Martin Heidegger

Přístup Martina Heideggera (1889-1976) je opačný než Husserlův (Heidegger byl Husserlovým žákem). Zatímco Husserlův přístup je transcendentálně-metafyzický („shora dolů“), Heideggerův přístup vychází z každodenní lidské zkušenosti našeho žití („zdola nahoru“). Ptá se, co máme všichni lidé společného, co je základním charakterem naší existence z optiky každodennosti. Heidegger tak bývá řazen jak mezi fenomenology, tak mezi existencialisty (J. P. Sartre, A. Camus).

Jeho nejslavnějším dílem je Bytí a čas (1927). Lidské bytí rozprostraněné v prostoru a času nazývá „pobyt“ (dasein). Pobyt není anonymním bytím ve „vzduchoprázdnu“, je vždy „bytím-tu“, bytím (bez výběru) „vrženým“ do časoprostoru. Je charakterizováno „svojskostí“ – na rozdíl od ostatních věcí, je lidské bytí vždy moje bytí, bytí vztažené k sobě samému. Tento vztah k sobě samému je podmínkou naší autenticity. Heidegger však konstatuje, že lidé mají tendenci vzdalovat se od svého původního bytí směrem k rozptýlení se ve věcech kolem (ex-stase, pobyt mimo sebe sama), kterýžto proces nazývá "upadání". Upadáním rozumí to, že se původně svojské (originální, autentické bytí) začíná připodobňovat věcem (nežijeme svůj život, jen se vyskytujeme, dnes bychom řekli „vegetujeme“). Tento modus Heidegger nazývá „ono se“. Člověk si například neříká „já umírám“, ale „ono se umírá“. Tímto zakrýváním si (očividného faktu), člověk přechází z modu „já jsem“ do modu „ono se“. Naopak právě připuštění faktu existence vlastní smrti Heidegger vnímá jakožto základní podmínku naší autenticity. Proč? Protože zatímco veškeré věci v tomto životě máme „vypůjčené“ (nikdy nejsou doopravdy naše), jedině smrt je naše v pravém slova smyslu. Jen moje smrt, je jediné, co doopravdy mám, a o tuto možnost mě nemůže nic a nikdo na tomto světě připravit. Právě proto je akceptace smrti základní podmínkou autentického života. Akceptované vědomí smrti nás svým způsobem „vyprošťuje“ z nesvobody příslušnosti k čemukoliv dalšímu: obnažuje naše bytí do jeho čirosti; vede nás k přehodnocení našich životních hodnot a volbě toho, co považujeme za skutečně opravdové (zatímco zakrývání si smrti vede k „upadání“, povrchnosti, roztříštěnosti).

Dále je náš „pobyt“ charakterizován starostí, čímž Heidegger nemyslí „chmury“, ale fakt, že se musíme každodenně starat o své přežití (ob-starávat se). K tomu se váže to, že základním pocitem či laděním naší existence je podle Heidegger úzkost (ostatní pocity se proměňují, ale úzkost zůstává). Ve chvílích, kdy se nenalézáme v rozptýlenosti věcí kolem nás, si tuto úzkost uvědomujeme zvlášť zřetelně.

Z modu „upadání se“ nás však volá instituce svědomí, které k nám promlouvá právě „mlčením“. Toto svědomí nás „mlčením“ volá zpátky k sobě, k „obrácení se“ k našemu bytí samému, které je svým způsobem „prázdnotou“. (Bytí je prázdnota). Ti, kdo žijí v „nezakrytosti“ (bez sebeklamů), zpět ve „světle vlastního bytí“, se pak stávají jakýmsi autentickým hlasem svědomí pro všechny ostatní. Dá se říci, že Heidegger ve svém filozofickém přístupu (lze ho považovat za nejpronikavějšího myslitele 20. století, který bude možná pochopen až ve století 21.) došel až na samotný práh myšlení, odkud se otevírá horizont něčeho, co není již možné zachytit slovy a myšlením a k čemu se mohu např. vztahovat náboženské přístupy jako jsou buddhismus nebo zen.

„Pobyt“ se (v každém přítomném okamžiku) vyznačuje třemi složkami: porozuměním, řečí a naladěním, které není možné separovat (jsou provázány v jednotném trsu.) Každý člověk vždy nějak rozumí svému životu (minimálně procesu ob-starávání se), k čemuž mu slouží orientace skrze jazyk a skrze vnímání vlastního prožívání (naladění). Naladění ovlivňuje porozumění, porozumění ovlivňuje jazyk, jazyk ovlivňuje naladění atd. – nelze to oddělit.

Heidegger mj. rozlišuje pojem řeč a řeči. Řeč slouží k poznání pravdy (např. upřímný dialog mezi blízkými lidmi), zatímco řeči slouží k „papouškování“ („drbání“) a jsou známkou neautenticity („ono se“). K řeči, která přináší porozumění, lze řadit i poezii. Heidegger dokonce v poezii spatřuje svým způsobem „původní jazyk lidstva“ (porozumění skrze poezii reflektuje porozumění, řeč, naladění i „svojskost“ subjektu), zatímco každodenní změť slov (většinu toho, co kdy řekneme), sloužících k praktickému a „trhovskému“ uvažování, považuje právě za „řeči“.


Daseinanalýza (existenciální psychologie)

Ve světě psychologie Heideggerova filozofie vyústila v Daseinanalýzu (Ludwig Binswanger, Medard Boss, Gion Condrau). Tento přístup nepracuje s objektivními vědeckými fakty, ale vykládá prožitky v kontextu toho, jak každý člověk svému životu sám rozumí, jak si je sám (svým vlastním jazykem) vykládá (a co si před sebou zakrývá). Hlavní metodou daseinanalýzy je fenomenologický rozhovor, hledání smyslu vlastních potíží (co se nám např. události snaží „říct, jak je možno je interpretovat) a výklad snů. Pracuje se s tématy úzkosti a viny, přičemž vina není chápana jako něco „patologického“, je naopak chápána ve smyslu toho, co člověk dluží autenticitě svého bytí. (Úzkost není něco, na co je vždy žádoucí vzít si pilulku či „dát si panáka“).

1 komentář:

Your mom is a really nice person řekl(a)...

Super shrnutí - první vysvětlení Heideggera, která mi přijde srozumitelná. :D