Údolí včel

"Včely jsou jako lidé, také se bojí a cítí neštěstí."

Údolí včel (1968) režiséra Františka Vláčila, které bylo prý natočeno, aby se využily kulisy, zbylé po Markétě Lazarové, nižším rozpočtem nijak netrpí. Naopak mnozí možná ocení jeho prosté přímočaré vyprávění, které kontrastuje s mnohočetnými vrstvami Markéty Lazarové. V tomto článku se pokusím vyložit, jak já sám osobně rozumím tomuto filmu, jak mluví ke mně. 

Vůně a konstelace

Pár postřehů těsně po skončení workshopu Vůně ženy, vůně muže, který jsme vedli s Irenou Kozelskou a kde jsme poprvé propojili svět vůní (parfémů) a konstelace:

Stanislav Komárek: Smysl - věc zakázaná

Počínaje sedmnáctým stoletím se v evropském myšlení začíná projevovat představa, že svět netvoří smysluplný celek, důkladně promyšlený Stvořitelem a lidskému rozumu, který je bledším odleskem rozumu božského, nějak pochopitelný a uchopitelný, ale tvoří jej nakupení jednotlivostí bez nějakého vnitřního provázání, povstavší „náhodou“. Pro pozdnější novověk, kdy už představa Stvoření zcela vybledla, se toto přesvědčení stává základním článkem víry, ba tím, co novověkou víru zakládá. V kořeni tohoto posunu vlastně leží vítězství nominalismu nad realismem v oblasti filosofie: jednou z klíčových postav tohoto hnutí, navěky proskribujícího personifikaci abstrakt, byl francouzský františkán Marin Mersenne (1588-1648), jak velice trefně líčí James Hillman – biomorfní či antropomorfní pohled na svět, interpretující jiná jsoucna per analogiam s námi, si dnes mohou dovolit jen blázni, básníci a malé děti. V takto konfigurovaném světě nejen že nemá žádný životní prostor třeba astrologie či alchymie či pohled na člověka jako mikrokosmos v makrokosmu, ale i osud jednotlivého člověka se stává chaoticko-bizarním nakupením jednotlivostí a „náhod“. Zároveň se paradoxně jako nový typ mystiky vynořuje představa, že matematické entity se hodí k modelování jevů v hmotném světě a jsou v zásadě kritériem pravdivosti našich výpovědí o něm, ač k tomu není, vyjádřeno německy, zwingender Grund.