepkováni“ jako méněcenní. Krutosti páchané na těchto „méněcenných“ pak zcela ospravedlňuje. Tento fenomén umožňuje lépe pochopit holocaust, arménskou genocidu, procesy s Miladou Horákovou a další páchaná „zla“ pod záštitou „čistoty“ (Zimbardo). Naznačuje skutečnost, že společenská morálka není spolehlivou ochranou proti zlu, že zrovna tak může být rétorikou, která páchání zla ospravedlňuje. Americká krása také ilustruje, že konformisté se mohou vyznačovat neschopností připustit si nějakou základní a jednoduchou pravdu o sobě samém a tuto pravdu se snaží konformní identifikací a chováním maskovat (konformita jako „řešení“ kognitivní disonance).


7.2 Přelet nad kukaččím hnízdem

Který z filmů Miloše Formana po příchodu do USA by se nějak nedotýkal konformity? Taking Off, Vlasy, Amadeus, Lid versus Larry Flint, Muž na Měsíci.... Zdá se, že v jeho filmech stále opakuje téma střetu mezi rebelem („bláznem“) na jedné straně a konformní masou, předsudky, hloupostí, maloměšťáctvím a pokryteckou morálkou na straně druhé.





Nejdramatičtější a nejdrastičtější boj s tlakem na „převýchovu“ však svádí hrdina Přeletu nad kukaččím hnízdem ve ztvárnění Jacka Nicholsona. Připomínáme, že film je adaptací známého románu Vyhoďme ho z kola ven Kena Keseyho. Kniha se od filmu liší nejen tím, že je daleko „temnější“, ale jejím vypravěčem je zde „Náčelník“.

Už začátek filmu přináší náznak k podobnosti s Americkou krásou: McMurphy (Jack Nicholson) je souzen za sex s nezletilou dívkou; podaří se mu však „uhrát“ pohovor s lékaři a je převezen do psychiatrického ústavu; ještě ovšem neví, co ho zde čeká. „Blázinec“ můžeme vnímat jako metaforu celé naší společnosti; je to naše spolčenost „v malém“. Zda zeď blázince udržuje svět „normálních“ lidí v bezpečí od „bláznů“ a „deviantů“ či má chránit „blázny“ (spíše neškodné neurotiky) před světem tam venku je lhostejné. Zeď však zesiluje působení skupinových tlaků, protože celé dějiště tak hermeticky uzavírá. Veškerý tlak společenských norem, řádu a mravnosti zde zastupuje Vrchní sestra, zatímco její černí „pohůnci“ zastupují armádu a policii, výkonnou moc, která pomáhá tento řád udržet. Někteří lidé vidí ve filmu alegorii komunistického zřízení, z něhož Forman o pár let dříve uprchl; já se spíše přikláním k verzi, že se jedná o nadčasovou metaforu konfliktu vysoce nezávislé, nonkonformní, ale duševně zdravé osobnosti se skupinou do latě srovnaných neurotiků. Tato metafora je svým způsobem univerzální a přenosná do jakéhokoli prostředí (totalitního systému, náboženské sekty či školní třídy). Ke konfliktu (či takřka explozi) zákonitě musí dojít, protože samotná přítomnost silné, nezávislé a iniciativní osobnosti narušuje kohezi skupiny, která panovala před jeho příchodem. Nový jedinec jakoby mařil účely a cíle skupiny, protože odmítá bezvýhradně příjmat legitimitu autority, která se skupinu snaží kontrolovat. V určitých momentech se dokonce stává vůdčí, hybnou silou, což formální autorita může považovat za ohrožující. Jeho přítomnost proměňuje chování skupiny jako celku i chování samotných jednotlivců. („Náčelník“ poprvé promluví v okamžiku, kdy mu McMurphy čistě náhodou nabídne žvýkačku: „Hmm - ovocná,“ prolomí bariéry svého mlčení, které mohlo být projevem konformity - stejně tak jako jeho vnitřního vzdoru.)




V jakém smyslu se snaží McMurphy proměnit dynamiku skupiny? Především se snaží poukázat, že většina přítomných je v podstatě „v pořádku“ a nebýt autoritativní atmosféry, nátlaku a kontroly, mohli by být ze všech „pošahanců“ docela „príma chlapi“. Je v šoku, když se dozví, že někteří jsou zde na léčení zcela dobrovolně. (Proč už, proboha nejsou dávno venku?) Tím, že Vrchní sestra nepříjmá jakékoli inovace, které by mohly vést k tomu, že se pacient cítí lépe, se v podstatě „odkopává“ ze své skutečné funkce: tou není duševní zdraví pacientů, ale rigidní dodržování pravidel, policejní dozor a „zakonzervování neměnného řádu“. Toto „odkopání se“ je vygradováno ve chvíli, kdy se Vrchní sestra dozví, že měl Billy Babbit na pokoji prostitutku, a brutálně zaútočí na jeho Achillovu patu slovy: „Ale Billy, co by tomu řekla tvá matka?“ čímž nebohého Billyho dožene k sebevraždě. Na prvním místě tedy nestojí léčba, ale udržení moci a kontroly nad přítomnými neurotiky. Smrt Billyho Babbita McMurphyho rozběsní, takže fyzicky napadne Vrchní sestru. Odměnou je mu několika denní dávka elektrošoků, která se prakticky rovná lobotomii. McMurphy se vrací duševně zcela zlomený. Sadisticko-byrokratický stroj (o němž tak vytrvale pojednává Franz Kafka) dokončil svou práci. Nebyl schopen zlomit svobodného ducha, tak zlomil alespoň jeho tělesnou schránku.

Náčelník, který je svědkem McMurphyho působení na skupinu a jemuž se tento hrdina stane vzorem a živoucí legendou, neboť mu možná připomíná jeho někdejší divokou přirozenost, není schopen snést pohled na navrátivší se trosku, která z McMurphyho zbyla. Veden soucitem ho zadusí polštářem, sebere obrovský kvádr, který ani McMurphy neuzvedl, vyráží jím zamřížované okno a rozběhne se, nyní divoký a silný, za svobodou, aby tak převzal McMurphyho štafetu a pokračoval v jeho nesmrtelném poselství o síle ducha, jehož nezlomí žádná pravidla.



8. Závěr

Konformita je podle mě přehlížená, podceňovaná a málo prozkoumaná stránka člověka a společnosti, která může být klíčovým faktorem rozhodujícím o výsledcích dějinných událostí (totalitní režimy a ideologie), stejně jako její protiklad, jímž je lidská odvaha rvoucí znovu a znovu s lepkavými osidly konformity, která sice tvoří „tmel společnosti“, zároveň však není schopna vytvářet nic než imitace imitace, řadu nekonečných zrcadel. O co nenápadnější a zdánlivě neškodnější se jeví účinky konformity v liberálně-kapitalistické společnosti blahobytu a neomezené produkce. Pochopení konformity se zdá být klíčovým knowhow pro tvůrce reklamních agentur a politické poradce. V konformitě, strachu být odlišný, zřejmě spočívá Achillova pata moderního člověka: skrze ní je bezmocný a manipulovatelný.

Téma konformity je dosud neprozkoumané ve vztazích k jiným oblastem, kde se projevuje v praxi nejvíce, např. ve vztahu k reklamě, popkultuře, prodeji výrobků. Dále je tu téma konformních tlaků na školách, mezi pedagogy a dokonce samotného školení pedagogů – do jaké míry je zde na téma konformity brán zřetel, či tvoří jakousi „slepou skvrnu“. Totéž se týká nejen pedagogů, ale i psychologů. Prozatím ponecháváme toto téma otevřené.

Možná, že se nám však alespoň zčásti podařilo opovědět, jaké prázdné místo se snaží konformismus vyplnit a v jakém „podhoubí“ se mu nejlépe daří: Je to pocit méněcennosti, nižší inteligence, nepřítomnost autentického vlastního názoru; imitace vzorů a „papouškování“ slyšeného; nedostatek odvahy k tomu být tím, kým jsem bez ústupků; neochota pohlédnout do očí pravdě o sobě a přiznat si své slabosti (které nás ve skutečnosti činí jedinečnými); neochota příjmat nové informace související s pocitem, že už všechno víme a nezájem klást otázky; úzkostný až ohrožený existenciální pocit a nedůvěra v lásku – stejně jako nadměrná potřeba lásky druhých, pro níž jsme ochotni obětovat kus své pravdy. Nad touto „vyschlou roklí“ se pokoušíme vypnout deštník konformismu jako jakousi třpytivou bublinu, od níž si slibujeme, že nás učiní oblíbenými a zaručí nám všeobecné přijetí a souhlas. Neuvědomujeme si, že každým dalším nafouknutím bubliny něco ztrácíme: sami sebe, autenticitu, originalitu, vnitřní sílu.





Literatura


CHASSEGEUT-SMIRGELOVÁ, Janine. Kreativita a perverze : psychoanalýza lidské tendence posouvat hranice reality. Vyd. 1. Praha : Portál, 2001. ISBN 8071785091

FROMM, Erich: Anatomie lidské destruktivity. Praha : Aurora, 2007. ISBN 978-80-7299-089-4

KREJČÍ, Oskar. Politická psychologie. 1. vyd. Praha : Ekopress, 2004. 319 s. ISBN 80-86119-84-X.

LE BON, Gustave: Psychologie davu. Havlíčkův Brod : Kra, 1994. ISBN 80-901527-8-3

NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. 1. vyd. Praha : Academia, 1999. ISBN 80-200-0690-7

VEBLEN, Thorstein: Teorie zahálčivé třídy. Praha : SLON, 1999. ISBN 80-85850-71-0

VÝROST, Josef, SLAMĚNÍK, Ivan. Sociální psychologie. 2. vyd. Praha: Grada Publising a.s., 2008. ISBN 978-80-247-1428-8

ZIMBARDO, Philip G. Moc a zlo. Praha : Moraviapress a.s., 2005. ISBN 80-86181-80-4



Další Filmy z psychologického pohledu


9 komentářů:

Dave de Sade řekl(a)...

Snažil jsem se článek číst co nejvíce pozorně, ale nenašel jsem tam jednu odpověď na polemickou otázku.

Pokud se osoba chová non-konformně, tak je to projev rebelie, "jiné konformity", příslušenství k jiné, "opačné" skupině lidí. Dá se vůbec říct, že existuje "čistá non-konformita"? Podle napsaného článku (alespoň co jsem pochopil) to v podstatě není možné.

Ne snad, že by na tom záleželo, ale je to možná důvod, proč se konformitě nepřikládá taková váha, neboť je natolik samozřejmá a rozšířená, že "to vlastně nemá cenu se tím zabývat"?

Vojtěch Franče řekl(a)...

Ahoj Dave,

jak to chápu já, tak non-konformitou se rozumí spíše vnitřní nezávislost na skupině ve které jsi, případně rebelie vůči ní, spíše než-li příslušnost k jiné skupině lidí. Člověk může být konformní k majoritní společnosti, stejně tak jako třeba k nějakému gangu nebo jinému hnutí.

Čistá non-konformita asi úplně možná není, to máš pravdu. Vždycky se člověk nějak adaptuje na společnost lidí, ve které žije. Spíše se dá tedy hovořit o míře nebo stupni konformity (tvárnosti či odolnosti vůči společenským tlakům) u každého člověka.

Máš pravdu, je to velmi rozšířený jev. Přesto si myslím, že má smysl se jím zabývat - jak ukazují experimenty, zkušenosti z války, mučení vězňů apod., aby se ošetřily situace, při nichž dochází k páchání zla a násilí vlivem tlaků skupiny. Je možné takovým situacím lépe přecházet (např v armádě, policii) tím, že pochopíme jak konformita, poslušnost, anonymita, odosobnění apod. funguje.

Dave de Sade řekl(a)...

Já to teda beru tak, že konformita (poslušnost, práce v anonymním davu atd.) je daná jisou přirozeností osob, takže se obávám, že zájem o tuto problematiku může být čistě v teoretické rovině - předcházet takovým situacím je pravděpodobně nemožné - anebo je to tak nová myšlenka, že to ještě nikdo nezkusil?

Sám bych mohl vyprávět, jak jsem třeba na vojně konformitě odolával (asi tak půl roku to šlo, ale dost jsem trpěl, pak jsem se na to vykašlal a zbytek vojny byla legrace)...

Vojtěch Franče řekl(a)...

Což si asi udělal dobře... Tak právě armáda a policie jsou složky, které se bez poslušnosti těžko obejdou, ty na ní stojí. Vem si ale, že by tě poslali zabíjet židovské ženy a děti, jestli by ses nechal strhnou kolektivem nebo ne. Všichni si řekneme, že spíš ne, že toho schopni nejsme, ale nakonec by realita byla mnohem temnější.

Podle mě by se dala jinak koncipovat výchova na školách. Tlak na to, aby nikdo nevybočoval, je ze strany "konformních" učitelek (kterých je naprostá většina) otřesný. Pak je to otázka výchovy v rodinách. Konformní rodiče budou konformně tlačit na své děti (ty se samozřejmě tomu mohou a nemusejí vzepřít). Rodiče - osobnosti - pravdědpodobně dětem nechají více prostoru.

Konformita je určitě něco "všelidského". Někdy je na místě, někdy ne. Když dostaneš instrukci od šéfa udělat něco, co není košér a z čeho se ti zvedá žaludek, uděláš to a spolkneš pocit, že jsi špína - nebo raději odejdeš z práce a zachováš si pocit důstojnosti? Todle jsou klíčové situace, které se nás týkají. Je to opravdu tak teoretické? Neocitl ses někdy v takových situacích? (Vojna je určitě specifické prostředí, mohl jsi zažít, jak to funguje, co je to "zelená konformita" gum).

"Přecházet situacím" - například určitým způsobem postavený vězeňský řád povede jistojistě k šikaně: třeba je možné ho změnit. Spíš se zdá, že díky výzkumům psychologové vědí, čím lidi manipulovat a jak do nich tlačit, než že by vymysleli "techniky", jak těmto tlakům čelit - což je vlastně strašné a zvedá se mi z toho kufr, ale když si vemeš, že psychologie se vždy /jako jiné vědy/ rozvíjela hlavně díky armádě...

Můj příspěvek na téma konformity je samožřejmě skromný a čistě teoretický (je to práce do školy). Nicméně i tak cítím, že je to ohromně důležité téma. Dám za to ruku do ohně. A že právě neprobádanost tohoto tématu a nedostatek dalších výzkumů je SYMPTOMATICKÝ. Vem si, že reklamky mají klíče, jak tlačit a působit na mladé lidi, a financují si své výzkumy - ale kdo by financoval výzkumy ve směru opačném? ..

Vojtěch Franče řekl(a)...

Je otázka, jestli je úkolem vojny "vychovat z člověka muže", nebo "zlomit jeho odpor". Švejk ukazuje, jak tím projít, aniž by se člověk zlomil. Taky je zajímavá otázka, jak se liší ti lidé, kteří vojnou prošli a neprošli, jestli je to nějak převychovalo. A o kolik silnější to bylo za komunismu.

Dave de Sade řekl(a)...

Tentokrát jsem neměl na mysli konformitě vojny (tu jsem musel přijmout, pokud jsem nechtěl do vězení a to jsem nechtěl, takže jsem volil menší zlo) (i když v tom vězení to nebylo nakonec tak špatné), ale spíše právě chování spoluvojáků - hra na "mazáky a myšáky", jisté nepříliš inteligentní či zákonné zvyky, "tradice". Když jsem těmto tlakům odolával, spoluvojáci mi dělali z vojny peklo. Když jsem se zlomil, stal se z toho povalečský ráj (což neříkám, že je dobře, jen to byl rozdíl jak prase). I když teda tlak "zákonem dané vojny" nebyl zrovna příjemný.

Přirovnání k Švejkovi není úplně rozumné, neboť Hašek skoro pořád seděl a obecně byl vyvrhel na okraji vojenské / zákonné společnosti ;).

Každopádně jsem se již mnohokrát ocitl v situaci, kdy jsem byl tlačen do nějaké situace (ať už na škole, vojně, v práci), kdy jsem apriori odmítl. Obvykle to mělo pro mne dost negativní následky (vyloučení ze školy je to nejmenší), kdy rozumím tomu, že společnost má prostředky, jak ke konformitě donutit.

A stejně tak opačně jsem ke konformitě mnohdy inklinoval dobrovolně, ba dokonce jsem k ní strhával. Nejsem za to na sebe dneska pyšný, byl jsem mladý (a potřeboval jsem peníze ;). Vnímám to ale dneska, jako velice prospěšné pro můj současný stav.

Od té doby se mi podařilo nastavit si život tak, abych konformitě podléhal co nejméně (vědomě). Alespoň si to myslím ;).

Vojtěch Franče řekl(a)...

O moudrosti davu: http://www.blisty.cz/2009/9/11/art48901.html

Tento článek na blistech hovoří o knize Jamese Surowieckiho, která přišla s tvrzením, že za určitých podmínek se velká skupina lidí rozhoduje lépe než jednotlivec či dokonce odborník.

Daniel řekl(a)...

Podle mého názoru je film Formanovou metaforou života v komunistickém zřízení. Rebel Jack Nicholson je za svou nonkonformitu "odměněn" krutým koncem. Paralela psychiatrické léčebny s komunistickým státem a "odměňováním" odpůrců režimu je zde zřejmá.

Vojtěch Franče řekl(a)...

Daniel: Ano, to je klasická interpretace Formanova Přeletu.