Archetyp matky

Motto: "Je-není. Je-není Ona. Není a tvoří, aby byla. Je a ničí, aby nebyla."

Archetyp matky ztělesňuje "magickou autoritu ženství"; moudrost přesahující rozum; to, co je "dobrotivé, pečující, snášenlivé, poskytující růst, plodnost a potravu"; místo magické proměny a znovuzrození; vše, co je tajné, skryté s svírající, co svádí a probouzí strach, co je neodvratné a osudové. Archetyp má numinózní nádech. Autorita vlastní, lidské matky těží částečně z moci vrozeného archetypu.

Základní 3 indické guny (trojzubec Kálí) přísluší rovněž archetypu matky: dobrota a péče (sattva), vášeň a orgiastická emocionalita (radžas) a temnota podsvětí (tamas). Trojnost Velké matky se dá také vyjádřit triádou - neposkvrněná krása (Koré - bílá barva), nespoutaná láska (Démétér - červená barva) a osvobozující smrt (Baba Jaga, Kálí, Hekaté, Smrtka - černá barva).

V nevědomí muže často archetyp matky splývá s animou.




Potenciálně pozitivní i negativní aspekty: vlastní matka, babička (Babička Boženy Němcové); tchýně, chůva, pramáti lidstva Eva, Matka Boží, mladá matka - panna (Koré), Sofia (mateřská milenka), moudrá kněžka Sibyla (V Čechách Libuše); nebeský Jeruzalém - cíl spásy, království Boží, ráj; církev, univerzita (alma mater), město, půda, nebe, země, les, moře, stojaté vody nebo bažina (stahuje a pohlcuje); hmota, podsvětí, luna (růst = dívka v rozpuku, úplněk = zralá žena v plnosti života a tvarů, ubývání = usychající stařena); místa porodu a plození: jeskyně, skála, pramen, hluboká studna, pole, zahrada, nádoba, květina (růže, lotos); děloha: díra, nora, pec, hrnec, cokoli dutého; zvířata: kráva, zajíc a jakékoli člověku pomáhající zvíře; kruhová mandala, roh hojnosti.

Dnešní roh hojnosti supluje mateřská náruč supermarketů - pozemského ráje v horizontální poloze (oproti gotické vertikále odkazující k transcendenci.) Konzumní kultura je rozšířením tohoto principu na celou společnost "dětí, které se nemohou odtrhnout od mateřského prsu, ukolébáni ve sladké dřímotě". V roli dítěte se nachází profesor, který se nemůže odtrhnout od své almy mater. Zúžením potenciálně moudrého archetypu matky je ryze materialistické pojetí skutečnosti, které zakrývá obzory daleko širší. I Bilbo Pytlík musel jednoho dne opustit svou pohodlnou, jistotu a výživu poskytující hobití noru, aby se vydal na Cestu, která vede dál a dál, přes hory a pohoří... která vede Tam a zase Zpět. Říká se, že se nebojíme neznáma, ale máme strach opustit to, co důvěrně známe. Překonání tohoto strachu je počátekem hrdinovy cesty. Co potkal Bilbo na nejzazším konci své cesty? DRAKA střežícího poklad (hmotu), na němž VELMI LPÍ. Drak (zvláště když žije vnitru HORY, z které vytéká PRAMEN) je samozřejmě nejtypičtějším zobrazením archetypu matky v celé jeho kráse, lstivé inteligenci a nebezpečenství.


kálí

Ambivalentní aspekty: bohyně osudu (súdičky). Ambivalenci archetypu matky lze vyjádřit slovy "milující a strašná" (viz. Galadriel v Pánu Prstenů); indická Kálí (kala znamená čas, její náhrdelník lebek se může kdykoli změnit v náhrdelník z chryzantém, je ztělesněním prapůvodního života, který nezná naše zjemnělé rozlišování dobra a zla, který nezná žádnou etiketu; smrt je návratem v její všeplodící lůno; bohyně času, života a smrti, v jedné ruce drží misku s jídlem, v druhé meč, třetí rukou nás zve k sobě a ve čtvrté svírá useklou lidskou hlavu). Její obdoby jsou Baba Jaga nebo balijská bohyně Rangda. V Egyptě najdeme bohyni Hathor, jejíž jméno znamená "ta se dvěma tvářemi" - tedy i Egypťané si byli velmi dobře vědomi děsivé dvojznačnosti Velké matky. Kromě symbolů krávy (vyživující mateřství) a Mléčné dráhy (galaktické měřítko překračující vše osobní a lidské, nekonečno, z něhož nás mrazí) bývá zobrazována s kruhem na hlavě mezi dvěma rohy, který jakoby říkal: "pomněme, že život a smrt, vznikání a zanikání jedno jsou." Archeologové, neznalí psychologických aspektů mytologie, si to však vysvětlují jako symboliku posmrtného života. Sup na hlavě mateřské bohyně odkazuje k tomu, jak končívá vše živoucí a tělesné a jak efektivně je to opět recyklováno. Také ale symbolizuje, stejně jako zuby a vyplazený jazyk Kálí, věčný, neukojitelný hlad Velké bohyně, zobák a chřtán, v němž skončí vše živé. V pravé ruce svírá Hathor klíč k tajemství života/smrti.


hathor

Velká bohyně jako Baba Jaga může být rozverná (pro což Egypťané nemeli příliš pochopení) a klást tajemné hádanky. Kuří nožka její chaloupky představuje spojení s hadími, chladnými a dravčími prapočátky života, z nichž nás, nebohé a přítulné savce, mrazí. Dveře chaloupky jsou stále obráceny do hloubi lesa: do podsvětí. Proto Ivan v Mrazíkovi trvá na tom, aby se chaloupka obrátila k němu, ke světlu vědomí. Její chaloupka bývá obklopena plotem z kostí a lebek napíchlých na kůly. Její hmoždíř symbolizuje neúčastný a z pohledu lidského mláděte až krutý vztah ke všemu stvořenému a složenému, které zákonitě podléhá zániku a rozkladu. Zrna obilí v hmoždýři symbolizují smrt duše, která neprošla znovuzrozením (nevyklíčila ve strom), ale podlehla zániku. Symbolika obilných semen se objevovala i v eleusinských mysteriích. Hmoždíř je pomyslným klínem bohyně Démétér, kam padají všichni mrtví. Setkává-li se hrdina s Babou Jagou, sestupuje do podsvětí o něco dříve, než by ho byla čekala, a proto bývá nerudná. Nutnost sestupu se nazývá katabasis. Sestupuje se za účelem zahojení starých ran. Nikdo nezaručí, že se hrdina vrátí zpět; může být semlet a rozdrcen. Jeho hmota poslouží vzniku nové hmoty.


čarodějnice

Tomas Tranströmer popisuje náladu v podsvětí takto: "Nápoj, který šumí v prázdných sklenicích. Zesilovač, který zesiluje ticho. Cesta po každém kroku ještě delší. Kniha čitelná pouze v noci."
Přírodní metaforou Kálí je je vichřice, erupce sopky, rozbouřená řeka, tsunami, záplava, která smete vše a neohlíží se na jednotlivce. Je to mocnost (božství) ohromné energie, kterou můžeme skrze naši kulturní podmíněnost vnímat s odporem, ale kdesi v hloubi tušíme, jak jsme vůči ní maličcí a bezmocní. Člověk, který si spojuje archetyp matky výhradně s Věstonickou venuší může být překvapen, když mu voda odnese barák a mocná příroda otřese jeho zažitými jistotami.

Proč se dětem vypráví pohádky o Babě Jaze? Aby se probudili z iluze, že matka, poskytující potravu, tu bude věčně. (Robert Bly: Král Panna, s.49)

Připomínání "plnokrevných" obrazů Velké matky, Kálí nebo Baby Jagy má ve skutečnosti přínosný dopad: nelpět na ničem příliš - pokud vše, věci, lidé okolo nás, i my sami podléhá nemilosrdnému rozkladu a zániku, který je tak zákonitý jako je zrození a růst. Nepříjmání této skutečnosti a pohled na sterilizované obrazy prapůvodního mateřství zbavné jejich divoké ambivalence vedou naopak k dětinskému lpění na jistotách materiálního světa.


Jestliže lidé pouze přežívají,
neboří jen svůj dům,
ale vypalují svět.

(Rúmí)


Nezapomeňme, že Kálí tančí extatický tanec. Zříkáme-li se temné ambivalence a iracionality života/smrti, zříkáme se i veškeré extáze. Náš sestup do podsvětí může pomalu začít sám od sebe a nehrdinsky: v podobě deprese.


Zde se nám Galadriel ukáže i ze své "stinné stránky"...




Negativní aspekty
: čarodějince, drak, velká ryba, had (to, co svírá a pohlcuje); hrob, sarkofág, vodní hlubina, smrt, noční můra; Lilith (na obrázku dole). V pohádkách je negativní aspekt matky vyjádřen nepřítomnou nebo nevlastní matkou, macechou. V české kultuře: polednice J. K. Erbena (reaktivní výtvor "příliš milující" matky). Matka, jež svou láskou dítě zadusí; přespříliš ochraňující láska matky, obracející se v nevědomé přání zlého.


lilith

V abnormálních představách se archetyp matky zobrazuje jako zvíře, čarodějnice, strašidlo, lidožroutka nebo hermafrodit.


Ivan Bilbin: Baba jaga


Ve středověku byl vlivem křesťanské ideologie obraz archetypu matky rozštěpen. Přehnaným zdůrazňováním ženské cudnosti, pannenství a svatosti byly živelnější (chtonické) části obrazu vytěsněny do nevědomí, protože byly považovány za nemorální a nepřijatelné. Křesťanská kultura západního světa nedokázala udržet v obrazu Boží Matky celou ambivalenci živelného archetypu, jako tomu bylo u i indické Kálí nebo slovanské Baby Jagy. Vytěsněná, nevědomá stránka archetypu matky probouzela v mužích strach z "tajemného a nepoznatelného" ženského pohlaví, na které si muži vytěsněné obsahy obrazu matky projikovali. Svého strachu z "děsivého neznáma" se zbavovali "kladivem na čarodějince" a poklekáním před oltářem Panny Marie.

Zde vidíme, jak mocnou hybnou silou archetypy kolektivního nevědomí mohou být a že neztrácejí svou působnost, jsou-li kulturou vytěsňovány. Naopak. Co je vytěsněno, stává se daleko mocnější, protože jeho vliv je mimo naši kontrolu: vytěsněné pak ovládá nás.

Ženská emancipace a feminismus se do určité míry tyto "živelné a divoké" rysy ženskosti opět snaží pozvednout na vědomou úroveň, protože chápou, že je-li žena těchto rysů zbavena, stává se poddajnou a závislou ve vztahu k mužům. Znovu-nalézání ztracené divokosti a nespoutanosti může být pro ženu hlavním tématem její individuace, cestě k celosti, jak o tom pojednává Clarissa Pinkola Estés v knize Ženy, které běhaly s vlky.

A nakonec tajemství, které může pomoci osvobodit ženskou duši: "Stařena v ženě je tou částí její psýché, kterou necharakterizuje žádný vztah a která není vázána žádným svazkem." (Marion Woodmannová: Tanec v plamenech)




.

Žádné komentáře: