Pátá dohoda - Jakým jste poslem?


Don Miguel Ruiz, Don Jose Ruiz: Pátá dohoda

Teď mám pro vás jednoduchou otázku. Chci, abyste otázce rozuměli, ale nedovolte hlasu ve své hlavě na tu otázku odpovědět. Nechte ta slova vstoupit přímo do svého srdce, kde můžete vnímat smysl a závěr beze slov. Toto je otázka: Jakým jste poslem? Nejedná se o posuzování. Je to jen malá pochybnost pro vaši mysl, ale představuje veliký krok k vědomí. Pokud otázce rozumíte, potom jen tato malá pochybnost může celý váš život změnit.

Jakým jste poslem? Sdělujete pravdu, anebo sdělujete lži? Vnímáte pravdu, anebo vnímáte pouze lži? Celé se to odehrává mezi pravdou a lží. Toto je jádro problému a to, na čem skutečně záleží, neboť veškerý konflikt - ať vnitřní či konflikt mezi lidmi - je důsledkem sdělování lží a důvěry ve lži.

Jakým jste poslem? Jste poslem pomluv a lží? Cítíte se příjemně se vším tím lhaním, se vším tím pomlouváním, s tím vším dramatem, které jsou důsledkem toho, že věříte lžím? Je tohle, co sdílíte se všemi kolem vás? Je tohle, co učíte své děti? Ještě ze svých problémů obviňujete své rodiče? Nezapomeňte, že dělali všechno, jak nejlépe uměli. Pokud s vámi vaše rodiče špatně zacházeli, nebylo to nic osobního. Bylo to v důsledku jejich vlastních strachů, bylo to v důsledku toho, čemu věřili. Pokud s vámi špatně zacházeli, bylo to proto, že s nimi také špatně zacházeli. Pokud vám ubližovali, bylo to proto, že jim také ubližovali. Je to nekonečný řetěz akce a reakce. Stanete se součástí tohoto řetězce, anebo u vás skončí?

Jakým poslem jste? Jste bojovník, který si razí cestu mezi rájem a peklem? Ještě věříte lidem, který vám říkají: "To je pravda"? Ještě věříte svým vlastním lžím? Jaké poselství předáváte lidem, které nejvíce milujete, pokud vás poselství, které předáváte sami sobě, vede do pekla? Jaké poselství předáváte svým dětem, které tolik milujete? Jaké poselství předáváte svému partnerovi, svým rodičům, sourozencům, přátelům, všem kolem vás?

Jakým jste poslem? Řekněte-li mi, jaký sen si pro sebe tvoříte, já vám povím, jakým poslem jste. Jak se k sobě chováte? Jste vůči sobě laskaví? Respektujete se? Respektujete ostatní lidi? Jaký máte ze sebe pocit? Máte se i rádi? Jste na sebe pyšní? Jste se sebou spokojení? Vyskytuje se ve vašem snu soudce a oběť? Je to sen predátorů, sen násilí? Jestliže ano, pak váš sen zkresluje vaše poselství. Soudce, oběť a všechny ty hlasy ve vaší hlavě všechno zkreslují.

Právě nyní předáváte poselství sami sobě a všem ostatním kolem vás. Neustále předáváte nějaké poselství neustále nějaké poselství od jedné mysli ke druhé přijímáte. Jaké je to poselství, které tomuto světu předáváte? Míříte tím poselstvím přesně? Všímáte si vůbec, jaké stále používáte symboly?

Jenom ta poselství, která předáváte, pozorujte. Vycházejí slova, kterými hovoříte, z pravdy, anebo vycházejí z hlasu poznání, z tyrana, z velkého soudce? Kdo to poselství předává? Je to vaše skutečné já? Toto je váš sen. Pokud to není vaše skutečné já, kdo potom to poselství předává? Je to dobrá otázka, že?

Dokážete vnímat účinek slov, který vám ostatní zrcadlí, když hovoříte? Představte si, že mluvíte se zdí. Neočekávejte žádnou odpověď. Není úkolem zdi, aby slyšela, co říkáte. Je na vás, abyste si uvědomili, co vychází z vašich úst. Je na vás, abyste si na všem kolem vás začali vnímat účinek svých slov. Mluvením se zdí se vaše poselství stane jasnějším. Potom si uvědomíte, jak důležité je, abyste mířili slovem přesně.

Nyní chci, abyste využili svou představivost a vybavili si interakce, které jste v průběhu svého života dosud měli s ostatními lidmi. Jsem si jistý, že na interakce s každým ze svého okolí máte spousty vzpomínek. Lidé vám nepřetržitě předávají poselství a vy jejich poselství nepřetržitě přijímáte. Jakými posly jsou ostatní lidé, kteří se ve vašem životě vyskytují? Jaká poselství vám během celého vašeho života předávali? Jak vás všechna ta poselství ovlivnila? S kolika poselstvími, co jste od druhých lidí přijali, jste souhlasili a přijali je za své? Kolik z těchto poselství dosud stále předáváte? Jestliže předáváte poselství někoho jiného, čí poselství to předáváte?

Uvědomte si, jaký druh poselství jste dosud po celý svůj život předávali a jaký druh poselství jste po celý svůj život vnímali? Nepotřebujete nikoho, včetně sebe, soudit. Pouze se zeptejte: "Jakým poslem jsem? Jakými posly jsou ostatní lidé, kteří se v mém životě vyskytují?" Toto představuje veliký krok při mistrovském nabývání vědomí, je to veliký krok při změně ve vizionáře.

Jakmile jste si vědomi poselství, která předáváte, a poselství, kteří druzí lidé předávají vám, váš úhel pohledu se výrazně a pevně mění. Jasně vidíte poselství, která vám druzí lidé předávají, a jasně vidíte, jakými posly jsou. Potom přijde chvíle, kdy se vaše vědomí natolik rozšíří, že vnímáte poselství, která ostatním lidem sami předáváte. Přesně vidíte, jakými posly jste. Vidíte důsledek svých slov, důsledek svých činů, důsledek své přítomnosti.

Neustále předáváte poselství všem a všemu kolem sebe, především však neustále předáváte poselství sami sobě? Jaké je to poselství? To poselství je tím nejdůležitějším, protože ovlivňuje celý váš život. Jste mistrem, který sděluje pravdu? Jste obětí, která sděluje lži? Ve skutečnosti nezáleží na tom, zda jste mistrem, anebo zda jste poslem pomluv plných jedu, anebo jste bojovníkem a střídavě stoupáte a padáte, z ráje do pekla, z pekla do ráje. Předáváte informaci, kterou máte uvnitř v sobě. Není správná, ani špatná, dobrá ani zlá. Je tím, co znáte. Je tím, co jste se celý svůj život učili, a ve skutečnosti nezáleží na tom, co jste se učili. Ve skutečnosti nezáleží na tom, co jste koho učili, co jste s ostatními sdíleli.

Na čem opravdu záleží, je, abyste byli tím, čím ve skutečnosti jste - abyste byli autentičtí, užívali si života, byli láskou. A nikoliv symbolem lásky, který si lidé zkreslili, nýbrž skutečnou láskou - citem, který nedokážete vyjádřit slovy, láskou, která je důsledkem toho, že jste tím, čím skutečně jste. Vždy si pamatujte: jste silou, která tvoří vše, co existuje. Jste silou, která rozvíjí květinu a hýbe mraky a zemí a hvězdami a galaxiemi. Ať je vaše poselství jakékoli, beztak sebe sama milujete pro to, čím jste, protože respektujete to, čím jste. Nemusíte být jiní, ledaže se rozhodnete, že sebe sama milujete natolik, že vás již to, jakým poslem jste, neuspokojuje.

Možná, že jste nepřesně mířili slovem, protože jste to netušili, protože jste si toho nebyli vědomí. Co se však stane, když si to uvědomujete, a přesto to nadále děláte? Jakmile jste si toho vědomí, nemůžete již tvrdit, že nic netušíte. Přesně víte, co děláte, a ať děláte cokoliv, je to pořád dokonalé. Nicméně nyní je to vaše rozhodnutí, je to vaše volba. Nyní vyvstává otázka: Jaké poselství se rozhodnete předávat? Je to pravda, anebo to jsou lži? Je to láska, anebo je to strach? Mojí volbou je předávat poselství pravdy a lásky.  Jaká je ta vaše?


ukázka z knihy:
Don Miguel Ruiz, Don Jose Ruiz: Pátá dohoda, Kniha moudrosti starých Toltéků. Pragma, 2010.

Arnold Mindell - rozhovor

Snové pole na pozadí veškerého utváření reality?


Přinášíme překlad unikátního rozhovoru s Arnoldem Mindellem, slavným kvantovým fyzikem, psychologem a terapeutem. Rozhovor vedl Stephan Bodian. Dozvíme se něco více o přístupu, který se nazývá na proces orientovaná psychologie a který překračuje schéma "pouhé terapie".

STEPHAN: Arny, když jsi pracoval jako Jungiánský analytik, objevil si, že "snové tělo" se neprojevuje pouze skrze sny, ale i skrze jiné kanály. Můžeš povědět něco o těchto prvcích a co znamenají?

MINDELL: Když ty mluvíš o nevědomí projevující se skrze sny, já sám si spíš myslím, že nevědomí samo je snící proces; je to proud nebo řeka. Sny jsou pouhými fotkami této řeky. Co mě skutečně začalo fascinovat, byl proces snění za sny.

STEPHAN: Zatímco tradiční Jungiáni jsou celkově fixováni na tu fotku.

MINDELL: Ano. Mnoho Jungiánů se dívají na řeku a hovoří o archetypech, a pak začnou dělat tuto srandovní věc. Říkají, "Víte, když analyzujete a interpretujete jeden archetyp, má tendenci vplouvat do jiného archetypu. Směrem hluboko dolů se archetypy rozmazávají." Co doopravdy říkají je to, že na dně toho všeho probíhá snící proces.

Tento proces se manifestuje mnoha různými způsoby, což záleží na informačním kanálu, kterým jej budeme vnímat. Jedním z kanálů je propriorecepce - cítíte věci uvnitř svého těla v termínech teploty, tlaků, bolestí, sexuálních stimulů atd. Nebo zažíváte věci v termínech vizuálních fantazií, nebo v termínech sluchových fenoménů, jako hlasy, nebo v termínech pohybu - způsobem, jakým zakopnete přes tkaničky od bot nebo učiníte nějaké druhy gest - nebo dokonce i v termínech vztahových procesů. Druzí lidé vám mohou hrát senzorické kanály; můžete zakoušet sebe samé skrze způsoby chování druhých. A tento proces se rovněž může manifestovat skrze mimosmyslové nebo parapsychologické kanály: Stromy něco dělají; nebe na nás naléhá. To je kanál Amerických Indiánů, mohli byste říct. Nevědomí má mnoho cest, jak se manifestovat.

STEPHAN: Říkáš, že druzí lidé v mém životě jsou součástí mého snového procesu. Co tím myslíš?

MINDELL: Myslím tím, že my všichni máme tendenci "vysnívat" si druhé, aby se chovali jako naše snové figury. Způsobuje to, že si tak na tyto lidi projektujeme části nás samých, a způsobuje to také, že si je vybíráme jako partnery, abychom s nimi něco vyřešili. Když říkám, "tak a tak se cítí ten nebo tamten", mohu tím vlastně říkat, že cítím to nebo tamto, ačkoliv jsem dosud neidentifikoval tuto osobu jako kanál uvědomění ve mě samém.

STEPHAN: Jak s těmito různými kanály pracuješ? Například, řekněme, že přijde osoba, která je sužována velmi přísným vnitřním kritikem, který ji neustále pronásleduje.

MINDELL: Zaprvé, to nejpodstatnější při práci s lidmi, je schopnost, s níž používáte ty ostatní schopnosti, a jíž nazývám metaschopností. To je cítění nebo postoj, který máte k sobě a druhým. Máte-li soucítící přístup, ten sám generuje to, co děláte.

STEPHAN: Takže ty jednoduše nevezmeš nějakou techniku a nepoužiješ ji. Spíše, přijde to z tvého nitra v ve spojení s láskou a péčí ohledně druhých.

MINDELL: Přesně tak. Když máš soucítící přístup k druhým lidem, automaticky zachytáváš jejich zpětnou vazbu a reaguješ na ni. Někdo s přísným vnitřním kritikem může začít hláškou, "Neustále slyším vnitřního kritika." A já bych mu řekl, "Chceš mu nyní naslouchat?" Pokud by mi řekl, "Ne, nesnáším ho. Poslouchám ho pořád," mohl bych na její negativní zpětnou vazbu odpovědět slovy, "OK, tak pojďme mluvit o něčem jiném." Po chvíli by se mohla vrátit zpět ke kriticismu, a já bych jí znovu doporučil, aby do něho šla. Pokud by mi dala v tomto bodě pozitivní zpětnou vazbu, naslouchal bych chvíli jejímu vnitřnímu kritikovi, ptal bych se, kdo to je, zda-li je to muž nebo žena, její matka nebo manžel či její šéf atd.

Pak by mohla říct, "Ach, bolí mě žaludek." Nyní přepnula na proprioreceptivní kanál. "Jaký to je pocit?" Mohl bych se zeptat. "No, je to špatný pocit." Řekne ona, svírajíc současně ruku v pěst. Potom bych mohl amplifikovat ( jedná se metodu, v níž vystupující vjemy netlumíme, ale naopak zesilujeme dalšími asociacemi - pozn. překl.) tu pěst zatnutím jejího bicepsu, sevřením jejího krku a napnutím její tváře. Najednou řekne, "Teď vypadám jako můj otec." "Jaké to je?" Ptám se. "Vypadá jako vy!" V tomto okamžiku bych pravděpodobně řekl, "Nemůžeme to vzít dovnitř? Musí to být projektováno navenek? Skutečně mě kritizujete? Já si prostě myslím, že mě jen nemáte ráda."

STEPHAN: Teď jsi ve vztahovém kanálu.

MINDELL: Přesně. To je to, co nazývám "vysníváním", což je vztahová práce. Pak se, jako terapeut, musím podívat dovnitř sebe a zjistit, zda nějaká má část není vůči ní vskutku kritická. Může být, v kterémžto případě to musím rozpoznat a mluvit o tom. Můžeme se vrátit tam a zpět, dokud si ta osoba neuvědomí, že nejsem jako její otec, ale že otcovská část je v ní.

STEPHAN: K čemu nyní odkazuješ, pokud se nemýlím, je to, co nazýváš "snové pole", v němž lidé a objekty nabývají kvalit našeho snového procesu.

MINDELL: Ano. Vysniváme si svět okolo nás jako naše vlastní snové pole. Všechny tyto odlišné části a role jsou přítomné v každém z nás i v prostředí. Když si něco vysníme, vyvoláme určitou část, aby hrála roli v našem vlastním evolučním procesu. Například, pokud postrádám uvědomění pokud jde o plachou část mě samého, mohu si tě vysnít, abys mi tuto část reprezentoval, abych vyvážil mou jednostrannost, a ty si mě můžeš vysnít, abych reprezentoval tvou smělou část. Pak začneme zakoušet jeden druhého jako snové figury, jako protiklady uvnitř nás samých. Už jen tím, že jsme jednostranní nebo nevědomí, konstelujeme snové pole.

STEPHAN: Freudiáni by mohli říct, že jsi "přenesl" určité kvality své matky či otce na někoho jiného. Jungiáni by hovořili o projekci archetypu.

MINDELL: Ano, to jsou jen odlišené způsoby, jak mluvit o tom samém, až na to, že někdy se věci přihodí synchronicitně, takže nemohou být vysvětleny v termínech pouhé projekce. Například, zdá se ti, že k tobě mluví obrovský pták, a druhého dne jdeš po ulici a poprvé v životě do tebe narazí obrovský pták. To není něco, co můžeš vysvětlit v termínech pouhé projekce. Svět se někdy doslova chová jakoby to byl senzorický kanál, jako by byl součástí tvého snového pole.

STEPHAN: Často nazýváme takové události jako náhody, dokud nenavrhneš, že mají význam.

MINDELL: Ano. Jak víš, většina lidí uvažuje jako fyzici. Věří, že nepředvídatelné události jsou pouhou nahodilostí nebo shodou okolností. Ale psychologové a spirituálně orientovaní lidé si uvědomují, že to nepředvídatelné, ta událost, co se stane pouze jedinkrát, je sama o sobě velmi významná. Například, žena s níž jsem jednou pracoval, měla velmi ostrou bolest ve svém pravém prsu. Žila v té době v Los Angeles, a později zjistila, že přesně ve stejném okamžiku, kdy měla tuto bolest, její sestra v New Yorku zemřela na rakovinu prsu. Ona sama nakonec objevila rakovinu v tomto prsu. Takže jedna jediná událost může být velmi důležitá.

STEPHAN: Co navrhuješ, koresponduje s Východní filozofií. Například, I Ťing se důkladmě zaobírá jednorázovými událostmi, které se dějí simultánně. Ta myšlenka je, že existuje pole smyslu, a věci, které se dějí ve stejný okamžik, jsou nějak propojené smysluplným způsobem.

MINDELL: Přesně. To je to, že svět se chová jako kanál. V tom, co říkám, skutečně není nic nového. Tyto myšlenky jsou přítomné, například, v Taoismu. Mohl bys říci, že se jen snažím naučit, jak následovat Tao, nejen o tom mluvit.

Každý je v srdci Taoista. Každý se snaží následovat přirozenost přírody, ale nemáme dostatek nástrojů, abychom tuto filozofii převedli do praxe. Všude po celém světě - například, pracovali jsme i v Africké buši - lidí říkají, že věří v lidskou podstatu. Ale jakmile někdo onemocní, bojují s nemocí, místo aby se snažili najít smysl nebo účel skrytý za ní. Myslím, že prostě jen zatím neví jak.

STEPHAN: Pověz něco víc o tom, jak vidíš procesní práci jako jakýsi druh Taoismu.

MINDELL: Taoismus pro mě znamená uvědomit si a následovat to, co se skutečně děje - ať už záměrně nebo nezáměrně, vědomě nebo nevědomě. Psychologie orientovaná na proces je prostě jen způsob, jak to dělat.

STEPHAN: Většina z nás se umí dostat do souladu se svým vědomým procesem, ale nevypadá to, že bychom měli nástroje jak se sladit s naším nevědomým procesem. Na proces orientovaná psychologie pak nabízí metodu, jak se sladit s celým procesem, vědomým i nevědomým.

MINDELL: Správně. Dokonce i dnešní Taoisté napravují neustále tělo. Tvrdí, že se snaží dostat k Tao harmonizováním těla. Ale proč jej harmonizovat? Proč nekráčet s Tao ne-harmonie? V I-Ťingu existují konfliktní hexagramy, stejně jako hexagramy představující stagnaci. Tao má okamžiky konfliktu stejně jako okamžiky harmonie. Proč nepřijmout obojí?

STEPHAN: Jinými slovy, proč nedovolit, aby tu byl konflikt, pracovat s tím, jaký je, dovolit, aby se rozvinul?

MINDELL: Přesně tak. Představme si například ženu, která přišla na náš seminář a měla poškozenou ploténku v zádech. Musela být vnesena dovnitř; byla v podstatě paralyzovaná. Divila se, jak bychom s ní mohli pracovat. Řekli jsme, "Pojďme jen následovat přírodu. Cesta nás povede. Podívejme se, kam nás zavede." Začala následovat své bolesti a pracovat se svým dechem a tělem. Zakrátko se začala spontánně pohybovat. Zatímco se pohybovala, řekla, "Co mám dělat dál?" Řekl jsem, "Pojďme následovat, co se ti zrovna děje." A tak jsme následovali její dýchání, a jak jsem lehce tiskl své ruce na její hrudník, zničehonic řekla, "Cítím, jako bych se pohybovala zvláštními směry." Řekl jsem, "Dobře, udělej to." Pomohl jsem jí následovat své tělo tím, že jsem ji rukama postrkoval ve směrech, jimiž se již pohybovala, následuje její tělesné signály. Dost brzy, jakoby nic nebylo nemožné, se začala ohýbat dozadu v jogové pozici nazvané Most!

Na někoho s poškozenou ploténkou je to zázrak. "Bolí to," řekla, "ale z nějakého důvodu, se nyní cítím dobře." Nevěděl jsem, co bych jí poradil, a tak jsem řekl, "Následuj ten svůj dobrý pocit." Pokračovala pohybem vzad a nakonec řekla, "Můj Bože, jsem ukřižována a povznesena." Začala brečet, a měla silný náboženský prožitek. Zůstala tam po dlouhý čas, ohnuta dozadu v pozici polovičního mostu, hluboce dýchajíc. Pak se ohnula vpřed, normálně se zas posadila, a poděkovala mi.

"Připomíná vám to nějaký dětský sen?" Zeptal jsem se. Řekla, že první věc, na kterou si může vzpomenout, je, že lidé v UFO přicházejí, aby ji vyzdvihli. Proces povznesení se jí snažil po všechny ty léta přihodit, a manifestoval se v jejích zádech. To je příklad, jak následovat Tao přítomnosti.

STEPHAN: A co její záda?

MINDELL: Její záda se okamžitě cítila lépe. Posadila se bez pomoci či podpory, stoupla si, usmála se, a prošla se okolo. Zářila - přihodilo se jí něco důležitějšího než bolest zad.

Nevím, zda změny vydržely. Ale nepovažuji to za tolik podstatné jako zvýšené uvědomění, což bylo to, k čemu jsme směřovali. Nesnažíme se lidi léčit.

STEPHAN: Ale neznamená "psychoterapeut" - ten "kdo se snaží léčit psýché"? Co chápeš pod pojmem léčivý proces?

MINDELL: Slovo "léčení" implikuje někoho, kdo je nemocný. S touto metaforou už nepracuji. Pokud lidé trvají na tom, vnímat sebe jako nemocné, oceňuji jejich způsob vidění věcí, a můžu se dokonce snažit léčit je. Ale považuji léčení za příliš omezený koncept. Raději se dívám na nemoc jako na sen, jenž se snaží vstoupit do vědomí. Pokud člověk jde do těchto prožitků, skoro nikdy to není nemoc, ale nějaký intenzivní proces, který se snaží přihodit.

Vietnamský buddhistický učitel Thitch Nhat Hanh říká, že pravé porozumění přichází z ponoření sebe sama dovnitř řeky. Předchozí znalosti jsou blokem v porozumění. Pokud si myslíš, že jsi nemocný, je to v pořádku, ale je to i blok ke skutečnému porozumění. Kdo ví, zda jsi nemocný? Kdo ví, co se ti skutečně děje?

STEPHAN: To, co říkáš, je to, že navzdory našim vlastním malým myšlenkám, jak si přejeme, aby věci byli, pod tím vším, je hlubší, univerzálnější proces, který se potřebuje uskutečnit, skrze nás a skrze svět. To je to, co nazýváš "snovým tělem."

MINDELL: Ano, přesně.

STEPHAN: Nebo může být nazván Tao, nebo Bůh. My všichni potřebujeme být s ním sladěni.

MINDELL: Ano. Skutečně na tom nic není. Někdy se cítím provinile, že nedělám víc. Nemohu uvěřit tomu, že tyto úžasné prožitky vyvěrají z lidí jako výsledek mého takřka nicnedělání. Jen čekají, aby se staly; všechno, co musíme udělat, je trochu jim pomoci na svět. (Orig. "to mother them a little").

STEPHAN: A tehdy nastupuje technika.

MINDELL: Ano, know-how, bdělost. Je to jako spirituální cvičení ve smyslu být si vědom toho, co se děje a být připraven to přijmout, spíš než to odmítnout.

STEPHAN: To, co děláš, zní jako něco víc, než jen terapie. Pod tím vším je spirituální dimenze.

MINDELL: Ano. Spirituální komponentou je víra v proud našich vjemů. Nakonec, co jiného je zde? Naše vjemy jsou jedinou realitou, jíž známe. Pokud věříme ve vjemy druhých lidí namísto svých vlastních, zříkáme se sebe sama, a zanedlouho se i přestaneme milovat. Ale pokud si ceníme více našich vjemů a následujeme je, můžeme se nakonec stát celistvými. To je něco zcela odlišného od toho, co obvykle děláme.

STEPHAN: V tom, co říkáš, je vlastně inherentně obsažena kritika nejen konvenční psychoterapie, ale i mnoha spirituálních technik. Můžeš o tom říct něco víc?

MINDELL: Většina tradičních spirituálních technik jsou behaviorální programy. Učí tě, jak se chovat určitým způsobem a vidět určité způsoby vnímání jako špatné nebo nedůležité. Například, pokud zakoušíš bolest, obvykle ji necháváš být nebo ji ignoruješ. Zatímco, pokud skutečně věříš svému vnímání, neřekneš, "To je jen mé tělo," ale spíše "To je tělo, a bolí to. Všímám si mé tendence bolest ignorovat, ale nepomáhá to. Možná je mé tělo moudré. Možná se mě snaží něco naučit."

STEPHAN: Zatímco duchovní učení nás učí říkat, "To je pouze mé tělo. Co je skutečně podstatné, je duch."

MINDELL: Ano. Pokud to uděláš, nevyhnutelně tak podhodnocuješ určité kanály - v tomto případě, propriorecepci. Myslím si, že lepší učitelé, moudřejí studenti, tuto chybu nedělají. Ale pokud nejsi učen cenit si všech svých vjemů, pak spirituální cvičení neplní svůj účel, jímž je naučit tě otevřít se a milovat celou lidskou bytost. Je tu nedostatek plné srdečnosti. S některými duchovními učiteli a skupinami, můžete cítit, že určitá vaše část je přijímána, ale celek ostatních není

Nebo, pokud jsi dobrým ekologem, musíš se divit, kam se tvé signály a procesy - tvé části hledající vyjádření - poděli, když si je popřel či nechal odejít. Obvykle si myslíme, že negativita odešla někam do vesmíru, nebo ji bohové strávili, nebo něco takového. Nyní víme, že svět je velmi malý, a negativita jen tak nezmizela. Jde do tvého těla, do méně ovladatelných procesů, možná do buněčných nebo metabolických nebo rakovinových procesů. Nebo jde do tvého partnera, který tě nenávidí. Nebo jde do nehod na rohu ulice nebo do kolektivního nevědomí, aby zasáhla tebe a mě. Podceňování určitých vjemů a nechávání je pouze odejít je jako vyhazování papírových odpadků na ulici. Někdo to nakonec bude muset uklidit.

Duchovní cvičení hovoří hodně o soucitu, ale soucit také znamená mít soucit směrem ke všem svým vjemům, dokonce i k těm nešťastným, a snažit se je vnímat, zpracovat je.

Například, co když jsi skutečně rozzuřený  na svého partnera? Pokud jednáš mile a předstíráš, že se nezlobíš, tvůj partner si tvůj hněv stejně vyžere. Zatímco, když pracuješ se signály svého vzteku, může tě provést na jiné místo.

Mám na mysli určitý pár, s nímž jsem nedávno pracoval. On neustále spal s někým jiným, a ona kvůli tomu zuřila, ale neřekla to. Když se posadili k sobě, její oči se doširoka rozevřeli. Takže, řekl jsem jí, "Když takto otevřeš oči, o čem to je?" Zírala na něho a řekla, "Jsem na tebe naštvaná!" Snažila se vyjádřit energii hněvu skrze své oči. Přirozeně, jeho oči se také široce otevřely, a byli absolutně rozzuření jeden na druhého.

Ona řekla, "Nenávidím tě za to, že spíš se všema těma ženskýma."

On řekl, "No, ty nestojíš za nic, atd. atd."

Pak se její hlas zklidnil. Tak jsem jí řekl, "Následuj to."

"Jen sem se snažila naštvat," řekla.

"OK," řekl jsem. "Jestli jsi naštvaná, pokračuj." Na chvíli pokračovala, ale její hlas se začal vytrácet.

"Myslím, že bys měla následovat tento zklidňující signál," Řekl jsem. "Co se děje teď?"

"Nyní se cítím velmi klidná," řekla. Pak se uklidnil i on, a oba dva seděli v tichosti. Nebyli to meditující, ale začali meditovat, a on se nakonec rozplakal.

"Co to bylo?" Zeptal jsem se.

"Nikdy jsem nevěděl, že bych s ní mohl být v takovém tichu jako je teď. Je to moc krásný," řekl. A objali se.

Celý proces zabral šest nebo sedm minut. Je to příklad, jak následovat Tao okamžiku jako cestu k lepšímu vztahu. Problém je, že jako se lidé odpojí od jednoho signálu, přilnou k jinému. Jakmile mají volnost být vzteklí, zaseknou se ve svém vzteku a nemohou se pohnout k ničemu dalšímu.

STEPHAN: Jak chápeš proces individuálního růstu a transformace?

MINDELL: Vypadá to, že existuje řada různých fází nebo stádií v evoluci vědomí. Existuje stav analytické pozornosti, v níž se díváš dovnitř sebe, zaznamenáváš různé aspekty, máš různé vhledy, a začínáš o nich přemýšlet; můžeš začít meditovat nebo se dostat na Jungiánskou analýzu nebo nějaký jiný druh verbální terapie.

Pak je zde to, co nazývám Buddhistické fáze, v níž pozoruješ věci a necháváš je skrze sebe procházet. Zde si rozvineš to, co buddhisté nazývají pozorující vědomí. Po nějaké době, cos to dělal delší dobu, si začneš všímat, že mnoho myšlenek a emocí ve skutečnosti neprochází skrz, zasekávají se. Pak můžeš zvažovat na proces orientovanou fázi, kde si všímáš věcí, které vystupují, ale namísto, abys je nechal jít, nasedáš na ně a jezdíš na nich, pomáhaje jim projít rychleji jejich amplifikací nebo zintenzivněním. Potom všem, existuje ještě další fáze, v níž si uvědomíš, že všechno, co děláš, je jenom nějakou fází, a že veškeré metody fungují dobře v určité fázi tvého života, závisejíce na tom, co se ti v danou dobu děje. To je, myslím, jedna z nejvyšších fází.

STEPHAN: V tom, co říkáš, je ten smysl, že transformace je neustále probíhající proces; není to jen jednorázová událost.

MINDELL: Transformace pokračuje právě teď až do posledního úderu srdce. Viděl jsem, jak to probíhalo i s lidmi ve stavech kómatu.

STEPHAN: Jak pracuješ s lidmi v kómatu? Chci říct, podle všech standardů, se s nimi nedá komunikovat.

MINDELL: Ano, nemůžeš je probudit v obvyklých významech. Ale podle mé zkušenosti vím, že lidé v kómatu se snaží probudit. Problém je, že lidé kolem nich neví, jak s nimi komunikovat. Obětavý člověk může meditovat nebo je držet za ruku. Ale to obvykle nestačí. Pokud následuješ jejich dýchání a amplifikuješ zvuky, které vydávají, takřka všichni z nich se probudí, kromě těch, kteří měli vážné poškození mozku, kde svaly již správně nefungují. Dokonce mezi těmito lidmi, většina z nich otevře oči, soustředí se  a dávají ti zpětnou vazbu. Zvláště lidé v metabolickém kómatu - ti, co jsou v kómatu kvůli chemickým změnám v krvi - probudí se a procházejí těmi nejneuvěřitelnějšími příběhy.

STEPHAN: Takže ve skutečnosti jsi schopen, ve většině případů, komunikovat s těmito lidmi a zabavit je až do okamžiku, kdy procitnou?

MINDELL: Ano. Vezmi si Johna, například, černocha, kterého zmiňuju ve své knize. Ležel v nemocnici v kómatu šest měsíců, sípající a hlučící tak, že budil ostatní pacienty. Šel jsem ho navštívit a dělal jsem zvuky spolu s ním zatímco jsem jemně tiskl jeho ruku. Asi po deseti minutách otevřel oči a řekl, "Tys to také viděl?" Řekl jsem "Ano, viděl. Co vidíš?"

"Velká bílá loď přijíždí pro Johna!"

"Nasedneš na ni?" Zeptal jsem se.

"Já ne," zařval, "Já na tu loď nejdu."

"Proč ne?" Zeptal jsem se.

"Ta loď jede na prázdniny. Já musím ráno vstávat a jít do práce."

John tvrdě pracoval celý svůj život a nyní mu táhlo přes osmdesát. Rakovina z něj udělala hromádku kostí. Zasekl se na konci života, protože si neuměl dovolit odjet na prázdniny. Tak jsem mu řekl, "Dobrá, vstát ráno a jít do práce, to mi zní dobře. Ale než to uděláme, pojďme se podívat na loď. Podívej se dobře dovnitř a podívej se, kdo tu loď řídí..." Tak vešel do lodě a řekl s velkým vzrušením, "Páni! Tam dole jsou andělé, a ti tuhle loď řídí."

"Chceš se jich zeptat, kam jedou?" Zeptal jsem se.

Šel znovu dovnitř, otočil své oči vpravo, jakoby něčemu naslouchal, a pravil: "Ta loď jede na Bermudy."

"Dobře, a co to stojí?" Řekl jsem, protože jsem věděl, že je to praktickej chlap. Po minutě odpověděl,
"Nestojí to nic."

"Přemýšlej o tom," řekl jsem. "Měl's někdy prázdniny?"

"Neměl. Nikdy. Jen jsem dřel a dřel a dřel."

"Dobře, přemýšlej o tom. Dobře se rozmysli."

Nakonec řekl: "Pojedu na prázdniny! Nic to nestojí, a jede se na Bermudy."

Řekl jsem, "Je tu šance, že když se ti to nebude líbit, možná se otočí a pojede zpátky."

"Jasně, můžu z té lodi kdykoli vystoupit."

"Udělej, co chceš," Řekl jsem mu, "Já věřím tvému rozhodnutí. Pospíchám a musím teď jít za někým jiným." On zavřel oči a bylo to. Když jsme se vrátili za 30 minut, byl mrtvý. Odjel na Bermudy.

STEPHAN: To je krásný příběh.

MINDELL: Ano, je. Dělal jsem to téměř 15 let, ale nikdy jsem o tom nikomu nevypravoval, dokud má žena, Amy, se mnou nezačala chodit do nemocnice. Myslel jsem, že by mi nikdo nevěřil. Elisabeth Kubler-Rossová řekla, že mi věří, ale sama to nikdy neviděla. Lidé většinou nepracují s komatickými stavy.

Měl jsem podobný zážitek se svou matkou. Měla mrtvici a spadla do kómatu a nepředpokládalo se, že by byla schopná mluvit. Pracoval jsem s jejím dechem a zpoza svého sípání začala vydávat zvuky a pak - písnička! (Brouká melodii Row, row, row your boat). Začali jsme zpívat společně, a já zpíval slova, protože nemohla dost dobře hýbat ústy. Když jsme se dostali nakonec posledního verše, má matka zařvala, "Život není nic než sen!"

Nemohl jsem tomu uvěřit! "Ale všichni si mysleli, že jsi v kómatu," řekl jsem. "Nevím, o čem to mluvíš," odpověděla. "Zavoláme všem příbuzným," řekl jsem, " a budeme zpívat." A ona zazpívala "Život není nic než sen" všem svým známým, než zemřela.




Přeloženo z anglického Yoga Journal, kde se článek objevil v dubnu/květnu 1990, autorem tohoto blogu. Anglická verze zde.






Ladislav Klíma

"Vesměs povrchní pojmy, vytvořené obmezenými ješitnými ctižádostivci. Nechci se stát: Jsem! A ne něčím, ale vším. Není lidské velikosti, kterou bych neviděl pod sebou a hříčkou svou. Má vůle dělá a bude dělat se vším všecko. Zaškatulkují-li mne jednou mezi briganty nebo filosofy, řeknou-li, že jsem nebyl nic, nebo bůh, nebo prase, – lidské ubohosti to jen! Jsem ten, který jsem, dělám, co chci, chci bezmezně vše!" (Utrpení knížete Sternenhocha)

Podivná příhoda

Je důležitou, ale téměř neznámou pravdou, že lidé obyčejní, to jest duševní otroci, planou bezradnou nenávistí k duchům vysoce rozeným, to jest volným. Samostatný soud pociťují jejich poslušné duše jako zápach, personalitu, česky samostatnost, jako zločin. Není snad hlubší záště než zášťskutečného otroka ke skutečnému pánu, nenávist nízkého k podstatně vyššímu. Velká je už zášť proletáře k boháči, – ale čím je proti zášti obyčejného vzdělance ke géniovi! Peníze, vnější moc jsou pouhá accidentia. Myšlenka, že existuje člověk esencielně vyšší než já, – toť něco, čeho lidská přirozenost nesnese: příliš hluboko koření víra v rovnost všech lidí. „Jak mohli by ti, jimž bytost, jako jsi ty, jest věčnou předhůzkou, býti tvými přáteli?“ dí Goethe, – a Nietzsche: „Před tebou cítí se malými a duše jejich doutnají neviditelnou pomstychtivostí.“ Zvláště vzdělanci doutnají jí nejvíce. Neučený vidí ve tvé superioritě vždy jen školy a kantory, a vinu své inferiority svaluje na své rodiče, peníze, okolí a jiná accidentia a zcela se tím upokojí. Vzdělanec útěchy té nemá, tím více, když vidí, že „erudicí“ nad génia často vyniká: pomáhá si tedy – ale nepomůže – teoriemi o abnormalitě, patologičnosti géniů, namlouvá si, že jsou prostě blázny; ba pojem „génius“ má tento původ; raději normální neboli ordinární člověk připustí, že nějaká nadlidská moc, démon, obrala si z čert ví jakých důvodů právě tebe za svůj příbytek, učinila tě jen svou hlásnou troubou, než aby sáhl k nejpřirozenějšímu vysvětlení: ten člověk je vznešený, já červ vedle něho.


Utrpení knížete Sternenhocha

Nečiň nikomu dobře, nechceš-li aby ti činil špatně.

Nic jiného není Bolest než náhražka nedostatečné Vůle. Rozhodnutí znamená zde již zvítězení.

Umění jest ubohé, jako vše lidské. Možno, ať uměleckým ať jiným způsobem, vyjádřit jen obstojně jen věci nízké, jen věci lidské. Velké Tajemství ne.


Hledění do očí

Kdo mluví, měl by snad při tom myslit; kdo myslí, nazírá do sebe a vše zevní jej ruší, zvláště něco tak eminentně dotěrného jako lidské zraky. O něčem vyšším intenzivně myslit a spolu hledět člověku do očí není obtížno – je prostě nemožno. V biografiích geniálních lidí najde se všude trait, že v hovoru s lidmi hleděli nejčastěji stranou nebo k zemi, nebo „v neurčito“. I Napoleon, jehož očím, jichž drtivou velitelskost málokdo snesl, sotva někdo připíše neschopnost vydržet cizí pohled, nehledíval, mluvě, na svůj protějšek; u něho bylo jednou z hlavních příčin opovržení lidmi: nestáli mu za pohled.

Častost čumění do očí je v obráceném poměru k velkosti inteligence.

Nepřetržité koukání do oken duše je drzostí nesmírně větší než koukání oknem do cizí ložnice – nebo kapsy nebo peněženky.

Postelní prádlo nesmí být špinavé, duch může být čistý jako hnůj! Dosud lidstvu neznáma je vyšší jemnost.

I nejzanedbanější duše je svatým tajemstvím, i nejnečistší okna do ní tím nejpodivuhodnějším, co země stvořila, ustavičné nakukování tam profanatio sacri. Stanou-li se jednou z dnešních poloopic „lidé“, bude zahledění se v oko svátečním úkonem.


Filosofické fragmenty

Jen negací a temnotou nejabsolutnějšího skepticismu, tj. nihilismu, kontradikcionismu, absurdismu, dojdeme ke kladu a záři, nesmírné, netušené; dojdeme jí tím, že náhle prozřevše shledáme, že v ní vlastně již stojíme, že „temnota“ je září. Filosofové vesměs nechali se odstrašit touto temnotou, paradoxností, zdánlivou absurdností. Ale jak by pravda pravd nezdála se ubohému antropopitekoidnímu mozku zpočátku lží všech lží? Absolutní nihilismus jest úplné vzlétnutí nade vše lidské, nesmírný skok ze země do azuru, země, po níž chodí bohové. Dosavadní svět, tj. naše nazírání naň, – musí být úplně zničen, aby z popelu jeho mohl vzlétnouti nový, zářnější.

Hrdý odejde ze života, kdy chce; všichni však lidé nechávají ze z něho jako z hospody vyhodit.



Lidská tragikomedie

Blbé, je-li stručné, přestává být blbým.

Lež urážlivější než každá upřímnost.

Vzplaň, sviť, zahřívej, zažehuj, až sám – ne bídně dovegetuješ, ale shoříš.

Zaslechl jsem několik vašich slov, a ta zbavují mě i posledních výčitek svědomí.

Nemožno člověku přestat být tím, čím je.

Lidé, ani jeden z vás nesnese samotu, ale tím už řečeno vše: samota a „genialita“ jest jedno a totéž.

Vším opovrhovat, všemu se smát, se vším si hrát – toť jediná Výše a jediná k Výši cesta! Smát se všemu nejen lidskému, ale především božskému, Božímu!

Chci to, chci vše, protože Chci. – Já všemohoucí, Já jediný. Já Vše a Nic, Já všech bohů-otroků a Boha-Otroka Rozdrtitel. Já Nadbůh, protože Nadsatyr, Já Vítěz Věčný a Absolutnost Nekonečná spolu v tanci, ve věčném, dravě hravém, dravě smavém, zářícím Tanci!...

Dělej, co chceš! Jest jediný kategorický imperativ, který nesmrdí.


Ženy Cesaerovy

„Z chlapa toho smrdí mravnost! Vsadím se, že až nás pozná, bude nás hned instinktivně nenávidět jako pes vlka –"

„Ó že musím o vlastní své matce takto mluvit! Ale nenáviděla jsem ji, proč bych to neřekla? Vždyť ona byla hlavní původkyní nesnesitelného, nekonečně dlouhého, zoufalého otroctví mých dětských let! Jediný její cíl bylo udělat ze mne bezduchou, dobře vychovanou marionetu, jako byla sama...“

Jen žena, která opovrhuje penězi, vypočítavostí, míněním lidí, slepě jde za svým srdcem, – jen ta je ušlechtilá! Ale jakou vzácností je taková ryzí nespekulující ženská duše! Jen bláznivá žena má cenu!


Bílá Svině

Člověk, ať dělá cokoli, stará se tím jen o sebe, o své štěstí. Ale někdo to dělá chytře, někdo hloupě; hloupě hlavně ten, kdo klade příliš na váhu fantomy ve svém mozku, kterým říká bližní; je to krátce chorobný vrtoch, a moudře to dělají zvířata.

„Prý jsme byly, dokud jsme žily, kurvy! Že jsme mateřský úkol svůj nevyplnily! Že jsme nebyly jen takové omezené, prolhané, ceckaté samice a semenice, jejichž účel je utírat protivným, vřeštícím fakanům lejna – že jsme milovaly více svůdné, zajímavé muže kvůli lásce samé, že jsme měly něco v hlavě, smysl pro poesii, romantičnost a dobrodružnost, že jako genius sloužily jsme už něčemu vyššímu, hravějšímu, volnějšímu, než živočišnému rozplozování."



Naprostost

Podobna je filosofie šílenci, který s pláčem běhal ulicemi, hledaje v každém koutě svou hlavu.

„Naprostost“ vyjadřuje to, co chci, špinavě a špatně, ale konečně přece jen. Bohu a bohům je to srozumitelno jako slovo nejkrystalnější; na lidech nezáleží.

Řeč – hnilobný jen výpar ze zdechliny.

Okamžikem, kdy Všesmysl počal být hledán, byl nalezen; otázka byla už odpovědí.


Egosolismus, Egodeismus

A ostatně – egosolista má všude motivy, o jakých se lidičkám nezazdá –. Co mluví, – vše jeho absolutní monolog; kde píše, – jediným svým čtenářem zůstane, i kdyby kniha jeho dočkala se pěti set vydání.

Saturňan, na zem spadlý, nemohl by se od lidiček psychologicky více lišit než já. Lidská kultura se mne netýká... Fenomén takové osamělosti, – která, mimochodem, žádný můj okamžik nezkalila, mnohé smíchem rozjasnila, – může se vyskytnout jen jednou.


Chvála lichocení

Není víra, že něčím jsme, již částečným bytím tím?

Nikdo nemůže být lichocením ani kažen – neboť ze stanoviska morálního je každý ze základu důkladně zkažen... A přesahuje síly člověka kohokoli zkazit nebo napravit, – lidé neměli by si s nestoudnou domýšlivostí připisovat moc, kterou nemají...


Slavná Nemesis

Vůle; jen kdo ji nemá, hledá příčiny v něčem jiném, v něčem mimo sebe, v „přírodě“, v „bohu“...

Vše je snem – snem je věčnost. A jediným hříchem je to, že se ve snu šílí; to musí být vyhojeno, k vůli tomu žijí všichni lidé a zvířata a rostliny a hvězdy.

Čas neboli rozvíjení se myšlenky teče pomalu, pomalinku; Věčnost má pokdy. A ke každému člověku, ke každému zvířeti plíží se Vznešeno, které je mu někdy příjemným lechtáním, nejvyšší slastí jindy, obyčejně nejvyšší hrůzou, tichým tygřím krokem plíží se blíž a blíž...; aby z dnešního člověka, který je veskrze zvířetem, stal se jednou – Bůh.




MBTI a slavné seriály

Není nad příklady! Většina seriálů je vystavěna tak, že jejich postavy mohou sloužit jako ukázkové modely MBTI typů. Porovnejte stejné typy napříč všemi seriály a budete mít jasnější představu. Pokud je pro vás typologie MBTI prozatím prázdným pojmem, můžete se zorientovat zde (a pak se sem zase vrátit).

Sex ve městě

Charlotte (ISFJ - romantická pečovatelka s velkým srdcem), Carrie (ENFP - hvězda, novinářka), 
Miranda (ISTJ - konzervativní, analyzující strážce), Samantha (ESTP - akční dobyvatelka, tygřice).

První dvě: ženské, křehké, citové typy (F), druhé dvě: více mužské, racionálnější typy (T), které hůře vyjadřují své intimní pocity a zranitelnost. Jediná Carrie disponuje iNtuicí, díky níž pozoruje všechno dění z určitého odstupu, a s nadhledem glosuje dění vystresovaných třicátnic, které se orientují striktně podle pragmatické S funkce (vnímání) a postrádají tak moudřejší, globálnější životní náhled - ztrácejí se v detailech každodenního shonu. Carrie je tedy spojuje, i když si zase sama vůči nim připadá nejistá - díky svým snům a ideálům (N) se cítí být ve srovnání s nimi trochu mimo (jako mimozemšťan) - a potřebuje zase jejich realističtější radu a podporu. Carrie je transcenduje, oni ji ukotvují. Všechny čtyři typy jsou natolik odlišné, že poskytují scénáristům nepřeberné možnosti interakcí - a muži - kromě pana "Božského" (N-ideál) jsou zde nahraditelní. Holky si vystačí. 

Seriál je perfektně vyvážený: 2xE, 2xI, 2xP, 2xJ, 2xF, 2xT. Nekonečné kombinace s pouhými 4 postavami.


Přátelé

Zleva: Phoebe (eNFP - hippie hvězda z Ezo TV, má něco z INFP), Chandler (INTP - i když není tak introvertní - mistr trefných sarkasmů), Rachel (ESFj/p - zatím nevyhraněná, dost se hledá), Ross (ISTJ - ale ovládán infantilním nevědomým cítěním), Monica (ESFJ - ukázková), Joey (ESFP - ukázkový bavič).


Všichni jsou si v podstatě podobní - převládá ES orientace (zážitkoví extraverti), do toho břinká mimozemšťanka Phoebe a glosátor (a la Dr. House) Chandler, který se svým viděním a intelektem více vymyká. Monica a Ross nejsou tak diferencovaní, hledají se. Pohodový, nenáročný seriál, který nás má utvrdit v tom, že žádné problémy vlastně neexistují a nikdy nedospět je v pořádku. Joey a Chandler by byli ideální "partneři" (opačné funkce, ale společné P), Monica jim jejich vztah vlastně kazí jako "přísná matka" (J!). Ross (šťouravě analytický, ale infantilně roztomilý ISTJ) je trochu mimo skupinu, nemá se s kým paktovat a z celé skupiny mu je založením nejblíž Rachel (SJ), proto to s ní zkusí, ale oba jsou v podstatě nezralí. MBTI půdorys seriálu není příliš pestrý a jen díky většímu počtu postav se seriál udrží delší dobu, i když časem zcela pochopitelně ztrácí šťávu - možné interakční zápletky se vyčerpají. 

V podstatě je to o tom, že tu stojí většina versus někdo, kdo se snaží do ní zapadnout a být přijat (vytáhne si peška a chodí okolo - buší na dveře, aby ho pustili dovnitř). - Hlavním motivem je tu: not to be excluded from friends - jak nebýt vyloučen a vrátit se zas zpátky na palubu. Skupina drží díky strachu, že bychom vlastně nevěděli, co si počít, kdybychom jí opustili (i za cenu toho, že se raději přestaneme vyvíjet v jiných interakcích se světem "venku") - a tak se zase vracíme mezi ty své staré známé "přátele". (Ty uvozovky jsou zde na místě - zkrátka se je jen bojíme nechat jít).


Červený Trpaslík

Rimmer (ISTJ - konzervativní, hnidopišský strážce pořádku), Kryton (ISFJ - sentimentální matka Terezoidka s komplexem mučedníka), Kočanská (ESt/fJ), Lister (ESFP - entuziastický bavič, co si rád dělá všechno po svém), Kocour (ES - uncommon type - nezařaditelný - nonhuman being), Holly (INTP - v mužské podobě, INFP v ženské podobě).

První série seriálu jsou postavené na třeskuté interakci ISTJ a ESFP, především jejich J (hnidopišské) a P (bordelářské) složky, zde vyhnané do naprostých extrémů. Do této neutuchající štvanice glossuje povznesený palubní počítač Holly (INTP - stejný typ jako detektiv Colombo, ale s odmocninou jeho IQ, polovinou jeho charismatu a trojnásobkem jeho ješitnosti). Vzniká tak interakční prostředí, které se nedá nazvat jinak než jako absurdní. S příchodem afektovaného androida s mateřským komplexem (ISFJ) a narcistního autistického infantila (Kocour), který není schopen vnímat nic jiného než sám sebe, se toto prostředí jen umocňuje na druhou a na třetí, zdůrazňujíc tak absurditu, prázdno a naprostou nahodilost setkání takto nesourodých bytostí, neschopných vnímat jeden druhého. Bohužel v celém kosmu nikdo jiný není! 

Postava Kočanské dává smysl jakožto Listerova nedosažitelná masturbační utopie, ale když se obejví na scéně, v podstatě jen dubluje Rimmerovu roli pedantického strážce (STJ) a je tedy nadbytečná. Když ze seriálu Rimmer na chvíli zmizí, interakční napětí ale dramaticky klesá směrem k nudě - erotické dusno a žárlivé scény mezi zženštělým androidem a "skutečnou ženou" to nezachrání. Rimmerova neurotická struktura je totiž zdrojem nejbrilantnějšího humoru na lodi (a tedy potažmo v celém kosmu) a je takřka nevyčerpatelná. Je to souboj perfekcionistické neurotické patologie (Rimmer) s esencí nedokonalého lidství bez jakékoli sociální persony (Lister), za absurdní asistence klaksonů několika dalších deviantních stvoření míhajících se útrobami těžařské kosmické lodi. Dokud Lister dýchá, přežívá poslední semínko naděje na záchranu lidstva. (Ale není kam ho zasít!)


Futurama

Dr. Zoidberg (INFJ - cituplný zoufalec, kterého nikdo nechce, navíc mimozemšťan), Dr. Farnsworth (ENTP - šílený vizionář bez skrupulí), Bender (ESTP - muž činu, taktéž bez skrupulí), Amy (ISFP - něco jako studentka umění, ale bohužel bez talentu), Hermes (ISTJ - workoholický hnidopich), Leela (ESFJ - alterego Kočanské), Fry (ENFP  - entuziasta), Kif (INFJ - mimozemšťan).


Zdá se, že si Matt Groening, tvůrce Simpsonů, chtěl odpočinout ode všech klišé (a příliš reálného - viz níže). Máme tu hned tři nepravděpodobné, vzácně se vyskytující idealisty (2 x INFJ, 1x ENFP), šíleného profesora (ENTP), umělkyni, která nikdy nic neslyšela o umění (ISFP) a jediní, vcelku normální jedinci jsou Leela (ESFJ), ale ta má bohužel komplex z toho, že má jen jedno oko, a proto si myslí, že jí druzí lidé zatracují. - A konečně samozřejmě Bender (ESTP) - schopný chlapík s jiskrou v oku a vychlastanými hlasivkami - ale k dokonalosti mu schází jen to, že je z titanu - tzn. že je robot. Čili máme tu skupinu naprostých outsiderů, kteří se nemohou nikam zařadit, takže na sebe jaksi podivuhodně zbyli. (Hermes - skalní ESTJ z Jamajky - kde byl nejspíš také outsiderem - zajišťuje jen byrokratickou podporu celému šílenému podniku Planet Express). 

Celý seriál je odlehčený tím, že u postav převažuje P vyladění (pod taktovkou senilního ENTP) - volnomyšlenkářské, chaotické, nekonformní. Kdykoli se může stát cokoliv, nevznikají ostré třenice, maximálně se něco podělá - a když, tak je to vlastně jedno. Máte-li pocit, že nikam zde na Zemi nepatříte, mezi figurkami z Futuramy vám bude blaze a lehce. Víte, že nejste sami. Dovolali jste se (jako E.T.) domů.


Simpsonovi

Barney (ISFP - kdysi citlivý umělec, jehož koníčkem je nyní chlastání), Lisa (INTJ - kreativní perfekcionistický vědec), Montgomery Burns (ENTJ - maršál, žralok, kterému nevadí pohled na krev a pláč kojenců), Flenders (ENFJ - učitel, předávač tradičních hodnot), Sminders (ISFJ - loajální a milující jako kolega z Červeného trpaslíka Kryton), Homer (ESFP - bavič plný života stejně jako kolegové Lister a Joey), ředitel Skinner (ISTJ - setrvale neurotizován a terorizován matkou jako kolega Rimmer), záškolák Nelson (ESTP - stejného ražení jako Bender a Bart), Carl (ISTP), Lenny (ISTP - technici), Bart (ESTP), Šáša Krusty (ENTP - zahořklý, zaprodaný vizionář, smutný klaun), Patty a Selma (odstrašující polochlapské ISTJ), Millhouse (INFP - jako Kif a Fry), prodavač komiksů (INFJ - navenek napruzený, ale v hloubi duše snící o spřízněné duši, jíž dosud nepotkal - podobně jako klepetáč Zoidberg z Futuramy), Děda Simpson (ESTJ - odstrčený, zahořklý veterán, který by rád šéfoval, ale už nemá komu), Marge (ISFJ - milující pečovatelka) a zahořklý úchyláček Očko Sizlak (ISTP)

Z mého pohledu seriál odráží zastoupení jednotlivých MBTI tak, jak je tomu přibližně v normální populaci a v našem okolí. Springfield - to je svět kolem tebe. Rozhlédni se. Takoví lidi kolem sebe vídáš denně. V trafice, ve škole, v taxíku, v tramvaji, v kanceláři, v posilovně, v supermarketu, v hospodě a - doma. I ty znáš zahořklého barmana Očka, který mlčí o svých perverzích. Krutého, ale nápaditého šéfa, který si nikdy nezapamatuje tvé jméno a pro něhož jsi jen číslo. Springfield - to jsme my. I zde, v Čechách, v Německu, Brazílii, a snad i Číně.




Misfits

Alisha (ESFP - bavička, co si jen užívá života), Curtis (ISTP - hráč, sportovec), Simon (INFJ - perfekcionistický, empatický tajnůstkář), Nathan (ENFP - hvězda v každé situaci), Kelly (ESTJ - přísný strážce)

Docela rozmanitá partička. Mírně (3 : 2) převažují preference E S F P (odpovídá to rychlému a dynamickému střihu seriálu). Od toho je nejvzdálenější Simon (INFJ), jenž je zde outsiderem mezi outsidery, resp. misfitem mezi misfity. Toto pentatonické (pětičlené) uskupení je neustále "v pohybu", nikdy není možná trvalá shoda, síly se neustále přeskupují, neustále se něco děje, neexistuje zde rovnováha, jen pohyb těsně před dalším propadem, kdy nastane další kolize a další přeskupení. Nic není statické. Přesto drží pohromadě. Seriál založený na nepředvídatelnosti a vysoké narativní touze (chceme vědět, co bude dál). Nejedná se o sitcom, ale o seriál (děj se na konci epizody nevrací do výchozí situace, ale evolvuje dál).





Témata - Obsah webu

Grafologická příručka ONLINE

Individuální konstelace

Aneb: Co nám, když jsme byli malí, neřekli o divadle a kaleidoskopu?




Metoda Individuálních konstelací (jedná se o metodu příbuznou systemickým konstelacím, na jejímž vývoji se nyní podílím, název je zatím jen pracovní) byla inspirována knihou fyzika a psychologa Arnolda Mindella - Psychologie životní cesty spjatá se zemí a jejími rytmy.

Mindell tento způsob práce a hledání nazývá "kvantový kompas". Vychází z toho, že naše tělo je neustále ve spojení se zemí a pokud jej přirozeně následujeme, můžeme dospět k intuitivnímu pochopení nějakého problému, snu nebo životní situace. Jak do tohoto inspirujícího proudu "uvědomění" vstoupit? Nejprve si najdeme vhodný bod v prostoru (místnosi, krajině), kde se cítíme dobře. Soustředíme se na náš problém či otázku, která vyvstává tady a teď.

Například mě bude zajímat význam snu, který se mi dnes zdál a v němž jsem byl nějakou zvláštní postavou, které nerozumím. Z bodu, v němž stojím (který si označíme jako výchozí pozici A), se soustředím na své "běžné denní já" a nechám tělo, aby vykročilo tím směrem, kde cítí, že se "bežné denní já" nachází. Pokud vypnu mysl a uvolním se, tělo samo tento směr (pomocí "kvantového kompasu") najde. Nechám tělo jít tímto směrem, dokud neucítím, že stojím na správném místě "běžného denního já". Tento bod si označíme jako B. Vrátím se nyní do výchozí pozice A a znovu se soustředím, tentokrát na své "snové já", na postavu, jíž jsem byl ve svém snu. Opět nechám tělo, aby samo našlo správný směr a nechám jej v prostoru najít bod svého "snového já" (C). Mapu této situace si můžeme představit takto:




Mindell tyto směry nazývá "pilotní vlny" nebo prostě "vektory". Při práci s "kvantovým kompasem" jich můžeme použít libovolný počet tak, aby tyto vektory odrážely co nejvýstižněji situaci, kterou řešíme. Tyto pilotní vlny pak procházíme a sledujeme pocity v našem těle a obrazy, které nám při tomto pohybu vyvstávají. Zastavíme se v bodě B i C a sledujeme, co se v nás děje, jaké situace a vjemy prožíváme. Můžeme se soustředit dovnitř, do sebe, stejně jako se rozhlédnout a sledovat, co nás zaujme v okolním prostoru. Necháváme naše asociace volně plynout, vnímáme energie a necháváme vyvstat uvědomění a pochopení.

Podle Mindella jsou tyto "pilotní vlny" či vektory čímsi, co je možné sečíst do jednoho komplexního celku (kvantové vlny), nebo též "Vektoru velkého U". Toto velké U podle Mindella odpovídá tomu, co staří Číňané nazývají jako Tao.




Chceme-li pochopit, co nám náš sen chtěl sdělit, najdeme v prostoru bod D, který odpovídá součtu vektorů AB a AC. Stoupneme si do tohoto bodu nebo procházíme znovu všechny směry (i BD nebo CD), přičemž během tohoto procesu by měl vyvstat vhled, který na intuitivní úrovni zahrne zdánlivě neslučitelné body B a C. Objevíme, co oba body, naše běžné a snové já, spojuje - a kam nás tedy "Tao" či "Vyšší Já" chtělo přivést.

Z vyšší perspektivy je mnohdy nutné, abychom procházeli zdánlivě protikladnými životními situacemi, jejichž souhrnem je vektor velkého U - jakási parabola všech pilotních vln - všech našich životních příběhů a situací, byť se nám z běžné perspektivy jeví i třeba jako náhodné nebo chaotické či iracionální. Takto je možné, dle Mindella, zobrazovat libovolné životní situace. Jedná se o iracionální nebo lépe řečeno supraracionální, nekauzální řešení pomocí vhledu, k nemuž by naše lineární myšlení nebylo schopno dospět. Toto pochopení je možné díky tělu, které je na určité úrovni stále spojeno s vědomím země - my se jen do tohoto spojení během práce s kvantovým kompasem "navracíme".

Individuální konstelace fungují na stejném principu jako Mindellův kvantový kompas. Pomocí "vektorové mapy" (která se podobá síti s uzlovými body a vektorovými spojnicemi) je možné zobrazit klientovu situaci, kterou aktuálně řeší. Klient si prochází jednotlivé body a spojuje se tak s různými aspekty svého "já" či psýché, které mu normálně nejsou tak lehce dostupné. Může tyto aspekty prožít, zacítit, přijmout a pochopit je. Dochází k tím na hluboké úrovni k nové integraci těchto nevědomých aspektů.

Na místo jednotlivých uzlových bodů (A, B, C...) je možné umístit symbol, předmět (jako je kámen, hračka, květina, kousek ovoce či kus oděvu), přičemž bezmyšlenkovitá, intuitivní volba symbolu vede často k tomu, že symbol mnohdy odráží a vystihuje nějaký aspekt uzlového bodu, na nějž byl umístěn (např. černý šátek je položen na bod související s nějakým temným aspektem situace).

Ještě pozoruhodnějšího efektu se však dosahuje, pokud za jednotlivé uzlové body dosadíme "živé herce". Klient si intuitivně vybere zástupce pro jednotlivé uzlové body (např. požádá Mařenku, aby hrála jeho snové já a Pepíčka, aby hrál jeho běžné já). Mařenka a Pepíček pak dle vedení "konstelátora" popisují své pocity, energetické stavy a tělesné vjemy v místě, v němž stojí, přičemž dochází k tomu, že jejich popisy i neverbální projevy (gesta, mimika, držení těla) výstižně charakterizují určité aspekty tohoto uzlového bodu (pilotní vlny). Práce s "živými herci" - zástupci je daleko efektivnější než práce s pouhými neživými symboly a jedná se o naši zásadní inovaci Mindellova kvantového kompasu.

S touto metodou je možné pracovat jak individuálně, tak ve skupině (pod vedením někoho, kdo má s touto metodou zkušenosti).

Během procesu konstelování dochází k proměnám původního tvaru. Mohou vyvstat celé rodové ságy a dávné příběhy, které můžeme chápat jako kaleidoskopické metafory intrapsychických procesů, ale smyslem individuálních konstelací není tyto fenomény interpretovat. Pozorovaný proces konstelování si může každé vědomí interpretovat různě, podle svých předchozích zkušeností.

V konečné fázi interakcí připomíná situace uzavřený gestalt, kdy došlo k harmonizaci (změně interference, "přeskládání") jednotlivých "pilotních vln". (Co pracovalo proti nám, nyní pracuje pro nás.) Objevují se pocity navýšení energie, regenerace, obnovené celistvosti, integrity, zdraví, síly. Vidění situace z jiného úhlu pohledu (kdy vystoupíme z nějaké naučené role - kde se třeba cítíme bezmocně) někdy přináší osvobozující smích.


Možné příklady konstelací - archetypální témata

V praxi se vytváří schéma individuální konstelace tady a teď, jako reakce na přítomně zakoušený pocit, vjem, otázku, problém člověka, který si chce konstelaci nechat postavit (klienta) a mohu vzniknout libovolné vektorové sítě (proměňující se fraktálové obrazce - pamatujete si, když jste si jako děti hráli s kaleidoskopem?), nicméně existují určitá schémata, která jsou mimořádně "výživná" a opakují se často. Jsou to:

Vnitřní žena - Vnitřní muž (versus stejná dyáda u našeho partnera - konečně můžeme vidět, co to znamená Jungova kvaternita animy a anima - v každém vztahu spolu tančí čtyři, věděli jste to?)

Tvořivá - Destruktivní síla (lze pozorovat jejich tanec v prostoru).

Hrdina - Stín (nejen pro skalní Jungiány).

Matka - Otec - Dítě (silné téma u každého: jaké obrazy otce, matky a jejich interakce si dítě v nás uložilo?)

libovolný, méně závažný psychosomatický problém (vektory v síti určit individuálně na míru).

Rozum - Cit (co si chtějí "hlava" a "srdce" říct navzájem? jaká je jejich interakce?)

Láska (Důvěra) - Strach (Obavy, Nenávist...)

Vnitřní - Vnější opora (pokud máme tendenci se ve vtazích příliš opírat o druhé a potřebujeme se spojit s oporou, kterou máme v sobě).

Jak bude vypadat má budoucnost, pokud se rozhodnu jít cestou A - nebo B, případně C? (Např. pokud uvažuji o různých pracovních nabídkách - mohu prozkoumat, jak se budu v těchto pilotních vlnách cítit - co mi přinášejí za vjemy?)

Jít dál - Jít zpět (pokud se cítíme rozpolcení, ujasnit si, co v nás se touží k nějaké situaci, osobě, vracet a co chce jít dál).

Bloky, překážky - co mi stojí v cestě k XY? (např. ve finančním toku - určité nevědomí aspekty našeho "já" se mohou chovat destruktivně a stát v cestě k tomu, co na vědomé úrovni chceme - dejme tomu jako pohádkové stráže, které nás z nějakého důvodu, jenž má svou minulou příčinu, nechtějí "pustit dál"; objevují se témata dluhů a viny - je třeba dorovnat, co kde někomu na psychické úrovni v minulosti dlužíme).

Astrologické stellium (např. složitá konjunkce planet - chceme odkrýt její vnitřní dynamiku a interakci - necháme ji rozehrát živými herci; takto je možno za určitých podmínek, pro jejichž popis zde není místo, zobrazit libovolnou konfiguraci individuálního horoskopu).

Experimentálně by stálo za zkoušku např. Id - Ego - Superego (nejen pro skalní Freudiány).

(Tento výčet je prozatím otevřený, jde jen o ukázku toho, co je možné.)




Máte-li zájem o sestavení individuální konstelace, kontaktuje autora blogu.




Slavoj Žižek v Praze

Provokativní slovinský filozof, jehož myšlení je prodchnuto pronikavostí psychoanalytického vhledu, navštívil 17. listopadu 2011 Prahu. Analyzuje krizi západního životního stylu. Upozorňuje, že si neuvědomujeme ideologické předpoklady fungování kapitalismu, které považujeme natolik za samozřejmé, jako bychom měli klapky na očích.

Slavoj Žižek se vyznává ze své lásky ke Švejkovi; Havla naopak považuje za člověka, který zradil své ideály.

Za jméno Žižek vděčí prý českým předkům ("Žižka").





Černá a bílá: dvě tváře Boha

O nemrtvých, orgasmu a živé vodě



Chcete-li, můžete následující esej brát jako myšlenkovou hru, jednoduchý intuitivní koncept, o kterém můžete libovovolně přemýšlet. Uvidíte, že když o tomto tématu začnete hovořit se svými přáteli, velmi rychle vám porozumí. Možná, že jste viděli film Černá labuť, a pak vám bude velmi rychle jasné, o čem mluvím. V prvé řadě ale předesílám, že nebudeme řešit otázku dobra a zla.

Představme si život jako souhru dvou protikladných sil: jedna život utváří, druhá jej chrání. Tu sílu, která život dává, nazveme bílou, tu, která jej má ochraňovat, jako černou. I když se může zdát, že se jedná o pouhou mentální hříčku, budete-li pozorovat "vyzařování" lidí kolem sebe, možná zjistíte, že toto označení není náhodné (bílá světlo více vyzařuje, černá pohlcuje).

Bílá jedním slovem: blažené Ano celou bytostí. Černá - jedním slovem NE! - plnou silou draka spícího v našem solar plexu.

V životě potřebujeme oba druhy síly: černou (destruktivní, obrannou, uzavírající) i bílou (kreativní, životadárnou, otevírající). Mnozí z nás dokážeme v různé míře a v různách situacích používat obě. Nejsilnější jsme tehdy, jsme-li široce rozkročeni do bílé i černé dimenze a dovolujeme těmto energiím tančit beze strachu. Problém nastává, když si pod tlakem životních zkušeností k jedné z těchto sil zatarasíme cestu, zablokujeme její přítok, vytěsníme ji, nevidíme ji. V takovém případě nás život bude tlačit k přijetí vytěsněného protikladu, aby obnovil naše celistvé chápání a příjmání přirozeného životního toku.

Pokusíme se vylíčit, k čemu dochází, když člověk žije jen jednu z obou polarit.

Člověk, který vytěsnil ze svého života bílou energii, pravděpodobně ve svém životním příběhu narazil na to, že důvěřovat se nevyplácí, a proto je třeba se v prvé řadě chránit, ubránit, stáhnout se, a v případně nebezpečí zaútočit, někdy dokonce pro jistotu zaútočit jako první. Identifikuje se s pozicí síly, je pro něj problém dát najevo svou zranitelnost, citlivost, vnímá svět jako ohrožující, nehostinné místo, v němž jde o to v prvé řadě přežít. Černá nám dává sílu přežít, ale bez bílé není možné naplnit náš život plnohodnotným obsahem. Černá bez bílé je jako bezpečná schránka, skořápka plodu bez sladké šťávy uvnitř. Stejně tak se člověku bez bílé energie zdá (ačkoliv se tím navenek nemusí chlubit - i když mezi "černými" najdeme naopak i věčné stěžovatele -) jakoby jeho život neměl žádný smysl (a díky tomu nemá o co opřít svůj vnitřní pocit hodnoty a sebedůvěry). Většinou není schopen přemýšlet o své budoucnosti, tvořit svou budoucnost, tvořit vize, svěží, energizující sny - protože svět pojímá jako místo, kde činit něco takového je dopředu odsouzeno k zániku (jako stavět hrady na písku: ano, něčemu tak dětinskému se lze akorát tak hořce vysmát), a proto se o to raději ani nepokouší, lépe řečeno, není k tomu schopen v sobě najít potřebnou (bílou, tvořivou) sílu (protože ona to síla je), energii (a důvěru). Spíše tedy přežívá, ale nežije. Přitom na životě (přes veškeré sebedestruktivní pokusy a tendence) často lpí s nebývalou intenzitou a houževnatostí; jeho síla přezití je nezdolná, takřka nezničitelná. - Jeho vnitřní destruktivita se může projevit např. vyhledáváním riskantních (či různorodě gamblerských či perverzních - nechci klást meze vaší imaginaci) situací (kdy smrt je blízko) - pak alespoň má pocit, že na chvíli žije intenzivně, že je na živu, přináší mu to vzrušení, jež chápe jako "život". (Bjork o tom zpívá: "violently happy").

Metaforou některých exemplářů těchto lidí jsou ve světě filmu zombie (i když jim brokovnicí ustřelíte nohu, kráčí s tupým výrazem dál). Jinou legendární metaforou jsou upíři: někteří lidé odpojení od bílé energie (a možná je jich dokonce většina), jsou schopní zajistit si životní šťávu (jejímž mýtickým obrazem je samozřejmě krev) jedině tak, že jí doslova sají od druhých - od lidí z jejich okolí, kteří naopak vyzařují bílou energii - tím si vlastně dodají určitou dávku "šťávy". (Člověk s převažující bílou energií to ani nemusí postřehnout, anebo si díky tomu dokonce připadá užitečný. - Zase jednou někomu "pomohl".) Tento energetický proces samozřejmě probíhá na nevědomé úrovni, podprahově, např. za určitými komunikačními hrami (někdy se jím říká manipulace).

Nemluvíme samozřejmě o tom, že si někdo řekne, že si zas půjde z někoho "nasát". Někdy stačí být v práci obklopen živými, veselými lidmi. - Na druhou stranu si představte, jaké to je - 10 let pracovat v kanceláři se samými zombiemi. Lze to přežít bez notné dávky černé - obranné energie - kterou se obklopíme jako ochanným štítem? Nebo si představme zahořklou učitelku na základní škole, která se "dobíjí" od dětí - co z těchto dětí zbude, až ze školy odejdou? Zřejmě se přepnou do podobného režimu - aby "přežily").




Zombie i upíry označujeme v hrách na hrdiny a fantasy literatuře jako "nemrtvé". Tento název je přiléhavý. Ne-mrtvý totiž znamená: není dosud mrtvý, ale ani není "živoucí" (I Slavoj Žižek se nad tímto dechebroucím slovním paradoxem kdesi zamýšlel; ve filmech je prý ne-mrtvost vyjadřována pohybem separovaných mechanických objektů, které jakoby obživly - třeba samostatně kráčející střevíce - sakra, jak se dá něco takového zabít?). Nemrtvé je dokonce dosti obtížné zničit, v podstatě přežijí za jakýchkoli okolností; jsou vlastně paradoxně velmi "životaschopní" (asi jako bolševník - máme pochopitelně na mysli onen druh plevele, který nevykořenitelně zaplavil české luhy a háje).

Člověk, odpojený od bílé energie, si tedy většinou bílou dobíjí podprahovými energetickými transakcemi (které výborně popsal Eric Berne v knize Jak si lidé hrají); obvykle zakouší zvláštní slast při vyzařování bílé energie, je jí jakoby uhranut, a svým způsobem jí (trochu bolestně, až kéž bych také) závidí. - Na druhou stranu: "čistá" černá nad "čistou" bílou má vždycky navrch. Je mocnější, radikálnější, bojovnější: bezskrupulózní. Byla to tato síla, díky níž přežili naši předkové, je to tato síla, jíž vděčíme za to, že jsme stále ještě na živu! Černá umožňuje vytyčit kolem sebe pevné energetické hranice, postavit se útoku, nenechat se využívat, hájit své zájmy a svůj prostor. V čistém, integrovaném projevu je to síla bojovníka, válečníka.

Na hluboké úrovni se někteří lidé s vytěsněnou bílou energií cítí jakoby od nich Bůh odvrátil svou tvář; marně vzpomínají, kdy zakusili plný pocit přijetí lásky či boží milosti, která by jejich duši naplnila až po samý kraj poháru (existuje vůbec něco takového?) Přitom po tomto pocitu v hloubi duše touží. Přes jejich ochranné (někdy skepticky - racionalizující) štíty k nim však tato energie nemůže proniknout, impregnovat je (jako vz-duch, "pneuma", duši - vzedmout je). Mohou se cítit zavrženi a setrvávat vůči této síle jakoby v zahořklém vzdoru, který jim dává pocit výlučnosti.

Řekli jsme si, že černá bez bílé přežije, ale nežije. Bílá to má obráceně: bez černé žije, ale nepřežije.

Člověk, odpojený od černé energie, má tendenci nechat se využívat, nabíhat si; působí bezelstně až naivně, čímž může až dojímat. Věří, že všichni lidé jsou dobří. Působí přístupně a otevřeně. Chce pomáhat druhým, obětovat se - ale co čert (ona černá tvář boha) nechtěl - často se to nějak zvrtne - nebo natrefí na lidi, kteří jeho pomoci a "konání dobra" nějak využijí. Ve vhodném prostředí může fungovat velmi dlouho, ale stejně nakonec zjistí, že mu nějak dochází energie, že vyhořel. Lidé, kteří neumí používat svou černou sílu, mají tendenci setrvávat ve vztazích, které pro ně nejsou přínosné. Někdy mají tendenci nevidět (či omlouvat) nedostatky svého partnera a přehlížet podprahové konflikty (bílá důvěřuje a utváří, takže vztahy trvají přespříliš, černá nedůvěřuje a ukončuje, takže vztahy dlouho nevydrží - či raději ani nevznikají). - Potřebujeme umět obojí: dát na správném místě najevo důvěru - a jindy naopak agresi. Energii dlouhodobě s důvěrou investovat (k tomu potřebujeme bílou) - ale umět ji i stáhnout a zaměřit jinam (k tomu potřebujeme černou).

"Bílí" mají problém říkat "ne", jsou-li o něco požádáni. V důsledku toho zjišťují, že se věnují tomu i onomu, a nakonec nemají dost času a energie pro sebe. Na druhou stranu (když jsou na roztrhání) si díky tomu připadají užiteční (i když si na to naoko stěžují - ale nic není tak slastné, jako cítit se potřebný, že?). Po té, co vyhoří, se samozřejmě mohou stát "nemrtvými" (a přejít do druhé polarity - někdy trvale), ale obvykle se po nějaké době zase postaví na nohy a vrhnou svou energii do něčeho nového.

Také se stává, že lidem, kteří vytěsňují černou, se tato energie dává poznat psychosomaticky, jako nejrůznější fyzické obtíže, jež souvisí s destruktivitou obrácenou na vlastní osobu (může sem patřit i rakovina či anorexie).




Černá labuť (2010)


Natalie Portmanová - naše "Bílá labuť" - byla od malička vychována jako "vzorná holčička" upjatou, přísnou matkou, která na ni přenesla své nesplněné baletní ambice. Odpojila se od svých instinktů, aby naplnila matčinu představu o dokonalosti. Ve své bílé "čistotě" ze svého života zcela vytěsnila černý, divoký, hravý, drzý a perverzní aspekt ženskosti (který zde skvěle ztvárňuje její úhlavní rivalka s věčným "ilegálním" nedopalkem v ústech, což asociuje další hru černé a bílé: Vlka a Zajíce z oblíbeného večerníčku). Naštěstí ne tak zcela: v okamžiku, kdy svého sexuálně dotěrného režiséra kousne do jazyku, z ní tento latentní aspekt impulzivně vyhřezne, čímž režiséra konečně přesvědčí: ehm, ano, i ona by mohla být skvělou představitelkou labutě černé. Takto se jí pozvolna otevírá cesta k transformaci, k integraci děsivé černé síly. - Nerad bych se zde pouštěl na tenký led, ale zdá se, že ať už bílá či černá vytěsněná polarita souvisí u žen, řekněme, s obtížnějším přístupem k bezvýhradnému vzdání se kontroly na té nejhlubší úrovni, a tedy i orgasmu; jakoby orgasmus vyžadoval uvolněnou souhru obou sil; snad i to je zde bezděčně hledáno. -- Proto režisér - v rámci osvojení náročné a ambivalentní baletní role - moudře radí Bílé labuti alespoň masturbaci - ale co čert (ona bílá tvář boha) nechtěl: vtrhne do toho v nejlepším její matka (!) -- A ještě nakonec jednu drzou poznámku k tomuto tématu: Bílá si pro to nejde, Černá k tomu nikoho nepotřebuje.

Takto jsme si naznačili, jak se bílá přibližuje k zapovězené černé. Jak je tomu v opačném případě?

Obrácení "černé v bílou" skvěle ztvárnil Robert de Niro ve filmu Mise (The Mission, s překrásnou hudbou Ennia Morriconiho) - nemilosrdný zabiják, žoldák, otrokář, který nad vodopády loví indiány - jednoho krásného dne zjistí, že jeho milovaná v době jeho nepřítomnosti oblažuje svou láskou nikoli jeho, ale jeho mladšího bratra. V záchvatu hněvu bratra v souboji zabije. Jeho život ztratí smysl, proklíná svůj neuvážený čin, utápí se v hořkosti, ukrývá se světu. Přijme však výzvu Jeremy Ironse - jezuitského kněze, aby se, má-li dost odvahy, pokusil učinit pokání. S nákladem svých brnění, mečů a štítů se s jezuitskými bratry měsíce vleče pralesem, aby nalezl na konci cesty odpuštění, které mu může poskytnout jedině jeho vlastní duše, ve správný okamžik a na správném místě, který dopředu nemůže znát. Jedná se o jednu z nejpůsobivějších scén proměny, obrácení na filmovém plátně. Jeho oči prolomí průval slz - a v tom okamžiku se i v srdcích indiánů - kteří v něm pochopitelně rozeznají někdejšího vraha svých soukmenovců a chtějí ho zabít, cosi uvolní také a dají se do smíchu, když tohoto muže uvidí plakat. Stane se pak jedním z nich - v ráji Nového světa. Obrátí svou polaritu do bílé natolik, že odmítá vzít do ruky oštěp a zabít divoké prase, i když si tím vyslouží pohrdání indiánů. Ne však na dlouho. V závěru filmu, kdy portugalští vojáci zaútočí na misii, navzdory vyčítavému pohledu "bílého" jezovity Jeremy Ironse, se zřekne řádu, jemuž přísahal věrnost, vytáhne z řeky staré zbraně, své staré břímě, a rozhodne se misii bránit se zbraní v ruce - rozhodne se bojovat za ty, ke kterým jej váže láska. (Zatímco "pravověrně bílý" Irons kráčí hořící misí s křížem v ruce v čele průvodu za zpěvu chórů). Můžeme zde vidět příběh černé síly, která se v určitém okamžiku hlubokého pokání a odpuštění (sobě samému), obrátí v opačnou polaritu bílé, aby nakonec, v rozhodující okamžik našla opět spojení s "černou" minulostí a obě síly se slily v jednu.



Mise (1986)


Hegel tento paradoxní oblouk vývoje ducha vyjádřil takto: nejprve A; pak B, které je negací A; a nakonec C, které je negací B, ale není to ani A - je to nová kvalita.

Nebo Gandalf z Pána prstenů: Nejprve má přízvisko "šedý", po té se utká se svým stínem, svým temným Já - Balrogem - padá do propasti (k oné proměně zřejmě třeba klesnout na samé dno, kde nejde již jíti níže), přemůže Balroga, projde smrtí a znovuzrozením a vrátí se z věčnosti jako nová bytost - Gandalf "bílý": nyní má k dispozici plnou polaritu bílé i černé, jeho síla neskutečně vzroste. (Řekli jsme si, že černá přemůže bílou - resp. ji zničí, destruuje. Nicméně integrita černé a bílé - ano je to banální - zase naopak přemůže jakoukoli černou).

Domnívám se, že v pohádkách je černá a bílá vyjadřována metaforou o živé a mrtvé vodě. (Vždycky jsem se divil, na co že je potřeba ta mrtvá voda?) Mrtvá voda, pokud vím, zcelovala oddělené údy těla zpět k sobě (viz Slavoj Žižek výše), kdežto živá voda vdechla mrtvému tělu zpět život. Ono rozčtvrcené tělo bylo totiž zřejmě ne-mrtvé (ani ne živé, ani ne mrtvé.) Nejprve bylo třeba mu "vdechnout smrt" - skutečně nechat zemřít to, co mrákotně, schizofreně, potácivě přežívá. Toto zemření, projití prahem smrti totiž poskytuje tolik potřebou regeneraci, reintegraci (či odražení ode dna). Je vlastně hluboce úlevné. Selsky řečeno, ona mrtvola nebo spíš mršina v nás musí totiž nejprve skutečně chcípnout. Jen tak dojde ke změně struktury, ke změně skupenství, kvality. Jinak budeme lít živou vodu do hnijící mršiny (ať už v nás nebo v druhých), živá voda se vsákne, a až ji budeme skutečně potřebovat, už ji nebudeme mít k dispozici. Smrt je vlastně tak dobrá, tak blahodárná, ale správně zemřít do hlubiny života, abychom ji přijmali a po způsobu Dionýsia z nejhlubší úrovně chválili (tím se posvěcuje veškeré minulé a veškeré budoucí jakoby to byl kruh), tomu se musíme teprve učit.

Téma černé a bílé je nekonečné a chtěl bych ho nechat otevřené. Jistě vás napadne celá řada jiných černých a bílých nitek v předivu zrcadlových vztahů, příběhů a pohádek. Chtěl jsem ještě zmínit houževnatost synů a dcer Izraele, kteří se černou stuhou pásali odpradávna, díky níž přežili nepřežitelné, a ani teď si nenechají nic líbit. Že někteří bílí se pro jistotu tváří jako černí a někteří černí jako bílí. Že oba aspekty životní síly jsou dar, který když nechceme vidět a milovat, tak nás ničí, protože nelze zastavit působení něčeho, co prostě je. Že životu narozdíl od nás nevadí být zvrácený a nelogický (ale on je bohužel a bohudík větší než my). Že všichni dostáváme příležitosti zakoušet sami sebe v poloze černé i bílé, tak jako se míhá hadí tělo přes prachem rozvířenou cestu světel a stínů, jednou zleva doprava a jednou zprava doleva, protože v naší hlubině je Vše, a tato hlubina nehledá mrazivou dokonalost bílého či černého mramoru, ale celistvost proudění, v nímž jsme sami se sebou v souladu, protože tehdy jsme v souladu se vším, co přichází. A dokonce i když v souladu nejsme, tak pak to znamená jen, že jsme právě kvalitně smýkáni ke své Hvězdě, a tedy k souladu ještě hlubšímu.