Výzkum na téma spirituální postoje

V březnu 2008 jsme s kolegou a kamarádem Honzou Formánkem prováděli výzkum na téma spirituálních postojů a jejich souvislostí s dotazníkem DOPEN. (DOPEN měří škálu neuroticismu, psychoticismu a extroverze). Oslovili jsme studenty dvou škol: studenty ekonomie na VŠUP a studenty psychologie na FFUK v Praze. V tomto příspěvku Vás stručně seznámíme s výsledky, ke kterým jsme dospěli.

Celkově jsme zpracovali 91 správně vyplněných dotazníků. Věk účastníku se pohyboval mezi 19 a 41 lety, přes 90% respondentů bylo ale ve věku mezi 19 a 23. Z Vysoké školy ekonomické v Praze se do výzkumu zapojilo 56 studentů z oboru Psychologie na Filosofické fakultě UK v Praze 35 studentů. Z toho osob ženského pohlaví bylo celkem 58 a mužů 33.


Výsledky Dopenu





počet
N
P
E
L
CELKEM
91
11,14
2,35
16,63
4,21
PSYCHOLOGIE
35
10,11
2,29
16,71
3,40
VŠE
56
11,79
2,39
16,57
4,71
MUŽI
33
9,15
3,00
18,03
4,06
ŽENY
58
12,28
1,98
15,83
4,29


Vyšlo nám tedy, že psychologové mají o něco nižší neuroticismus a psychoticismus než ekonomové a jsou o něco extrovertnější. Ženy mají výrazně vyšší neuroticismus než muži, ale nižší psychoticismus. Muži mají zase vyšší extroverzi (E), což odpovídá standardu.

Vyšší neuroticismus (N) souvisí s labilitou, vznětlivostí, emocionalitou, větší proměnlivostí nálad, vnitřním psychickým napětím, úzkostlivostí, nejistotou, obavami a náchylností k neurotickému onemocnění. Ženy jsou v celkovém populačním průměru labilnější než muži, takže výsledek našeho testu to jen potvrzuje. Stabilitou naopak rozumíme menší míru neuroticismu - tedy duševní vyrovnanost, stálost, větší odolnost vůči vnějším tlakům, stabilní jedinec se nenechá tak snadno "rozhodit" nebo vyvést z klidu. Extrémní stabilita však už souvisí s netečností nebo nedostatkem flexibility.

Vyšší míra psychoticismu (P) souvisí s asociálním a nepřizpůsobivým, zatvrzelým, rigidním chováním, větší tendencí k agresivitě a nepřátelství, menší sociální citlivostí a větší tendencí k psychotickým onemocněním (např. schizofrenie).


Přehled otázek
  1. Věříte v Boha nebo nějakou formu vyšší inteligence, duchovní podstatu, která nás přesahuje?
  2. S jakým světovým náboženstvím, se nejvíce ztotožňujete?
  3. Účastníte se nějakých organizovaných náboženských setkání?
  4. Věnujete se nějaké duchovní praxi nebo technice?
  5. Věříte, že se dá vše logicky (kauzálně) vysvětlit?
  6. Věříte na možnost předvídání budoucnosti (astrologie, chiromantie, karet, snů, zjevení atd.)?
  7. Věříte v nějakou formu posmrtného života – že život smrtí zcela nekončí?
  8. Věříte spíše v determinaci (osud, předurčení) nebo svobodnou vůli člověka?
  9. Myslíte si o sobě, že byste v krajní situaci dokázali obětovat život za blízkého člověka, kdybyste ho tím mohli zachránit?
  10. Spoléháte spíše na svou subjektivní zkušenost nebo dáváte přednost ověřeným, tradičním cestám a metodám?


1. Věříte v Boha nebo nějakou formu vyšší inteligence, duchovní podstatu, která nás přesahuje?
Mezi studenty obou škol panují značné rozdíly ohledně víry v Boha nebo duchovní podstatu. 37% studentů psychologie odpovědělo ANO, mezi studenty VŠE je to jen 18%. Pouhých 11% studentů psychologie odpovědělo NE, zatímco u studentů VŠE je to celých 36%. U studentů psychologie je patrná víra v „něco" (64% zvolilo odpověď ANO nebo spíše ANO), zatímco studenti VŠE inklinují k ateismu (66% studentů zvolilo odpověď NE nebo spíše NE).
U studentů, kteří odpověděli ANO na otázku, zda věří v Boha nebo v nějakou formu vyšší inteligence, duchovní podstatu, která nás přesahuje, vykazují ve srovnání s průměrem celého vzorku tendenci k vyšší hodnotě neuroticismu (N), ale současně mají nižší lži-skór (L).
Studenti, kteří odpověděli „spíše NE" se ukázali jako nejstabilnější z celého vzorku. Rozdíl od průměru není ale příliš vysoký, proto by asi bylo nesmyslné z toho něco vyvozovat. Respondenti, jež zakroužkovali odpověď „NE" mají poměrně vyšší lži skór než průměr (5.19 oproti 4.21, max.14). Je tedy možné, že věřící lidé se snaží méně lhát. Skupina více vyhraněných respondentů (Ano, Ne) má v průměru nižší hodnotu extraverze (15,77), zatímco skupina blíže středu (spíše ANO nebo spíše NE) ji má vyšší (17.3). Možné vysvětlení je, že introverti tíhnou k radikálnějšímu vymezení se vzhledem k víře v boha.Výsledek korelace mezi naměřenými hodnotami dotazníku Dopen a kladnou odpovědí na otázku č.1, naznačuje možnost, že víra v boha (vyšší inteligenci či duchovní podstatu) může souviset s vyšší hodnotou neuroticismu – tedy labilitou a zvýšenou emocionalitou. Tato tvrzení jsou samozřejmě podložena jen velmi nízkými rozdíly a malými indexy korelace (0,1806 a 0,1530) a jsou tedy spíše spekulativní. Stejné upozornění berme na vědomí i při vyhodnocování všech následujících otázek.

2. S jakým náboženstvím se studenti nejvíce ztotožňují?
Preference jednotlivých náboženství se na obou školách značně liší. Na VŠE se 62% neidentifikuje s žádným náboženstvím, na psychologii je to jen 31%. 69% studentů psychologie sympatizuje s nějakým náboženstvím, převládá křesťanství a buddhismus. Mezi studenty psychologie je široce zastoupena náklonnost k buddhismu (26%), zatímco na VŠE je to jen 4%.
Křesťanství je v obou skupinách nejvíce zastoupeným náboženstvím (30% na VŠE a 40% mezi studenty psychologie.) Celkově se tedy dá říci, že studenti psychologie jsou poměrně nábožensky "založení", přičemž (v našem křesťanském kulturním okruhu) překvapuje silnější identifikace s buddhismem.

3. Účastníte se nějakých organizovaných náboženských setkání?

Organizovaných náboženských setkání se zúčastňuje jen 25% dotázaných studentů. Převážně se jedná o mše pod záštitou Katolické církve (9 respondentů), v některých případech Církve Českobratrské (2 respondenti), zbylí 3 neuvedli o jaké mše se jedná.

4. Věnujete se nějaké duchovní praxi nebo technice?
Nejmarkantnější rozdíl vyplývá ze srovnání škol. Zatímco mezi studenty ekonomie se celých 49 z 56 (tj.87.5%) nevěnuje žádné duchovní praxi, mezi psychology je to naopak menšina 15 z 35 (tedy 42.9%), která se žádné praxi nevěnuje. Nejčastější praxí jsou meditace a modlitba, přičemž „meditující" vycházejí výhradně z řad studentů psychologie, mezi ekonomy žádné nenajdeme. Ze srovnání žen a mužů vyplývá, že duchovní praxi se více věnují ženy (36% oproti 18% u mužů) je jich tedy téměř dvakrát více.
Zatímco studenti praktikující jógu a tai-chi mají v průměru vyšší labilitu (neuroticismus), studenti praktikující modlitbu jsou v průměru stabilnější (N = 9,58) a mírně extrovertnější (E = 17,08). Studenti praktikující meditaci jsou také stabilnější (N = 9,33), ale introvertnější (E = 14,83). Všichni praktikující vykazují v průměru nižší psychoticismus i nižší lži-skór (kromě tai-chi). Nabízí se domněnka, že meditace a modlitba mohou souviset s větší psychickou stabilitou, klidem a vyrovnaností, přičemž je pozoruhodné, že obě techniky mají velmi podobné naměřené hodnoty – nízký neuroticismus i psychoticismus.

Naopak labilnější lídé (s vyšším neuroticismem) pravděpodobně dávají přednost relaxaci skrze pohyb a tělesnou aktivitu (jóga, taichi).


5. Věříte tomu, že se dá vše logicky (kauzálně) vysvětlit?
Studenti obou škol se ve svých odpovědích výrazně neliší, odpovídá celkové převaze žen mezi studenty psychologie. Ukazuje se jen, že studenti VŠE více věří v logické vysvětlení skutečnosti (ANO = 20%), u studentů psychologie je to jen 14%. Závratný rozdíl vyplývá ze srovnání pohlaví. 76 % mužů věří (ANO) nebo spíše věří (spíše ANO), že se vše dá logicky (kauzálně) vysvětlit, zatímco stejné přesvědčení sdílí jen 28% žen.
Relativně vysoká úroveň korelace se ukázala s psychoticismem (0,2543), což je nejvyšší dosažená korelace v našem výzkumu. Mohlo by to naznačovat, že víra v logickou vysvětlitelnost všeho je mírně, velice mírně „psychotická". Taková hypotéza by ovšem vyžadovala další výzkum. Pro nás je překvapivé, že nejvyšší hodnota korelace nastala tam, kde by to pravděpodobně nikdo nepředpokládal. Možná, že postoj, kdy předpokládáme, že ne vše se dá zcela logicky vysvětlit, kdy ponecháváme určitý prostor pro iracionalitu, více odpovídá nižšímu psychoticismu a tedy i duševnímu zdraví.
Samozřejmě není „psychotická" tendence vysvětlovat věci logicky – to je věc jiná – ale „nezdravý" může být spíše postoj vysvětlovat všechno za každou cenu výhradně logicky – tedy spíše zarputilost v tomto postoji obsažená; a tady už se určitá souvislost s psychotickou asociálností nebo rigiditou nabízí.

6. Věříte na možnost předvídání budoucnosti (pomocí astrologie, chiromantie, karet, snů, zjevení atd.)?

Mezi studenty psychologie najdeme více těch, kdo odpověděli ANO (12% oproti 7% na VŠE). Studenti psychologie jsou tedy o trochu, ale jen o trochu více nakloněni věřit v možnost předvídání budoucnosti než studenti VŠE. Rozdíly mezi pohlavími jsou daleko patrnější. 46 % mužů odpovědělo NE, zatímco mezi ženami je to jen 16%. Vypadá to, že muži obecně mají menší víru v možnost předpovídání budoucnosti. Na druhou stranu, 12% mužů odpovědělo ANO a jen 7% žen odpovědělo stejně. Z toho vyplývá, že muži jsou ve svém postoji k předpovídání budoucnosti daleko vyhraněnější (určitě ano nebo určitě ne), zatímco ženy volí raději umírněnější variantu (spíše ano nebo spíše ne).
U studentů, kteří odpověděli ANO na otázku, zda věří v možnost předpovídání budoucnosti, jsme naměřili relativně vysokou průměrnou stabilitu (N = 8,88). Vyšší stabilita vyšla i u odpovědi NE (N = 10,00). Což je pravděpodobně způsobeno, že právě takto odpovídali muži, kteří měli celkově vyšší stabilitu.

7. Věříte v nějakou formu posmrtného života?
Zatímco muži věří v posmrtný život jen ve 32% případů ženy v něj věří v 51%. V úvahu jsme brali odpovědi ano + spíše ano. Rozdíly jsou patrné i mezi školami. 54% psychologů věří v posmrtný život, u ekonomů v něj věří jen 39%. Opět máme na mysli kategorii „ano + spíše ano".
Zdá se, že lidé na obou koncích spektra, kteří o posmrtném životě nepochybují (odpovědi ANO a NE) mají v průměru vyšší stabilitu (N = 10,18 pro ANO a 7,76 pro NE). Lidé uprostřed spektra, tedy ti, kdo odpověděli spíše ANO a spíše NE, mají zase vyšší labilitu. Což by mohlo naznačovat, že nejistota ohledně toho, co bude po smrti (pochybnosti, váhání) vychyluje osobnost směrem k labilitě. Zatímco pevné přesvědčení ohledně toho, že po smrti „cosi je" nebo naopak „není nic" vede lidi ke stabilitě. Opět to ale může být způsobeno tím, že vyhraněné odpovědi používali více muži než ženy (42% oproti 34%). A jak jsme již zmínili výše muži dosahují v průměru vyšší stability. Studenti, kteří nevěří v žádnou formu posmrtného života mají stabilitu nejvyšší (7,76). Znovu na tom nejspíš bude mít podíl, že právě takto odpovídali většinou muži, ale na druhou stranu celkový průměrný neuroticismus u mužů byl 9.15, což je přece jen více než 7.76.

8. Věříte spíše v determinaci nebo svobodnou vůli člověka?
Většina studentů (65%) zvolila odpověď C – „Naše vůle převažuje nad determinací, většinu věcí ovlivnit mohu." Pouze jeden respondent věří bez výhrad v determinaci.
Rozdíly mezi školami a pohlavími nejsou nijak signifikantní. Pouze o něco více mužů věří, že jejich život závisí výhradně na jejich vůli a svobodném rozhodnutí – ženy mají procentuelně větší tendenci volit umírněnější variantu - „naše vůle převažuje nad determinací, většinu věcí ovlivnit mohu."
Muži (potažmo studenti VŠE) se tedy o něco více cítí být „výhradními pány svého osudu" než ženy (potažmo studenti psychologie).
Víra v předurčení (determinaci, osud) mírně koreluje s neuroticismem (0,1226). (Jsme si vědomi toho, že se jedná o nepatrnou korelaci, ale vybíráme vždy nejzřetelnější výstup u té které otázky.) Toto tvrzení se však nezdá nelogické. Představíme-li si, že by lidé, kteří věří, že mají osud pevně ve svých rukou (věří ve vlastní svobodnou vůli) měli vykazovat větší tendenci ke stabilitě. Stejně tak logické je, že psychicky labilní člověk se může cítit více ovládán vnějšími silami (popudy), neboť nemá tak pevné „těžiště" jako stabilní člověk, jak už vyplývá z fyzikálních analogií pojmů labilita a stabilita.

9. Myslíte si o sobě, že byste v krajní situaci dokázali obětovat život za blízkého člověka, kdybyste ho tím mohli zachránit?
Rozdíly mezi studenty obou škol jsou naprosto nepatrné, ženy však vykazují větší tendenci k obětování se (87%) než muži (74%).

Žádný student na otázku č. 9 neodpověděl NE. Nikdo ze studentů nepovažuje sebe sama za člověka, který by se nedokázal nikdy obětovat za blízkého člověka, kdyby ho tím měl zachránit. Samozřejmě tato otázka odráží spíše sebe-představu člověka a souvisí s jeho sebepojetím. Nevypovídá o realitě, která by nastala, kdyby se člověk opravdu ocitl v „krajní situaci." Ale výsledek „Ne = 0%" je velmi zajímavý!

Mírná korelace vystupuje u lži-skóru. Nabízí se jednoduché vysvětlení, že kladné odpovědi směrem k obětování svého života souvisí celkově s větší tendencí v dotazníku předstírat nebo vytvářet o sobě „pozitivní dojem."



10. Spoléháte spíše na svou zkušenost nebo dáváte přednost ověřeným, tradičním cestám a metodám?
Procentuelní rozdíly v odpovědích mezi jednotlivými školami jsou prakticky nulové, stejně tak rozdíly mezi pohlavími. Pouze jediný muž, student VŠE, spoléhá výhradně na tradiční, ověřené metody. Většina respondentů (62%) odpověděla, že spoléhá spíše na svou zkušenost, ale tradiční cesty nezavrhuje.

Mírná korelace se objevuje mezi spoléháním se na vlastní zkušenost a stabilitou, obzvláště je to patrné u odpovědí „spoléhám výhradně na svou zkušenost" kde N = 8,95. Tento výsledek se velmi podobá vyhodnocení u otázky č. 8 ohledně determinace / svobody. Zdá se, že jak přesvědčení, že život závisí na naší vůli, tak přesvědčení, že spoléhám výhradně na svou zkušenost pozitivně souvisí s vyšší stabilitou. Jiný výzkum by musel prokázat, že se to týká i populace v širším měřítku, zdá se to však logicky možné, ba pravděpodobné.




Souhrnné výsledky výzkumu

S jakými spirituálními postoji statisticky souvisí stabilita?
  • Stabilnější jsou lidé, kteří se často a pravidelně zúčastňují mší.
  • Stabilnější jsou lidé, kteří se věnují meditační praxi nebo modlitbě. Obzvláště ti, kteří se modlí každodenně.
  • Stabilnější jsou lidé, kteří jsou přesvědčeni, že jejich život závisí zcela na jejich vlastní vůli.
  • Stabilnější jdou lidé, kteří spoléhají výhradně na svou zkušenost.
  • Stabilnější jsou lidé, kteří pevně věří v boha nebo naopak pevně věří, že nic takového není.
  • Stabilnější jsou lidé, kteří pevně věří v nějakou možnost předpovídání budoucnosti nebo naopak věří, že nic takového není možné.
  • Stabilnější jsou lidé, kteří pevně věří, že po smrti nic není nebo že nějaký posmrtný život určitě existuje. Poslední 3 body souvisí s tím, že vyhraněně obvykle odpovídají muži, kteří jsou v celkovém měřítku stabilnější.
Poznámka: Vysoká míra stability může také hraničit s rigiditou, tedy neústupností a nepřizpůsobivostí, neochotou „pohnout se", změnit postoj, změnit těžiště. Vysoká stabilita nemusí tedy být jednoznačně pozitivní.



S jakými spirituálními postoji statisticky souvisí labilita?

Podle našeho průzkumu najdeme statisticky více labilních studentů (vyšší neuroticismus) mezi studenty:
  • kteří věří v boha nebo duchovní podstatu
  • inklinují k buddhismu
  • kteří spíše věří v předpovídání budoucnosti (ale nejsou si jisti)
  • kteří si nejsou jisti tím, zda existuje nějaká forma posmrtného života
  • kteří spíše věří determinaci a tomu, že většinu věcí ovlivnit nemohou
  • kteří si nejsou jistí tím, zda poslouchat svou vlastní zkušenost nebo tradici


S jakými spirituálními postoji statisticky souvisí psychoticismus?

  • Především s přesvědčením, že se vše dá logicky (kauzálně) vysvětlit.
  • S vírou v to, že po smrti už nic není.
  • S vírou v nemožnost předvídat jakýmkoli způsobem budoucnost.

Narcismus




Narcistická porucha osobnosti je definována těmito projevy:
  • velikášské pocity vlastní důležitosti a jedinečnosti: nadsazování vlastních schopností
  • fantazírování o neomezených možnostech (o ideální lásce, úspěchu a skvělosti)
  • exhibicionistická potřeba neustálé pozornosti a obdivu (předvádění se)
  • na ohrožení vlastní vážnosti a kritiku reaguje ledovou lhostejností nebo pocity ponížení, vzteku a prázdnoty
  • charakteristické poruchy v interpersonálních vztazích:
    zvláštní pocit oprávněnosti, interpersonální vykořisťování, vztahy kolísají mezi extrémním idealizováním a znehodnocováním, chybí empatie.
  • baží po obdivu a pozornosti - spíše navenek - být obdivováni je pro ně silnějším motivem než mít opravdové přátele (a ti tu nejsou od toho, aby nám jen lichotili, jak by Narcis rád)
  • činí si nároky na zvlášní přízeň bez zpětné zodpovědnosti
  • častá depresivní nálada, zaujetí hloubavým myšlením
  • touha zůstat věčně mlád
  • závist
  • osobní slabiny a nezodpovědné chování si zdůvodňuje racionalizací, překrucováním či otevřenou lží
  • dovede předstírat city, aby učinil dobrý dojem
  • vztahy kolísají mezi idealizací a znehodnocováním druhého
  • "na druhých lidech jim zjevně, nebo pod maskou zdvořilosti, pseudosrdečnosti a často i šarmantnosti, vůbec nezáleží." (Mikota)
  • pokud se s někým empaticky ztotožní, jsou na jeho empatickou odezvu přecitlivělí - před takovou možností se chrání distancovaností
  • "Narcis" se nepotřebuje dvořit (jeho sebevědomí a vědomí vlastní dokonalosti ho činí atraktivními pro lidi, kteří tyto kvality postrádají - a kdo má dokonalé sebevědomí ?); je vždy obklopen partou obdivovatelů (nohsledů, patolízalů, dvoranstvem jeho "veličenstva"), kteří se k němu vztahují jako k ideálu: s nimi bez omezení manipuluje, protože oni nacházejí naplnění skrze jeho "zbožštelou" přítomnost. Oba si vycházejí navzájem vstříc: "bůh" má svůj potlesk a "do-narcise-zamilovaný" se účastní hřejivé záře svého ideálu a cítí se tím pozdvižen ve své sebedůvěře.

Grafologie

Uvedené charakteristiky se v písmu projevují levoběžností (zesílený vztah k já a minulosti), zavináči u a, o (zahloubanost do "já"), prosmyčkovanými arkádami a girlandami (typický rys narcismu a neupřímné, neprožívané laskavosti), levým sklonem (obrana před světem), a nadměrným zdůrazňováním a plností střední zóny (grandiozita SELF).

V kresbě postav muže a ženy mohou být známky fantastické idealizace, velikášství může souviset s tím, že se koruna stromu nevejde na papír a podobně.

Jak se cítí Narcis sám? Co prožívá?
  • "Jsem, protože jsem obdivován."
  • "Když mě budete vnímat v mé záři, budete mě jistě milovat!" (Mathias Jung)
  • "Nejdůležitější povinností, nikoliv primárně radostí, těchto pacientů je být báječným." (Mikota)
  • "Předpokládá, že lidé kolem něho mají stejný zájem na perfektnosti jeho obrazu, jako měli jeho vlastní rodiče. A často kolem sebe narcist takto nastavené lidí nachází, takové on přitahuje a vybírá si. Poskytuje jim za jejich přítomnost, vztažnost, péči a obdiv nevídané zisky: on je jejich ideálem a na ně, jeho obdivovatele, dopadá stín jeho Ega, skrze něhož se také tak trochu stávají dokonalými. Je jejich bohem." (Tyl)
  • "Pokud mu to druzí nepotvrzují, má k tomu jen dvě vysvětlení: 1. Nejsem skvělý, nemám proto na světě co pohledávat. Nebo: 2. Lidé mou skvělost nepoznali. Z druhé možnosti jim vyplývají dva závěry: a) Bližní není schopen mne docenit. Je logické, že jím za to pohrdám. b) Bližní mou skvělost mohl vnímat, a je tedy přirozené, že ho za to nenávidím až za hrob, a budu-li mu dělat to nejhorší, co umím, není to nic v porovnání s tím, jak on mi ublížil." (Mikota)
  • "Narcis" žije v neustálé komunikaci se svým nepravým Self, které jej nutí k tomu být ještě lepší a grandióznější, dokonalejší a "nejdokonalejší" (dokonce rád taková slovíčka pro sebe používá).
  • Svou bolest chce nutkavě přehrávat skrze druhé - "ať také cítí, jak mi je," říká si pro sebe.


Souvislosti s mýtem o Narcisovi
  • "Narcis" si neklade otázky, protože se chce vyhnout pohledu na skutečnost: raději pohlíží na imaginární "obraz" skutečnosti, aby byl od zdrcujícího (ale i osvobozujicího!) poznání uchráněn.
  • Nechce nahlédnout skutečnost, že není všemocný. (Touto fantazií totiž čelí dětským pocitům bezmocnosti).
  • To, že si neklade otázky, nemá daleko k pocitu jakoby už všechno znal. "I know everything," řekla mi jednou skromně jedna dívka z Ukrajiny. A myslela to vážně! (V jejím písmu byly patrné prosmyčkované arkády. Byla vemi hrdá na svou vlast a rodinu).
  • Pokud se "Narcise" zeptáte na něco, co by mohlo otřást jeho obrazem světa, "neuslyší vás." Stejně tak odmítl Narcissos v báji vyslyšet ozvěnu Écho, která jediná o něm věděla pravdu. Zahnal ji, a propadl navždy lásce ke svému obrazu.

Kdy Narkissos vzhlédne, aby ji uslyšel?



Léčba narcismu
  • Člověk trpící narcistickou poruchou musí projí optimální desiluzí, zbavit se své grandiozity (přeceňování), uvědomit si své reálné možnosti.
  • V ideálním případě by měl k lékaři zaujmout tento postoj "zajímám-li tak dokonalého člověka, jsem i já někdo zcela mimořádný."
  • Podle Freuda je léčba narcistické poruchy prostřednictvím psychoanalýzy nemožná, protože "Narcis" nemůže zaměřit své libido na objekt v podobě terapeuta, a vytvořit tak přenos. Jeho libido je ztaženo do "já" a brání se tak projekcím lásky.
  • "Narcis" se musí během léčby vrátit ke svým skrytým zraněním a jejich hojením postupně zmírňovat svou zranitelnost a přecitlivělost.
  • To se projeví jako vzrůstající schopnost "dělat si legraci sám ze sebe".
  • V samém závěru se naučí příjmat sebe sama, takový jaký je.


Příčiny narcismu
Podle Freuda vzniká narcismus zaměřením libida na objekt, jímž je vlastní "já". V dětství je to něco přirozeného, v dospělosti patologického.

Primární narcismus
vzniká přílišnou nejistotou a emocionálním zraněním v ranné fázi dětství a má dospělého chránit před vždy-očekávaným zraněním a strachem. Tím, že se "Narcis" nevztahuje k nikomu jinému, než sám sobě, je navždy chráněn před rizikem ztráty, která by hrozila, kdyby se citově připoutal k vnějšímu objektu - tj. druhému člověku, jenž může kdykoli odejít. ("Narcis" tedy, protože trpí nadměrnou úzkostí, je ochoten "investovat" jen sám do sebe). Může to jít tak daleko, že ve zvýšené míře preferuje masturbaci před vztahem k jinému (potenciálně nejistému a úzkost-vzbuzujícímu) objektu.

Sekundární narcismus vzniká emocionálním poraněním v dospívání nebo dospělosti, kdy se libido, předtím obrácené na milovaný objekt, při jeho ztrátě začíná obracet zpět na vlastní "já". To je do určité míry přirozené a sebezáchovné, protože člověk "investuje" ztracenou energii zpět sám do sebe.

Určitá míra narcismu (sebelásky) je u člověka přirozená. Patologickou se stává, když překročí určitou mez, v níž člověk začíná považovat obraz za skutečnější než samu realitu. K tomu může dojít tehdy, když dítě (do 6ti let věku) zakusí opakovaně pocit selhání a trhlina mezi dětskou fantazií a realitou se začíná prohlubovat; "Narcis" se stále více začíná opájet svým grandiózním skvělým "já", aby se uchránil před bolestnou konfrontací s realitou a svým skutečným "já", které považuje za méněcenné a nehodnotné. Z této dětské tendence k fantazírování o sobě se stane hluboký návyk, jak čelit všem životním problémům. Trhlina mezi fantazí a realitou se zvětšuje; nakonec se duševní rovnováha stává neudržitelná.

"Narcis" není schopen vnímat lidi jako současně dobré i zlé, má tendenci je idealizovat nebo znehodnocovat. Pohlíží na realitu černo/bíle. Idelizované vlastnosti milovaných lidí si internalizuje do sebe, aby zvýšil svůj křehký pocit sebehodnoty. Temné aspekty naopak promítá do svého okolí; u sebe by je nesnesl.

V základu Narcisovy struktury osobnosti tedy leží narušený a nízký pocit sebehodnoty pocházející z negativních dětských zážitků (nebo pocitů, že není bezpodmínečně příjmán svými rodiči), který se od malička naučil kompenzovat grandiózními představami o dokonalém a "nejdokonalejším" já. Tento idealizovaný sebeobraz mu je ochranou před konflikty vnějšího světa. Proto je snadno pochopitelné, proč je "Narcis" tak přecitlivělý na kritiku: napadá jeho idealizovaný sebeobraz, na němž stojí celá jeho domnělá existence jako hrad z písku. Kritika se pro "Narcise" rovná "duševnímu zemětřesení". Kritika jeho "já" otřásá základním kamenem, na kterém ve své imaginaci vybudoval celý život. Je to jako hodit kámen do skla: vše se může roztříštit. Ani pro "normálního" člověka není kritika příjemná, ale dokáže ji přijmout a reagovat na ni, protože ví, že realita je více, než "obraz" a je ochoten svůj sebeobraz - tváří tvář realitě - poupravit, zvláště pokud sám sebe příjmá a je si vědom vlasní sebehodnoty. "Normální" člověk přijme kritiku jako retuši svého sebeobrazu; Narcisovi by se roztříštilo celé zrcadlo, v němž vidí "dokonalost samu" - nebo něco mrzkého, ohavného a zavrženého. Proto Narcis udržuje své zrcadélko, vizáž, formu, kapotu bez jediného smítka, bez jediného škrábnutí. Sebemenší zrnko písku, sebemenší vada na kráse, by mohla připomenout onoho v koutku duše krčícího se "bolestně nemilovaného".

Jedna z největších iluzí je, že Narcis má příliš rád sám sebe. Opak je pravdou. Narcis svým skutečným já opovrhuje a proto celá ta "grandiózní šaškárna". Narcis nemiluje sebe, miluje jen svůj obraz. A ten je nedotknutelný. Pokud ho napadnete, ozve se to hluboce poraněné, bezcenné a frustrované dítě, které se za ním skrývá.


Jak již bylo řečeno, určitá míra narcismu je pro člověka přirozená. Pokud chcete zjistit, jak moc je něčí narcismus patologický, sledujte, zda je schopen zasmát se sám sobě. Narcis to nezvládá. "Nejdokonalejší z dokonalých" nesnese žádné žerty na svůj účet.
Schopnost dělat si legraci sám ze sebe je obecně známka duševního zdraví. Je to jeho příčina nebo důsledek? -- A bylo první slepice nebo vejce?





Zdroje:
Jiří Tyl: NARCISMUS JAKO PSYCHOLOGIE POSTMODERNÍ KULTURY (1995-2001)
Jan Bažant: Narcismus
http://narcismus.navajo.cz/
Mathias Jung: Malý princ v nás, Praha 2008



Malý princ - kapitola XI, Domýšlivec
„Á, hleďme, přichází mě navštívit nějaký obdivovatel!“ zvolal zdálky domýšlivec, jakmile malého prince spatřil. Domýšlivci totiž vidí ve všech lidech obdivovatele.
„Dobrý den,“ řekl malý princ. „Vy máte ale divný klobouk.“
„To proto, abych mohl zdravit,“ odpověděl domýšlivec. „Abych mohl zdravit, když mě s jásotem vítají. Bohužel tudy nikdy nikdo nejde.“
„Tak?“ odvětil malý princ, protože nepochopil.
„Zatleskej,“ poradil mu tedy domýšlivec.
Malý princ zatleskal. Domýšlivec pozvedl klobouk a skromně pozdravil.
To je zábavnější než návštěva u krále, řekl si v duchu malý princ. A začal znovu tleskat.
Domýšlivec znovu smekl a zdravil.
Ale když to tak dělal malý princ pět minut, unavil se jednotvárností hry.
„A co se musí udělat, aby klobouk spadl?“ zeptal se.
Domýšlivec ho však neslyšel. Domýšlivci slyší pouze chválu.
„Skutečně se mi hodně obdivuješ?“ zeptal se malého prince.
„Co to znamená obdivovat se?“
„Obdivovat se znamená uznat, že jsem člověkem nejkrásnějším, nejlépe oblečeným, nejbohatším a nejinteligentnějším na planetě.“
„Ale vždyť si na planetě sám!“
„Udělej mi tu radost, a přesto se mi obdivuj!“
„Obdivuji se ti,“ řekl malý princ a pokrčil trochu rameny. „Ale jak tě to může zajímat?“
A malý princ zmizel.
Dospělí jsou hrozně zvláštní, řekl si jen v duchu cestou.



Knihy o grafologii


jeřábek grafologie
Jeřábek Jan: Grafologie - více než diagnostika osobnosti
  • nejlepší učebnice na trhu, vhodná i pro začátečníky
  • velké množství informací na velmi malém množství papíru
  • objektivní, vědecké, stručné, výstižné a přitom precizní
  • přehlednost umožňuje snadné listování a časté nahlížení při práci nad grafologickým rozborem
  • na konci přehled základních psychologických typologií
  • obsahuje "stupně fixace", které u Schönfelda ještě nenajdeme
  • úspornost vyjádření vyžaduje kreativnější zacházení s informacemi
  • vědecký, exaktní jazyk vychází vstříc všem vědeckým oborům, které se chtějí s grafologií seznámit v její seriózní podobě
  • drobným nedostatkem je zúžené (a málo plastické) pojetí sebevědomí a sebepojetí

schonfeld grafologie
Schönfeld Vilém: Učebnice vědecké grafologie pro začátečníky
  • zachází hlouběji do vysvětlení toho, z jakých zákonitostí jsou jednotlivé znaky písma odvozeny
  • obsahuje nenahraditelné vysvětlení více znaků ve vzájemných kombinacích
  • obsahuje kapitolu pro skeptiky: racionální vyvrácení možných námitek proti grafologii
  • velmi mnoho ukázek písma
  • souvislé vyprávění způsobuje, že se snadno začteme a "zapomeneme" na samotný rozbor
  • pokud Jeřábek vydestiloval "tresť grafologie", Schönfeld stočil "grafologický likér"
Převážně z těchto dvou učebnic vychází vysvětlení znaků písma na těchto stránkách. Obě mohu s klidným svědomím doporučit jako to nejlepší, co u nás o grafologii vyšlo. (VF)





Veličková Helena: Grafologie - cesta do hlubin duše
  • plastické a sugestivní potréty historických osobností (Masaryk, Komenský, Hitler, Goethe, Shakespeare, Němcová, Hus, Luther, Neruda, Čapek a další)
  • vývoj písma
  • psychosexuální stádia na příkladu dolní smyčky "y"
  • poutavé čtení, které umožní nahlédnout do hloubky historie, pod skořápku osobností, o nichž jsme se ve škole učili spíše "černobíle"




Podrobný výpis grafologické literatury najdete na stránkách slovenské grafologické společnosti: http://www.grafologia.sk/

Stanislav Grof: Na povrchu jsme různí, v hloubce je jednota

Převzatý příspěvěk

Jméno Stanislava Grofa znají všichni hledači rozšířeného vědomí. Český psycholog v šedesátých letech pracoval na výzkumu účinků LSD. Po emigraci do Ameriky s výzkumy přestal, zastavila je válka proti drogám. Grof objevil novou metodu, jak dojít do změněného stavu vědomí - holotropní dýchání.

Stanislav Grof přijel do Prahy pro cenu Nadace Vize 97. Exprezident Václav Havel ho vyznamenal za otvírání nových pohledů na svět. Grof soudí, že jeho výzkumy dokazují, že kromě běžného světa, v němž se hádáme a lišíme, existuje i hlubší vrstva, kde se navzájem podobáme. I o tom hovořil s HN.



HN: Co se vám dnes zdálo?

Víte, že si nevzpomínám? Je tu posun devět hodin, nevzpomínám si ani, jak jsem si lehl.

HN: Ale sny si pořád zapisujete?

Ano, dělám to docela běžně...

HN: Co vám to přináší?

Existuje řada psychologií a každá má svůj přístup ke snům. Celé tohle pole otevřel Freud. Každý pracuje se sny jinak. Mě zajímá, co sny naznačují ve světle toho, co jsem odpozoroval a formuloval já.

HN: Pro Freuda byly sny via regia, královská cesta do nevědomí...

Pro mě tou královskou cestou byly psychedelické látky jako LSD. Pak holotropní dýchání. Bylo to zajímavější než sny, protože jste přitom pořád při vědomí.

HN: Musí člověk, který organizuje holotropní dýchání měnící vědomí člověka, projít podobnou zkušeností? V psychoanalýze je sebeanalýza nutnou podmínkou terapeutické praxe. Prošel jste holotropní kúrou?

Když jsme v šedesátých letech pracovali s LSD, které tehdy v čisté podobě vyráběly jen Švýcarsko a Československo, vytvořili jsme systém: kdo chtěl pracovat s LSD, musel mít pět sezení s drogou a potom třicet sezení s pacienty pod supervizí. U holotropního dýchání je to podobné. Děláme šestidenní semináře, každý má jiné téma a lidé se tu střídají v roli dýchajících a přísedících. Kdo chce dýchání provozovat terapeuticky, musí mít sedm seminářů. Pak probíhá dvanáctidenní certifikace.

HN: Neměl jste v Americe problémy s experimenty s LSD? Válka s drogami se pořád přitvrzuje.

V Americe jsem byl součástí posledního přežívajícího oficiálního výzkumu LSD. Z počátku bylo 72 projektů, po problémech s Learym se pomalu odbouraly. A pak přišel článek, že LSD narušuje strukturu chromozómu. Žurnalisté to nafoukli, ukazovali deformované děti a psali - "takhle může dopadnout vaše dítě, když budete brát LSD". Bylo obtížné získat peníze na výzkum. Tehdy jsem dostal nabídku napsat knihu o LSD a byl jsem pozván do Esalenu v Kalifornii. A tam jsem už zůstal. Místo LSD jsme začali využívat holotropní dýchání. Problém legality tím zmizel.

HN: Jak jste na tuto metodu přišel? Byla to šamanská inspirace?

Ne, vzniklo to z pozorování lidí pod vlivem LSD. Po některých sezeních se lidé cítili báječně. Po jiných to nebyla žádná sláva. Někdy to otevřelo novou oblast či zesílilo staré, negativní pocity. Mysleli jsme si, že to změní nové sezení. Potom ale pacienti sami žádali o intervenci. Chtěli se vrátit do zážitku. Někteří začali spontánně dýchat, což je vrátilo zpět. Zjistili, že LSD není tak exotická látka a že dostat se do stavů změněného vědomí je vlastně snadné. A navíc to bylo legální. To byl začátek holotropního dýchání.

HN: Kdysi dávno jsem zkusil lysohlávky, pak jsem si povídal se psem. Nevím ale jakou řečí. Věříte, že je něco takového možné?

Existuje skupina stavů vědomí, které já říkám holotropní, čili stavy pohybu k celistvosti. Znají je šamani, jogíni, buddhisté, lidé po klinické smrti. Je tu pestrý výběr zážitků. Mezi ně patří i zkušenost rozplývání hranic osobnosti. Máte pocit, že se stáváte někým jiným, můžete se stát i zvířetem. Získáte tak poznatky, které jinak nemůžete najít: třeba vidíte jako dravec. A sem patří i schopnost komunikovat se zvířaty.

HN: Mohou se z kolektivního nevědomí, kam při změněných stavech lidé padají, vynořovat důležité události, jako varování a výzva?

Studoval jsem změněné stavy vědomí padesát let. Za tu dobu jsem viděl řadu zážitků, které se daly verifikovat. Nejde to s každým zážitkem, ale viděl jsem jich dost a věřím, že to možné je.

Zdá se, že lidé jsou velice různí. Číňané, černoši, běloši, američtí indiáni... Ale i lékaři či antropologové vědí, že jakmile jdete pod kůži, rozdíly mizí. Anatomie, fyziologie, biochemie jsou velmi společné. Náš výzkum ukazuje, že něco podobného se děje i psychologicky. Život po narození je pochopitelně velice rozdílný. Dětství, které prožijete v Číně, je odlišné od dětství v jižní Americe. Jakmile se ale dostanete k porodu, začínají se zážitky podobat. Samozřejmě existují rozdíly, ale nejsou to rozdíly transkulturní, nýbrž individuální. Někdo je narozený kleštěmi, něčí porod trvá dvě hodiny, ale rozdíl už není od národa k národu. A když se dostanete do oblasti, které my říkáme transpersonální, rozdíly úplně mizí. Můžete být běloch, africký otrok, Tibeťan nebo japonský samuraj, vaše zážitky se podobají. Mizejí i pohlavní rozdíly. Za povrchem, který je plný rozdílů, existuje matrice, kde rozdíly mizí. Lidstvo je jen jedno. Něco podobného ukazuje i fyzika. Mnoho vědních disciplín odhaluje základní jednotu pod světem rozmanitosti.

HN: Ve své knize Za hranicemi mozku jste psal o příchodu nového světového názoru, který bude vycházet z tohoto celostního postoje. Dodnes se ale moc nezměnilo.

Existuje řada nových přístupů, třeba teorie chaosu, ale opravdu nejradikálnější je Ervin László. László je systémový teoretik. Definoval "A-pole" (od védského slova Akaša, prostor), jakési spirituální pole, které identifikoval vědecky. Je to subkvantové pole, kde se vše, co se kdy stalo, stále holograficky registruje, což naprosto odpovídá zážitkům z našeho výzkumu. Můžete mít takový holografický zážitek - a najednou jste ve starém Egyptě nebo v samurajském Japonsku, kdekoliv ve zvířecí říši.

HN: Většinová vědecká komunita takové věci moc nebere...

Řada vědců je fundamentalistická. Lpí na starém názoru, poněvadž souhlasí s tím, jak běžně prožíváme svět. Ale tato láhev, jak ji vidíte, v podstatě není předmět. A čím hlouběji jdete, tím méně hmoty nacházíte. Pak už najdete jen statistické rovnice a můžete říct, že částice existují s určitou pravděpodobností, než vše vymizí do dynamického vakua. Pro průměrného vědce je to obtížné spolknout.

HN: V takovém světě se dá špatně existovat. Předměty přece jen pořád umožňují jistou orientaci. Tou lahví můžu někoho zabít, i když, jak říkáte, vlastně ani neexistuje.

To je zajímavá komplementarita, kterou známe už z Heisenbergova principu neurčitosti: někdy se částice chová jako částice, někdy jako vlna. Fyzik, který pracuje na lineárním akcelerátoru a dochází k názoru, že hmota vlastně neexistuje, skončí práci, a jde domů. A na ulici ho přejede auto.

Ta nehoda ovšem nedokazuje, že zjištění z laboratoře jsou nepravdivá.

Objevy fyziků přece mají jasné praktické dopady a implikace, mohou dokonce vytvořit atomovou bombu, lidé by je měli brát vážně. I naše výzkumy mají praktické implikace. Můžeme léčit lidi efektivněji, než když jim ordinujete medikamenty. Můžete žít ve světě, kdy se považujete za newtonovský objekt, ale zároveň víte, že existuje radikálně jiná metoda, jak okusit realitu.

Zajímavé je, jak to vše zapadá dohromady. Existuje komplementarita světů.

Vesmír jako hologram

Převzatý příspěvěk
Michael Talbot

"Všichni souhlasíme s tím, že vaše teorie je šílená. Rozcházíme se jenom v tom, zda je dostatečně šílená, aby bylo pravděpodobné, že je pravdivá. Mám pocit, že tato teorie není dostatečně šílená."
Niels Bohr




V roce 1982 došlo k významné vědecké události. Na univerzitě v Paříži vědecký tým vedený fyzikem Alainem Aspectem provedl jeden z významných fyzikálních experimentů. Pokud není vaším zvykem číst vědecké časopisy, pak jste zřejmě nikdy jméno fyzika Aspecta neslyšeli. Jde o vědce, který věří, že jeho objev změní tvář současné fyziky.

Aspect a jeho tým objevili, že za určitých podmínek subatomární částice, jako jsou elektrony, jsou schopny spolu okamžitě vzájemně "komunikovat" nezávisle na vzdálenosti, která je odděluje. Nezáleží na tom, zda jde o centimetry nebo o miliardy kilometrů.

Každá taková částice vždy určitým způsobem má informaci o chování druhé částice. Problémem této hypotézy je porušování Einsteinova postulátu, který tvrdí, že žádná informace se nemůže šířit rychleji než je rychlost světla ve vakuu. Protože rychlost pohybu, která je vyšší než rychlost světla ve vakuu, vede k porušení časové kauzality, tato nepříjemná skutečnost vede některé fyziky k tomu, aby se pokoušeli prokázat neplatnost Aspectových objevů. Tyto objevy však současně vedli jiné fyziky k ještě radikálnějším závěrům.

Fyzik David Bohm z Londýnské královské univerzity například věří, že Aspectovy objevy dokazují neexistenci objektivní reality a že navzdory hmotné podstatě vesmíru je jeho skutečnou podstatou obrovský a dokonale detailní hologram.

Abychom pochopili, proč Bohm vyslovil tento tak překvapivý názor, musíme nejprve porozumět podstatě hologramu. Hologram je trojrozměrná fotografie vytvořená pomocí laseru.

Pokud chceme vytvořit hologram, musí být fotografovaný objekt umístěn tak, aby první svazek paprsků laseru dopadal přímo na objekt a druhý svazek paprsků vznikl odrazem paprsků prvního svazku od zrcadla. Výsledkem jsou interferenční obrazce, které se zachycují na fotografické desce.

Když se fotografická deska vyvolá, obsahuje světlé a tmavé interferenční pruhy. Pokud je však vyvolaná deska ozářena paprskem laseru, v prostoru se objeví obraz původního objektu.

Trojrozměrnost takových obrazů však není jedinou významnou vlastností hologramů. Pokud je například hologram růže roztržen na dvě části a jedna část je ozářena laserem, zobrazí se prostorový obraz celé růže.

Když je část hologramu znovu rozdělena, každý jeho kousek filmu je schopen zobrazit stejný obraz, jako původní hologram. Na rozdíl od normální fotografie, každá část hologramu obsahuje úplnou informaci o celém obrazu.

Podstata hologramu, kdy je "celek uložen v každé části", nám předkládá zcela nové chápání organizace a řádu. Západní věda v celé své historii při snaze pochopit reálný svět vždy studovala jednotlivé části celku, aby pak pochopila celek. Ať už vědci zkoumali žábu nebo atom, vždy studovali jednotlivé části a na základě těchto znalostí usuzovali na vlastnosti celku.

Princip hologramu nás poučil, že některé skutečnosti ve vesmíru nelze pochopit uvedeným postupem. Pokud se pokusíme studovat celek, který je vytvořen holograficky, pak jeho dělením nezískáme jeho části, ale pouze menší celky.

Tento princip motivoval Davida Bohma k jinému chápání Aspectova objevu. Bohm věří, že příčina vzájemného kontaktu subatomárních částic není v nějaké výměně signálů, ale tkví v tom, že jejich oddělenost je pouhá iluze. Argumentuje tím, že na hlubší úrovni reality nejsou takové částice jednotlivé objekty, ale jsou jen určitým rozšířením stejného fundamentálního základu.

Aby Bohm svoji myšlenku přiblížil ostatním, vymyslel následující přirovnání.

Představme si akvárium s rybičkami. Představme si dále, že nejsme schopni se dívat na akvárium přímo, ale naše znalosti o něm jsou zprostředkovány dvěma televizními kamerami, jedné umístěné vpředu a druhé umístěné na jeho boku.

Pokud sledujeme dva televizní monitory, můžeme předpokládat, že rybičky na každém monitoru jsou samostatné objekty. Protože kamery jsou postaveny v různých úhlech, každý obraz akvária je jiný. Pokud však budeme dostatečně dlouho sledovat na každém monitoru jednu rybu, můžeme za čas zjistit, že mezi nimi je určitý vztah.

Když se jedna z nich pohne, druhá udělá poněkud jiný ale odpovídající pohyb. Když jednu vidíme zepředu, druhou uvidíme z boku. Pokud nemáme možnost celkového obrazu situace, můžeme si dokonce představovat, že obě ryby spolu musí trvale a nepřetržitě komunikovat, ale nebudeme vědět jak.

A právě to, říká David Bohm, je přesně stejná situace u subatomárních částic v Aspectově experimentu.

Podle Bohma, domnělé nadsvětelné spojení mezi částicemi nám ve skutečnosti jen říká, že existuje hlubší úroveň reality, která je před námi utajena, komplexnější rozměr za naším, jako je v naší analogii akvárium. Vnímáme objekty, jako jsou subatomární částice, vzájemně oddělené, protože vidíme jen část jejich reality.

Takové částice však nejsou oddělenými částmi, ale jen obrazy hlubší a níže ležící reality, která je vlastně hologramem a je nedělitelná jako náš hologram s růží. A proto všechno, co existuje ve fyzikální realitě je uloženo na nižším "základě" a vesmír sám je jen obrazem, hologramem tohoto základu.

Pokud tuto hypotézu dále rozvineme, pak vesmír má mnohem více překvapivých vlastností. Jestliže jsou jednotlivé subatomární částice jen iluzí, pak to znamená, že na hlubší úrovni reality jsou všechny věci ve vesmíru navzájem nelokálně propojeny.

Elektrony atomu uhlíku v lidském mozku jsou spojeny se subatomárními částmi kterékoliv hmotné částice ve vesmíru.

Všechno souvisí se vším, a ačkoliv lidská povaha se snaží svět dělit do kategorií a skupin, různé vlastnosti vesmíru jsou jen synchronními projevy jedné společné podstaty vesmíru.

V holografickém vesmíru se dokonce nelze dívat na čas a prostor jako na jeho základ. Žádné místo není odděleno od žádného jiného, proto čas a prostor jsou jen projekcí nižší úrovně.

Na takové hlubší úrovni reality existuje posloupnost superhologramů, ve kterých je minulost, přítomnost a budoucnost současně. To vede k myšlence, že pokud vytvoříme vhodný nástroje, tak jednou budeme schopni proniknout na tuto úroveň a budeme se pohybovat v čase všemi směry.

Co všechno takový "superhologram" obsahuje, zůstává otevřenou otázkou. Lze si například představit, že takový superhologram je matricí, jíž je dán vznik všemu v našem vesmíru, tedy určuje, čím každá subatomární částice kdy bude - každé seskupení hmoty a energie, které je potřebné, od sněhových vloček po quasary. Lze se na tyto hologramy dívat jako na kosmické muzeum "všeho, co je".

Ačkoliv Bohm připouští, že nemusí existovat žádný způsob jak zjistit, co leží ukryto v superhologramu, odvažuje se tvrdit, že není žádný důvod, aby neobsahoval více skutečností. Je možné, že superholografická úroveň reality je jen jedním stupněm, za ním leží "nekonečnost dalšího vývoje".

David Bohm není jediný vědec, který předpokládá, že vesmír je hologram. Neurofyziolog Standfordské univerzity Karl Harry Pribram, jehož rodina mimo jiné pochází z Příbrami, se zabývá výzkumem lidského mozku a je také přesvědčen o holografické podstatě reality.

Karl H. Pribram vytvořil holografický model, který objasňuje, jak jsou paměťové informace v mozku uloženy. Po dlouhém období výzkumů došel k přesvědčení, že lidské vzpomínky nejsou uloženy na určitém místě v mozku, ale jsou rozprostřeny v celém mozku.

Vědec Karl Lashley skupinou experimentů v roce 1920 zjistil, že nezávisle na tom, která část mozku krysy byla odstraněna, krysa nezapomněla, jak vykonat řadu úkolů, které se naučila před operací. Tehdy nikdo nebyl ochoten přijmout mechanismus, že podstata paměti je založena na kuriózní představě "celek v každé části".

V roce 1960 přišel Pribram se svojí holografickou hypotézou a vyhledal výsledky řady vědců, aby svoji hypotézu potvrdil. Pribram věří, že vzpomínky nejsou uloženy v neuronech nebo ve skupinách neuronů, ale v obrazcích nervových impulsů, které probíhají celým mozkem stejným způsobem, jako světlo laseru interferuje celou oblastí kousku filmu, na němž je holografický obraz. Jinými slovy, Pribram věří, že mozek je sám o sobě hologram.

Pribramova teorie také vysvětluje, jak může lidský mozek uchovávat tolik vzpomínek na tak malém prostoru. Odhaduje se, že lidský mozek má kapacitu pamatovat si přibližně 10 miliard bitů informace během průměrného lidského života (což je přibližně stejné množství informace jako v pěti svazcích Encyklopedie Britannica).

Bylo zjištěno, že hologram může podobné množství informace uchovat jednoduchou změnou úhlu, pod kterým dopadají dva laserové paprsky na fotografický film. Je možné tak uložit různé obrazy na stejném fotografickém povrchu. Lze ukázat, že na jednom krychlovém centimetru filmu lze udržovat více než 10 miliard bitů informace.

Naše neobvyklá schopnost rychle si vybavit informaci, kterou potřebujeme z obrovského množství vzpomínek, je pochopitelná, pokud si představíme, že mozek pracuje podobně jako hologram. Pokud se vás přítel zeptá, co se vám vybaví na slovo "zebra", není třeba procházet setříděný obrovský datový soubor v mozku a hledat odpověď. Asociace jako "pruhovaný", "podobný koni" nebo "zvíře žijící v Africe" se vám vybaví téměř okamžitě.

Vskutku, jednou z nejzáhadnějších věcí na procesu lidského myšlení je, že každá část informace se zdá být spojena s mnoha jinými souvisejícími informacemi, tedy další vlastnost hologramu. Protože každá část hologramu je nekonečně spojena s každou jeho jinou částí, může být tím vysvětlena podstata takového uspořádání informací v mozku.

Ukládání informací v mozku tedy není jen neurofyziologickou skládačkou, která se jeví pochopitelnější ve světle Pribramova holografického modelu mozku. Pribramův model umožňuje vysvětlit, jak je mozek schopen přeložit posloupnost frekvencí, které přijímá smysly (světelné frekvence, zvukové atd.), do konkrétních slov našeho vnímání.

Kódování a dekódování frekvencí je přesně to, co hologram dělá nejlépe. Funkce hologramu jsou zajištěny skupinou optických čoček, které převádějí význam frekvencí a bodů převést na obraz. Pribram věří, že mozek je složen také s určitých "čoček" a používá holografické principy pro matematickou konverzi frekvencí, které přijímá pomocí smyslů z vnějšího světa.

Podstatou Pribramovy teorie je tedy myšlenka, že mozek používá holografické principy pro provádění svých operací. Pribramova teorie dnes získává mezi neurofyziology stále větší podporu.

Argentinsko-italský vědec Hugo Zucarelli rozšířil holografický model na svět akustiky. Objasnil fakt, že člověk je schopen určit zdroj zvuku aniž by pohnul hlavou a to dokonce i v případě, že slyší jen na jedno ucho. Zucarreli uvažoval, že holografické principy by takové schopnosti snadno vysvětlily.

Zucarelli také vyvinul technologii holofonního zvuku, záznamovou techniku, která je schopna reprodukovat akustickou situaci tak, jak ji vnímáme reálně.

Pribramova hypotéza, že náš mozek matematicky konstruuje "tvrdou" realitu v závislosti na vstupních frekvencích, získala tak určitou experimentální podporu.

Zjistilo se, že každý z našich smyslů je citlivý na mnohem větší oblast frekvencí, než se původně čekalo.

Vědci například objevili, že náš zrakový systém je citlivý na zvukové frekvence, že náš čich je částečně závislý na tom, co se nazývá "osmické frekvence" a že dokonce buňky našeho těla jsou citlivé na určitý rozsah frekvencí. Tyto objevy nás přesvědčují, že existuje jediný holografický systém vnímání, který takové frekvence třídí a rozděluje je mezi jednotlivé smysly.

Zajímavé závěry získáme, pokud Pribramův holografický model mozku spojíme s Bohmovou teorií. Pokud je náš reálný svět jen jakousi sekundární realitou, a všechno co je "zde" je jen holografickou směsí frekvencí a pokud mozek je také hologram, který vybírá jen určité frekvence z této směsi a matematicky je transformuje na naše smyslové vnímání, co je vlastně objektivní realita?

Jak tvrdí náboženství Východu, materiální svět je jen iluze a ačkoliv si myslíme, že jsme fyzické bytí pohybující se fyzickým světem, nejde o nic, než o naši představu.

Jsme jen "přijímači" obrovského oceánu frekvencí, a to, co z něj vybíráme a převádíme na svoji fyzikální realitu, je pouze jediným kanálem z mnoha, které lze ze superhologramu získat.

Toto vytvoření nového pohledu na realitu, syntéza Bohmova Pribramova pohledu, se nazývá "holografické paradigma". Ačkoliv mnoho vědců má vůči této hypotéze vážné výhrady, jiné vědce tato hypotéza motivuje. Malá ale stále rostoucí skupina vědců věří, že tato hypotéza může být nejpřesnější model reality, který věda může získat. Někteří věří, že může vysvětlit některá mystéria, která by jinak byla nevysvětlitelná vědou, jako jsou paranormální jevy a jejich podstata.

Někteří vědci, včetně Bohma a Pribrama věří, že většině parapsychologických jevů lze porozumět ve světle holografického paradigmatu.

Ve vesmíru, v němž jsou jednotlivé mozky neviditelnými částmi většího hologramu a vše je nekonečně propojeno, je telepatie jen projevem holografické úrovně.

Lze mnohem snáze porozumět, jak informace mohou cestovat z mysli jednoho člověka do mysli druhého člověka na velkou vzdálenost a lze vyřešit mnoho dne stále ještě neřešitelných problémů psychologie. Grof předpokládá, že holografické paradigma dává model pro chápání mnoha zmatených reakcí, které lidé pociťují při změně stavu svého vědomí.

V roce 1950, během provádění výzkumů pomocí halucinogenu LSD jako psychoterapeutického nástroje, Grof měl jednu pacientku, která náhle měla pocit, že se stala samicí jistého druhu prehistorického plaza. Během trvání halucinace nejenže přesně popisovala všechny pocity, jako by skutečně byla plazem, ale dokonce popisovala části samčí anatomie. Popsala, že hlava samce byla pokryta barevnými skvrnami.

Jak Grof zjistil, ačkoliv žena nikdy neměla předchozí znalosti o těchto věcech, pozdější konzultace se zoology potvrdila, že určité druhy plazů měly barevné skvrny na hlavě, které měly důležitou roli při sexuálních hrách těchto tvorů.

Zkušenosti ženy nebyly ojedinělé. Během svého výzkumu Grof zjistil, že jeho pacienti se identifikovali s různými druhy evolučního žebříčku. Většinou se zjistilo, že tyto zkušenosti obsahovali velmi podrobné zoologické detaily, které byly značně přesné.

Regrese do zvířecí podoby nebyla jediným objevem, které Grof učinil. U některých pacientů pozoroval přeměnu do individua neobvyklé skupiny nebo rasy. Pacienti, které měli nízké nebo žádné vzdělání, náhle popisovali třeba praktiky pohřbívání Indiánů nebo scény z hinduistické mytologie. V některých jiných případech pacienti podnikali cesty mimo své tělo nebo měli předtuchy z budoucnosti nebo se reinkarnovali.

V pozdějším výzkumu Grof zjistil stejné jevy, které se projevovaly při terapii bez použití halucinogenu. Společným článkem těchto zkušeností pacientů byl přenos vědomí pacienta do jiného vědomí jednotlivce bez omezení času a prostoru. Grof proto tyto projevy nazval jako "transpersonální zkušenosti" a koncem 60. let 20. století vznikla oblast psychologie - "transpersonální psychologie", která pokračovala v jeho výzkumech.

Ačkoliv před několika lety založená Asociace transpersonální psychologie je rychle rostoucí skupinou stejně smýšlejících odborníků a stala se uznávanou oblastí psychologie, v době, kdy Grof a někteří jeho kolegové prováděli své první výzkumy nebyl znám mechanismus těchto zvláštních duševních projevů. Dnes se tyto projevy vysvětlují právě pomocí holografického paradigmatu.

Jak Grof uvedl, pokud je naše vědomí součástí kontinua, pak nejenže existuje cesta mezi jednotlivými vědomími lidí, ale dokonce existuje spojení mezi každým atomem, každým organismem nebo každou oblastí samotného prostoru a času a toto spojení občas vede k transpersonálním projevům, které se dosud jevily jako nepochopitelné.

Holografické paradigma má své důsledky i v exaktních vědách, jakou je biologie. Keith Floyd, psycholog z koleje Virginia Intermont, tvrdí, že pokud je realita jen holografickou iluzí, nelze dále tvrdit, že mozek vytváří vědomí. Naopak, je to právě vědomí, co umožňuje výskyt mozku, stejně jako tělo a všechno kolem interpretujeme jako to, co je fyzické.

Někteří odborníci tvrdí, že medicíně a jejím léčebným procesům lze porozumět na základě holografického paradigmatu. Pokud je fyzická struktura našeho těla jen holografickou projekcí vědomí, pak je jasné, že každý z nás má v sobě takové schopnosti zajistit si zdraví, které medicína sotva poskytne. Na choroby se lze dívat jako na změny v našem vědomí, které se odrážejí v hologramu našeho těla.

Různé rozporuplné léčebné postupy jako je vnímání nemocných orgánů dotykem ruky, pak lze snadno vysvětlit, pokud přijmeme názor, že holografický obraz mysli je stejně reálný jako naše realita.

Dokonce některé neobvyklé projevy "neobyčejné" reality lze vysvětlit pomocí holografického paradigmatu. Ve své knize "Gifts of Unknown Things" (Dary neznámých věcí) biolog Lyall Watson popisuje své zkušenosti s indonéskou šamanskou ženou, která provedením rituálního tance byla schopna nechat zmizet celou skupinu stromů. Watson pozoroval celý jev s několika dalšími pozorovateli a viděl skupinu stromů jak zmizet tak objevit se a to dokonce několikrát za sebou.

Ačkoliv běžné vědecké chápání není schopno objasnit takovéto události, události podobné výše uvedené nás stále více ubezpečují, že skutečná realita je pouze holografickou projekcí.

Zřejmě se shodneme na tom, co je "zde" nebo "není zde", protože to, co nazývám realitou je vytvářeno na úrovni lidského vědomí, ve kterém jsou všechny lidské mysli vzájemně propojeny.

Je-li to pravda, pak je to nejhlubší důsledek holografického paradigmatu ze všech. Znamená to, že takové zkušenosti jaké získal Watson, nemají společný základ v naprogramování našich myslí. V holografickém vesmíru nejsou žádná omezení rozsahu, v jakém můžeme měnit strukturu reality.

Všechno, co si představujeme jako realitu, je pouze plátno čekající až na něj nakreslíme obraz, jaký chceme. Cokoliv je možné, od ohýbání lžic silou vůle až po neuvěřitelné události pozorované Castanedou během jeho setkání s Yagui don Juanem. Není to o nic více zázračné, než naše schopnost vypočítat realitu když se nám zdají sny.

Většina našich základních představ o realitě se stane nedokonalá, pokud přijmeme hypotézu holografického vesmíru. Dokonce náhodné události lze vysvětlit na holografických principech a pak je lze určit. Objeví se náhle určité nové souvislosti a většinu nevysvětlitelných událostí lze popsat nějakou symetrií.

Ať už věda přijme nebo odmítne Bohmovo a Pribramovo holografické paradigma, je jisté, že tato hypotéza již nyní natrvalo ovlivnila myšlení mnoha vědců. I kdyby se ukázalo, že holografický model nedává nejlepší vysvětlení pro vzájemnou komunikaci subatomárních částic, tento model znamená, že se musíme připravit na radikálně nové pohledy na realitu.


překlad: Jiří Svršek

Fyzik Luboš Motl uvedený článek zpochybňuje ve svém komentáři zde.

Dějiny psychologie v obrazech

Fotografie nejznámnějších psychologů

19. století: Wilhelm Wundt (Lipsko), William James (USA), Ludwig Klages (grafologie)




Francouzská psychologie: Théodule Armand Ribot, Jean Martin Charcot, Pierre Marie Félix Janet ("vykraden" Freudem)




Gestalt (Berlínská škola): Max Wertheimer, Wolfgan Köhler, Kurt Koffka




Ruská psychologie: Ivan Michailovič Sečenov, Ivan Petrovič Pavlov, Lev Vygotskij




Behavioralimus (USA): Watson, Hull; Skinner, Tolman (neobehavioralismus)






Hlubinná psychologie: Sigmund Freud (psychoanalýza), Alfred Adler (individuální psychologie), Carl Gustav Jung (analytická psychologie)




Kulturní psychoanalýza: Erich Fromm, Karen Horneyová, Harry Stack Suliwan




Humanistická psychologie: Abraham Maslow, Rollo May, Carl Ransom Rogers




Jean Piaget (dětská psychologie), Erik Erikson (životní stadia), Victor E. Frankl (logoterapie)

Buddha

Převzatý příspěvěk
Je zde, mnichové, cosi nezrozeného, v život nepovstalého, nezformovaného. Kdyby toho nebylo, nebylo by cesty ven z toho, co je zrozené, v život povstalé, stvořené, zformované.

Tento mír je to nejvyšší - je to ustání, oproštění se od všech motivů něčím se stávat, konec chytání se opory, svoboda, vyhasnutí lpění - to je nirvána.

Posedlý chtivostí, zmítán nenávistí a zaslepen nevědomostí, s pobloudilou myslí - tak člověk jedná ke své vlastní škodě i ke škodě druhých, tak zažívá zármutek a strast.

Kdo však odloží chtivost, nenávist a nevědomost, kdo pak nejedná ke škodě své ani ostatních, ten již nebude vystaven dalšímu utrpení, zármutku a strasti.

Takto je nirvána zde a nyní viditelná, nadčasová, vlastním vyzkoušením přítomná, jasný cíl představující, moudrými osobně prožívaná.

Ono vyhasnutí chtivosti, vyhasnutí nenávisti, vyhasnutí nevědomosti - právě to se nazývá nirvána.


Různá svědectví těch, kteří prožili první vstup do nirvány:

“Někomu připadá,

… jakoby předměty zmizely zároveň s tím, kdo je viděl.

… Jinému, jako když se nožem utnou popínavé rostliny.

… Nebo: z člověka to odpadne, jako když shodíme těžké břemeno.

… Také jako když se v ruce rozpadne, co jsme předtím drželi.

… Případně jako když uprchneme z vězení.

… Nebo jako když někdo utíká, vtom zakopne - a upadne.

… Jako když náhle sfoukneme svíčku.

… Nebo naopak jako když je najednou všude světlo.

… Uleví se, jako když ustane hádka.

… Není již co pozorovat, vše dočista ustane.”



Tvořivost (Kreativita)


Předpoklady kreativity


Podle Lubarta je kreativita spojena s konvergencí šesti faktorů. Všechny komponenty by měly být zastoupeny na dobré úrovni. Jedna velmi dobrá komponenta (např. intelektuální schopnosti) nemůže nahradit jinou (např. chybějící motivaci nebo osobnostní rysy).


1. Intelektuální schopnosti
  • schopnost pohlížet na problém z nezvyklého úhlu
  • nacházet souvislosti mezi různorodými poznatky
  • průběžně vyhodnocovat efektivnost zvoleného postupu
  • IQ testy nejsou schopny tyto komplexní schopnosti změřit!
2. Expertní znalosti a dovednosti
  • mají podobu propracovaných kognitivních schémat a modelů
  • zájem o přínosné poznatky dávných předchůdců i současníků
3. Styly myšlení
  • tvořiví lidé uvažují současně globálně (celek) i lokálně (detaily) a mezi oběma snadno "proplouvají"
  • plodnou půdou tvořivosti jsou hranice mezi dvěma vědními obory
  • schopnost nacházet v chaosu prvky řádu, organizovat nesourodé masy informací (konvergence)
  • nebo naopak vycházet z určité struktury a hledat její možnosti využití (divergence) (Finke, 1996) /vysvětlení pojmů konvergentní a divergentní myšlení zde/
4. Osobnostní rysy
  • flexibilita, schopnost vystoupit ze "zajetých kolejí"
  • tolerance dvojznačnosti
  • nekonformnost
  • pro tvořivé osobnosti je typická určitá míra nepřizpůsobivosti
  • nezávislost úsudku
  • odvaha riskovat a stát si za svým
  • vytrvalost
  • vstřícné postoje k odlišným rasám, kulturám a civilizacím
  • potřeba hledání principu a významu
  • obliba složitosti jako výzva k hledání jednoduchosti



5. Vnitřní motivace
  • tvořiví lidé pracují s nadšením pro věc, s radostí a hravostí: jsou zapálení a ponoření do činnosti samé
  • činnost vede k uspokojení jejich zvídavosti
  • sláva a peníze jsou pro ně pouze vedlejším produktem
6. Podpůrné prostředí
  • intelektuálně podnětné rodinné prostředí
  • život ve velkých kulturních centrech
  • ochota společnosti příjmat originální nápady (odpor společnosti je však možno zdolat vytrvalostí)

Další faktory tvořivosti:
  • investice do nápadu s vysokým potenciálem (tvořivý člověk dokáže vycítit potenciál "x" z široké nabídky možností a do něj koncentruje energii, netříští ji do mnoha směrů) (Sternberg, 2002)


Rozložení tvůrčích osobností v populaci:

  • vynikající díla jsou obvykle výsledkem práce pouhé hrstky výjimečných jedinců, zatímco většina produkuje výtvory průměrné nebo nízké
  • toto rozložení v populaci (pole Gaussovy křivky) vzniká, je-li určitá proměnná výsledkem kombinace více faktorů: kreativita tedy není dána jedním faktorem, ale mnoha, které se "spolu sejdou" velmi vzácně
  • Priceho zákon říká, že počet osob, které vytvoří v nějaké oblasti celou polovinu všech originálních nápadů a výtvorů je rovný druhé odmocnině z celkového počtu lidí ve skupině - tzn. na univerzitě, kde právě studuje 10 000 lidí, najdeme 100 studentů, kteří budou zodpovědní za polovinu všech významných vědeckých objevů, které studenti této školy v budoucnosti učiní.


Etapy tvůrčí činnosti:
  1. identifikace, přípravná fáze: načrtnutí problému, poznámky, výpisky, ponoření se do problematiky, vytvoření mentální mapy; člověk (racionálně) porozumí problému, ale řešení mu stále uniká
  2. inkubace: problém se nechá uležet, dokud se "nevylíhne" nápad, který v této fázi "klíčí a roste jakoby "pod skořápkou"; fáze uvolnění od napětí a rigidity, nevědomého přeskupení mentálních map, vynoření nových alternativ, reorganizace, odezní vliv příliš silné motivace a chtění
  3. iluminace: aha zážitek, "sláva", "heuréka" - dostaví se náhlé řešení problému, fáze vhledu
  4. verifikace: ověření kvality nalezeného řešní - nutná trpělivost a vytrvalost


Tvořivá osobnost z hlediska grafologie:

Podle Ludwiga Klagese je pro kreativního jedince charakteristické vytvoření si vlastního "fontu", znakového systému - jedinec nepřejímá systém daný zvenčí - ale vytváří si svůj vlastní. Přitom se však nesmí jednat o pouhou excentricitu, která zárukou tvořivosti být nemusí. Zvolený styl písma (systém, který si tvůrce sám vytvořil k expresi svých myšlenek skrze rukopis), by měl vykazovat znaky efektivního zjednodušení, umožňující hladší průběh psaní. Tedy, měl by mít inteligetní důvod. Tam, kde nový styl (font) písma vede jen k iracionální komplikovanosti, se jedná spíše o samoúčelnou excentričnost, která s tvořivostí nemá nic společného.


Literatura:
Klementová, Jana: Kognitivní procesy a konekcionismus (2008)
Plháková, A.: Učebnice obecné psychologie, Praha, Academia 2004, ISBN 80-200-1086-6
Ludwig Klages: Biocentric Metaphysics