Převzatý příspěvěk
Pane profesore, jaký je Váš názor na grafologii?
Myslím, že je dobré rozlišovat grafologii a psychologii písma, která je součástí psychologie vůbec. Grafologie byla ze začátku praktickou činností a kladla si za úkol, aby z písma jednotlivce zjistila jeho povahu, případně schopnosti nebo ještě některé jiné osobní znaky. Postupně se zdokonalovala, zejména koncem 19. století, kdy se s grafologií sblížili fyziologové, psychiatři a psychologové a snažili se z ní vybudovat vědeckou disciplínu. Ale poněvadž vedle toho stále byli v činnosti praktičtí grafologové, musíme i dnes rozlišovat tuto praktickou grafologii, která nemá vždy vědecké základy, a psychologii písma, která pracuje zcela vědeckými metodami, tvoří si hypotézy a teorie a podrobuje je prověřování.
Sám základní předpoklad praktických grafologů, že na základě písma jednotlivce lze určit jeho povahové vlastnosti, jeho stavy, případně i jiné osobní znaky, může být podroben pochybnostem. Skutečně se také stává, že některá písma poskytují k tomuto určení velmi málo podkladů. Současná psychologie proto zařazuje zkoumání těchto vztahů do širšího oboru, kterému se říká psychodiagnostika.
Úkolem diagnostiky je zjistit, jaké jsou duševní vlastnosti nebo stavy zkoumaného jedince na základě jeho projevů. Tedy na základě projevů ústních a písemných, na základě jeho gest, třeba i chůze a mimo jiné také na základě písma. Psycholog, který má před sebou osobu proto, aby o ní něco zjistil, podrobuje ji zkoumání různými diagnostickými prostředky. Zpravidla používá takových diagnostických pomůcek více. Je totiž známo, že jeden diagnostický prostředek sám o sobě nebývá spolehlivý. Tak například používáme rozhovorů s osobou, ale také jejího písemného vyjádření. Můžeme použít písma jako diagnostického prostředku a vedle toho třeba testu nebo rozboru hlasu. A teprve kombinací několika diagnostických prostředků dostáváme výstižnější, spolehlivější a také celistvější názor na osobnost.
Praktická grafologie, která se opírá jedině o písmo, je tedy vystavena riziku omylu. Odborníci zjišťovali, jak velké je toto riziko. Ukázalo se, že záleží na tom, kdo určení osobních rysů na základě písma provádí, zda je to zkušený odborník. A za druhé záleží na tom, o jaký případ písma a osoby jde. Některé osoby se v písmu projevují méně, jiné více. Stanovení osobních vlastností a stavů na základě jakéhokoliv projevu, tedy i písma, je však věcí psychologie. Proto každý, kdo odpovědně tento výklad provádí, musí být psychologem. Dřívější grafologové byli v tomto ohledu velmi často nevzdělaní.
Jak asi a kdy přišli lidé na to, že jsou nějaké vztahy mezi písmem a některými vlastnostmi i stavy člověka?
Na to se přišlo z několika pramenů, ale za nejdůležitější považuji ten, kterému se říká fyziognomika. Fyziognomika usuzuje na základě vnějšího vzhledu a projevu člověka na to, jaký je uvnitř, jaké jsou jeho duševní vlastnosti a stavy. Fyziognomika byla velmi populární v 18. století, ale tenkrát nedospěla k vědeckým výsledkům. Přesto však dala podněty k dalšímu vývoji zkoumání vztahů mezi projevy člověka a jeho vnějším vzhledem na straně jedné a duševními rysy a stavy na straně druhé.
Není to příliš odvážné tvrdit, že existuje určitý dost přesný vztah mezi písmem a jednotlivými a velmi specifickými vlastnostmi a stavy člověka?
Tento problém musím vyložit trochu podrobněji. Nejprve je třeba, aby byl každý písemný projev popsán podle určitých kategorií. Ty kategorie jsou dvojí: speciální (jako je tvar např. "a", "t" či jiných písmen nebo háčků a čárek) a obecnější (např. je-li písemný projev pravidelný nebo naopak, je-li v celém písemném projevu stálý tlak na podložku nebo je-li proměnlivý apod.).
Ukázalo se, že vztah mezi těmi prvními vlastnostmi písma, tedy rysy speciálními a psychickými rysy a stavy, je velmi volný. Naproti tomu vztah mezi obecnějšími znaky písma (jako je pravidelnost či nepravidelnost sklonu nebo průměrný tlak na podložku a tlak na držátko), které se dají vysoudit z hotového písemného produktu, je určitější. Ale ani zde neexistuje jednoznačné přiřazení mezi určitou vlastností písma a určitou duševní vlastností, případně stavem. Každý znak písma je z tohoto hlediska víceznačný. A naopak: každý duševní rys nebo stav se může projevovat v písmu několikerým způsobem.
