Extrovertně intuitivní typ

Intuice obrácená navenek si vybírá ty objekty, jež jsou příslibem nových možností, které otevřou nějaké nové, nepoznané tajemství. Pokud takovouto možnost už neslibují, jsou opouštěny a odhazovány jako nemilá přítěž. Člověka zajímá to, co ho může podnítit a osvobodit, zatímco to, co je už pevně dáno a neslibuje možnost změny a tajemství, je vnímáno jako stereotypní a nudné. Extrovertní intuitivec se tohoto stavu děsí, jakoby to bylo vězení. Stabilní poměry v něm vyvolávají pocity zalknutí.

Tento člověk má jemný čich na to, co klíčí a slibuje budoucnost. Nadšeně se chápe nových projektů a postupů, aby se jich chladnokrevně vzdal, jakmile nedávají tušit další rozvoj. Dokud možnost existuje, dokud tuší "vrátka do jiné dimenze", váže se intuitivec osudovou silou. Jakoby od tohoto okamžiku nežil pro nic jiného. Jakoby našel spásu.

Intuitivec má svou vlastní morálku, jež nevychází ani z rozumu ani z citu, ale z intuice a ochotnému podrobení se její moci. Na okolí příliš nehledí, nebere ohledy na pocity ostatních, stejně jako nebere ohledy na svoje pocity, je-li strhnut intuicí. Proto bývá okolím považován za amorálního dobrodruha.

Volí si rád povolání spojená s nejistotou, rizikem, kde mnohostranně rozvine své schopnosti. Tak je tomu obvykle u mužů. U žen se projeví spíše sociálními schopnostmi. Takové ženy jsou obratné v navazování kontaktů, vyhledávají muže "nabízející možnosti" - ale pro nějakou jinou možnost se ho zase snadno vzdají.

Tento člověk je zdrojem inspirace a nadšení, je zaměřený spíše na lidi než na věci, dokáže vytušit jejich potenciál. Může se však stát, že žije příliš pro druhé, rozdrobuje se, takže plnost života šíří, ale nežije ji. Problém je v tom, že u ničeho dlouho nevydrží. Pole, která osel, nechává sklízet druhým.

Potlačené reálné vjemy (nevědomé vnímání) se manifestují jako zkreslené domněnky o druhých lidech nebo jako tendence neuváženě si vybírat partnera, protože extrovertní intuitivec podlehne archaické vjemové sféře - z toho plyne např. nutkavá vazba na objekt, který je beznadějný.

Tento typ se velmi podobá extrovertnímu percepčnímu typu, protože se neřídí rozumem ani citem, ale vnímáním náhodných možností. Taktéž propadá nevědomému tlaku rozumování a pedanterie a nutkavé snaze po vjemu objektu. Z objekty zachází svévolně: je hrdý na to, že vidí a vnímá věci jinak - po svém - a tak s nimi zachází. Na rozdíl od percepčního typu však vidí "duši" objektu, nejen jeho fasádu. Nevědomé vnímání se projevuje také v podobě hypochondrických myšlenek, fobií a všemožných tělových vjemů.

Percepční i intuitivní extrovertní typ označuje Jung za iracionální: preferují totiž život v jeho nepostižitelnosti a nahodilosti a právě v tom, tvrdí, nalézají lidskost.

Odpovídající typ v typologii MBTI: ENTP (Vizionář) nebo ENFP (Novinář)

Grafologicky: velmi rychlé písmo, pravý sklon, šířka (hl. sekundární šířka), nitka, spojitost, zběžná, naznačená originalita vazeb, vpájení diakritiky, horní zóna; slabší tlak; volnější zacházení s prostorem; převaha pohybu nad formou, velká proměnlivost, náhlé nepravidelnosti



Helena Petrovna Blavatská, zakladatelka Theosofické společnosti




.

Extrovertně percepční typ

Zde máme před sebou realistu "par excelance". Jeví se jako vrchol realismu a rozumnosti.

Vůbec se nepovažuje za člověka, který by podléhal vjemu či pocitu. Pro něj je totiž vjem konkrétním životním projevem: životem samým. Žije skze smysly. Ačkoliv žije pro výhradně prožitek a požitek, nemusí se jednat o smyslného hrubiána, neboť má také svou vlastní morálku a střídmost, která může jeho vnímání (percepci) diferencovat až k nejvyšší estetické čistotě.

Jeho heslem je "užívat si", vyhledávat vzrušující vjemy. Často je to veselý a sympatický společník nebo životní estét. Hlavním naplněním dobře prožitého dne je pro něj dobrý oběd nebo estetický zážitek. Všechny ostatní myšlenky a pohnutky jsou jen jakousi omáčkou a doplňkem, který tyto vjemy posiluje. Jde mu o sílu vjemu, dobrou či špatnou, kterou očekává, že k němu přijde zvenčí. Co by mělo přijít zevnitř, se mu jeví zavrženíhodné.

Vyhovuje mu pobyt v hmatatelné skutečnosti, pochybnosti potlačuje, deformace logiky mu nevadí, je důvěřivý až lehkověrný. Všechny jevy jsou pro něj "jasně" vysvětlitelné vnější změnou a kauzaulitou (počasí, chování někoho druhého). Nerad psychologizuje. Láska pro něj vychází vždy z půvabů objektu, který vnímá. "Netrpí" sny ani ideály. "Dobře se obléká, dobře se u něho jí a pije, pohodlně se u něho sedí." Přesto má určité drobné nároky, co se týče vkusu a stylu, který by se v jeho okolí měl a směl vyskytovat.

Je-li funkce vnímání extrémně a jednostranně vystupňována, stává se obětí své honby za požitky. Znehodnocuje objekt, bere mu jeho svébytnost, je pro něj jen prostředkem k dosažení zážitku a slasti.

Následující popis platí také jen při extrémní jednostrannosti ex. percepce: dochází k uplatnění nevědomé introvertní funkce intuice v podobě projekcí. Jde-li o sexuální objekt, představuje si nejdobrodružnější fantazie, má sklony k žárlivosti podložené chorobně fungující představivostí, potýká se s vnitřní úzkostí. Vznikají fobie a nutkavé symptomy. Vnucují se mu podivně překroucené představy o morálce, náboženství a právu, stává se pověrčivým a magicky náboženským, vytváří si své podivné rituály. Přes svou vnější a ryzí "realističnost" se některé jeho chování začíná jevit jako absurdní nebo chorobně primitivní. Rozum se neřídí logikou, ale zvrhává se v hnidopišství a mudrování; morálka se zvrhává v moralizování a pokrytecké farizejství. Nevědomá intuice se pokrouceně objevuje v podobě "pedanství, očmuchávání každého rohu a místo do dálky zachází do největší omezenosti té nejvšednější lidské malichernosti."

Neurotické, nutkavé symtomy jsou doplňkem vědomé morální bezuzdnosti a nenucenosti. Neomezuje se úsudkem, podléhá tomu, co mu život přináší. Tento racionální úsudek však přichází, nepozván, z nevědomí v podobě sebekritických morálních soudů, které může obracet na druhé. Stane-li se neurotickým, je léčení velmi obtížné, neboť ostatní funkce jsou nediferencované a nespolehlivé. V té míře, jak se dříve jednostranně opíral o jasnou a faktickou percepci, zcela odmítaje veškeré pochybnosti, poctivé logické myšlení nebo opravdový hluboký cit, se nyní propadl do závislosti na nevědomí a těžko se může opřít o jinou svou schopnost a sílu, aby se z jeho vlivu vymanil.

Obrázek nahoře - "dandy" a spisovatel Oscar Wilde, který proslul například romány Obraz Doriana Greye nebo - z jiného soudku - Lady Fuckingham.

Odpovídající typ v typologii MBTI: ESFP (Bavič), ESTP (Dobyvatel)

Grafologicky: velikost, těstovitost, silnější tlak, spodní délky; školní vázání, písmo podobné školní předloze; girlandy nebo arkády


Jaroslav Hašek: extrovertní vnímání + introvertní cítění (ESFP "Bavič").
Zde přímo první stránka rukopisu Švejka. Švejk byl také jakýmsi ztělesněním, archetypem extrovertně-percepčního typu.



Extrovertně myslivý typ

Extrovertní myšlení považuje za správné a pravdivé jen to, co odpovídá objektivně dané formuli. Logicky vyhodnocuje fakta vnějšího světa nebo obecně platných idejí. Činí si nárok na veškerou pravdu a nestrpí vyjímky. Výsledek svého myšlení považuje za ryzí formulaci objektivní skutečnosti. Extroverně-myslivý typ považuje chování lidí, které neodpovídá jeho formuli, za nerozumné, nemorální a nesvědomité, jelikož svou formuli považuje za obecně platnou vždy a pro všechny. Jakékoli vzdálení se od této normy je považováno jako projev nedokonalosti, který je nutno chirurgicky odstranit. Velkou roli pro takového člověka hrají pohnutky jako "mělo by se", "je třeba", "musí se". Z čím větší dálky takového člověka pozorujeme, tím se jeví dokonalejší (např. jako oslňující génius). Čím blíže mu však jsme, tím více pociťujeme jeho tyranství. Hluboko uvnitř totiž ony vznešené formule neplatí; nacházíme čím dál tím víc rozporů a u svícnu je největší tma. Zatímco vzdálené okolí vidí daleko dopadající světlo jeho myšlenek, nejbližší okolí musí trpět jeho neúprosným stínem. Stejně tak jím však trpí on sám.

V čem je potíž? Potíž je v tom, že život se žádnou formulí neřídí. Všechny projevy života není možné vtěsnat do jedné kategorie. Proto extrovertní myslitel potlačuje své city a další projevy životnosti, čímž zabraňuje jejich rozvoji a růstu, takže jsou jakoby "nedomrlé". Vědomý altruismus je často mařen jedinci samému skrytým egoismem: strážce mravů se nakonec ocitne v kompromitující situaci: mravokárce zhřeší. Cítění je u tohoto typu obvykle méněcenné a působí svádivě z nevědomí. Myšlenkový idealista se najednou neštítí použít nekalého prostředku, "aby vznešenou ideu prosadil." Je to poněkud komická situace, kdy život přiměje takového člověka, aby se "odkopal" a ukázal svou méněcennou, infantilní a sobeckou tvář v situaci, kdy se to nejméně hodí. Pro mnoho komedií je to vděčné téma.

Nevědomé city se také projevují jako banální předsudky a zaujetí. Nebo například objektivní opozici proti své osobě vnímá jako osobní útok. Nebo svou citlivost chrání neustálým snižováním kvalit druhých lidí, aby se jejich argumenty předem oslabily a nemohly se ho tedy "dotknout". Nevědomá citlivost někdy přechází v agresivní a vyhrocený tón řeči. Méněcenné cítění se promítá do podezírání, obviňování a pomluv. Jakoby takový člověk na jedné straně hrdě a královsky stál v zaujetí nějaké objektivní a vznešené pravdy, a přitom, když ho nahlédneme zblízka, podivně "kulhal jako mrzák", byl plný zášti a pomsty a pamatoval si stará příkoří. Idea je velkorysá, ale cit je malicherný a směšný. Vše, co neodpovídá ideji, formuli, člověka nenávidí, hledí na to zahořkle, odsoudí to. Myšlení pracuje dokonale, ale vlivem pokulhávajícího citu se stává dogmatickým, protože se na něj přenáší sebeutvrzení a sebezáchova osobnosti. Člověk se identifikuje se svou "pravdou" a k ní se stává chorobně přecitlivělý jako k "malému děťátku, jemuž zlý kritik ublížil". Raději je tedy domnělý kritik ztrhán výbuchy hněvu dříve než dojde na jakoukoli věcnou debatu.

Formule, skrytě podbarvená citem, se totiž stává předmětem náboženství. Vše, co neodpovídá formuli, je vytěsňováno, hromadí se v nevědomí jako vzrůstající pochybnosti a ve vědomí se projeví jako fanatismus, protože "fanatismus není nic jiného než překompenzovaná pochybnost."

Pokud tento typ extrovertního myslitele neklopýtne o směšný a zaujatý názor ve vědecké oblasti, které dějiny snadno vyvrátí, klopýtne obvykle o ženu.

Typickou vsuvkou do mnoha vět je u tohoto člověka "To není nic než...", čímž se projevuje negativní zvyk zbavovat fenomény jejich opravdového významu, snížit je, zahubit, aby si méněcenné cítění mohlo přijít na své.

To jsou však procesy, které projevují jen při jednostranně zaměřeném extrovertním myšlení. Normálně se projevuje jako čistě vědecký, objektivní přístup ke světu. Odpovídá pozitivistickému nebo materialistickému náhledu na realitu, který pojmy a ideje chápe jako čistě odvozené z vnější reality (nominalismus ve středověkém boji o univerzálie). Extrovertní neboli empirické myšlení člověka v období resenance a osvícenství vyvázalo z platností církevních dogmat a umožnilo rozvoj vědeckého poznání.

Odpovídající typ v typologii MBTI: ESTJ (Ředitel) nebo ENTJ (Maršál)

Extrovertní myslitel z hlediska grafologie: členitost, spojitost, ostrost, hubenost



psychoanalytička Karen Horneyová:
kostrovité dolní délky svědčí o průniku racionality do oblasti pudů a nevědomí; úhly + hubenost: cítění je spíše potlačováno ve prospěch jasného rozlišování a zachování objektivity; pouze oslovení je o něco "vlídnější". Není příliš překvapivé, že tato zakladatelka feministické psychologie má vcelku "mužské" písmo.


Extrovertně citový typ

Mohli bychom propadnout dojmu, že tento typ je "subjektivní", ale opak je pravdou, neboť náplní extrovertního cítění se stávají společenské a kulturní hodnoty. Ty mají filantropický, altruistický a estetický nádech a obsahují mnoho pozitivního a tvůrčího, avšak hodnoty společnosti jsou rozporuplné a nejednotné a tento typ tuto rozpolcenost odráží. Tato osoba, "plná citu" často v sobě nese jakousi až hysterickou pózu, které má však v sobě cosi chladného a neosobního (extrovert potlačuje subjektivitu). V tomto "cituplném srdci" je cosi podivně neosobního, bez lidského tepla. V tomto procesu cítění totiž subjekt zaniká, ztrácí se. Člověk povrchně a vrtkavě těká z objektu na objekt a je v častém rozporu sám se sebou - nebo si citové vztahy navzájem protiřečí. Tento typ je běžný hlavně u žen, stejně jako je extrovertní myšlení doménou mužů.

Volba citových objektů se řídí výhradně společenskými normami. Je hledán "ideální" muž, a žádný jiný. Tento muž je zvolen ne proto, že by odpovídal subjektivitě ženy (její jedinečnosti) - ta totiž neexistuje nebo není zatím objevena - je zvolen, protože odpovídá rozumným požadavkům na společesnké postavení, věk, majetek a váženost. Je-li takový muž nalezen, je mu věnován "opravdový cit". Cit je u tohoto typu opravdový, ne však volba objektu. Člověk se ztrácí a zcela oddává svému citu, citu k někomu, kdo odpovídá konvenčním měřítkům. Individualita se stává obětí svých proměnlivých citů a definuje samu sebe jen skrze tyto proměny, alterace citu, které nakonec hraje a přehrává, címž se stále více ocitá v rozporu se sebou samou. City se manifestují hlasitě, okázale, teatrálně, ale postrádají svou věrohodnost. Stačí drobná změna a city se okamžitě změní ve svůj protiklad: citové hodnocení objektu se obrátí. Problém je, že extrovertní citový typ chce být neustále v souznění a spojení s druhými, takže čím více roste jeho "pozitivní citový projev" - nebo snaha se tak prezentovat - tím více roste i jeho nevědomá negace: odpor, odtažitost a nenávist, která se občas projeví, protože ji není možní stále skrývat.

Myšlení u tohoto typu zcela podléhá citovému hodnocení. Jakýkoli důsledek logického myšlení, který by se protivil jeho citu, je odmítán, zakázán, potlačen v zárodku, aby nevznikl rozpor. Myšlení se tedy pohybuje jen v dovolených mantinelech, které se neprotiví citové potřebě. Potlačený aspekt myšlení (které se nehodí převládajícímu citu) se projevuje jako infantilní, archaické a negativní. Tyto myšlenky kompenzují citové zaměření k objektu jakýmsi zrádným, nutkavým způsobem tím, že ho nemilosrdně "shazují" - "není nic než..." Objevují se obsesivní destruktivní myšlenky na ty objekty, jež cit hodnotí nejvýš. Do myšlení se promítají obrazy kolektivního nevědomí - myšlení může podléhat archetypálním nebo stereotypním představám - lépe řečno, neumí se jim ubránit.

Neznamená to tedy, že by extrovertně cítící člověk "nemyslel" - naopak je velmi racionální. Ale tam, kde by měl výsledek myšlení narušovat citový vztah, veškerá logika končí a nastupují archaické, infantilní motivy nebo obsesivně-destruktivní myšlenky.

Pro tento typ je nejčastější formou neurózy hysterie s infantilně-sexuálním nevědomým světem představ.

Odpovídající typ v typologii MBTI: ESFJ (Pečovatel), ENFJ (Učitel) - dá se očekávat, žento typ bude úspěšně pronikat především do našeho přefemenizovaného školství

Grafologicky: pravý sklon, nečlenitost, nepravidelnost, velikost, plnost, obohacení, těstovitost, dolní délky, spojitost, girlandy, šířka, rychlejší písmo



spisovatelka Marie Majerová





.

Extraveze a Introverze a jejich nevědomá kompenzace


Objektivita a subjektivita nejsou nadřazena jedna druhé. Bytostné Já je stejně reálné jako svět, zatímco naše já stejně jako vnější objekty se neustále proměňují. Psychická nerovnováha vzniká, je-li jedna komponenta nezdravě zdůrazněna, zatímco druhá popírána. Popíraná část vědomí se v rámci zachování rovnováhy projeví, avšak bez možnosti jí kontrolovat, neboť se nalézá mimo naše "zorné pole". Pokud se pomyslná ručička vah přiklání vědomým zaměřením spíše k objektu, nevědomá se přikloní více k subjektu. Tuto tendenci nazývme extraverze. Tendenci, kdy se ručička vah vědomě přiklání více k subjektu a nevědomá k objektu, nazýváme introverze.


Extravert

Extravert se snaží především vpravit do objektivních podmínek světa, ve kterém žije. Spíše se snaží dělat to, co od něj okolí očekává a potřebuje. Bezprostředně reaguje na objektivní poměry světa. Vědomí a pozornost sleduje objektivní události, především v jeho nejbližším okolí. Morální požadavky, jimiž se řídí, odpovídají společnosti. Snaží se být za všech okolností "normální", to znamená "jako ostatní". Je součástí světa, jemu se podřizuje a nechce jej příliš měnit.

Extravert však přehlíží svou psychickou jedinečnost - to, čím se odlišuje od ostatních. Není si vědom své subjektivity. Nahlíží na sebe zvenku. Neuvědomuje si své vnitřní pohnutky. Extravert málo přihlíží ke svým subjektivním potřebám, dokonce přehlíží svůj subjektivní stav těla: na své tělo hledí totiž jen zvenčí - jako na objekt - očima druhých. Jak se vnitřně opravdu cítí, co jeho duše a tělo opravdu potřebují, to má tendenci podceňovat.

Neuspokojené potřeby těla i duše se obvykle začínají projevovat psychosomatickými příznaky - onemocněním, alergií atd. Vnitřní (subjektivní) neuspokojenost si on sám neuvědomuje, ale jeho blízké domácí prostředí jí pocítí, protože se promítá do jeho chování. Přehlížení své jedinečné psychické struktury pokračuje, dokud se sypmptom neohlásí abnormálními tělesnými pocity: zhroucením.

Zaměření nevědomí u extraverta

Extravert se snaží zbavit sám sebe ve prospěch objektu. Nevědomí tudíž kompenzuje orientaci na zevní a objektivní fakta přehnaným zdůrazněním subjektu. To se projevuje jako silně egocentrická nevědomá tendence. Nevědomí zdůrazňuje nároky a potřeby, které vědomé zaměření potlačuje nebo vytěsňuje. Nevědomé nároky extrovertního typu mají primitiviní a infantilní, egoistický charakter. Tyto nároky, potřeby, afekty se projevují archaickým způsobem tím více, čím méně jsou (vědomím) uznávány. Extrémní podobou tohoto stavu věcí je brutální egoismus sklouzávající k hanebnosti a ničemnosti. Optimální kompenzace nevědomí se projevuje v psychické rovnováze. Nedostatečná kompenzace může vést k neurotickému zhroucení nebo symptomům hysterie.

Nevědomé, nediferencované funkce jsou u extraverta silně subjektivně podmíněné a egocentrické.

Např. extrovertní citový typ (schopný naladit se a vcítit, takřka "splynout" s druhými) se někdy projevuje úsudky vyznačující se nepřekonatelnou beztaktností, což je důsedek nediferencovaného myšlení, které je vztaženo k druhému jen v nedostatečné míře - je příliš vztaženo k sobě samému.

Diferencovaná funkce obrácená ven, k objektům, je vždy kompenzována vnitřní nevědomou funkcí, která je méně kultivovaná a více sebestředná a infantilní (soustředěná na subjekt) :

Introvert

Introvert vkládá mezi sebe a objekt vlastní subjektivní názor. Introvert si sice uvědomuje vnější realitu, ale rozhodující váhu má pro něj subjektivní determinanta. Sleduje-li obraz, bude ho hodnotit podle dojmu, který obraz konsteluje uvnitř něj. Nebude hovořit tolik o daném obrazu, ale o pocitu, stavu, který v něm obraz vyvolává a ten pro něj bude podstatný.

Introvert je vědomě "subjektivní" - zatímco extravert je nevědomě subjektivní.

Introvert se více řídí podle své psychické struktury, která je dána dědičností. Není to však jeho já, ale psychická struktura, která tu byla dříve, než se jakékoli já začalo vyvíjet, a kterou Jung popisuje jako Bytostné Já. Introvert má sklon své já povyšovat na subjekt celého psychického procesu, což ho odcizuje objektu (světu) a může vést k chorobné subjektivizaci jeho vědomí.

Z pohledu extraverta (nebo převládajácího extravertního zaměření ve společnosti) to vypadá, jakoby se introvert příliš soustředil na své já, ale ve skutečnosti se příliš zaměřuje na svou vrozenou psychickou strukturu. Extravertovi se to však jeví jinak, neboť na introverta projektuje své nevědomé egoistické zaměření. Introvertovi se zdá nepochopitelné, proč má být rozhodující vždy objekt, zatímco extravert nedokáže pochopit, jak by mohlo být subjektivní hledisko nadřazeno situaci. Extravert tedy považuje introverta za egoistu, fanatika nebo člověka, který vylučuje všechny ostatní názory, než svůj vlastní. K tomu introvert přispívá svým rozhodným a silně zobecňujícím způsobem vyjadřování, což navozuje dojem egocentričnosti. Na to se introvertovi těžko oponuje, neboť neumí hovořit o nevědomých, ale obecně platných předpokladech jakékoli subjektivity.

Případná neurotičnost introverta je obvykle spojena s nevědomou identifikací vlastního já a Bytostného Já, což vede k jakémusi "zbytnění ega", nárůstu mocenských a dětinských nároků a snížení opravdového významu bytostného Já.

Zaměření nevědomí u introverta

Introvert podhodnocuje objektivní faktor: znamená pro něj příliš málo, odmítá uznat skutečnou moc objektivní reality. Nevědomá kompenzace však paradoxně vede k posílení vlivu objektu. Tím, že objektivní popírá, dostává se nevědomě do jeho moci. Introvertu schází skutečný vztah (pevný most) od já k objektu, což se projevuje jako nevědomá a nepotlačitelná vazba na objekt. Čím více se snaží introvertovo já oprostit ode všech závazků, tím více se stává závislé a otrocké na objektivně daném. "Svoboda ducha je spoutána potupnou finanční závislostí, bezstarostnost jednání se střídavě se strachem hroutí před veřejným míněním, morální převaha se dostává do bahna méněcenných vztahů, radostn z ovládání končívá žalostnou touhou být milován."

Objektivní skutečnost, tím, že se jí vyhýbá, vzbuzuje v introvertovi narůstající úzkost. Proto se introvert snaží od objektu vzdálit a ovládnout ho. Já se obklopí systémem obranných mechanismů, aby si zachovalo iluzi nadřazenosti či převahy. Ztrácí energii v bezvýsledných pokusech imponovat objektu a na druhé straně se prosadit. Objekt mu však proti jeho vůli trvale imponuje a vyvolává v něm silné emoce. Pronásleduje ho na každém kroku. Musí se přemáhat, aby mu nepodlehl. V extrémním případě to vede psychastenii (přílišná senzitivita + chronická únava).

