Citáty z díla
Nevědomí
Podstata psýché sahá asi do temnot, daleko mimo kategorie našeho rozumu. Duše obsahuje tolik záhad co svět se svými galaktickými systémy, skýtajícími tak vznešenou podívanou, že jen duch zcela bez fantazie si nedokáže připustit svou nedostatečnost. Při této krajní nejistotě lidského chápání je osvícensky rozumářské počínání nejen směšné, ale i žalostně bezduché.
Racionalismus se chová k pověrám komplementárně. Podle psychologického pravidla stín sílí spolu se světlem, tzn. čím racionalističtěji si vědomí počíná, tím více ožívá strašidelný svět nevědomí.
Maska nevědomí jak známo není strnulá, nýbrž zrcadlí onu tvář, kterou mu člověk ukáže. Nepřátelství jí dá hrozivou podobu, vstřícnost její rysy zmírní.Pokus o zjišťování nevědomého stavu se setkává s podobnou těžkostí jako atomová fyzika: aktem pozorování se mění pozorovaný objekt.
Na rozdíl od osobní povahy vědomé psýché existuje druhý psychický systém kolektivního neosobního charakteru vedle našeho vědomí, které je zcela osobní povahy a které - i když jako přívěsek připojíme osobní nevědomí - považujeme za psýché, již jedině lze zakoušet. Kolektivní nevědomí se nevyvíjí individuálně, je děděno. Sestává z preexistujících forem, archetypů, jež si lze uvědomit až sekundárně a jež dávají obsahům vědomí pevně vyznačenou formu.
Pojem archetypu, jenž tvoří nevyhnutelný kolerát k myšlence kolektívního nevědomí, naznačuje existenci určitých forem v psýché, jež jsou všudypřítomné nebo všude rozšířené. (Mytologie je nazývá motivy, Hubert a Mauss: "kategorie imaginace", Adolf Bastian: "pramyšlenky").
Archetypy jsou jako koryta řek, jež opustila voda, po době blíže neurčené je však může znovu vyhledat. Archetyp se podobá starému vodnímu toku, jehož vody života tekli dlouho a hluboce se vryly do země. A čím déle se toho směru držely, tím je pravděpodobnější, že se tam dřív nebo později znovu vrátí.
Člověk se ani na okamžik nesmí poddávat iluzi, že archetyp je možno koneckonců vysvětlit, a tím vyřídit. I nejlepší pokus o vysvětlení není nic jiného než více či méně zdařilý překlad do jiného obrazného jazyka. (Vždyť jazyk není nic jiného než obraz!) V nejlepším případě bude člověk pokračovat ve snění svého mýtu a dá mu moderní podobu. A cokoli mýtu spáchá vysvětlováním nebo výkladem, to člověk spáchal na vlastní duši, a z toho vzniknou odpovídající následky pro vlastní zdravotní stav. Archetyp je totiž – a na to by se nikdy nemělo zapomínat – duševní orgán, který se vyskytuje u každého.
Rozumíme vůbec kdy tomu, co myslíme? Chápeme pouze ono myšlení, jež není nic jiného něž rovnice, z níž nikdy nevyjde víc, než jsme do ní dosadili. To je intelekt. Nadto však existuje myšlení v prastarých obrazech, symbolech starších než historický člověk, které mu byly od pradávných časů vrozeny, přetrvávají všechny generace a věčně živě naplňují vrstvy naší duše. Plný život je možný jen ve shodě s nimi, moudrost je návrat k nim.
Zdá se, že všechno pravé se mění a že jen to, co se mění, pravým zůstává.
Archetypy jsou prožitkové komplexy, které se dostavují osudově, to znamená, že jejich působení začíná v našem nejosobnějším životě. Anima se už proti nám nestavá jako bohyně, ale podle okolností jako naše nejosobnější nedorozumění nebo náš nejlepší odvážný čin. Opustí-li například starý velezasloužilý učenec v sedmdesáti letech svou rodinu a ožení se s dvacetiletou rusovlasou herečkou, - pak - vězmě - bohové si opět přišli pro oběť.
Psychologie
V psychologii rozumíme pouze tomu, co jsme sami zažili.
Člověk vidí tak, jaký sám je. A protože jiní mají jinou psychologii, vidí také jinak a vyjadřují něco jiného.
Jestliže si sami nerozumíme, pak je nevyhnutelné, že i druhé vidíme jen skrze zkreslující a matoucí mlhu svých vlastních předsudků a projekcí, a radíme a podkládáme jim to, co nám samým působí největší potíže. Proto je nutné, abychom nejprve jakž takž porozuměli sami sobě, chceme-li porozumět ostatním.
Psychologismus je možno vytknout jen intelektu, který svébytnou povahu autonomního komplexu popírá a chtěl by ho racionalisticky vysvětlovat jako důsledek známých faktů, tzn. jako nevlastní.
Předmětem psychologie je duše, předmětem filosofie je svět.
Psýché – Ať už sama o sobě vypoví cokoli, nikdy nepřekročí sebe samu. Všechno chápání a vše, co bylo pochopeno, je o sobě psychické, a potud jsme beznadějně uzavřeni ve výlučně psychickém světě.
Psychologie se nachází, jak jsem vyložil, ve srovnání s jinými přírodními vědami v nepříjemné situaci, protože jí chybí základna, která by byla vně objektu. Může se převést jen sama na sebe nebo se zobrazit sama v sobě. Čím více rozšiřuje oblast objektů svého výzkumu a čím komplexnější se tyto objekty stávají, tím více jí chybí stanovisko lišící se od jejího objektu. Dosáhne-li tato komplexnost dokonce komplexnosti empirického člověka, pak jeho psychologie nevyhnutelně ústí do psychického procesu samého. Nemůže se od něho už odlišit, stává se jím samým. (...) Psychologie jako věda sama sebe ruší, jak se blíží ke svému vědeckému cíli. Každá jiná věda má něco, co je vně ní; ne tak psychologie, jejíž objektem je subjekt veškteré vědy vůbec.
Věda
Věda musí sloužit; bloudí, jestliže chce uchvátit trůn pro sebe. Musí dokonce sloužit ostatní vědám, poněvadž každá má právě vzhledem ke své nedostatečnosti zapotřebí podpory jiné vědy. Věda je nástrojem západního ducha a lze s ní otevřít více dveří než prázdnýma rukama. Patří k našemu porozumění a zatemňuje vhled jen tehdy, jestliže pochopení, jež zprostředkuje, pokládá za pochopení jediné.
Nevědomí
Podstata psýché sahá asi do temnot, daleko mimo kategorie našeho rozumu. Duše obsahuje tolik záhad co svět se svými galaktickými systémy, skýtajícími tak vznešenou podívanou, že jen duch zcela bez fantazie si nedokáže připustit svou nedostatečnost. Při této krajní nejistotě lidského chápání je osvícensky rozumářské počínání nejen směšné, ale i žalostně bezduché.
Racionalismus se chová k pověrám komplementárně. Podle psychologického pravidla stín sílí spolu se světlem, tzn. čím racionalističtěji si vědomí počíná, tím více ožívá strašidelný svět nevědomí.
Maska nevědomí jak známo není strnulá, nýbrž zrcadlí onu tvář, kterou mu člověk ukáže. Nepřátelství jí dá hrozivou podobu, vstřícnost její rysy zmírní.Pokus o zjišťování nevědomého stavu se setkává s podobnou těžkostí jako atomová fyzika: aktem pozorování se mění pozorovaný objekt.
Na rozdíl od osobní povahy vědomé psýché existuje druhý psychický systém kolektivního neosobního charakteru vedle našeho vědomí, které je zcela osobní povahy a které - i když jako přívěsek připojíme osobní nevědomí - považujeme za psýché, již jedině lze zakoušet. Kolektivní nevědomí se nevyvíjí individuálně, je děděno. Sestává z preexistujících forem, archetypů, jež si lze uvědomit až sekundárně a jež dávají obsahům vědomí pevně vyznačenou formu.
Pojem archetypu, jenž tvoří nevyhnutelný kolerát k myšlence kolektívního nevědomí, naznačuje existenci určitých forem v psýché, jež jsou všudypřítomné nebo všude rozšířené. (Mytologie je nazývá motivy, Hubert a Mauss: "kategorie imaginace", Adolf Bastian: "pramyšlenky").
C. G. Jung: Výbor z díla II. Archetypy a nevědomí, str. 148
Archetyp
Archetyp
Archetypy jsou jako koryta řek, jež opustila voda, po době blíže neurčené je však může znovu vyhledat. Archetyp se podobá starému vodnímu toku, jehož vody života tekli dlouho a hluboce se vryly do země. A čím déle se toho směru držely, tím je pravděpodobnější, že se tam dřív nebo později znovu vrátí.
Člověk se ani na okamžik nesmí poddávat iluzi, že archetyp je možno koneckonců vysvětlit, a tím vyřídit. I nejlepší pokus o vysvětlení není nic jiného než více či méně zdařilý překlad do jiného obrazného jazyka. (Vždyť jazyk není nic jiného než obraz!) V nejlepším případě bude člověk pokračovat ve snění svého mýtu a dá mu moderní podobu. A cokoli mýtu spáchá vysvětlováním nebo výkladem, to člověk spáchal na vlastní duši, a z toho vzniknou odpovídající následky pro vlastní zdravotní stav. Archetyp je totiž – a na to by se nikdy nemělo zapomínat – duševní orgán, který se vyskytuje u každého.
Rozumíme vůbec kdy tomu, co myslíme? Chápeme pouze ono myšlení, jež není nic jiného něž rovnice, z níž nikdy nevyjde víc, než jsme do ní dosadili. To je intelekt. Nadto však existuje myšlení v prastarých obrazech, symbolech starších než historický člověk, které mu byly od pradávných časů vrozeny, přetrvávají všechny generace a věčně živě naplňují vrstvy naší duše. Plný život je možný jen ve shodě s nimi, moudrost je návrat k nim.
Zdá se, že všechno pravé se mění a že jen to, co se mění, pravým zůstává.
Archetypy jsou prožitkové komplexy, které se dostavují osudově, to znamená, že jejich působení začíná v našem nejosobnějším životě. Anima se už proti nám nestavá jako bohyně, ale podle okolností jako naše nejosobnější nedorozumění nebo náš nejlepší odvážný čin. Opustí-li například starý velezasloužilý učenec v sedmdesáti letech svou rodinu a ožení se s dvacetiletou rusovlasou herečkou, - pak - vězmě - bohové si opět přišli pro oběť.
C. G. Jung: Výbor z díla II. Archetypy a nevědomí
Psychologie
V psychologii rozumíme pouze tomu, co jsme sami zažili.
Člověk vidí tak, jaký sám je. A protože jiní mají jinou psychologii, vidí také jinak a vyjadřují něco jiného.
Jestliže si sami nerozumíme, pak je nevyhnutelné, že i druhé vidíme jen skrze zkreslující a matoucí mlhu svých vlastních předsudků a projekcí, a radíme a podkládáme jim to, co nám samým působí největší potíže. Proto je nutné, abychom nejprve jakž takž porozuměli sami sobě, chceme-li porozumět ostatním.
Psychologismus je možno vytknout jen intelektu, který svébytnou povahu autonomního komplexu popírá a chtěl by ho racionalisticky vysvětlovat jako důsledek známých faktů, tzn. jako nevlastní.
Předmětem psychologie je duše, předmětem filosofie je svět.
Psýché – Ať už sama o sobě vypoví cokoli, nikdy nepřekročí sebe samu. Všechno chápání a vše, co bylo pochopeno, je o sobě psychické, a potud jsme beznadějně uzavřeni ve výlučně psychickém světě.
Psychologie se nachází, jak jsem vyložil, ve srovnání s jinými přírodními vědami v nepříjemné situaci, protože jí chybí základna, která by byla vně objektu. Může se převést jen sama na sebe nebo se zobrazit sama v sobě. Čím více rozšiřuje oblast objektů svého výzkumu a čím komplexnější se tyto objekty stávají, tím více jí chybí stanovisko lišící se od jejího objektu. Dosáhne-li tato komplexnost dokonce komplexnosti empirického člověka, pak jeho psychologie nevyhnutelně ústí do psychického procesu samého. Nemůže se od něho už odlišit, stává se jím samým. (...) Psychologie jako věda sama sebe ruší, jak se blíží ke svému vědeckému cíli. Každá jiná věda má něco, co je vně ní; ne tak psychologie, jejíž objektem je subjekt veškteré vědy vůbec.
C. G. Jung: Výbor z díla II. Archetypy a nevědomí, str. 82-83
Věda
Věda musí sloužit; bloudí, jestliže chce uchvátit trůn pro sebe. Musí dokonce sloužit ostatní vědám, poněvadž každá má právě vzhledem ke své nedostatečnosti zapotřebí podpory jiné vědy. Věda je nástrojem západního ducha a lze s ní otevřít více dveří než prázdnýma rukama. Patří k našemu porozumění a zatemňuje vhled jen tehdy, jestliže pochopení, jež zprostředkuje, pokládá za pochopení jediné.
Žádné komentáře:
Okomentovat