Psychologie archetypu dítěte

.

Podoby archetypu dítěte


  • Podoby archetypu dítěte v pohádkách: paleček, trpaslík. Objevuje se jako zvěstovatel na nejméně pravděpodobných místech (zrodí se z kamene, stromu, vody, brázdy.)

  • V anglických strašidelných příbězích: "zářivý hoch" (Radiant Boy) spatřený na místě římských ruin.
  • V literatuře a filmu: Malý princ, Bastien a Atrej v Nekonečném příběhu.
  • Ve folklóru: trpaslík, elf; skryté síly přírody; kovový mužíček (anthróparion) oživující rudné šachty.

  • V alchymii: hermafrodit; "nahý chlapec" u Mistra Eckharta

  • Podoby archetypu dítěte v dnešním světě: Jezulátko

  • Univerzálně: věčný chlapec (puer aeternus); Faustova proměna hocha a jeho přijetí do "sboru blažených pacholátek"

  • V oblasti psychopatologie: dítě jako bludná představa u duševně chorých žen; homunkulové, kteří přicházejí v houfech a souží nemocného

  • Ztvárnění archetypu dítěte v procesu individuace (metoda aktivní imaginace): krokodýlové, hadi, opice; dítě v květním kalichu, ve zlatém vejci nebo v centru mandaly.
  • Ve snech: jako syn či dcera, chlapec, jinoch nebo panna, někdy exotického původu (čínského, indického) s temnou pletí nebo vypadá kosmicky, je pod hvězdami nebo má hvězdnou korunu; syn krále či dítě čarodějnice s démonickými atributy; "těžce dosažitelný skvost" - drahokam, perla, květina, nádoba, zlaté vejce, kvaternita, zlatá koule - neomezeně proměnlivé motivy.
  • Slavné osobnosti: Mozart jako věčné dítě? "O Mozartovi se říká, že až do smrti zůstal jako dítě, což je pravda, ale můžete to obrátit přesně naopak: Mozart nikdy dítě nebyl. Poslechněte si jeho Missu solemnis, kterou ve dvanácti letech diriguje u vídeňského dvora! Dítě může okoukat některé operní postupy, ale aby cítilo jistou metafyzickou dimenzi? A ona tam je! To je dílo obrovsky zralé bytosti. Pravda, Mozart má ve svém chování řadu infantilních projevů. Většinou si jimi ulevoval, když skládal obrovskou náročnou strukturu. Ten přetlak, který v něm je, se musí ventilovat. Navíc jeho inspirační zdroje jsou svérázné – někdy až šokují. O tom svědčí například jeho koprolální a dvojsmyslné výlevy v korespondenci se sestřenicí Bäsel. Kdyby se jejich otcům dostaly do ruky tyhle dopisy, tak by je postihl mrtvičný záchvat… " říká Zdeněk Mahler


Archetyp dítěte jako minulý stav

Motiv dítěte není zbytkem vzpomínky na vlastní dětství. Spíše je to obraz jistých věcí z našeho dětství, které jsme zapomněli. Archetyp je vždy obraz patřící celému lidstvu. "Motiv dítěte představuje předvědomý aspekt dětství kolektivní duše."

Vize sebe sama jakožto dítěte může být podmíněna disociací mezi přítomným a minulým stavem. Například "člověk, který se příliš oddělil od svého původního charakteru v zájmu svévolné persony, která odpovídá jeho ambicím. Stal se z něho nedětský a umělý člověk, který tak přišel o své kořeny."

Analogicky, i "lidstvo se taktéž dostává do protikladu s podmínkami svého dětství, to znamená s původním, nevědomým a instinktivním stavem, a že nebezpečí takového rozporu, který umožňuje vizi 'dítěte', skutečně existuje. Náboženská praxe, tj. stálé vyprávění a rituální opakování mytického dění, tedy slouží k tomu, aby mělo vědomí znovu před očima obraz dětství a všeho, co s ním souvisí. Tak se spojení s původním stavem nepřeruší." C. G. Jung: Výbor z díla, II. svazek






Funkce archetypu

"Motiv dítěte nepředstavuje něco, co bylo a dávno zaniklo, není to tedy pouhý zbytek, nýbrž systém fungující v přítomnosti, jehož účelem je smysluplným způsobem kompenzovat nebo korigovat neyvhnutelné jednostrannosti a extravagance vědomí."

Jednostrannost vědomí je totiž nutný výsledek volního zaměření, selektivní koncentrovanosti, kterou si civilizovaný člověk vypěstoval jako nástroj svého rozvoje. Obsahy vědomí, neslučující se s jeho záměrem, vytěsnil, potlačil. Tím se čím dál více vzdaloval svým kořenům. Tento postoj sice dal modernímu člověku svobodu, ale způsobil mu komplikace, trhliny v instinktivním životě. Primitivní člověk se sice brání novému, ale je mnohem pevněji zakořeněn ve svém instinktivním životě a své tradici. Pokrok, kterého jsme dosáhli my má svou stinnou stránku v podobě stále trvající hrozby vykořenění. Tuto hrozbu si kompenzujeme "stále existujícím stavem dětství."

Odštěpená, zdánlivě deaktivovaná část vědomí se může proměnit v posedlost a zfalšovat zaměření osobnosti.
"Jestliže je tedy dětský stav kolektivní duše vytěsněn až úplně vyloučen, nevědomý obsah ovládne vědomé zaměření a tak zabraňuje, falšuje nebo přímo ničí jeho realizaci. K životaschopnému pokroku však dochází jen při kooperaci vědomí a nevědomí." C. G. Jung: Výbor z díla, II. svazek



Budoucnostní charakter archetypu dítěte

Dítě je motivem potenciální budoucnosti.

Ale také syntézy protikladů: "V indvidiuačním procesu anticipuje postavu, která vznikne ze syntézy vědomých a nevědomých prvků osobnosti. Proto je to symbol sjednocující protiklady... je například vyjádřen kolem, kruhem, koulí nebo kvaternitou jako další formou celosti." (tamtéž, str. 243)

Symboly celosti se objevují na na počátku individuačního procesu nebo v prvních snech raného dětství. Jung místo pojmu "syntéza" navrhuje také pojem "entelechie", který odráží "apriorní existenci celostní potenciality." Archetyp dítěte je jak syntézou tak entelechií. Syntéza znamená slučování existujících rozporů, zatímco pojem entelechie naznačujě, že celý proces slučování je již dopředu "naprogramován" a individuace tedy probíhá podle jakéhosi předem daného plánu, ale také že archetyp dítěte má v sobě zakódován účel duše, podobně jako semeno obsahuje kód budoucího stromu.

Zdá se, že příběhy o "božském dítěti" zobrazují zranitelnost tohoto původního kódu po sebeurčení duše tváří tvář všem strašlivým překážkám - stejně jako jeho numinózní nepřemožitelnost a chráněnost magickými silami přírody. Ježíš tento paradox a zázrak vyjevuje pomocí metafory o hořčičném semínku:

"Je jako hořčičné semínko, menší než kterékoli jiné, padne-li však na úrodnou půdu, vzejde z něj veliký strom, jež ukryje všechny ptáky nebes."





Jednota a pluralita motivu dítěte

Pokud se ve snech nebo vizích objevují zástupy trpaslíků, homunkulů nebo chlapců bez jakékoli individuální charakteristiky, hrozí nebezpečí disociace (schizofrenie, fragmentace osobnosti). Množství "dětí" představuje produkt rozkladu osobnosti.



tajemné zástupy "človíčků" z filmu Princezna Mononoke


U normálních lidí však pluralita "dětí" znamená dosud neúplnou syntézu osobnosti: Člověk může prozatím zakoušet svou plnost jen skrze společenství rodiny, kmene nebo národa, s jehož pluralitou se identifikuje. (Necelistvá osobnost si svou neúplnost kompenzuje ztotožněním se s nějakou skupinou - např. fotbalovým týmem a zakouší tak náhradní pocit "celistvosti").

Naopak, pokud se motiv dítěte objeví v podobě jednoho dítěte, jedná se o předzvěst dokonané syntézy osobnosti. Jedná se však jen o zobrazení této možnosti, ke které jedinec může a nemusí dospět. Příběh dětského hrdiny je totiž dramatický: jeho úkol je takřka nemožný.



Dětský bůh a dětský hrdina

Někdy vypadá "dítě" jako dětské božstvo nebo mladý hrdina. Oběma je společné 1) zázračné narození a 2) opuštění a ohrožení pronásledovateli. (Atrej z Nekonečného příběhu je pronásledován služebníkem nicoty - Gmorkem, Malý princ trpí osamělostí.)



Dětské božstvo, často v doprovodu zvířete, symbolizuje dosud neintegrované kolektivní nevědomí. Naopak, hrdina, původem lidský, se pozvedá se k nadpřirozenému (polobůh) a symbolizuje syntézu "božského" (= dosud nelidského) a lidského vědomí. Anticipuje blížící se celost osobnosti.



Motiv zázračného zrození

Zázračné zrození se snaží zobrazit zrod budoucího bytostného Já. Nikoli zrod fyzický, ale zrod psychický. Proto se tak na úrovni symbolického vyprávění děje "zrozením z panny" nebo z nepřirozených orgánů.



Ve filmu Malý Buddha jsme svědky legendárního zrození prince Gautama Siddhárty. Je to legenda o zázračném zrození archetypu dítěte, které předznamenává příchod bytostného Já (Buddhy).





Na obrazu Gerarda van Honthorsta vidíme zobrazení zázračného zrození v rámci křesťanské kulturní tradice. Ztvárnění se proměňují, ale archetyp, živoucí pravzor, působí napříč kulturami.



Motiv opuštěnosti a ohrožení


Motiv "bezvýznamnosti", opuštění, zavržení naznačuje křehkost celé situace, enormní potíže, které se pojí s dosahováním celosti - jak je tohoto velkého dobra téměř nemožné dosáhnout. Přítomnost draků nebo hadů (divoké zvěře v okolí dítěte) ukazuje nebezpečí, že nabyté vědomí bude znovu pohlceno instinktivní duší, nevědomím. (Jung dodává, že sny o hadech se také objevují, když se vědomí odchyluje od své instinktivní báze.)

Typický příklad opuštěnosti najdeme v pohádce Sněhurka, kterou zanechal myslivec v lese zvěři na pospas. Sněhurka přesto přežije, protože prastaré instinktivní síly přírody (trpaslíci) se o ni postarají.

Atrej z Nekončeného příběhu se zase potýká se svým zoufalstvím, beznadějí a smutkem, který musí v podobě koně Artexe nechat utonout v močálu (všepohlcující archaické síly kolektivního nevědomí). Kůň bývá symbolem vitality a vášně. Možná že se hrdina musel vzdát smutku spojeného s vášní. Odměnou mu byla schopnost létat (štěstí, radost, osvobození).





Zázračné schopnosti


Dalšími doprovodnými motivy archetypu dítěte jsou zázračné skutky, které tvoří paradoxní kontrast k jeho původní bezmocnosti. Hrdina vždy vykazuje zázračné (magické) shopnosti, ale i křehkou zranitelnost nebo náchylnost, nějakou osudovou slabinu, jež ho nakonec zahubí nebo zradí ("Achillova pata").

Zázračnými schopnosti mohou být například nezranitelnost (Achilles), schopnost přemisťování v prostoru v podobě nějakého zázračného zvířete (Atrejův létající pes Falco) nebo schopnost rozumět řeči zvířat (Jiřík ve Zlatovlásce). Arzenál zázračných schopností je samozřejmě nepřeberný.

Často bývají zázračné schopnosti odměnou za hrdinův dobrý skutek (něco jako "dobrá karma"); hrdina v klíčové situaci obdrží pomoc "shůry".



Vítězství nad pronásledovateli




Gmork (v Nekonečném příběhu) ztělesňuje všeničící Nicotu, která postihuje ty, kteří přestali věřit ve své vlastní sny a vize, kteří už neumějí tvořivě snít, kteří nevěří v moc tvůrčí fantazie, "matky všech možností" (C. G. Jung); neboť ti se stávají snadnou obětí vnější imagologie, médií a reklamy, jsou ovladatelní jako loutky.

Ty bytosti, které ve světě Fantázie pohltila Nicota, se v našem světe objevují jako Lži.

"Stanou se z nich bludy v hlavách lidí, klamné představy strachu, kde ve skutečnosti není důvodu se bát, lidi bažící po věcech, které jim ničí zdraví, kvůli nim se lidi zmocňuje zoufalství tam, kde nemají proč si zoufat," říká Gmork Atrejovi. "A neexistuje větší moc než lež. Protože lidi, abys věděl, žijí z představ. A ty se dají manipulovat. Tato moc je jediné, co má smysl. Proto jsem také stál po boku moci a sloužil jsem jí, abych se na ní mohl trochu podílet."

(Michael Ende: Nekonečný příběh)




"Hlavním hrdinovým činem je přemožení obludy z temnot: je to vytoužené a očekávané vítězství nad nevědomím. Den a světlo jsou synonyma pro vědomí, noc a tma pro nevědomí. Vznik vědomí byl pravědpodobně nejsilnější zážitek prvotních dob, neboť s ním vznikl svět, o jeho existenci předtím nikdo nic nevěděl. 'A Bůh řekl: Budiž světlo!' je projekce onoho dávného zážitku uvědomění oddělujícího od nevědomí. I dnes je mezi primitivy vlastnictví duše riskantní záležitost a 'ztráta duše' je typické duševní onemocnění, které nutí primitivní medicínu ke všemožným psychoterapeutickým zásahům. Proto se už 'dítě' vyznačuje skutky, které poukazují na tento cíl - vítězství nad temnotou."



Shrnutí - základní atributy archetypu dítěte


  • opuštěnost, pohození, ohrožení; situace, která zdánlivě nemá žádné východisko


Tváří v tvář sfingám spočívalo řešení v neochvějné odvaze, navzdory očividné skutečnosti, že daleko silnější hrdinové selhali; jejich odvaha totiž byla jen na povrchu, pyšná a marnivá, nevycházela z instinktivní hloubky po jejich sebeurčení. Proto selhali, a Atrej zvítězil.


video

  • numinozita, fascinace vyplývající z "onoho třetího" za protiklady, jehož syntézou lze překonat "neřešitelnou situaci" (tak ji totiž vidí současné vědomí)
  • předznamenání budoucí, potenciální celosti, která současnému vědomí dosud není zcela známa; symbol dítěte anticipuje rodící se stav vědomí
  • "dítě" znamená něco, co dospívá k samostatnosti; k tomu je opuštěnost nutnou výchozí podmínkou
  • pokud výzva k obrácení se, změně vědomí, znovuzrození není žita, objevuje se jako mytologická, náboženská projekce (Jezulátko)
  • nepřemožitelnost dítěte: vládne nadliskými silami, které kontrastují s jeho nepatrností a opuštěností; zvítězí nečekaně nad všemi překážkami, protože obsahuje cesty životní síly přírody, o nichž vědomí ve své jednostrannosti zatím nic neví (Atrejův létající pes / drak Falco umožňuje hrdinovi přenést se přes všechny překážky)

video


  • představuje nepotlačitelnou instinktivní touhu každé bytosti "nemohu jinak" - nutkání k sebeuskutečnění
  • stejně jako bytostné Já, jehož je předzvěstí, se jeví jako "menší než malé - a větší než velké" (zrníčko písku v Nekonečném příběhu, hořčičné semínko v evangeliu)
  • dítě je hermafroditní: kosmogenní božstva mívají bisexuální povahu - sjednocují nejnápadnější a nejsilnější protiklady; tyto protiklady jsou buď v šeru prapůvodního vědomí ještě nerozlišeny - nebo jsou již znovu-sjednoceny
  • dítě totiž zahrhnuje stav počátku i konce: není jen symbolem prapočátku, nerozlišeného stavu jednoty, ale i završení, znovuzrození do nového dětství (renatus in novam infantiam); na východě říkají mudrcům "dvakrát narozený"
  • dítě symbolizuje předvědomou i postvědomou povahu člověka, nejranější dětství - i stav, překračující smrt; dítě tu bylo před vznikem vědomí a bude tu i po jeho zániku (Malý princ přichází ze své planety na Zem - kde se setkává se svým vědomým, dospělým "Já" - a opět se na svou malou planetu vrací, jeho návrat je však opředen tajemstvím nesdělitelným v řeči "dospělých". Stejně jako Bastien má svou "maličkou císařovnu" (Child Like Empress), která onemocní, malý princ má svou růži, kterou touží ochránit.)



"Vědomí obklopené psychickými silami, které ho chrání a nesou, ohrožují ho nebo klamou, to je pradávná zkušenost lidstva. Tato zkušenost se projikovala do archetypu dítěte vyjadřujícího lidskou celost. 'Dítě' je to, co je opuštěno a vydáno napospas a zároveň božsky mocné; nepatrný, pochybný počátek a triumfální konec."









Literatura:

C. G. Jung: Výbor z díla,
Brno 1998, II. svazek, str. 242 - 261 . Z této knihy také pochází většina citací v tomto článku.

Michael Ende: Nekonečný příběh, Albatros Praha 2001

Zdeněk Mahler: Mozart, to není žádné titěrné rokoko



2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Nejsem si jistý jestli Buddha ztělesňuje právě bytostné já (aspoň podle b. terminologie by to byl takový zajímavý protimluv :)... Máte zajímavý blog, Nekonečný příběh sem nedávno shlédnul, když ho u nás dávali prvně bylo mi stejně jako Atrejovi :) ikkju - gamemaker.blog.cz

Vojtěch Franče řekl(a)...

Děkuju za komentář. Chápu, jak to myslíte. Dle buddhistické terminologi není žádné trvalé "já", takže to zní paradoxně. Ale Bytostné Já je jen pojem - který zastupuje něco mnohem hlubšího, řekněme celkovou realizaci našeho potenciálu. Spíše by se dalo říct, že Buddha je symbolem, obrazem, legendou, který pro nás představuje spojení s Bytostným Já. Takhle to lze chápat z pohledu analytické psychologie, kterou se díváme směrem na východ. Obrácený pohled by byl samozřejmě jiný. Buddhismus je jiný přístup než analytická psychologie. Buddha samozřejmě brojil proti iluzi já (takovou koncepci najdeme v hinduismu, kde je Absolutní Já, Átman). Tento átman by mohl odpovídat Jungovu bytostného já.