Král, válečník, kouzelník, milovník, aneb krize mužské identity a jak z toho ven



Autor textu: Jan Potměšil

V nedávné době pan J.X.Doležal na stránkách Reflexu rozpoutal debatu o tom, kdo by měl či neměl být zastoupen ve vládních „antidiskriminačních“ radách a výborech. Argumentoval v tom smyslu, že v české společnosti je určitě více „machů“, misogynů a mužských šovinistů než feministek, pomáhajících profesí nebo ochránců lidských práv, a proto by měl být ve výborech poskytnut prostor i „šovinistům“.
Vedlo mě to k zamyšlení nad tím, kdo je u nás vůbec legitimním a reprezentativním zástupcem zájmů mužů, a zvláště pak k přemýšlení nad otázkou „co to znamená být mužem“ a jak nově definovat mužskou identitu, máme-li v postmoderním rozvolněném světě sice možnost zvolit si identitu jakoukoliv, ale přesto stále slýcháme „buď chlap!“, „to jsi chlap?, „ukaž, že jsi chlap!“ apod. Mužskou identitu a mužství je totiž na rozdíl od ženství, které je jako by dané, nutno po celý život dokazovat.
Vyspělý kapitalismus, redukce drobné výroby, útlum zemědělství a rozvoj informační společnosti „ukradly“ dětem jejich otce, který se z hospodáře a mužského vzoru, kterého děti pozorovaly při práci, učily se od něj, sledovaly, jak se chová k manželce a jak jedná s okolím, stal „přízrakem“, odcházejícím brzy ráno do továrny či do kanceláře, a vracejícím se pozdě večer domů, protože „musí vydělávat penízky“. S postupující emancipací žen (tedy zejména žen patřících do střední třídy) řada žen a matek zároveň zjistila, že dokáže totéž, co muži, i když je „emancipace“ (alespoň u nás) nezbavila břemene „mateřství“ a péče o domácnost.
Otec byl redukován na „kasičku“, příp. na vzdálenou a obtížně uchopitelnou pseudoautoritu, kterou vyhrožujeme, když si dítě neuklidí pokojíček nebo nesnědlo svačinu nebo když se vzpouzí otravné mateřské „non-stop péči“, úzkostlivosti a ochranářství. Otec v podobě „ducha“, „bankomatu“ a „strašáka“, nekomunikujícího s dětmi ani manželkou, se pak někdy stává terčem nenávisti či despektu svých dospívajících synů. Ti mu vyčítají slabošství a nepřítomnost a že je nenaučil, jak obstát ve „velkém“ světě a při milostných dobrodružstvích i v partnerských vztazích, že se jim v dětství ani během dospívání nevěnoval, že jim nerozumí, nebere je vážně a nemá k nim respekt, a pochroumané sebevědomí si „léčí“ a rodící se dospělou identitu hledají jinde, mimo rodinu.
Jejich mužskými „vzory“ se někdy bohužel stávají pochybné schematické šablony televizních hrdinů, robo-supermanů a „nesmrtelných“ bojovníků bažících po pomstě (vždy v zájmu „spravedlivé věci“, jak jinak), a kteří mají na každý problém odpověď v podobě rány pěstí nebo série výstřelů z pistole nebo lehkého či těžšího samopalu (v závislosti na obvodu bicepsu hlavního hrdiny). Ne každý je však superman nebo „chlapák“ s „9 milimetry argumentů“ u pasu ani nemá „dva páry těžkejch bot“, a v životě takový „terminátor“ jen těžko obstojí – v praxi nelze řešit problémy pěstí nebo stylem „co chci, to si vezmu“, ale je třeba i mluvit, vyjednávat, uzavírat kompromisy, brát ohled na manželku, rodinu, sousedy, společnost atd.
Až na agresivní „silové“ typy zároveň strategie „chci, tak beru“, ne vždy prochází, a „stratég“ pak končí buď ve výchovně-nápravném zařízení (často aby se naučil i to, co zatím neuměl) nebo je sociálně izolován a ochuzen o opravdové lidské vztahy, které nahrazuje vztahy nadřízenosti a podřízenosti nebo manipulací. Svoji hodnotu odvozuje od výše konta, moci nebo materiálního zajištění, a v případě ztráty těchto atributů moci a mužství přichází i o umělé vztahy, fabrikované cestou vzhůru (příp. i o manželku, byla-li především „módním doplňkem“ a alfa-samcovým důkazem úspěchu). Cestou na dno pak končí buď v psychiatrické léčebně nebo (nejčastěji) v některé z oblíbených restaurací s prodlouženou zavírací dobou (české hospody ostatně považuji za nejhustší síť sociální péče, která u nás pro muže existuje).
Kde vzory hledat aneb všudypřítomná „babokracie“
Vrátíme-li se ještě k „otci-přízraku“, zamysleme se, kde mají děti své mužské vzory vlastně hledat. V jeslích a školkách jsou paní vychovatelky, na základní škole učitelky, na střední škole profesorky, a teprve na vysokých školách (prestižnějším to pracovišti) se tento poměr začíná obracet. Doma většinu péče a výchovy zajišťuje opět žena, a doma je to opět žena, kdo neustále „buzeruje, radí a prudí“. Jdeme-li na ulici, tak za kasou v samoobsluze je žena, u holiče je žena, obvodní lékařka i zdravotní sestra jsou ženy, úřednice má drdol, ve spořitelně nebo na nádraží sedí za přepážkou žena a i na obvodním soudě nás poučuje, kárá nebo rozhoduje o našem osudu opět žena. Pokud se dostaneme na zmíněnou vysokou školu a jdeme se ubytovat na kolej, uklízečkou je žena, „paní pro barák A“ je žena, ředitelka koleje je žena a na studijním oddělení a na správě kolejí a menz opět úřadují ženy.
Tato všudypřítomná „babokracie“ /termín mě napadl v době pobytu na koleji, kde měla „babokracie“ pyramidální strukturu o čtyřech(!) úrovních/ na hůře placených či méně prestižních postech (v závislosti na tom, kde je zrovna kolik žen, jde o spojené nádoby), příp. na místech, kde lze pohodlněji skloubit práci a rodinu, ale (!) které jsou „první linií“ všech všednodenních kontaktů, potom vede až k nenávisti mužů vůči ženám, příp. dále k neúctě synů vůči nepřítomnému otci (a návazně i k sobě samému), pokud otec (zvláště a tím spíše s ohledem na výše popsané okolnosti) nesplnil svoji povinnost uvádět dítě do světa a být jeho mužským vzorem a zdrojem podpory a povzbuzování, ale i jistoty, (sebe)důvěry a bezpečí. Někteří muži pak vyrůstají ve slabochy, „ňoumy“ či „mamánky“, nebo naopak v agresory, neschopné navázat normální vztah a „věřící“ pouze kontrole, moci a manipulaci. (Výbornou analýzou právě nastíněného je film Oskara Reifa „Postel“ – vřele doporučuji; názorným příkladem budiž i řada mužských postav v porevolučních kinematografických počinech, charakterizovaných některými kritiky výstižným souslovím „chcípáci v českém filmu“).
Upozorněme ostatně i na skutečnost, že nezanedbatelná část domácích násilníků nebo „misogynů“ byla v dětství buď sama týrána, citově deprivována, byla svědkem násilí páchaného na matce nebo byla vychovávána svobodnou či rozvedenou matkou, kdy otec chyběl, příp. tyto budoucí „zraněné mužské duše“ měly s otcem nejistý, ambivalentní nebo konfliktní vztah (např. prominentního „mužského šovinistu“, dr. Josefa Hausmanna, otec údajně oslovoval láskyplným „pračuráku“…). Dále většina delikventů a recidivistů prožila dětství v rodině bez otce, příp. byl otec „nepřítomen“ fakticky, nebo je vychovaly „tety“ v dětském domově (podobné údaje zjistíte v rodinné anamnéze až 70 % delikventů). Děti vyrůstající v tzv. „SOS vesničkách“, kde jsou v rodinnějším prostředí, jsou opět vychovávány matkami-tetami, a jsou sice sociálně i komunikačně zdatnější a dovednější, ale cca polovina chlapců po odchodu z „vesničkové“ náhradní rodiny (na rozdíl od dívek, které zde své vzory – ženy – nacházejí) přesto končí za zdmi „výchovně-nápravných“ zařízení.
Absence otce nebo mužského vzoru v rodině i nedostatek relevantních mužských vzorů v bezprostředním okolí dítěte má opravdu nedozírné osobní i společenské následky, za které platíme násilím (včetně domácího), enormní mužskou kriminalitou a citovou deprivací dalších generací dětí – chlapců i dívek (odmítáním velmi trpí jak chlapci, tak i dívky, alespoň jak znám z příběhů kamarádek ve svém okolí).

Jak je důležité míti „suprovýho taťku“
Výchově chlapců, ale v přeneseném slova smyslu i jejich otců a matek, je proto třeba věnovat náležitou pozornost. Otec nemá existovat pouze v kolonce rodného listu, ale má být svým synům a dcerám všudypřítomným vzorem, má jim být průvodcem životem, má jim posilovat sebevědomí a podporovat je při všech krizích, průšvizích, i s nimi sdílet a oslavovat jejich úspěchy. Má jim představit modely komunikace s partnerkou a vůbec ženami i muži, má mít k členům rodiny i jiným lidem úctu a respekt, musí se synem umět pokecat „o babách“ a „fpoho“ si promluvit o sexu, měl by se umět „konstruktivně“ pohádat s partnerkou/manželkou, a to bez násilí a sebeprosazování, atd.
O matkách a manželkách platí v zásadě totéž, upozorněme však na rozšířený nešvar, kdy některé rozvedené, a třeba i oprávněně rozhněvané, ženy a manželky, ve své nezralosti a krátkozrakosti ex-partnera před dětmi špiní, ostouzejí a pomlouvají, příp. jej „štvou“ proti ex-partnerovi, čímž dětem degradují jejich „mužský vzor“ a jejich důležitou vztahovou osobu. Ztěžují tak svým synům i dcerám vytváření sebeúcty a vlastní mužské či ženské identity, ale i navázání funkčních partnerských vztahů v budoucnu. Krach vztahu je osobním problémem matky/otce a neměly by jím být zatěžovány děti. Opravdu není potřebou, přáním ani v zájmu dítěte, aby vědělo, „jakej byl jejich povedenej tatínek hajzl a sviňák“. (Abychom byli spravedliví, někdy jsou oba rodiče „jeden za 18 a druhý bez 2 za 20, někdy je zas „aktivní“ pouze otec – všechny tři varianty znám z praxe „přestupkáře“ na obecním úřadě…).
Podobné jednání je hluboce nezodpovědné, nezralé a děti poškozující, a to v průběhu dětství i do budoucna. Děti naopak touží po „úžasném otci“, který umí to a tamhleto, resp. který umí „všechno“, který s nimi chodí na ryby a do kina a do lesa a na hrady a na „plavečák“ a umí oheň „na dvě sirky“ atd. Děti se předhánějí, čí otec toho víc dokázal, a že „muj jezdí normálka s tirákama až do Turecka a do Španělska“, že „ten muj má ty voe tři zlepšováky, kterejma léčí lidi po celý Evropě“ nebo že „muj mi posílá pohledy s arabskejma známkama z Afgánu, a má stejný hadry a stroje jako Robocop, mrkáš co?“. Takže i když otec „sedí“ ve Valdicích, může být cestovatelem po Africe nebo objevitelem pramenů Amazonky, resp. nemusí být alespoň „zloduchem“, a v očích dítětem má zůstat pozitivním vzorem a otcem, na nějž mohou být hrdé. Děti na „Pravdu“ skutečně nejsou zvědavé, a nezatěžujme je proto našimi frustracemi, komplexy a osobními problémy či nezpracovanými traumaty. /“Ideálním otcem“ může být i otec zesnulý, kterého si vdova idealizuje a pozůstalým dětem ho pak vykresluje v těch nejlepších barvách (zde už je výsledek řešení osobního problému a zpracovávání životní rány chválabohu „pozitivní externalitou“)/.

Nástup druhé vlny feminizmu – muži vrací úder
Stále se vracíme k tématu, kterým je mužský vzor, a v podtextu pak otázka mužské identity, resp. hledání odpovědi na otázku, co to znamená být Mužem a co to je být Otcem, coby přirozené fáze života cca 85 – 90 % mužů, kteří se pro manželství a výchovu dětí hodí nebo kteří nezvolili jinou životní cestu (intenzivní služba lidem, vědě, státu, Bohu), která se s manželstvím a s investicí do rodiny neslučuje.
V západních zemích začali muži svoji identitu a zpochybněné, „obsoletní“ či ponížené „mužství“ řešit v reakci na ženské a lidskoprávní hnutí šedesátých let, kdy se v průběhu sedmdesátých letech zformovala řada hnutí reprezentujících zájmy mužů, hledajících novou identitu a toužících po definici nového muže, který nebude autoritářský, mocichtivý, násilnický, chladný a odtažitý, ale který si zachová mužskou hrdost a identitu, aniž by utlačoval druhé či škodil svému okolí i sobě samému (nelze opravdu mít rád své bližní, aniž by měl člověk zdravě rád sám sebe).
Reakce na zpochybnění mužství/ženství a stávajících společenských i rodinných modelů radikálním i mainstreamovým feminizmem vedla ke dvěma druhům reakcí. První byla reakce „obranářská“ a tvrdící, že jde pouze o lži, nesmysly, překrucování, vzpouru proti tradici, kultuře, Bohu, přírodě a „biologicky prokázaným“ determinantám, kdy se každé tvrzení či dogma, feministkami a feministy předkládané, zpochybňovalo „protidůkazy“ a tvrzeními, že je tomu buď naopak, nebo že „ženy taky“ nebo že „ženy jsou mnohem horší“.
Vedle této konzervativní, příp. až „misogynní“ a „šovinistické“, reakce se však souběžně objevovala řada hnutí, směrů a spolků, reagujících na témata nastolená feminismem „pozitivně“, resp. lépe řečeno konstruktivně. Muži začali hledat své nové místo a novou roli v rodině i ve společnosti, objevovali ženu (animu) ve svém nitru, obraceli se k hlubinné psychologii, mytologii, příp. k pohanství, znovuobjevovali iniciační rituály mužství a mužskou spiritualitu, nově definovali svůj vztah k otci i k sobě samému a také ke svým dětem a manželkám. Čtou kultovní knihu Roberta BlyeŽelezný Jan“, bojují se svým superegem (otcem), redefinují své ego (Já) zkoumají své id (podvědomí). Poprvé s jinými muži hovoří o svých osobních problémech, depresích, vztazích se ženami, selháních v manželství a ve vztazích k dětem, nebo na „výjezdech“ a „táborech“ uprostřed divočiny v šamanských rituálech uvnitř sebe objevují „krále“, „bojovníka“, „kouzelníka“, „milovníka“ a další mužské archetypy, které zatím nenašly svého naplnění nebo se zvrhly ve svůj stínový protiklad (e.g. Dark Father – Darth Vader; pro galerii mužských i ženských archetypů, pozitivních i temných/ničitelských, viz Pána prstenu od J.R.R.Tolkiena, galerií archetypálních postav a příběhů je samozřejmě Bible (zejména Starý zákon), a dále lidové pohádky (doporučuji pohádky bratří Grimmů) a v neposlední řadě (nejen) řecká mytologie. Muži komunikují se svým Stínem a zvou do svého života Animu, neboť člověk-muž má v sobě jak mužskou, tak i ženskou stránku (jin – jang, animus – anima, dva trojúhelníky hexagramu, Bohorodička a Syn, slunce – měsíc, oheň – voda, světlo – temnota, vlhko – sucho, chaos – řád, z/rození – Slovo, Tiámat – Marduk). K plnému rozvinutí osobnosti je třeba kultivace a rozvoje mužské i ženské stránky každého muže a každé ženy i všech jeho/jejích archetypálních stránek osobnosti.

Jak hledat mužské vzory, aneb kde vzít a nekrást?
Mnoha dětem stačí příklad jejich otce, kdy se (chlapci) stávají jeho „kopií“ nebo si (dívky) vyberou za partnera někoho otci podobného. V mnoha rodinách je však otec nepřítomen, nebo se své roli a svým závazkům zpronevěřuje či je odmítá (nebo se hlásí jen k některým z nich). Někdy stačí relevantní vzor v širší rodině (šikovný dědeček nebo chápavý strýc, dávající nám k vánocům místo ponožek, jazykových učebnic a vlněných svetrů „kopačák“, vzduchovku, mayovky a foglarovky). Někdy i funkční širší rodina chybí, a tak můžeme hledat mezi učiteli, vychovateli, trenéry apod. Mě např. velmi ovlivnil můj třídní učitel a češtinář, který v nás vzbudil lásku k literatuře, kdy řada zajímavých knih nejen že se nedostala na náš „index“ tím, že byla zařazena na seznam povinné literatury (tzn. seznam „otravných blafů pro šplhouny“), ale sami jsme pak hledali další tituly od toho kterého výtečného autora, o němž nám pan profesor poutavě a s nadšením vyprávěl. Stejně tak rád vzpomínám na svého dějepisáře, perfektního znalce historie a zajímavostí, zachraňujících nás potom (alespoň mě) u maturity (díky znalosti pikantních detailů o pochodu na Řím, zavraždění Jamese Cooka a svatbě Markéty Babenberské poté, co jsem si vytáhl otázku, o níž jsem zbla nic nevěděl). (Abychom nezůstal pouze u mužů, zásadně mě ovlivnila i „správňácká“ rebelka angličtinářka, díky níž jsem si vedle povrchních znalostí jiných předmětů a zmíněného zájmu o literaturu a dějepis z gymnázia „alespoň něco odnesl“, konkrétně státnici z Aj a lásku k angličtině).
Mám štěstí na zajímavé lidi, dovoluji si tvrdit, a tak jsem měl tu příležitost poznat i jednotlivé členy plzeňské skupiny Znouzectnost, kteří jsou chápavými a naslouchajícími rádci řady punkerů a anarchistek, dětí a dospívajících nebo různých „průšvihářů“ obojího pohlaví, jimž svými texty „mluví z duše“. Díky nim jsem se s přáteli dostal k hudbě a těsně před maturitou i ke koncertu a k účasti na demo-výběru plzeňských kapel. Díky „Znouzákům“ jsem objevil knihy autorů jako Ray Bradbury, George Orwell, H.G.Wells, Aldous Huxley, Kurt Vonnegut a řadu dalších. Bez těchto velkých vzorů kreativních lidí s košatými zájmy a širokým rozhledem bych zůstal o mnohé ochuzen. „Vzory“ však mohou být i postavy a osoby trochu vzdálenější, obdivuji např. prof. Luboše Kropáčka, arabistu, orientalistu, afrikanistu, předního českého znalce islámu, polyglota a humanistu nebo prof. Tomáše Halíka, sociologa, psychologa, terapeuta, duchovního a ekumenického myslitele. Setkat se už bohužel nemohu s prof. Aloisem Musilem, biblistou, knězem, katechetou, cestovatelem, diplomatem, říšským radou, geografem a kartografem, autorem desítek dobrodružných i naučných cestopisů o Blízkém východě, náčelníkem kmene Ál-Ruwajlí (Músa al-Ruwajlí), prvním řádným profesorem arabského jazyka na Karlo-Ferdinandově univerzitě a dále člověkem, který při tom všem stihnul ve svém rodišti zasadit tisíce stromů. Z podstatně mladší doby, resp. ze současnosti, si určitě zaslouží zmínku pater dr. Robert Falkenauer, dříve studentský kněz, nyní generální vikář plzeňské diecéze v Plzni, moudrý otcovský typ (to pater na něj opravdu „sedí“), se studenty trpělivě i živě až vášnivě diskutující o všem možném i nemožném.
A konečně – teprve nyní zjišťuji, jak moc mě ovlivnil můj otec (i když pokud prohrál s matkou losování a musel jít trpět na třídní aktiv, nikdy nevěděl, do kterého ročníku, natož do které třídy, chodím, a zjistil to až po půlhodině ve 4. B, byť jsem chodil do 3. C). Zjišťuji ke své hrůze, ale často naopak s radostí, jak moc se svému otci, který „všechno ví“ a „všechno umí“, podobám (s tím rozdílem, že zatím nemám odpověď na všechny otázky jako on, ani nevím, jak se vyrábí sudy na whisky, jak správně namíchat střelný prach nebo jak rozeznat pravý čínský porcelán od padělku). Zde asi nelze dávat obecná doporučení, proto uvádím jen zkušenost osobní.
Kdo hledá, najde, a můžeme hledat mezi současníky i mezi předky – Winston Churchill, TGM, JFK, E.T.Seton, R.Baden-Powell, Gándhí, Lennon, Buddha, Muhammad, Ježíš, Vilém Dobyvatel, Karel I., Rudolf II., Karel IV., slavní vědci, sportovci, politici, spisovatelé, umělci, herci, hudebníci atd. Pokud už je věda, literatura i historie převážně „mužská“, resp. muži zaplněná, opravdu by neměl by být problém najít nějaký ten relevantní a věrohodný vzor.

Hulvát, rytíř nebo „avantgardní macho“?
Je zřejmé, že nás při formování nové mužské identity čeká dlouhá pouť, která nebude prosta úskalí, chyb a slepých uliček. Je rovněž zřejmé, že tradiční model patriarchálního studeného a přísného otce nebo samolibého „macha“ či „chlapáckého“ hulváta je nadále neudržitelný a v současné době je už spíše „umírající kopající kobylou“. Stejně tak je žen i mužů nedůstojný model „loutkového patriarchátu“, rozšířeného v mnoha českých domácnostech. Zbývá nám tedy návrat k tradicím rytířství a gentlemanství, anebo definice nového udržitelného modelu „mužství“.
Rytířství je lákavé, už jen proto, že zahrnuje i opomíjený archetyp „bojovníka“ /viz např. postavu Saladina (Sálihuddín) ve filmu „Království nebeské“, vzoru rytířství uznávaného i v křesťanské Evropě). Dodejme, že mužům možnost bojovat, chránit, válčit i zachraňovat velmi chybí, a možností kompenzace je bohužel velmi málo. Gentlemanství je zase inspirativní svou zdvořilostí, kterou nemusíme vnímat pouze jako projev náklonnosti a ochoty pomoci „křehkému pohlaví“ (propírané držení dveří nebo pomoc se zavazadlem), ale i jako vůli pomáhat a být vstřícný a zdvořilý ke každému potřebnému, potažmo ke každému svému bližnímu, jedno zda muži nebo ženě. Variantou je však i model „moderního“ či „avantgardního macha“, který si uchovává některé tradiční atributy mužství (síla, odhodlání, „tah na branku“, zvídavost, vynalézavost, improvizace a rozhodnost, ochota k boji, vytrvalost, slovo jemuž lze věřit, spolehlivost a vůle dostát svým povinnostem), ale který se nebojí ani své „ženské“ stránky, který dokáže naslouchat, být empatický, pečující, milující, který podporuje svoji partnerku v jejím osobním rozvoji a dělí se o domácí a rodinné povinnosti, a který necítí potřebu sbírat „trofeje“ v podobě milenek, naleštěných aut nebo „ještě většího“ domu či ještě dražší vily s bazénem.
Osobně je mi sympatická kombinace zmíněného rytíře, gentlemana i „moderního macha“, „říznutá“ trochou hlubinně-psychologické „duchařiny“, zkoumající vědomí a nevědomí, a rozpoznávající všudypřítomné aktivní archetypy v nás i kolem nás, které bychom neměli popírat, ale pracovat s nimi a rozvíjet je. (Umělci v práci s archetypy, zvláště „stínovými“, jsou mnohé metalové kapely – např. představitelé romantického titanizmu v hudbě ze skupiny Dimmu Borgir jsou pravými mistry v používání symbolů, v obrazové i hudební komunikaci (a manipulaci) – viz některé jejich lehce hororové klipy, prokazující znalost křesťanských i obecně platných archetypů; báječně se u toho navíc baví a výborně odreagovávají, stejně jako jejich „drsně“ až strašidelně vyhlížející fanoušci, často osoby příkladně laskavé a ohleduplné).
I cesta může být cíl
Přeji závěrem králi, bojovníkovi, kouzelníkovi, milovníkovi i dítěti a otci (královně, bojovnici, kouzelnici, milovnici i dítěti a matce) v každé/m z nás šťastnou cestu při poznávání a rozvíjení sebe sama i našich potomků.

Autor je členem Výboru pro slaďování rodinného a pracovního života a místopředsedou Výboru pro prevenci domácího násilí Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů. Ve volném čase pracuje jako dobrovolník v nízkoprahovém centru pro ohrožené a sociálně znevýhodněné děti.
převzato z www.blisty.cz s laskavým svolením autora Jana Potměšila
Související článek na tomto blogu: Richard Rohr: Mužské archetypy

Doporučená literatura a film:
Literatura odborná i beletrie:
  • Anderson Foley, L.: A Psychological View of the Legal System. Brown and Benchmark Publisher, USA IA 1993
  • Augustin, J.: Být otcem. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004
  • Badinter, E.: XY. O identitě muže, Paseka, Praha 2005 (slovenská verze – Badinter, E.: XY. Identita muža. Aspekt, Bratislava 1999)
  • Bakalář, E.: Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné. NLN, Praha 1996
  • Bly, R.: Železný Jan. Argo, Praha 2005
  • Coelho, P.: Alchymista. Argo, Praha 2005
  • Gilligan, C.: Jiným hlasem. Portál, Praha 2001
  • Giono, J.: Muž, který sázel stromy. Vyšehrad, Praha 1997, online i s ilustracemi zde, vydáno jako kniha i „kolibřík“ také v nakl. Literární čajovna Suzanne Renaud r. 2006
  • Gjuričová, Š.: Rodičovská práva, vztahy a rozvod aneb o spiknutí naší civilizace proti otcům. In: ŽenSen 1/1, Nadace Gender Studies, Praha 1996
  • Gray, J.: Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. Práh, Praha 2002
  • Hauserová, E.: Jsi přece ženská… Malý, lehce feministický rádce. Grada Publishing, Praha 1998
  • Jung, C.G., Berne, J., Hull, R.F.C.: Aspects of the masculine. Ark Paperback, London 1993
  • Foglar, J.: téměř cokoliv, zejména Hoši od Bobří řeky, Pod junáckou vlajkou, Devadesátka pokračuje (kterékoliv vydání)
  • Kast, V.: Otcové-dcery, matky-synové. Portál, Praha 2005
  • Kašparů, M.: Do výšky volím pád. V rozhovoru s Janem Paulasem Max Kašparů. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2003
  • kolektiv: Nové čtení světa 1. Feminismus devadesátých let českýma očima. One Woman Press, Praha 1999 (Sborník výpovědí třiceti českých osobností, žen i mužů, různé profesní, názorové i náboženské orientace)
  • Kratochvíl, S.: Manželská terapie. Portál, Praha 2000
  • Lauder, S.: Nové slabší pohlaví. In: Respekt č. 44/2007
  • Langmeier, Z., Matějček, Z.: Psychická deprivace v dětství. Praha, SZN 1963, 1968, Avicenum 1974
  • Matějček, Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Portál, Praha 1999
  • Matějček, Z.: Výbor z díla. Karolinum, Praha 2006 (a většina knih této legendy dětské psychologie, odpůrce kolektivní výchovy a propagátora rodinné a pěstounské péče, který jako jeden z prvních upozornil na následky citové deprivace v dětství)
  • Moore, R., Gillette, D.: Král, válečník, kouzelník, milovník aneb O mužské psychice. NLN, Praha 2001
  • Murphy, P.F. (ed.): Fiction of Masculinity. New York University Press, New York 1994
  • Oates-Indruchová, L.: Dívčí válka s ideologií. Klasické texty angloamerického feministického myšlení. Sociologické nakladatelství (SLON), Praha 1998
  • Regoli, R.M., Hewitt, J.D.: Delinquency in Society. A Child – Centered Approach. McGraw Hill, New York 1991
  • Rohr, R. a Martos, J.: Cesta divokého muže. Cesta, Praha 2002; online zde, další knihy Richarda Rohra viz zde.
  • Seidler, V.J.: Man Enough. SAGE Publications, London 1997
  • Seidler, V.J.: Masculinities, Bodies, and Emotional Life. In: Men and Masculinities, Vol. 10, No. 1, 9-21 (2007)
  • Seidler, V.J.: Men, Sex and Relationships. Routledge, London 1993
  • Seidler, V.J.: Rediscovering Masculinity. Routledge, London 1989
  • Seton, E.T.: Dva divoši (kterékoliv vydání)
  • Seton, E.T.: Rolf zálesák (kterékoliv vydání)
  • Smith, H.: Děti a rozvod. Portál, Praha 2004
  • Warshak, R.A.: Revoluce v porozvodové péči o děti. Portál, Praha 1996
  • Yablonski L.: Otcové a synové. Portál, Praha 1995
  • Zoja, L.: Soumrak otců. Archetyp otce a dějiny otcovství. Prostor, Praha 2005
Pro feministickou literaturu a další literaturu z oblasti men's studies viz např. knihovnu Gender Studies v Praze, on-line katalog knihovny je zde, klíčové slovo pro vyhledávání např. „maskulinita“, „mužská studia“ apod.)
Film:
  • Barbar Conan (Conan the Barbarian), rež. John Milius (trocha hrdinského klišé, na druhé straně kultovní film, líčící cestu bojovníka, potkávajícího kouzelnici, hermovskou postavu zloděje, poznávajícího lásku k bojovnici i milovníka v sobě samém, bojujícího proti temnému králi a čaroději, a nakonec zabíjejícího Hada /archetypální symbol ženství a chaosu, zároveň však křesťanský symbol zla a Satana/ a stávajícího se závěrem své pouti Králem)
  • Den nezávislosti (Independence Day), rež. Roland Emmerich (film, kde muži dostali šanci napravit své chyby, stát se hrdiny, a /znovu/ získat důvěru svých blízkých)
  • Don Juan DeMarco, rež. Jeremy Leven (Johnny Depp jako „milovník“)
  • Fotr je lotr (Meet the parents), rež. Jay Roach (vtipně vykreslená postava paranoidního, leč milujícího, otce v podání „agenta CIA“ Roberta de Nira – de Nirovi otcovské a „mužské“ role výborně sednou – podobně jako Morganu Freemanovi, představiteli řady „otcovských“, „mentorských“ a „kouzelnických“ rolí)
  • Karlík a továrna na čokoládu (Charlie and the Chocolate Factory), rež. Tim Burton (herecký koncert Johnyho Deppa a jeden z mála případů, kdy film předčí knižní předlohu; Tim Burton navíc do filmu dodal další rozměr, „otcovsko-synovsky-rodinný“ příběh, který v předloze chybí, kdy výtečně prohloubil, obohatil a „nad rámec zadání“ rozvinul psychologii hlavního hrdiny Willyho Wonky)
  • Království nebeské (Kingdom of Heaven), rež. Ridley Scott (inspirativní postava hlavního hrdiny Baliana a dále výborně vykreslená postava sultána Saladina a řada dalších pozitivních i „temných“ postav; až na „kiks“ se scénou, kdy Evropan radí Arabům, jak a kde hloubit studně, výborný film)
  • Kurs sebeovládání (Anger Management), rež. Peter Segal („hodný kluk“, na němž lze „dříví štípat“, se pod vedením svého mentora – svérázného terapeuta v podání Jacka Nicholsona – učí projevovat hněv a emoce)
  • Lepší už to nebude (As Good as It Gets), rež. James L. Brooks (okouzlující postava neurotika, „sociálního idiota“ a bezpříkladného hulváta pana Judala v podání charismatického Jacka Nicholsona, a Brad Pitt v netypické roli homosexuálního umělce, pro své zaměření otcem odvrhnutého)
  • Matrix (The Matrix), rež. Larry Wachowski, Andy Wachowski (přelomový a zásadní film, nabitý symbolikou a plný archetypálních postav a příběhů – Neo /One – Vyvolený, nebo též Noe/ jako spasitel/mesiáš, Morpheus /prorok, probouzející ze snu, ohlašující Příchod/, Cypher /Lucifer-Satan, Jidáš/, postava vědmy atd.)
  • Mrtvý muž (Dead Man), rež. Jim Jarmusch (archetypy „poutníka“ v podání Johnnyho Deppa a „kouzelníka“ – indiána Nobodyho – v podání Geryho Farmera)
  • Obecná škola, rež. Jan Svěrák (brilantní Jan Tříska v roli učitele Igora Hnízda, který jediný si dokáže získat respekt a být svým žákům vzorem, stejně jako výborný Zdeněk Svěrák coby mírně upozaděný otec, který nakonec v závěru filmu synův idol předčí)
  • O čem sní muži, rež. Olga Sommerová (za pozornost stojí zvláště prof. Machovec; vyšlo i knižně, jde o volné pokračování dokumentu „O čem ženy sní“, který ve dvou dílech také vyšel knižně, s třetím dílem „O čem ženy nesní“)
  • O Schmidtovi (About Schmidt), rež. Alexander Payne (muž na sklonku života, čerstvě v důchodu, po smrti ženy, „on the road“ znovu hledá sebe sama)
  • Postel, rež. Oskar Reif (krize mužské identity v českých, byť mírně fantaskních, kulisách)
  • S tebou mě baví svět, rež. Marie Poledňáková (nezvratný důkaz rodičovského talentu mužů a otců)
  • The Kid, rež. Charles Chaplin (výtečný Charles Chaplin v nečekané roli otce-pěstouna malého nalezence)

Žádné komentáře: