Temperament

4 klasické temperamenty a jejich určování v grafologii


temperament
Kombinací 1) extroverze - introverze a 2) lability - stability získáme 4 klasické temperamenty: flegmatik, sangvinik, cholerik a melancholik.


sangvinik cholerik flegmatik melancholik
Stabilní extrovert .............. Labilní extrovert
SANGVINIK ......................................... CHOLERIK

-----------------------------------------------------------------------

FLEGMATIK ................................ MELANCHOLIK
Stabilní introvert .............. Labilní introvert


Rozdělení temperamentů pochází už z doby antického řecka (Hippokratova teorie tělních tekutin), kde byl každý typ dáván do souvislosti s nadbytkem určité "životní šťávy": Sangvinik - krev, cholerik - žluč, flegmatik - sliz, melancholik - černá žluč.

Na Hippokrata navázal doktor Galénos a na něho nakonec Eysenck, který škálu neuroticismu (labilita - stabilita) propojil s Jungovou typologii (extrovert - introvert).

Ačkoli se nás mnoho testů snaží přesvědčit, že lidstvo může být jednoduše rozděleno do čtyř skupin, nenechme se zmást: čisté typy jsou ve skutečnosti vyjímkou. Čistý typ je totiž evolučně málo adaptabilní, nedokáže se přizpůsobit různým podmínkám, je připraven reagovat stále stejným způsobem, který při nenadálé změně prostředí neobstojí. (Vzpomeňme životaschopnost psích voříšků.) Stejně tak my - obvykle jsme zázrakem evoluce "namícháni" v různém poměru z několika temperamentů (barev, ingrediencí) jako životaschopný "koktejl" :-) Někdy zůstáváme klidní jako flegmatik - jindy se necháme vytočit jako cholerik - k prvnímu nebo druhému máme však větší tendenci.

Temperament je nám ve větší míře geneticky vrozený.


Sangvinik



Sangvinik je spojován s elementem vzduchu. Stejně jako vzduch je ho všude plno a nikde nevydrží příliš dlouho. Smyslem jeho bytí je pohyb a změna. Co ho dusí a uzavírá, jsou pevné hranice. Musí proudit, aby žil. Volně dýchat, předávat informace a rozšiřovat se do všech stran. Vzduch volně těká, ale ve své neurčité rozpínavosti ztrácí svůj střed.

Typický sangvinik je stabilní extrovert, člověk, který k životu potřebuje druhé lidi, vzrušení a zábavu. Je spíše optimistický, živý, společenský a bezstarostný, s ničím si příliš neláme hlavu. Ve svém okolí je většinou oblíbený, je zábavný a komunikativní. Na druhou stranu bývá povrchnější a přestože snadno navazuje vztahy, hůře chápe problémy druhých lidí. Nedobře snáší samotu a nerad se zabývá svým nitrem nebo tím, co se mu zdá příliš hluboké nebo problematické.

Sangvinický typ je v současné společnosti zvýhodňován - kult mládí, energičnosti, krásy, zdraví a prosperity. Tato jednostranná preference si však odnáší svou daň v podobě neochoty zabývat se smutkem, smrtí nebo hlubšími aspekty života. Tyto negativní věci jsou potlačovány - nikdo si nesmí dovolit vypadat ustaraně, nemocně nebo staře - a hromadí se v nevědomí jako časovaná bomba, která může propuknout v neurózu nebo se projevit psychosomatickými příznaky (zdravotními problémy) . Někteří lidé nedbají své přirozenosti (neboť temperament je z velké míry vrozený) a vzhledem k tlaku a očekávání společnosti se snaží navenek tvářit jako sangvinik, ačkoli sangviniky nejsou. Tím však jedinec ztrácí svou přirozenost a ocitá se v tenzi se sebou samým. Ztotožnil se příliš se svou personou.

Přestože sangvinik může životní obtíže zvládat snadněji než ostatní typy, neboť si problémy příliš nepřipouští, a přestože je vlastně předurčen k úspěchu, neboť do dnešního světa dobře zapadá, jeho stinnou stránkou je ztrácení se v banalitách nebo v druhých lidech, přelétavost a neschopnost koncentrovat se na něco podstatného, najít si čas sám na sebe. Obtížněji nachází rovnováhu a stabilitu, neboť se, ztráceje ve své rozpínavosti, neumějí setkat se svým středem.

Podle Pavlova je sangivnik charakterizován silnou excitací a silným útlumem.

Pozitivní vlastnosti sangvinika:
  • sangvinik je zvědavý, veselý, optimistický a užívá si legrace
  • přitažlivý pro druhé lidi
  • snadno navazuje kontakt, začíná hovor
  • mluví častěji a hlasitěji než ostatní typy, touží být středem pozornosti
  • pamatuje si spíše barvy než jména nebo fakta
  • sangvinik je kontaktní: rád se dotýká, objímá a hladí
  • je naivní až dětinský
  • sangvinik je otevřený a bezprostřední
Negativní vlastnosti sangvinika:
  • sangvinik nepromýšlí důsledky svého jednání
  • nedokáže věci dotáhnout do konce
  • nestálý a nespolehlivý společník
  • neuvědomuje si své chyby
  • příliš se zaobírá sám sebou, věnuje pozornost jen sám sobě, bývá egocentrický
  • sangvinik neumí naslouchat, nepamatuje si jména
  • skáče lidem do řeči nebo mluví jen o sobě


Cholerik


Cholerik je spojován s elementem ohně. Náhle vzplane a náhle pohasne. Disponuje intenzivní, vášnivou energií, jejíž běh však nedokáže plně ovládat. Důležité je, aby se dokázal zapálit pro správnou věc, smysluplně zacílit svou energii, jinak hrozí, že popálí své okolí.

Cholerik je labilní extrovert. Jeho reakce není možno předvídat, protože i drobný podnět může přivodit explozi. Taková je asi typická představa o cholerikovi (ačkoli ne každý, kdo zrovna vybuchne, musí být cholerik.)

Často se zapomíná na pozitivní vlastnosti cholerika: jeho spontaneitu, improvizaci, odvahu až smělost, schopnost prosadit a realizovat svůj záměr navzdory okolí, činorodost a samostatnost, ale také vůdčí, iniciativní nebo inspirující schopnosti.

Obtížnější budou však partnerské a mezilidské vztahy: Cholerik bývá zbrklý, impulzivní až nedůtklivý, jeho nálady rychle kolísají, může se chovat jako neřízená střela. Prožívání emocí je u cholerika intenzivnější, ale krátkodobé, zase rychle odezní.

Podle Pavlova je cholerik charakterizován silnou excitací a slabým útlumem.

Pozitivní vlastnosti cholerika:
  • cholerik bývá dynamickou, ctižádostivou osobností směřující za svým cílem
  • má vůdčí sklony a organizační schopnosti
  • má silnou touhu po změně, když vidí, že něco není v pořádku
  • cholerik je rozhodný, rychle řeší problémy
  • nikdy nezůstává apatický, dokáže se zastat těch, kdo jsou v právu
  • rád zápasí s překážkami, miluje soupeření, touží excelovat nad svými protivníky
  • nejde mu o to, aby se zalíbil, ale aby dosáhl svého cíle
Negativní vlastnosti cholerika:
  • cholerik je přesvědčen, že má vždy pravdu
  • cholerik chce zvítězit za každou cenu, je netrpělivý
  • cholerik nechce ztratit svou tvář, nechce připustit, že by se mohl mýlit
  • musí vždy stát v čele a pociťovat nadvládu
  • svým nadřazeným postojem deptá okolí
  • cholerik je netolerantní vůči slabostem a nerozhodnosti druhých
  • cholerik neumí dobře jednat s lidmi


Flegmatik


Flegmatik, stabilní introvert, je spojován s elementem vody.

