Není to obyčejný film, není to obyčejné sci-fi, není to jenom sci-fi, není to jenom film. Blade Runner pokládá víc otázek než odpovědí.
Nebudu mluvit o vizuální pastvě a nebudu skládat ódy na filmové vizionářství Riddleyho Scotta. Geniální Vangelisova hudba je kapitola sama pro sebe, Vangelis ji spontánně komponoval přímo při prvním sledování filmu, Scottova vize byla natolik silná, že v něm ihned probouzela inspiraci, co a kde má v jaké scéně znít. Autor knihy P. K. Dick byl s výslednou podobou filmu nadšen, což jak jistě uznáte, není při přepisu knihy na filmové plátno běžné, zvlášť je-li autor schizofrenik. Jen se pokusím zamyslet nad tím, co tento film říká mně a jaká podle mě překračuje klišé. Budu vycházet z režisérské verze (director's cut) s běžícím jednorožcem a bez "happyendovitého" průletu nad krajinou (pův. 1982 / d.c. 1992).
Hlavní hrdina?
První klišé, které film láme, je dobrý hrdina bojující proti přesile zla. Deckard není dobrý, není ani hrdina a ani nebojuje proti přesile zla. Je to námezdní zabiják, který dělá svou práci, a ještě k tomu je k ní přinucen. Nedělá ji ze své vůle, spíše s polotemnou nechutí. Bytosti, které má "poslat na odpočinek" (vyhladit) nejsou o nic horší než on sám. Jsou to replikanti; on věří, že je člověk. Podle snu o jednorožci a na konci nalezeném origami jednorožce mu ale musí dojít, že je také replikant, neboť je tu někdo, kdo ho naprogramoval a kdo mu implantoval jeho nejintimnější sny o bílém jednorožci běžícímu půlnocí. Je tu někdo, kdo o jeho snu ví, ačkoli sám ho nikomu neřekl. Je tedy replikant. Replikant, který za peníze vyhlazuje svůj vlastní druh, a namlouvá si, že je člověk. Co je na tom hrdinského? Co je na tom lidského? Čím je lepší než bytosti, které popravuje?
Skutečnost je taková, že Deckard prostě jen plní svou práci a neptá se proč. Nesnaží se porozumět světu okolo. Ze je ukázka ze sushi baru:
Sushi Master: ...akimashita, akimashita. Irasshai, irasshai. ... Sa dozo. Nan-ni shimasho-ka? [Prosím posaďte se. Pojďte dál. Co si ráčíte dát?‘]
Deckard: Give me four. [Dejte mi čtyři]
Sushi Master: Futatsu de jubun desuyo. [Dva pro vás musí být víc než dost.]
Deckard: No, four. Two, two, four. [Ne čtyři, dva, dva, čtyři]
Sushi Master: Futatsu de jubun desuyo. [Dva pro vás musí být víc než dost.]
Deckard: And noodles. [A s nudlemi.]
Sushi Master: Wakatte kudasai yo. [Prosím, pochopte mě dobře.]
"Se zavřenýma očima je žít snadné, nechápat nic z toho, co vidíme..." řekl John Lennon. Tato slova přesně charakterizují našeho hlavního hrdinu.
Svět Blade Runnera je multikulturní, barevný, plný orientální hudby, bister, přistěhovalců, především Číňanů. Je taková vize budoucnosti nesmyslná? Zdá se, že od vzniku filmu (1982) se obraz světa této vizi čím dál více přibližuje.
My hodní a ti druzí
Druhé klišé: lidé versus roboti - my jsme ti hodní, druzí ti zlí a my hodní musíme vyhrát. Ano, to je zdánlivá zápletka filmu. Ale jen na povrchu. Toto klišé překrývá jako
noir kabát jeho vnitřní tajemství. Replikanti jsou bytosti, jejichž údělem je limitovaný čas provozu, a oni to vědí. Nijak se od lidí neliší, cítí, myslí, mají vzpomínky a jsou smrtelní. Ale ne vždy je tak druzí chápou...
JF Sebastian: Show me something!
Roy: Like what?
JF Sebastian: Like anything!
Roy: We're not computers, Sebastian. We're physical.
Pris: I think Sebastian, therefore I am.
Cogito ergo sum: "Myslím, tedy jsem" je nejpodstatnější myšlenka prvního racionálního dualisty a průkopníka novověku - Reného Descarta - nezní vám to jméno povědomě? (Descartes - Deckard) Filmový Deckard pronáší na adresu Raechel tento komentář:
Pochybovat? Jak může vědět co to znamená?
Descartova myšlenka je taková, že pokud mohu pochybovat, pak zcela určitě musím existovat, je to důkaz mého bytí. Nemůže-li někdo pochybovat, jakoby nebyl: pak už je pohou věcí, nikoli člověkem.
Podle Descartovy teze jsou replikanti vlastně stejného druhu bytí jako člověk - jsou rozprostraněni v protoru (
res extensa) a rozvažují (
res cogitans) - mohou také pochybovat a klást existenciální otázky - jen umírají dříve a fakt jejich smrtelnosti je pochopitelně znepokojuje, stejně tak jako nás, pokud se tuto důležitou otázku nesnažíme zaplašit a zamést pod koberec. Toto zakrývání si faktičnosti vlastní smrti považuje jiný myslitel, Heidegger, za příčinu úpadku autentičnosti a jedinečnosti člověka, protože podle něho jedině smrt je v nejpravějším smyslu slova naše vlastní: jedině tu nám nikdo vzít nemůže, vše ostatní je vypůjčené. (
Everything's borroughed, zpívá Scooter) Člověk si tedy nechce připustit vlastní smrt, protože se bojí a nechce svému strachu čelit, ale utíká od něho směrem k zaneprázdněnosti, stává se součástí
masy, už není opravdovým, autentickým, jedinečným já - jakým by být mohl od okamžiku narození. Vzdává se nevědomky svého potenciálu a začíná se proměňovat v pouhou věc. Abych to shrnul: podle Descarta je lidské bytí charekterizováno schopností pochybovat, podle Heideggera jedinečností naší smrti, kterou nám nikdo nemůže vzít, je to naše nejryzejší vlastnictví.
Zdá se vám, že replikanti v Blader Runnerovi nesplňují obě podmínky? Naopak ten, kdo o ničem nepochybuje (Deckard) a kdo si zakrývá fakt vlastní smrti, ten je v určitém smyslu
artificial, umělý, ne zcela lidský, humánní.
Rozdělení na replikanty a lidi je tedy jen zdánlivé, jako rozdělení na lidi bílé a černé rasy, na árijce a židy, je to
nálepka, která má přesvědčit zabijáka, že to, co dělá, není nemorální. Stejně tak své svědomí konejšili američtí kolonizátoři, pro něž indián nebyl člověk, ale zvíře, stejně tak černošský otrok nebo žid v nacistickém německu. V Blade Runnerovi najdeme analogii ve slovech šerifa (Captain Bryant), v jehož myšlení se od dob divokého západu a čistek SS nic nezměnilo:
"The fourth 'skin job' is Pris. A basic pleasure model. A standard
item for military clubs in the outer colonies."
Označit člověka za ne-člověka jen odpornou racionalizací vedoucí k jeho zabití. Nic víc.
Na symbolické úrovni jsou lidé replikanti a replikanti lidé. Všichni jsme lidé, všichni jsme na téže lodi, "jsme téže krve - ty i já". Dokud tato myšlenka neprostoupí skrz naskrz lidstvem, dokud budou jedni tzv. "dobří" a druzí tzv. "zlí", budeme mít vždy po ruce morální záminku a motiv ty druhé vyhladit - "poslat je na odpočinek". Jedině tímto rozdělením je možné ospravedlnit agresi směrem k jiné lidské bytosti. Každý zabiják, stejně jako Deckard, musí sám sebe přesvědčit, že patří k jinému druhu, k jiné rase, než jeho oběť. Blade Runner lze číst jako poselství o toleranci k lidské jinakosti v multikulturním světě.
V knižní předloze mají Pris i Rachel identický vzhled: stejná série, Nexus 6. Ve filmovém přepisu však se jejich zevnějšek výrazně odlišuje. Pris, model určený pro potěšení ve vojenských klubech, se narodila (byla spuštěna do provozu) 14. února - na Sv. Valentýna.
Rachael - femme fatal
Vše se však zkomplikuje, když se Deckard zamiluje do replikantky Rachael. To už je klasické noir love-story. Osamělý detektiv a ztracená kráska biblického jména s rudými rty, obaleni dýmem cigaretového kouře za zvuku saxofonů, něžné prsty klouzající po klapkách piana...
Jde o lásku mezi člověkem a robotem? Jde o lásku dvou replikantů nebo dvou lidí?
Jestli jste se nechali nachytat mou řečnickou ou otázkou, pak jste nepochopili, že žádné dělení na lidi a replikanty není možné, že
právě toto rozdělení je nelidské. A Deckartův přístroj provádějící psychologické vyšetření očních pohybů (
Voight-Kampff test), který rozhodne o tom,
kdo je a kdo není člověk, má v sobě cosi mengelovského. Kdokoli je podroben výslechu, je proměněn v pouhý něživý objekt. Je tímto způsobem možné pochopit subjektivitu, život, bytí? Ona velká tajemství? Pokládá věda správné otázky? Nebo nám v předem sestavených dotaznících nakonec vyjde to, co si výzkumník přeje slyšet? Test samozřejmě poskytuje variabilitu odpovědí - ale není už směr otázek podmíněný
hodnotami, ve které výzkumník věří? Není tzv. objektivita právě to, co činí z lidí pouhé stroje? Samotné tázání někoho je
formou moci. Adekvátní formou moci je také možnost na položenou otázku neodpovědět.
Rachael: You know that Voight-Kampff test of yours. Did you ever take that test yourself?
(silence)
Deckard?
(he fell asleep)
Jinými slovy se Rachael Deckarda ptá,
- a vy pane, který jste změřil, že já člověk nejsem - vy jste člověk? Deckard však místo odpovědi usne.
Ne, neudělal si voight-kampffa, a proto potřebuje trknout náhodně položeným origami na chodbě u výtahu. To mu otevře oči - ale až v samozném závěru filmu.
Rozhovor s Riddley Scottem a sen o jednorožci
Jsem replikant? Co jsem? Co nebo kdo je ona? Proto jsem se do ní zamiloval? Vraždil jsem živé bytosti jako jsem já sám? Komu vděčím, za svůj život?
Lze míru humanity změřit vyšetřením pohybů oční rohovky?
Když se Deckard Bryanta dotáže na testovací přístroj: "
But if the machine doesn't work?", Bryant se jen zmateně zatváří a zklopí hlavu k zemi.
Vangelis: Memories of Green(Kliknutím na tlačítko vpravo dole lze přehrát další videa)
Lze krásu člověka, jehož milujeme vtěsnat do psychologického testu? Nestávají se z těch, kdo člověka analyzují sami stroje? V které chvíli přestáváme být lidmi a stáváme se stroji?
V Rachael můžeme vidět
animu, hrdinovu vnitřní ženu, k níž se nejprve chová cynicky, jedná s ní jako člověk s neživým strojem, přičemž jediný, kdo se chová jako stroj, je on sám.
Rachael: You think I'm a Replicant, don't you? (silence) Look. It's me with my mother. (Rachael holds out a photo but Deckard ignores it)
Deckard: Yeah? You remember when you were six? You and your brother sneaked into an empty building through a basement window. You were gonna play doctor. He showed you his. When it got to be your turn, you chickened and ran. Remember that? Have you ever told anybody that? Your mother? Tyrell? Anybody, uh? You remember the spider that lived in a bush outside your window? Orange body, green legs. You watched her build her web all summer. Then one day there was a big egg in. The egg hatched.
Rachael: The egg hatched. And hundreds of baby spiders came out. And they ate her.
Deckard: Implants. Those aren't your memories, they're somebody else's. They're Tyrell's niece's.
(silence, Rachael fighting her tears)
Deckard a Rachael: dvě ztracené lidské bytosti, které si navzájem poskytují naději? Kteří netuší, v který den nastane jejich čas "vyřazení"? --
To jsme my všichni.
Člověku bez Boha zbývá jediná spása v podobě lásky. Je to nebo není klišé?
Číslo 4 a 5
Four, Five... Stay alive.
Krátce poukážu na symboliku těchto čísel. Původně jsou to čtyři replikanti, které má Deckard zabít. Čtyřka je symbolem hmoty, hmotně chápaného vesmíru složeného ze čtyř živlů, země rozprostraněné do čtyř světových stran atp. V tomto vesmíru však není místo pro vývoj, jen pro neustálou změnu probíhající podle pevných přírodních zákonů.
Pětka oproti tomu odpradávna symbolizuje člověka, ducha, rozvoj, kreativitu. Je to číslo renesančních myslitelů, je to symbol transcendence hmoty. Pátý prvek, pátý element (éter či buddhistické prázdno?), je to cosi, co dává nad tím vším, co vidíme a cítíme našimi smysly, tušit "něco víc", je to ono cosi nad námi nebo v nás, v co věří téměř každý člověk. Můžeme to nazvat duše? Nebo je toto slovo dnes již nemoderní?
Deckard má vyřadit čtyři replikanty. Pátá, Raechel, mu zachrání život. Jako jediná na konci přežije.
Six, seven... go to hell or go to heaven.
Děti z ulice
Tuto nepatrnou scénu, kdy děti rozebírají Deckardovi auto, nebudu příliš analyzovat, jen poukážu na úzkou podobnost mezi tímto filmovým obrazem a obrazem daleko starším, jenž namaloval
Pieter Brueghel starší. Podotýkám, že děti ve filmu se belhají úplně stejným způsobem a pokřikují na sebe něco v němčině. Tento obraz byl ve filmu pravděpodobně použit záměrně. Takových sugestivních scén, dotvářejících vizuálně-auditivní svět Blade Runnera k uhrančivé působivosti (v dokonalé jednotě s Vangelisovou hudbou a bohatou škálou zvuků), je ve filmu mnoho - např scéna s jezdci na kolech. Děti jsou čtyři. Rozkládají Deckardovi auto, jeho schránku, v níž se pohybuje. Připomínají napjatý tikot hodin mezi námi a naším stářím popř. nemocí a zmrzačením. Úzce vyměřený čas, který je třeba využít, než se naše tělo (schránka) rozpadne a rozloží se zpět na
čtyři elementy. Buddha hovořil o čtyřech formách utrpení, jimiž se žádný člověk nemůže vyhnout: zrození, stáří, nemoci a smrti.
Jakési liščí ohony na Brueghelových mrzácích jsou prý i pro dnešní historiky umění záhadou.
J. F. Sebastian
Kdo je to J. F. Sebastian? Nebohý mladík, který trpí zrychleným stárnutím. Svou osamělost vyplňuje společnostmi roztodivných hraček. Okouzlen Pris a Royem - těmi velkými a krásnými lidmi - stane se spojnicí, která je přivede ke stvořiteli Tyrellovi. Neschopen navázat vztah, žije ve společnosti svých elektronických oveček. Chápe tyto ovečky lépe než kdokoli jiný: tím, že také rychle stárne, příjmá jejich úděl; sám se stává elektronickou ovečkou. Přestože každý den chodí se stvořitelem Tyrellem hrát šachy (tj. je velmi inteligentní),
nikdy mu nepoloží klíčovou otázku své existence, nikdy se nevzbouří, zůstává pokornou ovečkou. Každý den chodí do práce a doma ho vítá svět "elektronických hraček". Není divu, že stárne rychle, jeden den utíká jako druhý. Stárne, ale nemoudří, a tak zůstává věčně přestárlým dítětem. Kolik Sebastianů žije mezi námi?
Všudypřítomný symbol oka
Nejenže je vizuální magie Blade Runneru protkána záběry na oko, v němž vidíme šlehat exploze velkoměsta, oko se stává i jakýmsi symbolem pátrání replikantů po svém původu, po hledání své subjektivity: svých vlastních očí, kterými vidí svět kolem sebe, svého vědomí. Nejprve navštíví očního "designéra", který navrhl jejich oči. Ten jim však uspokojivou odpověď po jejich původu neposkytne. Když se jim podaří proniknout až k "vyššímu stvořiteli" Tyrellovi, Roy, jako nevděčný syn, vymáčkne svému otci - obě oči.
Se zavřenýma očima je žít snadné, nechápat nic z toho, co vidíme...
Otevřené oko naopak symbolizuje touhu chápat a poznávat. Pamatujete na scénu, v níž si Roy nasazuje dva pinpongové míčky jako oči...?
Oči v Blade Runnerovi symbolizují schopnost pokládat otázky.
V prostředí mrazírny u designéra očí, který pronese
...That's my eyes!... Roy po pár okamžicích naváže ...
Yes, Questions.
A proč Roy zamáčkne svému stvořiteli oči? Protože pochopí, že sám "stvořitel" nic nechápe, a nezasluhuje si tedy žít, nezasluhuje si vidět. Tyrell byl pouhým mechanickým stvořitelem - konstruktérem, který nemohl uspokojit Royovu touhu po absolutním poznání.
Je možné, že v pozadí tohoto hledání stojí otázka: co můžeme najít, jak hluboko můžeme ve svém tázání po svém původu proniknout, budeme-li se stále jen ptát ze sebestředné pozice Já (Eye/I)?
Symbol oka vzbuzuje tyto otázky: je to nejpodstatnější v našem životě okem postřehnutelné? Je oko oknem do duše?
Čí oči to jsou, které nás provázejí celým filmem? Jsou to oči Tyrella, který se na svět dívá ze své pyramidy? Oči stvořitele pohlížejícího na své stvoření?
Nebo jsou to oči Deckarda? Poznáme podle nich (jako to umí
Void-Kampff test), zda je člověk nebo replikant? Rozšiřuje se jeho rohovka podle emocionálních reakcí?
Symbol oka souvisí s hledáním pravdy a poznáním, s odhalením pravdy o našem původu. Pro replikanty mají oči zásadní význam: 1) odhalením pohybů jejich očí se rozhoduje o jejich životě a smrti, a 2) zatímco mnoho vzpomínek mají implantovaných a ty z nich dělají pouhé umělé hračky (jaké má Sebastian ve svém bytě) - to, co viděli na "vlastní" oči, jim nikdo vzít nemůže. To, co viděli na vlastní oči je podstatou jejich identity a hrdosti, ale také smutku, protože takové poznání je nesdělitelné.
If only you could see what I've seen with your eyes...
zasteskne si Roy designérovi očí, potažmu svému stvořiteli. Nepatří jim vzpomínky implantované stvořitelem, nepatří jim ani oči, nepatří jim ani bio-mechanická těla; to vše je propůjčené; to jediné opravdové, co jim patří, je krása světa, kterou proměnili ve své jedinečné vzpomínky. Na základě nich mohou prohlásit, že nejsou jen hračkami a otroky v rukou svého pána, že jsou tím, co má legitimní právo na svou existenci: svébytným já - I / eye.
Oko a vidění je symbolicky spojené se světlem a elementem ohně. (Zmiňuji Roye jako příklad člověka ohnivého
elementu). Royova smrt v deštivé noci je naopak spojená s tmou, vodou, smírem a odevzdáním. Oko, které agresivně a velkolepě pátralo po své nesmrtelnosti (
...and you have burn very very brightly, Roy), se pokojně zavírá přijetím smrti. Když Roy Batty umírá, jeho nejsilnější vzpomínky jsou čistě vizuální:
I've seen things you people wouldn't believe.
Attack ships on fire off the shoulder of Orion. I watched c-beams ...
glitter in the dark near Tanhauser Gate. All those ...
moments will be lost ...
in time, like tears ...
in rain.
Thomas Karantinos: Eyes in Blade Runner
Tajemný Gaff
Gaff je velmi důležitá postava, přestože se mihne jen v několika scénách a moc toho nenamluví. (A když už, tak ve "staromaďarštině".) Přichází vždycky náhle. Vždycky Deckarda překvapí, náhle mu zaťuká na jeho rameno svou hůlkou, když by raději sosal své sushi. Jakoby z dálky komentuje jeho příběh a zřejmě toho ví víc, než-li tušíme. Je vždycky o krok napřed. Gaff je tvůrcem všech tří origami: slepice, člověka a jednorožce. Je tvůrcem symbolů. Těmito symboly předznamenává budoucí vývoj příběhu. Ví, co se stane, ví, co Deckard udělá. Není to pouhý poslíček průměrného šerifa Bryanta, který neumí nic než vyštěknout "Bryant". To je jen plášť, maska, hra, za kterou se skrývá. Vždyť je-li v Blade Runnerovi někdo, kdo o Deckardovi ví, že je to replikant, pak je to zcela určitě Gaff. Gaff je také ten, kdo ví o Deckardově vztahu k Raechel a nechává je spolu odejít. Musel navštívit Raechel v nejzranitelnějším okamžiku, když spala v Deckardově bytě, a zanechal před jejím dveřmi origami jednorožce. Jako odpověď, jako hádanku. Gaff před Deckardovem otvírá cestu k poznání jeho tajemství. Ale nehovoří slovy, hovoří symboly - skrze origami - protože předmětem jeho sdělení je mystérium.
Gaff je zobrazením archetypu šamana, čaroděje, mága. Vizuálně je to podkresleno hůlkou, atributem čaroděje, o níž se Gaff při chůzi opírá. V analytické psychologii je čaroděj jednou z mnoha podob univerzálního ducha, jenž se nazývá
moudrý stařec a v příbězích na sebe může brát libovolnou podobu. S moudrým starcem Gaffa spojuje 1) náhlost a nečekanost, s jakou se vždy zjeví na scéně, 2) jeho odpovědi a rady nemusíme pochopit hned, je to cosi, co před našima oči projde nevědomky, a teprve později v naší duši vyklíčí v zázračné "aha!", 3) stejně jako se v našem životě moudrý stařec zjevuje naším vnitřním hlasem, stejně tak hrdinovi filmu rezonuje v uších jako ozvěna. Možná, že symboly neklade do cesty jen hrdinovi, ale i nám.
Komentuje z dálky a blízka hrdinův příběh podobně jako vypravěč-šaman v
Barbaru Conanovi, jehož hlas nás uvádí do dávného příběhu za dunění bubnů.
Gaffova úloha v příběhu lze přirovnat k úloze žolíka v balíčku karet. Je v systému, ale i mimo něj. Formálně je to pouhý Bryantův poslíček (jako když žolík zastupuje třeba křížovou trojku), ale vnitřně je to prostě žolík - joker - šprýmař. Nebere svou roli vážně. Je to čaroděj, co zrovna mimochodem pracuje jako poslíček.
Jinou podobu jokera nazývali severoameričtí indiáni
Heyoka - je to archetyp moudrého blázna spojovaného symbolicky, v magické rovině, s kojotem. Moudrý, univerzální duch na sebe z čiré legrace bere podobu plíživého, šedého kojota, kterého máme tendenci podceňovat, když ho srovnáváme s důstojností vlka. Nenechte se oklamat, zdání klame, to cenné je snadno přehlédnutelné, není pro každého k mání: to o holi belhající poslíček - šaman - kojot moc dobře ví. Jen s Vámi hraje svou hru. Své žolíky. Jen místo karet klade za dveře - papírky z origami.
Gaff je žolík, kterého si můžeme vytáhnout i po skončení filmu. Anebo ho můžeme přehlédnout. Ne každý si při hře vytáhně žolíka.
That's the lucky one.
Napadlo vás někdy, proč byl za poslíčka, jenž má být rychlý, lehkonohý a v řeči obratný (v řecké mytologii
Hermés), vybrán někdo, kdo mluví staromaďarsky a příšerně kulhá?
Roy Batty jako "záporák"
A nyní k třetímu klišé, které film zdařile překračuje: hrdinův protipól, jímž bývá tzv. "záporák".
Roy Batty. Jaký je jeho motiv? Bolestně si uvědomuje svou smrtelnost. Na rozdíl od Deckarda, který se prožívá svou polotemnou existencí ode dne ke dni, dávaje si den co den své oblíbené suši v čínském bistru. Toho otázka vlastní smrtelnosti dosud nenapadla. Nenapadlo jej ani, čím by měl svou šedou existenci mezi večeří v sushi baru a smrtí vyplnit: jen si vydělává na živobytí - jako lovec lebek, jako řezník. Ne tak Roy. Ano, nebyl to zrovna vzorný chlapec z nedělní školy. Má za sebou pěknou zásobičku hříšků. Ale je to člověk, který se ptá, který nepřijímá svůj smrtelný úděl; nechce se spokojit se statusem
ovce, jdoucí na porážku. Proto navštíví svého stvořitele, imaginárního Boha otce, šéfa korporace Tyrella. Ptá se ho, symbolicky řečeno, na svůj smrtelný úděl, ptá se, jaký to má všechno smysl. Je jako lev, který vykročil ze stadia ovce (jak o tom mluví Nietzsche) a nebojí se povstat proti svému stvořiteli.
Stvořitelovy monstrózní brýle symbolizují jeho distanci, s níž pohlíží na své stvoření. Odkazují k představě Boha jako prvotního hybatele (jak jej chápe Aristoteles), který stvořil vesmírné zákony, ale již není schopen zasahovat do jeho chodu. Lze pochopit, že k takovému neosobnímu "stvořiteli" a otci, pocítí vášnivý Roy Batty nenávist.
Šachová partie se nevztahuje jen k otázce souboje lidské a umělé inteligence. Je to symbolický souboj bílých a černých, dobra a zla, života a smrti. Následující fakt je méně známý, ale podtrhuje genialitu detailu, s níž je Blade Runner vytvořen. Jedná se o tzv.
Nesmrtelnou partii známou z dějin šachu. Bílý (Roy) nejprve obětuje dvě věže. (To je poměrně iracionální rozhodnutí, ale právě jím se tato partie stala efektní, virtuózní a nesmrtelná). Tím vyláká černou dámu mimo území, kde by mohla chránit krále. Dále bílý obětuje dámu, černý ji nemůže nevzít. Černý (Tyrell) se ocitá v obrovské materiální převaze, ale nestihne již čelit super rychlému ataku dvou bílých jezdců a střelce a vzápětí dostává mat. Královna je příliš daleko. Roy nesmrtelnou partií zvítězil nad svým stvořitelem a získal si tak jeho respekt.
Ve dvou obětovaných bílých věžích můžeme vidět mrtvé replikanty Leona a Zhoru. V černém králi můžeme číst metaforu Tyrella, v černé dámě Rachael, jeho "neteř". V bílém střelci J. F. Sebastiana, který k Tyrellovi přivedl Pris a Roye - dva bílé jezdce (knights). Deckard odpovídá černému střelci (bishop), který se spolu s černou královnou (Raechel) ocitají na druhé straně šachovnice - tzn. na straně replikantů. Tyrell zůstáne nechráněn. (
Obrázek šachové partie na wikipedii).
Poté scéna pokračuje dialogem:
.
Tyrell: I'm surprised you did not come here sooner.
Roy: It's not an easy thing to meet your maker.
Tyrell: "And what can he do for you?
Roy: Can the maker repair what he makes?
Tyrell: Would you like to be modified?
Roy: I had in mind something a little more radical.
Tyrell: What, what seems to be the problem?
Roy: Death." Tyrell: Death? Well, I'm afraid that's a little out of my jurisdiction.
Roy: I want more life, Father!" ( vyslovuje jako "fucker!")
Nejvyšší autorita, k níž se mohl obrátit, mu však nedává uspokojivou odpověď. Roye ovládne nahromaděná nenávist. Rozmáčkne svému stvořiteli lebku a vymáčkne mu oči. Teprve teď zasadil černému králi mat.
Stává se vyhancem bez stvořitele. Je odsouzen nalézt svou vlastní existenciální odpověď. Mechanický stvořitel, prvohybatel, mu neposkytl poznání, po kterém jeho "oči" toužily. Přestal věřit v nebe a peklo jako trest a odměnu. "Bůh je mrtev," praví Nietzsche - Zarathrustra, v okamžiku kdy Tyrellovo tělo chládne. Éra biomechanického Boha skončila. Racionální věk, který započal Descartovým
Cogito, ergo sum, musel zákonitě během pár století později dospět ke smrti Boha. Nietzchova slova "Bůh je mrtev" však nejsou pouhou proklamací ateismu - spíše říkají: pohleďte, co z vašeho tzv. Boha zůstalo - pouhá neživá mechanická, racionální konstrukce - vaše víra už není živá. - Vaše víra zemřela. Tyrellova smrt tedy není symbolem ateismu, ale zánik určité mechanické představy tatínka - Boha - konstruktéra, který odměňuje a trestá.
Roy působí ve srovnání s Deckardem jako nadčlověk. Je v jakémsi smyslu dokonalejší než člověk, stejně jako celá série Nexus 6. Spolu s Pris tvoří démonický protipól Deckarda a Rachel, kteří jakoby právě vypadli z nějakého "noir filmu". On to ale je noir-film! namítnete. Ano, ale překračuje sám sebe, svůj žánr, dodržuje klasickou zápletku o detektivovi, krásce a zlých replikantech, kteří se vzbouřili a přiletěli na Zem, ale v jádru ji obrací naruby, protože obashuje i hlubší rovinu. Právě toto vnitřní napětí s nekonečnou hloubkou, do níž se můžeme všemi svými smysly zanořit jako nůž do rozehřátého másla, z něj činí kultovní záležitost.
Roy Batty si vychutnává souboj s nebohým Deckardem jako kočka s myší. Své existenci však propůjčí smysl tím, že svému úhlavnímu nepříteli daruje život. Jaká velkodušnost! Byl by jí schopen i Deckard?
Roy Batty se tím z Lucifera stává Prométheem.
Třetí porušení klišé: "Záporák je poražen hlavním hrdinou".
My tu totiž máme dva hrdiny. Hlavní hrdina Deckard je hrdinou ve smyslu ústřední postavy děje, zatímco zdánlivě vedlejší, záporná postava (Roy Batty) je ve skutečnosti mýtickým hrdinou (Luciferem - Prométheem), který nejen svými schopnostmi a silou, ale i
lidskostí udílí Deckardovi ohromnou lekci. Filmový noir-hrdina Deckard nezvítězil nad "synem zla", ale obdržel lekci lidskosti. (Od mýtického Promethea, Ježíše, uvězněného v kůži replikanta.)
Proto
Gaff komentuje jeho výkon slovy: "
You've done a man's job, sir!" [Práce hodná muže/člověka, pane] - což Deckardovi i nám musí znít spíše ironicky. Pro svět, který ho vidí nad mrtvým replikantem, se ze souboje vrátil jako vítěz. My, kteří jsme byli svědkem jeho souboje, víme, že dostal za
vyučenou. Umírající Roy Batty mu otevřel oči. Spící Deckard se začíná probouzet. Začíná tušit, že věci se mají jinak, a my také.
Nejvyšší autorita Boha a církve padla (Tyrellova smrt), ale to nezabránilo Člověku, aby v sobě tváří v tvář smrti a úhlavnímu nepříteli, nerozevřel křídla altruismu a oběti, aby překročil sám sebe. To Deckard nikdy nedokázal. Vraždil jako stroj. Jeho způsob sebepřekročení odpovídá pouhému přírodnímu instinktu, jímž se řídí každý člověk: zamilovat se a vykročit tak z prázdnoty své osamělosti. Nicméně jeho vývoj spočíval v tom, že připustil, že může milovat jinakost, že může milovat replikantku. To byl jeho první krok k proměně. Deckard se naučil milovat jednu krásnou ženu. (Když se podíváte na záběry s Sean Young - bylo to opravdu tak těžké?) Roy naopak daroval život tomu, kdo jej o všechny milované připravil!
Replikant, monstrum, které vyje jako vlk, nám všem udílí lekci lidskosti o tom, jak se chovat ve světě, kde Bůh je mrtev.
Jeden z motivů, jímž se film zabývá, je otázka přijetí vlastní smrtelnosti. Teprve přijetí faktu smrti nás může vést k otázce, jak tento život, za nedlouho končící smrtí, vyplnit, jaký mu dát smysl. Lucifersko-Prométheovský Roy tak učinil jakousi formou humanismu, který překročil víru v náboženskou nebo morální autoritu, a právě tím se jeví tolik krásný. Navíc je to jeho vlastní způsob řešení situace, v níž se ocitl; nikoho nenásleduje; ničeho tím sám pro sebe nedosahuje. A snad proto se mu dostane "spásy" symbolizované holubicí, jež mu vzlétne z dlaní.
Nietzschova tři stádia lidského vývoje
Podle Nietzscheho má vývoj člověka tři fáze - prvním je velbloud (přeneseně ovce), stádový tvor, který duchovně spí a poslušně vykonává příkazy autorit, navíc žije v neustálém strachu.
Quite an experience to live in fear, isn't it? That's what it is to be a slave!, říká Roy Deckardovi, když se hra obrátí a z lovce se stane štvaná zvěř.
První stadium má ve filmu Blade Runner analogii v origami slepice na začátku filmu, kdy Bryant Deckardovi dává za úkol "vyřadit" 4 "kůže" (s Rachel nakonec 5) a Deckard to neodmítne, protože "nebýt policistou znamená dnes nebýt nikdo" - nechce ztratit tvář, sociální status,
personu.
Druhou fází je stadium lva. Člověk se vzepře proti všem autoritám a odmítne úděl ovce, odmítne smrtelnost, odmítne Boha. Stejně tak učinil Nietzsche. Lev zavrhne všechny hodnoty a ocitá se v čiré samotě, proti celému stádu i jeho nahaněčům - vlkům, kterým se zde říká
Blade Runners. Společnost nemůže dovolit, aby se z lidí stávali lvi, protože její moc stojí na pokorném strachu ovcí, které jsou snadno ovladatelné: stačí pár vlků, kteří naženou strach. A kteří sami provádějí pouhé příkazy svých šéfů (Bryant), takže na tom nejsou o nic lépe než ovce. Avšak v našem příběhu se ukáže, že lev je silnější než vlk, dokonce se diví jeho slabosti, neboť jeho pověst ho už předcházela:
Not very sporting to fire on an unarmed opponent. I thought you were supposed to be good! Aren't you the good man? Proud of yourself little man? This is for Zhora. This is for Pris.
Stádium má lva ve filmu najdeme ve druhém origami, které Gaff vyrobí: je to origami člověka s vystupujícím falem.
Třetí fází je podle Nietzscheho stadium dítěte. Nevinného, celého, svatého, hravého - toho, jenž život a smrt neodmítá, ale příjmá. Dítě říká bezpodmínečné ANO. "Ano otče, ano živote, ano živote a smrti v celé tvé nejistotě, chvění, osamělosti... Ano výzvo, kterou příjmám do svých dlaní." Je to existenciální, bytostné přitakání existenci poté, co člověk provedl vzpouru proti všem hodnotám.
Stádium dítětě je ve filmu symbolizováno třetím a posledním origami, které se objeví až v závěru filmu - je to
origami jednorožce. Pokud porovnáme origami člověka na začátku a origami jednorožce na konci, všimneme si, že vystupující falus u figurky člověka se u jednorožce proměnil v roh vystupující nyní z hlavy. Může to odkazovat k symbolice obrácení sexuální energie, libida, či energie šakti, jak to nazývají Indové, směrem vzhůru, k transcendenci, k osvícení. Jednorožec je symbol čistoty. Je to zvíře, které je čisté, přitom nepřišlo o schopnost disponovat sexuální dynamikou; jeho sexualita byla proměněna, transformována do vyšší roviny. Je v tom cosi zázračného, stejně jako když Deckardův jednorožec ladně běží lesem. Je to implantovaná vzpomínka androida? Nebo je to vrozená pra-představa člověka? Jaký je v tom rozdíl? Všichni jsme stvořené bytosti.
Je svatý a dokonalý právě tím, že už v něm není žádné ne - tak praví
Mistr Eckhart. Avšak aby se z ovce (slepice, velblouda - je jedno jaký symbol poddajnosti a stádnosti použijeme) mohlo stát dítě, musí projít stadiem lva, který svou agresí uvolňuje bezpečný prostor, v němž může teprve křehké dítě povstat. Stádium lva je nutné, ale nikoli konečné. Roy (král) prošlel všemi fázemi až do konce. Umírá královsky, jako Ježíš Nazaretský: tato scéna patří mezi nejdojemnější. Rozezní nás čistá a pokorná odpověď na otázku, kterou jsme od začátku filmu hledali: co je to lidskost? Co je to humanita? Nyní ji cítíme v Royově gestu.
*
Kam došel Deckard? Náš starý vlk? Odpráskl pár kůží, zamiloval se do androidky, která mu zachránila život, sebral origami a nastoupil do výtahu. That's all. That's all? V hlavě mu zní otázka, která tam zní i nám. V položení této otázky a probleskování obou hrdinských rovin (mýtické a filmové) zároveň tkví kult jménem Blade Runner, v originále Philipa K. Dicka:
"Do androids dream of electronic sheep?" [Dovedou androidé snít o elektronické ovečce?] Kdo nebo co je ona ovečka? Tušíte?
I my zakončíme náš esej kultovní otázkou, která, jakmile tento film jednou uvidíte, ve vás bude znít už napořád:
"It's too bad she won't live, but then again, who does?"
(echo)
