Avatar

Avatar je překvapivě krásný, dojemný, okouzlující film. Přitom to ale není film, který by se hodil na nějakou hlubokomyslnou psychologickou analýzu (to říkám rovnou) protože jeho děj odpovídá prostým, ale dobře nakombinovaným archetypům. Ty se však na nás snáší v takových jasných obrazech, že jsou neodolatelné a my jim musíme podlehnout. 3D brýle vás vtáhnou dovnitř světa, kde platí úplně jiné zákonitosti, než kdykoli předtím, a právě tím je film jedinečný a převratný. Jako se změnil svět, když Magalhaens obeplul zemi o 360 stupňů a z matky Země se stalo kulaté geometrické těleso, tak se nyní počíná měnit svět filmu. (A shodou okolností prokazuje svým příběhem matce Zemi úctu).



3D svět vás vtahuje do sebe. Jakoby ste se ocitli v cizím pokoji, kde jste nyní poprvé. Chvíli se musíte rozkoukat, než vaši oči přivyknou přítmí a jasu Nového světa. Sestoupíte do něho po schodech - a jste v něm, vidíte, slyšíte, cítíte. Nedíváte se na plátno před vámi: jste v cizím pokoji, jste v pralese s obřími liánami, kde za noci plovou vzduchem jako semínka pampelišek tajemné medůzky a snášejí se vám na ramena. Vy sami jste avatarem v tomto světe. Jste v kůži hrdiny, jehož očima Nový svět vidíte. Máte pokušení tomuto světu podlehnout a uznat jeho existenci za krásnější a čistší, než cokoli znáte z života vašeho. Jste v pokušení na něj zapomenout. Čím více na něho zapomenete, tím více jste uvnitř. Tím větší extázi odhmotnění od vlastní existence zažíváte. Jste ve stavu beztíže, v němž je možné cokoli prožít; ale víte, že jste pouhým pozorovatelem, jemuž navzdory bitevním vřavám nic nehrozí. Objevuje se nová kategorie estetického prožitku, "3D vznešeno", radost z hrůzy ze skoku nad propastí. Distance, podmínka to estetického žážitku, klesla na nejmenší možnou míru. Intenzita zážitku tím stoupla do vyšší sféry. Jako když se z Krkonoš vznesete do Himalájí. Jako když se po mnohaletém koupání v Mácháči ponoříte do oceánu.





Příběh je banální, ale krásný, voní Disneyovou Pocahontas. A na druhé straně - touha po přijetí do jiného, opravdovějšího společenství lidí založeného na hluboké sounáležitosti všech bytostí s ostatními, ale i zvířaty, přírodou a veškerým bytím - vám zase připomene film Tanec s vlky. V obou příbězích hrdina - odvážný bílý muž - překračuje zakázanou hranici mezi dvěma světy, aby skrze lásku k ženě a přátelství k lidem, kteří jsou mu nyní nekonečně bližší, objevil pradávnou zemi, kterou kdysi ztratil a o které ví, že jej další bílé tváře přijdou co nevidět zničit. S nekonečnou nostalgií po ztraceném ráji sledujeme poslední zápas tohoto krásného lidu o svou zemi. Jsme svědky hrdinova zřeknutí se spolupatřičnosti ke světu hodnot západní civilizace (peníze, agrese, netolerance k jinakosti, tupá sebenadřazenost), která vystoupí v ostrém kontrastu k hodnotám, které jsme již ztratili, ale v hloubi duše po nich prahneme (sounáležitost, hluboká úcta k moudrosti předků a všemu živému). Právě tuto strunku film rozechvívá. Většina z nás by - ruku na srdce - do tohoto ideálního světa mo(u)drých indiánů přestoupila také, kdyby mohla.

Je to sen, utopie a pohádka? Anebo kritika našeho západního světa? - Či snad dokonce americké sypání si popelu na hlavu za genocidu desítek milionů původních obyvatel amerického kontinentu? - Máme číst film jako naléhavé ekologické posleství? Jak je to?




Jak se říká v pohádkách: tak i tak. Odpověď těžko může být černobílá. Ano, tento film má především vydělat peníze, zaplatit svůj enormní rozpočet (teď už víme, že se mu to podaří hravě!); má vyvolat sentiment, rozechvění, pobavení, občasný úsměv, dojetí, nefalšované slzení, úžas. Je však opravdu tak banální, když se mu to tak zatraceně dobře daří? Podle mě je prostý, ale není banální. Přesně takové jsou i pohádky.

A nyní - otázka, jíž všichni vznášejí - přináší Avatar něco nového?

Z hlediska příběhu ne. Veze se po základním archetypu, který jsme výše naznačili, a ten předestře nádherně a čistě. A to je pro dobrou pohádku dobrá a dostačující podmínka. (Nové české pohádky naopak pláčou nedostatkem archetypálních motivů, a proto i přes výpravné kostýmy nefungují).

Z hlediska objevení Nového 3D světa určitě ano. V propojenosti, jakým příběh slouží předvedení a rozehrání všech vymožeností 3D létání, barev, pohybu, hloubky a výšky, je film geniální.

Není to genialita nové vize, je to genialita precizního řemesla dotaženého k dokonalosti.


Film je přeplněn odkazy na všechy možné filmové výdobytky euroamerické kultury. (Pozor, následují mírné spoilery.)

Vzteklé hyeny běhající pralesem připomínají vrrky z Pána prstenů, stejně jako mohutní bojovní dinosauři připomínají olifanty (a Jurský park!). Moudrý, organicky propojený lesní ekosystém připomíná Princeznu Mononoke. (Zde je duchovní inspirace filmu nejzřetelnější a nejhlubší). Závěrečný souboj draků s hvězdnou flotilou, která se vznáší nad planetou připomíná Hvězdné války. Rituál zkrocení nejnebezpečnějšího draka hlavním hrdinou připomíná Lynchovu Dunu. Nálet s napalmovými vrtulníky odkazuje ke Coppolově Apocalypse Now - při náletu v Apocalypse zní Wagnerův motiv z Valkýr, totéž slovo (Valkýra) v Avatarovi označuje název útočící letky.




A konečně, modří indiáni s elfíma ušima (když přelétneme trapně vnucují se odkaz na šmouly), připomínají indické zobrazení Krishnova vtělení.

Tím jsme se dostali k ústřednímu pojmu Avatar.





Avatar v indické mytologii znamená vtělení nějaké mimořádné bytosti. Zatímco my všichni smrtelníci jsme inkarnováni, protože musíme, protože to vyžaduje naše karma, nedokonalost, živočišné tužby, naše vásany (sklony a připoutanosti) atp., Avatar je dočista jiný typ vtělení.

Avatar je vtělení po všech stránkách již dokonalé bytosti, která se rozhodla přijmout tvar proto, aby v tomto světě vykonala nějaké poslání ve prospěch ostatních žijících bytostí.


Nejčastěji se v tomto smyslu hovoří o bohu Višnuovi. Bývá zobrazován jako modrý, dvojruký, sympatický chlapík (viz. google).

Zajímavé je, že filmu Avatar mají dva páry předních končetin naopak koně a draci (a kdovíjaká ještě Jurská havěť), zatímco pralesní lid je přirozeně dvouruký jako my, pozemšťané. Je to jen drobná ukázka s jakou promyšleností je vystavěna podoba Cameronova Nového 3D světa, která kombinuje všechny možné vizuální tvary použité v předchozích scifi filmech anebo dávné mytologii. Tomuto principu imaginačního "morfování" - rozkladání a opětovného skládání forem - kterým proslul např. Hieronymus Bosch, říkáme aglutinace. Avatar tedy kvalitně aglutinuje vše, co už je vyzkoušené a prověřené, a představuje tak trefu do černého.

Jeho šipka míří do obřího terče poskládaného ze všech předchozích filmových terčů. Tím je zajištěna jistota zásahu, ale snížena jeho originalita, což je luxus, který si nový 3d film zatím nemůže dovolit. Přílišná originalita by mohla zvýšit riziko, že se vynaložená investice nezaplatí a příští tvůrci 3d filmů budou mnohem opatrnější. Takto Avatar otevírá dveře všem vizonářům, kteří přijdou po něm.


Ale zpět k principu inkarnace. Film začíná tím, že na vojensko-výzkumnou základnu na cizí planetě Pandora přilétá mariňák Jake Sully na invalidním vozíčku (bojoval kdysi v džunglích jižní Ameriky, což ho predisponuje k přežití na Pandoře).

Vědci však dovedou jeho vědomí napojit na nové, krásné, pružné, modré tělo avatára, tedy tělo bytostí, které obývají planetu Pandora. V tomto novém těle se vědomí hrdiny pohybuje exotickou krajinou čarokrásné planety. A my, prostřednictvím 3d kamery, s ním. Jme uvnitř. Hrdina se inkarnoval do nového těla a my spolu s ním do jeho světa, který má nyní poprvé dimenzi hloubky.





Jakeovo vědomí se přepíná mezi dvěma těly: lidským tělem a jeho modrým avatarem. Když se avatar putující Pandorou uloží ke spánku, probudí se okamžitě zpátky na vojenské základně. Když se na základně napojí na speciální přístroj, procitne v těle svého avatara.




Tento princip přepínání se mezi dvěma světy připomíná Matrix.

Zároveň je však hlavní hrdina oním vyvoleným (One/Neo), který má propojit a usmířit oba světy, svět koloniálního bílého muže a svět přírodních bytostí, jejichž půdu chce zrádný conquistador (v tomto filmu zobrazený jako bezskrupulní mariňák "s ocelovými koulemi") "osquatovat".




O příchodu vyvoleného svědčí mnohá archetypální znamení: obklopení fosforeskujícími duchy lesa (alias Princezna Mononoke) a rituální jízda na draku/červu (alias Duna). Proto název Avatar. Vyvolený se inkarnoval, aby přinesl spásu a propojení obou světů. Patriarchátu a matrichátu, agresivní ziskuchtivé expanze a moudré sounáležitosti se vším živoucím (zde bohyně Eywa alias "naše" bohyně Gaya).
A to poslední, ale nejkrásnější, snad ani nemusíme rozebírat: je to princip lásky mezi lidmi, z nichž každý patří do jiného světa. Byl použit i v Cameronově Titanicu i v Tanci s vlky. Ale nazývejme jej raději nesmrtelným archetypem Romea a Julie.




Skončím tak trochu v půli, abych vás nepřipravil o gradaci a vrstvění příběhu. I tak jsem už mnohé vyzradil. Chcete-li vidět více, jděte a přesvědčte se na vlastní oči. Mimochodem hudba Jamese Hornera je také super, hlavně svěží etnické nápěvy a motiv válečné zkázy. Užijte si to.

A navíc, když se při filmu rozhlédnete po sále, jste taky v 3D inkarnaci.








*


Dodatek pod čarou. Nabízejí se silné paralely mezi poselstvím filmu Avatar a Klagesovou koncepcí navzájem protikladných sil duše (která koresponduje s tím, co je živé, imaginativní a organické) a ducha (který koresponduje s tím, co je základem naší západní kultury, co je logické, chladné a egoistické, ale co současně život ničí a co se násilím vkliňuje mezi duše a tělo). Od-tělesněná duše a od-duševnělé tělo od té doby prý hledají ztracenou extatickou jednotu - "rovnováhu". Rovnováha je právě to, čemu se Jake musí v Novém světě (kde vládne menší gravitace) naučit. Za připomínku stojí, že to byl Klages, kdo na začátku 20. století odstartoval hnutí ekologických aktivistů. (Z neznalosti těchto souvislostí bude film Avatar mnohými povrchně zaškatulkován jako "ekologická agitka".) -- Není třeba žádných velkých analýz, aby každý divák dobře pochopil základní poselství filmu, které zní tak, že pokud se naše společnost neodkloní od jednostranně převažujícího principu vše-racionalizujícího a vše-vykořisťujícího sobectví, ztratíme a zničíme nejen naši planetu, ale i bohatství své vlastní duše. Jméno Avatarské planety - Pandora - však na svém dně ukrývá nejen hrozbu, ale stále ještě i naději. Mimochodem, mimořádně vzácný nerost skrytý pod kořeny posvátného stromu Pandorského kmene Na'viů, o nějž pozemšťané ve zlaté horečce usilují, se nazývá 'unobtainium' - nezískatelné, nekoupitelné. Současně tato slovní hříčka odkazuje k druhému významu, že pokud bychom právě toto měli, vše by bylo snadné.


Malcom Gladwell: Bod zlomu

Spojovatelé, maveni a prodejci


Americký novinář Malcolm Gladwell je autorem velmi originální knihy Bod zlomu, kde pátrá po příčině vzniku informačních revolucí. Jakto, že nějaká myšlenka, nápad, slogan, objev, kniha, reklama oběhne celý svět během okamžiku, zatímco jiný nápad (třebaže geniální) skončí v zaprášeném archívu? Gladwell nabízí 3 odpovědi.
1) Faktor chytlavosti: jak je daný „mem“ sexy, jak je nakažlivý, paradoxní, zajímavý, jednoduchý, zapamatovatelný, přitom atraktivní a vtipný. Některé drby se šíří jako lavina, jiné uhasnou v zárodku, protože nejsou dost chytlavé.
2) Síla kontextu: situace, v níž se člověk ocitá, rozhoduje o jeho chování daleko více, než jeho osobnost; teprve situace ukáže, jaké vlastnosti se u člověka aktivují. Gladwell přináší pár skvělých příkladů. Jedním z nich je vyčištění New Yorského metra od graffiti a nulová tolerance černých pasažérů, což byla zdánlivě malicherná opatření, která však vedla k obrovskému snížení kriminality v New Yorku: v čistém prostředí je pro nás obtížnější aktivovat své „kriminální sklony“ a naopak. Druhým příkladem byl experiment, v němž jsou seminaristé studující na kněze požádáni, aby promluvili před publikem na téma milosrdenství. Na chodbě před přednášecím sálem byl umístěn bezdomovec žebrající o pomoc. Kteří kněží myslíte, že tomu chudákovi pomohli a kteří ne? Co rozhodovalo? Ukázalo se, že na výsledek experimentu nemá vliv žádná jiná proměnná, než časový stres. Pokud byl proband spěchající na přednášku upozorněn, že jde pozdě a posluchači jsou již nepokojní, byl faktor pomoci velmi nízký; někteří kněží nebožáka dokonce ve spěchu (na svou přednášku o milosrdenství a pomoci bližnímu!) elegantně přeskočili. Pokud jim bylo řečeno, že přednáška začíná až za 10 minut, byl poměr těch, jež nebožákovi pomohli, mnohonásobně vyšší (prostě na to měli čas). Experiment ukázal, že nejde o psychologické vlastnosti, víru či etické zásady, které člověk má (ty mohly být zcela libovolné) - ale že masivně rozhoduje síla kontextu (v tomto případě vsugerovaný pocit, zda spěchám či ne; nic jiného v této situaci nerozhodovalo). K podobným výsledkům dospívají i studie konformity. Síla kontextu vypovídá o tom, že sebechytlavější nápad může zapadnout kvůli nevhodným situačním podmínkám. Aby se oheň rozhořel, je třeba správný čas a místo. Je-li savana suchá, stačí jen jedna malá (ale chytlavá) jiskérka. To ale není všechno.
3) Oheň se musí šířit přes určité dráhy či uzlové body. Jde o zákon malého počtu. Za šíření informačních lavin je ve skutečnosti zodpovědná jen velmi malá část populace, tvrdí Gladwell. Pokud si lidstvo představíme jako neuronovou síť, pak jen několik málo specializovaných neuronů rozhoduje o tom, zda vzruch zanikne, či dosáhne pověstného „bodu zlomu“, určitého bodu na exponenciální křivce, odkud již není návratu, kdy se z malé vločky již stane nezadržitelná lavina, kdy se z jiskry stane neuhasitelný požár, kdy se z jednoduchého sloganu stane informační epidemie. Gladwell tvrdí, že mezi námi existují 4 typy speciálně nadaných lidí. Jsou to:



A) Spojovatelé. Spojovatelé jsou lidé, kteří disponují enormním množstvím lidských kontaktů a schopností oslovit a rychle se na osobní úrovni seznámit s cizím člověkem. Přitom si tuto síť stále udržují a sledují novinky a osobní události v životě těchto „vzdálených známých“. Udělají si čas napsat přání k narozeninám lidem, kterým bychom ji nenapsali, protože je neřadíme mezi okruh několika nejbližších a považovali bychom to za mrhání časem a energií. Ne tak spojovatel. On z těchto kontaktů čerpá nesmírnou radost a je rád, když umožní druhým společně se setkávat a když jej využívají jako prostředníka. Je jasné, že takovéto schopnosti se enormně hodí v podnikání a v mnoha jiných oblastech, založených na důvěrných vazbách. Jsou schopni seznamovat umělce, politiky a mafiánské bosse – lidi, kteří by se za normálních okolností nikdy nemohli setkat (setkáním těchto mozků - třebas v podkrovním, undergroundovém bytě - vzniká za přispění spojovatelů zvláštní synergie; zde se dělá kultura, zde se dělá politika.)

Když probíhal experiment na téma 'kolik je třeba lidských kontaktů (předání), chceme-li poslat balíček se zbožím (putující z ruky do ruky) z jednoho konce světa na libovolné místo na zemi,' ukázalo se, že 6. Šest lidí obvykle stačí, aby předalo váš balíček komukoli na světě. Proč to však zmiňuji? Protože prý předposledním předavatelem balíčku je na 90% tentýž spojovatel. (Jde např. o barmana, který zná všechny farmáře v okolí). Jak poznat spojovatele? Stačí malý test. Když si opíšete 130 náhodných jmen z telefonního seznamu a po té si vezmete tužku a uděláte si čárku za každé jméno, jehož nositele znáte v takové míře, že jste ho schopni kdykoliv oslovit a vy i on budete vědět o koho jde, pak v průměru dospějete k počtu kolem 20ti. Typický spojovatel udělá neuvěřitelných 129-130 čárek! Na facebooku poznáte lidi s ambicí na spojovatele (ano, jen s ambicí) podle toho, že mají v seznamu 500 a více přátel.



B) Maveni. (Jde o původně židovské slovo mevin znamenající shromažďovač vědění). Maveni jsou lidé vynikající enormním množstvím znalostí praktického rázu. Orientují se v cenách, místech, materiálech, řemeslech, kvalitě vína, jídla, procesů výroby libovolných věcích – vědí, jak věci chodí, orientují se v realitě s obrovskou analytickou přesností a s dokonalou pamětí – a altruisticky a s radostí tyto speciální a vzácné rady poskytují ostatním. Jsou rádi užiteční. Přesto je jejich hlavním motorem veškeré užitečné informace v rámci výměny "vyvědět" také od vás (oni jsou vám však neskonale užitečnější než vy jim, jde o altruistické znalce reality, ne o zapšklé lichváře). Jsou rádi, pokud vám víno, které vám doporučili, opravdu chutná. Jsou to obchodníci s vysoce kvalitními informacemi. Lapidárně řečeno, ví, kde, co, za kolik a u koho sehnat. Jde však o informace, které se nedají vygooglit ani najít v jakémkoli seznamu. Nejde o čísla, ale o schopnost propojovat velmi vzdálené informace, o znalost kontextu. Abyste se k těmto kvalitním informacím dostali, musíte se obrátit na mavena.



C) Prodejci. Tito lidé jsou schopni vás o čemkoliv přesvědčit. Mají ohromné charisma, které způsobuje, že vám jsou sympatičtí a že jim důvěřujete, ať už říkají cokoliv. Není to typ slizkého podomního prodejce nebo svědka Jehovových, který váš obtěžuje. Naopak. Je to člověk, za jehož společnost budete vděční, je zajímavý sám o sobě a také proto, že vás okouzlí a nadchne pro to, v co sám věří. Může způsobit, že se nadchnete pro nějakou víru, filozofii, knihu, film, umělecký styl, ale i značku cigaret, software anebo jakýkoliv jiný produkt (třeba politické hnutí).


D) Překladatelé. Aby se nějaká novinka, mem, objev, stala dostatečně srozumitelná a působivá v nějakém prostředí, je třeba někoho, kdo danou věc lehce pozmění tak, aby zafungovala pro lidi, kteří se mu podobají a který navíc ví, jak to udělat. Jde o "překlad" do jiného kulturního kontextu, aby se nápad mohl lépe "chytnout". (Vzpomeňme na americkou adaptaci Sedmi samurajů Akira Kurosawy, nazvanou Sedm statečných). Tvůrci módních značek potřebují několik adolescentních překladatelů, kteří daný produkt lehce doladí, aby jej jejich soukmenovci považovali za „in“ nebo "cool". Velké vědecké objevy potřebují svoje „tlumočníky“, kteří dokážou dané informace předvést hravou a srozumitelnou formou. Bloggerské sítě mohou být jakýmsi zrcadlem těchto typů (spojovatelů či překladatelů). Koneckonců co je to Google page rank? V podstatě číslo (1-10), které odráží relativní počet odkazů na vaše stránky, tudíž spojovatelskou významnost vašeho webu ve světovém kontextu. (Tento blog má např. v době vzniku tohoto článku google page rank 3, CSFD také 3, Britské listy mají 6 a YouTube má 9.)





Teprve souhra těchto 4 typů zajistí expanzi vaší ideje, která je schopna překročit bod zlomu. Zaměření reklamních agentur na vyhledávání těchto 4 typů může být mnohem efektivnější než sebevětší investice do reklamy. Reklama má ve skutečnosti omezený prostor působnosti. Osobní kontakty a doporučení, šíření memů z úst do úst je stále základem naší kultury a pravděpodobně jím bude v každé době. (Ačkoliv internet je jakýmsi zkopírováním těchto principů přes blogy, internetové diskuze apod.) Např. kouření mezi americkými teenagery expandovalo až tehdy, kdy došlo k zákazu reklamy a „product-placementu“ ve filmech na tabákové výrobky . K expanzi kouření mezi mladými došlo díky tomu, že se do kouření pustilo určité množství charismatických a rebelských jednotlivců. (Bílé tílko - viz obrázek - bylo bílými teenagerkami podle Gladwella "rebelsky" převzato od mexických "macho" dělníků žijících v Kalifornii).


A na závěr pár zajímavých čísel: 150 je magické číslo týkající se maximálního počtu lidských kontaktů, které dokážeme udržet v mysli. Jen skupinu o max. 150ti lidech je schopen náš mozek emočně a sociálně mapovat, tak aby si pamatoval veškeré možné interakce mezi všemi zúčastněnými a mohl je vyhodnocovat (kdo, kdy a s kým se jak chová). Veškeré organizační, vojenské, firemní systémy, které budují jednotku o více než 150 ti lidech se stávají nefunkční, neříditelné, neefektivní. 150 kontaktů je kapacita lidského mozku.

Číslo 12 (plus mínus 1) zase odráží počet lidí, se kterými dokážeme emočně soucítit, je to počet lidí, jejichž smrt by nás zasáhla, zatímco smrt lidí mimo tento okruh bychom přijali jen jako "informaci".


Malcom Gladwell: Bod zlomu. Dokořán, 2008. ISBN 978-80-7363-199-4