Malcom Gladwell: Bod zlomu
Americký novinář Malcolm Gladwell je autorem velmi originální knihy Bod zlomu, kde pátrá po příčině vzniku informačních revolucí. Jakto, že nějaká myšlenka, nápad, slogan, objev, kniha, reklama oběhne celý svět během okamžiku, zatímco jiný nápad (třebaže geniální) skončí v zaprášeném archívu? Gladwell nabízí 3 odpovědi.
1) Faktor chytlavosti: jak je daný „mem“ sexy, jak je nakažlivý, paradoxní, zajímavý, jednoduchý, zapamatovatelný, přitom atraktivní a vtipný. Některé drby se šíří jako lavina, jiné uhasnou v zárodku, protože nejsou dost chytlavé.
2) Síla kontextu: situace, v níž se člověk ocitá, rozhoduje o jeho chování daleko více, než jeho osobnost; teprve situace ukáže, jaké vlastnosti se u člověka aktivují. Gladwell přináší pár skvělých příkladů. Jedním z nich je vyčištění New Yorského metra od graffiti a nulová tolerance černých pasažérů, což byla zdánlivě malicherná opatření, která však vedla k obrovskému snížení kriminality v New Yorku: v čistém prostředí je pro nás obtížnější aktivovat své „kriminální sklony“ a naopak. Druhým příkladem byl experiment, v němž jsou seminaristé studující na kněze požádáni, aby promluvili před publikem na téma milosrdenství. Na chodbě před přednášecím sálem byl umístěn bezdomovec žebrající o pomoc. Kteří kněží myslíte, že tomu chudákovi pomohli a kteří ne? Co rozhodovalo? Ukázalo se, že na výsledek experimentu nemá vliv žádná jiná proměnná, než časový stres. Pokud byl proband spěchající na přednášku upozorněn, že jde pozdě a posluchači jsou již nepokojní, byl faktor pomoci velmi nízký; někteří kněží nebožáka dokonce ve spěchu (na svou přednášku o milosrdenství a pomoci bližnímu!) elegantně přeskočili. Pokud jim bylo řečeno, že přednáška začíná až za 10 minut, byl poměr těch, jež nebožákovi pomohli, mnohonásobně vyšší (prostě na to měli čas). Experiment ukázal, že nejde o psychologické vlastnosti, víru či etické zásady, které člověk má (ty mohly být zcela libovolné) - ale že masivně rozhoduje síla kontextu (v tomto případě vsugerovaný pocit, zda spěchám či ne; nic jiného v této situaci nerozhodovalo). K podobným výsledkům dospívají i studie konformity. Síla kontextu vypovídá o tom, že sebechytlavější nápad může zapadnout kvůli nevhodným situačním podmínkám. Aby se oheň rozhořel, je třeba správný čas a místo. Je-li savana suchá, stačí jen jedna malá (ale chytlavá) jiskérka. To ale není všechno.
3) Oheň se musí šířit přes určité dráhy či uzlové body. Jde o zákon malého počtu. Za šíření informačních lavin je ve skutečnosti zodpovědná jen velmi malá část populace, tvrdí Gladwell. Pokud si lidstvo představíme jako neuronovou síť, pak jen několik málo specializovaných neuronů rozhoduje o tom, zda vzruch zanikne, či dosáhne pověstného „bodu zlomu“, určitého bodu na exponenciální křivce, odkud již není návratu, kdy se z malé vločky již stane nezadržitelná lavina, kdy se z jiskry stane neuhasitelný požár, kdy se z jednoduchého sloganu stane informační epidemie. Gladwell tvrdí, že mezi námi existují 4 typy speciálně nadaných lidí. Jsou to:
A) Spojovatelé. Spojovatelé jsou lidé, kteří disponují enormním množstvím lidských kontaktů a schopností oslovit a rychle se na osobní úrovni seznámit s cizím člověkem. Přitom si tuto síť stále udržují a sledují novinky a osobní události v životě těchto „vzdálených známých“. Udělají si čas napsat přání k narozeninám lidem, kterým bychom ji nenapsali, protože je neřadíme mezi okruh několika nejbližších a považovali bychom to za mrhání časem a energií. Ne tak spojovatel. On z těchto kontaktů čerpá nesmírnou radost a je rád, když umožní druhým společně se setkávat a když jej využívají jako prostředníka. Je jasné, že takovéto schopnosti se enormně hodí v podnikání a v mnoha jiných oblastech, založených na důvěrných vazbách. Jsou schopni seznamovat umělce, politiky a mafiánské bosse – lidi, kteří by se za normálních okolností nikdy nemohli setkat (setkáním těchto mozků - třebas v podkrovním, undergroundovém bytě - vzniká za přispění spojovatelů zvláštní synergie; zde se dělá kultura, zde se dělá politika.)
Když probíhal experiment na téma 'kolik je třeba lidských kontaktů (předání), chceme-li poslat balíček se zbožím (putující z ruky do ruky) z jednoho konce světa na libovolné místo na zemi,' ukázalo se, že 6. Šest lidí obvykle stačí, aby předalo váš balíček komukoli na světě. Proč to však zmiňuji? Protože prý předposledním předavatelem balíčku je na 90% tentýž spojovatel. (Jde např. o barmana, který zná všechny farmáře v okolí). Jak poznat spojovatele? Stačí malý test. Když si opíšete 130 náhodných jmen z telefonního seznamu a po té si vezmete tužku a uděláte si čárku za každé jméno, jehož nositele znáte v takové míře, že jste ho schopni kdykoliv oslovit a vy i on budete vědět o koho jde, pak v průměru dospějete k počtu kolem 20ti. Typický spojovatel udělá neuvěřitelných 129-130 čárek! Na facebooku poznáte lidi s ambicí na spojovatele (ano, jen s ambicí) podle toho, že mají v seznamu 500 a více přátel.
B) Maveni. (Jde o původně židovské slovo mevin znamenající shromažďovač vědění). Maveni jsou lidé vynikající enormním množstvím znalostí praktického rázu. Orientují se v cenách, místech, materiálech, řemeslech, kvalitě vína, jídla, procesů výroby libovolných věcích – vědí, jak věci chodí, orientují se v realitě s obrovskou analytickou přesností a s dokonalou pamětí – a altruisticky a s radostí tyto speciální a vzácné rady poskytují ostatním. Jsou rádi užiteční. Přesto je jejich hlavním motorem veškeré užitečné informace v rámci výměny "vyvědět" také od vás (oni jsou vám však neskonale užitečnější než vy jim, jde o altruistické znalce reality, ne o zapšklé lichváře). Jsou rádi, pokud vám víno, které vám doporučili, opravdu chutná. Jsou to obchodníci s vysoce kvalitními informacemi. Lapidárně řečeno, ví, kde, co, za kolik a u koho sehnat. Jde však o informace, které se nedají vygooglit ani najít v jakémkoli seznamu. Nejde o čísla, ale o schopnost propojovat velmi vzdálené informace, o znalost kontextu. Abyste se k těmto kvalitním informacím dostali, musíte se obrátit na mavena.
C) Prodejci. Tito lidé jsou schopni vás o čemkoliv přesvědčit. Mají ohromné charisma, které způsobuje, že vám jsou sympatičtí a že jim důvěřujete, ať už říkají cokoliv. Není to typ slizkého podomního prodejce nebo svědka Jehovových, který váš obtěžuje. Naopak. Je to člověk, za jehož společnost budete vděční, je zajímavý sám o sobě a také proto, že vás okouzlí a nadchne pro to, v co sám věří. Může způsobit, že se nadchnete pro nějakou víru, filozofii, knihu, film, umělecký styl, ale i značku cigaret, software anebo jakýkoliv jiný produkt (třeba politické hnutí).
D) Překladatelé. Aby se nějaká novinka, mem, objev, stala dostatečně srozumitelná a působivá v nějakém prostředí, je třeba někoho, kdo danou věc lehce pozmění tak, aby zafungovala pro lidi, kteří se mu podobají a který navíc ví, jak to udělat. Jde o "překlad" do jiného kulturního kontextu, aby se nápad mohl lépe "chytnout". (Vzpomeňme na americkou adaptaci Sedmi samurajů Akira Kurosawy, nazvanou Sedm statečných). Tvůrci módních značek potřebují několik adolescentních překladatelů, kteří daný produkt lehce doladí, aby jej jejich soukmenovci považovali za „in“ nebo "cool". Velké vědecké objevy potřebují svoje „tlumočníky“, kteří dokážou dané informace předvést hravou a srozumitelnou formou. Bloggerské sítě mohou být jakýmsi zrcadlem těchto typů (spojovatelů či překladatelů). Koneckonců co je to Google page rank? V podstatě číslo (1-10), které odráží relativní počet odkazů na vaše stránky, tudíž spojovatelskou významnost vašeho webu ve světovém kontextu. (Tento blog má např. v době vzniku tohoto článku google page rank 3, CSFD také 3, Britské listy mají 6 a YouTube má 9.)
Teprve souhra těchto 4 typů zajistí expanzi vaší ideje, která je schopna překročit bod zlomu. Zaměření reklamních agentur na vyhledávání těchto 4 typů může být mnohem efektivnější než sebevětší investice do reklamy. Reklama má ve skutečnosti omezený prostor působnosti. Osobní kontakty a doporučení, šíření memů z úst do úst je stále základem naší kultury a pravděpodobně jím bude v každé době. (Ačkoliv internet je jakýmsi zkopírováním těchto principů přes blogy, internetové diskuze apod.) Např. kouření mezi americkými teenagery expandovalo až tehdy, kdy došlo k zákazu reklamy a „product-placementu“ ve filmech na tabákové výrobky . K expanzi kouření mezi mladými došlo díky tomu, že se do kouření pustilo určité množství charismatických a rebelských jednotlivců. (Bílé tílko - viz obrázek - bylo bílými teenagerkami podle Gladwella "rebelsky" převzato od mexických "macho" dělníků žijících v Kalifornii).