Je mírný, klidný, vyrovnaný a uvážlivý. Dobře se ovládá, bývá pečlivý a soustředěný. Méně reaguje na vnější podněty, jen tak ho něco nerozhodí, protože jeho prožívání je spíše dlouhodobé a s menší intenzitou.

Flegmatici bývají praktičtí realisté, upřednostňují spíše předvídatelné a jisté prostředí. Jsou schopni odvádět stabilní výkon a nejsou přehnaně nároční.

Slovo flegmatik ("flegmouš") má občas trochu pejorativní nádech, zatímco se opomíjejí flegmatikovy klady, které vyjdou na povrch především v partnerském soužití: stálost, věrnost, spolehlivost, schopnost být druhému stabilní oporou, uchovat si humorný nadhled a chladnou hlavu, nenechat se stahnout do víru emocí.

Flegmatik má také tendenci prožívat životní spokojenost daleko snadněji něž ostatní typy. Své okolí však může vytáčet svou přílišnou pasivitou (tam kde by "měl konečně něco udělat") nebo nedostatkem citlivosti (protože on to ze své perspektivy jako problém nevidí).

Symbolika vody pronikla nejvíce do taoistické životní filozofie. Je spojována s klidem, neúsilím ("vyhledává sama nejnižší hladinu"), pasivitou, stabilitou, moudrostí, akceptací toho, co je. Přitom voda není slabá - snad tkví její síla právě v tom, že se tak jeví - jako jediný ze všech elementů ji nemůžete stlačit, takže zachovává stále stejný objem. Lao'c říká:

"Nejvýš dobrý je člověk, který uskutečňuje svatost ve formě. Je jako voda, v níž se odrážejí všechny tvary tak, jak jsou. Je natolik svobodný, že dopřává každému z těchto tvarů svobodného projevu ve formě, aniž by je znásilňoval svým poznáním. Nesváří se s nikým, neboť je klidný sám v sobě."

Podle Pavlova je flegmatik charakterizován slabou excitací a silným útlumem.


flegmatik s příměsí sangvinika












Pozitivní
vlastnosti flegmatika:
  • s každým dobře vyjde
  • nevadí mu společnost přátel, kterých může mít hodně, protože je nekonfliktní, ale je spokojený i o samotě
  • snadno se přizpůsobí, odolává tlakům
  • flegmatik přistupuje k věcem klidně, postupně, od jedné ke druhé
  • působí jako zprostředkovatel a řešitel problémů
  • flegmatik nespěchá, nenechá se vyvést z míry, zachovává si soustředěnost
  • flegmatik nemá přílišné nároky vůči životu, příjmá nedostatky a léčky života
  • je spolehlivý a vytrvalý, zvládá i rutinní práci
  • nikoho neuráží, umí naslouchat, chápat, být zpovědní vrbou - i publikem
Negativní vlastnosti flegmatika:
  • nemá v sobě dostatek nadšení
  • neumí se rozčílit
  • nemá rád změny a novinky
  • působí jako lenoch, práci odkládá nebo se jí vyhýbá
  • nerad nese zodpovědnost za svůj život
  • nedává najevo své city
  • nerad se rozhoduje

Melancholik

  • slabší tlak
  • adynamický tah
  • třaslavé a lomené (labilita)
Melancholik, labilní introvert, je tradičně spojován s elementem země. Více než ostatní temeperamenty zakouší zemskou tíži, tlaky života a vnější omezení. Země je však také cosi hlubokého, pradávného, skrytého pod viditelným povrchem - stejně tak je melancholik, více než jiné typy, schopen proniknout pod povrch do hloubky věcí.

Melancholik hluboce prožívá to, co by zanechalo jiné typy klidnými. Je náladový, i letmé podněty jej mohou hluboce rozrušit, ačkoli navenek to nemusí být poznat, neboť své emoce nevyjadřuje tak odvázaně jako cholerik nebo sangvinik - naopak je spíše zdrženlivý a ostýchavý. Své pocity může vyjdřovat spíše umělecky. Je obrácený dovnitř, do světa svých myšlenek a pocitů. Jeho prožívání je dlouhodobé a intenzivní. Obvykle trpí nižší sebedůvěrou.

Jak už jsme naznačili, více se ovládá, jeho dynamika a vitalita je slabší, utlumená. Spadá sem široké spektrum povah od umělecky křehkých a citlivých přes introvertní přemýšlivce až po typy rigidní a odměřené, ale pečlivé a svědomité, kterým může vyhovovat podřízená pracovní pozice.

Pro svůj složitější vnitřní vesmír melancholik poněkud hůře navazuje vztahy, potřebuje více času, aby získal důvěru a otevřel se. Můžeme ho snadno přehlédnout pro jeho nenápadnost. Melancholik se svou meditativní a úzkostnou povahou se zřejmě nejobtížněji adaptuje na podmínky dnešního světa, který očekává vlastnosti dynamické a předvádivé. Melancholik však může nabídnout něco, co mnoho lidí hledá a nenachází: intenzivní a opravdovou hloubku citu a také schopnost vcítit se a porozumět lidským duším.

Podle Pavlova je melancholik charakterizován slabou excitací a slabým útlumem.

Pozitivní vlastnosti melancholika:
  • nenáročný, tichý, hloubavý, má rád samotu
  • oceňuje řád, krásu a inteligenci
  • stanovuje si dlouhodobé cíle odpovídající jeho vnitřním hodnotám
  • je pro něj důležitá duševní činnost
  • bývá talentovaný a tvůrčí (mnoho géniů bylo melancholiky)
  • mívá sklony k perfekcionismu, čistotě, pořádku; potrpí si na kvalitu; vyžívá se v detailech
  • melancholik umí být starostlivý a soucitný ke druhým lidem, o něž má upřímný zájem
  • partnera si vybírá velmi obezřetně; je náročný
  • problémy si uvědomuje dříve, než vzniknou
Negativní vlastnosti melancholika:
  • melancholik bývá přecitlivělý, zranitelný a nejistý ohledně sebe: snadno se urazí
  • je k sobě příliš přísný, a proto se neumí rozhodnout
  • je příliš perfekcionistický i vůči ostatním
  • mnoho času stráví plánováním a hloubáním, spíše než "aby žil"
  • melancholik snadno podléhá skepsi nebo depresi
  • všude vidí problémy a překážky

Upozornění:
Člověk je směs různých temperamentů. Nenechte se oklamat myšlenkou, že byste měli být buď tím nebo oním, jen proto, že vám to vyšlo v nějakém testu. :-)



4 klasické temperamenty odpovídají 4 živlům - existují mezi nimi silné paralely:
Živly v kontextu dalších typologií

Labilita - Stabilita - Rigidita



Pojmy labilita a stabilita se váží k základní adaptaci organismu ve vztahu k vnějšímu prostředí. Buď je organismus lehko tvarován i jemnými podněty prostředí (labilita, senzitivita), nebo těmto podnětům čelí zvláště úporně a bez emocí (rigidita), anebo je vzhledem ke svému prostředí v relativně pružné rovnováze (stabilita).


Van Gogh: autoportrét
Labilita
          • škrty, přepisy
  • nečitelnost, tečkování
  • nevýrazně provedená forma

Labilita znamená zvýšenou míru proměnlivosti (z lat. "lehce klouzající, padající"). Člověk se hůře adaptuje, protože může reagovat přehnaně, přecitlivěle, i na slabší podněty. Má málo vnitřní pevnosti, která by čelila vnějším tlakům. Je jako motýlek třepetající se větru.

Labilní člověk je neklidný, vzrušivý, podléhá střídání nálad, kolísavý v sebehodnocení a soudech. Hůře se soustředí, má problémy se rozhodovat. Trpí pocity úzkosti a vnitřního napětí.

Neodborným jazykem můžeme o labilitě hovořit jako o zvýšené "emocionalitě" nebo "přecitlivělosti." Tyto opisy volíme, když se nechceme člověka dotknout ("Vy jste ale labilní osobnost!") To by totiž z jeho strany mohlo vést - k labilní reakci.


Rigidita
(nepružnost, ztuhlost)
  • šablonovité
  • příliš propracované

Rigidita znamená ztuhlost, zkostnatělost. Je to přímý opak lability (stabilita leží uprostřed). Člověk je až příliš sevřený a zpevnělý, ztratil schopnost ohýbat se (flexe - > flexibilita). Představme si zmrzlou, silnou větev. Ta slabší nápor sice vydrží, zdá se majestátná a silná, ale při opravdu silém náporu se nenavratitelně zlomí.

Jinou metaforou může být vlak, který jede stále stejnou ("pravidelnou") rychlostí nehledě na překážky a tlaky okolí (jeho "tlak" je přeci silnější.) Člověk radši své okolí předělá (ohne), než by se mu sám přizpůsobil (on se ohýbat nebude).

Posledním přirovnáním mohou být ztuhlá záda u sportovce nebo kulturisty: Jeho svalová výkonnost může být obdivuhodná, ale jeho schopnost ohnout se nebo rychle a citlivě reagovat na podněty je snížená; sám si bude připadat neohrabaný.

Zatímco labilita je přílišná tendence ke změně (a souvisí s proměnlivějším písmem a nižším stupněm fixace), rigiditu je naopak možné definovat jako neochotu ke změně (ta souvisí se šablonovitě pravidelným písmem a vyšším stupněm fixace).

U mnoha lidí najdeme směs lability a rigidity. V něčem jsou příliš ohební, v něčem naopak ztuhlí. Taková kombinace je ale přece jen životaschopnější než "čistá" rigidita nebo labilita.



Vnitřní souvislost mezi labilitou a rigiditou

Lidé s vyšší mírou neuroticismu (lability) se paradoxně mnohdy chovají rigidně. Tato zatuhlost je jakoby iracionální oporou proti přílišné nejistotě a nebezpečí, které ve zvýšené míře očekávají od světa. Je to prvek obrany.

Stejně tak, rigidní lidé v situaci, jež je "vykolejí", mohou sklouznout k naprosté labilitě, když ztratí znenadání kontrolu nad situací, kterou předtím zdánlivě neochvějně svírali ve svých rukou.

Na úrovni dialektického myšlení tak můžeme říci, že labilita a rigidita jsou dvě strany jedné mince. V písmu například vysoký stupeň fixace (V) už souvisí s rozpadem formy směrem k labilitě, čili extrémní rigidita přechází jakoby v labilitu a extrémní labilita v rigiditu. Můžeme si to představit na symbolu jin a jang, kde černá v sobě obsahuje zárodek bílé a bílá zárodek černé. Rovnováha spočívá ve vyváženosti obou komplementárních protikladů.


Metafora mostu

Zvolíme-li metaforu mostu, labilní most by byl utvořený z pletenců liány, která se snadno rozhoupe a my lehko ztratíme rovnováhu a spadneme do řeky. Rigidní most by byl utvořen z pevných kamenných kvádrů, které zprvu sice vydrží velmi mnoho, ale pokud by došlo např. ke prudké změně teploty, neměl by dosti pružnosti, aby se jeho materiál roztáhl nebo smrštil, a proto by se v okamžiku přepětí celý zničehonic zhroutil. Kámen by se rozpadl v prach. Stejně tak rigidní člověk vytrvale odolává a odolává v určitých parametrech až do extrémních hodnot, které jsou pro něj očekávatelné, předvídatelné, ale pokud přijde změna, na níž neumí v rámci svého stereotypního repertoáru reakcí odpovědět, jeho systém se zhroutí jako domeček z karet. Může se tak zhroutit (nebo vybuchnout) osobnost, kterou jsme celou dobu považovali za mimořádně stabilní. Rigidní člověk se pouze tváří stabilně. Ani on není v harmonii se svým prostředím. Stabilní most si můžeme představit jako most z pružných ocelových lan, která jsou relativně pevná, přesto pružná a roztažná, takže dokáží čelit velkému zatížení i změnám teplot.


Metafora auta

Nebo auto. Labilní auto skáče na obrovských pružinách do výšky při nárazu na jakýkoli kamínek (stejně jako nálady labilního člověka na drobné podněty). Rigidní auto jede zcela bez pružin jako parní válec nebo lokomotiva, takže drobné kamínky zcela drtí. Řidič má mašinu zcela v moci své vůle, ale nemá citlivost, jež by ho spojovala s krajinou kolem sebe. Tu může zničehonic nastat neočekávaná překážka na trati, která způsobí vykolejení nebo srážku. (Tu by labilní auto naopak objelo, neboť se po žádných pevných kolejích nepohybuje, spíše zmateně kličkuje; labilní řidič nemá nad autem kontrolu). Stabilní auto přiměřeně pruží podle terénu. Na drobné kamínky reaguje nepatrně, na silné překážky silnějším zhoupnutím. Jeho reakce adekvátně a pružně kopírují terén. Řidič má auto relativně pod kontrolou.



Stabilita
Stabilita je oproti tomu balancí, harmonií mezi extrémy. Takové pojetí životní cesty nám nabízeli už Aristoteles, Buddha i Lao'c, když hovořili o cestě středu. "Když necháš strunu příliš uvolněnou, nebude znít, když ji příliš natháneš, přetrhne se."

Stabilita se v písmu projevuje jako

Stabilita je optimální míra proměnlivosti. Leží v rovnovážné poloze mezi labilitou a rigiditou.

Chceme-li metaforu, představme si silný strom, třeba dub, s živými výhonky. Vichřice ho nezlomí, protože se umí ohnout. Stejně tak ho bouře nevyvrátí, protože stojí dostatečně pevně zakořeněn v zemi.




Psychotesty a grafologie

Psychologické testy neuroticismu (Eysenck, Dopen) pracují obvykle se škálou stabilita - labilita, přičemž silná stabilita se považuje za metaforu psychického zdraví a labilita má prozrazovat sklony k neurotickým reakcím. Grafologie celou tematiku uchopuje plastičtěji, neboť v písmu může být dobře patrná i rigidita, úpornost vůle, která rozhodně není známkou optimálního psychického vyladění, nýbrž extrémem. V normálním psychologickém dotazníku, by mohla takovému člověku vyjít stabilita = 0, tedy zdánlivě psychický ideál. V tomto je grafologický náhled přeci jen celistvější.

Labilitu tedy nesmíme vnímat apriori jako jakési "zlo" a neotřesitelnou, nepohnutelnou stabilitu jako "dobro". Jak říká název knihy Tomáše Halíka: Co se nechvěje, není pevné. Rovnováha leží přesně uprostřed mezi extrémy.

Extraverze - Introverze


Jak píšou extraverti a introverti? Co na to grafologie?


Tyto pojmy jsou už dnes běžnou součástí našeho slovníku. Původně je vynalezl C. G. Jung, který se však inspiroval u Otty Grosse. Spojením dvou os (introverze vs extraverze a stabilita vs labilita) dostaneme 4 hlavní temperamenty (sangvinik, flegmatik, cholerik, melancholik). Stejně jako temperament je i extraverze - introverze součástí temperamentu, je to typová vlastnost, která je z velké míry daná biologicky, je nám vrozena od dětství. Během života se může pod tlakem okolí vyvíjet, ale pokud jdeme proti naší vrozené tendenci, necítíme se ve své kůži.

Rozlišení extraverze - introverze vypovídá o nasměrování energie ven (extravert) nebo dovnitř (introvert).

