Přišel čas odložit neosobní masku a začít taky trochu bloggovat. Chtěl jsem napsat článek o rodinných konstelacích, o principech, na kterých fungují, ale nejlepší bude, když se pokusím popsat svou osobní zkušenost z první ruky, tak aby si o rodinných konstelacích mohl každý člověk udělat obrázek.
Dlouhou dobu jsem se k návštěvě rodinných konstelací rozhoupával a své rozhodnutí odkládal. Jednoho dne mi ale došlo, že Teď je ten správný okamžik a že není nač čekat. Po chvilce googlení mi jakoby náhodou vyskočil odkaz na stránky manželů Červinkových distres.cz. Zjistil jsem, že nejbližší termín je zítra. Jelikož bylo možné přijít i bez přihlášení, druhého dne zrána jsem již seděl ve velké místnosti připomínající tělocvičnu. Spolu se mnou zde na židlích sedělo asi 50 lidí, mužů i žen všech věkových kategorií ve velkém kruhu, tak abychom na sebe všichni viděli.
Jelo se od rána až do večera s hodinovou pauzou na oběd, přičemž celkem 8 lidí si sestavilo konstelaci své rodiny.
Co je to "sestavení konstelace"? Člověk, který je s terapeuty již předem domluven, se rozhodne, že si sestaví např. konstelaci své původní rodiny. Původní rodinou se rozumí maminka, tatínek, bratři, sestry, dědečkové a babičky a další členové rodiny vynořující se z daleké minulosti (zatímco současnou rodinou by byly naše děti a manžel/manželka). Manželé Červinkovi považují sestavení původní rodinny za jakýsi prvopočátek, kterým je dobré začít a případně na něj navázat dalšími sezeními, kde by již chtěl klient řešit nějaké konkrétní problémy, které ho trápí. Ale tento základ, původní rodina, je jako počáteční mapa, z níž zjistíme, jaké je naše místo v rodinném systému. Je dobré začít od začátku, říkají. (Jiní terapeuti rodinných konstelacích mohou mít odlišné postupy).
Tak, máme před sebou člověka, který se rozhodl postavit si svou původní rodinu. Obchází kruhem a prohlíží si všechny diváky. Terapeut říká: vyber si zástupce za svého otce. Klient se chvíli rozmýšlí a pak ukáže na pána. Ten mu pravděpodobně nějak podvědomě připomněl tatínka (dle tváře, postavy, oděvu, energie, libovolného pocitu a dojmu). Po té vybere z diváků zástupce za svou maminku, sestry, bratry a další důležité členy rodiny. Na vyzvání terapeuta tyto "herce" (budeme jim pro přehlednost říkat herci, i když jsou to spíše zástupci) rozmístí ve středu místnosti do vzájemných pozic, které mu v ten okamžik z jakéhokoli důvodu přijdou na mysl. Klient v této fázi nijak nekomunikuje, obvykle s poměrně jistou intuicí vede herce po "jevišti", natáčí je vlevo - vpravo, umisťuje je vedle sebe, naproti sobě, jak se mu zdá vhodné.
Po té si klient sedne a předá štafetu terapeutovi. Terapeut nyní obchází jednotlivé herce a ptá se je na jejich pocity a dojmy. Obvykle herci odpovídají ve stylu: cítím, že on/onen je moc daleko/blízko, je mezi námi nějaká překážka, cosi mě táhne tímto směrem (ukazuje), zde cítím jakousi energii, tady mi není moc dobře apod. Poté terapeut herce přesouvá (pomalu, s klidem, všude je cítit ohromné soustředění a ticho, nikdo ani nehlesne) do jiných schémat a ptá se znovu na jejich pocity. Tímto způsobem jakoby "ladí" celou rodinnou "molekulu", přičemž při určitých posunech dochází i k silným posunům v pocitech účastníků: mohou se objevit nejrůznější silné emoce a fyzické pocity.
Důležité je říci, že herci nevědí a neznají celý rodinný příběh, vidí jen situaci, "fenomenlogické pole", v němž se právě ocitli. (To, že se herec v roli babičky cítí opuštěně či naopak entuziasticky nevyplývá z toho, že by kdokoli předtím o babičce takto hovořil.)
Jaké byly mé pocity? Docela jsem se těšil, že mě někdo vybere jako herce a že si to vyzkouším na vlastní kůži, a tak jsem byl nakonec třikrát vybrán do několika rolí. Všechny tyto role byly spíše pozitivní, příjemné, takže jsem neprocházel žádnými katarzními pocity. V jedné roli jsem stál v "nekonečné" řadě otců, kteří měli dát pocítit svému potomkovi přítomnost své síly a podpory. Cítil jsem se jistý, hrdý, silný, jako strom stojící v lese mezi dalšími stromy. Pociťoval jsem, že "náš potomek" si může být jist naší podporou. (Nebudu zde líčit celé rodinné schéma a detaily, protože to pro klienta, který si rodinu sestavoval, může být velmi osobní záležitost).
V jiné konstelaci jsem představoval symbol "samostatnosti" pro dva dospívající syny, kteří příliš uvízli v milujících poutech své matky, a nemohli se od ní odpoutat. (Je možné být zástupcem, nejen živé či mrtvého člověka, ale i nějakého principu či dokonce národa. Dá se tak zobrazovat např. dynamika válečných událostí nebo genocid). Šlo o situaci, v níž si matka dosadila postiženého syna na pozici svého manžela, čímž ho "vyřadila ze systému". Synové tak v otci nemohli najít vzor a oporu pro osamostatnění se směrem ke světu. Co jsem cítil zde? Cítil jsem jakési vlákno putující ode mně směrem k jednomu z obou synů a pak také k oné matce. Co myslím tím vláknem? Pocit příbuznosti, náklonnosti, vycházející ze solar-plexu jako provaz nebo proud energie směrem k těmto osobám. Sám jsem si připadal jako stabilizující maják a ve chvíli, kdy proběhly všechny možné katarze a oba synové v závěru končeně stanuli vedle mě, každý z jedné strany, jsem cítil jakoby cosi mírně pohybovalo mým tělem doleva a doprava, jakobych byl kyvadlo nebo zoubek na miskách vah. Ještě jsi vzpomínám, že když matka říkala "mrtvému otci svých dětí" "promiň, musel jsi odejít, neměla jsem pro tebe dost místa", mrazilo mě do závratě a naskakovala mi husí kůže po celém těle, jak hluboká byla v těchto slovech pravda a jak osvobozující bylo nechat ji najednou svobodně zaznít.
Ve své třetí roli si mě klient vybral jako svého otce, ačkoliv on sám byl starší. Zde se již odehrávalo složitější drama, neboť jsem se jakoby ocitl mezi mlýnskými kameny - mezi manželkou a dětmi na jedné stranně a jakousi další figurou, označenou jako tajemství. K této figuře, byť zpočátku stála za mnou a byl jsem k ní zády, jsem od počátku cítil proud ohromné, krásné, láskyplné energie a (symbolicky) jsem se od ní nemohl zcela odtrhnout. Pro klienta bylo však důležité, aby svého otce nalezl jako někoho, kdo stojí po boku jeho matky a tak i sám pocítil pevné místo, kam patří. Když jsem se ocitl v této finální pozici vedle manželky, po boku "svých" dětí, cítil jsem, že v tomto místě je hodně energie. Pro vyjádření svých pocitů používám jednoduchá slova, tak jak jsem je v tu chvíli opravdu prožíval. Bylo to bezprostřední. Tolik o mých pocitech.
Jako divák jsem byl svědkem výjevů daleko silnějších, které však zde nebudu rozepisovat, neboť by pro člověka, který se konstelací nezúčastnil, mohly být zavádějící a příliš mocné. Během interakcí mezi herci nikdy nedocházelo k objímání nebo nějaké exhibici. Většinou šlo o dlouhé pohledy z očí do očí a vnitřního zpracovávání nastálých pocitů. Vše bylo neustále pod jemnou a bdělou pozorností obou terapeutů. V klíčových okamžicích terapeut zasáhl a usměrnil další chod procesu směrem k cíli, kterým bylo smysluplné uzavření problému pro klienta, který si konstelaci nechával sestavovat. Jedna konstelace trvala v průměru necelou hodinu. Terapeuté sledovali, zda někdo nezůstal rozhozený i po konstelaci. A večer nikdo neodešel v nějakém špatném stavu.
Povím tedy alespoň něco málo o základních principech rodinných konstelacích, které jsem buď vypozoroval nebo vyčetl z knihy zakladatele rodinných konstelací, Berta Hellingera: Rodinné konstelace, imperativy lásky.
"Nejdůležitější bylo, že jsem viděl, že za veškerým chováním, ať už se nám to jeví sebepodivněji, je láska. A to i za symptomy, kterými je člověk postižen. Proto je rozhodující, aby člověk v terapii nalezl bod, ke kterému se láska sbíhá. Je to totiž kořen, od kterého se všechno odvíjí, a tak můžete najít cestu k řešení. Protože i řešení se dostavuje skrze lásku. ... Duše dítěte nesnese žádné znevažování rodičů. Teprve, když jsem to viděl, byl mi úplně jasný rozsah této lásky. Proto vždy nejprve hledám lásku a pak čelím všemu, co ji ohrožuje." (Bert Hellinger, s. 375)
V rodině existuje určitý řád, hierarchie, která prostě vládne bez ohledu, zda chceme či ne, podobně jako platí přírodní zákony. Při odchýlení se od tohoto řádu dochází k utrpení na mnoha stranách. Podle přirozeného řádu stojí na prvním místě otec, pak matka a po té všechny děti podle pořadí od nejstaršího po nejmladší. (Matce přísluší první místo v případě, že by na ní např. byl muž existenčně závislý.) Pokud dojde k jakémukoli předčasnému úmrtí v rodině, k potratům apod. tito mrtví stále podvědomě ovlivňují žijící, neboť stále náleží do rodinného systému a měla by jim být poskytnuta pozornost a úcta. Bert Hellinger sloužil kdysi jako kněz v Africe a vypozoroval, jak neobyčejně blahodárné je pro psychiku člověka, má-li v úctě své předky a především rodiče. Velmi častou chybou je (vzhledem k přirozenému řádu věcí), když se dítě snaží postavit nad své rodiče (pýcha), namísto, aby se před nimi dovedlo v úctě sklonit. Odtud mnohé bolesti zad a další a další psychosomatické potíže, někdy i fatálnější onemocnění (v konečné fázi rakovina). Mnohdy chronické bolesti páteře zmizely dlouhým, hlubokým a poctivým úklonem klienta směrem k rodičům. Mnohdy se lidé raději rozhodli bolest ponechat, než by se měli sklonit. Pýcha byla mocnější než fyzická bolest.
Hellinger sám nevytváří ze své psychoterapie nějakou teorii nebo systém. To, co tvrdí, má odpozorované ze své mnohaleté praxe, používá, co funguje. Nerad marní čas a energii vyvářením teorií. Ví, že když změní, posune konstelaci od x k y, nastane změna z, která je pro člověka v dané chvíli nejpřínosnější. Změna pak nastane nejen v psychice klienta, ale na úrovni celého systému. Proto se rodinným konstelacím také říká Systemické konstelace. Nepůsobí prý na vědomé úrovni (behaviorismus), ani na nevědomé (psychoanalýza), ale na úrovni rodinných systémů, což je prý úroveň ještě hlubší. Obvykle se po konstelacích radí: běžte domů a pozorujte, buďte trpěliví, sledujte co se změnilo, nečekejte revoluci, změna začne přicházet postupně z konců, které by jste nečekali. Cosi se změní v celém systému, nejen ve vás. Je to jako přestavení vzorců nějakého magnetického pole. Tím, že se pohne vektory tady a teď, s těmito zástupci živých i mrtvých, tím, že dojde k znovuotevření tabuizovaných témat v dané rodině, změní se totéž pole, které ovlivňuje interakci všech rodinných příslušníků navzájem v konsensuální (objektivní) realitě.
Rodinné vzorce se otiskávají "jako přes kopírák" z generace na generaci. Známe to všichni. Syn se nenávidí, když zjití, že se chová jako jeho otec, dcera se nesnáší, když zjistí, že se chová, jako její matka (babička). K tomuto obtiskávání dochází i kdybychom si toho byli vědomi a chtěli vyvíjet záměrnou opozici vůči těmto proudům a opakujícím se (obvykle tragickým) scénářům. Nepomůže to. Jen nepatrně. Nyní se zdá, že je tu metoda, která se vrací ke kořenům, ke kořenům našeho rodinného stromu. A tím, že léčí v těchto kořenech, léčivý účinek, napřímení ve směru univerzálního řádu, se v tomtéž okamžiku přepíše ve všech následných generacích. (Prababička rodinou zavržená za prostituci se v konstelacích s uznáním "rehabilutuje", vytáhne z černé skříňky na světlo boží - a jakýsi mírný vánek motýlích křídel ovane i vztah vás a vaší dcery, na níž jste si všimli počátečních vzorců, které mohli signalizovat, že se s prababičkou na nevědomé úrovni právě začala identifikovat.) Odtud další princip: ti mladší v rodinné hierarchii mají tendenci se identifikovat s tím, kdo byl vyloučen ze systému (tedy nevědomě a proti zájmům své individuality! kopírovat vzorce chování opomenutého člověka.) Jedním z příkladů takové identifikace může být mentální anorexie. Dívka, která tuší, že nastává rozpad rodiny a že tatínek by měl odejít pryč, svou nemocí podvědomě sděluje otci: raději zmizím já než ty, můj milý tatínku. Dítě jako mladší člen systému udělá cokoliv, aby systém zůstal zachován, a klidně obětuje svůj život. Na takto hluboké úrovni prý systemické vazby a principy ovlivňují naše nevědomé chování.
Potraty - jde o opomíjené téma. Rodinné konstelace ale říkají, že potracené dítě stále velmi ovlivňuje životy svých rodičů. Stojí, leží mezi nimi jako jakési "x", které zabraňuje tomu, že oba partneři nemohou jít ani k sobě, ani od sebe; jsou jakoby přikováni tragickým tajemstvím. Mrtvé dítě (děti) visí stále ve vzduchu. Čím méně o něm mluví, tím víc se z něho stává Tabu a tím více působí. Rodinná tabu (věci a lidé o nichž se v rodinách s jakýmsi mrazivým pocitem nemluví) nejvíce ovlivňují všechny zúčastněné. Rodinné konstelace jsou tu od toho, aby tyto kostlivce ve skříni (které jsou víceméně všude, je to jen otázka jak daleko do minulosti budeme šťourat) vytáhly na světlo. Matka, která se rozhodla pro potrat, se musí v rodinných konstelacích obvykle podívat dítěti tváří v tvář a říci mu cosi v tomto smyslu: Ať už mé výmluvy zněly v té době jakkoli, rozhodla jsem se sobecky tvůj život zničit a svůj si ponechat. Svou vinu si ponechám.
Miliony lidí mohou trpět depresemi a vztahovými problémy, které nemají příčinu v jejich osobním soukromém životě. Mohou navštěvovat psychoterapeuta po mnoho let, a přitom se posunout nikam nebo jen málo, protože příčiny jejich problémů neleží na rovině jejich osobnosti nebo osobního nevědomí, ale na úrovni rodinného systému, na úrovni kořenů jejich vlastního bytí. V tomto smyslu se metoda rodinných konstelacích může ukázat jako efektivnější (z hlediska nákladů a působnosti). Jelikož věřím jen osobní zkušenosti, rozhodl jsem se jít na další termín a ve své zkušenosti pokračovat.
Řeknu Vám jen, že už po prvním semináři změny na sebe nenechaly dlouho čekat. Skončil pro mě dlouhodobý vztah, který nikam nesměřoval, velmi přátelským a uctivým způsobem: "stalo se to samo od sebe", skončilo to, jako když spadne poslední lístek ze stromu, podali jsme si ruce ve snu. Ale to již je jiný příběh a povíme si o něm někdy jindy.
Bert Hellinger: Rodinné konstelace, Imperativy lásky. Praha, 2001