Partnerské vztahy a láska

Osobní vztahy

Teorie sociální výměny (social exchange theory)

Tato teorie (Kelley) tvrdí, že lidé vstupují do vztahů pro to, že jim to přináší nějaký prospěch (zisk). Zisk se definuje jako míra uspokojení potřeb a pozitivního emocionálního prožívání, kterou poměřuje s tím, jaké pro to člověk musí vynaložit úsilí, negativních emocí, intrapsychických konfliktů a ztrát - které se chápou jako do vztahu vložená "investice" pro to, aby se vztah udržel. (Jde tedy o to, že vztahem něco získáváme, ale musíme pro to něco obětovat).

Nejde však jen o výměnu sobeckých potřeb, jde i o pocit zodpovědnosti za realizaci společných cílů a vědomí dlouhodobější perspektivy vztahu. Pocit zodpovědnosti vede obvykle k tomu, že se člověk snaží v některých případech chovat prosociálně (čestně, vstřícně, altruisticky) a jindy naopak antisociálně (soutěživě, agresivně, egoisticky). Tato vztahová zodpovědnost je relativně stabilní dispozicí jedince, která není až tolik závislá na konkrétním partnerovi a situaci. Každý člověk má tedy určité osobnostní předpoklady pro vztahovou stabilitu nebo nestabilitu, které souvisí s jeho prosociálním nebo antisociálním chováním.

Každý z partnerů může vztah hodnotit různě z hlediska spokojenosti a z hlediska závislosti. Úroveň spokojenosti se týká pozitivního hodnocení vztahu a víry, že vztah k dané osobě uspokojuje mé potřeby. Úroveň závislosti vyjadřuje, jak moc je uspokojení potřeb a dosahování pozitivních cílů závislé na partnerovi.

Teorie rovnosti (Walster, Berscheid) vysvětluje, že jako spokojené jsou hodnoceny ty vztahy, v nichž oba partneři "dávají" stejnou měrou. Nerovnocenné vztahy, kdy jeden z partnerů investuje více energie a času, anebo dostává méně odměn (vztah mu přináší daleko méně) vedou ke ztrácení vzájemné atraktivity.


Blízký vztah

Jako blízký vztah (na rozdíl od mnoha osobních vztahů) je definován ten vztah, jehož prostřednictvím osoba ovlivňuje druhé lidi často, silně, v různých sférách činnosti a relativně dlouhou dobu. (Přičemž toto ovlivňování nemusí být pouze "idylické", blízkost nelze chápat jako nepřítomnost konfliktů a napětí či rovnost postavení partnerů).

Z výzkumu provedeném mezi 250ti vysokoškoláky vyplynulo, že ve 47% označují jako blízký vztah k partnerovi založený na romantické lásce, v 36% označují jako blízký vztah přátelský, ve 14% vztah k rodinnému příslušníkovi a 3% se týkala blízkých vztahů pracovních či kolegiálních.


Vztah jako závazek (commitment)

Teorie sociální výměny není schopna dost dobře vysvětlit situaci, kdy lidí setrvávají ve vztahu plném konfliktů po dlouhou dobu, zatímco jiné, harmonické vztahy končí záhy. Proto vznikla teorie závazku (commitment).

Jde o to, že vztah je subjektivně prožíván jako závazek. Jde o dlouhodobou orientaci respektující zájem partnera a potřebu uchovat si k němu pozitivní vztah. Z jakých zdrojů se však prožitek závazku utváří?

1. Úroveň uspokojení vlastních potřeb (ve srovnání s absencí partnera). Čím více si uvědomuji rozdíl v naplnění svých potřeb, když jsem s ním a bez něho, tím více roste závazek.

2. Nepřítomnost alternativ (atraktivnějšího partnera) vede také k prohloubení závazku. V dnešní době rozvodovost stoupá díky rovnocenějším šancím mužů a žen. V minulosti, pokud byla žena absolutně závislá na svém partnerovi (ekonomicky, bydlením) bylo méně rozvodů, neboť úroveň závazku tím stoupla. Avšak ani nepřítomnost bariér či řada atraktivnějších alternativ nemusí vést ke zrušení závazku.

3. Třetím zdrojem závazku je míra investic. Jde o množství energie, času a emocionálního vkladu, obětí, které pro vztah přinášíme (např. přestěhování, změna pracoviště). Tyto nahromaděné "investice" prohlubují závazek a ukotvují tak vztah. Patří sem i tzv. kognitivní závislost - propojená paměť, sdílené zážitky a vzpomínky, které posléze tvoří značnou část naší identity. Přijít o ně znamená přijít o "kus sebe sama". (Člověk zvažuje jejich ztrátu.)

4. Na udržení vztahu má vliv i působení norem (morálky, svědomí, nepsaných pravidel), která člověk pociťuje a rovněž je do vztahu "investuje".

Johnsonova teorie (1991) tvrdí, že motivace k zachování vztahu se skládá ze tří komponent:

1) osobní závazek neboli touha člověka pokračovat v daném vztahu,
2) morální závazek neboli přesvědčení, že by měl vztah pokračovat a
3) strukturální závazek neboli přesvědčení, že skutečná alternativa daného vztahu neexistuje.


Intimita

Intimus znamená latinsky vnitřní, skrytý. Fenomenologické studie, která byla provedena tak, že tázaní lidé sami o sobě, svým vlastním jazykem popisují své zážitky a co pro ně intimita představuje, dospěla k tomu, že intimita je převážně spojena s těmito opakujícími se motivy:

Neverbální komunikace. Intimita překračuje hranice slov a více souvisí s neverbální komunikací, gesty, mimikou a pohyby těla.

Přítomnost. "Cítil jsem její přítomnost ve všem, co jsem dělal, bez ohledu na to, že ve skutečnosti byla vzdálená stovky kilometrů."

Čas. Intimní zážitky přetrvávají, doznívají delší dobu.

Hranice. Překračování hranic mezi lidmi ve fyzickém i psychologickém smyslu - otevření se někomu, proniknutí do někoho - ať už jednostranné nebo vzájemně sdílené,

Tělo. Uvědomění si vlastního těla, doteky.

Osud a překvapení. Pocit předurčenosti probíhajícího děje, přitom však i pocit neočekávanosti, kterýžto paradox se vymyká logickému pochopení. Jakoby intimita bylo cosi mezi překvapením a spontaneitou na jedné straně a osudovostí na straně druhé.

Transformace. Pociťovaná zněna sebe sama, obou lidí, změna kvality jejich vztahu, jakoby již nevystupovali jako oddělené bytosti. Intimní síla má moc transformovat oba partnery.


Afiliace

Afiliace je základní lidská potřeba po kontaktu s druhými lidmi. Ačkoliv se neustále proměňuje, přetrvává jako touha po navazování těsných a dlouhodobějších vztahů. Od těchto vztahů očekává mj. oporu a pomoc, možnost projevit nejintimnější pocity, pocit bezpečí, atmosféru pozitivních emocí. Tato potřeba roste v situacích nejistoty, obav, strachu a ohrožení.

Vedle toho existuje i potřeba samoty. Člověk v určitých chvílích potřebuje přemýšlet o životě, vyrovnat se s proběhlými zážitky, hledat řešení složité životní situace, načerpat novou energii. Samota tak přispívá k psychické vyrovnanosti člověka.

Pokud člověk prchá ze strachu ze sociálního prostředí nebo protože se obává, že ztratil jeho přízeň, jedná se o něco jiného, spíše o únik do samoty. Nucený stav bez přátel a blízkých v novém prostředí se nazývá osamění neboli sociální izolace. Jako emocionální izolaci označujeme stav, kdy je sice člověk obklopen druhými lidmi, ale postrádá těsný, důvěrný vztah, který by mu umožnil intimní komunikaci, spolehnutí se a oporu.

Efekt pouhého vystavení (mere exposure) souvisí s tím, že pokud je nám často něco na očích, získáváme si k tomu pozitivnější vztah. (Stačí častější expozice fotografií a už získáváme po nějaké době pocit známosti doprovázený pozitivní emoční reakcí). Pokud je však první reakce záporná (nepříjemná písnička), negativní reakce také roste (konflikty mezi haštěřivými sousedy). Tento efekt se využívá v reklamních kampaních - stačí být "vidět" a vstoupíme ve známost (částí populace negativně příjimaná tvář - "Paroubek" - však může nelibost této skupiny voličů jedině zvyšovat; na tomto fenoménu může být postavena antikampaň).


Atraktivita

Fyzická atraktivita souvisí s tělesnými atributy jedince a má vliv na snadnější navazování vztahů, avšak na jejich trvání má větší vliv atraktivita osobní. Ta zahrnuje osobní vlastnosti, postoje, názory, přesvědčení, hodnoty, zájmy, potřeby, víru, způsob života i socioekonomický status. Hlubší poznání fyzicky atraktivních lidí vede často ke zklamání, a naopak u lidí méně atraktivních mohou být po určité době objeveny vzácné vlastnosti. Shodnost vlastností, zájmů, hodnot atd. se stávají základem společné atraktivity. Lidé, kteří jsou si podobni, si poskytují vzájemné potvrzení sebe sama. Rozpory vedou naopak k negativním soudům o druhém člověku a jeho odmítnutí.

V internetové komunikaci zvyšuje prvotní atraktivitu smysl pro humor, kreativita, inteligence, míra sebeodhalení, avšak v dlouhodobém měřítku jde opět o shodu postojů, hodnot a zájmů. Atraktivitu naopak snižuje nepřiměřený exhibicionismus a projevy agrese.

Ne vždy se přitahují lidé se stejnými vlastnostmi, naopak. Klohnen a Mendelsohn (1998) nabízejí vysvětlení, že atraktivita se vztahuje jak k aktuálnímu, tak ideálnímu já. Pokud má jedinec negativní vlastnosti, které jsou v rozporu s jeho ideálním já, bude jej na druhém člověku odrazovat. Naopak člověka, který má vlastnosti jeho ideálního já (druhý je takový, jaký bych si přál být já sám), budeme vnímat jako atraktivního, přestože má protikladné vlastnosti.


Láska

Zamilovanost, neboli láska v počátečním stavu, kdy je zvlášť intenzivně prožívána, je obvykle charakterizována těmito pocity:

• pocit výjimečného postavení svazku mezi ostatními důvěrnými vztahy
• hluboce prožívaná touha být s milovaným člověkem
• pocit neúplnosti (postrádání druhého), když je milující sám
• myšlenky neustále vracející se k druhé osobě
• odloučení vyvolává pocity zoufalství a mučivé obavy, zda dojde k usmíření a pokračování vztahu; opětovné navázání vztahu vede k pocitům uklidnění a euforie


Trojúhelníkovitá teorie lásky (Sternberg)

Podle této teorie (kterou lze velmi dobře použít v praxi) se láska skládá ze tří komponent: Intimity, vášně a závazku/rozhodnutí.

Intimita neboli „hřejivá“ komponenta souvisí s pocitem blízkosti, spojení, porozuměním, ohleduplností, poskytováním podpory a ocenění a intimní komunikací.

Vášeň čili „horká“ komponenta vyjadřuje vzrušení, intenzitu prožívání, atraktivitu, aktivaci a sexuální touhu.

Rozhodnutí/závazek neboli „chladná“ komponenta má dva aspekty. V první fázi rozhodnutí si oba partneři „potvrdí“ (vyjádří), že jedna osoba miluje druhou. V dlouhodobém běhu je pak závazek výrazem rozhodnutí tuto lásku (vztah) zachovat (pěstovat, udržet). Rozhodnutí nemusí vést k závazku, stejně jako závazek nemusí obsahovat rozhodnutí (chtějí uchovat vztah, aniž by potřebovali přiznávat, že milují či jsou milováni).

Tyto tři aspekty lásky se časem dynamicky proměňují, přičemž každý z partnerů je může pociťovat v různé míře. (Trojúhelníky se mohou, ale nemusí překrývat). Vášeň bývá intenzivní na začátku, ale postupně slábne, intimita obvykle pozvolna roste a pak pozvolna opět klesá, kdežto závazek postupně narůstá a v úspěšných vztazích se pak drží na vysoké úrovni.

Velikost lásky je vyjádřena obsahem trojúhelníku (obsahuje ve velké míře všechny komponenty). Zešikmené trojúhelníky vyjadřují převahu některého prvku na úkor jiných, popř. jejich nepřítomnost.


Druhy lásky (Sternberg)

Druhy lásky
Intimita
Vášeň
Rozhodnutí/Závazek
Vztah bez lásky
-
-
-
Mít rád
+
-
-
Bláznivá láska
-
+
-
Prázdná láska
-
-
+
Romantická láska
+
+
-
Přátelská láska
+
-
+
Pošetilá láska
-
+
+
Úplná láska
+
+
+


1. Vztah bez lásky neobsahuje ani jednu z komponent lásky („non-love“).
2. Mít rád obsahující pouze úroveň intimity je typický pro přátelství (blízkost bez vášně či závazku)
3. Bláznivá láska neboli „láska na první pohled“ (často založená na fyzické atraktivitě) je provázená silnou vášní bez intimity či závazku. Může zaniknout stejně rychle jako vzplanula, ale může i přejít v jinou úroveň vztahu.
4. Prázdná láska stojí na pevném závazku a rozhodnutí, bez přítomnosti intimity či vášně, které se mohly časem vytratit. (Vztah tak může „končit“, přesto dále trvat.)
5. Romantická láska obsahuje vášeň a intimitu a propojuje se v ní okouzlení krásou partnera se silnými pocity blízkosti a propojení. Často je tento typ lásky zobrazován v umění.
6. Přátelská láska je charakteristická pro dlouhodobý vztah či manželství, z něhož se vytratila komponenta vášně a zůstal závazek a intimita.
7. Pošetilá láska je typická pro lidi, kteří zahoří vášní a bez přítomnosti intimity (hlubšího poznání a otevření se) se ukvapeně rozhodnou pro sňatek. Jsou velmi rizikové, nestabilní a často končí rozchodem.
8. Úplná láska obsahuje všechny tři komponenty. O ní obvykle usilujeme jako o ideál v romantických vztazích; nemusí však v tomto složení vydržet věčně.


Typy lásky (J. A. Lee)

Tato typologie vznikla rozborem krásné literatury a filozofických spisů.

1. eros (erotická láska, sexuální touha, hledán ideál fyzické krásy)
2. ludus (hravá láska bez závazku a žárlivosti)
3. storge (kamarádská láska s malým důrazem na vášeň)
4. pragma (racionální volba partnera z hlediska prospěchu)
5. mania (vysoce vášnivá láska spojená s posedlostí a žárlivostí)
6. agapé (altruistická, nesobecká láska naplněná starostlivostí a péčí)


Josef Výrost, Ivan Slaměník: Sociální psychologie, Grada Publising, Praha, 2007, 2. vydání. ISBN 978-80-247-1428-8

Žádné komentáře: