Rozdrcení kořisti je prováděno pomocí zubů. Zuby dravců zavěšené kolem krku jsou první ozdobou člověka. Canetti tvrdí, že hladkost a řád zubů přešly do podstaty moci vůbec. Když moc funguje efektivně, říkáme, že 'vše probíhá hladce'. Střeva moci tedy tráví bez zádrhelů. V podstatě to znamená, že nad průběhem událostí máme absolutní kontrolu.
"Dnes hladkost dobyla i domy, jejich zdi, předměty, které v nich rozestavujeme... Mluví se o funkčnosti, jasnosti a užitečnosti, ale to, co ve skutečnosti triumfovalo, je hladkost a prestiž skryté moci." (s. 283).
Podívejme se, jak dnes vypadají banky - hladký, tvrdý, lesklý mramor připomíná zubní sklovinu. Řád zubů se projevuje jako sloupoví nebo jako jiné pravidelné členění prostoru.
O rozdrcení hmyzu a mimozemských civilizacích
"Rozmáčknu tě jako mouchu", "zašlápnu tě jako hada", jsou výroky, které cosi prozrazují nejen o neuvědomělé krutosti člověka, ale o podstatě moci vůbec.
"Ale bez ohledu na to, že se chceme obtížného hmyzu zbavit a že také chceme mít jistotu, že toto zacházení s mouchou nebo blechou opovržení pro tvory tak bezbranné, kteří žijí v úplně jiných mocenských a velikostních řádech než my, s nimiž nemáme nic společného, v něž se nikdy neproměňujeme, kterých se nikdy nebojíme, leda že se náhle vynoří v masách. Ničení takových nepatrných tvorů představuje jediné akty násilí, které zůstávají nepotrestány také v nás samých. Jejich krev nikdy nepadne na naši hlavu, nepřipomíná nám naši krev. Nepohlédneme nikdy do jejich vyhasínajících očí. (str. 279-280)
Veškeré naše zákony, humanita, morálka - se týkají jen bytostí žijících ve stejném mocenském řádu.
Stačí však jakoukoli bytost nebo živočišný druh degradovat na úroveň hmyzu (např. židy v nacistickém německu) - a pak je jejich zabíjení beztrestné; dokonce ani nevyvolává pocity viny.
"Jsi červ. Nejsi pro mě nic. Můžu s tebou udělat co chci, a ani pak pro mě nejsi nic. Pro nikoho nejsi nic. Každý tě může beztrestně zničit. Nikdo by si toho nevšiml. Nikdo by si na to ani nevzpomněl. Ani já." (str. 280)
To je pohled od nás směrem k menším mocenským řádům. Existuje však i obrácený pohled směrem k větším mocenským řádům, o němž se v náznaku rozepisuje Antonín Baudyš jr. na svém blogu v článku Koperník, Darwin, Freud a neznámý ufolog. I my můžeme představovat zanedbatelný hmyz v očích jiných galaktických civilizací. Nově vznikající obor snažící se zmapovat vztahy mezi mocenskými strukturami vládnoucími na Zemi a mimozemskými civilizacemi se nazývá exopolitika.
Kladl jsem si otázku, proč by k takovým propojením mělo vůbec docházet, zda se nejedná o paranoidní představy. Co tak cenného zde můžeme mít, aby měl jakýkoli větší mocenský řád o nás vůbec zájem? Dá se pochopit, že můžeme být považováni za hmyz a že země může být zdemolována, když zde Vogoni budou budovat intergalaktickou dálnici. To je obecně chování mezi vyšším a nižším mocenským řádem. Avšak jakým zdrojem informací, energií či surovin, můžeme být pro vyspělejší a mocnější civilizace? Co od nás mohou chtít?
Dle mého názoru může strach nebo paranoia z mimozemských civilizací souviset s povědomým strachem z odplaty za krutosti, jichž se člověk dopouštěl na řádech mocensky nižších; proto z této strany vyššího mocenského řádu očekává hrozbu. (Viz. část o paranoikovi a konspiračních teoriích).
Skutečná humanita, která se projevuje snad nejvíce v džinismu, kde mniši nosí roušku před ústa, aby nevdechli ani malinkatou mušku, aby se nedopustili ani nejmenšího násilí (ahinsá), zřejmě nezahrnuje soucitem toliko lidské bytosti, ale všechny bytosti ve vesmíru. Tato ctnost se v buddhismu nazývá mettá, nepřetržité vyzařování lásky do všech směrů prostoru. Kdo soucítí s nejmenšími, neobává se útoku mocných. Avšak kdo zasévá ostny, podvědomě se chvěje úzkostí, že tyto ostny se jednou obrátí proti němu.
Domnívám se, že mimozemské civilizace jsou jen sci-fi leporelovým zástupným obrazem za mocensky vyšší řády, které mohou působit už zde mezi námi, spíše blízko, než-li daleko, a tyto síly není třeba si projektovat kamsi na orbitální dráhy.
Hysterie, mánie a melancholie
Mluvili jsme o útěku kořisti před predátorem. Kořist má šanci nebýt chycena, pokud je dostatečně rychlá nebo pokud procházejí sérií proměn, fázemi maskování, kdy přestane pro predátora být viditelná - ještě lépe, prochází-li rychlým sledem maskovacích proměn.
Hysterie jako porucha osobnosti má často příčinu v zneužívání v mladším věku, pocitech oběti a ponížení, které nebyla schopna zpracovat a musela tyto obsahy vytěsnit (zapouzdřit), ony však nepřestávají skrytě působit. Canetti vidí hysterickou osobnost jako uchvácenou silnější mocí než je ona sama, přičemž toto sevření nepřetržitě trvá. Její chování se dá interpretovat jako sled psychických proměn, které mají za cíl se z tohoto sevření uvolnit a vyprostit. Canetti to nazývá 'cirkulární formou proměny k útěku'. Je to nekonečná smyčka proměn "já" (nasazování tisíce a jedné masky) s erotickým nebo náboženským podbarevním (velkého "hereckého" rozptylu), jež má za cíl neustálý útěk před něčím, co cítí jako vnitřní sevření. Je to velmi nový náhled na hysterii, který osvětluje její mocenskou podstatu. Psychologové doposud zkoumali jen její vnější projevy.
Mánii Canetti přirovnává k proměnlivosti smečky štvoucí kořist. Stejně jako se kořist snaží proměňovat a maskovat, pronásledovatel činí totéž. Před očima vidí prchající cíl, vzdálenost se zkracuje, euforie lovce se stupňuje k vytržení. Člověk ocitnuvší se v mánii má pocit rychle běžícího lovce, který prochází řadou skoro hysterických proměn. Tyto změny identit a rychlost pohybu mu přinášejí vytržení lovce štvoucího se za stále proměňující se kořistí.
Albrecht Durer: Melancholie
Protipól mánie, melancholie, dle Canettiho "začíná, když skončí proměny k útěku a prchající zjišťuje, že byly všechny marné. V melancholii je člověk už dohoněný a chycený. Nemůže uniknout, a proto se už neproměňuje. Všechno, co podnikl, bylo nadarmo. Odevzdá se osudu a sám sebe považuje za oběť. Ocitl se na sestupné linii: kořist, žrádlo, mršina nebo exkrementy. Znehodnocování, kterým stále víc redukuje vlastní osobnost, se projevuje v přenesené rovině jako pocit viny." (str. 442)
Není těžké si představit, že všechny tyto formy proměn k útěku se u některých osobností vyskytují pohromadě a přepínají se, zvláště u hysteriků nebo při maniodepresivní psychóze. Nicméně i každý zdravý člověk zná stavy melancholie a radostného vytržení a zde si může uvědomit, o co skutečně v těchto stavech jde. Melancholik se cítí sevřený ze všech směrů ve své bezvýchodné situaci, jakoby již byl tráven útrobím moci, kterou není s to pochopit a veškerou svou zbylou energii a agresi, místo aby jí obrátil proti neznámému nepříteli, jenž ho svírá, směřuje v podobě pocitů viny sám na sebe, čímž jej sestupná (střevní) spirála ztlačuje do naprosté bezvýchodnosti, v níž sám sebe stále více tráví a ničí.
Freud podává podobné vysvětlení melancholie: člověk trpí tím, že se sám stal objektem cizího subjektu a všechnu svou životnou sílu vyprojektoval na tento subjekt. Melancholii samozřejmě odlišuje od pocitů smutku, který je vždy reakcí na ztrátu něčeho, co jsme měli rádi, a postupně odeznívá, zatímco melancholie nemá zjevnou vnější příčinu a může trvat velmi dlouho bez ohledu na změnu vnějších podmínek.
Stejně tak hysterik prochází sledem labilních proměn, stavů mánie i melancholie, uchyluje se k mocensky manipulativnímu chování ve vztazích znovu a znovu, dokud se neotevře zapouzdřené téma vlastního ponížení a bezmoci, kterému odmítá čelit tváří v tvář, uniká před ním proměnou vlastních masek nebo hrou na mrtvého brouka (i to je jedna z figur proměny).
Každodenní projevy moci
Potěšení z rozsudku
"'Je to špatná kniha', řekne někdo, nebo 'Je to špatný obraz', a snaží se vypadat, jako by pronesl pouze věcnou poznámku. Jeho výraz nicméně prozrazuje, že to říká rád. Forma projevu klame a brzy přechází do osobního tónu. Brzy přijde 'Je to špatný básník' nebo 'Je to špatný malíř', a zní to, jakoby se řeklo 'Je to špatný člověk.' ... Je to tvrdé a kruté potěšení, které se nedá ničím narušit. Soud je soudem jen tehdy, když je vysloven s téměře nepřirozenou jistotou. Nezná slitování, ale ani opatrnost. Je hned po ruce." (str. 387)
Známe to každý. Je to forma povýšení sebe sama skrze to, že ponížíme někoho druhého. Svým soudem vytyčíme ostrou hranici mezi dobrým a špatným, přičemž my nejenže patříme mezi tým dobrých, ale dokonce jsme ještě navíc nezaujatými soudci nad celým zapeklitým případem o hodnotě toho kterého uměleckého díla či člověka. Potěšení rozsudku nás legitimizuje k tomu, že jeho vynesením se neotřesitelně stáváme součástí říše dobra. Naopak ten, jehož jsme svým soudem de facto zařadili do říše zla, "nemá mezi dobrými co pohledávat a musí být zničen." (str. 389)
Trik této mocenské techniky spočívá v tom, že zatímco skutečný soudce (či umělecký kritik) musí dlouho studovat, aby tohoto postu dosáhl - potřebuje ke své profesi kvalifikaci a mnoho trpělivého úsilí - náš soud nás nestojí ani halíř - 'je ihned po ruce' - a činí nás pány nad říší dobra a zla. V jedné sekundě se (a bohudík, jen na tento okamžik) stáváme vládcem všehomíra.
Kolik těchto rozsudků vyneseme denně? Tři, deset, sto...?
Otázka a odpověď
"Každé tázání znamení vnikání. Když se ho užívá jako nástroje moci, zařezává se do těla tázaného jako nůž." (str. 373)
Každá další otázka jakoby chirurgicky ohmatává tělo tázaného, vyvolává bolestné reakce v jistých částech těla, aby se dozvěděla něco o jiných partiích. S jídlem roste chuť. S každou další otázkou pociťuje chirurg (tázající se) svoji rostoucí moc, roste jeho chuť klást další a další otázky.
"Chytrá odpověď je ta, která ukončí tázání. Když si to někdo může dovolit, klade protiotázky; mezi stejně postavenými je to osvědčený ochranný prostředek." (str. 374)
Pokud v takovém postavení není, musí tázaný (kořist) podat tazateli (predátoru) vyčerpávající odpověd. Nebo se může uchýlit k lichocení, čímž dodá tazateli pocit převahy, o nějž mu vlastně tázáním šlo především, nebo odkloní pozornost jinam, na jiné lidi.
Zatímco normálně jde predátoru o asimilaci energiie z chycené kořisti, při kladení otázek jde zřejmě o asimilaci všech pro něho podstatných informací. Cílem tohoto procesu je naprosté rozpitvání.
Každá další otázka ohmatává a svazuje tázaného, až mu neposktyje nejmenšího prostoru, kam by napříště mohl uhnout a zachovat si možnost proměny.
František Kupka: Cesta ticha
Mlčení
Mlčení je formou obrany vůči otázce, které otázku odrazí jako brnění nebo štít. Tato obrana však nefunguje zcela spolehlivě, neboť mlčení vyvolává v tazateli dojem, že tázaný skutečně cosi podstatného (a pro tazatele nebezpečného) zamlčuje, a proto by měl plynule přejít k "výslechu podle útrpného práva, k mučení."
"Zmlkl jen proto, protože musí hodně zamlčovat," říká Canetti. Kdo mlčí, zřejmě cosi ví. Své okolí tím dráždí. Působí mocnější a moudřejší, než ve skutečnosti je. Možná mlčí proto, že se chce takový jevit. Mlčení je také formou moci. Nebudu-li na nic odpovídat, pak nebudu ohmatán, nebudu svázán, nebudu tam, kde mě chtějí druzí mít. Uchovám si volné ruce, abych mohl kdykoli kamkoli utéct a nikdo mě nemohl přivolat zpátky a chytit mě při nějaké mé konkrétní odpovědi.
"Mlčení izoluje: Kdo mlčí, je víc sám než ti, kteří mluví. Připisuje se mu proto moc osamělých. Je strážcem pokladu, který je v něm." (str. 385)
Pokud už mlčící promluví, jeho slova ostatní berou s velkou váhou.
Otázka po budoucnostiOtázka po budoucnosti je opakem výslechu, jenž míří do minulosti.
"Bohové, kterým ji klademe, nejsou povinni na ni odpovídat. Tato otázka, adresovaná nejsilnějším bytostem, je otázkou zoufalou. Bohové se nikdy nevyjadřují závazně a člověk na ně nemůže naléhat. Jejich odpovědi jsou dvojsmyslné a nedají se analyzovat. ... Kněží mnoha národů skládají tato znamení do velkých systémů."
TajemstvíTajemství je to druhé, "lépe chráněné tělo v tom vnějším; kdo k němu pronikne příliš blízko, musí být připraven na nemilé překvapení." Tajemství je ještě účinnější obranou proti otázce než pouhé mlčení. Můžeme odpovídat a nechat tazatele vstoupit do svého prvního těla, do našeho druhého těla však nepronikne. Skrze tajemství můžeme zvítězit nad sebedotěrnějšími otázkami.
"Tajemství spočívá v nejvnitřnějším jádru moci. Číhání je svou povahou tajné. Číhající tvor se ukryje nebo připodobní okolí a neprozradí se ani jediným pohybem; zmizí, zahalí se do tajemství jako do druhé kůže a setrvává dlouho pod jeho ochranou." (str. 379)
"Vládce, který ho využívá, je dokonale zná a umí dobře ocenit jeho význam. Ví, na co číhá, když se chce něčeho zmocnit, a ví, koho ze svých pomocníků má pověřit číháním. Má hodně tajemství, protože hodně chce... Jednomu člověku svěří to, jinému ono a dbá, aby se ti dva nemohli nikdy spojit." (str. 382)
Odtud se dá odvodit, že moc musí být vždy koncentrována jen mezi velmi malý počet lidí, kteří navzájem sdílí nějaké tajemství. Kdyby jej znalo větší počet lidí, koncetrovanost moci by se rozmělnila a s tím by se i snížila schopnost rychle a účinně zasáhnout, vydat rychlý rozkaz.
"Poměr mezi počtem těch, které tajemství postihne, a počtem těch, kteří je uchovávají, můžeme označit jako koncetraci tajemství. Podle této definice je snadno pochopitelné, že naše moderní technická tajemství jsou nejkoncetrovanější a nejnebezpečnější ze všech, co kdy existovala. Postihují všechny, ale jen nepatrná hrstka lidí o nich má přehled, a na pěti nebo deseti lidech závisí, zda budou použita." (str. 386-7)
Zajímavá je Canettiho poznámka o tom, proč jsou lidé fascinováni tajemnem. "Člověk je ochoten snášet hodně věcí, pokud se prezentují jako něco mohutného a neznámého. Pokud sám není nic, působí mu snad jakési otrocké uspokojení octnout se v obrovském břiše. Neví, co se skutečně stane, kdy k tomu dojde; druzí se možná dostanou do obludy před ním. Pokorně čeká, třese a doufá, že bude touto vyvolenou obětí. V tomto postoji můžeme vidět apoteózu tajemství. Všechno se podřizuje jeho glorifikaci." (str. 386)
Víme, že Adler považuje touhu po moci za kompenzaci pocitu méněcennosti. Jako přiměřené a obecně prospěšné řešení uvádí to, že člověk svůj pocit méněcennosti promění v pocit seberealizace - tvořivé uplatnění svých schopnosí v nějaké společenské oblasti, které mu přinese uznání a pocit sebedůvěry, pocit naplněné a sebevědomé existence, pocit sociální užitečnosti a angažovanosti. Jedině člověk, který nalezl v čem je dobrý, co umí a současně tím cosi přináší i společnosti, v které žije, se cítí seberealizovaný. Možné je, že pokud se seberealizace nedaří, člověk buď 1) směřuje k ukájení se mocí nebo 2) k fascinaci tajemným a mocným, které je jemu, nepatrnému, nadřazené a tím z tohoto oceánu tajemna čerpá alespoň jakýsi pocit "melancholické" vyvolenosti, že je tímto velkým "tráven". Tento postoj odůvodňuje a ospravedlňuje jeho pocit oběti, který však ve skutečnosti vyplývá z jeho neochoty nebo neschopnosti seberealizace.
Podle Maslowovy pyramidy potřeb však víme, že seberealizační motivaci musí předcházet uspokojení základnějších potřeb 1) fyziologických, 2) potřeby bezpečí, 3) potřeby lásky a sounáležitosti a 4) potřeba uznání.
Skok k moci nebo fascinaci tajemnem, jež glorifikuje lidskou nicotnost, může být náhradním řešením, pokud některá z těchto základnějších potřeb není uspokojena.
Paranoik a konspirační teorie
Elias Canetti podrobně analyzuje případ Schreber, kterým se už dříve zabýval Sigmund Freud. Z této exemplární klinické studie se pokusíme vypíchnout typické rysy paranoika. (Není bez zajímavosti sledovat, do jaké míry se tyto rysy objevují v některých médiích a na webových stránkách.)
1) Posedlost konspiracemi.
"Různé konspirace nebo spiknutí jsou u něho na denním pořádku, vidí je s určitostí ve všem, co by je mohlo jen vzdáleně připomínat. Paranoik má stále pocit obklíčení. Jeho úhlavní nepřítel se nespokojí s tím, aby ho napadl sám; bude se vždycky snažit vydráždit proti němu nějakou nenávistnou smečku a ve vhodném okamžiku ji na něj poštvat." (str. 551)
Paranoik si libuje ve vizích, v nichž je ohrožen masou nepřátel. Jeden je málo. Musí jich být hordy. Tím víc vzrůstá paranoikova moc a výlučnost.
2) Posedlost kauzalitou.
"Všechno neznámé se převádí na známé příčiny. Cokoli cizorodého se k paranoikovi přiblíží, hned to demaskuje jako své utajené vlastnictví. Za maskou nového vězí vždycky něco starého, jen je třeba masku jako takovou rozpoznat a strhnout. Zdůvodňování je vášeň, která se nezastaví před ničím." (str. 568)
Paranoik není schopen přijmout věci, jak leží a běží, musí se dostat každé věci za kloub a vždy pro ni najde vysvětlení. Toto vysvětlení je svým způsobem racionální, ale iracionální je jeho posedlost, s jakou právě na tomto vysvětlení lpí. Všechna vysvětlení se stahují k týmž příčinám, které už sám dávno zná. Tvrdošíjně odmítá jiné vysvětlení, než to svoje. (Rimmer z Červeného trpaslíka na cokoli neznámého reaguje vysvětlením: Ha! Qejgáři. V zmraženém kuřeti vidí tělo Qejgárského válečníka apod.)
3) Demaskování, které všude odhaluje totožné.