Aby se dospělo k přiřazení jednoznačnému, je třeba vlastnosti písma kombinovat. Tím se dosáhne jisté pravidelnosti přiřazení znaků písma ke znakům duševním. Ovšem i tak tu neexistuje přísná zákonitost, nýbrž jenom pravděpodobnost, kterou lze statisticky zjišťovat jako menší nebo větší. Žádný diagnostický prostředek, tedy ani písmo, nemá přiřazení stoprocentní.
Jak to vypadá s grafologií u nás v Československu?
Zde bych především vzpomněl významného grafologa, který působil v Chomutově a v Praze, Viléma Schönfelda. Věnoval se také speciálním vědeckým výzkumům, sledoval např. souvislosti písma a duševních vlastností u tuberkulózních pacientů a u lékařů různých specializací a také souvislosti písma a inteligence měřené testy. Byl žákem zakladatele vědecké grafologie L. Klagese. Ve své knize "Učebnice vědecké grafologie" podává V. Schönfeld velmi srozumitelný výklad tohoto učení, doplněný některými novějšími zřeteli. Ale i této soustavě chybí statistické ověření.
Ostatní česká a slovenská grafologická literatura má hodnotu menší. Bylo však nesprávné, že se v minulých letech grafologie zcela odsuzovala. Dělo se to zřejmě na základě toho, že praktická grafologie není ničím stoprocentně spolehlivým. Tento fakt také brzdil další vědecký výzkum písma u nás. Naši odborní psychologové se psychologii písma, a tím i kritice a zhodnocení praktických grafologů, věnovali velmi málo. V tomto ohledu zaostáváme za celou řadou zemí.
A jak hodnotíte současnou úroveň grafologie vůbec?
Nebudu hodnotit grafologickou praxi, ale jen psychologii písma. Ta se na některých vysokých školách a výzkumných ústavech nyní horlivě pěstuje. Pokrok proti dřívějšímu průkopnickému stadiu je v tom, že se písmo jakožto diagnostický prostředek podrobuje stejně přísným měřítkům prověřování jako všechny ostatní diagnostické pomůcky. Tak už se např. alespoň předběžně dospělo k tomu, že se stanoví tzv. faktory písma, to jest ty obecné rysy, které jsou pro psychologii velmi důležité. Vedle toho se experimentálně i statisticky zkoumají souvislosti mezi těmito jednotlivými faktory a osobnostními vlastnostmi, které se zjišťují dotazníky, projektivními testy a podobně.
Mohl byste jako psycholog říci, kdo se může stát dobrým grafologem, zda je k tomu třeba nějakých zvláštních schopností?
Je k tomu třeba jak schopností, tak vzdělání. Nejdůležitější vzdělání pro praktického grafologa je vzdělání psychologické. Pracuje-li grafolog bez součinnosti s ostatním aparátem psychologické diagnostiky, nemůžeme jej považovat za seriozního odborníka. Schopnost pro tento obor psychodiagnostiky musí být zvláštní. Už v praxi se ukázalo, že někteří lidé reagují na odlišnost výrazu písma velmi málo a jiní zase velmi intenzivně.
Jaké je podle Vás místo grafologie, její správné zařazení?
Zde bych především opakoval, že grafologii jako samostatné povolání nelze považovat za seriozní. Takový grafolog velmi snadno, zvláště ve spolupráci s časopisy, upadá do šarlatánství. Diagnóza na základě vlastností písma, spojená s užitím dalších psychodiagnostických nástrojů, však může být velmi užitečnou pomůckou tam, kde k psychologům, psychiatrům a podobným pracovníkům přicházejí lidé se svými duševními problémy a kde se chtějí přeorientovat ve svém životě.
Nelze vyloučit, že někdy v budoucnosti i naši psychologové budou mít možnost se o této metodě blíže poučit. Dosud je tu hlavní závadou malá dostupnost potřebných zahraničních pramenů.
otištěno v časopisu Mladý svět č.11 v roce 1969
prof. Dr. Vladimír Tardy (1906-1987)
Na UK absolvoval studium matematiky (1931), filozofie a psychologie (1936). Působil pak jako gymnaziální profesor, v 30. l. v pražském Psychotechnickém ústavu. Od počátku 30. let patřil k pilným přispěvatelům ČM (mj. tu recenzoval práce R. Carnapa, W. Dubislava, Ph. Franka, R. von Misese, K. Poppera, H. Reichenbacha, E. Rothackera aj.). V r. 1949 se na FF UK habilitoval z psychologie a v r. 1956 byl jmenován profesorem (od r. 1960 vedl tamější katedru psychologie). V l. 1957–70 byl ředitelem Psychologického ústavu ČSAV.
.
