Květoslav Minařík - Rozhovor s PhDr. Zorou Šubrtovou

Převzatý příspěvěk

Rozhovor s redaktorkou a vydavatelkou díla českého mystika Květoslava Minaříka (1908-1974), "který v mládí do nejhlubších podrobností poznal a sám na sobě uskutečnil nejvyšší duchovní a mystické ideály Východu, aniž přitom ztratil kontakt s občanským životem. Své zkušenosti potom formuloval jako originální, z knih nevyčtenou duchovní nauku, jež vychází z psychologie a způsobu myšlení současného Evropana." (Canopus)

JJ: Přestože se neustále objevuje velké množství nových autorů, zůstává Květoslav Minařík stálicí a k jeho učení je možno se stále vracet. Vy jste redigování jeho díla zasvětila část svého života. Prozraďte nám prosím, jak jste se k jeho dílu dostala, a případně setkala-li jste se s ním též osobně.

ZŠ: Květoslava Minaříka jsem znala od dětství. Rodiče se s ním seznámili v prvních letech 2. světové války, bylo mi tehdy 11 let. Od té doby ovlivňoval můj život nepřetržitě. Občas se u nás v Turnově objevil, protože se oba rodiče snažili pracovat na sobě podle jeho pokynů. Když v květnu 1945 skončila válka, vrátil se nejprve otec do Jablonce nad Nisou, odkud jsme museli uprchnout hned v září 1938 po Mnichovu, kdy nacisté začali se zabíráním tzv. Sudet. Začal tam znovu budovat svůj válkou přerušený vývoz bižuterie, na podzim jsme se vrátili všichni. Rodina Minaříkova přišla koncem války při bombardování Pardubic o všechno a neměla kde žít. V Jablonci však bylo po odsunu Němců možno získat ubytování bez problémů, proto můj otec panu Minaříkovi nabídl zaměstnání v účtárně svého podniku a Minaříkovi se přestěhovali rovněž do Jablonce. Moje matka pak byla první, kdo v plném rozsahu pochopil a uskutečnil jeho nauku. V našem jabloneckém bytě se scházívali jeho žáci a mne nikdo nevyháněl, když jsem tiše seděla v koutku a naslouchala. Sice jsem nevěděla jak, ale od dětství jsem pokládala za samozřejmé, že budu následovat vzor své matky.

Když jsem počátkem 50. let od KM (smím nadále používat tuto zkratku?) dostávala k přečtení to, co právě psal, a mívala jsem námitky proti některým příliš dlouhým souvětím, která se mi zdála málo srozumitelná (vystudovala jsem jako jeden z oborů češtinu), zkoušela jsem je někdy a ne vždy se zdarem rozplést. Některé moje námitky přijímal a na to jsem byla velice hrdá, jindy jsem nepochopila dobře smysl sdělení a pak je nepřijal. Tak jsem se, aniž jsem to tušila, postupně připravovala na svou budoucí úlohu. V 60. letech mi totiž písemně daroval všechna svá díla s přáním, abych je vydala, pokud to bude možné. Slíbila jsem mu, že se o to pokusím, a slib jsem dodržela. Už v letech osmdesátých jsem se pokoušela něco vydat v zahraničí, když to zde kvůli komunismu bylo nemožné, ale to by byla dlouhá historie - Přímou Stezku pro nás vydali Škvoreckých v Kanadě roku 1988. U nás jsme zadali první knihu do tisku hned v únoru 1990 a od té doby se podařilo vydat až na několik drobností celé jeho dílo.

V posledních 11 letech svého života (1963 - 1974) KM dokonce žil vedle mé matky a mne v jedné domácnosti.

JJ: Bezpříčinná radostivost - to je téma, které se jako zlatá nit vine Minaříkovým dílem. Je to opravdu klíč k řešení a bič na světskou žádostivost?

ZŠ: Je to dokonce zlatý klíč! Proto KM využil první příležitosti, která se mu naskytla od doby, kdy vydal svou první knihu, Přímou Stezku, a nazval poslední článek, který směl zveřejnit v r. 1969 v deníku Lidová demokracie "Jóga pro všechny". Po třiceti letech zkušeností, jak zájemci o duchovní zdokonalení reagují, navrhuje začít zdánlivě od konce: nebudeme sedět v pozici proto, abychom se stali šťastnými; budeme se učit být šťastní, abychom byli schopní klidně sedět. Říká doslova: "Jen šťastný člověk je schopen se soustřeďovat tak, jak to jóga přikazuje." Proč? Protože člověk, který v sobě dokáže znovu a znovu budit radost bez příčiny, až se stane jeho trvalým duševním prostředím, přestane podléhat náladám, ovládá se. Jinak by to nedokázal. A šťastný člověk je spokojen, neubližuje, nezávidí atd., dokáže se snadněji přenést přes každodenní nesnáze i neštěstí, neztrácí hlavu, je optimista. To je cesta k vnitřní svobodě. A pokud jde o ten bič na světskou žádostivost: šťastný člověk má málo potřeb, vždyť to nejdůležitější nosí v sobě. Radostivost postupně zeslabí jak žádosti, tak záporné vlastnosti, ale nejde na ně s bičem. Odumřou, uschnou docela nepozorovaně samy.

JJ: Květoslav Minařík byl za své názory též perzekvován. Myslíte, že možnost duchovního vývoje je omezována vnějšími (politickými) podmínkami nebo že každý národ má takovou vládu, jakou si "zaslouží" a vše je tak vlastně v pořádku?

ZŠ: Vnější podmínky člověka omezují především zevně, ale vnitřní vývoj nemohou ani urychlit ani zarazit, když se člověk skutečně chce vyvíjet a vynaloží tomu odpovídající úsilí. Na vnější podmínky by se nikdo neměl vymlouvat; kdo skutečně chce, ten může i v nepříznivé situaci, kdo se nechce namáhat, nebude se kladně vyvíjet ani v té nejpříznivější. - Jistěže má každý národ takovou vládu, jakou si vysloužil svou dlouhodobou orientací, současnost je výsledkem minulosti. Z tohoto hlediska je to v pořádku. Ale vůbec to neznamená, že by ten, komu se současné společenské klima nelíbí, neměl začít sám u sebe tím, že bude kolem sebe šířit pohodu, laskavost, ochotu pomáhat - tím přispěje svou troškou aby společnost nabírala žádoucí kurs.

JJ: Zaujala mne úvaha o citu jako spíše negativním a hlavně na vědomí nezávislém projevu těla, kterému bychom se v každém případě neměli příliš podvolovat. Myslíte, že jsem Minaříkovu myšlenku pochopil správně (blíže viz str. 86 "Jóga v životě současného člověka")?

ZŠ: Ano, tím slovem nepodvolovat jste to vyjádřil přesně. Člověk, který se svým hnutím, pocitům, citům podvoluje, je vlastně jejich otrokem. Většinou to funguje tak, že lidé napřed spontánně zareagují a teprve po činu si svou reakci uvědomí. Pokud se někdo naučí své vjemy i reakce na ně vnímat a pokud možno bez vzrušení, neosobně je analyzuje, začne pomalu získávat přehled o tom, co jím doposud hýbalo. Pak se může čím dál častěji vyvarovat nerozvážných činů, nedat se k nim vyprovokovat, reagovat po úvaze. Vnitřní i vnější konflikty se zmírní, některé i vymizí a zjistí, že se mu žije lépe. K. Minaříkovi jde právě o ten odstup a analýzu citů, ne jejich potlačování. O jejich usměrňování tím směrem, který je žádoucí, tj. k radosti, vyrovnanosti bez výkyvů, čili k tomu, co buddhisté nazývají rovnodušnost.

JJ: Co je v přípravě pro vykročení na duchovní stezku nejdůležitější? Ukázněnost?

ZŠ: Soustavné sebepozorování! To se ovšem neobejde bez kázně a bdělosti, jak jsme si jinými slovy řekli v minulé otázce. Člověk, který je trvale zaměřen pozorností na to, co se děje mimo něho, se nechá vláčet pocity, city, chutěmi a nechutěmi atd., je snadno manipulovatelný, je hříčkou pro psychologický nátlak reklamy, momentální nálady davu. Ale být jenom ponořen sám do sebe a nevěnovat pozornost okolí také není v pořádku. Sice bychom se měli stále pozorovat, jak na nás co působí a co to v nás budí, ale zároveň pozorně vnímat i svoje okolí. Jen tak si zachováme žádoucí rovnováhu. Když pozorně vnímáme sebe i okolí, dozvíme se, jak nás okolí přijímá, co mu na nás případně vadí nebo vyhovuje a podle toho můžeme - opět vědomě - reagovat. O takovém mystiku, který byl hrdý na to, že vnímá jenom sebe a o nic kolem se nestará, říkal KM rád, že "je do sebe zahloupán". Měl totiž velký smysl pro humor a rád si takto hrál se slovy. Takže ti, kteří byli podle něho jenom "zahloupáni" do sebe a na své okolí nebrali ohled, často ani nevnímali, jak svou orientací jen na sebe zraňují své nejbližší, nebo si svou nepozorností způsobili zbytečné životní komplikace. Opět tady jde o vyváženost obou směrů, přičemž základem je to buddhistické pozorování sebe, počínaje každým pohybem těla až po analýzu pocitů, nápadů, myšlenek.

JJ: Hezké doporučení, se kterým do velké míry souhlasím, je chovat se tak, abychom se za své činy nemuseli stydět, ať o nich budeme mluvit před kýmkoli. Bude ale svět a život člověka i bez takovýchto činů dostatečně rozmanitý?

ZŠ: Určitě ano! Ten, kdo se namáhá soustavně sledovat své činy a snaží se, aby se za žádný nemusel stydět, brzy začne vnímat i podněty k nim a začne zjišťovat, co všechno s ním cloumá a že měl v mnohém o sobě neopodstatněně dobré mínění. Má neustále práci s tím, aby odstraňoval to, co shledává jako nedobré, takže vůbec nemá čas se nudit. Kromě toho se ostatní lidé kolem něho budou dostatečně starat, aby mu dodávali podněty k sebeovládání. On pak bude mít tolik práce takové podněty zpracovat, že se mu patrně bude svět zdát až příliš rozmanitý pro jeho nově vznikající vkus.

JJ: Ještě předchozí otázku trochu rozvinu. Co je lepší: vzrušení nebo unylost; "ženy, víno, zpěv" nebo nicnedělání a přemýšlení o "nesmrtelnosti chrousta"; odstředivost nebo dostředivost? Otázka zní pravděpodobně mírně zmateně, ale myslím ji úplně vážně.

ZŠ: I moje odpověď bude úplně vážná: dostředivost, ale ne ve smyslu přemítání o nesmrtelnosti chrousta, ale vědomé myšlení. K němu vede dlouhá cesta přes sebepozorování, o kterém jsme už mluvili a které vede k noření se myslí do sebe sama. K odstředivosti jsme přece vedeni celým naším společenským prostředím, výchovou ve škole i v rodině, reklamou, všemi druhy zábavy - tím vším jsme školeni, abychom se zajímali jen o to, co je mimo nás, ne v nás. Abychom vyhledávali vzrušení za každou cenu a nemusí to být vždycky jen víno, ženy, zpěv, slouží tomu často i sporty. Každý si vybírá to, k čemu svou povahou tíhne. Jenže nicnedělání je ještě horší, to vede k tělesnému i duševnímu rozkladu, malátnosti, neschopnosti. Mnozí se přitom cítí náramně dobře a svoji hnilobu si přejmenovávají na duchovní cestu, mystično. Takže je to složité. Bezpečná cesta z obou extrémů - přehnané nečinnosti tělesné nebo duševní nebo obojí stejně jako přehnané činnosti obojího typu - vede přes uvědomělou, kontrolovanou činnost. Každý, ať je plný sil a mladý, nebo vyčerpaný, nemocný, starý, může být a měl by být nějakým způsobem činný až do svého posledního dechu. I nemocný stařec může být činný bdělým myšlením. A kdo se přitom nesobecky zaměřuje na to, aby byl nějak užitečný, i když třeba jen pohodou, kterou kolem sebe šíří a trvalým přáním všeho dobrého všem bytostem, jde vlastně dobrou duchovní cestou svého druhu. Nebudu to raději rozvádět dál, abych nebyla příliš rozvláčná, jen bych ještě ráda dodala, že je vždycky dobré být pokud možno oboustranně činný, tělesně i duševně, a že ten požadavek neustávající činnosti neznamená, že si člověk nemá chvíli oddechnout, když je třeba vyrovnávat následky příliš vypjatého úsilí.

JJ: Nemoci pronásledující mystika. Je to věc, kterou bychom se měli zabývat?

ZŠ: Na to je také těžké stručně odpovědět, ale pokusím se. Těžké, dlouhotrvající a hlavně bolestivé nemoci dovedou i úspěšného mystika srážet z výšin ducha. Nemoci, které si mystik způsobil sám nevhodnou životosprávou i nemoci vyplývající z jeho vrozených dispozic - jinak řečeno z jeho karmických předpokladů, je možné mírnit odpovídajícím způsobem života a samozřejmě je třeba je také léčit, pokud je to možné. Dlouhodobé bolesti jsou nejhorší tím, že až na dno vyčerpávají schopnost se bez příčiny radovat a právě taková radost pomáhá je snadněji nést. Pokud je možné je nějak zmírnit bez oslabení bdělosti, je nerozumné takové úlevy nevyužít. Bohužel se většina lidí vlivem nesolidních pramenů domnívá, že jim duchovní nauky a jóga (nesprávně pochopená) mají pomáhat hlavně ke zdraví, aby byli výkonnější, lépe se dokázali prosadit ve světě, dlouho žili a mohli si užívat. Když se dají třeba v dobré víře nachytat nesvědomitými sliby něčeho podobného, často po prvním zdánlivém oživení vyčerpají organismus doporučenými cvičeními ještě rychleji, než kdyby zůstali při svém dřívějším způsobu života. Vinu potom hledají ne v sobě, ale v duchovních naukách.

JJ: Co zařadit do denního programu, rozhodneme-li se "vykročit na stezku"? Může adept třeba začít studovat nějakou knihu (kterou nejlépe) nebo cvičit či si připomínat nějaké myšlenky?

ZŠ: V každém případě nejdřív sebepozorování, aby si mohl ujasnit, co vlastně hledá, kam by rád zamířil. To ovšem nezjistí ani za den ani za týden, ale v každém případě by si měl každý den vyhradit klidnou chvilku, kdy se pokusí shrnout, co na sobě dnes pozoroval a jak na to reagoval, co se mu líbí nebo nelíbí. Pokud při tom nějaký čas vydrží a má pocit, že by pro něho mohla být vhodná právě nauka Květoslava Minaříka, měl by ji začít studovat, než se rozhodne, že po této cestě půjde. Potom by měl vytrvat tak dlouho, dokud nezjistí, že mu úsilí jít zvolenou cestou přináší výsledky a že je to pro něho ta pravá cesta, nebo naopak že touto cestou jít nechce. To ani při poctivém a správně pojatém úsilí nezjistí ani za měsíc ani za několik měsíců. Týká se to každé nauky! Rozhodně by se nikdo neměl každý měsíc nebo půlrok či rok vrhat na něco jiného, co ho právě zaujme, protože by tak třeba celý život pobíhal v kruhu na místě.

Jestliže se někdo rozhodne pro nauku Květoslava Minaříka, najde pokyny formulované velmi srozumitelně i pro začátečníky spíš v jeho krátkých pracích, např. Jóga v životě současného člověka1 nebo Drahokamy, než ve velkých spisech. Ale to záleží zcela na něm, co si pro sebe vybere.

Komu tato nauka nevyhovuje, měl by se nejspíš obrátit na původní buddhistické nebo křesťanské autory a s rozvahou volit. Všechny dobré nauky totiž mají stejné počáteční požadavky, které vedou k přebudování bytosti tím, co křesťané nazývají spásná mravnost. Když se její pomocí člověk dokonale ovládne, ať už k tomu dospěl kteroukoli cestou, teprve pak je schopen opravdu svobodně volit další postup. A k tomu bych přála všem mnoho zdaru.

JJ: Dokázala byste nám přiblížit, proč je v Minaříkových knihách zdůrazňováno soustřeďování především do nohou a ne do jiných částí těla nebo na objekty mimo tělo?

ZŠ: Není to jednoduché, ale zkusím to alespoň přiblížit. KM doporučuje soustřeďovat se pouze do nohou, tj. na žádné jiné místo v těle nebo mimo tělo. Reaguje tak na evropský způsob života, stav naší civilizace a společnosti v druhé polovině dvacátého století, který se v současnosti ještě prohloubil. Na této planetě zbylo jen velmi málo míst, kde je klid. Není tedy skoro kam se uchýlit, aby mohl člověk jako za starých časů v klidu rozjímat a pracovat na sobě. Také se nenajde nikdo, kdo by ho přitom zásoboval vším potřebným pro život. Místo toho musíme po celý produktivní věk denně na mnoho hodin odejít a pracovat obklopeni lidmi, kteří jen v mizivém procentu mají zájem nořit se do sebe a hledat duchovní dokonalost. Pokud i přesto začneme na sobě pracovat některou ze skvělých starých metod, které se zaměřovaly na soustřeďování do tzv. čaker, ale vyžadovaly odloučení, samotu, dohled duchovního učitele, a podaří-li se nám s něčím v sobě takzvaně pohnout, přinese to nepříjemné až zhoubné důsledky. Lidé, s nimiž se i mystici musí denně na pracovištích i mimo ně stýkat, zareagují docela podvědomě a rovněž z podvědomých pohnutek se jim snaží uškodit, protože nesnášejí prostředí, jaké s sebou (také nevědomky) takoví mystici přinášejí. V průběhu desetiletí, kdy jsem viděla vývoj mnoha takových duchovních snaživců, jsem ve všech případech musela pozorovat i nesnáze, do nichž se takto dostávali. Často dokonce přišli o existenci a trpěli tím nejen oni, ale i jejich rodiny. Způsobili si to tím, že bez ohledu na to, že nemohou dodržet základní podmínky, kladené např. starými jógickými předpisy, aktivovali svým úsilím energii ukrytou v některém tzv. psychicko-energetickém duchovním centru.

