Co je to vlastně ten Švejk?

Božstvo nebo dobytek? Pěšky jako za vozem.


Jedni jej považují za metaforu bezpáteřního čecháčkovství, druzí za takřka osvíceného mudrce revoltujícího svým neopakovatelným způsobem proti byrokratické mašinerii. Navíc způsobem, který ji v každém okamžiku demaskuje, obnažuje, a tím nad ní se smíchem vítězí.

To první nemůže být celou pravdou, jinak by se nejednalo o nejpřekládanější a tedy snad i nejvíce univerzální české dílo, schopné srozumitelně oslovit čtenáře na celém světě. (Koho by jinak takový "čecháček" zajímal? Proč je například Švejk tak populární v Japonsku?)

Nicméně připusťme, že na obou pohledech něco je. Že jde o dva konce jedné tyče, o dvě strany jedné mince.

Existuje způsob, jak tyto paradoxní protiklady skloubit v jeden celek: najít odpovídající archetyp, archetyp, který takové ambivalentní pnutí unese. Pokusil se o to Rudolf Starý ve svém eseji "Hermés jako novopohanské božstvo."




Hermés

Řecký Hermés neboli římský Mercurius - na jedné straně bůh obchodníčků, zlodějů, lstí, úniků, podvodů a drobných lží, zkrátka Hermés všemi mastmi mazaný (vzpomeňme, jak jde Švejk ukrást psa a jak v tomto umění vyniká); na druhé straně Hermés - ochránce pastýřů a stád, ochránce cest, vznešený posel bohů, dárce řečnického umění, vynálezce lyry a flétny... vznešený zakladatel alchymie a autor Smaragdové desky Hermés Trismegistos (odtud "hermetika"), v Egyptě nazývaný Thovt.

Hermés je vynálezce jazyka (vykladačem - "hermenautika"), poslem bohů ("angelos"), ale je mu připisován i přídomek íthyfallický, čili obdařený mocnou libidózní, plodivou, sexuální silou: má i svou divokou, animální stránku. (Podle Rudolfa Starého je tato faličnost u Švejka znázorněna velkým bambulatým nosem.) Někdy je Hermés vznešený, jindy naopak neomalený mluvka; sofista a demagog, který mluví "jen aby mluvil", čistě pro radost z uvolněné libidózní síly: mrhá slovem - z jeho úst se řinou celé vodopády - a rád! (Vzpomeňme na Vladimíra Menšíka). Vyznačuje se prý ochotou pomáhat, ale i ďábelským potěšením z cizího neštěstí. Právě pro tuto dvojznačnost si Herma - Mercuria C. G. Jung vybral za metaforu kolektivního nevědomí vůbec. (A Freddie Mercury - Farrokh Bulsara - jako své umělecké jméno).

Vzpomínám si, když jsem byl malý - u nás na chalupě byl pomník Sv. Jana Nepomuckého (jako skoro v každé české vesnici), ale hlavu mu po revoluci někdo ukradl. Zůstal jen dvoumetrový vztyčený sloup (připomínající obelisk) na kopečku u cesty, kde se říkalo "Na Jánu". A k tomuto sloupu chodívala každého rána stará cikánka, přinesla nějaký kámen a položila ho navrch, až časem vznikl jakýsi zvláštní falický monument, obklopený hromadou kamení. Tehdy jsem se tomuto počínání divil, ptal jsem se "proč to dělá?" - působilo to jako nějaký temný magický rituál. Ale ona prostě jen vedena jakousi instinktivní silou své katolictvím nezkulturněné duše - uctívala toto prastaré pohanské božstvo! A stejně tak činí čeští vodáci podél svých vodních cest, když při sjíždění řeky kladou kamínky na kamenné mohyly - aniž by se jeden či druhý pamatovali jméno boha, kterého tím nevědomky uctívají. Tyto hromady podél cest se už ve starověku nazývají "hermy".

Symbol, který vyjadřuje propojení obou her hermovských rovin (komunikační i falické) se v dnešní době stále používá. Jde o Caduceus, okřídlenou Hermovu hůl, obtočenou dvěma hady - symbol lékařství. Ptáte se proč "okřídlenou" a proč "dva hadi"? - Neboť lékař je poslem dobrých i špatných správ, posel života a smrti, které se krajinou šíří rychlostí blesku. Snad žádná pohádka tuto úlohu lékaře nevystihuje tak dobře jako Dařbuján a Pandrhola: stojí-li Smrťák u nohou, pacient se uzdraví, stojí-li u hlavy, není mu již pomoci. A všichni víme, co se stane, když Smrťáka zatlučou do sudu - tedy: uhlíř Kuba (v nás) to neví. Ale Hermés ano: Má-li život tryskat, je třeba umírat. Bez smrti není života. (V psychickém smyslu to znamená, máme-li se od něčeho oprostit a vykročit dál, je třeba tomu plně umřít; jedině tak se energie obsažená v nějakém zkomírajícím, zatěžujícím vzorci může vyvázat a stát se nám naopak osvěžujícícím "re-generujícím" pramenem "živé vody").

Další rovinou boha Herma, kterou bychom neměli opomenout, je Hermés Psychopompós - průvodce duší (do zásvětí, do nevědomí). Možná, že bychom tuto funkci od našeho mazaného bůžka nepředpokládali. Jenže právě jeho iracionalita, žertovnost, kličkující neuchopitelnost, obracení hloubky v lehkost a lehkosti v hloubku, zkrátka čtveráctví a záliba v paradoxech, je cosi, co umožňuje průvodci duší proniknout všemi strnulými obranami do hlubin nevědomí. Mistři Zenu si tuto hru také oblíbili (a vtělili ji do svých Koánů). Tarkovského Stalker, průvodce tajemnou Zónou, také nechodí rovně (po lineární mapě), ale nejprve smotá provázek okolo kamene a poté jej vrhne do prostoru, aby věděl, kudy je bezpečno kráčet. A Švejkovy zcela nelineární - spíše cyklické nebo klikatící se - pochody kolem Putimi a pak i jeho extemporé na frontě takové kráčení připomínají. Stejným způsobem se nočním lesem, kde není vidět na krok, pohybuje i Castanedův Don Juan.

„Chůze síly“ prý vyžaduje, abych se očima stále upřeně díval přímo před sebe, protože i jen letmý pohled do strany by vyvolal změnu v plynulosti pohybu. Je třeba ohnout trup dopředu, aby se snížil pohled. Je nutné zvedat kolena k hrudi proto, aby krok byl velmi krátký a jistý. Don Juan mě upozornil, že zpočátku budu hodně klopýtat, ale ujistil mě, že po určité praxi budu běhat stejně rychle a bezpečně jako za dne. (Carlos Castaneda: Cesta do Ixtlanu)

V říši zásvětí - nevědomí - je zkrátka třeba kráčet jinak než v obyčejném světě a Hermés toto umění ovládá. V šamanských tradicích je tento princip nazýván Heyóka (kojot).

Některé Hermovy kvality se vyznačují zvláštní tajuplností. Když se ve společnosti znenadání rozhostilo tajuplné ticho, starověcí Řekové říkávali, že vešel Hermés: jako kdyby právě došlo ke spojení s jinou dimenzí. S použitím moderní terminologie můžeme říci, že Hermés je původcem synchronicistických fenoménů, nečekaných shod okolností i racionálně nevysvětlitelného nenadálého štěstí. (E. F. Edinger)

(A my dnes říkáváme, že právě "prolétl anděl").

Vylíčili jsme si hlavní aspekty božského archetypu. Nyní se pokusíme o zjednodušenou charakteristiku Švejka, jak se projevuje v Haškově románu.



"Vypadal jako řecký bůh zlodějství ve střízlivé uniformě rakouského infanteráka." 



Švejk 
  1. mluvka: trpí slovními průjmy, které místy baví k popukání, místy svou neohraničenou rozšafností nudí; své pavlačové historky má potřebu sypat z rukávu, kdykoliv jen dostane příležitost otevřít pusu
  2. nepohnutelný klid: v jakékoli situaci zachovává božský klid
  3. blaženě nevinný a bytostně zdravý: nikdy jej nic nerozčílí, nikdy není rozladěný, dobře jí a dobře spí, nikdy nic nebere osobně; není neurotický, netrpí vnitřními konflikty, je celistvý: někdy se mu něco podaří, někdy něco podělá, ale neláme si s tím hlavu
  4. jako pravý karma-jogín nelpí na důsledcích svých činů: improvizuje, jako kdyby neexistovala žádná minulost a žádná budoucnost, jako kdyby jeho rozhodování vycházelo z jakéhosi generátoru náhodných čísel; sled jeho kroků nemůžete nikdy úplně předvídat; nebere ohled na důsledky svého jednání pro svou osobu, jako kdyby vždycky vynesl náhodnou kartu a pak se bavil tím, jak taková situace dopadne; kdybychom použili metaforu kulečníku, jeho každý šťouch rozstřelí stávající partii; jeho koule se pohybuje podle jiných zákonitostí rotace, než všechny ostatní, což v důsledku vede k neutuchajícímu vzniku absurdních situací
  5. nepřítomnost strachu a úzkosti: jelikož na ničem nelpí, nemá ani z ničeho strach a je kdykoli ochoten jít na smrt
  6. jedná, jako kdyby neměl pud sebezáchovy nebo osobní motivace, potřeby nebo záměry, jako všichni normální lidé, čímž své okolí podstatně mate; je svým způsobem "kluzký" - nelze ho za nic chytit, na ničem ho načapat
  7. empirik: je svým způsobem obdivuhodně praktický a zručný, spoustu věcí dokáže zařídit, ví, jak věci chodí (nebo alespoň o tom slyšel), je to životní empirik, stojící nohama pevně na zemi (v kombinaci s bodem 4 to generuje situace "tak dobře to myslel, a tak blbě do dopadlo"); s tím se pojí následující:
  8. neopírá se o víru ani o ideály: tyto záležitosti jej nějak míjejí, v psychologickém smyslu je ke šťastnému životu nepotřebuje
  9. jako pes v nejlepším slova smyslu: je krajně loajální vůči svému nadřízenému a snaží se ve všem důsledně vyhovět, přičemž svého pána oddaně miluje a pečuje o něj (jako matka o dítě, jeho pohled občas "jihne něhou")
  10. "sloužit císaři pánu do roztrhání těla": jedná, jako kdyby věřil v oficiální ideje a morálku rakouského státu, dotahuje tuto logiku ad absurdum, čímž na všechny působí jako "blbec", protože všichni v hloubi svých duší považují samozřejmě tyto ideje za nesmyslné
  11. bez servítek: nebere si servítky, vypálí, co mu slina prvního na jazyk přinese, je ochoten pohlavkovat i účastnit se rvaček; sprostá slova a lidová mluva je pro něho přirozená; případná lež plynule předchází v nadsázku a patří k životu
  12. má rád zvířata i lidi a život vůbec, přesto mu v osobním smyslu na ničem nijak extra nezáleží
  13. za své jednání necítí žádnou osobní odpovědnost, tu jakoby deleguje na své nadřízené, kterým slouží; stejně tak je ale ochoten přijmout jakýkoli trest za to, co nespáchal, pokud si to nadřízení budou přát ("Ve válce se na jednoho člověka nebere zřetel. Má padnout na frontě, nebo bejt pověšenej doma. Pěšky jako za vozem." / "Jestli si přejou, vašnosti, abych se přiznal, tak se přiznám. Jestli ale řeknou Švejku, nepřiznávejte se k ničemu, budu se vykrucovat do roztrháni tĕla.")
  14. Švejk na každého reaguje jinak, jakoby mu nastavoval zrcadlo a neměl vlastní pevnou identitu; Švejkovy reakce lze interpretovat jako prodloužení impulzu (autorem této myšlenky je Zdeněk Mathauser, Tvar 21/2000) - Švejk po každé postavě jakoby zopakuje poslední repliku, čímž rozhovor zacyklí a prodlouží a vyprovokuje tím nějakou další reakci, podle toho, jak daná postava Švejkovo zrcadlení "spoklne"


Švejkova hlavní kontrapostava, kterou vytáčí k nepříčetnosti: Poručík Dub
"Vy mě ještě neznáte, ale až mě poznáte!"


Co Švejk není?

Abychom vyvrátili některé zjednodušené interpretace Haškova románu...
  • Když si přečteme předchozích 14 charakteristik, zdá se mi neudržitelné, že by jeho charakter měl důsledně ilustrovat něco jako "typického Čecha" či byl dokonce ztělesněním "české malosti". Nicméně zrovna tak nelze říct, že by se cosi českého na způsob karikatury do Švejka nedalo promítnout! Výstižně to řekl kdosi v internetové diskuzi: "Já osobně jsem narazil v životě na velmi málo Švejků, ale Dubů potkávám pořád dost." 
  • Švejk není "normální člověk", osobnost ani klasická románová postava s psychologicky zdůvodnitelným jednáním a motivy (na rozdíl od všech ostatních normálních, lidských charakterů kolem Švejka, které jsou vystiženy precizně). Haškův román je jakýsi moderní mythus
  • Švejk není prototyp morálního hrdiny nebo ztělesnění ušlechtilosti, jedná spíše náhodně. Krade psy, lže, v rámci poslušnosti mnohdy "nezná bratra". Spíše se dá říci, že "nic lidského mu není cizí." Švejk (jako archetypální zjevení) existuje mimo dobro a zlo, mimo krásu a ošklivost. "Von je vám tak ošklivej, až je vlastně hezkej," říká Švejk o stájovém pinči.
  • Švejk není nízký: podlý, mazaný, vyčůraný nebo vypočítavý, protože mu v podstatě o nic nejde a (nad rámec svých služebně-vojenských povinností) nemá žádných vlastních potřeb nebo zájmů: kromě potřeb čistě fyziologických, ale i s nimi se snaží v rámci vojenské poslušnosti bojovat: před majorem salutuje na latríně i se staženými kalhotami; aby zachránil nadporučíka Lukáše před špiclujícím profesorem Dubem, vypije na ex celou flašku ostré lihoviny, předstíraje, že se jedná jen o špinavou vodu ze studny, pak dojde poslušně rovným krokem do vagonu, škytne a rovnou padne do mdlob. (Spíše se tak podobá na oko poslušnému, oddaně milujícímu zvířeti, než člověku. Je jako dobromyslné dobytče i zlotřile-zdravý pejsek, který má legraci ze svého pána, nebožáka neurotizovaného byrokracií ve své mysli).
  • Švejk není zbabělý tvor unikající před trestem, válkou, smrtí nebo nepohodlím; naopak si neustále nabíhá do situací, které by mohly vést na šibenici a spíše si o to provokativně (jako nevinné malé dítě) koleduje. 
  • Švejk není usmívající se maska. Maska předpokládá skrývání nějaké jiné, "pravější" podstaty; zde by ale za touto maskou nebylo co skrývat. Švejk je jakoby uvnitř prázdný, nemá nějaké "hranatější" jádro, které by kladlo odpor. Švejk je přirozený; je ve své nevinnosti a nezáludnosti plně sám sebou. (Filmový Švejk v podání Rudolfa Hrušínského trochu rafinovaně-maskovitý je, Hrušínský to tam propašoval; Trnkův loutkový Švejk tuto ingredienci neobsahuje, je přirozenější a dojemnější.)
  • Švejk se nijak zvlášť nezajímá o ženské pohlaví, ani u něho neslaví úspěchů, ale lze spekulovat, že mu možná toto životní puzení sublimuje do neutuchající výřečnosti.
  • Švejk nežije svůj vlastní osobní (osobitý) život (Heideggerovský dasein: bytí-tu, vyznačující se úzkostí jako základním laděním), spíše se tak nějak vyskytuje (jako "ono se"): jako přírodní útvar, jako bodlák u cesty, jako moucha, jako psychický reaktivní výtvor a noční můra práchnivějícího mocnářství: jako (poslušně-revoltující) nevinné monstrum, jako božská obluda.


Jedňáctví, dvojáctví a trojáctví

S kamarádem jsme kdysi dávno vymysleli velmi prostou typologii lidského jednání, o které jsem prozatím nikde nepsal. Ale chceme-li pochopit Švejka, nemůžeme se bez ní obejít.


1. Jedňák

Jedňák je ten, kdo jedná poctivě, nezáludně, bezelstně, v souladu se svou vírou a vnitřním přesvědčením. V jeho motivaci není obsažená žádná rafinovanost ani vypočítavost: jedná tak, protože nemůže jinak. Nesleduje sekundární efekt. Jeho motivace je ryzí. Miluje-li dívku, napíše je jí dopis, v němž jí bez obalu sdělí, že jí miluje (aniž by tím něco sledoval nebo přemýšlel o strategii). Je-li to automobilový závodník, závodí, protože tento sport miluje, protože je jeho životní vášní. Je-li to zdravotní sestra, pak v jejím srdci najdeme přání, že chce pomáhat lidem, kteří trpí. Maluje-li obrazy, miluje malování obrazů, bez ohledu na to, jak tyto obrazy přijímá veřejnost. Neříká to nic o tom, jaký má talent, je-li naivní neumětel nebo genius, je-li to občasný malíř roztomilých jelínků, jimiž obdarovává své příbuzenstvo, nebo Van Gogh malující žhnoucí obilné lány: jedňáctví je přístup, postoj k věci. K čemukoliv, co bylo vytvořeno či řečeno, můžeme položit otázku: bylo to uděláno "jedňácky"? Tj. poctivě, pravdivě, prostě?

Jedňáctví může mít dvě podoby: zákonně dobrou a zákonně zlou. Někdo z vnitřního přesvědčení koná dobro, někdo z vnitřního přesvědčení koná zlo. Zákonné zlo ("ryzí záporňáctví") touží škodit a ubližovat, aniž by z toho ono samo mělo nějaký sekundární zisk (jen prostě dělá, co miluje, co ho těší - např. sadista). Oba postoje ke skutečnosti mohou být ale v jádru jedňácké. (Ježíš, Matka Tereza i Ďábel by mohli být docela dobře všichni ryzí jedňáci. V případě Boha se nabízí otázka, zda-li není troják - viz. níže).

Já jsem toho mínění, že je vždycky nejlepší se přiznat, být votevřenej, a když už něco provedu, přijít a říct: 'Poslušně hlásím, že jsem proved tohle a tohle: A co se týká tý poctivosti, je to vždycky moc hezká věc, poněvadž s ní člověk vždycky nejdál dojde. Jako když jsou ty závody v chůzi. Jak začne fixlovat a běžet, už je distancovanej. Tohle se stalo mýmu bratranci. Poctivej člověk je všude váženej, ctěnej, spokojenej sám se sebou a cítí se jako znovuzrozenej, když jde ležet a může říct: 'Dneska jsem byl zase poctivej.'

Mezi tou řečí nadporučík Lukáš seděl již dlouho na židli, dívaje se Švejkovi na boty, a myslil si: "Můj bože, vždyť i já často stejně mluvím takové blbosti a rozdíl je jen ve formě, kterou to podávám."


2. Druhák

Druhák je ten, který v jakémsi okamžiku ustoupil ze svého vnitřního přesvědčení, vzdal se ho nebo ho znegoval (např. protože zjistil, že se "naivní" jedňáctví nevyplácí). Jeho postoj k tomu co dělá, je veden sekundárním ziskem, který mu má daná aktivita přinést. Nedělá věc pro ni samu. Oproti jedňákovi je jakoby mazaný a falešný. Řekne-li dívce, že ji miluje, v duchu myslí na to, že jí dostane do postele, ale daná slova použije, protože se domnívá, že budou mít lepší efekt, než kdyby jí řekl, že jí chce jen do postele, což by bylo sice jedňácké, ale (pravděpodobně) méně efektivní. 

Synonymem ke dvojáctví je vlastně (funkční) faleš. Malíř namaluje obraz, skladatel složí "zaručený hit" veden motivací, že bude slavný nebo že ho dobře prodá. Celý reklamní svět je v podstatě dvojácký (re-klama: znovu-klamat). O tom, že dvojáctví není fenomén specificky lidský, ale i evolučně-přírodní nás může přesvědčit páv s "falešnými" oky na svém ocasu nebo chameleon. O tom, že je funkční, nás může přesvědčit rtěnka nebo make-up.

Samozřejmě, musíme mít na paměti, že jde o čistou abstrakci, tudíž nikdo není bezezbytku jen jedňák nebo jen dvoják: spíše jde o to, že někdy se v nějaké situaci zachováme jedňácky, někdy dvojácky. Přestože jde o typologii velmi prostou, intuitivně dokážeme dobře rozlišit, zda jsme něco udělali jedňácky nebo dvojácky. Můžeme například napsat diplomku jedňácky nebo dvojácky: buď píšeme, o něčem co nás baví a fascinuje, nebo to chceme mít rychle z krku a dostat "diplom". Stejně tak můžeme jedňácky nebo dvojácky vstoupit do manželství, zplodit dítě (např. za účelem udržet nefunkční vztah), přijmout nebo odmítnout nějakou práci či jakoukoli nabídku. 

V praxi většinou své dvojácké činy maskujeme před okolím nebo sami před sebou jako jedňácké (racionalizace), ale nepřiznané dvojáctví se pozná tím, že faleš po sobě uchovává jakousi hořkou pachuť (protože je v napětí vůči nějaké znegované jedňácké pravdě v nás). Pravý dvoják je v tomto umění sebeklamu mistrem a dostává se do jakési dvojácké sebezavíjející se spirály. Jde totiž o to, že když si o nějakém činu přiznáme, že byl dvojácký, tak toto přiznání je v podstatě jedňácké (osvobozuje). Příklad: nějaká žena si vezme muže jen pro peníze, ale moc dobře to ví: své dvojáctví si jedňácky (čestně) připouští. Nic ze sebe nedělá, ví že to tak je, akceptuje svůj motiv. Jiná žena si tento motiv nebude chtít připustit, protože je v napětí s jejím sebepojetím, a vytvoří si iluzi, že jej miluje pro jeho "sexy mozek": její sebepojetí tak zůstane zachováno. (Viz. kognitivní disonance.)

Stejně jako jedňáctví můžeme rozdělit na zákonně dobré a zákonně zlé, můžeme dvojáctví rozdělit na nereflektované (nepřiznané) a reflektované (přiznané). Příkladem reflektovaného dvojáctví může být feldkurát Katz:

Prodal jsem tě, kamaráde; hanebně prodal. Proklínej mne, bij, držím. Hodil jsem tě napospas. Nemohu se ti podívat do očí. Drásej mne, kousej, nič. Nezasloužím nic lepšího. Víš, co jsem?" 

A polní kurát, zabořuje uplakanou tvář do polštáře, řekl tiše, jemným, měkkým hlasem: "Jsem bezcharakterní padouch," a usnul, jako když ho hodí do vody.


3. Troják

Troják zahrnuje i transcenduje oba předchozí typy. Klíčovým slovem je zde distance. Troják je schopen imitovat jedňácké i dvojácké chování, ale nesleduje ani primární zisk (dělat věc pro ni samu), ani sekundární zisk (osobní prospěch). Udělá něco jen tak. Dalo by se říct: pro legraci. Přičemž on sám zůstává nad věcí a baví se situací. Např. si vezme za manželku svojí potrhlou kamarádku, kterou ani nemiluje, ani z toho nemůže čerpat nějaké výhody - ale daná situace vytvoří určitý sled reakcí ze strany rodiny a přátel, který je možno s trojáckým odstupem považovat za zábavný. Nebo namaluje stejný obrázek s roztomilými jelínky jako jeho jedňácký strýček. Okolí může daný akt vyhodnotit jako jedňácký anebo dvojácký ("podle sebe soudím tebe"), ale jedině on sám ví, jak se věci mají. 

Za ztělesnění trojáckého postoje k životu můžeme považovat Andy Kaufmana (Muž na měsíci), Enšpígla, Petra Čtvrtníčka nebo právě Švejka. (V tarotu je to nulová karta blázna).

Jiným příkladem trojáctví by mohla být skupina KLF, která složila "zaručený hit", který se ocitl na vrcholu hitparád. Po té, co se stali milionáři, všechny peníze rituálně spálili a napsali knížku o tom, jakými postupy složit popový hit (The Manual). Podle této "kuchařky" pak v 90. letech vznikla celá řada úspěšných hitů a mnoho skupin se díky ní skutečně v hitparádách vyšvihlo (Scooter, Edelweiss) . S předělávkou hlavního hitu KLF přišel u nás Petr Kotvald a jmenovalo se to Mumuland. (Stateční si mohou překliknout.) To už ale, Péťo, moc trojácké nebylo!

Švejk je dle mého názoru bytostný troják, ale navenek se usmívá jako jeďnácký jelimánek, čímž všechny vytáčí k nepříčetnosti. Nadporučík Lukáš se neustále táže: "Švejku, ty dobytku, pověz mi, jsi opravdu tak blbej nebo se jen tak tváříš?" (Jinými slovy se vlastně ptá, jestli je jeďnák nebo dvoják). "Poslušně hlásím, že na sobě pozoruju, že jsem opravdu tak blbej." 

Byrokraticky-vertikální mocenský řád vyžadující bezmeznou oddanost a poslušnost, který najdeme jak v Rakousku-Uhersku tak Japonsku (a který rozlišuje jen na: 0 nebo 1, černá nebo bílá) trojáckou kategorii totiž nezná a je z ní zmaten, otřesen, dezorientován. Přesto představuje, pokud jsou takto karty rozdány (přísný řád a vojenská mašinerie), jedinou autentickou, plnokrevnou, inteligentní reakci. Demaskuje dvojáctví (pokrytecky zahalený bordel) celé monarchie. 

Troják totiž nemůže "shodit" to co, je ryzí, jedňácké: může shodit jedině to, co se za jedňácké vydává.



Syntéza

Švejk v sobě snoubí tolik ambivalentních rysů, je natolik široký a neuchopitelný, že není možné jej idealizovat jako heróa, ani jej jednoduše zavrhnout. Dle mého názoru, lze Švejka vnímat jako postavu, v níž se zvláštním způsobem jako do jednotného, ale neurčitě-mihotavého vícerozměrného obrazu nedělitelně slévají tyto prameny:

1) Švejk je tvor. Cosi naprosto vitálního, dětského, psího či zvířecího, nikoliv však vůči lidskému méněcenného; cosi, co přežije všechno; cosi zdravě-životného ve smyslu "je to boží tvor" (rovina Stvoření).

2) Švejk je Hermés (archetyp): Šašek, Blázen, Zloděj, Dítě, Zvěstovatel, Posel, Smíšek, Kecálek, Sedmilhář, Vypravěč, Průvodce, Kuplíř, Obchodník, Všudybyl, Všechnoviděl, Všechnoslyšel (rovina kolektivního nevědomí celého lidstva).

4) Švejk je kolektivní přelud. Cosi provokativního a dráždivého, co vzniká jako snově-imaginační reaktivní výtvor na dobovou atmosféru byrokratického impéria: kdyby mohlo snít, tak by ve snu porodilo Švejka jako noční můru, jako své chtěně-nechtěné dítě (démonicky loajální štěně), jehož se není možné nijak zbavit a které se touží přisát k prsu mocnářství (feně), ale současně do něho za maskou servilní nevinnosti a dobroty pasivně-agresivním způsobem hryže (rovina kolektivního vědomí - "ducha doby", zrcadlo společenského systému).

5) Švejk je prázdná figura sloužící jako lakmus. Sem patří problém tzv. reverzibilní figury a pozadí: zatímco v klasických románech je hlavní hrdina psychologicky prokreslenou figurou vůči ilustrativním koloraturám určité epochy (ty vůči němu tvoří kulisy, pozadí), zde je to naopak: Hašek psychologicky prokresluje, demaskuje určitou epochu (sociální realitu) a vedlejší postavy, které tvoří jakoby reálnou figuru (jsou naprosto "reálně hmatatelné"), kdežto Švejk je vůči nim vlastně neutrálním pozadím (lakmusovým papírkem), který tento stav věcí obnažuje. (Figura a pozadí jsou zaměněny). Připomíná to Cimrmanovskou teorii externismu - "Já neexistuji, zatímco svět existuje". - Švejk "existuje" (vyskytuje se) asi jako jakási díra, trhlina v papíře určité epochy, ale reálně "nejde nahmatat", čím je on sám.

6) Jsme v pokušení na tuto "prázdnou" figuru navěsit naše negativní rysy. Některé karikované rysy české nebo spíše středoevropské mentality (rovina kolektivního vědomí v určité užší lokalitě): např. delegování odpovědnosti "na ty nahoře", uspokojování čistě fyziologických potřeb (modus pouhého přežívání), bezpáteřnost, vulgárnost, "prořízlá držka", lhostejnost (neúčastnost); resp. Švejkovská "neuchopitelná" či "prázdná" figura může sloužit jako projekční plátno pro tyto negativní kolektivní vlastnosti, ale nedá se říci, že by tyto vlastnosti Švejka nějak definovaly.

7) Švejk je inteligentní a baví se situací. Švejk je "troják". (Rovina vědomého postoje ke skutečnosti na pomezí mezi humornou distancí a karmajogínským mistrovstvím). Možná proto Hašek býval smutný, když po hospodách kolem sebe slýchával "Ty seš blbej jako Švejk!" - cítil se nepochopen.

8) Tyto proudy se slévají do Švejka jakožto mnohoznačného symbolu.


*

Náměty k přemýšlení a diskuzím u piva

1. Myslíte si, že je Švejk zrcadlem české povahy? V jakém smyslu?

2. Jaké svádění je nejefektivnější? Jedňácké, dvojácké nebo trojácké?

3. Pokuste se určit, zda dané historické či mýtické postavy byly jedňáky, dvojáky nebo trojáky:

Jan Palach, Adolf Hitler, Fidel Castro, Kim-čong-il, Osho, Miloš Zeman, Andy Warhol, Josef Lada, Michal David, Mefistofeles, Agáta Hanychová, Karel Gott, Machiavelli, postava Mrzáka z Pulp Fiction, Strýček Jedlička, Sv. Valentýn, Ladislav Klíma, Don Corleone (Kmotr), Joker (Batman), Hermés, Xénie, King-kong, Přemek Podlaha, Bůh.



Literatura:
Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za  světové války
Edward F. Edinger: Věčná dramata, Skrytý smysl řecké mytologie. Brno, 2007
Rudolf Starý: Medúsa v novější době kamenné. Prostor, edice Střed , 1994
Zdeněk Mathauser: Haškův Švejk v ohnisku vědních systémů. Tvar 21/2000
Carlos Castaneda: Cesta do Ixtlanu. Volvox Globator, 1996


Spoluautorem  teorie o Jedňáctví,  Dvojáctví a Trojáctví je konceptuální umělec Matěj Smetana.

Související odkazy na tomto blogu:
Merkurické působení v rytmu dějin dle Emila Páleše

10 komentářů:

Autenticita řekl(a)...

Výtečně napsáno. Podařilo se nějak uchopit neuchopitelné - zvlášť se mi líbilo to vysvětlení "jedňáctví, dvojáctví, ....." - které vnáší jisté světlo na motivaci a chování lidí, a na těchto charakteristikách pak zařazení té postavy. Možná to tak nebylo ani míněno, ale vpodstatě se dá mezi řádky vyčíst i preference většiny voličů (dvojácké svádění bude na většinu lidí vždy působit efektivněji, lidí, kteří jsou schopni to prohlédnout bude vždy méně). - Opravdu moc pěkné, má to duši a vtip, hloubku a obecnou platnost. Úžasné počteníčko.

Vojtěch Franče řekl(a)...

Děkuji :-)

kočička řekl(a)...

Mluvím za sebe,mohu se i nazvat tou,která četla J.Haška,Josefa Ladu,E.Longena,Z.Kuděje a literaturu s tímto tématem související,stává se mi,že se směju a pláči v alegorii zároveň,při různých pokusech vykladačů,co v životě toto nečetli a neseznámili se ani s osobností,natolik složitou,jakou bezesporu J.Hašek byl.Již delší čas sleduji,že dílo J.Haška je na přetřesu,zřejmě to bude tím,s jakým výsměchem glosoval pro něj aktuální a soudobou situaci a atmosféru,jen se nestačím divit,jak málo lidí má kapacitu vůbec dílo přečíst,natož pochopit.Já třeba vidím povahu Švejka nedílně s povahou a osudem Jaroslava Haška,nelze ho posuzovat odděleně,bez náhledu na jeho tvůrce.Krásný den.

Petra Veverka řekl(a)...

Takže troják je vlastně čtverák ;-)

Vojtěch Franče řekl(a)...

kočička: to je odvěká otázka estetiky - lze dílo rozbírat bez znalosti jeho autora? lze analyzovat beethovenovu devátou, aniž bychom se detailně obeznámili s jeho životem? někteří praví tak, jiní onak. autorova osobnost se jistě nemůže do jeho díla nepromítnout - na druhou stranu se stává, že geniální dílo leckdy svého autora přeroste a skoro vždycky si bez ohledu na svého tvůrce/rodiče jeho dílo/dítko žije vlastním životem. pro mě je to takto: 1) můžeme říci o nějakém díle něco pravdivého a podstatného, aniž bychom znali jeho autora? má odpověď je ANO. 2) může nás znalost autorova života v pochopení jeho díla obohatit? má odpověď je ANO. odtud mě napadá třetí otázka a ta zní: 3) je v mé interpretaci něco, co příkře rozporuje s informacemi, které můžeme zjistit o Jaroslavu Haškovi? Pokud ano, sem s nimi! a 4) nemůže analýza Švejka cosi prozrazovat i o Jaroslavu Haškovi, co může obohatit pohled na jeho osobu? např. nebyl náhodou Troják (či Dvoják nebo Čtverák)? Nebyl jeho osud/povaha jaksi spojen s archetypem boha Herma?

Petra Veverka: JO! :-)

Martin Pavlíček řekl(a)...

Neprojevuje se jen občas jako troják třeba Homer Simpson? Většinou je vykreslen jako hloupý jedňák, to nejvíce tehdy, když se přesune do role umíněného vede nějakou nesmyslnou válku s okolím. Občas ale jen tak dělá takové blázniviny a je mu všechno jedno, ve filmu řekl Marge, že nepřemýšlí nad tím co dělá a obdivuje lidi, kteří to umí, v jednom díle Líze řekl, že může dělat blázniviny a blázniviny že dělají život ale že maminka je nědělá a to je dobře (a delegoval na ni jistou zodpovědnost. Homer Simpson je většinou parodií na Američana ale sem tam jen komická figura trojáckého typu řekl bych. A je tu otázka. Můžu být troják a dvoják či jedňák různě v různých oblastech života?

Stanislav Vašina řekl(a)...

výborný článek.

Vojtěch Franče řekl(a)...

Martin Pavlíček: "Můžu být troják a dvoják či jedňák různě v různých oblastech života?" Určitě - a to je právě ta sranda!

Homer Simpson je podle mě ve vztahu k základní své hodnotě - rodině - jedňák. Někdy si zadvojákuje, ale před rozuzlením zápletky svůj "hřích" napraví a vrátí se do jedňáckého modu ("milující otec, který má své mouchy, ale pro rodinu nakonec udělá všechno.". Právě proto si Simpsonovi ponechávají eticky-výchovný pathos, na který už Futurama rezignovala a díky níž se ocitá již v čistě trojácké dimenzi. (Fry ale zůstává jedňácký pokud jde o jeho lásku k Leele, stejně jako Lister ke Kočanské). Ve vztahu ke všem ostatním hodnotám se ale Homer chová zcela libovolně, jedňácky, dvojácky i trojácky. Trojácký tedy často je, ale ne nějak důsledně.

Psychoanalýza řekl(a)...

K tomu Stalkerovi: On se tam myslím pohybuje tímhle způsobem Zónou právě kvůli tomu, že ta postava samotná je jakoby "zaseklá" v tom svým archetypu (stejně jako zbylé dvě postavy příběhu). Žádná z postav v tom příběhu, podobně jako Švejk, nemá svojí identitu, nikdo z těch tří nepůsobí jako reálná osoba (ty konkrétní obrysy jsou paradoxně spíš v pozadí).

Ke Stalkerovi mám teorii, že ty tři postavy mají vyjadřovat tři složky Reality, tj. Lacanovské Real/Imaginary/Symbolic a tím pádem tři přístupy k ní. Ten film myslím ukazuje skvěle především to, kam se v praxi dostaneme, když budeme odmítat druhé dvě složky (když budeme příliš lpět jenom na jedné z nich). A proto je Stalker tak slavnej film, protože je to přesný a lidská psychika má tendenci do týhle pasti padat. Lidi dělají přesně tohle, že se chytají něčeho, co sice nějak funguje, ale nakonec to v konfrontaci s realitou ve vší její komplexnosti nebude fungovat (SPOILER: ve filmu je to ta Komora, do který nakonec nevstoupí a jen připosraný sedí před ní až do konce).

Prostě podstatou syntézy je v psychoanalýze (a v životě) ne to, že to nějak vybalancujeme někde mezi nebo že si vybereme jeden přístup a ten budeme jak trubky tlačit. Syntéza je právě o tom integrovat to všechno dohromady, což je samozřejmě vždycky ten hlavní průser, protože my na rozdíl od archetypů tu vlastní identitu máme a ta se nám do toho bude vždycky strašně moc srát...

Proto nakonec nelze stavět na roveň Švejka a Čtvrtníčka/Kaufmana. My se totiž nemůžeme STÁT archetypem, my se můžeme maximálně chovat jako archetyp, ale to je dost zásadní rozdíl (protože v druhém případě nám zůstává vnitřní identita a ego). Karta Blázna je ideál, něco v čem žádná reálná osoba nemůže v praxi fungovat a kdo se o tohle bude snažit, dostane to od reality neuvěřitelně sežrat. Však jak skončil Andy Kaufman? No dostal z toho svýho "trojáctví" a odstupu od světa rakovinu a nedostal jí samozřejmě náhodou. Dostal jí proto, že to byl přese všechno sráč, kterej místo toho, aby se do reality zapojil a snažil se starat o svět a cejtil tu bolest, tak se rozhodl bejt jen parodií... Viz úplně stejnej případ u archetypální postavy Komedianta ve filmu Watchmen, která boří ten svůj archetyp, protože v tom filmu je to "superhrdina", kterej si na ten archetyp hraje (!) a je tam ukázaný, jak ho to samozřejmě neustále dostává a jak on sám prostě nemůže být tím svým superhrdinským alteregem "vtipálka nad věcí", protože ve skutečnosti je to sráč jako každej jinej a realita ho vždycky srazí na kolena. A o co jiného se pokusil Jan Stern se svým "humorným coming outem", než o to zahrát vlastní sráčství na to, že je to celé jen vtípek? Jak Stern dopadl víme (viz janstern.cz).

Prostě lze vytvořit archetyp jakožto postavu v příběhu, lze ten archetyp i hrát jako to dělal Kaufman, ale nelze archetypem BÝT - to prostě končí v totálním psychu a ten šílenej nápor ta psychika holt přesměruje třeba do rakovinovýho bujení a v životě na to ten člověk brutálně dojede.

Vojtěch Franče řekl(a)...

Díky za zajímavý pohled na Stalkera! S vaším pohledem souhlasím. Švejk jako archetypální zjevení není jistě možné klást na roveň Kafumanovi/Čtvrtníčkovi a tak byl článek myšlen. Ony lidské postavy byly použity jen jako ilustrace trojáckého postoje ke světu. Fenomén "sráčství" stojí za úvahu. Dokonce si myslím, že Jungova Červená kniha je hlavně o (jeho vlastním) sestupu do vlastního sráčství (scéna se zabitím hrdiny Siegfrieda), které tak trochu koresponduje s tím, co Jung nazývá peklem. Tento sestup je bytostně jedňácký, nebo dá se také říci, je to jedňácké konfrontování se svým dvojáctvím na všech úrovních. Archetypy jsou kolektivní a identifikovat s nimi znamená zbožštit se nepatřičně, nepokorně, proti řádu věcí a tedy - jak naznačujete - koledovat si o pěkný vejprask. Zatímco naše sráčství je vlastně (pekelnou) esencí naší individuality, ve smyslu, v jakém se má úrodný humus vůči rašícímu květu. (Pak nám dojde, že nejsme o nic lepší, než ten nejhorší člověk na světě, ale ani o nic horší, než ten nejlepší.)