I
Příteli, vezmu tě sebou na malý let vnitřním vesmírem našich duší. Nechápej naše putování doslovně, ale jako příměr, ilustraci, zobrazení, dotyk hlubiny, jež v tobě má cinknout, jako vzkaz, který je terpve třeba rozbalit, aby na plátně tvé představivosti rozkvetl a nabyl živosti.
Představíš-li si svou duši (psýché) jako planetu Zemi pozorovanou z vesmíru, jako globus, pak nechť je tvé osobní já neboli ego městem velikosti zhruba Londýna. Londýn představuje všechny tvé představy o sobě, zkušenosti a zážitky tohoto života. Všechna tvá osobní přání, potřeby a zkušenosti ze vztahů.
Policie, státní úřady a soudy by v tomto modelu představovaly tvé super-ego ve freudovském smyslu. Člověk s velmi vyvinutým superegem by u sebe viděl Londýn prošpikovaný tajnou policií, zátarasy a úřednickou buzerací, kde nelze přejít přes přechod, aniž by vás nelegitimovalo pět strážných. Doprava a radost vázne. Vše je problém. Můžeme si představit Moskvu 50. let 20. století. Úzkost a paranoia houstne. Kafkovský zámek. To nejsou města pro život. (Rozbujelé superego není ve skutečnosti ani trochu racionální: spíše absurdně-sadomasochistické, jak ukazuje Kafkova povídka V kárném táboře).
