`
I nejodvážnější z nás má jen zřídka odvahu k tomu, co vlastně ví.
Z válečné školy života - Co mne nezahubí, to mě posílí.
Nedůvěřuji systematikům a vyhýbám se jim. Vůle k systému je nedostatkem poctivosti.
Má-li žena mužské ctnosti, tu aby člověk utekl, a nemá-li mužských ctností, uteče sama.
Bežíš před ostatními? - Běžíš jako pastýř? Či jako vyjímka? Třetím případem by byl uprchlík... První otázka svědomí.
Jsi pravý? Nebo herec? Zástupce? Či jen zastupované? - Naposledy jsi pouze napodobený herec... Druhá otázka svědomí.
Jsi ten, jenž přihlíží? Či ruku přiloží? - Či oči odvrací, stranou jde... Třetí otázka svědomí.
Půjdeš s sebou? Či půjdeš v čele? Či půjdeš sám?... Je třeba věděti, co se chce a že se chce. - Čtvrtá otázka svědomí.
Byly to stupně pro mne, po nich dospěl jsem nahoru - k tomu bylo mi jíti přes ně. Ony však se domnívaly, že jsem zamýšlel sednouti si na ně k odpočinku...
Co záleží na tom, že já mám pravdu! Mám přespříliš pravdu. - A kdo se směje dnes nejlépe, směje se i naposledy.
Formule mého štěstí: ano, ne, přímá linie, cíl...
Anti-Darwin. - Co se týče proslulého "boje o život", zdá se mi prozatím více tvrzen než dokázán. Vyskytuje se, ale jako výjimka; celkový vzhled života není stav nouze, stav hladu, nýbrž bohatství, hojnost, dokonce i absurdní plýtvání - kde se bojuje, bojuje se o moc... Dejme tomu však, že existuje onen boj - a skutečně, vyskytuje se - tu, žel, končí právě naopak, než si přeje Darwinova škola, než bychom si snad s ní mohli přáti: totiž v neprospěch silných, privilegovaných, šťastných výjimek. Druhy nerostou v dokonalosti: slabí zvítězí vždy zase nad silnými - tož proto, že jsou ve velkém počtu, že jsou též chytřejší... Darwin zapomněl na ducha (-to jest anglické!), slabí mají více ducha... Je nezbytno potřebovati ducha, aby se nám dostalo ducha - pozbýváme ho, nepotřebujeme-li ho již. Kdo má sílu, vzdává se ducha. ... Duchem míním, jak patrno, opatrnost, trpělivost, lest, přetvářku, velké sebeovládání a vše co jest mimicry (k té patří velká část tak zvané ctnosti).
Psychologova kasuistika. - To je znalec lidí: proč vlastně studuje lidi? Chce jim urvati malé výhody, nebo též velké - je politikus!... Onen je rovněž znalec lidí: a vy pravíte, že to je velký "neosobní". Přihlédněte bystřeji! Snad chce dokonce ještě horší výhodu: cítiti svou převahu nad lidmi, moci dívati se na ně shůry, nezaměňovat se již s nimi. Tento "neosobní" je opovrhovatel lidmi: a onen první je humánnější species, nechť si zevní zdání říká cokoli. Staví se aspoň na roveň, staví se mezi...
Kladivo mluví. Proč tak tvrdý! - pravilo k diamantu kuchyňské uhlí: což nejsme blízcí příbuzní?
Proč tak měkcí? Ó moji bratři, tak ptám se vás: což nejste - moji bratři?
Proč tak měkcí, tak změkčilí a povolní? Proč tolik záporu, popírání ve vašem srdci? Tak málo osudu ve vašem zraku?
A nechcete-li býti osudy a neúprosnými: kterak mohli byste kdy se mnou - zvítěziti?
A nechte-li se vaše tvrdost blýskati a řezati a rozřezávati: kterak mohli byste kdy se mnou tvořiti?
Všichni tvůrci jsou totiž tvrdi. A blažeností budiž vám vtisknouti ruku na tisíciletí jako na vosk -
- blažeností psáti na vůli tisíciletí jako na kovu - tvrdší než kov, ušlechtilejší kovu. Jen docela tvrdé je nejušlechtilejší.
Tuto novou desku, ó moji bratři, upevňuji nad vámi: buďte tvrdi! -
(Tak pravil Zarathrustra, III, 90)
Pořádný malý chlapec se zatváří ironicky, zeptáme-li se ho "Chceš se stát ctnostným?" Ale otevře oči, když se ho zeptáme "Chceš se stát silnějším nežli tvoji kamarádi?"
"Velký člověk" je velký volností svých žádostí a ještě větší silou, která umí podmaňovat tyto nádherné netvory.
"Dobrý člověk" je na každém stupni civilisace ne nebezpečný a zároveň užitečný: jakýsi střed; výraz v mém vědomí toho, čeho se nemusíme bát a kým přesto nesmíme pohrdat.
Hryzení svědomí vychovává ke kousání.
Kdo zápasí s nestvůrami, ať se má na pozoru, aby se přitom nestal nestvůrou. A hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe.
Člověk nechová nenávist, dokud si druhého příliš necení, nýbrž až tehdy, když si ho cení stejně jako sebe nebo víc.
O životě. A víte-li pak, čím je mi svět? Mám vám jej ukázat ve svém zrcadle? Tento svět: obrovitost síly, bez počátku, bez konce, pevná, železná veličina síly, nezvětšující se ani nemenšící, nespotřebovávající se, nýbrž toliko se proměňující; tento svět: jako celek nezměnitelně veliký, domácnost bez výdajů, ztrát a také bez příjmů a bez přírůstků, obklopen "ničím" jako svojí hranicí, nic, co by se rozplývalo, co by se rozplýtvalo, nic nekonečně rozlehlého, ale naopak uzavřený v určitém prostoru jako určitá síla - ne ovšem v prostoru, jenž by někde zel do "prázdna" a "prázdnem" - jako síla všudypřítomná, jako hra sil a vlnění sil současně, jedno i mnohé, jež se hromadí zde a jehož zároveň ubývá jinde, moře sil pro sebe a v sobě proudících a bouřících, věčně se proměňující, věčně se navracející, opětující, v nesmírnu let se opětující, s přílivem i odlivem svých útvarů; tento svět: rašící z tvarů nejprostších v nejsložitější, tryskající z nejtiššího, nejstrnulejšího, nejchladnějšího v nejžhavější, nejdivočejší, nejrozpornější a navracející se zase pak z plnosti k jednoduchosti, ze hry protiv k pohodě souladu, i v této jednotvárnosti střídy drah a let sám v sobě se utvrzující, sám sobě žehnající jako něco, co se musí věčně navracet, jako jednota vzniku a zmaru, neznající úkoje ani omrzení, ani únavy - tento můj dionýský svět věčného samasebetvoření i samasebeboření, tento tajemný svět dvojznačných chtíčů, to moje "stranou dobra i zla", bezcílný, není-li cíle ve štěstí kruhu, bez vůle, nemá-li kruh dosti na své dobré vůli - chcete jméno pro tento svět? Rozluštění všech jeho záhad? Světlo i pro vás, vy nejskrytější, nejbojácnější, nejpůlnočnější? Nuže: Vůle k moci je tento svět a nic mimo to! A i vy samotni jste touto vůlí k moci - a nic mimo to!
Známý císař si udržoval neustále před očima pomíjivost všech věcí, aby jim nemusil přikládat důležitost a mohl mezi nimi setrvat kliden. Mně se naopak všechno zdá přespříliš hodnotné, než aby to mohlo být prchavé: já pátrám po věčnosti u čehokoli: smíme-li pak líti do moře mastí nejdrahocennějších a vín? Mojí útěchou je, že vše, co bylo, je věčné: - moře je zase vynese.
Rozkoš: vzniká tam, kde pocit moci.
Štěstí: v převládnuvším povědomí moci a vítězství.
Nikdy a nijak není přední otázkou, zdali jsme spokojeni sami se sebou, ale zdali jsme vůbec s něčím spokojeni. Řekli-li bychom svoje Ano k jedinému okamžiku, říkáme je tím nejen také k sobě samotným, ale i ke všemu jsoucnu. Neboť nic není osamoceno, ani v nás, ani ve věcech: a zachvěla-li se a zazněla-li štěstím naše duše jako struna jen jedinkrát, bylo třeba celých věčností, aby položily podmínky tomuto jedinému dění - a tímto jediným okamžikem našeho anořečení bylo řečeno Ano k celé věčnosti, celá věčnost byla vykoupena, ospravedlněna, přiznali jsme se k ní.
Výchova: v podstatě prostředek ke zničení výjimečného ve prospěch běžnosti. Vzdělání: v podstatě prostředek k obrácení vkusu proti výjimce a pro prostřednost.
Nejvyšší člověk by měl největší mnohojakost pudů, a to také v poměrně největší síle, jaká je ještě snesitelná. A vskutku: tam, kde se rostlina člověk jeví nejsilnější, vidíme mocně proti sobě působící pudy (např. Shakespeare), ale zkrocené.
Dionýsos proti "Ukřižovanému": zde máte protiklady. Nejde tu o rozdíl v utrpení - ono má jen rozličný smysl. Život sám, jeho věčná plodnost a opětování se podmiňuje muka, boření, vůli k ničení. V druhém případě platí utrpení "Ukřižovaný jako nevinný" za námitku proti tomuto životu, za formuli jeho odsouzení. - Již vidíme: problémem je smysl utrpení: buď křesťanský - nebo tragický. V prvním případě má být utrpení cestou ke svatému bytí - ve druhém je bytí samo v sobě uznáno natolik svatým, aby ospravedlnilo i nesmírnost strasti. Tragický člověk praví svoje Ano ještě i k té nejtrpčí strasti: je na to dost silný, plný, zbožšťující; křesťanský člověk popírá i ten nejšťastnější úděl zemský: je tak sláb, tak chudý, vyděděný, že trpí životem v každé jeho způsobě. Bůh na kříži je prokletím života, je pokynem k vykoupení se z něho. - V kusy rozřezaný Dionýsos je zaslíbením života: tenť se bude znovuzrodit do věčnosti a z rozvalin se bude věčně navracet.
Apollinský - dionýský. - Jsou dva stavy, v nichž umění se v člověku projevuje samo jako přírodní síla, rozhodujíc o něm, ať chce či nechce: jednou jako neodolatelnost vize, jindy jako posedlost orgiasmem. Oba tyto stavy se projevují i v běžném životě, jenže slaběji: ve snu a v opojení.
Chcete nejúžasnější doklad toho, jak daleko působí transfigurační síla opojení? - "Láska" je tímto dokladem: to, co se láskou nazývá ve všech řečech i mlčeních světa. Zde se opojení se skutečností vypořádává tak, že ve vědomí milujícího mizí příčina, na jejíž místo se zdá, že nastupuje cosi jiného - chvění a blesky všech kouzelných zrcadel Cirčiných... Zde není rozdílu mezi člověkem a zvířetem a tím méně duchem, dobrotou, počestností. Uhlazený člověk se poblázní uhlazeně, hrubec hrubě; ale láska, a dokonce i láska k bohu, světecká láska "vykoupených duší", zůstává v základech týmž: horečkou, mající důvody k přeměňování se, opojením, kterému dělá dobře lháti o sobě samém... A když se miluje, vždy se lže dobře, sobě i o sobě: člověk si připadá proměněným, silnějším, bohatším, dokonalejším, člověk je dokonalejším. Zde patříme na umění jako na úkon ústrojný: zříme je vklíněno v nejandělštější pud "lásky": vidíme je jako největší vzpruhu života - a tím jako vznešeně účelné i v tom, že lže... Ale bloudili bychom, stanouce u jeho mohutnosti lháti: umění čím více, než budí jen přeludy: ono přesunuje i hodnoty. A nejenže přesunuje pocit hodnot: milující je hodnotnější, je silnější. Zvířatům vyrážejí v tomto stavu nové zbraně, pigmenty, barvy a tvary: především nové pohyby, nové rytmy, nová lákadla a svůdnost. - U člověka tomu není jinak. Celkové jeho hospodářství je bohatější než kdy, mocnější, celistvější než u nemilujícího. Milující je marnotratník, plýtvá: je dost bohat na to. Nyní se odvažuje, stává se dobrodruhem, oslem velkomyslnosti a neviny, věří zase v boha, věří v ctnost, protože věří v lásku: a na druhé straně rostou křídla a nové schopnosti tomuto idiotu štěstí a dokonce dveře k umění se mu otevírají. Odečteme-li od lyriky ve slovech i tónech sugesci této vnitřní horečky: co zbude z lyriky i z hudby?... Snad umění pro umění: virtuózní kvákání vychladlých žab, zoufajících si ve svém bahně... Všechno, co zbývá, stvořila láska...
Všechno, co se činí z lásky, děje se mimo dobro a zlo.
Všechno na ženě je hádankou a všechno na ženě má jediné řešení - těhotenství.
Moderní umělec, ve své fyziologii blízko příbuzný s hysterismem, připomíná i jako charakter tuto chorobu. Hysterik je falešný - lže z náruživosti, je obdivuhodný v každém umění přetvářky - jen nevyvede-li mu něco jeho chorobná ješitnost. Tato ješitnost je jako nepřetržitá horečka, jež vyžaduje utišujících prostředků a nezalekne se žádného sebeklamu, žádné fraškovitosti, jež slibuje pro tu chvíli úlevy. (Neschopnost být pyšným a neustálá potřeba mstít se, hluboko zahnízděné opovržení k sobě samému - to je přibližně definice tohoto typu ješitnosti.)
Absurdní vydražditelnost celé jeho soustavy, dělající ze všech zážitků krize a zavlékající "dramatičnost" i do nejnepatrnějších životních náhod, mu odnímá vše vypočítatelné: moderní umělec není již osobností, je nejvýše dostaveníčkem osobitostí, z nichž hned ta, hned ona převažuje s nestoudnou jistotou. Právě proto je veliký jako herec: všichni tito ubožáci bez vůle, které zblízka studují lékaři, udivují svou virtuozitou v mimice, transfiguraci, přesedlání do každého požadovaného charakteru.
Jsme proto umělci, že cítíme jako obsah, jako "samu věc" to, co všichni neumělci nazývají "formou". Tím jsme ovšem příslušníky obráceného světa: neboť pak se nám stává obsah jen "formálním" - i život náš v to počítaje.
Citáty převzaty z těchto knih:
Soumrak model čili: Jak se filosofuje kladivem
I nejodvážnější z nás má jen zřídka odvahu k tomu, co vlastně ví.
Z válečné školy života - Co mne nezahubí, to mě posílí.
Nedůvěřuji systematikům a vyhýbám se jim. Vůle k systému je nedostatkem poctivosti.
Má-li žena mužské ctnosti, tu aby člověk utekl, a nemá-li mužských ctností, uteče sama.
Bežíš před ostatními? - Běžíš jako pastýř? Či jako vyjímka? Třetím případem by byl uprchlík... První otázka svědomí.
Jsi pravý? Nebo herec? Zástupce? Či jen zastupované? - Naposledy jsi pouze napodobený herec... Druhá otázka svědomí.
Jsi ten, jenž přihlíží? Či ruku přiloží? - Či oči odvrací, stranou jde... Třetí otázka svědomí.
Půjdeš s sebou? Či půjdeš v čele? Či půjdeš sám?... Je třeba věděti, co se chce a že se chce. - Čtvrtá otázka svědomí.
Byly to stupně pro mne, po nich dospěl jsem nahoru - k tomu bylo mi jíti přes ně. Ony však se domnívaly, že jsem zamýšlel sednouti si na ně k odpočinku...
Co záleží na tom, že já mám pravdu! Mám přespříliš pravdu. - A kdo se směje dnes nejlépe, směje se i naposledy.
Formule mého štěstí: ano, ne, přímá linie, cíl...
Anti-Darwin. - Co se týče proslulého "boje o život", zdá se mi prozatím více tvrzen než dokázán. Vyskytuje se, ale jako výjimka; celkový vzhled života není stav nouze, stav hladu, nýbrž bohatství, hojnost, dokonce i absurdní plýtvání - kde se bojuje, bojuje se o moc... Dejme tomu však, že existuje onen boj - a skutečně, vyskytuje se - tu, žel, končí právě naopak, než si přeje Darwinova škola, než bychom si snad s ní mohli přáti: totiž v neprospěch silných, privilegovaných, šťastných výjimek. Druhy nerostou v dokonalosti: slabí zvítězí vždy zase nad silnými - tož proto, že jsou ve velkém počtu, že jsou též chytřejší... Darwin zapomněl na ducha (-to jest anglické!), slabí mají více ducha... Je nezbytno potřebovati ducha, aby se nám dostalo ducha - pozbýváme ho, nepotřebujeme-li ho již. Kdo má sílu, vzdává se ducha. ... Duchem míním, jak patrno, opatrnost, trpělivost, lest, přetvářku, velké sebeovládání a vše co jest mimicry (k té patří velká část tak zvané ctnosti).
Psychologova kasuistika. - To je znalec lidí: proč vlastně studuje lidi? Chce jim urvati malé výhody, nebo též velké - je politikus!... Onen je rovněž znalec lidí: a vy pravíte, že to je velký "neosobní". Přihlédněte bystřeji! Snad chce dokonce ještě horší výhodu: cítiti svou převahu nad lidmi, moci dívati se na ně shůry, nezaměňovat se již s nimi. Tento "neosobní" je opovrhovatel lidmi: a onen první je humánnější species, nechť si zevní zdání říká cokoli. Staví se aspoň na roveň, staví se mezi...
Kladivo mluví. Proč tak tvrdý! - pravilo k diamantu kuchyňské uhlí: což nejsme blízcí příbuzní?
Proč tak měkcí? Ó moji bratři, tak ptám se vás: což nejste - moji bratři?
Proč tak měkcí, tak změkčilí a povolní? Proč tolik záporu, popírání ve vašem srdci? Tak málo osudu ve vašem zraku?
A nechcete-li býti osudy a neúprosnými: kterak mohli byste kdy se mnou - zvítěziti?
A nechte-li se vaše tvrdost blýskati a řezati a rozřezávati: kterak mohli byste kdy se mnou tvořiti?
Všichni tvůrci jsou totiž tvrdi. A blažeností budiž vám vtisknouti ruku na tisíciletí jako na vosk -
- blažeností psáti na vůli tisíciletí jako na kovu - tvrdší než kov, ušlechtilejší kovu. Jen docela tvrdé je nejušlechtilejší.
Tuto novou desku, ó moji bratři, upevňuji nad vámi: buďte tvrdi! -
(Tak pravil Zarathrustra, III, 90)
Pořádný malý chlapec se zatváří ironicky, zeptáme-li se ho "Chceš se stát ctnostným?" Ale otevře oči, když se ho zeptáme "Chceš se stát silnějším nežli tvoji kamarádi?"
"Velký člověk" je velký volností svých žádostí a ještě větší silou, která umí podmaňovat tyto nádherné netvory.
"Dobrý člověk" je na každém stupni civilisace ne nebezpečný a zároveň užitečný: jakýsi střed; výraz v mém vědomí toho, čeho se nemusíme bát a kým přesto nesmíme pohrdat.
Hryzení svědomí vychovává ke kousání.
Kdo zápasí s nestvůrami, ať se má na pozoru, aby se přitom nestal nestvůrou. A hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe.
Člověk nechová nenávist, dokud si druhého příliš necení, nýbrž až tehdy, když si ho cení stejně jako sebe nebo víc.
O životě. A víte-li pak, čím je mi svět? Mám vám jej ukázat ve svém zrcadle? Tento svět: obrovitost síly, bez počátku, bez konce, pevná, železná veličina síly, nezvětšující se ani nemenšící, nespotřebovávající se, nýbrž toliko se proměňující; tento svět: jako celek nezměnitelně veliký, domácnost bez výdajů, ztrát a také bez příjmů a bez přírůstků, obklopen "ničím" jako svojí hranicí, nic, co by se rozplývalo, co by se rozplýtvalo, nic nekonečně rozlehlého, ale naopak uzavřený v určitém prostoru jako určitá síla - ne ovšem v prostoru, jenž by někde zel do "prázdna" a "prázdnem" - jako síla všudypřítomná, jako hra sil a vlnění sil současně, jedno i mnohé, jež se hromadí zde a jehož zároveň ubývá jinde, moře sil pro sebe a v sobě proudících a bouřících, věčně se proměňující, věčně se navracející, opětující, v nesmírnu let se opětující, s přílivem i odlivem svých útvarů; tento svět: rašící z tvarů nejprostších v nejsložitější, tryskající z nejtiššího, nejstrnulejšího, nejchladnějšího v nejžhavější, nejdivočejší, nejrozpornější a navracející se zase pak z plnosti k jednoduchosti, ze hry protiv k pohodě souladu, i v této jednotvárnosti střídy drah a let sám v sobě se utvrzující, sám sobě žehnající jako něco, co se musí věčně navracet, jako jednota vzniku a zmaru, neznající úkoje ani omrzení, ani únavy - tento můj dionýský svět věčného samasebetvoření i samasebeboření, tento tajemný svět dvojznačných chtíčů, to moje "stranou dobra i zla", bezcílný, není-li cíle ve štěstí kruhu, bez vůle, nemá-li kruh dosti na své dobré vůli - chcete jméno pro tento svět? Rozluštění všech jeho záhad? Světlo i pro vás, vy nejskrytější, nejbojácnější, nejpůlnočnější? Nuže: Vůle k moci je tento svět a nic mimo to! A i vy samotni jste touto vůlí k moci - a nic mimo to!
Známý císař si udržoval neustále před očima pomíjivost všech věcí, aby jim nemusil přikládat důležitost a mohl mezi nimi setrvat kliden. Mně se naopak všechno zdá přespříliš hodnotné, než aby to mohlo být prchavé: já pátrám po věčnosti u čehokoli: smíme-li pak líti do moře mastí nejdrahocennějších a vín? Mojí útěchou je, že vše, co bylo, je věčné: - moře je zase vynese.
Rozkoš: vzniká tam, kde pocit moci.
Štěstí: v převládnuvším povědomí moci a vítězství.
Nikdy a nijak není přední otázkou, zdali jsme spokojeni sami se sebou, ale zdali jsme vůbec s něčím spokojeni. Řekli-li bychom svoje Ano k jedinému okamžiku, říkáme je tím nejen také k sobě samotným, ale i ke všemu jsoucnu. Neboť nic není osamoceno, ani v nás, ani ve věcech: a zachvěla-li se a zazněla-li štěstím naše duše jako struna jen jedinkrát, bylo třeba celých věčností, aby položily podmínky tomuto jedinému dění - a tímto jediným okamžikem našeho anořečení bylo řečeno Ano k celé věčnosti, celá věčnost byla vykoupena, ospravedlněna, přiznali jsme se k ní.
Výchova: v podstatě prostředek ke zničení výjimečného ve prospěch běžnosti. Vzdělání: v podstatě prostředek k obrácení vkusu proti výjimce a pro prostřednost.
Nejvyšší člověk by měl největší mnohojakost pudů, a to také v poměrně největší síle, jaká je ještě snesitelná. A vskutku: tam, kde se rostlina člověk jeví nejsilnější, vidíme mocně proti sobě působící pudy (např. Shakespeare), ale zkrocené.
Dionýsos proti "Ukřižovanému": zde máte protiklady. Nejde tu o rozdíl v utrpení - ono má jen rozličný smysl. Život sám, jeho věčná plodnost a opětování se podmiňuje muka, boření, vůli k ničení. V druhém případě platí utrpení "Ukřižovaný jako nevinný" za námitku proti tomuto životu, za formuli jeho odsouzení. - Již vidíme: problémem je smysl utrpení: buď křesťanský - nebo tragický. V prvním případě má být utrpení cestou ke svatému bytí - ve druhém je bytí samo v sobě uznáno natolik svatým, aby ospravedlnilo i nesmírnost strasti. Tragický člověk praví svoje Ano ještě i k té nejtrpčí strasti: je na to dost silný, plný, zbožšťující; křesťanský člověk popírá i ten nejšťastnější úděl zemský: je tak sláb, tak chudý, vyděděný, že trpí životem v každé jeho způsobě. Bůh na kříži je prokletím života, je pokynem k vykoupení se z něho. - V kusy rozřezaný Dionýsos je zaslíbením života: tenť se bude znovuzrodit do věčnosti a z rozvalin se bude věčně navracet.
Apollinský - dionýský. - Jsou dva stavy, v nichž umění se v člověku projevuje samo jako přírodní síla, rozhodujíc o něm, ať chce či nechce: jednou jako neodolatelnost vize, jindy jako posedlost orgiasmem. Oba tyto stavy se projevují i v běžném životě, jenže slaběji: ve snu a v opojení.
Chcete nejúžasnější doklad toho, jak daleko působí transfigurační síla opojení? - "Láska" je tímto dokladem: to, co se láskou nazývá ve všech řečech i mlčeních světa. Zde se opojení se skutečností vypořádává tak, že ve vědomí milujícího mizí příčina, na jejíž místo se zdá, že nastupuje cosi jiného - chvění a blesky všech kouzelných zrcadel Cirčiných... Zde není rozdílu mezi člověkem a zvířetem a tím méně duchem, dobrotou, počestností. Uhlazený člověk se poblázní uhlazeně, hrubec hrubě; ale láska, a dokonce i láska k bohu, světecká láska "vykoupených duší", zůstává v základech týmž: horečkou, mající důvody k přeměňování se, opojením, kterému dělá dobře lháti o sobě samém... A když se miluje, vždy se lže dobře, sobě i o sobě: člověk si připadá proměněným, silnějším, bohatším, dokonalejším, člověk je dokonalejším. Zde patříme na umění jako na úkon ústrojný: zříme je vklíněno v nejandělštější pud "lásky": vidíme je jako největší vzpruhu života - a tím jako vznešeně účelné i v tom, že lže... Ale bloudili bychom, stanouce u jeho mohutnosti lháti: umění čím více, než budí jen přeludy: ono přesunuje i hodnoty. A nejenže přesunuje pocit hodnot: milující je hodnotnější, je silnější. Zvířatům vyrážejí v tomto stavu nové zbraně, pigmenty, barvy a tvary: především nové pohyby, nové rytmy, nová lákadla a svůdnost. - U člověka tomu není jinak. Celkové jeho hospodářství je bohatější než kdy, mocnější, celistvější než u nemilujícího. Milující je marnotratník, plýtvá: je dost bohat na to. Nyní se odvažuje, stává se dobrodruhem, oslem velkomyslnosti a neviny, věří zase v boha, věří v ctnost, protože věří v lásku: a na druhé straně rostou křídla a nové schopnosti tomuto idiotu štěstí a dokonce dveře k umění se mu otevírají. Odečteme-li od lyriky ve slovech i tónech sugesci této vnitřní horečky: co zbude z lyriky i z hudby?... Snad umění pro umění: virtuózní kvákání vychladlých žab, zoufajících si ve svém bahně... Všechno, co zbývá, stvořila láska...
Všechno, co se činí z lásky, děje se mimo dobro a zlo.
Všechno na ženě je hádankou a všechno na ženě má jediné řešení - těhotenství.
Moderní umělec, ve své fyziologii blízko příbuzný s hysterismem, připomíná i jako charakter tuto chorobu. Hysterik je falešný - lže z náruživosti, je obdivuhodný v každém umění přetvářky - jen nevyvede-li mu něco jeho chorobná ješitnost. Tato ješitnost je jako nepřetržitá horečka, jež vyžaduje utišujících prostředků a nezalekne se žádného sebeklamu, žádné fraškovitosti, jež slibuje pro tu chvíli úlevy. (Neschopnost být pyšným a neustálá potřeba mstít se, hluboko zahnízděné opovržení k sobě samému - to je přibližně definice tohoto typu ješitnosti.)
Absurdní vydražditelnost celé jeho soustavy, dělající ze všech zážitků krize a zavlékající "dramatičnost" i do nejnepatrnějších životních náhod, mu odnímá vše vypočítatelné: moderní umělec není již osobností, je nejvýše dostaveníčkem osobitostí, z nichž hned ta, hned ona převažuje s nestoudnou jistotou. Právě proto je veliký jako herec: všichni tito ubožáci bez vůle, které zblízka studují lékaři, udivují svou virtuozitou v mimice, transfiguraci, přesedlání do každého požadovaného charakteru.
Jsme proto umělci, že cítíme jako obsah, jako "samu věc" to, co všichni neumělci nazývají "formou". Tím jsme ovšem příslušníky obráceného světa: neboť pak se nám stává obsah jen "formálním" - i život náš v to počítaje.
Friedrich Nietzsche - rukopis (1900)
Soumrak model čili: Jak se filosofuje kladivem
Duševní aristokratismus
O životě a umění
Mimo dobro a zlo
Žádné komentáře:
Okomentovat