Avatar

Avatar je překvapivě krásný, dojemný, okouzlující film. Přitom to ale není film, který by se hodil na nějakou hlubokomyslnou psychologickou analýzu (to říkám rovnou) protože jeho děj odpovídá prostým, ale dobře nakombinovaným archetypům. Ty se však na nás snáší v takových jasných obrazech, že jsou neodolatelné a my jim musíme podlehnout. 3D brýle vás vtáhnou dovnitř světa, kde platí úplně jiné zákonitosti, než kdykoli předtím, a právě tím je film jedinečný a převratný. Jako se změnil svět, když Magalhaens obeplul zemi o 360 stupňů a z matky Země se stalo kulaté geometrické těleso, tak se nyní počíná měnit svět filmu. (A shodou okolností prokazuje svým příběhem matce Zemi úctu).



3D svět vás vtahuje do sebe. Jakoby ste se ocitli v cizím pokoji, kde jste nyní poprvé. Chvíli se musíte rozkoukat, než vaši oči přivyknou přítmí a jasu Nového světa. Sestoupíte do něho po schodech - a jste v něm, vidíte, slyšíte, cítíte. Nedíváte se na plátno před vámi: jste v cizím pokoji, jste v pralese s obřími liánami, kde za noci plovou vzduchem jako semínka pampelišek tajemné medůzky a snášejí se vám na ramena. Vy sami jste avatarem v tomto světe. Jste v kůži hrdiny, jehož očima Nový svět vidíte. Máte pokušení tomuto světu podlehnout a uznat jeho existenci za krásnější a čistší, než cokoli znáte z života vašeho. Jste v pokušení na něj zapomenout. Čím více na něho zapomenete, tím více jste uvnitř. Tím větší extázi odhmotnění od vlastní existence zažíváte. Jste ve stavu beztíže, v němž je možné cokoli prožít; ale víte, že jste pouhým pozorovatelem, jemuž navzdory bitevním vřavám nic nehrozí. Objevuje se nová kategorie estetického prožitku, "3D vznešeno", radost z hrůzy ze skoku nad propastí. Distance, podmínka to estetického žážitku, klesla na nejmenší možnou míru. Intenzita zážitku tím stoupla do vyšší sféry. Jako když se z Krkonoš vznesete do Himalájí. Jako když se po mnohaletém koupání v Mácháči ponoříte do oceánu.





Příběh je banální, ale krásný, voní Disneyovou Pocahontas. A na druhé straně - touha po přijetí do jiného, opravdovějšího společenství lidí založeného na hluboké sounáležitosti všech bytostí s ostatními, ale i zvířaty, přírodou a veškerým bytím - vám zase připomene film Tanec s vlky. V obou příbězích hrdina - odvážný bílý muž - překračuje zakázanou hranici mezi dvěma světy, aby skrze lásku k ženě a přátelství k lidem, kteří jsou mu nyní nekonečně bližší, objevil pradávnou zemi, kterou kdysi ztratil a o které ví, že jej další bílé tváře přijdou co nevidět zničit. S nekonečnou nostalgií po ztraceném ráji sledujeme poslední zápas tohoto krásného lidu o svou zemi. Jsme svědky hrdinova zřeknutí se spolupatřičnosti ke světu hodnot západní civilizace (peníze, agrese, netolerance k jinakosti, tupá sebenadřazenost), která vystoupí v ostrém kontrastu k hodnotám, které jsme již ztratili, ale v hloubi duše po nich prahneme (sounáležitost, hluboká úcta k moudrosti předků a všemu živému). Právě tuto strunku film rozechvívá. Většina z nás by - ruku na srdce - do tohoto ideálního světa mo(u)drých indiánů přestoupila také, kdyby mohla.

Je to sen, utopie a pohádka? Anebo kritika našeho západního světa? - Či snad dokonce americké sypání si popelu na hlavu za genocidu desítek milionů původních obyvatel amerického kontinentu? - Máme číst film jako naléhavé ekologické posleství? Jak je to?




Jak se říká v pohádkách: tak i tak. Odpověď těžko může být černobílá. Ano, tento film má především vydělat peníze, zaplatit svůj enormní rozpočet (teď už víme, že se mu to podaří hravě!); má vyvolat sentiment, rozechvění, pobavení, občasný úsměv, dojetí, nefalšované slzení, úžas. Je však opravdu tak banální, když se mu to tak zatraceně dobře daří? Podle mě je prostý, ale není banální. Přesně takové jsou i pohádky.

A nyní - otázka, jíž všichni vznášejí - přináší Avatar něco nového?

Z hlediska příběhu ne. Veze se po základním archetypu, který jsme výše naznačili, a ten předestře nádherně a čistě. A to je pro dobrou pohádku dobrá a dostačující podmínka. (Nové české pohádky naopak pláčou nedostatkem archetypálních motivů, a proto i přes výpravné kostýmy nefungují).

Z hlediska objevení Nového 3D světa určitě ano. V propojenosti, jakým příběh slouží předvedení a rozehrání všech vymožeností 3D létání, barev, pohybu, hloubky a výšky, je film geniální.

Není to genialita nové vize, je to genialita precizního řemesla dotaženého k dokonalosti.


Film je přeplněn odkazy na všechy možné filmové výdobytky euroamerické kultury. (Pozor, následují mírné spoilery.)

Vzteklé hyeny běhající pralesem připomínají vrrky z Pána prstenů, stejně jako mohutní bojovní dinosauři připomínají olifanty (a Jurský park!). Moudrý, organicky propojený lesní ekosystém připomíná Princeznu Mononoke. (Zde je duchovní inspirace filmu nejzřetelnější a nejhlubší). Závěrečný souboj draků s hvězdnou flotilou, která se vznáší nad planetou připomíná Hvězdné války. Rituál zkrocení nejnebezpečnějšího draka hlavním hrdinou připomíná Lynchovu Dunu. Nálet s napalmovými vrtulníky odkazuje ke Coppolově Apocalypse Now - při náletu v Apocalypse zní Wagnerův motiv z Valkýr, totéž slovo (Valkýra) v Avatarovi označuje název útočící letky.




A konečně, modří indiáni s elfíma ušima (když přelétneme trapně vnucují se odkaz na šmouly), připomínají indické zobrazení Krishnova vtělení.

Tím jsme se dostali k ústřednímu pojmu Avatar.





Avatar v indické mytologii znamená vtělení nějaké mimořádné bytosti. Zatímco my všichni smrtelníci jsme inkarnováni, protože musíme, protože to vyžaduje naše karma, nedokonalost, živočišné tužby, naše vásany (sklony a připoutanosti) atp., Avatar je dočista jiný typ vtělení.

Avatar je vtělení po všech stránkách již dokonalé bytosti, která se rozhodla přijmout tvar proto, aby v tomto světě vykonala nějaké poslání ve prospěch ostatních žijících bytostí.


Nejčastěji se v tomto smyslu hovoří o bohu Višnuovi. Bývá zobrazován jako modrý, dvojruký, sympatický chlapík (viz. google).

Zajímavé je, že filmu Avatar mají dva páry předních končetin naopak koně a draci (a kdovíjaká ještě Jurská havěť), zatímco pralesní lid je přirozeně dvouruký jako my, pozemšťané. Je to jen drobná ukázka s jakou promyšleností je vystavěna podoba Cameronova Nového 3D světa, která kombinuje všechny možné vizuální tvary použité v předchozích scifi filmech anebo dávné mytologii. Tomuto principu imaginačního "morfování" - rozkladání a opětovného skládání forem - kterým proslul např. Hieronymus Bosch, říkáme aglutinace. Avatar tedy kvalitně aglutinuje vše, co už je vyzkoušené a prověřené, a představuje tak trefu do černého.

Jeho šipka míří do obřího terče poskládaného ze všech předchozích filmových terčů. Tím je zajištěna jistota zásahu, ale snížena jeho originalita, což je luxus, který si nový 3d film zatím nemůže dovolit. Přílišná originalita by mohla zvýšit riziko, že se vynaložená investice nezaplatí a příští tvůrci 3d filmů budou mnohem opatrnější. Takto Avatar otevírá dveře všem vizonářům, kteří přijdou po něm.


Ale zpět k principu inkarnace. Film začíná tím, že na vojensko-výzkumnou základnu na cizí planetě Pandora přilétá mariňák Jake Sully na invalidním vozíčku (bojoval kdysi v džunglích jižní Ameriky, což ho predisponuje k přežití na Pandoře).

Vědci však dovedou jeho vědomí napojit na nové, krásné, pružné, modré tělo avatára, tedy tělo bytostí, které obývají planetu Pandora. V tomto novém těle se vědomí hrdiny pohybuje exotickou krajinou čarokrásné planety. A my, prostřednictvím 3d kamery, s ním. Jme uvnitř. Hrdina se inkarnoval do nového těla a my spolu s ním do jeho světa, který má nyní poprvé dimenzi hloubky.





Jakeovo vědomí se přepíná mezi dvěma těly: lidským tělem a jeho modrým avatarem. Když se avatar putující Pandorou uloží ke spánku, probudí se okamžitě zpátky na vojenské základně. Když se na základně napojí na speciální přístroj, procitne v těle svého avatara.




Tento princip přepínání se mezi dvěma světy připomíná Matrix.

Zároveň je však hlavní hrdina oním vyvoleným (One/Neo), který má propojit a usmířit oba světy, svět koloniálního bílého muže a svět přírodních bytostí, jejichž půdu chce zrádný conquistador (v tomto filmu zobrazený jako bezskrupulní mariňák "s ocelovými koulemi") "osquatovat".




O příchodu vyvoleného svědčí mnohá archetypální znamení: obklopení fosforeskujícími duchy lesa (alias Princezna Mononoke) a rituální jízda na draku/červu (alias Duna). Proto název Avatar. Vyvolený se inkarnoval, aby přinesl spásu a propojení obou světů. Patriarchátu a matrichátu, agresivní ziskuchtivé expanze a moudré sounáležitosti se vším živoucím (zde bohyně Eywa alias "naše" bohyně Gaya).
A to poslední, ale nejkrásnější, snad ani nemusíme rozebírat: je to princip lásky mezi lidmi, z nichž každý patří do jiného světa. Byl použit i v Cameronově Titanicu i v Tanci s vlky. Ale nazývejme jej raději nesmrtelným archetypem Romea a Julie.




Skončím tak trochu v půli, abych vás nepřipravil o gradaci a vrstvění příběhu. I tak jsem už mnohé vyzradil. Chcete-li vidět více, jděte a přesvědčte se na vlastní oči. Mimochodem hudba Jamese Hornera je také super, hlavně svěží etnické nápěvy a motiv válečné zkázy. Užijte si to.

A navíc, když se při filmu rozhlédnete po sále, jste taky v 3D inkarnaci.








*


Dodatek pod čarou. Nabízejí se silné paralely mezi poselstvím filmu Avatar a Klagesovou koncepcí navzájem protikladných sil duše (která koresponduje s tím, co je živé, imaginativní a organické) a ducha (který koresponduje s tím, co je základem naší západní kultury, co je logické, chladné a egoistické, ale co současně život ničí a co se násilím vkliňuje mezi duše a tělo). Od-tělesněná duše a od-duševnělé tělo od té doby prý hledají ztracenou extatickou jednotu - "rovnováhu". Rovnováha je právě to, čemu se Jake musí v Novém světě (kde vládne menší gravitace) naučit. Za připomínku stojí, že to byl Klages, kdo na začátku 20. století odstartoval hnutí ekologických aktivistů. (Z neznalosti těchto souvislostí bude film Avatar mnohými povrchně zaškatulkován jako "ekologická agitka".) -- Není třeba žádných velkých analýz, aby každý divák dobře pochopil základní poselství filmu, které zní tak, že pokud se naše společnost neodkloní od jednostranně převažujícího principu vše-racionalizujícího a vše-vykořisťujícího sobectví, ztratíme a zničíme nejen naši planetu, ale i bohatství své vlastní duše. Jméno Avatarské planety - Pandora - však na svém dně ukrývá nejen hrozbu, ale stále ještě i naději. Mimochodem, mimořádně vzácný nerost skrytý pod kořeny posvátného stromu Pandorského kmene Na'viů, o nějž pozemšťané ve zlaté horečce usilují, se nazývá 'unobtainium' - nezískatelné, nekoupitelné. Současně tato slovní hříčka odkazuje k druhému významu, že pokud bychom právě toto měli, vše by bylo snadné.


Malcom Gladwell: Bod zlomu

Spojovatelé, maveni a prodejci


Americký novinář Malcolm Gladwell je autorem velmi originální knihy Bod zlomu, kde pátrá po příčině vzniku informačních revolucí. Jakto, že nějaká myšlenka, nápad, slogan, objev, kniha, reklama oběhne celý svět během okamžiku, zatímco jiný nápad (třebaže geniální) skončí v zaprášeném archívu? Gladwell nabízí 3 odpovědi.
1) Faktor chytlavosti: jak je daný „mem“ sexy, jak je nakažlivý, paradoxní, zajímavý, jednoduchý, zapamatovatelný, přitom atraktivní a vtipný. Některé drby se šíří jako lavina, jiné uhasnou v zárodku, protože nejsou dost chytlavé.
2) Síla kontextu: situace, v níž se člověk ocitá, rozhoduje o jeho chování daleko více, než jeho osobnost; teprve situace ukáže, jaké vlastnosti se u člověka aktivují. Gladwell přináší pár skvělých příkladů. Jedním z nich je vyčištění New Yorského metra od graffiti a nulová tolerance černých pasažérů, což byla zdánlivě malicherná opatření, která však vedla k obrovskému snížení kriminality v New Yorku: v čistém prostředí je pro nás obtížnější aktivovat své „kriminální sklony“ a naopak. Druhým příkladem byl experiment, v němž jsou seminaristé studující na kněze požádáni, aby promluvili před publikem na téma milosrdenství. Na chodbě před přednášecím sálem byl umístěn bezdomovec žebrající o pomoc. Kteří kněží myslíte, že tomu chudákovi pomohli a kteří ne? Co rozhodovalo? Ukázalo se, že na výsledek experimentu nemá vliv žádná jiná proměnná, než časový stres. Pokud byl proband spěchající na přednášku upozorněn, že jde pozdě a posluchači jsou již nepokojní, byl faktor pomoci velmi nízký; někteří kněží nebožáka dokonce ve spěchu (na svou přednášku o milosrdenství a pomoci bližnímu!) elegantně přeskočili. Pokud jim bylo řečeno, že přednáška začíná až za 10 minut, byl poměr těch, jež nebožákovi pomohli, mnohonásobně vyšší (prostě na to měli čas). Experiment ukázal, že nejde o psychologické vlastnosti, víru či etické zásady, které člověk má (ty mohly být zcela libovolné) - ale že masivně rozhoduje síla kontextu (v tomto případě vsugerovaný pocit, zda spěchám či ne; nic jiného v této situaci nerozhodovalo). K podobným výsledkům dospívají i studie konformity. Síla kontextu vypovídá o tom, že sebechytlavější nápad může zapadnout kvůli nevhodným situačním podmínkám. Aby se oheň rozhořel, je třeba správný čas a místo. Je-li savana suchá, stačí jen jedna malá (ale chytlavá) jiskérka. To ale není všechno.
3) Oheň se musí šířit přes určité dráhy či uzlové body. Jde o zákon malého počtu. Za šíření informačních lavin je ve skutečnosti zodpovědná jen velmi malá část populace, tvrdí Gladwell. Pokud si lidstvo představíme jako neuronovou síť, pak jen několik málo specializovaných neuronů rozhoduje o tom, zda vzruch zanikne, či dosáhne pověstného „bodu zlomu“, určitého bodu na exponenciální křivce, odkud již není návratu, kdy se z malé vločky již stane nezadržitelná lavina, kdy se z jiskry stane neuhasitelný požár, kdy se z jednoduchého sloganu stane informační epidemie. Gladwell tvrdí, že mezi námi existují 4 typy speciálně nadaných lidí. Jsou to:



A) Spojovatelé. Spojovatelé jsou lidé, kteří disponují enormním množstvím lidských kontaktů a schopností oslovit a rychle se na osobní úrovni seznámit s cizím člověkem. Přitom si tuto síť stále udržují a sledují novinky a osobní události v životě těchto „vzdálených známých“. Udělají si čas napsat přání k narozeninám lidem, kterým bychom ji nenapsali, protože je neřadíme mezi okruh několika nejbližších a považovali bychom to za mrhání časem a energií. Ne tak spojovatel. On z těchto kontaktů čerpá nesmírnou radost a je rád, když umožní druhým společně se setkávat a když jej využívají jako prostředníka. Je jasné, že takovéto schopnosti se enormně hodí v podnikání a v mnoha jiných oblastech, založených na důvěrných vazbách. Jsou schopni seznamovat umělce, politiky a mafiánské bosse – lidi, kteří by se za normálních okolností nikdy nemohli setkat (setkáním těchto mozků - třebas v podkrovním, undergroundovém bytě - vzniká za přispění spojovatelů zvláštní synergie; zde se dělá kultura, zde se dělá politika.)

