Květoslav Minařík - Rozhovor s PhDr. Zorou Šubrtovou

Převzatý příspěvěk

Rozhovor s redaktorkou a vydavatelkou díla českého mystika Květoslava Minaříka (1908-1974), "který v mládí do nejhlubších podrobností poznal a sám na sobě uskutečnil nejvyšší duchovní a mystické ideály Východu, aniž přitom ztratil kontakt s občanským životem. Své zkušenosti potom formuloval jako originální, z knih nevyčtenou duchovní nauku, jež vychází z psychologie a způsobu myšlení současného Evropana." (Canopus)

JJ: Přestože se neustále objevuje velké množství nových autorů, zůstává Květoslav Minařík stálicí a k jeho učení je možno se stále vracet. Vy jste redigování jeho díla zasvětila část svého života. Prozraďte nám prosím, jak jste se k jeho dílu dostala, a případně setkala-li jste se s ním též osobně.

ZŠ: Květoslava Minaříka jsem znala od dětství. Rodiče se s ním seznámili v prvních letech 2. světové války, bylo mi tehdy 11 let. Od té doby ovlivňoval můj život nepřetržitě. Občas se u nás v Turnově objevil, protože se oba rodiče snažili pracovat na sobě podle jeho pokynů. Když v květnu 1945 skončila válka, vrátil se nejprve otec do Jablonce nad Nisou, odkud jsme museli uprchnout hned v září 1938 po Mnichovu, kdy nacisté začali se zabíráním tzv. Sudet. Začal tam znovu budovat svůj válkou přerušený vývoz bižuterie, na podzim jsme se vrátili všichni. Rodina Minaříkova přišla koncem války při bombardování Pardubic o všechno a neměla kde žít. V Jablonci však bylo po odsunu Němců možno získat ubytování bez problémů, proto můj otec panu Minaříkovi nabídl zaměstnání v účtárně svého podniku a Minaříkovi se přestěhovali rovněž do Jablonce. Moje matka pak byla první, kdo v plném rozsahu pochopil a uskutečnil jeho nauku. V našem jabloneckém bytě se scházívali jeho žáci a mne nikdo nevyháněl, když jsem tiše seděla v koutku a naslouchala. Sice jsem nevěděla jak, ale od dětství jsem pokládala za samozřejmé, že budu následovat vzor své matky.

Když jsem počátkem 50. let od KM (smím nadále používat tuto zkratku?) dostávala k přečtení to, co právě psal, a mívala jsem námitky proti některým příliš dlouhým souvětím, která se mi zdála málo srozumitelná (vystudovala jsem jako jeden z oborů češtinu), zkoušela jsem je někdy a ne vždy se zdarem rozplést. Některé moje námitky přijímal a na to jsem byla velice hrdá, jindy jsem nepochopila dobře smysl sdělení a pak je nepřijal. Tak jsem se, aniž jsem to tušila, postupně připravovala na svou budoucí úlohu. V 60. letech mi totiž písemně daroval všechna svá díla s přáním, abych je vydala, pokud to bude možné. Slíbila jsem mu, že se o to pokusím, a slib jsem dodržela. Už v letech osmdesátých jsem se pokoušela něco vydat v zahraničí, když to zde kvůli komunismu bylo nemožné, ale to by byla dlouhá historie - Přímou Stezku pro nás vydali Škvoreckých v Kanadě roku 1988. U nás jsme zadali první knihu do tisku hned v únoru 1990 a od té doby se podařilo vydat až na několik drobností celé jeho dílo.

V posledních 11 letech svého života (1963 - 1974) KM dokonce žil vedle mé matky a mne v jedné domácnosti.

JJ: Bezpříčinná radostivost - to je téma, které se jako zlatá nit vine Minaříkovým dílem. Je to opravdu klíč k řešení a bič na světskou žádostivost?

ZŠ: Je to dokonce zlatý klíč! Proto KM využil první příležitosti, která se mu naskytla od doby, kdy vydal svou první knihu, Přímou Stezku, a nazval poslední článek, který směl zveřejnit v r. 1969 v deníku Lidová demokracie "Jóga pro všechny". Po třiceti letech zkušeností, jak zájemci o duchovní zdokonalení reagují, navrhuje začít zdánlivě od konce: nebudeme sedět v pozici proto, abychom se stali šťastnými; budeme se učit být šťastní, abychom byli schopní klidně sedět. Říká doslova: "Jen šťastný člověk je schopen se soustřeďovat tak, jak to jóga přikazuje." Proč? Protože člověk, který v sobě dokáže znovu a znovu budit radost bez příčiny, až se stane jeho trvalým duševním prostředím, přestane podléhat náladám, ovládá se. Jinak by to nedokázal. A šťastný člověk je spokojen, neubližuje, nezávidí atd., dokáže se snadněji přenést přes každodenní nesnáze i neštěstí, neztrácí hlavu, je optimista. To je cesta k vnitřní svobodě. A pokud jde o ten bič na světskou žádostivost: šťastný člověk má málo potřeb, vždyť to nejdůležitější nosí v sobě. Radostivost postupně zeslabí jak žádosti, tak záporné vlastnosti, ale nejde na ně s bičem. Odumřou, uschnou docela nepozorovaně samy.

JJ: Květoslav Minařík byl za své názory též perzekvován. Myslíte, že možnost duchovního vývoje je omezována vnějšími (politickými) podmínkami nebo že každý národ má takovou vládu, jakou si "zaslouží" a vše je tak vlastně v pořádku?

ZŠ: Vnější podmínky člověka omezují především zevně, ale vnitřní vývoj nemohou ani urychlit ani zarazit, když se člověk skutečně chce vyvíjet a vynaloží tomu odpovídající úsilí. Na vnější podmínky by se nikdo neměl vymlouvat; kdo skutečně chce, ten může i v nepříznivé situaci, kdo se nechce namáhat, nebude se kladně vyvíjet ani v té nejpříznivější. - Jistěže má každý národ takovou vládu, jakou si vysloužil svou dlouhodobou orientací, současnost je výsledkem minulosti. Z tohoto hlediska je to v pořádku. Ale vůbec to neznamená, že by ten, komu se současné společenské klima nelíbí, neměl začít sám u sebe tím, že bude kolem sebe šířit pohodu, laskavost, ochotu pomáhat - tím přispěje svou troškou aby společnost nabírala žádoucí kurs.

JJ: Zaujala mne úvaha o citu jako spíše negativním a hlavně na vědomí nezávislém projevu těla, kterému bychom se v každém případě neměli příliš podvolovat. Myslíte, že jsem Minaříkovu myšlenku pochopil správně (blíže viz str. 86 "Jóga v životě současného člověka")?

ZŠ: Ano, tím slovem nepodvolovat jste to vyjádřil přesně. Člověk, který se svým hnutím, pocitům, citům podvoluje, je vlastně jejich otrokem. Většinou to funguje tak, že lidé napřed spontánně zareagují a teprve po činu si svou reakci uvědomí. Pokud se někdo naučí své vjemy i reakce na ně vnímat a pokud možno bez vzrušení, neosobně je analyzuje, začne pomalu získávat přehled o tom, co jím doposud hýbalo. Pak se může čím dál častěji vyvarovat nerozvážných činů, nedat se k nim vyprovokovat, reagovat po úvaze. Vnitřní i vnější konflikty se zmírní, některé i vymizí a zjistí, že se mu žije lépe. K. Minaříkovi jde právě o ten odstup a analýzu citů, ne jejich potlačování. O jejich usměrňování tím směrem, který je žádoucí, tj. k radosti, vyrovnanosti bez výkyvů, čili k tomu, co buddhisté nazývají rovnodušnost.

JJ: Co je v přípravě pro vykročení na duchovní stezku nejdůležitější? Ukázněnost?

ZŠ: Soustavné sebepozorování! To se ovšem neobejde bez kázně a bdělosti, jak jsme si jinými slovy řekli v minulé otázce. Člověk, který je trvale zaměřen pozorností na to, co se děje mimo něho, se nechá vláčet pocity, city, chutěmi a nechutěmi atd., je snadno manipulovatelný, je hříčkou pro psychologický nátlak reklamy, momentální nálady davu. Ale být jenom ponořen sám do sebe a nevěnovat pozornost okolí také není v pořádku. Sice bychom se měli stále pozorovat, jak na nás co působí a co to v nás budí, ale zároveň pozorně vnímat i svoje okolí. Jen tak si zachováme žádoucí rovnováhu. Když pozorně vnímáme sebe i okolí, dozvíme se, jak nás okolí přijímá, co mu na nás případně vadí nebo vyhovuje a podle toho můžeme - opět vědomě - reagovat. O takovém mystiku, který byl hrdý na to, že vnímá jenom sebe a o nic kolem se nestará, říkal KM rád, že "je do sebe zahloupán". Měl totiž velký smysl pro humor a rád si takto hrál se slovy. Takže ti, kteří byli podle něho jenom "zahloupáni" do sebe a na své okolí nebrali ohled, často ani nevnímali, jak svou orientací jen na sebe zraňují své nejbližší, nebo si svou nepozorností způsobili zbytečné životní komplikace. Opět tady jde o vyváženost obou směrů, přičemž základem je to buddhistické pozorování sebe, počínaje každým pohybem těla až po analýzu pocitů, nápadů, myšlenek.

JJ: Hezké doporučení, se kterým do velké míry souhlasím, je chovat se tak, abychom se za své činy nemuseli stydět, ať o nich budeme mluvit před kýmkoli. Bude ale svět a život člověka i bez takovýchto činů dostatečně rozmanitý?

ZŠ: Určitě ano! Ten, kdo se namáhá soustavně sledovat své činy a snaží se, aby se za žádný nemusel stydět, brzy začne vnímat i podněty k nim a začne zjišťovat, co všechno s ním cloumá a že měl v mnohém o sobě neopodstatněně dobré mínění. Má neustále práci s tím, aby odstraňoval to, co shledává jako nedobré, takže vůbec nemá čas se nudit. Kromě toho se ostatní lidé kolem něho budou dostatečně starat, aby mu dodávali podněty k sebeovládání. On pak bude mít tolik práce takové podněty zpracovat, že se mu patrně bude svět zdát až příliš rozmanitý pro jeho nově vznikající vkus.

JJ: Ještě předchozí otázku trochu rozvinu. Co je lepší: vzrušení nebo unylost; "ženy, víno, zpěv" nebo nicnedělání a přemýšlení o "nesmrtelnosti chrousta"; odstředivost nebo dostředivost? Otázka zní pravděpodobně mírně zmateně, ale myslím ji úplně vážně.

ZŠ: I moje odpověď bude úplně vážná: dostředivost, ale ne ve smyslu přemítání o nesmrtelnosti chrousta, ale vědomé myšlení. K němu vede dlouhá cesta přes sebepozorování, o kterém jsme už mluvili a které vede k noření se myslí do sebe sama. K odstředivosti jsme přece vedeni celým naším společenským prostředím, výchovou ve škole i v rodině, reklamou, všemi druhy zábavy - tím vším jsme školeni, abychom se zajímali jen o to, co je mimo nás, ne v nás. Abychom vyhledávali vzrušení za každou cenu a nemusí to být vždycky jen víno, ženy, zpěv, slouží tomu často i sporty. Každý si vybírá to, k čemu svou povahou tíhne. Jenže nicnedělání je ještě horší, to vede k tělesnému i duševnímu rozkladu, malátnosti, neschopnosti. Mnozí se přitom cítí náramně dobře a svoji hnilobu si přejmenovávají na duchovní cestu, mystično. Takže je to složité. Bezpečná cesta z obou extrémů - přehnané nečinnosti tělesné nebo duševní nebo obojí stejně jako přehnané činnosti obojího typu - vede přes uvědomělou, kontrolovanou činnost. Každý, ať je plný sil a mladý, nebo vyčerpaný, nemocný, starý, může být a měl by být nějakým způsobem činný až do svého posledního dechu. I nemocný stařec může být činný bdělým myšlením. A kdo se přitom nesobecky zaměřuje na to, aby byl nějak užitečný, i když třeba jen pohodou, kterou kolem sebe šíří a trvalým přáním všeho dobrého všem bytostem, jde vlastně dobrou duchovní cestou svého druhu. Nebudu to raději rozvádět dál, abych nebyla příliš rozvláčná, jen bych ještě ráda dodala, že je vždycky dobré být pokud možno oboustranně činný, tělesně i duševně, a že ten požadavek neustávající činnosti neznamená, že si člověk nemá chvíli oddechnout, když je třeba vyrovnávat následky příliš vypjatého úsilí.

JJ: Nemoci pronásledující mystika. Je to věc, kterou bychom se měli zabývat?

ZŠ: Na to je také těžké stručně odpovědět, ale pokusím se. Těžké, dlouhotrvající a hlavně bolestivé nemoci dovedou i úspěšného mystika srážet z výšin ducha. Nemoci, které si mystik způsobil sám nevhodnou životosprávou i nemoci vyplývající z jeho vrozených dispozic - jinak řečeno z jeho karmických předpokladů, je možné mírnit odpovídajícím způsobem života a samozřejmě je třeba je také léčit, pokud je to možné. Dlouhodobé bolesti jsou nejhorší tím, že až na dno vyčerpávají schopnost se bez příčiny radovat a právě taková radost pomáhá je snadněji nést. Pokud je možné je nějak zmírnit bez oslabení bdělosti, je nerozumné takové úlevy nevyužít. Bohužel se většina lidí vlivem nesolidních pramenů domnívá, že jim duchovní nauky a jóga (nesprávně pochopená) mají pomáhat hlavně ke zdraví, aby byli výkonnější, lépe se dokázali prosadit ve světě, dlouho žili a mohli si užívat. Když se dají třeba v dobré víře nachytat nesvědomitými sliby něčeho podobného, často po prvním zdánlivém oživení vyčerpají organismus doporučenými cvičeními ještě rychleji, než kdyby zůstali při svém dřívějším způsobu života. Vinu potom hledají ne v sobě, ale v duchovních naukách.

JJ: Co zařadit do denního programu, rozhodneme-li se "vykročit na stezku"? Může adept třeba začít studovat nějakou knihu (kterou nejlépe) nebo cvičit či si připomínat nějaké myšlenky?

ZŠ: V každém případě nejdřív sebepozorování, aby si mohl ujasnit, co vlastně hledá, kam by rád zamířil. To ovšem nezjistí ani za den ani za týden, ale v každém případě by si měl každý den vyhradit klidnou chvilku, kdy se pokusí shrnout, co na sobě dnes pozoroval a jak na to reagoval, co se mu líbí nebo nelíbí. Pokud při tom nějaký čas vydrží a má pocit, že by pro něho mohla být vhodná právě nauka Květoslava Minaříka, měl by ji začít studovat, než se rozhodne, že po této cestě půjde. Potom by měl vytrvat tak dlouho, dokud nezjistí, že mu úsilí jít zvolenou cestou přináší výsledky a že je to pro něho ta pravá cesta, nebo naopak že touto cestou jít nechce. To ani při poctivém a správně pojatém úsilí nezjistí ani za měsíc ani za několik měsíců. Týká se to každé nauky! Rozhodně by se nikdo neměl každý měsíc nebo půlrok či rok vrhat na něco jiného, co ho právě zaujme, protože by tak třeba celý život pobíhal v kruhu na místě.

Jestliže se někdo rozhodne pro nauku Květoslava Minaříka, najde pokyny formulované velmi srozumitelně i pro začátečníky spíš v jeho krátkých pracích, např. Jóga v životě současného člověka1 nebo Drahokamy, než ve velkých spisech. Ale to záleží zcela na něm, co si pro sebe vybere.

Komu tato nauka nevyhovuje, měl by se nejspíš obrátit na původní buddhistické nebo křesťanské autory a s rozvahou volit. Všechny dobré nauky totiž mají stejné počáteční požadavky, které vedou k přebudování bytosti tím, co křesťané nazývají spásná mravnost. Když se její pomocí člověk dokonale ovládne, ať už k tomu dospěl kteroukoli cestou, teprve pak je schopen opravdu svobodně volit další postup. A k tomu bych přála všem mnoho zdaru.

JJ: Dokázala byste nám přiblížit, proč je v Minaříkových knihách zdůrazňováno soustřeďování především do nohou a ne do jiných částí těla nebo na objekty mimo tělo?

ZŠ: Není to jednoduché, ale zkusím to alespoň přiblížit. KM doporučuje soustřeďovat se pouze do nohou, tj. na žádné jiné místo v těle nebo mimo tělo. Reaguje tak na evropský způsob života, stav naší civilizace a společnosti v druhé polovině dvacátého století, který se v současnosti ještě prohloubil. Na této planetě zbylo jen velmi málo míst, kde je klid. Není tedy skoro kam se uchýlit, aby mohl člověk jako za starých časů v klidu rozjímat a pracovat na sobě. Také se nenajde nikdo, kdo by ho přitom zásoboval vším potřebným pro život. Místo toho musíme po celý produktivní věk denně na mnoho hodin odejít a pracovat obklopeni lidmi, kteří jen v mizivém procentu mají zájem nořit se do sebe a hledat duchovní dokonalost. Pokud i přesto začneme na sobě pracovat některou ze skvělých starých metod, které se zaměřovaly na soustřeďování do tzv. čaker, ale vyžadovaly odloučení, samotu, dohled duchovního učitele, a podaří-li se nám s něčím v sobě takzvaně pohnout, přinese to nepříjemné až zhoubné důsledky. Lidé, s nimiž se i mystici musí denně na pracovištích i mimo ně stýkat, zareagují docela podvědomě a rovněž z podvědomých pohnutek se jim snaží uškodit, protože nesnášejí prostředí, jaké s sebou (také nevědomky) takoví mystici přinášejí. V průběhu desetiletí, kdy jsem viděla vývoj mnoha takových duchovních snaživců, jsem ve všech případech musela pozorovat i nesnáze, do nichž se takto dostávali. Často dokonce přišli o existenci a trpěli tím nejen oni, ale i jejich rodiny. Způsobili si to tím, že bez ohledu na to, že nemohou dodržet základní podmínky, kladené např. starými jógickými předpisy, aktivovali svým úsilím energii ukrytou v některém tzv. psychicko-energetickém duchovním centru.

Zato neztroskotal nikdo z těch, kdo veškerou svou pozornost trvale zaměřovali do nohou, hlavně do jejich spodní části. Spolu s neurologem doc. Bajerem, který touto cestou prorazil jako první, to KM formuloval tak, že vědomím ponořeným do nohou se tato místa prosvětlí a vzbudí se v nich tzv. indiferentní energie, která při dostatečně dlouho a dostatečně intenzivně upínané bdělé pozornosti (doprovázené pozvedáním mysli) začne stoupat, postupně proniká všemi centry známými pod jménem čakry a žádoucím způsobem proměňuje bytost, aniž vzbudí reakce, popisované jako průvodní jevy v pravých jógových pramenech, a hlavně aniž dráždí okolí. Úspěšný mystik navenek působí jako docela obyčejný běžný občan. Zdánlivě nijak nevybočuje z řady, plní své pracovní povinnosti, na povrchu žije jako ostatní až na to, že bývá nápadně laskavý, nekonfliktní a stává se útočištěm těch, kdo si s něčím v životě nevědí rady. Sám KM takto navenek působil také, na vesničce, kde strávil poslední léta svého života, vypadal jako obyčejný strejc, který docela rád žertoval i v tehdy obvyklých nekonečných frontách v místní samoobsluze. Nikdo netušil, že si tím vytvářel snesitelnější prostředí, takže se fronta neskládala z lidí nasupených, ale dobře naladěných.

JJ: Myslíte, že je dobrým průvodcem i nějaká hudba? Třeba zpěv tibetských mnichů, mantra Óm či jiná meditační hudba?

ZŠ: Pokud má někdo závažné potíže setřást ze sebe každodenní nános, který si přinese po práci domů, a pokud mu právě tichá recitace manter nebo duchovní hudba pomůže se ho rychleji zbavit, nechť ji použije, ale jen velmi krátce, než se mu podaří zbavit se vnějších vlivů. Jinak hudba nebo mantry přestanou mít stimulující účinek a bude to zase jen rámus svého druhu, jaký ho jinak provází všude. Osobně dávám přednost tichu, ale to je úplně individuální.

JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

ZŠ: Děkuji za trpělivé naslouchání!



Zpravodaj 5/08

Žádné komentáře: