Krishnamurti - Sebepoznání

Ukázka z Krisnamurtiho knihy Freedom from the known
Filosofie

Problémy světa jsou tak ohromné, tak složité, že je nutné - mají-li se rozřešit, má-li jim být rozuměno - aby náš přístup k nim byl velmi jednoduchý a přímý. Jednoduchost a přímost není odvislá od zevních okolností, nebo od našich zvláštních předsudků a nálad. Jak jsem již upozornil, rozřešení nebude nalezeno pomocí schémat, výkresů nebo výměnou starých vůdců za nové a podobně. Rozřešení zřejmě spočívá na tvůrci problému, na tvůrci všech nepřístojností, nenávisti a onoho nesmírného nedorozumění, nepochopení, jež existuje mezi lidskými bytostmi. Tvůrcem toho zla, tvůrcem všech těch problémů je jednotlivec - vy a já - ne ten svět, jak myslíváme. Svět, to je jen vztah mezi vámi a ostatním. Svět není nic odděleného od vás a mne. Svět, společnost není ničím jiným než vztahem, který jsme si vytvořili nebo hledáme vytvořit mezi sebou.

Tak tedy vy a já jsme problém a ne svět, protože svět je jen naší vlastní projekcí, promítnutím nás samých a rozumět světu - toť rozumět sobě. Svět není odlišný od nás, my jsme svět a naše problémy jsou problémy světa. A toto nemůže být opakováno dosti často, protože jsme ve své mysli líní a myslíme, že světové problémy nejsou naší záležitostí a že jsou tu Spojené národy, aby bylo dosaženo vyřešení, nebo že je třeba jen vyměnit staré vůdce za nové. Je to velmi tupá mentalita, která takto myslí, protože jsme to my, kdo jsou zodpovědni za tuto těžkou bídu a zmatek ve světě, za tu stále hrozící válku. Máme-li změnit svět, musíme začít u sebe samých a začátek tohoto začátku musí být náš úmysl. Úmysl, snaha porozumět sobě samým a nežádat na druhých, aby se změnili nebo aby přinesli jen úpravu, porozumění pomocí revoluce. Je důležité pochopit, že toto je naší zodpovědností - vaší a mojí, neboť ať už je svět, v němž žijeme, jakkoli malý, podaří-li se nám změnit se, dosáhnout radikálně rozdílného nazírání ve svém denním životě, pak snad zapůsobíme i na onen živý svět vztahů mezi námi všemi.

Jak jsem již řekl, pokusíme se nalézt proces sebeporozumění, sebepoznání, který není žádným procesem izolování. Není nijakým odvracením se od světa, protože nelze žít v oddělenosti. Je to nedostatek správného vztahu, což je původcem všech konfliktů, bídy a námahy a jakkoli malý je náš svět, změníme-li své vztahy uvnitř tohoto světa, bude to jako vlna, jež se šíří stále dál. Myslím, že je důležité ujasnit si tento bod, že svět není nic jiného než naše vztažnost, jakkoli omezená a že změna, ne povrchní, ale radikální v tomto malém okruhu bude začátkem proměny světa. Opravdová revoluce se neděje podle nějakého vzoru. Nýbrž je to revoluce hodnot, převrat od hodnot vjemových k hodnotám, které nejsou prostými vjemy ani vytvořené vlivy okolí. Abychom našli tyto skutečné hodnoty jež vyvolají radikální revoluci, přeměnu a obnovu, je podstatné poznat sebe. Sebepoznání je začátkem moudrosti a proto i začátkem přeměny a obnovy. Abychom sobě rozuměli, musí tu být snaha po sebepoznání a tu hned přichází nesnáze. Ačkoli většina z nás je nespokojena, přejeme si vyvolat rychlé změnu a tak naše nespokojenost je jen usměrněna k určitému cíli. Jsme-li nespokojeni, hledáme jinou činnost nebo pouze podlehneme okolnostem. A tak nespokojenost - místo aby nás zažehla, rozplamenila tak, že život sám, celý proces existence byl by nám otázkou - je usměrněna, svedena do řečiště prostřednosti a ona hnací síla, intenzita nespokojenosti, jež nás hnala, abychom pochopili celý význam své existence - je ztracena. A proto je tak důležité objevit toto vše v nás, protože sebepoznání nemůže být nijak předáno, nemůže být nalezeno v knihách. Musíme je objevit. Abychom toto vše objevili, musí tu být úmysl, dotazování, hledání a zkoumání. Pokud je tento úmysl nebo toto bádání slabé, popř. neexistuje vůbec, potom pouhé ujišťování a příležitostné přání dovědět se něco o sobě - mají jen pramalý význam.