A na závěr pár zajímavých čísel: 150 je magické číslo týkající se maximálního počtu lidských kontaktů, které dokážeme udržet v mysli. Jen skupinu o max. 150ti lidech je schopen náš mozek emočně a sociálně mapovat, tak aby si pamatoval veškeré možné interakce mezi všemi zúčastněnými a mohl je vyhodnocovat (kdo, kdy a s kým se jak chová). Veškeré organizační, vojenské, firemní systémy, které budují jednotku o více než 150 ti lidech se stávají nefunkční, neříditelné, neefektivní. 150 kontaktů je kapacita lidského mozku.
Číslo 12 (plus mínus 1) zase odráží počet lidí, se kterými dokážeme emočně soucítit, je to počet lidí, jejichž smrt by nás zasáhla, zatímco smrt lidí mimo tento okruh bychom přijali jen jako "informaci".
Rodinné konstelace
Přišel čas odložit neosobní masku a začít taky trochu bloggovat. Chtěl jsem napsat článek o rodinných konstelacích, o principech, na kterých fungují, ale nejlepší bude, když se pokusím popsat svou osobní zkušenost z první ruky, tak aby si o rodinných konstelacích mohl každý člověk udělat obrázek.
Dlouhou dobu jsem se k návštěvě rodinných konstelací rozhoupával a své rozhodnutí odkládal. Jednoho dne mi ale došlo, že Teď je ten správný okamžik a že není nač čekat. Po chvilce googlení mi jakoby náhodou vyskočil odkaz na stránky manželů Červinkových distres.cz. Zjistil jsem, že nejbližší termín je zítra. Jelikož bylo možné přijít i bez přihlášení, druhého dne zrána jsem již seděl ve velké místnosti připomínající tělocvičnu. Spolu se mnou zde na židlích sedělo asi 50 lidí, mužů i žen všech věkových kategorií ve velkém kruhu, tak abychom na sebe všichni viděli.
Jelo se od rána až do večera s hodinovou pauzou na oběd, přičemž celkem 8 lidí si sestavilo konstelaci své rodiny.
Co je to "sestavení konstelace"? Člověk, který je s terapeuty již předem domluven, se rozhodne, že si sestaví např. konstelaci své původní rodiny. Původní rodinou se rozumí maminka, tatínek, bratři, sestry, dědečkové a babičky a další členové rodiny vynořující se z daleké minulosti (zatímco současnou rodinou by byly naše děti a manžel/manželka). Manželé Červinkovi považují sestavení původní rodinny za jakýsi prvopočátek, kterým je dobré začít a případně na něj navázat dalšími sezeními, kde by již chtěl klient řešit nějaké konkrétní problémy, které ho trápí. Ale tento základ, původní rodina, je jako počáteční mapa, z níž zjistíme, jaké je naše místo v rodinném systému. Je dobré začít od začátku, říkají. (Jiní terapeuti rodinných konstelacích mohou mít odlišné postupy).
Tak, máme před sebou člověka, který se rozhodl postavit si svou původní rodinu. Obchází kruhem a prohlíží si všechny diváky. Terapeut říká: vyber si zástupce za svého otce. Klient se chvíli rozmýšlí a pak ukáže na pána. Ten mu pravděpodobně nějak podvědomě připomněl tatínka (dle tváře, postavy, oděvu, energie, libovolného pocitu a dojmu). Po té vybere z diváků zástupce za svou maminku, sestry, bratry a další důležité členy rodiny. Na vyzvání terapeuta tyto "herce" (budeme jim pro přehlednost říkat herci, i když jsou to spíše zástupci) rozmístí ve středu místnosti do vzájemných pozic, které mu v ten okamžik z jakéhokoli důvodu přijdou na mysl. Klient v této fázi nijak nekomunikuje, obvykle s poměrně jistou intuicí vede herce po "jevišti", natáčí je vlevo - vpravo, umisťuje je vedle sebe, naproti sobě, jak se mu zdá vhodné.
Po té si klient sedne a předá štafetu terapeutovi. Terapeut nyní obchází jednotlivé herce a ptá se je na jejich pocity a dojmy. Obvykle herci odpovídají ve stylu: cítím, že on/onen je moc daleko/blízko, je mezi námi nějaká překážka, cosi mě táhne tímto směrem (ukazuje), zde cítím jakousi energii, tady mi není moc dobře apod. Poté terapeut herce přesouvá (pomalu, s klidem, všude je cítit ohromné soustředění a ticho, nikdo ani nehlesne) do jiných schémat a ptá se znovu na jejich pocity. Tímto způsobem jakoby "ladí" celou rodinnou "molekulu", přičemž při určitých posunech dochází i k silným posunům v pocitech účastníků: mohou se objevit nejrůznější silné emoce a fyzické pocity.
Důležité je říci, že herci nevědí a neznají celý rodinný příběh, vidí jen situaci, "fenomenlogické pole", v němž se právě ocitli. (To, že se herec v roli babičky cítí opuštěně či naopak entuziasticky nevyplývá z toho, že by kdokoli předtím o babičce takto hovořil.)
Jaké byly mé pocity? Docela jsem se těšil, že mě někdo vybere jako herce a že si to vyzkouším na vlastní kůži, a tak jsem byl nakonec třikrát vybrán do několika rolí. Všechny tyto role byly spíše pozitivní, příjemné, takže jsem neprocházel žádnými katarzními pocity. V jedné roli jsem stál v "nekonečné" řadě otců, kteří měli dát pocítit svému potomkovi přítomnost své síly a podpory. Cítil jsem se jistý, hrdý, silný, jako strom stojící v lese mezi dalšími stromy. Pociťoval jsem, že "náš potomek" si může být jist naší podporou. (Nebudu zde líčit celé rodinné schéma a detaily, protože to pro klienta, který si rodinu sestavoval, může být velmi osobní záležitost).
V jiné konstelaci jsem představoval symbol "samostatnosti" pro dva dospívající syny, kteří příliš uvízli v milujících poutech své matky, a nemohli se od ní odpoutat. (Je možné být zástupcem, nejen živé či mrtvého člověka, ale i nějakého principu či dokonce národa. Dá se tak zobrazovat např. dynamika válečných událostí nebo genocid). Šlo o situaci, v níž si matka dosadila postiženého syna na pozici svého manžela, čímž ho "vyřadila ze systému". Synové tak v otci nemohli najít vzor a oporu pro osamostatnění se směrem ke světu. Co jsem cítil zde? Cítil jsem jakési vlákno putující ode mně směrem k jednomu z obou synů a pak také k oné matce. Co myslím tím vláknem? Pocit příbuznosti, náklonnosti, vycházející ze solar-plexu jako provaz nebo proud energie směrem k těmto osobám. Sám jsem si připadal jako stabilizující maják a ve chvíli, kdy proběhly všechny možné katarze a oba synové v závěru končeně stanuli vedle mě, každý z jedné strany, jsem cítil jakoby cosi mírně pohybovalo mým tělem doleva a doprava, jakobych byl kyvadlo nebo zoubek na miskách vah. Ještě jsi vzpomínám, že když matka říkala "mrtvému otci svých dětí" "promiň, musel jsi odejít, neměla jsem pro tebe dost místa", mrazilo mě do závratě a naskakovala mi husí kůže po celém těle, jak hluboká byla v těchto slovech pravda a jak osvobozující bylo nechat ji najednou svobodně zaznít.
Ve své třetí roli si mě klient vybral jako svého otce, ačkoliv on sám byl starší. Zde se již odehrávalo složitější drama, neboť jsem se jakoby ocitl mezi mlýnskými kameny - mezi manželkou a dětmi na jedné stranně a jakousi další figurou, označenou jako tajemství. K této figuře, byť zpočátku stála za mnou a byl jsem k ní zády, jsem od počátku cítil proud ohromné, krásné, láskyplné energie a (symbolicky) jsem se od ní nemohl zcela odtrhnout. Pro klienta bylo však důležité, aby svého otce nalezl jako někoho, kdo stojí po boku jeho matky a tak i sám pocítil pevné místo, kam patří. Když jsem se ocitl v této finální pozici vedle manželky, po boku "svých" dětí, cítil jsem, že v tomto místě je hodně energie. Pro vyjádření svých pocitů používám jednoduchá slova, tak jak jsem je v tu chvíli opravdu prožíval. Bylo to bezprostřední. Tolik o mých pocitech.
Jako divák jsem byl svědkem výjevů daleko silnějších, které však zde nebudu rozepisovat, neboť by pro člověka, který se konstelací nezúčastnil, mohly být zavádějící a příliš mocné. Během interakcí mezi herci nikdy nedocházelo k objímání nebo nějaké exhibici. Většinou šlo o dlouhé pohledy z očí do očí a vnitřního zpracovávání nastálých pocitů. Vše bylo neustále pod jemnou a bdělou pozorností obou terapeutů. V klíčových okamžicích terapeut zasáhl a usměrnil další chod procesu směrem k cíli, kterým bylo smysluplné uzavření problému pro klienta, který si konstelaci nechával sestavovat. Jedna konstelace trvala v průměru necelou hodinu. Terapeuté sledovali, zda někdo nezůstal rozhozený i po konstelaci. A večer nikdo neodešel v nějakém špatném stavu.
Povím tedy alespoň něco málo o základních principech rodinných konstelacích, které jsem buď vypozoroval nebo vyčetl z knihy zakladatele rodinných konstelací, Berta Hellingera: Rodinné konstelace, imperativy lásky.
"Nejdůležitější bylo, že jsem viděl, že za veškerým chováním, ať už se nám to jeví sebepodivněji, je láska. A to i za symptomy, kterými je člověk postižen. Proto je rozhodující, aby člověk v terapii nalezl bod, ke kterému se láska sbíhá. Je to totiž kořen, od kterého se všechno odvíjí, a tak můžete najít cestu k řešení. Protože i řešení se dostavuje skrze lásku. ... Duše dítěte nesnese žádné znevažování rodičů. Teprve, když jsem to viděl, byl mi úplně jasný rozsah této lásky. Proto vždy nejprve hledám lásku a pak čelím všemu, co ji ohrožuje." (Bert Hellinger, s. 375)
V rodině existuje určitý řád, hierarchie, která prostě vládne bez ohledu, zda chceme či ne, podobně jako platí přírodní zákony. Při odchýlení se od tohoto řádu dochází k utrpení na mnoha stranách. Podle přirozeného řádu stojí na prvním místě otec, pak matka a po té všechny děti podle pořadí od nejstaršího po nejmladší. (Matce přísluší první místo v případě, že by na ní např. byl muž existenčně závislý.) Pokud dojde k jakémukoli předčasnému úmrtí v rodině, k potratům apod. tito mrtví stále podvědomě ovlivňují žijící, neboť stále náleží do rodinného systému a měla by jim být poskytnuta pozornost a úcta. Bert Hellinger sloužil kdysi jako kněz v Africe a vypozoroval, jak neobyčejně blahodárné je pro psychiku člověka, má-li v úctě své předky a především rodiče. Velmi častou chybou je (vzhledem k přirozenému řádu věcí), když se dítě snaží postavit nad své rodiče (pýcha), namísto, aby se před nimi dovedlo v úctě sklonit. Odtud mnohé bolesti zad a další a další psychosomatické potíže, někdy i fatálnější onemocnění (v konečné fázi rakovina). Mnohdy chronické bolesti páteře zmizely dlouhým, hlubokým a poctivým úklonem klienta směrem k rodičům. Mnohdy se lidé raději rozhodli bolest ponechat, než by se měli sklonit. Pýcha byla mocnější než fyzická bolest.
Hellinger sám nevytváří ze své psychoterapie nějakou teorii nebo systém. To, co tvrdí, má odpozorované ze své mnohaleté praxe, používá, co funguje. Nerad marní čas a energii vyvářením teorií. Ví, že když změní, posune konstelaci od x k y, nastane změna z, která je pro člověka v dané chvíli nejpřínosnější. Změna pak nastane nejen v psychice klienta, ale na úrovni celého systému. Proto se rodinným konstelacím také říká Systemické konstelace. Nepůsobí prý na vědomé úrovni (behaviorismus), ani na nevědomé (psychoanalýza), ale na úrovni rodinných systémů, což je prý úroveň ještě hlubší. Obvykle se po konstelacích radí: běžte domů a pozorujte, buďte trpěliví, sledujte co se změnilo, nečekejte revoluci, změna začne přicházet postupně z konců, které by jste nečekali. Cosi se změní v celém systému, nejen ve vás. Je to jako přestavení vzorců nějakého magnetického pole. Tím, že se pohne vektory tady a teď, s těmito zástupci živých i mrtvých, tím, že dojde k znovuotevření tabuizovaných témat v dané rodině, změní se totéž pole, které ovlivňuje interakci všech rodinných příslušníků navzájem v konsensuální (objektivní) realitě.
Rodinné vzorce se otiskávají "jako přes kopírák" z generace na generaci. Známe to všichni. Syn se nenávidí, když zjití, že se chová jako jeho otec, dcera se nesnáší, když zjistí, že se chová, jako její matka (babička). K tomuto obtiskávání dochází i kdybychom si toho byli vědomi a chtěli vyvíjet záměrnou opozici vůči těmto proudům a opakujícím se (obvykle tragickým) scénářům. Nepomůže to. Jen nepatrně. Nyní se zdá, že je tu metoda, která se vrací ke kořenům, ke kořenům našeho rodinného stromu. A tím, že léčí v těchto kořenech, léčivý účinek, napřímení ve směru univerzálního řádu, se v tomtéž okamžiku přepíše ve všech následných generacích. (Prababička rodinou zavržená za prostituci se v konstelacích s uznáním "rehabilutuje", vytáhne z černé skříňky na světlo boží - a jakýsi mírný vánek motýlích křídel ovane i vztah vás a vaší dcery, na níž jste si všimli počátečních vzorců, které mohli signalizovat, že se s prababičkou na nevědomé úrovni právě začala identifikovat.) Odtud další princip: ti mladší v rodinné hierarchii mají tendenci se identifikovat s tím, kdo byl vyloučen ze systému (tedy nevědomě a proti zájmům své individuality! kopírovat vzorce chování opomenutého člověka.) Jedním z příkladů takové identifikace může být mentální anorexie. Dívka, která tuší, že nastává rozpad rodiny a že tatínek by měl odejít pryč, svou nemocí podvědomě sděluje otci: raději zmizím já než ty, můj milý tatínku. Dítě jako mladší člen systému udělá cokoliv, aby systém zůstal zachován, a klidně obětuje svůj život. Na takto hluboké úrovni prý systemické vazby a principy ovlivňují naše nevědomé chování.
Potraty - jde o opomíjené téma. Rodinné konstelace ale říkají, že potracené dítě stále velmi ovlivňuje životy svých rodičů. Stojí, leží mezi nimi jako jakési "x", které zabraňuje tomu, že oba partneři nemohou jít ani k sobě, ani od sebe; jsou jakoby přikováni tragickým tajemstvím. Mrtvé dítě (děti) visí stále ve vzduchu. Čím méně o něm mluví, tím víc se z něho stává Tabu a tím více působí. Rodinná tabu (věci a lidé o nichž se v rodinách s jakýmsi mrazivým pocitem nemluví) nejvíce ovlivňují všechny zúčastněné. Rodinné konstelace jsou tu od toho, aby tyto kostlivce ve skříni (které jsou víceméně všude, je to jen otázka jak daleko do minulosti budeme šťourat) vytáhly na světlo. Matka, která se rozhodla pro potrat, se musí v rodinných konstelacích obvykle podívat dítěti tváří v tvář a říci mu cosi v tomto smyslu: Ať už mé výmluvy zněly v té době jakkoli, rozhodla jsem se sobecky tvůj život zničit a svůj si ponechat. Svou vinu si ponechám.
Miliony lidí mohou trpět depresemi a vztahovými problémy, které nemají příčinu v jejich osobním soukromém životě. Mohou navštěvovat psychoterapeuta po mnoho let, a přitom se posunout nikam nebo jen málo, protože příčiny jejich problémů neleží na rovině jejich osobnosti nebo osobního nevědomí, ale na úrovni rodinného systému, na úrovni kořenů jejich vlastního bytí. V tomto smyslu se metoda rodinných konstelacích může ukázat jako efektivnější (z hlediska nákladů a působnosti). Jelikož věřím jen osobní zkušenosti, rozhodl jsem se jít na další termín a ve své zkušenosti pokračovat.
Řeknu Vám jen, že už po prvním semináři změny na sebe nenechaly dlouho čekat. Skončil pro mě dlouhodobý vztah, který nikam nesměřoval, velmi přátelským a uctivým způsobem: "stalo se to samo od sebe", skončilo to, jako když spadne poslední lístek ze stromu, podali jsme si ruce ve snu. Ale to již je jiný příběh a povíme si o něm někdy jindy.
Vliv menšiny na většinu
1. Definice problému
V libovolně velké skupině dochází k tomu, že k nějakému problému nebo otázce zaujímá část osob určité stanovisko, které je převažující (majoritní), zatímco jiná, menší část osob může mít stanovisko odlišné (minoritní). Ačkoliv se lidé mohou lišit v aspektech jako je moc, status nebo v individuálních charakteristikách, pojem většina a menšina se vždy vztahuje k počtu osob, které dané stanovisko podporují. Vlivem menšiny na většinu (minority social influence) se rozumí vliv působení menšinové skupiny na jednotlivé členy většinové skupiny tak, že dojde ke změně jejich chování či postojů. Ať už členové menšiny či většiny zastávají jakákoli stanoviska, vnitřní motivace a strategie působení menší skupiny na větší se liší od těch, které používá větší skupina, když se snaží působit na menší. (Minoritní křesťané v dobách starého Říma budou mít jiné motivy a strategie expanze než majoritní křesťanská církev středověku. Ještě si o tom něco řekneme.)
2. Typy menšin
Vnímání menšin musí být přítomno jako sociálně-psychologický fenomén od úsvitu lidstva. Řekové nazývali cizorodé kmeny jako „barbaros“ = žvatlající. Češi označili své germánské sousedy za „Němce“ = nemluvné (ve smyslu „nemluví po našem“).
Typické menšiny (minority) se obvykle dělí na:
- etnické (např. Kosovští Albánci; potomci severoamerických indiánů v U.S.A; Aboriginiové)
- kulturní
- jazykové
- náboženské
- sociálně-ekonomicky znevýhodněné skupiny obyvatelstva (nezaměstnaní, chudí)
- sexuální (hnutí za práva gayů, lesbiček a transsexuálů)
- věkové (např. staří lidé, adolescenti, děti)
- mentálně nebo fyzicky handicapovaní (např. autisté; slepí, hluchoněmí)
3. Experimenty
3.1 Ranné experimenty
Výzkumy z 60. a počátku 70. let (Moscovici a Faucheux, 1972; in Nemeth and Goncalo, 2004) ukázaly, že základní motivací lidí není přijmout stanovisko většiny (konformita), ale naopak NEPŘIJMOUT stanovisko menšiny. Jakoby jakási iracionální prastará část mozku počítala s tím, že menšina se musí vždycky mýlit.
Při jiném experimentu (Moscovici, Lage, Naffrechoux, 1969; in Nemeth and Goncalo, 2004) byly probandům předkládány modré destičky. O samotě každý proband určil destičku vždy jako modrou, ačkoliv si mohl vybrat z pětistupňové škály modrá až zelená. V případě, že byli probandi umístěni ve skupině o 6ti lidech, z nichž 2 (tedy minorita) byli placení pomocníci výzkumníků, se už výsledky lišily. V případě, že oba pomocníci trvali na zelené, probandi se nechali v 8.42% případů ovlivnit a označili objekt také za zelený. Pokud pomocníci odpovídali nekonzistentně (každý jinak) k ovlivnění probandů nedošlo ( 0%). Z výzkumu tedy vyplývá, že nejen většina ovlivňuje jednotlivce (klasické studie konformity Salomona Ashe), ale že i menšina může působit jako tlak na rozhodování jednotlivce, (ačkoliv je působení slabé, není nulové) pokud je skupina nějakým způsobem přesvědčivá a hlavně v časovém působení konzistentní.
Moscovici poté tento experiment rozšířil a ptal se jednotlivců na barvu čtverce později, když nikdo jiný nebyl přítomen. Probandi, kteří byli předtím (s časovým odstupem) ovlivněni dvěma experimentátorovými pomocníky, více než v 50% odpovídali, že vidí zelenou.
Výzkum ukázal, že působení menšiny na většinu je nulové, pokud menšina nepůsobí a) konzistentně a pokud b) členové menšiny nepůsobí tak, že ve svůj názor opravdu věří. Druhá část experimentu ukázala, že přímý vliv menšiny na většinu je sice mírný, zato nepřímý vliv poměrně silný a spíše podceňovaný. (Po určité době, co vyslechneme např. rozhovor několika přesvědčených odborníků, se může ukázat, že právě tento názor nás velmi ovlivnil, protože jsme jej podvědomě převzali za svůj vlastní a zdroj tohoto vlivu si už nemusíme ani pamatovat). V soukromí mají lidé tendenci s postoji menšiny spíše sympatizovat.
3.2 Pozdější experimenty
Pozdější výzkumy (Mugny et al., 1995; David and Turner, 2001; in Nemeth and Goncalo, 2004) potvrdil, že lidé mají tendenci přijmout postoje menšiny, pokud jsou tázáni v soukromí a s časovým odstupem popř. je-li jim položena pozměněná otázka. Došlo však k mírným posunům. Ukázalo se (Mugny, 1982; Crano, 2000; in Nemeth and Goncalo, 2004), že jednotlivec většinou neakceptuje přímo minoritní postoj, ale spíše dojde k nepřímému posunu ve směru jeho působení. Impakt se může promítnout i do odlišných postojových oblastí. (Ilustrace: I když na kulečníku nezaznamenáme pohyb koule, do níž bylo právě udeřeno - ta stojí dál nepohnutě na místě - může se stát, že o několik vteřin později zaznamenáme pozoruhodnou změnu polohy ostatních koulí na desce).
4. Motivace stojící za vlivem menšiny
Ačkoliv je obyčejně vliv většiny na menšinu vnímán jako dominantnější, členové menšiny mohou mít specifické motivace, které je vedou k tomu, aby se snažily ovlivnit mínění a chování většiny, především v případech, že by výsledky takového působení měly mít přímý dopad na členy menšiny. (Např. bojovníci za práva sexuálních či náboženských menšin).
V některých případech stojí za motivací členů minority expertní znalosti, kterými majorita nedisponuje. (Např. v lékařském prostředí se může prosadit stanoviska několika expertů navzdory převažujícímu konsensu, jak by se v dané operaci mělo postupovat.) Člověk, který si je jist svými expertními znalostmi, se bude snažit své mínění prosadit a převzít v danou chvíli ve skupině vedení. Obvykle se nejprve musí snaží přesvědčit majoritu o důvěru ve své znalosti. Pokud ji má (nebo jí disponuje na základě autority) je jeho cesta snažší, neboť nemusí se skupinou svádět boj o získání prvotní pozornosti a důvěry.
Další specifické vlastnosti členů menšiny mohou zvýraznit jejich snahu po ovlivnění většiny. Např. vysoké sebevědomí, odvaha, víra a přesvědčenost o své pravdě (hlavně v případě náboženských minorit). Pocit ohrožení tváří v tvář početní převaze, který obvykle mají členové menšiny bývá kompenzován snahou získat nové stoupence a kvantitativně se rozrůst, aby tak majoritu dorovnali nebo dokonce přečíslili.Vzhledem k ohrožení mohou někteří členové menšiny pociťovat zvláštní zodpovědnost za svá stanoviska (ta se může stát zdrojem jejich síly). Soudržnost (koheze) menšiny a neochota své stanovisko změnit může být nakonec daleko silnější, skálopevnější než je tomu u většiny.
K tomu se může přidat zvláštní pocit vyvolenosti u náboženských menšin nebo posilující idea nacionalismu, národnostních států, která od určité doby způsobuje takřka nevyhnutelný rozpad multinárodnostních útvarů na menší, národnostně homogenní útvary: Rakousko-Uhersko, Sovětský svaz, Jugoslávie.
5. Strategie menšin
I zde panují mezi menšinou a většinou diametrální rozdíly. Většina obvykle usiluje o udržení statutu quo, zatímco menšina se jej snaží změnit. Členové menšiny obvykle usilují o změnu chování a názorů většiny, a tak je většina v tomto pomyslném boji odsouzena spíše do pozice defenzivní. Aby majorita udržela status quo, snaží se členy menšiny přimět k vyhovění, aby si udržela dominantní pozici, bez ohledu na rozpory ve svých řadách (např. tlak komunistů na podepsání anticharty). Pod termínem vyhovění (compliance) se skrývá i to, že majorita po menšině vyžaduje spíše formální uznání její nadvlády, zatímco v soukromém životě si mohou členové menšin myslet a dělat co chtějí.
Minorita se naopak snaží členy většiny přimět k obrácení (konverzi) jejich víry a osobních postojů. Snaží se působit individuálně na každého zvlášť, v jeho privátním sektoru, kde může být každý člen majority jakýmsi způsobem oslovitelný. (Svědkové Jehovovi nepropagují své názory v médiích, ale skrze osobní kontakt. Je to základní strategie jakékoliv menšiny, má-li být úspěšná).
Než však dojde k „obrácení na víru“, je třeba nejprve získat pozornost členů majority. V dalším kroku by měli členové minority koherentně vyjádřit své alternativní postoje a podložit je jasnou argumentací. Cílem je vyvolat pochybnosti ohledně většinového stanoviska a předložit své stanovisko jako nejlepší možnou alternativu. V další fázi by členové minority měli být co nejkonzistentnější, aby upevnili svou pozici. (Masarykovo vyjednávání v Americe za vznik Československa byl dle jeho vlastních slov tak úspěšné díky soudržnosti Čechů a Slováků, které v kontrastu jihoslovanských [jugoslávských] rozepří působilo přesvědčivě). Tímto postojem má stanovisko menšiny šanci získat určitý „kredit“. V závěrečné fázi by členové menšiny měli zdůraznit, že otřesená stabilita může být znovu získána jen tehdy, když členové většiny změní svá stanoviska.
Pokud není možné působit na většinu „oficiální“ cestou (resp. se ukáže neefektivní), mohou se členové menšiny pokusit ovlivnit většinu nepřímo, např. neustálým připomínáním důsledků skupinových rozhodnutí (jakýmsi informačním „bombardováním“), což nakonec může některé členy majority přimět k větší kritičnosti ohledně vlastních postojů či je může přimět k odložení finálního rozhodnutí, dokud nebude k dispozici dostatek informací.
Výsledek vlivu menšiny na většinu je často podmíněn úspěšnými osobními vazbami z minulosti. Jsou-li tyto vazby již nějak ukotveny, bývá úspěšné, pokud se na jejich bázi snaží členové menšiny navázat. To platí zvláště pokud už dříve došlo ze strany většiny k nějakým ústupkům směrem k menšině. Navazování nových vztahů mezi minoritou a majoritou je obvykle Achillovou patou celého procesu, zvláště pokud z jedné nebo druhé strany panuje apriorní nedůvěra.
6. Krátký exkurz do historie
Církev prvních křesťanů měla optimální podmínky pro expanzi v podhoubí morálně drolícího se monolitu Římského impéria. Impérium bylo svými oficiálními nařízeními v podstatě bezmocné proti šíření víry skrze osobní kontakt "utlačovaných", které utlačování ještě více posilovalo v jejich víře. Ta se ukázala nakonec jako pevnější i vůči majoritnímu Římu, takže sám římský císař konvertoval na křesťanství. Je to typická ukázka dlohodobého a úspěšného působení menšiny na většinu.
Zcela jinou podobu muselo křesťanství dostat tehdy, kdy se církev stala ústřední mocenkou, politickou a kulturní silou středověké evropy, kdy se křesťanství stalo doktrínou majority. Do popředí se dostala snaha udržet status quo za jakoukoli cenu, i za cenu potlačení "heretického" pokroku. Expanze víry není již od té doby prováděna osobním přenosem (od ucha k uchu a od srdce k srdci), v centru pozornosti stojí vnější vyznání konfese jakožto příšlušnosti k té či oné skupině, a to dokonce skrze "argumentaci" ohněm a mečem (dříve to strategii Římanů). Majoritní církev ignoruje odchylky v osobních postojích jednotlivců, ale krutě pronásleduje odchylky ve vnější skupinové příslušnosti. Možná proto se trnem v jejím oku stává homosexualita; sama však pod rouškou tmy minoritně bující ve vlastních řadách (od ucha k uchu a od srdce k srdci). Kvas dějin se sále opakuje.
V dnešní době zřejmě střeží status quo zkamenělá scientologická vize světa (věda jako víra), ale i ta se od určité doby začíná chvět v základech. Na přelomu 60. a 70. let došlo k určitým "otřesům" ve vztahu vědy k její neomylnosti a optimistické víře, že nám umožní hravě rozlousknout všechny hádanky světa, jakoby to byla stavebnice z lega. Došlo k určitému posunu a nastala "skeptická" fáze vědy, která říká, že o fungování vesmíru (společnosti nebo psychiky) víme vlastně velmi málo, a i to, co víme, není bůhvíjak jisté, a většinu věcí se nám stejně už nepodaří zjistit (např. fragmenty dávné historie). Také se od té doby připouští, že subjekt zasahuje do výzkumu více, než se do té doby připouštělo (zapůsobil tlak revolučních objevů kvantové fyziky) a padlo tak i dogma "sterilně čisté" vědecké objektivity - v sociálních (humanitních) vědách. Od té doby se počítá s tím, že subjektivita výzkumníka má významný dopad na výsledek výzkumu. Proč to ale zmiňuji. Tato obroda šla ruku v ruce s bojem sexuálních menšin, ale také feministek a černochů, za jejich přirozená práva (hlavně v Americe) . Tyto "protestující vlny" se v té době slily v jeden proud, protože je spojoval odpor vůči nadřazené dominanci "patriarchálního bílého muže".
Postmoderna zřejmě přináší model světa jakožto vzájemné interference proudů, z nichž není možné žádný označit za majoritní nebo minoritní.
To platí spíše v teoretické rovině, kde nejde o moc. -- Ale kde o ni nejde? -- Z hlediska moci má vždy někdo větší kus koláče a někdo menší.
7. Výsledky vlivu menšiny na většinu
Sociální vliv menšiny na většinu se odehrává spíše nepřímo a na osobní úrovni. Výsledky působení se nemusí projevit okamžitě. Změna vnitřních, osobních postojů stoupenců většiny se navenek nejprve nemusí projevit vůbec, ale může způsobit změnu jejich vnitřních myšlenkových pochodů, které se hmatatelně projeví až daleko později.
Změna také nemusí proběhnout směrem k menšinou sledovanému cíli, ale může stimulovat myšlenkové náhledy příslušníků majority, může rozšířit jejich horizont a stimulovat jejich tvořivé (divergentní) myšlení. Tato proměna náhledů může vést k tomu, že se mnoho z minoritou požadovaných cílů uskuteční sice později, ale rovnou jakoby ze „svobodné vůle“ samotných představitelů a vůdců majority. (Nabízí se analogie s Kuhnovou změnou paradigmatu).
S myšlenkou, že působení minorit stimuluje divergentní myšlení přišel Nemeth (1986; 1997). Jde zhruba o to, že lidé vystaveni protichůdným informacím jsou nuceni utvořit si plastičtější náhled na situaci ze všech různých hledisek. Neznamená to samozřejmě, že zastánci minoritních postojů musí mít vždycky pravdu, znamená to spíše, že aby si člověk uchoval „tvořivé“ („3D plastické“) myšlení, měl by se co nejvíce konfrontovat se stanovisky svých odpůrců a různých minoritních proudů.
Výsledkem takového přístupu není akceptování majoritního náhledu, ani akceptování minoritního, ale nové tvořivé, syntetické řešení, které nastalo jako výsledek potřeby integrovat nejrůznější rozpory. Z tohoto důvodu se ukazuje rozdělení parlamentu na vládu a opozici nebo „soudu“ na žalobce a obhájce jako principálně psychologicky správné a optimálně stimulující. Stejně tak se zdá oprávněná existence instituce lobbingu za práva menšin, která staví na již vybudovaném mostu mezi „lobujícím“ a „senátorem“, protože překonává potenciálně nejvíce křehké místo v navazování vztahů mezi menšinou a většinou.
Vliv menšiny na většinu by se dal nejlépe vyjádřit metaforou nenápadné, ale účinné inteference, která se při opakovaném a konzistentním působení může stát zdrojem originálních a osvěžujících impulzů pro pohyb celé sociální majority, jež se zničehonic mohou ocitnout v samotném jádru celého pohybu.
Facebook, bloggerství a internetová komunikace mohou dnes tuto inteferenci výrazně urychlit.
*
Literatura
Baumeister, R. F., Vohs, K. D.: Encyclopedia of Social Psychology. SAGE Publications, 2007. ISBN 978-1-4129-1670-7
Nemeth, Charlan; Goncalo, Jack: Influence and Persuasion in Small Groups. University of California, Berkeley, 2004.
http://en.wikipedia.org/wiki/Minority_group
Elias Canetti: Masa a moc
Umělecké slohy a typologie MBTI
Elias Canetti: Masa a moc II
Psychologie moci
"Lev se nemusí proměňovat, aby se zmocnil kořisti; zmocňuje se jí jako on sám. Než vyjde na lov, dá o sobě vědě řvaním; on, a jen on se nemusí skrývat se svým záměrem, oznamuje ho nahlas a slyšitelně pro každého tvora. Je v tom obsaženo neotřesitelné sebevědomí, které se nikdy nepromění v nic jiného, a právě tím šíří ještě větší hrůzu. Moc ve své podstatě a na vrcholu opovrhuje proměnou. Je spokojena sama se sebou; chce jen sebe. V této podobě se člověku vždy zdála pozoruhodná, jako něco, co je absolutní a bez odpovědnosti a co neexistuje pro nikoho a pro nic kromě sebe. Kdykoli se projevila v této podobě, člověk jí byl vždycky oslněn; a dodnes jí nic nedokáže zabránit, aby se v této podobě stále znovu neobjevovala."
Jaká je odvěká dynamika moci? Ptá se Canetti a v myšlenkách sleduje predátora, který kráčí savanou a vyhlíží kořist. Představme si, že zpozoruje dostupný cíl. Maskován přiblíží se co nejblíže a pak vyrazí jako střela k útoku. Máme tu již první aspekty moci: maskování - tajemství a rychlost vyplývající z momentu překvapení.
Když se šelma přiblíží k zoufalé, prchající kořisti, v určitém okamžiku, který si můžeme představit jako ve zpomaleném filmu, se své kořisti poprvé dotkne. Dotek je pro oběť okamžikem nejvyšší hrůzy. Stejný pocit zakouší zločinec, když mu za jeho zády kdosi poklepe na rameno, demaskuje se z pozice skrytého agenta a pronese: "Tak a teď půjdete se mnou!" V onen okamžik může oběť začít prchat a maskovat se - neboli čelit moci pomocí sledu proměn (k těm se dostaneme později) - a možná, že unikne. Pokud však v okamžiku doteku pocítí nad sebou převahu tak mocnou a neotřesitelnou, že ví, že nemá smysl klást odpor, skloní hlavu a podvolí se moci bez odporu. To se však stane jen pokud prchající nedisponuje aspektem moci, který se nazývá nedat se chytit. (Vzpomeňme na film s Leonardem di Capriem Catch me, if you can, natočeného podle skutečné události: Protřelý falešný doktor a právník je vždy o krok napřed před svými pronásledovateli z FBI. Státní moci nakonec nezbývá, než ho přesvědčit, aby pracoval raději pro ně odhalováním bankovních podvodů - nežli proti nim. Jsou na něho krátcí a je lepší ho mít na své straně.)
Ano, nepolapitelnost, nedosažitelnost, je také aspektem moci. Proto si panovník sedá na trůn, aby se jevil co nejvzdálenější a nedosažitelnější.
Není konec konců i svádění hrou moci?
"Úmysl jednoho těla vůči druhému je od momentu doteku konkrétní. Jsou v něm obsaženy nejstarší hrůzy, sníme o něm, píšeme o něm básně; náš život v civilizaci není nic než jediné úsilí vyhnout se tomuto momentu. Zda od toho okamžiku bude oběť pokračovat v odporu, nebo se vzdá, záleží na poměru sil mezi dotýkajícím se a dotýkaným; ale ještě víc než na skutečném poměru sil to závisí na představě, kterou si o něm dotýkaný vytvoří." (s. 278)
Vraťme se však k naší prchající antilopě. Po prvním dotyku, při němž kořist zaplaví hrůza, přichází uchopení (zuby, pařáty, rukou), ocitá se ve spárech, sevření moci. V lidské společnosti je tímto sevřením kobka či vězení, které dle Canettiho nápadně připomíná predátorovu ústní dutinu - tlamu, zvláště ve středověku. Mříže cely připomínají řadu zubů oddělující oběť od světa venku, kudy sem dopadá jen pramínek světla. Po uchopení (uvěznění) přichází zesilující stisk, který může přejít až v rozdrcení (gilotina). Aktu rozdrcení jsou schopné jedině zuby. Rozdrcení je nevratný počátek procesu inkorporace (trávení), kdy se organismus kořisti počíná stávat součástí organismu predátora. Energie kořisti je asimilována ve prospěch toho, komu patří moc. Na konci tohoto procesu vyvrhne predátorův trávící trakt pouze výkal.
Pro vladaře jeho poddaní nic jiného ani nepředstavují, než dosud nestrávené, ne dostatečně vysáté budoucí výkaly, avšak formou maskování se snaží masu přesvědčit, že jedná vždy v zájmu jejich dobra. Vladař též přehlédl svět přírody a do erbů si nechal vmalovat podobizny orla, sokola či lva - symboly moci - a nazval atributy těchto zvířat odvahou, ctí a silou - aby zakryl jejich pravou podstatu: děsivou hrozbu mocenské převahy, před níž se oběť nemá možnost jakkoli uchránit, a musí už při zařvání krále savany (vyvěšení státních symbolů, erbů, vlajek a famfár) uznat absolutní převahu moci a pokorně pokleknout.
S rychlostí moci pojí se symbol blesku, atribut připisovaný např. vládci olympského pantheonu, Diovi. Proč? Neboť před bleskem, jeho rychlostí a nečekaností, je si otrok i král roven. Proto ten, kdo tento blesk vysílá, musí být jistě nejmocnějším vládcem všehomíra. I král musí chtě nechtě pokleknout před tímto aspektem moci.
Shrňme si nyní jednotlivé aspekty moci v časovém sledu: utajení - rychlost - dotek - uchopení - stisk - rozdrcení - trávení - výkal.
Bezmocný je naopak ten, kdo je odkryt, chycen, stisknut, drcen, tráven - kdo se ocitl v útrobech moci.
Nejpřesnější definici moci jsem u Canettiho nalezl v těchto větách:
"Máme sklon vidět jen ty tisíce triků moci, jež se odehrávají na povrchu; ale ty jsou jen nejmenší částí moci. Pod tímto povrchem probíhá denodenně stále dál proces trávení. Něco cizího je chyceno, rozmělněno, pozřeno a zevnitř asimilováno; jedině tento proces udržuje život." (str. 286)
V Adlerově psychologickém pojetí je touha po moci kompenzací pocitu méněcennosti.
U Canettiho je moc něco jako základní projev organického života, výměna energií ve prospěch silnějšího systému, vzájemné trávení se. Tento proces asimilace energie se děje napříč celou živočišnou říší. Canetti nezačíná psychologickými otázkami a pátráním, z něhož by pak cosi odvozoval pro dění v přírodě. Canetti pochopitelně není psycholog; zkoumá život, což psycholog činí málokdy, neboť život pro vědu není uchopitelný; není objektem. Canetti naopak pozoruje dění v přírodě a nazírá cosi základního, o čem tvrdí, že se musí zákonitě otisknout mimojiné a také do naší psychiky. Proto je jeho myšlení tak široké, hluboké a přitom lehké. Nepočíná redukcí, zúženým viděním, které všude vití totéž, naopak rozhlíží se pečlivě po všech proměňujících se aspektech moci v chodu celého světa (svoji stežejní knihu Masa a moc psal neuvěřitelných 20 let!) a potom teprve přechází v její psychologické aspekty, aby vysvětlit fenomény jako je hysterie, mánie nebo melancholie (k nim se dostaneme později).
Canetti to neuvádí, ale jeho postup je v podstatě fenomenologický. Nechává jazyk sám v celé jeho bohatosti a šíři, aby vydal svědectví o všech možných analogiích moci, aniž by se držel dopředu stanovených pravidel zkoumání. Proto je tak inspirativní. A je na psycholozích, etnolozích, antropolozích, biolozích atd. aby jeho výhledy a horizonty potvrdily či vyvrátily dle své libosti. Sám snesl příkladů a ilustrací sdostatek, my je však na tomto prostoru nemůžeme v celé šíři uvádět.
Moc je dosud neprojevené, jakoby zpomalené násilí. Násilí je aktualizace moci, moc je vždy potenciální násilí. Jsou to dvě strany téže mince.
Canetti sleduje hru kočky s myší. Zde nejde o zabití potravy sloužící "evoluci", zde jde, primárně, o mocenskou hru. Kočka myš ihned nesežere, nechá ji unikat a znovu ji dostihuje, zakouší tak znovu a znovu slast své moci (krutost). Spíše tento prostor, který kočka myši zdánlivě ponechává, je aspektem moci. Moc nespěchá, dává a vymezuje prostor podobně jako feudální vládce, jenž propůjčuje půdu svým leníkům. Jeho moc pochopitelně sahá jen tam, kam je ji schopen pomocí násilí uhájit. Tváří se, že své leníky ochraňuje, ve skutečnosti je však vysává. Církev prohlásí, že svěřená moc je mu dána od Boha, tím legitimizuje panovníkovu moc, a panovník zase umožní církvi ukrojit si vydatný kus mocenského koláče, aniž by se musela příliš okatě kompromitovat podílením se na aktu násilí skrze vytváření ozbrojených složek. Dva predátoři se dohodli na distribuci moci, tedy vysávání a kumulaci zdrojů z daného životní prostoru za pomoci násilí.
Zuby jako symbol moci par excelance
Rozdrcení kořisti je prováděno pomocí zubů. Zuby dravců zavěšené kolem krku jsou první ozdobou člověka. Canetti tvrdí, že hladkost a řád zubů přešly do podstaty moci vůbec. Když moc funguje efektivně, říkáme, že 'vše probíhá hladce'. Střeva moci tedy tráví bez zádrhelů. V podstatě to znamená, že nad průběhem událostí máme absolutní kontrolu.
"Dnes hladkost dobyla i domy, jejich zdi, předměty, které v nich rozestavujeme... Mluví se o funkčnosti, jasnosti a užitečnosti, ale to, co ve skutečnosti triumfovalo, je hladkost a prestiž skryté moci." (s. 283).
Podívejme se, jak dnes vypadají banky - hladký, tvrdý, lesklý mramor připomíná zubní sklovinu. Řád zubů se projevuje jako sloupoví nebo jako jiné pravidelné členění prostoru.
O rozdrcení hmyzu a mimozemských civilizacích
"Rozmáčknu tě jako mouchu", "zašlápnu tě jako hada", jsou výroky, které cosi prozrazují nejen o neuvědomělé krutosti člověka, ale o podstatě moci vůbec.
"Ale bez ohledu na to, že se chceme obtížného hmyzu zbavit a že také chceme mít jistotu, že toto zacházení s mouchou nebo blechou opovržení pro tvory tak bezbranné, kteří žijí v úplně jiných mocenských a velikostních řádech než my, s nimiž nemáme nic společného, v něž se nikdy neproměňujeme, kterých se nikdy nebojíme, leda že se náhle vynoří v masách. Ničení takových nepatrných tvorů představuje jediné akty násilí, které zůstávají nepotrestány také v nás samých. Jejich krev nikdy nepadne na naši hlavu, nepřipomíná nám naši krev. Nepohlédneme nikdy do jejich vyhasínajících očí. (str. 279-280)
Veškeré naše zákony, humanita, morálka - se týkají jen bytostí žijících ve stejném mocenském řádu.
Stačí však jakoukoli bytost nebo živočišný druh degradovat na úroveň hmyzu (např. židy v nacistickém německu) - a pak je jejich zabíjení beztrestné; dokonce ani nevyvolává pocity viny.
"Jsi červ. Nejsi pro mě nic. Můžu s tebou udělat co chci, a ani pak pro mě nejsi nic. Pro nikoho nejsi nic. Každý tě může beztrestně zničit. Nikdo by si toho nevšiml. Nikdo by si na to ani nevzpomněl. Ani já." (str. 280)
To je pohled od nás směrem k menším mocenským řádům. Existuje však i obrácený pohled směrem k větším mocenským řádům, o němž se v náznaku rozepisuje Antonín Baudyš jr. na svém blogu v článku Koperník, Darwin, Freud a neznámý ufolog. I my můžeme představovat zanedbatelný hmyz v očích jiných galaktických civilizací. Nově vznikající obor snažící se zmapovat vztahy mezi mocenskými strukturami vládnoucími na Zemi a mimozemskými civilizacemi se nazývá exopolitika.
Kladl jsem si otázku, proč by k takovým propojením mělo vůbec docházet, zda se nejedná o paranoidní představy. Co tak cenného zde můžeme mít, aby měl jakýkoli větší mocenský řád o nás vůbec zájem? Dá se pochopit, že můžeme být považováni za hmyz a že země může být zdemolována, když zde Vogoni budou budovat intergalaktickou dálnici. To je obecně chování mezi vyšším a nižším mocenským řádem. Avšak jakým zdrojem informací, energií či surovin, můžeme být pro vyspělejší a mocnější civilizace? Co od nás mohou chtít?
Dle mého názoru může strach nebo paranoia z mimozemských civilizací souviset s povědomým strachem z odplaty za krutosti, jichž se člověk dopouštěl na řádech mocensky nižších; proto z této strany vyššího mocenského řádu očekává hrozbu. (Viz. část o paranoikovi a konspiračních teoriích).
Skutečná humanita, která se projevuje snad nejvíce v džinismu, kde mniši nosí roušku před ústa, aby nevdechli ani malinkatou mušku, aby se nedopustili ani nejmenšího násilí (ahinsá), zřejmě nezahrnuje soucitem toliko lidské bytosti, ale všechny bytosti ve vesmíru. Tato ctnost se v buddhismu nazývá mettá, nepřetržité vyzařování lásky do všech směrů prostoru. Kdo soucítí s nejmenšími, neobává se útoku mocných. Avšak kdo zasévá ostny, podvědomě se chvěje úzkostí, že tyto ostny se jednou obrátí proti němu.
Domnívám se, že mimozemské civilizace jsou jen sci-fi leporelovým zástupným obrazem za mocensky vyšší řády, které mohou působit už zde mezi námi, spíše blízko, než-li daleko, a tyto síly není třeba si projektovat kamsi na orbitální dráhy.
Mluvili jsme o útěku kořisti před predátorem. Kořist má šanci nebýt chycena, pokud je dostatečně rychlá nebo pokud procházejí sérií proměn, fázemi maskování, kdy přestane pro predátora být viditelná - ještě lépe, prochází-li rychlým sledem maskovacích proměn.
Hysterie jako porucha osobnosti má často příčinu v zneužívání v mladším věku, pocitech oběti a ponížení, které nebyla schopna zpracovat a musela tyto obsahy vytěsnit (zapouzdřit), ony však nepřestávají skrytě působit. Canetti vidí hysterickou osobnost jako uchvácenou silnější mocí než je ona sama, přičemž toto sevření nepřetržitě trvá. Její chování se dá interpretovat jako sled psychických proměn, které mají za cíl se z tohoto sevření uvolnit a vyprostit. Canetti to nazývá 'cirkulární formou proměny k útěku'. Je to nekonečná smyčka proměn "já" (nasazování tisíce a jedné masky) s erotickým nebo náboženským podbarevním (velkého "hereckého" rozptylu), jež má za cíl neustálý útěk před něčím, co cítí jako vnitřní sevření. Je to velmi nový náhled na hysterii, který osvětluje její mocenskou podstatu. Psychologové doposud zkoumali jen její vnější projevy.
Mánii Canetti přirovnává k proměnlivosti smečky štvoucí kořist. Stejně jako se kořist snaží proměňovat a maskovat, pronásledovatel činí totéž. Před očima vidí prchající cíl, vzdálenost se zkracuje, euforie lovce se stupňuje k vytržení. Člověk ocitnuvší se v mánii má pocit rychle běžícího lovce, který prochází řadou skoro hysterických proměn. Tyto změny identit a rychlost pohybu mu přinášejí vytržení lovce štvoucího se za stále proměňující se kořistí.
Protipól mánie, melancholie, dle Canettiho "začíná, když skončí proměny k útěku a prchající zjišťuje, že byly všechny marné. V melancholii je člověk už dohoněný a chycený. Nemůže uniknout, a proto se už neproměňuje. Všechno, co podnikl, bylo nadarmo. Odevzdá se osudu a sám sebe považuje za oběť. Ocitl se na sestupné linii: kořist, žrádlo, mršina nebo exkrementy. Znehodnocování, kterým stále víc redukuje vlastní osobnost, se projevuje v přenesené rovině jako pocit viny." (str. 442)
Není těžké si představit, že všechny tyto formy proměn k útěku se u některých osobností vyskytují pohromadě a přepínají se, zvláště u hysteriků nebo při maniodepresivní psychóze. Nicméně i každý zdravý člověk zná stavy melancholie a radostného vytržení a zde si může uvědomit, o co skutečně v těchto stavech jde. Melancholik se cítí sevřený ze všech směrů ve své bezvýchodné situaci, jakoby již byl tráven útrobím moci, kterou není s to pochopit a veškerou svou zbylou energii a agresi, místo aby jí obrátil proti neznámému nepříteli, jenž ho svírá, směřuje v podobě pocitů viny sám na sebe, čímž jej sestupná (střevní) spirála ztlačuje do naprosté bezvýchodnosti, v níž sám sebe stále více tráví a ničí.
Freud podává podobné vysvětlení melancholie: člověk trpí tím, že se sám stal objektem cizího subjektu a všechnu svou životnou sílu vyprojektoval na tento subjekt. Melancholii samozřejmě odlišuje od pocitů smutku, který je vždy reakcí na ztrátu něčeho, co jsme měli rádi, a postupně odeznívá, zatímco melancholie nemá zjevnou vnější příčinu a může trvat velmi dlouho bez ohledu na změnu vnějších podmínek.
Stejně tak hysterik prochází sledem labilních proměn, stavů mánie i melancholie, uchyluje se k mocensky manipulativnímu chování ve vztazích znovu a znovu, dokud se neotevře zapouzdřené téma vlastního ponížení a bezmoci, kterému odmítá čelit tváří v tvář, uniká před ním proměnou vlastních masek nebo hrou na mrtvého brouka (i to je jedna z figur proměny).
Každodenní projevy moci
Potěšení z rozsudku
"'Je to špatná kniha', řekne někdo, nebo 'Je to špatný obraz', a snaží se vypadat, jako by pronesl pouze věcnou poznámku. Jeho výraz nicméně prozrazuje, že to říká rád. Forma projevu klame a brzy přechází do osobního tónu. Brzy přijde 'Je to špatný básník' nebo 'Je to špatný malíř', a zní to, jakoby se řeklo 'Je to špatný člověk.' ... Je to tvrdé a kruté potěšení, které se nedá ničím narušit. Soud je soudem jen tehdy, když je vysloven s téměře nepřirozenou jistotou. Nezná slitování, ale ani opatrnost. Je hned po ruce." (str. 387)
Známe to každý. Je to forma povýšení sebe sama skrze to, že ponížíme někoho druhého. Svým soudem vytyčíme ostrou hranici mezi dobrým a špatným, přičemž my nejenže patříme mezi tým dobrých, ale dokonce jsme ještě navíc nezaujatými soudci nad celým zapeklitým případem o hodnotě toho kterého uměleckého díla či člověka. Potěšení rozsudku nás legitimizuje k tomu, že jeho vynesením se neotřesitelně stáváme součástí říše dobra. Naopak ten, jehož jsme svým soudem de facto zařadili do říše zla, "nemá mezi dobrými co pohledávat a musí být zničen." (str. 389)
Trik této mocenské techniky spočívá v tom, že zatímco skutečný soudce (či umělecký kritik) musí dlouho studovat, aby tohoto postu dosáhl - potřebuje ke své profesi kvalifikaci a mnoho trpělivého úsilí - náš soud nás nestojí ani halíř - 'je ihned po ruce' - a činí nás pány nad říší dobra a zla. V jedné sekundě se (a bohudík, jen na tento okamžik) stáváme vládcem všehomíra.
Kolik těchto rozsudků vyneseme denně? Tři, deset, sto...?
Otázka a odpověď
"Každé tázání znamení vnikání. Když se ho užívá jako nástroje moci, zařezává se do těla tázaného jako nůž." (str. 373)
Každá další otázka jakoby chirurgicky ohmatává tělo tázaného, vyvolává bolestné reakce v jistých částech těla, aby se dozvěděla něco o jiných partiích. S jídlem roste chuť. S každou další otázkou pociťuje chirurg (tázající se) svoji rostoucí moc, roste jeho chuť klást další a další otázky.
"Chytrá odpověď je ta, která ukončí tázání. Když si to někdo může dovolit, klade protiotázky; mezi stejně postavenými je to osvědčený ochranný prostředek." (str. 374)
Pokud v takovém postavení není, musí tázaný (kořist) podat tazateli (predátoru) vyčerpávající odpověd. Nebo se může uchýlit k lichocení, čímž dodá tazateli pocit převahy, o nějž mu vlastně tázáním šlo především, nebo odkloní pozornost jinam, na jiné lidi.
Zatímco normálně jde predátoru o asimilaci energiie z chycené kořisti, při kladení otázek jde zřejmě o asimilaci všech pro něho podstatných informací. Cílem tohoto procesu je naprosté rozpitvání.
Každá další otázka ohmatává a svazuje tázaného, až mu neposktyje nejmenšího prostoru, kam by napříště mohl uhnout a zachovat si možnost proměny.
Mlčení je formou obrany vůči otázce, které otázku odrazí jako brnění nebo štít. Tato obrana však nefunguje zcela spolehlivě, neboť mlčení vyvolává v tazateli dojem, že tázaný skutečně cosi podstatného (a pro tazatele nebezpečného) zamlčuje, a proto by měl plynule přejít k "výslechu podle útrpného práva, k mučení."
"Zmlkl jen proto, protože musí hodně zamlčovat," říká Canetti. Kdo mlčí, zřejmě cosi ví. Své okolí tím dráždí. Působí mocnější a moudřejší, než ve skutečnosti je. Možná mlčí proto, že se chce takový jevit. Mlčení je také formou moci. Nebudu-li na nic odpovídat, pak nebudu ohmatán, nebudu svázán, nebudu tam, kde mě chtějí druzí mít. Uchovám si volné ruce, abych mohl kdykoli kamkoli utéct a nikdo mě nemohl přivolat zpátky a chytit mě při nějaké mé konkrétní odpovědi.
"Mlčení izoluje: Kdo mlčí, je víc sám než ti, kteří mluví. Připisuje se mu proto moc osamělých. Je strážcem pokladu, který je v něm." (str. 385)
Pokud už mlčící promluví, jeho slova ostatní berou s velkou váhou.
Otázka po budoucnosti
Otázka po budoucnosti je opakem výslechu, jenž míří do minulosti.
"Bohové, kterým ji klademe, nejsou povinni na ni odpovídat. Tato otázka, adresovaná nejsilnějším bytostem, je otázkou zoufalou. Bohové se nikdy nevyjadřují závazně a člověk na ně nemůže naléhat. Jejich odpovědi jsou dvojsmyslné a nedají se analyzovat. ... Kněží mnoha národů skládají tato znamení do velkých systémů."
Tajemství
Tajemství je to druhé, "lépe chráněné tělo v tom vnějším; kdo k němu pronikne příliš blízko, musí být připraven na nemilé překvapení." Tajemství je ještě účinnější obranou proti otázce než pouhé mlčení. Můžeme odpovídat a nechat tazatele vstoupit do svého prvního těla, do našeho druhého těla však nepronikne. Skrze tajemství můžeme zvítězit nad sebedotěrnějšími otázkami.
"Tajemství spočívá v nejvnitřnějším jádru moci. Číhání je svou povahou tajné. Číhající tvor se ukryje nebo připodobní okolí a neprozradí se ani jediným pohybem; zmizí, zahalí se do tajemství jako do druhé kůže a setrvává dlouho pod jeho ochranou." (str. 379)
"Vládce, který ho využívá, je dokonale zná a umí dobře ocenit jeho význam. Ví, na co číhá, když se chce něčeho zmocnit, a ví, koho ze svých pomocníků má pověřit číháním. Má hodně tajemství, protože hodně chce... Jednomu člověku svěří to, jinému ono a dbá, aby se ti dva nemohli nikdy spojit." (str. 382)
Odtud se dá odvodit, že moc musí být vždy koncentrována jen mezi velmi malý počet lidí, kteří navzájem sdílí nějaké tajemství. Kdyby jej znalo větší počet lidí, koncetrovanost moci by se rozmělnila a s tím by se i snížila schopnost rychle a účinně zasáhnout, vydat rychlý rozkaz.
"Poměr mezi počtem těch, které tajemství postihne, a počtem těch, kteří je uchovávají, můžeme označit jako koncetraci tajemství. Podle této definice je snadno pochopitelné, že naše moderní technická tajemství jsou nejkoncetrovanější a nejnebezpečnější ze všech, co kdy existovala. Postihují všechny, ale jen nepatrná hrstka lidí o nich má přehled, a na pěti nebo deseti lidech závisí, zda budou použita." (str. 386-7)
Zajímavá je Canettiho poznámka o tom, proč jsou lidé fascinováni tajemnem. "Člověk je ochoten snášet hodně věcí, pokud se prezentují jako něco mohutného a neznámého. Pokud sám není nic, působí mu snad jakési otrocké uspokojení octnout se v obrovském břiše. Neví, co se skutečně stane, kdy k tomu dojde; druzí se možná dostanou do obludy před ním. Pokorně čeká, třese a doufá, že bude touto vyvolenou obětí. V tomto postoji můžeme vidět apoteózu tajemství. Všechno se podřizuje jeho glorifikaci." (str. 386)
Víme, že Adler považuje touhu po moci za kompenzaci pocitu méněcennosti. Jako přiměřené a obecně prospěšné řešení uvádí to, že člověk svůj pocit méněcennosti promění v pocit seberealizace - tvořivé uplatnění svých schopnosí v nějaké společenské oblasti, které mu přinese uznání a pocit sebedůvěry, pocit naplněné a sebevědomé existence, pocit sociální užitečnosti a angažovanosti. Jedině člověk, který nalezl v čem je dobrý, co umí a současně tím cosi přináší i společnosti, v které žije, se cítí seberealizovaný. Možné je, že pokud se seberealizace nedaří, člověk buď 1) směřuje k ukájení se mocí nebo 2) k fascinaci tajemným a mocným, které je jemu, nepatrnému, nadřazené a tím z tohoto oceánu tajemna čerpá alespoň jakýsi pocit "melancholické" vyvolenosti, že je tímto velkým "tráven". Tento postoj odůvodňuje a ospravedlňuje jeho pocit oběti, který však ve skutečnosti vyplývá z jeho neochoty nebo neschopnosti seberealizace.
Podle Maslowovy pyramidy potřeb však víme, že seberealizační motivaci musí předcházet uspokojení základnějších potřeb 1) fyziologických, 2) potřeby bezpečí, 3) potřeby lásky a sounáležitosti a 4) potřeba uznání.
Skok k moci nebo fascinaci tajemnem, jež glorifikuje lidskou nicotnost, může být náhradním řešením, pokud některá z těchto základnějších potřeb není uspokojena.
Paranoik a konspirační teorie
Elias Canetti podrobně analyzuje případ Schreber, kterým se už dříve zabýval Sigmund Freud. Z této exemplární klinické studie se pokusíme vypíchnout typické rysy paranoika. (Není bez zajímavosti sledovat, do jaké míry se tyto rysy objevují v některých médiích a na webových stránkách.)
1) Posedlost konspiracemi.
"Různé konspirace nebo spiknutí jsou u něho na denním pořádku, vidí je s určitostí ve všem, co by je mohlo jen vzdáleně připomínat. Paranoik má stále pocit obklíčení. Jeho úhlavní nepřítel se nespokojí s tím, aby ho napadl sám; bude se vždycky snažit vydráždit proti němu nějakou nenávistnou smečku a ve vhodném okamžiku ji na něj poštvat." (str. 551)
Paranoik si libuje ve vizích, v nichž je ohrožen masou nepřátel. Jeden je málo. Musí jich být hordy. Tím víc vzrůstá paranoikova moc a výlučnost.
2) Posedlost kauzalitou.
"Všechno neznámé se převádí na známé příčiny. Cokoli cizorodého se k paranoikovi přiblíží, hned to demaskuje jako své utajené vlastnictví. Za maskou nového vězí vždycky něco starého, jen je třeba masku jako takovou rozpoznat a strhnout. Zdůvodňování je vášeň, která se nezastaví před ničím." (str. 568)
Paranoik není schopen přijmout věci, jak leží a běží, musí se dostat každé věci za kloub a vždy pro ni najde vysvětlení. Toto vysvětlení je svým způsobem racionální, ale iracionální je jeho posedlost, s jakou právě na tomto vysvětlení lpí. Všechna vysvětlení se stahují k týmž příčinám, které už sám dávno zná. Tvrdošíjně odmítá jiné vysvětlení, než to svoje. (Rimmer z Červeného trpaslíka na cokoli neznámého reaguje vysvětlením: Ha! Qejgáři. V zmraženém kuřeti vidí tělo Qejgárského válečníka apod.)
3) Demaskování, které všude odhaluje totožné.
"Paranoik trpí atrofií proměny; tato atrofie vychází z jeho vlastní osoby, která je ze všeho nejstrnulejší, a odtud se šíří na celý svět. Paranoik často vidí i skutečně různé věci jako identické. V nejodlišnějších postavách vidí svého nepřítele. Kdekoli strhne masku, vždy za ní vězí jeho nepřítel. Všechno považuje za masku, aby mohl demaskovat, aby mohl za vším odhalovat tajemství. Nedá se oklamat, všechno prohlédne. Ví, že různé je totožné. S přibývající rigiditou jeho systému je jeho svět stále chudší na postavy, které uznává, a zůstává jenom to, co patří do hry jeho bludu. Všechno se dá vysvětlit jedním a tímž způsobem a všechno se tímto vysvětlením redukuje. Nakonec nezůstane nic než on a to, čemu vládne." (str. 569)
"Náhle řekne 'Dost!' a celý ten veselý rej zastaví. 'Masky dolů!' zvolá, a každý tu najednou stojí takový, jaký ve skutečnosti je. Pak už se nikdo nesmí dál proměňovat. Představení skončilo. Masky byly odhaleny... Co měly představovat, v co se měly proměnit, bylo spíš podružné; hlavně že nebyly k poznání. Protiakce ohroženého, stržení masek, je řízná a nenávistná; je tak prudká a efektivní proto, že příliš snadno přehlížíme proměny, které jí předcházely." (str.570)
4) Pocit cizích očí, jež ho sledují.
"Všude, na všech stranách vidí oči, které se nezajímají o nic než o něho a jejichž zájem je vždy hrozbou. Bytosti, k nimiž tyto oči patří, mají v úmyslu se nemocnému pomstít, protože jim dlouho a beztrestně dával pocítit svoji moc." (str. 573)
5) Paranoik a Vládce.
Masa a moc Eliase Canettiho snáší dostatek psychologického a etnografického materiálu vypovídajícím o tom, že vládce se skrytě vždy chová jako paranoik a paranoik se - ve svém vlastním vesmíru a ve své vnitřní mase - cítí vždy neomezeným vládcem. Paranoik vládne uvnitř a trpí úzkostí z vnějších hrozeb od druhých lidí (a jejichž tajemství chce vždy demaskovat, aby dospěl k povtrzení toho, co už dávno ví), zatímco vladař vládne venku, a trpí bludem zcela identickým.
Přežívání jako vášeň a nezranitelnost hrdiny
Jedním ze slastných okamžiků moci, které je snadné přehlédnout, je okamžik, kdy přežijeme, zatímco jiní umírají. Je to uspokojení vyplývající z toho, že 'mrtvým nejsem já'. V ten okamžik se cítíme hrdinsky a triumfálně. Čím více mrtvých, tím větší triumf naší jedinečnosti, pocitu, že myjsme ti vyvolení. Na tomto principu stojí většina počítačových her a her na hrdiny (Dračí doupě, AD&D).
Tento pocit nastává nejčastěji, když zabijeme zvíře. Ono už není, my stále jsme. Obnoveni pocitem zvláštní síly, mocí přežívajícího. Z tohoto důvodu jsou zámky a myslivecké hospůdky plné loveckých trofejí. Ke kančímu steaku na nás zírá uříznutá kančí hlava jako svědectví vášně přežívání.
Pokud tuto sílu okusíme při lovu, chceme ji opakovaně zakoušet znovu, jako drogu. Pocit přežívajícího se stává vášní. Obdobně je tomu u počítačových her, na nichž se můžeme také stát závislí. Zabíjíme tisíce nepřátel, a zůstáváme na živu. Zažíváme pocit nesmrtelnosti.
"Má se za to, že hrdinům šlo jedině o slávu, ale myslím, že jim původně šlo o něco jiného: o pocit nezranitelnosti, který se tímto způsobem dá rychle vyvolat a vystupňovat." (str. 307)
Tento pocit je tím silnější, čím větší je nebezpečí, v němž se hrdina nalézá, a čím méně je tedy pravděpodobnější, že by jej vůbec mohl přežít. Hrdina je hrdinou proto, že přežil něco, co by miliony jiných statisticky přežít nemohly. Hrdina je hrdinou navzdory vší pravděpodobnosti. Všechny pohádky o slávě a charakteru hrdiny jsou jen omáčkou, zakrývající aspekt moci, který se nazývá přežívání. Canetti demaskuje hrdinství, ke kterému vzhlížíme na filmových plátnech. Hrdina je prostě někdo, kolem něhož se kupí mrtvoly v rozporu se zákonem pravděpodobnosti a kolem jehož hlavy prolétavají kulky v rozporu se zákonem pravděpodobnosti. Přežívá. Aby jeho přežití mělo pro otupělého diváka aspoň nějakou váhu, musí přežít svého nejlepšího přítele nebo milovanou bytost.
Podobný pocit nadřazenosti nad mrtvými (slast přežívání) zakoušíme prý při procházce na hřbitově.
"Měření s nimi je velmi nadějné, neboť už teď má před nimi v něčem náskok: oni jsou už v cíli, už nežijí. Ať bude soupeřit s kýmkoli z nich, všechna síla je na jeho straně. ... Už teď se ti nemohou podívat jako muž muži do očí a dávají ti sílu, abys jednou byl navždy víc než oni. ... Všechna ta staletí, o nichž ví, mu náhle patří. ... Co všechno by ten starý mrtvý dal za to, kdyby ještě mohl stát před tím, který se teď na nej dívá! Je to těžké, nemít tu pocit převahy; naivní člověk jej v této situaci má.
Ještě silněji ale pociťuje, že se tu prochází sám. U jeho nohou leží mnoho neznámých lidí, všichni těsně vedle sebe. Jejich počet je neurčitý, ale vysoký, a bude jich stále víc. Nemohou se jeden od druhého vzdálit, zůstanou tu, v sevřeném houfu. Jedině on přichází a odchází, jak se mu zachce. Jedině on uprostřed ležících stojí." (str. 364)
K vášni přežívání však není třeba zabíjet zástupy nepřátel. Touto vášní posedlému vládci dočista stačí, pokud posílá na smrt své vlastní zástupy. Čím víc vlastních i cizích padne, tím slastnější pocit, tím jedinečnějším se on stává.
Jelikož však lidský vládce příliš dobře tuší svou smrtelnost, která je mu dokonce nablízku víc, než obyčejným lidem, stává se paranoidním. Tváří v tvář této paranoie stupňuje stále více svou vášen přežívání, a posílá na smrt více a více svých poddaných, nebo je naopak zničehnonic omilostní, aby tak dal najevo svou mocenskou převahu. Kromě mnoha římských císařů je nejtypičtějším ztělesněním paranoidního vládce Stalin.
V dávných dobách byl však vládce svým výlučným postavením také chráněn. Měl osobní stráž a žil stranou od lidí, vzdálen na míle od masy porobených. Dnešní prototyp vládce (lépe řečeno toho, kdo disponuje mocí) musí mít strach mnohonásobně vyšší.
"Přežívající má sám strach. Vždycky měl strach. Tento strach ale spolu s jeho možnostmi narostl do nesmírných a nesnesitelných rozměrů. Jeho triumf může trvat jen minuty nebo hodiny. Protože země není nikde bezpečná, ani pro něho ne. Nové zbraně dosáhnou všude, i na něho mohou dosáhnout. Jeho velikost je v konfliktu s jeho nezranitelností. On sám už je příliš velký. Mocní tohoto světa se dnes o sebe bojí jinak - tak, jakoby byli obyčejnými lidmi. ... Moc je větší, ale také prchavější než kdy jindy. Přežijí všichni, nebo nikdo," píše Canetti v epilogu knihy (str. 588)
Je nějaká cesta, jak se vypořádat s mocenskou strukturou dnešní společnosti?
Canetti dává tuto odpověď: "Kdo chce zkrotit moc, musí bez bázně čelit rozkazu a najít prostředky, jak ho zbavit jeho ostnu."
Jinými slovy, největším služebníkem moci je poslušnost vyplývající z hrozby smrti, která visí v pozadí každého rozkazu. Zdá se, že mocní světa zeslábnou jedině tehdy, když lidé nebudou váhat jednat navzdory zdánlivé hrozbě smrti; když se nenechají zastrašit. Kdo se nenechá zastrašit možná zjistí, že jeho nadřízený se chvěje daleko větším strachem, než on sám.