Připomeňme, že "čistý" introvert nebo extravert je fikce, absolutní typy reálně neexistují. Jsme směsí obojího, některé naše vlastnosti jsou spíše introvertní, jiné extravertní. Nicméně určitá (energetická) tendence obvykle převažuje.

Statisticky mají lidé krajně extrovertní nebo krajně introvertní tendenci k větší labilitě, zatímco lidé méně vyhranění dovnitř nebo ven bývají stabilnější.

Extravert

Vymezení extraverta podle Junga
:

  • Extravert se chová vůči objektu pozitivně. Staví se k jeho významu kladně do té míry, že své subjektivní zaměření orientuje neustále podle objektu a na něj ho také vztahuje.
  • Extrovertní zaměření je motivováno zvnějšku a je řízeno vnějšími, objektivními činiteli a vztahy; chová se vůči objektu pozitivně
  • Zvláštností extraverta je, že se stále vydává a do všeho se šíří.

Typický extravert je

  • družný, má hodně přátel, silnou potřebu kontaktů
  • sociálně přizpůsobivý, potřebuje změnu
  • aktivní, dynamický, neustále hnán za dalšími podněty
  • jedná impulzivně, spontánně, nedostatečně plánuje, je nespolehlivý
  • optimistický, sdílný, bezstarostný
  • sebevědomý, přehlíží detaily
  • umí jednat s lidmi, ale méně je chápe

Extraverti prý při vrcholových zážitcích propukají v nezadržitelný smích.

Introvert

  • pomalé písmo (méně aktivní a reaktivní; klidný a soustředěný)

Vymezení introverta
:
  • Introvert se chová vůči objektu abstrahujícím způsobem; v podstatě se neustále snaží odejmout objektu libido, jako by měl zamezit přílišnému vlivu objektu.
  • Introvertní zaměření je motivováno zevnitř a je řízeno vnitřními, subjektivními činiteli.
  • Introvert má tendenci bránit se proti vnějším nárokům, zdržovat se všech výdajů energie, které se vztahují přímo na objekt.

Typický introvert je
  • uzavřený, zásadový, introspektivní, přemýšlivý
  • má méně přátel, ale jeho vztahy jsou hlubší
  • má potíže s jednáním s lidmi
  • je spíše pesimistický, kritický
  • má potíže se sebedůvěrou, je vnitřně napjatý
  • dobře se ovládá, je spolehlivý
  • více se zaměřuje na minulost a vzpomínky
  • hůře se adaptuje na vnější svět

Introverti při vrcholovém zážitku pláčou hlubokým dojetím.


introverze


Jungova funkční typologie

Kognitivní funkce v grafologii

Máme čtyři kogntivní (poznávací) funkce, jimiž přistupujeme ke světu:
myšlení a cítění, intuici a vnímání.




Bouguereau
Kterou kognitivní funkci právě dívka nejspíš používá?


Myšlení a cítění - a intuice a vnímání jsou funkce navzájem protikladné, tzn. je-li jedna z nich dominantní, druhá je často nediferencovaná, nevědomá, málo kultivovaná. Např. lidé s převahou myšlení bývají city zaskočeni, city je přepadají, dějí se mimo vědomou kontrolu. Naopak lidé s převahou cítění jsou zase obětí svých myšlenek nebo se mohou častěji dopouštět logických chyb v úsudku. Intuitivci zase často opomínají praktické detaily každodenní skutečnosti a neholdují rutině; vnímavci mohou mít tendenci podléhat příliš povrchu věcí (jak lidé, věci) vypadají.

Setkají-li se lidé s dominantní protikladnou funkcí (myšlení - cítění, intuice - smyslové vnímání), dochází k typickým nedorozuměním a konfliktům, ne kvůli věci samé, ale protože preferují odlišný přístup ke skutečnosti. Vztahy lidí s protikladnými funkcemi mohou upadat do stereotypně se opakujících hádek. Na druhou stranu se mnohdy podvědomě přitahují, protože si navzájem pomáhají kultivovat svou nevědomou funkci
. Přitahují nás lidé, kteří vidí jinak než my a proto se musíme neustále snažit si porozumět. Lidé, s kterými si rozumíme až příliš dobře, kteří vidí věci zcela stejně jako my, nás naopak přitahovat nemusí. Proč? Protože přitažlivost je nevědomá záležitost a naše nevědomí usiluje o celistvost.

Co to znamená, že je nějaká funkce diferencovaná? Direferencovanou funkcí umíme velmi dobře rozlišovat. Snad bychom si mohli vypůjčit analogii se světa počítačů: vysoké rozlišení monitoru a grafické karty. Naše poznávací funkce stejně jako grafická karta může dosahovat vysoké rozlišovací schopnosti, může dosahovat značné ostrosti obrazu nebo barevné hloubky.

Diferencované cítění odlišuje široké spektrum pocitů, jakoby barev a nuancí. Tam, kde nediferencované cítění vidí jen černou a bílou (má mě rád - nemá mě rád?) tam hluboce cítící člověk rozlišuje celou barevnou škálu pocitů. (Ačkoli pro ně nemusí nacházet slovní pojmenování, snáze je třeba vyjádří básní nebo hudbou.)

Nediferencovaná funkce má naopak nízkou rozlišovací schopnost, ale neznamená to, že musí být méně silná a významná! Například racionální, logicky dobře rozlišující člověk může být v určitých chvílíich silně ovládán svými emocemi, například se zoufale zamiluje a propadne vášni daleko více než člověk s diferencovaným cítěním - a to do partnera, který se k němu vlastne vůbec nehodí. Ona nevědomá funkce ho totiž zaplaví, strhne, ovládne, protože nezná hranic, není kulturou usměrněna do přijatelného řečiště. Logik je tedy zaskočen svými emocemi. Vnímavec s nevědomou intuicí věří na "ufony", je fascinován tajemností nějakých objektů, lidi dělí na "normální" a "pánbíčkáře", může být navzdory převládající racionalitě v některých oblastech pověrčivý. Vidíte to zúžení rozlišovací škály?

Kognitivní funkce se tedy u každého člověka liší svojí schopností rozlišování. Mezi těmito čtyřmi funkcemi vládne určitá hierarchie.


Obvykle je jedna z funkcí "nejsilnější" - dominantní, ta se opírá o jednu nebo dvě funkce podpůrné - a skoro vždy je tu i funkce čtvrtá, "nejslabší", méněcenná, nevědomá.

Pro lidskou osobnost je důležité, aby se ve svém úsudku cítila jistá a mohla se alespoň o jednu z funkcí s důvěrou opřít, dává to člověku pocit víry ve své schopnosti. Člověk by si měl jednu z funkcí "vypiplat", "vybrousit" k dokonalosti a získat v nějakém směru "ostrost vidění", ať už je to břitkost rozumu - nebo mnohotvárná paleta cítění umožňující chápání druhých lidí a vztahů.

Na druhou stranu by měl být člověk schopen o svých úsudcích pochybovat a kriticky je přehodnocovat na základě naslouchání své nejslabší, nekultivované funkce, která se tím rozvíjí, a člověk směřuje k životní vyrovnanosti a syntéze. Diamant, jehož hrot byl zabroušen do špičky, se začíná opracovávat ze všech stran. (Více o tématu čtvernosti a její syntézy a jak se projevuje v pohádkách a v teorii živlů rozvádíme zde.)

Dominatní funkce pracuje většinou rychle a efektivně, na zpracování problému nevědomou funkcí potřebujeme naopak delší dobu.


Jak se tyto funkce projevují v písmu? Jak zjistíme, která funkce je dominantní?


Myšlení

Myšlení formuluje definice, pojmy, odhaluje struktury, třídí, zjednodušuje, vymezuje, odděluje, zobecňuje. Úsudek se utváří systematicky krok po kroku.

