Blade Runner

Není to obyčejný film, není to obyčejné sci-fi, není to jenom sci-fi, není to jenom film. Blade Runner pokládá víc otázek než odpovědí.




Nebudu mluvit o vizuální pastvě a nebudu skládat ódy na filmové vizionářství Riddleyho Scotta. Geniální Vangelisova hudba je kapitola sama pro sebe, Vangelis ji spontánně komponoval přímo při prvním sledování filmu, Scottova vize byla natolik silná, že v něm ihned probouzela inspiraci, co a kde má v jaké scéně znít. Autor knihy P. K. Dick byl s výslednou podobou filmu nadšen, což jak jistě uznáte, není při přepisu knihy na filmové plátno běžné, zvlášť je-li autor schizofrenik. Jen se pokusím zamyslet nad tím, co tento film říká mně a jaká podle mě překračuje klišé. Budu vycházet z režisérské verze (director's cut) s běžícím jednorožcem a bez "happyendovitého" průletu nad krajinou (pův. 1982 / d.c. 1992).




Hlavní hrdina?


První klišé, které film láme, je dobrý hrdina bojující proti přesile zla. Deckard není dobrý, není ani hrdina a ani nebojuje proti přesile zla. Je to námezdní zabiják, který dělá svou práci, a ještě k tomu je k ní přinucen. Nedělá ji ze své vůle, spíše s polotemnou nechutí. Bytosti, které má "poslat na odpočinek" (vyhladit) nejsou o nic horší než on sám. Jsou to replikanti; on věří, že je člověk. Podle snu o jednorožci a na konci nalezeném origami jednorožce mu ale musí dojít, že je také replikant, neboť je tu někdo, kdo ho naprogramoval a kdo mu implantoval jeho nejintimnější sny o bílém jednorožci běžícímu půlnocí. Je tu někdo, kdo o jeho snu ví, ačkoli sám ho nikomu neřekl. Je tedy replikant. Replikant, který za peníze vyhlazuje svůj vlastní druh, a namlouvá si, že je člověk. Co je na tom hrdinského? Co je na tom lidského? Čím je lepší než bytosti, které popravuje?




Skutečnost je taková, že Deckard prostě jen plní svou práci a neptá se proč. Nesnaží se porozumět světu okolo. Ze je ukázka ze sushi baru:

Sushi Master: ...akimashita, akimashita. Irasshai, irasshai. ... Sa dozo. Nan-ni shimasho-ka? [Prosím posaďte se. Pojďte dál. Co si ráčíte dát?‘]
Deckard: Give me four. [Dejte mi čtyři]
Sushi Master: Futatsu de jubun desuyo. [Dva pro vás musí být víc než dost.]
Deckard: No, four. Two, two, four. [Ne čtyři, dva, dva, čtyři]
Sushi Master: Futatsu de jubun desuyo. [Dva pro vás musí být víc než dost.]
Deckard: And noodles. [A s nudlemi.]
Sushi Master: Wakatte kudasai yo. [Prosím, pochopte mě dobře.]



"Se zavřenýma očima je žít snadné, nechápat nic z toho, co vidíme..." řekl John Lennon. Tato slova přesně charakterizují našeho hlavního hrdinu.

Svět Blade Runnera je multikulturní, barevný, plný orientální hudby, bister, přistěhovalců, především Číňanů. Je taková vize budoucnosti nesmyslná? Zdá se, že od vzniku filmu (1982) se obraz světa této vizi čím dál více přibližuje.

My hodní a ti druzí

Druhé klišé: lidé versus roboti - my jsme ti hodní, druzí ti zlí a my hodní musíme vyhrát. Ano, to je zdánlivá zápletka filmu. Ale jen na povrchu. Toto klišé překrývá jako noir kabát jeho vnitřní tajemství. Replikanti jsou bytosti, jejichž údělem je limitovaný čas provozu, a oni to vědí. Nijak se od lidí neliší, cítí, myslí, mají vzpomínky a jsou smrtelní. Ale ne vždy je tak druzí chápou...

JF Sebastian: Show me something!
Roy: Like what?
JF Sebastian:
Like anything!
Roy: We're not computers, Sebastian. We're physical.
Pris:
I think Sebastian, therefore I am.

Cogito ergo sum: "Myslím, tedy jsem" je nejpodstatnější myšlenka prvního racionálního dualisty a průkopníka novověku - Reného Descarta - nezní vám to jméno povědomě? (Descartes - Deckard) Filmový Deckard pronáší na adresu Raechel tento komentář: Pochybovat? Jak může vědět co to znamená?

Descartova myšlenka je taková, že pokud mohu pochybovat, pak zcela určitě musím existovat, je to důkaz mého bytí. Nemůže-li někdo pochybovat, jakoby nebyl: pak už je pohou věcí, nikoli člověkem.
Podle Descartovy teze jsou replikanti vlastně stejného druhu bytí jako člověk - jsou rozprostraněni v protoru (res extensa) a rozvažují (res cogitans) - mohou také pochybovat a klást existenciální otázky - jen umírají dříve a fakt jejich smrtelnosti je pochopitelně znepokojuje, stejně tak jako nás, pokud se tuto důležitou otázku nesnažíme zaplašit a zamést pod koberec. Toto zakrývání si faktičnosti vlastní smrti považuje jiný myslitel, Heidegger, za příčinu úpadku autentičnosti a jedinečnosti člověka, protože podle něho jedině smrt je v nejpravějším smyslu slova naše vlastní: jedině tu nám nikdo vzít nemůže, vše ostatní je vypůjčené. (Everything's borroughed, zpívá Scooter) Člověk si tedy nechce připustit vlastní smrt, protože se bojí a nechce svému strachu čelit, ale utíká od něho směrem k zaneprázdněnosti, stává se součástí masy, už není opravdovým, autentickým, jedinečným já - jakým by být mohl od okamžiku narození. Vzdává se nevědomky svého potenciálu a začíná se proměňovat v pouhou věc. Abych to shrnul: podle Descarta je lidské bytí charekterizováno schopností pochybovat, podle Heideggera jedinečností naší smrti, kterou nám nikdo nemůže vzít, je to naše nejryzejší vlastnictví.

Zdá se vám, že replikanti v Blader Runnerovi nesplňují obě podmínky? Naopak ten, kdo o ničem nepochybuje (Deckard) a kdo si zakrývá fakt vlastní smrti, ten je v určitém smyslu artificial, umělý, ne zcela lidský, humánní.

Rozdělení na replikanty a lidi je tedy jen zdánlivé, jako rozdělení na lidi bílé a černé rasy, na árijce a židy, je to nálepka, která má přesvědčit zabijáka, že to, co dělá, není nemorální. Stejně tak své svědomí konejšili američtí kolonizátoři, pro něž indián nebyl člověk, ale zvíře, stejně tak černošský otrok nebo žid v nacistickém německu. V Blade Runnerovi najdeme analogii ve slovech šerifa (Captain Bryant), v jehož myšlení se od dob divokého západu a čistek SS nic nezměnilo:

"The fourth 'skin job' is Pris. A basic pleasure model. A standard
item for military clubs in the outer colonies."

Označit člověka za ne-člověka jen odpornou racionalizací vedoucí k jeho zabití. Nic víc.

Na symbolické úrovni jsou lidé replikanti a replikanti lidé. Všichni jsme lidé, všichni jsme na téže lodi, "jsme téže krve - ty i já". Dokud tato myšlenka neprostoupí skrz naskrz lidstvem, dokud budou jedni tzv. "dobří" a druzí tzv. "zlí", budeme mít vždy po ruce morální záminku a motiv ty druhé vyhladit - "poslat je na odpočinek". Jedině tímto rozdělením je možné ospravedlnit agresi směrem k jiné lidské bytosti. Každý zabiják, stejně jako Deckard, musí sám sebe přesvědčit, že patří k jinému druhu, k jiné rase, než jeho oběť. Blade Runner lze číst jako poselství o toleranci k lidské jinakosti v multikulturním světě.

V knižní předloze mají Pris i Rachel identický vzhled: stejná série, Nexus 6. Ve filmovém přepisu však se jejich zevnějšek výrazně odlišuje. Pris, model určený pro potěšení ve vojenských klubech, se narodila (byla spuštěna do provozu) 14. února - na Sv. Valentýna.


Rachael - femme fatal



Vše se však zkomplikuje, když se Deckard zamiluje do replikantky Rachael. To už je klasické noir love-story. Osamělý detektiv a ztracená kráska biblického jména s rudými rty, obaleni dýmem cigaretového kouře za zvuku saxofonů, něžné prsty klouzající po klapkách piana...

Jde o lásku mezi člověkem a robotem? Jde o lásku dvou replikantů nebo dvou lidí?

Jestli jste se nechali nachytat mou řečnickou ou otázkou, pak jste nepochopili, že žádné dělení na lidi a replikanty není možné, že právě toto rozdělení je nelidské. A Deckartův přístroj provádějící psychologické vyšetření očních pohybů (Voight-Kampff test), který rozhodne o tom, kdo je a kdo není člověk, má v sobě cosi mengelovského. Kdokoli je podroben výslechu, je proměněn v pouhý něživý objekt. Je tímto způsobem možné pochopit subjektivitu, život, bytí? Ona velká tajemství? Pokládá věda správné otázky? Nebo nám v předem sestavených dotaznících nakonec vyjde to, co si výzkumník přeje slyšet? Test samozřejmě poskytuje variabilitu odpovědí - ale není už směr otázek podmíněný hodnotami, ve které výzkumník věří? Není tzv. objektivita právě to, co činí z lidí pouhé stroje? Samotné tázání někoho je formou moci. Adekvátní formou moci je také možnost na položenou otázku neodpovědět.

Rachael: You know that Voight-Kampff test of yours. Did you ever take that test yourself?

(silence)

Deckard?


(he fell asleep)

Jinými slovy se Rachael Deckarda ptá, - a vy pane, který jste změřil, že já člověk nejsem - vy jste člověk? Deckard však místo odpovědi usne.

Ne, neudělal si voight-kampffa, a proto potřebuje trknout náhodně položeným origami na chodbě u výtahu. To mu otevře oči - ale až v samozném závěru filmu.


Rozhovor s Riddley Scottem a sen o jednorožci

Jsem replikant? Co jsem? Co nebo kdo je ona? Proto jsem se do ní zamiloval? Vraždil jsem živé bytosti jako jsem já sám? Komu vděčím, za svůj život?

Lze míru humanity změřit vyšetřením pohybů oční rohovky?
Když se Deckard Bryanta dotáže na testovací přístroj: "But if the machine doesn't work?", Bryant se jen zmateně zatváří a zklopí hlavu k zemi.


Vangelis: Memories of Green(Kliknutím na tlačítko vpravo dole lze přehrát další videa)



Lze krásu člověka, jehož milujeme vtěsnat do psychologického testu? Nestávají se z těch, kdo člověka analyzují sami stroje? V které chvíli přestáváme být lidmi a stáváme se stroji?

V Rachael můžeme vidět animu, hrdinovu vnitřní ženu, k níž se nejprve chová cynicky, jedná s ní jako člověk s neživým strojem, přičemž jediný, kdo se chová jako stroj, je on sám.

Rachael: You think I'm a Replicant, don't you? (silence) Look. It's me with my mother. (Rachael holds out a photo but Deckard ignores it)
Deckard: Yeah? You remember when you were six? You and your brother sneaked into an empty building through a basement window. You were gonna play doctor. He showed you his. When it got to be your turn, you chickened and ran. Remember that? Have you ever told anybody that? Your mother? Tyrell? Anybody, uh? You remember the spider that lived in a bush outside your window? Orange body, green legs. You watched her build her web all summer. Then one day there was a big egg in. The egg hatched.
Rachael: The egg hatched. And hundreds of baby spiders came out. And they ate her.
Deckard: Implants. Those aren't your memories, they're somebody else's. They're Tyrell's niece's.
(silence, Rachael fighting her tears)




Deckard a Rachael: dvě ztracené lidské bytosti, které si navzájem poskytují naději? Kteří netuší, v který den nastane jejich čas "vyřazení"? --

To jsme my všichni.

Člověku bez Boha zbývá jediná spása v podobě lásky. Je to nebo není klišé?






Číslo 4 a 5

Four, Five... Stay alive.

Krátce poukážu na symboliku těchto čísel. Původně jsou to čtyři replikanti, které má Deckard zabít. Čtyřka je symbolem hmoty, hmotně chápaného vesmíru složeného ze čtyř živlů, země rozprostraněné do čtyř světových stran atp. V tomto vesmíru však není místo pro vývoj, jen pro neustálou změnu probíhající podle pevných přírodních zákonů.

Pětka oproti tomu odpradávna symbolizuje člověka, ducha, rozvoj, kreativitu. Je to číslo renesančních myslitelů, je to symbol transcendence hmoty. Pátý prvek, pátý element (éter či buddhistické prázdno?), je to cosi, co dává nad tím vším, co vidíme a cítíme našimi smysly, tušit "něco víc", je to ono cosi nad námi nebo v nás, v co věří téměř každý člověk. Můžeme to nazvat duše? Nebo je toto slovo dnes již nemoderní?
Deckard má vyřadit čtyři replikanty. Pátá, Raechel, mu zachrání život. Jako jediná na konci přežije.

Six, seven... go to hell or go to heaven.


Děti z ulice

Tuto nepatrnou scénu, kdy děti rozebírají Deckardovi auto, nebudu příliš analyzovat, jen poukážu na úzkou podobnost mezi tímto filmovým obrazem a obrazem daleko starším, jenž namaloval Pieter Brueghel starší. Podotýkám, že děti ve filmu se belhají úplně stejným způsobem a pokřikují na sebe něco v němčině. Tento obraz byl ve filmu pravděpodobně použit záměrně. Takových sugestivních scén, dotvářejících vizuálně-auditivní svět Blade Runnera k uhrančivé působivosti (v dokonalé jednotě s Vangelisovou hudbou a bohatou škálou zvuků), je ve filmu mnoho - např scéna s jezdci na kolech. Děti jsou čtyři. Rozkládají Deckardovi auto, jeho schránku, v níž se pohybuje. Připomínají napjatý tikot hodin mezi námi a naším stářím popř. nemocí a zmrzačením. Úzce vyměřený čas, který je třeba využít, než se naše tělo (schránka) rozpadne a rozloží se zpět na čtyři elementy. Buddha hovořil o čtyřech formách utrpení, jimiž se žádný člověk nemůže vyhnout: zrození, stáří, nemoci a smrti.

Jakési liščí ohony na Brueghelových mrzácích jsou prý i pro dnešní historiky umění záhadou.




J. F. Sebastian


Kdo je to J. F. Sebastian? Nebohý mladík, který trpí zrychleným stárnutím. Svou osamělost vyplňuje společnostmi roztodivných hraček. Okouzlen Pris a Royem - těmi velkými a krásnými lidmi - stane se spojnicí, která je přivede ke stvořiteli Tyrellovi. Neschopen navázat vztah, žije ve společnosti svých elektronických oveček. Chápe tyto ovečky lépe než kdokoli jiný: tím, že také rychle stárne, příjmá jejich úděl; sám se stává elektronickou ovečkou. Přestože každý den chodí se stvořitelem Tyrellem hrát šachy (tj. je velmi inteligentní), nikdy mu nepoloží klíčovou otázku své existence, nikdy se nevzbouří, zůstává pokornou ovečkou. Každý den chodí do práce a doma ho vítá svět "elektronických hraček". Není divu, že stárne rychle, jeden den utíká jako druhý. Stárne, ale nemoudří, a tak zůstává věčně přestárlým dítětem. Kolik Sebastianů žije mezi námi?


Všudypřítomný symbol oka



Nejenže je vizuální magie Blade Runneru protkána záběry na oko, v němž vidíme šlehat exploze velkoměsta, oko se stává i jakýmsi symbolem pátrání replikantů po svém původu, po hledání své subjektivity: svých vlastních očí, kterými vidí svět kolem sebe, svého vědomí. Nejprve navštíví očního "designéra", který navrhl jejich oči. Ten jim však uspokojivou odpověď po jejich původu neposkytne. Když se jim podaří proniknout až k "vyššímu stvořiteli" Tyrellovi, Roy, jako nevděčný syn, vymáčkne svému otci - obě oči.
Se zavřenýma očima je žít snadné, nechápat nic z toho, co vidíme...
Otevřené oko naopak symbolizuje touhu chápat a poznávat. Pamatujete na scénu, v níž si Roy nasazuje dva pinpongové míčky jako oči...?
Oči v Blade Runnerovi symbolizují schopnost pokládat otázky.

V prostředí mrazírny u designéra očí, který pronese ...That's my eyes!... Roy po pár okamžicích naváže ...Yes, Questions.

A proč Roy zamáčkne svému stvořiteli oči? Protože pochopí, že sám "stvořitel" nic nechápe, a nezasluhuje si tedy žít, nezasluhuje si vidět. Tyrell byl pouhým mechanickým stvořitelem - konstruktérem, který nemohl uspokojit Royovu touhu po absolutním poznání.

Je možné, že v pozadí tohoto hledání stojí otázka: co můžeme najít, jak hluboko můžeme ve svém tázání po svém původu proniknout, budeme-li se stále jen ptát ze sebestředné pozice Já (Eye/I)?
Symbol oka vzbuzuje tyto otázky: je to nejpodstatnější v našem životě okem postřehnutelné? Je oko oknem do duše?

Čí oči to jsou, které nás provázejí celým filmem? Jsou to oči Tyrella, který se na svět dívá ze své pyramidy? Oči stvořitele pohlížejícího na své stvoření?

Nebo jsou to oči Deckarda? Poznáme podle nich (jako to umí Void-Kampff test), zda je člověk nebo replikant? Rozšiřuje se jeho rohovka podle emocionálních reakcí?

Symbol oka souvisí s hledáním pravdy a poznáním, s odhalením pravdy o našem původu. Pro replikanty mají oči zásadní význam: 1) odhalením pohybů jejich očí se rozhoduje o jejich životě a smrti, a 2) zatímco mnoho vzpomínek mají implantovaných a ty z nich dělají pouhé umělé hračky (jaké má Sebastian ve svém bytě) - to, co viděli na "vlastní" oči, jim nikdo vzít nemůže. To, co viděli na vlastní oči je podstatou jejich identity a hrdosti, ale také smutku, protože takové poznání je nesdělitelné.

If only you could see what I've seen with your eyes...

zasteskne si Roy designérovi očí, potažmu svému stvořiteli. Nepatří jim vzpomínky implantované stvořitelem, nepatří jim ani oči, nepatří jim ani bio-mechanická těla; to vše je propůjčené; to jediné opravdové, co jim patří, je krása světa, kterou proměnili ve své jedinečné vzpomínky. Na základě nich mohou prohlásit, že nejsou jen hračkami a otroky v rukou svého pána, že jsou tím, co má legitimní právo na svou existenci: svébytným já - I / eye.

Oko a vidění je symbolicky spojené se světlem a elementem ohně. (Zmiňuji Roye jako příklad člověka ohnivého elementu). Royova smrt v deštivé noci je naopak spojená s tmou, vodou, smírem a odevzdáním. Oko, které agresivně a velkolepě pátralo po své nesmrtelnosti (...and you have burn very very brightly, Roy), se pokojně zavírá přijetím smrti. Když Roy Batty umírá, jeho nejsilnější vzpomínky jsou čistě vizuální:

I've seen things you people wouldn't believe.
Attack ships on fire off the shoulder of Orion. I watched c-beams ...
glitter in the dark near Tanhauser Gate. All those ...
moments will be lost ...
in time, like tears ...
in rain.

Thomas Karantinos: Eyes in Blade Runner





Tajemný Gaff


Gaff je velmi důležitá postava, přestože se mihne jen v několika scénách a moc toho nenamluví. (A když už, tak ve "staromaďarštině".) Přichází vždycky náhle. Vždycky Deckarda překvapí, náhle mu zaťuká na jeho rameno svou hůlkou, když by raději sosal své sushi. Jakoby z dálky komentuje jeho příběh a zřejmě toho ví víc, než-li tušíme. Je vždycky o krok napřed. Gaff je tvůrcem všech tří origami: slepice, člověka a jednorožce. Je tvůrcem symbolů. Těmito symboly předznamenává budoucí vývoj příběhu. Ví, co se stane, ví, co Deckard udělá. Není to pouhý poslíček průměrného šerifa Bryanta, který neumí nic než vyštěknout "Bryant". To je jen plášť, maska, hra, za kterou se skrývá. Vždyť je-li v Blade Runnerovi někdo, kdo o Deckardovi ví, že je to replikant, pak je to zcela určitě Gaff. Gaff je také ten, kdo ví o Deckardově vztahu k Raechel a nechává je spolu odejít. Musel navštívit Raechel v nejzranitelnějším okamžiku, když spala v Deckardově bytě, a zanechal před jejím dveřmi origami jednorožce. Jako odpověď, jako hádanku. Gaff před Deckardovem otvírá cestu k poznání jeho tajemství. Ale nehovoří slovy, hovoří symboly - skrze origami - protože předmětem jeho sdělení je mystérium.

Gaff je zobrazením archetypu šamana, čaroděje, mága. Vizuálně je to podkresleno hůlkou, atributem čaroděje, o níž se Gaff při chůzi opírá. V analytické psychologii je čaroděj jednou z mnoha podob univerzálního ducha, jenž se nazývá moudrý stařec a v příbězích na sebe může brát libovolnou podobu. S moudrým starcem Gaffa spojuje 1) náhlost a nečekanost, s jakou se vždy zjeví na scéně, 2) jeho odpovědi a rady nemusíme pochopit hned, je to cosi, co před našima oči projde nevědomky, a teprve později v naší duši vyklíčí v zázračné "aha!", 3) stejně jako se v našem životě moudrý stařec zjevuje naším vnitřním hlasem, stejně tak hrdinovi filmu rezonuje v uších jako ozvěna. Možná, že symboly neklade do cesty jen hrdinovi, ale i nám.

Komentuje z dálky a blízka hrdinův příběh podobně jako vypravěč-šaman v Barbaru Conanovi, jehož hlas nás uvádí do dávného příběhu za dunění bubnů.

Gaffova úloha v příběhu lze přirovnat k úloze žolíka v balíčku karet. Je v systému, ale i mimo něj. Formálně je to pouhý Bryantův poslíček (jako když žolík zastupuje třeba křížovou trojku), ale vnitřně je to prostě žolík - joker - šprýmař. Nebere svou roli vážně. Je to čaroděj, co zrovna mimochodem pracuje jako poslíček.
Jinou podobu jokera nazývali severoameričtí indiáni Heyoka - je to archetyp moudrého blázna spojovaného symbolicky, v magické rovině, s kojotem. Moudrý, univerzální duch na sebe z čiré legrace bere podobu plíživého, šedého kojota, kterého máme tendenci podceňovat, když ho srovnáváme s důstojností vlka. Nenechte se oklamat, zdání klame, to cenné je snadno přehlédnutelné, není pro každého k mání: to o holi belhající poslíček - šaman - kojot moc dobře ví. Jen s Vámi hraje svou hru. Své žolíky. Jen místo karet klade za dveře - papírky z origami.

Gaff je žolík, kterého si můžeme vytáhnout i po skončení filmu. Anebo ho můžeme přehlédnout. Ne každý si při hře vytáhně žolíka. That's the lucky one.
Napadlo vás někdy, proč byl za poslíčka, jenž má být rychlý, lehkonohý a v řeči obratný (v řecké mytologii Hermés), vybrán někdo, kdo mluví staromaďarsky a příšerně kulhá?







Roy Batty jako "záporák"




A nyní k třetímu klišé, které film zdařile překračuje: hrdinův protipól, jímž bývá tzv. "záporák".

Roy Batty. Jaký je jeho motiv? Bolestně si uvědomuje svou smrtelnost. Na rozdíl od Deckarda, který se prožívá svou polotemnou existencí ode dne ke dni, dávaje si den co den své oblíbené suši v čínském bistru. Toho otázka vlastní smrtelnosti dosud nenapadla. Nenapadlo jej ani, čím by měl svou šedou existenci mezi večeří v sushi baru a smrtí vyplnit: jen si vydělává na živobytí - jako lovec lebek, jako řezník. Ne tak Roy. Ano, nebyl to zrovna vzorný chlapec z nedělní školy. Má za sebou pěknou zásobičku hříšků. Ale je to člověk, který se ptá, který nepřijímá svůj smrtelný úděl; nechce se spokojit se statusem ovce, jdoucí na porážku. Proto navštíví svého stvořitele, imaginárního Boha otce, šéfa korporace Tyrella. Ptá se ho, symbolicky řečeno, na svůj smrtelný úděl, ptá se, jaký to má všechno smysl. Je jako lev, který vykročil ze stadia ovce (jak o tom mluví Nietzsche) a nebojí se povstat proti svému stvořiteli.

Stvořitelovy monstrózní brýle symbolizují jeho distanci, s níž pohlíží na své stvoření. Odkazují k představě Boha jako prvotního hybatele (jak jej chápe Aristoteles), který stvořil vesmírné zákony, ale již není schopen zasahovat do jeho chodu. Lze pochopit, že k takovému neosobnímu "stvořiteli" a otci, pocítí vášnivý Roy Batty nenávist.



Šachová partie se nevztahuje jen k otázce souboje lidské a umělé inteligence. Je to symbolický souboj bílých a černých, dobra a zla, života a smrti. Následující fakt je méně známý, ale podtrhuje genialitu detailu, s níž je Blade Runner vytvořen. Jedná se o tzv. Nesmrtelnou partii známou z dějin šachu. Bílý (Roy) nejprve obětuje dvě věže. (To je poměrně iracionální rozhodnutí, ale právě jím se tato partie stala efektní, virtuózní a nesmrtelná). Tím vyláká černou dámu mimo území, kde by mohla chránit krále. Dále bílý obětuje dámu, černý ji nemůže nevzít. Černý (Tyrell) se ocitá v obrovské materiální převaze, ale nestihne již čelit super rychlému ataku dvou bílých jezdců a střelce a vzápětí dostává mat. Královna je příliš daleko. Roy nesmrtelnou partií zvítězil nad svým stvořitelem a získal si tak jeho respekt.

Ve dvou obětovaných bílých věžích můžeme vidět mrtvé replikanty Leona a Zhoru. V černém králi můžeme číst metaforu Tyrella, v černé dámě Rachael, jeho "neteř". V bílém střelci J. F. Sebastiana, který k Tyrellovi přivedl Pris a Roye - dva bílé jezdce (knights). Deckard odpovídá černému střelci (bishop), který se spolu s černou královnou (Raechel) ocitají na druhé straně šachovnice - tzn. na straně replikantů. Tyrell zůstáne nechráněn. (Obrázek šachové partie na wikipedii).

Poté scéna pokračuje dialogem:.


Tyrell: I'm surprised you did not come here sooner.
Roy: It's not an easy thing to meet your maker.
Tyrell:
"And what can he do for you?
Roy: Can the maker repair what he makes?
Tyrell:
Would you like to be modified?
Roy:
I had in mind something a little more radical.
Tyrell:
What, what seems to be the problem?
Roy:
Death." Tyrell: Death? Well, I'm afraid that's a little out of my jurisdiction.
Roy:
I want more life, Father!" ( vyslovuje jako "fucker!")

Nejvyšší autorita, k níž se mohl obrátit, mu však nedává uspokojivou odpověď. Roye ovládne nahromaděná nenávist. Rozmáčkne svému stvořiteli lebku a vymáčkne mu oči. Teprve teď zasadil černému králi mat.

Stává se vyhancem bez stvořitele. Je odsouzen nalézt svou vlastní existenciální odpověď. Mechanický stvořitel, prvohybatel, mu neposkytl poznání, po kterém jeho "oči" toužily. Přestal věřit v nebe a peklo jako trest a odměnu. "Bůh je mrtev," praví Nietzsche - Zarathrustra, v okamžiku kdy Tyrellovo tělo chládne. Éra biomechanického Boha skončila. Racionální věk, který započal Descartovým Cogito, ergo sum, musel zákonitě během pár století později dospět ke smrti Boha. Nietzchova slova "Bůh je mrtev" však nejsou pouhou proklamací ateismu - spíše říkají: pohleďte, co z vašeho tzv. Boha zůstalo - pouhá neživá mechanická, racionální konstrukce - vaše víra už není živá. - Vaše víra zemřela. Tyrellova smrt tedy není symbolem ateismu, ale zánik určité mechanické představy tatínka - Boha - konstruktéra, který odměňuje a trestá.

Roy působí ve srovnání s Deckardem jako nadčlověk. Je v jakémsi smyslu dokonalejší než člověk, stejně jako celá série Nexus 6. Spolu s Pris tvoří démonický protipól Deckarda a Rachel, kteří jakoby právě vypadli z nějakého "noir filmu". On to ale je noir-film! namítnete. Ano, ale překračuje sám sebe, svůj žánr, dodržuje klasickou zápletku o detektivovi, krásce a zlých replikantech, kteří se vzbouřili a přiletěli na Zem, ale v jádru ji obrací naruby, protože obashuje i hlubší rovinu. Právě toto vnitřní napětí s nekonečnou hloubkou, do níž se můžeme všemi svými smysly zanořit jako nůž do rozehřátého másla, z něj činí kultovní záležitost.



Roy Batty si vychutnává souboj s nebohým Deckardem jako kočka s myší. Své existenci však propůjčí smysl tím, že svému úhlavnímu nepříteli daruje život. Jaká velkodušnost! Byl by jí schopen i Deckard?



Roy Batty se tím z Lucifera stává Prométheem.

Třetí porušení klišé: "Záporák je poražen hlavním hrdinou".

My tu totiž máme dva hrdiny. Hlavní hrdina Deckard je hrdinou ve smyslu ústřední postavy děje, zatímco zdánlivě vedlejší, záporná postava (Roy Batty) je ve skutečnosti mýtickým hrdinou (Luciferem - Prométheem), který nejen svými schopnostmi a silou, ale i lidskostí udílí Deckardovi ohromnou lekci. Filmový noir-hrdina Deckard nezvítězil nad "synem zla", ale obdržel lekci lidskosti. (Od mýtického Promethea, Ježíše, uvězněného v kůži replikanta.)

Proto Gaff komentuje jeho výkon slovy: "You've done a man's job, sir!" [Práce hodná muže/člověka, pane] - což Deckardovi i nám musí znít spíše ironicky. Pro svět, který ho vidí nad mrtvým replikantem, se ze souboje vrátil jako vítěz. My, kteří jsme byli svědkem jeho souboje, víme, že dostal za vyučenou. Umírající Roy Batty mu otevřel oči. Spící Deckard se začíná probouzet. Začíná tušit, že věci se mají jinak, a my také.
Nejvyšší autorita Boha a církve padla (Tyrellova smrt), ale to nezabránilo Člověku, aby v sobě tváří v tvář smrti a úhlavnímu nepříteli, nerozevřel křídla altruismu a oběti, aby překročil sám sebe. To Deckard nikdy nedokázal. Vraždil jako stroj. Jeho způsob sebepřekročení odpovídá pouhému přírodnímu instinktu, jímž se řídí každý člověk: zamilovat se a vykročit tak z prázdnoty své osamělosti. Nicméně jeho vývoj spočíval v tom, že připustil, že může milovat jinakost, že může milovat replikantku. To byl jeho první krok k proměně. Deckard se naučil milovat jednu krásnou ženu. (Když se podíváte na záběry s Sean Young - bylo to opravdu tak těžké?) Roy naopak daroval život tomu, kdo jej o všechny milované připravil!

Replikant, monstrum, které vyje jako vlk, nám všem udílí lekci lidskosti o tom, jak se chovat ve světě, kde Bůh je mrtev.

Jeden z motivů, jímž se film zabývá, je otázka přijetí vlastní smrtelnosti. Teprve přijetí faktu smrti nás může vést k otázce, jak tento život, za nedlouho končící smrtí, vyplnit, jaký mu dát smysl. Lucifersko-Prométheovský Roy tak učinil jakousi formou humanismu, který překročil víru v náboženskou nebo morální autoritu, a právě tím se jeví tolik krásný. Navíc je to jeho vlastní způsob řešení situace, v níž se ocitl; nikoho nenásleduje; ničeho tím sám pro sebe nedosahuje. A snad proto se mu dostane "spásy" symbolizované holubicí, jež mu vzlétne z dlaní.


Nietzschova tři stádia lidského vývoje

Podle Nietzscheho má vývoj člověka tři fáze - prvním je velbloud (přeneseně ovce), stádový tvor, který duchovně spí a poslušně vykonává příkazy autorit, navíc žije v neustálém strachu.

Quite an experience to live in fear, isn't it? That's what it is to be a slave!, říká Roy Deckardovi, když se hra obrátí a z lovce se stane štvaná zvěř.

První stadium má ve filmu Blade Runner analogii v origami slepice na začátku filmu, kdy Bryant Deckardovi dává za úkol "vyřadit" 4 "kůže" (s Rachel nakonec 5) a Deckard to neodmítne, protože "nebýt policistou znamená dnes nebýt nikdo" - nechce ztratit tvář, sociální status, personu.

Druhou fází je stadium lva. Člověk se vzepře proti všem autoritám a odmítne úděl ovce, odmítne smrtelnost, odmítne Boha. Stejně tak učinil Nietzsche. Lev zavrhne všechny hodnoty a ocitá se v čiré samotě, proti celému stádu i jeho nahaněčům - vlkům, kterým se zde říká Blade Runners. Společnost nemůže dovolit, aby se z lidí stávali lvi, protože její moc stojí na pokorném strachu ovcí, které jsou snadno ovladatelné: stačí pár vlků, kteří naženou strach. A kteří sami provádějí pouhé příkazy svých šéfů (Bryant), takže na tom nejsou o nic lépe než ovce. Avšak v našem příběhu se ukáže, že lev je silnější než vlk, dokonce se diví jeho slabosti, neboť jeho pověst ho už předcházela:

Not very sporting to fire on an unarmed opponent. I thought you were supposed to be good! Aren't you the good man? Proud of yourself little man? This is for Zhora. This is for Pris.

Stádium má lva ve filmu najdeme ve druhém origami, které Gaff vyrobí: je to origami člověka s vystupujícím falem.

Třetí fází je podle Nietzscheho stadium dítěte. Nevinného, celého, svatého, hravého - toho, jenž život a smrt neodmítá, ale příjmá. Dítě říká bezpodmínečné ANO. "Ano otče, ano živote, ano živote a smrti v celé tvé nejistotě, chvění, osamělosti... Ano výzvo, kterou příjmám do svých dlaní." Je to existenciální, bytostné přitakání existenci poté, co člověk provedl vzpouru proti všem hodnotám.

Stádium dítětě je ve filmu symbolizováno třetím a posledním origami, které se objeví až v závěru filmu - je to origami jednorožce. Pokud porovnáme origami člověka na začátku a origami jednorožce na konci, všimneme si, že vystupující falus u figurky člověka se u jednorožce proměnil v roh vystupující nyní z hlavy. Může to odkazovat k symbolice obrácení sexuální energie, libida, či energie šakti, jak to nazývají Indové, směrem vzhůru, k transcendenci, k osvícení. Jednorožec je symbol čistoty. Je to zvíře, které je čisté, přitom nepřišlo o schopnost disponovat sexuální dynamikou; jeho sexualita byla proměněna, transformována do vyšší roviny. Je v tom cosi zázračného, stejně jako když Deckardův jednorožec ladně běží lesem. Je to implantovaná vzpomínka androida? Nebo je to vrozená pra-představa člověka? Jaký je v tom rozdíl? Všichni jsme stvořené bytosti.




Je svatý a dokonalý právě tím, že už v něm není žádné ne - tak praví Mistr Eckhart. Avšak aby se z ovce (slepice, velblouda - je jedno jaký symbol poddajnosti a stádnosti použijeme) mohlo stát dítě, musí projít stadiem lva, který svou agresí uvolňuje bezpečný prostor, v němž může teprve křehké dítě povstat. Stádium lva je nutné, ale nikoli konečné. Roy (král) prošlel všemi fázemi až do konce. Umírá královsky, jako Ježíš Nazaretský: tato scéna patří mezi nejdojemnější. Rozezní nás čistá a pokorná odpověď na otázku, kterou jsme od začátku filmu hledali: co je to lidskost? Co je to humanita? Nyní ji cítíme v Royově gestu.

*

Kam došel Deckard? Náš starý vlk? Odpráskl pár kůží, zamiloval se do androidky, která mu zachránila život, sebral origami a nastoupil do výtahu. That's all. That's all? V hlavě mu zní otázka, která tam zní i nám. V položení této otázky a probleskování obou hrdinských rovin (mýtické a filmové) zároveň tkví kult jménem Blade Runner, v originále Philipa K. Dicka: "Do androids dream of electronic sheep?" [Dovedou androidé snít o elektronické ovečce?] Kdo nebo co je ona ovečka? Tušíte?

I my zakončíme náš esej kultovní otázkou, která, jakmile tento film jednou uvidíte, ve vás bude znít už napořád:

"It's too bad she won't live, but then again, who does?"

(echo)


26 komentářů:

Dave de Sade řekl(a)...

Tenhle tvůj článek jsem samozřejmě četl, jako jeden z prvních od tebe vůbec, protože fenomén Blade Runnera můj reálný život prostupuje opravdu hodně (a nejde jen o Rachel ;) a tak nějak - společně s Ubikem - skrz knihy a tento film od P. K. Dicka vnímám realitu.

Ale díky za upozornění na mém blogísku, chtěl jsem se k tomu vyjádřit vlastně.

1) Za nejzajímavější považuji řeč symbolů. Samotný fakt, že jsem film viděl asi tak třicetkrát, že ho miluju a znám zpaměti, ve výsledku nic neznamená, když "jsem prostě blbej" a mnoho tebou vypíchnutých výkladů symbolů tam prostě nevidím. Napadá mne tedy otázka - pokud existuje někdo blbej a nevidí to tam, může existovat někdo "moc chytrej", že uvidí ve filmu významy, které tam autoři nezamýšleli? Je možné považovat nechtěnou akci brát stejně vážně, jako zamýšlenou akci - co se významu symbolů týče?

2) Koupil jsem si nedávno Final Cut - je to fakt paráda - ale nejvíce zajímavý je bonusový disk, kde je snad pětihodinový dokument film o filmu. Zkouknul jsem to nakonec celé a... je to hodně zajímavé. Jaký byl původní záměr filmu, jak neměli prachy a museli škrtat, redukovat, nahrazovat... jak neměli skoro žádný scénář, na kterém by se shodli a každý do něj psal ty svoje hlášky, aby to nakonec bylo vlastně nekonzistentní... zkrátka že aspekt náhody a nerozhodnosti autorů musel určitě hrát obrovskou roli v nechtěné symbolice, o které hovořím v bodu 1 - o symbolice, kterou si tam vložili sami fandové (konec konců to postihlo i Matrix) - věděl jsi například, že se Deckard s Rachael v prvním nástřelu scény pomiluje takřka pornografickým způsobem? Na tom bonus DVD to je, má fakt dobrý prsa :P.

3) Nebylo by od věci se podobně podívat i na originální knihu - přímé srovnání je nesmysl, ale podobně pojatá sonda by nebyla od věci.

Vojtěch Franče řekl(a)...

Dave, děkuju moc za komentář. Vím, že jsi na věc odborník a že se tě bytostně týká.

Já myslím, že nejde o to, co autoři zamýšleli, protože každé správné dílko překračuje svého tvůrce a žije si vlastním životem. Pak si myslím, že neexistuje jedno správné vidění nějaké věci nebo filmu, ale právě že každý to uvidí svýma očima svým vlastním způsobem. Na internetu existuje stovky a tisíce textů na téma Blade Runner a to, že autoři většinu věcí, které tam pak někdo objevuje, nezamýšleli, je téměř jisté. Včetně strašně složitých kabalistických dekódovaní jmen všech postav převodem na čísla podle hebrejské abecedy (které nevím, proč, seděly - u Rachel vyšlo něco jako "uvězněná" atd).

Nejdůležitější je to, že právě některé symboly se objevují jedině nechtěně - například když někdo psychoanalyticky rozebírá Foglara a nachází tam strašně zajímavé věci o sexualitě, homosexualitě, narcismus apod. - tak je naprosto jisté, že Foglar tam tydle symboly nevkládá záměrně. Přesto je tam lze vidět. A právě po tom pátrat je zajímavé hledání - co je pod povrchem něčeho, co působí zdánlivě nevinně a jednoduše? Někdy chodíme toutéž ulicí každý den, a nevšimneme si toho, čeho si všimne japonský turista.

Něco jiného ale je, když bych psal něco, co už s Blade Runnerem nemá nic společného a rozvíjel jen své vlastní představy. Procházel jsem si několik anglických "analýz" Blade Runnera a sledoval jsem co se opakuje, co mi přijde zajímavé a řek bych, že jsem vypíchnul jen pár symbolů z té celé nekonečné řady, které se v Blade Runneru dají nalézt. Zaměřil jsem se na to co je PRO MNĚ (subjektivně) podstatné. Podle mě nejde o to, že by někdo byl blbej a někdo chytrej, ale že se na tutéž věc díváme z jiného úhlu pohledu a proto může být zajímavé se o tom bavit... o konkrétních symbolech, jak se jeví tobě, mně nebo někomu jinému. Blade Runner je jako báseň, barevné sklíčko, která odráží světlo takovým způsobem, jak na něj posvítíš. Tak je to s každým dobrým filmem nebo uměleckým dílem. Některé roviny vyvstanou až ve srovnání s něčím vzdáleným. Své interpretaci dávám záměrně určité vyznění, něco zdůrazňuju, něco nezmiňuju vůbec. Je tam toho mnohem víc, než sem stačil říct. Ale symbolika Roye - Ježíše - Prométhea se mi zdá doočíbijící (už ty okatě propíchnuté ruce). Jaké symboly tam podle tebe vůbec nejsou ?

Nepochybuji o tom, že Rachel uvídíš já a ty jinýma očima... určitě ji budeš znát líp.. znamená to ale, že si nemůžu všimnout něčeho, čeho sis ty nevšiml? - A naopak?

2) :D No tak to bych rád viděl!

3) Knihu jsem četl (v češtině), ale jelikož mi film přišel určitým způsobem lepší, ucelenější, vizionářštější, s určitějším vyzněním, zaměřil jsem se na něj. Beru to jako dvě různá díla, která žijí samostatným životem.

Dave de Sade řekl(a)...

1) Tak samozřejmě, že tam každý vidí to svoje, to subjektivní. Samozřejmě, že Foglar měl problémy s homosexualitou a mnohdy nechtěně to tam vyplouvá na povrch. Ale spíš se na to chci dívat trochu s odstupem.

Ridley Scott natočil fantastický film, do kterého dal A, B, C a D. Fandové tam pak subjektivně nacházají třeba E, F, G a H. A teď je otázka - je autor díla zodpovědný i za nezamýšlené sdělení? Určitě za to je (i zpětně) zodpovědný (viz. obal na hru Die Hard http://www.mobygames.com/game/die-hard ), ale nejsem si už jistý, jestli chválu či úctu napřít spíše směrem k autorovi nebo spíše směrem k fanouškům, který nechtěný symbol objevili / vytvořili.

Tím jsem samozřejmě nedemonstroval nic, s čím bych s tebou nesouhlasil. Ono přesně jak jsi napsal - jenom to, že něco / někoho znám neznamená, že vím všechno a určitě si všimneš něčeho, co já ne - a naopak. Stejně tak mohl Ridley Scott nacpat krom ABCD i XYZ, co nikdo neodhalil dodneška.

Ale když jsi to vypíchl - Roy Baty - to mi právě přijde jako vzor "za vlasy přitažené vykonstruované symboliky". Ačkoliv mu objektivně přiznávám jeho roli v cestě za lidskostí. Symbolika Ježíše nebo Prométhea? Ano, samozřejmě, když ve slově "láska" zaměníme pět písmen, vyleze nám slovo "fernet" - to přece nemůže být náhoda! Ale to je právě ono - odumírání jeho tkáně, kterou udrží při životě jen silný nervový záchvěv - tedy bolest - formou propíchnuté jedné dlaně - já v tom toho Ježíše prostě nevidím. To, že Deckarda nakonec zachrání považuji za pochopení lidskosti - ale neodvrátí to jeho smrt - ta by přišla i v okamžiku, kdyby jej nezachránil - takže nejde o žádné sebeobětování. Nejenže má ke svému chování diametrálně odlišné důvody, než Ježíš například, ale ani se jím neinspiruje ve výsledných činech. Musel bych zavřít obě oči, obě uši a všechny svěrače, abych napnul svou fantazii tak, abych v něm viděl jen špetku Ježíše.

Víš co je nejhorší? Že já o symbolice vím velice málo, oproti tobě jsem nevzdělaný vidlák z Vranýho, takže vidím jen opravdu přímá vodítka. Je mi jasné, že mne svedeš umlátit (a právem!) argumenty už jenom proto, že o Ježíšovi či Prométheovi vím úplný prd. Vím, že to co jsi napsal je mnohem bohatší rozbor téhož, co pro mne znamená mnoho. Jenže jako laik v oboru se prostě jen prvoplánovitě bráním tomu, čemu prostě nerozumím - tou obranou mám právě na mysli moje otázky k (na můj vkus) příliš vykonstruovaným symbolům. Dyk vlastně proto se sdružuji s lidmi, aby mne obohatili o mnou nepoznané věci - a když něčemu nerozumím, zeptám se ;).

Představ si, že za dvacet let bude Země neobyvatelná a že lidstvo bude kolonizovat Mars (samozřejmě oba víme, že na tom se již pracuje). Přišlo by mi vůči filmu nefér (ne vůči autorům) mu připisovat nějakou vizionářskou roli na tomto projektu, protože o kolonizaci Marsu je každé druhé scifi. Anebo pokud označíme za vizionářské, tak rozhodně ne za objevné nebo převratné. Samozřejmě kolonizaci Marsu neber doslova, i když si skutečně myslím, že o tom lidi psali před Dickem, slouží to jen jako ilustrace.

Nebo si představ, že vznikne časem nějaká nová cirkev, kde bude třeba místo modlení vaření vajec v průhledné nádobě. Člověk, který si dá chronologicky špatně za sebe vznik církve a vznik filmu, bude nutně považovat Blade Runnera za film se symbolem zmíněné církve (bude se třeba domnívat, že Ridley Scott je členem zmíněné církve). A to by mi přišlo nefér vůči filmu.

Samozřejmě se to všechno točí okolo té subjektivity a i příklad s vařenými vejci výše se dá tímto odůvodnit, vysvětlit. Jen si opravdu myslím, že to má svoje hranice.

Jenom proto, že se mi film líbí velice moc, to neznamená, že mu musím připisovat další a další magické vlastnosti. Je to asi jako když lidi hrají Diablo, což je primitivní hra a připisují mu vlastnosti, které tam prostě nejsou. Baví tě Diablo? Hraj ho, není problém, ale netvrď, že je tam příběh, protože tam není. Stejně tak - líbí se ti Blade Runner? Fajn, tak se na něj koukej, ale (například) nedělej z Roye Ježíše "protože tam prostě není".

Co ale musím uznat, že ve tvém textu jsou subjektivně nalezené symboly celkem sympatické, takže díky za rozšíření obzorů.

A když ve slově "láska" změníš čtyři písmena a jedno ubereš, dostaneš "pivo" ;).

Vojtěch Franče řekl(a)...

Díky za ochotu pokračovat v naší diskuzi. :)

Dave, jestli je Roy symbolem Ježíše není pro mě až tak postatné, jen vím, že se tím v mnoha "analýzách" ohánějí. Máš pravdu, že Roy se zas tak spasitelsky nechoval. To podstatné ale je, že 1) prošel dost velkým morálním vývojem, 2) zachoval se velmi "humánně", 3) rozhodně v tomto kroku velmi překračuje Deckarda a jejich srovnávání se mi zdá přínosné. Kdo z nich je vlastně hrdina? Je dobře, že se držíš fakt a oponuješ mi, že mě vracíš zpátky k samotnému filmu. Vem si ale třeba tu holubici, co mu vylétne z rukou: ta je symbolem, který tam není náhodou a tvůrci ho tam dali záměrně. Se symboly je to tak, že se nedají přesně definovat, a proto se s nimi nedá někoho "umlátit" argumenty. Těžko můžu nějak dokazovat, že Roy je Lucifer nebo Prométheus, že Tyrel je Bůh... můžu se to jen domýšlet - a v tobě mé domýšlení může vyvolat rezonanci.. aha, možná, že to tak je, to mě nenapadlo.. nebo naopak: mě tento symbol osluvuje jinak: vidím v něm to a to... Myslím si ale, že s těmi symboly nezacházím tak svévolně, jak se mi snažíš naznačit. Jednak z Roye Ježíše nedělám já, ve svém textu to zmiňuji jen letmo a nepřijde mi to podstatné, spíše to zmiňuji jako odkaz k tomu, že mnoho "analyzátorů" Blade Runnera to tak vykládá. (Pro mě to až tak stěžejní není. Pro mě je Roy příklad krásného lidského gesta a to mi stačí. Jenže právě tak můžu chápat Ježíše - jako krásného člověka, a nemusím tim myslet nic religiózního...) Chci tím naznačit, že rozehrávám hru významů a symbolů, je mi cizí tvrdit jako v nějaké rovnici, že Roy=Ježíš, to se mi vůbec nelíbí taková rovnítka vytvářet. Myslel jsem, že to z texu vyplývá.. ale abych to tedy upřesnil.. cosi z Roye nám může připomínat něco z Ježíše nebo něco z Prométhea... ale rozhdoně nejen to.. může nám připomínat mnohem víc.. a toto pátraní v kruzích na jezeře je nekonečné.. v paměti procházíš všechny knihy, které jsi kdy četl a objevují se podobnosti.

Rád bych tě, Dave přesvědčil o tom, že když interpretuješ význam nějakého filmu, knihy, pohádky, něčeho, co pracuje s lidskou fantazií, tak nikdy nemůžeš použít slov "to tam určitě je" nebo "to tam určitě není". Kdo to má právo říct? Můj postoj je takový, že se lze vydat na "lov" a v hlubokých vodách nějakého příběhu lovit perly, které v něm latentně leží. Které vůbec nemusí souviset se záměrem tvůrce. Je to stejné jako vykládat sen. Dá se říci, že "to znamená určitě to a to"? (To je jen ilustrace, netvrdím, že film = sen.) Nevím, jak vysvětlit, že existuje něco, co se nazývá Interpretace a co naopak rozkrývá všechny možné významy, tak aby se skryté poselství něčeho otevřelo a učinilo přístupným. A nevím, jak vysvětlit, že moje interpretace se ještě celkem drží u zdi, a že existuje moře interpretací, které zacházejí mnohem dál.

Rozdíl mezi Diablem a Blade Runnerem je bohužel v tom, že Diablo opravdu JE primitivní a lovit v něm perly není kde. Blade Runner je však tak bohatý, tak výživný, tak promakaný, že se v něm lze potápět do nekonečna.

Proč ses na něj díval 30x? Musí to mít nějaký důvod. Jedním z nich je to, že některé symboly působí nevědomě a způsobují jakési pocity a dojmy, které cítíš, ale nepotřebuješ jim rozmět! Tyto symboly jsou mocné a strhující a jsou jedním z důvodů, proč se ti ten film líbí. Který jiný film sis pustil 30x? Snažím se naznačit, že Blade Runner je výživný z nějakého silného důvodu. Podle mě čerpá částečně svou sílu ze symbolů, které neříkají nic tobě, tvé racionalitě, ale tvému podvědomí ano. Proto se na něj díváš 30x. O co se pokouším já, je rozklíčovat, alespoň nepatrně, co je to za symboly, ukázat, s čím mohou souviset ve vztahu k jiným dílům, tradicím, motivům...Právě ty věci pod povrchem skryté se nazývají archetypy - problém je, že na ně si nemůžeš sahnout ani je definovat, ale kdykoli se k nim nějaké umělecké dílo vztahuje a používá je, stává se jaksi nadčasově magnetické. Troufám si tvrdit, že kdyby tam tyto univerzální motivy nebyly, tak bysis ten film 30x nepustil! A dodávám: vůbec to nemusíš tušit, vůbec nemusíš znát vysvětlení pro něco, aby se ti to líbilo.

Co je to láska? když to definuješ tak, aby s tím bezezbytku souhlasil každý člověk v jedné hospodě, máš u mě pivo. (chtěl jsem říct na celé zemi, ale to bys to pivo nikdy nedostal a já se těším na to, až se začneš ptát starých ochmelků na lásku...)

:)

Komplikuje člověku život na pět. Láska ? Ne: mozek, pane kolego.

Vojtěch Franče řekl(a)...

Chci tak trochu říct: fádní věci jako Diabolo se dají definovat (několika větami). Láska a Blade Runner se definovat nedají, nedají se vyčerpat slovy v celém svém významu. Co je slovy nepostižitelné obvykle souvisí a archetypy, o nich se rozepisuji jinde na mých stránkách.

Rozumím ale tomu, co říkáš ty: existuje nějaká hranice, kam až můžeme v interpretaci něčeho zajít.

Čím to ale je, že se ti BR líbí? Zkus to popsat. Bylo by to moc intimní, se tak ptát? :)

Dave de Sade řekl(a)...

Kecání na netu má jednu zásadní výhodu - v hospodě se dycky zlejeme, že si nic nepamatuju ;).

Za toho Roye aka Ježíše - to měl být příklad, na kterém jsem se zaseknul, nemělo to být bráno osobně, ale jako vzor toho "jak nehledat symboly". Jenže ne všichni jsou tak otevření problematice, aby to dokázali popsat, jako ty.

Četl jsem od Rachel půjčenou kousek knížky "Úvod do sémiotiky", ono se to asi po třiceti stranách zvrhne v totální běs, ale ten začátek je celkem zajímavej. Každopádně - zmiňuji se o tom proto, že je možné stanovit určité mantinely, hranice, na základě kterých budeme moc stanovit, jaké symboly v daném filmu jsou a jaké ne.

Je to jako jít na lov do džungle - já přinesu kokosovej vořech a ty doneseš veverku. Já hledal plod stromu, ty jsi hledal zvíře - každej jsme donesli něco úplně jiného. A když budeme vyprávět storky, které nás při hledání ořechu / veverky potkaly, budeme říkat úplně jiné věci. A pokud půjdeme do džungle podruhé a dohodneme se, že každý donese třeba květinu, budou se námi nalezené předměty plus historie jejich získání nápadně podobat.

Jenže samozřejmě - ty ve svém rozboru nikde nestanovuješ mantinely (a ani my jsme si je nyní nestanovili), takže nám to dává širokou možnost interpretací a i to tvoje "kdo to má právo říct". Paradoxně ale o pár řádků níže se uchyluješ ke stejné věci "Kdo má právo říct, že v Diablu nic není - je primitivní". Neboli - nemusíš mne přesvědčovat, chápu tvoje tvrzení, jen jsem chtěl říct, že i hledání symbolů může mít svoje hranice, pokud si je stanovíme.

Kdybych to aplikoval opět na Roye - vidět v něm Ježíše (religiózní symbol tentokrát) může jen nějakej křesťanskej fanatik (viz. Matrix a "Trinity", Neo = Noah, atd.), pokud se budeme držet nohama na Zemi, uvidíme v něm (jak píšeš) symbol evolvované krásné bytosti, která je přes umělost nakonec víc humánní, než regulerní člověk.

Ale proč jsem se na něj díval 30x? Určitě mlátíš hřebíček do hlavičky s tím, že vědomě vnímám jen minumum symbolů, většina jsou nepřímo tušené pocity, podvědomí atd. Ale na rovinu - jedna věc tam je podle mne pro mne osobně strašně důležitá. Souvisí to tedy s tím, že v knize je Deckard vykreslený ještě trochu jinak (ale až na manželku je celkem kompatibilní ;), takže se mi tyto dvě postavy maličko prolínají - ale hlavně: Blade Runner, přímo Deckard, mne fascinuje hlavně proto, že je zde charakter, který přes neskrývané vady (cokoli od alkoholismu po sukničkářství), přesto, že je potencionálním vrahem, zůstává hlavním hrdinou ve svém vlastním životě. To mne tam dostává nejvíc. Deckard není v podstatě vůbec kladná postava a pojmu "hlavní hrdina" používám jen z titulu - je to nula, která se navíc chová dost prasácky a nevybíravě, který zabíjí umělé bytosti (ať to nazveme jakkoli) a on je pořád stejnej.

Podobně se to dá říct o Royovi, ale vlastně i o Rachel. Ti lidi oscilují mezi šedou a černou, málo co je tam opravdu světlé... a jsou tak krásní. Ta paralela se mnou je asi taková, že vím sám o sobě, že jsem provedl v životě hodně špatného a hloupého, ale přesto nechci strávit zbytek v života v sebemrskačství nebo v sebelítosti. V tomhle smyslu mne ten film (symbolicky) naplňuje, je to pohlazení na duši - nevadí, že nejsi dokonale kladný, pořád můžeš být krásný. Není to pro mne omluva za mnou napáchané zlo - ale spíš odrazový můstek - zbytek života pak začíná odjezdem s Rachel do hor...

Dave de Sade řekl(a)...

Ano, je to velmi intimní, ale nemám se za co stydět. BTW nechtěl bys diskutovat na diskuzáku, třeba na nyxu? Tam je to na pokec dost komfortní... třeba někdy.

Vojtěch Franče řekl(a)...

Mě se líbí, že o tom tady takhle spolu mluvíme, protože spousta lidí si to může přečíst a lecos se jim ujasní. Spousta lidí se může ztotožnit s tvými myšlenkami, které bych já nikdy vymyslet nemohl. (Budeš-li si přát, tento příspěvek bez námitek smažu, protože vím, že se pohybujeme v intimním prostoru).

Pokud to dobře chápu, tak hlavní důvod, proč se na film díváš, je to, že se identifikuješ s Deckardem ve v jeho rozporuplném hrdinství, které je vlastně velmi lidské se vší jeho nedokonalostí. To už je velmi osobní rovina, která zákonitě musí vyplout na povrch, když se o něčem začnem bavit víc do hloubky. Začínáš mluvit o kokosovém ořechu, jako já jsem předtím mluvil o veverce, ale to je naprosto v pořádku, protože mě tvůj kokosový ořech zajímá. Není to jenom Tvůj kokosový ořech. Myslíš, že jsi sám, koho Blade Runner oslovuje právě takto? Určitě jsou miliony lidí, kteří se taktéž identifikují s Deckardem - a tim se z druhého konce dostáváme k podstatě filmu. Ačkoliv mluvíš o něčem velmi osobním, je pravědpodobné, že mnoho lidí bude mít stejný pocit jako ty. Magie Blade Runneru může spočívat v tom, že nabízí určitý prototyp "hrdiny", s kterým je možné se identifikovat, z něhož je možné učinit součást svého "sebepojetí", sebeobrazu a tím pozitivně ovlivnit tvůj reálný život.

Pak mě ale musí napadnout otázka, proč ve svém "director's cutu" Riddley Scott závěrečnou scénu s odjezdem Deckarda a Rachael do hor vypustil? Ta scéna byla na závěr filmu přidána na žádost produkce - použili dokonce nevyužité záběry z Kubrickova filmu Shining - aby tak nějak vyšli vstříc širší mase diváků a mohli očekávat vyšší tržby pro celkově optimističtější vyznění filmu. Když pak Scott scénu odstřihnul, mohl si tak dovolit díky narůstajícímu kultu Blade Runnera a naplnit tak důsledněji svou vizi. Pro tebe však právě tato scéna obsahuje něco podstatného, protože je pro tebe symbolem nové fáze života. Tímto "cutem" za sebou zanecháváš svou minulost a symbolicky od ní odjíždíš pryč. Koukáním na Blade-Runnera se pak možná nostalgicky vracíš k celému svému příběhu a znovu ho tím "trávíš", zakoušíš, vychutnáváš, tentokrát s odstupem, větším klidem a rozkoší, protože Deckardův příbeh byl plný nejistoty a hledání, možná jak píšeš "sebemrskačství a sebelítosti". Nemám v úmyslu se tímto směrem pouštět dál.

Musím se ale zeptat na jednu věc, v souvislosti s tím, proč tuto scénu Riddley Scott nakonec vystřihnul: Nesměřuje pak tvůj život k naplnění nějakého klišé?

Protože můj názor je takový, že v okamžiku, kdy film končí nástupem do výtahu + tma - ponechává obrovskou otevřenost, která je plná nejistoty ohledně budoucnosti. Náš život je také neuzavřený, plný nejistoty a hledání. Proto tento konec považuji za "pravdivější". V okamžiku, kdy je cokoliv uzavřeno, vzniká příběh, na který je možno vzpomínat, ale který je už uzavřený. V okamžiku, kdy odjíždíš s Rachel do hor, skončilo tvé hledání nebo začalo? Není v Deckardově minulosti něco cenného, co zůstalo jen a jen tam - v minulosti - a co sis s sebou mohl vzít i do budoucnosti - něco, co možná nevíš, co to je, - ale nutí tě to se dívat na film znovu a znovu, abys to objevil?

Dave de Sade řekl(a)...

V pohodě, kdyby něco, řeknu si o autocenzuru. Naštěstí se ve virtuálním světě pohybuju dost dlouho na to, abych celkem přesně věděl, co kde jak psát, dík.

Nechci to podávat zase tak, že je to hlavní důvod, proč se na film vydržet dívat stále dokola. Byla to spíš jedna z těch prvních věcí, která mi došla, až když jsem film viděl snad po páté. V tý době jsem procházel dost složitým obdobím změn a ten film mi pomohl se napřímit, být sám sebou. Ale ona ta paralela nekončí jen tady. Asi to nevíš, ale když jsem se svojí ženou seznámil tenkrát na Silvestra, jedno z finálních témat našeho společného večera byl právě Blade Runner. Ona ten film viděla taky několikrát (za trochu jiných okolností) a mimo jiné se mi svěřila, že se cítila poslední dobou, jako Rachael, které bylo také hodně neprávem lháno, cítila se zneužitá (její bejvalej byl prostě kardinální blb a zneužíval její důvěry atd.). Dovedeš si představit, co to se mnou v ten okamžik udělalo. Proto má přezdívku takovou, jakou má, proto je to "náš film", proto také ten film mám tak rád a mimo jiné je Vangelisův soundtrack mým nejoblíbenějším při nácviku rozmnožování. Prostě je to můj osobní film. Ale samozřejmě tam vidím i obecné symboly.

Dobře jsi naťuknul ten konec filmu. Odjezd do hor je skutečně jen klišé optimistický závěr v blankytné barvě. Ale ať už tam je odjezd do hor nebo ne, zůstávají nám tady dva lidé, kteří se rozhodli opustit stávající místo pobytu a jdou _kamkoli_, čistě na své svobodné vůli, zmíněné hory jsou jen vodítko, nadějí, že půjde o něco lepšího... ale to není podstatné. Prostě Deckard a Rachael jdou dál , pryč od stávajícího - to je ta paralela a zároveň obecný symbol nových začátků, alespoň to tak vnímám.

Zase abychom si rozuměli - už právě že nejsem v období, kdy se potřebuji identifikovat s něčím / někým, Blade Runner je pro mne odlesk v zrcadle - pouhé konstatování faktu, který je v zásadě povzbudivý. Už dlouho netoužím po jistotě. Proces hledání je pro mne cílem hledání. Něco jako když zpívají Visací Zámkové "Dycky když odcházím, tak nevím kdy přijdu, a vůbec nevím, jestli tě tady najdu, a to je ono, to se mi líbí, jen žádnej stereotyp a nezaplacený sliby, všechno nebo nic".

A právě fór je v tom, že to beru upřímně - nenutím se do toho, vyplývá mi to automaticky. Takže ať už odjedou výtahem nebo odjedou do hor (kde je zázračně čistá obloha - ačkoliv je celá Země pokryta oblaky prachu... ale co, možná je to na kolonizovaném Marsu) - nepovažuji ani jeden konec za méně pravdivý, ani v těch horách nemusíš přece nutně najít jistotu. Je to opravdu jen optimističtější na pohled, uvnitř stále to samé.

Vojtěch Franče řekl(a)...

Věci se propojují v tom, že onen Silvestr byl symbolem počátku a konce pro nás oba. Oba jsme tehdy potkali něco (někoho) nového a loučili se s něčím (někým) starým. Já jsem Rachel často oslovoval tu ženu, se kterou to tehdy končilo. V době, kdy jsme se seznámili, mi Rachel (tu filmovou) také velmi připomínala. A Vangelisova hudba je pro mě to nejkrásnější, co existuje. A pamatuješ na tu starou videokazetu s Blade Runnerem? Tenkrát ve Vranym sem tě viděl tušim po prvý a tys ji vracel monsieuru M. a on ji obratem pak vrátil mě. :-) Ani nevím kde teď je... Je tak nějak "lost in rain".

Dave de Sade řekl(a)...

Jasně no... prostě Rachel ;).

Každopádně - ta videokazeta byla super kultovní. Byl to můj první kontakt s Blade Runnerem a P. K. Dickem obecně. Lost in Kunratice ;).

(Ničí život na pět. Láska? Mozek? Fernet.)

Anonymní řekl(a)...

Ahoj kluci.
Jsem moc rád že vedete tak pěknou diskuzi o mém nejoblíbenějším filmu a hlavně mám radost z Vojtova vynikajícího textu. Rozumím Davidovu postoji, kdy mu překáží nalezená nebo odhalená symbolika, kterou ve filmu neviděl (nebo třeba nechtěl vidět). Myslím si, že ve filmu mnoho z Vojtou zmíněných symbolů skutečně je a bylo Scottem vloženo záměrně. Spíš je otázka, zda hledání symbolů ("perel") se vlastně vůbec týká filmu a jak moc. Stejně jako nalezenou perlu obdivuješ obvykle bez ohledu na moře v němž jsi ji našel. Chci tím říct, že se občas trochu bráním nacházení symbolů např. ve filmech, které sleduju, protože mě odvádí od filmu do příliš odlišných, rozdílných a rozsáhlých světů, než je svět ve filmu na který se dívám. Ale samozřejmě proti analyzování příběhů a nacházení symbolů nic nemám, taky to mám rád, ale považuju to prostě za analýzu, za hledání souvislostí, bohatých okolností, které se mi ale nespojují s filmovým zážitkem, pro který např. Blade runner miluju. Matěj

Dave de Sade řekl(a)...

Čau Platýsku, měli bychom to probrat u píva taky někdy už zase ;). Jakože všici ;). A aniž bych si chtěl dělat reklamu (Vojta odpustí), jukni se na můj bloghiiisek ;). http://angryplayer.blogspot.com/

Vojtěch řekl(a)...

Impresivní analýza!

Vojtěch Franče řekl(a)...

Dnes v noci jsem nemohl spát, podíval jsem se na Blade Runnera a doplnil pár věcí v mé interpretaci: symbolika čísel 4 a 5, scéna s dětmi, které Deckardovy rozebírají auto, origami a další.

Dave de Sade řekl(a)...

Když jsme u toho - říkal jsem ti, že mám to DVD s Final Cutem a s asi osmihodinovým filmem o filmu? Kdybys měl zájem, tak ti to rád půjčím, je to zajímavý doplněk k tvé analýze.

Vojtěch Franče řekl(a)...

Ano ano, moc bych prosil, prstíčkem hrabu... :-)

Dave de Sade řekl(a)...

Pročetl jsem si tvoje příspěvky ohledně čísel a dětí.

Obojí mi to přijde jako vzor "fandovsky vykonstruovaného a nalezeného symbolu", i když je nutné uznat, že jde o symboly nalezené vtipně a nemám problém je vnímat. (4 androidi + pátej zachrání život je hezké). Nejsem přesvědčen ale o tom, že o tom věděli autoři filmu - o významu těch čísel nebo že je prostě neměli na mysli.

Já bych třeba řekl, že "four five - stay alive" je takto poskládáno hlavně proto, že se to rýmuje ;).

Děti - píšeš, že obraz od Brueghela byl použit pravděpodobně záměrně. Jak můžeš vědět, jak se děti belhají na statickém obrazu vs ve filmu? A co ty liščí ohony - jakože mají ty děti ve filmu navěšené na sobě věci nějaké? Podle mne to mají všichni bezdomáči...

Vojtěch Franče řekl(a)...

Dave, ale to jsme už přeci řešili: já netvrdím, že to měli tvůrci na mysli. (A Royovu říkanku jsem vložil jako poetický kolorit). 4+5 je třeba v Pátém Elementu (Leeloo) a zřejmě by se tato symbolika našla všude možně. Tato čísla tuto symboliku mají - a já neřeším, zda je pořet replikantů v BR záměrem nebo náhodou - pro mě je to hledání paralel a souvislostí. Pochop, já neříkám, co tvůrci BR zamýšleli, ale seznamuji čtenáře s možným způsobem, jak se dá BR číst. Těch způsobů může být více. Způsob, jak číst mezi řádky. Mnoho básní lze vyložit různými způsoby, tato mnohoznačnost je podstatou veškteré poezie. Nebráním se tomu, že stejnou knihu, kterou čtu, čte někdo jiný jinak - ale pak se ptám jak? A pokusím se podívat se na ni těma druhýma očima. Tím se nemusím vzdávat svého vidění, ale mé vidění se stane bohatší.

Pochop, že se nepokouším o "objektivní analýzu", jako když chceš rozebrat nějaký mechanický stroj (třeba počítač) a zvědět, jak funguje, ale pokouším se o VOLNOU INTERPRETACI, což je úplně jiný žánr, který naopak stojí na subjektivitě. Pokud se mi ti nepodaří vysvětlit rozdíl mezi oběma žánry textu, tak se brzy začnu cítit trochu zoufalý ze své neschopnosti někomu něco vysvětlit.

Jinými slovy se to pokusím říct třeba takto: pokouším se vyjmenovat řadu motivů a symbolů, ke kterým je možné film vztahovat, které se NACHÁZÍ MIMO NĚJ a díky nimž je možno se zpětně podívat na film. Současně však nechci příliš oddbíhat, takže nepíšu obsáhlou spekulaci o tom, v jakých možných filmech a knihách se objevuje čtveřice nebo pětice (třeba Čtyřlístek nebo Bylo nás pět) :)) Pokud nepřistoupíš na mou hru, tak bys totiž potom tvrdil, že Riddley Scott přece nemohl nikdy číst Čtyřlístek ani Bylo nás Pět! A v tom já se s tebou přít nechci, protože bych si připadal jako hlupec. {Co já vím, co Riddley četl? Víš to ty? Můžeme jen předpokládat, že nečetl, ale to je také spekulace, byť velmi pravděpodobná. V mém uvažování dávám proto celého R.Scotta, potažmo celý jeho CREW do závorky a nepracuji vůbec s předokladem, co kdo zamýšlel.}

Pokouším se jen poukázat na to, že čtveřice nebo pětice jsou nějaké typické motivy nespočetných příběhů, ale taková esej by si vyžádala vlastní studium a práci. Můj způsob výkladu je HRA s kódy. Tím také připouštím, že se vzdaluji od Blade Runnera "jako takového" (je vůbec něco takového? předpokládejme pro usnadnění, že ano) a skrze něj se pokouším vykládat něco širšího, co ve mně tento film evokuje.

Kdybychom se bavili třeba o Stalkerovi, tam by tento problém zazářil o mnoho jasněji, neboť tento film je natočen tak, aby jej každý člověk obtěžkal a naplnil svým vlastním výkladem, vlastní interpretací, jinak ti uteče pod rukama. Je jako prázdné plátno, které musíš dokončit imaginací a přemýšlením vlastní duše. Proto se o Stalkerovi (někdy později se mu budu věnovat) dá říct: řekni mi, jak vidíš Stalkera a já ti řeknu, jaký jsi. To samé v menší míře platí o Blade Runnerovi - a každém dobrém uměleckém díle, které může vždycky částečně sloužit jako projekce pro naše vlastní představy v rámci struktury, kterou nám autor poskytuje. Jenže u BR nemusíš žádné plátno dokreslovat, je už tak velmi pestré a ty si můžeš užít perfektní emocionální jízdu. (U Stalkera zase atmosféru, ale teprve pochopení, které zapadne jako klíč do zámku, pohne ještě s něčím hlubším v nás a způsobí mrazení.) Pokouším se hovořit o možných klíčích a některé z nich jsou univerzální - tj. pasují do všech zámků: např. čtveřice a pětice. Když se podíváš na svou ruku, palec stojí ke zbylým čtyřem odděleně. Z jedné strany je to prostě evolučně nějdokonalejší řešení (proč nemáme 3 prsty + 1 jako Simpsnovi?) - to je použití logiky. Z druhé strany o tom můžu přemýšlet skrze tajemné nebo banální analogie, které prostupují veškerý náš svět a pro něž používáme označení symboly. Co je to číslo? Číslo je také symbol. Reálně žádné číslo neexistuje. Jabko existuje, existuje Jablko a Jablko, tedy 2 jablka. Ale co je to 2? Vidíš ho někde? 2 je symbol.


K těm OHONůM:

Ohony nemají děti ve filmu :)) ale ti mrzáci na Brueghelově obrazu. Psali o tom v Učitelských Novinách :)) Podobnost těchto obrazů je pro mě, a nejen pro mě (píší o tom i v jiných esejích), velmi silná. Brueghela mám v sobě nějak uloženého a vím, že "to" je "to". Vím to. Ale obtížné to vysvětlit někomu druhého. Buď to vidíš - nebo nech běžet, víc se říci nedá. Pusť si tu scénu s dětmi a uvidíš - nebo možná neuvidíš. Každý máme jiné "oči".

Ještě se s dovolením mrknu na Royova slova, která citují Williama Blakea.

Dave de Sade řekl(a)...

A safra, chtěl jsem bejt jen trochu vtipnej, asi mi to při pátku nejde, tohle jsem považoval za uzavřené z odborného hlediska ;).

Vojtěch Franče řekl(a)...

To nic ;) ja sem zase zbytecne neco zvanil. A přidávám Gaffa.

Dave de Sade řekl(a)...

Mimochodem Vojtixi - neuvažoval jsi o podobném rozboru Star Wars? To by mne taky zajímalo, EP4-6 jsou No2 za Blade Runnerem ;).

atelier řekl(a)...

Zmohu se jen na strohé: Díky za rozbor i následnou diskuzi. Film shledán nesčetněkrát, kniha nechtěně přečtena na posezení, Vangelise máme v rodině v libosti již od mého dětství a zmíňené OST mi dělá pravidelného společníka při nočních foto toulkách městem a nejen tam.
A co více, sémiotické objasňování, bylo mnohem stravitelnější než z některých přednášek estetiky.

Darline

Markéta řekl(a)...

A ještě bych si dovolila připomenout,že si Roy probodl ruku hřebíkem.Možná by to mohlo mít nějakou souvislost s ukřižováním Ježíše Krista...

jiři forster řekl(a)...

Aniž bych to četl, tak pouze nastřelím. Roy Batty je spíše Antikrist než Ježíš. Tu ruku si propichuje jakoby demonstrativně. Pro antikrista to nepředstavuje víc než piercing. tedy součást těla nikoli významu. Tedy všechna ta okázala symbolika je spíše maskou. Jeho skon je převtělením se do Deckarda?

jiři forster řekl(a)...

Gaff. S kolika postavami přichází Gaff do kontaktu? Nepamatuji si to, ale vůbec by mě nepřekvapilo, že by na něj ve filmu reagoval jen Deckard.