Když probíhal experiment na téma 'kolik je třeba lidských kontaktů (předání), chceme-li poslat balíček se zbožím (putující z ruky do ruky) z jednoho konce světa na libovolné místo na zemi,' ukázalo se, že 6. Šest lidí obvykle stačí, aby předalo váš balíček komukoli na světě. Proč to však zmiňuji? Protože prý předposledním předavatelem balíčku je na 90% tentýž spojovatel. (Jde např. o barmana, který zná všechny farmáře v okolí). Jak poznat spojovatele? Stačí malý test. Když si opíšete 130 náhodných jmen z telefonního seznamu a po té si vezmete tužku a uděláte si čárku za každé jméno, jehož nositele znáte v takové míře, že jste ho schopni kdykoliv oslovit a vy i on budete vědět o koho jde, pak v průměru dospějete k počtu kolem 20ti. Typický spojovatel udělá neuvěřitelných 129-130 čárek! Na facebooku poznáte lidi s ambicí na spojovatele (ano, jen s ambicí) podle toho, že mají v seznamu 500 a více přátel.



B) Maveni. (Jde o původně židovské slovo mevin znamenající shromažďovač vědění). Maveni jsou lidé vynikající enormním množstvím znalostí praktického rázu. Orientují se v cenách, místech, materiálech, řemeslech, kvalitě vína, jídla, procesů výroby libovolných věcích – vědí, jak věci chodí, orientují se v realitě s obrovskou analytickou přesností a s dokonalou pamětí – a altruisticky a s radostí tyto speciální a vzácné rady poskytují ostatním. Jsou rádi užiteční. Přesto je jejich hlavním motorem veškeré užitečné informace v rámci výměny "vyvědět" také od vás (oni jsou vám však neskonale užitečnější než vy jim, jde o altruistické znalce reality, ne o zapšklé lichváře). Jsou rádi, pokud vám víno, které vám doporučili, opravdu chutná. Jsou to obchodníci s vysoce kvalitními informacemi. Lapidárně řečeno, ví, kde, co, za kolik a u koho sehnat. Jde však o informace, které se nedají vygooglit ani najít v jakémkoli seznamu. Nejde o čísla, ale o schopnost propojovat velmi vzdálené informace, o znalost kontextu. Abyste se k těmto kvalitním informacím dostali, musíte se obrátit na mavena.



C) Prodejci. Tito lidé jsou schopni vás o čemkoliv přesvědčit. Mají ohromné charisma, které způsobuje, že vám jsou sympatičtí a že jim důvěřujete, ať už říkají cokoliv. Není to typ slizkého podomního prodejce nebo svědka Jehovových, který váš obtěžuje. Naopak. Je to člověk, za jehož společnost budete vděční, je zajímavý sám o sobě a také proto, že vás okouzlí a nadchne pro to, v co sám věří. Může způsobit, že se nadchnete pro nějakou víru, filozofii, knihu, film, umělecký styl, ale i značku cigaret, software anebo jakýkoliv jiný produkt (třeba politické hnutí).


D) Překladatelé. Aby se nějaká novinka, mem, objev, stala dostatečně srozumitelná a působivá v nějakém prostředí, je třeba někoho, kdo danou věc lehce pozmění tak, aby zafungovala pro lidi, kteří se mu podobají a který navíc ví, jak to udělat. Jde o "překlad" do jiného kulturního kontextu, aby se nápad mohl lépe "chytnout". (Vzpomeňme na americkou adaptaci Sedmi samurajů Akira Kurosawy, nazvanou Sedm statečných). Tvůrci módních značek potřebují několik adolescentních překladatelů, kteří daný produkt lehce doladí, aby jej jejich soukmenovci považovali za „in“ nebo "cool". Velké vědecké objevy potřebují svoje „tlumočníky“, kteří dokážou dané informace předvést hravou a srozumitelnou formou. Bloggerské sítě mohou být jakýmsi zrcadlem těchto typů (spojovatelů či překladatelů). Koneckonců co je to Google page rank? V podstatě číslo (1-10), které odráží relativní počet odkazů na vaše stránky, tudíž spojovatelskou významnost vašeho webu ve světovém kontextu. (Tento blog má např. v době vzniku tohoto článku google page rank 3, CSFD také 3, Britské listy mají 6 a YouTube má 9.)





Teprve souhra těchto 4 typů zajistí expanzi vaší ideje, která je schopna překročit bod zlomu. Zaměření reklamních agentur na vyhledávání těchto 4 typů může být mnohem efektivnější než sebevětší investice do reklamy. Reklama má ve skutečnosti omezený prostor působnosti. Osobní kontakty a doporučení, šíření memů z úst do úst je stále základem naší kultury a pravděpodobně jím bude v každé době. (Ačkoliv internet je jakýmsi zkopírováním těchto principů přes blogy, internetové diskuze apod.) Např. kouření mezi americkými teenagery expandovalo až tehdy, kdy došlo k zákazu reklamy a „product-placementu“ ve filmech na tabákové výrobky . K expanzi kouření mezi mladými došlo díky tomu, že se do kouření pustilo určité množství charismatických a rebelských jednotlivců. (Bílé tílko - viz obrázek - bylo bílými teenagerkami podle Gladwella "rebelsky" převzato od mexických "macho" dělníků žijících v Kalifornii).


A na závěr pár zajímavých čísel: 150 je magické číslo týkající se maximálního počtu lidských kontaktů, které dokážeme udržet v mysli. Jen skupinu o max. 150ti lidech je schopen náš mozek emočně a sociálně mapovat, tak aby si pamatoval veškeré možné interakce mezi všemi zúčastněnými a mohl je vyhodnocovat (kdo, kdy a s kým se jak chová). Veškeré organizační, vojenské, firemní systémy, které budují jednotku o více než 150 ti lidech se stávají nefunkční, neříditelné, neefektivní. 150 kontaktů je kapacita lidského mozku.

Číslo 12 (plus mínus 1) zase odráží počet lidí, se kterými dokážeme emočně soucítit, je to počet lidí, jejichž smrt by nás zasáhla, zatímco smrt lidí mimo tento okruh bychom přijali jen jako "informaci".


Malcom Gladwell: Bod zlomu. Dokořán, 2008. ISBN 978-80-7363-199-4


Rodinné konstelace




Přišel čas odložit neosobní masku a začít taky trochu bloggovat. Chtěl jsem napsat článek o rodinných konstelacích, o principech, na kterých fungují, ale nejlepší bude, když se pokusím popsat svou osobní zkušenost z první ruky, tak aby si o rodinných konstelacích mohl každý člověk udělat obrázek.

Dlouhou dobu jsem se k návštěvě rodinných konstelací rozhoupával a své rozhodnutí odkládal. Jednoho dne mi ale došlo, že Teď je ten správný okamžik a že není nač čekat. Po chvilce googlení mi jakoby náhodou vyskočil odkaz na stránky manželů Červinkových distres.cz. Zjistil jsem, že nejbližší termín je zítra. Jelikož bylo možné přijít i bez přihlášení, druhého dne zrána jsem již seděl ve velké místnosti připomínající tělocvičnu. Spolu se mnou zde na židlích sedělo asi 50 lidí, mužů i žen všech věkových kategorií ve velkém kruhu, tak abychom na sebe všichni viděli.

Jelo se od rána až do večera s hodinovou pauzou na oběd, přičemž celkem 8 lidí si sestavilo konstelaci své rodiny.

Co je to "sestavení konstelace"? Člověk, který je s terapeuty již předem domluven, se rozhodne, že si sestaví např. konstelaci své původní rodiny. Původní rodinou se rozumí maminka, tatínek, bratři, sestry, dědečkové a babičky a další členové rodiny vynořující se z daleké minulosti (zatímco současnou rodinou by byly naše děti a manžel/manželka). Manželé Červinkovi považují sestavení původní rodinny za jakýsi prvopočátek, kterým je dobré začít a případně na něj navázat dalšími sezeními, kde by již chtěl klient řešit nějaké konkrétní problémy, které ho trápí. Ale tento základ, původní rodina, je jako počáteční mapa, z níž zjistíme, jaké je naše místo v rodinném systému. Je dobré začít od začátku, říkají. (Jiní terapeuti rodinných konstelacích mohou mít odlišné postupy).

Tak, máme před sebou člověka, který se rozhodl postavit si svou původní rodinu. Obchází kruhem a prohlíží si všechny diváky. Terapeut říká: vyber si zástupce za svého otce. Klient se chvíli rozmýšlí a pak ukáže na pána. Ten mu pravděpodobně nějak podvědomě připomněl tatínka (dle tváře, postavy, oděvu, energie, libovolného pocitu a dojmu). Po té vybere z diváků zástupce za svou maminku, sestry, bratry a další důležité členy rodiny. Na vyzvání terapeuta tyto "herce" (budeme jim pro přehlednost říkat herci, i když jsou to spíše zástupci) rozmístí ve středu místnosti do vzájemných pozic, které mu v ten okamžik z jakéhokoli důvodu přijdou na mysl. Klient v této fázi nijak nekomunikuje, obvykle s poměrně jistou intuicí vede herce po "jevišti", natáčí je vlevo - vpravo, umisťuje je vedle sebe, naproti sobě, jak se mu zdá vhodné.

Po té si klient sedne a předá štafetu terapeutovi. Terapeut nyní obchází jednotlivé herce a ptá se je na jejich pocity a dojmy. Obvykle herci odpovídají ve stylu: cítím, že on/onen je moc daleko/blízko, je mezi námi nějaká překážka, cosi mě táhne tímto směrem (ukazuje), zde cítím jakousi energii, tady mi není moc dobře apod. Poté terapeut herce přesouvá (pomalu, s klidem, všude je cítit ohromné soustředění a ticho, nikdo ani nehlesne) do jiných schémat a ptá se znovu na jejich pocity. Tímto způsobem jakoby "ladí" celou rodinnou "molekulu", přičemž při určitých posunech dochází i k silným posunům v pocitech účastníků: mohou se objevit nejrůznější silné emoce a fyzické pocity.

Důležité je říci, že herci nevědí a neznají celý rodinný příběh, vidí jen situaci, "fenomenlogické pole", v němž se právě ocitli. (To, že se herec v roli babičky cítí opuštěně či naopak entuziasticky nevyplývá z toho, že by kdokoli předtím o babičce takto hovořil.)

Jaké byly mé pocity? Docela jsem se těšil, že mě někdo vybere jako herce a že si to vyzkouším na vlastní kůži, a tak jsem byl nakonec třikrát vybrán do několika rolí. Všechny tyto role byly spíše pozitivní, příjemné, takže jsem neprocházel žádnými katarzními pocity. V jedné roli jsem stál v "nekonečné" řadě otců, kteří měli dát pocítit svému potomkovi přítomnost své síly a podpory. Cítil jsem se jistý, hrdý, silný, jako strom stojící v lese mezi dalšími stromy. Pociťoval jsem, že "náš potomek" si může být jist naší podporou. (Nebudu zde líčit celé rodinné schéma a detaily, protože to pro klienta, který si rodinu sestavoval, může být velmi osobní záležitost).

V jiné konstelaci jsem představoval symbol "samostatnosti" pro dva dospívající syny, kteří příliš uvízli v milujících poutech své matky, a nemohli se od ní odpoutat. (Je možné být zástupcem, nejen živé či mrtvého člověka, ale i nějakého principu či dokonce národa. Dá se tak zobrazovat např. dynamika válečných událostí nebo genocid). Šlo o situaci, v níž si matka dosadila postiženého syna na pozici svého manžela, čímž ho "vyřadila ze systému". Synové tak v otci nemohli najít vzor a oporu pro osamostatnění se směrem ke světu. Co jsem cítil zde? Cítil jsem jakési vlákno putující ode mně směrem k jednomu z obou synů a pak také k oné matce. Co myslím tím vláknem? Pocit příbuznosti, náklonnosti, vycházející ze solar-plexu jako provaz nebo proud energie směrem k těmto osobám. Sám jsem si připadal jako stabilizující maják a ve chvíli, kdy proběhly všechny možné katarze a oba synové v závěru končeně stanuli vedle mě, každý z jedné strany, jsem cítil jakoby cosi mírně pohybovalo mým tělem doleva a doprava, jakobych byl kyvadlo nebo zoubek na miskách vah. Ještě jsi vzpomínám, že když matka říkala "mrtvému otci svých dětí" "promiň, musel jsi odejít, neměla jsem pro tebe dost místa", mrazilo mě do závratě a naskakovala mi husí kůže po celém těle, jak hluboká byla v těchto slovech pravda a jak osvobozující bylo nechat ji najednou svobodně zaznít.
Ve své třetí roli si mě klient vybral jako svého otce, ačkoliv on sám byl starší. Zde se již odehrávalo složitější drama, neboť jsem se jakoby ocitl mezi mlýnskými kameny - mezi manželkou a dětmi na jedné stranně a jakousi další figurou, označenou jako tajemství. K této figuře, byť zpočátku stála za mnou a byl jsem k ní zády, jsem od počátku cítil proud ohromné, krásné, láskyplné energie a (symbolicky) jsem se od ní nemohl zcela odtrhnout. Pro klienta bylo však důležité, aby svého otce nalezl jako někoho, kdo stojí po boku jeho matky a tak i sám pocítil pevné místo, kam patří. Když jsem se ocitl v této finální pozici vedle manželky, po boku "svých" dětí, cítil jsem, že v tomto místě je hodně energie. Pro vyjádření svých pocitů používám jednoduchá slova, tak jak jsem je v tu chvíli opravdu prožíval. Bylo to bezprostřední. Tolik o mých pocitech.
Jako divák jsem byl svědkem výjevů daleko silnějších, které však zde nebudu rozepisovat, neboť by pro člověka, který se konstelací nezúčastnil, mohly být zavádějící a příliš mocné. Během interakcí mezi herci nikdy nedocházelo k objímání nebo nějaké exhibici. Většinou šlo o dlouhé pohledy z očí do očí a vnitřního zpracovávání nastálých pocitů. Vše bylo neustále pod jemnou a bdělou pozorností obou terapeutů. V klíčových okamžicích terapeut zasáhl a usměrnil další chod procesu směrem k cíli, kterým bylo smysluplné uzavření problému pro klienta, který si konstelaci nechával sestavovat. Jedna konstelace trvala v průměru necelou hodinu. Terapeuté sledovali, zda někdo nezůstal rozhozený i po konstelaci. A večer nikdo neodešel v nějakém špatném stavu.

Povím tedy alespoň něco málo o základních principech rodinných konstelacích, které jsem buď vypozoroval nebo vyčetl z knihy zakladatele rodinných konstelací, Berta Hellingera: Rodinné konstelace, imperativy lásky.
"Nejdůležitější bylo, že jsem viděl, že za veškerým chováním, ať už se nám to jeví sebepodivněji, je láska. A to i za symptomy, kterými je člověk postižen. Proto je rozhodující, aby člověk v terapii nalezl bod, ke kterému se láska sbíhá. Je to totiž kořen, od kterého se všechno odvíjí, a tak můžete najít cestu k řešení. Protože i řešení se dostavuje skrze lásku. ... Duše dítěte nesnese žádné znevažování rodičů. Teprve, když jsem to viděl, byl mi úplně jasný rozsah této lásky. Proto vždy nejprve hledám lásku a pak čelím všemu, co ji ohrožuje." (Bert Hellinger, s. 375)



V rodině existuje určitý řád, hierarchie, která prostě vládne bez ohledu, zda chceme či ne, podobně jako platí přírodní zákony. Při odchýlení se od tohoto řádu dochází k utrpení na mnoha stranách. Podle přirozeného řádu stojí na prvním místě otec, pak matka a po té všechny děti podle pořadí od nejstaršího po nejmladší. (Matce přísluší první místo v případě, že by na ní např. byl muž existenčně závislý.) Pokud dojde k jakémukoli předčasnému úmrtí v rodině, k potratům apod. tito mrtví stále podvědomě ovlivňují žijící, neboť stále náleží do rodinného systému a měla by jim být poskytnuta pozornost a úcta. Bert Hellinger sloužil kdysi jako kněz v Africe a vypozoroval, jak neobyčejně blahodárné je pro psychiku člověka, má-li v úctě své předky a především rodiče. Velmi častou chybou je (vzhledem k přirozenému řádu věcí), když se dítě snaží postavit nad své rodiče (pýcha), namísto, aby se před nimi dovedlo v úctě sklonit. Odtud mnohé bolesti zad a další a další psychosomatické potíže, někdy i fatálnější onemocnění (v konečné fázi rakovina). Mnohdy chronické bolesti páteře zmizely dlouhým, hlubokým a poctivým úklonem klienta směrem k rodičům. Mnohdy se lidé raději rozhodli bolest ponechat, než by se měli sklonit. Pýcha byla mocnější než fyzická bolest.

Hellinger sám nevytváří ze své psychoterapie nějakou teorii nebo systém. To, co tvrdí, má odpozorované ze své mnohaleté praxe, používá, co funguje. Nerad marní čas a energii vyvářením teorií. Ví, že když změní, posune konstelaci od x k y, nastane změna z, která je pro člověka v dané chvíli nejpřínosnější. Změna pak nastane nejen v psychice klienta, ale na úrovni celého systému. Proto se rodinným konstelacím také říká Systemické konstelace. Nepůsobí prý na vědomé úrovni (behaviorismus), ani na nevědomé (psychoanalýza), ale na úrovni rodinných systémů, což je prý úroveň ještě hlubší. Obvykle se po konstelacích radí: běžte domů a pozorujte, buďte trpěliví, sledujte co se změnilo, nečekejte revoluci, změna začne přicházet postupně z konců, které by jste nečekali. Cosi se změní v celém systému, nejen ve vás. Je to jako přestavení vzorců nějakého magnetického pole. Tím, že se pohne vektory tady a teď, s těmito zástupci živých i mrtvých, tím, že dojde k znovuotevření tabuizovaných témat v dané rodině, změní se totéž pole, které ovlivňuje interakci všech rodinných příslušníků navzájem v konsensuální (objektivní) realitě.

Rodinné vzorce se otiskávají "jako přes kopírák" z generace na generaci. Známe to všichni. Syn se nenávidí, když zjití, že se chová jako jeho otec, dcera se nesnáší, když zjistí, že se chová, jako její matka (babička). K tomuto obtiskávání dochází i kdybychom si toho byli vědomi a chtěli vyvíjet záměrnou opozici vůči těmto proudům a opakujícím se (obvykle tragickým) scénářům. Nepomůže to. Jen nepatrně. Nyní se zdá, že je tu metoda, která se vrací ke kořenům, ke kořenům našeho rodinného stromu. A tím, že léčí v těchto kořenech, léčivý účinek, napřímení ve směru univerzálního řádu, se v tomtéž okamžiku přepíše ve všech následných generacích. (Prababička rodinou zavržená za prostituci se v konstelacích s uznáním "rehabilutuje", vytáhne z černé skříňky na světlo boží - a jakýsi mírný vánek motýlích křídel ovane i vztah vás a vaší dcery, na níž jste si všimli počátečních vzorců, které mohli signalizovat, že se s prababičkou na nevědomé úrovni právě začala identifikovat.) Odtud další princip: ti mladší v rodinné hierarchii mají tendenci se identifikovat s tím, kdo byl vyloučen ze systému (tedy nevědomě a proti zájmům své individuality! kopírovat vzorce chování opomenutého člověka.) Jedním z příkladů takové identifikace může být mentální anorexie. Dívka, která tuší, že nastává rozpad rodiny a že tatínek by měl odejít pryč, svou nemocí podvědomě sděluje otci: raději zmizím já než ty, můj milý tatínku. Dítě jako mladší člen systému udělá cokoliv, aby systém zůstal zachován, a klidně obětuje svůj život. Na takto hluboké úrovni prý systemické vazby a principy ovlivňují naše nevědomé chování.

Potraty - jde o opomíjené téma. Rodinné konstelace ale říkají, že potracené dítě stále velmi ovlivňuje životy svých rodičů. Stojí, leží mezi nimi jako jakési "x", které zabraňuje tomu, že oba partneři nemohou jít ani k sobě, ani od sebe; jsou jakoby přikováni tragickým tajemstvím. Mrtvé dítě (děti) visí stále ve vzduchu. Čím méně o něm mluví, tím víc se z něho stává Tabu a tím více působí. Rodinná tabu (věci a lidé o nichž se v rodinách s jakýmsi mrazivým pocitem nemluví) nejvíce ovlivňují všechny zúčastněné. Rodinné konstelace jsou tu od toho, aby tyto kostlivce ve skříni (které jsou víceméně všude, je to jen otázka jak daleko do minulosti budeme šťourat) vytáhly na světlo. Matka, která se rozhodla pro potrat, se musí v rodinných konstelacích obvykle podívat dítěti tváří v tvář a říci mu cosi v tomto smyslu: Ať už mé výmluvy zněly v té době jakkoli, rozhodla jsem se sobecky tvůj život zničit a svůj si ponechat. Svou vinu si ponechám.

Miliony lidí mohou trpět depresemi a vztahovými problémy, které nemají příčinu v jejich osobním soukromém životě. Mohou navštěvovat psychoterapeuta po mnoho let, a přitom se posunout nikam nebo jen málo, protože příčiny jejich problémů neleží na rovině jejich osobnosti nebo osobního nevědomí, ale na úrovni rodinného systému, na úrovni kořenů jejich vlastního bytí. V tomto smyslu se metoda rodinných konstelacích může ukázat jako efektivnější (z hlediska nákladů a působnosti). Jelikož věřím jen osobní zkušenosti, rozhodl jsem se jít na další termín a ve své zkušenosti pokračovat.

Řeknu Vám jen, že už po prvním semináři změny na sebe nenechaly dlouho čekat. Skončil pro mě dlouhodobý vztah, který nikam nesměřoval, velmi přátelským a uctivým způsobem: "stalo se to samo od sebe", skončilo to, jako když spadne poslední lístek ze stromu, podali jsme si ruce ve snu. Ale to již je jiný příběh a povíme si o něm někdy jindy.

Bert Hellinger: Rodinné konstelace, Imperativy lásky. Praha, 2001

Gestalt terapie - Stephen Schoen a Jan Vávra

Převzatý příspěvěk
Rozhovor, který vedl Jan Vávra se svým učitelem Stephenem Schoenem.
Rozhovor vyšel v časopise Konfrontace v r. 2005. Pojednává o psychoterapii, spiritualitě a o Stephenově specifickém přístupu ke Gestalt terapii.

O: Gestalt terapie je někdy považována za terapeutický přístup, ve kterém není spiritualita v popředí zájmu. Ty se však domníváš, že Gestalt terapie a spiritualita jsou zásadně propojeny. Mohl bys nám k tomuto tématu něco říci?

S: Slavný zakladatel Gestalt terapie, Fritz Perls, byl opravdovým psychoterapeutickým géniem a pomohl velkému množství lidí k tomu, aby se cítili sebejistěji, měli větší sebedůvěru, byli schopni stát na vlastních nohou a věřili radši sami sobě, než aby se opírali o druhé. Perls také zdůraznil význam emocionálního života: význam toho, jaké má člověk pocity spjaté sám se sebou a co cítí k ostatním lidem. To bylo něco, co mu chybělo v psychoanalýze, v níž byl vyškolen a která se mu také zdála přeintelektualizovaná, založená spíše na racionálním než citovém porozumění. To byl z jeho strany příliš zjednodušující pohled, neboť psychoanalytický vhled může zapříčinit skutečnou změnu v lidských vztazích. Ale důraz, který Perls kladl na pocity, byl nový, a stejně tak bylo nové i jeho zaměření na to, jakým způsobem jedinec přemýšlí a jedná v přítomnosti. Zde se již od psychoanalýzy odchýlil zcela zjevně, protože ta se zabývá tím, jaké mají vzorce myšlenek a chování příčiny v minulosti.

Perlsovo zaměření na přítomnost je shodné s většinou duchovních a stejně tak i mystických tradic, které tvrdí, že jedinou skutečně existující věcí je to, co se odehrává v přítomné chvíli. Ale jakkoli Perls říkal, že byl ovlivněn Zen buddhismem, omezoval svůj smysl pro “přítomně vystředěnou realitu” zcela nebuddhistickým způsobem na silné ego.

O: Ale nepotřebuje být člověk dostatečně silný k tomu, aby mohl setrvávat v přítomnosti? Aby se příliš netrápil minulostí a neměl obavy z budoucnosti?

S: Ano, máš pravdu. Ale mně se zdá, že v realitě je jedinec mnohem víc úplně, uspokojivěji a více naplňujícím způsobem přítomen prostřednictvím toho, co nazývám “měkké, nebo jemné ego”. Měkké ego – nazývám ho schválně “měkké” a nikoli “slabé”, přitom “měkké” je nadále v kontrastu k “silné” – je velice přizpůsobivé. Je to ego, které je ochotné připustit omyl a je ochotné dělat chyby a učit se z nich. Je pravda, že některé z těchto názorů jsou zahrnuty v Perlsově pohledu na psychické (mentální) zdraví. Ale svým důrazem na vnitřní sílu naráží na něco jiného, co je nebuddhistické: a to, že silné ego je něco jako druh stálé neměnné reality a že může vést jedince zbytkem jeho života. Že je to něco jako velice pevný kus stroje, který zůstává stejný po velmi dlouhou dobu. Ale stejně jako vnímáme přítomnost jako cosi proměnlivého, vystává otázka o povaze samotného ega. Nebo, abychom to řekli ještě obecněji, je zde otázka o celkové povaze self nebo osobnosti. Důraz spirituálních tradic, zejména buddhismu, je kladen na to, aby vše na světě – včetně osobnosti jedince – bylo nahlíženo jako přechodná záležitost. Vše se mění. Vše je nestálé. Jediná věc, která může vůbec být nazývána stálou, je schopnost jedince být si jasně vědom této pomíjivosti. A to vše je více samozřejmé, pokud souhlasíte s tím, že neexistuje žádné “jádro self” jako takové, které se může stávat silnějším a silnějším. Je zde jenom posloupnost vnitřních stavů vědomí, která může být zřejmá a v tomto smyslu má pevný, jistý a odolný základ. Nicméně každý z těchto stavů je pomíjivý. Pohybujeme se neustále od jednoho k druhému jako v Herakleitově rčení o řece, do které není možné vstoupit dvakrát. Voda je neustále v pohybu a když někdo následuje proud řeky samé, nakonec se rozplyne v oceánu a přestává existovat. Její mizení může být jedním způsobem, jak přemýšlet o fyzické smrti jednotlivce. Ale tento pohled také popisuje, jak během našeho života okamžik za okamžikem probíhá “smrt ega”. Pomíjivost self je velkým přínosem, který může spirituální uvědomění terapii, a Gestalt terapii zejména, dát. Perlsův starý důraz na pocity a na vnímání přítomnosti a přítomné reality je docela správný, ale já jsem přesvědčen, že důraz musí být také zaměřen na měkké ego a na uvědomění pomíjivosti všeho, včetně sebe sama.

O: Mluvíš především o buddhismu. Je buddhistický přístup k duchovnosti tím, co máš na mysli, když hovoříš o spiritualitě v psychoterapii?

S: Zmínil jsem také mystické tradice, které, i když zahrnují základní buddhistické učení, jsou rovněž rozšířeny celosvětově. Například ruský spisovatel Lev Tolstoj, který měl svůj vlastní mystický přístup ke křesťanským myšlenkám (názorům), někde řekl: “Bůh je nekonečná jednota, které jsem svým vědomím bytí konečnou součástí.” Vidíte, jak toto prohlášení spojuje jedince s něčím vše-objímajícím, “velkým”, co stojí za ním, a také uznává, jak je jedinec “malý”? To bych nazval tolstojskou verzí “měkkého ega”. Stejným způsobem má anglický mystický básník William Blake mezi svými rozličnými příslovími rčení: “Jedna myšlenka (thought) vyplní nesmírnost.” Je to v angličtině, nebo i v jakékoli jiné řeči, skutečně neobvyklé rčení. Blake velice věřil v život pocitů, stejně jako je tomu v Gestalt terapii, ale v tomto případě nemluví o pocitech samotných, ale o jakési kombinaci pocitů a myšlenek, které nazývá “thought – myšlenka”. A říká: “Jedna (velká) myšlenka vyplní nesmírnost”, což znamená: “Vyplňuje vše a vyplňuje samozřejmě také všechny lidské bytosti. S tímto spojením existuje mezi každým z nás, konečnými, oddělenými lidskými bytostmi, jedna všeobklopující, zahrnující, jediná myšlenka (thought).” To je představa, která docela bere dech, ne? A já bych dodal, že právě důraz na toto činí psychologický přístup spirituálním. Takový je můj přístup ke Gestalt terapii: mít ego jisté, asertivní, ale zároveň měkké v tom smyslu, že je otevřené oné celek zahrnující realitě, o které hovoří Blake a Tolstoj.

O: Jaké další zdroje kromě Perlse, Tolstého a Blakea tě ještě ovlivnily v tvém vlastním přístupu k terapii? A bylo něco zásadního, co chybělo v teorii Gestalt terapie a co jsi našel pouze v literatuře (S.S. vystudoval mimo psychiatrie také dějiny a teorii literatury pozn. překl.) nebo někde jinde?

S: Je vždycky otázkou, jestli byl terapeut ovlivněn zkušenostmi, které měl s teoriemi terapie a tím, co četl, nebo zda je to jeho vlastní osobní vývoj, který ho vede k tomu, aby studoval konkrétní literaturu nebo hledal v určitých terapeutických teoriích. To je jako otázka, co bylo dříve, zda slepice nebo vejce. Když se podívám na svůj život, zdá se mi, že to bylo určité osobní odhalování toho, co je pro mne podstatné, které mě vedlo k tomu, abych hledal texty a praxe v duchovním světě, a také pocit jakéhosi neuspokojení z tradičních teorií terapie a také z Fritze Perlse jako Gestalt terapeuta. Gestalt terapie mne přitahovala od prvního momentu, kdy jsem se o ní v 60. letech dozvěděl, ale bylo v ní něco, co se mi , jak už jsem řekl, zdálo příliš omezující a tvrdé. Dnes mohu říci, že můj zájem o duchovní zdroje přicházel mnoho a mnoho let. A řekl bych, že mě ovlivnili zejména německý náboženský filosof Martin Buber a starý čínský mudrc Lao C´. Buber zdůraznil, že plné, “přítomně-zakotvené” přijetí druhého člověka má nekonečnou hloubku a že tato hloubka je jádrem spirituality. To nemá co dělat s klientovou možnou náboženskou příslušností a není s ní také v žádném konfliktu. Nevyžaduje to ani, aby měl klient podobné “spirituální vědomí”. Ale toto vědomí by mělo být přítomné u terapeuta. Další osobnost, kterou jsem zmínil, Lao C´, byl zaměřený na úplné příjetí sama sebe se svou nezměřitelnou hloubkou a na tuto hloubku jako na esenci moudrosti. Tito dva lidé formovali základ pro můj vlastní teoretický a praktický přístup k terapii. Přitahovali mne kvůli tomu, jaký jsem člověk. Jistě existuje hluboké spojení mezi tím, jaký druh člověka jsi a jaký druh terapie děláš. Fritz Perls byl třeba docela tvrdý muž. Byl velice silný, ale byl u něho také určitý druh drsnosti a každému svému klientovi ukazoval hodnotu toho být drsnou osobou, která dokáže vystoupit proti věcem, které se jí nelíbí, která dokáže porušit pravidla, kdykoli si myslí, že jsou špatná. Víš, Fritz Perls umřel doslova proto, že odmítl přijmout pravidla od ostatních. Měl infarkt, ležel v nemocnici a sestřička mu řekla: “Měl byste zůstat v posteli a příliš se nehýbat.” Perls na to odpověděl: “Nikdo nebude říkat Fritzu Perlsovi, co by měl dělat”, vstal z postele a padl mrtvý k zemi.

O: Ty bys za takových okolností zůstal ležet v posteli, ne?!

S: Samozřejmě. Já bych udělal to, co mi sestra řekla, protože bych cítil, že se o mě chce dobře postarat. Na tomto příkladě můžete vidět, jak je můj způsob myšlení a cítění odlišný od Perlse. Ale je ještě jedna věc, ve které se od něho liším a v čem odráží můj přístup k terapii moji osobnost: věřím v to, nechat se emocionálně podpořit sestrou, když jsem nemocný. Já věřím ve význam podpory lidí v situacích, kdy mají “speciální potřeby”. A ve svém způsobu terapie pokládám “emocionální podporu” za nejdůležitější věc. Samozřejmě, je pravda, že lidé musí být také konfrontováni se svými problémy, tj. s těmi problémy, které si sami zapříčiňují. A jestliže za mnou někdo přichází a nezdá se, že by se chtěl nějak měnit, říkám mu: “Podívej se, ty chceš fungovat jinak, ale nechceš se změnit, to je nemožné. Musíš změnit něco ve svém přístupu!”. Konfrontuji ho tímto způsobem, ale i to vždycky dělám s velice podpůrným tónem a s osobní vřelostí. A klient to ze mě cítí. Jsem si také docela jistý, že cítí, že ho mám rád takového, jaký je. (Budu říkat “on”, aby to bylo jednodušší, ale pokaždé když mluvím o klientovi, myslím samozřejmě “on” i “ona”). A myslím, že když klient ví, že má takovouto podporu, má pak také větší chuť konfrontovat se s problémy. Když si někdo v terapeutické skupině u Fritze Perlse sedl před něho a zdráhal se pracovat způsobem, o kterým si Perls myslel, že je prospěšný, s největší pravděpodobností mu Perls řekl něco ve stylu: “Jdi si sednout na svoji židli, nechci s tebou mluvit, protože tvůj zájem o terapii je falešný.” Opravdu říkal takovéto věci a mě to šokovalo.

O: Můžeš tedy říci ještě více o tom, jak ty se díváš na klientovy problémy a na to, jak si je sám zapříčiňuje? A jak postupuješ, abys mu s těmi problémy pomohl?

S: Jsou dvě věci, které bych rád řekl k tomu, jak já rozumím “terapeutickým problémům” a jak dělám terapii. Co se týče problémů, věnuji důkladnou pozornost tomu, jak klient ruší, nebo abych to řekl ještě jasněji, jak přerušuje svůj vlastní vnitřní proces. Například když začne mluvit o něčem důležitém, jako třeba: “Pořád se snažím být poslušné dítě, protože moje matka nebo otec to tak vždycky chtěli.” A když v tu chvíli přeruší toto téma a začne mluvit o něčem úplně jiném, třeba o tom, co se mu zdálo zábavné v nějakém filmu, a nezdá se to být vůbec ve vztahu k jeho problému, poprosím ho, aby se vrátil zpět k tomu, o čem mluvil, protože v sobě přerušil něco důležitého: to, že se vždy snaží chovat jako poslušné dítě. Tímto způsobem zkouším, abych tak řekl, přerušit jeho vlastní sebe-přerušení. V Gestalt terapii říkáme, že umožnit pocitům, aby nebyly přerušeny, znamená nechat vzniknout zcela vnitřně naplněný Gestalt, emocionální úplnost. Ve svém učení tento problém přerušení úplného Gestaltu nazývám frází, která je jasná každému. Nazývám to ”Gestaltus Interruptus”.

O: Ano, to je docela jasné. A jak tedy přerušuješ přerušení?

S: Především prostřednictvím svého podpůrného přístupu. Když klient přerušuje sám sebe, cítím, stejně jako to dělají buddhisté, že soucitný postoj vůči klientovi je ten pravý, a – jako buddhisté – předpokládám, že přerušuje sám sebe v důsledku nevědomosti. A dokud já neoznačím jeho sebe-přerušení, nemusí si ho být vůbec vědom, a to kvůli svému přání (smíšenému s úzkostí) dodržovat své staré zvyky, které mu umožňují cítit se bezpečně. Ale s trochou mírné, ale vytrvalé pozornosti ho upozorním, že by se mohl pojímat jinak. Může si třeba představit, jak říká sám sobě, nebo si to skutečně zkusit říct: “Nechci se přerušovat, nechci se muset cítit poslušný. Chci se cítit svobodný ohledně svých vlastních pocitů.” Jestliže je pro něj takováto svoboda něčím úplně novým, může to nejprve prožívat jako něco divného, nebezpečného a jako další příčinu úzkosti; takže to vyžaduje, aby ho terapeut podpořil ve zkoušení nových věcí. Ale jestliže mu to opravdu přináší novou svobodu, bude se mu to líbit. Komu by se nelíbilo cítit novou svobodu?

O: Můžeš ještě říci něco k tomu, jak duchovní učitelé, které jsi zmínil, ovlivnili tvůj přístup? A jestli jsou ještě někteří další, které jsi doposud nezmínil a kteří ovlivnili tvůj terapeutický styl?

S: Ano, již jsem zmínil Martina Bubera a Lao C´ a ještě bych přidal Krišnamurtiho, duchovního učitele z dvacátého století. Důraz, který kladl Lao C´ na přijetí sebe sama bez jakéhokoli vnitřního odporu, vyjadřuje, jakým způsobem se já sám vkládám do rozhovoru s klientem. Jak jistě víš, odpor je něco, o čem se v psychologii často hovoří jako o něčem, co terapeut zkouší zlomit prostřednictvím výzvy nebo konfrontace, aby tak pomohl klientovi osvobodit se v přijetí sebe sama. Ale úhel pohledu, jaký nabízí Lao C´, je, že odpor se zlomí zcela spontánně, jestliže, jak jsem již řekl, jemně, ale vytrvale ukazujete klientovi, jakým způsobem přerušuje sám sebe a podporujete ho, aby to nedělal. Já se snažím především následovat jeho vnitřní Gestalt – nebo říkejme tomu jinak: jeho vnitřní životní cestu. Zda ho následuji správně poznám podle toho, jestli od něho dostanu souhlasnou odpověď, buď přímo slovem “Ano”, nebo přikývnutím: něco, co mi ukáže, že mu rozumím, když ho následuji tam, kam jde. Potom, když následuji jeho cestu, snažím se ho doprovázet: jako když jdu po cestě vedle něho. A potom, když má problém na cestě zůstat – když nějak přerušuje svůj vlastní pohyb, přestává se pohybovat nebo se odvádí tím, že se snaží svoji cestu opustit – potom se ho snažím vést dále po jeho vlastní cestě. Vedení tak může vyústit v nový způsob myšlení, nebo ponechá klienta více úplně prožívat to, co cítí. Jak jsem již řekl, může to nejprve prožívat jako divné či děsivé. Ale jestliže vnímá, že s ním zůstávám a podporuji ho, může přijmout mé vedení a experimentovat se sebepřijetím dále. Krišnamurti nazýval setrvání na své cestě jako “přijetí emocionální situace, ve které se člověk nachází, přesně takové, jaká je.” Já tomu rozumím tak, že klient má problém s úplným sebepřijetím, říct sám sobě úplné “Ano”. A já myslím si, že má role terapeuta má následující sekvence: následovat klienta, doprovázet ho a vést.

O: Takže spiritualita terapie, jak ji popisuješ, se vždy vztahuje k emocionálnímu spojení?

S: Je to tak. A to spojení probíhá na různých úrovních. To, co Buber nazýval nekonečná úplnost, přítomně vystředěné setkání s druhým člověkem, může být chápáno v psychoterapii jako spojení terapeutova nevědomí s nevědomím klienta. Toto setkání je v zásadě neverbální. Klient si ho je vědom, abych tak řekl, celou atmosférou vztahu. To podporuje jeho důvěru v terapeuta a celkový pocit ve smyslu: “ On, nebo ona vypadají, že vědí, jaký jsem.” Toto spojení může být pociťováno již v prvních hodinách terapie, někdy i v prvních minutách. Ale to, co trvá déle, je rozvoj klientova sebepřijetí. A zde terapeutovo sebepřijetí hraje hlavní roli. Musí být větší než klientovo a je nástrojem, který terapeut používá, aby byl citlivý ke klientovým “sebe-přerušením”. Duchovnost toho všeho má co dělat s hloubkou, která je za slovy, se spojením mezi dvěma osobami, vedoucím do hloubky, za slova, ke klientově vlastnímu sebepřijetí.

O: Měl jsi někdy problém být přijímán svými kolegy jako duchovně orientovaný psychiatr? Jako někdo, kdo se zajímá o vnitřní život, ... mohl bych říct o “život duše”?

S: To je dobrá fráze. Termín “psyché” je v psychologické teorii hojně používán, ale jen ve svém světském významu. A řecké slovo, které znamená “duše”, evokuje duchovní kvalitu.

O: Ale v moderní psychologii se většinou nemluví o tom, že máme duši...

S: Máš pravdu. V dnešní Americe opravdu většina psychiatrů nemluví o duši, nebo něčem duchovním. Jsou to specialisti na používání léků a farmaceutické společnosti utrácí velké množství peněz za to, aby jejich užívání podpořily. Je mnoho druhů léků na deprese a úzkosti. Je jich tolik, protože žádný z nich není úplně dobrý. Buď není dobrý jejich efekt jako takový, nebo mají vedlejší účinky, jako je zploštění emocí nebo ztráta sexuální touhy. Tak se vyvíjí stále nové léky, je jich více a více. A vždy se vyvíjejí dle empirického přístupu k symptomům, které vznikají v mozku, bez jakéhokoli zájmu o další psychický proces v mozku, který tvoří základ symptomu: to, co jsem nazval sebe-přerušováním. Na druhé straně někdy tyto léky hodně pomáhají ke zmenšení deprese nebo panického či psychotického zmatení a já uznávám, že mohou mít svou hodnotu.

Avšak z jiného pohledu je “Zeitgeist” - duch doby současné kultury - často příznivý tomu, co dělám: myslím tím zájem o duchovní dimenze života a o možnosti toho, co se tradičně nazývá “osvícený život”. Setkal jsem se s mnoha lidmi v Americe a v Evropě, v Německu, Itálii, tady v České republice, v Polsku a Rusku, kteří mají psychoterapeutickou praxi a jsou vášnivě zaujati Zen buddhismem, Vipassánovým buddhismem z Indočíny a dalšími mysticko-duchovními tradicemi. Tento druh zaměření postrádali v klasické psychoanalýze, ale i v humanistické psychoterapii. A když máš takový zájem, stává se psychoterapie opravdovým druhem interpersonální meditace.

O: To zní jako myšlenka, že z tvého pohledu může psychoterapie každého psychologického směru být duchovní (spirituální).

S: Ano. Spiritualita spočívá v kvalitě vztahu, který terapeut nabízí klientovi, jak jsem to již popsal. A zopakuji ústřední bod mého přístupu: terapeutický efekt je výsledkem přijímajícího přístupu terapeuta, který soucitně zasahuje proti klientovu sebe-přerušování. Skrze terapeutovo přijetí začíná klient plněji přijímat sám sebe.

A myslím, že mezi různými školami psychoterapie je Gestalt tím, kterému opravdu dobře sedí duchovní úhel pohledu, a to díky jeho zaměřenosti na přítomnost a jeho otevřenosti nezměrné hloubce vztahu. Ale jak vidíte z toho, co jsme již zmínil, toto porozumění hloubce ve vztahu k ostatním a k sobě je velice staré. Lao C´ a Buddha nás vedou zpět o více než 2500 let. Věřím, že jejich moudrost se bude dále šířit a ukazovat nám, jak žít hluboce vyrovnaným a pružným způsobem.


Rozhovor vedl Jan Vávra, přeložili Jan Vávra a Petr Lisý

Umberto Eco: interview

Převzatý příspěvek


O inventářích, googlu a strachu ze smrti

Spiegel: Pane Eco, jste považován za jednoho z největších světových učenců, a teď otevíráte výstavu v jednom z nejdůležitějších světových muzeí, v Louvru. Témata vaší výstavy ale znějí docela obyčejně: Bytostná povaha inventářů, básníci, kteří ve svých dílech podávají výčet věcí a malíři, kteří ve svých malbách věci akumulují. Proč jste si tato témata zvolil?

Umberto Eco: Inventář je základem kultury. Jde o součást dějin umění a literatury. Co že si kultura přeje? Učinit nekonečnost srozumitelnou. Také si přeje vytvořit řád - ne vždy, ale často. A jak můžete coby lidská bytost čelit nekonečnu? Jak se pokusit uchopit nesrozumitelné? Skrze inventáře, katalogy, sbírky v muzeích, skrze encyklopedie a slovníky. Existuje fascinace vypočítáváním toho, s kolika ženami spal Don Giovanni: Bylo jich 2 063, přinejmenším tedy podle Mozartova libretisty Lorenza da Ponteho. Máme také zcela praktické inventáře - ty jsou rovněž svého druhu kulturními výkony.

Máme tedy kultivovaného člověka chápat jako kustóda usilujícího o zavedení řádu tam, kde převládá chaos?
Inventář kulturu neničí; ustavuje ji. Kamkoliv se v kulturní historii podíváte, naleznete inventáře. Ve skutečnosti je to závratná řada: Inventář světců, armád a léčivých rostlin, inventář pokladů a názvů knih. Vzpomeňte si na přírodní sbírky 16. století. Také mé romány jsou, mimochodem, plné inventářů.

Inventáře pořizují účetní, ale Vy je nacházíte rovněž v dílech Homéra, Jamese Joyce a Thomase Manna.

Ano. Ti ale samozřejmě nejsou účetními. James Joyce v "Odysseovi" popisuje, jak jeho protagonista Leopold Bloom otevře své zásuvky a v nich nachází všechny věci. Považuji to za literární inventář, a o Bloomovi to leccos vypovídá. Nebo vezměte například Homéra. V "Iliadě" se pokouší zprostředkovat dojem vyvolaný velikostí řecké armády. Nejprve používá přirovnání: "Jak když oheň zhoubný nekonečné hvozdy sežíhá / na hřebenech horských a pozírati záři je z dáli: / tak z kovu náramného mužů k předu postupujících / bleskot zářící skrze blankyt výše docházel." Ale není s tím spokojen. Nemůže nalézt tu správnou metaforu, takže prosí múzy, aby mu pomohly. Pak přijde na nápad vyjmenovat mnoho, mnoho generálů a jejich lodí.

Když ale postupuje tímto způsobem, neodchyluje se od poezie?

Především: Máme za to, že inventář je primitivní a typický pro velmi ranné kultury, jež neměly přesný pojem univerza a byly proto odkázány na sumu charakteristik, které dokázaly vyjmenovat. Ale v kulturní historii inventář znovu a znovu převažuje. Vůbec nejde o pouhý výraz primitivních kultur. Ve středověku existoval velice zřetelný obraz univerza, ale stejně existovaly inventáře. V renesanci a baroku převládl nový světový názor založený na astronomii. A i zde vznikaly inventáře. A inventář nepochybně převládá také v postmoderní době. Má v sobě neodolatelné kouzlo.

Ale proč Homér vypočítává všechny ty válečníky a jejich lodě, když ví, že nikdy nemůže vyjmenovat opravdu všechny?
Homérova práce znova a znova naráží na topos nevyjadřitelného. Lidé budou vždy takto postupovat. Jsme pokaždé fascinováni nekonečným prostorem, nespočetnými hvězdami a galaxiemi nad dalšími galaxiemi. Co člověk cítí, když pohlédne na oblohu? Myslí si, že nemá dost jazyků na to, aby popsal, co vidí. Lidé nepochybně nikdy nepřestanou popisovat nebe, prostě jen vypočítávat, co vidí. Milenci jsou v téže situaci. Zakoušejí nedostatečnost jazyka, nedostatek slov k vyjádření svých pocitů. Ale přestanou se o to někdy pokoušet? Vytvářejí inventáře: Tvé oči jsou tak nádherné, a stejně tak i ústa, a tvá klíční kost... Můžete zacházet do velkých detailů.

Proč ztrácíme tolik času pokusy o dokončení věcí, které nikdy nedokážeme dokončit?

Máme jednu mez, velmi odstrašující a pokořující: Totiž smrt. Proto máme zálibu ve všech věcech, které považujeme za neomezené a tedy nekonečné. Je to způsob, jak se vyhnout myšlenkám na smrt. Máme zálibu v inventářích, protože si nepřejeme zemřít...

Vypadá to, jako byste tvrdil, že bychom měli věci přestat definovat - a pokračovat dále by namísto toho znamenalo věci počítat a vyjmenovávat.
Může to být osvobozující. Doba baroka byla dobou inventářů. Všechny předtím vytvořené scholastické definice byly z ničeho nic náhle neplatné. Lidé se pokoušeli nahlédnout svět z odlišné perspektivy. Galileo popsal nové detaily ohledně Měsíce. V umění byly zavedené definice doslova zničeny a okruh témat ohromně expandoval. Například na holandské barokní malby se dívám jako na inventáře: Klidné životy se vším tím ovocem a obrazy opulentních kabinetů kuriozit. Inventáře mohou být anarchické.

Ale říkáte také, že mohou ustavit řád. Takže se uplatňuje jak řád, tak anarchie? To by znamenalo, že Internet a inventáře vytvářené vyhledávacím nástrojem Google jsou podle vás ideální.
Ano, v případě Googlu obě věci konvergují. Google vytváří inventáře, jenže v tom okamžiku, kdy se podívám do takového googlovského inventáře, ten už mezitím prošel změnami. Tyto inventáře mohou být nebezpečné - ne pro staré lidi jako já, kteří získali vědění jinými způsoby, ale pro mladé lidi, pro něž Google znamená tragédii. Pouze školy mohou vyučovat důležitému umění rozlišovat.

Říkáte, že by učitelé měli učit studenty rozlišovat mezi dobrem a zlem? Pokud ano, jak by to měli dělat?
Vzdělání by se mělo vrátit k renesanční dílně. Tam mistři nemuseli být nutně schopni vysvětlit studentům, proč je malba z teoretických důvodů správná, ale dělali to praktičtějšími způsoby. Podívej, tvůj prst může vypadat takto, a právě tak vypadat má. Podívej, tohle je dobrá kombinace barev. Týž přístup by měl být používán ve škole při práci s Internetem. Učitel by měl říci: "Vyber si nějaké staré téma, ať už z německých dějin nebo ze života hmyzu. Prohledej pětadvacet různých webových stránek a jejich srovnáním se pokus rozhodnout, která má správné informace." Pokud deset stránek popisuje tutéž věc, může to být známkou toho, že jejich informace je správná. Ale může to rovněž znamenat, že některé stránky pouze okopírovaly cizí omyly.

Vy sám raději pracujete s knihami a vlastníte knihovnu s 30 000 svazky. To by patrně nebylo možné bez soupisu nebo katalogu.
Obávám se, že dnes už to může být 50 000 knih. Když si je má sekretářka přála katalogizovat, požádal jsem ji, ať to nedělá. Mé zájmy se stále mění, a stejně tak má knihovna. Mimochodem, pokud stále měníte své zájmy, vaše knihovna o vás stále vypovídá něco jiného. Kromě toho i bez katalogu jsem nucen si mé knihy pamatovat. Mám chodbu vyčleněnou pro literaturu dlouhou sedmdesát metrů. Procházím tudy několikrát denně a cítím se přitom dobře. Kultura nespočívá v tom vědět, kdy zemřel Napoleon. Kultura znamená vědět, jak to za dvě minuty zjistit. Samozřejmě, dnes můžu tyto věci okamžitě najít na Internetu. Ale jak jsem řekl, tam si nikdy nemůžete být jist.

Do své nové knihy "Závrať inventářů" (The Vertigo of Lists) jste zařadil pěkný výčet francouzského filosofa Rolanda Barthese. Vypočítává věci, které má rád a věci, které nerad. Má rád salát, skořici, sýr a koření. Nemá rád cyklisty, ženy v dlouhých kalhotách, pelargónie, jahody a cembalo. A co Vy?
Byl bych hlupák, kdybych odpověděl; znamenalo by to se k té výpovědi přišpendlit. Ve třinácti mě fascinoval Stendhal, v patnácti Thomas Mann a v šestnácti jsem miloval Chopina. Pak jsem strávil život poznáváním toho ostatního. Zrovna teď si opět nejlépe stojí Chopin. Pokud v životě na sebe s věcmi navzájem působíte, všechno se stále mění. A pokud se nic nemění, pak jste idiot.

Zdroj:

Červená kniha C. G. Junga



K vydání se konečně dostává staletá Jungova kniha, dosud uložená v trezoru švýcarské banky. Na jejím sytě červeném koženém přebalu září zlatý nápis Liber Novus ("Nová kniha"). Kniha je protkána překrásně barevnými malbami Jungových vnitřních vizí a připomíná jakési středověké pohádkové zjevení. Údajně vypráví příběh o ztrátě duše a jejím dobrodružném a strastiplném hledání.





Kniha posledních 23 let ležela na dně bezpečnostního sejfu, aby konečně spatřila světlo světa. Její obsah se údajně Jungovi vyjevoval jako nepřetržitý proud obrazů. Šlo o dobu kolem roku 1913, kdy bylo Jungovi 38 let a prožíval zvláštní období "šílenství" či sestupu do chaosu nevědomí.

Možná se jednalo zvláštní předěl, zlom v Jungově životě související s dosažením jeho poloviny. Jung totiž po té nepřestává mluvit o krizi středního věku a nutnosti a potřebě lidských bytostí se v této době "obrátit" z jednostranně extrovertního zaměstnávání se "světem venku" směrem opačným - dovnitř, do hlubin duše. Neučiní-li tak prý člověk dobrovolně, ať už sám či s vedením terapeuta či zkušenějšího rádce, nastává (psychická, existenční, vztahová) krize, která člověka nutí ke změně "pod tlakem". V naší společnosti prý však chybí instituce a školy, umožňující dospělému člověku se s tímto procesem vyrovnat. Tolik k Jungově psychologii.

Vraťme se do doby, kdy vznikala Červená kniha. V oné době kolem roku 1913 se již schyluje k první světové válce a Jung se prý začíná topit v "polévce vlastní psýché". Je stižen vnitřními hlasy a obrazy. Strachuje se, že je postižen psychózou či schizofrenií.
S odstupem však tuto periodu charakterizuje jako "konfrontaci s nevědomím" a přirovnává ji k meskalinovému tripu. Obrazy vstupující do jeho duše přirovnává k proudu kamenů dopadajícím na jeho hlavu, k bleskům bouře, k roztavené lávě.




Celých šest předchozích let Jung pracoval na protržení hráze, která oddělovala jeho vědomou a nevědomou mysl. Uvědomoval si, že tato bariéra ho blokuje od čehosi, co se mu nevědomí snaží sdělit. Každé odpoledne po rodinné večeři zalezl do své pracovny a dvě hodiny se oddával aktivní imaginaci (bdělým halucinacím). Vše, co prožil, zaznamenal.
Své vize a jejich výklad ve vznešeném, prorockém stylu uložil a na dlouhou dobu zakonzervoval v tajemné Červené knize.




Kniha je psána v němčině a připomíná homérský epos o psychedelické cestě. Je to cesta Jungovou myslí plná cizích postav, které tu střetne v pozoruhodné, proměňující se krajině. Má 205 velkých stran popsaných detailně provedenými kaligrafickými písmeny. Je nutné připomenout, že Jung sám ručně maloval všechny obrazy i písmena. Svým kreativním výkonem tak připomíná svého oblíbence Williama Blakea. Středověké vizuální ladění je záměrné. Jung se snaží jakoby uchovat nit vedoucí do středověku, kterou ve své epoše ještě pociťuje, i pro budoucí generace.
Obsah nijak nepřipomíná Jungovy vědecké traktáty a eseje, nevztahuje se k jeho manželce a rodinnému životu, kolegům či psychiatrii vůbec. Nepoužívá vůbec odborných výrazů. Naopak, svou denní, racionální část mysli zcela odložil, aby si mohl vychutnat plavbu do opačného extrému.
Hrdina putuje zemí mrtvých, zamiluje se do ženy, o níž později zjistí, že je to jeho sestra, uvízne v objetí obřího hada a v jednom okamžiku dokonce pozře játra malého dítěte. Sám ďábel zde hrdinu (Junga) kritizuje za jeho nenávistnost.
Na své knize Jung pracoval 16 let, dávno co jeho duševní krize odezněla, ale nikdy ji nedokončil.
Založil ji do šuplíku a zapomněl na ni. Nicméně si byl vědom významu, který kniha obsahovala. Označoval ji za zdroj své veškeré kreativní aktivity.





Když Jung v roce 1961 zemřel, nezanechal žádné speciální instrukce ohledně Červené knihy. Jeho syn jí nechal uložit do trezoru. Rodina po celou dobu nekompromisně odmítala knihu vydat.
"Oni ji vlastní, ale nežijí ji," říká na adresu Jungových příbuzných Jungiánský analytik Stephen Martin. Na druhé straně stojí zástupy Jungiánů, kteří Jungův obraz žijí až na hranici náboženského kultu. Právě tato Liber novus by pro ně mohla být naprostým zjevením, srovnatelným s objevením apokryfních ranně-křesťanských svitků v Nag Hammadí (ty oproti "klasickému" evangeliu zobrazují Ježíše a jeho učení ve zcela jiném světle).
Jung se na své stoupence díval s ironií: "Díkybohu, že já jsem Jung - a ne Jungián," říkával.
Jungova rodina se nejspíš obává zveřejnění jejího intimního a třeskutého obsahu. Ten by mohl otřást veřejným míněním o slavném psychologovi, na něhož již nyní část ortodoxních psychologů nahlíží skrz prsty. Na druhé straně by její zveřejnění pomohlo oživit zájem o Jungův bohatý odkaz.
Způsobí kniha celosvětovou transformaci lidského vědomí? Anebo nás po jejím přečtení čeká zklamání?





Profesor Sonu Shamdasani ji označuje za "nukleární reaktor pro všechna jeho díla". Má zde kořeny i Jungův koncept animy a anima. Jung prý radil svým pacientům ovládanými vnitřními obrazy (jako on sám), aby své vize popsali, namalovali a ztvárnili je nejkrásněji jak jen dovedou, že jedině tak se vymaní z jejich moci.
"Může to působit, jakoby jste tím učinili své vize banálními - ale pak to musíte učinit - pak se musíte osvobodit z jejich moci... Potom, když tyto věci jsou v nějaké drahocenné knize, můžete ke knize přijít a otočit její stránky a pro vás to bude váš kostel - vaše katedrála - tiché místo vašeho ducha, kde naleznete oživení. Pokud vám někdo bude říkat, že je to morbidní či neurotické a vy mu budete naslouchat, pak ztratíte svou duši - neboť v této knize je vaše duše."
Zdá se, že zde nám sám Jung podává klíč k pochopení své Červené knihy.





Lidé, kteří měli tu možnost do knihy nahlédnout, jsou očarováni její krásou. Barvy doslova pulzují a diváci stojí jakoby přikováni do podlahy v podivuhodném úžasu.
"Povrchnímu čtenáři," poznamenává si Jung v r. 1959, "se bude kniha zdát jako šílenství." Tato poznámka je sama o sobě důkazem toho, že Jung počítal s tím, že se k očím čtenářů dostane, že bude vydána.
"Až bude jednou vydána, bude zde 'před' a 'po' v Jungiánském učení," říká Shamdasani, "srovná se zemí všechny biografie, jen pro začátek."
Její vnitřní poselství pro každého člověka se prý dá shrnout do slov: "Ceňte si svého vnitřního života."


Zdroje:
Knihu si možno objednat na Amazonu za 122.85 $

*

Výzkum na téma vulgarismy v ČR


A. Kvantitativní část výzkumu

1. Teoretická východiska

V tomto výzkumu bychom se rádi pozastavili nad významy expresivního vyjadřování, jeho účinky, motivy. Jelikož silné expresivní výrazy vyjadřujeme bezděčně, jsou tyto obsahy z psychoanalytického hlediska možným vodítkem k nevědomým motivům. V tomto výzkumu bychom chtěli zjistit, zdali můžeme něco vypovědět o charakteru jedinců dle skupiny typů vulgárních slov, které užívají. Vulgární vyjadřování či klení umožňuje vyjádřit v různé intenzitě a odlišným stupněm expresivity druh emočního zaujetí ze strany mluvčího. Této expresivity dosahujeme porušováním společenských tabu. Tato tabu se liší demograficky, různé sociální skupiny si volí jiná tabu.

Ve střední a východní Evropě se sprosté vyjadřování soustřeďuje především na porušování následujících tabu:

a) Sexuální chování
b) Vylučování a vylučovací orgány
c) Náboženské hodnoty
d) Oblast posmrtného života (eschatologii)

Jelikož expresivní výrazy znevažující náboženské hodnoty ztrácí na své síle účinku, zúžíme tento komplex do tří typologických oblastí: sexuální, análně vylučovací a eschatologické. Starší náboženské klení již ztratilo svoji expresivní hodnotu (krucifix, hergot, krucinál) a např. v češtině bylo nahrazeno výrazy análně-vylučovacími.


1.1 Sexuální oblast

Klení v této oblasti lze dále rozdělit do dvou podskupin, které lze označit jako „pravá kopulační“ a „kvazikopulační“. Pravé kopulační klení se objevuje v ruštině a v přenesené formě v polštině. Tyto výrazy vycházejí z představy pohlavního styku člověka se psem. V tom mají původ nadávky jako: „job tvoju mať, mať jego jebi, jebena mať" a "sukin syn". Většinou se těchto výrazů užívá převážně jako expresivních citoslovcí, nežli jako slovních urážek mířených na konkrétní osobu. V ruštině se také často používají slova odvozená ze sexuální oblasti jak chuj (penis) a pizda (kunda) jako metafory i zástupná slova.

Kvazikopulační oblast obsahuje slovanské jazyky, stejně tak neslovanské sousedy na území Karpat a Balkánu (Slováci, Srbové, Chorvati, Bosenští muslimové, Černohorci, Bulhaři, Maďaři a Rumuni).

Slovenština, v zásadě patřící do kvazikopulační oblasti se liší v konkrétních aspektech od ostatních národů této skupiny. Kulturní soužití s Čechy bylo příčinou značného vlivu s českým análně-vylučovacím typem nadávání.

Nejzřejmější důsledek tohoto vlivu je nahrazení slovenského kokot „penis“ v přeneseném významu „ne, nic“ exkrementálním "hovno". Kokot, etymologicky kohout (v srbochorvatštině kurac a obecně slovanské kurva, obojí z kmene kur-a „slepice“), se nejčastěji užívá jako vysoce vulgární. Další slova kmenově pocházející z této interference jsou: choď do řiti- používá se častější než kvazikopulační choď do píče, sloveso srať a jeho četné prefixové a sufixové odvozeniny se užívají stejně jako v češtině (např. nasraný, posraný, sranda atd.), buzerovať niekoho, buzerant namísto staršího a velice hrubého sexuálního jebať.


1.2 Análně vylučovací oblast

Jako jeden z mnohých slovanských jazyků patří čeština s němčinou do zcela jiné oblasti nadávek. Jedná se o oblast análně-vylučovací. Všechny české nadávky (s výjimkou inovované kurvy, která dnes představuje očividně nejexpresivnější nadávku) stejně jako metafory jsou založeny na slovech představujících lidské výkaly, vylučovací orgány a s vylučováním spojené fyziologické procesy. Na rozdíl od ostatních slovanských jazyků je čeština chudší o nadávky ze sexuální oblasti. Běžné slovanské sloveso jeb- v ní vymizelo jako apelativum a vyskytuje se pouze jako vlastní jméno: příjmení Jebavý se objevuje poměrně často a nevzbuzuje tak intenzivní asociace. Současné "mrdat" je kmen, který najdeme v mnoha dalších slovanských jazycích (slovenština, chorvatština, srbština, polština atd.) s naprosto asexuálním významem „jeden krátký energický pohyb nebo řada takových pohybů“ - viz. slovenské mrdnút plecom „pokrčit rameny“. Velmi vulgární označení penisu čurák je odvozeno od zcela neutrálního slovesa čůrat, které se běžně používá v hovoru s dětmi ("Vyčůrej se, Románku"), podobně v češtině nenajdeme kmen pic-, pič-, pizd- s významem „vulva“, zato je široce užíváno expresivní substantivum kunda.

Tento druh klení nahradil předchozí způsob klení, které vycházelo z verbálního porušování křesťanských hodnot brát Boží jméno nadarmo. Tento způsob klení je podobný německému, proto se v něm užívá především slov převzatých z němčiny či latiny, které se užívají ve formě čistých citoslovcí, např. hergot, himlhergot, krucifix, bože!, krucinál.


1.3 Eschatologická oblast

Maďaři s Rumuny, Srby a Chorvaty spadají do stejného typu, zatímco Češi spolu s Němci spadají do typu análně-vylučovacího vyjadřování. Další oblastí, které nezahrnuje slovanské národy, jsou oblasti skandinávských jazyků (islandština, švédština) spolu s jazyky ugrofinskými (finština a estonština) a baltskými (lotyština). Jejich způsob nadávání lze označit termínem eschatologické, neboť je založen na posmrtném životě člověka v pekle. Nadávky ve švédštině jsou fan, satan, jävel (ďábel), helvete, finsky perkkele (peklo - viz níže). V češtině tyto výrazy nepovažujeme za vulgární, protože tematika posmrtného života pro nás na rozdíl od severských národů není společenské tabu.


1.4 Příklady vulgarismů z jiných jazyků

Poprosil jsem cizojazyčné přátele z internetu o několik nejpoužívanějších vulgarismů v jejich jazyce.

Albánština. ik qiu (jdi se vyšukat), shkerdhate (šukač), mut (hovno), kurve (kurva), bythqir (někdo, kdo byl ošukán do zadku), te qifsha moteren / mamin (ošukej svou sestru / matku), kopil (dítě, které neví, kdo je jeho mrtvý otec), katunar (vidlák), kar (péro, ale mezi muži užívaný často, asi jako naše vole), kok kar (čuráčí hlava).

Angličtina (USA). asshole, cocksucker, bitch, damn it (sakra), dickhead, motherfucker, son of the bitch, retard.

Bulharština. kutchka (kurva), laynar (hovnař), poutka (vagína), cour (penis).

Dánština. fisse, kusse (kunda); kusse tyv (kundolovec, proutník); rov (prdel), pik, yngle kap (péro); bolle, kneppe (šukat); ludder (call-girl prostitutka), matte ludder (levná prostitutka); alfons (pasák); bosse (teplouš), lebbe (lezba); grensag (velmi ošklivě krypl); lunger, balloner (kozy).

