Poruchy osobnosti

Přestože se některé náznaky poruchy osobnosti mohou projevovat už od dětství, diagnóza poruchy osobnosti je možná až od osmnácti let, do té doby se člověk stále vyvíjí.

Jádro poruchy osobnosti je dáno geneticky, nicméně je ovlivněvno zkušenostmi, sociálním prostředím a výchovou.

Lehké poruchy osobnosti

(základní symptomy)

Akcentovaná osobnost

  • má jeden nadměrně vyvinutý povahový rys ("akcentovaný"), např. vznětlivost nebo lítostivost
  • v zátěžové situaci díky této akcentované vlastnosti reaguje neadekvátně
  • v jiných ohledech je "v pořádku", tj. jde o celkem běžnou osobnost s nějakým přehnaně zdůrazněným rysem

Depersonalizace

  • má pocit, že se nehodí do tohoto světa, cítí se jiný, odcizený
  • prožívá život jakoby se děl v jakémsi filmu
  • svět i sebe pozoruje jakoby z dálky, jakoby byl neskutečný, vzdálený, plochý, bez účasti, bez zážitku
  • někdy se připojuje ztráta emocí, motivace, chuti do života
  • jeho prožívání je odlišné od většiny lidí, ale chování je naprosto normální, tzn. navenek není nic poznat
  • nastává po drogových zážitcích nebo spánkové deprivaci
  • nejčastěji se objevuje poprvé mezi 16-22 lety
  • příčinou depersonalizace může být obrana před traumatickými zážitky (zneužívání), citovým vydíráním (vyhrožování, manipulace, přehnaná kritika, vtíravá kontrola, ponižování) či ztráta partnera nebo jiná bolestná událost

Deprivace

  • vzniká při nedostatku podnětů a nedostatku uspokojení základních a emocionálních potřeb v dětství
  • není to porucha jako taková, je to spíše rys (symptom) charakteristický pro zanedbávané nebo týrané děti
  • "deprivant" má narušenou emocionální složku osobnosti (např. otupělost, agresivita, nedůvěřuje lidem, neurotické potíže)
  • deprivovanému dítěti scházely optimální podmínky pro rozvoj jeho osobnosti, takže se rozvíjelo pomaleji než děti jeho věku
  • může to přetrvat i do dospělosti např. v podobě problémů s partnerskými vztahy, zvládáním rodičovské role či větší náchylností k trestným činnům

Depravace

  • depravace = "zpustlost, zkaženost"
  • nerespektování běžných společenských norem, závazků a pravidel
  • větší tendence k delikventním činům a asociálním rysům osobnosti
  • v dětství se projevuje např. šikanováním, záškoláctvím, potížím s autoritami, "nenapravitelnou zlobivostí" (vychovatel nic nezmůže)

Osobnost primitivní

  • neznamená snížené IQ
  • spíše osobnost, jež neměla možnost se úplně sociálně rozvinout, nebyla dostatečně vychována a vzdělána
  • proto se chová "jednoduše" v kontrastu s potenciálem, který by byl rozvinut v optimálnějších sociálních podmínkách


Středně těžké poruchy osobnosti

Transformace osobnosti

  • přesvědčení, že jsem někým jiným
  • neuvědomuji si skutečnou vlastní identitu, tu projikuji na někoho jiného
  • vzácná porucha
a) Apersonalizace
  • část identity zůstává zachována + objevují se další "imaginární" osobnosti, které spolu "koexistují"
b) Dezintegrace osobnosti
  • osobnost se v podstatě rozpadne, rozloží natolik, že zůstává pouze ono bazální (sociálně nezkorigované) jádro
  • rozpad sociálních vztahů
  • ztráta zájmů
  • narušená kontinuita vl. "já", vyhasínání, zapomínání
  • vyskytuje se jako symptom u schizofrenie nebo demence

Alterace osobnosti

  • "mnohočetná" osobnost
  • člověk jakoby "přepíná" dvě osobnosti, dvě identity, dvě "já", které spolu jakoby nemají nic společného a jedno o druhém neví
  • každá tato identita má svůj typický slovník, verbální projev, gesta
  • změna z jednoho "já" do druhého přichází náhle a nečekaně
  • těchto alterací může být více než dvě, např. a -> b -> c -> a
  • příčinou je obvykle zneužívání v dětství, druhá vytvořená identita slouží jako ochrana před bolestnou vzpomínkou: to druhé "já" si na onu bolest nepamatuje
  • vykazuje řadu podobností s histriónskou poruchou osobnosti (lidově "hysterií")
  • tato porucha vzniká podvědomě, neúčelně, nezáměrně, člověk za to nemůže
  • při poznámkách o tom, že "včera byl někým jiným" nebude vědět o čem je řeč a s nejčistším svědomím to bude popírat
  • léčí se psychoterapií
  • při soudních procesech tuto poruchu osobnosti mnohý člověk pouze "předstírá", aby mu byl snížen trest

Rozštěp osobnosti

  • zlom v životní linii
  • zásadní změna povahových rysů po traumatickém zážitku nebo intoxikaci
  • emoce a vnímání je změněno, člověk se stává "jinou" osobností
  • jen některé rysy staré osobnosti přetrvávají i v "nové" osobnosti
  • intelekt však zůstává zachován

Poruchy osobnosti

(konkrétní diagnózy při určitém souboru symptomů)

Paranoidní porucha osobnosti

  • též "fanatická" porucha osobnosti
  • hl. rysy: nastraženost, podezíravost, nedůvěřivost
  • kverulantství (ustavičné stěžování si na něco, nic mu stále není dost dobré)
  • zvýšená přecitlivělost na své "já": na domnělé přehlížení, zanedbávání, kritiku, urážku apod. - to vše je pro takovou osobnost palčivě zraňující
  • nedůtklivost, vztahovačnost
  • nadměrná citlivost na domnělé nezdary a domnělé urážky
  • menší smysl pro humor
  • sklon vyvolávat konflikty
  • složité intepersonální vztahy
  • jinak vnímná "normálně" - netrpí bludy; není to psychóza

Schizoidní porucha osobnosti

  • velmi uzavřený, ztažený ve svém vlastním světě
  • zůstává neustále jen v prostoru vlastních emocí
  • nepotřebuje sociální zázemí jako "normální" lidé - je mu tak dobře, vzathy jsou tím však narušeny a okolí strádá
  • vždy je silně introvertní, nikdy extrovertní
  • neschopnost prožívat radost

Disociální porucha osobnosti

  • asociální rysy
  • vychází z depravace (viz. výše)
  • nedostatečně zvnitřněné normy
  • přecitlivělost na své "já" - vede k úporným reakcím
  • neschopnost empatie
  • neprožívání pocitů viny
  • obvykle delikventní chování

Emočně nestabilní osobnost

  • emoce mají sklon k impulzivitě (nepřiměřené odezvy, neadekvátní emoční projev, přecitlivělosti, velká senzitivita na vlastní já, na výtky)
  • problémem jsou emoční složky – jsou nestabilní
  • před 18 může mít akcentované rysy

Anankastická porucha osobnosti

  • perfekcionisté, puntičkáři, preciznost, potřebují mít vše v pravidlech/řádech, neuplatňují to jen vůči sobě, ale i po svém okolí (vyžadují po okolí, aby dodržovalo pravidla, které on sám stanoví), citlivý na detaily
  • pokud okolí tyto pravidla nedodržuje, bude ho to zúzkostňovat, popř. to bude po ostatních opravovat; regují přecitlivěle, nespokojeně, úzkostně

Úzkostná (anxiózní) porucha osobnosti = vyhýbavá

  • dominující porušená složka emocí, úzkostnost, obavy ("tak se bojím,že to radši neudělám a vyhnu se tomu", nechci zodpovědnost, rozhodovat se)
  • na běžné věci reaguje nepřiměřenou úzkostí

Závislá osobnost

  • závislost na někom,něčem – udělám to tak, aby ten dominantní byl spokojen
  • odmítání zodpovědnosti a přesouvání zodpovědnosti na druhého
  • typické pro týrané ženy


Následujícím poruchám osobnosti jsou věnovány samostatné články:

Narcistická porucha osobnosti

Histriónská porucha osobnosti (hysterie)

Schizofrenie  (psychotické onemocnění)


Jak se poruchy osobnosti projevují v rukopisu se dozvíte zde:

Poruchy osobnosti v grafologii


.

Johann Sebastian Bach

Že ne vždy si musí genialita podávat ruku s šílenstvím nebo bohémským třeštěním, vidíme na příkladu Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750), který byl snad nejspořádanějším a nejzbožnějším géniem novověku. Očima jeho druhé ženy, Anny Magdaleny, která byla o patnáct let mladší, chceme čtenáři zprostředkovat pohled do jeho velké duše, napojené na nevyčeptelný zdroj plodivé síly a tvořivosti. Bach, na rozdíl od svého krajana a současníka Händela, nebyl ve své době vůbec proslulý, většinu života prožil jako chudý kantor a učitel chrámové hudby v Lipsku, kde musel svádět nepřetržité boje s lidskou malostí svých nadřízených, které ho velmi vyčerpávaly a odváděly od tvorby. Po jeho smrti se nad ním po několik staletí zavřela hladina. O to zářivěji do této temnoty svítí slova a vzpomínky jeho milující ženy.


Vzpomínky Anny Magdaleny Bachové

"Mé líčení oné doby, kdy jsem ho poprvé viděla a sním mluvila, je v jednotlivostech i vcelku přesné, dojmy z tehdejška tanou ve mně s nezmenšenou zřetelností, nezatemněny dlouhými lety nejvroucnější důvěrnosti a nepobledlé vzpomínkou na poslední pohled na milovanou tvář, když ležela přede mnou s očima na věky zavřenýma."


První setkání

"A můj první pohled na něho! - Jak mizí při tomto pomyšlení léta před mýma očima v nic a vše stojí zase přede mnou! Můj otec, který mne ve své dobrotě brával často s sebou na své malé cesty, zvláště byla-li v tom hudba, neboť znal mou lásku k tomuto nebeskému umění, vzal mne s sebou i v zimě roku 1720 na své cestě do Hamburku, kde navštívil mého prastrýce a moji pratetu. V kostele svaté Kateřiny v Hamburku se skvěly velmi vzácné varhany. Měly čtyři manuály a pedál a slyšela jsem mnoho hovořiti o nich hudební přátele svého otce. Druhého dne, který jsem ztrávila v Hamburku, šla jsem míro pratety z domu nakupovat, a když jsem šla na zpáteční cestě okolo kostela svaté Kateřiny, vklouzla jsem na okamžik dovnitř, abych se podívala na varhany. Když jsem otevřela dveře, slyšela jsem, že nekdo hrál, a zdálo se mi náhle, že z šera vychází tak čarovná hudba, že se mi zdálo, jakoby archanděl seděl u kláves. Tu vkradla jsem se zcela tiše až dovnitř a stanula jsem poslouchajíc. Dívala jsem se vzhůru k varhanům, jež byly postaveny na západní galerii; veliké píšťaly tyčily se ke klenbě, veškero krásné vyřezávání svítilo hnědě a zlatě dolů, ale varhaník zůstal mým očím neviditelný. Nevím, jak dlouho jsem tam stála v prázdném kostele, celou bytostí jen poslouchajíc, jako bych zapustila kořena do kamenných dlaždic a ztratila docela smysl pro čas. Tak velice ztratila jsem ho ve zvucích této hudby, že jsem ještě i pak, když řada slavných akordů rozechvěla vzduch svou bouří a pak náhle zmlkla, že jsem ještě i pak zůstala státi naslouchajíc vzhůru, jestli nezahřímá ke mně dolů další bouře nebes. Místo toho však objevil se na kruchtě sám varhaník a blížil se ke schodům, které vedly dolů od varhan. Spatřil mne, jak jsem stále ještě zírala vzhůru. Okamžik dívala jsem se nyní na něho, tak uleknuta jeho náhlým objevením, že jsem se nemohla pohnouti. Dnes zdá se mi, jakobych tehdy spíše očekávala po takové hudbě, že uzřím sestupovati svatého Jiří než člověka. Pak ale začala jsem se chvěti. Chopila jsem svůj plášť, který mi spadl na zem, a prchala jsem v nepochopitelné hrůze z kostela. [...] Neměla jsem ani tušení, kdo by mohl být oním varhaníkem, ale když jsem vyprávěla při večeři tento malý zážitek svému otci - onen pohled a rozechvění a svůj útěk jsem při tom zamlčela - zvolal: 'To musel býti jen kapelník vévody cöthenského, Johann Sebastian Bach.'"

"Přece však jednoho krásného jitra, bylo to jasné jarní ráno, jak se dobře pamatuji, byla jsem venku a chtěla jsem při návratu vejíti do obývacího pokoje, abych zastrčila do vázy několik zelených ratolestí, které jsem si přinesla, když má matka položila ruku na moje rameno: 'Počkej chviličku, Magdaleno,' pravila, 'tvůj otec má rozhovor s kapelníkem Bachem, myslím, že bys tam teď rušila.' Moje pošetilé srdce počalo divoce tlouci. Viděla jsem ho přece jen teprve jednou, i když jsem o něm často slyšela, a měla jsem nevysvětlitelnou touhu znovu ho spatřiti. Stála jsem tam z úzkostí, že mne bude můj otec volati, a zase z úzkostí, že mne třeba nezavolá. Chtěla jsem rychlě běžeti do ložnice, abych si vzala novou stuhu, měla jsem modrou, o níž jsem byla přesvědčena, že mi velice dobře sluší, když můj otec strčil hlavu do dveří a tázal se: 'Matko, je již Magdalena doma?' Tu mne spatřil a zvolal: 'Pojď sem, dítě, pan Bach je tak laskav a chce si trochu poslechnouti tvůj hlas!' Tu jsem tedy vešla a stanula před ním. Byla jsem v rozpacích a doufala jsem jen, že mne již nepozná, neboť chrám svaté Kateřiny byl velmi tmavý. Vyprávěl mi však později, že ihned poznal ve mně onu polekanou posluchačku z tehdejší doby. Zdál se mi býti mimořádně veliký, myslím tělesně, a přece nebylo tomu tak nijak nápadně, byl jen trochu větší než můj otec. Ale zdál se nějak vysoký, velký, široký, silný, vyzařovalo z něho něco jako ze žuly, a když stanul mezi jinými lidmi, zdál se vždy býti i tělesně větší, zatím co přece hlavně jeho srdce a duch byl vyšší a mocnější než jiných osobností. [...] Působil svou bytostí významně, ne tím, co říkal, neboť byl velmi vážný a klidný, hovořil zřídka, a to jen s lidmi, s nimiž byl velmi důvěrný. Byla jsem v tom okamžení více než plachá. Učinila jsem mu poklonu a neotevřela úst, až vzal z klavíru noty, posadil se a vyzval mne, abych zpívala. Naštěstí každá zaraženost mě opouští, zpívám-li, a když jsem skončila, zvolal můj otec se spokojenou tváří: 'Dobře, mé dítě!' Pan Bach se na mne díval okamžik nehnutě a pak řekl: 'Umíš zpívat a tvůj hlas je čistý.' A já bych mu byla nejraději odpověděla: A ty umíš hrát! Neodvážila jsem se ovšem ničeho takového. Bylo to nevyličitelné, co udělal z jednoduchého doprovodu, který jsem tak často hrála. Jaké měl držení ruky, jak používal palce, jeho prstoklad, to vše bylo tak docela jiné, nežli jak to činili ostatní! Ale nemohla jsem říci nic z toho všeho, octla jsem se zase, když jsem se odmlčela, v nepopsatelném vzrušení. Nejraději bych byla i nyní odtud utekla jako tehdy v kostele, ale zůstala jsem státi jako přikována ke klavíru a stísněna jako dítě. Ano, cítila jsem se být dětinskou až k nesmyslnosti před tímto mužem, a přece vzcházelo ve mně v této krátké chvíli něco, co se v dítěti nerodí. Bůh otevřel od toho okamžiku moji duši hudbě a nyní, co jsem slyšela hráti Sebastiana Bacha, bylo nemožné, aby mi jiný muž mohl býti ještě něčím na tomto světě. A též on si řekl tehdy (kéž bych to jen byla věděla): Toto děvče si vezmu za ženu. Že budu souhlasiti, zdálo se mu zcela jistým, neboť věděl, že dokáže všechno na této zemi, co skutečně chce. Při mnohých příležitostech v pozdějších letech připadal mi tato jeho cílevědomost a vytrvalost často jako tvrdošíjnost."

"Říká se, že svatební den je nejkrásnějším dnem ženina života. Jistě nebylo nikdy žádné děvče onoho dne tak šťastno, kdo však také nalezl takového manžela jako já svého Johanna Sebastiana Bacha? Po onom svatebním dnu neměla jsem již žádného života kromě jeho vlastního. Měla jsem pocit, jakobych byla malým proudem, který přijal oceán. Byla jsem pojata a obestřena životem, který byl hlubší a širší, nežli kdy mohl býti můj vlastní. A jak jsem tak žila s ním rok za rokem v nejhlubší důvěrnosti, rozuměla jsem jeho velikosti vždy více. Často zřela jsem ho tak mocně se tyčiti se nade mnou, že jsem se téměř ulekla, přece však jsem mu rozuměla, poněvadž jsem ho milovala."


Vážnost a hravost, přísnost a láska

Anna Magdalena hovoří o portrétu svého muže: "Veškerá tíha a síla napětí a vážnost jeho pohledu zírala z tohoto obrazu. Jeho oko se dívalo, jako když přemýšlel, když se podíval na lidi, nebo ještě spíše, když pohlédl skrze ně a vlastně si jich vůbec neuvědomoval. S počátku lekal mne stále poněkud tento výraz, ale brzo jsem poznala, že to byl hlas hudby, jenž se v něm probouzel, když se jeho oči zadívaly tímto způsobem do dálky. Též linii obočí zachytil malíř dobře, i oblouk úst, jenž byl tak citlivý a laskavý a jenž se táhl vzhůru v koutcích tak láskyplně vykrojen, jestliže se smál, a odnímal ode mne všechnu úzkost, kterou mi často mohla přivoditi záhadnost jeho očí. Vypadal velmi rozhodně, což snad mělo původ v silné, dopředu vystouplé bradě - jeho zuby se setkávaly přímo na sobě, zatímco řezáky jsou u většiny lidí postaveny tak, že spodní řada zapadá za horní. Tato okolnost propůjčovala jeho obličeji docela jiný výraz, než mají obličeje většiny lidí, a tato pevnost výrazu způsobovala, že každý, kdo se mu chtěl přiblížiti, zaváhal poněkud před tímto obličejem."





"Nikdo nemohl na něho popatřiti a nezadívati se na něho znovu, neboť bylo v něm něco zcela neobyčejného, což bylo zřejmo každému, ať to byl kdokoli. Obdivhodné spojení velikosti a pokory vyzařovalo z něho - a byl si vědom své síly, že však ON byl nositelem této síly, to mu bylo zcela lhostejné, nepřemýšlel o tom; jediné, co ho vzrušovalo, byla hudba, a často se zdálo, jako by věřil, že píle a tvrdé studium a zbožnost mohou povznésti každého člověka na jeho místo."

"Co nejvíce zapůsobilo na mého otce při varhanní hře páně Bachově, byl jeho klid a lehkost. Ačkoli jeho nohy lítaly na pedálech nahoru a dolů, jakoby sebou mrskaly, přece zdánlivě ani v nejmenším nehýbal svým tělem a neobracel se, jak činí tak mnozí varhaníci. Jeho hra byla dokonalost, která vypadá lehce a neprozrazuje žádné námahy."

"Potlesk nečinil na něho nikdy dojem, pouze uznání vskutku pilných hudebníků potěšilo ho občas. 'Hraji,' řekl mi jednou, 'pro nejlepšího hudebníka na světě. Snad tu není - hraji ale vždycky tak, jako by zde byl.' Pomyslela jsem si pro sebe, že je stále přítomen, když Sebastian hraje, ale neodvážila jsem se tuto myšlenku vysloviti, neboť naprosto neměl rád projevy toho druhu."

"Jeho papíry a jeho osobní věci musily býti uschovány a opatrovány zcela určitým způsobem, pevně stanoveným a na jeho zvyklostech nesmělo býti nic měněno. Nenáviděl nepřesnost, jako nenáviděl marnotratnost, a nepřesnost byla mu marnotratností s tím nejcennějším, s jedinou věcí, kterou, jak říkával, nelze míti po druhé, s časem."

"Sebastian byl vždy hotov sestoupiti ze své výše a vzíti něžně za ruku každé dítě, každého začátečníka v umění a vésti ho k vyšší dokonalosti. Nic nemohlo ho u jeho žáků učiniti netrpělivým; jen nepozornost a lhostejnost."

"Jistá přísnost, která se často chmurně nad ním vznášela, ustoupila od něho úplně, když jsme doma usedli pohromadě, byl samá otevřenost a laskavost, účastnil se všeho, co mu děti vyprávěly, a ani nejnepatrnější zpráva nejmenších nebyla mu lhostejna. Všechny mu prokazovaly pozornost a úctu - jak je to přirozenou povinností všech dětí vůči svému otci - ale podíl dětské bázně byl v jejich lásce mnohem menší, než jak to bývá u jiných dětí. A jak mohu také zcela dosvědčiti, nikdy nevztáhl ruku na některé ze svých dětí. [...] U nich postačilo jen pouhé poklesnutí otcova hlasu, nebo stáhl-li obočí, což se kmitlo jako blesk jeho obličejem, když se zlobil. To stačilo, aby byl zase zhednán pořádek a poslušnost."


Bach a Händel

Oba byli současníky, oba byli krajané, rodilí Sasové. Leč i přes několik pokusů o setkání a vzájemný respekt "na dálku", se jim nikdy nepodařilo setkat se tváří v tvář. "Händel byl věru dosti hudebníkem, aby poznal výši Sebastianova díla, i když jeho pověst zůstávala omezena na Německo, zatímco Händlovo jméno znělo i Italií a Anglií. Ale Händel vyhledával svět a čeřil neustále hladinu okolo sebe a vydělával mnoho, mnoho peněz, kdežto Sebastian měl ostych před vším hlasitým, prchal před světem a žil v tiché, v sebe ponořené práci ve svém domě v klínu rodiny."


O tvořivé síle
.
"Jak pěkné byly dlouhé podzimní a zimní večery, když děti ležely všechny teple zavinuty ve svých lůžkách a já a Sebastian seděli jsme vedle sebe a opisovali hudbu - neboť taková práce byla vždy a jednotlivé hlasy k nedělním kantátám jsme zpravidla rozepisovali my dva. Dvě svíce planuly pak mezi námi a pamatovala jsem vždy pečlivě na to, abych je očistila, takže černý ohořelý knot nemohl zkaziti jasný plamen - a tiše a šťastně pracovali jsme vedle sebe. Mlčela jsem přitom, jak hluboce jsem jen mohla, neboť často, zatímco rozepisoval hlasy svou krásnou, jasnou lehkou rukou (jeho partitury mají pro mne podivuhodně živý, vroucí, ano vášnivý výraz), nebo zatímco pro nás opisoval hudbu Buxtehudovu či Händelovu (cenil si jí neobyčejně - mně se však zdála při vší své výši ne tak významnou jako jeho vlastní) nebo co snad komponoval něco vlastního pro některého žáka, často přilétl duch nápadu, i uchopil čistý nalinkovaný list, jichž jsem mu kladla vždy několik k ruce, a napsal na čistou běl listu něco z nevyčerpatelného zdroje hudby, která stále tryskala z jeho hlavy.
Mé notové knížce se dostalo tímto způsobem mnohé písně a mnohého chorálu a jedna píseň otřásla mnou tak, že jsem ji s počátku nemohla vůbec hned zpívati, tak semi při tom chvěl hlas:

Když jsi u mne,
půjdu s radostí smrti vstříc a ve věčný klid.
Ach, jak šťastný
by byl konec,
kdyby mi tvoje krásné ruce

pak zatlačily zrak.
.
Ach, Sebastiane, jak jsi byl dobrý! Jak jsi mne miloval!
Často také rád říkal, že nemůže napsati žádnou milostnou píseň, byť by byla na mne. 'Vidíš,' řekl mi jednou a přitáhl jsi mne na svá kolena, 'má milá ženuška znemožnila mi psáti ty hezké písničky, v nichž vzdychá vzdálený milenec, i truchlivé balady, při nichž roní dvorní dámy slzy - neboť jak může takový arcispokojený kantor psáti zpěvy touhy, když jeho ženuška sedí mu s úsměvem na klíně? Musím se časově vrátiti a představiti si, že tvoji rodiče nedali nám svolení k naší svatbě, neboť mám v hlavě melodii, která zrovna volá po jednom nebo dvou smutných verších.' A příštího dne přinesl mi píseň - píseň nekonečné lahody, kterou jsem mu ihned zazpívala; byla psána na tato slova:

Chceš-li mi srdce své dáti,
pak učiň tajně tak,
aby nás neprozradil láskou planoucí zrak.
Neb naše láska musí světu ztajena být,
jen ve svém věrném srdci
ji mohu s tebou žít.

Často padne mi na srdce s blaženou tíhou myšlenka, jak jsem přece jen požehnaná mezi všemi lidmi, že veškerá hudba, již psal Sebastian od naší svatby až do své smrti, je nerozlučně spjata s mým nejvnitřnějším já a znamená pro mne tolik, kolik jen může pro někoho na světě znamenati. Viděla jsem, jak se rodila, četla jsem ji dříve, než ji spatřilo kterékoli lidské oko, a Sebastian často se mnou mluvil o svých dílech a vysvětloval mi, co nebylo pro mne hned pochopitelné. Jak často jsem seděla u něho v pokoji potichounku jako myška a šila jsem mlčky nebo spravovala naše prádlo, zatímco on psal a psal tak rychle, jako by mu sám Bůh diktoval noty do péra, až náhle vzhlédnuv, vztáhl ke mně ruku a řekl: 'Pojd sem trošku, Magdaleno,' a ukázal mi co napsal. Někdy, i když zřídka, nechtěla však tvořivá síla vytrysknouti. Tu napsal několik taktů, vzdech nespokojenosti se mu vydral z hrdla a přeškrtl brkem svou práci. Pak jeho hlava klesla do dlaní a seděl tiše, někdy dlouhý čas, někdy také jen několik minut. Náhle vyletěla jeho hlava vzhůru a s úsměvem zvolal na mne: 'Tak to musí být, ovšem,' a jal se psáti znovu."


Bach: Air on G string v podání Sarah Chang




Víra a Smrt

Bach byl hluboce zbožným člověkem, který však o své víře zřídkakdy mluvil. "Náboženství bylo u něho něčím skrytým, co se neprojevovalo vždy, ale stále bylo přítomno a nikdy ho neopouštělo."

"Sebastianova nejvznešenější hudba byla vždy vyvolávána myšlenkou na smrt. To mne poněkud děsilo, když jsem byla mladá, nyní vím lépe, jak to vypadalo v jeho srdci!"

"Ale zvláštnější než všechno jiné byla žhavá touha, která ho provázela celým jeho životem, naplněným prací, touha po smrti. Jen občas poznala jsem to jako bleskem, neboť myslím, že to přede mnou často skrýval, neboť cítil, že mě to leká; vždyť jsem byla mladší a ne tak statečná jako on. Necítila jsem žádné touhy jej opustiti, ani svět, který se mi zjevoval krásným, pokud on v něm meškal. Dnes, kdy jsem stará a osamělá a kdy ode mne odešel, dnes dovedu lépe rozuměti jeho touze dostati se tam, kde všechny věci stávají se dokonalými."



Mistr a žák

Bach za svého života vychoval mnoho žáků - hudebníků, včetně svých dvaceti dětí (sedm z prvního a třináct z druhého manželství). Chudému kantorovi s početnou rodinou byly lekce hudby nutným přivýdělkem. Pokud měli žáci opravdový zájem a píli, pokud milovali hudbu, neodmítl nikoho a byl k nim nanejvýš trpělivý. Vychloubání se 'neumělů', snaha podvádět a nepoctivost v něm však probouzely ostrý hněv a často takovému žákovi ukázal dveře.


Heinrich Gerber: "Obdivovali jsme u něho výsledky jeho nové metody, jak se v něm slučuje nejpřesnější hudební představa a nejjemnější technické provedení k čarokrásným výkonům. Ale co mám říci o nebeských okamžicích, kdy ustal náhle ve vyučování, odsunul velitelským pohybem ruky noty a knihy s svičením stranou, usedl sám ke klavíru nebo k varhanám a oddal se volnému vzletu improvisace. Ach, nebesa nad námi! To byly hodiny, pro které stálo za to žít. Jaká to byla hudba! Ještě teď mohu v noci ležeti a bdítiti (což se nestává, jak víš, nikdy bez veliké příčiny) a vzpomínati na to s chvěním. Někdy, když jsem tak poslouchal zbožňovaného mistra, musil jsem radosí hlasitě jásati, často jsem též slzel. Vzpomínka na takové hodiny opustí nás až v hrobě."

"Mladý Heinrich doslovně se chvěl v první vyučovací hodině štěstí a ostychem, když mu Sebastian položil na klavír Invence, od nichž pak přešel rychle k Temperovanému klavíru, ke kterému si zachoval vždy zvláštní náklonnost, poněvadž měl štěstí, že slyšel tyto skladby třikrát celé, hrané Sebastianem jeho nenapodobitelným způsobem. Takovými dary odměňoval Sebastian občas některého obzvláště snaživého žáka. Tu říkával, že nemá nálady učiti, sedl si k nástroji a hrál nadšenému posluchači hodinu nebo ještě déle dílo, které měl studovati, a mnoho jiné hudby. Ale každou skladbu, kterou se žák měl naučiti, zahrál mu alespoň jednou. Tak to musí zníti, skončil pak, když jim ukázal silně a zřetelně dokonalou formu a rytmus příslušného díla, aby viděli přesně, kterým směrem má se dáti jejich studium, jejich usilování."

Paolo. "Na čas přišel k Sebastianovi také mladý Ital. Jmenoval se Paolo Cavatini. Považovala jsem ho ze začátku za opravdu zvláštního mladíka, s nímž je těžko jednati. Mezi našimi zdravými německými hochy byl tmavý, zachmuřený, neradostný a žárlivý, ale neobyčejně nadaný. Již po krátkém pobytu projevil bouřlivou náklonnost ke svému učiteli. Zdálo se, že sotva může vydržeti bez jeho přítomnosti a následoval ho všude svýma velkýma tmavýma očima. Byl až nepříjemně žárlivý na ostatní žáky a prohlašoval často velmi prudce, že jejich tvrdé saské palice nedovedou vůbec chápati takového Bohem požehnaného genia, jako je kantor. Když Sebastian nebyl jednou spokojen s jeho výkonem, tu vrhl se na zem a plakal jako malé dítě, jemuž ublížil. Přiváděl nás všechny do zmatku a často jsem byla polekána jeho vášnivostí a neovládáním se. Sebastian asi mu rozuměl lépe než kdokoli z nás a projevoval s ním velkou trpělivost. Mladík dělal a říkal často nejprapodivnější věci. Jednoho dne přišel hlučně do mého pokoje, vrhl se, jak byl dlouhý na koberec na zemi a zíral na mne; seděla jsem neobyčejně vzrušeně u stolu se svým košíčkem na šití. 'Tady sedíš a šiješ,' vybuchl pak, 'a snad ani nevíš, že tvůj muž napsal hudbu, před níž musí skloniti kůrové andělští své hlavy! Miluješ ho vůbec? Chápeš ho vlastně? Ale která žena by mu mohla rozuměti! Látej jeho šaty a vař mu jídlo, to je to nejlepší, co pro něho můžeš učiniti!' Tato řeč mne trochu popudila, ale ne mnoho, neboť jsem viděla, že chlapec je bez sebe. 'Paolo,' odpověděla jsem, 'nesluší se, abys hovořil takto se ženou svého učitele. Miluji ho a rozumím mu možná dokonce lépe, než si myslíš.' 'Odpusť mi,' jal se prositi a vypadal náhle zcela malý a ubohý, 'nevím vůbec, co říkám, tato hudba zbavuje mne úplně rozumu a mám ho rád tak velice, že mne to až bolí.' Když to řekl, probudilo se ve mně něco, takže jsem se bezděčně k němu sklonila a políbila ho na jeho černí vlasy. 'Já vím, jak to je, Paolo,' řekla jsem a od tohoto okamžiku jsme byli přáteli. Nepobyl u nás dlouho, chudinka, neboť brzy přišla zima, nastudil se a zemřel. [...] Jeho umírání Sebasiana velmi bolelo, zanechal vší své práce a seděl celé hodiny u lůžka nemocného mladíka s partiturou na svých kolenou, aby mohl psát dále, když horká ruka umírajícího pustila na chvíli jeho. Mladík upíral své černé oči na Sebastianovu tvář. 'Jsem šťastnější, než jsem byl kdy dříve,' řekl jednou ke mně se svým podivně krásným úsměvem, když jsem vstoupila do světnice, v níž ležel, a přinesla mu šálek horkého čerstvého mléka. [...] V tomto chlapci byla geniálnost, a to vysvětluje, proč byl na světě tak nešťasten."



Osamělost

"Jeho duch byl tak často zaujat hlubokými věcmi hudby, že jsem občas mívala pocit, že nás nevidí a neslyší, že pro něho neexistujeme, i když jsme se k němu přiblížili, ale přitom nás nikdy ve své dobrotě nezanedbával. Byly to někdy pro mne hrozné okamžiky, když jsem ho viděla seděti v jeho lenošce, obklopeného dětmi, a přece jsem cítila, že je samoten, nad námi, vedle nás a sám, osamělý. Někdy nabyl tento pocit ve mně takové síly a trýznivosti, že jsem odhodila své šití nebo opisovanou skladbu, sklouzla k němu, klekla, vrhla se k nohám jeho lenošky a objala ho. 'Nu, Magdaleno,' tázal se pak klidně, 'co je? Co tě tak vzrušilo?' Ale nikdy jsem mu neřekla, jak mi bylo v duši. Jakými slovy také mohla bych mu to vyjevit? Velcí této země jsou vždy osamělí a tím jsou jediní blízcí největšímu ze všech, Nejvyššímu.

Když psal hudbu, ještě lépe když improvizoval, zvláště na varhanách, tu vyjadřoval své velké srdce a vznášel se do krajů, z nichž pocházel a v nichž byl snad samojediný úplně doma. Mnoho nejvznešenější hudby uniklo přitom, nikdy již neuslyší ji žádné smrtelné ucho, vytryskla z něho jen jedinkrát, nikdy ji nenapsal a ztratila se v harmonii vesmíru, jak to učinil nyní i on sám."


Anna Magdalena Bach: Malá kronika, nakl. F. Topič, 1936; přeložil Miloš Jirko




J. S. Bach: Kantáta č. 30, zpívá Magdalena Kožená

Ludwig Klages: Duše a Duch


Následující text Ludwiga Klagese jsem při překladu z angličtiny mírně upravil ve snaze uchovat jeho sdělnost a srozumitelnost. Považuji jej za zásadní pokud jde pochopení toho, proč je mnohdy na akademické půdě psychologie "duše" tabu, přestože jej tato "věda" má svém názvu (psýché!). Stejný fenomén, v níž duch destruuje jakoukoli duševnost, lze pozorovat např. půdě rigidní náboženské ortodoxie (hlavně v islámu), kde se tanec, hudba, zpěv nebo prožívaná tělesnost mohou stát podobnými "tabu" jako pojem "duše" na půdě psychologie (viz. odmítání súfismu ortodoxními muláhy). Příčina tkví v primitivním a jednostranném nadřazení principu ducha nad čímkoli jiným. Zatímco ve světě fyziky nebo matematiky je to naprosto legitimní, ve sféře psychologie hrozí tabuizace samotného předmětu jejího zkoumání! Problém je v tom, že aby psychologie nedestruovala sebe samu, museli by sami psychologové být tvořivější ohledně dynamičtějšího, plastičtějšího a barevnějšího používání jazyka, tak aby byli schopni vystihnout pohyb, dění, které souvisí s neustálou proměnlivostí duševního života; jelikož schematizující duch má tendenci vše umrtvit, sterilizovat a zastavit v pohybu - v lepším případě jako oko digitálního fotoparátu - zatímco duše je spíše "analogovým barevným filmem, jenž nemůžeme uchopit, neboť neustále mění svůj tvar." Jenže plastický jazyk, jazyk metafor a lidové moudrosti už není "objektivní". A za to, co není objektivní, mají akademičtí psychologové tendenci se stydět jako malé děti; tomuto studu se dosud neodnaučili; psychologie je dosud v plenkách.
Problém samozřejmě není v psychologii jako takové, ale v lidech kteří ji vytvářejí. Mělkost nebo hloubka jejich duševna se bude v jejich díle odrážet jako v zrcadle.

Stejně tak tento Klagesův text vrhá pronikavé světlo do oblasti religionizity, lásky a fenoménu extáze.



Erós a Psýché



Představme si, že někdo pozoruje zářící klenot (například za výkladním sklem) a spočine v soustředěné kontemplaci. Že je v něm přítomen pouze pocit sebe sama a Obraz klenotu. A že se přihodí to, co je v plné síle udděleno jen nemnohým, přestože jeho základy, je-li objekt vhodně zvolen (například pohled na zapadající slunce nebo podobu milovaného), jsou dostupné všem: kontemplující subjekt je "absorbován" do kontemplujícího objektu. Pak se vědomí stává zrcadlem, prázdným až na třpyt klenotu, a pocit ega je zahlazen před svrchovanou mocí obrazu. Člověk, jenž se stal čirou kontemplací, neví o žádné "existenci", a "zapomněl sebe", a přesto existuje ve stavu žhnutí, ve srovnání s nímž nejvznešenější obsah myšlení bledne. Je osvobozen z pout osamělé existence a stává se zrcadleným obsahem, a skrze to se stává tím, co "v sobě" není částí, ale vizí a symbolem - světem, "nekonečnem" a "univerzem".

Z důvodů, jež zde nemohou být detailně rozváděny, byly takové stavy zakoušeny jedině v opojném zápalu Klasického věku. Takové stavy pak byly, stejně jako u určitých národů, které setrvávají v přírodním stavu, stále jsou, oblastí, která dávala zrod svatým mystériím, které neproniknutelný stín děsivých mýtů ukryl před okem nezasvěceného. Od Nietzschových časů jsou naše vědomosti o těchto záležitostech spojeny především se jménem Řecko-thráckého boha Dionýsa, jenž, po pravdě, byl pouze jednou z mnoha manifestací této univerzální elementární síly, s některými zvláštnostmi částečně barbarského, částečně Hellénského původu. Naše názory na psychické podmínky jeho "zjevení" jsou potvrzeny skutečností, že mystik nenazval tento zdokonalený stupeň jako "povznesení" nebo "očištění" duše, ale jednoduše jako "extázi", doslova řečeno jako "bytí mimo sebe", a na tento stav se připravoval pronikavým vzrušením, jehož strašlivá přemíra byla zjemněna pouze "nadšením" orgiastického tance. Ale, s tím, jak se ocitl mimo sebe, osoba, jež byla oddělena od sebe sama, se stala "entuziastická", tedy "bohem naplněna" či "ovládnuta". Už se nedívá na svět běžnýma očima, ohraničenýma prostorem, ale je za všemi překážkami, dokonce i času; slova, která vyřkne, mají prorocký význam, a jeho síla je schopná na dálku dosáhnout magického účinku. A pokud entuziasmus rozhojňuje vědění, pak, podle víry každé doby a národa, přichází "zjevení", "iluminace", "osvícení", "inspirace"...

Člověk, který je cele rozpuštěn v kontemplaci klenotu, nese svět uvnitř sebe; tudíž, nedisponuje ani snažením ani cítěním. Převládající stav nejhlubší plnosti nebo nevyššího povznesení je odlišen od (jakkoli intenzivního) cítění přesycením stavem jednoty - dokonalým předvedením pohybující se či svrchovaně klidné entity. Nebude již člověkem ani osobou, ale tím, co staří nazývají Daimónem, pokud by mohl setrvat v proudu extáze. Ale domníváme se, že je to nemožné; člověk, který byl ještě před okamžikem "velmi daleko" se probudí, například, nějakým nárazem do svého těla, a musí "přijít zpět" k sobě; a nyní, odříznut od sebe sama, vidí, zmenšený do rozměrů objektu to, v čem ještě před chvílí svíral celý svět. Nyní zůstává k objektu připoután vláknem úsilí, které usiluje o vlastnictví tohoto objektu jako potenciálního zdroje štěstí. Taková touha by zahrnovala komplementární pocit odporu vůči jakékoli překážce na cestě k jejímu uspokojení.

Náčrt původu pocitů, které se rozvinuly, by zůstal nepochopen, pokud bychom se domnívali, že taková samozřejmá záležitost jako je mnohočetnost pocitů a emocí je založena na extrémně vzácném a výjimečném stavu extáze. Dali jsme vnitřnímu procesu směr tím, že jsme před něj umístili možný cíl, jejž nevědomky sleduje i tehdy, pokud nemá prostředky ho dosáhnout. V usilování vůle, ego zakouší svou vlastní aktivitu; a v usilování pocitů se poddává přitažlivosti obsahů světa, který je obrácen proti němu; a pokud to předchozí, ve vztahu k egu, je nutkáním k sebeuchování, to druhé, viděno ze stejného stanoviska, reprezentuje nutkání oslabit a rozpustit ego, a podlehnout kouzlu obrazu... Síla nejskrytějšího z pocitů lásky, osvobodit se od sebe samého, byla pocítěna a popsána slovy plnými jasu inspirace poezií a moudrostí všech dob; zatímco filosofie (alespoň na Západě, nehledě na určité myslitele období Romantismu) jej téměř vždy chápala nesprávně. Uvyklí považovat pohnutky rozumu jako model každé události, filosofové měli tendenci podřizovat cítění a všechno ostatní síle ducha, a moderní vědě zanechali, pokud nic lepšího, absolutní neschopnost představit si sílu, plnost a moc vnitřního života jinak než jako úporné sebe-zdůrazňování (ať už egoistické nebo altruistické), navzdory skutečnosti, že jazyk sám přiřazuje pasivní části ega každý násilný afekt mysli, jako ve slovech "pathos" nebo "vášeň." [passion] Moderní myšlení se díky klasickému obratu stalo slepé k celému fenoménu sebe-obětování; takové myšlení se snaží vyzdvihovat pravdivá "díla" inspirovaných umělců a básníků tím, že je nazve "výkony", a touto absurdní interpretací naprosto degraduje nejskvělejší díla minulosti: tragické a heroické.

V principu má každé usilování, jako přímá linka, svůj začátek, směr a nevyhnutelně také konec. V chtění, tíhne ego k finálnímu bodu, aktivitě, avšak v cítění, zatímco je ego ve stavu pozorovatele, je zahrnuto rovněž něco, co působí proti egu, neboť cítění, které vždy spočívá na polaritě, je egem potlačováno, a naopak: ego a objekt, který leží naproti němu, jsou cítěním připravovány o svou sílu. Ego potlačuje cítění v aktu vůle, zatímco cítění potlačuje ego a objekt v procesu extáze. Cítění však ani v jednom případě nezaniká; spíše osciluje mezi dvěma konci, jím samým a aktivitou. Je to stav vnitřního konfliktu, který se, je-li déletrvající, ukáže destruktivním; což možná vysvětluje, proč povznášející pocity lásky, obdivu a uctívání nejsou nikdy beze známky pronikavé strasti, a proč etický požadavek umělé vyrovnanosti (ataraxia Starověku) nevděčí za vznik své existence výhradně lektorské pohnutce.
.
Shledáme, že naše náhledy musí vést k nezbytnému tvrzení, že podstata člověka se skládá ze dvou vrstev: jedna, která je aktivní v nutkání existovat, a druhá v nutkání svou existenci obětovat. Výklad systému těchto dynamických sil je umožněn tím, že oběma dáme jméno, což, po tom všem, co bylo řečeno, můžeme učinit bez příliš prudké odbočky do sféry metafyziky. Princip ega, jak je dokládáno nejstaršími lidskými filosofiemi, přebývá v duchu, jenž je (v běžném jazyku) protikladný vůči "světu". Tento princip byl oslavován uctíváním Apollóna Řeků jejich chválou "umírněnosti" a "poznání sebe" (jehož vnitřní význam je poznej ono jáství); slavný Židovsko-Křesťanský požadavek na lásku k bližnímu tento princip uskutečňuje; a systém téměř všech filosofů jej vyznává s monumentální jedno-stranností, když uchopuje primární příčinu obsahů světa, jako analogii ega - nazývá jej absolutním egem, absolutnem, nehybným hybatelem, vůlí, Bohem atd... "Svět" není, jak se filosofové mylně domnívají, vedlejším produktem ducha, jakkoli je duchem vytvářen. Z primárně nepochopitelného světa zážitků se [jejich přispěním] stal světem objektů z principu pochopitelným.

Pro dnešního člověka svět natolik perfektně souhlasí s realitou, jež je mu důvěrně známa, že nemůže zprvu porozumět, proč zde byla vůbec nějaká propast mezi původním světem a duchem. Ale nám jen stačí vrátit se do doby, v níž, na rozdíl od té naší, nesledovali žádný prospěchářský směr, ale směr spirituální, abychom mohli objevit, jak hluboce je duch v konfliktu se světem smyslů. Dobročinné dary a dlouhá utrpení nebyla svrchovanými přikázáními Militantní Církve Středověku; byly tu pravdivé požadavky: popření světa a opovržení Erósem. Vyžádalo si to barevný soumrak "světskosti" s jeho pohanským modlářstvím, které nebylo ani dodnes zcela vymýceno; ďábel byl pak daleko horším pokušením než sobectví, jež se stalo morálním stigmatem mnohem poději. "Proklety budiž všechny známky obrazů" zní kletba Církve Otců; a "Nevěsta Nebes" se ve své přísaze nevinnosti nezříkala jenom sexu, ale také zavrhla jako hříšné potěšení to, co bylo pro Starověk posvátnou důstojností - dokonalost těla. Její Bůh, svědectvím těch, kdo o něm svědčili, je duch, a království ducha "není z tohoto světa."

Stejně tak se můžeme odvolávat na umění, zvláště architekturu, na barevný zápal Gotiky a na orgii barevných tónů v knihách, oděvech a veřejných slavností téže doby na jedné straně, a na straně druhé, na vizionářské stavy mnohých asketů, unio mystica a její symbol, eucharistie: a tak můžeme na konec ve Středověku spatřit dosud nejjasnější známou květinu extatické kapacity člověka. Avšak navzdory těmto náhledům bychom se příliš vzdálili od našeho tématu, pokud bychom se zde pustili do důkazu smyslového aspektu těchto a podobných fenoménů, přestože jsou dozajista součástí Křesťanských dějin; ve skutečnosti stále ještě představují rozpuštění, zdráhavý pád a smrtelný zápas pohanství, jehož odlesky mísí své ohně s chladnou jasností duchovního zásvětí. Probereme jen údajnou extázi poustevníků a svatých v několika slovech.

El Greco: Svatý Jakub


Naprosto nevědomé ohledně existence dvou substancí, jež jsou protikladné a neslučitelné, jsou určité eseje, které se věnují fenoménu extáze, částečně okultního a částečně psychologického vyznění, pletou si jej s "křečemi" a "vizemi" poustevníků; a protože tak činí, nepřinášejí žádné poznatky, jež by stály za povšimnutí - po více než tisíce let. Augustin znal, a Benedikt XIV. nakonec zavedl, pevná pravidla rozlišující prosté opojení (které samo, v souladu s naším vysvětlením, zasluhuje název extáze) a duchovní tak-zvanou extázi, která sama, v souladu s perfektně vhodnými názory Církve, dávala důkaz svatosti, zatímco ta první (a opravdová) extáze je interpretována jako druh vulgární posedlosti, přinejmenším světské, ale velmi často ďábelské. Ale abychom porozuměli, proč unio mystica může být vubec pokládáno za druh extáze, musíme si vzpomenout na to, co bylo plně vysvětleno výše: že duch není identický s osobním egem; tudíž, v míře, v níž je osobní ego spoutáno, přichází na řadu také zamítnutí všech osobních zájmů, jak je to požadováno ve velmi-známém pravidlu "Chudoba, Čistota, Poslušnost." Páter Extatikus si vychutnává těsnější blízkost s Bohem, ale narozdíl od Dyonýského mystika, se Bohem nestal; je osvobozen od své osoby, ale je tím těsněji připoután k duchu; a na druhé straně, není zajedno s obsahem světa, ale je od něho oddělen ještě ostřeji, neboť se nad to pozvedl v zrcadle své zkušenosti (což si můžeme představit jako překonání gravitace tak-zvanou levitací). A stejně tak, absolutní ego či, korektněji, duch, či dokonce Bůh, se nikdy nestane jedním se světem: pro ego je jediným alternativním pojmem pro vědomí 'distinkce', a sousloví 'svět-duch' ukrývá kontradikci.

Vrátíme se z těchto spíše daleko-sáhlých výkladů k bližším a důverněji známým skutečnostem poukázáním na to, že kontrast, který postulujeme, byl dobře znám již Klasickému stejně jako Romantickému myšlení, a to v podobě rozlišení mezi duchem a duší. Zatímco duch reprezentuje ego, duše reprezentuje samotný element života, tudíž si jí musíme představit, jakoby měla univerzální rozměr. Není žádného protikladu mezi duší a tělem: spíše je duše vnitřním životem, který je zajedno s tělem a od něho neoddělitelný; a tudíž se mění, vždy plyne a nikdy nezůstává, jako vznikání a zanikání živých tvorů; přirovnávána starověkými národy k nepřetržitému přibývání a ubývání měsíce, odtud 'sublunární', a striktně vyhnána zakladateli Křesťanství ze sféry ducha, jako proti-hrozba představy "Království Nebeského." Bok po boku (protože v podstatě identické) s protiklady neměnnosti a změny, zde stojí absolutní aktivita a absolutní pasivita. Aktivita náleží výhradně duchu, ten "panuje", "vládne" a "překonává", zatímco duše trpí a snáší. Aktivita je spřízněná s šípem a paprskem, a tudíž svobodný Bůh Apollón je současně Bohem světla. Analogie s pohlavími, duch - muž a duše - žena, má hluboký základ, který může být vysledován až zpět až k Řekům (nús ["ten" duch] a psýché ["ta" duše]).





V souladu s tím je každá osobnost ve svém konečném jádru zkonstruována ze dvou substancí, a rozličné druhy charakteru mohou být vysledovány zpět k různým poměrům, v němž jsou duch a duše promíšeny. Duch poskytuje potřebu sebe-záchovy, jehož výsledkem jsou chápání věcí a vůle; duše poskytuje impulz k obětování se - touhu nahradit sebe sama [něčím jiným] a rozpustit se v kontemplaci. Duše bez ducha může být prožívána, může rytmicky pulzovat v atmosférických "prvcích", a v živočišné říši dokonce může převažovat. Duch bez duše, na druhé straně, nemůže být ani myšlen ani představován, je akosmický a leží mimo vědomí, a je odhalen jedině skrze svůj vliv (který je však ve skutečnosti nepřetržitý) na prvky v nás samých, které jsou, pod jeho paprskem, zmrazeny a roztříštěny. Je "absolutní" nebo "ex-centrickou" vnějškovostí, zatímco duše je přirozenou niterností: je spřízněna s temnotou a světlem, stejně jako je duch spojen s jasností, jež nezná žádné příšeří. Jejich zápas na neutrální půdě osobnosti dává zrod specificky lidskému vědomí s jeho charakteristickým projevem pocitu sebe sama. Filosofie Romantismu tyto substance nazvala "denní-vědomí" a jeho opak "noční-vědomí"; u člověka jsou jedině mimořádné duševní stavy v tomto ohledu symptomatické, ale u zvířat jsou to celé skupiny projevů, jako tajuplný smysl pro lokalizaci, magická síla čichu a očividně mimořádné instinkty péče o potomstvo...

Duch a živel (či, duch a život, nebo duch a duše - jak je libo) jsou dle přirozeného zákona sobě navzájem nepřátelské; tudíž duch si může přát 'osvobodit se' od duše a naprosto ji ze sebe setřást, v kterémžto případě jeho snaha bude ležet mimo tento svět či supra naturam, osobní formě spirituálního charakteru (v nejužším smyslu slova) - jenž ve formě sebemrskajících mnichů vtiskl svou podivnou stopu Středověku, a v podobě ezoterického sebe-zkoumání Buddhismu. Totéž platí o opačné směsi - živlu, který nejenže nabízí životní boj, ale je rovněž schopen smést ducha extází: příklad tohoto (dnes již neznámý) nalezneme jedině mezi lidmi dosud žijícími v "přírodním stavu"; a krystalizace této představy (která byla všeobecně nepochopena) nalezneme v onom "mysticismu", jež si toto jméno zaslouží. V těchto dvou spojených formách se zápasící substance [duše a duch] snaží oddělit a výsledkem je tudíž, ani ne tak příliš hojná rozmanitost osobností, jako spíše nedostatek skutečných osobností. Navzdory naprosté rozdílnosti jejich řídící substance, se všechna historická období lidstva, ať už založená na zdůrazňování duše nebo ducha, zdají vzácné na zcela vyhraněné osobnosti ["čistý" duch nebo "čistá" duše] - spíše jakoby většina osobností byla různorodými odštěpky života, z nichž jeden připomíná druhý svou snahou prolomit se skrze bariéry své izolované existence. Po duchovní stránce je toho dosaženo praktikováním askeze, dosažením sebevlády a dokonce i sebetrýzněním, a všeobecně řečeno: disciplinovaným zřeknutím se nezávislé vůle. Některé Tibetské řády dneška v těchto aspektech blízce připomínají praktiky středověkého Křesťanství. Po duševní, elementární nebo vitální stránce je tohoto cíle naopak dosahováno stimulací vedoucí k opojení, což rovněž připouští použití určitých technik, přičemž je dávána přednost 'davovým' nebo 'skupinovým technikám' ve stavu slavnostního vzrušení - jako například orgiastické kulty Starověku, především Dionýsovy. A obě tyto tendence se setkávají dokonce i dnes v kultovních praktikách Islámských Dervišů (dole).







Na druhé straně, nekonečná mnohonásobnost charakteru se odhalí sama, když přejdeme od oddělených existencí substancí k jejich ko-existenci. Duch se může proměnit v živel a živel v ducha: každý s hlubokou a niternou potřebou napodobit svého protivníka, což vede k procesům neurčitého trvání v obou směrech. Tudíž, zatímco ani jeden z nich nemůže být zanořen do druhého, duch buď vytváří hranice živlu (nebo živel duchu), a to s úžasně proměnlivou plností - ve stejný okamžik vzdávající se značné části své vlastní podstaty. Duch usiluje svázat proud dění v jednotu ega, a diktovat svůj zákon obsahu světa, a tudíž se stává "rozumem" - to jest, vozidlem logiky, jež atomizuje a dobývá jednu část [světa] za druhou, a stále jakoby nemůže dospět na konec hádanky.

Převaha aritmetického intelektu (jež se objevuje v různých stupních) je základem třetího druhu charakteru, který má přirozeně celou řadu forem. Po jeho boku je tu čtvrtý a poslední druh v podobě entuziastického charakteru, v němž element okouzluje ducha skrze obraz a usiluje rozpustit se v obraze, a na oplátku, ze své strany, přebírá formu pocitu, kterým může dosáhnout svého cíle nikoli hůře něž impulzem myšlení.

Tyto dva rody jsou rozmanité ve svých variantách a vyskytují se souběžně jen s nepatrným přemístěním důrazu; charakterizují individuální členění historie, jako pozdní věk Řecka, Renesance a druhé poloviny osmnáctého století a, bez vyjímky, obsahují vše, co je nejskvělejší, v historii lidského rodu. Musíme rovněž připustit, že vztah mezi temito dvěma substancemi není nezbytně nepřátelský, ale někdy může být o něco méně bolestnou ko-existencí.



Klages, L. Sämtliche Werke. Bonn. 1965-92 (s. 364-72)

Přeloženo z angličtiny autorem těcho stránek z tohoto internetového zdroje: http://www.revilo-oliver.com/Writers/Klages/Soul_and_Spirit.html






Fanny a Alexandr

Ve filmu Fanny a Alexandr Ingmara Bergmanna se děj zprvu odehrává v prostředí útulného starého domova, který překypuje láskou, životem a barvami, lidskými slabostmi i vášněmi. V druhé polovině filmu se však prostředí, viděné očima malých dětí Fanny a Alexandra, po té, co se jejich matka vdá z nového muže, protestantského pastora, změní. Děti se octnou ve strohém, přísném, asketickém domě, pod rákoskou sadistického, bezcitného, moralizujícího kněze (jemuž jeho "maska vrostla natolik do masa, že ji nemůže sundat, ani kdyby chtěl") a který je vězní v zamřížované místnosti jako v kleci. Toto kruté vytržení z teplé náruče domova jakoby (přinejmenším svou vizualitou a interiéry) vykreslovalo atmosférou "duše" a "ducha". Třetí část přináší vykoupení, pastorův dům je i s jeho majitelem za tajemných, až magických okolností "vypálen" a děti se s matkou vracejí domů.







Salvador Dalí

"Jediný rozdíl mezi surrealisty a mnou je ten, že já jsem surrealista."

"Výbuch atomové bomby 6. srpna 1945 způsobil, že mnou pronikl seismický otřes. Od té doby se stal atom pro mé myšlení ústředním. Mnoho scén, které jsem v té době namaloval, vyjadřuje onen nesmírný strach, který mne uchvátil, když jsem uslyšel o výbuchu bomby. Použil jsem svou paranoicko-kritickou metodu k analýze světa. Chci vnímat skryté síly a zákony věcí a porozumět jim, abych je měl ve své moci. Skvělá inspirace mi ukazuje, že disponuji nezvyklou zbraní, která mi pomůže proniknout k jádru skutečnosti: mysticismem - tj. hlubokým intuitivním porozuměním tomu, co je, přímou komunikací s tím vším, absolutní vizí z milosti pravdy, z milosti Boží. Mocnější než cyklotrony a kybernetické počítače mohu proniknout k záhadám skutečnosti během okamžiku... Moje extáze! Křičím. Extáze Boha a člověka. Moje je dokonalost, krása, to, že jsem se mohl dívat do jejích očí! Smrt akademismu, byrokratickým pravidlům umění, dekorativnímu plagiátorství, hloupé nekoherenci afrického umění! Moje jsi, svatá Terezo z Avily!... V tomto stavu intenzivního proroctví se mi ozřejmilo, že prostředky obrazového vyjádření dosáhly své nejvyšší dokonalosti a efektivnosti v renesanci a že úpadek moderního malířství byl následkem skepticismu a nedostatku víry, výsledkem mechanického materialismu. Oživením španělského mysticismu já, Dalí, použiji své dílo, abych demonstroval jednotu vesmíru, když ukážu spiritualitu veškeré hmoty."


Sférická Galatea, 1952 (klikni pro zvětšení)




Halucinogenní toreagor, 1968-70




"Američané milují ze všeho nejvíc na prvním místě krev - všichni jsme viděli velké americké filmy, zvláště ty historické. Vždycky jsou tam scény, v nichž je hrdina zmlácen nejsadističtějším způsobem a v nichž jsme svědky opravdových krvavých orgií. A za druhé, měkké hodinky. Proč? Protože Američané se stále dívají na hodinky. Mají neustále naspěch, hrozně naspěch, jejich hodinky jsou příšerně strnulé, tvrdé a mechanické. Proto den, kdy Dalí namaloval svoje první měkké hodinky, přinesl okamžitý úspěch! Protože ten strašný předmět, který vyznačoval nevyhnutelné sekvence jejich životů v každé minutě dne a připomínal jim jejich hroznou zaneprázdněnost, nakonec přece jen najednou změkl jako zralý camembert, když se začíná roztékat. Ale největší vášní Američanů je sledovat zabíjení vlastních dětí. Proč? Protože podle nejproslulejších amerických psychologů je vraždění neviňátek oblíbeným tématem lidí, něčím, co je pohřbeno v hlubinách jejich podvědomí. Je to proto, že děti jim neustále lezou na nervy, tím spíše, že jejich libido je obráceno naruby, dokud zcela nevyplní kosmické povrchy jejich snů. Jestliže Američané zbožňují krvavé orgie a vraždění neviňátek a měkké hodinky, které tečou jako pravý francouzský camembert ve fázi zralosti, je to proto, že ze všech věcí na světě mají nejraději 'body': informační body, které symbolizjí nespojitost všech věcí. Proto se dnešní pop-art skládá výlučně z takových 'bodů' informací."






"Po celou dobu a skrze hustotu zmatené a démonické tělesnosti svého života jsem hledal a neustále hledám nebe. Běda tomu, kdo to ještě nepochopil! Když jsem poprvé spatřil vyholené ženské podpaží, hledal jsem nebe. Když jsem svou berlí šťoural v shnilé a červy prožrané hmotě svého mrtvého ježka, bylo to opět nebe, co jsem hledal... A co je to nebe? Galo, ty jsi skutečností! Nebe nemůže být nalezeno ani nahoře, ani dole, ani napravo, ani nalevo, nebe bude nalezeno přesně uprostřed prsou člověka, který má víru. P.S.: Já v tuto chvíli ještě víru nemám a bojím se, že zemřu bez nebe."





Svátost poslední večeře, 1955




"Erotismus je královská cesta Božího ducha."

"Vím, co jím; nevím, co dělám."




Kristus Sv. Jana z Kříže, 1951







Dalí a Hitler

.

"Fascinovala mě Hitlerova měkká, masitá záda, vždy tak těsně upnutá do uniformy. Kdykoli jsem začal malovat ten kožený řemen vedoucí šikmo od jeho pasu k rameni, měkkost toho hitlerovského masa vtěsnaného do vojenské blůzy mne uvedla do posilující a wagnerovské extáze, jež mi rozbušila srdce, do vzácného stavu vzrušení, jaký jsem nezažil dokonce ani při milostném aktu... Kromě toho jsem vnímal Hitlera jako masochistu posedlého utkvělou myšlenkou začít válku a hrdinsky ji prohrát."

"Má vytrvalost v nahlížení mystiky Hitlera ze surrealistického hlediska a moje umíněná snaha obdařit sadistický prvek v surrealismu náboženským významem (obojí zhoršované mou paranoicko-kritickou analýzou, která hrozila zničit automatismus a jeho inherentní narcismus) vedly k četným rozepřím a občasným hádkám s Bretonem a jeho přáteli."

"...Kdyby někdy Hitler měl dobýt Evropu, skoncoval by s hysteriky mého druhu, jak se to už stalo v Německu, kde se s nimi zacházelo jako s degenerovanými. V každém případě by zženštilá role evidentního cvoka, do níž jsem Hitlera obsadil, nacistům stačila, aby mne odsoudili jako obrazoborce. Podobně můj zvýšený fanatismus, který ještě vrostl, když byli z Německa vyhnáni Freud a Einstein, ukázal, že mě Hitler zajímá čistě jako předmět mé vlastní mánie, a také proto, že mě překvapoval svou jedinečnou katastrofickou hodnotou."

Dalí: "Podle mého názoru má Hitler čtyři koule a šest předkožek."

Breton: "Polezeš nám s tím svým Hitlerem ještě dlouho na nervy?"

Dalí: "Jestli se mi bude dnes zdát v noci o tom, jak se spolu ty a já milujeme, namaluji hned ráno co nejdetailněji naše nejlepší pozice."

Breton ztuhl a s dýmkou pevně sevřenou mezi zuby zuřivě zamručel: "To bych ti, kamaráde, neradil."



Hitler masturbující, 1973




Dalí a psychoanalýza


Narcisova metamorfóza, 1937



"Hrdina je člověk, který se vzepře autoritě svého otce a přemůže ji." (Údajně Freudův citát, který si Dalí oblíbil.)

Dalí a Freud se setkali jedinkráte, v Londýně v r. 1938. Dalí mu ukázal Narcisovu metamorfózu. Ačkoli Freud byl jinak, co se týče umění, velmi konzervativní, a surrealismus spíše odsuzoval, Dalího osobnost ho dokázala přesvědčit; uznal jeho fanatickou výjmečnost a technickou zručnost; zaujala ho otázka, jakým způsobem jsou jeho obrazy komponovány. Paradox byl v tom, že Freud sám surrealismus zásadně ovlivnil, stejně jako jiné umělecké směry, ale nebyl příliš spokojen s tím, že jeho teorie o sublimace libida v uměleckém procesu, nebyly zcela naplněny, ale spíše obráceny naruby: zde nebyly energie id sublimovány pod kulturně přijatelnými požadavky superega, ale id naopak tuto morální instanci zcela bezostyšně obcházelo! Pro Freuda to byl návrat k infatilismu, pouhá spostá regrese. Výkaly, krev, maso: obrazy, jež není možno vysvětlit ani racionálně, ani symbolicky. Proto bylo setkání Dalího a Freuda tak výjmečné: Freud ustoupil ze svých konzervativních pozic a nahlédl skrze Dalího potenciální genialitu moderního umění.



Freudův perverzní Polymorf (Bulharské dítě pojídající krysu), 1939



Dalí o Freudovi řekl: "Jediný rozdíl mezi nesmrtelným Řeckem a dnešní dobou je SIgmund Freud, který objevil, že lidské tělo - v dobách starého Řecka čistě neoplatónské - je dnes plné tajných zásuvek, které dokáže otevřít jedině psychoanalýza."





Antropomorfní sekretář, 1936





Spánek, 1937. "Spánek je skutečným zakukleným monstrem, jehož morfologie a nostalgie spočívají na jedenácti základních, stejně zakuklených berlích, které je nutno zkoumat odděleně."





Sen vyvolaný letem včely kolem granátového jablka vteřinu před procitnutím, 1947. V tomto obraze Dalí navazuje na Freudovu koncepci snění, v níž narativní strukturu snu dodáváme snovému materiálu až v okamžiku probouzení se.





O Erótu, pudu života a Thanatu, pudu smrti, Dalí říká: "Ty dva motory pohánějící superjemnou uměleckou duši Salvadora Dalího jsou za prvé libido či sexuální pud, a za druhé strach ze smrti... neuplyne jediná minuta mého života bez velebného, katolického, apoštolského, římského strašidla smrti doprovázejícího i tu nejposlednější z mých krajně subtilních a nevypočitatelných fantazií."




Měkká konstrukce s vařenými fazolemi - Předtucha občanské války, 1936



"Ze všech koutů mučeného Španělska stoupala vůně kadidla, ornátů, tuku upalovaných vikářů a čtvrceného duchovního masa, která se mísila s pachem vlasů, z nichž kapal pot promiskuity toho druhého masa, chlípného a jako v záchvatu čtvrceného, masa lůzy kurvící se mezi sebou i se smrtí."





Dalí a ženy

.

O své ženě Gale, při jejich prvním setkání: "Už jsem se chystal se jí dotknout, položit jí ruku kolem pasu, když Galina ruka uchopila mou, sotva znatelně ji sevřela a s krajní silou vůle se ji pokoušela stisknout. Byla to chvíle, kdy se mi chtělo smát, a smál jsem se s nervozitou ještě zesílenou výčitkami, které mi, jak jsem předem věděl, rozčilující nepatřičnost mého chování způsobí. Ale místo aby ji můj smích ranil, cítila se jím Gala polichocena. S úsilím přímo nadlidským dokázala mou ruku stisknout znovu, ještě jednou, ještě silněji než předtím, místo aby ji s opovržením pustila, což by udělala jakákoli jiná žena. Díky své jasnozřivé intuici porozuměla skutečnému významu mého smíchu, nepochopitelného pro kohokoli jiného. Věděla, že můj smích je docela jiný než běžný veselý smích. Ne, v mém smíchu nebyla skepse, byl v něm fanatismus. Můj smích nebyla frivolnost, bylo to kataklysma, prvotní chaos a děs. A ze všech hrůzostrašných výbuchů smíchu, které už ode mne Gala slyšela, byl tento, jíž jsem jí vzdával hold, nejkatastrofálnější. Byl to smích, v němž jsem se jí vrhl k nohám, a z té největší výšky! Řekla mi: 'Chlapečku můj! Už se nikdy neopustíme!'"





Geodetický portrét Galy



"Byla předurčena, aby se stala mou Gradivou, tou, která povyšuje, mým vítezstvím, mou ženou. Ale k tomu mne musela nejdřív vyléčit, a ona mne opravdu vyléčila... pouhou heterogenní, nezdolnou a nezbadatelnou silou ženské lásky usměrněnou s biologickou jasnozřivostí, úžasně přesnou a podivuhodnou, překračující hloubku myšlenky a svými praktickými výsledky i ty nejctižádostivější výsledky psychoanalytických metod."



Portréty Galy proti světlu, 1965




Pozdní Dalí

Dalího poslední období nese známky odlehčení, radosti, extáze a nadpozemské jasnosti. Dřívější posedlost katolicismem ustupuje dynamickému a osvobodivému ztvárnění renesančních a antických motivů.



Figura inspirovaná Adamem ze stropu v Sixtinské kapli, 1982



Zrcadlové ženy - zrcadlové hlavy, 1982



Othello snící o Benátkách, 1982



Pieta, 1982



Vesmírná Eva, 1972


Logo Ostravy, Brna a Prahy

Ostrava dostala nové logo. Zdá se mi ve své jednoduchosti trefné a originální. Jeho tvůrcem je Studio Najbrt.




Co k logu můžeme dodat z hlediska grafologie?

Jednoduchost fontu i celého nápadu asociuje jasnost, přirozenost, efektivitu, funkčnost, nezatíženost minulostí a má vtip. Tyrkysová barva celé logo navíc odlehčuje a ještě více rozjasňuje, ale i ochazuje, dodává distanci. Těžiště nápadu tkví pochopitelně na tmavším odstínem zdůrazněných vykřičnících na konci nápisu. Grafologicky je můžeme číst jako "zesílení koncového tahu". Provedení konců slov vypovídá především o postoji pisatele k jeho okolí.

Grafologie říká, že v pozadí zesílených koncových tahů stojí vždy nedůvěra ve vztazích k lidem, sociální bloky, nezralost nebo nepřátelské vyladění. Další, příbuzné motivy, souvisejí s nezralou touhou být v opozici, přesouváním viny na okolí, ale v tomto případě vyvolávají především dojem expanzivnosti, energičnosti až netaktnosti. Někdy je takové zdůraznění známkou toho, že se na druhé díváme svrchu a povýšeně. Je to zesílená sebedemonstrace, snaha vyvolat v potenciálním nepříteli dojem převahy. V přírodě takovou paralelu najdeme mezi moha druhy zvířat, které se snaží svého protivníka zastrašit vytvářením zdání většího objemu: ptáci nadouvají své peří, ryby nafukují své žábry, lidoopi si stoupají na zadní, gorily si tlučou v hruď a dělají vyrvál. Je to jakási pokrová hra, "blufování". Manažeři v sakách nosí vycpaná ramena, ženy zdůrazňují svůj objem na jiných žádoucích místech. Někdy nejde jen o objem, ale i o práci s barvami - stejně jako v našem logu Ostravy.





Položme si otázku, kdy se k takové "blufovací" strategii uchylujeme? Obvykle tehdy, abychom opticky doladili kvality, v nichž k nám příroda ve skutečnosti tak štědrá nebyla. Zkušený zápasník si vycpávat ramena nebude, vnadami obdařená žena také ne. Bylo by to, takříkajíc, nošení dříví do lesa. Když nemáme přesvěčivé argumenty, budeme o to důrazněji a hlasitěji mluvit, vypomůžeme si nějakou jadrnou nadávkou, která zatluče našeho protivníka do země (co jiného totiž vyjadřuje vykřičník?) Za oním zvýšeným nepřátelstvím, povýšeností nebo "autistickou" zablokovaností vůči jiným městům a krajinám (to platí hlavně u loga Brna - viz. níže, u Ostravy je to spíše zesílená energičnost), se tedy zřejmě skrývá něco vnitřně nedostačivého, méněcenného, co je kompenzováno vnější agresí, demonstrativností, chřestěním zbraněmi. Nebo v případě našich vykřičníků - tak trošku křikem. Takové je vyznění loga Ostravy, které zřejmě polovina lidí přijme s nadhledem a smyslem pro humor, zatímco druhá polovina se bude cítit dotčena. Logo Ostravy totiž prozrazuje nezvykle mnoho.

Když však spojíme "zatlučení do země" s jadrným humorem, vyjde nám bodré prásknutí do stolu, azurovou barvou odlehčené od agrese i vážného významu. (V rudé barvě by takové logo "znělo" takřka brutálně). V azurové, barvě dálky a chladivého třpytu, nám Ostrava sděluje, že je připravena si ze svého krajinného svérázu dělat také legraci, což vyžaduje odstup a nadhled. Kdo ho nemá, bude pobouřen.





Velmi podobné sdělení nám přináší Logo Brna, jehož autorkou je Věra Marešová. Zesilující vertikální linka nese stejný význam "zesílení koncových tahů" jako v předchozím logu Ostravy. Logo je však decentnější, solidnější, rytmicky gradující a tendenci k zesilování koncových tahů vyjadřuje méně nápadně (ale možná i méně vtipně), zato přijatelněji pro širší skupinu lidí. Zřejmě nebude budit tak extrémní reakce. Zatímco však u Ostravy lze vykřičníky chápat jako žert a smysl pro sebe-ironii, u Brna bych si nějakým nadhledem jist nebyl. Vertikální linie graduje smrtelně vážně, nekompromisně, pravidelně jako stroj, jako geometrický buchar. Je to jako lavina, která hrozí, že vás smete. Zatímco však v případě Ostravy na nás čeká pointa, uvolnění smíchem, nadhled (vykřičníky!!!), v případě Brna bych si tak jist nebyl, spíše nás na pravo čeká identická, avšak ještě tlustší čára oddělující já (z Brna) - a ty (odjinud). To se může projevit jako xenofobie - strach z cizího a odlišného.

Směřují ony gradující Brněnské linky k progresi a modernitě - či k rostoucímu pocitu obrany a izolace před "zlým světem tam venku"? Obojí je možné, obojí jsou dva legitimní způsoby jak logo grafologicky "číst". (Červená barva však vyznění loga posouvá směrem k naléhavosti až agresi.)

Zajímavé je, že toto opoziční ladění (které můžeme chápat jako snahu najít svou identitu skrze vymezení se vůči svému okolí) se vyznačují jen loga hlavních dvou moravských metropolí: Brna a Ostravy, zatímco u log jiných měst v České Republice jsem tuto tendenci nezaznamenal (zkuste si vygooglit dalšlí loga měst).





Logo Prahy, které také navrhlo Studium Najbrt, naopak sděluje: základ, archaický kořen slova ("pra-") je neměnný (levá část loga) - podobně jako jakési historické a kulturní centrum Prahy, zatímco vztah k sociálnímu okolí (pravá část loga) je přizpůsobivý, kosmpolitní, multikulturní, otevřený celé Evropě. Bílá linka oddělující obě části podtrhuje a diferencuje na jedné straně historickou identitu města a jeho minulost (podle grafologické symboliky vlevo) - a na druhé straně její přizpůsobivost a ochotu vyjít vstříc vnějšímu světu, směrem k Ty, k budoucnosti (vpravo). Obojímu je přiznána stejná priorita, řez bílé linky vede přesně uprostřed.




.