Zato neztroskotal nikdo z těch, kdo veškerou svou pozornost trvale zaměřovali do nohou, hlavně do jejich spodní části. Spolu s neurologem doc. Bajerem, který touto cestou prorazil jako první, to KM formuloval tak, že vědomím ponořeným do nohou se tato místa prosvětlí a vzbudí se v nich tzv. indiferentní energie, která při dostatečně dlouho a dostatečně intenzivně upínané bdělé pozornosti (doprovázené pozvedáním mysli) začne stoupat, postupně proniká všemi centry známými pod jménem čakry a žádoucím způsobem proměňuje bytost, aniž vzbudí reakce, popisované jako průvodní jevy v pravých jógových pramenech, a hlavně aniž dráždí okolí. Úspěšný mystik navenek působí jako docela obyčejný běžný občan. Zdánlivě nijak nevybočuje z řady, plní své pracovní povinnosti, na povrchu žije jako ostatní až na to, že bývá nápadně laskavý, nekonfliktní a stává se útočištěm těch, kdo si s něčím v životě nevědí rady. Sám KM takto navenek působil také, na vesničce, kde strávil poslední léta svého života, vypadal jako obyčejný strejc, který docela rád žertoval i v tehdy obvyklých nekonečných frontách v místní samoobsluze. Nikdo netušil, že si tím vytvářel snesitelnější prostředí, takže se fronta neskládala z lidí nasupených, ale dobře naladěných.

JJ: Myslíte, že je dobrým průvodcem i nějaká hudba? Třeba zpěv tibetských mnichů, mantra Óm či jiná meditační hudba?

ZŠ: Pokud má někdo závažné potíže setřást ze sebe každodenní nános, který si přinese po práci domů, a pokud mu právě tichá recitace manter nebo duchovní hudba pomůže se ho rychleji zbavit, nechť ji použije, ale jen velmi krátce, než se mu podaří zbavit se vnějších vlivů. Jinak hudba nebo mantry přestanou mít stimulující účinek a bude to zase jen rámus svého druhu, jaký ho jinak provází všude. Osobně dávám přednost tichu, ale to je úplně individuální.

JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

ZŠ: Děkuji za trpělivé naslouchání!



Zpravodaj 5/08

M. K. Čiurlionis





M. K. Čiurlionis: Stvoření světa
1903-4


M. K. Čiurlionis (1875-1911) byl originálním litevským malířem a hudebním skladatelem, který série svých obrazů "komponoval" jako hudební celky - například jako čtyřvěté symfonie či sonáty. Jeho obrazy promlouvají jako jakési "impresionistické" zvukové vibrace, nejsou však nikdy zcela abstraktní (bezpředmětné). Zobrazované objekty mají symbolickou funkci, odkazují "kamsi" a "k čemusi" v naší kolektivní nebo kulturní paměti, stejně jako obrazy dalších symbolistů.

Obrazy symbolistů jsou vytvářeny tak, aby vyjádřily "myšlenku", která je již těsně za hranicí možnosti vyjádřit ji slovy. Nebo jak říká Odilon Redon: "používám viditelné, abych vyjádřil neviditelné."

O propojení hudby a malby se v určitém období pokoušel také český malíř František Kupka. Mezi Kupkovými a Čiurlionisovými obrazy existují další paralely (adorace starověku, přírody). Kupka však ve svém vývoji procházel mnoha fázemi, až nakonec dospěl k čisté abstrakci. (Psychologický fenomén, kdy zakoušíme hudbu vizuálně, nazýváme synestézie).

V obrazovém cyklu z r. 1907 Čiurlionis ztvárnil 12 astrologických znamení zvěrokruhu. Obrazy můžeme vnímat jako obrazy vystihující určitý aspekt archetypů kolektivního nevědomí, které si pradávný člověk vyprojektoval na nebeskou klenbu. Astrologická znamení jakožto archetypy mohou být extrahovaným kondenzátem statisíce let staré zkušenosti lidského rodu, se kterými se již rodíme a která mohou být přístupná naší intuici skrze symbolickou projekci.




Beran




Býk




Blíženci



Rak




Lev




Panna




Váhy




Štír




Střelec




Kozoroh




Vodnář




Ryby



*



Faun






Nové zprávy


Vliv menšiny na většinu

Sociální psychologie


1. Definice problému

V libovolně velké skupině dochází k tomu, že k nějakému problému nebo otázce zaujímá část osob určité stanovisko, které je převažující (majoritní), zatímco jiná, menší část osob může mít stanovisko odlišné (minoritní). Ačkoliv se lidé mohou lišit v aspektech jako je moc, status nebo v individuálních charakteristikách, pojem většina a menšina se vždy vztahuje k počtu osob, které dané stanovisko podporují. Vlivem menšiny na většinu (minority social influence) se rozumí vliv působení menšinové skupiny na jednotlivé členy většinové skupiny tak, že dojde ke změně jejich chování či postojů. Ať už členové menšiny či většiny zastávají jakákoli stanoviska, vnitřní motivace a strategie působení menší skupiny na větší se liší od těch, které používá větší skupina, když se snaží působit na menší. (Minoritní křesťané v dobách starého Říma budou mít jiné motivy a strategie expanze než majoritní křesťanská církev středověku. Ještě si o tom něco řekneme.)


2. Typy menšin

Vnímání menšin musí být přítomno jako sociálně-psychologický fenomén od úsvitu lidstva. Řekové nazývali cizorodé kmeny jako „barbaros“ = žvatlající. Češi označili své germánské sousedy za „Němce“ = nemluvné (ve smyslu „nemluví po našem“).

Typické menšiny (minority) se obvykle dělí na:

  • etnické (např. Kosovští Albánci; potomci severoamerických indiánů v U.S.A; Aboriginiové)
  • kulturní
  • jazykové
  • náboženské
  • sociálně-ekonomicky znevýhodněné skupiny obyvatelstva (nezaměstnaní, chudí)
  • sexuální (hnutí za práva gayů, lesbiček a transsexuálů)
  • věkové (např. staří lidé, adolescenti, děti)
  • mentálně nebo fyzicky handicapovaní (např. autisté; slepí, hluchoněmí)

3. Experimenty

3.1 Ranné experimenty

Výzkumy z 60. a počátku 70. let (Moscovici a Faucheux, 1972; in Nemeth and Goncalo, 2004) ukázaly, že základní motivací lidí není přijmout stanovisko většiny (konformita), ale naopak NEPŘIJMOUT stanovisko menšiny. Jakoby jakási iracionální prastará část mozku počítala s tím, že menšina se musí vždycky mýlit.

Při jiném experimentu (Moscovici, Lage, Naffrechoux, 1969; in Nemeth and Goncalo, 2004) byly probandům předkládány modré destičky. O samotě každý proband určil destičku vždy jako modrou, ačkoliv si mohl vybrat z pětistupňové škály modrá až zelená. V případě, že byli probandi umístěni ve skupině o 6ti lidech, z nichž 2 (tedy minorita) byli placení pomocníci výzkumníků, se už výsledky lišily. V případě, že oba pomocníci trvali na zelené, probandi se nechali v 8.42% případů ovlivnit a označili objekt také za zelený. Pokud pomocníci odpovídali nekonzistentně (každý jinak) k ovlivnění probandů nedošlo ( 0%). Z výzkumu tedy vyplývá, že nejen většina ovlivňuje jednotlivce (klasické studie konformity Salomona Ashe), ale že i menšina může působit jako tlak na rozhodování jednotlivce, (ačkoliv je působení slabé, není nulové) pokud je skupina nějakým způsobem přesvědčivá a hlavně v časovém působení konzistentní.

Moscovici poté tento experiment rozšířil a ptal se jednotlivců na barvu čtverce později, když nikdo jiný nebyl přítomen. Probandi, kteří byli předtím (s časovým odstupem) ovlivněni dvěma experimentátorovými pomocníky, více než v 50% odpovídali, že vidí zelenou.

Výzkum ukázal, že působení menšiny na většinu je nulové, pokud menšina nepůsobí a) konzistentně a pokud b) členové menšiny nepůsobí tak, že ve svůj názor opravdu věří. Druhá část experimentu ukázala, že přímý vliv menšiny na většinu je sice mírný, zato nepřímý vliv poměrně silný a spíše podceňovaný. (Po určité době, co vyslechneme např. rozhovor několika přesvědčených odborníků, se může ukázat, že právě tento názor nás velmi ovlivnil, protože jsme jej podvědomě převzali za svůj vlastní a zdroj tohoto vlivu si už nemusíme ani pamatovat). V soukromí mají lidé tendenci s postoji menšiny spíše sympatizovat.


3.2 Pozdější experimenty

Pozdější výzkumy (Mugny et al., 1995; David and Turner, 2001; in Nemeth and Goncalo, 2004) potvrdil, že lidé mají tendenci přijmout postoje menšiny, pokud jsou tázáni v soukromí a s časovým odstupem popř. je-li jim položena pozměněná otázka. Došlo však k mírným posunům. Ukázalo se (Mugny, 1982; Crano, 2000; in Nemeth and Goncalo, 2004), že jednotlivec většinou neakceptuje přímo minoritní postoj, ale spíše dojde k nepřímému posunu ve směru jeho působení. Impakt se může promítnout i do odlišných postojových oblastí. (Ilustrace: I když na kulečníku nezaznamenáme pohyb koule, do níž bylo právě udeřeno - ta stojí dál nepohnutě na místě - může se stát, že o několik vteřin později zaznamenáme pozoruhodnou změnu polohy ostatních koulí na desce).


4. Motivace stojící za vlivem menšiny

Ačkoliv je obyčejně vliv většiny na menšinu vnímán jako dominantnější, členové menšiny mohou mít specifické motivace, které je vedou k tomu, aby se snažily ovlivnit mínění a chování většiny, především v případech, že by výsledky takového působení měly mít přímý dopad na členy menšiny. (Např. bojovníci za práva sexuálních či náboženských menšin).

V některých případech stojí za motivací členů minority expertní znalosti, kterými majorita nedisponuje. (Např. v lékařském prostředí se může prosadit stanoviska několika expertů navzdory převažujícímu konsensu, jak by se v dané operaci mělo postupovat.) Člověk, který si je jist svými expertními znalostmi, se bude snažit své mínění prosadit a převzít v danou chvíli ve skupině vedení. Obvykle se nejprve musí snaží přesvědčit majoritu o důvěru ve své znalosti. Pokud ji má (nebo jí disponuje na základě autority) je jeho cesta snažší, neboť nemusí se skupinou svádět boj o získání prvotní pozornosti a důvěry.

Další specifické vlastnosti členů menšiny mohou zvýraznit jejich snahu po ovlivnění většiny. Např. vysoké sebevědomí, odvaha, víra a přesvědčenost o své pravdě (hlavně v případě náboženských minorit). Pocit ohrožení tváří v tvář početní převaze, který obvykle mají členové menšiny bývá kompenzován snahou získat nové stoupence a kvantitativně se rozrůst, aby tak majoritu dorovnali nebo dokonce přečíslili.Vzhledem k ohrožení mohou někteří členové menšiny pociťovat zvláštní zodpovědnost za svá stanoviska (ta se může stát zdrojem jejich síly). Soudržnost (koheze) menšiny a neochota své stanovisko změnit může být nakonec daleko silnější, skálopevnější než je tomu u většiny.

K tomu se může přidat zvláštní pocit vyvolenosti u náboženských menšin nebo posilující idea nacionalismu, národnostních států, která od určité doby způsobuje takřka nevyhnutelný rozpad multinárodnostních útvarů na menší, národnostně homogenní útvary: Rakousko-Uhersko, Sovětský svaz, Jugoslávie.


5. Strategie menšin

I zde panují mezi menšinou a většinou diametrální rozdíly. Většina obvykle usiluje o udržení statutu quo, zatímco menšina se jej snaží změnit. Členové menšiny obvykle usilují o změnu chování a názorů většiny, a tak je většina v tomto pomyslném boji odsouzena spíše do pozice defenzivní. Aby majorita udržela status quo, snaží se členy menšiny přimět k vyhovění, aby si udržela dominantní pozici, bez ohledu na rozpory ve svých řadách (např. tlak komunistů na podepsání anticharty). Pod termínem vyhovění (compliance) se skrývá i to, že majorita po menšině vyžaduje spíše formální uznání její nadvlády, zatímco v soukromém životě si mohou členové menšin myslet a dělat co chtějí.

Minorita se naopak snaží členy většiny přimět k obrácení (konverzi) jejich víry a osobních postojů. Snaží se působit individuálně na každého zvlášť, v jeho privátním sektoru, kde může být každý člen majority jakýmsi způsobem oslovitelný. (Svědkové Jehovovi nepropagují své názory v médiích, ale skrze osobní kontakt. Je to základní strategie jakékoliv menšiny, má-li být úspěšná).

Než však dojde k „obrácení na víru“, je třeba nejprve získat pozornost členů majority. V dalším kroku by měli členové minority koherentně vyjádřit své alternativní postoje a podložit je jasnou argumentací. Cílem je vyvolat pochybnosti ohledně většinového stanoviska a předložit své stanovisko jako nejlepší možnou alternativu. V další fázi by členové minority měli být co nejkonzistentnější, aby upevnili svou pozici. (Masarykovo vyjednávání v Americe za vznik Československa byl dle jeho vlastních slov tak úspěšné díky soudržnosti Čechů a Slováků, které v kontrastu jihoslovanských [jugoslávských] rozepří působilo přesvědčivě). Tímto postojem má stanovisko menšiny šanci získat určitý „kredit“. V závěrečné fázi by členové menšiny měli zdůraznit, že otřesená stabilita může být znovu získána jen tehdy, když členové většiny změní svá stanoviska.

Pokud není možné působit na většinu „oficiální“ cestou (resp. se ukáže neefektivní), mohou se členové menšiny pokusit ovlivnit většinu nepřímo, např. neustálým připomínáním důsledků skupinových rozhodnutí (jakýmsi informačním „bombardováním“), což nakonec může některé členy majority přimět k větší kritičnosti ohledně vlastních postojů či je může přimět k odložení finálního rozhodnutí, dokud nebude k dispozici dostatek informací.

Výsledek vlivu menšiny na většinu je často podmíněn úspěšnými osobními vazbami z minulosti. Jsou-li tyto vazby již nějak ukotveny, bývá úspěšné, pokud se na jejich bázi snaží členové menšiny navázat. To platí zvláště pokud už dříve došlo ze strany většiny k nějakým ústupkům směrem k menšině. Navazování nových vztahů mezi minoritou a majoritou je obvykle Achillovou patou celého procesu, zvláště pokud z jedné nebo druhé strany panuje apriorní nedůvěra.


6. Krátký exkurz do historie

Církev prvních křesťanů měla optimální podmínky pro expanzi v podhoubí morálně drolícího se monolitu Římského impéria. Impérium bylo svými oficiálními nařízeními v podstatě bezmocné proti šíření víry skrze osobní kontakt "utlačovaných", které utlačování ještě více posilovalo v jejich víře. Ta se ukázala nakonec jako pevnější i vůči majoritnímu Římu, takže sám římský císař konvertoval na křesťanství. Je to typická ukázka dlohodobého a úspěšného působení menšiny na většinu.

Zcela jinou podobu muselo křesťanství dostat tehdy, kdy se církev stala ústřední mocenkou, politickou a kulturní silou středověké evropy, kdy se křesťanství stalo doktrínou majority. Do popředí se dostala snaha udržet status quo za jakoukoli cenu, i za cenu potlačení "heretického" pokroku. Expanze víry není již od té doby prováděna osobním přenosem (od ucha k uchu a od srdce k srdci), v centru pozornosti stojí vnější vyznání konfese jakožto příšlušnosti k té či oné skupině, a to dokonce skrze "argumentaci" ohněm a mečem (dříve to strategii Římanů). Majoritní církev ignoruje odchylky v osobních postojích jednotlivců, ale krutě pronásleduje odchylky ve vnější skupinové příslušnosti. Možná proto se trnem v jejím oku stává homosexualita; sama však pod rouškou tmy minoritně bující ve vlastních řadách (od ucha k uchu a od srdce k srdci). Kvas dějin se sále opakuje.

V dnešní době zřejmě střeží status quo zkamenělá scientologická vize světa (věda jako víra), ale i ta se od určité doby začíná chvět v základech. Na přelomu 60. a 70. let došlo k určitým "otřesům" ve vztahu vědy k její neomylnosti a optimistické víře, že nám umožní hravě rozlousknout všechny hádanky světa, jakoby to byla stavebnice z lega. Došlo k určitému posunu a nastala "skeptická" fáze vědy, která říká, že o fungování vesmíru (společnosti nebo psychiky) víme vlastně velmi málo, a i to, co víme, není bůhvíjak jisté, a většinu věcí se nám stejně už nepodaří zjistit (např. fragmenty dávné historie). Také se od té doby připouští, že subjekt zasahuje do výzkumu více, než se do té doby připouštělo (zapůsobil tlak revolučních objevů kvantové fyziky) a padlo tak i dogma "sterilně čisté" vědecké objektivity - v sociálních (humanitních) vědách. Od té doby se počítá s tím, že subjektivita výzkumníka má významný dopad na výsledek výzkumu. Proč to ale zmiňuji. Tato obroda šla ruku v ruce s bojem sexuálních menšin, ale také feministek a černochů, za jejich přirozená práva (hlavně v Americe) . Tyto "protestující vlny" se v té době slily v jeden proud, protože je spojoval odpor vůči nadřazené dominanci "patriarchálního bílého muže".

Postmoderna zřejmě přináší model světa jakožto vzájemné interference proudů, z nichž není možné žádný označit za majoritní nebo minoritní.

To platí spíše v teoretické rovině, kde nejde o moc. -- Ale kde o ni nejde? -- Z hlediska moci má vždy někdo větší kus koláče a někdo menší.


7. Výsledky vlivu menšiny na většinu

Sociální vliv menšiny na většinu se odehrává spíše nepřímo a na osobní úrovni. Výsledky působení se nemusí projevit okamžitě. Změna vnitřních, osobních postojů stoupenců většiny se navenek nejprve nemusí projevit vůbec, ale může způsobit změnu jejich vnitřních myšlenkových pochodů, které se hmatatelně projeví až daleko později.

Změna také nemusí proběhnout směrem k menšinou sledovanému cíli, ale může stimulovat myšlenkové náhledy příslušníků majority, může rozšířit jejich horizont a stimulovat jejich tvořivé (divergentní) myšlení. Tato proměna náhledů může vést k tomu, že se mnoho z minoritou požadovaných cílů uskuteční sice později, ale rovnou jakoby ze „svobodné vůle“ samotných představitelů a vůdců majority. (Nabízí se analogie s Kuhnovou změnou paradigmatu).

S myšlenkou, že působení minorit stimuluje divergentní myšlení přišel Nemeth (1986; 1997). Jde zhruba o to, že lidé vystaveni protichůdným informacím jsou nuceni utvořit si plastičtější náhled na situaci ze všech různých hledisek. Neznamená to samozřejmě, že zastánci minoritních postojů musí mít vždycky pravdu, znamená to spíše, že aby si člověk uchoval „tvořivé“ („3D plastické“) myšlení, měl by se co nejvíce konfrontovat se stanovisky svých odpůrců a různých minoritních proudů.

Výsledkem takového přístupu není akceptování majoritního náhledu, ani akceptování minoritního, ale nové tvořivé, syntetické řešení, které nastalo jako výsledek potřeby integrovat nejrůznější rozpory. Z tohoto důvodu se ukazuje rozdělení parlamentu na vládu a opozici nebo „soudu“ na žalobce a obhájce jako principálně psychologicky správné a optimálně stimulující. Stejně tak se zdá oprávněná existence instituce lobbingu za práva menšin, která staví na již vybudovaném mostu mezi „lobujícím“ a „senátorem“, protože překonává potenciálně nejvíce křehké místo v navazování vztahů mezi menšinou a většinou.

Vliv menšiny na většinu by se dal nejlépe vyjádřit metaforou nenápadné, ale účinné inteference, která se při opakovaném a konzistentním působení může stát zdrojem originálních a osvěžujících impulzů pro pohyb celé sociální majority, jež se zničehonic mohou ocitnout v samotném jádru celého pohybu.

Facebook, bloggerství a internetová komunikace mohou dnes tuto inteferenci výrazně urychlit.


*


Literatura

Baumeister, R. F., Vohs, K. D.: Encyclopedia of Social Psychology. SAGE Publications, 2007. ISBN 978-1-4129-1670-7

Nemeth, Charlan; Goncalo, Jack: Influence and Persuasion in Small Groups. University of California, Berkeley, 2004.

http://en.wikipedia.org/wiki/Minority_group



Konformita

Elias Canetti: Masa a moc

Umělecké slohy a typologie MBTI

Malcom Gladwell: Bod zlomu


Goyovy přízraky

Pár poznámek k Formanovu filmu

Nadhistorická freska zasazená do reálií Goyovy doby. Jeho poselství, jak ho chápu: Sebeupřímnější víra v jakékoli ideály (katolické, protestantské, židovské či revolučně-osvícenecké) je nakonec vždy zdrojem násilí pacháného na lidech, záminkou ke konfliktu a agresi. Zlo a krutost leží na dně jakékoli ideologie. Příběh by se mohl odehrávat o tisíc let dříve či později. Lidé se nemění. Zde sledujeme příběh očima malíře Francesca Goy. O něho tu však ve skutečnosti nejde. On je jen citlivým okem své doby, které po pravdě a bez přetvářky (portrétovaná španělská královna) zaznamenává, co vidí (navíc mistrně, viz. srovnání s královou hrou na housle). Stejně tak Miloš Forman.

Lidé jsou filmem na sentimentální úrovni zklamáni, neboť očekávali v Goyovi portrét hrdiny, jakýsi vzpomínkový medailonek o "velikánovi".

Nechápu, proč lidé očekávají, že se musí jednat o monumentální historické drama? Jen proto, že je příběh zasazen do minulosti? Pak jsou po právu zklamáni - pro nepochopení nadhistorické a nad-individuální abstrakce, s níž Forman pracuje! Komicky povýšení soudci tohoto filmu jsou jako španělská královna, která pohlédla na svůj portrét a raději odešla. Nechtěla pravdu, chtěla oslavu svého narcistního sebeobrazu. Byla však natolik chytrá, že se nesnažila Goyovi ukázat "své umění" jako její manžel. Viděla - pochopila.



Tento film hrdinu nemá. To je ona děsivá prázdnota filmu! Divák nemá, s kým se identifikovat. (Pokud nepočítáme tatínka nebohé Inés, který rozhodně "nemá smysl pro humor" a který nechá Javieru Bardemovi zavěšenému do kozelce podepsat prohlášení, že je "parchantem zplozeným z šimpanze a orangutana". Právě tato oportunistická "opice" schovávající se za pompézní ideály nazve Goyu "úplatnou děvkou", která vyhoví komukoliv, kdo zaplatí. -- Co je morálnější? Forman ponechává diváka dobrat se vlastnímu soudu. -- Chce-li soudit. )



Jako celek film funguje zdánlivě "nedokonale", resp. proti našim očekáváním tradiční výstavby dramatu. Je úsporný. Je přesný v detailu (blýsknoucí se do špičky zabroušené zuby Natalie Portmanové, když pohlédne do očí anglickému zachraniteli rodné země - kolikátému v řadě?). Není řečeno více, než je nezbytně nutné. Ale proč? Protože jen mistr si může dovolit naléhavou, ostrou skicu. Navíc rozpůlenou na dvě poloviny rovnice, oddělené 15ti lety. Je to jakési hybridní torzo - ale dostačující, abychom viděli a pochopili. Srovnávání s předchozími Formanovými díly není na místě a zavání tím, že si z věčně nového a svěžího tvůrce v nejlepší kondici chceme udělat (nám dopředu již vždy známý - a nás samé na piedestal soudce - stavící) "fetiš".

Vynikající, svěží a neoposlouchaná hudba Varhana Orchestroviče Bauera, jemuž dal Forman šanci.

Mé hodnocení stouplo až s časovým odstupem a opětovným shlédnutím. Současně však chápu, že tento film není pro každého a chápu důvody, pro něž se nikdy nevyšvihne na špici nejloblíbenějších. Je čímsi neuspokojivý // znepokojivý. Vyžaduje dotvoření sebe sama v mysli diváka, podobně jako malba pozvolna vystupující z šerosvitu.


Goyovy "vyšinuté" přízraky jsou daleko znepokojivější než Formanův film. Formanův Goya je po psychologické stránce zcela obyčejným člověkem, jen ve stáří postiženým hluchotou.


Ještě něco: řekl, jsem, že tento film nemá hrdinu. Ale má ho. Je jím obyčejný, bezmocný, trpící člověk, zde možná trochu neobratně symbolizovaný postavou Inés v několika podobách. Zestárne (rozuměj - je umučena) dříve, než si ji stačíme zamilovat, abychom s ní - z hlediska příběhu "funkčně" - soucítili, báli se o ni (jako se o ní bál její otec) - a vnořili tak duši v lázeň očistné katarze. Musíme se spokojit s Torzem pro náš sentiment; nikoliv však pro našeho ducha.

Ale ani Goya nemaloval jinak! Odvrátil zrak od jednotlivce směrem k proudu doby. V ní se tváře neustále proměňují, přitom jedna tvář stále zůstává. Tvář nevinné trpící ženy // děvky. Oběti všeho bezpráví spáchaného ve jménu ideologie a dogmatismu.




Filmy:

Malíři:

Psychologie:


Rollo May

Humanistická psychologie


Jeho nejslavnějším dílem je kniha „Láska a vůle“. Základní lidské motivy pojmenovává jako „daimon“. Tyto tendence mohou být konstruktivní i destruktivní; mohou být vyvážené, stejně jako mohou člověka ovládnout.

„Daimonická je naléhavá potřeba každé bytosti potvrdit sebe sama, prosadit se, udržovat se a růst. Daimonické se stává zlým, když uzurpuje self jako celek bez ohledu na jeho integraci nebo na jedinečné utváření touhy ostatních a na jejich potřeby integrace. Projevuje se jako excesivní agrese, nepřátelství, krutost – tedy jako věci, které nás na nás nejvíc děsí, a které – kdykoliv je to možné – vytěsňujeme, nebo, což je pravděpodobnější, promítáme na ostatní. Jsou však odvrácenou stranou téže asertivity, která posiluje naši tvořivost. Celý život je proudění mezi těmito dvěma aspekty daimonického.“ (May, 1969).

May rozlišuje pojmy sex a erót. Sexem rozumí proces fyziologického uvolnění, zatímco erotem prožívání osobních intencí a významů (stav bytí, touha po vzrušení, neustálé hledání, jeden z mnoha daimonů, který se projevuje nejen láskou, ale i nenávistí).

Také rozlišuje vůli a přání. Vůle je projev zralého, organizovaného self sloužící k pohybu ke konkrétním cílům, zatímco přání je naopak projevem našich „daimonů“, hrou naší obrazotvornosti. Převaha vůle vede k suchopárnosti, převaha přání k posedlosti. Právě sladění, živoucí integrita vůle a lásky (daimonů) je projevem naší zralosti a prozrazuje, jak dobře jsme schopni odpovídat na výzvy života.


Citáty

Odvaha není nepřítomností strachu a zoufalství; je spíše schopností pohybu navzdory strachu a zoufalství.

Tvořivost není pouhou nevinnou spontaneitou mládí a dětství; musí být rovněž zasnoubena s vášní dospělé lidské bytosti, což je vášeň žít za smrt sebe sama.

Deprese je neschopnost konstruovat budoucnost.

Pokud přijmeme naši depresi otevřeně a svobodně, ti kolem nás si spíše odnesou zkušenost svobody spíše než-li deprese samé.

Pokud nevyjadřujete své vlastní originální ideje, pokud nenasloucháte svému vlastnímu bytí, zradili jste sebe sama.

Je ironickým zvykem lidských bytostí utíkat rychleji, když jsme ztratili svou cestu.

Nikdo se nestane plně lidským bezbolestně.

Protikladem odvahy v naší společnosti není zbabělost, je to konformita.

Vztah mezi závazkem a pochybností není zdaleka tak protikladný. Závazek je nejzdravější, když není učiněn bez pochybností, ale pochybnostem navzdory.

Lidská svoboda zahrnuje schopnost zastavit se a vybrat si jednu odpověď, za níž se dokážeme postavit celou svou vahou.

Vyžaduje to značnou odvahu uchovat si vnitřní svobodu, pohybovat se po své vlastní vnitřní cestě do nových krajin, než-li vzdorovitě stát za svobodou vnější. Je vždycky snažší hrát mučedníka, stejně jako se zbrkle vrhnout do bitvy.

Život je výsledkem fyzického přežití; ale dobrý život je výsledkem toho, čemu věnujeme svou péči.

Péče je stav, v němž na něčem záleží; je zdrojem lidské něhy.

Radost, spíše než-li štěstí, je cílem života, neboť radost je emocí, která provází naplnění naší přirozenosti jakožto lidské bytosti. Je založena na prožitku identity sebe sama jakožto bytosti disponující hodnotou a důstojností.