Znak: ikon, index a symbol

Sémiotika

Co je to znak?


Sémiotická definice znaku: „Znak je něco, co zastupuje něco jiného.“

Podle toho, jaký existuje vztah mezi znakem a tím, co zastupuje, dělíme dále znak na ikon, index a symbol.

  • Ikon je druh znaku, který je s předmětem, jehož zastupuje, svázán skrze vnější (tvarovou, vizuální) podobnost. Typickým příkladem je piktogram: např. obrázek na dveřích od wc zastupující význam "muž" nebo "žena". Ikon je vlastně "obrázek", podle kterého bychom měli snadno poznat, co zobrazuje. Nejpoužívanějším ikonem moderního věku je pochopitelně smajlík.

  • Index je se zastupujícím předmětem svázán zákonem kauzality. Např. kouř na obzoru je znakem (indexem) ohně, protože mezi kouřem a ohněm existuje kauzální souvislost - kde je kouř, musí být i oheň.

  • Souvislost mezi symbolem a zastupovanou skutečností je dána konvencí, zvykem, dohodou; je to ustálený kód, na němž jsme se v rámci nějaké kultury "dohodli". Např. v naší kultuře je symbolickou barvou smrti černá, v Indii bílá. Svastika je symbolem nacismu; v jiné kultuře byla však dříve symbolem života. Srp a kladivo jsou dnes symbolem komunismu, ale pár století zpátky taková souvislost ještě neexistovala. Kříž může podle způsobu provedení symbolizovat křesťanství, ale i nemocnici.

Symboly blesku





Symboly jednorožce




Symboly ateismu





Tentýž znak se může vztahovat k různým skutečnostem a stejná skutečnost může být zobrazena různými znaky.


Písmeno

Piktogramické písmo Egypťanů se skládalo z ikonů (obrázky "miska", "ruka", "had").

Od dob Féničanů však používáme takový druh písma, kde každé písmeno je v podstatě symbolem, tedy znakem reprezentujícím nějakou hlásku.




Abeceda

Abeceda je konvenční soustava symbolů, která definuje vztahy mezi hláskami a jejich grafickým provedením.




Grafologie

Ačkoliv se každý učíme a používáme tutéž abecedu, učíme se psát podle stejné psací předlohy, každý nakonec píšeme jinak, dokonce tak, že žádní dva lidé nepíší zcela stejně. Používáme stejné symboly (písmena), ale provádíme je odlišně. A to i přesto, že jsme vychováváni, abychom psali stejně podle předlohy. Čili, nazdory všem tlakům, navzdory výchově, navzdory socializiaci se prosadí specifický styl psaného výrazu, který patří jen nám. Ať chceme nebo nechceme, každý nevědomě provádí grafické zobrazení stejných (konvenčně daných) symbolů jiným, zcela neopakovatelným způsobem.

Proč?

Odpůrci grafologie odpovídají, "protože náhoda".

Respektive věří tomu, že souvislost mezi specifickým způsobem provádění symbolů určitým člověkem a jeho nevědomým založením je náhodná nebo zandebatelná.

Podle tohoto schématu tedy jakési nevědomé síly do grafického zobrazení vstupují (jak jinak vysvětlit odlišnost rukopisů?) - ale právě ty specifické, charakteristické, související s hlubinným založením jedince, zůstávají zvláštním způsobem "mimo", do rukopisu se nijak nepromítají, a proto je nemůžeme nijak dekódovat.

Jiné lidi tato odpověď neuspokojuje, a proto se zabývají grafologií.

Grafologie pracuje s předpokladem, že souvislost mezi nevědomým grafickým projevem člověka a jeho nevědomými tendencemi existuje.



Co není znak?

Je velice těžké najít příklad pro něco, co by nemohlo být vnímáno jakožto znak.

Žijeme ve skutečnosti přeplněné znaky, zjevnými i skrytými významy, které v každé vteřině "dekódujeme." Znakem mohou být například boty nebo kravata, podle kterých dekódujeme společenské postavení člověka.

Oděv je dnes dokonce daleko více znakem než tím, co má ochraňovat lidské tělo proti chladu a nepřízni počasí. Taková funkce oděvu daleko více vystupuje do popředí tam, kde všeobecně panuje chudoba, neboť ukázat, že "nepatříme ke spodině", že "nejsme socky" se stává nutností. V Americe může milionář chodit v teplákách, na Ukrajině se každý touží oblékat jako zástupce o stupeň vyšší třídy, než k jaké náleží. V Čechách jsme někde uprostřed. V chudších regionech se znaková funkce oděvu dostává do popředí, v bohatších je postoj vůči oděvu volnější, tolerantnější. Na funkci oděvu jakožto znaku stojí celá móda. (Doporučuji - Thorstein Veblen: Teorie zahálčivé třídy, Praha 1999.)

Veblenova teze zní asi tak, že megalomanská a nepraktická okázalost aristokrackých kostýmů a paruk má podtrhovat sdělení "já nemusím pracovat". Stejnou funkci mají prsteny a další ozdoby (nevědomě to platí stále). Od dob průmyslové revoluce se pochopitelně mužský kostým změnil směrem k praktické účelnosti (sako), symbolu efektivnosti, výkonnosti. Můžeme to grafologicky číst také jako způsob "zjednodušení formy" ve společenském kódu.

Obdobné zjednodušení nastalo i ve změně české školní předlohy na začátku 20. století. Souvisí to s společenským upřednostněním výkonnosti, pružnosti, efektivity, racionality a přehlednosti, hlavně však rychlosti provedení - celkový důraz na produktivitu; tatáž změna kódu nastala už o něco dříve ve světě módy. Stará školní předloha (ozdobné, estetické písmo) však obsahovala i kvality, o něž jsme trochu přišli: hluboký smysl pro procítění krásy a mravnosti. (Chce se mi dodat: "na to už tak nějak není čas.") Také však už nejsme tolik svázáni naškrobenou konvencí a nadměrnou stylizací svého projevu (směrem k důstojnosti, vážnosti). Stylizace však může jít směrem opačným (tykání ve firmách, falešné nadšení, falešné úsměvy).

Vraťme se však k otázce znaku. Znakem může být cokoli: auto jako symbol prestiže, červená na semaforu (konvenčně definovaný signál stát!), úsměv (kolik významů a nuancí může sdělovat!), blížící se bouřkové mraky (index!), štěkající pes (znak vyjadřující hrozbu, ale i radost, což nemusíme být schopni správně určit, nejsme-li "pejskaři"), zatmění slunce (pro nás astronomická podívaná, pro primitiva znamení božího hněvu a zániku), červená rtěnka (erotický symbol - ale může se jednat i o ikon, pokud budeme "freudovsky" hledat souvislost mezi zvýrazněným tvarem rtů a stydkých pysků); zkrvavené rty by ovšem byly indexem zranění, úderu pěstí nebo nějaké nemoci.

Celá tato stránka blogu je složena se znaků: symbolů (písmena), ikonů (obrázky) i indexů (odkazy).

Žijeme ve světě nekonečných znakových soustav a prolínajících se významových světů. Jedním z nich je internet.

Jinou metaforou světa znaků, z něhož můžeme vystoupit, ale cosi nám v tom brání, je Matrix.

Existuje vůbec něco, co "nemůže zastupovat něco jiného?" Nejsme schopni odhalovat "metavýznamy" za každým ohnutým stéblem trávy? (Ano, opět index!)

Pokud by existovalo něco, co nic jiného nemůže zastupovat, pak bychom to nesměli pojmenovat; to bychom o tom však už nemohli ani mluvit. Tudíž tato rovina skutečnosti (nepojmenovaná nebo nepojmenovatelná?) zůstává mimo veškerou rozpravu.

Ale i mlčení může být znakem (pro grafologa mezera v textu, pro posluchače pomlka v hudbě) stejně jako neochota o něčem mluvit, vyhýbání se nějakému tématu (tabu?) - čili nepřítomnost něčeho může být také signifikantní. To, že nepřijdete na schůzku, má pro druhého zcela jistě nějaký význam! Například mu tím "indexujete", že o něj nemáte zájem. :-)


A na závěr: co je :-) ?

:-) = i n d e x vzniklý kombinací tří s y m b o l ů připomínajících smějící se tvář; znak složený z více znaků stejně jako toto s l o v o a tato v ě t a neboli posloupnost znaků abecedy nesoucí určitou informaci, která byla právě v tomto okamžiku dekódována :-)



René Magritte: La trahison des images


Nápis říká: "Toto není dýmka." Má pravdu, je to jen znak zastupující něco jiného (obrázek vypadající jako dýmka, ale dýmka to není). Pokud si však neuvědomujeme tento proces "dekódování znaku", zdá se nám tvrzení pod obrázkem přinejmenším paradoxní nebo dokonce nepravdivé.



Stránky o vývoji písma -
obrázkové a hláskové písmo
Vědomí, teorie memů a její konsekvence


.

Psychologie archetypu dítěte

.

Podoby archetypu dítěte


  • Podoby archetypu dítěte v pohádkách: paleček, trpaslík. Objevuje se jako zvěstovatel na nejméně pravděpodobných místech (zrodí se z kamene, stromu, vody, brázdy.)

  • V anglických strašidelných příbězích: "zářivý hoch" (Radiant Boy) spatřený na místě římských ruin.
  • V literatuře a filmu: Malý princ, Bastien a Atrej v Nekonečném příběhu.
  • Ve folklóru: trpaslík, elf; skryté síly přírody; kovový mužíček (anthróparion) oživující rudné šachty.

  • V alchymii: hermafrodit; "nahý chlapec" u Mistra Eckharta

  • Podoby archetypu dítěte v dnešním světě: Jezulátko

  • Univerzálně: věčný chlapec (puer aeternus); Faustova proměna hocha a jeho přijetí do "sboru blažených pacholátek"

  • V oblasti psychopatologie: dítě jako bludná představa u duševně chorých žen; homunkulové, kteří přicházejí v houfech a souží nemocného

  • Ztvárnění archetypu dítěte v procesu individuace (metoda aktivní imaginace): krokodýlové, hadi, opice; dítě v květním kalichu, ve zlatém vejci nebo v centru mandaly.
  • Ve snech: jako syn či dcera, chlapec, jinoch nebo panna, někdy exotického původu (čínského, indického) s temnou pletí nebo vypadá kosmicky, je pod hvězdami nebo má hvězdnou korunu; syn krále či dítě čarodějnice s démonickými atributy; "těžce dosažitelný skvost" - drahokam, perla, květina, nádoba, zlaté vejce, kvaternita, zlatá koule - neomezeně proměnlivé motivy.
  • Slavné osobnosti: Mozart jako věčné dítě? "O Mozartovi se říká, že až do smrti zůstal jako dítě, což je pravda, ale můžete to obrátit přesně naopak: Mozart nikdy dítě nebyl. Poslechněte si jeho Missu solemnis, kterou ve dvanácti letech diriguje u vídeňského dvora! Dítě může okoukat některé operní postupy, ale aby cítilo jistou metafyzickou dimenzi? A ona tam je! To je dílo obrovsky zralé bytosti. Pravda, Mozart má ve svém chování řadu infantilních projevů. Většinou si jimi ulevoval, když skládal obrovskou náročnou strukturu. Ten přetlak, který v něm je, se musí ventilovat. Navíc jeho inspirační zdroje jsou svérázné – někdy až šokují. O tom svědčí například jeho koprolální a dvojsmyslné výlevy v korespondenci se sestřenicí Bäsel. Kdyby se jejich otcům dostaly do ruky tyhle dopisy, tak by je postihl mrtvičný záchvat… " říká Zdeněk Mahler


Archetyp dítěte jako minulý stav

Motiv dítěte není zbytkem vzpomínky na vlastní dětství. Spíše je to obraz jistých věcí z našeho dětství, které jsme zapomněli. Archetyp je vždy obraz patřící celému lidstvu. "Motiv dítěte představuje předvědomý aspekt dětství kolektivní duše."

Vize sebe sama jakožto dítěte může být podmíněna disociací mezi přítomným a minulým stavem. Například "člověk, který se příliš oddělil od svého původního charakteru v zájmu svévolné persony, která odpovídá jeho ambicím. Stal se z něho nedětský a umělý člověk, který tak přišel o své kořeny."

Analogicky, i "lidstvo se taktéž dostává do protikladu s podmínkami svého dětství, to znamená s původním, nevědomým a instinktivním stavem, a že nebezpečí takového rozporu, který umožňuje vizi 'dítěte', skutečně existuje. Náboženská praxe, tj. stálé vyprávění a rituální opakování mytického dění, tedy slouží k tomu, aby mělo vědomí znovu před očima obraz dětství a všeho, co s ním souvisí. Tak se spojení s původním stavem nepřeruší." C. G. Jung: Výbor z díla, II. svazek






Funkce archetypu

"Motiv dítěte nepředstavuje něco, co bylo a dávno zaniklo, není to tedy pouhý zbytek, nýbrž systém fungující v přítomnosti, jehož účelem je smysluplným způsobem kompenzovat nebo korigovat neyvhnutelné jednostrannosti a extravagance vědomí."

Jednostrannost vědomí je totiž nutný výsledek volního zaměření, selektivní koncentrovanosti, kterou si civilizovaný člověk vypěstoval jako nástroj svého rozvoje. Obsahy vědomí, neslučující se s jeho záměrem, vytěsnil, potlačil. Tím se čím dál více vzdaloval svým kořenům. Tento postoj sice dal modernímu člověku svobodu, ale způsobil mu komplikace, trhliny v instinktivním životě. Primitivní člověk se sice brání novému, ale je mnohem pevněji zakořeněn ve svém instinktivním životě a své tradici. Pokrok, kterého jsme dosáhli my má svou stinnou stránku v podobě stále trvající hrozby vykořenění. Tuto hrozbu si kompenzujeme "stále existujícím stavem dětství."

Odštěpená, zdánlivě deaktivovaná část vědomí se může proměnit v posedlost a zfalšovat zaměření osobnosti.
"Jestliže je tedy dětský stav kolektivní duše vytěsněn až úplně vyloučen, nevědomý obsah ovládne vědomé zaměření a tak zabraňuje, falšuje nebo přímo ničí jeho realizaci. K životaschopnému pokroku však dochází jen při kooperaci vědomí a nevědomí." C. G. Jung: Výbor z díla, II. svazek



Budoucnostní charakter archetypu dítěte

Dítě je motivem potenciální budoucnosti.

Ale také syntézy protikladů: "V indvidiuačním procesu anticipuje postavu, která vznikne ze syntézy vědomých a nevědomých prvků osobnosti. Proto je to symbol sjednocující protiklady... je například vyjádřen kolem, kruhem, koulí nebo kvaternitou jako další formou celosti." (tamtéž, str. 243)

Symboly celosti se objevují na na počátku individuačního procesu nebo v prvních snech raného dětství. Jung místo pojmu "syntéza" navrhuje také pojem "entelechie", který odráží "apriorní existenci celostní potenciality." Archetyp dítěte je jak syntézou tak entelechií. Syntéza znamená slučování existujících rozporů, zatímco pojem entelechie naznačujě, že celý proces slučování je již dopředu "naprogramován" a individuace tedy probíhá podle jakéhosi předem daného plánu, ale také že archetyp dítěte má v sobě zakódován účel duše, podobně jako semeno obsahuje kód budoucího stromu.

Zdá se, že příběhy o "božském dítěti" zobrazují zranitelnost tohoto původního kódu po sebeurčení duše tváří tvář všem strašlivým překážkám - stejně jako jeho numinózní nepřemožitelnost a chráněnost magickými silami přírody. Ježíš tento paradox a zázrak vyjevuje pomocí metafory o hořčičném semínku:

"Je jako hořčičné semínko, menší než kterékoli jiné, padne-li však na úrodnou půdu, vzejde z něj veliký strom, jež ukryje všechny ptáky nebes."





