Zde se myšlení opírá o subjektivní směrový cit. Vnější skutečnosti nejsou příčinou ani cílem jeho myšlenek. Myšlenkové pochody, dotýkající se vnějšího světa, se tam vypravují jakoby "na výlet", aby se zase vrátily zpět do nitra."Introvertní myslitel klade otázky, otevírá výhledy a pohledy, ale vůči skutečnostem se chová rezervovaně. Hodí se mu jako ilustrativní příklady, nesmějí však převažovat. Fakty jsou shromažďovány jen jako doklady, nikdy však nejsou hromaděny kvůli sobě samým."
Introvertní myslitel sleduje nejprve svou ideu, symbol, teorii a z vnějšího světa sleduje ta fakta, která jeho teorii doplňují. A naopak, z mnohavrstevné reality je schopen tvořivě vyprodukovat jakousi syntézu a abstrakci: vyhmátnout novým způsobem vnitřní podstatu věcí.
Problém je ale tendence "vidět, co chceme vidět" - může být posednutý svou subjektivní ideou natolik, že vnímaná fakta přetváří tak, aby této ideji odpovídala a je tak stále znovu utvrzován o její "správnosti". Jeho idea totiž získává svou přesvědčivost z nějakého vnitřního archetypu.
Dalším problémem je zde vyvtáření teorií pro teorie, se zdánlivým ohledem na vnější skutečnosti, ale myšlení se nakonec spíše pohybuje jen od ideje k obrazům. Vznikají tak názory s mnoha "možnostmi", z nichž se však žádná nesetkává se skutečností, "takže už jsou to jenom symboly toho, co je naprosto nepoznatelné." Tím se toto myšlení stává mystickým a neplodným - stejně jako se jím stává myšlení, které se orientuje výhradně v rámci objektivních skutečností (extrovertní) - nemohlo by přinést nic nového a tvořivého.
"Tak jako extrovertní myšlení popírá samo sebe tím, že se úplně rozplyne v objektu, tak se introvertní myšlení zbavuje veškerého a jakéhokoli obsahu a spokojuje se se svou pouhou existencí."
Čím více introvertní myslitel ztrácí ze zřetele myšlenky k vnější skutečnosti, tím více roste bohatství jeho nevědomé fantazie. Funkci myšlení vystřídá nějaká méně diferencovaná funkce (intuice, vnímání nebo cítění), která neumožňuje onu preciznost dominantí funkce a vzniká nebezpečí, že člověk začně upadat do fantaskních bludů, které se opírají o primitivní, achaickou a symbolickou psychologii. Neuróza, která zde může vzniknout, se nazývá psychastenie (vnitřní vyčerpání a nervové vysílení).
Introvertní myšlení neusiluje o rozšíření (jako extrovertní myšlení), ale o prohloubení. To je základní rozdíl mezi oběma myšlenkovými styly.
Navenek se tento typ chová laskavě a zdvořile, ale přitom odměřeně a úzkostně. Na úrovni idejí je schopen odvážně bořit hranice, ale obvykle mu schází praktické schopnosti a cítí averzi vůči reklamě a prosazování svých myšlenek: ty nechává být, ať si žijí svým životem. Věří tomu, že správnost jeho soudů prověří dříve nebo později čas.
Vůči objektům je nekritický a dokáže se bezhlavě zamilovat (nevědomé cítění) - anebo se stává "mizantropickým starým mládencem s dětským srdcem". Bývá málomluvný a málo chápaný, a dmýchá ho bezedná hloupost lidí, na kterou naráží. Je-li čas od času pochopen, propadá lehkověrnému zbožňování takové osoby.
Zpovzdálí se tento člověk jeví jako bezohledný a autoritářský, nepřístupný nebo zahořklý, z větší blízkosti však lidé spíše oceňují jakýsi intimní prostor kolem něj. Je-li nepochopen, neúspěšný a osamělý, má tendenci k zahořklosti.
Introvertní myslitel by se tedy neměl vzdávat svého tvořivého, inovativního myšlení ve prospěch archaičtější funkce, ale měl by dbát o to, aby se jeho myšlení v přiměřené míře vztahovalo k vnější realitě a neztrácelo se v samoúčelných teoriích.
Introvertní myšlení odpovídá racionálnímu, spirituálnímu nebo teologickému způsobu uvažování, které vychází z absolutních principů - najdeme jej u myslitelů, jakými byli Platón, Aristoteles, Descartes, Spinoza, Wolff, Rousseau, Kant (na obrázku nahoře), Fichte, Schelling nebo Hegel. Středověký spor o universálie, v němž šlo o to, zda pojmy, ideje věcí jsou reálné (realismus) nebo odvozené z předmětů vnějšího světa (nominalismus) by se dal chápat jako souboj mezi introvertním a extrovertním způsobem myšlení, který přetrvává dodnes. Už jej však nenazýváme střetem realismu a nominalismu, ale idealismu a materialismu - je první duch nebo hmota? Tato věčná otázka nachází svou alegorii ve známé hádance o tom, zda bylo první slepice nebo vejce. Introvertní myšlení bude upřednostňovat ducha. Extrovertní myšlení odpovídá naopak empirickému nebo pozitivistickému náhledu.
Odpovídající typ v typologii MBTI: INTJ (Analytik), INTP (Architekt)
Písmo: drobné, zjednodušené, kolmé; velmi strukturované, přehledné, členité; počáteční písmena tiskací; ostré, hubené; pomalé, úzké; spíše nespojité až tiskací
literární kritik F. X. Šalda - introvertní myšlení + extravertní intuice: sleduje předivo různorodých možností a vztahů mezi předměty vnějšího světa, aby pro ně zevnitř našel jednotící ideu; myšlení otevírá a hledá nové cesty do budoucna
Žádné komentáře:
Okomentovat