Etymologie a Psychologie

Jelikož plasticita psychologie stojí na bohatství a přesnosti slovní zásoby, pokusíme se nyní s pomocí etymologického slovníku v-hlédnout dovnitř českých slov majících nějakou souvislost s lidskými vlastnostmi, činy a pocity.


bázlivý. z indického bhí- hrůza.

baviti.
zařídit, aby něco, co dosud není nebo co je uvnitř, začalo být nebo vyšlo ven, v projev. Z indického bhávayati = přivádí na svět, uvádí v existenci. Takto si vy-bavujeme vzpomínku nebo si vy-bavujeme byt. 1) Po-baviti = zaneprazdňovat se příjemným hovorem (uváděním v existenci nezávazných slov), 2) za-bavit někomu něco (zakázané zboží, které naopak zbavujeme bytí), 3) bavit se = meškat někde zbytečně kvůli nějaké překážce. Zá-bava je tedy účast na uvádění něčeho v bytí, což odpovídá tvořivosti a plození (nejen myšlenky a slova, ale i děti přivádíme na svět). To je hlubší význam "bavení se": něco vytvářet, plodit, být kreativní. Povrchnější, ale dnes zcela převládající, význám zá-bavy tkví v tom, vyplnit čas nějakého meškání mezi dvěma činnostmi něčím příjemným.

bdtíti. ze staroindického budhyaté procitá, poznává (odtud Buddha = probuzený, procitnutý, bdělý)

bláhový. rusky blagój bláhový, umíněný, škaredý. Řec. blák-ós duševně mdlý, hloupý.

blažený. všeslovanské, bláhať přát dobro, bláhať si být spokojený. Z avestského beredžaya vítati. Otud i ono polské dznekujem bardzo = děkuji blaze.

blázen. všeslovanské, ale podle etymologického slovníku nejasné. Podle mě by mohla dávat smysl spojení obou předchozích slov: bláhový + blažený, ve významu Ježíšova "blahoslavení chudí duchem".

bodrý. čilý, svěží, bystrý. Přejato knižně z ruštiny. Srbochorvátsky bodar = bystrý kůň. Opět souvislost s indickým kořenem budh- ve smyslu ráno čile probuzený, odpočatý, svěží. Podobný význam má i bujarý (jarobujný, bujný na jaře, bude jarý, pln síly).

bujný. bu-chnoti = nabývati objemu (jako boule, bobule, borůvky), rychle a zdravě bujet. Nekontrolovaný růst však přešel do morálního významu "nevázaný a zpupný" (když někdo bují příliš rychle).

bystrý. ze starodindického bhús-ro- čilý, horlivý; nejprve o člověku, pak bylo přeneseno na vodní tok.

cesta. volný průchod (houštím, davem nepřátel), jenž bylo nutno pro-čistit, proklestit. Když se hovoří o životní cestě, znamená to tedy, že tato cesta, ještě není vytyčena, vyšlapána (jako dálnice), ale že musíme především odstranit překážky, které v ní brání, abychom se nedostali na scestí (sejít s cesty, u-chýlit se, stát se ú-chylným)

cudný. mající stud, podle nestudný = malý nestyda, něcuda.

čemestný. mrštný, hbitý, čiperný; čemerka = čiperné děvče.

čiperný. hbitý tělem i duchem. Slovanský základ če-pyr-ěně. Ukrajinské čépurnyj = hezký, hrdý, zdobený, pyšný. V jiném významu se blíží dnešnímu vzpurný. Má domněnka zní, že vzhledem k řeckému základu pyr oheň, vztahovalo se původně čiperný, če-pýřivý k vlastnosti skotačivých, rozpínavých ohnivých plamínků. Podobně by to vysvlětlovalo naparovat se = nadýmat se jako pára. (Etym. slovník to však neuvádí.) Výklad etymologického původu živlů, ohně, vody, země a vzduchu najdete zde.)

člověk. složenina. Čelo, čelese tlupa, skupina, oddíl, kmen + indoevropské Voik-o-s- pracovat (angl. work). Člo-věk tedy = 'pracující pro kmen', člen (možná vojenského) oddílu, družiny. Pro neexistenci ženského rodu od slova člověk, muselo jít o družinu poddaných mužů, pracujících pro panovníka, vládce který 'na to měl své lidi' - "člověky".

čirý. shoda s něm. schier, gótským skeris jasný, staroanglickým scir. Širé pláně, čirá voda. Vztahuje se tedy k prostornosti a nepřítomnost kalu, tzn. ryzosti, opravdovosti něčeho.

číti. 1) postřehnout kterýmkoli smyslem, 2) tušit 3) slyšet. Sanskrtské označení pro absolutno: sat - čit - ananda se překládá jako pravda - vědomí - blaženost. Domnívám se, že české slovo číti je odvozeno přímo z tohoto původního zdroje -tj. vědomí, uvědomování si, ale z původního významu (vědomí o sobě) se obrátilo k uvědomování smyslovému nebo intuitivnímu. V MBTI typologii souvisí preference smyslového nebo intuitivního vnímání se stylem příjmání informací, které se buď orientuje na detaily (smysly) nebo na globální význam (intuice). Staré slovo číti tedy v jazyce dnešní psychologie znamená vnímat, příjmat informace pomocí smyslů nebo intuice. Číti bylo v přesně takovém významu používáno dávno před vznikem psychologie. (Pozn. toto je má úvaha, etymologický slovník tápe v odkazech na řecké akyó - slyšet.)

čmurný. bujný a divoký ve vztahu k ženám (jako jurný, bujný, vilný).

čulisný. hezký, zvědavý; jinde ale směšný, špásovný (čuližný). Souvisí s čudo div, čudák podívín, jež se vztahuje ke kudesě kouzlo. Tedy možná čulisný = mající schopnost být komický i okouzlující. (Jeden Kusturicův film je nazván Život je čudo, což se špatně překládá, ale nyní konečně víme, o co jde.)

denglavý. glangavý, slabý, choulostivý (Valašsko). Z maďarského gyenge.

deptati. ze staroindického tu-(m)páti naráží. Řecké týptó tepu, biju. Když jsem zdeptaný, jsem tedy něčím ubitý, utlučený.

dítě. z indického dhé- sáti. (Děti se prý dříve kojily velmi dlouho).

dívati se. starodindické dhí- pozorovat, které se zdvojovalo do tvaru di-dhya, což mělo zřejmě odrážet pronikavou intenzitu pohledu na něco. Dhyana je označení pro meditaci, soustředění. Meditovat, mělo tedy pro indii dříve význam dívat se na něco velmi soustředěně a pronikavě, s e zvláštním účastenstvím. (Možná můžeme použít pronikavě v-hlížet). České dívati se tuto dvojnost už vynechává a je to zase zběžné koukání na něco nebo někam (divák, divadlo).

dobrý. přesmykem z bodrý, jež z staroindického bhadrá-. (V angličtině better, best, něm. besser, gótsky batiza). Původně označovalo toho, kdo u soudu přináší smír mezi znepřátelenými stranami.

dorota. hloupá žena nebo kurva. dorotit = živit se prostitucí. Dříve časté jméno, později už jen na venkově, takže dívky z vesnic, sloužící ve městě, se nápadně často jmenovaly Dorota a snadněji poklesaly na "lehké".

drviť. vést hloupé řeči, ale také učit se s námahou, biflovat; dnes používáme drtit se (matiku). Drwiny = výsměch, žerty. Řecké thréomai hučím, vzdychám; při zdvojení = naprázdno žvaním. Drtit se na něco znamená tedy nesmyslně a naprázdno se učit pitomosti, vzdychat u toho a navíc si ještě připadat hloupě a k smíchu. (Základ českého školství).

drzý. indické dhršnú = smělý, udatný, drzý.

duše a duch. praslovanské slovo duša patří do skupiny slov spojených s dech, dýchat, duch, zdechnout. Odkazuje to k pradávné představě spojení života a jeho konce při posledním výdechu, duše jako nehmotná, neviditelná dechová bytost bez pevné podoby. Stejně chápali psýché staří Řekové. Základní funkcí naší duše je tedy podle našich předků život, nikoli myšlení nebo cítění nebo vnímání nebo další výkony a operace. Duše jako zdroj života: není života - není duše, duše odchází. Lat. výraz pro duši je Anima, staroněmecky atum. Výraz pro ducha (něm. Geist projevující se v češtině např. ve slově jistý) vždy znamenal něco jiného a ve všech jazycích byl odlišován - obvykle jako něco hmatatelnějšího, podobnější tělesné mrtvole zesnulého, zatímco duše byla nepolapitelná. (Přesnou diferenciaci obou pojmů nabízí až Ludwig Klages: Duše a duch). C. G. Jung animou (duší) nazývá vnitřní, ženský aspekt muže, zatímco jako animus (duch) označuje, vnitřní, mužský aspekt ženy. Pojmem psýché obvykle rozumí celé duševno v jeho nejrozmanitějších projevech, celek vědomí a nevědomí, objekt a současně i subjekt psychologického výzkumu. České slovo duch (na rozdíl od němčiny) má stejný etymologický základ jako duše, jen je odlišujeme mluvnickým rodem, což je podle Klagesova vysvětlení naprosto logické, neboť (ta) duše (sama proměnlivá, instinktivní životnost, toužící se obětovat v lásce a vidět svět v barvách citu a imaginace) odpovídá ženě, zatímco (ten) duch (strnulý princip logiky, abstrakce, vůle a mravnosti usilující o to, uchovat sám sebe, avšak jdoucí v důsledku proti instinktům a životu samému) odpovídá muži. Více u hesla tělo.

flinkat se. z německého Flonk lump.

flundra. běhna, coura. 'Příchozí z Flanderska', nedbale oděná, nepořádná, lehkomyslná. Z toho odvozeno uflundrany = od bláta, flundra = cár.

furie. žena vzteklice, vzteklost. Italské furiare = řáditi. Lat. fúria.

grázl. darebák. Podle loupežnického vůdce, postrachu Moravy, Jana Jiřího Grasela.

grobián. z německého Grob (hrubý).

gryfny. zručný; z něm. Griff (obratný).

hádati. pronášet svůj názor, mínění. Germánský kořen ghed-, geta tvořii, jmenovati, míniti, hádati. Většina myšlenek je takové přibližné hádání, věštění, jak to vlastně je. Když se dva názory (odhady) liší, dojde k výměně názorů, tedy hádce, ne-shodě. Z tohoto slova je mimochodem odvozeno i slovo pohádka: otpověď a otázka, hádanka života.

hamižný. lakotný, odporně hrabivý. Hamonit odvozeno z lat. gamma chtivý. Přípon -on má v češtině zesilující význam.

hbitý. z kořene gěb-itě od hnouti, hýbati.

hleděti. významy spojené se zrakem: dívání se, hledání, dohlížení na něco, hlídání, v-hled. Praslovanský základ zněl gledo, což je podobné středoangl. glenten pohlédnouti a irskému inglennat hledají. Původní význam neznamenal jen obyčejné dívání se, ale obsahoval jakési trpělivé, dlouhodobé úsilí v dívání se - odtud různé významy (hledat, hlídat). (Viz. dívati se)

horšiti. 1) přivést do špatnějšího stavu, 2) hněvat se. Obvykle máme zlost, když se věci začnou zničehonic vyvíjet k horšímu - a my nevíme proč. "Lidé se rozčilují, když něčemu nerozumí." (Jung).

hra. z indického ingati hýbat se převzato do praslovanského jigra, což znamenalo jak hru, tak tanec. Odtud hra, hráč, hravý, vy-hrát, při-hrávka atd.

hrdý. stejně jako hruď z indického hrdaya srdce. Viz pýcha.

hrůza. ohromný, velký děs. Hrozný, vyhrožovat (budit hrůzu), neohrožený, uhranout. Rus. grozá, všeslovanské.

hřích. praslovansky grěch, grěšiti. Původně nikoli mravní či náboženský kontext; jednalo se jednoduše o omyl, chybu, opomenutí, nezdar. Nehřěš schovati = nezapomeň to schovat.

hýřit. ze středohornoněmeckého irren blouditi, mýliti se.

charisma. viz samostatný článek zde

chechtat se. již ve staročeštině: zvukomalebné cho-cho- + intensivní přípona -ta. Staroindicky kakhati (zdvojené zvukomalebné ka- + -at).

chlad. Pův. chold, kold. Gótsky kalds, něm. kalt, lat. gel-idus, ang. cold. Expresivnější chold se přeměnilo na chlad vlivem slova hlad. (Chlad, hlad, řekl byl praotec Slovan).

chlípný. řec. liptó (žádostivě toužit) extrémně zesíleno přidáním ch- a protažením -í-.

chlubit se. starobylé slovo pův. chělbiti se. starohornoněmecky gelph.

chmura. temný mrak; starost, smutek, mrzutost. Podle řec. manrós temný, mara mlha nebo stoupající vzdušný žár. Chmura v duševním smyslu je tedy temným, nejasným útvarem, který zastínil naši mysl, takže můžeme v této neprůhledné krajině snadno zabloudit a v našem úsudku šlápnout vedle; tím se do chmury propadneme ještě hlouběji.

choulostivý. příliš citlivý, nedůtklivý. Základ chulě příbuzný řec. saulos (zženštilý, rozmazlený, choulostivý); -ostivý přidáno jako u mnoha přídavných jmen, vyjadřujících vlastnosti (bolestivý, žádostivý, starostlivý, milostivý).

chrabrý. pův chorbry, ze staroindického pra-galbhá odvážný, udatný, sebevědomý. Expresivní ch nahradilo g, příponové r dodádano jako v adjektivech dobrý, bystrý, chytrý.

chřadnout. hubnout vlivem smutku, strachu, závisti nebo lásky. Dánské skrante, norsky skranta. k- vyměněno za expresivnější ch-.

churavý. hubený, špatný, bídný. Polsky chuchrak = ubožák, slaboch. Slovan. základ chury, chíryj = nezdravý, neduživý.

chuť. chutný = příjemný, hezký (o tváři). pův. chot = prudší chtění, toužit po něčem, silně chtít. Ze rčení 'jíst bez chuti' se pravděpodobně vyvinula chuť jakožto vlastnost jídla, nuanci, která rozhoduje, zda-li jej jíme rádi nebo neradi; totéž se pak přeneslo na tvář, pocit líbivosti vůbec. Chutné je tedy to, co nám stojí za to, protože se to líbí našim smyslům.

chytrý. obměna litevského gudrús. jinak ojedinělé české slovo, připomínající leda chetitské kutru- svědek: ten kdo ví něco navíc. Podstatou chytrosti je tedy zřejmě zdát se být o krok napřed před druhými: jednooký mezi slepými králem. Kdo dělá tajnůstkáře, tváří se, že ví něco, co my nevíme, protože se chce jevit jako chytrý.

idol. evropské slovo z řec. eidólon podoba, obraz.

. lat. ego, řec. egó, got. ik, něm. ich, stind. áham, arménsky es. V češtině je původ já, první osoby jednotného čísla, neznámý. Druhý pád mne již však souvisí ze staroindickým máya (ang. my, mine, fr. moi). Ona indická máya, závoj iluzí, tedy neříká, že iluzorním je svět jako takový, ale že iluzorním je to, co si chci přivlastnit, co nazývám moje, mé. Čím více mého, tím více starostí, tím více strachu, že o to, co mám, přijdu. Kde není subjektivního pocitu vlastnění (věcí, idejí, vzpomínek, minulosti, partnera), tam není strach, tam není konfliktu.

jarý. 'rozpálený, zuřivý, prudký' (o hnutích mysli). Jaroslav tedy není ten, kdo slaví kvítky jara, ale spíše ten, kdo s prudkým hnutím mysli touží po slávě.

jebati. všeslovanská silácká nadávka (jebejte z řeky!, jebem ti mater!); v přenesném významu jebat = nadávat. Ze staroind. yábhati.

ješitný. ne-opravdový, prázdný, marný, zbytečný. Ješitný člověk nemá vlastní jádro, a proto je posedlý svou skořápkou.

jistý. všeslovanské isty, z arménského isk pravdivý, skutečný.

kamarád. ze španěl. camarada = společnost dobrých přátel; camara = komůrka. Kamarádi jsou tedy původně spolubydlící.

katit se. silně a nahlas, případně i 'sprostě' se hněvat. katem, katěním bylo nahrazeno původní čert, čertění se, protože čert byl tabu (nebyl brán do úst, aby nebyl přivolán).

kochat se. 1) staročesky milovat; nyní spíše ironicky. Odtud rozkoš. 2) Jiný význam: kochat se nadějí, vznikl ze slova kojit (původně kojit se nadějí). Rozkoš tedy zažíváme ve stavu milostném, a nezažíváme-li rozkoš, pak se alespoň utěšujeme (kojíme) nadějí, že jednou budeme; tak jako tak se kocháme.

kojit. tišit, uklidňovat. Matka tím, že kojí, dítě především utišuje. Po utišení (úkonu, ukojení potřeby), nastává po-koj. Pokoj je tedy místností plnou míru, v němž jsou uspokojeny všechny potřeby. Kojit vytlačilo původní slovo nadájať, od dojiti. Je-li Buddhova nirvána charakterizována spíše negativně (neboť není žádnou věcí, na níž možno ukázat), tj. jako konec strasti po vyhasnutí všech tužeb, česká slova utišení a pokoj by byla v významově nejblíže.

křepký. 1) silný (z kymerského slova craff silný), 2) hbitý, obratný (opak líný). Slovensky okrepieť = omládnout. Z řec. kraipyós = hbitý, křepký, čerstvý.

ladný. souladný, shodný; dnes spíše nahrazujeme slovem harmonický. laditi, lagoditi, lagodny = urovnávati, mírniti, pořádati. Převzato za nár. obrození z ruštiny. Ladí tedy to tedy tam, kde urovnáme všechna napětí a konflikty. Rozlada je duševní stav, kdy konflikty a napětí převažují.

lakomý. ze staroslovanského alčyny lačný; arménsky alkalk ubohý, bídný; slovensky lakoš mlsoun. Lakomý je zřejmě ten člověk, který je natolik ovládán svými tužbami a chutěmi, že se navzdory bohatství cítí úzkostně, jako kdyby byl stále chud a měl nouzi; není schopen zakoušet hojnost, plnost bytí.

láska. všeslovanské je laskati, což znamená 1) lichotit, ale také 1) mazlit se, hladit se. Švédsky alska = milovati. Láska je tedy pro nás Slovany zřejmě procesem, v němž se skze lichocení dostáváme k něžnému tělesnému kontaktu: vzájemnému laskání.

letora. neumělý Klaretův překlad latinského temperamentum (tempere = mísit se) přes slovo tempus, které znamená léto. Klaret, ať už to byl kdokoli, se jistě propadá studem.

lhát. z všeslovanského základu lygati; rus. oblygáť, něm. lugen; kořen lug- i v keltštině.

lhostejný. staročesky rozmařilý, rozkošnický; Lhostajenstvie rozmařilé veselí. Dnes znamená 'nevšímavý'. Starorusky ligyky lehký. Lhostejný tedy dříve neslo význam 'žije si na lehko, v rozmařilém bezstarostnu'; dnes bychom možná řekli hedonista.

libý. milý. Z indického lúbhyati = pociťuje touhu. Odtud všeslovanské Ľubiti, pak i líbati, obliba, záliba, líbezný, líbit se. Odpovídá řeckému filein "milovati". I v němčině liebe. Shrnutí: co je nám milé, libé, to si oblíbíme, milujeme a po tom toužíme.

licoměrný: pokrytecký, farizejský. Líce měniti = nasazovat různé tváře.

lichý. má dva odlišné významy: 1) nepárový (opak sudého). Kdo je lichý, zůstává jakoby sám a prázdný, je nadbytečný. 2) Zlý, špatný v mravním smyslu. Lichá mince = falešná, lichá látka = odřená, voda se liší = čistá se kalí nečistou, slovensky lichota = čarodějnice, lichva = špatný obchod, lotyš. liess = hubený. Zdá se, že okruh významů odkazuje, že špatné je to, co (už) není pravé, plné a čisté, ale najednou je nějak poškozené.

lítý. staročesky lútý, lútný = prudký, divoký, krutý; lúticě lítá žena; potmě-lúch člověk - ve tmě - úkladný a zákeřný. Všeslovanský kořen ľuty je příbuzný s něm. wild z předgermánského welt-jo-s. Toto prastaré slovo zřejmě pochází od prapůvodních obvyvatel Evropy před slovany i germány.

lnouti. citově se k něčemu poutat. Ze staroindického lináti, layaté = vše, co k něčemu lne a přiléhá.

mrzeti. co je mrzké, je odporné, nemilé, nehezké, špinavé. Mrzák byl původně 'odporný vzhledem', mrzena hnis; staroslovanské mraziti nenávidět. Všechny tyto významy se točí okolo emoce znechucení.

mysl. všeslovanské, příbuzné s řeckým mýthos slovo, řeč; u Homéra mínění, úmysl; ale i s thymos (prohozené th a m), což je u Platóna střední složka duše nacházející se v srdci jakožto sídlo srdnatosti, odvahy a vášní výsostně lidských, zatímco zvířecí pudy sídlí ve spodní části trupu. Na otázku, kde 'sídlí vaše já?' odpoví dnes velká část lidí, že jej pociťují v hlavě. V dávných dobách pociťovali své já spíše v srdci; v antice byla totiž mozku obyčejně přisuzována pouze úloha 'chladiče krve'. Avšak Platón v kulatém tvaru hlavy spatřoval znamení dokonalosti: hlava jakožto sídlo rozumu by měla usměrňovat srdce (thymos). Etymologie, která odhaluje kořeny slov od pradávného věku na úsvitu lidstva, nám tedy prozrazuje, že sídlem lidské mysli bylo kdysi srdce. Tam byl pociťován zrod samotné mysli, myšlení, domýšlivosti, velkomyslnosti či malomyslnosti, smyslnosti, ale i samotného smyslu. S rozvojem racionality, která v antice zaznamenala svůj rozmach právě za dob Platónových (Sokratových) a která mimochodem souvisela i se změnou směru řeckého písma zleva - doprava (dříve se psalo zprava - doleva), se za sídlo mysli a myšlení, začala považovat hlava. Lidé starých kultur (např. indiáni) však 'mysleli srdcem', z čehož pramenil i jiný způsob chování daleko více si zakládající na pocitu vlastní důstojnosti a ušlechtilosti charakteru, ale i větší naivitu a bezelstnost. Toto 'thymotické chování' (srdečné, prosté, málo vychytralé) je zřejmě typické i pro obyvatele Tibetu, kteří musí čelit naprosto odlišné mentalitě čínské. Platón považoval srdce za sídlo vyšších, etických citů, stejně jako vášní nízkých - a dle něho teprve dobrá výchova měla zajisti selekci těch "dobrých", mravních emocí (statečnost, oddanost vlasti). Bez tohoto "centra duše" nemáme totiž možnost odlišit dobré od zlého. Mnoho psychologických směrů a sociologických škol toto centrum dnes zvláštním způsobem ignoruje, redukujíce člověka na a) pudy a b) racionalitu - jakoby člověk byl jakýsi "hlavonožec" - hlava s genitálem. Francis Fukuyama v knize Konec dějin hovoří o "člověku bez hrudi" jako o typickém člověku dneška, produkutu konzumní kultury, jenž uvažuje výhradně v pojmech žádostí, přání, potřeb (pudová složka) - a racionality, jež hledá kličky, jak k naplnění těchto potřeb nejsnadněji dospět. Přitom je to právě toto thymotické centrum (hruď), v němž prý sídlí touha po uznání a ocenění jako základní a výsostně lidská motivace, která není ani zcela pudová, ani zcela racionální. Podle Fukuyamy právě lidé ovládání motivy tohoto centra tvoří nejperspektivnější základ liberálně-demokratické společnosti. V době, kdy řekové počali psát zprava - doleva končilo tzv. období mythické (víra v bohy a heroy) a především zásluhou Sokratovou se pozornost najednou obrací k člověku a jeho vlastnímu myšlenkovému hledání pravdy. Přestože je Sokratés považován za "optimistického racionalistu" (říká to o něm Nietzsche, jenž jej neměl v lásce), je třeba připomenout, že řekové slovo 'racionální' neznali, tento pojem je latinský. Sokratés, zdánlivě racionalista, ptal se vždy svého daimóna, iracionálního hlasu v sobě, svého svědomí - a právě jím, na rozdíl od módních sofistů, krotil své myšlenky, aby se neprotivily proti posvátnému hlasu, jenž v sobě cítil. Ať tak či tak, mysl se bude vždy skládat ze dvou protikladných hlasů, z nichž jeden se prý nachází v hlavě a druhý v srdci: bude vždy částečně racionální a částečně iracionální. V psychologii se už dlohou dobu např. hovoří o odlišné funkci pravé (imaginativní) a levé (verbální) mozkové hemisféry.

naděje. z indického kořene dhé- klásti. Naděje je tedy myšlenka, představa nějakého děje, kterou pokládáme, uměle vytyčujeme, umisťujeme do budoucna. Klademe nějakou představu 'na zem' jako kolejnici směřující do budoucna, abychom lépe propluli obtížnou přítomností. (Pro zajímavost: Á-dha-m = položil jsem.)

náviděti. staročesky žárlit; návist = láska; návidět (dnes knižně) = mít rád. Řec. oneidos hana potupa. Staroindicky nindati = haní.

neduživý. znamená vlastně "bez dužiny" - bez síly, statnosti, masa a velkého množství - zbavený jakékoli síly a plnosti.

něha. ze staroind. sníhyati miluje přes ruštinu (néga).

nehorázný. přespříliš a nepříjemně ohromý, veliký.

nepříčetný. čin, jenž nikomu nemůžeme přičíst za vinu. nepříčetnému člověku tedy nemůžeme přičítat zodpovědnost za jeho chování.

neřest. vše, co se protiví řádu. 'Řád' je z latinského ordó. Co je však příliš řádné, v řadě srovnané, považujeme za ordinérní.

nesmírný.neznající jakoukoli míru, omezení, překračující všechny limity.

nevrlý. od zanevříti na někoho.

nezbedný. něm. binden vázati, angl. to bind. Kdo je nezbedný, je tedy nedostatečně svázán, spoután, je jaksi zdivočelý, takřka "utržený ze řetězu".

nudit se. původně znamenalo nutit, provádět nátlak, takže nuda byla dříve tísní vyplývající z tohoto tlaku. Ze staroind. nodáyati = pudí, nutí, ponouká. Psychoanalytické vysvětlení nudy zní tak, že nuda je stavem, v němž pudy po něčem touží, ale vědomí o tom neví, a proto se nezaměří na konkrétní cíl, který by mohl vést k uspokojení pudové potřeby. Moudrost řeči daleko předběhla psychoanalýzu: když se nudíme, jsme opravdu puzeni jakýmsi nevědomým tlakem, čímž se ocitáme ve stavu neurčité tísně, úzkosti, nudy. Nevědomí cosi chce, ale my ještě nevíme, co. "Nevíme, do čeho píchnout."

ohavný. souvisí s praslovanským gaviti a hovno. Za ošklivé zřejmě považujeme to, co se podobá hovnu (tmavé, neurčité, neforemné, nečisté, špinavé, hmatatelně tělesné, fyzické, smradlavé), zatímco za krásné považujeme to, co se hovnu nejvíce vzdaluje (světlé, zářivé, lesklé, přesné formy a tvaru, čisté, netělesné, hladké, voňavé). Takové pojetí krásna (jakožto 'popření anality') navrhuje Jan Stern ve své knize Anální vesmíry. Sexuální přitažlivost však naopak stojí na určitém přiznání anality ("čistá krása" je asexuální, sterilní), takže móda a estetika (především ženské móda) stojí na popírání a skrývání anality (čistota, vůně, zahalování těla, depilace - hladkost, třpyt šperků), současně však i na tom, co analitu připomíná (kůže, latex, černá barva, "chlupaté" kožichy). Jelikož "jemným" ženám se popírání anality daří lépe než "hrubým" mužům (a jsou k tomu od malička vlivem genderových stereotypů vedeny), jsou - jistě po právu - považovány za 'krásnější pohlaví'. Barvení se na blonďato souvisí (hlavně u méně hezkých žen) opět s popíráním anality a snahou zvýšit (světlejším odstínem) svou krásu.

ošklivý. dříve znamenalo "ten, kdo je pomlouván, očerňován".

plavý. byla-li řeč o barvě vlasů, plavý neznamenalo dříve vlasy světlé nebo blond, ale spíše řekli bychom dnes řekli "vyšisované", vybledlé, barevně neurčité, slámovité.

podlý. podle "jdoucí podél", co je vedlejší, druhotné, přeneseně méně kvalitní, horší jakosti. Pak přesunuto zřejmě i na hodnocení lidské mravní kvality. Podlý člověk je tedy člověk méně kvalitního charakteru.

pohlaví. od slova polovina + hlava (jedinec). Pohlaví vypovídá o tom, ke které polovině lidstva svou hlavou patříme.

pošetilý. z litevského siausti hráti, řáditi, blázniti.

potměšilý. kdo po - tmě - šil.

proslulý. slovu slúti. Proslulý je ten, o němž je slyšeno, o němž se mluví, jenž je často a všemi dáván do slov, slovy opěvován, oslavován.

prostý. z litev. prantu, pratau, prasti zvykat si. Prosté původně znamenalo všední, na co jsme zvyklí, co není sváteční, tedy co je obyčejné.

prudký. slovo proud se původně vztahovalo k rychlému říčnímu toku. Analogicky můžeme říci, že prudký člověk bude zažívat rychlou a náhlou změnu psychických stavů, což bude z hlediska grafologie odpovídat výrazně zvýšené psací rychlosti.

přání. z indického priyá- milý, pritá- radostný, spokojený, potěšený. Odtud zřejmě i slovo přítel - ten, kdo nám přeje, komu přejeme my, kdo nám dává radost a komu my dáváme radost my. Příbuzní, přízeň = někdo nebo něco, co nám přeje, co je milé, co dává radost.

přesný. dříve o nekvašeném chlebu, nerozpuštěném másle: tedy ve významu původní, čisté, neupravené, neporušené. 'Přesný výrok' je tedy původní výrok, jenž neprošel 'úpravou'; 'přesný čas' je však odvozeninou.

přísný. staroslovansky pravý, trvalý, skutečný, opravdový; ze stejného kořene jako jistý (viz výše).

pýcha. od zvukomalebné interjekce phú napodobující vyfouknutí vzduchu vzniklo praslovanské pychati silně dýchati, foukati, dýmati. Odtud přeneseno do mravní oblasti. Pyšný je tedy ten, kdo se nadýmá, nafukuje, kdo se zdánlivě dělá větším, plnějším, kdo se naparuje objemem pouhé páry, ale kdybychom do jeho balónku píchli špendlíkem, tak praskne, zplaskne, ukáže se maličkým. Pýcha totiž mnohdy maskuje komplex méněcennosti. Kdo se cítí ponížený, povyšuje se, kdo se cítí vystrašený, zastrašuje. I v přírodě se samci jeden před druhým naparují, (demonstrují svou sílu) aby byl výběr úspěšnějšího rozhodnut bez zbytečné agrese a ztrátách na životech. Pýcha je demonstrace síly a velikosti před sebou samým tam, kde se snažíme sami před sebou cosi skrýt, kde se bojíme pravdy. Kdo je pyšný, naparuje se, hruď se mu nadýmá a kráčí jako páv. A páv bez svého barevného ocasu by byl tím nejubožejším zvířetem na zemi. Člověk se rád chlubí cizím peřím: co není tak doopravdy jeho. V tom možná tkví rozdíl mezi pýchou a hrdostí. Hrdí jsme na to, co jsme opravdu zvládli, co umíme a co nám doopravdy nikdo vzít nemůže, protože to leží v našem srdci (viz. hrdost). Pyšní jsme na to, o co můžeme kdykoli zase přijít, jako páv o svůj ocas.

rázný. energický, důrazný, rozhodný. Z kořene vrógo-s vztahující se na průraznost, údernost: razit mince, prorážet cestu, vyrazit z někoho něco, urazit člověka, výraz, výrazný. Zřejmě tedy vždy ve vztahu k nějakému prudkému, silnému a rychlému pohybu, který se zřetelně a určitě (výrazně) projeví v nějakém tvaru. Dále pak vzpomeňme slova od-raz nebo ob-raz. Toto slovo by mohlo mít specifický význam pro grafology, neboť písmo je vý-razem a ob-razem nějakého pohybu, který je u každého člověka veden unikátním (své-rázným) způsobem a jenž následně na papíře zanechává zřetelný, konkrétní tvar, na nejž možno nahlížet jako na zhmotnělý, vy-ražený ob-raz psychické dynamiky. Stejně tak chůze, tanec, malba: jakákoli pohybová exprese.

rmoutit se. kormoutit znamenalo kalit vodu. Zármutek duše je tedy stavem, kdy je duše (mysl) zakalena.

rovný. přes kořen arv-pedés souvisí s řeckým pédon půda. Země byla slovany zřejmě vnímána jako širá rovina. Bylo-li třeba něco urovnat, muselo být to, co bylo někde navýšeno, přesunuto tam, kde bylo něco vyhloubeno, čímž vznikla opět rovina. I v matematické rovnici musí to, co je vlevo od rovnítka odpovídat tomu, co je od něj napravo. Kdo je tedy v mravním smyslu rovný, ten nikomu není nic dlužen a nikdo není nic dlužen jemu.

rozverný. od slova vířit, vír. Rozverný je ten, kdo roztáčí víry událostí.

řevnivý. kdo rád soupeří, z latinského rivalis.

rys. ve smyslu rýsovat, obrys přejato z německého riess, pak přeneseně užíváno jako povahové rysy.

skoupý. lakomý, ze základu skomp-, gonóbiť nalakotit, shromáždit majetek.

skrblivý. staroslov. skryb = soužení, zármutek, litevsky skurbti = být v bídě.

skromný. praslov. kroma = kraj. Staroind. sramáyati = unavuje, krotí, přemáhá. Skromný člověk je tedy zřejmě ten, kdo přežívá navzdory vnější nepřízni, kdo má málo potřeb, kdo přemáhá sám sebe.

smutný. rusky smúta nepokoj, smútnyj nejasný, nezřetelný. Smutný je tak ten, kdo trpí nejasným neklidem, je ztracen, bloudí, neví proč. Stejně jako rmoutit se se vztahuje ke kalení vody. Smutná mysl je nejasně zakalena něčím neurčitým, co způsobuje její vnitřní neklid.

srdce. ze staroind. sraddádhati věří (lat. crédó), hrdaya- srdce. Uvěřit se dříve přepisovalo jako 'přiložit srdce k něčemu'. Vidíme, že srdce bylo vždy považováno za sídlo víry a zdroj hrdosti. Více v heslu mysl. Ze stejného základu je utvořeno i slovo střed.

svatý. v pohanských dobách znamenalo 'mocný, nadpřirozený, magický'. Odtud svatyně, Svatopluk. Křesťanství význam slova pozměnilo.

svědomí. s - vědomím druhé osoby o něčem vypovídám, hlas svědka, jenž byl účasten činu nějaké osoby a oba o tom vědí. Naše svědomí tedy ví to, co my, pachatelé nějaké hanebnosti, velmi dobře víme také - a toto spolu-vědomí toho, že jeden páchal a druhý viděl a že oba vědí, je základem svědomí. Jinými slovy, já i onen divák ve mně, jemuž jsem byl hercem, cosi viděl a svědčí o tom. Vyslechnu spravedlivě jeho hlas aby tento hlas zůstam s vědomím - či jej dám vyklidit ze soudní síně - z vědomí?

sveřepý. pův. divoce, sám od sebe rostoucí; těžko jej vymýtit, vše přežije; všude se uchytí. Můžeme přeložit jako 'samorost extrémní životaschopnosti'.

svoboda. původ slova sahá k výrazům gospoda, gospodin. Svo-pot = svůj pán. Ve středověku bylo lidstvo děleno na poddanskou většinu sloužící nějakému jinému pánu - a několik málo svobodných pánů, šlechticů, žoldnéřů, tuláků - ale i majitelů vlastních usedlostí, statků, hospod - kteří byli sami sobě páni. Svobodný byl ten, kdo nebyl v poddanském vztahu vůči někomu jinému.

štědrý. původně ten, kdo zbytečně plýtval, trousil, rozhazoval, rozsypával (slámu). Vlivem křesťanství získalo štědrý nádech 'milosrdný'. Dnešní štědré vánoce jakožto oslava co největší konzumu (spotřeby jídla, věcí) se však blíží spíše významu původnímu.

štěstí. složeno z: š (su = velmi) + čest (= část, díl). Štěstí = velmi dobrý úděl.

tělo. všeslovanské, souvisí s řeckým télos uskutečnění, realizace. Tělo je tedy nějaký tvar, jemuž musela předcházet myšlenka, činnost, snaha a výsledná forma (tělo) je jakýmsi završením, korunou, těchto procesů. Dnes (ovlivněni půlstoletím marxistického materialismu) s tělem rovnou asociujeme hmotnost, fyzikálnost jakožto protiklad "ducha". Staří však tělo spíše chápali jako dokonalé, finální završení nějakého složitého procesu. Duši pak jako možnost života takového těla (Aristoteles), kde duše nebyla myslitelná bez těla a tělo bez duše, neboť v jejich spojení se teprve projevoval život. Posledním vý-dechem těla život končil, duše jakoby se rozplynula. (Více u hesla duše a duch). Rozštěpení duše a těla na dvě odlišné substance je teprve dílem křesťanské metafyziky. Martin Heidegger na tento tisíce let trvající omyl upozorňuje v eseji O humanismu. Tvrdí, že křeštanští metafyzikové nevěděli, co je to duše, a proto si vypomohli úhybnou definicí, že duše jest to, co je opakem těla. Tento rozpor se ve vědomí lidstva přetrvává, posílen zarytým dualismem Descartovým. Spinoza naopak tvrdil, že duše a tělo jsou dvěma projevy (projekcemi) téhož životního principu. Tyto dva pojmy vznikají až dle optiky s nimiž se na tento identický fenomén těla-duše, díváme. Takové pojetí nazýváme monismus. Descartes nicméně věřil, že spojení mezi tělem a duší zajišťuje šišinka mozková, což bylo posléze vyvráceno. Vztah mezi vědomím a tělem zůstává nevyřešeným problémem filozofickým i psychologickým. Dalším úvahám na toto téma se věnoval francouzský filosof Henri Bergson.

tvořit.
v lužičtině twar = stavební dříví, twariši = stavět dům (ohradu, svět), odtud zřejmě zobecněno na jakékoli budování. První, co naši předkové však stavěli, bylo obydlí a ohrada, věci dřevěné. Prvním tvůrcem byl zřejmě stavitel, tesař, řezbář. (O tvořivosti z hlediska psychologie zde).

udatný. od udáti se, čili dobře udělaný, vydařený; hrdý, silný, pěkný.

úlisný. od lísati se = vlichotit se.

vědět, vědomí. ze stejného základu, jako staroindické Védy; souvislost mezi vědět a vidět; co vidím, to vím. Véda = stind. vzhled. U slovanů prastaré slovo vědma, odkazující k tomu, že nositelky tajného vědění byly kdysi (před církevními procesy) spíše ženy (čarodějnice).

víra. příbuzné s lat. vérus opravdový, pravý, něm. wahr. Abychom něco považovali za opravodové, musíme tomu věřit. Ale protože víra bývá leckdy slepá, musíme své poznání verifikovat a pak tomu konečně u-věříme, přiznáme tomu status opravdovosti. Když se dnes někoho ptáme, zda je věřící a v co vlastně věří, je to trochu zavádějící otázka, neboť každý vzpomene na náboženství. Lépe by bylo se ptát: co v životě považujete za opravdové, za skutečné? To je totiž podstata víry toho kterého člověka. Někdo považuje za skutečný svět, jiný lásku, někdo peníze, někdo rodinu. "Kde leží srdce vaše, tam je poklad váš."

vloha. co, do nás příroda "vkládá". Uměle vytvořeno, stejně jako mnoho jiných slov, v době národního obrození.

vnější
. ven odvozeno ze staroindic. vánam = do lesa, do džungle, pryč z domu, ze vsi do hvozdu všude kolem.

vnitřní. vnůtri (ang. enter = vstoupit, lat. intro) naznačuje spojitost se vstupováním dovnitř, do obydlí, do dveří.

zákeřný. za keřem číhající.

zavilý. říkalo se o zatočeném hadu nebo o dřevě, jež se nedalo rozštípnout. Odtud říkáme o člověku zavilý a myslíme, že je ve své podlosti a zlobě tvrdošijný a pevný jako dřevo a proradný jako had.

zdravý. z praslov. sorv, solvos, řec. hólos celý, nedotknutelný, lat. salvus celý, zdravý, ind. sarva celý, neporušený. V angličtině holy svatý a whole celek. Zdraví, ono pro vědu a zdravotnictví nedefinovatelné slovo, bylo našimi předky na celé zemi chápáno vždy jako jako celistvost, svatost, neporušenost, úplnost.

zralý. z ind. džarati stárne; řecky gérón stařec.



Václav Machek: Etymologický slovník jazyka českého, Academia 1971



Typologie Živlů

Symbolika barev v umění

symbolika barev

Fyziologie barevného vidění


Barva v konečném důsledku není ani vlastností předmětu, ani vlastností světla, ale naším zrakovým vjemem. Lidské oko totiž promění elektromagnetické vlny světelného záření, které skrze čočku dopadá na sítnici v barvu, a proto vnímáme barvy tak, jak je vidíme.

Jedná se přitom o třísložkový model, podle kterého vznikají všechny vjemy barev různým poměrem podráždění tří různých receptorů, tzv. čípků v oku. Jeden druh čípků je nejcitlivější na světlo, které vnímáme jako červené, další složka reaguje na zelenou a třetí na modrou. Člověk tak patří mezi tzv. trichromaty (z řečtiny tri chromios - tři barvy) a vidí všechny barvy spektra.

Fungování čípků závisí na intenzitě světla. Čím je tmavší, tím hůře rozlišuje oko barevné vjemy. Existují ale složky, tzv. tyčinky, kterými vnímáme světelné kontrasty, podle kterých se ve tmě orientujeme. V noci barvy nerozlišujeme.

Zjistilo se, že barevné spektrum některých zvířat je bohatší než naše lidské. Některá zvířata mají totiž ještě čtvrtý čípek (tetrachromati), kterým mohou vnímat také barvy, které se nacházejí v ultrafialovém anebo infračerveném rozmezí. Platí to pro hmyz, některé ryby a pro ptáky. Naopak šelmy a kopytníci mají dva čípky (dichromati), takže oproti člověku jsou do značné míry barvoslepí.

Z toho je zřejmé, proč můžeme hovořit o třech základních barvách. Barvoslepí lidé mají jenom dvě základní barvy a tetrachromati čtyři, ze kterých se všechny ostatní skládají. Základní barvy jsou ty, ze kterých se dají správným míšením vytvořit všechny ostatní barvy, které je oko schopno vnímat.

Modely zobrazování barev


Barvy, které právě vidíte na monitoru, jsou taktéž skládány ze tří barev: červené (red), zelené (green) a modré (blue). Tento model zobrazování nazýváme RGB. Vychází z principu, že libovolnou barvu viditelného spektra můžem získat (digitálně "namíchat") různým poměrem (kombinací) tří výše uvedených barev.
Jiný model zobrazování, užívaný pro tisk, nazáváme CMYK (Cyan, Magenta, Yellow + Key Color = černá). Jelikož RGB a CMYK se mírně liší, výstup na tiskárně je vždycky trochu jiný než barva na monitoru!
Na diagramu dole černý trojúhelník znázorňuje výsek spektra zobrazitelný v RGB, šedivý pětiúhelník výsek spektra zobrazitelný ve CMYKu.
Přestože RGB model míchání barev dnes překračuje rozlišovací schopnosti lidského oka, sebekvalitnější dvojrozměrná analogová nebo digitální reprodukce nemůže zcela nahradit estetický účinek originálu, na němž se podílí například reálná velikost objektu (10 metrů nebo 10 cm?), osvětlení v místnosti, textura plátna, reliéf (plastičnost) barevného nánosu, naše vzdálenost od objektu, kontrast detailních tahů štětce (jež pozorujeme zblízka) a kompozice jako celku (jež se vynořuje z odstupu) apod. Některé malby tak při běžné reprodukci ztrácejí mnoho ze svého účinku.

symbolika barev


Komplementární barvy




Barvy ležící naproti sobě nazýváme komplementární (protikladné, ale spojené skrytou příbuzností). Barvy ležící ve vrcholech rovnostranného trojúhelníka tvoří tzv. durový nebo základní akord, jehož ukázky najdete na konci článku. Použití barev v těchto vzájemných vztazích zesiluje jejch kontrast a má na diváka zvlášní účinek.



Van Gogh, 1890, Poledne (Odpočinek po práci).

"Láska dvou milenců se musí vyjádřit spojením dvou komplementárních barev. Jejich míšením a doplnením, a tak vystihnout tajemnou vibraci příbuzných tónů.“ (Van Gogh)




Symbolické funkce barev


Symbolické funkce, které barvám připisujeme, jsou do značné míry podmíněné naší evropskou kulturou, která má své základy ve starém Řecku a v Orientu. Staré vědomosti a zvyky se tradují a žijí dál i v globalizovaném světě. V Číně, v Indii, v Africe, nebo kdekoli jinde, kde nedominuje naše kultura, hrají barvy jinou úlohu a jsou podřízené jiným pravidlům, jež s těmi našimi nesouvisí. Proto používání barev v jiných kulturách neumíme číst ve funkcích, jež jsou jim přiřazeny. Pokud interpretujeme z neznalosti výtvarná díla jiných kultur, podobáme se člověku, který přijde z jiné civilizace k nám a neví, co znamenají dopravní značky. Čte je na základě vlastní, nám neznámé zkušenosti. To však nevypovídá nic o tom, že by na takovém základě nemohl vzniknout tvořivý proces, ač postavený na „nesprávném“ pochopení. Tvořivý proces se naopak velmi často tímto způsobem odehrává, jen s tím rozdílem, že nedojde k pochopení věci tak, jak byla míněna.
Rozdílnost je zřejmá, když si například uvědomíme, že v Číně je bílá barvou smutku a nikoli černá jako u nás. Červená barva symbolizuje v taoistické tradici život a věčnost a proto i razítka, která tak často nacházíme na čínských malbách, jsou červená. My spojujeme červenou barvu často s krví anebo s nebezpečím.
I rozlišné epochy určité kultury dávají barvám různé funkce a různě je vnímají. Ve středověku byla barvám připisována jiná hodnota než dnes. Malíři a architekti sloužili Bohu nebo církvi. Obraz nebyl v první řadě výtvarným dílem, ale obrazem biblického děje, obrazem Ježíše Krista nebo svatých, z čehož vyplývalo, že byl sám svatým předmětem. A tak i drahé prvky (pigmenty, zlato, drahokamy), ze kterých byl obraz vyroben, zprostředkovávala a zastupovala svatost. Měla sama o sobě absolutní hodnotu, jíž se podřizovala z našeho pohledu i konstruktivní a popisná funkce. Celá staletí si lidé vážili zářivých, jasných barev. Tím, že jejich výroba byla drahá, neboť dosáhnout čistého tónu je vždy náročnější, než dosáhnout tónu lomeného, byly privilegiem církve a vyšších tříd. Zlato i drahokamy si dodnes v naší kultuře díky jejich finanční hodnotě, nikoliv kvůli jejich náboženské posvátnosti zachovala specifickou, na bývalou náboženskou funkci navazující symboliku. Barvy jako purpur anebo ultramarín ji ztratily. Abychom si toto ujasnili, podívejme se na některé vybrané barvy a jejich nejdůležitější symbolický obsah.
Už antika například připisovala čtyřem lidským temperamentům barevné charakteristiky: sangvinikům červenou (podle lat. sanguis, krev), cholerikům žlutou, flegmatikům bílou a melancholikům černou. Dodnes je tato symbolika v naší kultuře běžná zřejmě hlavně kvůli tomu, že má své biologické opodstatnění.

Symbolika barev však nikdy není ani v dané kultuře a době jednoznačná. Skrze tisícileté zkušenosti člověka nabyla každá barva současně různorodé významy. Čteme ji podle toho, v jakém kontextu se vyskytuje. Barva jako estetický prvek tak není tím, co vidíme, ale tím, co o ní vědomě nebo nevědomě víme. Smysl barvy, její funkce i způsob, jak ji vnímáme, jsou proto vždy závislé na kultuře, ve které žijeme. (Brozman)

Kromě křesťanské tradice poukážeme na analogie astrologické a hlubinně psychologické, ale také na tradici Egyptskou, která barvám podle své mytologie a klimatických podmínek připisovala jiné symbolické významy, předepsané v podstatě v přísném kánonu, jenž nedovoloval uměleckou improvizaci, jak ji známe dnes. Barvy v Egyptě neodrážely vzhled přírody (jak je vidí naše oko), ale byly symbolickým jazykem, jenž nás informoval o její vnitřní povaze (tak jak ji Egypťané chápali). Vidíme tedy, že už od úsvitu věků měla barva na prvním místě symbolickou, informační, sdělovací funkci. Barvy byly jazykem samy o sobě. Realismus zobrazování, jakási "objektivní výtvarná pravda" je iluzí dneška. Nejprve víme, potom vidíme - a to, co vidíme je ovlivněno už dopředu tím, co víme. Neboli: vnímání je projekce. Zdá se Vám, že moře je "objektivně" modré? Egypťané totiž moře označovali hieroglyfem "Velké zelené". A jistě ho tak taky viděli.
Hieroglyfický znak pro "barvu" vyjadřoval v Egyptě zároveň význam "kůže" a "vlas".
Vnímání umělce stálo vždy v Egyptě ve službách kosmické metafyziky (Pijoan). Nikdy nebyla zobrazována mračna, ani západ slunce - neboť tyto jevy byly vnímány jako ohrožující, nespoutané, ničivé a chaotické, a nebylo tedy záhodno takové jevy zvěčňovat. Oproti tomu znovurození slunce v tyrkysové modři a okamžik, kdy se slunce, váleno jako rudá kulička mocným bohem - skarebem, vynořilo nad obzor, musel Egypťany denodenně silně dojímat. Slunce nezaniklo, řád opět zvítězil nad temnotou! Je jasné, že v takto chápané atmosféře přírodních - božských - sil muselo jakékoli svévolné použití improvizace být vnímáno jako hluboce zneklidňující a bylo v podstatě tabu. Umělec se nesměl sebenepatrněji odchýlit od předepsaných odstínů barev.
Obloha byla Egypťany vnímána jako zcela plochá (rovná jako strop). Nikdy nemalovali závěsné obrazy: příroda byla všude před jejich očima; malby na stěnách především ochraňovaly; malby byly svého druhu modlitbou, jak by věci být měly, nikdy v nich však umělec nesměl projevit své subjektivní pocity. Malíř (či spíše "kolorista") byl v podstatě písařem filmového scénáře, který však diktovala kasta kněžích. Egypťané na obrazech nikdy nevyjadřovali násilí - jen řád = krása = dobro smělo být zobrazováno.
Tolik o Egyptě, abychom si uvědomili, jak odlišný řád dávala barvám každá kultura, nemluvě o chápání Číňanů nebo Eskymáků, kteří jsou proslulí používáním několika desítek slov pro odstíny bílé.

Ale nyní se již budeme podrobněji zabývat symbolikou barvy především z hlediska kultury křesťanské. Pořadí barev (zlatá - purpurová - červená a modrá - zelená - žlutá - bílá - černá - tyrkysová - oranžová) odráží hierarchický význam těchto barev v křesťanství, stejně jako cenu barevných pigmentů, nutných k jejich výrobě. Nejdražší (zlato a purpur) byly nejvzácnější a nejvznešenější, ale i nejtrvalejší.


Zlatá barva


Svoji obsahovou a výtvarnou hodnotu má zlato v prvé řadě díky svému lesku, který evokuje, víc než u ostatních barev, dojem záření a světla. Je sice kovem a nikoli barvou, ale v rámci symboliky barev v křesťanské kultuře (ale i v buddhistické anebo aztécké a incké kultuře) hraje velký význam. Pro Inky je zlatá symbolem nejvyššího božstva. V Egyptě představuje Slunce a kult boha Ra, zdroj všeho života. Pro Řeky je symbolem nesmrtelnosti (Zlaté rouno). Připisují se mu nadpozemské, transcendentní hodnoty. Symbolizuje místo, na kterém se zjevuje to, co je svaté. Kromě svého významu slunečního a božského lesku, má připomínat v užším křesťanském smyslu i světlo Nebeského Jeruzaléma popsaného ve Starém zákoně. Vzácnost zlata a jeho vysoká materiální hodnotě se navzájem podmiňují.
Zdá se, že symbolika zlaté barvy napříč všemi kulturami odkazuje k jakémusi archetypálnímu centru života, středu, slunci, ústřednímu a nejvyššímu bodu hierarchie, kolem nějž se architektonicky tvoří veškerá realita.
Jungovo tzv. Bytostné Já, bývá zobrazováno jako kruhovitá mandala s kvaternitou (vepsaným čtvercem), ve snech mnohdy zjevováno jako např. zlaté vejce. I jádro obyčejného vajíčka je v prastarých kulturách chápáno jako "zlaté".
V astrologické symbolice odpovídá zlaté barvě Slunce / znamení Lva jakožto životodárná, vyživující, pozitivní, aktivní, kreativní, mužská síla, představovaná na rovině těla srdcem, archetypálním centrem lidského těla / duše.
Etymologicky je české (slovanské) zlato, příbuzné přes základ golto- s německým Gold. A například přes litevské želtas (zlatý) se ukazuje příbuznost žluté a zlaté v češtině.
Nejstarší zlaté pozadí najdeme v ranně křesťanských byzantských mozaikách ze 4. století. Zde nahradila naturalistická pozadí pozdní antiky.





Okolo roku 1000 je najdeme poprvé v knižní malbě (iluminace), odkud se dostalo zlaté pozadí do západoevropského umění. Zlaté pozadí najdeme až dodnes i v pravoslavných ikonách, které navazují na byzantskou tradici.
Se zlatým pozadím anebo používáním zlata se setkáme v nové době opět častěji v secesi, například u rakouského malíře Gustava Klimta (1862-1918, obrázek dole). Navazuje v této malbě na krásu a vznešenost středověkých mozaik. Zlato ztratilo svoji náboženskou funkcí a zaměnilo ji za funkci dekorativní. Oproti tomu ale Klimt zlatu připisuje dále transcendentální symboliku, která motiv políbení i tělesné lásky povyšuje do nebeské oblasti. Tady vidíme jakým malířským způsobem Klimt se zlatem pracuje. Přenáší do malby zážitek neustálého kmitání zlatých iluminovaných rukopisů anebo v tomto případě spíše mozaiky, zapříčiněno nerovnoměrným zasazením pozlacených kostiček mozaiky do omítky a plápoláním plamenů svíček v kostele.





Purpurová barva


Podobně jako zlatá byla i purpurová barva již v antice kvůli své nesmírné ceně symbolem panovnické moci. V křesťanské kultuře se těšila velké důležitosti, což dokazuje Starý a Nový zákon, kde je vyzdvihována spolu se zlatou, modrou a bílou barvou. Do purpurové a zlaté barvy byl oděný ve Starém zákoně velekněz.

Byzantinský "Codex Purpureus" ze 6. století je malovaný na pergamon potažený purpurem a popsaný zlatým písmem. Purpurová barva, ve které cítíme i nádech modře a červený tón, závisí na výrobním procesu různých odstínů: od růžové po fialovou či hnědou. Výrobu barvy kontroloval a chránil dvůr v Byzancii. Barva se vyráběla ze žláz mořského plže. Na jeden gram barviva bylo zapotřebí 10 000 plžů, což stačilo na obarvení kapesníku. To vysvětluje jeho vysokou finanční i symbolickou hodnotu. (Dnes stojí gram takto vyrobeného purpuru činí cca. 3000,- Eur.) Symbolika barev je ještě i v jiných případech propojená s finanční hodnotou: ultramarín patřil k mimořádně drahým barvám stejně jako zlato. Co s nimi bylo namalováno, to mělo vždy mimořádnou cenu a mimořádný význam. Tyto barvy se vyznačují i tím, že jsou absolutně světlo-stálé, čímž byl zaručen jejich věčný praktický stejně jako i symbolický účinek.




Plošný nános barev vryl malbě její materiální charakter, se kterým jeho duchovní hodnota úzce souvisí. Odstínování by naopak podtrhovalo naturalistický charakter zobrazené scény. Ve zlaté stejně jako v purpurové se propojovala svátost s konkrétní barevnou hmotou. Tak je tomu ve středověkých mozaikách, u zlatých oltářů, drahokamy vyzdobených kapliček anebo barevných vitráží. Barvě byla v rámci náboženství přisuzována mimořádná moc nad člověkem. Po pádu byzantské říše se ztratilo tajemství výroby purpurové barvy. Purpur byl nahrazen karmínem, který se náročně a draze vyráběl z hmyzu červce nopálového. Purpur tak svůj význam a zároveň i svoji hodnotu ztratil. Karmín byl časem nahrazen jiným, lacinějším červeným pigmentem. Králové byli korunováni v purpurovém plášti, kardinálové měli svůj kardinálský purpur, nejvyšší soudcové měli purpurové taláry. Purpur je barva moci. V současnosti se vyskytuje jen při tradičních církevních anebo státních oficiálních událostech.
V astrologii je purpurová barva spojována s Jupiterem, který ztělesňuje kněze, právníky, bankéře a jiné vysoko postavené osoby s štědrou, blahosklonnou mocí, ale také ty, kdo udílejí moudré rady a šíří kolem sebe povzbuzení, víru a optimismus. Jupiter je pro astrology planetou velkého štěstí, protekce, nejlepšího možného vlivu v nějaké životní oblasti. Jupiter je římské jméno pro téhož boha, jehož Řekové nazývali 'Diem' (Zeus). Není nutné připomínat, že se jednalo o vládce celého olympského pantheonu, obdařeného nejvyšší mocí.
Etymologický původ slova purpur sahá přes latinu, řečtinu až k semitským jazykům.


Modrá barva


V Egyptě modrá barva, získávána jako později ve středověku z lapisu lazuli, symbolizovala božství a moc. Šperky vykládané tímto kamenem představovaly spojení s božstvy.
V Číně je modrá barvou nesmrtelnosti.
Čistě modrá barva byla v antice symbolicky připisována bohyni Afrodíté (Venuši), bohyni lásky. Je možné, že křesťanská tradice na místo Afrodíté svým způsobem dosadila Marii, matku boží, nově chápaný symbol lásky, nikoli již erotické, ale božsky - mateřské (desexualizované). Jak uvidíme později, Venuše jako mytologický motiv se v průběhu středověku a novověku, bude stále vracet - obvykle na červeném pozadí (sexualita, vášeň, intimita, láska).
Šaty Panny Marie jsou podle křesťanské ikonografie od druhé poloviny prvního tisíciletí modré a červené. Nahradily původní Marii připisovanou barvu purpurovou. Setkáváme se často s kombinací obou barev se zlatou. Tento akord má v tomto případě opět symbolickou, anebo konkrétněji řečeno, náboženskou funkci.
Tím, že byla Marie povznesena na nebeskou královnu, byly na ni přeneseny atributy a symboly panovnické světské moci - a s tím související vladařské barvy - červená a modrá. V sochařství a malířství západní církve bývá Mariino spodní roucho zpravidla červené a plášť je modrý na znamení toho, že lidská a pozemská podstata Mariina byla překryta oduševnělou nebeskou modří.

První velký benátský kolorista, renesanční malíř Giovanni Bellini (cca. 1430 - 1516, dole) se ve své tvorbě již odklonil od přísné byzantské tradice. Přesto se držel symbolického akordu modré a červené.




V souladu s touto ikonografií najdeme Pannu Marii zobrazenou v zemích severně od Alp pouze v červeném rouchu jako je tomu u nizozemského malíře Jana van Eycka (1385 - 1441, dole). Důležitá modrá se kompozičně přesunula na ubrus a anděla a tvoří tak nadále symbolickou dvojici těchto barev. Také na malé postavě v pozadí na ně van Eyck poukazuje.





I v oblasti modré barvy najdeme v minulosti nesmírně drahé pigmenty, jakým je například ultramarín. Vyráběl se z tmavomodrého a netransparentního polodrahokamu lapis lazuli, který pocházel z orientu, odtud pramení i jeho název "ultra-marin". Především najdeme ultramarín v náboženských obrazech a sice na rouchu Panny Marie. K nejkrásnějším a nejranějším světským pracím, které jsou malované touto barvou patří iluminace Bohaté hodinky francouzského vévody de Berry, malované temperou na pergamonu (dole).





Při objednávkách maleb, které měly obsahovat drahý pigment se určilo, které části obrazu měly být namalovány ultramarínem, jakou přesnou kvalitu tento pigment měl mít a náklady za tuto barvu se zvlášť uváděly na fakturách. Proces sekularizace šel ruku v ruce s industrializací. Barvy ztrácely svoji symbolickou a exkluzivní hodnotu, kterou jim jak církev tak i šlechta připisovaly. V rámci industrializace začátkem 19. století došlo vlivem společenských přeměn k rozmachu laciné výroby kdysi vzácných pigmentů. Již kolem roku 1830 se v Evropě začal ultramarín vyrábět synteticky. Používání široké palety barev se tak v 19. století zpřístupnilo širokým vrstvám a tím pádem se i zdemokratizovalo. U zlata ještě stále přetrvává i jeho materiální hodnota, která podporuje hodnotu symbolickou.

V samotném titulu obrazu Modrý jezdec od Jiřího Sopka (dole) nelze i v symbolice modré barvy přehlédnout narážku na Vasilije Kandinského a Franze Marca, kteří roku 1912 vydali slavný almanach nazvaný Der blaue Reiter (Modrý jezdec). Do zvoleného námětu se tehdy promítly životní lásky obou umělců - a sice koně, jezdci a modrá barva, která byla pro Kandinského "typickou barvou nebe. Barvou, která vybízí člověka k cestě do nekonečna, a která vyvolává touhu po čistotě a spirituálních hodnotách". Kandinského slova výstižně charakterizují Sopkův obraz a řadu jeho dalších děl, jejichž témata klidného spočinutí, spánku nebo smrti budou znít stejnou touhou po nekonečnu. Důležitou roli hraje modrá barva i v dílech Marca Chagalla a Juana Miróa.
Astrologicky je modrá barva v odstínech od blankytné po oceánicky tmavou přiřazována Neptunu / Rybám jako archetypu nekonečné hloubky a míru, transcendence, spásy, obětování sebe sama, rozpuštění, ale i tápání, bloudění, depresí a šílenství jakožto výrazu psychické senzitivity, která překračuje hráz normality, takže sem můžeme zarhnout i změněné stavy vědomí (nahoru i dolů), schopnost naladit se na vibrace kosmu/místa/člověka. Obecně pak hovoříme o schopnosti překračovat a rozpouštět jakékoli hranice a pevné, konkrétní formy.




Modrá je nejoblíbenější barvou pro cca 45% obyvatel a jen 1 až 2% lidí ji nemá rádo. Z hlediska psychologie dávají modré barvě přednost citliví introverti toužící po lásce a oddanosti, ale také lidé vyčerpaní (pracovními) konflikty, kteří touží po klidu, bezpečí a odpočinku. Odpor k modré někdy signalizuje strach před vlastním nitrem (samotou) nebo nespokojenost se současnými vztahy.


Červená barva


Vraťme se opět k červené. Kdysi dávno toto slovo znělo spíše jako čěrměně, čermný (dochovalo se ve slově čermák), zatímco čer-vené se používalo pro tkaninu, která byla touto barvou nějakým namáčením, počerveněna. Slovo červen se používalo pro označení nejen měsíce, ale všech možných červeně zbarvených věcí. Červená barva byla slovany pravděpodobně získávána právě v tomto letním období sbíráním určitého druhu červů (larev, včel). Možné je však také, že název měsíce červen je odvozen od barev plodů, které v té době hojně zrají (jahody, třešně). Čěrviti znamenalo hemžiti se. Počátek léta byl tedy pro slovany zřejmě spojen s hemžením života, plodů, hmyzu - i červů na těchto plodech, z nichž získávali tuto oblíbenou barvu.
Pro Egypťany symbolizovala červená barva krev a život, ale současně byla (z výtvarného hlediska) tabu. Proč? Protože zapadající - rudé slunce - předznamenávalo příchod démonické noci a zmizení slunečního božstva. Kdo by si troufal zobrazit tak "strašlivý" výjev? Pro mírumilovné, neagresivní Egypťany rudá zřejmě symbolizovala hrozbu.
Portrét papeže Innocenta X. od španělského malíře Diega Velazqueze (1599 - 1660) patří k nejslavnějším portrétům všech dob. Není to dáno úlohou, kterou by zobrazený papež v dějinách církve sehrál, nýbrž osobností malíře, který se pokusil bez lichotek zachytit nedůvěřivý charakter papeže a jeho pronikavý pohled plný zlosti. Červenobílá kombinace odpovídá papežskému oděvu, avšak koloristické schopnosti malíře dokázaly vystupňovat krvavý odstín červeného pozadí, do něhož je papež zasazen a červeň, která vyvrcholí v barvě jeho roucha, a vdechly tak tomuto obrazu nezapomenutelný a neúprosný charakter. Červená tak zde kromě své symbolické funkce jako barva Ježíše Krista a vládce zaujímá i výsostnou expresivní funkci. Touto barevnou kompozicí, z níž na diváka pohlíží Innocent X., není kam uniknout.





Symbolika červené barvy je podmíněna elementárními lidskými zkušenostmi s ohněm a krví, což hrálo ve všech kulturách základní význam. V antice byl s červenou barvou spojován bůh války Árés (Mars) podle rudé planety Mars zářící zlověstně nad obzorem (jako předobraz hrozící války). Astrologickým významem Marsu / Berana je prudkost, fyzická síla, dynamika, syrovost, agrese, sexualita, intenzita, spontánnost, vášeň, vysoká aktivizace energie ústící do otevřeného konfliktu a měření sil. Astronomicky vzato je beran počátkem jara (jarní rovnodennost 20. či 21. března) a "spuštěním" celého astrologického solárního cyklu, který začíná znamením berana a končí znamením ryb. Na rovině těla beran odpovídá hlavě (zatímco ryby chodidlům), což si můžeme na rovině symbolického myšlení asociovat s tvrdo-hlavostí a své-hlavostí, připisovaných lidem narozeným ve znamení berana. Rohy můžeme vnímat jako spojení tvrdosti a ostrosti (pronikavosti, průraznosti), ale i jako falický symbol.

Současný český malíř Petr Kvíčala (dole) spatřuje v jasnějším odstínu červené, své oblíbené barvy, vyjádření Erótu, sexuálně-tvořivé síly, prvopočátku všeho života. Představme si škrtnutí sirkou v naprosté tmě, prvotní jiskru bytí. "Budiž světlo" - Velký třesk. Egypťané věřili, že vesmír vznikl orgasmem - kýchnutím - ejakulací boha Atuma nad nekonečnými a temnými vodami chaosu (znak "nun" zobrazovaný hieroglyfem vlnovky / archetyp znamení ryb). Z této neohraničené prázdnoty (chaosu, nediferencovaného praoceánu bytí) vykřesla jiskra světla, tvaru, omezení, rozdělení, formy. Koneckonců Genesis (Starý Zákon) i moderní "Big bang theory" popisují jinými slovy tentýž praobraz.

A řekl Bůh: Budiž světlo. A bylo světlo. A Bůh viděl, že světlo bylo dobré. I rozdělil Bůh mezi světlem a mezi tmou. (Genesis 1, 3-4)

Jungovo pojetí nevědomí a vědomí je velmi podobné. Vědomé vzniklo z nevědomého, instinktivního prazákladu. Metafora vědomí jakožto ostrůvku světla a nevědomí jakožto obklopující a ohrožující tmy je natolik srozumitelná, že nepotřebuje dalšího výkladu. (Freud si naopak představoval nevědomé jako potlačené vědomé. Vědomé bylo prvotní, nevědomé sekundární. Jung tuto koncepci obrátil.)





Psychologicky červenou barvu upřednosťnují lidé cílevědomí, energičtí, tvořiví, toužící po silných zážitcích, se sklonem k prudkým a unáhleným reakcím.
Podle experimentu na Rochesterské univerzitě jsou ženy v červené barvě vnímány muži jako atraktivnější (zdroj: http://www.osel.cz/index.php?obsah=6&clanek=4048). Na hodnocení jiných vlastností (jako inteligence, sympatie či laskavost) červená neměla vliv. Je tu zřejmě i souvislost s červeným nebo zvlhčujícím, lesklým, zvýrazňováním ženských rtů (asociujícím ženské genitálie). Psychologicky vzato je prostě červená "sexy".

V ruštině je červená synonymem pro pěkné a dobré, zřejmě i proto, že je to klimaticky studený kraj a červená evokuje teplo. Naopak tomu bylo ve starém Egyptě, kde červená symbolizovala zlo. Z toho vyplývá, že pod symboliku barev se můžu podepsat taky klimatické a geografické podmínky. V Sovětském svaze anebo i v komunistické Číně byla červená barva symbolicky spojená s mocí ateistického státu. Dynamický a agresivní potenciál této barvy se spojil s myšlenkou revoluce a vzniku nové společnosti.
V dnešní době se nám již nemusí červená barva nutně spojovat s barvou krve, ohně, s náboženskou symbolikou anebo s barvou třešní. Červená barva se stejně dobře objevuje ve světě reklamy a komerci, kde se kadmiová červeň stala populární barvou a symbolem společnosti Coca Cola anebo Marlboro což je v přeneseném slova smyslu míněno jako symbol svobody a blahobytu.

Je třeba upozornit na to, že červená barva je jen pro 12% obyvatelstva nejoblíbenější barvou hned po zelené a modré. V oblasti propagandy a reklamy ji náleží kvůli jejímu dynamickému až agresivnímu charakteru zvláštní pozornost.


Zelená barva


Jelikož rostliny obsahují chlorofyl, spojujeme si zelenou barvu s přírodou, s růstem, s jarem a s každoročním obnovením přírody. V němčině i angličtině je slovo zelená („grün“ / „green“) odvozeno ze starého slovesa „ghro“, což znamená „růst“ anebo „rozkvétat“. Ve slovanských jazycích vyjadřuje zelený, zel-ina (jako byl-ina) trávu a rostlinstvo všude hojně rostoucí a bující. Takže na základě takové životní zkušenosti symbolizuje zelená barva jak růst, vývoj, tak i naději.
I v Egyptě zelená (jako barva výhonků papyrusu) symbolizovala svěžest a mládí.
V křesťanském umění se zelená barva přidávala k modré a červené jako třetí, doplňující barva a zachovala se v několika málo zobrazeních Svaté trojice. Kristus byl často oděn do červené, Marie do modré a Svatý duch se vznášel jako bílý holub před zeleným pozadím.
Červenou, modrou a zelenou jakožto symbolickou trojici barev najdeme též v gentském oltáře od Jana van Eycka . Tam se zelené roucho sv. Jana symbolicky spojuje s barvou krásné záhrady.





Pokud červená signalizuje aktivitu, horko až agresivitu, evokuje její komplementární barva klid a harmonii. Oproti červené působí uklidňujícím dojmem, oproti modré, pozemsky a pevně. Jako i mnoho dalším barvám tak i zelené se připisují jak pozitivní, tak i negativní vlastnosti. Drak na příklad bývá často zobrazen v zelených tónech. (V analytické psychologii je drak jedním ze zobrazení archetypu matky. Hrdina bojující s drakem symbolizuje zápas, jež musí jáské vědomí svést s mateřským komplexem a nevědomím.)
V astrologických analogiích je k zelené přiřazováno znamení Býka / Venuše, jakožto archetyp příjemné, libé harmonie ve vztahu k pozemskému, tělesnému, fyzickému, sytému, senzuálnímu; k tomu, co roste, kvete a prospívá (přelom dubna a května), ale i tomu, co je plné citu a lásky. Býk je považován za znamení ženské (receptivní), což odpovídá uctívání krávy v Indii jakožto posvátné Bohyně Matky, která svou energií (mlékem) vyživuje všechny pozemské tvory. Tak můžeme v zelené spatřovat uklidňující příslib vegetativní hojnosti, která velkoryse a s jakýmsi vnitřním klidem a stabilitou trpělivě znovu a znovu poskytuje výživu. V amerických westernech cow-boyové ("hoši od krav") symbolizují klukovskou nedospělost, hrdinskou infantilitu a neschopnost odpoutat se zcela od své maminky. Tolkienovy hobiti (velké děti) se zase rádi oblékali do zelené a žluté, pozemských a veselých barev.
V Lüscherově barevném testu si zelenou barvu volí lidé stateční, houževnatí, umínění a nepřizpůsobiví, tvrdohlaví. (Vlastnosti typicky připisované znamení Býka). Naopak psychologickou příčinou odmítání zelené bývá známkou citového zklamání a vnitřní nejistoty.
V křesťanské tradici je možná zelená trochu opomíjená pro svou fyzičnost, pozemskost, každodennost, "přírodnost" - nedostatek transcendence. Kromě toho nebyl zlatý pigment drahý jako zlatý, purpurový nebo modrý, aby skrze to zelená mohla nabýt mimořádné ceny. I to - nehledě na zelené neprostupné pralesy středověké Evropy, prořízlé jen tu a tam zelenými pastvinami - přispělo k její "všednosti". Můžeme však také říci, že komplementární dvojice barev červená - zelená je díky tomu svým způsobem archetypální pro naši zeměpisnou šířku. (Spojení modré a oranžové nebo fialové a žluté vnímáme jako exotičtější).
V keltské kultuře však symbolizovala zelená ostrov blahoslavených Tir-nan-og.

V Tizianově koloristickém veledíle Sv. Markéta (dole) svítí zelená jejích šatů na šedohnědém pozadí nezapomenutelným způsobem. Barvu tady musíme chápat v kontextu její ikonografické tradici. Díky malířskému umu Tiziana a vysoké smyslové kvalitě je čistě symbolické chápaní barev překonáno.





Zelená byla též barvou lásky. Příkladem jsou světské obrazy van Eycka anebo Brueghela.

Petr Brueghel: Tanec rolníků. Žlutá na sukni ženy, jak se dočteme později, může signalizovat, že jde o prostopášnou nebo nevěrnou ženu.




Van Eyck: Svatba Arnolfiniů, 1434. Stabilizující zelená barva těhotné matky vnáší do interiéru poklidnou, lahodnou intimitu. Celý prostor natolik uklidní, že skoro přehlédneme rudé lože (vášeň předcházející početí).



Od 15. století, kdy se v Nizozemsku rozvíjí krajinomalba, začíná patřit zelená barva k nejčastějším barvám ve výtvarném umění. Klasická kompozice holandské krajinomalby má tři základní barevné zóny: hnědou pro popředí, následně zelený pás středního plánu a konečně modrou pro krajinu v pozadí, moře a oblohu. Zelená zde má popisnou a konstruktivní úlohu.
Zelená barva se stala svatou barvou islámu, jehož kolébkou jsou arabské pouštní státy. To má svůj důvod v klimatických podmínkách těchto zemí, kde je zelená vegetace naopak vzácná.

Zelená barva byla též oblíbenou barvou Proroka Muhammada, který se rád oblékal do zelených šatů. Také archanděl Gabriel má na jedné arabské miniatuře zelené křídla, neboť zelená bývá v islámu spojena s barvou ráje.





Mnoho islámských států má zelenou barvu ve své vlajce. Vlajka Saudské Arábie je celá zelená.


Žlutá barva


I když bývá žlutá spojována s vlastnostmi jako je veselost či optimismus, jsou jí v v křesťanské ikonografii připisovány především negativní vlastnosti. V souvislosti s lidským tělem mají negativní lidské vlastnosti jako závist a žárlivost sídlo v žlučníku. Žárlivý se francouzsky řekne jaloux, v angličtině jealous. Jak si můžeme povšimnout, je zde evidentní příbuznost se slovem vyjadřujícím žlutou barvu (yellow). Naše slovo žlutý (kořen -žlt-) je v mírných obměnách všeslovanské, naše slovo žárlit je asociováno se slovy žádat a horlit).
Nehledě na etymologické souvislosti je žlutá také barvou síry, spojované s peklem.
V Egyptě byla žlutá (rezavá) asociována se smrtí, neboť krajina pouště bez kapky vláhy božského Nilu zvěstovala smrt, neplodnost. I každý tvor s rezavými chlupy představoval bytost oddanou Tyfónovi, neplodnému bohu zmatku, vzrušení a agresivity. Jasná žluť však představovala zlato, látku, která tvořila tělo bohů, barvu věčnosti. Všimněme si, že podobně ambivalentní významy si žlutá ponese i po následující tisíciletí. Světlou žlutí byla v Egyptě malována pleť ženského těla, na rozdíl od pleti mužské, které náležela barva hnědočervená. (Podobné odlišení pohlaví najdeme v mínojské kultuře staré Kréty).

Když Giotto akcentuje střed zobrazené davové scény velkou plochou žluté barvy, tak si můžeme být jisti negativním obsahem. (Obraz je umístěn v další části o barevných akordech). Zobrazená scéna a název díla Jidáš, potvrzuje to, co křesťanská ikonografie žluté barvě připisuje: zradu a faleš.

Žlutá byla ve středověku nejen barvou zrádců, ale také čarodějnic, prostitutek a židů. (Dole obraz Kuplířka od Vermeera Van Delfta)





Označení židů žlutou Davidovou hvězdou v Hitlerově fašistickém Německu se symbolikou a tradicí této barvy úzce souviselo.

Výsostně promyšleným výtvarným a obsahovým způsobem použil žlutou barvu ve své kompozici benátský malíř Paolo Veronese (1528 - 1588). Strašlivým výkřikem ženské stojící postavy zahalené ve žlutém plášti před tmavým pozadím začíná strmá diagonála, která dělí scenérii ukřižování na dvě dramaticky se stupňující části: na jedné straně do výšky a do ostrého úhlu vtěsnaná a v těle Ježíše Krista vyúsťující závratná figurální scéna, na straně druhé do nekonečné dálky se táhnoucí prostor krajiny a oblohy, vyvolávající v jedinci pocit, že jedině tam, v nedozírné dáli mohla bolest utichnout. Žlutá barva zde necharakterizuje postavu a její vlastnosti, jako tomu bylo u Giotta, nýbrž hrůzu celé scény. Díky této žluté nás takřka mrazí; zvláště když za žlutou tušíme motiv zrady.





To vše k čemu jsme postupně dospěli, však neznamená, že všude, kde je žlutá, musíme hledat negativní symboliku anebo ikonografický význam. Malíři používali žlutou samozřejmě i z čistě výtvarného hlediska anebo kvůli popisné funkci.

Pokud chtěl malíř ve středověku zobrazit světlo, což mělo božskou podstatu, pak použil zlato, které symbolicky zastupovalo Světlo Boží. Žlutá barva na vatikánské vlajce zastupuje zlato. Podobně je tomu i u vlajky německé.

Holandský malíř Vincent Van Gogh (1853 - 1890) osvobodil žlutou od jejích negativních konotací a spojil ji ve svém díle výlučně s barvou radosti a světla, čímž významově navázal na středověké zlaté pozadí.





Ve staré Číně měla žlutá barva podobnou funkci jako u nás purpur. Jako barva slunce byla symbolem nejvyšší moudrosti a jen císař směl nosit žluté šaty.

Žlutá je nejcitlivější barva vůči venkovním vlivům - trocha červené ji přemění na oranžovou, trocha modré na zelenou. Vedle bílé září, vedle černé křičí.
V psychodiagnostice signalizuje obliba nebo použití žluté barvy (kromě optimismu a mládí) nevědomou touhu po změně.


Černá a bílá barva


Černá a bílá tvoří základní polaritu světla a tmy. Je mnoho výtvarných děl, ve kterých má tento kontrast vysoce symbolickou funkci. Bílá ve smyslu světla má pozitivní, černá ve smysle tmy negativní obsah. Výtvarná díla postavená na tomto kontrastu najdeme v oblasti grafických technik a to až v době, kdy černá měla charakter tmy a netvořila jenom prostředek ke konturování viditelného světa.

Známý je symbol zobrazující síly Jin a Jang, které jsou podle taoistické filozofie základem celého kosmu. Jsou to síly protikladné a navzájem se doplňující (komplementární). Jsou postavené na principu Slunce a stínu. Jedno nemůže existovat bez druhého, jedno nemá vyšší hodnotu než druhé. Není to protiklad ve smyslu dobra a zla, jak jej známe ze západního myšlení.

V tomto smyslu doplňujících se protikladů můžeme přičítat symboliku barev v Chagallově obraze ženicha a nevěsty.


malevic

Malevič staví na stejnou úroveň Černý čtverec na bílém pozadí a svatý obraz ikony. Když ho poprvé vystavil, zavěsil ho do rohu místnosti, kam se tradičně umísťuje ikona . Tak podtrhl transcendentní obsah díla. Obraz v dějinách umění nemá obdoby. Obraz se stává základem nové výtvarné abecedy, totiž geometrické abstrakce, pro níž se stává kontrast bíle a černé barvy, jakožto extremních protipólů nepostradatelným výtvarným prostředkem. (Viděl jsem tento obraz v originále a je to vážně pecka. Drobné nepravidelnosti činí obraz podobným monumentální ikoně a nejsou na reprodukci viditelné).




Komplementarita dvou polarit, kterou najdeme v symbolu jin a jang nemá nic společného se šedivou barvou, která by vznikla jejich obyčejným smíšením. Jsou protikladné - a jsou tímtéž - zní dialektika orientu, která je obtížně stravitelná pro západního logika. (A = negace B a A = B)



Bílá barva


Bílá barva má v křesťanské tradici velký význam, který dodnes určuje, jaké hodnoty této barvě připisujeme. Její základní význam je ten, že symbolizuje čistotu a to jak tělesnou tak i duchovní.
V Egyptě bílá symbolizovala svítání a vítězství nad mocí podsvětních démonů. Byla ale také barvou posvátnou, náboženskou; prostou a jednoduchou.
V astrologické symbolice odpovídá bílá (stříbrná, perleťová, slonovinová barva) Luně / znamení Raka, které je komplementární k zlaté (Slunci) jako její receptivní, ženský, mateřský protiklad. (Jako je zlatá středem vejce, je bílá jeho obvodem a ochranným obalem. Slunce světlo vyzařuje, Luna jej příjmá a odráží). Dva nejvzácnější kovy: zlato a stříbro analogicky korespondují se Sluncem a Lunou, mužem a ženou, dnem a nocí, vědomím a nevědomím, duchem a duší, jang a jin apod.
Ve staročeštině byl slovem (ta) běl označována tuk a bílek, zatímco (ten) běl označoval bílou mouku z ní vyrobenou. Slovo je všelslovanské, zřejmě ilyrského nebo fryžského původu. Přes tuto oblast je tu tedy i souvislost s řeckým baliós (bílý, běloskvrný), které nejspíš souvisí nejen se jménem bílého likéru (Baileys), ale i označením pro Baltské moře, protože litevské báltas znamená také bílý. A jak jsem měl možnost vidět při návštěvě Pobaltí, světlo na pobřeží tohoto moře je skutečně oslepující - bílé - jasné - bezbarvé - studené, jiné než ve středozemí, kde září zlatě, sytě a teple. (Mimochodem: souslovím bílá hora se dříve označoval les listnatý, zatímco černá hora představovala les jehličnatý).

Nyní zpět k dějinám. Proměnění Páně (Andrei Rublev, 1425, dole) se odehrálo během jeho pozemského života, kdy se jeho tělo proměnilo zázračně ve světlo, čímž se zjevil třem apoštolům, kteří ho doprovázeli, jeho božský původ. Světlo je zobrazeno bílou barvou.


andrei rublev

Bílé, božské světlo najdeme také jako cíl lidských duší, ke kterému se vydají po posledním soudu, jsou-li přijati do ráje. Hieronymus Bosch ho namaloval ve svém nezapomenutelném obraze (Let do nebe, 1500-1504, dole), kde do tmy posledního soudu vsadil tunel, na jehož konci září světlo.


hieroynmus bosch


Tento duchovní význam bílé barvy můžeme též připisovat dalšímu obrazu Kazimíra Maleviče. Bílý čtverec v bílém poli tematizuje nadpozemské absolutno.




Andělé jako bibličtí Boží poslové, bývají často oděni v bílém rouchu. Do bílé jako barvy panenství, nevinnosti a čistoty jsou v novověku odívány postavy Marie, ale bílé šaty nosí nevěsty a najdeme je též u jeptišek, aby bylo zdůrazněno jejich panenství.
Bílá získala od dob reformace další význam. Protože Kalvinisté neuznávají kult svatých, ani jakéhokoliv jiného náboženské zobrazení, byly oltáře, obrazy, malby na stěně, sochy, stejně jako i barevné vitráže z kostela odstraněny a kostel byl pouze vybílen. Tak se stala bílá barva i symbolem kalvinistické čistoty a kalvinistického ikonoklasmu.


Stejný duch nepřátelství k barvě a její smyslnosti vládne v době neoklasicismu. Umělci a architekti té doby se odvolávali na zdánlivý řecký ideál bílého mramoru. Neuvědomovali si ale, že i řecké sochy byly původně polychromované (barevné)!
Kromě historických kontextů nebo symbolu nadpozemského absolutna vnímáme bílou barvu také jako symbol čiré potenciality (nepopsaný bílý list). Cosi nehotového, neposkvrněného, co v sobě obsahuje všechny dosud neprojevené možnosti.


Černá barva


V Egyptě byla černá barva byla považována za nekrásnější, neboť představovala úrodné bahno a humus Nilu, které dávalo život, úrodu a hojnost. Černá zde tedy představovala bohatství jako protiklad žluté (rezavé), která symbolizovala chudobu a zánik. Egypt sám sebe nazýval zemí Kemet (Černá země). Černá byla také symbolem znovuzrození.
V křesťanské kultuře připisujeme černé jiný význam. Jako protiklad světla, které nám umožňuje vidět "svět", je černá symbolem noci, smutku, zániku a smrti. Černá barva symbolizuje odvrácenost od světa, opovržení světlem, stejně jako i křesťanskou pokoru. Černá nerozptyluje ducha a z toho důvodu je to barva mnichů anebo mnišek i farářů.

Podobně jako bílá v kalvinistických kostelech byla černá u známého reformátora Martina Luthera symbolem jeho duchovnosti i skromnosti, co se týče materiálního života.

Oproti tomu se stala černá barva mezi burgundské šlechtou už v raném 15. století barvou slavnostní, barvou noblesy a vkusu. Slavnostní ráz si černá uchovala ve Španělsku. V Indii byla symbolem času, smrti a bohyně Kálí (smrt a čas mají dokonce stejný etymologický kořen: kal-).




Stejně jako bílá mohla být i černá barva barvou svatebních šatů. Používala se v chudších vrstvách a jednalo se o nejlepší oblek, který novomanželé už vlastnili.
V černé barvě se tedy spojuje paradox skromnosti, pokory na jedné straně - a na straně druhé symbol noblesy, bohatství a vznešené vážnosti. Dnešní pánské slavnostní společenská saka, smokingy jsou také černé, a to od dob průmyslové revoluce, kdy v mužské módě nastal konec okázalosti (barev, ozdob) ve prospěch průmyslnické efektivity a jednoduchosti ("bussinessman"). Skrytě se však okázalost dává najevo např. na kvalitě látek a střihu. Čili skromnost je to jen "na oko".
Černá barva je v módě velmi populární (nejen proto, že "zeštíhluje") a nemůžeme za ní vždycky hledat psychologické vysvětlení.
Černá však bývá výrazem vzdoru a protestu. Na psychoanalytické úrovni souvisí naprostá preference černého oděvu, brýlí a doplňků u stylů gothic nebo punk s únikem do orál-anality (před-dospělých vzorců chování, které s sebou nenesou respekt k hranicím a osobní zodpovědnosti, jež v sobě zahrnuje oidipovský řád - viz Jan Stern: Anální vesmíry). Černá je podle tohoto náhledu také symbolem anality vůbec. Odtud tato barva (zvláště černá vysokého lesku - latex) čerpá nevědomý zdroj fascinace. Člověk se k černé uchyluje jako k anonymní masce, v níž doufá, že rozpustí jakékoliv hranice. Černou tak můžeme dnes vnímat jako výraz vzdoru vůči jakémukoli řádu. V minulosti však černá (jakožto kněžská sutana) naopak symbolizovala poslušnost Řádu. Oba symbolické významy však spojuje vzdání se vlastní individuality, ať už ve prospěch řádu (církve) anebo anarchie. Černá udílí hranice jiným barvám, pokud je lemuje, ale sama žádné hranice nemá, respektive všechny rozpouští - jako noc.
Jazykově se k černé barvě druží asociace jako černý trh nebo černo-kněžník (totiž vlastník černé knihy) - čaroděj. Naznačuje tedy také podvod, skrytost, nekalost dějící se pod rouškou noci. Další konotace jsou tu s černě zbarveným ovocem: černice = černá malina, ostružina a třešně (čerešně), které se blíží starodindickému kršná (černá). Kořen čěrně z něho odvozený je všeslovanský.

Černá ve spojení s červenou (kteréžto slova jsou si ve slovanských jazycích nápadně podobná) odpovídá astrologické symbolice Pluta / Štíra. Tato kombinace je intenzivně sexuální, vášnivá, nevědomě-instinktivní, odkazující ke zvířecímu prazákladu, touze přežít a je-li to nutné i zabít, zvítězit pomocí působení skrytých sil (černá), nepřímo - manipulací, nátlakem. V podstatě neexistuje jiná kombinace barev, která by tak silně stimulovala naši sexualitu. Navíc obě dvě barvy se vztahují k archetypu ženskosti, mateřství, pokud z nich však odebereme bílou (symbol to panenství, mládí a čistoty) a ponecháme aspekt vášně (Demétér - červená - dospělá žena) a aspekt smrti, čarodějnictví (Kálí - černá - stáří). Kombinaci červená - černá si klidně můžeme přeložit jako "základní instinkt" nebo ji můžeme číst jako spojení dvou základních pudů: života (Erót - kreativita) a smrti (Thanatos - destruktivita).


velazquez
Diego Velázquez, Venuše.
Podle experimentů s reálnou modelkou se zjistilo, že v zrcadle by z tohoto úhlu měl být správně viděn ženský klín. Takto se však modelka dívá pozorovateli vyzývavě přímo do očí. Ví, že je pozorována a neuhýbá pohledem. Její tvář je rozmazaná - buď aby malíř utajil pravou identitu modelky nebo aby neodváděl pozornost od jiných, detailně provedených partií. Ve své době se jednalo o velmi erotickou pikanterii pro zámožné šlechtice, kteří obraz museli umístit na speciálním místě, aby nebudil pohoršení veřejnosti, především žen. Tento obraz se na začátku 20. století stal obětí útoku feministky, která obraz rozeskala sekáčkem na maso; později byl restaurován. Kombinace černé a červené barvy podtrhuje sexuální vyznění obrazu; do té doby byly akty Venuše zahalovány spíše výhradně do tradiční červené. To, že je k nám Venuše obrácena zády, vyvolává zvědavost a jitří imaginaci. To "nejdůležitější" stále není vidět - je nedostupné, utajené, neznámé - což jsou hlavní atributy sexuální přitažlivosti a Velázquez to zřejmě věděl - na rozdíl od porno-producentů dneška.


Tyrkysová barva


Tyrkysová barva na hranici spektra mezi modrou a zelenou vzbuzuje dojem chladu, třpytivosti, ledu, krystaličnosti, ale také dálky. Na oko působí osvěžujícím, distancujícím dojmem. Využívá se jako silného kontrastu k teplým barvám, které díky tyrkysové získají na intenzitě. Teplé barvy máme tendenci vnímat jako blízko, u nás, na dotek, zatímco chladné barvy si promítáme do dálky.

tyrkysová
David Hockney, 1971, Portrét umělce (Bazén s dvěma postavami).
Oranžová je komplementární k modré. Tyrkysová barva ochlazuje celý prostor rozpálené letní krajiny a navozuje dojem hloubky.

V Egyptě symbolizovala tyrkysová barva ochranu a zrození světa před rozbřeskem, průzračnost čisté vody a prvotního oceánu, v němž se božstvo, povstávající k novému životu, očišťuje ode všech nečistot (Pijoan).
Slovo tyrkys z francouzského turqoise signalizuje, že k nám byl stejnojmený kámen dopraven z orientu Turky.


Oranžová barva


Oranžová barva vstupuje do dějin Evropy až relativně pozdě - a to v době, kdy Benátčané začali z orientu dovážet nové exotické ovoce - pomeranč (fr. orange). Odtud se zrodil název této barvy. (Indický oranžovník = nárangah, persky náranj (dž)).
Do té doby by tam, kde dnes vidíme "oranžovou", viděl středověký divák jen odstín červené nebo žluté. V dějinách křesťanské kultury tedy oranžová nemá nijaký zvláštní symbolický význam.

Psychologicky oranžová působí dojmem vitality, mládí, extraverze, kreativity, vřelosti, přátelskosti, odvahy, chuti do života, radosti, optimismu; přitahuje pozornost. V USA nabývá nádechu "levného". Je to národní barva Holandska, irských protestantů, ale zvlášní význam má v orientu, neboť je to barva roucha buddhistických mnichů, kde je symbolem vnitřní čistoty. Podle ezoterických tradic je oranžová "vnitřní barvou vody".

oranžová buddhismus

Oranžová je komplementární k modré a tajemstvím malířů, kteří usilují o zářivou a přirozenou barvu denní oblohy, je nanést světle modrou teprve na oranžový podklad. (Jinak bude obloha tmavá a chladná - zkuste si to.)




Barevné akordy


Barevný durový akord

Vzniká ze tří základních barev, které se ve výše uvedném diagramu nachází na vrcholech rovnostranného trojúhelníka (žlutá, modrá, červená - viz obrázek na začátku textu). Tři základní barvy tvořící durový akord, stejně jako komplementární barvy (modrá - žlutá, červená - zelená), působí na diváka dojmem stability, odvážného jasu a vyrovnanosti. Jejich intenzivní kontrast prozařuje skrz naskrz celým obrazem. Ačkoli se jedná jen o tři barvy, rozestup (kontrast) mezi nimi je tak velký, že symbolicky zahrnují celé stvoření - úplnost světa, k níž není třeba nic přidávat. Úplnost (jakoby souzvuk) je vlastně větší, důraznější, zářivější, než kdybychom obraz přeplnili všemi myslitelnými barvami. Na obrázku dole vidíme, že i když ony syté barvy zaplňují jen malou část plochy obrazu, kontrast nezi nimi je tak ohromný, že rozehrají plochu celého obrazu.




Nicolas Poussin, 1648, Holy Family on the Steps, Oil on canvas, National Gallery of Art, Washington






Joannes Jan Vermeer ven Delft, 1660-1661, Óleo sobre lienzo. 45,5 x 41 cm. Rijksmuseum Amsterdam. Holanda.






Franz Marc, 1910, Horse in the Landscape. Óleo sobre lienzo. 85 x 112 cm. Museum Folkwang






Piet Mondrian, 1930, Composition with Red, Blue and Yellow, Oil on Canvas






Fernand Léger, 1954, Two Women Holding Flowers




Barevný mollový akord ("tragický")

Utvořen z durového akordu přeneseného do tmavších odstínů a přidáním zlaté a stříbrné. Skládá se ze čtyř barev: červené, modré, zlaté (žluté) a stříbrné (bílé). Hnědou (dole) můžeme vnímat jako tmavší odstín žluté.





Giovanni Battista Tiepolo, 1760. Madonna of the Goldfinch, Oil on canvas, National Gallery of Art, Washington (laděno do pastelových odstínů)






Giotto di Bondone, 1304-06, The Arrest of Christ. Kiss of Judas, Fresco, 200 x 185 cm, Cappella Scrovegni, Padua






Andrea Del Castagno, 1444, Deposition, Stained glass, Duomo, Florence







Charonton Enguerrand, 1460, ca, Pietà de Villeneuve, Tempera on wood, 162 x 218 cm, Louvre