Friedrich Nietzsche - citáty

`

I nejodvážnější z nás má jen zřídka odvahu k tomu, co vlastně ví.



Z válečné školy života - Co mne nezahubí, to mě posílí.



Nedůvěřuji systematikům a vyhýbám se jim. Vůle k systému je nedostatkem poctivosti.



Má-li žena mužské ctnosti, tu aby člověk utekl, a nemá-li mužských ctností, uteče sama.



Bežíš před ostatními? - Běžíš jako pastýř? Či jako vyjímka? Třetím případem by byl uprchlík... První otázka svědomí.

Jsi pravý? Nebo herec? Zástupce? Či jen zastupované? - Naposledy jsi pouze napodobený herec... Druhá otázka svědomí.

Jsi ten, jenž přihlíží? Či ruku přiloží? - Či oči odvrací, stranou jde... Třetí otázka svědomí.

Půjdeš s sebou? Či půjdeš v čele? Či půjdeš sám?... Je třeba věděti, co se chce a že se chce. - Čtvrtá otázka svědomí.



Byly to stupně pro mne, po nich dospěl jsem nahoru - k tomu bylo mi jíti přes ně. Ony však se domnívaly, že jsem zamýšlel sednouti si na ně k odpočinku...



Co záleží na tom, že já mám pravdu! Mám přespříliš pravdu. - A kdo se směje dnes nejlépe, směje se i naposledy.



Formule mého štěstí: ano, ne, přímá linie, cíl...




Anti-Darwin. - Co se týče proslulého "boje o život", zdá se mi prozatím více tvrzen než dokázán. Vyskytuje se, ale jako výjimka; celkový vzhled života není stav nouze, stav hladu, nýbrž bohatství, hojnost, dokonce i absurdní plýtvání - kde se bojuje, bojuje se o moc... Dejme tomu však, že existuje onen boj - a skutečně, vyskytuje se - tu, žel, končí právě naopak, než si přeje Darwinova škola, než bychom si snad s ní mohli přáti: totiž v neprospěch silných, privilegovaných, šťastných výjimek. Druhy nerostou v dokonalosti: slabí zvítězí vždy zase nad silnými - tož proto, že jsou ve velkém počtu, že jsou též chytřejší... Darwin zapomněl na ducha (-to jest anglické!), slabí mají více ducha... Je nezbytno potřebovati ducha, aby se nám dostalo ducha - pozbýváme ho, nepotřebujeme-li ho již. Kdo má sílu, vzdává se ducha. ... Duchem míním, jak patrno, opatrnost, trpělivost, lest, přetvářku, velké sebeovládání a vše co jest mimicry (k té patří velká část tak zvané ctnosti).



Psychologova kasuistika. - To je znalec lidí: proč vlastně studuje lidi? Chce jim urvati malé výhody, nebo též velké - je politikus!... Onen je rovněž znalec lidí: a vy pravíte, že to je velký "neosobní". Přihlédněte bystřeji! Snad chce dokonce ještě horší výhodu: cítiti svou převahu nad lidmi, moci dívati se na ně shůry, nezaměňovat se již s nimi. Tento "neosobní" je opovrhovatel lidmi: a onen první je humánnější species, nechť si zevní zdání říká cokoli. Staví se aspoň na roveň, staví se mezi...



Kladivo mluví. Proč tak tvrdý! - pravilo k diamantu kuchyňské uhlí: což nejsme blízcí příbuzní?

Proč tak měkcí? Ó moji bratři, tak ptám se vás: což nejste - moji bratři?

Proč tak měkcí, tak změkčilí a povolní? Proč tolik záporu, popírání ve vašem srdci? Tak málo osudu ve vašem zraku?

A nechcete-li býti osudy a neúprosnými: kterak mohli byste kdy se mnou - zvítěziti?

A nechte-li se vaše tvrdost blýskati a řezati a rozřezávati: kterak mohli byste kdy se mnou tvořiti?

Všichni tvůrci jsou totiž tvrdi. A blažeností budiž vám vtisknouti ruku na tisíciletí jako na vosk -

- blažeností psáti na vůli tisíciletí jako na kovu - tvrdší než kov, ušlechtilejší kovu. Jen docela tvrdé je nejušlechtilejší.

Tuto novou desku, ó moji bratři, upevňuji nad vámi: buďte tvrdi! -

(Tak pravil Zarathrustra, III, 90)



Pořádný malý chlapec se zatváří ironicky, zeptáme-li se ho "Chceš se stát ctnostným?" Ale otevře oči, když se ho zeptáme "Chceš se stát silnějším nežli tvoji kamarádi?"



"Velký člověk" je velký volností svých žádostí a ještě větší silou, která umí podmaňovat tyto nádherné netvory.

"Dobrý člověk" je na každém stupni civilisace ne nebezpečný a zároveň užitečný: jakýsi střed; výraz v mém vědomí toho, čeho se nemusíme bát a kým přesto nesmíme pohrdat.



Hryzení svědomí vychovává ke kousání.



Kdo zápasí s nestvůrami, ať se má na pozoru, aby se přitom nestal nestvůrou. A hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe.



Člověk nechová nenávist, dokud si druhého příliš necení, nýbrž až tehdy, když si ho cení stejně jako sebe nebo víc.



O životě. A víte-li pak, čím je mi svět? Mám vám jej ukázat ve svém zrcadle? Tento svět: obrovitost síly, bez počátku, bez konce, pevná, železná veličina síly, nezvětšující se ani nemenšící, nespotřebovávající se, nýbrž toliko se proměňující; tento svět: jako celek nezměnitelně veliký, domácnost bez výdajů, ztrát a také bez příjmů a bez přírůstků, obklopen "ničím" jako svojí hranicí, nic, co by se rozplývalo, co by se rozplýtvalo, nic nekonečně rozlehlého, ale naopak uzavřený v určitém prostoru jako určitá síla - ne ovšem v prostoru, jenž by někde zel do "prázdna" a "prázdnem" - jako síla všudypřítomná, jako hra sil a vlnění sil současně, jedno i mnohé, jež se hromadí zde a jehož zároveň ubývá jinde, moře sil pro sebe a v sobě proudících a bouřících, věčně se proměňující, věčně se navracející, opětující, v nesmírnu let se opětující, s přílivem i odlivem svých útvarů; tento svět: rašící z tvarů nejprostších v nejsložitější, tryskající z nejtiššího, nejstrnulejšího, nejchladnějšího v nejžhavější, nejdivočejší, nejrozpornější a navracející se zase pak z plnosti k jednoduchosti, ze hry protiv k pohodě souladu, i v této jednotvárnosti střídy drah a let sám v sobě se utvrzující, sám sobě žehnající jako něco, co se musí věčně navracet, jako jednota vzniku a zmaru, neznající úkoje ani omrzení, ani únavy - tento můj dionýský svět věčného samasebetvoření i samasebeboření, tento tajemný svět dvojznačných chtíčů, to moje "stranou dobra i zla", bezcílný, není-li cíle ve štěstí kruhu, bez vůle, nemá-li kruh dosti na své dobré vůli - chcete jméno pro tento svět? Rozluštění všech jeho záhad? Světlo i pro vás, vy nejskrytější, nejbojácnější, nejpůlnočnější? Nuže: Vůle k moci je tento svět a nic mimo to! A i vy samotni jste touto vůlí k moci - a nic mimo to!



Známý císař si udržoval neustále před očima pomíjivost všech věcí, aby jim nemusil přikládat důležitost a mohl mezi nimi setrvat kliden. Mně se naopak všechno zdá přespříliš hodnotné, než aby to mohlo být prchavé: já pátrám po věčnosti u čehokoli: smíme-li pak líti do moře mastí nejdrahocennějších a vín? Mojí útěchou je, že vše, co bylo, je věčné: - moře je zase vynese.



