Komplexy

"Na zvládnutí či nezvládnutí komplexu stojí štěstí či neštěstí osobního života." (C. G. Jung)



"Mapa internetu". Nějak podobně si můžeme představit celek psýché a její vnitřní síť komplexů. Ego pak jako zdánlivě svrchované centrum, průsečík psychických funkcí.



Co je to 'komplex'?

Etymologicky je slovo komplex spojeno s významem "plot", "zahrnutí", "obklopení" či "objetí".

Mnoha bolestivými situacemi projdeme v životě "úspěšně", dokážeme je zpracovat, prožít a strávit, takže nezanechají v naší duši nějaké vážné šrámy. Na druhou stranu některé situace se nám natolik vybalancovat nepodaří, a zvláště když se opakují, jakoby "vydřely" v pomyslné kůži naší duše zranitelná, choulostivá místa, za které se stydíme a která před sebou samými i před druhými skrýváme. Tento senzitivní bod naší psychicky bývá obklopen ochranným "plotem", který zabraňuje jeho vynoření do vědomí a plnou asimilaci jáským vědomím. Tento autonomní celek, "komplex" zůstává odtržen jako fragment od zbytku psýché a váže část její energie.

Jednoduše: komplexy jsou citlivé momenty nedostatečného přizpůsobení se realitě.



Jak poznáme, že se nějaký komplex aktivuje?

Poznáme to snadno podle toho, že se nás něco v nějaký okamžik dotkne na citlivém místě. Někdo nám jakoby šlápne na "kuří oko", zmáčkne naše "červené tlačítko" a my reagujeme afektem. Reagujeme nepřizpůsobivě, rigidně, bez ohledu na kontext dané situace. Komplex byl aktivován, siréna začala houkat. Stisk tlačítka okamžitě vyvolá předvídatelnou, mechanickou odpověď. V tu chvíli nejsme sami sebou, cosi do nás "vjede". A my se zpětně (když se ego opět zmocní kontroly nad situací) cítíme trapně, protože víme, že jsme v ten okamžik "nebyli ve své kůži" - nebyli jsme to my - dostali jsme se pod nadvládu komplexu.

Proto Jung v tomto smyslu říká, že my nemáme komplexy, ale komplexy mají nás. Někdo zmáčkne naše "červené tlačítko" a nám se "udělá rudo" před očima. Jsme tváří v tvář svým komplexům bezmocní. Zase nás dostali.

Komplexy se také projevují přeřeknutím či zaškobrtnutím v řeči, kdy v nepravý okamžik "vyskočí" nevhodné slovo, jízlivá poznámka. Nebo když si (zdánlivě bez příčiny) nemůžeme vybavit něčí jméno. (Pomyslná asociační cestička totiž vede přes autonomní zónu nějakého komplexu, tudíž se proces zasekne).

Pro aktivaci komplexu je charakteristický:

  • stav nutkavosti (nemůžeme si pomoct a prostě to musíme udělat)
  • stav snížené příčetnosti


Kdo má komplexy?

Komplexy mají všichni zdraví lidé. Kdo nemá komplexy, je buď psychopat, nebo je mrtvý.

Slovo 'komplex' je používáno pejorativně, nejčastěji ve smyslu 'komplex méněcennosti'. Komplexy jsou však naopak něčím, co nás činí jedinečnými. Nikdo na tomto světě nemá tutéž konstelaci komplexů, jakou máme my. (Dokonce ani genticky identická dvojčata nemají identické komplexy!) Právě skrze naši specifickou konstelaci komplexů se cítíme jedinečnými lidskými bytostmi, neopakovatelnými projevy celku života. Neboť jak říká Klages: Život zahrnuje afekt; ego jej vylučuje.

Ego má masivní potřebu komplexy pokud možno potlačovat, neboť je vnímá jako ohrožení. Co je potlačováno, je zákonitě projektováno na okolí. Tudíž ego spatřuje své komplexy u ostatních, ale nikdy ne samo u sebe. Komplexy jsou přirozenou součástí života, ale pro ego jsou čímsi nepřijatelným, neboť ohrožují jeho iluzi o jeho všemocné nadvládě nad celkem naší psýché. Kdykoli naskočí komplex, "vyšachuje" na moment krále (ego) z jeho trůnu (jako zvíře nebo šašek) a démonicky se zachechtá: naše nevědomí zase na chvilku ukázalo svou pravou tvář. Oddělený ostrůvek v moři našeho nevědomí se vynořil nad hladinu a stal se na okamžik patrný. Tyto hlubiny jsou pro ego jakýmsi způsobem děsivé, neboť ego, přestože jejich přítomnost jaksi tuší, si nechce jejich existenci připustit. V jádru každého komplexu je cosi, co se neslučuje s představou ega o jeho celistvosti, dokonalosti a královské nadvládě. Ego se za komplexy stydí.

Psýché, duši si tak můžeme představit jako moře, ego jako kontinent, jenž se v celku psýché snaží zaujímat ústřední postavení na úkor jiných částí - a komplexy jako menší izolované ostrovy nebo propojená souostroví, o jejichž existenci nemá zpočátku ego tušení a které se snaží potlačit, což se zákonitě odráží v jeho projekcích na okolí.

Pamatujme si:

  • Komplexy jsou odštěpné části psýché.
  • Komplexy jsou součástí naší dědičné (rodinné) výbavy a nikdo se z nich nemůže zcela vymanit, leda smrtí.
  • Mít komplexy tedy znamená být na živu.


Asociační experiment



Existenci komplexů obejvil C. G. Jung v asociačním experimentu. Asociační experiment je jednoduchý test, kdy na slovo vyřčené psychologem máme odpovědět slovem, které nás první napadne. Psycholog měří na stopkách reakční dobu, která uplynula mezi vyřčením testovacího slova a naší odpovědí. Slova následují rychle za sebou a psycholog je zaznamenává do připraveného archu, včetně reakční doby. Vyhodnocení experimentu je jednoduché. Změří se průměrná reakční doba a ukáže se, že některé asociace nám tvaly déle, někdy jsme se dokonce úplně zasekli a ne a ne nás něco napadnout.

Proč? Odpověď je prostá. Protože ve vybavení si určité asociace nám bránil nevědomý komplex, který celý proces vybavování si prodloužil a zatížil zpracováváním nevědomých obsahů. (Jako kdyby harddisk počítače začal zničehonic déle "šrotovat", než by okamžitě zobrazil vyžádaná data). Je nabíledni, že v okruhu daného slova se vyskytuje vrchním velením (superegem) dobře střežený komplex s přísně střeženým obsahem, a proto se asociace vynořila mnohem později, až když prošla celým byrokratickým aparátem daného komplexu. Anebo nevědomí nabídlo asociaci příliš podivuhodnou a vzdálenou, jako kdyby úředníci onoho komplexu zazmatkovali a podali naprosto zcestné hlášení. Na tomto zcestném hlášení jsme však onen komplex "dostali", nachytali na švestkách.
Není třeba vysvětlovat, proč devět lidí z deseti na slovo "nůž" asociuje (byrokraticky bezchybně vyřízenými automatickými hláškami) jako "nůžky", "vidlička" nebo "krájet" (které se asociačně nacházejí v blízkém tematickém okruhu) - zatímco někdo tento zažitý standard překročí asociací "tchyně".

Voila! Máme tu "tchynin komplex".
Pozor - když však někdo na slovo "tchýně" zareaguje bezmyšlenkovitě a ihned asociací "svině" - a nejen v testu, ale denodenně - nejedná se o komplex (jehož obsah je přísně utajen), ale o vědomé přání.

Ze slov, která tímto způsobem vybočují, nám na konci testu vyjde jakási "mapa" našich nevědomým komplexů, které dohromady vytváří jakýsi více či méně souvislý celek (jakýchsi souostroví nebo atolů - viz obrázek nahoře) anebo se vynese na světlo temně podbarvený příběh našeho nevědomí. Takové odhalení je pro ego zprvu trochu šok a zdráhá se vysvětlení testu přijmout.

Jung na základě asociačního experimentu odhalil pachatele jedné vraždy, a Karel Čapek podobný experiment ilustruje v jedné z Povídek z jedné a druhé kapsy.

Asociační experiment a sny jsou podle Junga "královskými cestami" (via regia) do našeho nevědomí.



Komplexy a energie

Komplexy si můžeme představit jako "zašmodrchané uzly" v naší psýché, které váží naši energii, jež nemůže být využívána jinde. Tatáž energie pak egu chybí k tomu, aby mohlo jednat svobodně a spontánně a zakoušet zdravou životní vitalitu a chuť do života. Každý uzel (komplex) odnímá část naší celkové psychické energie. Můžeme si to představit jako počítač s dlouho nainstalovanými Windows, kterému výkon jakékoli operace trvá neskutečně dlouho jen proto, že operační paměť je přeplněna nejrůznějšími podprogramy, které zcela zbytečně zaměstnávají výkon procesoru a snižují tak celkový výkon počítače na zlomek jeho hardwarových možností. Celý systém je energicky přetížený a hrozí kolaps. Na druhou stranu mnohé rezidentní programy (komplexy) jsou pro chod systému potřebné a užitečné. Mnohé naše jedinečné komplexy ovlivňují naši životní motivaci pozitivním směrem, anebo alespoň ne zcela negativním: "Malý" Bém vyšplhá na Everest, zdravotní sestřička se zachranitelským komplexem skutečně zachraňuje lidské životy, Viewegh napíše novou knížku nevědomky proto, aby rozšířil okruh svých ctitelek. Ano, ne vše je růžové: Napoleon dobije Evropu, neúspěšný malíř z Vídně se prodere do čela německého národa. Tím se dostáváme k onomu nejproslulejšímu z komplexů: komplexu méněcennosti, jehož kompenzací je dle Adlera touha po moci.

