Pán prstenů

J.R.R. Tolkien: Pán prstenů
Symbolický psychologický výklad

Elfové


Jejich zaměření odpovídá symbolice horního pásma v písmu: svět ducha, fantazie, umění, lyrika, nadpozemská krása, transcendence, nadčasový svět, vztahují se k mýtům a věčným archetypům mimo plynutí času. Jejich postavy jsou vertikální: jsou vysocí a štíhlí. Vertikalita symbolizuje transcendenci, špičaté uši bystrost.

V Tolkienově světě jsou "nadpozemsky" dokonalí, ve srovnání s druhorozenými - lidmi - jsou poněkud "nadrasou". Nakonec však lidé zemi ovládnou a síla elfů slábne. Tolkien toto tajemství nikde nerozšiřuje, ale Sapkowski ho odhalil: Ve své bohorovnosti se totiž nemohou lidem rovnat co do sexuální plodnosti; proto jich pozvolna ubývá. Zřejmě poněkud zanedbávají tu dolní, pozemskou sféru existence o níž by se mohli poučit u bratrů trpaslíků.



Hobiti

Typově jsou to čistí cyklotýmové - požitkáři, veselí malí lidičkové, stojí nohama na zemi, nezajímají je plané teorie. Jejich postavičky odpovídají Kretschmerovým pyknikům: jsou malí a buclatí, i v dospělosti připomínají malé děti. A i v největší vřavě Tolkienova eposu neztrácejí optimismus a chuť k jídlu.


V písmu bychom našli analogii malých rozdílů délek - tj. zdůrazněním střední zóny. Ta vypovídá o pasivitě, pohodlnosti, konzervativních hodnotách, touze po stabilitě a jistotě, těžkopádnosti a nepřizpůsobivosti novotám, samolibosti a rezignaci na přílišné snažení a vývoj, životním klidu a skromné vyrovnanosti.

Hrdinství, jehož se nerozvážně dopustí Bilbo Pytlík, je především vítězstvím nad těmito vrozenými hobitími sklony. Nicméně jistou roli v tom sehrají jeho "Bralovské geny", které vždy znamenaly větší tendenci k neuváženému riskování a odvaze, jež se u hobitů těžko promíjí. Tyto odvážné Bralovské rysy, které zdědil i Frodo, by odpovídaly naopak délkovým rozdílům v písmu.

Nicméně po návratu z cest si i náš hrdina vychutnává spokojené naplnění a moudrost, jež rovněž koresponduje s menšími délkovými rozdíly. Nyní už zaslouženě.



Trpaslíci

Jsou protikladem elfů, tělem i duší. V rovině mýtu jsou elfové a trpaslíci ve sváru. Přátelství Gimliho a Legolase však představuje ojedinělou syntézu protikladů, sloučení okřídleného ducha a zemitosti.

Trpaslíci kutají v šachtách pod zemí, symbolicky v dolní zóně pod linkou, která odpovídá povrchu matky země. Trpaslíci jsou posedlí chtivostí po zlatě a drahokamech, ale na druhou stranu jsou velmi vitální, samorostlí, odolní a srdnatí. Obojí odpovídá zdůrazněným, plným dolním délkám. Jejich vztah k matce zemi je přátelský, mají k ní úctu a neberou si poklady násilím: nehloubí vrty a nevykořisťují ji, což by odpovídalo hubeným dolním zónám (průnik racionality do nevědomí); jejich vztah k zemi je srdečný, vztahují se k ní jako synové k matce. Vzpomeňme na Gimliho oddanou lásku ke Galadriel, která ztělesňuje Animu. Možná, že trpaslíci jsou svéřepí kluci, kteří (na rozdíl od elfů) berou své hry (kutilství) velmi vážně a kteří nikdy nevyrostli ze své závislosti na matce - zemi.

Přestože dolní zóna odpovídá pudovosti, Tolkien se této oblasti vyhýbá. Odpověď je nasnadě: jejich vousaté manželky/matky - trpaslice asi příliš krásy nepobraly. A tak se od dávných dob trpaslíci věnují raději svým koníčkům, kutí a kutají.



Lidé


My lidé jsme v podstatě elfové, hobiti a trpaslíci dohromady, jsme univerzální, naše přirozenost zasahuje do všech tří rovin: podzemní, pozemské i nebeské. Tolkien, dalo by se říci, nevědomky utvořil svou vlastní typologii lidstva, které rozdělil na elfy, hobity a trpaslíky, podle toho, která jednostrannost převažuje.

Ano, pravda, pak jsou tu ještě skřeti.


Skřeti

Skřeti symbolizují méněcenné hordy našeho nevědomí, obvykle zcela amorální. Vše co se ztrácí v mase, smečce, hordě, kolektivu, zříká se individuálnosti a tím i nároku na hrdost, prestiž a vyšší mravní úroveň. Tu získá jedině hrdina.

Ve smečce neplatí žádná kulturní pravidla, řídí se skupinovou emocí a vládne jí nejsilnější alfa samec, vůdce tlupy (Velký skřet). Různé podoby skřetí smečky najdeme v nacistických uskupeních, u pouličních gengů a ve vládě. Všude tam, kde je jedinec není schopen mobilizovat dosti mravní síly a odvahy a podléhá skupinovému nátlaku.





Hrdina


Hrdina je symbolem velkého činu, splnění našeho vlastního životního úkolu, vytouženého vítězství vědomí nad nevědomím, které přináší zvýšení životní energie a vědomí vlastní jedinečnosti a síly. Toto vítězství je vybojováno nad nevědomím kolektivním (masa, horda, kolektiv, rodina, vliv společenského tlaku na naši individualitu) a nevědomím osobním (vnitřní komplexy). Hrdina musí úspěšně proplout mezi vnitřními a vnitřními překážkami a svody, aby nalezl sám sebe, své bytostné Já.

"Hlavním úkolem mytického hrdiny bývá nalezení pokladu či princezny, získání prstenu, zlatého vejce nebo elixíru života atd. Z psychologického hlediska jsou metafory rozvoje jedinečného individuálního potenciálu. V procesu individuace je analogií mytologického hrdinského činu úspěšná asimilace nevědomých obsahů v protikladu zahlcení obrazy plovoucími z nevědomí. Odměnou je uvolnění energie, do té doby zadržované nevědomými komplexy." (C. G. Jung)

V pánu Prstenů je skutečným hrdinou Sam. To on je symbolem odvahy a věrnosti, která překonává všechny překážky, to on varuje Froda před jeho stínem - Glumem.

Svým způsobem jsou všichni členové společenstva prstenu různými aspekty Frodova (hrdinova) Já. Aragorn je archetypem krále, skrytého pod maskou tuláka, ale i milovníka, neboť on jediný prožívá v celém příběhu erotický vztah (Arwen). Boromir představuje hrdinu z lidu (Jánošík, on jediný je skutečný člověk z masa a kostí), ale také Frodův zápas s jeho vlastní egoistickou touhou po moci, která končí Boromirovou smrtí. Boromir byl přemožen skřety: podlehl kolektivnímu tlaku, volání svého národa. I tuto vazbu musí hrdina na své cestě překonat. Gandalf je samozřejmě archetypem moudrého starce. Všichni dohromady tvoří společenstvo prstenu, kruh, mandalu Bytostného Já. To je opravdový kruh spojenectví a síly, jejíž temnou reminisencí je kruh Prstenu. Ten symbolizuje Moc a závislost na moci, která nás s mocí "váže", moc jako prapůvod všeho zla. Dokonce i v rukou Galadriel nebo Gandalfa by se dobrá moc obrátila ve zlou. Nejvyšší dobro se nároku na nejvyšší moc vzdává.


Stín

"Před diferenciací nevědomých obsahů zaujímá stín celé nevědomí. Ve snech je obvykle personifikován v podobě nejrůznějších osob stejného pohlaví.Převážnou část stínu tvoří vytěsněné tužby a necivilizované pudy, morálně méněcenné motivy, dětinské fantazie a nejrůznější resentimenty, tedy záležitosti, na které člověk rozhodně není nijak pyšný. Tyto osobnostní charakteristiky, jichž si sami u sebe nejsme vědomi, nacházíme často na druhých, kam se dostávají prostřednictvím mechanismů projekce." (C. G. Jung)

Stín je odvrácenou, temnou, nevědomou, nepřiznanou stránkou nás samých. Obvykle o ní nevíme. Stín poznáme podle toho, že je nám někdo (často z našeho blízkého okolí) nepříjemný, leze nám na nervy, dráždí nás, připadá nám hnusný, zlý nebo méněcenný, nenávidíme ho. Ve skutečnosti nejde o toho člověka, ale o nás samotné: o naši projekci stínu. To, co je v nás nevědomé, si uvědomujeme až skrze projekci na jiného člověka. Takto se dá vystopovat náš vlastní stín. Pátrejme v našem blízkém okolí, kdo v nás probouzí výrazně negativní emoce. Ve skutečnosti je to náš duchovní pomocník: díky němu si uvědomujeme naši temnou stránku, náš stín.


V pánu prstenů je symbolem stínu Glum. Je celou cestu Frodovi v patách, je to jeho temná strana, před kterou jej Sam varuje. Glum a Sam jsou temnou a světlou stránkou hrdinovy duše.

Vzpomeňme však na Gandalfova slova:

"Lituju, že Bilbo to mizerné stvoření nezapíchl, když měl možnost."
"Lituješ? Lítost mu přece zadržela ruku. Lítost a milosrdenství: nechtěl uděřit bez potřeby!"
"Necítím nad Glumem žádnou lítost. Zaslouží smrt."
"Zaslouží smrt! To asi ano. Spousta těch, co žijí zaslouží smrt. A někdo umírá, a zasluhuje život. Můžeš mu ho dát? Potom nevynášej příliš horlivě rozsudky smrti ve jménu spravedlnosti, když máš strach o vlastní bezpečnost. Protože ani ti nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců."

Bez Gluma by totiž Frodo nikdy do Mordoru nedošel. Glum je jeho průvodcem. Stín totiž obsahuje i skrytý energetický potenciál a i potenciálně dobré potlačené vlastnosti. Civilizace nás učí potlačovat živoucí instinkty, které stín stále obsahuje. Celou cestu Frodovi slouží Glumovy bystré smysly, orientační schopnost a nesdolná houževnatost. Avšak jeho přání vlastnit svého miláčka jej doprovází až na samý konec cesty, na okraj útesu nad Orodruinou, kde Glum končí v rozžhavené lávě. Teprve tehdy hrdina přijal svůj stín.

Ve stejném okamžiku se láme Sauronova temná moc nad světem: zaniká i kolektivní stín celého lidstva.


Gandalfovým stínem je Balrog. Bojují spolu do posledních sil, už si myslíme, že Gandalf zahynul. Najednou se však vrátí, znovuzrozený. Není to už Gandalf šedý, ale Gandalf bílý: zvítězil nad vlastním stínem, který zanechal v Morii, na dně propasti.

Stín dává osobnosti třetí rozměr, plastičnost. Lidé bez stínu jsou upravení a "dokonalí", ale poněkud neživotní a nevěrohodní. Jediný Boromir měl ve Společenstvu (jako každý opravdový člověk) svůj stín, svou slabůstku. Samozřejmě na ni zašel.


Anima a Archetyp Matky

Ztělesněním Animy je v Pánu Prstenů Arwen, Jitřenka.

"Animus a anima by měli fungovat jako jakýsi most nebo brána k obrazům kolektivního nevědomí, tak jako persona představuje jakýsi druh mostu ke světu."

"Anima je archetypem života... Neboť život přichází k muži skrze animu, jakkoli je on toho názoru, že k němu přichází skrze rozum. Ovládá život rozumem, avšak život v něm žije skrze animu."

"Každý muž v sobě nosí odjakživa obraz ženy, nikoli obraz této určité ženy, nýbrž obraz nějaké určité ženy. Tento obraz je v zásadě nevědomá zděděná látka, pocházející z pradávných dob a vštípená živému systému, "typus" všech zkušeností řady předků s ženskou bytostí, kondenzát všech dojmů z ženy, zděděný psychický adaptační systém... Poněvadž je tento obraz nevědomý, je stále v podobě projekce promítán do milované postavy a je jednou z nejdůležitějších příčin vášnivé přitažlivosti a jejího opaku."

Aragorn odmítne Éowyn, dceru krále lidí, Arwen se vzdává nesmrtelnosti elfů a svou vůlí vystoupí proti přání Elrondovy otcovské lásky. Oba překračují sociální bariéry a tradici, stejně jako Romeo a Julie jsou ztělesněním romantické lásky. Hrdina se spojuje se svou animou, hrdinka se svým animem, cizincem, jenž se protiví očekávání jejího otce. Symbolicky tím vymaňuje svého anima z vlivu otcovského komplexu.

Galadriel je v příběhu ztělesněním Archetypu matky ("milující, krásná a strašlivá"). Gimli je zřejmě vázán mateřským komplexem silněji než všechny ostatní postavy, miluje Galadriel nejvíc. (Navíc - kdo ví jestli nějaké trpaslice vůbec existují a jak přicházejí na svět?) Země, podzemí, jeskyně, kde trpaslíci žijí - to jsou také některé aspekty archetypu matky. Opouštěním Lórienu se hrdinové symbolicky loučí ze svým dětstvím (kouzelné zastavení času) a ideálním rodičovským párem (Celeborn a Galadriel). Krátce na to se Společenstvo prstenu rozpadá. Každý se musí vydat svou cestou.


Tom Bombadil

Tom Bombadil je jednou z nejzáhadnějších postav knihy. On jediný si nasadí prsten bez sebemenšího účinku, je stále viditelný. Jakoby stál mimo souboj dobra a zla. Vzdáleně připomíná českého Švejka. Je veselý, moudrý, mocný, prastarý. Jakási prasíla od počátku věků, než bylo stvořeno dobro a zlo. Anebo, jako taoistický mudrc tuší, že dobro a zlo jsou pouze dvěma stranami téže mince?

Dovedl by čelit Sauronově moci, kdyby uschoval prsten u sebe? Pravděpodobně ne, soudí společenstvo v Roklince. Ale jisti si být nemůžeme. Tato postava zůstává otevřenou hádankou.

Z filmu ji pro jistotu vypustili.