Otto Gross - návrat Promethea


"Psychologie nevědomí je filozofií revoluce." (Otto Gross)




V tomto článku bych chtěl připomenout odkaz pozoruhodného člověka, který z dějin psychologie poněkud "vypadl". Byl jím Otto Gross.

Otto Gross (1877 - 1920) patřil k prvotním průkopníkům a inspirátorům psychoanalytického hnutí. Vedle toho inspiroval anarchisty a umělecké kruhy. Stál svým způsobem těsně vedle C. G. Junga, který jej označoval svého času za své "dvojče". A stál svým způsobem také blízko S. Freuda, který v něm vedle Junga spatřoval nejbrilantnější intelekt, schopný v budoucnu posouvat hranice psychoanalýzy. Přesto všechno se stal později obětí "stalinské čistky" uvnitř psychoanalýzy (pojem E. Fromma, jenž se stal obětí téhož) a záznamy o jeho přítomnosti byly v archívech psychoanalytické společnosti dodatečně pečlivě vymazány. (Heuer to označuje jako damnatio memoriae, trest vymazání ze všech záznamů, jenž Římané považovali za horší smrti a jímž se trestali mimořádně zvrhlí vládci).

Paradoxně má tak psychoanalýza, která se u jednotlivců snaží vynášet potlačené obsahy nevědomí na světlo vědomí, v případě Otto Gross nyní mimořádnou příležitost seznámit se se svým vlastním kostlivcem ve skříni. Sama psychoanalýza tvrdí, že to, co je potlačeno do nevědomí, nás po celý čas vlastně nejvíce ovlivňuje. Totéž by se dalo říci o Ottu Grossovi.

Pojďme nyní otevřít onen zpráchnivělý sarkofág mocenských čistek a plagiátorství psychoanalytické společnosti a vypusťme Ottu Grosse konečně na světlo! Pojďme si sáhnout na onen neuralgický bod, který kdysi živě tepal, planul, obohacoval, tryskal a burcoval - až na samé hraně šílenství a geniality - a který Jung i Freud dodatečně potřebovali "zaházet hlínou".

"Ukradli peří z jeho křídel, aby jimi zakryli své zadnice." (Píše na vrub obou velikánů Grossův současník spisovatel Anton Kuh v r.1921, rok po Grossově smrti, kdy již bylo jméno až na pár tajných policistů a psychiatrů prakticky neznámé.)

S Otto Grossem, s touto hodnotnou lidskou bytostí, bylo nakládáno jako s uprchlým tygrem v nějaké groteskní honičce na plátně biografu. ... A vy se stále ještě cítíte bezpečně? (Ludwig Rubiner, 1913)


Otto Gross (druhý zleva), Carl Gustav Jung (uprostřed).


1. Otto Gross jednou větou

"Vysoce inteligentní muž." (Freud, 1907)
"Tak talentovaný, přesvědčivý muž." (Freud, 1907)
"Excelentní mysl." (Jung, 1907)
"V Grossovi jsem zakoušel všechny aspekty mé vlastní přirozenosti, takže se mi často zdál být mým dvojčetem." (Jung, 1908)
"Je stále zcela a naprosto žákem Otto Grosse," píše Johannes Cremerius o Jungově vývoji v r. 1909.
"Byl nejblíže ideálu romantického génia, jakého jsem kdy potkal." (Ernest Jones, 1879 - 1958)
"Není pochyb, že mezi těmi všemi, kdo vás až doposud následovali, je on ten nejvýznamnější." (Ferenczi Freudovi, 1910)
"Brilantní." (Adler, 1912)
"Přítel Dr. Freuda a intelektuální otec Profesora Junga." (Emil Szittya)
"Katalyzátor Junga a Freuda a lepší člověk než oba dva!" (Anon, 1999)
"Hledač ráje." (Hurwitz, 1979) "A Timothy Leary své doby."
"Mefistofelská stvůra." (Schwatz, 2012)
"Anděl smrti". (Lismayer, 2007)
"Vizionář a oběť." (Krelier, 1982)
"Ďábel pod pohovkou." (Raulff, 1993)
"Prometheus." (Kalischer, 1917)
"Král elfů." (E. Jaffé)
"Upír." (Wefel, 1963)
"Démon." (Kretler, 1979).
"Alchymista lidské přirozenosti." (Pietikainen, 2007)
"Entuziasta pro životní experiment." (Green, 1999)
"Satanův kazatel sexu." (Muller, 2000)
"Otrok osvobození." (Freund, 1996)
"Elektrizující figura v centru 'erotické revoluce'." (E. Wilson, 1999)
"Vynálezce hippie kultury." (Lohr, 2008)
"První Hipík, zlobivý chlapec psychoanalýzy." (Flackman, 2010)
"Divoký psychiatr ... ďábel za Jungovými zády, postrkující jej k jeho následování vlastních instinktů." (Calhoun, 2011)
"Divoká a okouzlující emanace čistého id, šotek Freudiánské perveze." (Scott, 2011).
"Hledač ráje a jezdec pekla." (Anon., 2015).
"Expresionista mezi Nietzschem a Freudem." (Stingelin, 2000)
"Nikoli psychoanalytik, ale psycho-anarchista." (Heuer, 2003)
"Zhýralec." (Anom, 2001)


2. Osobní život

Freud se zprvu domníval, že Gross bude tím, kdo všechny povede k budoucnosti psychoanalýzy, protože jej považoval za nejbrilantnějšího ze všech, dokonce ještě brilantnějšího než Junga, možná dokonce než sebe samého. Ale mělo to samozřejmě jednu fatální chybu: byl to hipík. (David Cronenberg, režisér filmu Nebezpečná metoda, 2012)

Spisovatel Leonhard Frank na Ottu Grosse vzpomíná v letech 1907-8 takto: "Horní polovina jeho tváře - modré oči s nevinným, naivním pohledem, zahnutý nos a plné rty neustále lehce otevřené, jako kdyby, tiše sténaje, nesl utrpení celého světa - což jako kdyby nepřiléhalo k nevýrazné spodní polovině, k čelisti, jež byla jen naznačena a jakoby se úplně ztrácela směrem dozadu. Kdokoli jednou uviděl tuto fanatickou ptačí tvář, jakoby utvořenou z nepatrně tónovaného porcelánu, na ni nikdy nezapomněl."

Umělec Ernst Wagner (1877-1951) líčí Grosse jako "orla se schromlými křídly. Ale jeho odvážné, pronikavé oči se na mě dívaly tak, že jsem se okamžitě cítil demaskován."

Jeho popis u švýcarské policie (1911). "Výška 180 cm, štíhlý, vlasy do zrzava, celkově zanedbané, náznak zrzavé bradky, ostrý nos se špičkou do modra, ústa spíše větší, kompletní sada zubů, nečistá, neduživá tvář, při chůzi ohnutý v předklonu, kráčí velkými, nepravidelnými kroky a takřka stále hledí do země."

Zpráva z novin: "Doktor Gross obecně budil pozdvižení vzhledem k jeho osobitému vzhledu a ještě podivnějším zvykům. Pár [Gross a Benzová - milenka, které na její přání předepsal smrtelnou dávku morfia a asistoval tak v její sebevraždě] byl vyhozen z několika restaurací v Locarnu. Gross ze zásady nosil na nose velkou přilepenou náplast a tento detail utkví v mysli i toho nejvíce zapomnětlivého pozorovatele."

"Hovořil němčinou vysokých státních úředníků v Rakousku, jež měla barvu ztmavlých obrazů. ... Šedivo-blonďatá kolébající se hlava podivného ptáka vyhlížejícího kořist byla skloněna dolů. Rozcuchaná orlí hlava ... něžně přikyvovala, vybírajíc slova." (Werfel, 1919)


Malý Otto Gross

Hans Gross
Celým jménem Otto Johann Baptist Adolf Gross se narodil 17. března 1877 ve Štýrsku v Rakousku. Jeho otec Hans Gross (1847 - 1915) byl slavným rakouským profesorem kriminologie, považován za Otce kriminálního vyšetřování. Povahou byl despotický a sadistický. Snažil se Ottu kontrolovat a zbavit svéprávnosti. Malého Ottu otec líčí ze své perspektivy jako "hýčkaného". Otto byl však držen mimo kontakt s vrstevníky. Vyrůstal jako osamělý, předčasně vyspělý chlapec, emočně deprivovaný a enormně toužící po milujícím vztahu. Jeho jedinou společnost tvořily ptáčci a malá zvířátka v klecích.

Jeho otec to komentuje: "Jeho přehnaná láska ke zvířatům z něho v budoucnu učinila rozhodného advokáta chudých a zavržených lidí, ženské emancipace v nejextrémnějším smyslu, volné lásky, matriarchátu oproti patriarchátu, komunismu a v gradujícím vývoji i anarchistických ideí." (Hans Gross, 1914)

Tam, kde otec hovoří o "deportaci nepřizpůsobivých", "kastraci společnosti nepřátelských živlů" nebo "trestu smrti pro anarchisty", jeho syn přichází s kristovským "zdegenerovaní jsou solí země". Tyto výroky uvádím, aby bylo možné si představit, že snad neexistuje větší vzdálenost mezi otcem a synem, a jak mnoho extrémní poloha otce vychýlila do extrémní polohy jeho syna.

Jeho matka se jmenovala Adelaida Maria Eleonora, rozená Raymanová (1854 - 1942). Vztahem k Ottovi byla chladnější, emočně odtažitá. Malý Otto byl soukromými vychovateli považován za zázračné dítě. Jeho matka jej však vnímala jako "nezbedné dítě, jež se neustále snažilo nebýt tím, čím by mělo být".

Již brzy byl malý Otto sexuálně traumatizován: byl totiž příliš často svědkem pohlavního styku svých rodičů, s nimiž neúměrně dlouho vyrůstal ve společné ložnici. "Byl jsem strašlivě vystrašen sexualitou svých rodičů; jako pětiletý chlapec jsem si to spojoval s obrazem kuřete, jež je ubodáváno ke smrti, a měl jsem dojem znásilnění." (Gross in Berze and Stelzer, 1913)

Je důležité zmínit, že právě tato raná traumatizace a speciální okolnosti jeho dětství jej učinily mimořádně vnímavého vůči světu dětí a jejich vidění světa, vztahům, moci, sadomasochismu a autoritám - tedy tíživému dopadu společenských norem a introjektů, které ubíjejí dětskou citlivost a jedinečnost. Právě díky těmto vlivům se celý život pohybuje na hranici neurotického šílenství (hysterie, kompulzivita) protkaného s drogovou závislostí; na druhé straně je schopen prožitkově se ponořit až na samé dno skutečnosti - tam kde ostatním psychologům zůstává jakási záchranná síť mentálních konstruktů (Adler, Freud) - jakési pomyslné "tlusté brýle", za něž nejsou schopni sestoupit a dostatečně empatizovat. Své teorie pak staví na daleko ochuzenějším prožitkovém materiálu, než Gross; který k této rozšířené prožitkové vrstvě navíc přidává skutečně brilantní intelekt tančící s pronikavou jasností a lehkostí. Gross byl svým způsobem "znetvořený", čímž se stal pro formující se kult psychoanalýzy zavrženíhodným, avšak právě tato kvalita jej učinila průchozím a vnímavým pro fenomény, které ostatní objeví až o generaci později. Otto Gross byl něco jako "lakmusový papír".

Gross se v pubertě stal závislým na drogách. Nejdřív na arsenu (někdejší všeobecně rozšířený lék na potenci), později na kokainu a morfinu. V roce 1899 se stává doktorem medicíny, ihned po té odjíždí na lodi jako palubní doktor do Latinské Ameriky a následné tři roky pracuje jako psychiatr a asistent lékaře ve Štýrském Hradci (Graz), Mnichově, Černovicích (dnes na území Ukrajiny) a v Kielu. Jeho diplomovou prací je slovník o účincích jednotlivých drog (1901). V roce 1902 příjíždí do Burghölzli, aby byl u C. G. Junga léčen z drogové závislosti. Současně se v té době seznamuje s Freudem a stává se jeho asistentem. Korespondence mezi Jungem a Freudem naznačuje, že mezi Grossem a Freudem muselo proběhnout i terapeutické sezení. V tomto roce také začíná Gross mít na univerzitě ve Štýrském Hradci první neplacené přednášky (o Freudových terapeutických metodách). Heuer také zmiňuje hypotézu, že to mohl být právě Gross, kdo seznámil Junga s Freudovými myšlenkami (což není možné nijak dokázat).

V roce 1903 se Otto Gross žení s Friedou Schlofferovou. "Štýrští ho nesnášejí," píše své celoživotní přítelkyni Else Jaffé (1874 - 1973), "částečně je to averze filištýnských vůči géniovi. Ale pak je to také netrpělivý člověk." Franz Jung dodává: "Vypadalo to, že se snaží od rána do večera najít kohokoli vhodného, s kým by byl schopný komunikovat."


Frieda Schlofferová se synem Petrem

Gross celý život zůstává finančně závislý na svých rodičích. V roce 1905 poprvé cestuje do Ascony, kde se setkává s anarchisty Mühsamem a jeho partnerem Nohlem (a kde vzniká experimentální komuna anarchistů). V roce 1907 se v Mnichově stává asistentem psychiatra Emila Kreapelina (1856 - 1926) a vrhá se naplno do bohémského mezikulturního kvasu mnichovské čtvrti Schwabing, kde se ujímá role mladého okřídleného apoštola psychoanalýzy. Gross od té doby přejíždí mezi dvěma "domovy": mezi Asconou a Schwabingem. Jeho přáteli, na něž silně zapůsobí, se stávají: Max Brod, Leonhard Frank, Franz Jung, Franz Kafka, Franz Werfel a mnoho dalších. Ti všichni povstali jako nová generace synů proti generaci svých otců.

Elsa Jaffé (Else von Richthofen)
Gross mezi nimi šíří (a také žije) svou ideu "sexuální revoluce" (což je přímo Grossův pojem, který se od té doby používá.) Se svou ženou Friedou se dohodnou na vzájemné sexuální volnosti - což je ale "psí život" stěžuje si Frieda své přítelkyni Else Jaffé. Pozve jí ale krátce na to na návštěvu a i ona se posléze stává Grossovou milenkou. S oběma ženami splodí ve stejném roce syny jménem Petr (1907), aniž by to narušilo milující přátelství mezi oběma ženami. Elsa následně představí Grosse také své sestře Friedě Weekleyové: vylíčí jí ho jako "nepřekonatelného milence", což vyústí i v jejich vzájmený poměr. Weekleyová na Grosse vzpomíná takto: "Probudil mou duši, jež ležela zavinutá a spící." Za několik let se Weekleyoová vdává za D. H. Lawrence, jemuž údajně řekla, že byl "dalším Ottou". Skrze oba Gross nepřímo ovlivňuje i anglo-americkou literaturu.

Elsa Jaffé se později ožení s Edgarem Jaffé, kolegou Maxe Webera (1864 - 1920), zakladatele moderní sociologie. Weber je ohromen Grossovou ideou sexuální revoluce. Inspirován Grossem vytváří koncept tzv. charismatického vůdcovství.

V roce 1908 Gross vystoupí na prvním psychoanalytickém kongresu v Salzburgu za doprovodu své manželky. Freud Grosse pokárá za jeho politický aktivismus (zde je počátek jeho vyvržení z psychoanalytické společnosti) a doporučí jej k Jungovi na léčbu jeho drogové závislosti. Zatímco se Gross léčí u Junga, jeho žena Frieda rozvíjí sexuální poměr s psychoanalytikem Jonesem, což však Gross (stejně jako případnou pozornost jiných mužů vůči své ženě) sleduje s potěšením. Je ve svých ideích sexuální volnosti důsledný. Dalším milencem jeho manželky, byl na Grossovo vlastní doporučení anarchista a malíř Ernst Frick (1881 - 1956). Ten s ní splodil tři dcery. Frick se také intimně sblížil s Friedou Weekleyovou, o níž už také byla řeč.

Grossova (částečně vzájemná) terapie s C. G. Jungem se odehrává během sedmi týdnů od května do června 1908. Přísný otec Hans Gross kontaktuje ředitele ústavu Bleulera s přáním o diagnózu, jež by jeho syna zbavila svéprávnosti a mohl jej mít plně pod kontrolou. (Do dopisu s odkazem na Ottovo dětství vysloveně uvádí: "Pozor - kouše!") Když si Otto Gross uvědomí, v jaké pasti se ocitl a co všechno je v sázce (jeho svoboda i terapeutické působení), utíká z léčebny. Jung mu (patrně neprávem a patrně pod tlakem Grossova otce diagnostikuje schizofrenii). Jung to komentuje slovy temného proroctví: "A tak se vydal vstříc večeru vlastního osudu." O měsíc později se jeho pacientce a milence, švýcarské spisovatelce Regině Ulmannové (1884 - 1961), narodí v Mnichově dcera Kamila.

Sophie Benz
V Mnichově se Gross hluboce zamiluje do Sophie Benzové (1884 - 1911), "nejkrásnější a nezajímavější dívky z Café Stephanie," studentky umění, která později spáchá sebevraždu díky předávkování drogami, které jí na její přání předepíše Gross. Trýznivý popis jejich vztahu podává spisovatel Franz Jung. Gross je obviněn z její vraždy. Frick, který s ní měl také poměr, vyhrožuje Grossovi zabitím, neboť jej považuje za zodpovědného za její smrt. Avšak anarchista Mühsam si poznamenává do svého deníku:


Sophiina smrt nebohého muže zasáhla strašlivě. S ní ztratil všechno, co člověk může ztratit, a často jsem jej v tyto dny viděl plakat pro jeho milovanou. ... V každém případě si jsem jistý, že nejen že jí nedával žádné rady ohledně sebevraždy, ale dokonce, že po dlouhý čas pracoval proti sebevražedné tendenci uvnitř ní.

Gross si v té době zapisuje, že se mu alespoň dívku podařilo dostat z vlivu podivných lidí, kterými se obklopovala. Od roku 1913 žije Otto Gross v Berlíně, kde silně ovlivňuje spisovatele a umělce, kteří zakládají berlínský dadaismus: Franze Junga, Raoula Hausmanna (1886 - 1971) a Hannah Hochovou (1889 - 1978). Na základě Jungovy chybné diagnózy (schizofrenie) je Gross v bytě Franze Junga zatčen a přinucen k hospitalizaci v psychiatrických institucích Rakouska Uherska. Okolnosti zatčení inspirují Franze Kafku k napsání začátku románu Procesu, který profesor literatury Anz parafrázuje slovy "Někdo musel říkat lži ohledně Otty G."

Franz Jung píše: "Podle Grosse, poslední pomyslnou kapkou poháru byl text, který Gross plánoval publikovat k tématu otce v psychoanalytickém žurnálu, začínaje s analýzou sadismu inherentně obsažené v sociální roli vyšetřujícího soudce, s asociacemi mířícími směrem ke svému otci. ... Nějak se tento rukopis dostal do rukou jeho otce nebo mu byl zaslán."

Otto Gross je následně převezen do ústavu v Opavě, na samých hranicích Rakouska Uherska, neboť policie předpokládala, že se Grossovi anarchističtí přátelé pokusí o jeho vysvobození. Po šesti měsících je Gross díky nátlaku mezinárodního tisku, který iniciují jeho přátelé, osvobozen. Štýrskému soudu podává obsáhlé odborné vysvětlení svého případu. Upozorňuje na zkreslení diagnózy (hebefrenní schizofrenie) vzhledem k jeho abstinenčním příznakům a stěžuje si na nízkou filozofickou zkušenost vyšetřovatelů, což vedlo vyšetřovatele k chybným závěrům. Nicméně na druhé straně Gross připouští, že mu místní pobyt pomohl dostat se dočasně z drogové závislosti, což by sám nezvládl. Také si Gross dobře uvědomuje, že ústavní péče (vlastně "laskavě" zařízená jeho otcem, s nímž jej zřejmě pojil ambivalentní sadomasochisticko - láskyplný vztah) je lepší než kriminál pro nebezpečné anarchisty.

Nicméně otec Hans Gross po mnoha peripetiích u soudu uspěje, zbaví svého syna svéprávnosti (o což celý život usiloval) a získá jej do svého poručnictví (to samé si přál pro svého vnuka Petra, což soud zamítl). V r. 1914 je Gross dále analyzován Wilhelmem Stekelem (1868 - 1940), který označí Jungovu diagnózu schizofrenie za chybnou. Jeho diagnóza zní: několikanásobná neuróza komplikovaná závislostí na opiu a kokainu; latentní sadomasochismus a neschopnost zacházet s penězi. Stekel přehlížel okolnosti jeho traumatického dětství a prohlásil Grosse za nedospělého rebela. Nicméně, po Grossově smrti, napíše Stekel pohnutě procítěný nekrolog a bude ve svých pracích Grosse nadále vzorně citovat (na rozdíl od Junga, Freuda a dalších psychoanalytiků).

Marianna "Mizzi" Kuhová
Během Stekelovy analýzy Gross započne milostný vztah se zdravotní sestřičkou pracující v sanatoriu, Mariannou 'Mizzi' Kuhovou (1894 - 1948). Gross se rozvede se svou ženou Friedou, aby se mohl oženit s Mariannou ("světlem, po kterém toužil celý život"). Vypuká válka (1915), Gross ukončuje terapii se Stekelem a přijímá pozici vojenského doktora v téže nemocnici na Balkáně, kde je za války zoufalý nedostatek doktorů. Stekel ho označí za "velmi šikovného, lidského a tvrdě pracujícího lékaře." (1953). Obdobně jsou s ním spokojeni i další doktoři na Slovensku a v Uhrách.

V prosinci 1915 umírá Hans Gross. Marianna Grossovi porodí dceru, Sophii. (Jeho dcera Sophie nyní žije v Berlíně a je čestnou prezidentkou mezinárodní společnosti Otty Grosse.)

Ještě než se Gross stačí rozvést s manželkou Friedou (má zažádáno o rozvod), začíná paralelně jeho intimní vztah s Marianinou sestrou Ninou Kuhovou (1897 - 1955), ale také ještě s třetí sestrou, Margharetou Kuhovou (1891 - 1978).

V létě roku 1917 se v nočním vlaku setkají Franz Kafka a Otto Gross s Mariannou Kuh, dcerou Sophie a švagrem Antonem. Kafka na to vzpomíná:


Sotva jsem znal Ottu Grosse; ale uvědomil jsem si, že zde bylo cosi esencielního s jeho rukou nataženou k 'směšnému'. Jeho přátelé a příbuzní, kteří byli úplně perplex (bratr, švagr, dokonce tajemně tiché dítě mezi cestovními zavazadly) ... jaksi připomínaly náladou Kristovy následovníky, kteří stáli pod ním, když byl přibit na kříž. Právě jsem se vracel z Budapešti směrem na Prahu... (Kafku prý fascinoval ten obraz, kdy mu Gross v kupé celou noc horečnatě cosi vyprávěl, sem tam si šlehl dávku kokainu a na bagáži poklidně spalo malé dítě, vypráví Heuer).

Neúspěch německé revoluce během první světové války a její násilné potlačení znamenaly pro Grosse hořkou ztrátu. Jeho život se roztáčel zcela mimo jeho kontrolu. Neklidně přejížděl mezi Štýrským Hradcem (kde nárazově žil u své matky), zatímco cestoval do Vídně, Prahy, Budapešti a Berlína. V těchto letech publikoval své stěžejní práce. V posledních měsících pobýval v Berlíně u Franze a Clare Jungových ve "spisovatelské horečce". Jeho drogová závislost se zhoršovala. Jakoby chtěl zničit sám sebe a nezůstat již mezi živými. Franz Jung:

Noc za nocí zůstával na ulicích bez domova, bez narkotik, ve spěšném chvatu z lékárny do lékárny. Všichni, kdo se mu snažili pomoci, věděli, že je to nemožné. Nikomu to nebylo umožněno, a Gross to odmítal. Plakal, toužil po vřelém místě, ale vlastně se o to nestaral. Ztrácel peníze, které mu lidé dávali. Nenašel už lékárnu, která by mu dodávala narkotika. Zapomněl adresu bytu, kde byl očekáván. Tudíž, v prosinci byste mohli vidět hladového a otrhaného muže chvátajícího sněhovými vánicemi, hlasitě naříkajícího a plazícího se tak, aby ukryl své prsty a hruď do tepla. Lidé se zastavovali a bylo slyšet jejich smích. Šílenec, myslela si většina z nich. Ale on klopýtal dál.

Otto Gross zemřel 13. února 1920 na pneumonii plic v Berlíně. Byl nalezen o dva dny později v průchodu, zpola umrzlý a vyhladovělý. Díky chybě v jeho úmrtním listu byl nedopatřením pohřben na židovském hřbitově. Hledání jeho hrobu stále pokračuje a jeho hrob je stále neznámý.


3. Filozofie a styl života


Tihle výjimeční lidé nám osvětlují naši tezi, že bychom se na život měli dívat odzadu, protože výjimeční lidé si nemohou pomoci, aby to všechno neukázali. ... Zvláštní genius se může objevovat v přestrojení za dysfunkční chování, takže musíme dávat pozor a revidovat svůj způsob uvažování o dětech a jejich patologiích z hlediska vrozeného potenciálu, jehož příklady představují tyto životopisy proslulých osobností. (Hillman, 2016)

Ti, kteří u Grosse prošli analýzou, jej popisují jako laskavého, lidského a přímého. Bývá líčen tak, že ke každé lidské bytosti přistupoval jako k alchymickému dílu, zázraku, který chce být objeven. Tímto nadšeným, empatickým a pronikavým způsobem se dokázal dostat i přes zábrany sebezatvrzelejšího člověka, jinak plného nedůvěry a odporu.

Je to parádní chlapík, s nímž, když se do toho praští, můžete nechat odejít všechny své komplexy. (Jung v dopise Freudovi, r. 1908; 1974)

Někteří umělci (jako Mühsam) zasílají Freudovi dopisy plné chvály na jeho metodu a Grossovu léčbu, která jim nejen obnovila dušení zdraví, ale ještě zdokonalila jejich tvůrčí schopnosti, způsoby, jakým jejich nevědomí generuje nové obrazy a nápady. (Nejenže je zbavil problémů, ale ještě jim, dnešními slovy "potunil motor".)

Mezi další umělce, které Gross ovlivnil, patřili: Franz Kafka, Robert Musil (spekuluje se o vlivu na román Muž bez vlastností), D. H. Lawrence, Franz Jung, Franz Werfel. (Nejvíce literární expresionismus a dadaismus).

Otto Gross provozoval svou psychoanalytickou praxi nejvíce po kavárnách. Říká se, že jeho ordinace měla 24 hodinovou otvírací dobu. Jeho žáci sedávali o pár stolečků vedle a analyzovali se střídavě navzájem. Tento terapeutický "switch" je unikátní v tom, že terapeut si nevytváří "mocenské ego", které získává převahu na klientem. Sám se vzápětí "obnažuje" před klientem a naopak. To vede k uvolnění od pocitu odtažité autority, který by mohl terapeut (lékař) nad klientem využívat. (Tím jde jakoby proti Freudovu přístupu). Jeden ze základních Grossových principů je tato vzájemná vztahovost, kterou naopak zase kontruje vůči Adlerovi a jeho "vůli k moci", která má kompenzovat "pocit méněcennosti".

Nietzsche a Freud byly Grossovými hlavními inspiračními zdroji. Nicméně jejich učení posouvá dál a testuje jej až na samé hranice možností.




V čem jde dále proti Freudovi, je přesvědčení, že psychoanalýza by neměla člověka vracet "opraveného" zpět do systému, který dle Grosse funguje chybně. Gross nahlíží, že sama společnost v sobě obsahuje zvrácené prvky, které člověka neurotizují, a proto nestačí člověka "opravit a vrátit zpět" - to je jako bychom rybičku vraceli zpět do akvária plného nafty. Jeho cílem bylo jedince osvobodit ode všech "vtisků" společnosti, nastartovat v něm proces obrození, svobody až revolucionářství, které by pak zpětně působilo a přetvářelo společnost, aby i ona sama prošla revolucí. Tato obrozená společnost by pak zdravěji působila na další jedince. "Psychologie nevědomí je filozofií revoluce," je slavný Grossův citát (z anarchistického časopisu Die Aktion). V tom se dostává do příkrého rozkolu s Freudem. Freud tuto myšlenku zásadně odmítá. "Jsme jen lékaři, a lékáři také zůstaneme". Ale Gross by mu byl zřejmě oponoval: 'Ale i toto nemíchání je rovněž už politika.'

Je zajímavé tuto ideovou bitvu přímo v počátcích vzniku psychoanalýzy konfrontovat s dialogem Jamese Hillmana a Micheala Ventury v knize Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je čím dál horší, který je nesen ve stejném duchu: totiž, že psychoanalýza, jež izolovala ty nejperspektivnější a nejcitlivější jedince do přítmí terapeutické pracovny, kde si mají "zpracovávat své emoce", namísto, aby je motivovala k aktivní angažovanosti ve světě, svým zpsůsobem přispěla k celkovému "úpadku civilizace".  Její abdikace na politické působení nese během 20. století své ovoce: zajímá nás již pouze nitro, zatímco svět a polis upadá, připomíná Hillman s Venturou v provokativních a zneklidňujících rozhovorech...

A terapie dělá další zlomyslnost. Zvnitřňuje emoce. ... Jsem vytočený po tom, co jsem ke svému analytikovi jel po dálnici. Ty zasraný náklaďáky mě málem shodily ze silnice! Bojím se, jsem ve svém malém autíčku, a když se konečně dostanu ke svému terapeutovi, celý se třesu. Můj terapeut řekne: 'Měli bychom si o tom promluvit.' A tak si o tom začneme povídat. A přijdeme na to, že můj otec byl násilnický hajzl a ten náklaďák mi to připomněl. Nebo přijdeme na to, že jsem se vždycky cítil křehký a zranitelný, vždycky byli kolem nějací větší kluci s většíma ptákama, takže tohle auto, ve kterém jezdím, je typickým příkladem toho, jak jsem přecitlivělý, křehký a zranitelný. ... Změníme přítomnost v minulost, v rozhovor o mém otci a mém dětství. A změníme můj vztek - kvůli znečištění nebo chaosu, anebo kvůli čemu se vlastně zlobím - v hněv a hostilitu. A znovu jde o vnitřní stavy, i když to začalo u vzteku, emoce. Emoce jsou většinou společenské. Slovo emoce pochází z latinského ex movere, pohnout se ven, vyjít. Emoce spojují se světem. Terapie obrací emoce do nitra, nazývá strach 'úzkostí'. Vtáhnete ho do sebe a pracujete na něm uvnitř sebe. Nepracujete psychologicky na tom, co vám říká strach o výmolech, náklaďácích, floridských jahodách ve Vermontu v březnu, o přepáleném oleji, energetice, jaderném odpadu, támhle o té ženě bez domova, co má boláky na nohách - na tomhle všem. (Hillman, 2016)

A jsme zpět u "kostlivců ve skříni" v dějinách psychoanalýzy. Onen spící Gross v podobě golema jakoby ve 20. století spal - ale tento jeho spánek (jako cokoli potlačeného) dynamicky působil. Jeho "mlčení" nebo "umlčení" vytvořelo své stínové echo rozeznívající se pláčem 20. století. Nyní se po sto letech tyto koncepty dostávají znovu ke slovu: "duch doby" pro ně dozrál. Gross vstává ze svého hrobu s divokým smíchem. "Ďábel pod pohovkou" je zpět.

Kdo jiný měl důvod domnívat se, že celá společnost je pokřivená, než syn sadistického úředníka - kriminalisty Rakouska Uherska, jehož podvědomé působení se muselo v malém Ottovi od malička ukládat? Jeho otec v sobě koncentroval v podstatě esenci superega celé tehdejší společnosti (takový "černý masox").

Vůči tomuto "systémovému stínu" se Gross vydal na křižácké tažení. Viděl důsledky jeho působení: děti vychovávané bez empatie, lásky a citlivosti v odosobněných ústavech a v odosobněných rodinách (pod rouškou pocukrované formální morálky). Viděl (mocenským a autoritativním patriarchátem) zneužívané a padlé ženy; chudobu, nespravedlnost, omezenost. V archetypální rovině (v jeho horoskopu se nachází čtyři prvky ve znamení Ryb) jakoby zastával roli Spasitele, Krista či spíše Prométhea, který soucítí s celým lidstvem.

Nástrojem k tomuto osvobození trpícího lidstva mu měla být právě psychoanalýza - tato 'nebezpečná metoda'. Prométheus, který autoritativnímu ztělesnění patriachálního řádu, vlastně, dalo by se říci, starozákonnímu Bohu (Freudovi) - ukradl božský oheň - onen tajemný nástroj: psychoanalýzu, aby jí daroval lidem. Aby lidstvo osvobodil. A pak sám trpěl přikován ke skále. Na příkaz papá Freuda byly záznamy o jeho působení v psychoanalytické společnosti vymazány. Citace v psychoanalytických dílech Freuda a jeho žáků, jež původně odkazovaly ke Grossovi, jsou vymazány také.


Mýtus o Prométheovi

Freud chtěl pochopitelně držet status quo a etablovat v té době již tak provokativní psychoanalýzu do soudobých struktur světa. K tomu se pragmaticky potřeboval zbavit odpadlíků a nebezpečných exotických teorií (Jung, Gross, Reich, Fromm apod.) Současně se však na nevědomé rovině stal bohem, veleknězem "nového náboženského kultu", který chtěl na stěnách chrámů uchovat výhradně své jméno. Freud z psychoanalýzy učinil nové náboženství, nové totalitní impérium, jehož chtěl zůstat neomezeným vládcem (podobně jako Stalin). Podvratný Otto Gross nechtěl tento nástroj, božský oheň, nechat hořet v "chrámu vyvolených kněžích". Ukradl tento oheň a šířil jej mezi lidmi, po kavárnách, soukromých bytech, kam za pacienty dojížděl. Jeho oči tímto ohněm svítily; oheň se šířil jako radostné světlo poznání od srdce k srdci, od úst k ústům. Tento oheň oslnil mnohé: spisovatele, básníky, anarchisty. Hořel dál a dál a šířil se. Tu přes milenky a jejich nové milence: tu přes jeho žáky. Až se sám Prométheus rozpustil ve své nemoci, z níž se uzdravit nedokázal - a zmizel v zapomnění.

V jakých bezesných nocích se Freud musel probouzet? Jak moc se Freud musel bát Grossova jména, že se jej potřeboval takto důsledně zbavit? A přesto se jeho čistka tak úplně nepodařila. Dle zákonů, které sám formuloval, musí ono zavržené (potlačené) jednou znovu přijít na světlo!

Starozákonní analogie zde vůbec nejsou od věci. 


Vy jediný jste skutečně schopen přispět s něčím originálním, až možná na Ottu Grosse. (Jung v dopise Freudovi, 1974)

Zde jakoby starozákonní otec rozdává karty dvěma synům: Kainovi a Ábelovi.

Tím se dostáváme k dalšímu zvláštnímu osudovému zapletení: Jung a Gross.



4. Otto Gross a C. G. Jung 


Otto Gross a C. G. Jung

Mezi Freudema Grossem mělo podle všeho proběhnout letmé terapeutické setkání, avšak Freud Grosse nakonec analyzovat odmítl (!). Přeposílá jej na léčení k Jungovi (1908) a celkem bez obalu se Jungovi v dopise přiznává pravý důvod, proč se terapii s Grossem vyhýbá:

Je to ostudně egoistické z mé strany, ale musím uznat, že je to tak pro mě lepší... Ale vážně, problémem by bylo, že dělící čára mezi našimi autorskými právy v kreativní oblasti ideí by byla nevyhnutelně smazána; nebyli bychom je nikdy schopni rozplést s čistým svědomím. (Freud v dopise Jungovi, r. 1908; 1974, 94F)

Jung se Grosse ujímá s plnou pozorností a péčí, věnuje mu obrovskou dávku času a energie.

Probíhá intenzivní sedmitýdenní analýza. Během ní se role otáčí a Gross rovněž analyzuje Junga. Lze se domnívat, že zde vzniká hluboké pouto dvou sebou navzájem plně zaujatých brilantních myslí. Jung je z Grosse zprvu nadšen, ale ke konci jakoby dochází síly a shledává svůj úkole nemožným. Připadá mu, že Grossovo původní nastavení se navzdory všemu úsilí neustále vrací zpět. Méně však Jung reflektuje, co se vlastně v té době děje u něho.

Co se zde tehdy vlastně stalo? O čem bylo toto osudové setkání?

Grossova léčba se zřejmě úplně nepodařila (z Jungovy perspektivy). Jung to zřejmě v nějaké rovině vnímá jako svoje selhání, a připíše Grossovi diagnózu schizofrenie (to by za prvé znamenalo, že Jung neselhal, neboť tato nemoc je nad síly jakéhokoli lékaře, a za druhé by tak vyhověl Hansi Grossovi, který na tuto zprávu toužebně čeká, ale také za třetí by tak neselhal v očích svého duchovního otce - papá Freuda). Oběma autoritám jakoby touto diagnózou vyhověl (věrně se přilísal), avšak současně tím (na mytologické rovině) provedl bratrovraždu. Toho jediného blízkého muže, svého unikátního bratra, který jediný byl zřejmě schopen do něho proniknout a oslovit jeho hluboké jádro, "před Bohem" zapřel a "zabil jej" svou neoprávněnou psychotickou diagnózou. Sám sebe tak "očistil", neztratil tvář před vrchností tohoto světa; vnitřně však cosi hořkého a plného emocí poklnul. Z čeho lze na něco takového usuzovat?

1. Jung vzápětí mění svůj postoj vůči své pacientce Sabině Spielrein a vstoupí s ní do intimního poměru. (Sabina si vysloveně poznamenává do svého deníku, že právě Gross Junga povzbudil, aby prolomil hranice analýzy). Jung v tomto přístupu pokračuje i v její "následovnici" Toni Wolfové a další řadě pacientek / žákyň / milenek. Dá se soudit, že si pod vlivem živelného Grosse  poněkud "povolil sešněrovaný švýcarský límeček". To je jen příklad Grossova nepřímého (ale dlouhodobého a hlubokého) vlivu na Jungův osobní život. "Kdykoliv jsem se při analýze zastavil, on analyzoval mě. Tímto způsobem se mé psychické zdraví velmi zlepšilo," poznamenává si Jung. (1908)

Nyní [Jung] dorazil, zářil radostí, a řekl mi o Grossovi se silnou emocí ohledně velkého vhledu, který právě obdržel (o polygamii); už dál nechce potlačovat své city ke mě. (Sabina Spielrein, 1908; in Carotenuto, 1984)

O dva roky později Jung píše Freudovi: "Předpokladem pro dobré manželství ... je povolení být nevěrný." Následující pasáž z Červené knihy jakoby popisuje dynamiku setkání dvou blízkých bratrů - učeneckého ega ve věži ze slonoviny - a jeho životného rudého stínu.


Radost? Byl on radost? ... Jistěže to byl ďábel, ten Červený, ale můj ďábel. On byl totiž moje radost, radost svědomitého, který sám vyhlíží na vysoké věži. Jeho růžová, teple světločervená radost. Nikoli tajná radost z vlastních myšlenek a z vlastního pohledu, nýbrž ona cizí světská radost, která přichází náhle jako teplý jižní vítr s prchavou vůní květů a lehkostí života. (C. G. Jung: Červená kniha, rozhovor s Ďáblem).

2. Jung přebírá mnoho Grossem dříve rozpracovaných ideí (individuace, synchronicita, introverze a extraverze, androgynita, persona, přenos a protipřenos). Viz část 5.

3. S odstupem času se paradoxně Jungovo nadšené hodnocení Grosse vysloveně otáčí směrem k jeho očernění a diskreditaci. Nějakou dobu po Grossově smrti lékař Schulenberg Junga žádá o finanční podporu pro pozůstalou ženu Friedu a její děti: Jung mu dopisem odpovídá, že mezi ním a Grossem "nebylo nikdy nic osobního, byl to jedině a pouze jeho pacient", a tudíž jeho velmi zdvořilá a formální odpověď je zamítavá. To je pozoruhodné, pokud jej kdysi nazýval svým dvojčetem. Ve starších letech Jung připouští, že Grossova diagnóza opravdu nebyla schizofrenie.

Gross je tak hodnotný člověk, a tak silné mysli, že vaše práce musí být ohodnocena jako důležitý příspěvek společnosti. Byla by to skvělá vec, pokud by se mezi vámi utvořilo přátelství a spolupráce, která by vyrostla z této analýzy. (Povzbuzoval Freud Junga během jejich terapie.)

Pravděpodobné je, že během vzájemné terapie mezi Jungem a Grossem došlo k tomu, že Jung nebyl schopen zvládnout nebo uvolnit své vlastní komplexy, které se během procesu vynořovaly - hlavně vzhledem k tlaku Hanse Grosse a očekávání S. Freuda a že se nebyl schopen dostatečně empatizovat do traumatických zauzlenin raného dětství Otty Grosse (které se i přes úsilí v terapii, neustále obnovovaly jako z magického pramene). Bez tohoto vcítění Jung o Grossovi píše: "Reaguje jako šestiletý chlapec, pro něhož je každý přítel, každý, kdo mu přeje dobro nebo zlo, je vždy otec, a jehož svět chlapeckých fantazií je naplněný, bůh ví, jakými monstrózními možnostmi." Heuer (2016) spekuluje, že se Jung v této roli identifikoval s agresorem, přejal na sebe otcovskou roli, odřízl se sám od svého vnitřního dítěte a naprojikoval si na Grosse své vlastní otcovské zranění, doprovázené otcovským hněvem. Tato nevědomá dynamika by vysvětlovala následující temné proroctví, které Jung ihned po terapii na adresu Otty Grosse vyslovil:


Jeho odchod ze scény se drží diagnózy: předevčírem Gross, na chvíli nestřežený, utekl přes zahradní zeď a nepochybně se znovu vynoří v Mnichově, aby kráčel vstříc večeru vlastního osudu.

Tyto negativní až zraněné nebo hněvivé emoce Junga doprovázely dalších 25 let po Grossově zmizení. Pravděpodobně si na Grosse projikoval svou vlastní slabost a selhání. (Hurwitz, 1979). Jedná se o mechanismus Soudce - Oběť: soudce potlačí svou bolest a z nadřazené pozice neosobních mentálních struktur v hlavě "vysolí" pomstychtivý rozsudek, "až to mlaskne", jímž sice dosáhne určité úlevy; ale nevyjádřená bolest v něm i nadále působí, neboť nedošlo k plnému prožití situace.

Jungovo proroctví se však nevyplnilo. Gross správně vyhodnotil situaci v psychiatrické léčebně jako past, kam byl nahnán svým otcem a jemu oddanými pohunky: muži v bílých pláštích, a po tomto útěku jej ještě čekala jeho nejplodnější léta. Gross si poznamenává:


Když jsem si uvědomil, že již nadále nejsem pochopen, nechtěl jsem již zůstávat [v Burghölzli]. Věděl jsem, že jsem zařazen pod diagnózu dementia praecox [schizofrenie], a věděl jsem, že nemám žádnou budoucnost, jakmile by o mě psychiatři napsali své hlášení. Tudíž jsem se rozhodl uprchnout za jakoukoli cenu. ... Věděl jsem, že přátelé (anarchisté), kteří mi můžou poskytnout peníze, mě očekávají v Zurichu.

Jung po Grossově útěku píše Freudovi:


je mým přítelem, ve své hloubce je to velmi dobrý a vznešený člověk s neobvyklou myslí ... Nevím, s jakými pocity přijmete tyto zprávy. Pro mě je tato zkušenost jednou z nejbolestnějších v mém životě, neboť jsem v Grossovi zakoušel až příliš mnoho aspektů mé vlastní přirozenosti, takže se mi často zdál být mým dvojčetem - mínus Dementia praecox. To je tragické. Můžete hádat, jaké síly jsem musel vyvolat sám v sobě, abych jej mohl léčit. Ale navzdory utrpení, nikdy bych nechtěl tuto zkušenost minout; neboť ve svém důsledku mi dala, s pomocí unikátní osobnosti, jedinečný vhled do samé hlubiny Dementia praecox.

Pozoruhodné je, že tuto diagnózu Gross obdrží až když utíká přes zeď léčebny (kdy Jung obdrží šok z jeho ztráty). Freud mu odpovídá:


Mám pocit, že bych vám měl opravdu hluboce poděkovat - a tak nyní činím - za léčbu Otty Grosse. Tento úkol měl připadnout mě, ale díky mému egoismu - či možná měl bych říci mé obranné mechanismy - by se proti tomu bouřily. ... Jakkoli hluboce empatizuji s Otto Grossem, nemohu podcenit důležitost faktu, že právě vy jste s ním musel podstoupit analýzu. Nikdy byste se nemohl naučit tak mnoho z jiného případu.

Jungova diagnóza Grosse (schizofrenie) byla nejspíš projektivního rázu (podobně prý Freud projikuje své vlastní homosexuální aspekty na schizofrenika Schrebera - viz. Lothan). Pediatr Winnicott Jungovi diagnostikoval hebefrenní schizofrenii. Jungián Hester Solomon hovoří o Jungovi jakožto o "schizoidním ze své podstaty". Stejně tak se uvádí, že Nietzsche vyvolával v Jungovi "skrytý strach", protože na jeho příkladě Jung obával, že u něho dojde k podobnému stavu šílenství. V tomto kontextu je vtipný tento Jungův citát: "Nietzsche si neuvědomuje, že když káže úklid domu, že by to mohl být dům jeho vlastní. ... Je to jako s těmi lidmi, kteří stále mluví o třísce v očích druhých, ale nikdy o svých vlastních." (Jung, 1988)

Paradoxní je, že přestože Otto Gross nikdy nenabyl po obdržení Jungovy diagnózy plné formální svéprávnosti, "jakoby se nechumelilo" vykonával navzdory této diagnóze pozici lékaře v nemocnicích za první světové války v ústavech Rakouska Uherska (vojenská správa o této diagnóze věděla, ale nebránila mu ve výkonu profese). Z toho plyne, že v každodenním vystupování se Gross musel projevovat tak, jako kdyby schizofrenii neměl, tudíž mu nikdo z pragmatických důvodů v jeho práci nebránil. (Jeho otec mu v tom období "zařídil" částečnou svéprávnost).

V dopise z roku 1909 píše Jung Jonesovi zvláštní větu: "V každém případě extrém, který Gross káže, je definitivně špatný a nebezpečný pro celou záležitost - Gross se sám sterilizoval, takže nebezpečí z něho pocházející samo časem zmizí." Pozoruhodné je, že pojem "sterilizace" bylo něco, co se snažil prosazovat Hans Gross na "deviantech" a objevuje se pak znovu v nacistické ideologii. Tato věta zní, jakoby se Jung vzdával jakékoli odpovědnosti za svůj "diagnostický rozsudek" - říká vlastně volně řečeno, že Otto Gross se sám odsoudil ke sterilizaci a tím se sám učinil neškodným ("může si za to sám"). Jde mechanismus, kdy se agresor sám před sebou stává nevinnou obětí. Stejný mechanismus pravděpodobně aplikoval na svůj vztah se Sabinou Spielrein. "Gross a Spielrein jsou hořké zkušenosti. K žádnému ze svých pacientů jsem nepojal tak mnoho přátelství a od žádného jsem nesklidil tak mnoho bolesti." V obou případech se Jung sebeospravedlňuje a obviňuje pacienta, zatímco bolest přetrvává. (Archetypální role Soudce).

Ona, samozřejmě, systematicky plánovala mé svedení, jež jsem shledával nevhodným. Nyní usiluje o pomstu. ... Co nyní plánuje, je mi neznámo. Nic dobrého, předpokládám. ... Musím s těžkostí říci, že jsem konečně učinil jasný rozchod. Stejně jako Gross je ona případ bojovníka-s-otcem, jenž jsem se v ďáblově jméně snažil léčit tunami trpělivosti, obětujíc dokonce naše přátelství pro tento účel. (Stěžuje si Jung v dopise Freudovi, 1974).

Doufám, že vám dochází, co právě čtete (!) renomovaný lékař (v pozici autority a moci) se vyspí se svou pacientkou a líčí sebe sama jakožto nevinnou oběť, svedenou strašlivě úkladnou pacientkou. Později Jung z tohoto "obluzení" procitá a po vyjasňujících rozhovorech se Sabinou před Freudem uznává, že v takovém hodnocení událostí už dost "ujel".

Z těchto i dalších dopisů to působí, jakoby se pod rouškou Soudce skrýval zhrzený milenec. Proč si Jung nebyl schopen připustit hlubokou náklonnost, kterou zřejmě k oběma choval? Nejevil by se nám pak v lidštějším světle? Možná proto, že mytologická dynamika Kain - Abel - Bůh otec jakoby ovládla pole. (Stejně tak můžeme hovořit o mocném otcovském komplexu). Soupeření o otcovskou lásku, strach být otcem zavržen? (V té době ještě nebylo mezi Freudem a Jungem roztržky. Jung o Freudovu lásku zřejmě velmi usiloval). Zdá se, že snaha získat otcovské uznání byla u Junga v době setkání s Grossem mocnější a této lásce Jung (jako pomyslný Abrhám) podvědomě obětoval (svými racionalizujícími rozsudky) své nejhlubší přátele / lásky: Ottu Grosse i Sabinu Spielrein. Prvé (náklonnost otce) si zachoval, o druhé dva přišel. Možná to byla osudová bitva, jež se tehdy odehrávala v jeho nevědomí. Ale ani po rozchodu s Freudem Jung tyto důležité figury uvnitř sebe samého "nerehabilitoval" - setrval vůči nim v roli Soudce. Sám tím tak obsadil pomyslný trůn patriarchální otcovské figury, jako předtím Freud. Stal se králem své vlastní říše.

Ale Gross, ten zpropadený šotek skrytě zahnízděný uvnitř jeho mysli, se smál. Jeho vliv již nebylo možné z Jungova duševního vývoje odseparovat. Gross uvnitř Junga přežil daleko poté, co reálný Gross zemřel. Stejně tak Sabina Spielrein.

Takže, Vaše Svatosti, nyní jsou vaši kněží mrtví a já jsem zůstal naživu. Ale ve skutečnosti jsem já ten mrtvý a oni ti živí. Neboť jako vždy, Vaše Svatosti, duše mrtvých budou žít v paměti živých. (Závěrečná věta biskupa z filmu Mise, 1986).

Co zavrhuji, pojímám nic netuše do sebe. Co příjmám, vchází do té části mé duše, kterou znám; co zavrhuji, to vchází do té části, kterou neznám. Co příjmám, to činím sám sobě, co však zavrhuji, to je činěno mně. … Ale jed hada, kterému rozšlápneš hlavu, do tebe vnikne kousnutím do paty, a tak se had pro tebe stane nebezpečnějším, než byl předtím. Neboť to, co zavrhuji, je také v mé přirozenosti. Myslím tím, že to bylo venku, a proto jsem věřil, že to mohu zničit. Leží to však ve mně a jen přechodně to přejalo vnější podobu a postavilo se mi na odpor. Zničil jsem tu vnější podobu a věřil jsem, že jsem vítěz. Ale ještě jsem nepřemohl sebe. (C. G. Jung: Červená kniha, kap. VIII, Den první)



5. Přínos Otty Grosse pro psychologii

5.1. Individuace


V lednu 1908, půl roku před vzájemnou analýzou s Jungem, Gross vášnivě vysvětluje v dopise pro Elsu Jaffé cíl své psychoanalytické práce:

Nemám víc, co bych "učil", než toto jediné téma - že pouze skrze poznání vlastního vývoje může individualita osvobodit sebe samu. Vskutku totiž, abych já byl naplněn ve svém poslání, musím činit toto: osvobozovat esenciální osobní styl individua od toho, co je cizorodé, destruktivní, kontradiktorní. - Jinak řečeno, síla, jež to umožňuje, vášeň za touto aktivitou, může být jedině radost v individualitách, radost v kráse obsažené ve všech celistvých osobnostech. Milovat toto konkrétní poslání - znamená milovat každou individualitu podle jejího vlastního jáství. ... Psychologie není nic jiného, než jméno pro moderní potřebu respektovat psychologickou odpověď individuální duše na jakýkoli tlak z vnějšího světa a jeho norem. Cokoli bylo zamítnuto jakoukoli normou, jakýmkoli náboženstvím, jakýmkoli zákonem - co si každá individualita doposud "netroufala vědět uvnitř sebe samé" tváří v tvář sugesci "absolutního" - co nyní povstalo na světlo dne z hrobu "nevědomí" - přinést k projevu to, co je nejvíce individuální v každé duši, to je, nakonec, mé poslání a má filozofie." (Gross, 1907/8; podtržení učiněno samotným Grossem).

Pojem "individualizace" používá jako první anarchista Kropotkin (1905). Jung pojem individuace (cíl analýzy) použije poprvé v roce 1913.

Gross ve svém dopise pokračuje:

Vím, co mě poutá k lidem, je to přesně to, co je v nich nejvíce osobní - je to jejich vlastní nejhlubší jedinečnost, jež nemůže být nikdy ztracena, nikdy nemůže být pojmenována slovy, nikdy nemůže být uchopena koncepty - rytmus, který vibruje uvnitř lidského života, ve všech hravých pohybech těla, a každé bezděčné vyjádření probíhajícího pocitu, nezničitelná esence, jež se nemůže sebe samu změnit ... (Gross, 1907/8)

Už v roce 1902 Gross používá pojem "individuální psychologie". "Nikoli sexualita je jeho tématem, ale individuace," komentuje Grosse Müller (1998). Daleko dříve, než tak učinil Jung, se Gross pokouší předefinovat Freudův důraz na sexualitu.

Jungovo uchopení indiviudace je více abstraktně teoretické (soustava archetypů), zatímco u Grosse má blíže k vzájemné lidské interakci, za níž jedině může probíhat léčení. Gross používá výrazy odkazující k radosti, hravosti a rytmicitě, která pohyb k vlastní přirozenosti doprovází.

Myšlenky o synchronicitě si Otto Gross zapisuje kolem r. 1905, ale jsou to jen jakési první koncepce a nápady; ty pak Jung o celá desetiletí později rozvíjí podrobně. Totéž lze říci o androgynitě, personě, posvátné jednotě světa (unis mundus, numinózno, apod.) Tyto myšlenky jsou integrální součástí grossovského vidění světa; avšak Jung jim dává své vlastní pojmové zakotvení. Dle mého názoru lze mluvit o tom, že žák rozvíjí myšlenky svého učitele nebo inspirujícího přítele, se kterým byl, byť krátce, v hlubokém kontaktu. Obrazně vyjádřeno: Gross činil skicy, zatímco Jung plátna. Stejně tak lze uvažovat, že Otto Gross skicoval v mnoha kruzích zároveň, kdekoli se vyskytl (anarchisté, dadaisté, expresionisté). Ono grossovské (dionýsovsky rozčtvrcené) jádro je tak rozšířeno po světě bez ostrých rozlišujících hranic. Smyslem tohoto článku je vrátit grossovo puzzle zpět do barevné mozaiky tvůrčího kvasu na začátku 20. století.


5.2. Význam otce

V roce 1909 Jung publikuje práci Význam otce v osudu jednotlivce. V prvním vydání v předmluvě zmiňuje, že "tyto zkušenosti a ty, které jsem získal konkrétně během analýzy společně s Dr. Otto Grossem, na mě zapůsobily čistotou tohoto vhledu". Toto vyjádření se zachovalo i v druhém vydání z r. 1927, ale ve třetím vydání z r. 1948 je tato věta již vypuštěna. Esej vycházela především z Grossových úvah a vzájemného dialogu, ale Jung s odstupem považoval za nutné tento zdroj zamlčet.

Freud, Jung i Gross byli v dětství sexuálně traumatizováni. Freud svým skutečným otcem, Jung ve své pubertě, zklamán skutečným otcem, dospělým mužem, který byl rodinným přítelem a Gross tím, že byl nuceným svědkem sexuálního života svých rodičů. Z psychoanalytické perspektivy je nenaplněná touha po milujícím otci svázána s hrůzou s opětovné retraumatizace - což je prvek, který spojuje všechny tři. (Heuer, 2016)

Jung svou otcovskou retraumatizaci popisuje ve slavné pasáži, kdy se na lodi do USA s Freudem chystali k vzájemné analýze, když tu Freud náhle z ticha zašeptal: "Můj drahý chlapče, já nemohu riskovat svou autoritu." Bylo to právě ve chvíli, kdy se Freud odhodlával, zda Junga seznámí s delikátními záležitostmi ohledně intimního soužití se svou švagrovou. Jung byl touto větou dotčen, neboť Freudova důvěra by v té chvíli znamenala kolegialitu sobě rovných: vyjadřovala by respekt k Jungovi, jakožto kvalitnímu terapeutovi. Byla by také bodem zlomu, kdy se v terapii otevírá skutečná hloubka. Freud v tento okamžik uhnul. A Jung si poznamenává osudovou větu: "Přesně v tento okamžik u mě autoritu ztratil." 

(Vzájemnou analýzu Freudovi nabízel ještě Ferenczi, ale Freud opět odmítl. "V tomto chování Freud hraje pouze roli kastrujícího boha," poznamenává si Ferenczi do deníku.)

Vzhledem ke kontextu vzájemné analýzy Jung - Gross, v níž Jung Grosse líčí jako své "dvojče", je pozoruhodné, že Freud Junga také vnímal v určité rovině jako svého psychického dvojníka, který bude důsledně kopírovat jeho vlastní stanoviska a nikdy mezi nimi (jakožto mezi dvěma "osudově přisátými symbiotiky") nedojde k separaci. Separace, která nastala s Jungovým odchodem, Freuda zlomila. Stejně tak (zřejmě) zlomila Junga, Grossova separace (útěk přes zeď ústavu během nedokončené terapie). Jung biblickou "otcovraždou" retraumatizoval Freuda, Gross útěkem (před svým otcem, který se jej snažil zbavit svéprávnosti, v čemž mu Jung horlivě asistoval) retraumatizoval Junga.

Jak hluboká (po symbióze toužící) setkání mezi těmito třemi muži, jak mnoho bolesti, kterou si navzájem uštědřili (svou separací)! A právě tito tři muži stojí u vzniku moderní terapie! Nebylo by to na mnohé samostatné eseje?

K tématu separace se pojí ještě tato vsunutá úvaha. Prvotní separační trauma nastává dle mého názoru při odstřižení placenty. (Dospěl jsem k tomu na základě vlastního průchodu lotosovým porodem na terapeutickém workshopu). Placentu vnímáme jako své druhé já, své primární symbiotické dvojče. U Freuda jsem našel shodou okolností stejnou myšlenku: Freud pokládá dvojice bratrů (Don Quijote a Sancho Panza, Romulus a Rémus, Gilgameš a Enkidu), v nichž vždy jeden je silnější, zemitější a nesmrtelný, zatímco druhý je křehčí a smrtelný a umírá dříve za metaforu narozeného člověka a jeho placenty. (Dopis Jungovi 274F). (V českém prostředí by to byl Václav a Boleslav). Právě toto separační trauma se dle mého názoru mohlo znovu tragicky ozvat v okamžiku, kdy se Jung odtrhává od svého symbiotického bratříčka Grosse - a kdy se Freud odtrhává od svého symbiotického korunního následovníka, v němž chtěl vidět výhradně zrcadlovou podobu sebe samého. (Na tento fakt ho v korespondenci bystře upozorňuje Jungova manželka Emma v době, kdy tuší, že se mezi nimi schyluje k možnému názorovému rozkolu; uvědomuje si, že Freud je Jungem přespříliš osobně - symbioticky - zaujat).

Tam, kde se Jung přimyká ke Grossovi a Freud k Jungovi, se Gross pravděpodobně přimyká ke své drogové závislosti, od níž se mu od-separovat nikdy nepodařilo. (Gross se přiznává, že bez kokainu by nenapsal ani řádku.)

K mytologickému uchopení triády Freud - Jung - Gross, k němuž ještě připojíme do čtvernosti Sabinu Spielrein se dostaneme v závěru článku (7).


5.3. Dementia praecox / schizofrenie

V textu z r. 1904 Gross agumentuje, že původní název dementia praecox, není úplně vhodný, protože se hodí pouze na případy kdy se dezintegrace vědomí spojuje s tendencí k chronické imbecilitě. Upozorňuje, že tento název je "hlavní překážkou k širšímu rozšíření a používání tohoto klinického termínu" a proto navrhuje pojem "dementia sejunctiva", které přesněji odkazuje k dezintegraci, rozštěpení mysli, kde emocionální a prožitkové aspekty zůstávají odštěpeny od mnohdy složitých intelektuálních schémat. Člověk může trpět tímto rozštěpením citů a myšlenek, zatímco jeho inteligence může zůstat pronikavá. Proto je název "demence" poněkud zavádějící. Pro "chytré" schizofreniky se ani trochu nehodí.

(Obecnou tendenci pro něco takového, která je však zcela zdravá a normální, nazýváme schizothymie, pokud se jedná o abnormální osobnostní nastavení, hovoříme o schizoidní poruše osobnosti a pokud se jedná o nejvážnější psychotické onemocnění s přítomností bludů, hovoříme o schizofrenii.)

V roce 1908 Bleuler zavádí pojem schizofrenie, což není nic jiného, než překlad Grossova latinského "dementia sejunctiva" do řečtiny.

Gross si v roce 1911 u Freuda na tuto "autorskou krádež" dopisem stěžuje. Freud a Jung si na toto téma vymění pár dopisů, kde jeho požadavek bagatelizují.

Gross je vyšinutý blázen ... Udělal by lépe, kdyby se zaměstnal něčím produktivnějším, namísto psaní polemik. ... Navíc byl zcela svobodný použít své ideje sám pro sebe a pokud tak neučinil, je to jeho problém. Snaží se parazitovat, kdekoli to jen jde. (Jung v dopise Freudovi)


5.4. Introverze a Extraverze

V textu Cerebrální sekundární funkce z r. 1902 Gross rozpracovává (na podkladě fungování nervového systému) tyto dva typy:

Pro mělce-rozšířené vědomí jsem jsme našli tuto symptomatologii: okamžité uchopení a rychlé použití vnějších stimulů, duchapřítomnost, chytrost a kuráž; zhoršená schopnost vytvářet rozsáhlejší konceptualizace, zejména v etickém a sociálním smyslu, neschopnost jít do hloubky; intenzivní, nestálé emoce, škálování intenzity prožívaných idejí.

Pro úzce-prohloubené vědomí jsme našli: ztížené uchopení a zacházení s vnějšími stimuly, zejména pokud jsou početná a nesourodá, stud, nepraktická nátura; rozpuštění intelektuální osobnosti do jednotných, objemných konceptualizací, jež jsou těsně soudržné, extenzivní a sami v sobě významně prohloubené, nicméně mezi nimi navzájem jsou vedeny neadekvátní asociativní spojnice; dlouho trvající emoce, tendence k přehnaně silně cítěným idejím.

Tento text byl jeden z prvotních inspiračních zdrojů pro pozdější Jungův koncept extraverze a introverze. Jung v tomto případě na Grosse odkazuje.


5.5. Sexualita

Jen krátce na tomto místě malý paradox. Freud, který sexualitě přikládá nejdůležitější význam, byl celý život v manželství v podstatě věrný (pokud nebudeme počítat intimní poměr se sestrou své ženy). Otto Gross ve filmu Nebezpečná metoda to vtipně komentuje slovy, že Freud byl v teoretické rovině tak posedlý sexem jen proto, že ho sám měl tak málo.

Jung, který sexualitě přikládal (v kontrastu k Freudovi) naopak menší význam a mnohdy se o něm vyjadřuje jako o něčem, co má být podřízeno etičtějším tendencím, aplikoval ve svém praktickém životě naopak polygamii harémového sultána.

Obecně řečeno ... muž je polygamní. Obyvatelé Musulmanské říše to věděli velmi dobře. Nicméně, oženit se s několika ženami naráz je primitivní řešení, a v dnešních dobách poněkud finančně nákladné. Myslím, že Francouzi nalezli řešení v Číslu Tři. (Jung in Serrano, 1997)

Z těchto a dalších Jungových poznámek je patrný Jungův praktický přístup k milostným záležitostem, který by bylo možno označit jako postoj patriachálního bílého muže (asi jako si počíná Angličan ve svých koloniích). Navenek zachovával zdání slušnosti, ale v osobním životě byl v podstatě guruem, který spal s celu řadou svých stoupenkyň.

Gross, který byl odmalička traumatizován sadistickým otcem a jeho v podstatě "znásilňováním" vlastní manželky na základě patriachálního nároku, kdy žena muži patří a musí mu vyhovět, si k sexualitě samozřejmě vytvořil odlišný postoj. Byl nadšen matriarchátem (Bachofen), starověkými orgiastickými kulty, pokoušel se iniciovat komuny, kde by vládla "volná láska". Je zde mnohem větší úcta k ženství (Grosse lze považovat za feministu a obhájce žen), rovnoprávnosti mezi pohlavími a svobodě lidských bytostí. Ponoukal své přátele k lásce ke své ženě atd. Jednoduše řečeno: co hlásal, i sám žil. (Nicméně neznamená to, že by jeho blízké okolí soužitím s takovým "Prorokem", netrpělo.).

Podle Otty Grosse ja každá lidská bytost v podstatě bisexuální. (Jen si tyto tendence nemusí připouštět). Dochoval se jeho výrok z jeho blízkého okolí, který zní takto: "Pokud si muž nepřizná své homosexuálni aspekty, nemůže pochopit to, pro co je ženami vskutku milován." To je hluboký koán, u kterého doporučuji se zastavit a nechat jej poslat jako šrapnel do svého nevědomí.

Důležitý je ten moment, že Otto Gross je jeden z prvních psychoanalytiků, kteří shledávají homosexualitu nebo bisexualitu jako v podstatě zdravou a přirozenou. To v jeho době nebylo ani trochu běžné. V té době to bylo v odborných psychoanalytických kruzích považováno za odchylku, nepřirozenost, která by se měla léčit. Tento postoj v psychoanalýze (dle Heuera) se mění během 20. století velmi pomalu trvá až do 90. let!

Sadomasochismus Freud vysvětluje jako dědictví jednoho z primárních instinktů (pud smrti, Thanatos), zatímco Gross jej vysvětluje jako sekundární, získaný na základě mechanismu identifikace s agresorem: dítě se posléze stává také agresorem s nadějí, že pokud bude agresorem jako ten, kdo jej kdysi zneužil / poškodil, tak si tím získá lásku svého rodiče. To vede k destruktivnímu sebe-poškozování, jež ústí v nutkání znásilňovat a být znásilněn.

Přítel Grosse, Franz Jung, dokonce na podobném principu rozvádí Grossovu radikální myšlenku, jak vznikla autorita. Říká, že na začátku vzniku autority stojí právě utlačování / znásilnění / zneužití v raném dětství. Napětí, které nemůžeme v této fázi zpracovat, vede k vytvoření obrazu / myšlenky autority. "Autorita se rodí v mysli utlačeného. Ta se pak promění v konvenci autoritářské organizace, kterou se pak stává rodina, náboženská struktura a nakonec stát."

Osvobození sexuality / "sexuální revoluce" od norem společnosti, kultury a náboženství (které nejsou autenticky naše vlastní, které jsou nám vnuceny jako introjekty) je pak v Grossově pojetí důležitým prvkem celkového osvobození jednotlivce a potažmo celé společnosti. Sexualita je však u Grosse úzce spojena se vztahovostí / intersubjektivitou. (Jde o svobodné eroticky spontání vztahování se jeden k druhému, které je s v souladu s naší individualitou a kde jsou si muž a žena rovni; ne o na objekty zaměřenou pornografii mužského subjektu).

Pokud jde o Wilhelma Reicha, zmíním jen ve stručnému vysvětlění kauzy citát Grossova přítele Franze Junga. "Wilhelm Reich se objevil v New Yorku a působil zde jako přímá kopie Ottfo Grosse. Napsal knihu o 'Orgasmu', jež by ve skutečnost mohla být napsána Otto Grossem, o orgiastických formách sexu, jakožto základ života, takřka náboženství." (Franz Jung, 1996)

W. Reich píše ve 30. letech takřka identicky o propojení sexuality, náboženství a politiky, avšak jeho inspiraci Grossem není možné prokázat. Ve svém díle (vydaném i nevydaném, což potvrzuje jeho dcera) na něho nikde neodkazuje (Heurer, 2001).

Perlička na konec: spisovatel Franz Werfel (česko-rakouský německy píšící spisovatel) tvrdí, že Gross napsal knihu o českých Adamitech. (Ta se ovšem stejně jako mnoho dalších textů nedochovala.) Mezi další zmizelé texty patří: O sadismu vyšetřujících soudců, román Astarte a text o nové etice.


5.6 Intersubjektivita

Moderní psychoanalýza se vyvíjí z původně Freudovy na "jednu osobu zaměřené psychologie", kde je pozornost upřena výhradně na pacienta, k "psychologii dvou osob", kde již je terapeutovi dána také ekvivalentní pozornost. V tomto posunu paradigmatu sehrály roli mj. myšlenky Grosse a Reicha.

Jung v roce 1946 publikuje Psychologii přenosu, kde se objevuje i pojem protipřenos, vystihující terapeutův zpětný přenos směrem k pacientovi. Nicméně v prvních letech psychoanalýzy se hovořilo pouze o přenosu, zatímco u terapeuta se předpokládá naprostá nezatíženost a neutralita.

V roce 1931 píše Jung: i "Když se dvě osobnosti setkají, je to jako když se smísí dvě chemické substance: pokud je zde vůbec možné nějaké propojení, obě jsou transformovány." V tomto alchymickém či dialektickém uchopení vztahu mezi dvěma substancemi, již není nutné hovořit o primárním přenosu a sekundárním protipřenosu. Tyto a další myšlenky o vzájemném terapeutickém procesu, kde jsou si obě strany rovné, rozvádí Jung ve 30. a 40. letech.

Nicméně to, co bylo pro Junga prvotní zkušeností, když se setkal s Grossem, bylo pro Grosse rutinní záležitostí, kterou praktikoval se svými přáteli již po mnoho let. Gross zase vycházel z anarchistických ideí Proudhonovy vzájemnosti a Kropotkinovy vzájemné pomoci.  Gross v r. 1919 formuluje tezi, že se rodíme z vrozeným instinktem vzájemné pomoci, což současně nazýval jako základní etický instinkt.

Zatímco Freud od samého počátku ovlivněn strohou karteziánskou logikou uvažuje o základní distinkci subjekt (ego) versus objekt (vnější svět), Gross toto technicistní či geometrické rozlišování smetává ze stolu a jakoby s daleko větší empatií k dětskému světu říkal: 'proboha, Sigie, byl jste někdy dítětem?' První dyádou je a ty. Já a ten druhý. Dítě lezoucí okolo maminky nehledá nějaký "přibližně vhodný objekt", jakousi atrapu: už od počátku hledá vztažení se k blízké osobě: k Ty. 

Winnicot (1896 - 1971) jakoby vmetává Freudovi do tváře políček výrokem: "Neexistuje žádná taková věc jako dítě."

"Opravdový separační kontrast psýché je možný jedině mezi tím, co je mé vlastní a co je vlastní druhému". (Kontruje Gross Freudově sterilizující distinkci ego - objekt, 1909)

Tuto myšlenku později následuje Martin Buber ve svém slavném díle Já a Ty. "Na počátku všeho byl vztah." (Martin Buber). Podle Heuera je i Buber inspirován Grossem, ale nepřiznává tento vliv. I on si prý jeho peřím zakryl zadnici. (Heuer)

V opravdovém vztahu mezi já a ty dle Grosse měla být zachována rovnost (equality) - nikdo není výš a nikdo není níž. Jenom takový vztah léčí, ulevuje duši a jenom z takového vztahu povstává nová společnost. (Nikdo "neznásilňuje" druhého svou autoritou či superegem a vůle k moci uvolní prostor lásce a vnímavosti).

Nyní srovnejme tuto rovnost a vzájemnost dvou vztahujících se lidí - s pozicí, kdy ležíme na lehátku a terapeut, neviděn, v anonymitě, poslouchá za našimi zády a nehodlá nikdy přijít o svou pozici autority, čili vlastně velkého všemocného rodiče, který je vždy o úroveň výš. Takový setting vlastně pomáhá udržet i hierarchické (autoritářské) nastavení uvnitř společnosti: klient je stále vmanipulováván do role bezmocného dítěte, které si ve vnějším světě neumí poradit. To jsou "politické" důsledky navzdory deklamované psychoanalytické snaze o apolitismus. (Viz. článek Starý a nový přístup ke klientům - touto taktikou vzniká guru se svým kultem).

Gross předchází tuto guru-taktiku ekleziomorfních struktur svým "terapeutickým switchem" v samotném zárodku.

Jung se v závěrečné fázi vztahu s Freudem pokouší nastolit rovné a upřímné přátelství (které unese i drsnější pravdivost). Před vánoci 1912 Freudovi píše, že...

vaše metoda zacházet se svými žáky jako s pacienty je zásadní bota. Tímto způsobem z nich děláte buď otrocké syny anebo drzá štěňata. ... Jsem dost objektivní, abych viděl skrze váš malý trik. Snažíte se vyčenichat všechno symptomatické chování ve svém okolí, tudíž redukujete každého na úroveň synů a dcer, kteří s ruměncem na tváři přiznávají své prohřešky. Zatímco vy setrváváte na vrcholku jako otec, příjemně si sedě. (1974, 338F). 

Freud na to odpoví pouze, že to není pravda - a že bude lepší jejich osobní vztah ukončit. Od této chvíle mezi nimi zůstává jen mlčení.


5.6 Superego

Gross v roce 1909 píše: "Psychoanalytická léčba ideogenetického roztržení se skládá z osvobození jednotlivce a jeho individuálně preformovaného pocitu smyslu od sugestivně fixované vůle druhého v prostředí raného dětství." Gross už od samého počátku vnímá vytvoření superega intersubjektivně (jako důsledek vztahovosti, kdy nám rodiče vštěpují svou vůli bez ohledu na to, co dává smysl naší individualitě, která by jinak ráda zkoumala svět vůkol podle svého). Gross v jiném textu dodává s obrovskou empatií, že malé dítě nechce zůstat nikdy samo, a proto raději přijme tento výchovný tlak na sebe samého, aby se adaptovalo do rodiny, do které se narodilo. Raději potlačí kus své individuality, aby nezůstalo samo a bylo akceptováno rodinným prostředím. (Na podobné dynamice vysvětluje u dítěte i princip identifikace s agresorem; který pak bez zmínky o Grossovi rozpracovává Anna Freudová). Tento uložený zafixovaný "masív" je Grossovo pojetí superega. Gross se pak pokouší jednotlivce od této neautentické struktury osvobodit, uvolnit jeho individualitu a vitální proud sil, které spočívají "pod balvanem", od čehož je již jen kousek k obrodě revitalizaci společnosti jako celku. Proto Grossova psychologie přechází automaticky od jednotlivce ke vztahu, ke komunitě, ke společnosti. Gross tuží, že když se odvalí velký počet balvanů v individuálních duších, nastane spontánní revoluce, uvolnění dřímajících proudů, v celé společnosti.

Proto říká, že "psychologie nevědomí je filozofií revoluce." 

Jakkoli byl Otto Gross chaotický ve svém osobním životě, jeho myšlenkové postupy jsou průzračné a logické.

Oproti tomu v roce 1923 Freud odvozuje koncept super-ega jako důsledek oidipovského zápasu.


5.7 Psychoanalýza a politika

Gross byl prvním psychoanalytikem, který vystoupil s přednáškou na téma nezbytnosti propojení vnitřní - intrapsychické změny s externí společenskou a politickou změnou. Bylo to na prvním sjezdu psychoanalytické společnosti v Salzburgu r. 1908. Wilhelm Stekel si poznamenává:

Setkání se zúčastnil i velmi talentovaný Otto Gross. Ve své inspirující řeči srovnával Freuda s Nietzschem a vzýval jej jako ničitele starých předsudků, rozšiřovatele psychologických horizontů a vědeckého revolucionáře.

Freudova reakce však byla striktně odmítavá: "Jsme lékaři a lékaři zůstaneme." (Nicméně v r. 1930 píše svou Nespokojenost v kultuře, kde formuluje podobné myšlenky jako Gross kolem r. 1908!)

Podobně jako Gross se politicky profiloval i Wilhelm Reich. I on se od Freuda dočkává zamítavé reakce: "Není naším smyslem, ani smyslem naší existence, zachránit svět." "Jsem vědec. Nemám nic společného s politikou." Reich byl nakonec z politických důvodů (antifašismus) vyloučen z mezinárodní psychoanalytické asociace. Ernest Jones si na to konto poznamenává "Reich nemohl být tolerován organizací, která se snažila 'smlouvat s ďáblem'" (Lothane, 2001).

O podobné propojení psychoanalýzy a sociálně-politické angažovanosti se pokouší ještě Ferenczi, ale Ferenczi nakonec trochu obrousí hranu svých přesvědčení a stává se tak dlouhodobým nejbližším Freudovým spolupracovníkem. (V maďarštině je pod čarou ostřejší, ale Freudovi posílá již uhlazené a zkrácené texty v němčině; cenzuruje se raději dopředu sám). Rok po salzburském kongresu vychází ročenka, ale o Grossovi zde není ani zmínky; vrchní cenzor již zasáhl. Rovněž tak jsou pak zpětně jakékoli odkazy na Grosse zpětně vymazány v celém Freudově souborném díle.

(S odkazem na Grosse zůstává jen 'šotkovským omylem' jedna pasáž v knize Vtip a jeho vztah k nevědomí, kde se právě popisuje téma nevědomé represe).

Freud se ke konci života Ferenczimu doznává, že "silně tíhl k plagiátorství." (Freud a Fefenczi, 1993).

Na druhé straně, když se Freud na konferenci psychoanalytické společnosti dozví, že Jung kdesi neuvedl jeho jméno, vidí v tom spiknutí proti svému božstvu - a dostane vzápětí infarkt: asi si to interpretuje tak, že někdo proti němu chce provést stejné 'damnatio memoriae', jako to prováděl druhým on sám. (Podobný druh paranoie podle Eliase Canettiho nacházíme u diktátorů).


5.8 Shrnutí Grossova psychologického přístupu 

Práce psychoanalytika zahrnuje kontakt s utrpením všeho lidství od sebe samého. (Gross, 1914)

Gross věřil v nedělitelnou jednotu těla / duše jakožto dvou stránek téhož jevu (opak karteziánského dualismu).

Gross považoval za pilíře své psychologie:

1) individuaci (já / vylovit a zpoza nánosů kulturních vtisků znovu-nabýt svůj unikátní esencielní rytmus)
2) vztahovost / intersubjektivitu (vztah k ty je základnější a stojí nad Adlerovou vůlí k moci, která do něho interferuje); součástí toho je i sexualita
3) spiritualitu (vztah k tomu, co je nad námi)
4) politiku jakožto kolektivní vztahovou rovinu, v níž má být znovu-obnoven sakrální, spirituální rozměr (síť osobních vztahů, které vytvářejí pole, do kterých vstupuje i spirituální rovina); odtud jeho vliv na anarchistická hnutí

Ve spojení s předchozí částí o superegu, můžeme nyní formulovat jakousi 'Grossovskou mantru':

1) Osvobodím se já. Ale k tomu si sám nestačím, k tomu potřebuji tebe.
2) Osvobodím tebe a ty osvobodíš mě. Jsme si rovni.
3) Vztáhneme se společně k tomu, co nás přesahuje (to třetí, transcendentní, božské).
4) A na těchto základech vytvoříme nový svět, novou společnost, novou komunitu, novou kulturu.


Naším úkolem by mělo být léčit nejenom sexuální 'komplexy', ale možná ještě více společenské a náboženské, abychom jednotlivci pomohli vyvinout smysl pro společenství a znovu-zakusit pohřbenou krásu světa. (Gross, kolem 1905)



7. Egyptský mýtus o Osiridovi

'Voláni či nevoláni, bohové budou přítomni'. (Nápis z delfské věštírny, který si Jung nechal vytesat nad své dveře.)

Na závěr bych rád nabídl usmiřující zcelení v podobě egyptského mýtu o Osiridovi, kde můžeme čtyřem aktérům našeho dramatu z počátku 20. století (Freud, Jung, Gross a Spielrein) navléknout (doufám, že s nepříliš velkou mírou násilí) mytologické (archetypální) role.






Stručné převyprávění egyptského mýtu o Osiridovi


  • Osiris - starý král, který ustanovuje řád a tradici; ke konci života je slepý (schází mu již energie, čerstvý vhled), proto představuje řád, který se již přežil, kterému schází svěží impulzy
  • Set - temný bůh, který přináší chaos a destrukci, přivádí starý zpráchnivělý řád ke kolapsu; zaútočí v nestřežený okamžik na Osirise a rozčtvrtí jeho tělo, zatímco jeho duch stále žije 
  • Isis - královna podsvětí, povstává z temnot, aby znovu sjednotila Osiridovo rozčtvrcené tělo a znovu nastolila řád; nalezne Osiridův falus a oplodní se jím; těhotná se vrací do podsvětí a porodí Hora
  • Horus - sokol, který přináší vhled; mesiášská (kristovská) postava, jehož otcem je bůh Osiris a jehož matkou je bohyně Isis; utká se Setem, Set mu vyrve jedno oko; své zbylé oko daruje Osiridovi; Osiris se vrací zpět do života, nyní vidoucí - s regenerovanou vizí; skutečný vládce, který má právo vládnout říši, Faraon, pak v sobě obsahuje Osirida i Hora.



Freud v tomto mýtu koresponduje s Osiridem. Na počátku ustanovuje nový řád a tradici (psychoanalýzu), později však tento řád střeží až příliš dogmaticky (slepý Osiris). Musíme však připomenout, že Freud byl ve svých počátcích také Setem, který svou sexuální teorií podminoval (z hlubin podkopal) celou dosavadní evropskou kulturu. Rovněž mu nelze upřít na tomto základě jeho horovskou pronikavost vidění.



Jung zpočátku zapadá do Freudovy vytvořené struktury, snaží se Freudovi vyhovět a potvrzovat (jako vzorný "korunní princ") jeho teorie. Později, když se nakupí pozorování a ideje, která jsou s ním v konfliktu (a když ve Freudovi ztratí skutečnou autoritu), se proti Freudovi vzbouří a založí si (svým způsobem) vlastní říši, v níž je sám králem (analytickou psychologii). Jung se tak stává novým Osiridem svého vesmíru. Freud jej však v okamžiku separace může vnímat jako Seta, zrádce, ve smyslu "hřál jsem si hada na prsou".  


Sabina Spielrein, Jungova milenka představuje v tomto mýtu Isis. Jung a Sabina intenzivně sní o tom, že spolu zplodí nového Krista (Hora). Jsou touto vizí posedlí. Když Jung Sabinu s těžkým srdcem obětuje a rozchází se s ní (aby mohl stále patřit do královské družiny papá Freuda a nepočechral si příliš svou reputaci), tento nesplněný sen o zplození Krista zůstává jakoby nenaplněn a stále "visí ve vzduchu". Mytho - logikou (logikou mythu) řečeno, by se totiž Jung potřeboval nejprve Setovsky vzbouřit proti Freudovi, aby teprve potom mohl se svou Isis zplodit Hora. (K rozštěpu mezi Freudem a Jungem však došlo až posléze, a to už bylo příliš pozdě - Sabina byla vdaná za jiného muže). Jung musel spolknout tuto hořkou pilulku (nenaplněnou vizi). Tato scéna je dobře zachycena ve filmu Nebezpečná metoda.


Gross v naší mytologické metafoře hraje roli Seta. Pro Freuda představuje ohrožení (raději se vyhne analýze s ním, může v něm spatřovat svůj stín - např. skrze kokainismus, jemuž oba holdovali). Freud jej (onoho psychotického hipíka) později nechává raději ze všech záznamů o setkání psychoanalytické společnosti vymazat. Gross / Set ohrožuje z jeho perspektivy budování osiridovského impéria. Kdyby se však nechal vystavit Grossově působení ve vzájemné analýze či jinak, mohl by projít osobním rozčtvrcením, smrtí a znovuzrozením a uchoval by si tak ono svěží "horovské oko", jinými slovy, nestal by se dogmatickým patriarchou. 


Jung se Setem již více nechá oslovit a dochází u něho k částečné vnitřní proměně. Setkává se svým "temným bratrem", který jej naočkuje novými impulzy a částečně rozloží jeho úzkoprsou schizoidní strukturu. (Na tohoto bratra si však naprojikuje své vlastní schizofrenní komponenty). Prochází tedy symbolicky částečným rozčtvrcením a vrhá se revitalizován vstříc milostným dobrodružstvím, aby (ve fantazijní rovině) zplodil Hora (Krista). Po té se však uchýlí ke kompromisu, Sabinu zavrhuje a uchová si cosi ze staré osiridovské (patriarchální) struktury. Jung tak částečně disponuje novým horovským pronikavým pohledem; částečně si však ponechává kus svého dogmatismu nebo schizoidní struktury. Odpovídá to navenek žitému "spořádanému životu" kontrastujícímu vůči divočejšímu vnitřnímu světu a milostným aférám. Dá se možná hovořit o praktickém kompromsu, jenž vyhovuje požadavkům kulturních norem i vlastního id. (Freud tuto Jungovu 'zlatou střední cestu' formuluje po jeho přiznání "hříchu" se Sabinou ihned trefně: "Vypadá to, že jste, jak vidím, osciloval mezi extrémy Bleulera a Grosse." Přičemž předtím si z Bleulera v dopisech dělají legraci, jakoby to byl šosák nebo autista.)


Gross / Horus díky obrovskému odporu vůči svému otci, pravděpodobně nebyl schopen vytvořit svůj vlastní osiridovský vesmír s jeho vlastním řádem, ale spíše horovsky (kristovsky, prométheovsky) trousil své vhledy, kudy chodil, a z jeho nazdařbůh odhozených jisker a semínek vzklíčilo mnoho výhonků (a také potomstva.)

Gross / Set po celé 20. století jakoby dřímá v temnotách, odkud hrozí kdykoli vyskočit, aby napadl osiridovská impéria svých spolu-bratrů, z jejichž map byl vymazán. Naštěstí ne úplně důsledně, a proto mohl nyní vyskočit například v podobě tohoto článku na světlo světa a svou temnou setovskou půdou mohl opět oplodnit a zregenerovat naše pronikavé horovské vidění.


Celý alchymický proces o čtyřech agentech procházejících hlubokou proměnou skrze-sebe-navzájem lze podle mého názoru přirovnat k archetypu Dionýsa, který prochází tragicko-extatickou smrtí, roz-čtvrcením a znovuzrozením. (Kolem 5. st. před Kristem došlo k propojení obou kultů: egyptského Osirida a řeckého Dionýsa.)


*


Poděkování: Tento článek vychází především z práce Gottfried M. Heuera, který se Ottu Grossovi věnoval ve svém bádání více než dvacet let a své výsledky publikoval v níže uvedené literatuře. Rozhovor s G. Heuerem k vidění zde.

Všechny anglické texty jsou pro snažší přístupnost přeloženy do češtiny autorem článku.


Literatura: 
The Freud / Jung letters: the correspondence between Sigmund Freud and C. G. Jung (1974). Princeton University Press, Pricenton, New Jersey. ISBN 0-691-03643-8.

James Hillman a Michael Ventura (2016). Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je čím dál horší. Malvern. ISBN 978-80-7530-040-9.

C. G. Jung (2010). Červená kniha. Portál.

Kenny Wilson: Overcoming the Cultural Crisis by Otto Gross

Henry Lothan:  Romancing Psychiatry: Paul Schreber, Otto Gross, Oskar Panizza - personal, social and forensic aspects


Literatura, na kterou odkazuje Heuer (2016) a ke které se nejvíc vztahují i pasáže v tomto textu:

Anz, T. (1977). Literatur der Existenz. Stuggart: Metzler.

Berze, J. and D.K. Stelter (1913. Befund und Gutachten, Gegner, 1999/2000: 24 - 36.

http://www.cultjer.com/video/david-cronenberg-talks-about-otto-gross-keira-knightley-and-a-dangerous-method March 2015 .

Hurwitz, E. (1979). Otto Gross. Paradies-Sucher zwischen Freud und Jung. Zurich: Suhrkamp.

Ferenczi, S. (1995). The Clinical Diary. Cambridge, MA: Harward University Press.

Jaffé, E. (1908/09). Letters to Frieda Gross. www.lbi.org, Digital Coll., September 2011.

Jung, C.G. (1943). Psychology and Alchemy. CW 12.

Jung, C.G. (1909a). The Significance of the Father in the Destiny of the Individual. CW 4.

Gross, O. (1902). On the question of the mental representation of social inhibitions (t.m.). SW.

Gross, O. (1902). The cerebral secondary function. SW.

Gross, O. (1904a). On the nomenclature 'Dementia sejunctiva'. SW.

Gross, O. (1909). On psychopathic inferiorities, SW, as On the Inferirotiy Complexes (abbreviated). SW.

Gross, O. (2009). Werke 1901-20. New York: Mindpiece.

Gross, O. (2011). Psychoanalyse et Révolution. Paris: Sandre.

Kafka, F. (1983). Briefe an Milena. Frankfurt: Fischer.

Kropotkin, P. (1902). Mutual Aid: A factor of Evolution. http://dwardmac.pitzer.edu/Anarchist_Archives/kropotkin/mutaidcontents.html Feburary 2015.

Kropotkin, P. (1970). Anarchism, Revolutionary Pamphlets. New York: Dover, 283-300.

Lothane, Z. (2001). The deal with the devil, Psychoanalytic Review 88: 195 - 224.

Mühsam, E. (2000a). Erich Mühsam und Otto Griss, C. Hirte, ed., Lübeck: Erich-Mühsam-Gesellschaft.

Rubiner, L. (1913a). Autruf an Literaten, Die Aktion, 49: 1175-80.

Stekel, W. The tragedy of an analyst, Sadism and Masochism (1953).
 2. London: Vision 126-60.

Werfel, F. (1989). Die schwarze Messe. Frankfurt: Fischer.

Werfel, F. (1990). Barbora order Die Frömmigkeit. Frankfurt: Fischer.

Žádné komentáře: