Avatar je překvapivě krásný, dojemný, okouzlující film. Přitom to ale není film, který by se hodil na nějakou hlubokomyslnou psychologickou analýzu (to říkám rovnou) protože jeho děj odpovídá prostým, ale dobře nakombinovaným archetypům. Ty se však na nás snáší v takových jasných obrazech, že jsou neodolatelné a my jim musíme podlehnout. 3D brýle vás vtáhnou dovnitř světa, kde platí úplně jiné zákonitosti, než kdykoli předtím, a právě tím je film jedinečný a převratný. Jako se změnil svět, když Magalhaens obeplul zemi o 360 stupňů a z matky Země se stalo kulaté geometrické těleso, tak se nyní počíná měnit svět filmu. (A shodou okolností prokazuje svým příběhem matce Zemi úctu).
3D svět vás vtahuje do sebe. Jakoby ste se ocitli v cizím pokoji, kde jste nyní poprvé. Chvíli se musíte rozkoukat, než vaši oči přivyknou přítmí a jasu Nového světa. Sestoupíte do něho po schodech - a jste v něm, vidíte, slyšíte, cítíte. Nedíváte se na plátno před vámi: jste v cizím pokoji, jste v pralese s obřími liánami, kde za noci plovou vzduchem jako semínka pampelišek tajemné medůzky a snášejí se vám na ramena. Vy sami jste avatarem v tomto světe. Jste v kůži hrdiny, jehož očima Nový svět vidíte. Máte pokušení tomuto světu podlehnout a uznat jeho existenci za krásnější a čistší, než cokoli znáte z života vašeho. Jste v pokušení na něj zapomenout. Čím více na něho zapomenete, tím více jste uvnitř. Tím větší extázi odhmotnění od vlastní existence zažíváte. Jste ve stavu beztíže, v němž je možné cokoli prožít; ale víte, že jste pouhým pozorovatelem, jemuž navzdory bitevním vřavám nic nehrozí. Objevuje se nová kategorie estetického prožitku, "3D vznešeno", radost z hrůzy ze skoku nad propastí. Distance, podmínka to estetického žážitku, klesla na nejmenší možnou míru. Intenzita zážitku tím stoupla do vyšší sféry. Jako když se z Krkonoš vznesete do Himalájí. Jako když se po mnohaletém koupání v Mácháči ponoříte do oceánu.
Příběh je banální, ale krásný, voní Disneyovou Pocahontas. A na druhé straně - touha po přijetí do jiného, opravdovějšího společenství lidí založeného na hluboké sounáležitosti všech bytostí s ostatními, ale i zvířaty, přírodou a veškerým bytím - vám zase připomene film Tanec s vlky. V obou příbězích hrdina - odvážný bílý muž - překračuje zakázanou hranici mezi dvěma světy, aby skrze lásku k ženě a přátelství k lidem, kteří jsou mu nyní nekonečně bližší, objevil pradávnou zemi, kterou kdysi ztratil a o které ví, že jej další bílé tváře přijdou co nevidět zničit. S nekonečnou nostalgií po ztraceném ráji sledujeme poslední zápas tohoto krásného lidu o svou zemi. Jsme svědky hrdinova zřeknutí se spolupatřičnosti ke světu hodnot západní civilizace (peníze, agrese, netolerance k jinakosti, tupá sebenadřazenost), která vystoupí v ostrém kontrastu k hodnotám, které jsme již ztratili, ale v hloubi duše po nich prahneme (sounáležitost, hluboká úcta k moudrosti předků a všemu živému). Právě tuto strunku film rozechvívá. Většina z nás by - ruku na srdce - do tohoto ideálního světa mo(u)drých indiánů přestoupila také, kdyby mohla.
Je to sen, utopie a pohádka? Anebo kritika našeho západního světa? - Či snad dokonce americké sypání si popelu na hlavu za genocidu desítek milionů původních obyvatel amerického kontinentu? - Máme číst film jako naléhavé ekologické posleství? Jak je to?
Jak se říká v pohádkách: tak i tak. Odpověď těžko může být černobílá. Ano, tento film má především vydělat peníze, zaplatit svůj enormní rozpočet (teď už víme, že se mu to podaří hravě!); má vyvolat sentiment, rozechvění, pobavení, občasný úsměv, dojetí, nefalšované slzení, úžas. Je však opravdu tak banální, když se mu to tak zatraceně dobře daří? Podle mě je prostý, ale není banální. Přesně takové jsou i pohádky.
A nyní - otázka, jíž všichni vznášejí - přináší Avatar něco nového?
Z hlediska příběhu ne. Veze se po základním archetypu, který jsme výše naznačili, a ten předestře nádherně a čistě. A to je pro dobrou pohádku dobrá a dostačující podmínka. (Nové české pohádky naopak pláčou nedostatkem archetypálních motivů, a proto i přes výpravné kostýmy nefungují).
Z hlediska objevení Nového 3D světa určitě ano. V propojenosti, jakým příběh slouží předvedení a rozehrání všech vymožeností 3D létání, barev, pohybu, hloubky a výšky, je film geniální.
Není to genialita nové vize, je to genialita precizního řemesla dotaženého k dokonalosti.
Film je přeplněn odkazy na všechy možné filmové výdobytky euroamerické kultury. (Pozor, následují mírné spoilery.)
Vzteklé hyeny běhající pralesem připomínají vrrky z Pána prstenů, stejně jako mohutní bojovní dinosauři připomínají olifanty (a Jurský park!). Moudrý, organicky propojený lesní ekosystém připomíná Princeznu Mononoke. (Zde je duchovní inspirace filmu nejzřetelnější a nejhlubší). Závěrečný souboj draků s hvězdnou flotilou, která se vznáší nad planetou připomíná Hvězdné války. Rituál zkrocení nejnebezpečnějšího draka hlavním hrdinou připomíná Lynchovu Dunu. Nálet s napalmovými vrtulníky odkazuje ke Coppolově Apocalypse Now - při náletu v Apocalypse zní Wagnerův motiv z Valkýr, totéž slovo (Valkýra) v Avatarovi označuje název útočící letky.
A konečně, modří indiáni s elfíma ušima (když přelétneme trapně vnucují se odkaz na šmouly), připomínají indické zobrazení Krishnova vtělení.
Tím jsme se dostali k ústřednímu pojmu Avatar.
Avatar v indické mytologii znamená vtělení nějaké mimořádné bytosti. Zatímco my všichni smrtelníci jsme inkarnováni, protože musíme, protože to vyžaduje naše karma, nedokonalost, živočišné tužby, naše vásany (sklony a připoutanosti) atp., Avatar je dočista jiný typ vtělení.
Avatar je vtělení po všech stránkách již dokonalé bytosti, která se rozhodla přijmout tvar proto, aby v tomto světě vykonala nějaké poslání ve prospěch ostatních žijících bytostí.
Nejčastěji se v tomto smyslu hovoří o bohu Višnuovi. Bývá zobrazován jako modrý, dvojruký, sympatický chlapík (viz. google).
Zajímavé je, že filmu Avatar mají dva páry předních končetin naopak koně a draci (a kdovíjaká ještě Jurská havěť), zatímco pralesní lid je přirozeně dvouruký jako my, pozemšťané. Je to jen drobná ukázka s jakou promyšleností je vystavěna podoba Cameronova Nového 3D světa, která kombinuje všechny možné vizuální tvary použité v předchozích scifi filmech anebo dávné mytologii. Tomuto principu imaginačního "morfování" - rozkladání a opětovného skládání forem - kterým proslul např. Hieronymus Bosch, říkáme aglutinace. Avatar tedy kvalitně aglutinuje vše, co už je vyzkoušené a prověřené, a představuje tak trefu do černého.
Jeho šipka míří do obřího terče poskládaného ze všech předchozích filmových terčů. Tím je zajištěna jistota zásahu, ale snížena jeho originalita, což je luxus, který si nový 3d film zatím nemůže dovolit. Přílišná originalita by mohla zvýšit riziko, že se vynaložená investice nezaplatí a příští tvůrci 3d filmů budou mnohem opatrnější. Takto Avatar otevírá dveře všem vizonářům, kteří přijdou po něm.
Ale zpět k principu inkarnace. Film začíná tím, že na vojensko-výzkumnou základnu na cizí planetě Pandora přilétá mariňák Jake Sully na invalidním vozíčku (bojoval kdysi v džunglích jižní Ameriky, což ho predisponuje k přežití na Pandoře).
Vědci však dovedou jeho vědomí napojit na nové, krásné, pružné, modré tělo avatára, tedy tělo bytostí, které obývají planetu Pandora. V tomto novém těle se vědomí hrdiny pohybuje exotickou krajinou čarokrásné planety. A my, prostřednictvím 3d kamery, s ním. Jme uvnitř. Hrdina se inkarnoval do nového těla a my spolu s ním do jeho světa, který má nyní poprvé dimenzi hloubky.
Jakeovo vědomí se přepíná mezi dvěma těly: lidským tělem a jeho modrým avatarem. Když se avatar putující Pandorou uloží ke spánku, probudí se okamžitě zpátky na vojenské základně. Když se na základně napojí na speciální přístroj, procitne v těle svého avatara.
Skončím tak trochu v půli, abych vás nepřipravil o gradaci a vrstvění příběhu. I tak jsem už mnohé vyzradil. Chcete-li vidět více, jděte a přesvědčte se na vlastní oči. Mimochodem hudba Jamese Hornera je také super, hlavně svěží etnické nápěvy a motiv válečné zkázy. Užijte si to.
A navíc, když se při filmu rozhlédnete po sále, jste taky v 3D inkarnaci.
3D svět vás vtahuje do sebe. Jakoby ste se ocitli v cizím pokoji, kde jste nyní poprvé. Chvíli se musíte rozkoukat, než vaši oči přivyknou přítmí a jasu Nového světa. Sestoupíte do něho po schodech - a jste v něm, vidíte, slyšíte, cítíte. Nedíváte se na plátno před vámi: jste v cizím pokoji, jste v pralese s obřími liánami, kde za noci plovou vzduchem jako semínka pampelišek tajemné medůzky a snášejí se vám na ramena. Vy sami jste avatarem v tomto světe. Jste v kůži hrdiny, jehož očima Nový svět vidíte. Máte pokušení tomuto světu podlehnout a uznat jeho existenci za krásnější a čistší, než cokoli znáte z života vašeho. Jste v pokušení na něj zapomenout. Čím více na něho zapomenete, tím více jste uvnitř. Tím větší extázi odhmotnění od vlastní existence zažíváte. Jste ve stavu beztíže, v němž je možné cokoli prožít; ale víte, že jste pouhým pozorovatelem, jemuž navzdory bitevním vřavám nic nehrozí. Objevuje se nová kategorie estetického prožitku, "3D vznešeno", radost z hrůzy ze skoku nad propastí. Distance, podmínka to estetického žážitku, klesla na nejmenší možnou míru. Intenzita zážitku tím stoupla do vyšší sféry. Jako když se z Krkonoš vznesete do Himalájí. Jako když se po mnohaletém koupání v Mácháči ponoříte do oceánu.
Příběh je banální, ale krásný, voní Disneyovou Pocahontas. A na druhé straně - touha po přijetí do jiného, opravdovějšího společenství lidí založeného na hluboké sounáležitosti všech bytostí s ostatními, ale i zvířaty, přírodou a veškerým bytím - vám zase připomene film Tanec s vlky. V obou příbězích hrdina - odvážný bílý muž - překračuje zakázanou hranici mezi dvěma světy, aby skrze lásku k ženě a přátelství k lidem, kteří jsou mu nyní nekonečně bližší, objevil pradávnou zemi, kterou kdysi ztratil a o které ví, že jej další bílé tváře přijdou co nevidět zničit. S nekonečnou nostalgií po ztraceném ráji sledujeme poslední zápas tohoto krásného lidu o svou zemi. Jsme svědky hrdinova zřeknutí se spolupatřičnosti ke světu hodnot západní civilizace (peníze, agrese, netolerance k jinakosti, tupá sebenadřazenost), která vystoupí v ostrém kontrastu k hodnotám, které jsme již ztratili, ale v hloubi duše po nich prahneme (sounáležitost, hluboká úcta k moudrosti předků a všemu živému). Právě tuto strunku film rozechvívá. Většina z nás by - ruku na srdce - do tohoto ideálního světa mo(u)drých indiánů přestoupila také, kdyby mohla.
Je to sen, utopie a pohádka? Anebo kritika našeho západního světa? - Či snad dokonce americké sypání si popelu na hlavu za genocidu desítek milionů původních obyvatel amerického kontinentu? - Máme číst film jako naléhavé ekologické posleství? Jak je to?
Jak se říká v pohádkách: tak i tak. Odpověď těžko může být černobílá. Ano, tento film má především vydělat peníze, zaplatit svůj enormní rozpočet (teď už víme, že se mu to podaří hravě!); má vyvolat sentiment, rozechvění, pobavení, občasný úsměv, dojetí, nefalšované slzení, úžas. Je však opravdu tak banální, když se mu to tak zatraceně dobře daří? Podle mě je prostý, ale není banální. Přesně takové jsou i pohádky.
A nyní - otázka, jíž všichni vznášejí - přináší Avatar něco nového?
Z hlediska příběhu ne. Veze se po základním archetypu, který jsme výše naznačili, a ten předestře nádherně a čistě. A to je pro dobrou pohádku dobrá a dostačující podmínka. (Nové české pohádky naopak pláčou nedostatkem archetypálních motivů, a proto i přes výpravné kostýmy nefungují).
Z hlediska objevení Nového 3D světa určitě ano. V propojenosti, jakým příběh slouží předvedení a rozehrání všech vymožeností 3D létání, barev, pohybu, hloubky a výšky, je film geniální.
Není to genialita nové vize, je to genialita precizního řemesla dotaženého k dokonalosti.
Film je přeplněn odkazy na všechy možné filmové výdobytky euroamerické kultury. (Pozor, následují mírné spoilery.)
Vzteklé hyeny běhající pralesem připomínají vrrky z Pána prstenů, stejně jako mohutní bojovní dinosauři připomínají olifanty (a Jurský park!). Moudrý, organicky propojený lesní ekosystém připomíná Princeznu Mononoke. (Zde je duchovní inspirace filmu nejzřetelnější a nejhlubší). Závěrečný souboj draků s hvězdnou flotilou, která se vznáší nad planetou připomíná Hvězdné války. Rituál zkrocení nejnebezpečnějšího draka hlavním hrdinou připomíná Lynchovu Dunu. Nálet s napalmovými vrtulníky odkazuje ke Coppolově Apocalypse Now - při náletu v Apocalypse zní Wagnerův motiv z Valkýr, totéž slovo (Valkýra) v Avatarovi označuje název útočící letky.
A konečně, modří indiáni s elfíma ušima (když přelétneme trapně vnucují se odkaz na šmouly), připomínají indické zobrazení Krishnova vtělení.
Tím jsme se dostali k ústřednímu pojmu Avatar.
Avatar v indické mytologii znamená vtělení nějaké mimořádné bytosti. Zatímco my všichni smrtelníci jsme inkarnováni, protože musíme, protože to vyžaduje naše karma, nedokonalost, živočišné tužby, naše vásany (sklony a připoutanosti) atp., Avatar je dočista jiný typ vtělení.
Avatar je vtělení po všech stránkách již dokonalé bytosti, která se rozhodla přijmout tvar proto, aby v tomto světě vykonala nějaké poslání ve prospěch ostatních žijících bytostí.
Nejčastěji se v tomto smyslu hovoří o bohu Višnuovi. Bývá zobrazován jako modrý, dvojruký, sympatický chlapík (viz. google).
Zajímavé je, že filmu Avatar mají dva páry předních končetin naopak koně a draci (a kdovíjaká ještě Jurská havěť), zatímco pralesní lid je přirozeně dvouruký jako my, pozemšťané. Je to jen drobná ukázka s jakou promyšleností je vystavěna podoba Cameronova Nového 3D světa, která kombinuje všechny možné vizuální tvary použité v předchozích scifi filmech anebo dávné mytologii. Tomuto principu imaginačního "morfování" - rozkladání a opětovného skládání forem - kterým proslul např. Hieronymus Bosch, říkáme aglutinace. Avatar tedy kvalitně aglutinuje vše, co už je vyzkoušené a prověřené, a představuje tak trefu do černého.
Jeho šipka míří do obřího terče poskládaného ze všech předchozích filmových terčů. Tím je zajištěna jistota zásahu, ale snížena jeho originalita, což je luxus, který si nový 3d film zatím nemůže dovolit. Přílišná originalita by mohla zvýšit riziko, že se vynaložená investice nezaplatí a příští tvůrci 3d filmů budou mnohem opatrnější. Takto Avatar otevírá dveře všem vizonářům, kteří přijdou po něm.
Ale zpět k principu inkarnace. Film začíná tím, že na vojensko-výzkumnou základnu na cizí planetě Pandora přilétá mariňák Jake Sully na invalidním vozíčku (bojoval kdysi v džunglích jižní Ameriky, což ho predisponuje k přežití na Pandoře).
Vědci však dovedou jeho vědomí napojit na nové, krásné, pružné, modré tělo avatára, tedy tělo bytostí, které obývají planetu Pandora. V tomto novém těle se vědomí hrdiny pohybuje exotickou krajinou čarokrásné planety. A my, prostřednictvím 3d kamery, s ním. Jme uvnitř. Hrdina se inkarnoval do nového těla a my spolu s ním do jeho světa, který má nyní poprvé dimenzi hloubky.
Jakeovo vědomí se přepíná mezi dvěma těly: lidským tělem a jeho modrým avatarem. Když se avatar putující Pandorou uloží ke spánku, probudí se okamžitě zpátky na vojenské základně. Když se na základně napojí na speciální přístroj, procitne v těle svého avatara.
Tento princip přepínání se mezi dvěma světy připomíná Matrix.
Zároveň je však hlavní hrdina oním vyvoleným (One/Neo), který má propojit a usmířit oba světy, svět koloniálního bílého muže a svět přírodních bytostí, jejichž půdu chce zrádný conquistador (v tomto filmu zobrazený jako bezskrupulní mariňák "s ocelovými koulemi") "osquatovat".
O příchodu vyvoleného svědčí mnohá archetypální znamení: obklopení fosforeskujícími duchy lesa (alias Princezna Mononoke) a rituální jízda na draku/červu (alias Duna). Proto název Avatar. Vyvolený se inkarnoval, aby přinesl spásu a propojení obou světů. Patriarchátu a matrichátu, agresivní ziskuchtivé expanze a moudré sounáležitosti se vším živoucím (zde bohyně Eywa alias "naše" bohyně Gaya).
A to poslední, ale nejkrásnější, snad ani nemusíme rozebírat: je to princip lásky mezi lidmi, z nichž každý patří do jiného světa. Byl použit i v Cameronově Titanicu i v Tanci s vlky. Ale nazývejme jej raději nesmrtelným archetypem Romea a Julie.
Zároveň je však hlavní hrdina oním vyvoleným (One/Neo), který má propojit a usmířit oba světy, svět koloniálního bílého muže a svět přírodních bytostí, jejichž půdu chce zrádný conquistador (v tomto filmu zobrazený jako bezskrupulní mariňák "s ocelovými koulemi") "osquatovat".
O příchodu vyvoleného svědčí mnohá archetypální znamení: obklopení fosforeskujícími duchy lesa (alias Princezna Mononoke) a rituální jízda na draku/červu (alias Duna). Proto název Avatar. Vyvolený se inkarnoval, aby přinesl spásu a propojení obou světů. Patriarchátu a matrichátu, agresivní ziskuchtivé expanze a moudré sounáležitosti se vším živoucím (zde bohyně Eywa alias "naše" bohyně Gaya).
A to poslední, ale nejkrásnější, snad ani nemusíme rozebírat: je to princip lásky mezi lidmi, z nichž každý patří do jiného světa. Byl použit i v Cameronově Titanicu i v Tanci s vlky. Ale nazývejme jej raději nesmrtelným archetypem Romea a Julie.
A navíc, když se při filmu rozhlédnete po sále, jste taky v 3D inkarnaci.
*
Dodatek pod čarou. Nabízejí se silné paralely mezi poselstvím filmu Avatar a Klagesovou koncepcí navzájem protikladných sil duše (která koresponduje s tím, co je živé, imaginativní a organické) a ducha (který koresponduje s tím, co je základem naší západní kultury, co je logické, chladné a egoistické, ale co současně život ničí a co se násilím vkliňuje mezi duše a tělo). Od-tělesněná duše a od-duševnělé tělo od té doby prý hledají ztracenou extatickou jednotu - "rovnováhu". Rovnováha je právě to, čemu se Jake musí v Novém světě (kde vládne menší gravitace) naučit. Za připomínku stojí, že to byl Klages, kdo na začátku 20. století odstartoval hnutí ekologických aktivistů. (Z neznalosti těchto souvislostí bude film Avatar mnohými povrchně zaškatulkován jako "ekologická agitka".) -- Není třeba žádných velkých analýz, aby každý divák dobře pochopil základní poselství filmu, které zní tak, že pokud se naše společnost neodkloní od jednostranně převažujícího principu vše-racionalizujícího a vše-vykořisťujícího sobectví, ztratíme a zničíme nejen naši planetu, ale i bohatství své vlastní duše. Jméno Avatarské planety - Pandora - však na svém dně ukrývá nejen hrozbu, ale stále ještě i naději. Mimochodem, mimořádně vzácný nerost skrytý pod kořeny posvátného stromu Pandorského kmene Na'viů, o nějž pozemšťané ve zlaté horečce usilují, se nazývá 'unobtainium' - nezískatelné, nekoupitelné. Současně tato slovní hříčka odkazuje k druhému významu, že pokud bychom právě toto měli, vše by bylo snadné.