Domnívám se, že žijeme v čase, kdy na naší hlavu padá to nedobré, co v naší civilizaci zůstává po zlatém věku křestanství v Evropě. Nechci z křestanské víry a spirituality vytvářet jediného viníka toho, že lidská bytost je v současnosti tak svázaná. Křestanství se stalo až příliš oblíbeným viníkem a to je velmi zjednodušující, vždyt nejen jeho hodnoty, ale i kultura a estetika jsou součástí duše každého Evropana a přineslo nám mnoho dobrého, ať se nám to líbí nebo ne.To co tady zůstává a působí nám nemalé obtíže na cestě k vnitřní přirozenosti je křestanské vnímání bolesti, smrti, oběti a utrpení. Vzhlížení k někomu, kdo se rozhodl za nás trpět a nést naše viny, už lidská srdce nenaplnuje dojetím ani nadějí. Souvisí to s důležitým psychologickým aspektem současnosti - hlubokou potřebou nést zodpovědnost v první řadě za sebe a svůj život, neobětovávat se pro druhé, ale najít v sobě vlastní zdroj jednoty a přirozenosti. Dnes na Ježíšuv příběh řekneme jen "Už toho chudáka sundejte z kříže, vždyt to, co dělá, nemá žádný smysl“.
