Mytologické životní scénáře (Berne)

Eric Berne, zakladatel transakční analýzy, vytvořil model lidské psychiky, která se skládá ze tří částí: z dítěte, dospělého a rodiče. Ono magické dítě v nás často na podkladě opakujících se situací přijme iracionální životní scénář, který si pak v realitě stále znovu a znovu potvrzuje ("sebenaplňující se proroctví").

Berne ze své psychoterapeutické praxe odpozoroval 6 takových mytologických scénářů, podle nichž nevědomě (a proto osudově až katastroficky) utváříme své životní příběhy. Tyto scénáře nám zabraňují v prožívání štěstí tady a teď, neboť "dospělý" v nás si není tohoto čarování magického dítěte vědom - anebo se vůči němu cítí bezmocný. Jsou to vlastně rozličné způsoby prokletí, kterými rodič v nás spoutává naše vnitřní dítě.

Berne je poznačuje jako: Tantalus, Arachne, Damokles, Herakles, Sisifyos a Filemon a Baucis.


Tantalus

Tantalus se kdysi těžce provinil proti bohům. Pozval je na hostinu a chtěje otestovat jejich vševědoucnost, přeložil jim k hostině svého zabitého syna Pelopa. Rozlícení bohové na něj uvrhli trest. Musí stát v průzračné vodě, ale kdykoliv se bude chtít napít, voda ustoupí. Nad ním se sklánějí větve ovocných stromů, ale kdykoliv se k nim natáhne, pozvednou se do výše. Navíc nad ním bude viset balvan, který se může kdykoliv uvolnit, aby jeho mukám učinil konec, ale nestane se tak - vysvobozující konec stále nepřichází.

Rodiče malým Tantalům zakazovaly to, co by rády dělaly. "They go along with the Parental curse because the Child in them is afraid of things they want the most, so they are really tantalizing themselves." (Berne)

Dospělí Tantalové mají pocit neustálého selhání a neúspěchu. Vztahy a projekty jim prý vždycky ztroskotaly. Tam, kde se měli osamostatnit, selhali. V důsledku se uchýlili ke strategii vyčkávání a pasivity. Mají pocit, že život je marná snaha, která nikam nevede - proto se někdy snaží příliš, a cítí se vyčerpaní, anebo se (to spíše) nesnaží raději vůbec. Stěžují si, ale nic neudělají, aby se jejich životy změnily k lepšímu, i když (viděno optikou jejich přátel) příležitosti přicházejí. Za bezmocností, v níž se snaží sebe samé vylíčit druhým, se však skrývá vnitřní sebepřeceňování - vidění sebe sama v nadřazené pozici, z níž nechtějí ustoupit.

Kazuistika. "Hudebně nadaná mladá žena popisuje svoji situaci jako bezvýchodnou: Proto, aby dělala "něco pořádného", vyučila se na přání rodičů kancelářskou obchodnicí. Cítila ale, že do úřadu nepatří, opakovaně byla nemocná, a tak práci ztratila. Šanci účastnit se hudební akademie odřekla a místo toho se nechala hospitalizovat na psychosomatické klinice. Tam jí bylo opravdu dobře. Po propuštění bydlela opět u rodičů, aniž by se tomu vyučila, měla pracovat ve správních orgánech a opět onemocněla. Jejím vlastním přáním bylo dělat něco v oblasti umění, ale kromě talentu k tomu neměla žádné vzdělání. Udělala několik nešťastných pokusů s galeristy, na studium umění se cítila příliš stará. Takže občas žije na podpoře, většinu času promedituje, ani umělecká činnost ji už nemotivuje."

Tato žena, respektive její vnitřní dítě, potřebuje terapeuticky podporu a uznání za malé kroky, aby se osvobodila z nutkavého příkazu rodičovského hlasu "Snaž se!", který blokuje její kreativní přístup k životu, Svobodné Dítě v ní.



Arachné

Dívka, tkadlena uměleckých obrazů vyzve (dle bohů zpupně) na soutěž v tkaní samotnou Athénu. Athéna vidí, že výtvor Arachné je lepší, ale nechce si to přiznat. Arachnin obraz roztrhá a Arachné se ze žalu oběsí. Athéna jí život vrátí, ale zakleje ji do těla pavouka, aby mohla celý život tkát ("když jí to tak baví").

Lidé s tímto scénářem se kdesi v životě rozhodli špatně, ale místo toho, aby se příště rozhodli jinak a chybě se vyhnuli, vracejí se opakovaně ke starým špatným rozhodnutím. Tato tendence je posílena motivem jednat rodičům navzdory (vybrat si muže, kterého rodiče nechtějí, dělat práci, kterou zavrhují apod.) - na truc dělat stále stejnou, nedoporučovanou věc. Tímto vzdorem nahrazují nalezení své skutečné identity.

Kazuistika. "Proti vůli rodičů se mladý muž rozhodl pro studium sociální pedagogiky. Jejich záměrem bylo, aby převzal jejich firmu. Již při praxi bylo zřejmé, že konfrontace se sociálním konflikty jej zahlcuje. Díky postoji "tohle jsem chtěl, takže to už musím vydržet" se v povolání více let trýznil. Při terapii ohledně možných změn (jiné studium, přeškolení, svobodné povolání) se často objevovala hra: "ano... ale...". Pokusy vyzkoušet něco nového ztroskotaly. Nakonec dostal, díky rodičům, nabídku, pracovat v úřadu péče o mládež. To místo   vzal a nyní je úředníkem, nešťastný až rozpolcený, zahlcený a jako formalista a úředník se neustále něčeho obává."

Cílem terapie je podpořit jeho Svobodné Dítě (co opravdu chce, ne co si chce vyvzdorovat v opozici na tlak rodičů), ale také Dospělého, aby převzal zodpovědnost za svůj život do svých rukou.



Damokles

Dávný tyran Dionýsos I. pořádal hostinu a vzbudil svým blahobytem ve svém poddaném Damoklovi závist. "Pojď sem, místo mě, usedni, ukážu ti, jakou povahu má mé štěstí," pravil Dionýsos. Damokles usedl na trůn a ponořil se do víru zábavy. Dionýsos mu nad hlavu nechal na koňské žíni nepozorovaně pověsit ostrý meč, který mířil přímo na jeho hlavu. Když jej Dionýsos zničehonic spatřil, ztuhl mu úsměv na rtech a krev v žilách. Vzdal se svého místa a povýšení. Na tomto způsobu vládcova štěstí nebylo nic záviděníhodného.

Vnitřní program tohoto scénáře zní: "You can enjoy yourself for a while, but after that your troubles begin." (Berne).


Lidé s tímto "prokletím" stále čekají, až na ně dopadne Damoklův meč nějaké ve vzduchu visící hrozby. Rodiče jim často říkávali: "Počkej, až budeš chodit do školy... až budeš muset pracovat... až se vdáš/oženíš... až budeš mít děti..." a tím je připravili o všechnu radost ze života a důvěru v budoucnost.

Kazuistika. "'Neumím dlouho vydržet být šťastný!' Toto byl první výrok muže, u kterého bychom očekávali, že bude jak v práci, tak doma spokojený, ale naopak procházel neustále krizemi, měl strach z toho, že vyprovokuje hádku, měl strach o rodinné příslušníky, s autem jezdil, ale stálo ho to velké přemáhání a dělal si přehnané starosti o své zdraví. V rámci poradenství se velmi záhy objevilo téma obrazu Boha. Bůh všechno vidí a trestá každý hřích. Uměl nahlédnout pozadí své omezující religiózní výchovy. Ani rozhovor s duchovním mu nepřinesl úlevu. Ukončil dva terapeutické pokusy, nežli se mu postupně začalo dařit lépe. Terapeuti ho ale neuměli ochránit před jeho narůstajícími obavami."

Úkolem terapeuta je v tomto případě přivést klienta k tomu, že není třeba se neustále trestat (že lze žít i bez trestání se za radost). Pomáhají paradoxní intence - uspokojit magické myšlení Dítěte tím, že si vědomě stanovíme malé "trestíky" za štěstí, které nás potkává.



Héraklés

Héraklova dobrodružství byla nepřeberná. Bohové i lidé ho zavalovali úkoly, které musel plnit jak na běžícím pásu. Teprve potom mohl pokojně vydechnout a říct si: "teď jsem šťastný." Ale ten okamžik nikdy nepřišel.

Stejně tak lidé s tímto scénářem žijí podle vnitřního programu "teprve až" a "dokud...". Za každým novým splněným úkolem či povinností, však štěstí nepřichází, protože se objeví povinnost nová - a tak to jde stále dokola. Člověk si neposkytne dostatečné sebeocenění spojené s úlevou. Snižuje svůj úspěch, je mu to málo, (pro jeho vnitřního Rodiče) je to jen "samozřejmost", chce víc, ničí se dalšími a dalšími nároky na sebe. Ano, je to téma workoholismu. Zápas od kolébky až do hrobu. "Až budu povýšen...", "Až postavím dům...", "Až děti odejdou z domu..." či "Až úspěšně zakončím terapii..."

Kazuistika. 'Už 12 let chodím do terapie, poznala jsem snad všechny směry a taky jsem z toho hodně profitovala. Ale stále mám problémy, které neumím řešit.' Podle anamnestických údajů podstoupila tato žena velmi komplikovanou terapeutickou práci, s velkým odhodláním podstupovala všechny terapeutické rituály a platila za 'vzornou klientku'. Přesto nebyla spokojená, stále věří v nějakou rozhodnou intervenci a byla zcela překvapená, když jsem ji odmítla poskytovat terapii se zdůvodněním, že je zcela zdráva a jestli chce, může čas od času přijít na poradenský rozhovor, aby se jí dostalo uznání a ujištění, že to, jak problémy řeší, je v pořádku."

Terapeutická rada v tomto případě zní: Po každém dokončeném úkolu si dejte pauzu a pochvalte se za to. Vychutnejte si pocit úspěchu či zvládnutí úkolu. Naplánujte si dobu pro odpočinek či dovolenou. Dovolte Rodiči ve vás, aby pochválil vaše Dítě.



Sisyfos

I chytrý Sisyfos se provinil vůči bohům. Soudci mrtvých mu přikázali dovalit kámen na vrchol hory a odtud jej svrhnout na druhou stranu dolů. Vždycky, když už je kousek před vrcholem, se mu však kámen vysmekne a skutálí zpátky. Je to prokletí marného úsilí, které nikam nevede. Vnitřním motem lidí s tímto scénářem jsou výroky "téměř" a "vždy znovu a znovu". Těsně před koncem se vzdávají.

Navenek si připadají jako neschopní smolaři a chudáci ("podívejte, nic se mi nedaří"), vnitřně se však obvykle cítí grandiózně (nadřazeně, božsky). [Viz stránky českých Sisyfovců] Možná podle této logiky: "pokud se mi děje tento tragický úděl, nejsem přeci jen obyčejný člověk - jsem nadobyčejný."

Kazuistika. "Muž přichází do poradny, protože zmeškal kontrolu moči, která patřila mezi podklady osvědčení, a jemu nyní hrozí, že o osvědčení přijde. V rozhovoru se ukazuje, že vždy, když byl krátce před zavržením úspěchu, se tak opil a popral, že místo ztratil. Například když byl hospitalizován na psychiatrii a měl být za krátkou dobu propuštěn, opil se, dělal rámus, a tak byl opět hospitalizován. Nyní stojí opět před vypršením platnosti osvědčení a když zkouška moči neproběhne, musí podstoupit vězeňský trest kvůli tomu, že způsobil tělesné zranění."

Lidé s tímto programem mají pocit, že kdyby totiž dosáhli úspěchu, čekala by je už jen smrt (jejich život by ztratil napětí a "příběh"). Byl by to konec jejich dramatu. Rádi vyprávějí vzrušující historky, kdy unikli o vlásek smrti. Terapeut musí klienta vést k dokončování maličkostí. Klient se naučí rozpoznávat, jak mu zlomyslné Dítě v něm vyrábí nejrůznější (sebedestruktivní, poněkud masochistické) sabotáže (aby věci nakonec nedopadly tak úplně dobře - z čehož čerpá skrytou slast).



Filémón a Baucis

Filémón a Baucis, manželé, jak se sluší a patří, hostili Dia po několik dní a nocí. Zeus byl tak spokojen, že jim slíbil, že budou mít dlouhý život a ani jeden z nich nezemře dříve než ten druhý, aby nemuseli oplakávat smrt druhého. Dožijí spokojeně a umírají (či žijí dál?) obrostlí listím, proměněni ve stromy, dub a lípu.

"They spend the rest of their lives like vegetables," říká Berne. Jde o typ lidí s malou životní motivací, kteří touží pouze naplnit závazky vůči rodičům. Nejsou ani nešťastní, ani šťastní, ani se nenudí, ani nejsou plní zajímavých zážitků a nápadů. Na terapii se dostanou zřídka. (Proč taky? Snad jedině, když jejich mytologické druhé já zemře, jako v následujícím příkladě.)

Kazuistika. "Žena naříká nad depresivními stavy. Před deseti lety ztratila muže, se kterým žila spokojeně přes 20 let. On měl dobré postavení, takže neměla finanční starosti a ani nyní je nemá. Nikdy nemusela pracovat, má dům, ve kterém žije sama, dospělé děti, které ji čas od času navštěvují, nějaké povrchní známé od svého manžela. Až dosud bylo vše tak, že nemusela dělat žádné větší rozhodnutí. S životem je v zásadě spokojená, ale nemá žádnou energii, sedí doma a hloubá. Dosavadní činnosti, včetně dovolené pro ni ztratily kouzlo. Při rozhovoru se ukazuje, že neví o jiných cílech pro další život. Sedí a čeká na smrt."

Při terapii se ukáže, že za vrstvou spokojenosti se mohou skrývat pocity a myšlenky, které si klientka nechce připustit a dál s nimi pracovat. Terapeut ji v tomto procesu může dál navádět. Může se ukázat, že nic ještě není opravdu "mrtvé" a spokojené. Svobodné Dítě má svá přání a potřeby. Život ještě neskončil.




Literatura:

Gudrun Hennig, George Pelz: Transakční analýza, terapie a poradenství. Grada, 2008. ISBN 978-80-247-1363-2

Erik Erikson - Osm věků člověka

Vývojová psychologie



Erikson vypracoval osm fází psychosociálního vývoje, jimiž během svého života musí projít každý člověk. V každé fázi se jedná o určité dilema, krizi mezi dvěma protichůdnými tendencemi. Na základě interakce s prostředím si člověk z daného období osvojí určitou - dobrou či špatnou - zkušenost, od níž se vyvíjí jeho průchod dalšími životními fázemi. Osvojení si síly či ctnosti klíčové pro dané období se stává podmínkou toho, aby i následující životní fáze mohly být dobře prožity a integrovány. (Např. bez poctivého přístupu k sobě nelze v adolescenci nalézt autentickou identitu, bez ujasněné identity nelze příliš dobře vstoupit do fáze partnerské intimity, bez intimity není generativity apod.)

Věkové učení jednotlivých fází je spíše orientační. Ve skutečnosti můžeme jednotlivé životní fáze s jejich typickými krizemi vnímat jako stále přítomná patra naší psychiky. (Obnoví-li se náš pocit základní důvěry v existenci, umožní nám to být iniciativnějšími, jsme-li iniciativnější, můžeme lépe objevovat svou identitu atd.) Jednotlivá stádia si můžeme představit jako části stromu od kořenů po jeho nejvyšší větve. Teprve dobře zakořeněný strom může mít odvahu dotýkat se nebe.

Integrované, naplněné a moudré stáří je tedy možné, jen pokud jsme poctivě zvládli průchod všemi životními stádii. (Naučí-li se mládí nebát se života, nebude se stáří obávat smrti.)



Stadium
Věk
Krize
Ctnost
1.
orálně smyslové
do 1 roku
základní důvěra x nedůvěra
naděje
2.
muskulárně-anální
1-3 roky
autonomie x stud
síla chtění
3.
pohybově-genitální
3-6 let
iniciativa x vina
záměr
4.
latentní
6-12 let
výkonnost x méněcennost
kompetence
5.
adolescence
12-19 let
identita ega x zmatení rolí
poctivost
6.
raná dospělost
20-25 let
intimita x izolace
láska
7.
střední dospělost
26-64 let
generativita x stagnace
péče
8.
pozdní dospělost
nad 65 let
integrita ega x zoufalství
moudrost



1. Základní Důvěra x Nedůvěra

V prvním roce života je úkolem dítěte získat základní důvěru v život a svět skrze vytvoření pevného vztahu k matce nebo zastupující osobě. Stálost a účinnost péče, kterou od ní dostává, umožňuje kojenci vytvořit si v sobě pocit naděje, že život je, přes dočasné utrpení a neuspokojení, v základě dobrý ("i když to teď není úplně ok - zítra bude lépe"). Nedostatek naděje vede v dospělosti k pocitu, že nemůže věřit v uspokojení svých potřeb a bude od okolí očekávat primárně ohrožení.

Množství důvěry nezávisí ani tak na množství poskytované potravy, ani na množství lásky, ale na kvalitě mateřského vztahu. Matky ve svých dětech vytvářejí pocit důvěry tak, že kombinují a spojují citlivou péči o individuální potřeby dítěte a upevňování vědomí dítěte o jeho hodnotě.



Zobecněná zkušenost z tohoto období:

+ důvěřuji, že dostávám, co potřebuji, a proto vracím a dávám druhým ve stejné míře


- nevěřím druhým lidem, snažím se z nich přímo nebo oklikou (manipulací) „dostat“ co potřebuji


2) Autonomie x Stud a nejistota

V druhém roce života je úkolem dítěte osvojit si sebedůvěru, že je schopno se správně a samostatně rozhodovat (rozvoj volních vlastností).

Vztahem, v němž především řešení jádrového konfliktu probíhá, je vztah s rodiči nebo je zastupujícími osobami. Je-li samostatná volba dítěte potvrzována rodiči jako dobrá, upevňuje se v něm cit samostatnosti a nezávislosti, schopnosti sebevlády a vynakládání volního úsilí. Pokud není rodiči podporována a oceňována jeho samostatnost, dítě si spíše vytváří pocity zahanbení a pochybnosti vůči sobě ve vztahu k okolí.

Jestliže je pocit autonomie a možnosti volby u dítěte popírán, dítě se „obrátí proti sobě“, bude samo sebe zavrhovat a manipulovat. Rozvine se u něj předčasné špatné svědomí. Místo aby se snažilo vlastnit věci proto, aby je mohlo testovat jejich účelným opakováním (hrou), stane se ono samo posedlé vlastním opakováním (myšlenkovými automatismy). Touto posedlostí se samozřejmě učí získávat sílu tvrdohlavou kontrolou tam, kde nemůže nalézt širokou škálu vzájemné regulace. Vyvrcholením může být kompulzivní neuróza.

Vnější kontrola v tomto stadiu by měla být pokud možno co nejvíce konejšivá, uklidňující. Dítě by mělo cítit základní víru v existenci. Mělo by pocítit, že jeho záměr "já chci" je v pořádku a mělo by být podporováno ve volném nakládání s věcmi ve svém okolí. Nemělo by být přehnaně peskováno a bržděno.

"Toto stadium se proto stává rozhodujícím pro poměr lásky a nenávisti, spolupráce a svéhlavosti, svobody sebevyjádření a jejího potlačení. Z pocitu sebekontroly bez ztráty sebeúcty pramení pocit trvalé dobré vůle a hrdosti; z pocitu ztráty sebekontroly a z pocitu nadměrné cizí kontroly vzniká trvající sklon k pochybám a studu." (Erikson)

+ vím, kdy zabrat a vydržet – a kdy nechat věci volně plynout (vzdát se kontroly)


- mám tendenci k přílišné (nutkavé) kontrole (sebe, druhých) - anebo mi naopak chybí schopnost dotahovat věci do konce (chybí mi vůle a samostatnost)


3) Iniciativa x Vina

Ve třetím až pátém roce života je úkolem dítěte osvojit si základní postoj zodpovědnosti za své činy. Svou iniciativu by mělo vnímat jako dobrou a mělo by v ní být okolím podporováno.

Úspěšné vyrovnání s konfliktem iniciativy podporuje vývoj osobnosti ve směru zaměřenosti a cílevědomosti vlastního úsilí.

Neúspěch vede k postojům rezignace a sebeobviňování za činy uskutečněné nebo zamýšlené.

+ v životě za něčím jdu, nevyhýbám se hravému experimentování a objevování terénu, nebojím se rizika, dovedu spolupracovat s ostatními; udělat chybu je o.k.


- trpím už dopředu pocity, že nic nedokážu, raději neudělám nic, abych nic nepokazil a vyhnul se pocitům viny a zahanbení, bojím se dělat chyby, zůstávám v koutě, spoléhám na známé a prověřené


4) Výkonnost x Méněcennost (latentní období)

Mezi šestým rokem a počátkem dospívání je úkolem dítěte osvojit si dovednosti cílevědomě a úspěšně zacházet s předměty hmotného světa. V tomto období přesahuje jeho zkušenost rámec rodinných vztahů a je vystaveno srovnávání a hodnocení v širším výběru školních a mimoškolních situací (musí "obstát" i mimo rámec rodinného kruhu).

Úspěšné dosahování praktických cílů vlastní snahou v tomto období je základem rozvoje kompetence, sebedůvěry a sebeprosazení v praktické činnosti ("umím to, jsem šikovný"). Neúspěchy vedou k ustavení pocitů vlastní nedostačivosti a méněcennosti ve srovnání s ostatními.

Předtím než se dítě stane biologickým rodičem, musí se začít stávat pracovníkem a potencionálních ochranitelem a poskytovatelem péče (zkouší si hrát na tatínka a maminku, pečuje o své sourozence). S přicházejícím latentním obdobím dítě normálně se vyvíjející zapomíná nebo spíše sublimuje nezbytnost ovlivňovat lidi přímým (na ně adresovaným) útokem (či přáním). Nyní se učí získávat uznání produkováním věcí. Rozvíjí výkonnost, stává se dychtivým aktérem a tvůrcem situací. To podporuje jeho autonomii.

Ohraničené Ego dítěte zahrnuje jeho dovednosti a zručnosti, dítě se učí potěšení z dokončené práce, zaměřené pozornosti a píli, pracovitosti.

Nebezpečí v tomto stadiu spočívá v pocitu neadekvátnosti a méněcennosti. Jestliže dítě ztratí naději na dosažení vlastní výkonnosti, vede to u něj k tendenci se izolovat. Může se objevit snaha o rivalitu, soupeření s okolím nebo naopak pasivita v chování nebo mutilace (oněmění). (Může být důsledkem příliš autoritativní nebo rejektivní výchovy).

+ jsem šikovný, něco umím, něco mi jde a baví mě to, rád věci dělám a dokončuji, jsem na to hrdý; vím, že jsem něčím výjimečný


- připadám si neschopný a neužitečný, nejsem ničím zajímavý ani výjmečný, trpím pocity méněcennosti; neumím přijít na to, v čem jsem vlastně dobrý, a proto si nemohu vážit sám sebe


5) Identita x Zmatení rolí (adolescence)

Ústředním tématem vývojového procesu je zde utváření osobní identity, které úzce souvisí s vývojem "Ega". Než se objeví zralé "Ego", musí člověk získat přiměřený pocit identity. Po ukončení dětského období vývoje je v průběhu biologického a psychologického dospívání úkolem mladého člověka ustavit si pevné pojetí vlastního já, svého místa a smyslu v životě.

Úspěšné zakotvení ve světě s jasným sebepojetím jedinci umožňuje vytváření jednoznačných a smysluplných vztahů k vlastní osobě i k druhým.

Nesoudržná, rozporná zkušenosti s tím, jak se jeví sobě a ostatním, vytváří neurčitou, nejednotnou a zmatenou strukturu sebevymezení - tzv. difuzní identita.

V pubertě a rané dospělosti se vše, co bylo v dětství přirozené, vyřešené a volně plynoucí, opět vynořuje jako problém. Rostoucí a vyvíjející se mladý člověk tváří v tvář své vlastní fyziologické revoluci nyní konfrontuje to, čím se zdá být v očích druhých lidí s tím, čím se cítí být sám. Ptá se sám sebe, jak spojit role a dovednosti, které si vytvořil dříve - s profesionálními prototypy, které vyžaduje jeho současné postavení (zvládání nových profesních a sociálních rolí).

Adolescence představuje tedy hledání sebeidentity. To se projevuje tím, že mládí zkouší různé masky - hledá způsob zábavy, oblékání, účesu, tak, aby bylo přijato uznávanou vztažnou skupinou.

Erikson věří, že rituály dospívání a nejrůznější obřady - jako například biřmování - jsou nástroje, kterými se potvrzuje získání identity a integrace Ega. (V dnešní době tyto rituály postrádáme, postrádáme přechody mezi životními fázemi, takže neexistuje hranice mezi dětstvím a dospělostí).

Nebezpečím tohoto stadia je zmatení rolí (jak různé role skloubit?). Může dojít ke zmatení sexuální identity, delikvenci, výjimkou nejsou ani psychotické incidenty. Jestliže je toto však včas a správně diagnostikováno a léčeno, nemají tyto incidenty tak fatální význam jako by měly v jiných vývojových stadiích.

Zamilování se v této fázi se jeví jako pokus definovat vlastní identitu projekcí vlastního zmateného Ega do druhé osoby.

Vývoj jáství směřuje k propriu, intimnímu jádru já, které se stává hlavně zdrojem učení. Jedinec sám sebe činí stále diferencovanějším objektem sebereflexe.

"V žádném jiném stadiu životního cyklu... nejsou si tak těsně blízké příslib objevení sebe samého a hrozba ztráty sebe samého". (Erikson)

Dá se říci, že hledání identity je proces, který málokdo bravurně zvládne ještě na konci (i tak náročné) adolescence – většinou tento proces pokračuje celou první polovinu života.



+ cítím se sám sebou, příjmám se takový jaký jsem, dovedu s druhými sdílet sebe sama, znám své místo ve světě a ve vztahu ke své budoucnosti, mám životní perspektivu (vizi)


- uvnitř se necítím spojený se svým skutečným „já“, mám strach sdílet své pocity a pochybnosti, používám masky a hry, abych se druhým zalíbil (aby mě přijali) anebo se vůči nim vymezil (abych dal najevo, jak jsem výjimečný), neustále se s někým srovnávám; mám zmatky v partnerských vztazích, protože se skrze ně snažím marně nalézt sám sebe


6) Intimita x Osamělost (raná dospělost)

Úkolem raného údobí dospělosti je dosažení schopnosti spojit se v důvěrném citovém vztahu s druhým člověkem, s nímž osoba plně sdílí všechny podstatné stránky života.

Těžištěm osobnostního vývoje jsou zde vztahy pohlavního partnerství s původně cizím člověkem.

Erikson vypočítává nároky úspěšného důvěrného vztahu jako „1. společný orgasmus, 2. s milovaným partnerem, 3. opačného pohlaví, 4. s nímž je člověk schopen a ochoten vzájemně si důvěřovat a 5. s nímž je schopen a ochoten sladit rytmus práce, rozmnožování a zotavování 6. tak, aby zajistili uspokojivý vývoj i svému potomstvu.“

Úspěšné ustavení životního partnerství vyžaduje vydat se druhému v situacích, v nichž se člověk vzdává záruk bezpečí (otevřít se s důvěrou blízké osobě, učinit se zranitelným). Byl-li dosavadní vývoj málo úspěšný, člověk nemá odvahu podstoupit riziko utrpení, kterým hrozí případné selhání pokusu navázat důvěrný vztah (neunese riziko rozpadu vztahu), a místo toho směřuje k uhýbání před ním a ke společenské izolaci. Není schopen se zranitelným způsobem otevřít, a proto spíše žije dlouhodobě bez partnera – anebo "vedle" případného partnera, namísto "s ním" - tzv. "izolace ve dvou". Nechce se druhému "vydat", zůstává v bezpečí vlastních psychických zdí.

+ nebojím se otevřít v hloubce druhému člověku a jsem ochoten učinit se zranitelným, příjmám nejistotu a riziko lásky, jsem ve vztazích schopen ve vyvážené míře dávat i příjmat (podporu, sexualitu, emoce, důvěru)


- vyhýbám se intimním vztahům, uzavírám se, připadám si prázdný a odcizený, jakobych nezapadal mezi ostatní lidi; pokud jsem s někým ve vztahu, bedlivě si střežím své hranice a chráním svou intimní zónu, nedůvěřuji lidem, své emoce si raději nechávám pro sebe, neumím se sladit s životním rytmem partnera


7) Generativita x Stagnace (dospělost)

Úkolem zralé dospělosti je přispívat druhým. A to především péčí poskytovanou vlastním dětem ve své nové rodině, dále i ve společenství, v němž člověk žije, vytvářením něčeho užitečného. Člověk je produktivní, něco vytváří, je nápomocný a užitečný pro druhé. - Překračuje tak svůj egoismus, sebestřednost a pasivitu. Má pocit životní dynamiky a relativního růstu. (Někdy se v tomto období dostane do situace, kdy musí pečovat o své stárnoucí rodiče – i to je projev generativity nebo sebepřekročení).

Neúspěšný vývoj se projevuje neschopností být takto prospěšný svému okolí, prožíváním životního ochuzení a ztrátou činného kontaktu s druhými lidmi. Objevuje se pocit stagnace, že život nemá smysl, nic se nikam nevyvíjí, člověk předčasně uvažuje o jistotách stáří, důchodu, pojištění - stává se předčasně příliš rigidním a nejistým. Přijímá konformní vzorce chování (když nevím co se sebou, udělám to, co se ode mě očekává). Necítí životní naplnění.




+ v životě je něco mimo mě, o co pečuji a k čemu chovám bezpodmínečnou lásku, jsem schopen jednat altruisticky a cítím se tak naplněn něčím, co mě přesahuje; žiji tvůrčí, produktivní život a tím překračuji sebe sama


- jsem příliš zaujat sám sebou, jsem uzavřen ve svém sobectví, nepřejícnosti, závisti; druzí lidé, kromě mých vrstevníků, mě příliš nezajímají, nepřemýšlím o tom, co tu po mě zůstane, mám pocit stagnace a pohlcení sebou samým – jsem uzavřený ve své bublině




8) Integrita x Zoufalství (stáří)

V období stáří je cílem osobnostního vývoje dospět k jistotě o smysluplnosti toho, jak člověk blížící se smrti svůj život prožil (moudrost).

Smysl svého jedinečného a konečného života může najít pouze ve vztazích, které jej přesahují - transcendence sebe sama. To znamená ve spojení s dosavadním a dále pokračujícím životem lidstva, na němž se platně, byť časově a místně omezenou účastí, podílí.

"V takovém konečném vyrovnání ztrácí smrt svůj osten. Nedostatek nebo ztráta rostoucí integrace "já" se ohlašuje strachem ze smrti: jedinečný životní běh není přijímán jako poslední možnost života. Zoufalství vyjadřuje pocit, že čas je nyní příliš krátký pro pokus začít znovu jiný život a vyzkoušet alternativní cestu k integritě..." (Erikson)

Neúspěch při zvládání této vývojové krize se projevuje strachem z konce osobního života, nespokojeností s jeho prožitím a zoufalstvím z toho, že již nelze začít znovu a lépe (frustrace, zlost, sebelítost, nenávist "k mládí"). Tato varianta může vést v krajním případě až k sebedestruktivitě.

+ jsem naplněn, protože jsem již mnohým byl; snesu pohled do prázdna ne-bytí; ničeho nelituji, přijímám život, jaký je a byl; přijímám konečnost života, jsem spokojen se svou dosavadní snahou a výsledky


- mám pocit promarněných příležitostí, trpím lítostí, snahou vrátit čas zpět a dostat ještě jednu šanci, cítím zoufalství