Grafologie ve veřejném prostoru

Filosofie, Umění


  • Zásadní hranice probíhá vůči linii očí: co je nad ní, k tomu musíme vzhlížet, co je pod ní, k tomu se musíme sklánět.
  • Oční horizont v exteriéru odpovídá stojícímu nebo jdoucímu dospělému, v interiéru sedícímu.
  • Písmo nad očním horizontem si nechce dát nahlédnout „pod sukně“, takže se plocha, na níž je, k nám sklání.
  • Písmo není „dvourozměrné“, neboť se odehrává v prostoru jen zdánlivě, ve skutečnosti však v čase.
  • Vytahování čtenáře z vnějšího prostoru do vnitřního neprostoru je podmínkou čtení písma: písmo se nás buď nutkavě zmocňuje, nebo pro nás není.
  • Niternost, která se nám otevírá písmem, je falešná, neboť písmo zůstává ve vnějším prostoru a nutí nás se k němu vracet.
  • Písmo neumí být jenom vedle nás nebo s námi jako kámen nebo pes.
  • Písmo se nám snaží vsugerovat, že čtení písma je daleko důležitější než čtení světa (: za okny dopravního prostředku samé hlavy skloněné do písmen, ať je kolem cokoli!)
  • Jakákoli písmem pokrytá plocha se rovná tvrzení: Protože jsem víc než všechno kolem, čas se mnou strávený je nejlepším možným způsobem trávení času v tomto nicotném prostoru!
  • A při tom všem znásilňování se písmo skrývá za tím, co říká, jako by bylo jen nosičem sdělení.
  • Řečeno úplně po lopatě: písmo ve veřejném prostoru znehodnocuje veřejný prostor, narušuje dialog a kontakt tváří v tvář, je aktem duchovního terorismu.
  • Jak vidno, písmo nesnáší demokracii - proto si antidemokraté tak stěžují na konec literární civilizace a nástup „primitivní“ audiovizuality.
  • Aby mohlo oscilovat mezi prostorem a neprostorem, písmo není nikdy konstruováno jako třírozměrné, třetí rozměr je jen ztluštěním písma, které zeslabuje jeho sdělnost.
  • Velikánská písmena že přitahují? Právě naopak vyvolávají odstup, jinak by nebyla čitelná! Začarovávají nás v trpaslíky.


  • Způsob čtení po řádcích z nás dělá stejné pitomce jako paprsky v televizní obrazovce.
  • Řazení písmen za sebou je předstíráním řádu: je to spíš stopa po tom, kudy jsme sklouzávali po šikmé ploše úniku před sebou samými.
  • Každé písmeno na stěně domu je dalším pokusem vyhaslého šamana literární kultury dům začarovat.
  • Vyměnitelnost nápisu na domě ukazuje sílu revoluce – cokoli jde změnit – ale i její bezmoc – místo jednoho nápisu přijde jiný (a dům zůstává).
  • Sprostá slova napsaná ve veřejném prostoru jsou prozrazujícím přeřeknutím ducha doby.
  • Každý toužíme po tom, abychom vymysleli úplně jiné písmo nebo alespoň písmeno: všichni jsme zrovna zamilovaní do zavináče!

Převzato z časopisu Typ 4/2003