Finština. vittu (běžně používané slovo označující ženské genitálie, ale i soulož ve smyslu "fuck"), paska (hovno), saatana (satan), perkele (ďábel), helvetti (peklo), jumalauta (boží pomoc), kyrpä, kulli (čůrák), pillu (píča).

Francouzština. putain (kurva), crétin (idiot), fils de pute (zkurvysyn), baiser (mrdat), conneire (hovno); connard (asshole).

Islandština. helvítis (peklo nebo něco z pekla), djöfulsins (k čertu), andskotans (satan sám nebo něco v jeho moci, používá se jako naše zaklení "sakra"), hve fjandinn (u všech ďáblů); fokk/fokking (fuck/fucking), sjitt (shit, hovno); tussa (píča), hóra (ang. whore, kurva), hóruhelvíti (pekelná kurva jakožto výraz, když chceme někodo proklít), fasistahelvíti (fašistický peklo), fardu i rassgat (jdi do pekla), haltu kjafti (zavři hubu), hommaskítur (gay-hovno); fífl (idiot); Dísess kraest (jako Oh, Jesus Christ!, ale s islandským akcentem).

Italština. cazzo (péro, užívá se velmi často), puttana, troia (kurva), merda (hovno), figa (píča), frocio (teplouš), vaffanculo (jdi šukat prdel), stronzo (hovňous); porco dio (prasečí bůh), dio cane (psí bůh).

Maďarština. szar (hovno), fos (sračka), baszd meg (odjeb, fuck off), kurva (kurva), fasz (čurák), lófasz (koňský čurák), picsa/segg (prdel), pina (píča), jism (mrdka), strici (pasák).

Norština. jævlig bra (zasraně dobrý); forbanna hore=(zasraná kunda); gammalerik (starej Erik - neboli označení pro ďábla); hæstkuk (koňokuchař - lokální nadávka); drittsekk (pytel sraček); morraknuller (motherfucker); din satan (tvůj satan); din jævel (ty ďábel); fittekjærring (děvkokunda)

Perština. oskol / osgol (blbec), ja kesh (pasák), kir-i, toxmi (péro), kos sher (píča; užíváno také ve smyslu "ale hovno"), peshgel (čas zabíjení).

Polština. kurwa (kurva), huj (chuj), spierdalaj (vyser si), jebač (šukat), skurwysyn (zkurvysyn), pierdolony (šukání), wal sie (ojdeb).

Rumunština. să te fut în gură (naser si do huby), du-te în pizda mătii (jdi do matčiny píči), să-mi sugi pula (vykuř mi péro), dă-te-n morţii mătii (jdi do smrtí tvé matky), băga-mi-aş pula în... (strč si mé péro do...)

Ruština. zhopa (prdel), kozlina (kozlí pyj), sukin syn (zkurvysyn).

Slovenština. kokot, piča, kurva, prijebany, jebat, jeblina; hovno, ryť, trtkat (šukat); kar (z romštiny kokot).

Slovinština. 300 kosmatih medvedov (U 300 chlupatých medvědů), pejt u pisane marjetice (doslova "běž do barevných sedmikrásek" - tedy asi jako naše "běž do kytek").

Srbština. idi u pičko materino, jebem ti mater, da bog da ti djeca hodala unutrag (kéž by tvé děti chodili pozpátku), odjebi či spizdi (ve významu anglického "fuck off" - koukej se odjebat).

Turečtina. sik / yarrak (čurák), am (kunda), got (prdel), bok (hovno), göt deliği (asshole), ağzına sıçıyım (naser si do huby); anani sikeyim (ošukej svou matku), siktir git (odjeb odsud, fuck off), orospu, kaltak (kurva), orospu cocugu (zkurvysyn), ibne (velmi vulgární označení homosexuála), pic (bastard), pezevenk (pasák); kahretsin (sakra).


Sběr z dalších jazyků pokračuje a bude průběžně inovován.


1.5 Shrnutí

Z hlediska češtiny jsou pozoruhodné označení pro pasáka - v maďarštině strici (znějící poněkud slovensky) a v dánštině alfons (odkazující k francouzskému vlivu). Maďarské szar (hovno) se zdá souviset s českým srát. Sloveso srát je však původně slovanské. Dále pak zřejmě všeslovanské kurva (odvozené pro označení pro slepici - kur) proniklo do jiných balkánských jazyků. Dánské označení prostitutky ludder zřejmě odpovídá českému lundra (=příchozí z Flander). Zajímavé je, že dánština nespadá do německého análně-vylučovacího vlivu (převažují přímočaře genitální výrazy), čili germánské jazyky nespadají automaticky do jedné skupiny; stejně jako by se zdálo, že vulgarismy celého Balkánu jakoby spadaly pod vliv dřívější turecké nadvlády. Vulgarismy jakoby hravě překonávaly hranice národů (mezi slovanskými, germánskými a dalšími jazykovými větvemi) a více kopírovaly vlivy mocensko-kulturní. Každopádně se zdá oblast Balkánu být jakýmsi "tavícím kotlem" vulgarismů v inteferenci mnoha jazykových menšin.

Je otázkou do jaké míry souvisí náboženské, společenské či politické podmínky s typem expresivního vyjadřování. Zdá se však, že můžeme vyloučit etnické, jazykové a velmi často i náboženské skutečnosti. Jak ruština, kterou mluví pravoslavní věřící, dále polština, jež je jazykem katolíků, patří do pravé kopulační oblasti. Dále Srbové a Rumuni, jež vyznávají pravoslavnou víru, katoličtí Chorvati a smíšení katolíci a protestanti na Slovensku a v Maďarsku, ti všichni náleží do kvazikopulační oblasti. Češi, jejichž klení patří do análně-vylučovacího typu, jsou většinou ateisté nebo katolíci stejně jako katoličtí Slováci nebo Poláci, avšak způsob klení sdílejí nejen s luteránskými Němci v sousedním Sasku, ale také s katolickými Rakušany mluvícími německy. Náboženství se zdá bát relevantní pouze v případě luteránství při vymezování eschatologického typu.


2. Hypotéza

Naše hypotéza tvrdí, že jedinci, kteří žijí v Čechách užívají především vulgární výrazy análně- vylučovací, zatímco jedinci žijící na Moravě a Slezsku užívají výrazy ze sexuální oblasti. Hypotéza je tedy následující: Preference určitých typů vulgárních slov ve vyjadřování souvisí s demografickým rozmístěním. U genitálních výrazů předpokládáme vyšší výskyt na Moravě, kdežto u análních výrazů předpokládáme větší výskyt v Čechách.

Na tomto blogu zveřejňujeme zkrácený výstup našeho výzkumu.

3. Administrace výzkumu

Výzkum jsme se rozhodli provést dotazníkovou metodou. Vyhotovili jsme strukturovaný dotazník, který jsme probandy požádali vyplnit. Dotazník jsme umístili na internet. Probandi projevili značnou ochotu a nikdo si na dotazník nestěžoval ani necítil pohoršení. Probandům bylo přislíbeno zveřejnění výsledků výzkumu na internetu. Přestože ženy se nevyjadřují příliš hrubě, zúčastnilo se jich výzkumu značné množství.

První otázka v předloženém dotazníku se týkala frekvence výskytu sprostých slov v okolí jedince. Ke každému sprostému slovu byla přiřazená škála od 1 do 10, kdy číslo 1 představovala nejnižší výskyt a naopak číslo 10 nejvyšší výskyt.

Druhá otázka se týkala subjektivního názoru respondentů na intenzitu vulgarity slov v daném seznamu 10 sprostých slov. K hodnocení bylo využito škály od 1 do 10, kdy opět číslo 1 nejnižší hodnotu subjektivního vnímány intenzity výrazu z daného seznamu.

Důležité omezení našeho internetového dotazníku spočívalo v tom, že probandi mohli každou hodnotu (1 až 10) přiřadit k nějakému vulgarismu jen jednou. (Průměr odpovědí u každého probanda musel tedy být stejný). Takové omezení v podstatě supluje situaci, kdy by proband musel uvedených deset vulgarismů seřadit na kartičkách pod sebe. Proband byl nucen si vždy vybrat, které slovo považuje za vulgárnější, nemohl dát dvěma slovům stejnou hodnotu.


4. Výzkumný soubor

Pro výzkum jsme využili strukturovaného anonymního dotazníku. Každý respondent o sobě vyplnil jakého je pohlaví, ve kterém kraji se narodil a ve kterém kraji žije. Respondenti také uvedli své současné vzdělání. Výzkumu se zúčastnilo 373 respondentů, z toho bylo 152 mužů a 221 žen. Pouze 3 respondenti nedokončili všechny otázky dotazníku. Aritmetický průměr dotazovaných byl kolem 26 let. Největší část respondentů byla středoškolského vzdělání 44℅, druhou největší skupinou byli respondenti s bakalářským vzděláním 25, 7 ℅ a dále vysokoškolsky vzdělaní respondenti s magisterským vzděláním 21, 2 ℅, na výzkumu se tedy podílelo 46,9 ℅ vysokoškoláků.


5. Vyhodnocení tabulek a grafů

Tabulka č. 3. U vysokoškolsky vzdělaných Čechů je častější užívání análních výrazů než u stejně vzdělaných Moravanů.

Tabulka č. 4. Čeští vysokoškoláci vnímají užívání genitálních výrazů většinou za mírně vulgárnější než je tomu na Moravě. (Vyjímku tvoří slova "píča" a "šukat", vůči nimž jsou čeští vysokoškoláci tolerantnější.).

Tabulka č. 5. Češi ve svém okolí slýchávají veškeré anální výrazy častěji než na Moravě. A naopak: Na Moravě jsou více k slyšení veškeré genitální výrazy.

Tabulka č. 7-9. V Čechách jsou výrazy „čurák“, „mrdat“ a „kunda“ subjektivně vnímány jako vulgárnější, zatímco Moravané jsou senzitivnější vůči výrazům „šukat“, „píča“ a „píchat“. Anální výrazy „srát“, „prdel“ a „sračka“ jsou Čechy vnímány jako vulgárnější. Nejenže Češi tedy anální výrazy hojněji užívají, ale paradoxně je dokonce vnímají také jako „ostřejší“, expresivnější.




Tabulka č. 10. Pražané ve svém okolí slýchají anální výrazy častěji než Slezané, přičemž především slovo „sračka“ je v Praze daleko užívanější než ve Slezsku.




Tabulka č. 11. Každé jednotlivý genitální výraz je ve Slezsku hojněji používán než v Praze. Rozdíly mezi Prahou a Slezskem jsou markantní.

Tabulka č. 12-13. Pražané jsou senzitivnější na výrazy „čurák“, „mrdat“ a „kunda“, Slezané na výrazy „šukat“, „píča“ a „hovno“. Rozdíly v pociťované intenzitě vulgarismu však nejsou jednoznačné ve smyslu anality a genitality.

Tabulka č. 14-15. České ženy do 30ti let slýchávají ve svém okolí anální výrazy daleko častěji než jejich Moravské protějšky.

Tabulka č. 16-17. Češky do 30ti let považují za vulgárnější slovo „kunda“, zatímco Moravanky slovo „píča“.




Tabulka č. 18. Každý jednotlivý análně-vylučovací výraz je v Čechách častěji slýchán než na Moravě.



Tabulka č. 19. Každý jednotlivý genitální výraz je na Moravě častěji slýchán než v Čechách. Výjimku tvoří slovo „píchat“, které je v Čechách častější.

Tabulka č. 20. Moravané považují slovo „čurák“, „mrdat“ a „kunda“ za vulgárnější než Češi. Za méně vulgární naopak považují slovo „šukat“.


6. Závěr

Rozdíl ve vnímání stupně vulgarity užívaných slov na Moravě a v Čechách není statisticky významný a různí se slovo od slova. Hypotéza, že na Moravě se ve vyšší míře než v Čechách používají genitální výrazy a v Čechách se ve vyšší míře než na Moravě používají anální výrazy se potvrdila, což dokládáme podrobnou přílohou č. 1. Tentýž výsledek byl potvrzen také T-testem. Uvedené rozdíly se projevují bez ohledu na dosažené vzdělání, věk a pohlaví respondentů. Místo narození (region původu), bez ohledu na přirozenou migraci a přestěhování se do jiných částí ČR, se ukazuje mít nejsignifikantnější vliv na rozdíly mezi užíváním análních a genitálních výrazů. Nejmarkantnější rozdíly se projevují ve srovnání obyvatel Prahy a Ostravska. Ostravsko je v tomto smyslu zcela specifickým regionem, odlišným od zbytku ČR. Možné hypotézy, proč tomu tak může být, rozvádíme v závěru kvalitativního výzkumu.

Paradoxní je zjištění, že v Čechách se anální výrazy nejen používají častěji, ale že jsou navíc i považovány za vulgárnější, což hovoří proti domněnce, že vyšší frekvence používání výrazů by měla vést k setření jejich expresivně-emočního náboje (neutralizaci, vyprázdnění). Naopak se ukazuje, že anální výrazy i přes vyšší míru používání nepřicházejí v češtině o svou dynamiku. Hypotéza o příslušnosti Čech k análně-německé jazykové oblasti v kontrastu s "genitálnější" Moravou, kam pronikají i jiné jazykové vlivy, se tak potvrzuje na více rovinách.



B. Kvalitativní část výzkumu

1. Úvod

V kvalitativní části našeho výzkumu se zaměříme na to, v jakých různých významech jsou vulgarismy používány, k čemu se nejčastěji asociativně vztahují (koho označují) a v závěru se pokusíme objasnit, jaká je vlastně funkce vulgarismů (proč je vůbec používáme, k čemu nám slouží)? Také se v závěrečné diskuzi pokusíme odpovědět na to, proč se v češtině nejvíce používají anální výrazy a proč jsou navíc v Čechách k slyšení o něco více než na Moravě a Slezsku.

Zdroj informací pro tento výzkum jsme získali z odpovědi na jednu jedinou otázku uvedenou v internetovém on-line dotazníku: „Napište libovolnou větu, v níž byste dané slovo použili.“ Po té následoval výčet 10 ti vulgarismů a vedle nich prázdné políčko pro vepsání odpovědi. Probandi měli možnost prázdné políčko nevyplnit, a tedy vyhnout se odpovědi. Častěji jsme se však setkali s odpovědí „nepoužívám“.

Čtenáře upozorňujeme na to, že v následující části (2) budou použity vulgarismy v „ostrém znění“, a proto citlivějšímu čtenáři chceme doporučit možnost přeskočit rovnou na část (3), kde následuje vyhodnocení výzkumu.


2. Významové roviny jednotlivých vulgarismů






2.1. Hovno

A. Použití slova vyskytující se v dotazníku, vybráno z 362 odpovědí. Slovo bylo použito v těchto významech:

1. Slovo označující exkrement.
„Mám tvrdý hovno.“
„Hovno smrdí.“

2. Expresivní synonymum pro „nic“.
„Stojí to za hovno.“ = „Za nic to nestojí.“
„Hovno o tom víš.“ = „Nic o tom nevíš.“
„Dostaneš hovno.“ = „Nic nedostaneš.“ Atd.

3. Expresivní zápor, negace ve smyslu „ne“ nebo „nikdy“.
„Ale hovno.“ ve smyslu „To ne.“, „Tak rozhodně ne.“, „Mýlíš se.“, „To snad ne.“ někdy bývá změkčeno přijatelnějším slovním obratem „Ale houby.“ „Ale hovno“ někdy zesiluje a nahrazuje málo expresivní výraz „kecáš.“
„Tak to ani hovno.“ = „To ani náhodou.“

4. Metafora bezcennosti.
„Meleš hovna.“ = „To, co říkáš, nemá valnou hodnotu.“
„Co to bleje za hovna?“ = „Co to říká za nesmysly?“
„Nechci říct, že je ten dotazník na hovno, ale…“ = „Nechci říct, že tento dozatník na nic nestojí, ale…“

5. Nezařaditelné výtvory lidové slovesnosti
„Hovno se dalo do tance, a ještě si boky podepřelo.“

B. Nejčastější asociační okruhy:

1. Vyjádření pocitu zoufalství a zmaru. Nejčastěji ve vztahu k práci, škole nebo penězům, popř. jídlu či dnešnímu dni.
„Zase mám v peněžence hovno.“
„Dneska ten oběd stojí za hovno.“
„Dneska je to celý na hovno.“

2. Označení nečinnosti.
„Dělám hovno“
„Je lautr hovno co na práci.“

C. Shrnutí

Slovo „hovno“ se používá jako expresivní vyjádření negativního postoje ve smyslu ne nebo nic, popř. jako synonynum nízké hodnoty či kvality (stejně jako slovo "sračka").

D. Etymologie

Hovno je odvozeno ze všeslovanského govno. Staroindicky guváti (kakat) gútha- (výkal), persky gúh.


2.2. Prdel

A. Slovo bylo ve 364 odpovědích použito v těchto významech:

1. Slovo označující zadní část lidského těla.
„Má božskou prdel.“

2. Synonymum slova legrace
„Děláš si ze mě prdel?“
„Výzkum vulgarismů není žádná prdel.“ = „Při výzkumu vulgarizmů v žádném případě nejde o legraci.“
"S Jardou byla vždycky prdel."

3. Exprese a ventilování agrese a hostility.
„Jdi do prdele“.
„Jestli mě vyhodí, nakopu ji prdel.“
"Vyliž mi prdel."

4. Exprese pocitů nezdaru a selhání, popř. krajní úzkosti. (Často smíšeno s bodem 3. Pocit úzkosti je kompenzován ventilací agrese.)
„A je to v prdeli.“
„A jsme v prdeli.“

5. Exprese povzneseného postoje a nezájmu.
„Vyliž mi prdel.“
„Polib mi prdel.“
„Jdi s tím dotazníkem doprdele.“

6. Metafora ilustrující tmavé prostředí.
„Tma jak v prdeli.“

7. Filmové hlášky
„Jeho prdel pozná středověk.“

B. Nejčastější asociační okruhy

U slova „prdel“ se nevyskytoval speciální významový okruh, je používáno univerzálně, mluví takříkajíc, „samo za sebe“.

C. Shrnutí

Ve slově „prdel“ se střetává několik motivů: téma selhání, sebeagresivity (4), agresivity zaměřené navenek (3) a hájení vlastního teritoria („krýt si svou prdel“). Společným jmenovatelem těchto emocí je zřejmě úzkost. (Při úzkosti se říká, že „máme stažené půlky“). V případě, kdy člověk pociťuje zvýšenou úzkost, dochází i ke zvýšení agrese, kterou člověk ventiluje slovní expresí (uleví si), popř. tuto agresi obrátí na vnějšího nepřítele, anebo se ho snaží ponížit (5).

K tomu je třeba zahrnout zcela odlišný význam slova „prdel“ jakožto legrace. Možné vysvětlení zní tak, že smích je vlastně uvolnění nastřádané úzkosti (úzkost opadne a promění se v euforickou úlevu). Energie, napětí, úzkost, která mohla přejít v agresi, útok, se při pominutí hrozby uvolní ve slast, kterou nazýváme smích. Odhalení zubů při smíchu stále jakoby ukazuje k tomuto pradávnému zdroji smíchu: radosti z odvrácené hrozby a „uzávorkovaný“, „neškodný“, jen mimikou úst připomenutý motiv agrese. Je-li smích vlastní jen člověku, pak jde o vývojově vysoký stupeň uvolňování (evolučně prastarých mechanismů) agrese a úzkosti. Ve slově „prdel“ se protkává celá tato síť významů a psychodynamických operací s pocitem úzkosti.

Významnou úlohu v tom může hrát fakt, že
1. na tuto část těla si nevidíme, je tedy symbolem potenciální hrozby,
2. při krajním ohrožení a aktivaci sympatiku dochází ke ztrátě kontroly nad mechanismem vylučování.

Tyto významy se neobjevovaly u slova „hovno“, tudíž je možno říct, že „hovno“ je provždy artefaktem, výtvorem, objektem, který leží před našima očima, ale který není na nevědomé úrovni asociován s procesem vylučování jako slovo „prdel“.

Slovo „prdel“ je hodnoceno jako nejméně vulgární (i = 2,45). /Proměnná i nechť zastupuje intenzitu vulgarity na škále 1..10, kde 10 = nejvulgárnější/.

D. Etymologie

Všeslovanské. Řecky pérdó, staroindicky pardaté = prd. (Zdá se, že jde o zvukomalebnou, a proto univerzální, nápodobu vzduchu procházejícího zadním otvorem těla, stejně jako ph- často odkazuje k průchodu vzduchu otvorem ústním: foukat).


2.3. Sračka

A. Ve 361 odpovědí bylo slovo „sračka“ nositelem těchto významů:

1. Označení průjmu či exkrementu řídké konzistence.

2. Negativní hodnotící expresivní výraz vyjadřující extrémně nízkou kvalitu hodnoceného objektu.
„Ten film byl hrozná sračka.“
„Poslední album Offspring? Pěkná sračka.“

3. Označení zbabělce či nedostatku charakteru.
„Ty jsi ale sračka.“

4. Označení stavu opilosti či intoxikace.
„Byl na sračky.“

B. Nejčastější asociační okruhy
V drtivé převaze film, dále pak televize, hudba, literatura, výrobky a jídlo.

C. Shrnutí
Slovo sračka je synonymem nízké kvality nějakého produktu.

D. Etymologie
Viz. srát


2.4. Srát

A. Použití (361 odpovědí)
1. Označení vylučovací potřeby.

2. Exprese hostility, agrese a hrozby.
„Vyser si voko.“
„Přestaň mě už konečně srát.“
„NESER mě ti povidám, neser mě.“

3. Ventilace pocitů nezdaru a rezignace při nějaké činnosti. Jde o synonyma výrazu „vykašlat se na něco“. Exprese vzteku na někoho nebo na něco.
„Já se na to vyseru.“
„Se na to učení můžu vysrat.“
„Sere mě šéfová“.

4. Vyjádření údivu.
„To mě poser gatě.“ (Obdoba "To mi ho teda vyndej.")

B. Nejčastější asociační okruhy

Obvykle jde o vztah k druhému člověku nebo nějaké nepříjemné aktivitě.

C. Shrnutí

Slovo „srát“ je především bezprostředním ventilem pocitů vzteku a naštvanosti spojené s rezignací.

Psychodynamicky jde o dlouhodobé zadržování, městnání energie, která v určitém okamžiku překročí určitý limit, hráz, a ta se najednou protrhne. Analogie je převzata ze zkušenosti s ovládáním vylučovacích procesů. „Srát“ tedy neznamená „vykonat potřebu“, nýbrž vyloučit exkrement navzdory vlastní vůli a obrovskému energetickému vypětí. Vztahuje se k onomu pocitu, kdy už neúnosné napětí není možné unést a vůle povolí. Proto je přeneseně používáno jako hrozba „NESER mě“ ve významu moje vůle by mohla povolit.

Ačkoliv slova „srát“ a „sračka“ (stejně jako „sranda“) mají stejný etymologický základ, jejich emoční náboj je odlišný. Sloveso „srát“ se vztahuje k základní psychodynamice zadržování, usilování na jedné straně a – k nečekanému povolení, úlevy, vyprázdnění na straně druhé.

„Sraní“ je v nejširším smyslu proces, při němž se protrhává hráz vystavěná vůlí a dochází k průtoku zadržované energie. Nepřímo tak na emoční úrovni odkazuje k afektivnímu výbuchu po fázi městnání.

K podobnému efektu dochází při zaznění pointy nějakého vtipu. Vtip graduje, napětí roste, energie se městná, a tu – v nečekaný okamžik – doje k protržení pomyslné hráze a nahromaděné napětí se uvolní v salvu smíchu. Odtud možná etymologický původ slova „sranda“. (Také se říká "já se asi smíchy počůrám," což odkazuje k uvolnění všech kontrolních mechanismů, které sebou přináší smích.)

D. Etymologie

Etymologicky všeslovanské sloveso srát souvisí s ruským sor (špína) a staroindickým sárati (teče). Další podoby: chodské kasran (bázlivec, zbabělec), sralbotka apod. (Sárati je mimochodem také označení pro Věčného vozataje jakožto inkarnaci Krišny a zcela z jiného konce také název krásného Tolkienova elfího písma.)


2.5. Mrdat

A. Pouhých 329 odpovědí signalizuje vyhýbání se tomuto slovu pro jeho vysokou intenzitu vulgarity (i =7, 09). Použití:

1. Expresivní slovo pro označení koitální aktivity.
„Zamrdala bych si.“
„A to ani chudák neví, že mu Karel mrdá starou.“
„To jsou rány! Sousedi už zase mrdají.“

2. Zástupné, expresivně zesílené slovo pro mírnější „srát“ nebo „kašlat“ ve významu:
„Mrdat na to.“ = „Srát na to.“
„Co se s tím tak mrdáš?“ = „Co se s tím tak sereš“.
„Mrdat baník.“
"Nemrdej sa s tím." (Zlínský kraj)

3. Označení pro aktivitu ponižování (mocenskou nadřazenost / podřazenost), která se dá také vyjádřit výrazem "vyjebat s někým" nebo "nechat se jebat" apod.
„Nebudeš se mnou takhle mrdat.“
„Pěkne s Tebou vymrdal.“

4. Označení pro prudký pohyb.
„Mrdnout s něčím.“
"To by mě mrdlo." (To by mě kleplo.)
"Mrdá mi v hlavě."

5. Vyjádření atraktivity.
"Taková mrdozni." (paradoxně použito ženou)


B. Nejčastější asociační okruhy
Převažuje jednoznačně sexuální podtext. Zajímavé jsou opakující se asociace na tučňáka: "Mrdej tučňáka do ucha, ty buzno."

C. Shrnutí

Sloveso „mrdat“ v podstatě zastupuje všeslovanský genitální výraz „jebat“. Postoj některých žen vůči tomuto slovu je distancovanější než u mužů, používají jej méně. Zároveň je univerzální v tom smyslu, že může zastupovat anální výrazy. Slouží k ventilaci sexu, agrese a dominance. V některých případech slouží jen jako vyjádření prudkého pohybu.

D. Etymologie

Vulgární prastarý výraz pro "slušnější" mrcati nebo mrskati ocasem. Obecně prostě výraz pro opakovaný pohyb. Mrcnúť plecom = pokrčit rameny. Ve staročeštině mrdas = ocas. Slovensky mrďós = pletenec vlasů, mrdoliť = vrtěti (ocasem). České šmrdolit se (okolo někoho), mrcifousek (kdo si při křivení úst potrhává knírem). Čili jde o průhledné přesunutí významu z opakovaného pohybu něčeho ve vzduchu (švihnutí ocasu, ohonu, biče) směrem k sexuální oblasti.


2.6. Šukat

A. Použití (331)

1. Běžný, oblíbený a rozšířený výraz pro koitální aktivitu, méně vulgární než „mrdat“ (i = 5,31).
„Šuká luxusně.“
„V křoví šukali dva psi.“
„Zašuká a uklidní se.“
"Šukačka dobrá, co bude k večeři."
"Si asi dlouho nezašukal, chudák."
"Tímhle bych se ošukat nenechala."
"Já bych šukal, až bych chlastal."

2. Archaický výraz pro chůzi, pravděpodobně přežívající jen díky Boženě Němcové.
„Babička šukala po světnici.“

3. Politická lidová slovesnost.
„Klaus šuká Béma.“

B. Nejčastější asociační okruhy
-

C. Shrnutí

Slovo vyjadřuje výhradně sexuální aktivitu v poměrně hravých obměnách u mužů i žen. Ze sloves označujících sex. aktivitu je nejvíce užívané. Je na prvním místě přímým expresivním vyjádřením sexuální potřeby, jejího naplnění nebo nenaplnění. Na druhém místě je v podstatě výzvou, otázkou po sexu, ale také odpovědí, zda této žádosti bude druhou stranou vyhověno (ve smyslu "Chci - chceš?" a "Chci - nechci."

D. Etymologie

Šukat původně opravdu znamená "sem tam choditi všude se dívaje a vším hýbaje" či "neúčelné chození po bytě, předstíranou práci". Ruské šukat, německé suchen = hledat. Jak přesně došlo k přenesení významu na sexuální aktivitu je možná záhadou, současně se však zdá, že zde existuje jakási úsměvná souvislost s "mlhavě neurčitou venkovskou nudou" a s tím, že prostě není, co jiného na práci.

Freudovo vysvětlení nudy však kupodivu není tak daleko od tohoto českého významu. Nuda je prý stav, kdy nevědomé nahromadění libida vede k vnitřnímu napětí, pro něž se snaží člověk najít ventil v nějaké náhradní aktivitě, protože své vnitřní puzení dosud správně neidentifikoval a nezacílil svou aktivitu k jasnému dosažení objektu (jeho přání zůstává prozatím na nevědomé úrovni). Čili nuda je stav jakési zvláštní napjaté roztěkanosti, kdy člověk dělá to a tamto, protože dosud nepřišel na to, co doopravdy chce a jak toho dosáhnout (a jaksi neklidně těká z jedné náhraní aktivity ke druhé), ačkoliv jeho nevědomí již dávno ví, co chce, a uvolňuje v tomto smyslu energii. České šukat jakoby zcela freudovsky udeřilo hřebíček na hlavičku.


2.7. Píchat

A. Použití v těchto významech (330 odpovědí):

1. Výraz pro koitální aktivitu, (i = 4, 30).
„Zapícháme si trochu?“
„Máš oči jako dvě studánky, a proto tě teď opíchám.“
"Píchání je pro děcka..."
"Párkrát jsme si zapíchali, ale nic z toho nebylo."
"Tu babu by chtěl píchat kde kdo."
"Včera mě vopíchal totální debil."
"Hm, takže si zapíchal a šel."

2. Výraz pro bolest spojeného s průnikem ostrého předmětu.
„Jehla píchá.“
"Kružítkem."

B. Nejčastější asociační okruhy
Opakuje se tradovaná asociace na keř či keřík.

C. Shrnutí

Slovo vyjadřuje výhradně sexuální aktivitu. Není však všude rozšířené a je zřejmě méně oblíbené než hravější a laškovnější „šukat“. „Píchat“ nahradilo starobylejší podobu z Máchových dob „picat“. Zdá se, že slovo "píchat" má reduktivní význam ve smyslu "nic než jen holý sex" (bez emocí a dalších komponent). "Píchat" je reduktivnější než "šukat".

Muži s používáním vulgarismů označujících sexuální aktivitu většinou nemají žádné problémy, menší část žen však reaguje "nepoužívám" nebo ve smyslu "mám radši romantičtější vyjádření", jiné naopak oceňují jejich zvukomalebnost. Naprostá většina žen ale používá tytéž vulgarismy jako muži.

D. Etymologie

Etymologicky sahá slovo píchat k staroindickému pinášti, řeckému ptíssó, latinskému pinsere = roztloukat, drtit. Vztahovalo se k drcení (pístem) obilných zrn ve stoupě.


2.8. Kunda

A. Použití (327)

1. Označení pro ženský genitál.
"Šukal jsem ji do kundičky, cinkaly jí náušničky."
"Ehe, tamta jakú má prdelku, kundu musí mať cukríkovú!" (Slovensko)

2. Označení pro atraktivní ženu či muže.
„Pěkná kunda.“
„Wow, to je ale kunďák.“
"Diskotéka byla plná pěkných kund."
"Koukej, u baru stojí dobrá kunda."
"Wow, to byla kunda jak sviň."
"Ježiš, tuta kunda." (Plzeňsko)
"Ten synek je kunda." (Slezsko)

3. Naopak hanlivé označení ženy.
„A jeho žena se na premiéře chovala ja hysterická kunda.“
„Profesorka češtiny je kunda.“

4. Vzácně, způsob zaklení.
"Do psí kundy."
"Kunda práce!"
"Kunda párek, to je dárek."

B. Nejčastější asociační okruhy

Toto slovo se často vyskytuje jako označení pro neoblíbenou učitelku.

C. Shrnutí

Pozoruhodné je ambivalentní použití slova v kladném i záporném významu. Jako obdivné expresivní označení pro atraktivní ženu je užíváno hlavně muži. Ženy slovo „kunda“ používají spíše jako nadávku pro licoměrnou, vyzývavou ženu (jako ekvivalent slova „coura“). Na rozdíl od následujích slov („píča“ a „čurák“) má slovo „kunda“ čistě genitální, sexuální význam, a není používáno ve smyslu vylučovacím. Jako jediný vulgarismus je používáno i v pozitivním smyslu, jakožto synonymum sexuální atraktivity.

D. Etymologie

U slovanských, kavkazských a baltských jazyků kuna = fena, liška. Kunda se nicméně objevuje i v germánských jazycích (cunte v angličtině, kunta ve staronorštině, kutte starodolnoněmecky). Latinské cunnus = klín (vklínit; odtud také cuninlingus). Indoevropský kořen zní zřejmě ku- nebo keu- odkazující k něčemu skrytému, zakrytému (angl. cover = zakrýt, Lat. cutis = kůže, cunnus = pochva) nebo gon- (vytvořit; gonáda, genetika apod.). Řec. gyné = žena (gynekologie). Španělské označení pochvy coño. Arménské kunda vícevýznamové = statečný; kořen; holý; pomalý, těžký. Etymologie slova kunda je tedy neurčitá, na druhé straně se ukazuje jakási pra-evropská univerzálnost tohoto slova odkazující k archetypu ženského lůna jakožto něčeho skrytého, co dává zrod. Nesmíme také opomenout sanskrt, kde je kunda místem počátku (korespondující s první čakrou), odkud může míšním kanálem při jógické koncentraci stoupat energie kundalini.

Autorka divadelní hry Vagina monology, Eva Ensler, si slovo kunda vybrala jako symbol esence ženskosti, které je třeba osvobodit od všech moralizujících nánosů, neboť má v sobě cosi, co jeho synonyma (vagina či pochva) ve své sterilitě nemohou nikdy zcela nahradit. Diváci mají během jejího představení v určitém místě hlasitě provolávat slovo "kunda", což má (nejen) ženám přinášet určité osvobození, ale i návrat k sobě samým.

Kunda je zřejmě jediný univerzálně rozšířený vulgarismus, lépe řečeno pra-slovo, které v proměnlivých odstínech epoch nabírá vulgárních odstínů, ačkoliv jeho prapůvod v sobě nic vulgárního či obscénního neobsahuje. Naopak, spíše odkazuje k čemusi spirituálnímu nebo kosmogenickému: ženskému principu par excellence.


2.9. Píča

A. Použití (347)

1. Nadávka ventilující vztek na nějakou nepříjemnou ženu (vzácně muže).
„Blažková je stará píča.“
„Ta šéfová je taková píča.“
„Na tom úřadě sedí nějaká megapíča.“
"Okradla mě prodavačka, píča jedna."

2. Jako zástupný výraz pro anální výrazy „prdel“ nebo „hovno“
„Jdi do píči.“
„Je to v píči.“

3. Výraz zaklení „když se něco nepovede“
„Piča.“
„Do piči.“

4. Označení ženského genitálu (méně časté než kunda).
"Ty vole, takovyho by už ta moje píča nerozkouřila."

5. Ekvivalent slova „hovadina“
„Neuvěřitelná píčovina.“ = Nesmysl.

6. Výraz údivu.
"Pičo."

B. Nejčastější asociační okruhy

Jako nadávka se často vztahuje na učitelku, úřednici, policistu, politika anebo celebritu – tedy pro mocensky nadřazené osoby vyvolávající pocit napětí, které je použítím slova „píča“ vyventilováno.

C. Shrnutí

V Čechách (v Praze) převládá dlouhá varianta „píča“, kdežto na východě a hlavně na Slovensku se používá krátké „piča“. Krátká varianta se používá spíše jako zaklení.

Slovo „píča“, ačkoliv jde o původně genitální výraz, je s oblibou používáno i jako výraz análně-vylučovací. Zřejmě jde o přenesení významu přes maďarštinu, kde picsa = prdel, anebo ještě spíše přes románský kořen vztahující se k močení (viz níže). Pro srovnání: zajímavé je, že slovo „kunda“ si podržuje výhradně genitální (plodivou, tvořivou) funkci, která koresponduje s jeho etymologickým významem.

Slovo „píča“ je obecně považováno za nejvulgárnější ze všech sprostých slov (i = 7,40)

D. Etymologie

Přejato zřejmě z románských jazyků. Ital. pisciare, rumunsky pisa (močit). Angl. to piss. Etc. Análně-vylučovací konotace tohoto slova se to zdají potvrzovat.


2.10. Čurák

A. Použití (349)

1. Expresivní výraz pro mužský genitál.

2. Expresivní označení pro muže (jako analogie slova „píča“) ventilující vztek na dotyčnou osobu.
„Paroubek je hodně velký čurák!“
„Čurák je člověk, co mi silně hejbnul žlučí.“
"Ten čurák mě vyrazil (od zkoušky)."
„Čuráci s modrejma majákama přijeli.“
"Paroubek".

3. Vzácně, expresivní označení pro ženu.
"Z dálky vypadala jako čurák a zblízka je to pravda."

B. Nejčastější asociační okruhy

Často s používá jako nadávka pro šéfa, učitele, politika, policisty nebo neukázněného řidiče.

C. Shrnutí

Zdá se, že „čurák“ je mužskou obdobou slova „píča“. Jde v obou případech o genitální výrazy, u nichž se přidává i funkce vylučovací, kdežto slovo „kunda“ je používáno v čistě genitálním významu. Slova „čurák“ i „píča“ ventilují vztek a napětí ve vztahu k nadřízeným osobám, nebo vůči osobám asociovaných s vyšší mírou byrokratické kontroly nebo autority (a tedy vyvolávajících úzkost). Převažuje používání dlouhé varianty "čůrák", někteří probandi toto prodloužené "ů" zdůrazňují.

D. Etymologie

Zde je etymologie jasná a míří k čuřiť (pršet), cicurkať (crčet, kapat, téct) apod.


3. Vyhodnocení výzkumu






3.1. Komu vulgarismy říkáme?

Většina vulgarismů není říkána „do očí“ (druhé osobě), ale říkáme je spíše o (třetí) osobě, která není přítomna. Z toho plyne, že vulgarismy slouží k vyjádření agrese, dominance nebo ochraně „vlastního teritoria“ (intimního prostoru) mnohem méně, než bychom si mysleli. Většinou si prostě „chceme ulevit“ od frustrace, která nás tíží ve vztahu k nějaké (nepřítomné) osobě, vůči níž si nemůžeme dovolit (anebo nechceme) vstoupit do otevřeného konfliktu. Těmito osobami jsou především nadřízení v práci (šéfové), učitelé ve školách, úředníci státní správy, policisté a politici.

Dále vulgarismy používáme, chceme-li si ulevit od frustrace ve vztahu k osobě opačného pohlaví, tím že jí „pohaníme“ – tj. snížíme její nadřazenou pozici. K tomu zřejmě dochází především u mužů, kteří dle Freuda mají tendenci své sexuální objekty (ženy, do nichž jsou zamilováni) stavět na piedestal (vidět je v lepším světle). Při zklamání a frustraci je třeba tuto nadřazenou pozici opět snížit, k čemuž mohou přispět vulgarismy. (Obranný mechanismus racionalizace - ve stylu „stejně to byla ... [libovolný vulgarismus] a tahala se s každým.“)

U žen se zdá, že se spíše uchylují k ventilaci frustrace ve vztahu k nějaké sokyni, o které se domnívá, že ohrožuje její pozici. (K tomu slouží především výrazy označující ženský genitál). Zde rovněž vulgarismus slouží k „snížení pozice“ protivníka.

Podobné „snižování“ přinášející snížení úzkosti a frustrace zřejmě nastává při čtení bulvárních časopisů, kde se dozvídáme o „prohřešcích“ celebrit, tedy ve společenské hierarchii výše postavených osob . Tímto „snížením“ se dostávají na naši úroveň, což působí „hojivě“ na náš pocit méněcennosti. (Všechna naše selhání, neúspěchy a morální prohřešky, která spoluvytvářejí komplex méněcennosti, jsou „vykoupeny“ zjištěním daleko horších nedostatků u společensky výše postavených osob.) Tento „terapeutický“ účinek má v mnoha případech i použití vulgarismů, o čemž si povíme níže.


3.2. Funkce vulgarismů

1. Vulgarismy mají pravděpodobně na nejobecnější rovině funkci homeostatickou, tj. slouží jako emoční ventily („šrapnely“) uvolňující vnitřní napětí, úzkost a frustraci. Tím přispívají k celkové rovnováze a relaxaci organismu.

2. Ať už hlasitý nebo vnitřní řečí pronesený vulgarismus dále slouží jako odklonění agresivního impulzu, který by mohl vést k přímému násilí vůči objektu, který vyvolal podrážděnou reakci. Je možné, že tato funkce řeči značnou měrou snižuje celkové násilí ve společnosti. Pronesení vulgarismu je určitým kompromisem, který na jedné straně „odventiluje“ agresi jednotlivce, a na druhé straně nedojde k fyzickému útoku a ublížení. Jelikož se většinou vulgárně vyslovujeme o třetí osobě, nikomu nebývá ublíženo. Vyslovení vulgarismu (ve většině případů) by se tedy dalo přirovnat k „výstřelu na prázdno“, který uleví, ale neublíží. („Vlk se nažere a koza zůstala celá.“) Podstatný psychodynamický moment je okamžik, kdy zvýšená úzkost může přerůst v agresivní útok (jako reakce na pociťované ohrožení), ale pokud je tato úzkost (frustrace) zmírněna, uvolněna použitím vulgárního slova, zmizí i „palivo“, které by jinak potenciálně vedlo k „nastartování násilí“. Sprosté „ulevení si“ je tedy ve většině případů prevencí násilného chování.

3. V jiných případech může použití vulgarismu naopak sloužit jako provokace vedoucí k nastartování protivníkovy agrese. V takovém případě je záhodno útočit na citlivý bod v psychice protivníka, který v něm vyvolá nejvyšší míru úzkosti a frustrace (na jeho Achillovu patu, komplex, na nějž je citlivý). V tomto ohledu je zajímavé použití nadávek, které se se u jiných slovanských národů tvoří kombinací slov „matka“ a „jebat“ a které se kupodivu českým krajinám vyhly. Češi na toto spojení nereagují přecitlivěle, což vede k domněnce, že u (hlavně pro jižní národy) je silnější zastoupení mateřského komplexu.

4. Vulgarismy použité na účet třetích osob slouží jako kompenzace aktivovaného komplexu méněcennosti.

5. Vulgarismy se používají jako projev dominance, nadřazenosti, obrany vlastního prostoru a souvisí celkově s tématem moci v mezilidských vztazích, ponížení (druhého) a povýšení (sebe sama) a tedy zřejmě s jakýmsi celkovým budováním pozice ve vztahu k někomu druhému. Důvtipnost a vyřídilka při slovních půtkách může nahrazovat dřívější šermířské utkání či pěstní souboj. Cílem takového verbálně – expresivního souboje je vyjasnit si a překonstelovat naši vzájemnou hierarchickou pozici (kdo z koho a kdo nad kým). Je možné, že tento motiv stojí v pozadí většiny partnerských hádek, kdy se partner ve snížené (submisivní) pozici snaží zvrátit chod věcí alespoň verbálním útokem a výčitkami (čímž však nevědomky prozrazuje svou submisivitu – protože, jak říká Plzák – generál by působil komicky, kdyby začal vojákům vztekle vyčítat, že se cítí dotčen jejich chováním). Submisivní partner se snaží zvrátit situaci ve svůj prospěch, zatímco dominantní se spíše snaží udržet status quo.


4. Diskuze: Proč v češtině převažují anální vulgarismy?

Na rozdíl od genitálních výrazů, které slouží především k expresivnímu (emočně nabitému) označení genitálu nebo koitu, byly od neurčité doby v českých zemích používány spíše výrazy z anální oblasti.

Z kvantitativní části naší studie vyplývá, že frekvence používání genitálních výrazů je na Moravě a především Severní Moravě i nyní stále vyšší než v Čechách a naopak, že v Čechách je o něco vyšší frekvence užívání análních výrazů než na Moravě. Čeština tak historicky patří do německé jazykové oblasti s převahou análních výrazů. Současně však během moderní éry (20. st.) do češtiny „prosakují“ jazykové vlivy z východu, především asi ze slovenštiny, vzdáleněji možná z polštiny a dalších slovanských jazyků. Tímto „prosakováním“ by se dala odůvodnit vyšší frekvence genitálních výrazů na Moravě. Přispívá k tomu i specificky „přistěhovatelský“ region Ostravska, kde se během 20. století usazovalo mnoho rodin z různých koutů Československa. To je nejpravděpodobnější zdůvodnění rozdílů mezi používáním vulgarismů v Čechách a na Moravě. Na Severní Moravu nejvíce dopadají vlivy ze slovenštiny a polštiny.

Jiné možné vlivy můžeme hledat v oblasti náboženské, kde je Morava považována za region více prostoupený náboženskými tradicemi. Podle našich úvah nejde o přímý dopad náboženství (nebo „zbožnosti“), který by sám o sobě neodůvodňoval vyšší koncentraci genitálních výrazů. Spíše jde o plynulý přechod moderně-industriálních regionů do oblasti více tradicionálně-zemědělských, který můžeme vést po pomyslné ose Čechy – Morava – Slovensko. (Případně tuto osu můžeme protáhnout na celý Balkán, Polsko, Rusko apod.)

Některé lingvistické teorie hovoří tak, že jde o střet katolického a pravoslavného náboženství, jejichž hranice přibližně kopírují převahu análních a genitálních výrazů v těchto jazykových regionech. Proti této teorii ale stojí fakt, že Slovensko je regionem katoličtějším (respektive o nic více pravoslavným) než Čechy (nemluvě o dalších státech východní Evropy), ale i to, že velká část Německa se hlásí spíše k protestantství. Dalo by se uvést více podobných nesrovnalostí, které ukazují, že takové zdůvodnění je přinejmenším sporné.

Proto se spíše domníváme, že užívání análních vulgarismů souvisí s urbanismem (stěhováním lidí do měst) a industrializací, které v Německu a v Čechách proběhla dříve než v jiných částech Rakouska – Uherska (Čechy patřily k jeho nejprůmyslovějším oblastem.) Kdežto v zemědělsky – tradicionálních krajích zůstalo původní všeslovanské užívání vulgarismů genitálních, které (překryto moderní „anální vrstvou“) přetrvává do dnešní doby.

Jaká je souvislost mezi analitou a industrializací? Dle Freuda je anální fáze psychosexuálního vývoje obdobím, kdy je slast získávána z anální oblasti a radost je čerpána z pocitu, že se nám daří ovládnout svou vylučovací potřebu, kontrolovat její průběh. Jsme hrdí za to, že to umíme, že jsme šikovní a rodiče nás za to chválí. Osvojujeme si společenské normy, pravidla a řád. V případě, že se nám nepodaří tímto obdobím optimálně projít, máme v dospělosti dvě možnosti: Buď jsme krajně pořádkumilovní, pedantičtí, rigidní, paličatí, šetřiví a myslíme si, že vše umíme nejlíp (tzv. anální charakter – přílišná introjekce řádu), nebo jsme naopak věčnými anarchisty, kteří se bouří proti jakémukoli řádu (může to být reakce na příliš přísnou výchovu v batolecím období).

Snad v našich úvahách neuděláme příliš velký skok, když nabídneme toto vysvětlení: V něměcké či rakousko-uherské společnosti, kde jsou kvality análního charakteru vyzdvihovány do popředí a kde platí pravidlo „řád nade vše“ se může potlačené id domoci uspokojení jedině zdůrazněním slov a představ, které se bezprostředně váží k analitě (dynamice procesu zadržování a vylučování). Pokud se tento způsob exprese, emočního ventilování úzkosti a frustrace rozmůže i v češtině, můžeme to brát jako důsledek dopadu stejných společenských tlaků, o zdůraznění pořádku a čistoty, ale také úcty k autoritám. Tento tlak je zřejmě silnější než potlačování sexuality, které přetrvává v méně moderních a více zemědělsky - tradicionálních regionech. V českých zemích pod dominantním vlivem němčiny pravděpodobně dochází ke stejnému způsobu expresivního vyjadřování. Používání análního výraziva je zřejmě také reakcí na silně autoritářsky – hierarchické uspořádání společnosti Rakouska – Uherska (popř. německých oblastí a Pruska) v období industrializace. Tato dominující funkce vulgarismů – jakožto uvolňování pocitů agrese vůči nadřazeným osobám (zástupcům řádu) – přetrvává dodnes.

Jako úlohu v tomto dění sehrála éra komunismu může být předmětem dalších úvah a diskuzí. My se však pokusíme formulovat následující závěr:

Autorita vertikálně-byrokratického státního aparátu se zřejmě v německých a rakouských (potažmo českých) zemích stala nejmocnějším zdrojem úzkosti, od níž si bylo třeba použitím análních vulgarismů ulevovat. Tabuizována byla nečistota a chaos (tedy analita) jakožto protiklad vládnoucí uhlazené čistoty, funkčnosti a řádu. V jiných, méně industrializovaných slovanských zemích si podržela ústřední autoritu starosvětská církevní morálka (bez ohledu na typ vyznání), vzbuzující úzkost a frustraci především v sexuální oblasti, kteroužto oblast učinila tabu; od ní si bylo třeba ulevovat použitím genitálních výrazů.

Mírná disproporce mezi používáním vulgarismů v Čechách a na Moravě (hlavně na Ostravsku) je pak dána především jazykovým průnikem polštiny a slovenštiny.




Literatura


Ďurovič, L. Typologie klení ve slovanských a sousedních jazycích. Souvislosti, 1996, roč. 7, č. 2-3, s. 46-7.
Ferjenčík, J. Úvod do metodologie psychologického výzkumu., Praha : Portál, 2000. ISBN 80-7178-367-6
Machek, V.: Etymologický slovník jazyka českého, Academia 197



Autoři výzkumu: Vojtěch Franče, Munír Hassairi.
Sběr dat proběhl v průběhu května 2009.