"Paranoik trpí atrofií proměny; tato atrofie vychází z jeho vlastní osoby, která je ze všeho nejstrnulejší, a odtud se šíří na celý svět. Paranoik často vidí i skutečně různé věci jako identické. V nejodlišnějších postavách vidí svého nepřítele. Kdekoli strhne masku, vždy za ní vězí jeho nepřítel. Všechno považuje za masku, aby mohl demaskovat, aby mohl za vším odhalovat tajemství. Nedá se oklamat, všechno prohlédne. Ví, že různé je totožné. S přibývající rigiditou jeho systému je jeho svět stále chudší na postavy, které uznává, a zůstává jenom to, co patří do hry jeho bludu. Všechno se dá vysvětlit jedním a tímž způsobem a všechno se tímto vysvětlením redukuje. Nakonec nezůstane nic než on a to, čemu vládne." (str. 569)
"Náhle řekne 'Dost!' a celý ten veselý rej zastaví. 'Masky dolů!' zvolá, a každý tu najednou stojí takový, jaký ve skutečnosti je. Pak už se nikdo nesmí dál proměňovat. Představení skončilo. Masky byly odhaleny... Co měly představovat, v co se měly proměnit, bylo spíš podružné; hlavně že nebyly k poznání. Protiakce ohroženého, stržení masek, je řízná a nenávistná; je tak prudká a efektivní proto, že příliš snadno přehlížíme proměny, které jí předcházely." (str.570)
4) Pocit cizích očí, jež ho sledují.
"Všude, na všech stranách vidí oči, které se nezajímají o nic než o něho a jejichž zájem je vždy hrozbou. Bytosti, k nimiž tyto oči patří, mají v úmyslu se nemocnému pomstít, protože jim dlouho a beztrestně dával pocítit svoji moc." (str. 573)
5) Paranoik a Vládce.
Masa a moc Eliase Canettiho snáší dostatek psychologického a etnografického materiálu vypovídajícím o tom, že vládce se skrytě vždy chová jako paranoik a paranoik se - ve svém vlastním vesmíru a ve své vnitřní mase - cítí vždy neomezeným vládcem. Paranoik vládne uvnitř a trpí úzkostí z vnějších hrozeb od druhých lidí (a jejichž tajemství chce vždy demaskovat, aby dospěl k povtrzení toho, co už dávno ví), zatímco vladař vládne venku, a trpí bludem zcela identickým.
Přežívání jako vášeň a nezranitelnost hrdiny
Jedním ze slastných okamžiků moci, které je snadné přehlédnout, je okamžik, kdy přežijeme, zatímco jiní umírají. Je to uspokojení vyplývající z toho, že 'mrtvým nejsem já'. V ten okamžik se cítíme hrdinsky a triumfálně. Čím více mrtvých, tím větší triumf naší jedinečnosti, pocitu, že myjsme ti vyvolení. Na tomto principu stojí většina počítačových her a her na hrdiny (Dračí doupě, AD&D).
Tento pocit nastává nejčastěji, když zabijeme zvíře. Ono už není, my stále jsme. Obnoveni pocitem zvláštní síly, mocí přežívajícího. Z tohoto důvodu jsou zámky a myslivecké hospůdky plné loveckých trofejí. Ke kančímu steaku na nás zírá uříznutá kančí hlava jako svědectví vášně přežívání.
Pokud tuto sílu okusíme při lovu, chceme ji opakovaně zakoušet znovu, jako drogu. Pocit přežívajícího se stává vášní. Obdobně je tomu u počítačových her, na nichž se můžeme také stát závislí. Zabíjíme tisíce nepřátel, a zůstáváme na živu. Zažíváme pocit nesmrtelnosti.
"Má se za to, že hrdinům šlo jedině o slávu, ale myslím, že jim původně šlo o něco jiného: o pocit nezranitelnosti, který se tímto způsobem dá rychle vyvolat a vystupňovat." (str. 307)
Tento pocit je tím silnější, čím větší je nebezpečí, v němž se hrdina nalézá, a čím méně je tedy pravděpodobnější, že by jej vůbec mohl přežít. Hrdina je hrdinou proto, že přežil něco, co by miliony jiných statisticky přežít nemohly. Hrdina je hrdinou navzdory vší pravděpodobnosti. Všechny pohádky o slávě a charakteru hrdiny jsou jen omáčkou, zakrývající aspekt moci, který se nazývá přežívání. Canetti demaskuje hrdinství, ke kterému vzhlížíme na filmových plátnech. Hrdina je prostě někdo, kolem něhož se kupí mrtvoly v rozporu se zákonem pravděpodobnosti a kolem jehož hlavy prolétavají kulky v rozporu se zákonem pravděpodobnosti. Přežívá. Aby jeho přežití mělo pro otupělého diváka aspoň nějakou váhu, musí přežít svého nejlepšího přítele nebo milovanou bytost.
Hlavní hrdina Matrixu, Neo (přesmyčka slova One) je jediný, je přežívající, je nejrychlejší, maskuje se černými brýlemi a je tak trochu paranoidní (za maskou jakéhokoli člověka odhalí agenta Smithe). Jeho "probuzení" do reality přináší zjevení o tom, že lidstvo je využíváno čistě pro účely vyššího mocenského řádu: v tomto případě strojů. Je paranoidním, přežívajícím, urychleným a vyvoleným - nebo prorokem, na nějž skutečně čekáme?
Podobný pocit nadřazenosti nad mrtvými (slast přežívání) zakoušíme prý při procházce na hřbitově.
"Měření s nimi je velmi nadějné, neboť už teď má před nimi v něčem náskok: oni jsou už v cíli, už nežijí. Ať bude soupeřit s kýmkoli z nich, všechna síla je na jeho straně. ... Už teď se ti nemohou podívat jako muž muži do očí a dávají ti sílu, abys jednou byl navždy víc než oni. ... Všechna ta staletí, o nichž ví, mu náhle patří. ... Co všechno by ten starý mrtvý dal za to, kdyby ještě mohl stát před tím, který se teď na nej dívá! Je to těžké, nemít tu pocit převahy; naivní člověk jej v této situaci má.
Ještě silněji ale pociťuje, že se tu prochází sám. U jeho nohou leží mnoho neznámých lidí, všichni těsně vedle sebe. Jejich počet je neurčitý, ale vysoký, a bude jich stále víc. Nemohou se jeden od druhého vzdálit, zůstanou tu, v sevřeném houfu. Jedině on přichází a odchází, jak se mu zachce. Jedině on uprostřed ležících stojí." (str. 364)
K vášni přežívání však není třeba zabíjet zástupy nepřátel. Touto vášní posedlému vládci dočista stačí, pokud posílá na smrt své vlastní zástupy. Čím víc vlastních i cizích padne, tím slastnější pocit, tím jedinečnějším se on stává.
Jelikož však lidský vládce příliš dobře tuší svou smrtelnost, která je mu dokonce nablízku víc, než obyčejným lidem, stává se paranoidním. Tváří v tvář této paranoie stupňuje stále více svou vášen přežívání, a posílá na smrt více a více svých poddaných, nebo je naopak zničehnonic omilostní, aby tak dal najevo svou mocenskou převahu. Kromě mnoha římských císařů je nejtypičtějším ztělesněním paranoidního vládce Stalin.
V dávných dobách byl však vládce svým výlučným postavením také chráněn. Měl osobní stráž a žil stranou od lidí, vzdálen na míle od masy porobených. Dnešní prototyp vládce (lépe řečeno toho, kdo disponuje mocí) musí mít strach mnohonásobně vyšší.
"Přežívající má sám strach. Vždycky měl strach. Tento strach ale spolu s jeho možnostmi narostl do nesmírných a nesnesitelných rozměrů. Jeho triumf může trvat jen minuty nebo hodiny. Protože země není nikde bezpečná, ani pro něho ne. Nové zbraně dosáhnou všude, i na něho mohou dosáhnout. Jeho velikost je v konfliktu s jeho nezranitelností. On sám už je příliš velký. Mocní tohoto světa se dnes o sebe bojí jinak - tak, jakoby byli obyčejnými lidmi. ... Moc je větší, ale také prchavější než kdy jindy. Přežijí všichni, nebo nikdo," píše Canetti v epilogu knihy (str. 588)
Je nějaká cesta, jak se vypořádat s mocenskou strukturou dnešní společnosti?
Canetti dává tuto odpověď: "Kdo chce zkrotit moc, musí bez bázně čelit rozkazu a najít prostředky, jak ho zbavit jeho ostnu."
Jinými slovy, největším služebníkem moci je poslušnost vyplývající z hrozby smrti, která visí v pozadí každého rozkazu. Zdá se, že mocní světa zeslábnou jedině tehdy, když lidé nebudou váhat jednat navzdory zdánlivé hrozbě smrti; když se nenechají zastrašit. Kdo se nenechá zastrašit možná zjistí, že jeho nadřízený se chvěje daleko větším strachem, než on sám.
(v originále Masse und macht, 1960; Crowds and power)
kniha je k dostání např. v knihkupectví Academia v Celetné ul. Praha
autorka textu: Iveta Havlová