V introvertově nevědomí se skrývají mocenské fantazie nebo představy budící strach. Přisuzuje totiž objektům (nevědomě) značnou moc s sílu. V podstatě jde o to, že vědomě se objektům vyhýbá, a proto nevědomí tvoří ("za jeho zády") tento most za něj samo. Takový most je však postaven prastarým, magickým, archaickým způsobem, jak to odpovídá světu nevědomí.

Extrémní podoba introverze vede ke strachu ke všemu novému a k připoutání duše neviditelnými vlákny ke všemu tradičnímu a známému, takže každá změna je vnímána jako ohrožení. Každá změna se jeví jako magické oživení objektu. Ideálem tohoto typu je "osamělý ostrov, kde se hýbe jen to, čemu člověk dovoluje se hýbat."




C. G. Jung: Obecný popis typů (Výbor z díla: Svazek I, str. 264-331, Brno 1996)


Taisen Deshimaru: Zen a bojová umění

Převzatý příspěvěk


Poučení samuraje


Když se samuraj Kikuši stal boddhisattvou, poučil jej mistr Daiči takto:

"Pokud si přeješ rozžehnout svou svítilnu a s jistotou znát pravdu o základním problému života a smrti, musíš nejprve vložit svou důvěru do mudžó bodaišin nejušlechtilejší Buddhovy moudrosti."

A co toto bodaišin znamená?

Znamená to stav mysli, která uzřela mudžó - pomíjivost, nikdy nekončící proměnlivost všech věcí ( všeho co existuje v kú, prázdnotě) a uzřela to v plnosti.

Ze všech živoucích bytostí, které jsou předmětem protichůdných a vzájemně se doplňujících účinků dvou pólů jin a jang, v každém bodu prostoru mezi nebem a zemí, žádná neunikne změně a smrti. Mudžó neustále visí nad tvou hlavou a může zaútočit náhle, rychleji, než si to stihneš uvědomit.

Proto sútra říká: " Tento den končí a s ním musí skončit i tvůj život, všimni si nevinné radosti rybky plující v louži vody, jakkoliv nejistá ta radost může být."

Musíš se soustředit a zcela se věnovat každému dni, byť by ve tvých vlasech plál oheň. Musíš být vždy obezřelý, měj na paměti mudžó a nikdy neochabuj.

I kdyby tvůj život měl klesnout pod úderem hrozného démona mudžó, půjdeš sám vstříc smrti, nebude nikoho, kdo by tě doprovázel, dokonce ani tvá žena, ani tvá rodina. Ani královské paláce nebo královská koruna nemohou následovat mrtvé tělo. Tvé kypící vědomí, které tak úporně lpí na lásce k tělu a shromažďování hmotných statků a nalézá v nich potěšení, se promění v les kopí a v horu mečů. A všechny tyto zbraně ti přinesou starosti a mnohé překážky na další cestě. Roztříští tvé tělo na části a rozsekají duši na kousky. Posléze, padaje do nejtemnější pekelné jámy pod tíží vlastní karmy, budeš desettisíckrát znovuzrozen a desettisíckrát zemřeš pod maskou všech démonů pekla, jak odpovídá všem aspektům špatné karmy. Každý den, po celou věčnost budeš trpět.

Jestliže tomu neporozumíš a stále nepochopíš, že tvůj život není nic nežli sen, přelud, bublina v pěně, stín, dokonce i tak jednoho dne určitě dojdeš k politování nad nekonečným utrpením v děsivé říši života a smrti. Ten, kdo hledá pravou duchovní cestu buddhismu, musí začít upevňovat múdžó ve svém srdci tak pevně jako dub.

Brzy nadejde tvá smrt, nikdy na to nezapomínej, od jednoho okamžiku vědomí k dalšímu, od vdechu k výdechu. Jestliže tak nežiješ, tak opravdu nejsi ten, kdo skutečně hledá cestu. Nyní ti prozradím ten nejlepší způsob řešení problému života a smrti: cvič zazen. To, co se nazývá zazen, znamená sedět absolutně nehybně na zafu v tiché místnostiv přesné a správné pozici, bez jediného slova, s myslí prostou jakýchkoliv myšlenek, ať dobrých či zlých. Pokračuje to tak, že pokojně sedíš, hledíš do zdi a nic víc. Každý den.

V zazenu není žádné vlastní tajemství, žádná zvláštní motivace. Avšak zazenem se tvůj život s jistotou obohatí, rozkvete a stane se dokonalejším. Musíš tedy nechat odplynout každý rámec a vzdát se v zazenu myšlenky na dosažení jakéhokoli cíle. Kde ve tvém těle a tvé mysli je pravdivá metoda, podle které bys mohl žít a zemřít? Musíš tomu porozumět hlubokým nahlédnutím do sebe samého.

Pokud si myslíš, že na tvém egu je něco zvláštního, prosím tě, ukaž mi to. Pokud to nemůžeš nalézt, pak tě žádám, uchovej si to pro sebe a důkladně to střež. A zapomeň na to, jak se obyčejně ukazuješ světu. Pak po několika měsících či letech začneš zcela přirozeně, automaticky a nevědomě cvičit gjódó (pravou cestu) celým svým tělem a bez jakéhokoliv vypětí vůle.

Gjódó znamená více nežli jen cvičení dílčí cesty a sledování určitých obrazů; účastní se ve všech aspektech každodenního života, v chůzi, ve stoji, v sedu, v lehu, dokonce i když si myješ obličej nebo jdeš na toaletu. Vše se musí stát gjódó, plodem skutečného zenu. Každý životní projev těla, každý pohyb musí být v souladu se smyslem pravého zenu. Tvé jednání a veškeré tvé chování musí přirozeně, automaticky a nevědomě následovat vesmírný řád.

Každý, komu se podaří vytvořit podmínky pro skutečné soustředění (samádhi), se může stát vůdčí osobností, osobností s velkým nadhledem na cestě života a smrti, která prochází rozmanitými zákruty, byť by se celá existence země, vody, ohně a vzduchu rozpadla i s jejich prvky; i kdyby selhaly oči, uši, nos, jazyk, tělo i vědomí; dokonce i kdyby se z představ a vášní zrodily komplikace tvořící chaos zmítající myslí jako vlny na rozbouřeném moři.

Vytvoříš-li správný a normální stav svého těla a mysli, pak lze říci, že ses skutečně probudil a pronikl do pravého zazenu. Dále je známé, že dosažení pravého samádhi vede k mistroství a porozumění všem tradovaným koánům mistrů.

Někteří lidé dokážou oddělit zen mimo všechny stíny pochybností, mocí své všepronikající vize jejich původní povahy či tvárnosti. Pro jejich vědomou vůli a speciální techniky bývají nazývány mistry.

Avšak jestliže zklamou při vytváření podmínek opravdové koncentrace, nejsou o nic lepší nežli loutky spadlé do zapáchjící žumpy, z níž se line dlouhá tradice kompromisů. Ti v žádném smyslu nejsou skutečnými zenovými mistry.

Dnes bědujeme nad skutečností, že už nedostáváme pravdivé aktivní, živoucí kóany od pravých zenových mistrů. Takřka všichni začátečníci se často nalézají ve stavu konšin ( dřímoty) nebo ve stavu sanran ( neklidu), protože při zazenu jejich vědomí a jejich zazen představuje dva oddělené stavy a ty jsou v protikladu. Zazen se nesmí cvičit vědomě, jako něco, po čem toužíš.

Lidé by učinili lépe, kdyby cvičili klidně a přirozeně bez ohledu na to, co jsou, bez ohledu na své vědomí, bez ohledu na to, co slyší či cítí. Pak by zde nebyl ani sebemenší náznak konšinu či sanranu. Někdy, když medituješ v zazenu, může do tvé mysli vlétnout mnoho a mnoho démonů, kteří naruší tvůj zazen. Ale v okamžiku, kdy přestaneš cvičit cestu vědomě, zmizí.

Dlouhodobou zkušeností a vlivem neomezené kvality zazenu tomu všemu porozumíš nevědomě, podobně jako dlouhá a nebezpečná cesta na výpravě prověří koně a odryje jeho sílu a odvahu. Navíc dobré vlastnosti osob, s nimiž žijeme, neuvidíme přes noc. Na cestě Buddhy si musíš vždy uchovat naději a nesmíš ji nechat odplynout na úkor únavy, ať tvá cesta vede štěstím, nebo neštěstím. Potom se staneš jedním z těch, o nichž se říká, že jsou skutečně odpovědní za svou cestu.

A toto je nejdůležitějšího ze všeho: Kořen a původ života a smrti je v nás samých.

Nebe se rozpadá a obrací v prach.
Ohromná země se naplňuje mírem, nikdo to nevidí.
Náhle suchý strom rozvíjí svůj jediný květ
volaje další jaro, po celou věčnost.


Takto učil Daiči samuraje Kikušihóa ve sněhu.


Tato báseň pojednává o stavu těla a vědomí v zazenu; popisuje samu podstatu zazenu. Když člověk setrvá v této pozici, veškerý dosažitelný vesmír je přeměnen v mikroskopické částečky uvnitř našeho bytí.. A naše bytí samo... Kde se nalézá?

Není v tom nic záhadného či tajemného. Pokud je mysl v zazenu klidná, v dokonalém soustředění na tělo, pak se svět jevů stává čistým jako křišťál a vše, s čím se setkáváme, je čisté a jasné. Naše vědomí je bez pohnutí a klidné jako čestvě napadlý sníh ve starobylé krajině. Avšak nesmíme se připoutávat ani k zářivé zemi, ani k průzračné obloze, ani k bílému sněhu, ani k prázdnotě (kú), ani k jevům (šiki)...

Veškeré připoutání musíme nechat odplynout a jednoduše být zde, soustředěni, v zazenu.

Tady a teď.



Experti a nováčci

Jak se liší přístup expertů a nováčků (nejen) v grafologii?

  • Experti vytvářejí příběhy (živé, plastické hypotézy), aby postihli nejednoznačnost a neurčitost. Vytvářejí si propracované mentální mapy problémů.
  • Nováčkové spíše používají kontrolní seznamy pro a proti.
  • Experti berou v potaz jen určitý typ informací (selekce podstatných informací) - spíše se soustředí na komponenty globálního obrazu, který doplní několika jemnějšími detaily.
  • Experti zvažují čas, který mají k dispozici na analýzu, a jemu se přizpůsobují.
  • Experti obvykle excelují hlavně (a někdy pouze) ve svém oboru. Většina odborných znalostí je nepřenosných do jiného oboru.
  • Experti vnímají odborné informace ve velkých smysluplných vzorcích. Z rozsáhlé sítě informací - jako je rentgenový snímek - dovedou rychle vyčíst, co potřebují.
  • Experti řeší odborné problémy rychle a přesně (s minimálním množstvím chyb, automatizovaně, vyhledávají řešení obdobných problémů ve své paměti)
  • Experti mají ve srovnání s nováčky vynikající krátkodobou paměť.
  • Experti mají rozvinutou schopnost monitorovat sebe sama. Velmi dobře si uvědomují, zda se jim práce daří, či nikoliv, zvažují, zda je dosavadní průběh efektivní a případně změní směr. Nebojí se vytvořit alternativní příběh, začít znovu a jinak.

"Všechno by mělo být provedeno tím nejednoduším možným způsobem. Ale ne jednodušeji." Albert Einstein



.

O umělecké pravdě: Renoir, Picasso, Lautrec

.
Moulin Rouge! Kdo by neznal to slavné místo? Podívejme se, jak tři slavní malíři zobrazili totéž místo - tančírnu v de la Galette. Šlo o místo se "špatnou" pověstí, kam si chodili občané Paříže o nedělích "zařádit", ať už pro čistou radost z tance - či se dohodnout na na nějaké "službičce". Každý z malířů zaznamenal genius loci onoho místa jinak. Otázka pro krále Šalamouna: kdo z nich měl pravdu?



August Renoir





Pablo Picasso





Henri de Toulouse-Lautrec










a dobové foto...


O špičatosti a oblosti

Co nám říká tvar sám? Fenomenologický výklad.

Proč grafologie interpretuje špičaté, ostré, hranaté tvary jako racionální nebo schizothymní, zatímco tvary oblé, kulaté, vláčné jako emocionální a cyklothymní? Zkusme se „fenomenologicky“ zamyslet nad vlastnostmi tvarů samotných.

Co je špičatost? Špičatostí myslíme prudkou změnu směru křivky v ostrém úhlu, takže v bodě změny vznikne vrchol. Hranatost je změna křivky v úhlu 90 stupňů, ale principielně jde o to samé. Špičatost, hranatost a ostrost můžeme oprávněně zařadit to stejné kategorie.

Co je to oblost? Co je oblé, nemá žádný vrchol ani vrcholy, změna je pozvolná, plynulá. To samé platí o kruhu, u něhož je změna dána konstantou úhlu PÍ. (Kruh se však od oblosti liší svou pravidelností.)
Co tyto kategorie odlišuje? U špičatosti je to náhlá změna, u oblosti pozvolná změna. Změna čeho? Změna tvaru, pohybu, ale i psychického procesu. V nejobecnější rovině změna dvou stavů, která nastává náhle, ve zcela konkrétním bodě (slideshow fotografií) nebo plynule, bez možnosti určit konkrétní bod změny (film). Samozřejmě, velmi zpomalený film se stává sledem fotografií a zrychlená slideshow filmem. Čili jde o dva pomyslné extrémy téhož jevu, který nazýváme změna stavu.

Jaké příklady obou kategorií nalezneme v přírodě? Řeka, rybník, mírné pohoří, běžící zvíře, tvar okvětních lístků, proudění větru a mraků po obloze, dešťová kapka: to všechno se jeví jako kontinuální, plynulé procesy, plynulé změny stavů, které můžeme symbolicky spojit s oblostí.

„Kruh je podstata všeho. Všechny mocný a důležitý a krásný věci jsou kulatý. Vem si třeba slunce nebo ženský prso, “ říká děda Drchlík, velký učitel Adama Bernaua v seriálu Návštěvníci, "když hodíš do vody hranatou cihlu, udělaj se stejně na hladině kola."

Gerome: Bethseba


Jakoby si příroda libovala v oblosti a plynulosti. (A lidská města byla geometrickou vzpourou proti přírodě). Co je naopak v přírodě špičaté, ostré, náhlé? Ano, skály a velehory, které vznikly náhlým poklesem litosférických desek, ale zdá se, že je to v přírodě spíše cosi ojedinělého. Ostré jsou tvary zubů a drápů, nástroje zvířat sloužích k agresi nebo porcování potravy. Pak se zdá, že vše ostré musí být současně tvrdé, aby to udrželo stálý, pevný, konzistentní tvar, jinak by se předmět zlomil. (Což je změna stavu destruující původní objekt.) Naopak se zdá, že v přírodě jsou oblé, kontinuální procesy spojené s „měkkostí“, tekutostí, řídkostí (mraky, kapaliny), což jsou i charakteristiky všeho živého, často tvořeného především z vody. Pevné slouží obvykle jako obal, izolace živého tvora. Můžeme učinit analogii špičatého a tvrdého (hustého) – a oblého a měkkého (řídkého).
Sepišme si nyní obě kategorie změny vedle sebe:

ZMĚNY TVARŮ

špičaté
oblé
hranaté
kulaté
špičaté
tupé
tvrdé
měkké
koncentrované
rozptýlené
husté
řídké
statické
kontinuální
náhlé
plynulé
definovatelné
neurčité
snímek
film


Zdá se, že vše živé (organické) je v přírodě spíše kontinuální a proměnlivé, současně se však neobejde bez určitých, pevných forem, které toto živoucí spíše ochraňuje, brání (skořápka, krunýř, kůra) anebo naopak slouží k útoku, agresi a zabíjení (zuby, drápy, trny).

Z jakého důvodu dochází k náhlé, okamžité změně stavu? K náhlé změně je třeba jednoho velmi silného podnětu neboli impulzu (tektonický zlom), který vyloučí všechny ostatní, zatímco k plynulé změně stavu je třeba spíše souhry vícero příčin (oblázek).

Co je to ostrost, špičatost z instrumentálního hlediska? Ostré je to, co působí co největším tlakem na co nejmenší plochu (žraločí zub, nůž, žiletka). K tomuto efektu nám stačí i velmi málo síly, je-li náš nástroj dostatečně ostrý. V tomto smyslu je užití takového nástroje racionální, myslíme-li racionalitou nejlepší možný poměr mezi vynaloženou prací a výsledným efektem. Současně je však každé takové použití zacíleného tlaku formou moci směřující v mírnější variantě k ná-tlaku, v prudší variantě k zabití nebo rozdělení kořisti.

Všechno špičaté usiluje o uplatnění moci nejracionálnější, nejefektivnější cestou bez ohledu na překážky, protože ke snadnému prorážění všech překážek byl takový tvar zkonstruován. Ostrost je variantou špičatosti, která nemíří do jednoho bodu ale do množiny bodů, které tvoří úsečku.

Špičatý tvar může vzniknout jako nejlepší z možných tvarů dílem přírody a evoluce (dráp, trn) nebo jako výtvor lidského ducha, jako projev instrumentální inteligence (nůž, meč) nebo zcela náhodně, anorganicky (skalní útvar), v takovém případě je však pro nás takový předmět symbolem hrůznosti moci, takže v nás probouzí strach. Samotný tvar špičatosti a ostrosti vnímáme jako manifestaci efektivity moci, bez ohledu na způsob, jak takový tvar vznikl.

"Člověk natolik svými meči a kopími předčí zbraně zvířat - rohy, zuby, ostny, natolik dravostí a zuřivostí převyšuje vlky, medvědy, hady (dravé jen za hladu a zuřivé jen při podráždění), a to hnán hladem jen předvídaným." (Thomas Hobbes: O člověku, 1658/1988)

U pisatele ostrých a špičatých tvarů dochází k prudkým a náhlým změnám psacích pohybů, což může mít vícero příčin, které se mohou prolínat:
  • náhlé a prudké nevědomé impulzy, které pisatel nemá pod kontrolou („tektonické zlomy“); zde má moc nevědomí a pisatel je vůči němu bez-mocný (případně ne-mocný – špičaté tvary v kresbách schizofreniků)
  • nevědomé uplatnění moci primitivně agresivní cestou (dráp, pařát)
  • vědomé, záměrné uplatnění moci nejefektivnějším možným způsobem (instrumentální inteligence, koncentrované vědomí, síla vůle); čemu tato moc slouží je však dáno hodnotovou orientací pisatele (meč – v rukou samuraje, vědce nebo vypočítavého managera?)
  • dá se říci, že v přírodě moment zastavení neexistuje, že vše je v neustálém pohybu a onen výsek, zastavení, změna směru je dána jen naší schopností abstrakce, kdy si představíme, že se cosi zastavilo a tuto věc pak fixujeme pomocí jazyka, nejlépe podstatného jména; je to jakýsi umělý akt našeho vědomí, kterým vstupujeme do přírodního procesu a podrobujeme jej analýze, převádíme "násilně" zastavený pohyb do znakového systému; schopnost abstrakce a analýzy bude zřejmě člověka s ostrým a špičatým písmem vyšší než u člověka s oblým písmem, který přirozený běh života nezastavuje a "neumí zastavit."


Rukopis Sigmunda Freuda, muže, jehož "mečem" byla psychoanalýza: koncentrovaná vůle a břitká čepel rozumu čelící chaosu nevědomé dynamiky. Pokus zastavit jakoukoli probíhající dynamiku a zvenku se ji snažit vědecky popsat je nadlidský výkon a těžko může být zcela vyčerpávající. Stojíme-li mimo řeku a popisujeme ji, nutně nám musí unikat úhel pohledu, který by měl pozorovatel z druhého břehu. Proto potřebujeme dogmata, která by ostatní přesvědčila, že řeka života, na níž se díváme, má jen jeden břeh: ten, na kterém stojíme my.


  • instrumentalita, intencionalita, potlačování víceznačnosti impulzů (schizothymie) bude u takového pisatele převažovat nad organičností, živostí, podléhání rozmanitosti podnětů a ochotou se jimi nechat oslovit (cyklothymie)

Tím se konečně dostáváme k druhému pólu: oblosti. Pokusme se nad tím zamyslet obdobným způsobem. Zdá se, že všechny přírodní procesy jsou proudícím kontinuem. Je zde nějaký výsostný účel, jež bychom mohli přiřknout oblosti a kulatosti tvaru? Jednak je to způsob proudění větru, řek a stád, veškeré masy (čehokoli) se tak pohybují, je to způsob obtékání překážek. Jakýkoli pohyb je z přirozenosti plynulý, zanechávajíc (v záznamu) oblou křivku. Všechno přirozené, spontánní, neregulovaně se pohybující, je oblé. Můžeme říci, že oblost souvisí s nízkou mírou regulace, kontroly? (Neregulované toky se pohybují jinak než voda v přehradách, kde přehrada uměle a náhle odděluje dvě části řeky; pohybují se ve tvaru sinusoidy, nepravidelně a „oble“.) Můžeme říci, že pohyb, prováděný plynule, je jen velmi mírně kontrolován? Zdá se, že ano.

Byl dokonce prováděn experiment, kdy ve tmavé místnosti byly na kameru nahrávány pohyby schizotýmů a cyklotýmů, kterým byla puštěna taneční hudba. Linie těchto pohybů byly u schizothýmů skutečně ostré, s náhlými změny směru, zabržděné nebo naopak impulzivní a nepravidelné, zatímco u cyklothýmů byly změny plynulé, takže křivky na záznamu připomínaly sinusoidy, kružnice a spirály.

Vzpomeňme na známý experiment Wolfganga Köhlera zvaný „takete“ a „maluma“. Lidem byly ukázány dva rozdílné obrazce a byli požádáni, aby k obrazcům přiřadily zvukomalebná slova „takete“ a „maluma“. Pokuste se o to vy. Asi vás nepřekvapí, že všichni lidé odpovídají stejně, a to napříč všemi kulturami. Jde o univerzální fenomén. Jisté tvary intuitivně přiřazujeme určité kombinaci hlásek, protože mezi nimi existuje tvarová souvislost. Kresba i zvuk působí "měkce", "ostře" nebo "pichlavě".

co je "takete" a co je "maluma"?


co je "kiki" a "bouba"?


Ale zpátky k oblosti. Jaký bude pistel oblých tvarů písma? Jeho pohyb je pravděpodobně minimálně regulován, jeho sebeovládání bude zřejmě nižší a stejně tak tendence podléhat více podnětům současně, příliš se jim nebránit, spíše se jimi nechávat oslovit. Jeho reakce nebudou zcela předvídatelné, ale mírně proměnlivé, nebudou však ani zcela nepředvídatelné a přespříliš impulzivní. Pisatel bude méně soustředěný na jeden jediný cíl, jeho pohyb bude udáván momentálními změnami situace nebo povede do více směrů současně. Nebude ani usilovat o „maximalizaci zisku“, efektivitu spojenou s přímočarým pohybem odněkud - někam, spíše bude žít s tím, co mu život přinese. Nebude usilovat o moc, spíše bude moci podléhat, ať už úzkostlivě nebo s důvěrou. Takový člověk bude vlastně přírodou samou, vrcholem organickéhou uspořádání života. Odpovídá tedy zhruba tomu, co Klages nazývá "duše" - tím, co stojí mezi tělem a duchem. Také by se dalo říci, že takový člověk se řídí spíše srdcem než hlavou.
V psychologii bychom tuto množinu vlastností mohli nejlépe pojmenovat jako emocionalita a cyklothymie.


Gender: Rozdíly v chování mužů a žen

.
"Vidět v druhém zrcadlo znamená vyhladit jeho jinakost s cílem zaujmout jeho postavení. Být druhému zrcadlem oproti tomu znamená, že se staneme nepopsaným kusem papíru nebo prázdným promítacím plátnem... paradoxně to druhého člověka spíše osvobozuje, umožňuje mu to stát se sám sebou." (Kaja Silverman)



Existuje mužský a ženský mozek?

Mužský mozek je v průměru o něco větší, ale dochází u něj ke ztrátě mozkové tkáně třikrát rychleji (Cowel, 1994). Neví se, proč tomu tak je, ale růst nové tkáně (např. ve stáří) souvisí s tím, zda mozku nabízíme dostatek nových impulzů. Ženský mozek se při poškození rychleji uzdravuje a při poškození mozku dochází u žen k méně poruchám. Důvodem je větší lateralizace mozku u mužů: jednotlivé hemisféry jsou u muže více specializovány, zatímco u žen fungují více synchronně. Corpus callosum, svazek nervových vláken spojující obě hemisféry, je u žen silnější. V chování se to může projevovat jako schopnost mužů intenzivněji proniknout k nějakému problému, být v úzkém směru koncentrovanější, zatímco u žen jako schopnost v nějaké situaci vnímat problém z více hledisek současně. Například uvědomovat si význam řeči i její emocionální podtext najednou, zatímco muž by měl tendenci vnímat tyto věci odděleně: buď se soustředí na význam sdělení – anebo na jeho emocionální složku.


Vliv hormonů

Testosteron a agresivita

Muži bývají tradičně považováni za agresivnější, což se dává do souvislosti s vyšší hladinou testosteronu. Probíhaly výzkumy na laboratorních zvířatech, kterým byl injekčně podáván testosteron. Vyšší dávka způsobovala podrážděnost, soutěživost a hněv, bez ohledu na pohlaví jedince. Problém je, že u lidí hladina testosteronu během dne velmi kolísá vlivem vnějších stimulů, především podle podnětů k soutěživosti. Vyšší hladina byla naměřena těsně před zápasem, at už se jednalo o tenis nebo šachy. V průběhu zápasu hladina klesá. V případě výhry opět dramaticky stoupá, v případě prohry výrazně klesá (Mazur, 1992). Tato zjištění vedla k hypotéze, že testosteron nesouvisí s agresí, ale s dominancí a proslulostí.
Agresivní chování je pochopitelně složitější, nejde zjednodušit na kolísání hladiny testosteronu. Ženy mohou být stejně agresivní jako muži – pokud za agresivní chování získají odměnu nebo pokud je při něm nikdo nepozoruje. (Frieze, 1978; Hyde, 1984) Ženy tedy nejsou nutně o nic méně agresivní než muži, ale svou agresivitu více potlačují vlivem sociálních tlaků (chovají se podle ideálu dámy).
Rozdíl mezi muži a ženami není tedy v agresivitě, ale způsobu jejího vyjádření, které podléhá genderovým normám v dané kultuře. Také se ukázalo, že ženy svou agresivitu popírají hlavně tam, kde existuje vyšší riziko odplaty. (Dívka se obává, že by "schytala jednu zpět", a proto o úderu do nevymáchaných úst své své sokyně pouze sní; muž je však ochoten toto riziko podstoupit, a proto přistoupí k činu).
Celkově agresivita u mužů i žen klesá s věkem a vyšším vzděláním (Harris a Knight-Bohnhoff, 1996)

Ženy, hormony a chování

Stereotyp říká, že vlivem hormonálních cyklů dochází u žen během fáze menstruace k depresi, popudlivosti a větší chuti na sladká nebo slaná jídla. (PMS = premenstruální syndrom) Někdy dochází i k dalším fyzickým změnám: zvýšený výskyt akné, zadržování tekutin, bolest hlavy a zapomnětlivost. Z metodologického hlediska je však retrospektivní výzkum PMS sporný, protože zkoumané ženy mají tendenci lépe si pamatovat změny nálad v období premenstruační fáze než v jiných fázích hormonálního cyklu (Harpie 1997; Widom a Ames, 1988).


„Optická skla kultury“ podle Bemové

Optická skla jsou předpoklady, jak by členové společnosti měli vypadat, uvažovat, cítit a jednat. Tyto předpoklady jsou zabudovány do společenských institucí, diskurzů i nás samotných, takže po generace skrytě ovlivňují naše chování.
Tři základní genderová „optická skla“ jsou:

genderová polarizace

Tento předpoklad říká: Muži a ženy jsou odlišní a z těchto odlišností učiníme ústřední princip společenského uspořádání.

androcentrismus

Muži jsou ženám nadřazeni, muži a jejich prožívání světa je standardem, jímž jsou poměřovány ženy. (Vyjádřeno podobenstvím o Evě, kterou Bůh učinil z Adamova žebra.)

biologický esencialismus

Tento poslední předpoklad tvrdí, že první dva body jsou nutným důsledkem biologických rozdílů mezi pohlavími. Tím je legitimizuje a racionalizuje. Tím se stává tato triáda „nezlomitelná“.
Proces socializace probíhá od dětství tak, že tyto skryté předpoklady považujeme za samozřejmé, zžijeme se s nimi tak, že o nich ani nepřemýšlíme a předáváme je dál. Sami se stáváme nositeli genderových meta-sdělení a každodenně pomáháme tuto gender realitu vytvářet. (Žena použije rtěnku, rodinné auto řídí vždy tatínek, muže nenapadne vzít si do práce sukni: jsou to samozřejmosti). Tyto kulturní signály dítě vnímá už od malička, od vrstevníků a hlavně svých rodičů (holčičky si hrají s panenkami, chlapečci na vojáky). To podstatné, co říká Bemová na rozdíl od přechozích kognitivně-vývojových teorií je to, že my všichni nejsme pouhými příjemci, ale i „spolupachateli“ – my všichni pomáháme reprodukovat „optická skla kultury“. My všichni opakujeme a vytváříme androcentrický ("mužostředný") svět.
Příkladem nevědomých genderových stereotypů je experiment, kdy mají rodiče popsat svého sotva narozeného potomka. (Novorozenci se ve fyziognomii a chování liší nepatrně).
Své chlapečky rodiče následně popisují jako „velké, silné, pohyblivé, vážného vzezření a s velkýma rukama“. Holčičky jsou popisovány jako „drobné, hezké a s jemnými rysy“. (Reid, 1994). Tyto studie se shodují s výsledky studií ze 70. let, což znamená, že rodičovské stereotypy zůstávají víceméně neměnné.


Genderocida

Genderocidou označujeme fakt, že v zemích jako je Indie, Čína nebo Bangladéš, dochází pořád ještě k tomu, že se rodí více chlapců než děvčátek. Souvisí to s vědeckým pokrokem, který umožňuje rodičům během těhotenství dopředu zjišťovat pohlaví dítěte a chlapci jsou v dané kultuře silně preferováni a dívky diskriminovány. Dochází tedy v případech děvčátek k častější interrupci, případně k „záměrnému“ zanedbání péče po narození.


Komunikace mezi rodiči a dětmi

Podle výzkumů nevykazují 13 a 14ti měsíční děti rozdíly v komunikaci v závislosti na pohlaví. Liší se ovšem reakce dospělých. Dospělí více reagují na chlapce, kteří si vynucují pozornost agresivitou, fňukáním a křikem, zatímco tytéž snahy ze strany dívek ignorují. Titíž dospělí však více reagují na podněty ze strany dívek, které komunikují gesty, jemným dotykem nebo jen mluvením.
O 11 měsíců později byl zaznamenán zřetelný rozdíl mezi chlapci a dívkami: chlapci si počínali agresivněji, dívky více mluvily. (Fagot, 1998)
Dále se zjistilo, že rodiče v komunikaci se svými dcerami používají více emocionálních výrazů než ze syny, s dcerami mluví více o smutku a se syny o hněvu. V důsledku toho v šesti letech dívky disponují bohatší slovní zásobou, co se týče emocí. Současně jsou schopna lépe porozumět emocím druhých (Denham, 1994).
Ženy v dospělosti mají lepší schopnost interpretovat výraz ve tváři jiného člověka a více se starají o udržování společenských vztahů.
Chlapci jsou ze strany otců v kojeneckém a batolecím obdobé více podporováni ve vizuálním, hmatovém a motorickém zkoumání světa a dívky k řečové interakci. U malých dcer podporují větší tělesnou blízkost než u synů (Bronstein, 1983).
Většina rodičů se domnívá, že dcery potřebují větší pomoc. Tím jsou od malička chlapci vychováni k nezávislosti a dívky naopak k závislosti. Tyto tendence byly zjištěny i u rodičů, kteří se od tradičních genderových schémat zřetelně distancovali. Znamená to, že předávání genderových stereotypů probíhá i přes veškeré naše racionální výhrady, které k nim můžeme mít.
Dalším gender faktorem, který na děti silně působí, jsou hračky, včetně masivní reklamy, která koupi těchto hraček doporučuje (barbie, transformers). Kromě hraček jsou to také dětské knížky, které často gender stereotypy explicitně vyjadřují.


Vrstevníci

Od druhého až třetího roku života se začínají děti dávat přednost vrstevníkům stejného pohlaví a tato tendence časem sílí. Pokud se snaží o překročení gender stereotypů, setkají se od svých vrstevníků s nevolí, nesouhlasem až odsouzením, které je ještě mnohem silnější než ze strany rodičů. Děti, které používají genderově přiměřené hračky, jsou naopak populárnější. Chlapci, kteří si hrají s děvčátky, jsou mezi ostatními chlapci neoblíbení. Soud vrstevníků má pro děti větší váhu než soud vychovatelů a rodičů.
Vrstevníci se tedy na socializačním procesu podílejí velkou měrou (a tedy i na utváření genderu).


Základní škola

Ukázalo se, že žáci mužského pohlaví komunikují s vyučujícím častěji než dívky. Více odpovídají, více na sebe soustředí pozornost. Když odpovídají bez přihlášení, je to tolerováno, dívky jsou však za stejné chování napomínány (Sadker a Sadker, 1994). Učitelé u chlapců více opravují jejich chyby a dávají jim náročnější úkoly (Good a Brobhy, 1987). Učitelé na otázky chlapců odpovídají přesněji. Chlapci jsou více chváleni za intelektuální výkon, zatímco dívky za upravený zevnějšek a příjemné vystupování. Chlapci jsou více vystavováni trestním postihům, které jsou tvrdší a obvykle veřejné. Je to možná proto, že jsou zlobivější; ovšem už od předškolního věku jsou vedeni k agresivitě, zatímco dívky k pasivitě a mírnosti. Důsledky těchto nerovností v přístupu k žákům snižují studijní sebedůvěru dívek - a to i na střední škole.


Střední škola

Prostředí střední školy zvýhodňuje tvrdé, sportovně zdatné chlapce s vůdčími sklony; vede je tedy k agresivitě a soutěživosti.
U dívek je to tělesná přitažlivost, včetně stylového oblíkání a líčení. Přílišné líčení nebo sexuální přitažlivost je však sankcionována označením „štětka“ apod. Musí tedy balancovat, aby ukázala, že je po sexuální stránce znalá a nad věcí, avšak musí krotit své příliš agresivní nebo iniciativní chování; očekává se že „bude sbalena“ a ne že „bude balit“ (Eder, 1995).
Sebevědomí dívek během adolescence výrazně klesá. Podle Gilligana (1995) prý stále silněji vnímají, že jejich prožívání světa je patriarchální kulturou znevažováno či přehlíženo. Vnucovaný ideál ženy neodpovídá jejich prožívání a chápání sebe samých. Učí se vytěsňovat samy sebe, být pasivní, aby mohly být s druhými, aby se jevily přijatelné pro ty, kdo o ně projevují zájem (chlapci, učitelé, rodiče).
Chlapci vykazují větší úspěšnost v matematice, pravděpodobně mají lepší schopnost prostorového vnímání, což může být dáno biologicky i výchovou. Lépe se orientují ve světě počítačů, což je dáno také celkovým zaměřením herního průmyslu.


Vysoké školy

Mezi absolventkami VŠ je o něco více žen, avšak muži převažují v získávání doktorátů.
Typické obory magisterského studia u mužů (více než 70% zastoupení) :
  • astronomie
  • informační technologie
  • inženýrské obory
  • fyzika
„Ženské“ obory:
  • dějiny umění
  • pedagogika
  • zdravotní vědy
  • knihovnictví
  • sociální práce
  • psychologie
(USA, 1994)

Gender a profese

Mužské a ženské profesní role se napříč kulturami velmi proměňují, muži i ženy jsou schopni vykonávat jakékoli povolání. Jedinou vyjímkou tvoří zpracování rud - a lov velkých vodních živočichů - velryb, což jsou univerzálně mužské profese.

Nejčastější mužská povolání (nad 90%)
  • stavební dělník
  • řidič nákladního vozu
  • inženýr
  • mechanik a opravář motorů vozidel
  • jeřábník, buldozerista
Nejčastější ženská povolání (nad 70%)
  • sekretářka
  • zdravotní sestra
  • pomocná administrativní síla (úřednice, bankovní pracovnice na přepážce)
  • učitelka na základní nebo střední škole
  • prodavačka za pultem
(USA, 1997)



Hovoří muži a ženy stejným jazykem?

Podle lingvistky Deborah Tannen hovoří muži a ženy odlišnými dialekty – tzv. genderlekty. Ženy hovoří jazykem důvěrnosti a vztahů, zatímco muži hovoří jazykem postavení a nezávislosti. Tímto jazykem mluví a tento jazyk slyší. Rozhovory mezi muži a ženami jsou jako rozhovory mezi lidmi různých kultur, což vede k nedorozumění.
Smyth a Meyer (1994) však tuto teorii ve svých výzkumech zpochybnili.
Leaper (1995) dospěl ke zjištění, že ženy, pokud naslouchají přítelkyni, projevují větší aktivní pochopení: explicitně potvrzují vyslechnuté názory a pocity.
Dále se zjistilo, že muži v komunikaci se ženami více určují průběh konverzace, určují a mění téma rozhovoru. Chování mužů v komunikaci by se dalo označit jako dominantní. Nárokují si více prostoru a více vstupují do prostoru ženy, více se přibližují, zírají a dotýkají se. Ženy naopak více uhýbají pohledem, ale zase se častěji usmívají. Jejich chování a gesta jsou více společenské a submisivní.
Stereotyp, že ženy jsou hovornější než muži, se nepotvrdil. – Pokud jde o komunikaci ve smíšeném prostředí. - Ve výhradně ženské skupině hovoří ženy skutečně více než muži. Ženy si ve vzájemných rozhovorech dávají více prostoru, souhlasně na sebe reagují a podvolují se ochotněji tématům druhé strany, dávají najevo aktivní naslouchání přikyvováním a přitakáváním „hmm.“ Často se při rozhovorech přerušují, ale spíše v nápomocném duchu: pomáhají druhé najít vhodná slova atd.

Existuje mužské a ženské písmo?

Z hlediska grafologie není možné se stoprocentní jistotou určit pohlaví pisatele, ovšem dá se celkem dobře říci, zda je písmo spíše maskulinní nebo femininní. Proč tomu tak je? Protože biologické pohlaví se nedá spojit s přesnou množinou určitých vlastností, které určitě má každý muž a které určitě má každá žena. Mužské a ženské vlastnosti = kulturně podmíněný stereotyp, který nazýváme pojmem gender.
Z písma nemůžeme určit pohlaví biologické (které nemá přímý vztah k povaze člověka). Písmo spíše maskulinní nebo femininní však existuje, protože maskulinita a femininita už jsou určitou množinou vlastností, které se do písma promítají. Tyto znaky ale nemusí mít nic společného s biologickým pohlavím pisatele: ženy mají vlastnosti maskulinní a muži mají vlastnosti femininní.

Maskulinní znaky:
  • silný tlak (hrubší motorika, síla, vitalita, prudkost, aktivita, produktivita)
  • úhel (radost ze zdolávání překážek, odvaha, agresivita, nezávislost, tvrdost, necitlivost)
  • větší délkové rozdíly (iniciativnost, rozhodnost, ctižádost, vůdčí sklony, panovačnost)
  • horní délky (ctižádost, převaha ducha nad hmotou, mnohostrannost, nepraktičnost, hrdost, nespoutanost)
  • fixace IVa v dolní zóně (dominantní sexuální role, napjatost, výkonnost)
  • hranaté, tlakové, dynamické písmo (princip Jang)

"mužské" písmo



Femininní znaky:
  • slabý tlak (slabý pocit vlastní síly, senzitivita, sugestivita, intuitivnost, tolerance, takt, mírnost, povolnost; dotknutelnost, vydražditelnost)
  • girlanda (přirozenost, otevřenost, přejícnost, soucit, nekonfliktnost, ovlivnitelnost, nesamostatnost, odevzdanost)
  • malé délkové rozdíly (skromnost, neasertivnost, submisivita, potřeba jistoty, pasivita)
  • dolní délky (praktičnost, tradiční a materiální hodnoty, potřeba zakořenění, instinktivní jistota)
  • fixace IVb v dolní zóně (submisivní sexuální role, odmítání tělesnosti, nejistota, stud)
  • oblé, vlnité, jemné, křehké tvary (princip Jin)

"ženské" písmo



Obvykle lze typicky ženské nebo mužské písmo dobře rozeznat na první pohled. Mužskost / ženskost může být součástí dojmové charakteristiky písma.

Přestože jistota určení pohlaví pisatele není stoprocentní, je grafologie ve vztahu k pohlaví validní, tzn. má poměrně silnou vypovídající hodnotu.




Literatura:
1. Renzetti, Claire M.: Ženy, muži a společnost, Praha 2003, ISBN 80-246-0525-2
2. Pachmanová, Martina: Věrnost v pohybu, One woman press 2001, ISBN 80-86356-10-8