Samá dřina

Ukázka konstelace z každodenní praxe


Dnes bych vám rád zprostředkoval ukázku běžné systemické konstelace, která probíhá při individuálním sezení (jen já + klientka). Chci jej uveřejnit, protože přináší srozumitelný náhled, který může být užitečný pro mnoho lidí v obdobné situaci. Přepis uveřejňuji s klientčiným souhlasem. S klientkou se vidím dnes po druhé, takže si tykáme.

"Co tě přivádí tentokrát?"

"Mám pocit, že tvrdě pracuju a snažím se a nic mi nakonec nedopadne."

"Jen v práci nebo všeobecně?"

"Asi spíš všeobecně. Do čehokoli se vrhnu, dám do toho hodně energie, ale na konci pro mě z toho není žádné uspokojení."

"Jde o finanční satisfakci, nebo celkově to prostě pak není ono i v tom, jak se cítíš?"

"Celkově."

"To mi připadá jako syndrom Popelky. Tak tvrdě se snažím a pořád nic, nikdo o mě neví, nikdo mě ani neocení."

"Ano. Přesně."

"Připadá mi to jako otázka - jak se konečně dostat k lizu."

Klientka se směje. "Ano k lizu, to bych konečně potřebovala."

"Tak pojď, podíváme se na to."


Stavíme kromě bodu klientky (dívčí hrdinky) tyto body (viz obrázek): 

  • práce  (na obrázku značka s výkopem)
  • to, co mi brání v naplnění (na obrázku je to troll pod mostem)
  • původní rodina
  • hojnost, naplnění (zlatá vejce)

Příběh se odvíjí tak, že klientka se snaží dostat ke své práci, zajistit si průchod k ní, ale v cestě jí stojí postava připomínající tupého trolla: "Dál tě nepustím. Je mi to jedno. Nic mě nezajímá". Klientka se snaží přes překážku dostat, ale nejde to. Nejde s ní hnout. Klientka má pocit marnosti. 

Troll se o klientku nezajímá, ale cítí spojitost s původní rodinou. Je jako jejich vyslanec, spojenec nebo pravá ruka, která má klientce nějak "dát za vyučenou". 

"V čem? Co jsem udělala špatně? Nerozumím?!"

Z pozice rodiny vypadá situace takto: hojnost je naše, patří k nám (jakoby by byla na řetízku). Ke klientce je od rodiny postoj: "ty děláš, že k nám nepatříš, tvoje smůla. Taky nás moc nezajímáš". "To tady troll, ten jakoby byl náš".

Klientka je zoufalá. Neví, co dál. Situace jí připadá nespravedlivá. Chtěla jít svou cestou, nechtěla jet v rodinných schématech a teď se cítí vyloučená. Klientka tvrdí, že všichni v její rodině jsou ambiciózní a úspěšní, jen ona je tam jako černá ovce. Pracuje stejně tvrdě jako oni, ale úspěch, satisfakce pořád v nedohlednu. Až je pro rodinu na večírcích terčem posměchu.

Rodina klientka vnímá jako "husopasku, co se k nim nezná - a tak má smůlu, do jejich hradu nemůže".

Říkám jí: podívej, pořád se snažíš dostat přes tu překážku k práci, ale vůbec se nedíváš směrem k hojnosti, jakoby tě ani nezajímala. 

"No jó, to je pravda! Mě to vůbec nenapadlo. Já jsem zaseklá tady v tomhle vydobývání celou dobu, místo abych se podívala směrem k naplnění." Klientka se otáčí k hojnosti. 

Hojnost k ní ale nemůže, je vázána k rodině jakoby na pomyslném řetízku. 

Není zde pro klientku otevřený přístup. To je frustrující.

"Jak to, že k tomu nemůžu?"

"Musíš nejprve uznat, že patříš ke své rodině, že jsi jejich součástí."

"To se mi ale vůbec nelíbí, já nechci být jako oni."

"Ať se ti to líbí nebo ne, jsi jejich dcera, patříš do tohoto klanu, kmene, rodiny. Pokud to nechceš uznat, jsi jakoby v exilu, na druhém kopci a nemáš ani přístup k rodinnému pokladu."

Po té se klientka symbolicky skloní a řekne do očí své rodině. "Patřím k vám. Jsem součástí vaší rodiny."

Rodina: "Ano to jsi."

"Jsem součástí vaší rodiny a mám nárok na hojnost a bohatství stejně jako vy."

Rodina "Ano, to máš, v tom ti nemůžeme bránit."

Jakoby se pohnul klíč v zámku. Branka se otvírá. Rodina ustupuje maličko do strany a průchod k hojnosti je otevřen.

Z pozice hojnosti to nyní vypadá, že může proudit směrem ke klientce. Nic zde nebrání. Může si zde nabírat, kolik chce, ale stejně pokladu neubývá. Všichni mají pořád dost. Nikomu změna situace neuškodila.

"Vidíš, teď můžeš k lizu. Jen si musela uznat, že jsi srnka ze svého stáda. Teď ti cestu ke krmelci nikdo zastavit nemůže."

"Ale já celou tu dobu chtěla, aby mě oni uznali a přijali. A když to nedělali, tak jsem se stáhla pryč. To oni mě měli uznat!"

"Ano, ale nejprve musíš uznat ty je. Nemusíš kopírovat jejich zvyky, nemusíš s nimi souhlasit, nemusíš následovat jejich cestu. Ale musíš uznat, že k nim patříš. To je základní úcta k předkům."

"To mě vůbec nenapadlo. Já se tady tak snažím a pořád to nemám. Pořád nevím, proč z té své práce nemám to naplnění. Nenapadlo mě, že to souvisí se vztahem k rodině."

"Předkové jsou větší, protože my pocházíme z nich. Představ si fontánu, kaskádu, která tryská od nich k tobě a od tebe k tvým dětem. Větší znamená výš nad tebou v kaskádě. Když si ale stoupneš do pozice soudce, hodnotíš je z vyšší pozice, pak jakoby stojíš na druhém břehu, na skále, ve vyšší pozici a nic z jejich energie, podpory, k tobě nemůže dotéct. Připadáš si pak výjimečná, zajímavá, ale bez podpory. Výjimečná, ale nešťastná. A protože pořád nemáš, co potřebuješ, tak je ještě více kritizuješ, a tím se to zacykluje a znovu potvrzuje. Když jsi je teď uznala, jsi systemicky pod nimi a proud energie z kaskády k tobě může."

"Teď už je mi to jasný." (Úleva, smích.) Něco se pohnulo.

Na konci konstelace je v bodu práce pořád práce, ale už to nepůsobí jako dřina, ale je to tam svěží a v pohodě - vane tam dobrá atmosféra. Hojnost zaplavila celé pole. Klientka se už nejeví, jako "husopaska na druhém břehu", ale jako princezna, která se vrátila z exilu a uplatňuje svá práva. Na plese by před ní všichni s úctou ustoupili. Vyzařuje krásu a vznešenost.

Následuje konstelace na téma partnerských vztahů. I tam dochází k rychlé proměně k lepšímu, protože hojnost, pocit celkového dostatku, nezahrnuje jen peníze, ale celkové naplnění potřeb.



Žádné komentáře: