Zobrazují se příspěvky se štítkemPsychologové. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPsychologové. Zobrazit všechny příspěvky

Otto Gross - "Psychoanarchista"


"Psychologie nevědomí je filozofií revoluce." (Otto Gross)




V tomto článku bych chtěl připomenout odkaz pozoruhodného člověka, který z dějin psychologie poněkud "vypadl". Byl jím Otto Gross.

Otto Gross (1877 - 1920) patřil k prvotním průkopníkům a inspirátorům psychoanalytického hnutí. Vedle toho inspiroval anarchisty a umělecké kruhy. Stál svým způsobem těsně vedle C. G. Junga, který jej označoval svého času za své "dvojče". A stál svým způsobem také blízko S. Freuda, který v něm vedle Junga spatřoval nejbrilantnější intelekt, schopný v budoucnu posouvat hranice psychoanalýzy. Přesto všechno se stal později obětí "stalinské čistky" uvnitř psychoanalýzy (pojem E. Fromma, jenž se stal obětí téhož) a záznamy o jeho přítomnosti byly v archívech psychoanalytické společnosti dodatečně pečlivě vymazány. (Heuer to označuje jako damnatio memoriae, trest vymazání ze všech záznamů, jenž Římané považovali za horší smrti a jímž se trestali mimořádně zvrhlí vládci).

Paradoxně má tak psychoanalýza, která se u jednotlivců snaží vynášet potlačené obsahy nevědomí na světlo vědomí, v případě Otto Gross nyní mimořádnou příležitost seznámit se se svým vlastním kostlivcem ve skříni. Sama psychoanalýza tvrdí, že to, co je potlačeno do nevědomí, nás po celý čas vlastně nejvíce ovlivňuje. Totéž by se dalo říci o Ottu Grossovi.

Pojďme nyní otevřít onen zpráchnivělý sarkofág mocenských čistek a plagiátorství psychoanalytické společnosti a vypusťme Ottu Grosse konečně na světlo! Pojďme si sáhnout na onen neuralgický bod, který kdysi živě tepal, planul, obohacoval, tryskal a burcoval - až na samé hraně šílenství a geniality - a který Jung i Freud dodatečně potřebovali "zaházet hlínou".

"Ukradli peří z jeho křídel, aby jimi zakryli své zadnice." (Píše na vrub obou velikánů Grossův současník spisovatel Anton Kuh v r.1921, rok po Grossově smrti, kdy již bylo jméno až na pár tajných policistů a psychiatrů prakticky neznámé.)

S Otto Grossem, s touto hodnotnou lidskou bytostí, bylo nakládáno jako s uprchlým tygrem v nějaké groteskní honičce na plátně biografu. ... A vy se stále ještě cítíte bezpečně? (Ludwig Rubiner, 1913)


Otto Gross (druhý zleva), Carl Gustav Jung (uprostřed).


Arnold Mindell - Procesově orientovaná psychologie

Terapeut, absolvent Jungiánského výcviku, Arnold Mindell originálním způsobem popisuje a spontánně předvádí způsob procesově orientované práce (1988). Hovoří o tom, že Jungiáni rádi archetypy analyzují, ale málo s nimi pracují. Pojďme to změnit.







Arnold Mindell - rozhovor

Snové pole na pozadí veškerého utváření reality?


Přinášíme překlad unikátního rozhovoru s Arnoldem Mindellem, slavným kvantovým fyzikem, psychologem a terapeutem. Rozhovor vedl Stephan Bodian. Dozvíme se něco více o přístupu, který se nazývá na proces orientovaná psychologie a který překračuje schéma "pouhé terapie".

STEPHAN: Arny, když jsi pracoval jako Jungiánský analytik, objevil si, že "snové tělo" se neprojevuje pouze skrze sny, ale i skrze jiné kanály. Můžeš povědět něco o těchto prvcích a co znamenají?

MINDELL: Když ty mluvíš o nevědomí projevující se skrze sny, já sám si spíš myslím, že nevědomí samo je snící proces; je to proud nebo řeka. Sny jsou pouhými fotkami této řeky. Co mě skutečně začalo fascinovat, byl proces snění za sny.

STEPHAN: Zatímco tradiční Jungiáni jsou celkově fixováni na tu fotku.

MINDELL: Ano. Mnoho Jungiánů se dívají na řeku a hovoří o archetypech, a pak začnou dělat tuto srandovní věc. Říkají, "Víte, když analyzujete a interpretujete jeden archetyp, má tendenci vplouvat do jiného archetypu. Směrem hluboko dolů se archetypy rozmazávají." Co doopravdy říkají je to, že na dně toho všeho probíhá snící proces.

Tento proces se manifestuje mnoha různými způsoby, což záleží na informačním kanálu, kterým jej budeme vnímat. Jedním z kanálů je propriorecepce - cítíte věci uvnitř svého těla v termínech teploty, tlaků, bolestí, sexuálních stimulů atd. Nebo zažíváte věci v termínech vizuálních fantazií, nebo v termínech sluchových fenoménů, jako hlasy, nebo v termínech pohybu - způsobem, jakým zakopnete přes tkaničky od bot nebo učiníte nějaké druhy gest - nebo dokonce i v termínech vztahových procesů. Druzí lidé vám mohou hrát senzorické kanály; můžete zakoušet sebe samé skrze způsoby chování druhých. A tento proces se rovněž může manifestovat skrze mimosmyslové nebo parapsychologické kanály: Stromy něco dělají; nebe na nás naléhá. To je kanál Amerických Indiánů, mohli byste říct. Nevědomí má mnoho cest, jak se manifestovat.

STEPHAN: Říkáš, že druzí lidé v mém životě jsou součástí mého snového procesu. Co tím myslíš?

MINDELL: Myslím tím, že my všichni máme tendenci "vysnívat" si druhé, aby se chovali jako naše snové figury. Způsobuje to, že si tak na tyto lidi projektujeme části nás samých, a způsobuje to také, že si je vybíráme jako partnery, abychom s nimi něco vyřešili. Když říkám, "tak a tak se cítí ten nebo tamten", mohu tím vlastně říkat, že cítím to nebo tamto, ačkoliv jsem dosud neidentifikoval tuto osobu jako kanál uvědomění ve mě samém.

STEPHAN: Jak s těmito různými kanály pracuješ? Například, řekněme, že přijde osoba, která je sužována velmi přísným vnitřním kritikem, který ji neustále pronásleduje.

MINDELL: Zaprvé, to nejpodstatnější při práci s lidmi, je schopnost, s níž používáte ty ostatní schopnosti, a jíž nazývám metaschopností. To je cítění nebo postoj, který máte k sobě a druhým. Máte-li soucítící přístup, ten sám generuje to, co děláte.

STEPHAN: Takže ty jednoduše nevezmeš nějakou techniku a nepoužiješ ji. Spíše, přijde to z tvého nitra v ve spojení s láskou a péčí ohledně druhých.

MINDELL: Přesně tak. Když máš soucítící přístup k druhým lidem, automaticky zachytáváš jejich zpětnou vazbu a reaguješ na ni. Někdo s přísným vnitřním kritikem může začít hláškou, "Neustále slyším vnitřního kritika." A já bych mu řekl, "Chceš mu nyní naslouchat?" Pokud by mi řekl, "Ne, nesnáším ho. Poslouchám ho pořád," mohl bych na její negativní zpětnou vazbu odpovědět slovy, "OK, tak pojďme mluvit o něčem jiném." Po chvíli by se mohla vrátit zpět ke kriticismu, a já bych jí znovu doporučil, aby do něho šla. Pokud by mi dala v tomto bodě pozitivní zpětnou vazbu, naslouchal bych chvíli jejímu vnitřnímu kritikovi, ptal bych se, kdo to je, zda-li je to muž nebo žena, její matka nebo manžel či její šéf atd.

Pak by mohla říct, "Ach, bolí mě žaludek." Nyní přepnula na proprioreceptivní kanál. "Jaký to je pocit?" Mohl bych se zeptat. "No, je to špatný pocit." Řekne ona, svírajíc současně ruku v pěst. Potom bych mohl amplifikovat ( jedná se metodu, v níž vystupující vjemy netlumíme, ale naopak zesilujeme dalšími asociacemi - pozn. překl.) tu pěst zatnutím jejího bicepsu, sevřením jejího krku a napnutím její tváře. Najednou řekne, "Teď vypadám jako můj otec." "Jaké to je?" Ptám se. "Vypadá jako vy!" V tomto okamžiku bych pravděpodobně řekl, "Nemůžeme to vzít dovnitř? Musí to být projektováno navenek? Skutečně mě kritizujete? Já si prostě myslím, že mě jen nemáte ráda."

STEPHAN: Teď jsi ve vztahovém kanálu.

MINDELL: Přesně. To je to, co nazývám "vysníváním", což je vztahová práce. Pak se, jako terapeut, musím podívat dovnitř sebe a zjistit, zda nějaká má část není vůči ní vskutku kritická. Může být, v kterémžto případě to musím rozpoznat a mluvit o tom. Můžeme se vrátit tam a zpět, dokud si ta osoba neuvědomí, že nejsem jako její otec, ale že otcovská část je v ní.

STEPHAN: K čemu nyní odkazuješ, pokud se nemýlím, je to, co nazýváš "snové pole", v němž lidé a objekty nabývají kvalit našeho snového procesu.

MINDELL: Ano. Vysniváme si svět okolo nás jako naše vlastní snové pole. Všechny tyto odlišné části a role jsou přítomné v každém z nás i v prostředí. Když si něco vysníme, vyvoláme určitou část, aby hrála roli v našem vlastním evolučním procesu. Například, pokud postrádám uvědomění pokud jde o plachou část mě samého, mohu si tě vysnít, abys mi tuto část reprezentoval, abych vyvážil mou jednostrannost, a ty si mě můžeš vysnít, abych reprezentoval tvou smělou část. Pak začneme zakoušet jeden druhého jako snové figury, jako protiklady uvnitř nás samých. Už jen tím, že jsme jednostranní nebo nevědomí, konstelujeme snové pole.

STEPHAN: Freudiáni by mohli říct, že jsi "přenesl" určité kvality své matky či otce na někoho jiného. Jungiáni by hovořili o projekci archetypu.

MINDELL: Ano, to jsou jen odlišené způsoby, jak mluvit o tom samém, až na to, že někdy se věci přihodí synchronicitně, takže nemohou být vysvětleny v termínech pouhé projekce. Například, zdá se ti, že k tobě mluví obrovský pták, a druhého dne jdeš po ulici a poprvé v životě do tebe narazí obrovský pták. To není něco, co můžeš vysvětlit v termínech pouhé projekce. Svět se někdy doslova chová jakoby to byl senzorický kanál, jako by byl součástí tvého snového pole.

STEPHAN: Často nazýváme takové události jako náhody, dokud nenavrhneš, že mají význam.

MINDELL: Ano. Jak víš, většina lidí uvažuje jako fyzici. Věří, že nepředvídatelné události jsou pouhou nahodilostí nebo shodou okolností. Ale psychologové a spirituálně orientovaní lidé si uvědomují, že to nepředvídatelné, ta událost, co se stane pouze jedinkrát, je sama o sobě velmi významná. Například, žena s níž jsem jednou pracoval, měla velmi ostrou bolest ve svém pravém prsu. Žila v té době v Los Angeles, a později zjistila, že přesně ve stejném okamžiku, kdy měla tuto bolest, její sestra v New Yorku zemřela na rakovinu prsu. Ona sama nakonec objevila rakovinu v tomto prsu. Takže jedna jediná událost může být velmi důležitá.

STEPHAN: Co navrhuješ, koresponduje s Východní filozofií. Například, I Ťing se důkladmě zaobírá jednorázovými událostmi, které se dějí simultánně. Ta myšlenka je, že existuje pole smyslu, a věci, které se dějí ve stejný okamžik, jsou nějak propojené smysluplným způsobem.

MINDELL: Přesně. To je to, že svět se chová jako kanál. V tom, co říkám, skutečně není nic nového. Tyto myšlenky jsou přítomné, například, v Taoismu. Mohl bys říci, že se jen snažím naučit, jak následovat Tao, nejen o tom mluvit.

Každý je v srdci Taoista. Každý se snaží následovat přirozenost přírody, ale nemáme dostatek nástrojů, abychom tuto filozofii převedli do praxe. Všude po celém světě - například, pracovali jsme i v Africké buši - lidí říkají, že věří v lidskou podstatu. Ale jakmile někdo onemocní, bojují s nemocí, místo aby se snažili najít smysl nebo účel skrytý za ní. Myslím, že prostě jen zatím neví jak.

STEPHAN: Pověz něco víc o tom, jak vidíš procesní práci jako jakýsi druh Taoismu.

MINDELL: Taoismus pro mě znamená uvědomit si a následovat to, co se skutečně děje - ať už záměrně nebo nezáměrně, vědomě nebo nevědomě. Psychologie orientovaná na proces je prostě jen způsob, jak to dělat.

STEPHAN: Většina z nás se umí dostat do souladu se svým vědomým procesem, ale nevypadá to, že bychom měli nástroje jak se sladit s naším nevědomým procesem. Na proces orientovaná psychologie pak nabízí metodu, jak se sladit s celým procesem, vědomým i nevědomým.

MINDELL: Správně. Dokonce i dnešní Taoisté napravují neustále tělo. Tvrdí, že se snaží dostat k Tao harmonizováním těla. Ale proč jej harmonizovat? Proč nekráčet s Tao ne-harmonie? V I-Ťingu existují konfliktní hexagramy, stejně jako hexagramy představující stagnaci. Tao má okamžiky konfliktu stejně jako okamžiky harmonie. Proč nepřijmout obojí?

STEPHAN: Jinými slovy, proč nedovolit, aby tu byl konflikt, pracovat s tím, jaký je, dovolit, aby se rozvinul?

MINDELL: Přesně tak. Představme si například ženu, která přišla na náš seminář a měla poškozenou ploténku v zádech. Musela být vnesena dovnitř; byla v podstatě paralyzovaná. Divila se, jak bychom s ní mohli pracovat. Řekli jsme, "Pojďme jen následovat přírodu. Cesta nás povede. Podívejme se, kam nás zavede." Začala následovat své bolesti a pracovat se svým dechem a tělem. Zakrátko se začala spontánně pohybovat. Zatímco se pohybovala, řekla, "Co mám dělat dál?" Řekl jsem, "Pojďme následovat, co se ti zrovna děje." A tak jsme následovali její dýchání, a jak jsem lehce tiskl své ruce na její hrudník, zničehonic řekla, "Cítím, jako bych se pohybovala zvláštními směry." Řekl jsem, "Dobře, udělej to." Pomohl jsem jí následovat své tělo tím, že jsem ji rukama postrkoval ve směrech, jimiž se již pohybovala, následuje její tělesné signály. Dost brzy, jakoby nic nebylo nemožné, se začala ohýbat dozadu v jogové pozici nazvané Most!

Na někoho s poškozenou ploténkou je to zázrak. "Bolí to," řekla, "ale z nějakého důvodu, se nyní cítím dobře." Nevěděl jsem, co bych jí poradil, a tak jsem řekl, "Následuj ten svůj dobrý pocit." Pokračovala pohybem vzad a nakonec řekla, "Můj Bože, jsem ukřižována a povznesena." Začala brečet, a měla silný náboženský prožitek. Zůstala tam po dlouhý čas, ohnuta dozadu v pozici polovičního mostu, hluboce dýchajíc. Pak se ohnula vpřed, normálně se zas posadila, a poděkovala mi.

"Připomíná vám to nějaký dětský sen?" Zeptal jsem se. Řekla, že první věc, na kterou si může vzpomenout, je, že lidé v UFO přicházejí, aby ji vyzdvihli. Proces povznesení se jí snažil po všechny ty léta přihodit, a manifestoval se v jejích zádech. To je příklad, jak následovat Tao přítomnosti.

STEPHAN: A co její záda?

MINDELL: Její záda se okamžitě cítila lépe. Posadila se bez pomoci či podpory, stoupla si, usmála se, a prošla se okolo. Zářila - přihodilo se jí něco důležitějšího než bolest zad.

Nevím, zda změny vydržely. Ale nepovažuji to za tolik podstatné jako zvýšené uvědomění, což bylo to, k čemu jsme směřovali. Nesnažíme se lidi léčit.

STEPHAN: Ale neznamená "psychoterapeut" - ten "kdo se snaží léčit psýché"? Co chápeš pod pojmem léčivý proces?

MINDELL: Slovo "léčení" implikuje někoho, kdo je nemocný. S touto metaforou už nepracuji. Pokud lidé trvají na tom, vnímat sebe jako nemocné, oceňuji jejich způsob vidění věcí, a můžu se dokonce snažit léčit je. Ale považuji léčení za příliš omezený koncept. Raději se dívám na nemoc jako na sen, jenž se snaží vstoupit do vědomí. Pokud člověk jde do těchto prožitků, skoro nikdy to není nemoc, ale nějaký intenzivní proces, který se snaží přihodit.

Vietnamský buddhistický učitel Thitch Nhat Hanh říká, že pravé porozumění přichází z ponoření sebe sama dovnitř řeky. Předchozí znalosti jsou blokem v porozumění. Pokud si myslíš, že jsi nemocný, je to v pořádku, ale je to i blok ke skutečnému porozumění. Kdo ví, zda jsi nemocný? Kdo ví, co se ti skutečně děje?

STEPHAN: To, co říkáš, je to, že navzdory našim vlastním malým myšlenkám, jak si přejeme, aby věci byli, pod tím vším, je hlubší, univerzálnější proces, který se potřebuje uskutečnit, skrze nás a skrze svět. To je to, co nazýváš "snovým tělem."

MINDELL: Ano, přesně.

STEPHAN: Nebo může být nazván Tao, nebo Bůh. My všichni potřebujeme být s ním sladěni.

MINDELL: Ano. Skutečně na tom nic není. Někdy se cítím provinile, že nedělám víc. Nemohu uvěřit tomu, že tyto úžasné prožitky vyvěrají z lidí jako výsledek mého takřka nicnedělání. Jen čekají, aby se staly; všechno, co musíme udělat, je trochu jim pomoci na svět. (Orig. "to mother them a little").

STEPHAN: A tehdy nastupuje technika.

MINDELL: Ano, know-how, bdělost. Je to jako spirituální cvičení ve smyslu být si vědom toho, co se děje a být připraven to přijmout, spíš než to odmítnout.

STEPHAN: To, co děláš, zní jako něco víc, než jen terapie. Pod tím vším je spirituální dimenze.

MINDELL: Ano. Spirituální komponentou je víra v proud našich vjemů. Nakonec, co jiného je zde? Naše vjemy jsou jedinou realitou, jíž známe. Pokud věříme ve vjemy druhých lidí namísto svých vlastních, zříkáme se sebe sama, a zanedlouho se i přestaneme milovat. Ale pokud si ceníme více našich vjemů a následujeme je, můžeme se nakonec stát celistvými. To je něco zcela odlišného od toho, co obvykle děláme.

STEPHAN: V tom, co říkáš, je vlastně inherentně obsažena kritika nejen konvenční psychoterapie, ale i mnoha spirituálních technik. Můžeš o tom říct něco víc?

MINDELL: Většina tradičních spirituálních technik jsou behaviorální programy. Učí tě, jak se chovat určitým způsobem a vidět určité způsoby vnímání jako špatné nebo nedůležité. Například, pokud zakoušíš bolest, obvykle ji necháváš být nebo ji ignoruješ. Zatímco, pokud skutečně věříš svému vnímání, neřekneš, "To je jen mé tělo," ale spíše "To je tělo, a bolí to. Všímám si mé tendence bolest ignorovat, ale nepomáhá to. Možná je mé tělo moudré. Možná se mě snaží něco naučit."

STEPHAN: Zatímco duchovní učení nás učí říkat, "To je pouze mé tělo. Co je skutečně podstatné, je duch."

MINDELL: Ano. Pokud to uděláš, nevyhnutelně tak podhodnocuješ určité kanály - v tomto případě, propriorecepci. Myslím si, že lepší učitelé, moudřejí studenti, tuto chybu nedělají. Ale pokud nejsi učen cenit si všech svých vjemů, pak spirituální cvičení neplní svůj účel, jímž je naučit tě otevřít se a milovat celou lidskou bytost. Je tu nedostatek plné srdečnosti. S některými duchovními učiteli a skupinami, můžete cítit, že určitá vaše část je přijímána, ale celek ostatních není

Nebo, pokud jsi dobrým ekologem, musíš se divit, kam se tvé signály a procesy - tvé části hledající vyjádření - poděli, když si je popřel či nechal odejít. Obvykle si myslíme, že negativita odešla někam do vesmíru, nebo ji bohové strávili, nebo něco takového. Nyní víme, že svět je velmi malý, a negativita jen tak nezmizela. Jde do tvého těla, do méně ovladatelných procesů, možná do buněčných nebo metabolických nebo rakovinových procesů. Nebo jde do tvého partnera, který tě nenávidí. Nebo jde do nehod na rohu ulice nebo do kolektivního nevědomí, aby zasáhla tebe a mě. Podceňování určitých vjemů a nechávání je pouze odejít je jako vyhazování papírových odpadků na ulici. Někdo to nakonec bude muset uklidit.

Duchovní cvičení hovoří hodně o soucitu, ale soucit také znamená mít soucit směrem ke všem svým vjemům, dokonce i k těm nešťastným, a snažit se je vnímat, zpracovat je.

Například, co když jsi skutečně rozzuřený  na svého partnera? Pokud jednáš mile a předstíráš, že se nezlobíš, tvůj partner si tvůj hněv stejně vyžere. Zatímco, když pracuješ se signály svého vzteku, může tě provést na jiné místo.

Mám na mysli určitý pár, s nímž jsem nedávno pracoval. On neustále spal s někým jiným, a ona kvůli tomu zuřila, ale neřekla to. Když se posadili k sobě, její oči se doširoka rozevřeli. Takže, řekl jsem jí, "Když takto otevřeš oči, o čem to je?" Zírala na něho a řekla, "Jsem na tebe naštvaná!" Snažila se vyjádřit energii hněvu skrze své oči. Přirozeně, jeho oči se také široce otevřely, a byli absolutně rozzuření jeden na druhého.

Ona řekla, "Nenávidím tě za to, že spíš se všema těma ženskýma."

On řekl, "No, ty nestojíš za nic, atd. atd."

Pak se její hlas zklidnil. Tak jsem jí řekl, "Následuj to."

"Jen sem se snažila naštvat," řekla.

"OK," řekl jsem. "Jestli jsi naštvaná, pokračuj." Na chvíli pokračovala, ale její hlas se začal vytrácet.

"Myslím, že bys měla následovat tento zklidňující signál," Řekl jsem. "Co se děje teď?"

"Nyní se cítím velmi klidná," řekla. Pak se uklidnil i on, a oba dva seděli v tichosti. Nebyli to meditující, ale začali meditovat, a on se nakonec rozplakal.

"Co to bylo?" Zeptal jsem se.

"Nikdy jsem nevěděl, že bych s ní mohl být v takovém tichu jako je teď. Je to moc krásný," řekl. A objali se.

Celý proces zabral šest nebo sedm minut. Je to příklad, jak následovat Tao okamžiku jako cestu k lepšímu vztahu. Problém je, že jako se lidé odpojí od jednoho signálu, přilnou k jinému. Jakmile mají volnost být vzteklí, zaseknou se ve svém vzteku a nemohou se pohnout k ničemu dalšímu.

STEPHAN: Jak chápeš proces individuálního růstu a transformace?

MINDELL: Vypadá to, že existuje řada různých fází nebo stádií v evoluci vědomí. Existuje stav analytické pozornosti, v níž se díváš dovnitř sebe, zaznamenáváš různé aspekty, máš různé vhledy, a začínáš o nich přemýšlet; můžeš začít meditovat nebo se dostat na Jungiánskou analýzu nebo nějaký jiný druh verbální terapie.

Pak je zde to, co nazývám Buddhistické fáze, v níž pozoruješ věci a necháváš je skrze sebe procházet. Zde si rozvineš to, co buddhisté nazývají pozorující vědomí. Po nějaké době, cos to dělal delší dobu, si začneš všímat, že mnoho myšlenek a emocí ve skutečnosti neprochází skrz, zasekávají se. Pak můžeš zvažovat na proces orientovanou fázi, kde si všímáš věcí, které vystupují, ale namísto, abys je nechal jít, nasedáš na ně a jezdíš na nich, pomáhaje jim projít rychleji jejich amplifikací nebo zintenzivněním. Potom všem, existuje ještě další fáze, v níž si uvědomíš, že všechno, co děláš, je jenom nějakou fází, a že veškeré metody fungují dobře v určité fázi tvého života, závisejíce na tom, co se ti v danou dobu děje. To je, myslím, jedna z nejvyšších fází.

STEPHAN: V tom, co říkáš, je ten smysl, že transformace je neustále probíhající proces; není to jen jednorázová událost.

MINDELL: Transformace pokračuje právě teď až do posledního úderu srdce. Viděl jsem, jak to probíhalo i s lidmi ve stavech kómatu.

STEPHAN: Jak pracuješ s lidmi v kómatu? Chci říct, podle všech standardů, se s nimi nedá komunikovat.

MINDELL: Ano, nemůžeš je probudit v obvyklých významech. Ale podle mé zkušenosti vím, že lidé v kómatu se snaží probudit. Problém je, že lidé kolem nich neví, jak s nimi komunikovat. Obětavý člověk může meditovat nebo je držet za ruku. Ale to obvykle nestačí. Pokud následuješ jejich dýchání a amplifikuješ zvuky, které vydávají, takřka všichni z nich se probudí, kromě těch, kteří měli vážné poškození mozku, kde svaly již správně nefungují. Dokonce mezi těmito lidmi, většina z nich otevře oči, soustředí se  a dávají ti zpětnou vazbu. Zvláště lidé v metabolickém kómatu - ti, co jsou v kómatu kvůli chemickým změnám v krvi - probudí se a procházejí těmi nejneuvěřitelnějšími příběhy.

STEPHAN: Takže ve skutečnosti jsi schopen, ve většině případů, komunikovat s těmito lidmi a zabavit je až do okamžiku, kdy procitnou?

MINDELL: Ano. Vezmi si Johna, například, černocha, kterého zmiňuju ve své knize. Ležel v nemocnici v kómatu šest měsíců, sípající a hlučící tak, že budil ostatní pacienty. Šel jsem ho navštívit a dělal jsem zvuky spolu s ním zatímco jsem jemně tiskl jeho ruku. Asi po deseti minutách otevřel oči a řekl, "Tys to také viděl?" Řekl jsem "Ano, viděl. Co vidíš?"

"Velká bílá loď přijíždí pro Johna!"

"Nasedneš na ni?" Zeptal jsem se.

"Já ne," zařval, "Já na tu loď nejdu."

"Proč ne?" Zeptal jsem se.

"Ta loď jede na prázdniny. Já musím ráno vstávat a jít do práce."

John tvrdě pracoval celý svůj život a nyní mu táhlo přes osmdesát. Rakovina z něj udělala hromádku kostí. Zasekl se na konci života, protože si neuměl dovolit odjet na prázdniny. Tak jsem mu řekl, "Dobrá, vstát ráno a jít do práce, to mi zní dobře. Ale než to uděláme, pojďme se podívat na loď. Podívej se dobře dovnitř a podívej se, kdo tu loď řídí..." Tak vešel do lodě a řekl s velkým vzrušením, "Páni! Tam dole jsou andělé, a ti tuhle loď řídí."

"Chceš se jich zeptat, kam jedou?" Zeptal jsem se.

Šel znovu dovnitř, otočil své oči vpravo, jakoby něčemu naslouchal, a pravil: "Ta loď jede na Bermudy."

"Dobře, a co to stojí?" Řekl jsem, protože jsem věděl, že je to praktickej chlap. Po minutě odpověděl,
"Nestojí to nic."

"Přemýšlej o tom," řekl jsem. "Měl's někdy prázdniny?"

"Neměl. Nikdy. Jen jsem dřel a dřel a dřel."

"Dobře, přemýšlej o tom. Dobře se rozmysli."