Lidé s převahou myšlení (60% mužů):

  • zdůrazňují principy, objektivitu, logiku
  • zachovávají klid a sebekontrolu
  • život mají dobře organizovaný a strukturovaný
  • zvenčí jako "studený čumák" nebo "kamenné srdce"
  • snadno argumentují pro a proti
  • průběžně zjemňují a zpřesňují původní varianty
  • jde jim o pravdu jako takovu víc než o souhlas ostatních
  • orientují se lépe ve světě objektivity a vědy; ve světě, kde je třeba osobních rozhodnutí se cítí nejistě


Cítění


Cítění nám přináší poznání, jakou má pro nás objekt subjektivní hodnotu (příjemné x nepříjemné, žádoucí x nežádoucí).

City věci spojují, činí je nejednoznačnými, pohyblivými, labilními. ("motion" = pohyb -> emoce)


Citové typy (60% žen):

  • rozlišují hlavně na příjemné a nepříjemné, sympatické a nesympatické, uvažují v kategoriích přijetí a odmítnutí
  • vnitřním radarem vnímají pocity druhých, mají měkké srdce
  • vyhýbají se konfliktům, neradi říkají nepříjemné věci
  • potřebují pochvalu
  • osobní vztahy jsou důležitejší než úspěch
  • chtějí uspokojit potřeby ostatních


Intuice 


Nepostřehnutelná pohyblivost mentality, nezávislost na běžných, obvyklých postupech. Úsudek vhledem.


Intuitivní lidé (36 % populace) bývají:
  • duchem nepřítomní, hlavou v oblacích
  • vyhledávají metafory a barvitá obrazná líčení
  • vidí, jak věci zlepšit, možnosti
  • neměnnost poměrů je děsí; budoucnost je naopak vzrušuje
  • skáčou z věci na věc, snáze se nadchnou
  • uplatňují chaotický styl, nerespektují formalizované postupy, čas je pro ně relativní veličinou
  • nudné detaily jsou pro ně zbytečné
  • věci je zajímají až ve vztazích a v širším kontextu
  • články čtou nejraději od konce

Vnímání 

Vnímání jednoduše konstatuje, že něco je.




V rukopise souvisí s vlastnostmi jako je
smyslovost, silná vazba na konkrétno, konvenčnost, obvyklost, bez nároku na originalitu.

Lidé s převahou vnímání (64 % populace):

  • praktičtí, spoléhají na zkušenost, stojí "oběma nohama na zemi"
  • staví na faktech více než na možnostech
  • chtějí hmatatelné, konkrétní a viditelné výsledky, potřebují jasné pokyny
  • časopisy čtou od začátku do konce
  • sklon k doslovnosti, preciznosti a přesnosti
  • věří až když to je "černé na bílém"

(Podle Mgr. Jana Siřínka a PhDr. Evy Boháčkové)



vnímání + cítění


extrovertní cítění + příměs intuice


Na Jungovu typologii funkcí a pojetí extroverze - introverze navazuje typologie MBTI.



"Když budete pozorovat člověka, který bude pracovat svou funkcí vnímání, uvidíte – budete-li se na něho dívat pozorně – že osy jeho očí mají tendenci konvergovat a sbíhat se do jednoho bodu. Budete-li zkoumat výraz nebo oči intuitivních lidí, uvidíte, že na věci jen zběžně hledí – nedívají se, nazírají na ně, protože je berou v jejich plnosti a mezi mnoha věcmi, které vnímají, dostanou na periferii svého zorného pole jeden bod, a to je tušení. Často můžete podle očí říci, zda jsou lidé intuitivní či ne. Máte-li intuitivní postoj, nepozorujete obvykle detaily. Snažíte se vždy postihnout celou situaci a pak se pojednou něco z té celosti vynoří."


C. G. Jung: Analytická psychologie

Symbolika - Kvadranty


Kvadranty v grafologii



Z vlastní zkušenosti jsem se přesvědčil, že uvedené archetypální schéma neplatí pouze o rozvržení písma na papíře, ale lze ho aplikovat i na výtvarné umění, například na díla symbolistů.



Celkový písmový obraz

Grafologie: komplexní dojmové znaky písma

Symbolismus v umění

Jin a Jang

Typologie elementů





Symbolika psací plochy


1. Vertikální členění psací plochy (nahoře - dole)




n a h o ř e


SVĚTLO
DEN
DUCH
INTELEKT
VĚDOMÍ
^
I
I
I
text text text text text text text text text text text text text text text text
I
I
I
v
NEVĚDOMÍ
FYZIČNO
HMOTA
NOC
TMA

d o l e





2. Horizontální členění psací plochy (vlevo - vpravo)



vlevo <- teď -> vpravo

JÁ .............................................................................. TY
SUBJEKT..................................................................... OBJEKT
DUŠE ......................................................................... SVĚT
MINULOST.................................................................... BUDOUCNOST
MATKA ........................................................................ OTEC
PŮVOD ........................................................................ DOVRŠENÍ



Výše uvedené chápání prostoru je nám zřejmě vrozené. Projevuje s
e napříč všemi kulturami, proto můžeme hovořit o archetypu, pra-představě. Polarizace prostoru (nahoře - dole, vlevo - vpravo) zřejmě slouží odpradávna jako projekční plocha lidské psýché.

Naše civlizace zaměřená na budoucnost, progresi a expanzi píše zleva doprava. Je tomu tak od dob klasického Řecka, kdy se změnil směr písma v souvislosti s proměnou mytických projekcí v racionální myšlení. Od té doby však naše civilizace čelí i určité skepsi vzhledem k mýtům a symbolům a lidé trpí větší úzkostí a nej
istotou; pochybují o tom, co dříve prožívali jako přirozené a dané. Klagesovými slovy bychom řekli: duch narůstá na síle, ale ztrácíme duši, spojení s životem. Pradávné zemědělské kultury prožívali čas spíše cyklicky, jako neměnné opakování vesmírného řádu. My jej nyní vnímáme lineárně a naše mysl je zaneprázdněna spíše uvažováním o budoucnosti (plánováním) než o minulosti. Spíš tíhneme k posedlosti nekonečným pokrokem, expanzí a růstem; ale už si neuvědomujeme, jaký důsledek má tato jednostrannost na naši psyché. Možná proto směřuje naše společnost k čím dál víc prohlubující se neurotizaci, jež se vlastně už stává normálem.

Kultury, které píší zprava doleva, mají jiný hodnotový systém. Jsou uzavřenější (Čína, Islámské země), více si cení tradic, rodiny a rituálů. Jsou svou podstatou konzervativnější, více obrácené do minulosti.



Experiment: Poznáte originál? Působí na vás odlišně? V čem přesně se jejich účinek liší? Vyzkoušejte si převrácení jiných obrazů.






Leonardo Da Vinci: Zvěstování



3. Tři vertikální pásma

V grafologii dělíme výšku písmene na tři zóny neboli také pásma. Dolní a střední jsou odděleny psací linkou. Horní zónou rozumíme oblast obloučků písmen b, d, f, k, l, včetně háčků a čárek.Horní pásmo:
  • nadindividuální vědomí
  • duchovní oblast, etika, intelekt
  • náboženská víra, fantazie, intuice
  • aspirace
Střední pásmo:
  • individuální vědomí
  • sebevědomí, vědomá adaptabilita
  • praktická činnost, sociální vztahy
řádka: práh vědomí

Dolní pásmo:

  • nevědomí
  • hmota, tělesnost
  • pudovost, erotika
(Jan Jeřábek: Grafologie - dignostika osobnosti, Praha 2001)

Kdykoli v písmu hovoříme o velikosti písma, máme na mysli pouze výšku střední zóny. Poměr, v jakém písmo naopak překračuje velikost střední zóny do zóny horní a dolní, nazýváme délkovými rozdíly.


Horní pásmo


je světem ducha a rozumu - toho, co je přírodě
nejvzdálenější jakožto pozorovatel jejích procesů. Představme si korunu stromu nebo květ, který se otáčí ke Slunci. Co je tímto Sluncem a zda leží uvnitř nebo venku je velikou otázkou našeho žití a každý člověk si pod ním představí něco jiného.

Tato zóna bývá zvýrazněna u myslitelů a idealistů ("hlavou v oblacích"), ale někdy také vypovídá o zvýšených ambicích pisatele ("výš a výš, to je, kam já mířím.")


Střední pásmo

Kousek nad linkou se nachází svět viditelný, uchopitelný, svět vn
ějších objektů a lidí, kteří nás obklopují, kteří nás přitahují (písmo nakloněné vpravo) nebo se jich naopak straníme (vlevo) - anebo se snažíme být soběstační a nezávislí (sklon kolmý). Je to tedy cesta od Já k vnějšímu světu, kde to, co je vlevo, symbolizuje niterný svět já, rodinu a vzpomínky a to, co je vpravo, vnější svět, Ty, budoucnost a očekávání.

Lidé s touto zvýrazněnou zónou žijí pro každodenní kontakty a prožívání. Jsou-li ostatní zóny zkráceny a písmo je veliké, hovoříme o zvýšeném sebecitu a domýšlivosti: člověk není schopen podívat se na své já z nadhledu. Je-li tato zóna potlačena (a jiné zvýrazněny), může se jednat o člověka, pro něhož každodenní realita není až tak podstatná (takže neví, kam si před minutou odložil brýle - a pak, pak je několik mnohem dělších minut hledá, protože realitě se utéct nedá.)

Dolní pásmo

O nevědomých procesech, které se dějí "pod povrchem", vypovídá především dolní pásmo - tedy část písmen pod linkou. Spodní tvary písmen j, g, y odráží naši psychosexuální zralost a energetický potenciál, způsob, jakým přistupujeme k matce zemi (která se symbolicky nachází "dole") a jak jsme v tomto světě zakořeněni.

Lidé s touto převažující zónou mají silnější potřebu zakořenění ve hmotné a pudové oblasti. Je-li dolní pásmo plné, svědčí o dobrých zásobách vitality a smyslu pro erotiku. Nadměrně velké smyčky mohou však znamenat erotickou nespokojenost. To, co je pod linkou, je vlastně nevyužitá energie v našem podvědomí - naše skryté rezervy, fondy, z nichž ke své škodě, nečerpáme. Umělci tuto sílu obvykle využívají ke tvoření. (A nebo k milování.)

Statistická zajímavost: asi 60 procent má více žen zdrůrazněnou spodní zónu, u mužů je to přesně naopak, 60 procent má zdůrazněnou horní zónu.




Experiment Karla Kocha potvrzuje typickou projekci osobní minulosti do prostoru vlevo dole a budoucnosti a úspěchu vpravo nahoře.

Exkurz do dějin grafologie

(Constantin Grege)


  • 4. st.př.n.l. Aristoteles vyslovuje názor, že mezi rukopisem a vlastnostmi člověka existují zajímavé souvislosti.
  • 1.st.př.n.l. Suetonius, římský historik, zkoumá rukopis císaře Augusta.
  • 6. století: Za císaře Justiniána působí soudní znalci písma.
(doba temna)
  • 1570 Francie: založení sdružení soudních znalců písma, které Ludvík XV. povýší na akademii.
  • 1609 Soudní znalec Francois Demelle: Návod k posuzování padělaných písem neboli k srovnání písma z podpisem.
  • 1622 Bolognský lékař Camillo Baldo: Trattao come da una lettera missiva si congnoscano la natura e qualita dello scrittore (Pojednání o tom, jak lze z listu poznat pisatelovu přirozenost a povahu) - první pokusy o rozbor písma
  • 1650 Profesor anatomie a chirurgie v Neapoli, Marcus Aurelius Severinus: Vaticinator, sive tracatus de divinatione literia (Prorok neboli pojednání o předpovídání z písma)¨- nedokončeno, zemřel na mor
  • 18. století, vývoj v Německo - Leibnitz, Goethe, Grohmann. Tito myslitelé se noří do studia písma.
  • 1779 Švýcar Johann Kaspar Lavater: Fyziognomické fragmenty k podpoře lidského poznání a lásky k lidem. Jeho dílo oslovuje především francouzské myslitele.
  • 1812 spisovatel Edouard Hocquard : L'art de juger de l'espirit et du caractére des hommes et des femmes sur leur écriture (Umění, jak podle písma posuzovat na ducha a povahu mužů i žen)
  • 1875 Jean Hippolit Michon: Systeme de Graphologie - pojem "graphologie" vymyslel abbé Flandrin. (řec. grafein = psát) První vědecko-mechanistické uchopení předmětu, rozkládá písmo na jednotlivé znaky, jež mají být stálým znakem příslušného povahového rysu.
  • 1889 Michon v Paříži zakládá Societé de Graphologie.
  • 1895 světovou proslulost získává teprv Michonův žák Jules Crépieux-Jamin: Traité pratique de Graphologie, La Graphologie en examples (1899)a L'Age et le Sexe dans l'Ecriuture (1924). Určuje tzv. primární a z nich odvozené sekundární vlastnosti. Poději shledána tato teorie nevyhovující.
  • 1851-55 Adolf Hentze uveřejňuje v Leipziger Illustrierte Zeitung přes 4000 grafologických rozborů. Vyvolal rozruch svými jadrnými metaforami, jimiž líčil povahu lidí, nicméně nevypracoval žádný systém, který by ovlivnil další vývoj grafologie.
  • zakladatelé německé grafologie: Wilhelm Langenbruch, Hans H. Busse, profesor fyziologie Willhelm Preyer, psychiatr Georg Meyer a filozof Ludwig Klages. Poslední tři jmenovaní zakládají Deutsche graphologische Gesellschaft (trvá do 1908). Je prokázáno, že psací impulzy jsou výkonnem mozkovým, nikoli svalovým: rukopis je tedy mozkopis. Německá škola stojí v protikladu k Michonově francouzské škole. Německá škola se odvrací od interpretaci značek, soustředí se na zákonitosti psacího pohybu. Obrat od znaku ke komlexu symptomů.
  • 1901 psychiatr Georg Meyer: Die wissenschaftlichen Grundlagen der Graphologie. První spojení mezi utvářející se vědeckou grafologií a oficální psychologií. Demonstrace poruch a afektů v písmu.

Později se vývoj grafologie přibližuje psychologii výrazu, ke tvarovému, celostnímu chápání Písma (gestalt).


(Vilém Schönfeld: Učebnice vědecké grafologie pro začátečníky, Praha 2000, str. 14-16)

http://www.grafolog.cz/historie.php
http://grafologie.unas.cz/historie.html


Písmo slavných osobností - Leonardo da Vinci

.







Leonardo Da Vinci














Leonardovo tajemství


Všimněme si velkorysých tahů nahoru a doprava, připomínajících sloup a kolmý trám. Tah se vzedme vysoko (směrem do sféry ducha a rozumu), pak učiní smyčku vlevo nahoře (oblast věčných idejí, archetypů; kulatý tvar smyčky svědčí o imaginačním, fantazijním nazřením těchto principů) a pokračuje daleko doprava (budoucnost, pokrok); někdy dokonce tak daleko, že pokračuje nad následujícími slovy! Jakoby sám tušil, že jeho myšlenky budou formovat kulturu stovky let po jeho smrti, a takto nadčasově k nim přistupoval. Písmo zrcadlově obrátitelné vlevo a vpravo jakoby stálo mimo proud času dopředu nebo dozadu, v jakési věčné přítomnosti, zlatém věku (řezu?) mezi minulostí a budoucností. Trám jakoby říkal toto: nazírám (pravou hemisférou, ve snění, ve vizi) principy odvěké a tyto dle příslušných znalostí technických a matematických aplikuji na všechny obory lidské činnosti; takto konstruuji, vytyčuji, stavím, jako konstruktér božské reality. Prvotní principy rozvádím do jednotlivin, a v jednotlivinách (v přírodě) zřím, nacházím, objevuji tytéž prvotní principy. Trámy se tyčí do takové výšky, do jaké by se (ve středověku) smrtelník bál pohlédnout; čtěme ambice a vzlet Daidala, jenž se touží rovnat bohům.

Ano, je renesance, vzkříšení světla v člověku!

Kolmé, malé písmo (ve střední zóně) však svědčí o ukázněnosti, střídmosti a věcnosti. Ve vztahu k realitě nebyl básníkem, nýbrž nezauja
tým pozorovatelem a věčným učněm.

Nicméně tvary připomínající k sobě obrácenou dýku začínající vlevo nahoře „fajfkovitým“ obloukem jakoby odrážely dobu, v níž fanatická víra, předsudky a dogmata krutě se podepisovaly na osudech lidí, kteří toužili kráčet svojí cestou a dovolili si nezávisle myslet; středověký požár dosud neuhasl. Možná, že Leonardo čelil nejenom tlaku ze strany církve, ale i svého vlastního svědomí, které odsuzovalo tělesnost až k pokraji askeze a sebemrskačství; jakoby nejen venku, ale i ve svém nitru musel svádět boj s mučivými výčitkami a sebedestrukcí.

Ale jsou tu i jiné varianty spodních délek: fantastické oblouky, které se hadovitě vinou, leč vlastně nikdy nekopírují klasický tvar písmene y: jakoby se mu naopak snažily za každou cenu vyhnout. (Tlaková přemístění, oblouk zleva doprava). Jakoby zde, v nevědomí, v oblasti pudové, vše bylo naruby. Zdá se mi, že se všechny tyto tvary vyhýbají jedné zóně: levému dolnímu kvadrantu, kam jinak klasický oblouk y přirozeně zamíří, aby se pak opět vrátil nad linku. Levý dolní kvadrant je sférou našeho původu a počátku, mateřství a mateřského lůna. V tuto chvíli cítím nutkání na okamžik náš exkurz do Leonardova písma přerušit, abychom se podívali na okolnosti jeho životopisu, zda nenajdeme nějaké spojnice...

Dočítám se, že byl nemanželským dítětem právníka a venkovské služky. Nemohl se Leonardo za svůj původ (ze strany matky) stydět? Nepociťoval jakési ponížení nebo netrpěl traumatickými vzpomínkami na dětství? Nevím, ale písmo by tomu nasvědčovalo.

Údajně se o jeho dětství nedochovalo žádné svědectví, jen tato vzpomínka:

"Psát tak zevrubně o jestřábu se zdá být mým osudem, neboť má první vzpomínka z dětství je taková, že ke mně přilétl jestřáb, ocasem mi vnikl do úst a uvnitř mých úst jím pak pohyboval."

Na úrovni symbolického myšlení by to byl dobrý důvod, proč se (na ploše písma) vyhýbat levému dolnímu kvadrantu, který představuje původ - kolébku.

Sigmund Freud na toto téma ve své stati o Leonardovi říká: "Leonardův charakter i celý jeho pozdější život byl tvořen náhodnou okolností, že se narodil jako nemanželský syn a měl příliš jemnou matku". A ke slavné Moně Lise: "Její dobře známý okouzlující úsměv budí podezření, že skrývá tajemství lásky. Síla Leonardova umění vytváří postavy, v nichž blažené sepětí přirozenosti mužské s přirozeností ženskou je ukojením touhy chlapce okouzleného vlastní matkou."

V závěru svého spisu dospívá Freud ke zjištění, že Leonardo da Vinci byl homosexuál.

K témuž výsledku nemohu na základě Leonardova rukopisu s jistotou dospět. Připomínám, že sexuální orientace není z písma rozeznatelná. Následující tvrzení je nutnot chápat v kontextu historické epochy, která dosud žila pod jhem církevních dogmat, která homosexualitu zatracovala. Pro homosexualitu (respektive, dle mého soudu, spíše pro bisexualitu, promítající se do podivuhodně zrcadlové androgynity já - ty, bisexualitu jaksi božskou, hermeticky dokonalou) by hovořila ona zvláštní převrácení směru smyček v dolní zóně (sublimace pudové energie). Rovněž smyčky vstupující hluboko do 4. kvadrantu (vpravo dole), což značí enormní konflikty v pudové oblasti - ve vztahu k přijetí tělesnosti, která ho vábila i odpuzovala. Tedy: fascinovala. A také dýkovité tvary - trýznivé svědomí soustřeďující agresi k sobě samému.

Hypotéza o homosexualitě resp. bisexualitě by objasňovala, proč se Leonardo cítil pronásledován vírou starých věků a učením církve: ve své duši, ve svém nevědomí stále v sobě nesl mocné, hrůzné, fantazijní výtvory středověku a ty ho trýznily představou o věčném zatracení. Snad se jim snažil čelit na úrovni rozumu, kde byl nad tyto věci dalece povznesen, avšak výčitkám, pocházejích z archaičtějších částí svého svědomí, se dostatečně ubránit nemohl a zřejmě tím trpěl.

Jeho duch se mohl dotknout sfér nadčasových a univerzálně platných, ale podle stop, které nám zanechal ve svém písmu, byl svými pudy těžce stíhán, ačkoli se je snažil tou nejušlechtilejší cestou přetavit v neskonalou krásu uměleckou. A snad právě tam, ve svém umění, nechal navždy znít své tajemství. Tajemství mocnější než jakékoli časově podmíněné uchopení sexuality prostřednictím vědy nebo grafologie.





Freud při analýze Da Vinciho vzpomínky postupuje zhruba takto:

Opakované vnikání ocasu do úst odpovídá jednak procesu kojení matkou a závislosti na matce, jednak slovo "ocas" má v italštině ("coda") stejné konotace se slovem penis jako v češtině ("Není pták jako pták"). Freud se domnívá, že do určitého věku si Leonardo myslel, jelikož vyrůstal do pěti let bez otce, že jeho matka musí mít penis stejně jako on sám. Zafixoval si tedy jakousi prapředstavu oboupohlavní matky, která má prsa i penis, což odpovídá symbolice egyptského supího božstva (konkrétně Hathor - viz Archetyp matky). O supech se v Egyptě soudilo, že jsou to výhradně samičky a že jejich oplodnění se děje výhradně větrem. V Leonardově době prý byla tato symbolika obecně známa, kněží ji používali jako argument, proč by nemohla být Panna Marie oplodněna Duchem svatým, proto si Leonardo promítl matku do své "vzpomínky" jako supa s ocasem. Leonardovu homosexualitu vysvětluje Freud silnou láskou k matce, chyběním otcovské postavy (do klíčových pěti let) a identifikací s matkou. Pokud homosexuál tohoto typu zaměřuje libido na nějaký objekt, pak tak činí narcistní volbou - to jest přesune sám sebe do pozice matky a její láskou jakoby miluje ono dítě mužského pohlaví, tedy sebe, to malé dítě, jímž sám kdysi byl. Současně se fixuje na penis, je schopen milovat jen osobu s penisem, protože v onom okamžiku, kdy jako dítě zjistil, že matka nemá penis (do určité doby se domníval, že jej mají všichni jako on sám), se ho zmocnila kastrační úzkost (strach, že by o svůj penis mohl také přijít, když jej matka nemá). Tuto kastrační úzkost řeší regresí do stavu, než se tato úzkost objevila, to jest, kdy žil ještě v blažené nevědomosti, že všichni přece mají penis, i matka. Právě tuto regresivní, obrannou tendenci má Leonardova vzpomínka.

Leonardova cudnost

Dále Freud zmiňuje, že Leonardo da Vinci, na rozdíl od většiny umělců, o sexualitě skoro nikdy nehovořil ani nepsal, byl nadmíru cudný, a že své libido už od dětství přetavil v touhu po poznání. Tuto dětskou zvídavost explorující všechny končiny přírody si, na rozdíl od jiných, uchoval i ve své dospělosti.

Ve své době byl Leonardo obviněn z homosexuality, při soudním procesu byl však uznám nevinným. Spíše své zaměření projevoval výběrem krásných mladíků, kteří mu sloužili jako pomocníci a z nichž se nakonec nikdo umělecky neproslavil, z čehož Freud usuzuje, že jejich půvab byl zřejmě větší než jejich talent.

Sen o létání

Sen o létání (jímž byl Leonardo posedlý) je prý infantilním přáním po sexuálním styku: děti tímto snem vyjadřují touhu po sexuální zkušenosti, kterou samozřejmě v té době ještě neznají. Zajímavé je se tímto pohledem podívat na plán Tleskačova létajícího kola ukrytého uvnitř hlavolamu v díle Jaroslava Foglara. Největším tajemstvím dětství, ukrytého uvnitř Ježka v kleci, je sen o létání: sen o tom, jak jednoho dne sexualita procitne, a dětství tím nenávratně skončí. Tím, že byl plán létajícího kola ztracen, zamrzli hrdinové Jaroslava Foglara ve věčném dětství. Podobně o tom vypráví Jan Stern.

Příčina homosexuality?

Freud říká, že nechce brát vítr z plachet zastáncům názoru, že homosexualita je geneticky vrozená, neboť je mu to z humánních důvodů sympatické, aby se necítili diskriminováni. Ale dodává, že podle jeho zkušenosti s mnoha pacienty vyplývá, že jejich rodinná anamnéza byla stejná jako u Leonarda: chybějící, slabý nebo úzkost vzbuzující otec a z toho vyplývající identifikace s matkou a narcistní přesunutí libida na své vlastní já, které pak člověk "miluje" v jiném muži. Proč v jiném muži a ne ženě? Freud dodává, že tento typ homosexuála vychází s ženami samozřejmě velmi dobře a sdílí s nimi mnoho sympatií, neboť identifikací s matkou sdílí tak trochu jejich identitu. Ovšem nepřitahují ho sexuálně. Kastrační úzkost mu zabraňuje směřovat své libido na osobu, která nemá penis. Směřuje-li libido na osobu s penisem, může znovuzakoušet onu dětskou jistotu a bezpečí, kdy se cítilil milován svou matkou a kdy se domníval, že matka má penis jako on. Stavem lásky k osobě s penisem se znovu vrací do tohoto "rajského" stavu, kdy se ještě domníval, že penis mají "všichni a věčně". Šok z odhalení, že tomu tak není, se jakoby úzkostně vepsal do jeho podvědomí, takže zafixoval libido ve falické fázi psychosexuálního vývoje.

Podle Freuda je to samozřejmě jen jedna z příčin, které souvisejí se vznikem homosexuality, a to navíc určitého typu, nicméně ve své mnohaleté praxi s neurotiky si této opakované souvislosti nemohl nevšimnout. Může-li být homosexualita (v některých případech!) podmíněna takovým způsobem, který jsem popsal výše, pak je samozřejmě možné, že při odstranění příčin úzkosti, se najednou začne člověk chovat heterosexuálně. To odpovídá i zkušenosti psychoanalytičky Karen Horneyové.


Sigmund Freud: Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci


.

Byl byste dobrým psychologem?

..

Podle Schönfelda se psychologické vlohy v písmu poznají podle plné střední zóny ve spojení s alespoň částečně hubenou (kostrovitou nebo zjednodušenou) zónou horní, s vlnitými, nitkovitými nebo girlandovitými konci slov.

Dohromady to znamená šíři pozorovací a citovou, lidské teplo, smysl pro empirii + schopnost od pozorovaného abstrahovat a převádět na obecné (generalizace) + otevřenost a empatie v lidském kontaktu.

Ale ne vždy stačí empatie: Kdybychom od psychologa žádali ještě kongruenci, zdravou míru autenticity, měli bychom v písmu hledat vyvážený poměr mezi formou a pohybem (= 2. nebo 3. stupeň fixace), rytmus a určitou dávku individuálnosti (vzdálení se od školní předlohy). Tyto indicie by nám signalizovaly, že před sebou máme člověka, který si psychologií jen neřeší své vlastní problémy a je schopen pružně reagovat na potřeby klienta.

Nicméně písmo onoho pána nahoře, vypadalo takto:


..

Písmo a Inteligence

Je možné z písma vyčíst IQ?

Co je to vlastně IQ?

Definice zní: "IQ je to, co je měřeno IQ testy." IQ představuje jeden zúžený výsek mentálních schopností člověka. V tomto smyslu podle rukopisu inteligenci nelze rozeznat. ( I "matfyzák" s IQ 150 může škrabat jako kočka a nemusí být, jak se říká, ani schopen zavázat si tkaničku od bot. )

Na druhou stranu, lze z písma vyčíst cosi jako "kulturní výši", sečtělost, rozhled, rovnováhu mezi složkou citovou a rozumovou, která představuje pravý význam toho, co už od antiky znamenalo "býti rozumným." Písmo vyváženého, přirozeného člověka, jehož pocitové reakce odpovídají vážnosti situace, bývá RYTMICKÉ. Naopak písmo člověka, který normy společnosti vstřebal příliš silně, takže popřel svou přirozenost, je obvykle ztuženě PRAVIDELNÉ, ale nerytmické; písmo pak připomíná spíše stroj než organismus, a o takovém člověku říkáme, že "spolkl pravítko". (Samozřejmě, tím neříkáme nic o jeho IQ, které může být velmi vysoké. Ale inteligence je poněkud širší pojem.) Naopak písmo, které je spíše neurčité, nerytmické a nepravidelné, kde silně převažuje pohyb nad formou, svědčí o nedostatku vůle a zvnitřněných norem: tak píší lidé, jakoby kulturně neadaptovaní - představme si divocha nebo velké dítě, ovládané svými momentálními pocity.

Z písma lze také vyčíst tendence k RACIONALITĚ, které se projevuje především úsporností výrazu, zjednodušováním forem, aniž by utrpěla čitelnost, písmo bývá spíše drobnější - a je především na ploše členitě uspořádané (nenáhodně, systematicky). Racionální lidé také často používají kolmý sklon - jakožto výraz nezávislosti a odstupu. ( Pozor: písmo se zdánlivě rovným sklonem, které je však spíše rozvlněné lehce do stran, vypovídá o člověku, jenž se snaží vytvářet racionální a stabilní zdání navenek, ale vnitřně se cítí daleko citlivější a labilnější. )

Písmo, které je přes sklony k racionalitě tvarově bohaté a originální, obsahuje mnoho zkratek, případě nitkovité vázání, přitom je velmi rychlé, proměnlivé a odlehčené, by spíše patřilo mysliteli intuitivnímu, inovativnímu, vizionářskému - zatímco písmo tlakové, pravidelnější, přesněji provedené co do formy, s výraznější střední nebo spodní zónou, mysliteli empirickému, jenž trvá na faktech, prověřené tradici a na tom, na co si může sáhnout a co lze prakticky uplatnit. Ve vědě najdeme oba typy myslitelů.