Jednota a pluralita motivu dítěte

Pokud se ve snech nebo vizích objevují zástupy trpaslíků, homunkulů nebo chlapců bez jakékoli individuální charakteristiky, hrozí nebezpečí disociace (schizofrenie, fragmentace osobnosti). Množství "dětí" představuje produkt rozkladu osobnosti.



tajemné zástupy "človíčků" z filmu Princezna Mononoke


U normálních lidí však pluralita "dětí" znamená dosud neúplnou syntézu osobnosti: Člověk může prozatím zakoušet svou plnost jen skrze společenství rodiny, kmene nebo národa, s jehož pluralitou se identifikuje. (Necelistvá osobnost si svou neúplnost kompenzuje ztotožněním se s nějakou skupinou - např. fotbalovým týmem a zakouší tak náhradní pocit "celistvosti").

Naopak, pokud se motiv dítěte objeví v podobě jednoho dítěte, jedná se o předzvěst dokonané syntézy osobnosti. Jedná se však jen o zobrazení této možnosti, ke které jedinec může a nemusí dospět. Příběh dětského hrdiny je totiž dramatický: jeho úkol je takřka nemožný.



Dětský bůh a dětský hrdina

Někdy vypadá "dítě" jako dětské božstvo nebo mladý hrdina. Oběma je společné 1) zázračné narození a 2) opuštění a ohrožení pronásledovateli. (Atrej z Nekonečného příběhu je pronásledován služebníkem nicoty - Gmorkem, Malý princ trpí osamělostí.)



Dětské božstvo, často v doprovodu zvířete, symbolizuje dosud neintegrované kolektivní nevědomí. Naopak, hrdina, původem lidský, se pozvedá se k nadpřirozenému (polobůh) a symbolizuje syntézu "božského" (= dosud nelidského) a lidského vědomí. Anticipuje blížící se celost osobnosti.



Motiv zázračného zrození

Zázračné zrození se snaží zobrazit zrod budoucího bytostného Já. Nikoli zrod fyzický, ale zrod psychický. Proto se tak na úrovni symbolického vyprávění děje "zrozením z panny" nebo z nepřirozených orgánů.



Ve filmu Malý Buddha jsme svědky legendárního zrození prince Gautama Siddhárty. Je to legenda o zázračném zrození archetypu dítěte, které předznamenává příchod bytostného Já (Buddhy).





Na obrazu Gerarda van Honthorsta vidíme zobrazení zázračného zrození v rámci křesťanské kulturní tradice. Ztvárnění se proměňují, ale archetyp, živoucí pravzor, působí napříč kulturami.



Motiv opuštěnosti a ohrožení


Motiv "bezvýznamnosti", opuštění, zavržení naznačuje křehkost celé situace, enormní potíže, které se pojí s dosahováním celosti - jak je tohoto velkého dobra téměř nemožné dosáhnout. Přítomnost draků nebo hadů (divoké zvěře v okolí dítěte) ukazuje nebezpečí, že nabyté vědomí bude znovu pohlceno instinktivní duší, nevědomím. (Jung dodává, že sny o hadech se také objevují, když se vědomí odchyluje od své instinktivní báze.)

Typický příklad opuštěnosti najdeme v pohádce Sněhurka, kterou zanechal myslivec v lese zvěři na pospas. Sněhurka přesto přežije, protože prastaré instinktivní síly přírody (trpaslíci) se o ni postarají.

Atrej z Nekončeného příběhu se zase potýká se svým zoufalstvím, beznadějí a smutkem, který musí v podobě koně Artexe nechat utonout v močálu (všepohlcující archaické síly kolektivního nevědomí). Kůň bývá symbolem vitality a vášně. Možná že se hrdina musel vzdát smutku spojeného s vášní. Odměnou mu byla schopnost létat (štěstí, radost, osvobození).





Zázračné schopnosti


Dalšími doprovodnými motivy archetypu dítěte jsou zázračné skutky, které tvoří paradoxní kontrast k jeho původní bezmocnosti. Hrdina vždy vykazuje zázračné (magické) shopnosti, ale i křehkou zranitelnost nebo náchylnost, nějakou osudovou slabinu, jež ho nakonec zahubí nebo zradí ("Achillova pata").

Zázračnými schopnosti mohou být například nezranitelnost (Achilles), schopnost přemisťování v prostoru v podobě nějakého zázračného zvířete (Atrejův létající pes Falco) nebo schopnost rozumět řeči zvířat (Jiřík ve Zlatovlásce). Arzenál zázračných schopností je samozřejmě nepřeberný.

Často bývají zázračné schopnosti odměnou za hrdinův dobrý skutek (něco jako "dobrá karma"); hrdina v klíčové situaci obdrží pomoc "shůry".



Vítězství nad pronásledovateli




Gmork (v Nekonečném příběhu) ztělesňuje všeničící Nicotu, která postihuje ty, kteří přestali věřit ve své vlastní sny a vize, kteří už neumějí tvořivě snít, kteří nevěří v moc tvůrčí fantazie, "matky všech možností" (C. G. Jung); neboť ti se stávají snadnou obětí vnější imagologie, médií a reklamy, jsou ovladatelní jako loutky.

Ty bytosti, které ve světě Fantázie pohltila Nicota, se v našem světe objevují jako Lži.

"Stanou se z nich bludy v hlavách lidí, klamné představy strachu, kde ve skutečnosti není důvodu se bát, lidi bažící po věcech, které jim ničí zdraví, kvůli nim se lidi zmocňuje zoufalství tam, kde nemají proč si zoufat," říká Gmork Atrejovi. "A neexistuje větší moc než lež. Protože lidi, abys věděl, žijí z představ. A ty se dají manipulovat. Tato moc je jediné, co má smysl. Proto jsem také stál po boku moci a sloužil jsem jí, abych se na ní mohl trochu podílet."

(Michael Ende: Nekonečný příběh)




"Hlavním hrdinovým činem je přemožení obludy z temnot: je to vytoužené a očekávané vítězství nad nevědomím. Den a světlo jsou synonyma pro vědomí, noc a tma pro nevědomí. Vznik vědomí byl pravědpodobně nejsilnější zážitek prvotních dob, neboť s ním vznikl svět, o jeho existenci předtím nikdo nic nevěděl. 'A Bůh řekl: Budiž světlo!' je projekce onoho dávného zážitku uvědomění oddělujícího od nevědomí. I dnes je mezi primitivy vlastnictví duše riskantní záležitost a 'ztráta duše' je typické duševní onemocnění, které nutí primitivní medicínu ke všemožným psychoterapeutickým zásahům. Proto se už 'dítě' vyznačuje skutky, které poukazují na tento cíl - vítězství nad temnotou."



Shrnutí - základní atributy archetypu dítěte


  • opuštěnost, pohození, ohrožení; situace, která zdánlivě nemá žádné východisko


Tváří v tvář sfingám spočívalo řešení v neochvějné odvaze, navzdory očividné skutečnosti, že daleko silnější hrdinové selhali; jejich odvaha totiž byla jen na povrchu, pyšná a marnivá, nevycházela z instinktivní hloubky po jejich sebeurčení. Proto selhali, a Atrej zvítězil.




  • numinozita, fascinace vyplývající z "onoho třetího" za protiklady, jehož syntézou lze překonat "neřešitelnou situaci" (tak ji totiž vidí současné vědomí)
  • předznamenání budoucí, potenciální celosti, která současnému vědomí dosud není zcela známa; symbol dítěte anticipuje rodící se stav vědomí
  • "dítě" znamená něco, co dospívá k samostatnosti; k tomu je opuštěnost nutnou výchozí podmínkou
  • pokud výzva k obrácení se, změně vědomí, znovuzrození není žita, objevuje se jako mytologická, náboženská projekce (Jezulátko)
  • nepřemožitelnost dítěte: vládne nadliskými silami, které kontrastují s jeho nepatrností a opuštěností; zvítězí nečekaně nad všemi překážkami, protože obsahuje cesty životní síly přírody, o nichž vědomí ve své jednostrannosti zatím nic neví (Atrejův létající pes / drak Falco umožňuje hrdinovi přenést se přes všechny překážky)



  • představuje nepotlačitelnou instinktivní touhu každé bytosti "nemohu jinak" - nutkání k sebeuskutečnění
  • stejně jako bytostné Já, jehož je předzvěstí, se jeví jako "menší než malé - a větší než velké" (zrníčko písku v Nekonečném příběhu, hořčičné semínko v evangeliu)
  • dítě je hermafroditní: kosmogenní božstva mívají bisexuální povahu - sjednocují nejnápadnější a nejsilnější protiklady; tyto protiklady jsou buď v šeru prapůvodního vědomí ještě nerozlišeny - nebo jsou již znovu-sjednoceny
  • dítě totiž zahrhnuje stav počátku i konce: není jen symbolem prapočátku, nerozlišeného stavu jednoty, ale i završení, znovuzrození do nového dětství (renatus in novam infantiam); na východě říkají mudrcům "dvakrát narozený"
  • dítě symbolizuje předvědomou i postvědomou povahu člověka, nejranější dětství - i stav, překračující smrt; dítě tu bylo před vznikem vědomí a bude tu i po jeho zániku (Malý princ přichází ze své planety na Zem - kde se setkává se svým vědomým, dospělým "Já" - a opět se na svou malou planetu vrací, jeho návrat je však opředen tajemstvím nesdělitelným v řeči "dospělých". Stejně jako Bastien má svou "maličkou císařovnu" (Child Like Empress), která onemocní, malý princ má svou růži, kterou touží ochránit.)



"Vědomí obklopené psychickými silami, které ho chrání a nesou, ohrožují ho nebo klamou, to je pradávná zkušenost lidstva. Tato zkušenost se projikovala do archetypu dítěte vyjadřujícího lidskou celost. 'Dítě' je to, co je opuštěno a vydáno napospas a zároveň božsky mocné; nepatrný, pochybný počátek a triumfální konec."









Literatura:

C. G. Jung: Výbor z díla,
Brno 1998, II. svazek, str. 242 - 261 . Z této knihy také pochází většina citací v tomto článku.

Michael Ende: Nekonečný příběh, Albatros Praha 2001

Zdeněk Mahler: Mozart, to není žádné titěrné rokoko



Osho

Základní kořen všech problémů



Základní kořen všech problémů je mysl sama. První věc, které je nutné porozumět, je, co je to mysl, z jaké látky je vytvořena; zda-li je to entita nebo proces; zda-li je substanciální nebo snová. A dokud nevíte, jaká je přirozenost mysli, nebudete nikdy schopni vyřešit žádné problémy vašeho života.

Můžete se usilovně snažit, ale když se budete snažit řešit jednotlivé, individuální problémy, jste odsouzeni k tomu, že se vám to nepovede – to je naprosto jisté – protože fakticky žádné individuální problémy neexistují: mysl je problém. Pokud vyřešíte tento nebo onen problém, nepomůže to, protože kořeny zůstaly netknuty.

Je to jako ořezávat větve stromu, zbavovat strom listí, ale nikoli ho vykořenit. Nové lístky zase vyrostou, nové větve vyraší – dokonce více než předtím; prořezávání pomůže stromu, aby zesílil. Dokud nevíte, jak jej vykořenit, bude váš boj bezpředmětný, bláhový. Zničíte sebe, ne strom.

V zápase mrháte energií, časem, životem, a strom stále a stále sílí, mohutní a houstne. A budete překvapeni, co se to děje: děláte tak mnoho tvrdé práce, snažíte se vyřešit tento a tamten problém, a oni rostou, přibývají. Dokonce pokud je jeden problém vyřešen, deset problémů náhle nastoupí na jeho místo.

Pamatujte si, že kořen je vždycky neviditelný. Nikdy nebojujte s viditelným; jinak budete bojovat se stíny. Můžete plýtvat svým úsilím, ale nepřivodí to ve vašem životě žádnou transformaci, stejné problémy budou klíčit znovu a znovu a znovu. Můžete pozorovat svůj život a uvidíte, co tím myslím. Nehovořím o žádné teorii mysli, jen o její „fakticitě". To mysl musí být vyřešena.

Lidé za mnou přicházejí a ptají se: „Jak dosáhnout klidné mysli?“ Říkám jim: „Nic takového neexistuje: klidná mysl. Nikdy jsem o tom neslyšel.“

Mysl nikdy není klidná – ne-mysl je klid. Mysl samotná nemůže být klidná, tichá. Samotnou přirozeností mysli být v napětí, být ve zmatku. Mysl nikdy nemůže být čistá, nemůže mít jasnost, protože mysl je už ze své přirozenosti zmatkem, zamračenou oblohou. Jasnost je možná bez mysli, klid je možný bez mysli, ticho je možné bez mysli – takže se nikdy nesnažte dosáhnout klidné mysli. Když to uděláte, už od samého začátku se pohybujete do nemožné dimenze.

Takže první věc je porozmět přirozenosti mysli, jedině pak se může něco udělat.

Když to budete pozorovat, nikdy nenajdete žádnou entitu zvanou mysl. Není to věc, je to proces; není to věc, je jako dav. Jednotlivé myšlenky existují, ale pohybují se tak rychle, že nemůžete vidět mezery mezi nimi. Intervaly nemohou být viděny, neboť nejste dostatečně bdělí a ostražití, potřebujete hlubší vhled. Když se vaše oči podívají hlouběji, uvidíte náhle jednu myšlenku, další myšlenku, další myšlenku – ale ne mysl.

Myšlenky pohromadě, milióny myšlenek, vám dávají iluzi, že mysl existuje. Je jako dav, milióny lidí stojících v davu: je zde doopravdy něco jako dav? Můžete mezi stojícimi jednotlivci najít nějaký dav? Ano, stojí pohromadě, jejich pospolitost vám dává pocit, že něco jako dav existuje – existují však jen jednotlivci.

Jste-li nevědomí, nevidíte mezery mezi myšlenkami; skáčete z jedné myšlenky na druhou, a nikdy nevidíte mezery. Stanete-li se vědomějšími, uvidíte více a více mezer.

Stanete-li se dokonale bdělými, kilometry mezer se před vámi odhalí.

A v těchto mezerách přichází satori. V těcho mezerách pravda klepe na vaše dveře. V těchto mezerách přichází host. V těcho mezerách je uvědoměn Bůh nebo jakkoli to chcete vyjádřit. A když je bdělost absolutní, je zde jen jedna obrovská mezera nicoty.



Je to jako s mraky: mraky se pohybují. Mohou být tak husté, že skrze ně nevidíte oblohu za nimi. Ohromná modř oblohy je ztracena, jste pokryti mračny. Pak je začnete pozorovat: jeden mrak se pohybuje a další dosud nevstoupil do zorného pole – a náhle průzor do nekonečné modři.

Druhá věc: myšlenky jsou od vás oddělené, nejsou jednotné s vaší přirozeností, přicházejí a odcházejí – vy zůstáváte. Jste jako obloha: nikdy nepřichází, nikdy neodchází, je tu stále. Mraky přicházejí a odcházejí, jsou pomíjivým, chvilkovým fenoménem, nejsou věčné. Dokonce i když se budete snažit myšlenku zadržet, nemůžete to vydržet dlouho; musí jít, má svůj zrod a smrt. Myšlenky nejsou vaše, nenáleží vám. Přicházejí jako návštěvníci, hosté, ale nejsou pánem domu.

Mysl se stává problémem, protože jste si vzali myšlenky tak hluboko dovnitř, že jste úplně zapomněli na distanci, která vás od nich odděluje; zapomněli jste, že jsou návštěvníky, že přicházejí a odcházejí. Změňte náhled (gestalt): nezaměřujte se na návštěvníky, zůstaňte zakořeněni v pozorovateli.



Přeloženo z angličtiny autorem těchto stránek. Originální, nezkrácený text zde.


Herakleitos

Zlomky Hérakleitovy moudrosti



"Svět, stejný pro všechny,
neutvořil žádný z bohů ani z lidí
- ale byl vždy a je a bude -
vždyživý oheň (energie),
vzněcující se s ohledem na své zákony a pohasínající s ohledem na své zákony."





Všechno se směňuje za oheň (energii)
a oheň za všechno,
jako zboží za zlato
a zlato za zboží."


"Probuzeným je svět jeden a společný,
avšak každý ze spících se obrací k vlastnímu."


"Ostatním lidem však zůstává skryto, co dělají, když bdí,
tak jako zapomínají, /co dělají,/ když spí."





"Zákon -
také důvěřovat úradku jednoho ."


"Ani ten, kdo prochází všechny cesty,
nemůže svým krokem najít hranice duše:
tak hluboké má určení."

Auguste Rodin: Myslitel

"Prohledal jsem sebe sama."


"Mnohoučenost rozumu nenaučí:
jinak by byla naučila Hésioda i Pýthagoru
dále Xenofana a Hekataia.
Toť jedno moudré:
vědět, že prozřetelnost řídí všechno skrze vše."


"Z čeho vzniká vidění, slyšení a vnímání
to já ctím především."


"Nezjevné spojení je mocnější než zjevné."


"K duši patří řeč (pravda),
která sama sebou roste."


"Mysl se proměňuje právě tak,
jako je Bůh,
když se smísí s kadidly,
nazýván podle vůně každého z nich."


"Totéž je uvnitř:
živé i mrtvé,
probuzené i spící,
mladé i staré.
Jedno je převrácením toho druhého,
a to druhé zas převrácením toho prvního."


"Život je dítě, které si hraje, hraje s kostkami:
království náleží dítěti."


"Společný je počátek a konec na obvodu kruhu."


"I kroužící nápoj
se usazuje, není-li čeřen."



Herakleitos z Efesu (cca 535 př. n. l.– 475 př. n. l.) zvaný "Temný" pro hlubokomyslnost a nepochopitelnost svých výroků. Dokonce i Sokrates říká, že by potřeboval "delfského potápěče", aby jeho knize porozuměl. Hegel tvrdí, že Herakleitos představuje "pravý počátek filosofie". A Nietzsche praví: "Herakleitos nikdy nezestárne." Jeho filosofie sváru proměňujících se protikladů vyrovnávané skrytou vnitřní harmonií, kterou vyjdřuje metaforou lyry nebo luku, se podobá myšlení taoistické orientálního mudrce Lao'c. Řecké slovo pro luk (bios) znamená současně "život". Tento luk, podle Herakleita, vystřeluje šíp smrti: smrt je v skrytu životem a život smrtí, stejně jako všechny protiklady jsou pohybem jednoho. Herakleitos stojí stranou většiny, jíž pohrdá, stejně jako pohrdá jejím "míněním" - zdánlivým věděním o mnohém ("Mínění je překážkou postupu.") - protože pravá moudrost je věděním jednoho.



Herakleitos v Lukiánově podání

Kupec: Proč pláčeš?
Hérakleitos: Protože, cizinče, považuji lidský osud za truchlivý a hodný jen slzí. Nic určeného lidem není prosto pomíjivosti, proto je lituji a naříkám nad nimi. A to ještě s přítomností to není tak hrozné, ale budoucnost, to je jen hoře a nic než hoře, myslím ten světový požár, který všechno zničí. Nad tím hořekuji, i nad tím, že nic není v přírodě trvalé, ale všechno je promícháno a zamotáno dohromady, radostné s neradostným splývá v jedno, stejně jako znalost s neznalostí, velké s malým, protože všechno přechází nahoru a dolů a mění se jako hříčka času.
K: Co je čas?
H: Chlapec, který si hraje s kostkami a běhá sem a tam.
K: Co jsou lidé?
H: Smrtelní bozi.
K: A co jsou bozi?
H: Nesmrtelní lidé.
Lúkianos, Vitarum auctio 14, 4-28 (překlad Václava Bahníka)

Literatura:
Wilhelm Weischedel: Zadní schodiště filosofie, Votobia, Olomouc 1995
Kompletní Hérakleitovy zlomky





Tvrzení Herakleitova v kontextu moderní doby
Tomáš Hasse


Tři Herakleitovy myšlenky mi stačily, abych pochopil smysl života. Člověk pro svůj život nepotřebuje vědět víc. Na následujících řádkách bych rád vystihl, proč mne Herakleitovy myšlenky tolik ovlivnily a proč jim věřím. Ve zkratce je to proto, že veškeré poznání v mém životě nevyvrátilo žádnou z těchto tezí a naopak si myslím, že moderní věda, po dvou tisících let od Herakleitova působení, na pravdivost jeho výroků poukazuje.
První myšlenka - kdo pochopí vesmír, pochopí sebe. Původní znění je „Kdo pochopil božský logos najde sebe.“ a souvisí s dalším prohlášením „Hledal jsem sebe samého.“. Hledáme-li odpověď na otázku smyslu našeho života, pak tyto dvě tvrzení jsou pro nás informací, jak je třeba odpověď na tuto otázku hledat a jakou cestu je třeba pro její rozkrytí podniknout. Rozvinutím Herakleitova tvrzení tedy docházíme k názoru, že odpověď na otázku „jaký je smysl lidského života?“ je shodná s otázkou „proč existuje člověk?“. Herakleitos z Efezu viděl člověka jako jednající a poznávající bytost a zároveň ho chápal v jednotě světového dění jako jeho článek. Obecný smysl (logos) života kosmu je také smysl života člověka. V mechanickém výkladu je tedy celý vesmír jednotný stroj s jednotným smyslem. Za předpokladu, že vesmír pracuje a dělá to, co dělat má, mělo by být možné pozorováním jeho procesu odhalit jeho funkci, jeho výsledek. K tomuto se dostanu v popisu druhé myšlenky.
Nyní bych rád přiblížil jak si vykládám Herakleitovo logos. Logos je slovo, zároveň bůh a také všeprostupující princip. Je to velmi rozumné označení pro vlastně úplně všechno. Snad lze logos vysvětlit od jeho účinku. Tedy Logos stojí mimo čas, je stálé. Vždy bylo a vždy bude. Zároveň je neměnné. Tak jako jsou neměnné fyzikální zákony a nebo pravda. Jedna a jedna jsou dvě a vždycky budou. Je třeba neovlivnit se zde lidským myšlením, že dvě lze jednou nazvat dvě a jindy deset. V reálném světě to budou vždycky dvě. Logos musí být základem a počátkem všeho. Od logu se tedy odvíjejí všechny fyzikální zákony, podle kterých se pak utváří svět, vesmír. Herakleitos v tomto případě předpokládá, že hybatelem všeho je praoheň – věčně živý oheň. Viditelný svět se z praohně vyvine. Dnešní vědci potvrzují tuto myšlenku svou teorií velkého třesku – výbuchu, kterým začala existence našeho vesmíru. Dále je logos nekonečné. Nemá smysl se vůbec ptát zdali je logos konečné, protože samo logos je prostor a pokud má hranice, pak leda si je samo stanovuje. Logos je bůh. Splňuje totiž předpoklad všemocnosti. Dovolil bych si pouze pochybovat, že existuje nějaké peklo a že má smysl stavět bohu chrámy, kostely, či mešity a uctívat ho. Přesto logos je nepochybně i inteligentní proces, protože zajišťuje lidské myšlení i proces evoluce, který také vykazuje inteligenci. Otázkou zůstává, zdali lze logos popsat. Zdali ho lze vystihnout jedním slovem, nebo jednou větou. Osobně se domnívám, že ano. Logos je jednota, zajišťující existenci a řád všeho. Vědci říkají, že vesmír vznikl z jediného bodu. Proto i já usuzuji, že tato jednota, toto pravidlo od kterého se odvíjí chod všeho lze jednou větou vystihnout. Dost možná však lidská inteligence nemá takové možnosti, aby tento princip jedním slovem vysvětlila. Zůstává nám proto jen tento shrnující pojem – logos.
Druhá myšlenka – Vesmír cyklicky vzniká a zase zaniká. Herakleitos říká, že viditelný svět se z praohně rozvine vždy po na začátku „velkého roku“ a po jeho uplynutí se do něho zase vrátí. To je tvrzení v naprostém souladu s našimi moderními vědci, kteří tvrdí, že vesmír zprvu existoval v jediném bodě, v němž byla všechna hmota, čas i energie, pak následovala nepředstavitelná exploze, která zapříčinila rozpínání vesmíru, které stále probíhá, velmi dlouho ještě probíhat bude a poté bude následovat ten samý proces zase pozpátku. Cyklus neustálého vznikání a zanikání můžeme mimoto vidět všude kolem nás. Nejvíce se nabízí život a smrt, ale příkladů se nabízí kolem nás spousta a vlastně úplně všechno jednou vzniká a jednou zase zaniká – myšlenka, nádech a výdech, roční období, den a noc, cokoli. Úplně každý proces má svůj protiklad, který jednou nastane. Tuto zákonitost vidíme u sebe a v našem světě a s rozvojem vědy pozorujeme tento princip zas a znovu ve stále menších a také stále větších procesech. Proto lze předpokládat, že to platí i pro celý vesmír a tím není myšlen jen ten vesmír, který popisují naši vědci. Dost možná je ten náš vesmír jen obrovská bytost v ještě větším vesmíru a nebo jen obrovské plíce, které se teď nadechují a za několik miliard let budou zase vydechovat.
Třetí myšlenka – vesmír pohání konflikt. Dle Herakleita - vševládnoucím zákonem je boj a jednota protikladů. Tedy boj je hybnou pákou všeho dění. Jednota protikladů zajišťuje smysl života, bez ní by nebylo napětí mezi tím, co je protisměrné, a tedy ani pohybu života. Toto tvrzení má opět nespočet důkazů v našem světe a důkazem pro tento princip může vlastně opět být úplně cokoli. Každý probíhající proces může najít vysvětlení v boji protikladů. Jako příklad bych snad uvedl lidské války, které jsou vždy katalyzátorem vývoje společnosti, nebo evoluci jakožto princip, ve kterém probíhá vývoj života díky boji o přežití, nebo snad elektrický proud, existující díky napětí. Bojem vzniká energie, pohánějící cokoliv dalšího.
Herakleitos usoudil, že lidé jsou ve své většině pošetilí. Stále se stýkají s logem (tím, co by měli pochopit), a přece ho nechápou, protože logos je obecným zákonem, ale lidé si to neuvědomují. Většina se spokojuje, místo s pravdou, s pouhým zdáním, přejatými šablonami myšlení, nebo předsudky. Ačkoli bdí, chovají se jako spící. Protože universální logos je společný, všichni, kteří ho pochopí, budou jednat a myslet stejně. Lidé radši uzavřeně myslí sami na sebe, přestože pochopení logu umožňuje svět vidět zcela jinak, chápat jej a i v myšlenkách a činech být jeho uvědomělou součástí. Tato zákonitost také platí dodnes a i já jsem z toho na závěr své práce smutný, stejně jako před dvěma tisíci lety Herakleitos z Efezu a stejně jako ještě spousta dalších lidí před námi i po nás.


Literatura:
KRATOCHVÍL, Zdeněk. Délský potápěč k Hérakleitově Řeči. 1.vyd. Praha: Herrmann & synové, 2006