Pokud je komplex egem asimilován, přijat, zahrnut, pokud se zruší vykolíkovaný plot, který senzitivní jádro komplexu izoloval od zbytku psýché, pomyslný uzel se rozváže (odtud "rozuzlení") a v komplexu izolovaná energie zaplaví jáské vědomí a stane se od této chvíle přirozenou součástí jeho energie, jíž je ego schopno od této chvíle (opět) volně disponovat.





Pablo Picasso: Vollard
Právě kubistické obrazy svou fragmentizací připomímají rozštěpení psýché na komplexy. Schizofrenici malují podobně fragmentovaným stylem s ostrými hranami. Při léčbě se kresby počínají zaoblovat a jednotlivé separované dílce kresby prolínat a skládat v celistvou jednotu, jejíž nejarchetypičtější zobrazení nalezneme v kruhovité mandale (archetyp Bytostného Já). Fragmentizaci osobnosti můžeme vnímat jako výchozí stav člověka, zatímco Bytostné Já jako konečný (ale na hlubší úrovni vlastně vždy-přítomný) stav dosažené celistvosti.






Léčení komplexů

Řada komplexů zmizí s naším růstem a zráním sama od sebe. Citlivé místo se zahojí a zaroste jizvou a my zjistíme, že jsem v tomto místě naopak silní a zocelení ("Co nás nezabije, to nás posílí.") a dokážeme si v tomto bodě tropit sami ze sebe legraci, aniž bychom si tento komplex "hojili" na někom jiném. Již nereagujeme afektivně, rigidně, podrážděně, mechanicky jako robot, ale cítíme v tomto místě klid, jistotu, nadhled, humor, volnost - prázdné místo, jež bylo kdysi "přeplněno" komplexovou smyčkou je nyní uvolněně prázdné. Nedokončený gestalt, jímž komplex v podstatě byl, se uzavřel, smyčka se uzavřela. Cítíme se zase o něco celistvější, úplnější, sami sebou.

Mnohé z komplexů je odžito, stráveno a asimilováno v našich snech. Snovou práci si můžeme představit jako "defragmentaci" harddisku, po němž naše PC zase "správně šlape".

První známkou léčby toho kterého komplexu je okamžik, kdy jsme schopni o svém komplexu s někým mluvit. Znamená to totiž, že připouštíme jeho existenci, víme o svém slabém místě, kde nás "tlačí pata" - nu což? Každého někde tlačí.

Užitečná pro léčbu komplexů je práce se symboly, které tvoří most mezi vědomím a nevědomím. Ego je přenosu komplexů do vnějších objektů (symbolů) nakloněno a taková práce je pro něj přijatelná nebo dokonce příjemná a vzrušující.

V umění se s komplexovými výjevy (obsahující jakoby jakousi neuzavřenou, patovou, bezvýchodnou situaci) setkáváme především v baladách (Erbenova Kytice) a tragédiích (Král Oidipus, od něhož Freud odvodil proslulý Oidipovský komplex).

Důležitá je změna postoje ega vůči komplexům. Zatímce je na počátku potlačuje a vnímá je jako něco, co mu brání ve vývoji, časem se je naučí považovat naopak za příležitost a cestu ke svému vývoji. A lidé, kteří jeho komplexy aktivují, přestává považovat za své "škůdce" a poznává, že jsou jeho nejlepšími životními učiteli, neboť právě tím, že neustále šlapají na jeho "červené tlačítko", jej učinili silnějším a moudřejším: donutili jej k životnímu pohybu a růstu.



Komplexy a archetypy

Mezi komplexy a archetypy existuje blízká příbuznost. Zatímco komplexy tvoří obsahy osobního nevědomí (jsou jen "naše"), archetypy jsou obsahy nevědomí kolektivního (takže jsou společné všem lidem). Mezi osobním a kolektivním nevědomím neexistuje ostrá hranice, takže archetypy ovlivňují konstelace našich osobních komplexů.

Zatímco archetypy jsou vlastně komplexy univerzální a všelidské, blíže osobnímu nevědomí najdeme i komplexy národní a skupinové (Arméni, Židé - holocaust, Němci - poválečný pocit viny; koloniální, nadřazené komplexy bílých mužů nebo na druhé straně komplex bývalých otroků; zase jiný druh komplexu najdeme u fanoušků Sparty, u feministek nebo u členů kuklux-klanu apod.) Lidé se mohou sdružovat právě na základě společného komplexu, o jehož přítomnosti nemusí mít ani tušení. ("Vrána k vráně sedá.")





Rodinné komplexy

Na hranici mezi osobním a kolektivním nevědomím najdeme komplexy rodinné, které si přehazujeme jako horký brambor z otce na syna a z matky na dceru. Tyto nevědomé vzorce chování mají tendenci spíše narůstat a nabalovat se (efekt "sněhové koule"), takže potomci jsou v podstatě čím dál více obtíženi průsečíky rodinných komplexů a traumat, která neomylně a nevědomky opět vsugerovávají dětem vlastním. Vzniká tak nepřetržitý řetěz afektivních vzorců chování a vzájemného obviňování, které zahrnují výběr partnera s obdobnými komplexy.
Specifické rodinné komplexy (např. rodiny Nováků nebo Šternberků) se točí kolem speciálních rodinných tabu, o nichž se nemluví. Dále však budeme hovořit o rodičovských komplexech, které jsou všem rodinnám společné.

Zobecněně se dá říci, že vztah k matce souvisí s přijetím vlastní existence a tělesnosti (směrem dovnitř), člověk má pak v životě problémy se vztahy - zatímco vztah k otci souvisí s přijetím vnějšího, profesního života (směrem ven) a člověk má pak problémy být úspěšný. Negativní komplex (v podstatě pocit nepřijetí a nelásky od určitého rodiče) vede k odmítání dané oblasti života, pozitivní komplex (příliš zahlcující láska) naopak k přecenění dané oblasti života. Například člověk s pozitivním otcovským a negativním mateřským komplexem pak bude navenek pravděpodobně úspěšným managerem, ale ve vztazích bude zoufalý a dětinský.

Pozitivní mateřský komplex je charakterizován srdečnou, ženskou, mateřskou, rodinnou atmosférou, která člověku dodává přirozenou důvěru v život, optimismus a srdečný vztah k lidem, ale znesnadňuje mu odchod od rodiny, která má tendenci ho přílišnou láskou a ochranou vtahovat do sebe a komplikuje mu osamostatnění se a nalezení trvalého partnerského vztahu. Člověk může být v dospělosti příliš dětinský nebo narcistní, věří, že mu celý svět leží u nohou, ve vztazích může být přeletávý, chce být přehnaně obdivován a hýčkán ze strany žen, pokud možno "mateřsky" laděných. (Pro ilustraci si představme velkou italskou rodinu, kde vládne Velká matka rodu).

Negativní mateřský komplex vzniká naopak v atmosféře, v níž se city příliš neprojevují (nebo se naopak projevují nepředvídatelně a hekticky, dítě neví, co má od matky čekat, neutvoří si vůči ní důvěrnou vazbu) a díky tomuto "studenému prázdnu" člověk cítí, že není dostatečně příjmán a milován svou matkou, že není dobrý, takový jaký je, že není "dobře". Jeho základní dětské potřeby jistoty, bezpečí a přijetí nebyly ze strany matky naplněny. Tato konstelace je pro psychický život nejobtížnější, neboť se člověk celý život potýká s depresivními pocity, že nemá právo na existenci, že tu neměl být, že svět je nebezpečné, nepřátelské, chladné místo, do něhož nepatří. Bojí se důvěřovat lidem a vztahům, trpí základním pesimistickým a nedůvěřivým naladěním vůči životu. Když nemohl důvěřovat prvnímu a nejbližšímu člověku svého života, tak komu? Vztahům se zcela brání - anebo má naopak tendenci zoufale k někomu přilnout, přitulit se, "přisát" se k němu jako k prsu, jakoby mu partner mohl nahradit chybějící mateřskou lásku (v praxi kolísá mezi obojím). Naopak člověk s pozitivním mateřským komplexem může mít tendenci vyjít tomuto člověku vstříc a navzájem si tak sytí své komplexy. Takové vzájemné "sycení" komplexů se může navenek jevit jako velká romantická láska. Člověk si tyto rodinné komplexy obvykle vůbec neuvědomuje. (Když budete pozorovat vztahy kolem sebe, zjistíte, že snad ani o nic jiného než vzájemné sycení rodinných komplexů nejde). K negativnímu mateřskému komplexu u ženy ještě dodám, že nastávají komplikace s přijetím vlastní ženskosti, tělesnosti a sexuality (nepříjmá svou matku, tudíž ani to, co po ní fyzicky a psychicky "zdědila" a co z ní dělá ženu). Dcera si leckdy vytvoří bystrý rozumový svět, "hájemsví ducha", kam za ní matka "nemůže", kde je od ní svobodná, a díky rozvinuté racionalitě je pro ni daleko snažší rozumět mužům, být jejich sofistikovanou rádkyní. Na druhou stranu se u těchto dcer leckdy objevuje podivný nevkus v oblékání nebo jakási neohrabanost, což souvisí s vyšší mírou distance vůči tělu / matce.

Pozitivní otcovský komplex vzniká silnou identifikací s otcovskou postavou, která syna nebo dceru zarhnuje do společného "my", což je pro dítě příjemné, ale v dospělosti to brání nalezení individuální, svébytné cesty k seberealizaci. Dcera (tatínkova holčička) či syn (vzorný chlapec) kráčí vzorně ve šlépějích svého otce a pro chválu nadřízeného jsou schopni učinit cokoli. Z hlediska sociálního přizpůsobení a úspěšnosti v kariéře je to optimální situace, tudíž se ani nezdá, že by se jednalo o nějaký "komplex". Tento "komplex" je naopak společensky odměňován. Zřídkakdy si dcera uvědomí, že se stala obětí mužského světa (vzornou sekretářkou svého šéfa) a ztratila kdesi svou plnokrevnou ženskost. Synovi je otec nedostižným vzorem a chlapec hájí tradiční, slušné, konzervativní hodnoty, které hlásal jeho tatínek a bojí se jim vzepřít. Oba jakoby se schovávali za svého tatínka, potažmo svět tradičních hodnot a patriarchálního řádu. Ženy s tímto komplexem samozřejmě v partnerech celý život hledají své tatínky a tito pánové - tatínkové (zase s jinými komplexy) jim radostně vycházejí vstříc. Klíčové sousloví zde zní: "aby byl na mě hrdý" nebo "já a otec jedno jsme".

Negativní otcovský komplex vzniká naopak negativním postojem otce k synovi nebo k dceři, který v dítěti zanechává pocit, že nikdy není pro svého chladného a náročného otce "dost dobré" a že nikdy nebude pochváleno a přijato: že ať udělá cokoli, bude to vždy špatně. ("Nikdy na mě nebyl dost hrdý"). Přísný otec své dítě vylučuje z jakéhokoli pocitu "my". (On sám v sobě je totiž jedním narcisticky uzavřeným "my"). Tento komplex znesnadňuje dítěti adaptaci ve společenském systému, protože člověk má negativní a úzkostné (nebo naopak odbojné) ladění vůči autoritám. Někdy se člověk stává společenským outsiderem, jindy tento komplex naopak přeroste v neukojitelnou ctižádost. Tímto komplexem trpěl Franz Kafka. Jeho řešení byl únik do oblasti literatury a psaní, kam za ním otec jakoby "nemohl". Na tomto příkladu vidíme, že komplexy nejsou černobílé, protože nebýt tohoto komplexu, tak bychom možná přišli o geniálního spisovatele. Jako u všech předchozích komplexů bývá příčinou neurotická, hysterická nebo narcistní osobnost rodiče, který svou lásku primárně směřuje na sebe nebo kopíruje chování (komplex) svých rodičů či prarodičů.

Zjednodušeně se dá říct, že rodinné komplexy pramení z toho, že matka dává svým dětem příliš mnoho nebo příliš málo lásky, zatímco otec dává příliš mnoho nebo příliš málo respektu (uznání). Nabízí se vysvětlení, že matka, jež sama nebyla milována a příjmána, nebude milovat a příjmat své děti, a otec, který nedosáhl pocitu seberealizace, nebude nabízet respekt a uznání.

U každého člověka jedno z uvedených komplexových témat či ladění vždycky převažuje, ale leckdy se některá prolínají v jakési energetické směsi. Optimální je se z těchto vzorců (komplexů) vyvázat a kráčet vlastní cestou, přestat od (mnohdy neurotických) rodičů očekávat naplnění či satisfakci, kterých se stejně nikdy nedočká, neboť nikdo nemůže dávat to, co je mu samotnému chybí. (Žebrák nebude rozdávat almužny, ale bude žebrat). Dochází někdy k tak převráceným situacím, že (nedostatečně příjmaná a milovaná) matka očekává chybějící lásku od svých dětí (a může je v tomto smyslu i vydírat), zatímco (nerealizovaný) otec očekává chybějící respekt od svých dětí (a může je v tomto smyslu i vydírat), čili že rodiče vyžadují od svých nebohých dětí to, co by jim podle přirozenosti měli naopak nabízet! To nemůže vést k ničemu jinému než k ohromné frustraci na obou stranách.

Jean Liedloffová poukazuje, že všechny tyto frustrující situace nastávají při přetržení principu kontinua - toho, co dítě podle svého genetického kódu přirozeně očekává od svých rodičů a prostředí, do něhož se narodilo, svého kmene. Dítě očekává lásku a přijetí, tělesný kontakt s dospělým, nepřetržitý pocit blízkosti a dostatek stimulujících podnětů z okolí - původně pralesa a nebe, které pozorovalo z bezpečného mateřského objetí za rytmu její chůze. Hlavně chce být ale příjmáno, takové jaké je. Je tak programováno, a pokud to dostane, cítí se celý život "dobré", že "je dobře" a jeho život je díky tomu od základu stabilní. Cokoli se v životě stane nepříjemného, ustojí to, vezme to jako výzvu, hru, projev života. Důvěřuje životu, důvěřuje sobě. Ono je dobře, život je dobře, svět je dobře, vztahy jsou dobře.

Pokud se dítě stane obětí frustrovaných a neurotických rodičů, kteří sami sebe odřízli od zřídla přirozených instinktů (často silou svého zmateného rozumu nebo zmatených příruček), díte má celý život pocit, že ono "není dobře", že život není dobře, svět není dobře, vztahy nejsou dobře. Nedůvěřuje životu, nedůvěřuje sobě. Nedůvěřuje společnosti, která mu nedala to, k čemu je geneticky předurčeno. Jeho existence je od základu asociální a labilní. Takové dítě pak rodičům nezbývá než celý život manipulovat, aby se stalo sociálním, přestože u jihoamerického kmene Jequana, který Liedloffová mnoho let zkoumala, je každé dítě pro-sociální od prvního do posledního nádechu svého života. Nikdy ho nenapadne své rodiče neposlechnout, je rádo, že je užitečné. Jen proto, že ví, že "je dobře". Tolik ve stručnosti k této převratné knize Koncept kontinua, která vyšla již v 70. letech a stala se bestsellerem, do češtiny však byla přeložena teprve v roce 2007.

Jak poznáme, že jsou rodinné komplexy stále aktivní?

Příliš silná láska, příliš silná nenávist či ambivalentní vztah (protože silná láska ve vědomí je vždy kompenzována silnou nenávistí v nevědomí) k některému z rodičů jsou znamením stále rozehrané komplexové situace. Jsme totiž připoutáni jak k tomu, co příliš silně milujeme (a tedy i nenávidíme, neboť nás to činí otroky), tak k tomu, co podvědomě zavrhujeme a odmítáme. Dokonce: v budoucnu se stáváme tím, co milujeme - ale stáváme se také tím, co zavrhujeme. (Nenávidět vlastní matku je tedy nejlepší cestou k tomu, být v budoucnu jako ona.)

Stáváme se tím, co milujeme. Stáváme se tím, co nenávidíme.
Přitom platí paradox: jen ten, kdo se vyvázal z rodičovských komplexů a vzorů, je schopen své rodiče opravdu milovat, cítit k nim ze svého vlastního nabytého prostoru soucit a vděčnost, vyplývající ze svobodně prožívaného života.

Jakákoli extrémní připoutanost je v nevědomí provázena skrytou nenávistí, protože naše vnitřní já touží být svobodné. A naopak, za jakkoli silnou nenávistí, leží kdesi v hloubce rovina čisté dětské lásky, jejíž očekávání zřejmě nebylo naplněno, a proto se překlopila ve svůj protiklad, v nenávist. Jung tento obrat z extrému do extrému označuje slovem enantiodromie.

Málo kdo má tolik štěstí a odvahy, že z těchto vzorců dokáže vystoupit a vykročit na vlastní, individuální cestu k seberealizaci, často za podivného rozčarování ostatních členů rodiny, kteří to vnímají jako křivdu, protože tento jedinec jedná proti jejich zažitým komplexům, od nichž se sami během svého produktivního života nedokázali osamostatnit. Současně však tento jedinec, byť se to zprvu nezdá, otevírá cestu ke svobodě i jim.
Pokud se člověk v produktivním věku nedokáže od tlaků rodinných komplexů osvobodit (cca 80% populace - ano, čtete dobře), dochází k tzv. krizi středního věku: zesílení rigidního chování, jakémusi tvrdošíjnému lpění na zaběhnutých jistotách, na tradici a majetku, zesílené, ale přitom ne zcela uspokojující konformitě, ale především k manželským krizím.




Mocenský komplex

Nejčastější příčinou manželských krizí je mocenský komplex, který se ve vztahu k partnerovi projevuje jako:
  • potřeba moci
  • potřeba ovládat
  • potřeba vlastnit
Partner pak totiž na tyto mocenské, manipulativní tlaky reaguje přesně opačným chováním a snaží se naopak "utrhnout se" a "odvázat se". Dochází k rozkolu a mizérii, na počátku níž stojí mocenské přání přetvořit partnera k obrazu svému, což je naprostým opakem bezpodmínečné lásky, která člověka příjmá takového, jaký je.

Mocenský komplex, jak jsme již řekli, vzniká jako kompenzace pocitu méněcennosti (Adler). Podle Junga stojí za mocenským komplexem nevyužitý Erós (v širším smyslu jako láska k životu, tvoření, seberealizaci). Přispívá k němu 1) nefungující partnerský erotický život, ale i 2) nedostatečný pocit seberealizace mocenským komplexem postiženého partnera.

Mocenský komplex slouží jako náhražka za autentický pocit seberealizace.

Pokud mezi otcem a matkou nefunguje proud lásky (Érós) ani seberealizace, matka nebo otec přesouvají toto své nezaměřené libido (jako proud přebytečné energie a pozornosti) nezdravým způsobem na své děti, takže děti jim slouží jako náhradní objekty za jejich nefungující vztah. (Tzv. "overprotective mother" nebo "opičí láska" vyjadřovaná obvykle slovy "chci pro tebe to nejlepší"). Na straně dětí to vede k tomu, že:

  • necítí své vlastní potřeby
  • jakoby nemohli "volně dýchat"
  • cítí pocit viny, že by jednou měli rodinu nebo rodiče opustit
  • v budoucnu paranoia a strach ze života (je-li rodič příliš ochranitelský)



Komplex méněcennosti

Komplex méněcennosti se utváří především když:

  • jsme podporováni a chváleni tam, kde to neodpovídá našim vrozeným schopnostem (kde rodiče chtějí mít z dětí něco jiného na základě svých představ)
  • jsme kritizováni a odrazováni tam, kde talent a schopnosti máme


Zpracováno volně podle přednášky Evy Boháčkové v grafologické škole Calix, 27. 11. 2008
Verena Kast: Otcové - dcery, matky - synové, Portál 2004
Jean Liedloffová: Koncept kontinua, Dharmagaia 2007



Středověk a Renesance

Anonym ze 7. století a Leonardo da Vinci: srovnání dvou historických textů



Italské písmo ze 7. století působí ještě dosti neotesaně, neohrabaně, mohutně, rustikálně, jako vlhké kamenné kvádry položené vedle sebe. Připomíná runy vytesávané do kamene, ale také písmo, které o mnoho staletí později vytvořil J.R.R. Tolkien v Pánu Prstenů – v „písmu elfů“, k jehož eleganci má však písmo v ukázce ještě na míle daleko. Písmena nejsou psána vycvičeným, zběžným pohybem, jak to činíme dnes, ale spíše neuměle, hrubě „sázena“ vedle sebe jako runy; nedaří se udržet rovný řádek, ani kolmý sklon, jakkoli uchovat pravidelnost. Písmo přepadává do zadu, doleva, jakoby se pisatel rigidně bránil světu, ve snaze uchovat „starý pořádek“ vůči jakýmkoli novotám. Vyplněné klíny v horních délkách vlevo nahoře odráží zdůrazněný vztah k Bohu, k jeho zákonu, k svrchované autoritě, jako tomu, co má vládnout světu vezdejšímu tady dole, jenž se mu má zcela podřítit. Silné, plné čáry však neodráží to, co bychom si dnes představili pod slovem „zbožnost“ nebo „duchovnost“, odrážejí spíše primitivní, hrubou sílu, dobu vlády kamene, ohně a železa a neobsahují ani stopy elegance, uhlazenosti nebo společenské kurtoazie pozdního středověku. Zde panuje ještě zákon hrubé síly, formálně podřízené nejvyšší autoritě Boha, s prvky rigidního, zkamenělého bránění se budoucnosti, vnějšímu světu a pokroku, s podivně odcizeným a chladným, mechanickým vztahem k tělesnosti a sexualitě. Není tu prostoru pro lidskou odlišnost a individualitu, jako kdyby byl tehdy každý člověk jeden druhému jako vejce vejci podoben; byl jen neosobní, anonymní součástkou nehybného, tvrdého soukolí podřízeného všemocné nadvládě Boha, jako kůň zapřažený do kočáru, nevědom si ničeho jiného než slepé poslušnosti a houževnaté fyzické síly, jež mu velila „přežij“ a „poslouchej co-nahoře-jest: Boha a vrchnost svou“. Takto se v písmu odráží tehdejší doba v kontrastu s dnešní. Přesto však písmem s vlnitými řádky probleskuje rozechvělá citovost pisatele, snad anonymního mnicha – kronikáře, jíž se mu vůlí nepodařilo potlačit, a jež písmo mimoděk rozechvívá, podobně jako masou zpívaný chorál rozeznívá kamennou katedrálu, v níž se hlas jedince anonymně ztrácí.






Ve srovnání s tím, je písmo Leonarda da Vinci takřka vykročením do jiného vesmíru. Přesný kolmý sklon písma stoupající do obrovské výšky se vzletnými tahy napříč prostorem odráží nadvládu ducha a rozumu, který se nebojí proniknout všude a létat volně nade všemi předměty tohoto světa jako pták a z této výše pozorovat svět optikou božského architekta, jenž tento svět sice stvořil, ale génius – stavitel – malíř – vědec a konstruktér, se tu staví na jeho místo, jako jeho přinejmenším rovnocenný partner; zde věří, že uplatněním čirého, nepředpojatého rozumu a pozorováním pronikne všemi aspekty světa jako nůž máslem, jako jednoduchou, ale nekonečně komplexní hádankou, jež se dá spočítat a vyřešit jako dlouhá, ale nikoli nelogická matematická rovnice, a z tohoto optimismu tryská radost a sebevědomí člověka renesance a novověku. To je doba, jejíž dveře Leonardo otevírá. Na druhou stranu podivně převrácené tahy v dolních délkách odrážejí konflikty a zápasy ve vztahu ke společenskému a církevnímu svědomí, které Leonardo musel v ústraní své duše svádět, zřejmě ve vztahu k jeho, tehdy krutě zavrhované, homosexualitě. Na úrovni ducha již vešel novověk, ale masa a tělo renesance je dosud neseno mohutnou hybnou silou středověku, jeho pověrami a předsudky. Víra v Boha hluboce zakořenila v podvědomí člověka a na této úrovni působí s nezmenšenou silou, vyvolávajíc u Leonarda pocity viny. Jedno je ale jisté: člověk již není anonymním kvádrem v Boží katedrále. Je svrchovaným stavitelem tohoto světa a do jeho katedrály, ačkoli stojí na temných, bahnitých a masivních základech středověku, najednou volně proudí světlo. Světlo ve volném prostoru. -- V tomto okamžiku, v renesanci, je kontrast mezi temnotou a světlem nejostřejší. Leonardo je ztělesněním těchto protikladů v jedné jediné, vysoce individualizované lidské mysli, připomínající diamant či dokonale vybroušenou čočku, jež zrcadlí svět v principech, v nichž byl „navržen“ a „sestrojen“.





Barack Obama - grafologický rozbor

.Úvod
Vycházím z omezeného písemného materiálu dostupného na internetu v nižší kvalitě. Nečetl jsem Obamův životopis a neznám okolnosti jeho životní situace. Ve svém úsudku se snažím opírat čistě o jeho písmo.


Dojem


Obamovo písmo působí lidsky, srdečně až vášnivě, má švih, je plné života; působí vyrovnaně a cílevědomě, ale jakoby současně působilo i trochu dětsky a snad i vzdorovitě. Ohromný symbolický podpis působí hrozivě. Písmový obraz je harmonický, rytmický a čitelný (známka to duševní rovnováhy a niterné touhy po seberealizaci) a poměrně (nikoli však výrazně) originální.


Vitalita

Obama je velmi energický, plný entuziasmu a mnohostranné činorodosti. Jeho vitalita odpovídá mladistvému, velmi přizpůsobivému člověku, který dokáže flexibilně reagovat na nejrůznější změny a v jejich rámci improvizovat a hledat nová řešení. Dokáže se pro věci nadchnout, hlavně zpočátku, není však zcela jasné, bude-li mít dosti výdrže a trpělivosti věci dotáhnout do konce; tento znak lze (kromě jiného) číst z do oblouku klenutých řádků, které nejprve stoupají a pak zase klesají: počáteční energetický vklad způsobený prvotním nadšením má tendenci časem opadávat, protože pasivní vůle (sebekontrola, výdrž, trpělivost) není tak silná – podobně jak to odpovídá motorice mladého člověka (stupeň fixace II). Uvolněný tah s tlakem svědčí o radosti ze života, plnému a intenzivnímu prožívání, vitalitě a smyslnosti. Plné, výrazné dolní smyčky podtrhují Obamovu energetickou potenci (energetické rezervy), ale současně vypovídají o převaze hlubinně nevědomých motivací, které určují Obamovu životní cestu. To jde ruku v ruce s proměnlivým až nitkovitým vázáním, které vypovídá nejen o Obamově kosmopolitním a univerzálním zaměření, ale i o „prosakování“ energií a motivů z kolektivního nevědomí, které najdeme u básníků a vizionářů nejrůznějšího druhu, a o nichž zatím nemůžeme soudit, zda jsou „dobré“, nebo „špatné“ – prozatím se spokojíme s konstatováním, že tu tento dotek s nevědomým tu „je“, a že se do určité míry podílí na Obamově charismatu, neboť ono prolnutí s nevědomím (které na straně osobnosti vyžaduje určitou propustnost a proměnlivost blížící se hranici hysterického herectví), může takové osobnosti dávat rozumem nevysvětlitelné kouzlo; mj. v oblasti řečového projevu. Relativní členitost Obamova písma vypovídá totiž o vynikajících řečnických schopnostech, schopnosti jasně a přehledně formulovat své myšlenky (nebo v jeho případě spíše citově zabarvené ideje nebo symbolické slogany, protože jeho cítění je diferencovanějí než myšlení, viz níže.)




Temperament

Obama má cyklothymní vyladění, což odpovídá převaze optimismu, radostnému prožívání, proměnlivosti emocí a nálad a závislosti na prožívání. Souvisí to s přátelským vyladěním směrem k mezilidským vztahům, tolerancí, přirozeností, nenucenou srdečností. Zajímá ho spíše „jak žít“ a jak „žít pospolu“ než se pohybovat na úrovni teorií a abstrakcí. U cyklotýma je tenká hranice mezi nitrem a světem. Na druhé straně je pro cyklotýma charakterističtější spíše „měkkost“ než tvrdost, cyklotým je bezbranný v tom smyslu, v jakém zapůsobíme na jeho emoce. Obama sice má v písmu úhly, známky to tvrdosti a rozhodnosti, avšak zde poněkud rozměklé, mírné, spíše jako obrana navenek, pro okolí; v jádru srdečnost převažuje nad vůlí a stačí mírný tlak určitým směrem, aby Obama „roztál“ a vyšel vstříc tlaku, který působí zvenčí (vnitřní povolnost). Obama je sice akceschopný, vizionářský a obratný, ale nikoli pevný. Pevný je jeho reaktivní vzdor a přesvědčivé herectví, nikoli však vůle v dlouhodobém smyslu.

Temperamentem je Obama cyklothým - extrovert - sangvinik - spíše dominantní - relativně stabilní. Enornmní aktivní vůle, slabší pasivní vůle.


Emocionalita

Vysoké tempo a intenzita prožívání, škála emocí je přizpůsobivá, proměnlivá, živá a relativně bohatá. Emoce směřují ven, k okolí. V projevu emocí je Obama uvolněný a přirozený (šířka), nicméně si uchovává prvek racionální distance a nadhledu, nenechává se zcela unést nebo strhnout, chce si udržet nezávislost (kolmý až levý sklon písma). Myšlení a cítění je v rovnováze (harmonický rukopis). Emocionální responze jsou adekvátní k situaci (rytmičnost). Převládající ladění emocí je optimistické.


Sociabilita

Obama je mimořádně extrovertní osobnost (široké písmo, rychlost, spojitost, prostorová velkorysost). Je silně „people oriented“. Na druhou stranu větší prostor mezi slovy, často vyplněný protaženým koncovým tahem (který spíše odstrkuje než spojuje) svědčí o herecky dobře skrývané distanci, vnitřnímu odstupu od lidí, jakési obezřetnosti, racionální distanci. Poměrně široký pravý okraj prozrazuje určité obavy a nedůvěru ke světu, a především umně skrývaný levosklon, který zdánlivě působí jako kolmé písmo – to je skupina znaků, které musíme vzít vážně, protože jaksi nezapadají do onoho konceptu „extrovertně-altruistického-proroka“. Proč? To, že sklon písma „vlaje“ kolem zdánlivé kolmosti (snaží se tak působit), svědčí o tom, že Obama se snaží působit cílevědomě a rozhodně a velmi si na tom zakládá, jenže jestli takový doopravdy je, je sporné. Jelikož je Obama levák, musíme brát jeho levý a mírně kolísavý sklon s rezervou; nicméně vázání zůstává girlandovité, proměnlivé, nitkovité; úhly nepravé; vedení řádků je senzibilně-diplomaticky kolísavé, z čehož vyplývají mé pochynosti o jeho snaze působit rozhodně a pevně.

Na druhou stranu Obamovo písmo není široké jen primárně, ale i sekundárně (spojnice mezi písmeny), což svědčí o schopnosti vést dialog, naslouchat v diskuzi svým protivníkům na základě etických tendencí, značně uvolněné otevřenosti. Obama v tomto smyslu není sebestředný, což je v politice spíše vzácné. Proměnlivost vázání a nitka vypovídají také o schopnosti empatie a diplomacie, umění vycítit, co si druhá strana myslí a tomu flexibilně přizpůsobit následující kroky. Tyto kvality jsou však v projevu zdánlivě přebity expanzivností a energičností vyjadřování (protažené, jednoduché koncové tahy).

Obama je spíše stabilní, tzn. relativně vyváženě reagující za změny prostředí, avšak rozhodně je o něco labilnější, emotivnější a neurčitější, než jaký se snaží zanechat navenek dojem. Vypovídají o tom rozvlněné řádky (senzitivita, empatie), rozvlněný sklon písma, mírně proměnlivé písmo, nepravé úhly a smíšené vázání. Dojem: ‘jsem… zcela rozhodný, zcela stabilní, zcela racionální a zcela cílevědomý’ je kouřovou clonou dobrého herce a řečníka.

Zakončení slov svědčí o energickém a expanzivním projevu. Stoupavě přeškrtnutá t s trojúhelníkem můžeme vyložit jako sebekritičnost (sebeagresi), která se obrací k ohromné touze dosáhnout cíle, avšak spíše na úrovni představ než činu. (Schonfeld). Jelikož takto provedná „t“ se vyskytují spíše na začátku slov, můžeme říci, že právě takto vnímá své já: jako člověka, jenž své sebevýčitky (sebeagresi) dokázal proměnit v rázný a nadšený čin či dokonce sebeobětování se (tvar kříže). Obamovi nechybí ambice, avšak realizaci jeho představ může scházet vytrvalost.

Písmo je poměrně individuální, originální, obsahuje prvky zjednodušení i obohacení, díky čemuž můžeme Obamu vnímat jako originální a kreativní osobnost, rozhodně ne jako osobnost průměrnou, avšak jako varující bych vnímal:

1) Nedostatek pasivní vůle, ukázněnosti, koncentrovanosti, vnitřní síly, houževnatosti, sebeovládání, důkladnosti, stálosti, ano především pevnosti charakteru.
2) Jakási bránění se, obava ze světa (budoucnosti, otce - symbolicky pravé strany papíru), adolescentní negativní vymezování se vůči těmto aspektům reality, což se mi jeví jako známka nezralosti a u vrcholného politika je to znejisťující. Tam by měl stát člověk, který je se světem, jaký je, vyrovnaný, pak totiž jakýkoli plán na jeho "změnu k lepšímu" bude postaven na zdravých (nikoli fanaticky destruktivních) základech. (Znaky v písmu: levosklon, široký levý okraj, prázdnější pravý horní kvadrant, ostře stoupající přeškrty přes písmeno t. Jelikož je Obama levák, je nutno bod 2 brát spíše hypoteticky.)

Tyto nedostatky však Obama bude, domnívám se, překonávat:

a) značnou osobní ctižádostí a cílovým zaměřením - enormní ambiciózností
b) mladistvým elánem a charismatem, má prostě ohromný energetický náboj
c) diplomacií, herectvím a řečnictvím: dokáže být zkrátka přesvědčivý a sociálně obratný; v projevu svých emocí je kongruentní, (psychosomaticky) opravdový
d) vírou, spojením s hlubinnými vrstvami psýché, z nichž vyvěrá i jeho touha po změně

Celkově můžeme Obamu po sociální stránce charakterizovat jako výrazného, ambiciózního a energického extroverta, jenž se snaží udržovat nezávislost na okolí (ale když se rozohní, regulační mechanismy oslabují, sdělnost a živost roste), který vyniká diplomatickými schopnostmi, značnou přizpůsobivostí, otevřeným a naslouchajícím komunikačním stylem, ale i energickým a rázným projevem k okolí.


Sebepojetí
.
Ze srovnání Obamova podpisu a normálního textu vyplývá, že navzdory poměrně skromnému a lidskému vystupování, má o sobě Obama poněkud velikášské až megalomanské představy (podpis 4x větší než normální text!) Když se na podpis podíváme blíže, zjistíme, že písmeno „O“ propojuje křestní jméno a příjmení v jeden grafický celek. Křestní jméno obyčejně koresponduje s privátní sférou, příjmení s profesní. Zde „O“ nabývá podoby prapodivného symbolu, magického aktu, jenž s privátního činí profesionální (a naopak) a posvěcuje tak výlučnost Obamova poslání, které si sám sobě připisuje. Obama neodlišuje soukromé a veřejné. Osobním životem se zasazuje „o lid, jenž miluje“. Žije svým posláním. Možná se cítí být povolán, vyvolen, cítí, že je tu proto, aby naplnil výjimečné poslání, drama, v němž má sehrát ústřední roli. Takřka celé příjmení („Obama“) je vepsáno do písmene „O“. Tomuto magickému triku říkáme inkapsulace: to, co je takto zachyceno do magického kruhu, má být chráněno vyššími silami. Takové je sebepojetí Barracka Obamy. Když se podíváme ještě blíže (a nebudeme-li vzdorovat vlastní obrazotvornosti), spatříme v O vepsanou jakousi „šibeničku“ (jakkoli to nazveme). Stejný symbol se vyskytuje v celém Obamově písmu v horní zóně písma u písmen f („grateful“). Takto provedený znak "f" (připomínající prapor) se psával v období protireformace, kdy celá Evropa tonula v dýmu a krvi náboženských válek. Horní zóna písma odpovídá sféře ducha a idejí a tímto způsobem doprava protažené f koresponduje se snahou tyto své (jedině pravdivé) ideje vštípit objektu Ty - křížem i mečem – přivést je k víře pravé. Všimněme si, že pokud by onen magický kruh symbolizoval planetu Zemi (jakože symboly jsou mnohoznačné), pak by ho Obama svým "b" slušně háčkoval seshora svou šibeničkou. Jakoby se za něco mstil? Co napadne Vás při pohledu na jeho podpis? Tímto jsme spíše v náznaku rozvinuli subjektivní hru symbolů, které samozřejmě nemůžeme vědecky zcela doložit, ani z nich nemůžeme vést jednoznačné závěry (jako - opravdu se Obama považuje za spasitele?) Ponecháváme tedy na čtenáři, aby si úsudek o Obamově sebepojetí pokusil vykreslit sám v obrazotvornosti vlastní. (Když jsem Obamův podpis ukázal své přítelkyni, řekla jediné: „Kukluxklan?“)

Prozatím se spokojíme s konstatováním, že Obamův sebe-cit je enormně zvýšený (ideální, nad-reálný), avšak v běžném projevu to na sobě nenechává znát.

Symboly "šibeničky" či "praporu" v podpisu i písmu Baracka Obamy zanechávají děsivou pachuť jakéhosi křižáckého tažení, v němž on možná cítí, že sehraje roli Mesiáše.

Čerpejme naději z faktu, že Obamův rukopis stojí v pravém rohu (skoro jako jakási pečeť), což je známkou toho, že Obama si stojí za tím co říká, je ochoten za svá slova nést odpovědnost – zkrátka: je ochoten se pod to, co říká, podepsat pevnou rukou. Jinak řečeno: hře, kterou před námi bude hrát, bude také opravdu věřit!

O tom však, kdo bude tahat za nitky této loutky nevíme nic!


Jungovské funkce

Obama má diferencovanější cítění než myšlení a intuici spíše než-li vnímání.

Citově zaměření lidé: rozlišují hlavně na příjemné a nepříjemné, sympatické a nesympatické, uvažují v kategoriích přijetí a odmítnutí, vnitřním radarem vnímají pocity druhých, mají měkké srdce, vyhýbají se konfliktům, neradi říkají nepříjemné věci, potřebují pochvalu (uznání), osobní vztahy jsou důležitější než úspěch, chtějí uspokojit potřeby ostatních atd. Na tomto místě bych rád zmínil jednu věc. Obamovy dolní smyčky jsou dvojího druhu. Jedny jsou mohutné, plné, energické, citové – druhé jsou kostrovité a zapřené doprava. Vykládá se to jako známka popírání vlastní pudovosti, ale může to být i důsledek zklamání v oblasti partnerského života. Jsou-li pro citově zaměřeného člověka normálně důležitější vztahy, než-li úspěch, pak zde můžeme pouze domýšlet, jak moc se mohlo dávné zklamání nebo zranění promítnout do jeho cílových motivací a ambicí v oblasti kariéry. Zde můžeme i tušit kořeny již zmíněného ambivalentního postoje vůči objektu Ty. Obama je ohromný extrovert, je cyklothým, v podstatě člověk s měkkým srdcem, vitální, smyslný – a hle: nyní popírání pudovosti? Proč? Co je zde zakopáno? Co, zde - pod linkou – pod úrovní vědomí – chce být zapomenuto? Vyměnil Obama lásku k ženě za lásku k zemi jako principu (plné smyčky směřující poněkud neobvykle, vertikálně dolů)?

Skoro vždy, když je cítění diferencováno (vědomé), zůstává myšlení diferencováno o něco méně (blíže nevědomí). Ne, že by Obama nebyl bystrý a chápavý: to jistě je. Ale určitá nepřesnost až ledabylost interpunkce v horní zóně (nehledě na rychlost, znaménka totiž uskakují nalevo i napravo, nahoru i dolů) je dle grafologie známkou toho, že duch nebo racionalita je poněkud zakalena, zabarvena, zreslena, ovlivněna buď přílišnou snahou po sebeuplatnění, duchovní pýchou nebo přílišným idealismem. Ve spojení s Obamovým pocitem vyvolenosti se zde skrývá určité nebezpečí. Obama může snadno ve svých výpočtech učinit chybu, a to především tam, kde tvrzení s nímž se setká, narazí na protiklad v podobě jeho hodnot a citů; v takovém případě bude logika pohlcena vírou či citem (ačkoliv jinak Obama disponuje univerzálním rozhledem a vědomím relativity všech možných lidských snažení). Každopádně očekávejme „nestejnoměrné výkony na intelektuálním poli“. Plnost horní zóny má blíže k imaginaci a plastické představivosti než kritické racionalitě. Spíše se prožívá, než by pochyboval.

Připomeňme, že Obamovo cítění míří ven (extrovertní cítění): obrací se k mase, k celku, nečiní mu problémy vyjadřovat své pocity, zatímco myšlení míří naopak dovnitř (introvertní myšlení). Budu citovat ze svého příspěvku o introvertním mysliteli, které vychází z pojetí C. G. Junga: „Zde se myšlení opírá o subjektivní směrový cit. Vnější skutečnosti nejsou příčinou ani cílem jeho myšlenek. Myšlenkové pochody, dotýkající se vnějšího světa, se tam vypravují jakoby "na výlet", aby se zase vrátily zpět do nitra. Introvertní myslitel klade otázky, otevírá výhledy a pohledy, ale vůči skutečnostem se chová rezervovaně. Hodí se mu jako ilustrativní příklady, nesmějí však převažovat. Fakty jsou shromažďovány jen jako doklady, nikdy však nejsou hromaděny kvůli sobě samým. Introvertní myslitel sleduje nejprve svou ideu, symbol, teorii a z vnějšího světa sleduje ta fakta, která jeho teorii doplňují. A naopak, z mnohavrstevné reality je schopen tvořivě vyprodukovat jakousi syntézu a abstrakci: vyhmátnout novým způsobem vnitřní podstatu věcí. Problém je ale tendence "vidět, co chceme vidět" - může být posednutý svou subjektivní ideou natolik, že vnímaná fakta přetváří tak, aby této ideji odpovídala a je tak stále znovu utvrzován o její "správnosti". Jeho idea totiž získává svou přesvědčivost z nějakého vnitřního archetypu“. Vzhledem k tomu, že myšlení není diferencováno stejně dobře jako cítění, může právě v tomto kognitivním procesu docházet u Obamy k nejpodstatnějším chybám úsudku. (Cyklotýmní a sangvinická uvolněnost u Obamy poněkud snižuje kapacitu koncentrace a přesnosti.) Na druhou stranu právě tato Obamova fascinace archetypem či ideou mu propůjčuje sílu a charisma.

Charakteristika Obamových rozumových schopností

Rychlé a kontinuální myšlení, vysoká asociativnost; nadprůměrné, ale ne zcela vynikající kombinační schopnosti; poměrně systematické (sousledné, propojené) myšlení, které se spíše obrací na celek na globální charakteristiky než na detaily objektu. Myšlení je méně originální a vynalézavé, ale logické a srozumitelné. Je méně objektivní; živost, extraverze, švih, ležérnost je přílišná. Myšlení je spíše konkrétně-praktické než abstraktně-teoretické. Nižší schopnost koncentrace a pozornosti k detailu. Dokáže odlišit podstatné od nepodstatného a to vyhmátnout - odtud dobré řečnické schopnosti. Jeho introvertní myšlení sleduje svůj vlastní subjektivní směr a vnější svět mu spíše dodává příklady, které tento směr ilustrují, které jej přesvědčují o správnosti jeho náhledu. Přesvědčivost jeho myšlenek souvisí s jejich těsnou blízkostí s univerzálními symobly a archetypy: zjevuje obecně známé a všelidské pravdy, k nimž snadno najít příklady z každodenního života. Obama nepřichází ani tak s něčím novým a objevným, jako spíše tím, co spojuje všechny lidi. V tom je jeho síla.

Na druhém místě má Obama diferencovanou intuici. Intuitivní lidé se obracejí spíše k možnostem než k faktům, spíše vnímají celek a jeho smysl než detaily, které považují za podružné. Snadno se nadchnou, ale zrovna tak pohasnou. Zajímá je, jak věci zlepšit. Vyjadřují se rádi v metaforách a obrazech. Extrovertní intuice se obrací k výborným znalostem lidí a využití jejich potenciálu. Extrovertní intuitivec má "čich na lidi", obratný instinkt a přesný odhad na výběr lidí kolem sebe podle toho, co jakoby "vyzařují". (Odtud může pramenit Obamův čich na výběr těch "správných" lidí do svého týmu. Prostě vyciťuje jejich potencialitu směrem do budoucna.) Extrovertní intuici najdeme u kvalitních psychologů, učitelů, trenérů, kaučů – ti kteří znají hodnotu a krásu člověka a umí z ní vytěžit maximum, dokážou vést a motivovat. Takto rozložená síť kognitivních funkcí nám dohromady dává MBTI typ ENFP (Extrovert – iNtuition – Feeling – Perceiving) – zvaný Vizionář nebo Nadšenec. Slabostí extrovertní intuice je nutkavá introvertní percepce, která se buď může zoufale fixovat na "marné" sexuální partnery nebo trpět nutkavýmu obrazy, představami, vizemi, které se vkrádají do jeho fantazií z hlubiny nevědomí. (Viz. podpis).

U Vizionáře převažuje zaměření na lidi, možnosti a budoucnost. Pomocí řečnických schopností dostane z lidí, to co dostat chce; dokáže manipulovat, což však nastává jen tehdy, pokud se ENFP zpronevěří hodnotám, ve které věří. Podrobnosti o typu ENFP je možné najít zde: ENFP v podstatě usiluje fascinujícím a nadšeným způsobem inspirovat a vést lidi, přimět je k naplnění jejich potenciálu, ukázat to v nich, co je dobré a co vyžaduje podporu, aby mohlo růst. Na rozdíl od jiných extrovertů však musí být ENFP (skrze intuici) pevně zakotven ve světě svých hodnot a víry, ve světě smyslu, aby se nestal „falešným prorokem“. Zkrátka, musí se nejdřív najít, aby svou vizi mohli sdílet. Zde se u Obamy opět vynořuje otazník. Je Obama dostatečně zralý? Bude sdílet pozitivní cestu, kterou nalezl, nebo bude drnkat na strunu společného odporu proti něčemu, protože právě tímto způsobem - magickým spojením svého osobního a profesního života - hodlá sám pro sebe vyřešit otázku své identity? Řeší víc sám sebe, nebo svět ve kterém žije? Do jaké míry se na Obamově ctižádosti podepisuje frustrace z neuspokojených partnerských vztahů? Do jaké míry se na Obamově úspěchu podepisuje naplnění z partnerských vztahů? U citově-intuitivního člověka, jakým je Obama, to musíme brát vždycky v potaz.

Vzhledem k tomu, že v naší společnosti obecně a statisticky převažuje myšlení nad cítěním a vnímání nad intuicí, je zvolení Obamy revolučním činem i ve smyslu změny psychologické orientace: většina zvolila toho, jenž ztělesňuje menšinu! (A teď nehovořím o barvě pleti).


Závěr


Písma jiných politiků, která jsem viděl, mě optimismem naplňovala zřídkakdy. Nejpodobnějším písmem psal Václav Havel – pokud bychom mu dodali takřka klukovskou mladistvost, ponechali idealismus a srdečnost, dodali obrovský elán a švih a vpíchli injekci „zapálené víry“, která by ho však připravila možná o něco velmi cenného: o onen věčně o sobě a o světě pochybující rozum.



Inaugurace Baracka Obamy. Obama se zasekne na slově "execute" (vykonávat), ale v jiném kontextu znamená "popravovat". Může to prozrazovat, že toto slovo je pro Obamu svázáno s nějakým hybným komplexem. V okamžiku, kdy zaslechne "execute" pohne rukou obrácenou k přísaze mírně doprava. Poté větu dokončí sice správně, ale nyní už beze slova "execute".





.

Osho: Dítě, rodiče a společnost

.

V době, kdy se dítě narodí, je cítícím stvořením. Cítí věci, ještě o nich nepřemýšlí. Je přirozené, je tak přirozené, jako cokoliv v přírodě - právě jako strom nebo zvíře. Začínáme ho formovat, pěstovat. Musí začít potlačovat své pocity, protože kdyby to neudělalo, mělo by neustále potíže. Když chce křičet, nemůže křičet, protože s tím rodiče nesouhlasí. Bude odsouzeno, nebude milováno. Dítě není akceptováno takové, jaké je. Musí udržovat určitý způsob chování, musí ho podřídit zásadám určité ideologie, ideálů. Jen v takovém případě bude milováno.

Láska není určena jemu - takovému, jaké je. Může být milováno pouze tehdy, zachová-li určitá pravidla. Jsou vynucena společností, nejsou přirozená. Přirozené, spontánní bytí začíná být potlačováno a na tento základ se začíná ukládat nepřirozené, nereálné. Tím nereálným je míněna vaše mysl a jednou přijde chvíle, kdy rozštěpení přirozeného a nepřirozeného bude tak velké, že nemůže být přemostěno. Postupně zapomínáte, co bylo vaší přirozeností - a co jí je, až jednou zapomenete úplně. Stanete se falešnou maskou, původní obličej se vytratí. Obáváte se chovat přirozeně, protože cítíte, že v tu chvíli bude celá společnost proti vám. Tím jste vy sami stále více a více proti vaší přirozenosti. To vytváří podstatu neurotického stavu. Nevíte, co chcete, nevíte, co je to skutečnost, co jsou vaše autentické potřeby. Tím pokračujete v neautentických potřebách, protože jen prožitek vlastního srdce vám může dát cit, směr ... Jaké jsou vaše reálné potřeby ? Jsou potlačeny, vytváříte si symbolické potřeby. ...

... Dítě se narodí jednotné, celistvé. To je důvod, proč je každé dítě krásné. Pocit krásy vyvolává ona celistvost. Dítě nemá v sobě žádnou mezeru, rozštěpení nebo fragment, je jednotou. U něj neexistuje skutečné a neskutečné. Dítě je jednoduše reálné, autentické. Nemůžete říci, že dítě je morální, ani nemorální. Jednoduše si není vědomo, že je zde něco morálního nebo nemorálního. V momentě, kdy si to uvědomí, začíná rozdělení. Potom se dítě začne chovat nereálným způsobem, protože být skutečným se stává stále obtížnějším. Pamatujte si, že k tomu dochází z donucení, protože rodina musí dítě regulovat, vychovávat. Dítě musí být civilizované, dobrých mravů, kultivované. Jinak bude pro něj nemožné pohybovat se ve společnosti. Musí být stále nabádáno : „Dělej tohle. Nedělej tamto.“ Když řekneme : „Udělej tohle !“, dětská přirozenost není připravena to spontánně udělat. Pro dítě to nemůže být reálné. Uvnitř dítěte nemůže být aktuální přání udělat to, o co je z vnějšku žádáno. Řekneme-li : „Nedělej to, nebo nedělej ono“, dětská přirozenost se tomu brání. Zavrhujeme reálné a posilujeme nereálné, protože nereálné se jeví užitečné v nereálné společnosti. Nereálné se jeví výhodné tam, kde všechno je falešné. Reálné se stává nevýhodným. Spontánní dítě bude mít ve společnosti potíže, protože celá společnost je nereálná. A to je bludný kruh. Narodili jsme se ve společnosti a až dosud nevznikla na Zemi jediná přirozená společnost. To je ta chyba!

Když se dítě narodí, společnost již je zde, společnost se svými fixními pravidly, regulacemi, chováním, morálkou atd. A dítě se musí učit. Když vyroste, bude jím pociťována existence falešná. Potom se mu narodí děti a nevědomky jim pomůže stát se také falešnými, a tak to jde dál a dál. Co dělat ? Nemůžeme změnit společnost. Pokusíme-li se o to, nedočkáme se v našem životě efektu. Zabere to věčnost. Co dělat? ...

Proč se tolik bojíte? ... Protože se někde v minulosti něco pokazilo. Dítě se narodí a není přijímáno takové, jaké je. Je donuceno se v ledasčems změnit, musí se ukáznit. Společnost ani jeho rodiče nemohou přijmout mnohé z jeho vlastností - musí je tedy popřít a potlačit; jen některé z nich jsou přijímány a uznávány. Takže dítě to musí vyřešit. Musí popřít mnoho součástí své bytosti, které nemůže dát najevo. Musí je popírat do té míry, že si jim samo přestane být vědomo. A to je právě ta represe, na které je založena celá společnost. Větší část dětské bytosti se musí potlačit a totálně zavrhnout. Ovšem ony zavržené části se prosazují a pokoušejí se bouřit a vzepřít; chtějí vyjít na světlo, tudíž je musíte potlačovat znova a znova. Čímž se začínáte bát setkání sama se sebou, protože co se stane s tím, co jste potlačili? Opět se vám to vynoří před zrakem. Co se přihodí s tím nevědomým? Jestliže se setkáte se sebou, tak vše, co jste již popřeli, vypluje opět na povrch, na světlo. A z toho máte strach.

Dokud nejsou děti naprosto akceptovány takové, jaké jsou, strachu se nezbavíme. Žádná společnost doposud neakceptovala dítě se vším všudy a jak se zdá, nikdy taková společnost existovat nebude, je to totiž skoro nemožné. Více či méně, represe musí být. A jednoho dne bude muset každý čelit onomu problému - postavit se sobě tváří v tvář. Učedníky se stanete tehdy, kdy zapomenete, co je dobré a co je špatné; zapomenete na to, co je akceptováno a co není. Učedníkem se stanete tehdy, kdy budete připraveni odhalit před sebou celou svou bytost. Mistr je jen taková porodní bába. Pomůže vám projít znovuzrozením, znova se narodit. ...

… Všechna náboženství lidstvo ohlupovala. Jednu věc všichni vědí: člověk se rodí nevinný, nic neví. Brzy se začne ptát. To je kvalita lidské inteligence. Žádné zvíře se na nic neptá. Žádný strom se neptá ani nevěří. Žádné hory nemají filozofii, nějaká vysvětlení světa. To je privilegium člověka, jeho výsadní právo. Ta otázka označuje vaši důstojnost. Jste jediní na zemi, kdo může položit otázku.

Rodiče se bojí, kněží se bojí, politikové se bojí – všechny ty neodkladné zájmy se bojí, protože ani oni neznají odpověď. Ale rodiče před svými dětmi musí předstírat. Je to proti jejich egu…nemohou říct: „Nevíme. Budeš muset bádat. My jsme také pátrali a odpověď jsme ještě nenašli.Kdybys náhodou odpověď našel dřív, prosíme, informuj nás. Nebo kdybychom ji našli první my, budeme tě informovat. Ale v tomto okamžiku jsme na stejné lodi.“ Ale žádní rodiče neprokazují tolik lásky, tolik soucitu. Dítě se ptá : „Kdo vytvořil svět ?“ Nikdo to neví, ale rodiče nemohou připustit svoji nevědomost. To by znamenalo ponížení. S jistotou řeknou: „Tento svět vytvořil Bůh.“

Dítě je nevinné, tabulka čistá; můžete na ni napsat cokoliv. A ono vám věří, miluje vás. Láska nemůže nevěřit. To jsou ty složitosti života. Láska nemůže nevěřit a vy jste nejbližší, nejdůvěrnější. Vychováváte dítě. Ono je na vás závislé. Lidské mládě je nejbezmocnější mládě na světě. To byste měli pochopit. … Je tak bezmocné, tak slabé. Přežít bez matky a otce nedokáže. Této bezmoci se zneužívalo. A rodiče to provádějí svým vlastním dětem, to bolí. Možná nevědí, co dělají. Jejich úmysly nejsou podezřelé, ale jejich činy jsou hloupé. Myslí si, že dítěti dávají správné odpovědi. A po čase, když dítě vyroste, je plné braku: bible, koránu, gíty, Krišny, Buddhy, Krista. A nakladlo se na něj tolik podmínek a bylo naprogramováno takovou dobu. To je vůči nevinnému, bezbrannému dítěti nejošklivější zločin. Zabili jste ho. Zničili jste jeho zvědavost, zavraždili jste jeho zkoumavost. Nyní s tím smetím bude žít celý život. A bude věřit, že je to pravda.

Náboženství je založeno na víře, přesvědčení. Přesvědčení je špinavé slovo – ať je sprosté nebo ne, je to špinavé slovo. Přesvědčení prostě znamená, že vaše nevědomost byla překrytá – ale to, co se zakrylo, je stále tam, nebylo to odstraněno. Je to totéž, jako by doktor, který vám přikryl rakovinu, řekl: „Jste dokonale zdraví – není třeba se bát. Žádná rakovina tam není.“ Ale rakovina doktora neposlouchá. Rakovinové buňky se budou dál rozmnožovat a vy zůstanete v nevědomosti, že ve vás roste vaše vlastní smrt. Ten doktor nebyl přítel; ve skutečnosti byl nebezpečnější než rakovina, kterou máte. Na rakoviny existují léky, ale na doktora žádný lék neexistuje.

… Dítě se nerodí s nějakou vírou, ale rodí se s opravdovou zvědavostí, pochybováním, skeptickým vědomím. Pochybnost je přirozená, víra je nepřirozená. Víra je vnucena rodiči, společností, výchovnými systémy, náboženstvími. Všichni tito lidé slouží nevědomosti a sloužili jí už tisíce let …

… Je absolutně nemožné být za sebe odpovědný, dokud jste se nenaučili sebe milovat. Každé dítě se narodilo s obrovskou láskou k sobě. Je to společnost, která tuto lásku ničí, je to náboženství – protože když dítě bude stále růst v lásce k sobě, kdo bude milovat Ježíše Krista? Kdo bude milovat prezidenta Ronalda Reagana? Kdo bude milovat rodiče?

Ale dětskou lásku je třeba zvrátit. Dítě musí být podmíněno tak, aby jeho láska byla vždycky nasměrována k vnějšímu objektu. To dělá z člověka nuzáka, protože když miluje Boha, papeže, rodiče, manželku, děti – stává se na vnějším objektu závislý. Ve vlastních očích se stává druhořadým, stává se žebrákem. Narodil ses však jako imperátor, který je sám se sebou spokojený. Ale otec chce, abys ho miloval, matka chce, aby jí miloval. Objektem tvé lásky se chce stát každý kolem tebe. Nikoho netrápí, že člověk, který neumí milovat sebe, neumí milovat ani nikoho jiného. A tak je vytvořena velice poblázněná a vzteklá společnost, kde každý zkouší někoho milovat – a nemají co dát. Ani ta druhá osoba nemá co dát.

Proč milenci neustále bojují, rýpou do sebe, vzájemně se trápí? Ten prostý důvod je v tom, že nedostávají to, co očekávají. Oba jsou žebráci, oba jsou prázdní. Správně vychovávanému dítěti bude dovoleno růst lásce k sobě, takže bude tak plné lásky, že sdílení bude nezbytné. Je tak obtíženo láskou, že ji potřebuje s někým sdílet. A pak už láska nikdy nezpůsobí, že budete na někom závislí. Vy jste ten dárce; dárce nikdy není žebrákem. A ostatní jsou také dárci. A když se setkají dva imperátoři, mistři vlastních srdcí, je to nezměrná radost. Nikdo není na nikom závislý ; každý je nezávislý a individuální, dobře v sobě soustředěn, dobře v sobě zakotven. Má kořeny, které jdou hluboko do jeho bytí, odkud šťáva, které se říká láska, přichází k povrchu a rozkvétá v tisíci růžích.

Tento typ lidí se dosud nevyskytoval kvůli vašim prorokům, vašim mesiášům, vaším inkarnacím Boha a všem dalším možným idiotům. Zničili vás pro svou vlastní slávu, pro své vlastní ego …





…Každé dítě se rodí nevinné a každé dítě je vykořisťováno. Rodiče dítěti provádějí přesně to, co jim provedli jejich rodiče. Své rodiče byste ale neměli zavrhovat – totéž se přihodilo jim. Můžete jím zpět tak daleko, jak je to jen možné – k Adamovi a Evě, k původním lidským bytostem na Zemi – a v jejich průběhu naleznete stejný příběh, jako je váš. Bůh Otec říká v tom příběhu Adamovi a Evě, svým dětem, že nemají jíst ze dvou stromů: jedním je strom poznání a druhým je strom věčného života. Tento příběh není historický, ale jistě je psychologický. Je o každém otci. Je to pravá esence všeho, co se lidstvu stalo. Myslím si, že tento příběh je strašně důležitý. Může svému dítěti otec zabránit, aby dosáhlo moudrosti ? Může otec svému dítěti zabránit v poznání věčného plamene života? A jestliže to otec udělat může, co lze víc v dítěti zničit. Zničil vše. A vy říkáte: „Bůh otec.“ Měl by být pověšen ! Dokážete-li Ho chytit, okamžitě ho zabijte! Je to nejhorší zločinec. Ale Vaši kněží vám budou říkat pravý opak. Říkají, že ten had – a byl to jistě ďábel a nic než ďábel, jež vzal na sebe podobu hada – ten přemlouval Evu, aby Boha neuposlechla. …

Tento příběh má mnoho skrytých významů. Proč začal u ženy a ne u muže ? To může vysvětlit, proč je zde tolik žen a tak málo mužů. ( míněno na přednášce ) Muž se dohaduje, finguje hlavou. Žena má milující srdce, žije srdcem. Eva radu hada přijala. To bylo absolutně jasné: „Proč bys měla žít v nevědomosti? Sněz ovoce toho stromu a budeš moudrá. Moudrost není hřích.“ Ale právě tohle vám náboženství říkají: moudrost je hřích. Pak být idiotem je ctnost. A všechny ty idioty najdete v kostelech, v synagogách, v chrámech. Nenajdete tam jediného moudrého člověka.

Podle mě je ten had prvním vzbouřencem, prvním potvrzením lidské inteligence. Bůh se prostě začal chovat diktátorsky, zabraňoval Adamovi a Evě v poznání. Slovo věda znamená vědění. Kdyby byla Bible napsána současným jazykem, ten strom by byl stromem vědy. A ten druhý strom života věčného. Vědění otevírá dveře k věčnému životu, to je ten druhý krok. Adam a Eva nemohli dosáhnout druhého stromu, protože se Bůh začal bát.

Už pojedli ze stromu poznání; nyní to byla jen otázka krátké chvíle a dosáhli by druhého stromu. Vypudil je tedy z rajské zahrady, zavřel dveře a odsoudil je jako hříšníky, protože neuposlechli Otce. Ten Bůh je ještě méně inteligentní než Sigmund Freud. Je jednoduchou psychologií, že se někomu něco zakáže, vytváříte žádost, touhu dostat přesně to, co bylo zapovězeno. …

…Mluvíte-li o Bohu, každé dítě cítí, že to, co říkáte, nevypadá dobře, protože jste Boha neviděli. Někdo jiný vám to řekl – ten někdo také Boha neviděl, řekl mu to někdo jiný. Říkával jsem svému otci: „Prosím, zjisti, kdo byl člověk, který viděl Boha.“ V celé historii lidstva není nikdo, kdo Boha viděl. A téměř celé lidstvo v Boha věří. V tom musí být nějaký psychologický důvod. Důvod je následující:

Jestliže žádný Bůh není, existence je mystérium (nadrozumové zjevení pravdy). Život je nesmyslný; a vy jste nedopatření, nějaká náhoda. Bůh nestvořil tento svět k obrazu svému. V místě, kde jsem se narodil, byl malý kostel. Ptal jsem se tamějšího kněze: „Už jsi viděl svůj obličej v zrcadle? Dnes při kázání jsi řekl, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Jen se podívej na svůj obličej – tak takhle tedy vypadá Bůh?“

On nebyl zrovna pohledný – byl prostě ošklivý člověk. Stál před zrcadlem a řekl : „Přel jsem se na toto téma s mnoha lidmi, ale s tebou žádný argument nepřichází v úvahu. Přinejmenším je jisté, že mě Bůh k svému obrazu nestvořil…“ Řekl jsem mu: „Pravý opak je pravdou: člověk stvořil Boha k obrazu svému. A důkazů je všude habaděj.“

Čínský bůh nevypadá jako indický, čínský bůh má čínský obličej, čínskou bradku a jen několik vousů, můžeš je spočítat… Po celém světě jsou tisíce obrazů Boha. To prostě ukazuje, že všude stvořil člověk Boha k obrazu svému.

…nazývají to náboženské vzdělání. Civilizují vás, kultivují. Nedělají nic jiného, než vás mrzačí, mrzačí vaší inteligenci, ničí vaší obrovskou schopnost bádat. A tím vším vám zabraňují v poznání pravdy ! Jestliže se všechna náboženství ze země ztratí, všichni budete badatelé. A je toho tolik ke zkoumání – život je tak hluboké tajemství, téměř bezedné. A vstup do zkoumání bude znamenat, že jste poprvé lidskou bytostí. Je to úžasná cesta, skutečné putování, ale musí se začít odvíjet od pochybností. Tato dvě slova je třeba si pamatovat: víra a pochybnost. Všechna náboženství jsou proti pochybnosti – samozřejmě, protože kdyby přijala pochybnost, zjistilo by se, že celý systém jejich věrouky vytvořil člověk. Všechna náboženství říkají, že ti, kteří pochybují, klesnou do pekla – věř a jsi spasen. Bezmocné dítě do věčné temnoty klesnou nechce. A tak si vybírá si víru. …

…S pochybnostmi začíná věda. Nejzákladnějším prvkem vědeckého přístupu je: o všem pochybuj, dokud nenajdeš východisko, které je nepochybné, které nelze zpochybnit. I když chcete pochybo-vat, nemůžete pochybovat, je to tak. Chtěl bych vám říct, že přesvědčení vám dávají jiní, pochybnost je vám vlastní, je přirozená. Pochybnost vám nikdo nedal, přicházíte s ní, rodíte se s ní. Vidíte, že každé dítě klade otázky, které uvádějí do rozpaků – uvádějí do rozpaků, protože neznáte odpověď, uvádějí do rozpaků, protože nemůžete říct: „Neznám odpověď.“ Později dítě také začíná věřit. Miluje svou matku, miluje svého otce, respektuje svého učitele. A protože tihle všichni respektují kněze, začíná věřit knězi. A je tady strach: „Když nebudeš věřit, budeš trpět, budeš těžce trpět.“ Jen na základě víry vám budou náležet věčné radosti v ráji – jen na základě víry. Ráj se prodává tak levně, kdo by ho nekoupil?

Tak se každý ze strachu přestal ptát a z chamtivosti začal věřit. Celý svět je plný věřících, ale čím přispěli k lidskému životu? Náboženství existují nejméně deset tisíc let – to je minimum, patrně existují déle. Co vám za těch deset tisíc let náboženství dala ? V průběhu tří set let vám věda dala všechno, co máte – šaty, hodinky, brýle, léky, vlaky, letadla – vše je příspěvek vědy. A za tři sta let! A navíc ve stálém boji proti tradicím tisíce let starým! Kdyby těchto bojů nebylo, vytvořili bychom za tři sta let ráj. Nyní to můžeme velmi snadno udělat.

Ale náboženství nechtějí, aby se země stala rájem; je to proti jejich neodkladným zájmům. Chtějí, aby země zůstala chudá, trpící, hladová – protože jen ti lidé, kteří jsou hladoví, trpící, ubozí, jsou jejich klienti. … Kdyby se všechno mělo nacházet v Bibli, byli byste ještě opicemi na stromech – se svou Biblí samozřejmě. Jste lidské bytosti a veškerá důstojnost, ke které jste dospěli, je zapříčiněna vědeckým zkoumáním.

A tak by to mělo být i ve vašem životě – milovat můžete jen tehdy, když neposuzujete. Vytvoříte-li si příliš mnoho představ a úsudků, pak nemůžete milovat. Budete neustále předkládat své představy každému, kdo se stane obětí vaší takzvané lásky. Budete mu vnucovat své představy. Když se vám narodí dítě, hned se na něho vrhnete a začnete s ním manipulovat, organizovat ho a zdokonalovat. A tím ho zničíte. Tímto způsobem každého ničí jeho rodiče a celá společnost. …

To, co nazýváte láskou, je více či méně předělávání toho druhého. A vy to činíte dál a dál a tvrdíte, že ho předěláváte proto, že ho milujete. To není vůbec pravda. Pokud milujete, nikdy nebudete nikoho předělávat. Láska je tolerantní. Láska bere toho druhého takového, jaký je.