Umění
Odilon Redon
Symbolismus
Představitelé symbolismu:
František Kupka - Obdiv
Karel Hlaváček
HRÁL KDOSI NA HOBOJ
Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní,
hrál vždycky na večer touž píseň mollovou
a ani nerozžal si oheň pobřežní,
neb všecky ohně, prý, tu zhasnou, uplovou.
Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží, v tmách,
na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál:
hrál pro svou Lhostejnost, či hrál spíš pro svůj Strach?
byl tichý Pastevec, či vyděděný Král?
Hrál smutně na hoboj. Vzduch zhluboka se chvěl
pod písní váhavou a jemnou, mollovou...
A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl:
jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou.
Symbol v pojetí Carla Gustava Junga
Podle Junga je symbol průmětem a amplifikací archetypu, jehož podstata je apriori nevyjádřitelná. Můžeme si představit kruh uprostřed něhož je archetyp. Poté si představme kužel světla nebo paprsek, který probíhá ze středu kruhu na jeho obvod. Na tomto obvodu nalezneme symbol. Tento symbol má nějakou podobu, ztvárnění, která odpovídá době a společnosti, která jej vytvořila, současně však odkazuje k univerzálnímu nadčasovému archetypu. Symbol je tedy průmětem archetypu na straně jedné, na straně druhé odpovídá potřebě nějakého společenství v určitém čase, která se k tomuto symbolu upíná. Tento symbol je nositelem idejí a myšlenek, má však i složku, která působí na emoce a nevědomí lidí, čímž se stává něčím působivým, struhujícím. (Připomeňme symbol kříže nebo srp s kladivem.) Stejný archetyp se může odrážet v mnoha symbolech a stejné symboly mohou odkazovat k více archetypům. Archetyp dítěte můžeme najít na obrazech madony s dítětem, zrovna tak v sousoší usměvavého ruského vojáka beroucího do náručí jásající dítě."Symbol je na jedné straně primitivním projevem nevědomí, na druhé straně ideou, která odpovídá nejvyššímu tušení vědomí."
Následující obraz Edvarda Muncha, jehož rovněž řadíme mezi symbolisty, však tradiční očekávání, které si spojujeme se symbolem Madonny, narušuje. Každé narušení očekávání je zdrojem emocí, umělci s ním pracují záměrně (např. režisér David Lynch na něm staví). Munchova Madonna je bez dítěte, svůdná jako sama Marie Magdalena. Snaží se o totéž nejznámější popová zpěvačka současnosti?
Edvard Munch: Madonna
Tvořili symbolisté svá díla záměrně, s předem vytvořenou představou, jak má dílo působit? Pravděpodobně ano. Edgar Allan Poe tak vytvořil svou nejznámější báseň Havran, a v jedné eseji (Filozofie básnické skladby) přímo líčí, jak tuto báseň "konstruoval". Nicméně výsledek je působivý. Posuďte sami.
Charles Baudelaire
MRŠINA
Co jsme to viděli to letní jitro boží,
vy moje lásko jediná?
V zatáčce pěšiny na kamenitém loži
ležela bídná mršina,
a nohy zvedajíc jak prostopášná žena
a plna žáru potíc jed,
strkala nestoudně, nedbale rozvalena
své pařící se břicho vpřed.
S hůr slunce pražilo, tak jako by ji chtělo
v tu chvíli celou upéct hned
a vrátit Přírodě, co spojovalo v tělo,
ve stonásobném množství zpět.
A nebe shlíželo k té pyšné kostře těla
jak ke kvetoucí květině.
Puch byl tak strašlivý, že jste div neomdlela
na sporé trávě v pěšině.
Ze břicha v rozkladu, nad kterým zněl šum hmyzu,
se táhly larvy v tisících,
a oblévajíce ty živé cáry slizu,
tekly jak hustý kal kol nich.
To vše se zvedlo hned, hned kleslo jako vlna,
či šumíc trysklo do výše,
jako by mršina, divného dechu plna,
tu žila dále množíc se.
A tento svět pak zněl, pln hudby neurčité,
jak šelest větrů nebo vod,
či zrní rytmicky přehazované sítě
a natřásané o překot.
Tvar zmizel, spíše sen, nic nežli skizza matná,
dlouhými časy otřelá,
kterou teď umělec, jestli se chopí plátna,
jen po paměti dodělá.
Za skálou čekala toulavá strašná fena,
a vzteklým zrakem měříc nás,
číhala na chvíli, kdy by se nerušena,
zas mohla pustit v hodokvas.
- A přece budete jak to tak strašné hnití,
sám mor té spouště zteřelé,
vy hvězdo očí mých, vy slunce mého bytí,
má vášni, vy můj anděle!
Ba, tak se budete, žel, jednou jevit světu
i vy, má kněžno něžných vnad,
až, s Bohem smířena, pod rovem tučných květů
se budete v prach rozpadat.
To, krásko, rcete však těm červům, kteří, hluší,
vás budou líbat kusadly,
že tvář a podstatu svých lásek chovám v duši,
i když se bědně rozpadly.
ze sbírky Květy zla (1957)
z francouzštiny přeložil Svatopluk Kadlec
Charles Baudelaire
.
Odilon Redon
"Básnické a umělecké hnutí vzniklé ve Francii jako reakce na popisnost naturalismu a parnasismu. Symbol se měl stát prostředníkem mezi skutečným světem a světem duše a měl v náznaku odkrývat tajemství ukryté v nitru věcí a sugerovat je vnímateli. Symbolismus rozvinul básnickou obraznost a kladl důraz na hudebnost poezie, do které uvedl volný verš."
Kolektiv autorů: Encyklopedický slovník, Odeon, Praha 1993
"Symbolismus nepředstavuje žádný konkrétní malířský styl, ale duchovní názor umělecké generaci, nastupující v osmdesátých letech 19. století v literatuře a umění, jež k vyjádření svých různých představ používala různých formálních stylových prostředků. Symbolismus vznikl jako reakce na naturalismus v literatuře a impresionismus v malířství; místo napodobování vnějšího světa usiloval o výraz duchovních představ pomocí symbolů a bohatých dekorativních motivů. Kritik A. Aurier, obhájce P. Gauguina a V. van Gogha, definoval 1891 symbolismus v malířství ve svém článku v Mercure de France: Umělecké dílo musí být 1. ideové, protože jeho jediným ideálem je vyjádření ideje, 2. symbolické, protože vyjadřuje tuto ideu tvary, 3. syntetické, protože tyto tvary podává obecně pochopitelným způsobem, 4. subjektivní, protože předmět se nepovažuje za předmět o sobě, ale spíše za znak nějaké ideje, jehož prostřednictvím může být vyjádřena, 5. dekorativní, protože vlastní dekorativní malířství, jak je znali Egypťané a velmi pravděpodobně také Řekové a primitivové, není nic jiného než soudobá subjektivní, syntetická, symbolická a ideová manifestace umění."
Encyklopedie světového malířstvi - Autorský kolektiv pod vedením PhDr. Savý Šabouk DrSc.; Academia ČSAV 1975
Představitelé symbolismu:
- G. Moreau, Puvis de Chavannes, O. Redon.
- J. Ensor, angličtí pre-raffaelisté E. C. Burne-Jones, D. G. Rossetii, Millais a W. Crane, norský E. Munch
- u nás: J. Preisler, J. Váchal, Preissing, F. Kupka a J. Zrzavý
František Kupka - Zjevení ticha
František Kupka - Obdiv
Přístup symbolismu je vlastně oproti grafologii obrácený: symbolisté se snaží o ztvárnění svých idejí a vizí prostřednictvím působivých a čitelných symbolů - grafologie se snaží proniknout hlouběji do nevědomí pisatele skrze jeho písemný projev. Písmeno je totiž na jedné straně znakem, pokud však má i působivou, výrazovou, estetickou složku, stává se symbolem. Zatímco znak odkazuje ke konvenčně ustanovené soustavě významů, symbol odkazuje k prožitku a k celé paletě významů v různých vrstvách nevědomí.Např. písmeno "x" je znakem odkazujícím k hlásce, kterou vyslovujeme "ks", avšak používáme jej také jako symbol neznáma - viz. "akta x". Jeho pootočením a pravotočivou rotací dostaneme hákový kříž, což je symbol, který je díky výzamovým vrstvám, jež na sebe váže, velmi působivý: aktualizuje celou řadu děsivých asociací v našem nevědomí. Do té míry, že byl jako symbol tabuizován.
Pojmové myšlení souvisí více se spojitostí písma, ostrostí, zdůrazněnou formou a hubeností, zatímco symbolické myšlení s nespojitostí, těstovitostí, převahou pohybu, nitkou a plností.
Následující ukázka české poezie od Karla Hlaváčka se podobá impressionistickým malbám. Tento druh senzuální, dojmové citlivosti, kdy se poddáváme náladám a snění je typický pro písmový znak těstovitosti. S nitkou zase souvisí naladění na hlubší nevědomé roviny duše a prolínání archetypů a reality, rovněž však pocit neurčité marnosti.
Pojmové myšlení souvisí více se spojitostí písma, ostrostí, zdůrazněnou formou a hubeností, zatímco symbolické myšlení s nespojitostí, těstovitostí, převahou pohybu, nitkou a plností.
Následující ukázka české poezie od Karla Hlaváčka se podobá impressionistickým malbám. Tento druh senzuální, dojmové citlivosti, kdy se poddáváme náladám a snění je typický pro písmový znak těstovitosti. S nitkou zase souvisí naladění na hlubší nevědomé roviny duše a prolínání archetypů a reality, rovněž však pocit neurčité marnosti.
Symbolismus v české poezii
Karel Hlaváček
SVOU VIOLU JSEM NALADIL CO MOŽNÁ NEJHLOUBĚJI
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji
a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.
Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad,
chci míti divné kouzlo starých, ironických balad.
A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji,
již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají …
Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho,
co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.
A míti toho naději a neurčitou něhu,
co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu,
a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámí,
jak chvění silných drátů utlumených sordinami,
a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat,
když na nejnižších polohách tmou chystají se plakat …
Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji,
když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji,
a vigilie přísná padá za lesy a vodu
a krajem velké tajemství jde slavných Božích Hodů.
Mé tenké prsty po strunách vždy nervózně se chvějí,
když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji …
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji.
Karel Hlaváček
SVOU VIOLU JSEM NALADIL CO MOŽNÁ NEJHLOUBĚJI
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji
a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.
Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad,
chci míti divné kouzlo starých, ironických balad.
A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji,
již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají …
Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho,
co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.
A míti toho naději a neurčitou něhu,
co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu,
a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámí,
jak chvění silných drátů utlumených sordinami,
a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat,
když na nejnižších polohách tmou chystají se plakat …
Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji,
když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji,
a vigilie přísná padá za lesy a vodu
a krajem velké tajemství jde slavných Božích Hodů.
Mé tenké prsty po strunách vždy nervózně se chvějí,
když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji …
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji.
Karel Hlaváček
HRÁL KDOSI NA HOBOJ
Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní,
hrál vždycky na večer touž píseň mollovou
a ani nerozžal si oheň pobřežní,
neb všecky ohně, prý, tu zhasnou, uplovou.
Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží, v tmách,
na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál:
hrál pro svou Lhostejnost, či hrál spíš pro svůj Strach?
byl tichý Pastevec, či vyděděný Král?
Hrál smutně na hoboj. Vzduch zhluboka se chvěl
pod písní váhavou a jemnou, mollovou...
A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl:
jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou.
Symbol v pojetí Carla Gustava Junga
Podle Junga je symbol průmětem a amplifikací archetypu, jehož podstata je apriori nevyjádřitelná. Můžeme si představit kruh uprostřed něhož je archetyp. Poté si představme kužel světla nebo paprsek, který probíhá ze středu kruhu na jeho obvod. Na tomto obvodu nalezneme symbol. Tento symbol má nějakou podobu, ztvárnění, která odpovídá době a společnosti, která jej vytvořila, současně však odkazuje k univerzálnímu nadčasovému archetypu. Symbol je tedy průmětem archetypu na straně jedné, na straně druhé odpovídá potřebě nějakého společenství v určitém čase, která se k tomuto symbolu upíná. Tento symbol je nositelem idejí a myšlenek, má však i složku, která působí na emoce a nevědomí lidí, čímž se stává něčím působivým, struhujícím. (Připomeňme symbol kříže nebo srp s kladivem.) Stejný archetyp se může odrážet v mnoha symbolech a stejné symboly mohou odkazovat k více archetypům. Archetyp dítěte můžeme najít na obrazech madony s dítětem, zrovna tak v sousoší usměvavého ruského vojáka beroucího do náručí jásající dítě."Symbol je na jedné straně primitivním projevem nevědomí, na druhé straně ideou, která odpovídá nejvyššímu tušení vědomí."
C. G. Jung: Duše moderního člověka
Následující obraz Edvarda Muncha, jehož rovněž řadíme mezi symbolisty, však tradiční očekávání, které si spojujeme se symbolem Madonny, narušuje. Každé narušení očekávání je zdrojem emocí, umělci s ním pracují záměrně (např. režisér David Lynch na něm staví). Munchova Madonna je bez dítěte, svůdná jako sama Marie Magdalena. Snaží se o totéž nejznámější popová zpěvačka současnosti?
Edvard Munch: Madonna
Tvořili symbolisté svá díla záměrně, s předem vytvořenou představou, jak má dílo působit? Pravděpodobně ano. Edgar Allan Poe tak vytvořil svou nejznámější báseň Havran, a v jedné eseji (Filozofie básnické skladby) přímo líčí, jak tuto báseň "konstruoval". Nicméně výsledek je působivý. Posuďte sami.
Edgar Allan Poe
HAVRAN
Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dvéře - a pak už ne.
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou jen a pak už ne."
Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.
Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohybá je
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
jednou jen a pak již ne."
Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
"Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak, byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" - a poté otevřel jsem úslužně -
venku tma a víc už ne.
Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení "Lenoro!" zní zimničně,
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc už ne.
Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne -
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne;" -
vítr a nic jiného už ne.
Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.
Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."
Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak
bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření
pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné
na poprsí nade dveřmi - v póze velmi záhadné
a říká si: "Už víckrát ne."
Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru
jako duše v jedno slovo samotářsky zabrané -
až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to
"Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne -
jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne."
Však havran dí: "Už víckrát ne."
Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí,
říkám si: "Toť bezpochyby pochyt velmi obratně
od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,
takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné -
pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,
jako je: Už víckrát ne!"
Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání,
přistrčil jsem křeslo mysle, že mne něco napadne,
když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu,
přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné,
nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné
"už víckrát ne".
Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady
pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,
kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři,
na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,
ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné,
ona víckrát, víckrát ne.
Zdálo se, že u stínidla houstne světlo od kadidla,
že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne.
"Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu
balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne,
po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne" -
však havran děl: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně -
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."
Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane -
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchopí se - víckrát ne.
Překlad: Vítězslav Nezval
Charles Baudelaire
MRŠINA
Co jsme to viděli to letní jitro boží,
vy moje lásko jediná?
V zatáčce pěšiny na kamenitém loži
ležela bídná mršina,
a nohy zvedajíc jak prostopášná žena
a plna žáru potíc jed,
strkala nestoudně, nedbale rozvalena
své pařící se břicho vpřed.
S hůr slunce pražilo, tak jako by ji chtělo
v tu chvíli celou upéct hned
a vrátit Přírodě, co spojovalo v tělo,
ve stonásobném množství zpět.
A nebe shlíželo k té pyšné kostře těla
jak ke kvetoucí květině.
Puch byl tak strašlivý, že jste div neomdlela
na sporé trávě v pěšině.
Ze břicha v rozkladu, nad kterým zněl šum hmyzu,
se táhly larvy v tisících,
a oblévajíce ty živé cáry slizu,
tekly jak hustý kal kol nich.
To vše se zvedlo hned, hned kleslo jako vlna,
či šumíc trysklo do výše,
jako by mršina, divného dechu plna,
tu žila dále množíc se.
A tento svět pak zněl, pln hudby neurčité,
jak šelest větrů nebo vod,
či zrní rytmicky přehazované sítě
a natřásané o překot.
Tvar zmizel, spíše sen, nic nežli skizza matná,
dlouhými časy otřelá,
kterou teď umělec, jestli se chopí plátna,
jen po paměti dodělá.
Za skálou čekala toulavá strašná fena,
a vzteklým zrakem měříc nás,
číhala na chvíli, kdy by se nerušena,
zas mohla pustit v hodokvas.
- A přece budete jak to tak strašné hnití,
sám mor té spouště zteřelé,
vy hvězdo očí mých, vy slunce mého bytí,
má vášni, vy můj anděle!
Ba, tak se budete, žel, jednou jevit světu
i vy, má kněžno něžných vnad,
až, s Bohem smířena, pod rovem tučných květů
se budete v prach rozpadat.
To, krásko, rcete však těm červům, kteří, hluší,
vás budou líbat kusadly,
že tvář a podstatu svých lásek chovám v duši,
i když se bědně rozpadly.
ze sbírky Květy zla (1957)
z francouzštiny přeložil Svatopluk Kadlec
Charles Baudelaire
.
