Synestézie

"Barevné slyšení"

Synestézie je zvláštním druhem vnímání, kdy senzorický vstup (nejčastěji zvukový) vede k automatickému, vůli nekontrolovanému zakoušení jiného senzorického vjemu (nejčastěji vizuálního). Propojení senzorických drah může být i obousměrné, synestezie může navzájem propojovat jakékolov libovolné smysly (hmat, zrak, sluch, chuť, čich). Lidé, kteří mluví o takovýchto prožitcích, nazýváme synestetiky. Slovo synestézie pochází z řečtiny, kde syn- znamená "spolu" a aisthésis- "vjem". (Synestezie je tedy česky "sou-vnímáním"). Jde o nepatologickou poruchu/změnu vnímání, která zřejmě neurologicky souvisí s bohatším nervovým propojením některých senzorických mozkových center.

Pravá synestézie je jev velmi vzácný, vyskytuje se zhruba u jednoho člověka ze dvou tisíc. Podle posledních výzkumů je zastoupen mezi muži i ženami rovnoměrně. Některé formy synestézie souvisí s "viděním barev" při čtení písmen či názvů dnů v týdnu, jiné souvisí s vnímáním "vůně barev", ale nejběžnější je zřejmě spontánní přiřazování barev hudebním tóninám a intervalům.

Toto "vidění barev" je u každého muzikanta různé. Zatímco někdo vidí barvy, jiný vidí křivky, tvary a světelné zdroje. Synestetici svou schopnost pociťují obvykle už od dětství jako "samozřejmou", a teprve později s údivem zjišťují, že jiní lidé touto schopností nedisponují; z jejich pohledu se zdá, jakoby druzí trpěli "slepotou". (Jakto, že druzí nevidí to, co já?)

Gian Belli, Michaela Esslenová a Lutz Jancke popsali v časopise Nature (2005) následující synestetické přiřazení jedné hudební profesionálky.


interval
chuť
malá sekunda
kyselost
velká sekunda
hořkost
malá tercie
slanost
velká tercie
sladkost
kvarta
"posečená tráva"
tritonus
"zhnusení"
kvinta
čistá voda
malá sexta
smetana
velká sexta
nízkotučná smetana
malá septima
hořkost
velká septima
kyselost
oktáva
bez chuti



Žena obdarovaná synestézií, Sue B., líčí své prožitky takto: "Když slyším hudbu, vždy vidím obrazy, ale nespojuji si konkrétní barvy s určitými hudebními tóninami nebo intervaly. Chtěla bych umět říct, že malá tercie je vždy modrozelená barva, avšak nerozeznám intervaly tak dobře. Mé hudební znalosti jsou dosti skromné. Když slyším hudbu, vidím malé kruhy nebo vertikální pruhy světla, které se při vyšších tónech rozjasňují, blednou, jsou stříbřité, a při tónech hlubších přecházejí do nádherně tmavé kaštanově hnědé. Stupnicový běh směrem nahoru vyvolává řetězec stále více zářivých teček nebo posunutí vertikálních pruhů vzhůru, zatímco při trylku, jako třeba v Mozartově klavírní sonátě, se objeví jakési mihotání. Vysoké jasné tóny hrané na housle evokují ostré zářící linky, kdežto vibrované tóny jakoby blikaly. Několik současně znějících smyčcových nástrojů spouští paralelní pruhy, anebo, v závislosti na melodii, spirály různě barevných třpytících se světel. Zvuky vyluzované žesťovými nástroji vytvářejí jakýsi vějířovitý obraz. Vysoké tóny jsou umístěny nepatrně před mým tělem, v úrovni hlavy a k pravé straně, zatímco basové tóny spočívají hluboko v mém břiše. Akord mě celou zahaluje."

Hudební skladatel s absolutním sluchem, Michael Torke, vnímá prý odmalička tóninu D dur jako modrou, G dur jako jasně žlutou, g moll jako okrovou, d moll líčí jako "křemen, grafit" a f moll jako "hlinitou, popelavou". Některé tóniny vnímá v odstínech, pro něž nenachází slova a která snad nikdy předtím ani neviděl. Na otázku, co by se stalo, kdyby poslouchal "modrou" D dur a přitom se díval na žlutou zeď - zda by neviděl "zeleně" - odpovídá, že ne. Jeho vnímání barev je prý výhradně niterné (přitom však intenzivní a "reálné") a nijak se nesměšuje s vnějšími barvami. Torke "nevidí" barvy u intervalů ani melodií, výhradně u akordů a tónin.

Jiný skladatel, David Caldwell, vnímá vše zase jinak. Při pohledu  na zlatavě žlutou sklenici "slyší" tóninu B dur. To samé funguje i v opačném směru. Při slyšení akordu B dur se mu vybaví "čirá a zlatá" barva. Uvažuje, že to může souviset s tím, že "zlaté" trubky jsou obvykle laděny do B dur a mnoho skladeb pro tyto nástroje je psáno v této tónině. Pro Caldwella, na rozdíl od Torkeho, souvisí jeho vnímání barev s jakýmsi těžko vysvětlitelným intuitivním systémem, který mu umožňuje jinak hudbu "myslet" a komponovat. Říká, že hudební témata, stavba, ideje a nálady mají také své barvy, stejně jako nástroje a jejich party. Tyto barevné jevy podle něho souvisí s "fundamentálním uspořádáním věcí".

O propojení hudby a malířství se svého času pokoušeli František Kupka nebo M. K. Čiurlionis. O symbolice barev v křesťanské a egyptské kultuře se můžete dočíst zde.





Hermetické přiřazení astrologických znamení, barev a tónů dle Kefera


znamení
barva
tón
beran
červená
C
býk
světle zelená, světle modrá
Cis
blíženec
světle šedá
D
rak
bílá, světlehnědá, mořská zeleň
Dis
lev
žlutá, zlatová
E
panna
šedá
F
váhy
světle zelená, světle modrá
Fis
štír
rudá
G
střelec
modrá
Gis
kozoroh
černá, temně zelená, temně hnědá
A
vodnář
fialová
Ais
ryby
duhovitá
H




Oliver Sacks: Musicophilia, příběhy o vlivu hudby na lidský mozek. Praha, 2009. ISBN 978-80-86862-92-7





2 komentáře:

夏文宏 řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Kleine Hexe řekl(a)...

Zdravím, nevím, jestli je to přesně ono, nemůžu to nikde najít, ale docela zarážím známé tím, že porovnácám chuť a vůni. třeba před chvílí jsem si dávala celozrnou bulku, která mi vždy chutná, jako voní benzín. prostě ve mne ta chut okamžitě evokuje vůni benzínu. :)