Co je to vlastně ten Švejk?

Božstvo nebo dobytek? Pěšky jako za vozem.


Jedni jej považují za metaforu bezpáteřního čecháčkovství, druzí za takřka osvíceného mudrce revoltujícího svým neopakovatelným způsobem proti byrokratické mašinerii. Navíc způsobem, který ji v každém okamžiku demaskuje, obnažuje, a tím nad ní se smíchem vítězí.

To první nemůže být celou pravdou, jinak by se nejednalo o nejpřekládanější a tedy snad i nejvíce univerzální české dílo, schopné srozumitelně oslovit čtenáře na celém světě. (Koho by jinak takový "čecháček" zajímal? Proč je například Švejk tak populární v Japonsku?)

Nicméně připusťme, že na obou pohledech něco je. Že jde o dva konce jedné tyče, o dvě strany jedné mince.

Existuje způsob, jak tyto paradoxní protiklady skloubit v jeden celek: najít odpovídající archetyp, archetyp, který takové ambivalentní pnutí unese. Pokusil se o to Rudolf Starý ve svém eseji "Hermés jako novopohanské božstvo."