Nakonec řekl: "Pojedu na prázdniny! Nic to nestojí, a jede se na Bermudy."

Řekl jsem, "Je tu šance, že když se ti to nebude líbit, možná se otočí a pojede zpátky."

"Jasně, můžu z té lodi kdykoli vystoupit."

"Udělej, co chceš," Řekl jsem mu, "Já věřím tvému rozhodnutí. Pospíchám a musím teď jít za někým jiným." On zavřel oči a bylo to. Když jsme se vrátili za 30 minut, byl mrtvý. Odjel na Bermudy.

STEPHAN: To je krásný příběh.

MINDELL: Ano, je. Dělal jsem to téměř 15 let, ale nikdy jsem o tom nikomu nevypravoval, dokud má žena, Amy, se mnou nezačala chodit do nemocnice. Myslel jsem, že by mi nikdo nevěřil. Elisabeth Kubler-Rossová řekla, že mi věří, ale sama to nikdy neviděla. Lidé většinou nepracují s komatickými stavy.

Měl jsem podobný zážitek se svou matkou. Měla mrtvici a spadla do kómatu a nepředpokládalo se, že by byla schopná mluvit. Pracoval jsem s jejím dechem a zpoza svého sípání začala vydávat zvuky a pak - písnička! (Brouká melodii Row, row, row your boat). Začali jsme zpívat společně, a já zpíval slova, protože nemohla dost dobře hýbat ústy. Když jsme se dostali nakonec posledního verše, má matka zařvala, "Život není nic než sen!"

Nemohl jsem tomu uvěřit! "Ale všichni si mysleli, že jsi v kómatu," řekl jsem. "Nevím, o čem to mluvíš," odpověděla. "Zavoláme všem příbuzným," řekl jsem, " a budeme zpívat." A ona zazpívala "Život není nic než sen" všem svým známým, než zemřela.




Přeloženo z anglického Yoga Journal, kde se článek objevil v dubnu/květnu 1990, autorem tohoto blogu. Anglická verze zde.






Ludwig Klages - Aforismy

Ludwig Klages (1872 – 1956) - německý filosof, psycholog a zakladatel charakterologie a vědecké grafologie. V tomto článku přinášíme překlad některých jeho aforismů podtrhujících jeho životní filosofii, ovlivněnou Friedrichem Nietzschem a německou romantickou filosofií (J. W. Goethe, C. G. Carus). Sám se stal myslitelem, který nejvíce ovlivnil tzv. filozofii života. Jeho klíčovou myšlenkou je pojetí ducha (Geist) jakožto principu, jenž je vzhledem k podstatě života apriori destruktivní, neboť brání organické a extatické syntéze těla a duše, jež jsou ve skutečnosti polaritami jednoho a téhož bytí. Zatímco celý svět dodnes hovoří o "světle rozumu a ducha", Klages před sto lety varuje, že tato síla je spíše temná, protože strnulá, umrtvující. A skutečné světlo duše zastiňuje. Podle Klagese, právě pojmové uchopování, jež je vlastní duchu, způsobuje, že si původně a vždy živý vesmír představujeme jako mechanické skladiště objektů. Mechanický "duch" není schopen popsat "organický život", aniž by ho redukoval na neživou, strojovitě - účelnou projekci své vlastní logiky (Klagesův biocentrismus versus logocentrismus moderních věd). Na stejné nebezpečí upozorňuje biolog a historik vědy Zdeněk Neubauer.

Klages už v r. 1913 (v díle Člověk a země) útočí na ideologii pokroku, systémově chladné pojetí kapitalismu (ano, i za ním stojí onen "temný" Geist - duch!) a upozorňuje na hrozbu ekologické katastrofy, bude-li duch (v podobě hypertrofovaného ega) jednostranně nadřazován duši. Rozpoutal tak v podstatě světové ekologické hnutí (založení neměcké strany Zelených). V následujících aforismech přinášíme seznámení s Klagesovými podnětnými myšlenkami, z nichž mnohé nebyly doposud přeloženy do češtiny. Na sklonku roku 2009 se na plátnech 3D multikin objevuje film Avatar, který v podstatě přináší poselství o láskyplném smíření protikladných principů: organické duše a egoisticky-expanzivního ducha.


Protiklady.
Život a duch jsou dvě naprosto elementárně a esenciálně protikladné síly, které nemohou být redukovány ani jedna na druhou, ani na nějakou třetí.

Tělo a duše. Jediná idea doposud vedla naše pátrání v posledních třech destiletích: že tělo a duše jsou nerozlučitelně provázané póly životní jednoty, do níž duch vkládá sama sebe zvenčí jako klín, a to za tím účelem, aby je oddělil jedno od druhého; aby od-duševnil tělo od-tělesnil duši, aby nakonec zadusil jakýkoli život, jenž této jednoty může dosáhnout.


Jednota těla a duše. Stejně jako je duše tvořivým principem živého těla, tak je živé tělo femonénem a zjevením duše.

Extáze. Není to duch člověka, ale jeho duše, jež je v extázi osvobozena; a jeho duše je osvobozena nikoli od těla, ale od jeho ducha.

Život a duch. Název život jsme přiřkli vše-protkávající síle prapůvodní obrazotvornosti.

Název duch jsme přiřkli nepřátelské síle, která obrací všechny prapůvodní obrazy do prázdných přeludů.

Duše a Duch. Charakter duše je někdy impulzivní, jindy nadšeně zpustlý; naproti tomu charakter ducha se zjevuje ve světle překážky, která realizuje svůj potenciál v záměrném emocionálním poutu! Z toho plyne, že rovnováhy mezi duší a duchem nemůže být nikdy dosaženo; a co se nám může jevit jako příklad dosažené a půvabné harmonie mezi duší a duchem u tak vynikající osobnosti, jako byl např. Goethe, může být, po pečlivém přezkoumání, ukázáno toliko jako věc kompromisu, příklad uměleckého "stylu". Jako takový, nemůže být tento stav nikdy dosažen bez zjevné ztráty psychické bezprostřednosti.

Vesmír mysli a Vesmír života
. Myšlenka Vesmíru je mechanickou změtí věcí; na druhé straně, živý Vesmír, o němž naše jazyky mohou hovořit pouze v náznaku, nemůže být pojmově uchopen, neboť se sám zjevuje jedině v bezprostředním záblesku tady a teď, jenž je jeho vnější podobou.

Rytmus života. Zatímco každý ne-lidský organismus pulzuje v souladu s rytmy kosmického života, byl to zákon ducha, který člověka z účasti na tomto životě vyhostil. Co se jeví člověku jakožto nositeli ego-vědomí, ve světle nade vším převažujícího vypočítavého myšlení, jeví se metafyzikovi, pokud se do tématu ponoří dostatečně hluboce, ve světle zotročeného života pod jhem koncepcí!

Znalosti a poezie. Hluboká propast dělí znalosti a poezii. To, co jsme rozvažovali, už nemůže být nikdy více prožito. Tento fakt mluví pro "nemoudrost" básníků.

Stádia vývoje člověka. Zvířecí člověk žije podle svých instinktů, nevědomě; magický člověk žije ve světě mýtických obrazů; duchovní člověk žije, aby chrlil moralistické banality.

Univerzální ctnost. Člověk, který neumí vylézt na strom, se bude chlubit, že nikdy z žádného nespadl.

O sexuálním pudu. Je fundamentální a svéhlavou falzifikací nazývat sexuální pud reprodukčním. Reprodukce je pouhým potenciálním výsledkem sexuálního styku, ale určitě není zahrnut v aktuální zkušenosti sexuálního vzrušení. Zvířata o něm nic neví; jen člověk ano.

Krev a nervy. Krev je dějištěm orgiastického života. Co odděluje extatickou přirozenost od racionální, není mozek, ale stav krve: purpurová krev, modrá krev, svatá krev. Život sídlí v krvi a pulzaci.

Logika a mystika. Logika je organizovaná temnota. Mystika je rytmické světlo.

Muž a žena
. Žena žije více v bytí, muž ve vědomí. Ženě náleží přítomnost, muži budoucnost nebo minulost.

Mužská logika odpovídá ženskému citu pro míru.

Muž usiluje, zatímco žena žije.

Muž je odstředivou silou, zatímco žena gravitační.

Žena je krátkozraká, pokud jde o "dálku", muž pokud jde o "blízkost".

Muž stále vidí cíle, a tudíž má vždy po ruce abstrakce; je to však žena, kdo jej ve skutečném světě prvně učí radosti.

Muž a žena II. Odvracíme upřený pohled od "emancipačního" hnutí moderní doby, abychom shledali, že žena je odjakživa, skrz naskrz celou zaznamenanou historií, nositelkou sil života a duše, stejně jako je muž odjakživa nositelem sil ducha a produktivní činnosti; to zůstává pravdou dokonce i dnes pro ohromnou většinu mužů a žen.

Nezranitelnost. Na vrcholu svých sil, je člověk nezranitelný. V okamžicích nejskvělejší jistoty bytí, jsme silnější než zevní osud. Nic a nikdo nás nemůže zničit.

Žena a básník. Žena a básník jsou v blízkém vztahu. On je hlasem jejích tužeb. V básníkově probuzení tančí procesí Bakchantek. Básníci jsou tlumočníci Dionýsia.

Afekt a život. Život zahrnuje afekt; ego jej vylučuje.

Erós a Chaos. Erós bez chaosu: humanismus. Chaos bez Erósu: démonická devastace. Erós uvnitř chaosu: Dionýsios.

Žádný východ. Nemůže nastat žádné osvobození skrze popření, jedině skrze naplnění. V zoufalství, život je otřesen, ale to nevede ke sňatku s Kosmem: nový stav bude zrovna tak ubohý jako ten starý.

Funkce času. V životě, který nás obklopuje, jsou čas a věčnost identické. Individuální život stárne, ale substance života má sílu omlazovat se zevnitř.

Smysluplnost a účel. Vše účelové je nesmyslné, a vše smysluplné je bezúčelné.

Oponující vůle. Pocity averze člověka daleko více charakterizují než jeho preference. Vědomí plodí zábrany.

Pohanská Láska. Jedině láska nás vynese z labyrintu světa. Jedině láska propouští jednotlivce ke kosmickému životu. Kosmický člověk nezakouší nic lidského krom své lásky, a jeho láska se vtěluje do jeho melancholicko-radostného veselí.

Duše a jednotlivec. V duši, individuální není v pravdě jen individuálním, ale kosmickou vlnou. Duše je schopná překročit svou tělesně-duchovní jedinečnost, aby kráčela dál, aby se stala vírem univerzálního života. Uvnitř krve těch, kdo jsou bohatí substancí duše, cirkulují atomy ohně: póry, ústa a sexuální orgány jsou branami života.

Objev a pozorování. Nečiníme objevy skrze pozorování; pouze je jím potvrzujeme.

Rytmus a míra. Celý fenomenální vesmír je organizován na rytmické bázi. Věda správně objevila - ačkoli má určité obtíže vyložit svůj objev - že zvuk, teplo a elektřina mají rytmickou podstatu.

Krása a ego. Ani ego ani jeho skutky nejsou krásné. Člověk je krásný jedině do rozsahu, jakým se účastní na věčné duši Kosmu. Krása je vždycky démonická, a přiměřenými objekty našeho zbožňování jsou bozi.

Práce a úžas. Čin, práce a systém patří do hájemství ducha. Co nemůže být předmětem úžasu, se stává prací. Něvědomý, mateřský základ duše generuje zářící purpurovou krev; tvůrčí síla je ovšem maskulinní, sluneční, duchovní.

Rokoko jako "virtuální realita". Rokoko vlastní virtuální realitu zrcadlových obrazů, pouhého vzhledu; každý zvuk, parfém, a mihotající se světlo jeho krajiny jsou odrazem masky.

Arogance racionalismu
. Moderní žák víry všemohoucího rozumu může sotva potlačit svou radost, když žvatlá do našich uší svá přesvědčení, že nyní vlastní logiku "nevědomého".

Formy lásky. "Materialista" touží vlastnit a vládnout člověku a všem jeho silám. "Miluje" závislost a tak-zvaný charakter.

Kristus viděl sebe sama pobývat blízko středu věcí; hledal Boha; a jeho nejpronikavější touhy byly, aby mohl splynout s "vyššími věcmi." Dychtil po vnějším a hořejším, a když miloval, jeho cit směřoval výhradně do těchto směrů.

Erós, na druhé straně, je láskou tvoření. Pro Erós, je nekonečný vesmír živý. Záplava mihotajícího světla se valí ven. Celé okolí žhne, dálka se ozývá: milovaný se stal plamenem v dálce.






O duši. Duše je naplněná vitalita, sebe-spalující plamen. Takový, jenž se omezuje a stahuje v bdělém stavu, aby se stal, ve spánku, bezedným mořem.
Hmota (Hylé) je spánkem duše. Její probuzení má realitu snu: lesknoucí se obrazy plynou kolem, a pak klesají znovu do temnoty.

Oceán je symbolem univerzální duše, a třpyt oceánu manifestuje její nejvyšší vitalitu. Hluboký život rozkvétá jedině v děloze noci, a oceán žhne jedině temně. Život je samo-otáčejícím se kolem,
perpetum mobile, mlýnským kolem skrze nějž musí protéci vody času.

Den a noc. V denním vědomí vnímáme, zatímco v nočním vědomí zakoušíme vize. Jedině do denního vědomí může kosmický duch vytryskávat.

Duch a duše. Jedině tehdy, když duch spí, probouzí se duše. A duch spí nejhlouběji, když podřimují smysly. V každé aktivitě se objevují momenty, kdy duch poklimbává a a duše do široka otvírá své oči. Ještě bohatší je náš život v okamžicích, kdy duch prochází skrze říši spánku. Tehdy jsme na živu s větší intenzitou, jak každý okamžik přechází v další. V takových chvílích, naše oči září.

Paradox. Stud je hrůza, kterou člověk cítí před vyhlídkou, že by jeho opravdové bylo odhaleno. Tudíž, je nepochybně ostudné, být na základě těchto emocí považován za ješitného.

Pseudo-psychologové. Přestože se sami nazývají psychology, naši profesoři se nám zdají být vlastně epistemology, jelikož je na první pohled zřejmé, že jejich výzkumy se týkají pocitů, percepce, reprezentace atd. Nevypadá to, že by vůbec kdy dostatečně hluboce čelili faktu, že nejsou samy o sobě vědomé - a bez jistých předopkladů zahrnujících vědomí, se všechny jejich systémy okamžitě rozpadnou na prach - vyjma "aktivity smyslů" stejně jako tomu, že je [vědomí] předmětem pravidelných alterací mezi existencí a neexistencí. Hovoří tak nezaujatě o "proudu vědomí", zatímco by měli studovat proud života; co víc, mnoho z nich je tak neohrožených, že dospívají k neúprosným závěrům, že rovněž existuje jakýsi proud spánkového-vědomí.

Falešní filosofové. Neposední, nadšení duchové neustále postrádají nejnepatrnější stopy opravdové originality. Jejich spekulace dokonce degenerují do prázdných druhů racionalismu, nebo vedou do mělké hru ostrovtipu, jež je hrána s fantómy, v něž dokonce nikdo doopravdy nevěří.

Od Platóna po Hegela, celá spousta tak-zvaných filosofů může být rozdělena na dva tábory: za prvé, tu máme tyto polo-střízlivé, a tudíž nekritické, štváče fantómů; a za druhé, máme tyto arogantní hyper-racionalisty, např. chlapíky, kteří jsou tak neskonale plytcí, že jsou schopni přesvědčit sami sebe o tom, že život je racionální fenomén!

Charakterologie. Dvě základní psychologické školy doposud koexistovaly spolu po nějaký čas: jeden typ "psychologie" zacílil svou energii do pátrání po faktech vědomí; zatímco druhá myšlenková škola zkoumala podstatu celé osobnosti; ta druhá se ustanovila jako "Charakterologie" v průběhu 19. století. Je mnoho bohatého materiálu, objeveného u básníků, moudrých a moralistů celých věků, který nyní byl jen systematicky zpracován. Zejména si připomínáme promluvy Démokritovy a významnějších Řeckých Sofistů, stejně jako příspěvky pozdních Stoiků, zejména Senecovy, Marca Aurelia a Epiktéta. Pak je tu Theophrasots, student a žák Aristotelův, kdo ve svých proslulých "Etických Charakterech", vylíčil sérii zlomkovitých analýz 30ti charakterových typů; naneštěstí Theophrastova bystrost je ve výsledku vážně poškozena jeho účastí na písni sirén, a to díky jeho posedlostí obsahovou soudržností. Toto dílo bylo v 17. století přeloženo do francouzštiny La Bruyérem, který sám vydal vynikající pojednání nazvané "Charaktery." Rovněž zmiňujeme Francouzské moralisty a skeptiky, kteří se rozšířili v průběhu 16. a 18. století: Montaigne, Pascal, a nade vším, De la Rochefoucauld, autor oslnivých "Maxim". Problémy charakterologie se poprvé objevily v Německu během intelektuální Renesance našeho klasického věku. Goethovy "Volitelné afinity" [Die Wahlverwandtschaften] a, nade vším, "Levana" Jeana Paula, obě se staly zdrojem nepřekonatelných pokladů pro charakterology hodných nejvyššího zájmu. Obdobně se objevilo mnoho užitečných charakterologických pozorování v Lichtenberových "Aforismech", a dokonce prominentní epistemolog Immanuel Kant pojednává o základech charakterologie ve své "Antropologii". Výzkumy těchto studentů se brzy protnuli s fyziognomickými studiemi Lavaterovými, Campera a Galla; tudíž byla připravena půda pro biocentrickou psychologii Německého Romantismu. Čníce nade všemi je tu nedávno znovu-objevený Romantický fyzik Carl Gustav Carus, jehož mistrovskými díly jsou: "Duše: O Vývoji Historie Duše" a "Symbolismus Lidské Anatomie." Najdeme mnoho přínosných objevů i v díle Arthura Schopenhauera. Od Schopenhauera vede vlákno tradice přímo k filosofu a pedagogu Juliu Bahnesnovi, který přišel se svými dvojdílnými pojednáními, "Příspěvky ke Charakterologii," v roce 1867, v nichž vzdělaný autor poprvé dává našemu slavnému dítěti jméno. Po Bahnsenovi bylo však vlákno charakterologické tradice bohužel přetrženo.

Nakonec, převládající "experimentální" psychologie přírodních věd vědu o charakteru téměř kompletně vyřadila na okraj zájmu. Práce francouzských studentů, jako např. Paulhanovy "Charaktery" a Fouilléeův "Temperament a Charakter", zůstaly nepovšimnuty. Člověk začal ze všech stran slýchat, že se blíží revoluce v psychologii.

V těchto časech se stalo běžným očekávat, že psychologie poskytne správné instrukce zaměstnavatelům ohledně vhodnosti uchazeče o práci pro konkrétní zaměstnání. Pod tlakem tohoto požadavku, vyvinulo se pole výzkumu, které zasvětilo sebe sama do studií lidských schopností a "Psychotechniky" (Münsterberg, Stern, Meumann a další). Pročež charakterologie začala pronikat do psychiatrie. Výsledky výzkumů, jichž se ujali neurologové, z velké části v úzkém spojení s "psychoanalytiky" jsou stále poněkud mlhavé.

Ale nyní, skutečně propukla mocná revoluce, jež má svůj původ v psychologické nauce filosofa Friedricha Nietzscheho. Vycházeje pevně z této nauky, se brzo objevilo - pod proslulým jménem, jenž Bahnsen této vědě propůjčil - první moderní, systematické pojednání o charakterologii, která byla autorem těchto řádků publikována v r. 1910 pod názvem "Principy Charakterologie." [
Die Grundlagen der Charakterkunde] Teorie, predložené v této stručné, ale převratné práci, poprvé ustanovily, stejně jako jej budou i nadále určovat, budoucí směr charakterologie.


Klages, L. Sämtliche Werke. Bonn. 1965-92.


Expresivní pohyby. Ke každému vnitřnímu stavu přináležejí, jako jeho vyjádření, ty tělesné pohyby, které tento stav zobrazují.


Tato poslední věta je v podstatě základním axiomem grafologie jakožto psychologie výrazu. Počínaje Klagesem končí atomizovaná interpretace znaků písma, neboť podle něho "lze život hledat jen v organických celcích". Detailům písma je možné porozumět jedině až v kontextu organické jednoty celého písmeného projevu, který zahrnuje rychlost, rytmus, spojitost apod.





Dějiny psychologie v obrazech

Fotografie nejznámnějších psychologů

19. století: Wilhelm Wundt (Lipsko), William James (USA), Ludwig Klages (grafologie)




Francouzská psychologie: Théodule Armand Ribot, Jean Martin Charcot, Pierre Marie Félix Janet ("vykraden" Freudem)




Gestalt (Berlínská škola): Max Wertheimer, Wolfgan Köhler, Kurt Koffka




Ruská psychologie: Ivan Michailovič Sečenov, Ivan Petrovič Pavlov, Lev Vygotskij




Behavioralimus (USA): Watson, Hull; Skinner, Tolman (neobehavioralismus)






Hlubinná psychologie: Sigmund Freud (psychoanalýza), Alfred Adler (individuální psychologie), Carl Gustav Jung (analytická psychologie)




Kulturní psychoanalýza: Erich Fromm, Karen Horneyová, Harry Stack Suliwan




Humanistická psychologie: Abraham Maslow, Rollo May, Carl Ransom Rogers




Jean Piaget (dětská psychologie), Erik Erikson (životní stadia), Victor E. Frankl (logoterapie)

C. G. Jung

Citáty z díla

Nevědomí




Podstata psýché sahá asi do temnot, daleko mimo kategorie našeho rozumu. Duše obsahuje tolik záhad co svět se svými galaktickými systémy, skýtajícími tak vznešenou podívanou, že jen duch zcela bez fantazie si nedokáže připustit svou nedostatečnost. Při této krajní nejistotě lidského chápání je osvícensky rozumářské počínání nejen směšné, ale i žalostně bezduché.


Racionalismus se chová k pověrám komplementárně. Podle psychologického pravidla stín sílí spolu se světlem, tzn. čím racionalističtěji si vědomí počíná, tím více ožívá strašidelný svět nevědomí.


Maska nevědomí jak známo není strnulá, nýbrž zrcadlí onu tvář, kterou mu člověk ukáže. Nepřátelství jí dá hrozivou podobu, vstřícnost její rysy zmírní.Pokus o zjišťování nevědomého stavu se setkává s podobnou těžkostí jako atomová fyzika: aktem pozorování se mění pozorovaný objekt.




Na rozdíl od osobní povahy vědomé psýché existuje druhý psychický systém kolektivního neosobního charakteru vedle našeho vědomí, které je zcela osobní povahy a které - i když jako přívěsek připojíme osobní nevědomí - považujeme za psýché, již jedině lze zakoušet. Kolektivní nevědomí se nevyvíjí individuálně, je děděno. Sestává z preexistujících forem, archetypů, jež si lze uvědomit až sekundárně a jež dávají obsahům vědomí pevně vyznačenou formu.

Pojem archetypu, jenž tvoří nevyhnutelný kolerát k myšlence kolektívního nevědomí, naznačuje existenci určitých forem v psýché, jež jsou všudypřítomné nebo všude rozšířené. (Mytologie je nazývá motivy, Hubert a Mauss: "kategorie imaginace", Adolf Bastian: "pramyšlenky").
C. G. Jung: Výbor z díla II. Archetypy a nevědomí, str. 148



Archetyp


Archetypy jsou jako koryta řek, jež opustila voda, po době blíže neurčené je však může znovu vyhledat. Archetyp se podobá starému vodnímu toku, jehož vody života tekli dlouho a hluboce se vryly do země. A čím déle se toho směru držely, tím je pravděpodobnější, že se tam dřív nebo později znovu vrátí.

Člověk se ani na okamžik nesmí poddávat iluzi, že archetyp je možno koneckonců vysvětlit, a tím vyřídit. I nejlepší pokus o vysvětlení není nic jiného než více či méně zdařilý překlad do jiného obrazného jazyka. (Vždyť jazyk není nic jiného než obraz!) V nejlepším případě bude člověk pokračovat ve snění svého mýtu a dá mu moderní podobu. A cokoli mýtu spáchá vysvětlováním nebo výkladem, to člověk spáchal na vlastní duši, a z toho vzniknou odpovídající následky pro vlastní zdravotní stav. Archetyp je totiž – a na to by se nikdy nemělo zapomínat – duševní orgán, který se vyskytuje u každého.

Rozumíme vůbec kdy tomu, co myslíme? Chápeme pouze ono myšlení, jež není nic jiného něž rovnice, z níž nikdy nevyjde víc, než jsme do ní dosadili. To je intelekt. Nadto však existuje myšlení v prastarých obrazech, symbolech starších než historický člověk, které mu byly od pradávných časů vrozeny, přetrvávají všechny generace a věčně živě naplňují vrstvy naší duše. Plný život je možný jen ve shodě s nimi, moudrost je návrat k nim.

Zdá se, že všechno pravé se mění a že jen to, co se mění, pravým zůstává.




Bernini - Extáze svaté Terezy


Archetypy jsou prožitkové komplexy, které se dostavují osudově, to znamená, že jejich působení začíná v našem nejosobnějším životě. Anima se už proti nám nestavá jako bohyně, ale podle okolností jako naše nejosobnější nedorozumění nebo náš nejlepší odvážný čin. Opustí-li například starý velezasloužilý učenec v sedmdesáti letech svou rodinu a ožení se s dvacetiletou rusovlasou herečkou, - pak - vězmě - bohové si opět přišli pro oběť.

C. G. Jung: Výbor z díla II. Archetypy a nevědomí



Psychologie




V psychologii rozumíme pouze tomu, co jsme sami zažili.

Člověk vidí tak, jaký sám je. A protože jiní mají jinou psychologii, vidí také jinak a vyjadřují něco jiného.

Jestliže si sami nerozumíme, pak je nevyhnutelné, že i druhé vidíme jen skrze zkreslující a matoucí mlhu svých vlastních předsudků a projekcí, a radíme a podkládáme jim to, co nám samým působí největší potíže. Proto je nutné, abychom nejprve jakž takž porozuměli sami sobě, chceme-li porozumět ostatním.

Psychologismus je možno vytknout jen intelektu, který svébytnou povahu autonomního komplexu popírá a chtěl by ho racionalisticky vysvětlovat jako důsledek známých faktů, tzn. jako nevlastní.

Předmětem psychologie je duše, předmětem filosofie je svět.


Psýché – Ať už sama o sobě vypoví cokoli, nikdy nepřekročí sebe samu. Všechno chápání a vše, co bylo pochopeno, je o sobě psychické, a potud jsme beznadějně uzavřeni ve výlučně psychickém světě.

Psychologie se nachází, jak jsem vyložil, ve srovnání s jinými přírodními vědami v nepříjemné situaci, protože jí chybí základna, která by byla vně objektu. Může se převést jen sama na sebe nebo se zobrazit sama v sobě. Čím více rozšiřuje oblast objektů svého výzkumu a čím komplexnější se tyto objekty stávají, tím více jí chybí stanovisko lišící se od jejího objektu. Dosáhne-li tato komplexnost dokonce komplexnosti empirického člověka, pak jeho psychologie nevyhnutelně ústí do psychického procesu samého. Nemůže se od něho už odlišit, stává se jím samým. (...) Psychologie jako věda sama sebe ruší, jak se blíží ke svému vědeckému cíli. Každá jiná věda má něco, co je vně ní; ne tak psychologie, jejíž objektem je subjekt veškteré vědy vůbec.



C. G. Jung: Výbor z díla II. Archetypy a nevědomí, str. 82-83

Věda



Věda musí sloužit; bloudí, jestliže chce uchvátit trůn pro sebe. Musí dokonce sloužit ostatní vědám, poněvadž každá má právě vzhledem ke své nedostatečnosti zapotřebí podpory jiné vědy. Věda je nástrojem západního ducha a lze s ní otevřít více dveří než prázdnýma rukama. Patří k našemu porozumění a zatemňuje vhled jen tehdy, jestliže pochopení, jež zprostředkuje, pokládá za pochopení jediné.