Černá a bílá: dvě tváře Boha

O nemrtvých, orgasmu a živé vodě



Chcete-li, můžete následující esej brát jako myšlenkovou hru, jednoduchý intuitivní koncept, o kterém můžete libovovolně přemýšlet. Uvidíte, že když o tomto tématu začnete hovořit se svými přáteli, velmi rychle vám porozumí. Možná, že jste viděli film Černá labuť, a pak vám bude velmi rychle jasné, o čem mluvím. V prvé řadě ale předesílám, že nebudeme řešit otázku dobra a zla.

Představme si život jako souhru dvou protikladných sil: jedna život utváří, druhá jej chrání. Tu sílu, která život dává, nazveme bílou, tu, která jej má ochraňovat, jako černou. I když se může zdát, že se jedná o pouhou mentální hříčku, budete-li pozorovat "vyzařování" lidí kolem sebe, možná zjistíte, že toto označení není náhodné (bílá světlo více vyzařuje, černá pohlcuje).

Bílá jedním slovem: blažené Ano celou bytostí. Černá - jedním slovem NE! - plnou silou draka spícího v našem solar plexu.

V životě potřebujeme oba druhy síly: černou (destruktivní, obrannou, uzavírající) i bílou (kreativní, životadárnou, otevírající). Mnozí z nás dokážeme v různé míře a v různách situacích používat obě. Nejsilnější jsme tehdy, jsme-li široce rozkročeni do bílé i černé dimenze a dovolujeme těmto energiím tančit beze strachu. Problém nastává, když si pod tlakem životních zkušeností k jedné z těchto sil zatarasíme cestu, zablokujeme její přítok, vytěsníme ji, nevidíme ji. V takovém případě nás život bude tlačit k přijetí vytěsněného protikladu, aby obnovil naše celistvé chápání a příjmání přirozeného životního toku.

Pokusíme se vylíčit, k čemu dochází, když člověk žije jen jednu z obou polarit.

Člověk, který vytěsnil ze svého života bílou energii, pravděpodobně ve svém životním příběhu narazil na to, že důvěřovat se nevyplácí, a proto je třeba se v prvé řadě chránit, ubránit, stáhnout se, a v případně nebezpečí zaútočit, někdy dokonce pro jistotu zaútočit jako první. Identifikuje se s pozicí síly, je pro něj problém dát najevo svou zranitelnost, citlivost, vnímá svět jako ohrožující, nehostinné místo, v němž jde o to v prvé řadě přežít. Černá nám dává sílu přežít, ale bez bílé není možné naplnit náš život plnohodnotným obsahem. Černá bez bílé je jako bezpečná schránka, skořápka plodu bez sladké šťávy uvnitř. Stejně tak se člověku bez bílé energie zdá (ačkoliv se tím navenek nemusí chlubit - i když mezi "černými" najdeme naopak i věčné stěžovatele -) jakoby jeho život neměl žádný smysl (a díky tomu nemá o co opřít svůj vnitřní pocit hodnoty a sebedůvěry). Většinou není schopen přemýšlet o své budoucnosti, tvořit svou budoucnost, tvořit vize, svěží, energizující sny - protože svět pojímá jako místo, kde činit něco takového je dopředu odsouzeno k zániku (jako stavět hrady na písku: ano, něčemu tak dětinskému se lze akorát tak hořce vysmát), a proto se o to raději ani nepokouší, lépe řečeno, není k tomu schopen v sobě najít potřebnou (bílou, tvořivou) sílu (protože ona to síla je), energii (a důvěru). Spíše tedy přežívá, ale nežije. Přitom na životě (přes veškeré sebedestruktivní pokusy a tendence) často lpí s nebývalou intenzitou a houževnatostí; jeho síla přezití je nezdolná, takřka nezničitelná. - Jeho vnitřní destruktivita se může projevit např. vyhledáváním riskantních (či různorodě gamblerských či perverzních - nechci klást meze vaší imaginaci) situací (kdy smrt je blízko) - pak alespoň má pocit, že na chvíli žije intenzivně, že je na živu, přináší mu to vzrušení, jež chápe jako "život". (Bjork o tom zpívá: "violently happy").

Metaforou některých exemplářů těchto lidí jsou ve světě filmu zombie (i když jim brokovnicí ustřelíte nohu, kráčí s tupým výrazem dál). Jinou legendární metaforou jsou upíři: někteří lidé odpojení od bílé energie (a možná je jich dokonce většina), jsou schopní zajistit si životní šťávu (jejímž mýtickým obrazem je samozřejmě krev) jedině tak, že jí doslova sají od druhých - od lidí z jejich okolí, kteří naopak vyzařují bílou energii - tím si vlastně dodají určitou dávku "šťávy". (Člověk s převažující bílou energií to ani nemusí postřehnout, anebo si díky tomu dokonce připadá užitečný. - Zase jednou někomu "pomohl".) Tento energetický proces samozřejmě probíhá na nevědomé úrovni, podprahově, např. za určitými komunikačními hrami (někdy se jím říká manipulace).

Nemluvíme samozřejmě o tom, že si někdo řekne, že si zas půjde z někoho "nasát". Někdy stačí být v práci obklopen živými, veselými lidmi. - Na druhou stranu si představte, jaké to je - 10 let pracovat v kanceláři se samými zombiemi. Lze to přežít bez notné dávky černé - obranné energie - kterou se obklopíme jako ochanným štítem? Nebo si představme zahořklou učitelku na základní škole, která se "dobíjí" od dětí - co z těchto dětí zbude, až ze školy odejdou? Zřejmě se přepnou do podobného režimu - aby "přežily").




Zombie i upíry označujeme v hrách na hrdiny a fantasy literatuře jako "nemrtvé". Tento název je přiléhavý. Ne-mrtvý totiž znamená: není dosud mrtvý, ale ani není "živoucí" (I Slavoj Žižek se nad tímto dechebroucím slovním paradoxem kdesi zamýšlel; ve filmech je prý ne-mrtvost vyjadřována pohybem separovaných mechanických objektů, které jakoby obživly - třeba samostatně kráčející střevíce - sakra, jak se dá něco takového zabít?). Nemrtvé je dokonce dosti obtížné zničit, v podstatě přežijí za jakýchkoli okolností; jsou vlastně paradoxně velmi "životaschopní" (asi jako bolševník - máme pochopitelně na mysli onen druh plevele, který nevykořenitelně zaplavil české luhy a háje).

Člověk, odpojený od bílé energie, si tedy většinou bílou dobíjí podprahovými energetickými transakcemi (které výborně popsal Eric Berne v knize Jak si lidé hrají); obvykle zakouší zvláštní slast při vyzařování bílé energie, je jí jakoby uhranut, a svým způsobem jí (trochu bolestně, až kéž bych také) závidí. - Na druhou stranu: "čistá" černá nad "čistou" bílou má vždycky navrch. Je mocnější, radikálnější, bojovnější: bezskrupulózní. Byla to tato síla, díky níž přežili naši předkové, je to tato síla, jíž vděčíme za to, že jsme stále ještě na živu! Černá umožňuje vytyčit kolem sebe pevné energetické hranice, postavit se útoku, nenechat se využívat, hájit své zájmy a svůj prostor. V čistém, integrovaném projevu je to síla bojovníka, válečníka.

Na hluboké úrovni se někteří lidé s vytěsněnou bílou energií cítí jakoby od nich Bůh odvrátil svou tvář; marně vzpomínají, kdy zakusili plný pocit přijetí lásky či boží milosti, která by jejich duši naplnila až po samý kraj poháru (existuje vůbec něco takového?) Přitom po tomto pocitu v hloubi duše touží. Přes jejich ochranné (někdy skepticky - racionalizující) štíty k nim však tato energie nemůže proniknout, impregnovat je (jako vz-duch, "pneuma", duši - vzedmout je). Mohou se cítit zavrženi a setrvávat vůči této síle jakoby v zahořklém vzdoru, který jim dává pocit výlučnosti.

Řekli jsme si, že černá bez bílé přežije, ale nežije. Bílá to má obráceně: bez černé žije, ale nepřežije.

Člověk, odpojený od černé energie, má tendenci nechat se využívat, nabíhat si; působí bezelstně až naivně, čímž může až dojímat. Věří, že všichni lidé jsou dobří. Působí přístupně a otevřeně. Chce pomáhat druhým, obětovat se - ale co čert (ona černá tvář boha) nechtěl - často se to nějak zvrtne - nebo natrefí na lidi, kteří jeho pomoci a "konání dobra" nějak využijí. Ve vhodném prostředí může fungovat velmi dlouho, ale stejně nakonec zjistí, že mu nějak dochází energie, že vyhořel. Lidé, kteří neumí používat svou černou sílu, mají tendenci setrvávat ve vztazích, které pro ně nejsou přínosné. Někdy mají tendenci nevidět (či omlouvat) nedostatky svého partnera a přehlížet podprahové konflikty (bílá důvěřuje a utváří, takže vztahy trvají přespříliš, černá nedůvěřuje a ukončuje, takže vztahy dlouho nevydrží - či raději ani nevznikají). - Potřebujeme umět obojí: dát na správném místě najevo důvěru - a jindy naopak agresi. Energii dlouhodobě s důvěrou investovat (k tomu potřebujeme bílou) - ale umět ji i stáhnout a zaměřit jinam (k tomu potřebujeme černou).

"Bílí" mají problém říkat "ne", jsou-li o něco požádáni. V důsledku toho zjišťují, že se věnují tomu i onomu, a nakonec nemají dost času a energie pro sebe. Na druhou stranu (když jsou na roztrhání) si díky tomu připadají užiteční (i když si na to naoko stěžují - ale nic není tak slastné, jako cítit se potřebný, že?). Po té, co vyhoří, se samozřejmě mohou stát "nemrtvými" (a přejít do druhé polarity - někdy trvale), ale obvykle se po nějaké době zase postaví na nohy a vrhnou svou energii do něčeho nového.

Také se stává, že lidem, kteří vytěsňují černou, se tato energie dává poznat psychosomaticky, jako nejrůznější fyzické obtíže, jež souvisí s destruktivitou obrácenou na vlastní osobu (může sem patřit i rakovina či anorexie).




Černá labuť (2010)


Natalie Portmanová - naše "Bílá labuť" - byla od malička vychována jako "vzorná holčička" upjatou, přísnou matkou, která na ni přenesla své nesplněné baletní ambice. Odpojila se od svých instinktů, aby naplnila matčinu představu o dokonalosti. Ve své bílé "čistotě" ze svého života zcela vytěsnila černý, divoký, hravý, drzý a perverzní aspekt ženskosti (který zde skvěle ztvárňuje její úhlavní rivalka s věčným "ilegálním" nedopalkem v ústech, což asociuje další hru černé a bílé: Vlka a Zajíce z oblíbeného večerníčku). Naštěstí ne tak zcela: v okamžiku, kdy svého sexuálně dotěrného režiséra kousne do jazyku, z ní tento latentní aspekt impulzivně vyhřezne, čímž režiséra konečně přesvědčí: ehm, ano, i ona by mohla být skvělou představitelkou labutě černé. Takto se jí pozvolna otevírá cesta k transformaci, k integraci děsivé černé síly. - Nerad bych se zde pouštěl na tenký led, ale zdá se, že ať už bílá či černá vytěsněná polarita souvisí u žen, řekněme, s obtížnějším přístupem k bezvýhradnému vzdání se kontroly na té nejhlubší úrovni, a tedy i orgasmu; jakoby orgasmus vyžadoval uvolněnou souhru obou sil; snad i to je zde bezděčně hledáno. -- Proto režisér - v rámci osvojení náročné a ambivalentní baletní role - moudře radí Bílé labuti alespoň masturbaci - ale co čert (ona bílá tvář boha) nechtěl: vtrhne do toho v nejlepším její matka (!) -- A ještě nakonec jednu drzou poznámku k tomuto tématu: Bílá si pro to nejde, Černá k tomu nikoho nepotřebuje.

Takto jsme si naznačili, jak se bílá přibližuje k zapovězené černé. Jak je tomu v opačném případě?

Obrácení "černé v bílou" skvěle ztvárnil Robert de Niro ve filmu Mise (The Mission, s překrásnou hudbou Ennia Morriconiho) - nemilosrdný zabiják, žoldák, otrokář, který nad vodopády loví indiány - jednoho krásného dne zjistí, že jeho milovaná v době jeho nepřítomnosti oblažuje svou láskou nikoli jeho, ale jeho mladšího bratra. V záchvatu hněvu bratra v souboji zabije. Jeho život ztratí smysl, proklíná svůj neuvážený čin, utápí se v hořkosti, ukrývá se světu. Přijme však výzvu Jeremy Ironse - jezuitského kněze, aby se, má-li dost odvahy, pokusil učinit pokání. S nákladem svých brnění, mečů a štítů se s jezuitskými bratry měsíce vleče pralesem, aby nalezl na konci cesty odpuštění, které mu může poskytnout jedině jeho vlastní duše, ve správný okamžik a na správném místě, který dopředu nemůže znát. Jedná se o jednu z nejpůsobivějších scén proměny, obrácení na filmovém plátně. Jeho oči prolomí průval slz - a v tom okamžiku se i v srdcích indiánů - kteří v něm pochopitelně rozeznají někdejšího vraha svých soukmenovců a chtějí ho zabít, cosi uvolní také a dají se do smíchu, když tohoto muže uvidí plakat. Stane se pak jedním z nich - v ráji Nového světa. Obrátí svou polaritu do bílé natolik, že odmítá vzít do ruky oštěp a zabít divoké prase, i když si tím vyslouží pohrdání indiánů. Ne však na dlouho. V závěru filmu, kdy portugalští vojáci zaútočí na misii, navzdory vyčítavému pohledu "bílého" jezovity Jeremy Ironse, se zřekne řádu, jemuž přísahal věrnost, vytáhne z řeky staré zbraně, své staré břímě, a rozhodne se misii bránit se zbraní v ruce - rozhodne se bojovat za ty, ke kterým jej váže láska. (Zatímco "pravověrně bílý" Irons kráčí hořící misí s křížem v ruce v čele průvodu za zpěvu chórů). Můžeme zde vidět příběh černé síly, která se v určitém okamžiku hlubokého pokání a odpuštění (sobě samému), obrátí v opačnou polaritu bílé, aby nakonec, v rozhodující okamžik našla opět spojení s "černou" minulostí a obě síly se slily v jednu.



Mise (1986)


Hegel tento paradoxní oblouk vývoje ducha vyjádřil takto: nejprve A; pak B, které je negací A; a nakonec C, které je negací B, ale není to ani A - je to nová kvalita.

Nebo Gandalf z Pána prstenů: Nejprve má přízvisko "šedý", po té se utká se svým stínem, svým temným Já - Balrogem - padá do propasti (k oné proměně zřejmě třeba klesnout na samé dno, kde nejde již jíti níže), přemůže Balroga, projde smrtí a znovuzrozením a vrátí se z věčnosti jako nová bytost - Gandalf "bílý": nyní má k dispozici plnou polaritu bílé i černé, jeho síla neskutečně vzroste. (Řekli jsme si, že černá přemůže bílou - resp. ji zničí, destruuje. Nicméně integrita černé a bílé - ano je to banální - zase naopak přemůže jakoukoli černou).

Domnívám se, že v pohádkách je černá a bílá vyjadřována metaforou o živé a mrtvé vodě. (Vždycky jsem se divil, na co že je potřeba ta mrtvá voda?) Mrtvá voda, pokud vím, zcelovala oddělené údy těla zpět k sobě (viz Slavoj Žižek výše), kdežto živá voda vdechla mrtvému tělu zpět život. Ono rozčtvrcené tělo bylo totiž zřejmě ne-mrtvé (ani ne živé, ani ne mrtvé.) Nejprve bylo třeba mu "vdechnout smrt" - skutečně nechat zemřít to, co mrákotně, schizofreně, potácivě přežívá. Toto zemření, projití prahem smrti totiž poskytuje tolik potřebou regeneraci, reintegraci (či odražení ode dna). Je vlastně hluboce úlevné. Selsky řečeno, ona mrtvola nebo spíš mršina v nás musí totiž nejprve skutečně chcípnout. Jen tak dojde ke změně struktury, ke změně skupenství, kvality. Jinak budeme lít živou vodu do hnijící mršiny (ať už v nás nebo v druhých), živá voda se vsákne, a až ji budeme skutečně potřebovat, už ji nebudeme mít k dispozici. Smrt je vlastně tak dobrá, tak blahodárná, ale správně zemřít do hlubiny života, abychom ji přijmali a po způsobu Dionýsia z nejhlubší úrovně chválili (tím se posvěcuje veškeré minulé a veškeré budoucí jakoby to byl kruh), tomu se musíme teprve učit.

Téma černé a bílé je nekonečné a chtěl bych ho nechat otevřené. Jistě vás napadne celá řada jiných černých a bílých nitek v předivu zrcadlových vztahů, příběhů a pohádek. Chtěl jsem ještě zmínit houževnatost synů a dcer Izraele, kteří se černou stuhou pásali odpradávna, díky níž přežili nepřežitelné, a ani teď si nenechají nic líbit. Že někteří bílí se pro jistotu tváří jako černí a někteří černí jako bílí. Že oba aspekty životní síly jsou dar, který když nechceme vidět a milovat, tak nás ničí, protože nelze zastavit působení něčeho, co prostě je. Že životu narozdíl od nás nevadí být zvrácený a nelogický (ale on je bohužel a bohudík větší než my). Že všichni dostáváme příležitosti zakoušet sami sebe v poloze černé i bílé, tak jako se míhá hadí tělo přes prachem rozvířenou cestu světel a stínů, jednou zleva doprava a jednou zprava doleva, protože v naší hlubině je Vše, a tato hlubina nehledá mrazivou dokonalost bílého či černého mramoru, ale celistvost proudění, v nímž jsme sami se sebou v souladu, protože tehdy jsme v souladu se vším, co přichází. A dokonce i když v souladu nejsme, tak pak to znamená jen, že jsme právě kvalitně smýkáni ke své Hvězdě, a tedy k souladu ještě hlubšímu.

8 komentářů:

Nik řekl(a)...

Pěkně napsáno.
Myslím, že svými slovy jste vyjádřil určitou část toho odvěkého "boje" dobra se zlem, jangu s jinem, mužství se ženstvím, pozitivního s negativním, atp.
A hlavně se mi líbí, že jste nezapomněl zmínit to, že v základě vlastně nejde o boj, ale o snahu dvou protikladů spolupracovat a dopracovat se k něčemu... třetímu?

Vojtěch Franče řekl(a)...

Ano, to třetí je klíčové.

Jan Gazdik řekl(a)...

Velmi zaujimava uvaha!

Z textu doslova citit ucenie a inspiraciu. Myslim ze tomu rozumiem ale ja mam zvacsa tendenciu vnimam realitu z hladiska bielej. Nevravim ze sila, obrana, vasen, instinkty, hnev a egoismus (cierna) nie su pre cloveka dolezite, len tvrdim, ze ja chapem spomenutu vyrovnanost, balanciu, bipolaritu oboch sil, aj zivotodarnej aj destruktivnej ako dispoziciu bielej - vlastnost dobra. Aj neuroticky ludia, ktori su druhymi posliapani, ovladani a nimi manipulovanimi dokazu cerpat zivotnu silu a uspokojit svoje primarne psychologicke potreby svojou huzevnatostou a oddanostou svojim idealom, prejavit tak uznanie sebe samemu a zbavit sa stale pretrvavajuceho, zakerneho pocitu viny. Aj Gandalf ked zvitazil nad svojim ciernym tienom, z coho cerpal nevidanu silu, sa nevratil ako sachovnicovy - bol biely. Zivotodarna sila ma v urcitom zmysle aj destruktivny, silovy charakter pretoze sa treba branit proti zlym faktorom ktore posobia proti nej. Z dvojice dobro - zlo, si volim dobro pricom to dobro moze byt ,,zle" k tym zlym veciam a tak biela dokaze vzdy bozsky a triumfalne zvitazit nad ciernou, i ked sa vzdy zda, ze cierna je silnejsia ale biela ma vzdy nejake eso v rukave a dokaze zlo vynaliezavostou, vytrvalostou a laskou premoct.

Takto to vidim zmojho uhla pohladu, i ked si myslim ze je pointa a zmysel toho textu rovnaky, len som potreboval prejavit svoje myslienky.

Predpokladam ze ste intuitivni typ...

Inak Psychologia je najzaujimavejsia veda na svete!

Pierre Zajíc řekl(a)...

Nemám slov. Snad jen. Dobrá práce!

Vojtěch Franče řekl(a)...

english version of article: http://truthloveenergy.com/profiles/blogs/black-and-white-the-two-faces-of-god

Leona Bradáčová řekl(a)...

Princip duality nám umožňuje prožít si a důkladně poznat jednotlivé složky "černých" a "bílých" aspektů ve všech rovinách našeho bytí.
Ve chvíli, když si důkladně prostřednictvím vlastní zkušenosti osaháme oba extrémy, dožíváme se do "jednoduchého" poznání, že nejde o to vybrat si z nich jen jeden aspekt(což je pěkná past našeho ega, které nás neúnavně popichuje k Sofiině volbě), ale naším "úkolem" je zřejmě sjednotit je v jeden celistvý princip.
Životů na to padlo jistě nepočítaně, ale kdo by z pohledu věčnosti lpěl na přesném součtu, že... :-)

Děkuji za inspirativní čtení, mám další puzzlík do skládačky.

Vladimír Szakál řekl(a)...

ta soffina volba.. tocim sa ku gnozi :-)))

Michaela Mituníková řekl(a)...

Dobrý deň.

Píšem bakalárku, v ktorej mám spracovať aj problematiku čiernej a bielej.. chcela by som sa opýtať či prednášky pána Brozmana sú aj nejako knižne spracované, resp. či mi viete odporučiť nejaké knihy k tejto problematike, lebo žiaľ nemôžem pracovať so stránkou, ktorá v názve obsahuje blog... Každopádne chválim článok, je to zaujímavé čítanie a vopred ďakujem za odpovede.