Takto pak je vyvolána přeměna světa proměnou sebe, protože naše já je produktem i částí totálního procesu lidské existence. Abychom se mohli přeměnit, je k tomu zapotřebí sebepoznání. Pokud nevíme co jsme, není tu žádné základny pro správné myšlení a bez poznání sama sebe nemůže být přeměny. Musíme vidět jací jsme - a ne jakými bychom si přáli být, což je pouhým ideálem a proto klamné, neskutečné - jen to co skutečně je, jen to lze přeměnit, ne však to čím bychom si přáli být. Poznat sebe, jakým jsem, to vyžaduje veliké bdělosti mysli, jelikož to, co je podléhá neustálé změně, jež vyžaduje - má-li být sledována svižně - aby mysl nebyla spoutána nějakým zvláštním dogmatem, vírou či nějakým zvláštním vzorem jednání. Má-li se cokoliv sledovat, nesmí tu být pout. Abychom se poznali, musí naše mysl být bdělá a bystrá, prostá jakýchkoli věr, ideálů, protože víra a ideál zabarvují a pokřivují naše vnímání.

Máte-li poznat jakým jste, nesmíte si představovat, nesmíte věřit v něco, čím nejste. Jsem-li chtivý, závistivý, prudký a výbojný, pak můj ideál ne-chtivosti, ne-výbojnosti má malou cenu. Avšak vědět, že jsem výbojný nebo chtivý, vědět to a rozumět tomu, to vyžaduje mimořádného vnímání, že? Vyžaduje to poctivost, jasnost myšlení, avšak sledování ideálů není nic než útěkem od toho co je. Zabrání vám, abyste jednali přímo z toho co jste.

Porozumět jakým jste - ať už jste krásný či škaredý, lstivý nebo nezbedný - rozumět tomu, vidět se jakým jste bez zkreslení - je počátkem ctnosti.





















Ctnost je nepostradatelná, protože dává svobodu. A jen ve ctnosti, kterou můžete objevit, lze žít - nikoli však v pěstování ctnosti, což přináší jen úctyhodnost, ale ne poznání a svobodu. Je rozdíl mezi "být ctnostným" a "stát se ctnostným". Být ctnostným je následek pochopení toho co je, kdežto stávání se ctnostným je pouhé přibližování se tomu, co bychom chtěli, aby bylo. Proto stáváním se ctnostným se vyhýbáme jednání s tím, co je. Toto vyhýbání se tomu co je, pěstování ideálů se pokládá za ctnost, ale podíváme-li se na to zblízka není to nic takového. Je to opravdu jen odklad setkání se tváří v tvář s tím, co je. Ctností není, stát se čím nejsme, ctností je pochopení toho co je, a tím i osvobození se z toho co je. Abychom vytvořili nový svět, novou strukturu, musíme mít svobodu k objevování. Abychom byli svobodní musíme být ctnostní, neboť bez ctnosti není svobody. Může nemorální člověk, který se snažil stát se ctnostným, poznat ctnost? Člověk, který není morální, nemůže nikdy být svobodným, a proto nikdy nemůže poznat co je skutečnost. Skutečnost můžeme nalézt jen v pochopení toho, co je a k poznání toho, co je musí tu být osvobození od strachu z toho, co je.

Abychom tento proces pochopili musíme mít snahu poznat to, co je, sledováním každé myšlenky citu a činu. Poznat to, co je, je krajně nesnadné, protože to, co je, není nikdy klidné, nehybné a statické, ale je vždy v pohybu. Co je, je to co jste a ne to čím byste chtěli být. Není to ideál, protože ideál je vždy klamný. Ale je to vždy jen to, co skutečně děláte, co myslíte a cítíte od okamžiku k okamžiku. Co je, je to aktuální a zachytit to vyžaduje bdělou, svěží a bystrou mysl. Avšak začneme-li odsuzovat to co je, začneme-li kritizovat nebo odporovat tomu co je, nebudeme schopni porozumět jeho pohybu. Chce-li někoho chápat, nesmím ho odsuzovat, musím ho pozorovat, studovat. A to co studuji, musím milovat. Chcete-li pochopit dítě, musíte jej milovat a nikoli odsuzovat. Musíte si s ním hrát, pozorovat jeho pohyby a zvláštnosti jeho chování. Jestliže však tu bude jen kritizování, odsuzování - pak nedojde k pochopení dítěte. Abychom porozuměli tomu co je, musíme pozorovat myšlení, cítění a konání od okamžiku k okamžiku. To je aktuální. Každá jiná akce, akce ideální nebo ideologická, je jen přání, klamná touha být něčím jiným než to co je.

K pochopení toho co je - je zapotřebí mysli v takovém stavu, v němž není ani ztotožňování ani odsuzování, což znamená, že mysl je otevřená, bystrá, ale přitom pasivní. Jsme v takovém stavu vždy, když chováme opravdové přání něčemu rozumět, když je tu intenzivní zájem, je mysl v tomto stavu. Když máme zájem pochopit to co je, aktuální stav mysli, pak nepotřebujeme ani sílu, ani disciplínu, ani ovládání mysli. Naopak je tu pasivní bystrost, pozornost. Tento stav bdělosti nastane máme-li zájem a úmysl porozumět.

Základní poznání sebe nepřichází znalostmi, vědomostmi, shromažďováním zkušeností, což není vlastně nic jiného než pěstování paměti. Sebepoznání se děje od okamžiku k okamžiku. Kdybychom jen shromažďovali poznatky o sobě, pak samy tyto vědomosti zabrání dalšímu poznávání, jelikož nashromážděné vědomosti a zkušenosti se stanou centrem, kterým se zaostřuje myšlenka a v němž má svoje bytí. Svět se neliší od nás a naší činnosti, protože je tím, čím jsme my, což vytváří problémy světa. Potíž většiny z nás je v tom, že se neznáme přímo, ale hledáme systém, metodu a operativní prostředky k řešení těch mnohých problémů člověka.

Je tu prostředek, systém k sebepoznání? Kterýkoli chytrý člověk, každý filosof může vynalézt nějaký systém, metodu, leč zcela jistě následováním tohoto systému dosáhneme jen zase výsledku, vytvořeného tímto systémem, že? Budu-li sledovat určitý způsob poznání sebe, dojdu k výsledku tímto způsobem vynucenému, avšak ten výsledek nebude v žádném případě sebepoznáním. Sledováním metody systémů, používáním určitých prostředků sebepoznávacích, formuji totiž své myšlení, své činy podle určitého vzoru a následování vzoru zajisté není sebepoznání.

A proto neexistuje metoda sebepoznání! Hledání metody bez vyjímky ukazuje na přání dosáhnout určitého výsledku - a to je to, co všichni chceme. Následujeme autoritu a když snad ne autoritu osobnosti, tak alespoň autoritu systému, ideologie, protože si přejeme uspokojující výsledek, který by nás zabezpečil. Ve skutečnosti nechceme poznat sebe, své impulsy, reakce, celý svůj myšlenkový proces, vědomý i nevědomý, raději půjdeme za systémem, který nás ujišťuje, že dosáhneme výsledku. Leč jdeme-li za nějakým systémem, za nějakou metodou, musíme uznávat autoritu - učitele, gurua, spasitele, mistra - který nám zaručí to, co si přejeme, ale to ovšem není cesta k sebepoznání.

Autorita brání poznání sebe, že? Pod záštitou autority, vůdce můžete mít alespoň po určitou dobu pocit jistoty, blahobytu - to však není porozumění totálnímu procesu našeho bytí. Autorita svojí povahou brání plné bdělosti nad sebou a proto nakonec zničí svobodu. Tvořivost může být jedině ve svobodě. A tvořivost může nastat jen sebepoznáním. Většina z nás není tvůrčí, jsme opakovací stroje, gramofonové desky, přehrávající vždy znovu určité melodie zkušeností, určité závěry, poznatky a vzpomínky, buď naše vlastní nebo i cizí. Takové opakování není rozhodně tvůrčí bytí - nicméně je to jen to, co si žádáme. Protože si chceme být vnitřně jisti, hledáme stále metody a prostředky tohoto zajištění a vytváříme autoritu a zbožňujeme druhého, čímž dochází ke zničení chápavosti spontánního klidu mysli, v němž jedině dochází ke tvořivosti.

Nemůže být sporu o tom, že naše nesnáz spočívá ve skutečnosti, že většina z nás ztratila tuto tvořivost. Být tvůrčím neznamená nutně, že píšeme básně, malujeme obrazy, stáváme se slavnými, to není tvůrčí schopnost. Znamená to jen, že jsme schopni vyjádřit ideu, které veřejnost tleská nebo kterou pomíjí. Schopnost a tvořivost by neměly být zaměňovány. Tvořivost je zcela jiný stav mysli. Je to stav, v němž naše já není přítomno, v němž mysl není více ohniskem našich zkušeností, tužeb, zálib a přání. Tvořivost není průběžný nepřetržitý stav, nýbrž je nový od okamžiku k okamžiku. Je to pohyb, v němž není žádného já, "můj", není to stav, v němž by myšlenka byla soustředěna na některou určitou zkušenost, zájem, dokončení, provedení, účel, motiv. Jen tehdy, když není já, může být tvořivá schopnost, onen stav, v němž jedině vládne realita, tvůrce všech věcí. Avšak ten stav nemůže být vnímán, představován, formulován nebo znovu vzbuzen. Nelze ho dosáhnout žádným systémem, žádnou filosofii ani disciplínou, naopak vznikne jen při pochopení totálního procesu našeho já, nás samých.

Poznat sebe není výsledkem něčeho, vyvrcholením, naplněním, je to vidění sebe sama od okamžiku k okamžiku v zrcadle našich vztahů k majetku, k věcem, k lidem a k ideám. Avšak shledáváme, že je nesnadné být ostražitým, bdělým, dáme přednost tupým, lenošným myslím, držících se určitých metod, přijmutím určité autority, pověry, uspokojující teorie. Tak se naše mysli stanou unavenými, vyčerpanými, necitlivými. Taková mysl pak ovšem nemůže být ve stavu tvořivém. Tento stav může nastat jen když není našeho já, osobnosti, které jsou procesem hodnocení, sbírání a shromažďování. Ostatně vědomí jakožto já všeho poznávání není jen sbírání zkušeností, ale my se bojíme být "nic". Vždycky chceme být něčím. Nepatrná osůbka se chce stát velikým člověkem, osobností, neřestným se chce stát ctnostným, slabý a odstrčený touží po moci, postavení a autoritě. A to je ona nepřetržitá činnost naší mysli. Taková činnost nemůže být klidná a proto nemůže dosíci stavu tvořivého.

Aby se změnil svět kolem nás, s jeho bídou, válkami, nezaměstnaností, hladem a třídními rozdíly - musíme se nejdříve změnit my sami. Tato revoluce musí začít v nás samých - ale ne na základě nějaké ideje, víry či ideologie, protože revoluce založená na vzoru není vůbec revolucí. Abychom vzbudili tuto základní vnitřní revoluci v nás, musíme porozumět celému procesu svého myšlení a cítění v jejich vztazích. A toto je jediné řešení všech našich problémů - nemít více disciplín, více věr, ideologií a více učitelů. Jestliže porozumíme sami sobě od okamžiku k okamžiku, bez procesu shromažďování, pak poznáme, jak se dojde k tichu, klidu, který není v představách viditelný ani vypěstovatelný, jen v tomto stavu klidu může nastat tvoření.


Jiddu Krishnamurti

.

Žádné komentáře: