Narcismus






Narcistická porucha osobnosti je definována těmito projevy:
  • velikášské pocity vlastní důležitosti a jedinečnosti: nadsazování vlastních schopností
  • fantazírování o neomezených možnostech (o ideální lásce, úspěchu a skvělosti)
  • exhibicionistická potřeba neustálé pozornosti a obdivu (předvádění se)
  • na ohrožení vlastní vážnosti a kritiku reaguje ledovou lhostejností nebo pocity ponížení, vzteku a prázdnoty
  • charakteristické poruchy v interpersonálních vztazích:
    zvláštní pocit oprávněnosti, interpersonální vykořisťování, vztahy kolísají mezi extrémním idealizováním a znehodnocováním, chybí empatie.
  • baží po obdivu a pozornosti - spíše navenek - být obdivováni je pro ně silnějším motivem než mít opravdové přátele (a ti tu nejsou od toho, aby nám jen lichotili, jak by Narcis rád)
  • činí si nároky na zvlášní přízeň bez zpětné zodpovědnosti
  • častá depresivní nálada, zaujetí hloubavým myšlením
  • touha zůstat věčně mlád
  • závist
  • osobní slabiny a nezodpovědné chování si zdůvodňuje racionalizací, překrucováním či otevřenou lží
  • dovede předstírat city, aby učinil dobrý dojem
  • vztahy kolísají mezi idealizací a znehodnocováním druhého
  • "na druhých lidech jim zjevně, nebo pod maskou zdvořilosti, pseudosrdečnosti a často i šarmantnosti, vůbec nezáleží." (Mikota)
  • pokud se s někým empaticky ztotožní, jsou na jeho empatickou odezvu přecitlivělí - před takovou možností se chrání distancovaností
  • "Narcis" se nepotřebuje dvořit (jeho sebevědomí a vědomí vlastní dokonalosti ho činí atraktivními pro lidi, kteří tyto kvality postrádají - a kdo má dokonalé sebevědomí ?); je vždy obklopen partou obdivovatelů (nohsledů, patolízalů, dvoranstvem jeho "veličenstva"), kteří se k němu vztahují jako k ideálu: s nimi bez omezení manipuluje, protože oni nacházejí naplnění skrze jeho "zbožštelou" přítomnost. Oba si vycházejí navzájem vstříc: "bůh" má svůj potlesk a "do-narcise-zamilovaný" se účastní hřejivé záře svého ideálu a cítí se tím pozdvižen ve své sebedůvěře.

Grafologie

Uvedené charakteristiky se v písmu projevují levoběžností (zesílený vztah k já a minulosti), zavináči u a, o (zahloubanost do "já"), prosmyčkovanými arkádami a girlandami (typický rys narcismu a neupřímné, neprožívané laskavosti), levým sklonem (obrana před světem), a nadměrným zdůrazňováním a plností střední zóny (grandiozita SELF).

V kresbě postav muže a ženy mohou být známky fantastické idealizace, velikášství může souviset s tím, že se koruna stromu nevejde na papír a podobně.

Jak se cítí Narcis sám? Co prožívá?
  • "Jsem, protože jsem obdivován."
  • "Když mě budete vnímat v mé záři, budete mě jistě milovat!" (Mathias Jung)
  • "Nejdůležitější povinností, nikoliv primárně radostí, těchto pacientů je být báječným." (Mikota)
  • "Předpokládá, že lidé kolem něho mají stejný zájem na perfektnosti jeho obrazu, jako měli jeho vlastní rodiče. A často kolem sebe narcist takto nastavené lidí nachází, takové on přitahuje a vybírá si. Poskytuje jim za jejich přítomnost, vztažnost, péči a obdiv nevídané zisky: on je jejich ideálem a na ně, jeho obdivovatele, dopadá stín jeho Ega, skrze něhož se také tak trochu stávají dokonalými. Je jejich bohem." (Tyl)
  • "Pokud mu to druzí nepotvrzují, má k tomu jen dvě vysvětlení: 1. Nejsem skvělý, nemám proto na světě co pohledávat. Nebo: 2. Lidé mou skvělost nepoznali. Z druhé možnosti jim vyplývají dva závěry: a) Bližní není schopen mne docenit. Je logické, že jím za to pohrdám. b) Bližní mou skvělost mohl vnímat, a je tedy přirozené, že ho za to nenávidím až za hrob, a budu-li mu dělat to nejhorší, co umím, není to nic v porovnání s tím, jak on mi ublížil." (Mikota)
  • "Narcis" žije v neustálé komunikaci se svým nepravým Self, které jej nutí k tomu být ještě lepší a grandióznější, dokonalejší a "nejdokonalejší" (dokonce rád taková slovíčka pro sebe používá).
  • Svou bolest chce nutkavě přehrávat skrze druhé - "ať také cítí, jak mi je," říká si pro sebe.


Souvislosti s mýtem o Narcisovi
  • "Narcis" si neklade otázky, protože se chce vyhnout pohledu na skutečnost: raději pohlíží na imaginární "obraz" skutečnosti, aby byl od zdrcujícího (ale i osvobozujicího!) poznání uchráněn.
  • Nechce nahlédnout skutečnost, že není všemocný. (Touto fantazií totiž čelí dětským pocitům bezmocnosti).
  • To, že si neklade otázky, nemá daleko k pocitu jakoby už všechno znal. "I know everything," řekla mi jednou skromně jedna dívka z Ukrajiny. A myslela to vážně! (V jejím písmu byly patrné prosmyčkované arkády. Byla vemi hrdá na svou vlast a rodinu).
  • Pokud se "Narcise" zeptáte na něco, co by mohlo otřást jeho obrazem světa, "neuslyší vás." Stejně tak odmítl Narcissos v báji vyslyšet ozvěnu Écho, která jediná o něm věděla pravdu. Zahnal ji, a propadl navždy lásce ke svému obrazu.

Kdy Narkissos vzhlédne, aby ji uslyšel?



Léčba narcismu
  • Člověk trpící narcistickou poruchou musí projí optimální desiluzí, zbavit se své grandiozity (přeceňování), uvědomit si své reálné možnosti.
  • V ideálním případě by měl k lékaři zaujmout tento postoj "zajímám-li tak dokonalého člověka, jsem i já někdo zcela mimořádný."
  • Podle Freuda je léčba narcistické poruchy prostřednictvím psychoanalýzy nemožná, protože "Narcis" nemůže zaměřit své libido na objekt v podobě terapeuta, a vytvořit tak přenos. Jeho libido je ztaženo do "já" a brání se tak projekcím lásky.
  • "Narcis" se musí během léčby vrátit ke svým skrytým zraněním a jejich hojením postupně zmírňovat svou zranitelnost a přecitlivělost.
  • To se projeví jako vzrůstající schopnost "dělat si legraci sám ze sebe".
  • V samém závěru se naučí příjmat sebe sama, takový jaký je.


Příčiny narcismu
Podle Freuda vzniká narcismus zaměřením libida na objekt, jímž je vlastní "já". V dětství je to něco přirozeného, v dospělosti patologického.

Primární narcismus
vzniká přílišnou nejistotou a emocionálním zraněním v ranné fázi dětství a má dospělého chránit před vždy-očekávaným zraněním a strachem. Tím, že se "Narcis" nevztahuje k nikomu jinému, než sám sobě, je navždy chráněn před rizikem ztráty, která by hrozila, kdyby se citově připoutal k vnějšímu objektu - tj. druhému člověku, jenž může kdykoli odejít. ("Narcis" tedy, protože trpí nadměrnou úzkostí, je ochoten "investovat" jen sám do sebe). Může to jít tak daleko, že ve zvýšené míře preferuje masturbaci před vztahem k jinému (potenciálně nejistému a úzkost-vzbuzujícímu) objektu.

Sekundární narcismus vzniká emocionálním poraněním v dospívání nebo dospělosti, kdy se libido, předtím obrácené na milovaný objekt, při jeho ztrátě začíná obracet zpět na vlastní "já". To je do určité míry přirozené a sebezáchovné, protože člověk "investuje" ztracenou energii zpět sám do sebe.

Určitá míra narcismu (sebelásky) je u člověka přirozená. Patologickou se stává, když překročí určitou mez, v níž člověk začíná považovat obraz za skutečnější než samu realitu. K tomu může dojít tehdy, když dítě (do 6ti let věku) zakusí opakovaně pocit selhání a trhlina mezi dětskou fantazií a realitou se začíná prohlubovat; "Narcis" se stále více začíná opájet svým grandiózním skvělým "já", aby se uchránil před bolestnou konfrontací s realitou a svým skutečným "já", které považuje za méněcenné a nehodnotné. Z této dětské tendence k fantazírování o sobě se stane hluboký návyk, jak čelit všem životním problémům. Trhlina mezi fantazí a realitou se zvětšuje; nakonec se duševní rovnováha stává neudržitelná.

"Narcis" není schopen vnímat lidi jako současně dobré i zlé, má tendenci je idealizovat nebo znehodnocovat. Pohlíží na realitu černo/bíle. Idelizované vlastnosti milovaných lidí si internalizuje do sebe, aby zvýšil svůj křehký pocit sebehodnoty. Temné aspekty naopak promítá do svého okolí; u sebe by je nesnesl.

V základu Narcisovy struktury osobnosti tedy leží narušený a nízký pocit sebehodnoty pocházející z negativních dětských zážitků (nebo pocitů, že není bezpodmínečně příjmán svými rodiči), který se od malička naučil kompenzovat grandiózními představami o dokonalém a "nejdokonalejším" já. Tento idealizovaný sebeobraz mu je ochranou před konflikty vnějšího světa. Proto je snadno pochopitelné, proč je "Narcis" tak přecitlivělý na kritiku: napadá jeho idealizovaný sebeobraz, na němž stojí celá jeho domnělá existence jako hrad z písku. Kritika se pro "Narcise" rovná "duševnímu zemětřesení". Kritika jeho "já" otřásá základním kamenem, na kterém ve své imaginaci vybudoval celý život. Je to jako hodit kámen do skla: vše se může roztříštit. Ani pro "normálního" člověka není kritika příjemná, ale dokáže ji přijmout a reagovat na ni, protože ví, že realita je více, než "obraz" a je ochoten svůj sebeobraz - tváří tvář realitě - poupravit, zvláště pokud sám sebe příjmá a je si vědom vlasní sebehodnoty. "Normální" člověk přijme kritiku jako retuši svého sebeobrazu; Narcisovi by se roztříštilo celé zrcadlo, v němž vidí "dokonalost samu" - nebo něco mrzkého, ohavného a zavrženého. Proto Narcis udržuje své zrcadélko, vizáž, formu, kapotu bez jediného smítka, bez jediného škrábnutí. Sebemenší zrnko písku, sebemenší vada na kráse, by mohla připomenout onoho v koutku duše krčícího se "bolestně nemilovaného".

Jedna z největších iluzí je, že Narcis má příliš rád sám sebe. Opak je pravdou. Narcis svým skutečným já opovrhuje a proto celá ta "grandiózní šaškárna". Narcis nemiluje sebe, miluje jen svůj obraz. A ten je nedotknutelný. Pokud ho napadnete, ozve se to hluboce poraněné, bezcenné a frustrované dítě, které se za ním skrývá.


Jak již bylo řečeno, určitá míra narcismu je pro člověka přirozená. Pokud chcete zjistit, jak moc je něčí narcismus patologický, sledujte, zda je schopen zasmát se sám sobě. Narcis to nezvládá. "Nejdokonalejší z dokonalých" nesnese žádné žerty na svůj účet.
Schopnost dělat si legraci sám ze sebe je obecně známka duševního zdraví. Je to jeho příčina nebo důsledek? -- A bylo první slepice nebo vejce?





Zdroje:
Jiří Tyl: NARCISMUS JAKO PSYCHOLOGIE POSTMODERNÍ KULTURY (1995-2001)
Jan Bažant: Narcismus
http://narcismus.navajo.cz/
Mathias Jung: Malý princ v nás, Praha 2008



Malý princ - kapitola XI, Domýšlivec
„Á, hleďme, přichází mě navštívit nějaký obdivovatel!“ zvolal zdálky domýšlivec, jakmile malého prince spatřil. Domýšlivci totiž vidí ve všech lidech obdivovatele.
„Dobrý den,“ řekl malý princ. „Vy máte ale divný klobouk.“
„To proto, abych mohl zdravit,“ odpověděl domýšlivec. „Abych mohl zdravit, když mě s jásotem vítají. Bohužel tudy nikdy nikdo nejde.“
„Tak?“ odvětil malý princ, protože nepochopil.
„Zatleskej,“ poradil mu tedy domýšlivec.
Malý princ zatleskal. Domýšlivec pozvedl klobouk a skromně pozdravil.
To je zábavnější než návštěva u krále, řekl si v duchu malý princ. A začal znovu tleskat.
Domýšlivec znovu smekl a zdravil.
Ale když to tak dělal malý princ pět minut, unavil se jednotvárností hry.
„A co se musí udělat, aby klobouk spadl?“ zeptal se.
Domýšlivec ho však neslyšel. Domýšlivci slyší pouze chválu.
„Skutečně se mi hodně obdivuješ?“ zeptal se malého prince.
„Co to znamená obdivovat se?“
„Obdivovat se znamená uznat, že jsem člověkem nejkrásnějším, nejlépe oblečeným, nejbohatším a nejinteligentnějším na planetě.“
„Ale vždyť si na planetě sám!“
„Udělej mi tu radost, a přesto se mi obdivuj!“
„Obdivuji se ti,“ řekl malý princ a pokrčil trochu rameny. „Ale jak tě to může zajímat?“
A malý princ zmizel.
Dospělí jsou hrozně zvláštní, řekl si jen v duchu cestou.




1 komentář:

John Powder řekl(a)...

Moc děkuji. Jste jedním z mála zdrojů k této problematice v češtině.

Jen doplním jednu teorii - myslím, že jsem na to kdysi někde narazil, už nevím kde, a po setkání s NPD, HPD i BPD mi to začalo do sebe hezky zapadat. Jde o to, že projevy jednotlivých poruch osobnosti (z tzv. Cluster B skupiny) docela přesně odpovídájí extrémním projevům vlastností jednotlivých temperamentů:

Cholerik - Antisociální porucha
Sangvinik - Histrionská porucha
Flegmatik - Narcistická porucha
Melancholik - Hraniční porucha

Samozřejmě včetně komorbidity - kdy se vždy jedná, do určité míry, o mix poruch/temperamentů.

Vidíte to podobně?