Co soudíte o grafologii? Aneb sedm otázek psychologovi
Pane profesore, jaký je Váš názor na grafologii?
Myslím, že je dobré rozlišovat grafologii a psychologii písma, která je součástí psychologie vůbec. Grafologie byla ze začátku praktickou činností a kladla si za úkol, aby z písma jednotlivce zjistila jeho povahu, případně schopnosti nebo ještě některé jiné osobní znaky. Postupně se zdokonalovala, zejména koncem 19. století, kdy se s grafologií sblížili fyziologové, psychiatři a psychologové a snažili se z ní vybudovat vědeckou disciplínu. Ale poněvadž vedle toho stále byli v činnosti praktičtí grafologové, musíme i dnes rozlišovat tuto praktickou grafologii, která nemá vždy vědecké základy, a psychologii písma, která pracuje zcela vědeckými metodami, tvoří si hypotézy a teorie a podrobuje je prověřování.
Sám základní předpoklad praktických grafologů, že na základě písma jednotlivce lze určit jeho povahové vlastnosti, jeho stavy, případně i jiné osobní znaky, může být podroben pochybnostem. Skutečně se také stává, že některá písma poskytují k tomuto určení velmi málo podkladů. Současná psychologie proto zařazuje zkoumání těchto vztahů do širšího oboru, kterému se říká psychodiagnostika.
Úkolem diagnostiky je zjistit, jaké jsou duševní vlastnosti nebo stavy zkoumaného jedince na základě jeho projevů. Tedy na základě projevů ústních a písemných, na základě jeho gest, třeba i chůze a mimo jiné také na základě písma. Psycholog, který má před sebou osobu proto, aby o ní něco zjistil, podrobuje ji zkoumání různými diagnostickými prostředky. Zpravidla používá takových diagnostických pomůcek více. Je totiž známo, že jeden diagnostický prostředek sám o sobě nebývá spolehlivý. Tak například používáme rozhovorů s osobou, ale také jejího písemného vyjádření. Můžeme použít písma jako diagnostického prostředku a vedle toho třeba testu nebo rozboru hlasu. A teprve kombinací několika diagnostických prostředků dostáváme výstižnější, spolehlivější a také celistvější názor na osobnost.
Praktická grafologie, která se opírá jedině o písmo, je tedy vystavena riziku omylu. Odborníci zjišťovali, jak velké je toto riziko. Ukázalo se, že záleží na tom, kdo určení osobních rysů na základě písma provádí, zda je to zkušený odborník. A za druhé záleží na tom, o jaký případ písma a osoby jde. Některé osoby se v písmu projevují méně, jiné více. Stanovení osobních vlastností a stavů na základě jakéhokoliv projevu, tedy i písma, je však věcí psychologie. Proto každý, kdo odpovědně tento výklad provádí, musí být psychologem. Dřívější grafologové byli v tomto ohledu velmi často nevzdělaní.
Jak asi a kdy přišli lidé na to, že jsou nějaké vztahy mezi písmem a některými vlastnostmi i stavy člověka?
Na to se přišlo z několika pramenů, ale za nejdůležitější považuji ten, kterému se říká fyziognomika. Fyziognomika usuzuje na základě vnějšího vzhledu a projevu člověka na to, jaký je uvnitř, jaké jsou jeho duševní vlastnosti a stavy. Fyziognomika byla velmi populární v 18. století, ale tenkrát nedospěla k vědeckým výsledkům. Přesto však dala podněty k dalšímu vývoji zkoumání vztahů mezi projevy člověka a jeho vnějším vzhledem na straně jedné a duševními rysy a stavy na straně druhé.
Není to příliš odvážné tvrdit, že existuje určitý dost přesný vztah mezi písmem a jednotlivými a velmi specifickými vlastnostmi a stavy člověka?
Tento problém musím vyložit trochu podrobněji. Nejprve je třeba, aby byl každý písemný projev popsán podle určitých kategorií. Ty kategorie jsou dvojí: speciální (jako je tvar např. "a", "t" či jiných písmen nebo háčků a čárek) a obecnější (např. je-li písemný projev pravidelný nebo naopak, je-li v celém písemném projevu stálý tlak na podložku nebo je-li proměnlivý apod.).
Ukázalo se, že vztah mezi těmi prvními vlastnostmi písma, tedy rysy speciálními a psychickými rysy a stavy, je velmi volný. Naproti tomu vztah mezi obecnějšími znaky písma (jako je pravidelnost či nepravidelnost sklonu nebo průměrný tlak na podložku a tlak na držátko), které se dají vysoudit z hotového písemného produktu, je určitější. Ale ani zde neexistuje jednoznačné přiřazení mezi určitou vlastností písma a určitou duševní vlastností, případně stavem. Každý znak písma je z tohoto hlediska víceznačný. A naopak: každý duševní rys nebo stav se může projevovat v písmu několikerým způsobem.
Aby se dospělo k přiřazení jednoznačnému, je třeba vlastnosti písma kombinovat. Tím se dosáhne jisté pravidelnosti přiřazení znaků písma ke znakům duševním. Ovšem i tak tu neexistuje přísná zákonitost, nýbrž jenom pravděpodobnost, kterou lze statisticky zjišťovat jako menší nebo větší. Žádný diagnostický prostředek, tedy ani písmo, nemá přiřazení stoprocentní.
Jak to vypadá s grafologií u nás v Československu?
Zde bych především vzpomněl významného grafologa, který působil v Chomutově a v Praze, Viléma Schönfelda. Věnoval se také speciálním vědeckým výzkumům, sledoval např. souvislosti písma a duševních vlastností u tuberkulózních pacientů a u lékařů různých specializací a také souvislosti písma a inteligence měřené testy. Byl žákem zakladatele vědecké grafologie L. Klagese. Ve své knize "Učebnice vědecké grafologie" podává V. Schönfeld velmi srozumitelný výklad tohoto učení, doplněný některými novějšími zřeteli. Ale i této soustavě chybí statistické ověření.
Ostatní česká a slovenská grafologická literatura má hodnotu menší. Bylo však nesprávné, že se v minulých letech grafologie zcela odsuzovala. Dělo se to zřejmě na základě toho, že praktická grafologie není ničím stoprocentně spolehlivým. Tento fakt také brzdil další vědecký výzkum písma u nás. Naši odborní psychologové se psychologii písma, a tím i kritice a zhodnocení praktických grafologů, věnovali velmi málo. V tomto ohledu zaostáváme za celou řadou zemí.
A jak hodnotíte současnou úroveň grafologie vůbec?
Nebudu hodnotit grafologickou praxi, ale jen psychologii písma. Ta se na některých vysokých školách a výzkumných ústavech nyní horlivě pěstuje. Pokrok proti dřívějšímu průkopnickému stadiu je v tom, že se písmo jakožto diagnostický prostředek podrobuje stejně přísným měřítkům prověřování jako všechny ostatní diagnostické pomůcky. Tak už se např. alespoň předběžně dospělo k tomu, že se stanoví tzv. faktory písma, to jest ty obecné rysy, které jsou pro psychologii velmi důležité. Vedle toho se experimentálně i statisticky zkoumají souvislosti mezi těmito jednotlivými faktory a osobnostními vlastnostmi, které se zjišťují dotazníky, projektivními testy a podobně.
Mohl byste jako psycholog říci, kdo se může stát dobrým grafologem, zda je k tomu třeba nějakých zvláštních schopností?
Je k tomu třeba jak schopností, tak vzdělání. Nejdůležitější vzdělání pro praktického grafologa je vzdělání psychologické. Pracuje-li grafolog bez součinnosti s ostatním aparátem psychologické diagnostiky, nemůžeme jej považovat za seriozního odborníka. Schopnost pro tento obor psychodiagnostiky musí být zvláštní. Už v praxi se ukázalo, že někteří lidé reagují na odlišnost výrazu písma velmi málo a jiní zase velmi intenzivně.
Jaké je podle Vás místo grafologie, její správné zařazení?
Zde bych především opakoval, že grafologii jako samostatné povolání nelze považovat za seriozní. Takový grafolog velmi snadno, zvláště ve spolupráci s časopisy, upadá do šarlatánství. Diagnóza na základě vlastností písma, spojená s užitím dalších psychodiagnostických nástrojů, však může být velmi užitečnou pomůckou tam, kde k psychologům, psychiatrům a podobným pracovníkům přicházejí lidé se svými duševními problémy a kde se chtějí přeorientovat ve svém životě.
Nelze vyloučit, že někdy v budoucnosti i naši psychologové budou mít možnost se o této metodě blíže poučit. Dosud je tu hlavní závadou malá dostupnost potřebných zahraničních pramenů.
otištěno v časopisu Mladý svět č.11 v roce 1969
prof. Dr. Vladimír Tardy (1906-1987)
Na UK absolvoval studium matematiky (1931), filozofie a psychologie (1936). Působil pak jako gymnaziální profesor, v 30. l. v pražském Psychotechnickém ústavu. Od počátku 30. let patřil k pilným přispěvatelům ČM (mj. tu recenzoval práce R. Carnapa, W. Dubislava, Ph. Franka, R. von Misese, K. Poppera, H. Reichenbacha, E. Rothackera aj.). V r. 1949 se na FF UK habilitoval z psychologie a v r. 1956 byl jmenován profesorem (od r. 1960 vedl tamější katedru psychologie). V l. 1957–70 byl ředitelem Psychologického ústavu ČSAV.
.