Rozkoš: vzniká tam, kde pocit moci.
Štěstí: v převládnuvším povědomí moci a vítězství.



Nikdy a nijak není přední otázkou, zdali jsme spokojeni sami se sebou, ale zdali jsme vůbec s něčím spokojeni. Řekli-li bychom svoje Ano k jedinému okamžiku, říkáme je tím nejen také k sobě samotným, ale i ke všemu jsoucnu. Neboť nic není osamoceno, ani v nás, ani ve věcech: a zachvěla-li se a zazněla-li štěstím naše duše jako struna jen jedinkrát, bylo třeba celých věčností, aby položily podmínky tomuto jedinému dění - a tímto jediným okamžikem našeho anořečení bylo řečeno Ano k celé věčnosti, celá věčnost byla vykoupena, ospravedlněna, přiznali jsme se k ní.



Výchova: v podstatě prostředek ke zničení výjimečného ve prospěch běžnosti. Vzdělání: v podstatě prostředek k obrácení vkusu proti výjimce a pro prostřednost.



Nejvyšší člověk by měl největší mnohojakost pudů, a to také v poměrně největší síle, jaká je ještě snesitelná. A vskutku: tam, kde se rostlina člověk jeví nejsilnější, vidíme mocně proti sobě působící pudy (např. Shakespeare), ale zkrocené.



Dionýsos proti "Ukřižovanému": zde máte protiklady. Nejde tu o rozdíl v utrpení - ono má jen rozličný smysl. Život sám, jeho věčná plodnost a opětování se podmiňuje muka, boření, vůli k ničení. V druhém případě platí utrpení "Ukřižovaný jako nevinný" za námitku proti tomuto životu, za formuli jeho odsouzení. - Již vidíme: problémem je smysl utrpení: buď křesťanský - nebo tragický. V prvním případě má být utrpení cestou ke svatému bytí - ve druhém je bytí samo v sobě uznáno natolik svatým, aby ospravedlnilo i nesmírnost strasti. Tragický člověk praví svoje Ano ještě i k té nejtrpčí strasti: je na to dost silný, plný, zbožšťující; křesťanský člověk popírá i ten nejšťastnější úděl zemský: je tak sláb, tak chudý, vyděděný, že trpí životem v každé jeho způsobě. Bůh na kříži je prokletím života, je pokynem k vykoupení se z něho. - V kusy rozřezaný Dionýsos je zaslíbením života: tenť se bude znovuzrodit do věčnosti a z rozvalin se bude věčně navracet.



Apollinský - dionýský. - Jsou dva stavy, v nichž umění se v člověku projevuje samo jako přírodní síla, rozhodujíc o něm, ať chce či nechce: jednou jako neodolatelnost vize, jindy jako posedlost orgiasmem. Oba tyto stavy se projevují i v běžném životě, jenže slaběji: ve snu a v opojení.



Chcete nejúžasnější doklad toho, jak daleko působí transfigurační síla opojení? - "Láska" je tímto dokladem: to, co se láskou nazývá ve všech řečech i mlčeních světa. Zde se opojení se skutečností vypořádává tak, že ve vědomí milujícího mizí příčina, na jejíž místo se zdá, že nastupuje cosi jiného - chvění a blesky všech kouzelných zrcadel Cirčiných... Zde není rozdílu mezi člověkem a zvířetem a tím méně duchem, dobrotou, počestností. Uhlazený člověk se poblázní uhlazeně, hrubec hrubě; ale láska, a dokonce i láska k bohu, světecká láska "vykoupených duší", zůstává v základech týmž: horečkou, mající důvody k přeměňování se, opojením, kterému dělá dobře lháti o sobě samém... A když se miluje, vždy se lže dobře, sobě i o sobě: člověk si připadá proměněným, silnějším, bohatším, dokonalejším, člověk je dokonalejším. Zde patříme na umění jako na úkon ústrojný: zříme je vklíněno v nejandělštější pud "lásky": vidíme je jako největší vzpruhu života - a tím jako vznešeně účelné i v tom, že lže... Ale bloudili bychom, stanouce u jeho mohutnosti lháti: umění čím více, než budí jen přeludy: ono přesunuje i hodnoty. A nejenže přesunuje pocit hodnot: milující je hodnotnější, je silnější. Zvířatům vyrážejí v tomto stavu nové zbraně, pigmenty, barvy a tvary: především nové pohyby, nové rytmy, nová lákadla a svůdnost. - U člověka tomu není jinak. Celkové jeho hospodářství je bohatější než kdy, mocnější, celistvější než u nemilujícího. Milující je marnotratník, plýtvá: je dost bohat na to. Nyní se odvažuje, stává se dobrodruhem, oslem velkomyslnosti a neviny, věří zase v boha, věří v ctnost, protože věří v lásku: a na druhé straně rostou křídla a nové schopnosti tomuto idiotu štěstí a dokonce dveře k umění se mu otevírají. Odečteme-li od lyriky ve slovech i tónech sugesci této vnitřní horečky: co zbude z lyriky i z hudby?... Snad umění pro umění: virtuózní kvákání vychladlých žab, zoufajících si ve svém bahně... Všechno, co zbývá, stvořila láska...



Všechno, co se činí z lásky, děje se mimo dobro a zlo.



Všechno na ženě je hádankou a všechno na ženě má jediné řešení - těhotenství.



Moderní umělec, ve své fyziologii blízko příbuzný s hysterismem, připomíná i jako charakter tuto chorobu. Hysterik je falešný - lže z náruživosti, je obdivuhodný v každém umění přetvářky - jen nevyvede-li mu něco jeho chorobná ješitnost. Tato ješitnost je jako nepřetržitá horečka, jež vyžaduje utišujících prostředků a nezalekne se žádného sebeklamu, žádné fraškovitosti, jež slibuje pro tu chvíli úlevy. (Neschopnost být pyšným a neustálá potřeba mstít se, hluboko zahnízděné opovržení k sobě samému - to je přibližně definice tohoto typu ješitnosti.)

Absurdní vydražditelnost celé jeho soustavy, dělající ze všech zážitků krize a zavlékající "dramatičnost" i do nejnepatrnějších životních náhod, mu odnímá vše vypočítatelné: moderní umělec není již osobností, je nejvýše dostaveníčkem osobitostí, z nichž hned ta, hned ona převažuje s nestoudnou jistotou. Právě proto je veliký jako herec: všichni tito ubožáci bez vůle, které zblízka studují lékaři, udivují svou virtuozitou v mimice, transfiguraci, přesedlání do každého požadovaného charakteru.



Jsme proto umělci, že cítíme jako obsah, jako "samu věc" to, co všichni neumělci nazývají "formou". Tím jsme ovšem příslušníky obráceného světa: neboť pak se nám stává obsah jen "formálním" - i život náš v to počítaje.

Friedrich Nietzsche - rukopis (1900)

Citáty převzaty z těchto knih:

Soumrak model čili: Jak se filosofuje kladivem

Duševní aristokratismus

O životě a umění

Mimo dobro a zlo

Ludwig Klages - aforismy

Elias Canetti: Masa a moc

Ladislav Klíma

C. G. Jung: Červená kniha. Liber secundus.

Vybrané citace z druhé části Jungovy knihy

I. Červený (Rozhovor s ďáblem)

...
Červený: „Jsi příliš pověrčivý a příliš německý. Všechno, co říká svaté Písmo, bereš přesně doslova, jinak bys mě nemohl tak tvrdě odsuzovat.“

Jung: „Tvrdý soud je mi spíš cizí. Ale můj čuch mě nemýlí. Jsi vyhýbavý a nechceš se prozradit. Co skrýváš?“

(Červený jako by ještě více zčervenal, svítí skrze svůj šat jako žhavé železo.)

Červený: „Nic neskrývám, ty prostosrdečnosti. Pouze se bavím tvou významnou vážností a tvou směšnou pravdomluvností. Něco takového je v naší době vzácnost, především u lidí, kteří mají rozum.“

Jung: „Myslím, že mi nemůžeš zcela rozumět. Zřejmě mne porovnáváš s těmi, které znáš mezi živými lidmi. Já ti však musím po pravdě říci, že vlastně nepatřím do této doby a na toto místo. Před rokem a dnem mě na toto místo a do této doby zaklelo kouzlo. Opravdu nejsem tím, koho před sebou vidíš.“

Červený: „Říkáš podivuhodné věci. Kdo tedy jsi?“

Jung: „To není k věci: Stojím tu před tebou jako ten, kým jsem v současnosti. Nevím, proč jsem zde a takový. Vím však, že zde musím být, abych ti mohl podle svých možností vydat počet. Zrovna tak málo, jako víš ty, kdo jsem já, vím já, kdo jsi ty.“

Červený: „To zní podivně. Jsi snad svatý? Filozofem zřejmě nebudeš, neboť učená řeč ti nejde. Ale svatý? To asi spíš. Tvá vážnost zavání fanatismem. Máš etické naladění a jednoduchost, která připomíná suchý chléb a vodu.“

Jung: „Nemohu říct ano ani ne: Mluvíš jako předpojatý duchem této doby. Připadá mi, že ti chybí porovnávní.“

Červený: „Chodil jsi nad do školy také u pohanů? Odpovídáš jako sofista. Jak jsi ale přišel na to, porovnávat mě měřítkem křesťanského náboženství, když nejsi svatý?“

Jung: „Zdá se mi, jako by to přece jen bylo měřítko, které člověk může použít, i když není svatý. Myslím, že jsem zjistil, že se žádný z nás nemůže beztrestně ochomýtat kolem mystérií křesťanského náboženství. Opakuji, že každý, kdo nezlomil své srdce s Pánem Ježíšem Kristem, s sebou nosí pohana, který ho odvrací od toho, co je v něm nejlepší.“

Červený: „Zase ten starý tón? K čemu, když nejsi křesťanský svatý? Nejsi přece jen zatracený sofista?“

Jung: „Jsi zajatý ve svém světě. Ale můžeš si přece představit, že by bylo možné správně ocenit hodnotu křesťanství, aniž by byl člověk přímo svatým.“

Červený: „Jsi doktorem teologie, který nahlíží na křesťanství zvnějšku a historicky je hodnotí, takže přece sofista?“

Jung: „Ty jsi tvrdohlavý. Myslím tím, že to zřejmě nebude náhoda, že se celý svět pokřesťanštil. Také si myslím, že bylo úkole celého západního lidstva, aby nosilo v srdci Krista a rostlo z jeho utrpení, umírání a zmrtvýchvstání.“

Červený: „Nuže, jsou tu také židé, kteří jsou správnými lidmi, a přece nepotřebují tebou vychválené evangelium.“

Jung: „Tak se mi zdá, že nejsi dobrý znalec lidí: Nikdy sis nevšiml, že židovi něco chybí, jednomu na hlavě, druhému na srdci, a že on sám cítí, že mu něco chybí?“

Červený: „Nejsem sice žid, ale přece se musím židů zastat: Zdá se, že židy nenávidíš.“

Jung: „Tímto mluvíš podobně jako všichni ti židé, kteří obviní každou ne zrovna příznivou kritiku z nenávisti vůči židům, zatímco oni sami dělají o svém vlastním plemenu ty nejdrsnější vtipy. Židé onen jistý nedostatek až příliš dobře cítí, a přece to nechtějí přiznat, a proto jsou tak přecitlivělí na kritiku. Věříš tomu, že křesťanství minulo lidskou duši, aniž zanechalo stopy? A věříš, že ten, kdo je nejniterněji prožil, se přesto podílí na jeho ovoci?“

Červený: „Máš argumenty. Ale tvá vážnost?! Mohl bys to mít pohodlnější. Když nejsi svatý, pak nechápu, proč musíš být tak vážný. Tím si přece úplně zkazíš legraci. Co ti k čertu vězí v hlavě? Tak těžkopádnými a mrzutými může lidi učinit pouze křesťanství se svým žalostným straněním se světa.“

Jung: „Myslím, že existují ještě jiné věci, které přikazují vážnost.“

Červený: „Ach, už vím, ty myslíš život. Tuto frázi znám. Já taky žiji, a přesto si kvůli tomu nenechám narůst šediny. Život nevyžaduje vážnost, naopak, člověk snadněji životem protančí.“

Jung: „Já umím tančit. Kdyby se tak vše dalo vyřídit tancem! Tanec patří k době říje. Vím, že existují lidé, kteří jsou v říji pořád, a tací, kteří by chtěli tančit i pro svého boha. Ti jedni jsou směšní a ti druzí si hrají na pravěk, místo aby si upřímně přiznali své nedostatečné vyjadřovací možnosti.“

Červený: „Tady můj milý, odkládám masku. Teď o něco zvážním, protože to se týká mého oboru. Možná je myslitelné, že existuje ještě něco třetího, čeho by byl tanec symbolem.“

Červeň jezdce se promění ve světle narůžovělou barvu masa. A hleď – jaký zázrak – z mého zeleného oblečení všude raší listy.

Jung: „Možná také existuje radost z boha, kterou bychom mohli nazvat tancem. Ale tuto radost jsem ještě nenašel. Vyhlížím nové věci. Věci přišly, ale radost mezi nimi nebyla.“

Červený: „Nepoznáváš mě, můj bratře, já jsem radost!“

Jung: „Ty máš být má radost? Vidím tě jako přes mlžný opar. Tvůj obraz se mi rozplývá. Dovol mi tě vzít za ruku, milovaný, kde jsi? Kde jsi?“

Radost? Byl on radost?

Jistěže to byl ďábel, ten Červený, ale můj ďábel. On byl totiž moje radost, radost svědomitého, který sám vyhlíží na vysoké věži. Jeho růžová, teple světločervená radost. Nikoli tajná radost z vlastních myšlenek a z vlastního pohledu, nýbrž ona cizí světská radost, která přichází náhle jako teplý jižní vítr s prchavou vůní květů a lehkostí života.
…
S ďáblem jsem se vypořádával vážně a choval se k němu jako ke skutečné osobě. Tomu jsem se naučil v mysteriu, brát osobně a vážně ony neznámé, volně se potulující postavy, které obývají vnitřní svět. Jsou totiž skutečné, protože působí. Nepomůže, když v duchu této doby říkáme: Žádný ďábel neexistuje. U mne jeden byl. (Cap. i.)



II. Zámek v lese

Ona: „Buď rozumný, milý příteli, a nepohoršuj se teď ještě i nad pohádkou, neboť pohádka je přece babičkou románu a je všeobecně mnohem platnější než ten nejčtenější román tvé doby. Ty přece víš, že to, co si po tisíciletí všichni lidé předávají ústy, je sice nanejvýš přežvýkané, ale přesto se nejvíce přibližuje nejvyšší lidské pravdě. Proto nedopusť, aby nás rozdělilo něco pohádkového.“

Jung: „Jsi chytrá a zdá se, že jsi nezdědila moudrost svého otce. Ale řekni mi , co si myslíš o božských, takzvaných vnějších pravdách? Přišlo by mi hodně odtažité hledat je v banalitě. Svou přirozeností by přece měly být velmi neobyčejné. Pomysli jen na naše velké filozofy.“

Ona: „Čím neobyčejnější jsou tyto nejzazší pravdy, tím musí být také nelidštější a tím méně ti proto řeknou něco hodnotného nebo smysluplného o podstatě a bytí člověka. Pravdu, kterou hledáš, obsahuje pouze to, co je lidské a čemu se ty vysmíváš jako něčemu otřepanému nebo banálnímu. To pohádkové nemluví proti, nýbrž pro mne a dokládá, jak platně jsem obecně lidská a jak moc vysvobození nejen potřebuji, ale také si je zasluhuji. Neboť já mohu žít ve světě skutečnosti stejně dobře nebo možná lépe než mnozí jiní mého rodu.“

Jung: „Pozoruhodná jsi dívko, jsi matoucí…“

Ona: „Pleteš se, jsem velmi obyčejná.“



Jestliže se ti nepřihodí žádné vnější dobrodružství, nepřihodí se ti ani žádné vnitřní. O dobrodružství se stará ta část, kterou přebíráš od ďábla, právě ona radost. Přitom najdeš svou spodní i horní hranici. Své hranice potřebuješ znát. Když je neznáš, zabíháš do umělých mezí svých mylných představ a očekávání tvých blízkých. Tvůj život však jen stěží může být brzděn umělými omezeními. Život chce takové bariéry přeskočit a ty kvůli nim nebudeš sám se sebou za jedno.



Ve tvém zcela zvláštním pekle se nachází vše nenáviděné a vše odporné. Jak by to mohlo být jinak? Každé jiné peklo by alespoň stálo za shlédnutí, nebo bylo šprýmovné. To však peklo nikdy není. Tvé peklo je vybudováno ze všech těch věcí, které jsi vždy s nadávkami a kopancem vyhodil ze své svatyně. Jakmile vstoupíš do svého pekla, nikdy se nemysli, že přicházíš jako v kráse trpící nebo ten, kdo hrdě opovrhuje. Přicházíš totiž jako blbec a žasneš nad drobky, které spadly z tvého stolu. (Cap. ii.)



III. Jeden z nízkých

Ve svém nejhlubším úpadku se již v ničem nelišíš od svých lidských bratrů. Nestyď se a nelituj toho, neboť tím, že žiješ životem svých bratrů a sestoupíš do jejich nízkosti, vstupuješ zároveň do posvátného proudu obyčejného života, kde nejsi již jednotlivcem na vysoké hoře, nýbrž rybou mezi rybami, žábou mezi žábami.



Té noci se mi dostavilo poznání smrti, poznání umírání, které obsáhne celý svět. Viděl jsem, jak bezstarostně žijeme ke smrti, jak se pohupující se zlaté obilí pokládá pod kosou žence k zemi, stejně jako se hladká mořská vlna klade na pláž.



Měsíc je mrtvý. Tvá duše šla k měsíci, ke strážci duší. Tak vešla duše do smrti. Šel jsem do vnitřní smrti a poznal jsem, že vnější umírání je lepší než vnitřní smrt. Rozhodl jsem se, že zemřu navenek a budu žít uvnitř. Proto jsem se odvrátil a hledal místa vnitřního života. (Cap. iii.)



IV. Poustevník

Jakmile projdeš temnotou, zmocní se tě. Zachvátí tě jako noc s modrými stíny a nesčetnými třpytnými hvězdami. Když začneš temnotu chápat, obestře tě mlčení a mír. Noci se bojí pouze ten, kdo temnotu nechápe. Pochopením toho temného, nočního, propastného v sobě, se staneš zcela jednoduchým. A pak se přichystáš k spánku jako všichni po tisíciletí. A prospíš se dolů do lůna tisíciletí a tvé stěny se rozeznějí starými chrámovými zpěvy. Neboť to jednoduché je tím, co vždy bylo. Nad tebou se rozprostře mlčení a modrá noc, zatímco ty sníš v hrobě tisíciletí. (Cap. iv.)



VI. Smrt

Radost z nejprostších věcí přijde teprve tehdy, když jsi přijal smrt. Jestli se však lačně ohlížíš po všem, čím bys ještě mohl žít, pak ti pro tvé potěšení není nic dostatečné a i ty nejprostší věci, které tě ovšem vždy obklopují, ti již nečiní žádnou radost. Všímám si proto smrti, že mne učí žít. (Cap. v.)



VII. Pozůstatky někdejších chrámů

(Jung potkává někdejšího poustevníka Ammonia ve společnosti Ďábla na jejich společné pouti…)

Jung: „Ale proč pak spolu putujete krajem, když nejste spokojení a nejste přáteli?“
Ammonius: „Copak se s tím dá něco dělat? I ďábel je zapotřebí, jinak člověk nemá nic, čím by mohl ve druhých budit respekt.“
Červený: „Je prostě nutné, aby se člověk paktoval s klérem, jinak bych ztratil své zákazníky.“



VIII. Den první

Co zavrhuji, pojímám nic netuše do sebe. Co příjmám, vchází do té části mé duše, kterou znám; co zavrhuji, to vchází do té části, kterou neznám. Co příjmám, to činím sám sobě, co však zavrhuji, to je činěno mně.
…
Ale jed hada, kterému rozšlápneš hlavu, do tebe vnikne kousnutím do paty, a tak se had pro tebe stane nebezpečnějším, než byl předtím. Neboť to, co zavrhuji, je také v mé přirozenosti. Myslím tím, že to bylo venku, a proto jsem věřil, že to mohu zničit. Leží to však ve mně a jen přechodně to přejalo vnější podobu a postavilo se mi na odpor. Zničil jsem tu vnější podobu a věřil jsem, že jsem vítěz. Ale ještě jsem nepřemohl sebe.


Když jsem sestoupil na nejvzdálenější výšinu a má naděje se chtěla rozhlédnout na východ, stal se zázrak: Právě tak, jak jsem pokračoval k východu, mi totiž kdosi z východu chvátal vstříc a toužil po zacházejícím světle. Chtěl jsem světlo, on noc. Chtěl jsem stoupat, on zapadat. Byl jsem zakrslý, jako dítě, on obrovitý, hrdina prapůvodní síly. Přicházel jsem zchromlý věděním, on oslnění hojností světla. Tak jsme si chvátali vstříc, on ze světla, já z temnoty, on silný, já sláb; on bůh, já had, on prastarý, já právě nový; on nevědoucí, já vědoucí; on bájný, já střízlivý; on smělý, násilnický, já zbabělý, lstivý. Oba jsme však žasli při vzájemném spatření na rozhraní jitra a večera. (Cap. viii.)


On, krásný a vřele milovaný, mi přece přišel z východu, právě z toho místa, kterého jsem se snažil dosáhnout. S obdivem jsem pohlížel na jeho sílu a nádheru a poznal jsem, že toužil právě po tom, co jsem opustil, totiž po mých temných nížinách lidského hemžení. Rozpoznal jsem slepotu a nevědění jeho snažení, které působilo proti mé touze, a otevřel jsem mu oči, ochromil jsem jeho silné údy jedovatým bodnutím. A on ležel v pláči jako dítě, jako to, co byl, prastaré velké dítě, které potřebuje lidský Logos. Tak mi tu ležel, bezmocný, můj slepý, ochromený bůh, který zpola začal vidět. Zmocnil se mne soucit, neboť jsem příliš zřetelně cítil, že mi nesmí zemřít, on, který mi šel od začátku vstříc, z místa, na němž on mohl dobře být, kterého jsem však já nikdy nedokázal dosáhnout. Jej, kterého jsem hledal, jsem nyní měl ve svých rukou. Východ mi už nemohl dát nic více než jej, nemocného, padlého.
…
Když je můj bůh ochromený, musím u něj stát, neboť nemohu vřele milovaného opustit. Cítím, že je částí mne samého, mým bratrem, který prodléval ve světle a rostl, zatímco já jsem byl v temnotě a živil se jedem.
…
Je proto mou starostlivou snahou udržet toho těžce zasaženého při životě, aby mi jeho síla zůstala uchována. Nic nepostrádáme více, než božskou sílu. Říkáme: „Ano, ano, tak by to mělo nebo mohlo být. Toho nebo onoho mělo být dosaženo.“ Mluvíme tak a stojíme tak a zaraženě se rozhlížíme kolem, jestli se snad někde něco nepřihodí. A kdyby se mělo udát, pak přihlížíme a říkáme: „Ano, ano, rozumíme, to je to nebo ono a je to podobné tomu nebo onomu.“ A tak mluvíme a stojíme a rozhlížíme se kolem, jestli se někde něco nepřihodí dál. Vždycky se něco přihodí, ale my se nestáváme, protože náš bůh je nemocný. Dívali jsme se na něj jedovatým baziliščím pohledem a chápali jej, až z toho měl smrt. Musíme myslet na jeho léčení. A opět jsem cítil jako jistotu, že můj život by se zlomil uprostřed, kdyby se mi nepodařilo mého boha vyléčit. Proto jsem u něj zůstal po celou tu dlouhou studenou noc. (Cap. viii.)



XI. Otevírání vejce

Člověk stojí mezi plností a prázdnotou. Jestliže se jeho síla pojí s plností, působí v plnosti tvořivě. Toto utváření je vždy nějak dobré. Jestliže se jeho síla spojí s prázdnotou, působí rozptýleně a ničivě. Prázdnota se totiž nedá utvářet, ale jen pase po tom, jak by se na účet plnosti sytila. V tom spojení činí lidská síla prázdnotu zlem.
…
Protože jeho síla je u konce, začne být žádostivý a začne druhé nutit, aby mu sloužili, a bere jim sílu, aby mohl sám utvářet.

V této chvíli potřebuješ zlo. Jakmile zpozoruješ, že se tvá síla chýlí ke konci a začíná žádostivé toužení, musíš ji totiž z utváření stáhnout do své prázdnoty. Spojením s prázdnotou se ti podaří zrušit utváření v tobě. Tím zase získáš svobodu – tím, že svou sílu vykoupíš z tísnivého spojení s předmětem. Pokud trváš na hledisku dobra, nemůžeš zrušit své utváření, neboť právě ono je tvým dobrem. Dobro nemůžeš rozptýlit dobrem. Dobro můžeš zrušit jen zlem. Neboť i tvé dobro tě nakonec vede ke smrti pokračujícím vázáním tvé síly. Bez zla vůbec nemůžeš žít.
…
Když se pustíš do rušení svého utváření zlem, neničíš vnější utváření, vždyť to bys ničil vlastní dílo. Ničíš pouze obraz, který jsi vytvořil v sobě. Neboť tento obraz je tím, co pevně drží tvou sílu. V míře, ve které tento obraz poutá tvou sílu, budeš také potřebovat zlo, abys zrušil své tvoření a osvobodil se z moci minulého.

Proto existují četná dobra, která na svém utváření vykrvácejí, neboť nejsou schopna ve stejné míře přijmout také zlo. Čím je člověk lepší a čím více proto závisí na tvém utváření, tím více ztrácí svou sílu. Co se však stane, když dobro ve svém utváření úplně ztratilo svou sílu? Nejenže se bude snažit nevědomou lstí a násilím přinutit druhé lidi ke službě svému utváření, ale bude také, nevědomě, špatné ve svém dobru. Vždyť jeho touha po sycení a posílení jej bude činit stále sobečtějším. Tak dobrý nakonec zničí své vlastní dílo a všichni ti, které nutil ke službě svému dílu, se stanou jeho nepřáteli, protože je odcizil sobě samým. Kdo však tě odcizí proti sobě samému, byť i ve službě té nejlepší věci, toho začneš i proti svému přání tajně nenávidět.
…
Trpíš zlem, protože jej nevědomě a tajně miluješ. Tomu bys chtěl uniknout a začínáš zlo nenávidět. A zase jsi se zlem svázán svou nenávistí, neboť ať je miluješ, nebo nenávidíš, zůstává pro tebe stejné: jsi jím svázán. Zlo je třeba přijmout. To, co chceme, zůstává v našich rukou. To, co nechceme, a přece je to silnější než my, nás strhává a my to nedokážeme zadržet, aniž bychom sami sebe poškodili. Neboť naše síla pak zůstává ve zlu. Musíme tedy zlo plně přijmout, bez lásky a bez nenávisti, s uznáním toho, že je a že musí mít svůj podíl na životě. Tím mu vezmeme sílu, kterou nás přemáhá. (Cap. xi.)



XII. Peklo

Chceš-li však zlu uniknout, všechno, co děláš, je vlažné a šedivé.


Ničeho si zlo necení více než svého oka, neboť jen díky němu může prázdno podchytit to zářivě plné. Protože prázdno postrádá plnost, baží po plnosti a její zářivé síle. A pije ji pomocí svého oka, které je schopno uchopit krásu a neposkvrněný lesk plnosti. Prázdno je chudobné, a kdyby nemělo oko, bylo by bez naděje. ďábel ví, co je krásné, proto je stínem krásy a všude ji následuje.



Ten, kdo zlo nechce, tomu chybí možnost zachránit svou duši před peklem. Sám sice zůstane ve světle hořejšího světa, ale stane se vlastním stínem. Jeho duše přitom chřadne v démonském žaláři. Tím je pro něj vytvořena protiváha, která jej navždy omezuje. Vyšší kruhy vnitřního světa pro něj zůstanou nedosažitelné. Zůstane tam, kde byl, ba dokonce jde zpátky. Znáš tyhle lidi a víš, jak rozmařile lidská přirozenost rozhazuje život a sílu na neplodné pouště. Nelituj toho, jinak se staneš prorokem a budeš zachraňovat, co nemá být zachráněno. Nevíš, že příroda hnojí svá pole i lidmi? Přijmi hledajícího, ale nevydávej se hledat zbloudilé. Co víš o jejich pomýlení? Možná je svaté. Neruš posvátno. Neohlížej se nazpět a nelituj. Vidíš vedle sebe mnohé padnout? Cítíš soucit? Máš však žít svůj život, pak z tisíce aspoň jeden zůstane. Umírání nezastavíš.



Prázdno není schopno nic obětovat, protože trpí nedostatkem. Jen plnost dokáže obětovat, neboť má hojnost. Prázdno nedokáže obětovat svůj hlad po plném, protože neumí popřít svou vlastní bytost. (Cap. xii.)



XV. Nox secundum

Existuje nezbytné, ale skryté a zvláštní dílo, hlavní dílo, které máš konat tajně kvůli mrtvým. Kdokoliv nemůže dosáhnout svého viditelného pole a vinohradu, ten je zadržován mrtvými, kteří po něm vyžadují smírné dílo. A dokud dotyčný to dílo nenaplní, nemůže se dostat ke svému vnějšímu dílu, protože jej mrtví nenechají. Nechť jde do sebe a koná v tichu podle jejich pokynu a dokončí tajné dílo, aby jej mrtví propustili. Nedívej se příliš dopředu, nýbrž zpátky a do nitra, abys mrtvé nepřeslechl.
…
Domníváš se, že mrtví kolem tebe nejsou, protože sis vymyslel, že nesmrtelnost je nemožná? Věříš ve své slovní bůžky? Mrtví působí, to stačí. Ve vnitřním světě, si nemůžeš věci rozmluvit vysvětlováním. Jde to asi tolik, jako ve vnějším světě můžeš vysvětlováním rozmluvit existenci moře. Musíš konečně pochopit, co je záměrem tvé snahy zbavit se něčeho vysvětlováním – totiž že hledáš ochranu.



XVI. Nox tertia

Nevidíš totiž, že to druhé je také v tobě. Myslíš si naopak, že to přichází odněkud zvenčí. Však se také domníváš, že to spatřuješ v těch názorech a činech svých bližních, které se ti protiví. Tam to potíráš a jsi dočista zaslepen. Kdo však to druhé, co mu přichází vstříc, příjímá, protože i to je v něm, ten se přestal hádat. Hledí do sebe a mlčí.


K tvému vykoupení patří to, že přestaneš rozeznávat rozdíly až na jediný: rozdíl ve směru. Tím se osvobodíš od starého prokletí poznání dobra a zla. Protože jsi podle svého nejlepšího mínění odděloval dobro od zla a toužil po dobru, zatímco zlo, které jsi přesto páchal, jsi popíral a nebral na sebe, tvé kořeny přestaly nasávat temnou potravu hlubiny a tvůj strom onemocněl a uschl.


Vždyť dokud rozeznáváš dobro od zla, rozeznáváš dobro i zlo. Obojí je sjednoceno jedině v růstu. Ty však rosteš, a proto je zastavení ve velikých pochybnostech pravým květem života.

Kdo nesnese pochybnost, nesnese sebe. Takový člověk je pochybný, neroste, a tedy ani nežije. Pochybnost je znakem nejsilnějšího a nejslabšího. Silný má pochybnost, ale pochybnost má slabého. Proto má ten nejslabší blízko k nejsilnějšímu, a může-li říci „mám tě“, je nejsilnější. Nikdo však nemůže přitakat své pochybnosti, leda by přitakal chaosu. Protože je mezi námi tolik těch, kteří mohou říkat vše, hleď na to, čím žijí. Co člověk říká, může být velice mnoho, nebo velmi málo. Zkoumej proto jeho život. (Cap. xvi.)



XVII. Nox quarta

Když se mi vysmívají druzí, dělají to pořád jen ti druzí. Já jim mohu přisoudit vinu a díky tomu zapomenout vysmívat se sám sobě. Kdo se však nedokáže vysmát sobě samému, ten je pro smích druhým. Přijmi tedy i svůj sebevýsměch, aby od tebe odpadlo všechno božské a hrdinské a ty ses stal zcela jen lidským. To, co je v tobě božské a hrdinské, je tomu druhému v tobě k smíchu. Pro to druhé v sobě odlož svou obdivovanou roli, kterou jsi dosud hrál před sebou samým, a staň se tím, kým jsi.

Kdo má to štěstí a smůlu, že má nějaké zvláštní nadání, ten propadá klamu a věří, že on sám je tímto nadáním. Proto bývá bláznem tohoto nadání. Zvláštní nadání je něco mimo mne. Nejsem s ním totožný. Podstata nadání nemá nic společného s podstatou člověka, který je jeho nositelem. Nadání dokonce často žije na úkor charakteru svého nositele. Osobnost nositele nadání se vyznačuje nevýhodami jeho nadání, ba přímo jeho protikladem. A tak není nikdy na výši svého nadání, ale vždy pod jeho úrovní. Jestliže příjmá to druhé v sobě, je schopen snášet své nadání bez úhony. Chce-li však žít jen svým nadáním a zavrhuje to druhé v sobě, ztrácí míru, neboť podstata jeho nadání je mimolidská a je to přírodní jev. On sám se pak stává mimolidským, sám se stává přírodním jevem, jenže ve skutečnosti jím není. Celý svět vidí jeho blud a on se stává obětí jeho výsměchu. Potom říká, že to ti druzí se mu vysmívají, zatímco je směšný jen proto, že zanedbává to druhé v sobě.



Takové má být tvé přijímání, tak máš přijímat, ne chladně, ne s rozvahou, ne vychytrale, ne poníženě, ne jako sebetrýznění, nýbrž slastně. Právě s tou dvojznačnou, nečistou slastí, jež přitahuje to hlubší a díky své dvojznačnosti je spojuje s tím vyšším. S tou svatě zlou slastí, o které nevíš, je-li to ctnost, či neřest. S tou slastí, jež je chlípná odpornost, smyslná úzkost, pohlavní nezralost. Takovou slastí probudíš mrtvé. (Cap. xvii.)



XVIII. Trojí proroctví

Z valící se temnoty, kterou přivedl syn země, mi duše dala staré věci, které vykládají budoucnost. Tři věci dala: hoře války, temnotu čarování, dar náboženství.

Jsi-li chytrý, chápeš, že tyto tři věci patří k sobě. Ty tři věci znamenají rozpoutání chaosu jeho sil, a právě tak, jako jsou spoutáním chaosu. Válka je zjevná a každý ji vidí. Čarování je temné a nikdo je nevidí. Náboženství ještě není, ale zjeví se a bude vidět. Pomyslel sis, že nás zastihnou hrůzy válečného běsnění? Pomyslel sis, že je čarování? Pomyslel jsi na nové náboženství? Vysedával jsem celé noci a zřel to, co přichází a obcházel mě děs.


Pomni, že můžeš znát sám sebe, a tím víš dost. Ale nemůžeš znát druhého člověka, neboť zpupností svého vědění bys zadusil život toho druhého, které se zná samo. Vědoucí člověk může znát sám sebe. To je jeho mez.


Bolestivým řezem odřezávám, co jsem předstíral, že vím o čemkoli mimo mne. Vyřezávám se ze lstivých smyček svých významů, které jsem dal tomu, co je mimo mne. A můj nůž se zařezává ještě hlouběji a ořezává mě od významů, které jsem dal sobě samému. Řežu až na morek, dokud ode mne neodpadne všechno, co je nabito významy, dokud nebudu nic jiného než to, co bych si mohl zjevit, dokud nebudu vědět už jen to, že jsem, a nebudu vědět, co jsem. (Cap. xviii.)



XIX. Dar magie

Duše: „Magie není snadná a vyžaduje oběti.“
Jung: „Vyžaduje oběť lásky? Lidskosti? Pak si tu hůlku zase vezmi.“
Duše: „Jen se neunáhluj. Magie nevyžaduje tyto oběti. Žádá si jinou oběť.
Jung: „Co je to za oběť?“
Duše: „Obětí, kterou vyžaduje magie, je útěcha.“
Jung: „Útěcha? Rozumím správně? Je nevýslovně těžké porozumět ti. Řekni, co to znamená?“
Duše: „Musíš obětovat útěchu.“
Jung: „Jak to myslíš? Mám obětovat tu útěchu, kterou dávám, nebo tu, kterou přijímám?“
Duše: „Obojí.“
Jung: „Jsem zmaten. Je to příliš temné.“
Duše: „Pro tu černou hůl musíš obětovat útěchu, tu útěchu, kterou dáváš, a tu, kterou přijímáš.“
Jung: „Nesměl bych příjmat útěchu od těch, které miluji? Nemám dávat útěchu těm, které miluji? To znamená ztrátu kusu lidství, a na jeho místo nastupuje ti, čemu říkáme tvrdost k sobě a k druhým.“
Duše: „Tak to je.“
…
Duše: „Příroda – utěšuje příroda? Přijímá útěchu?“
…
Jung: „Černé železo v mém srdci mi dává tajemnou sílu. Je to jako vzdor a jako – pohrdání lidmi.“


Magie je působení od člověka k člověku. Ale není to tak, že by tvé magické jednání zasahovalo tvého bližního. Ne, zasahuje nejdříve tebe samého, a jen když ty sám mu odoláš, nastane neviditelné působení od tebe na tvého bližního. (Cap. xix.)



XXI. Kouzelník

FILÉMÓN: „Především musíš vědět, že magie je negativ toho, co můžeme vědět.“


Magická praktika spočívá v tom, že něco, čemu jsme nerozuměli, nesrozumitelným způsobem činíme srozumitelným.


Obdarovávání je právě tak dětinské jako moc. Kdo daruje, ten si osobuje moc. Ctnost, která obdarovává, to je nebesky modrý plášť tyranův. Tys moudrý, ó FILÉMÓN, ty nedáváš dary. Ty chceš květy své zahrady a chceš, aby každá věc rostla sama ze sebe.


To mimolidské, co se zjevuje v lásce, je povahy hadí a ptačí a často had očaruje ptáka, ale málokdy si pták odnese hada. Člověk stojí uprostřed toho. Co se ti jeví ptákem, je druhému hadem, a co se tobě jeví hadem, je druhému ptákem. S druhým se proto setkáš jedině v tom, co je lidské. Chceš-li nastávat, je to boj mezi ptáky a hady. A jen chceš-li být, budeš člověkem sobe samému i druhým.


Satan: „Já jsem přece sám neklidný, kvapící život. Já nejsem nikdy spokojený, nikdy nejsem v klidu. Všechno strhávám a všechno znovu stavím. To já jsem ctižádost, slavomam, touha po činu, to já jsem pramen nových myšlenek a činů. Absolutno je nudné a vegetativní."
…
„Ale vždyť vy nemůžete žít bez rozporů a svárů! Vždyť vy se musíte nad něčím rozčilovat, něčemu stranit a překonávat protiklady, jestliže chcete žít.“
…
„Můj život klokotá a pění a rodí neklidné vlny, je o to urvat si a odhodit, žhavé přání a nepokoj. To je přece život!“



Jung: „Satan ve mně nedávno vyvolal silný dojem, že je kvintesencí všeho osobního.“
Duše: „Jistě, vždyť je to věčný protivník, neboť osobní život nikdy neuvedeš v soulad s životem absolutním.“
Jung: „Nedají se tyto protiklady přece jen sjednotit?“
Duše: „Vždyť to nejsou protiklady, nýbrž pouhé odlišnosti. Den přece také nenazveš protikladem roku, ani měřici protikladem lokte.“



Ďábel je úhrn temnoty lidské přirozenosti. Být podle obrazu Božího se snaží ten, kdo žije ve světle, a podle obrazu ďábla chce být ten, kdo žije v temnotě.



Jen ten má moc, kdo ji nevyužívá.



Jung: „Co je země? Co je nebe?“
Ptáček: „Všechno pod tebou je země, všechno nad tebou je nebe. Letíš, když bažíš po tom, co je nad tebou, jsi zavěšen, když bažíš po tom, co je pod tebou.“
Jung: „A koruna? Objasni mi tajemství koruny.“
Ptáček: „Koruna a had jsou protiklady i jedno. Což jsi neviděl hada, jenž korunoval hlavu ukřižovaného?“
Jung: „Běda, nerozumím ti.“
Ptáček: „Jaká slova ti přinesla koruna? ´Láska nikdy nezanikne.´ – To je tajemství koruny i hada.“
Jung: „A Salomé? Co se má stát se Salomé?“
Ptáček: „Vidíš? Salomé je taková, jaký jsi ty. Budeš-li létat, narostou jí křídla.“


Žena následuje to, co je v tobě nejsilnější, ne tebe. Tak ti rodí tvé děti, v dobrém i ve zlém.

C. G. Jung: Červená kniha. Portál, 2010.

Citace z první části Červené knihy

C. G. Jung: Červená kniha. Liber primus.

Vybrané citace z první části Jungovy knihy

I. Znovunalezení duše

Co vám dávám, to není učení ani ponaučení. Jak bych k tomu přišel, poučovat vás? Hovořím o cestě tohoto člověka, o jeho cestě, ne však o vaší cestě. Má cesta není vaší cestou. Nemohu vás tedy učit. Cesta je v nás, ale není ani v bozích, ani v naukách, ani v zákonech. To v nás je cesta, pravda i život.

Běda těm, kdo žijí podle vzorů! Život není při nich. Žijete-li podle vzoru, žijete životem svého vzoru. Ale kdo má žít váš život, ne-li vy sami? Žijte tedy vy sami.



Nadsmysl je počátek a cíl. Je to most přechodu a naplnění.

Ostatní bohové zemřeli na svou dočasnost, ale nadsmysl neumírá, mění se ve smysl a pak v protismysl, a z plamene a krve jejich srážky se nanovo, omlazen pozvedá jako nadsmysl.

Boží obraz má svůj stín. Nadsmysl je skutečný a vrhá stín. Vždyť co by mohlo být skutečné a tělesné, a přitom nemít stín?

Stín je nesmysl. Nemá sílu a sám od sebe vůbec neexistuje. Ale nesmysl je nerozlučný a nesmrtelný bratr nadsmyslu.

Lidé rostou stejně jako rostliny. Jedni ve světle, jiní ve stínu. Je mnoho těch, kteří potřebují stín, ne světlo.

Boží obraz vrhá stín, který je právě tak veliký jako on sám.

Nadsmysl je velký i malý. Je širý jako prostor hvězdnatého nebe a nepatrný jako buňka živého těla.



Stalo se to v říjnu 1913, když jsem byl sám na cestách, že na mne přišlo za dne vidění: Spatřil jsem obrovskou potopu, která zalila všechna severní a nízko položené země mezi Severním mořem a Alpami. Sahala od Anglie až po Rusko a od pobřeží Severního moře téměř až k Alpám. Viděl jsem žluté vlny, plovoucí trosky a smrt nesčetných tisíců.



Viděl jsem horu oběti a krev tekla v proudech po úbočích. Když jsem při vypuknutí války viděl, jak muže naplňovala hrdost a síla, jak z očí žen zářila krása, tehdy jsem věděl, že lidstvo je na cestě k sebeobětování. (Cap. xi.)



Duch hlubiny však pravil: „Nikdo nemůže a nemá zabraňovat oběti. Oběť není zničení, oběť je základní kámen toho, co přichází. Nemívali jste snad kláštery? Neodešly snad nespočetné tisíce do pustin? Kláštery máte nosit v sobě samých. Pustina je ve vás. Ta pustina vás volá, a kdybyste snad byli železem přikováni ke světu této doby, volání pouště přerve všechna pouta. Vskutku, připravuji vás na osamění.“ (Cap. i.)



Zákonodárství, vůle zlepšovat, napravovat a usnadňovat, to vše se stalo scestím a zlem. Každý ať hledá svou cestu. Cesta vede ke vzájemné lásce ve společenství. Lidé uvidí a pocítí, v čem se jejich cesty podobají a co mají společné.

Společné zákony a nauky nutí člověka k osamocenosti, v níž uniká nátlaku nechtěného společenství. Ale osamocený člověk se stává nepřátelským a jedovatým.

Proto dejte člověku důstojnost a nechte ho být jedincem, aby našel své společenství a miloval je.

Násilí za násilí, pohrdání za pohrdání, láska za lásku. Dejte lidstvu důstojnost a důvěřujte, že život najde lepší cestu.

Jedno oko božství je slepé, jedno ucho božství je hluché, řádem božství křižuje chaos. Mějte tedy strpení s mrzáctvím světa a nepřeceňujte jeho krásu. (Cap. i.)



Máme-li obraz věci, vlastníme polovinu věci. Obraz světa je polovina světa.

Kdo má svět, ne však jeho obraz, vlastní jen polovinu světa, neboť jeho duše je nuzná a nemajetná. Bohatství duše spočívá v obrazech. Kdo má obraz světa, ten vlastní polovinu světa, i když jeho lidská stránka je nuzná a nemajetná. Ale hlad dělá z duše šelmu, jež zhltne, co jí nesvědčí, a otráví se tím. Přátelé moji, je moudré dávat duši potravu. Jinak živíte ve vlastním srdci draky a ďábly.



II. Duše a bůh

Musím se naučit, že mé sny, pěna mého myšlení, jsou řečí mé duše. Musím je nosit ve svém srdci a obracet je sem a tam, jako slova toho nejdražšího člověka. Sny jsou vůdčí slova duše.
..
Duch hlubiny mě dokonce naučil chápat své jednání a rozhodování jako cosi závislého na snech. Sny chystají život a ovlivňují tě, aniž bys rozuměl jejich řeči. Rádi bychom se té řeči naučili, ale kdo je s to ji učit a učit se jí? Sama učenost totiž nestačí; je též vědění srdce, a to dává hlubší odpovědi. Vědění srdce nenalezneš v žádné knize, nevychází z úst žádného učitele; vyrůstá z tebe jako zelené zrno z černé země. Učenost náleží duchu této doby, ten však vůbec nechápe sen, neboť duše je všude tam, kde není učené vědění.
..
Vědění srdce je takové, jaké je tvé srdce.
Ze zlovolného srdce poznáváš zlobu.
Z dobrého srdce poznáváš dobro.

Aby vaše poznání bylo dokonalé, pomněte, že vaše srdce je obojí, dobré i zlé. Ptáš se: „Cože? Mám žít i zlem?“

Duch hlubiny požaduje: „Měl bys žít životem, kterým bys ještě mohl žít. Rozhoduje zdar a prospěch, ne zdar a prospěch tvůj, ne druhých, ale zdar a prospěch rozhoduje.“
..
Duch hlubiny mě učil říkat: „Jsem služebníkem dítěte.“ Těmito slovy jsem se učil především nejzazší pokoře jako tomu, co mě většinou přivádělo do úzkých.



Jste-li chlapci, je vaším bohem žena.
Jste-li ženy, je vaším bohem chlapec.
Jste-li muži, je vaším bohem děvčátko.
Bůh je tam, kde nejste vy.
Proto: je moudré, že máte svého boha. Je to pro vaši úplnost.
Děvčátko je rodící se budoucnost.
Chlapec je plodící budoucnost.
Žena je: porodit.
Muž je: zplodit.
Proto: jste-li jako přítomné bytosti dětmi, bude váš bůh klesat z výšin zralosti do stáří a smrti.
Jste-li však dospělé bytosti, jež zplodily nebo zrodily, ať v těle, nebo v duchu, pak váš bůh vystupuje ze zářivé kolébky a stoupá k nezměrným výšinám budoucnosti, ke zralosti a plnosti nadcházejícího času.
Kdo má svůj život ještě před sebou, je dítětem.
Kdo žije svůj život přítomně, je dospělý.
Žijete-li tedy vším, čím žít můžete, jste dospělí.
Kdo žije v této době dítětem, tomu umírá bůh. Kdo je v této době dospělý, tomu bůh žije dál.
Tomuto tajemství učí duch hlubiny.
Blaze a běda těm, jejichž bůh je dospělý!
Blaze a běda těm, jejichž bůh je dítětem!
Co je lepší: že má člověk život před sebou, nebo že má bůh život před sebou?
Neznám odpověď. Žijte; nevyhnutelnost rozhodne.



Otevíráte bránu duše, abyste do svého řádu a svého smyslu vpustili temné proudy chaosu. Oddejte uspořádanost s chaosem a zplodíte božské dítě, nadsmysl mimo smysl i protismysl.

Hrozíte se otevřít bránu? I já jsem se hrozil. My jsme totiž zapomněli, že bůh je hrozný.

Kristus učil: Bůh je láska. Vy však vězte, že také láska je hrozná.

Děsíte se hlubiny; vy se máte děsit, neboť tudy vede cesta toho, co přichází. Musíš obstát v pokušení úzkosti a pochyb a přitom smrtelně jasně vidět, že tvá úzkost je oprávněná a tvé pochybnosti rozumné. Jak by jinak mohlo být opravdové pokušení a jeho opravdové překonání?

V kterékoli věci, jež se týká tvého vykoupení a dosažení milosti, jsi závislý na své duši. Žádná oběť pro tebe tudíž nesmí být příliš těžká. Brání-li ti ve vykoupení tvé ctnosti, zbav se jich, neboť se ti staly zlem. Otrok ctností nalezne cestu právě tak těžko jako otrok neřestí.

Jestliže si myslíš, že jsi pánem své duše, staň se jejím služebníkem. Jestliže jsi byl jejím služebníkem, chop se vlády nad ní, neboť vyžaduje ovládnutí. To nechť jsou tvé první kroky. (Cap. ii.)



V. Sestup do pekla budoucnosti

Když pustina začíná být plodná, vydává podivné plody. Budeš se mít za šíleného a v jistém smyslu také šílený budeš. Nakolik se křesťanství této doby nedostává šílenství, natolik se mu nedostává božského života.


Život nevychází z věcí, nýbrž z nás. Všechno, co se děje mimo nás, už bylo.

Proto ten, kdo pozoruje dění z vnějšku, vždy vidí jen to, že už to bylo a že je to stále stejné. Kdo však hledí zevnitř, ten ví, že vše je nové.



Kdo se učí žít se svou neschopností, ten se mnoho naučil. To nás dovede k tomu, abychom si cenili těch nejmenších věcí a ukládali si moudré omezení, jaké vyžaduje větší výška. Když vyhasne všechno hrdinské, upadáme zpět do žalostné ubohosti lidství a do ještě horších věcí. Naše nejhlubší základy se rozbouří, neboť je rozjitří naše extrémní napětí, které se vztahovalo ke všemu mimo nás. Padáme do bahnité jámy svého podsvětí, do sutin všech staletí v nás.

Hrdinské je v tobě to, že jsi ovládán myšlenkou, že to či ono je dobré, že ten či onen výkon je nezbytný, že ta či ona věc je zavrženíhodná, že je nutné přímočarou usilovnou prací dosáhnout toho či onoho cíle, že tu či onu žádost je nutno za všech okolností neúprosně potlačovat. Tím se prohřešuješ proti neschopnosti. Ale neschopnost je. To nemůže nikdo popřít, zapřít ani překřičet.



VI. Rozštěpení ducha

Duše: „Kdo ti dává myšlenky a slova? Tvoříš je ty? Nejsi snad můj pacholek, ten, který příjmá, který líhá před mými dveřmi a sbírá ode mne almužny? A ty si troufáš myslet, že by mohlo být nesmyslem, co si vymýšlíš a říkáš? Nevíš snad ještě, že to vychází ze mne a mně to náleží?“

Já však zvolal, naplněn hněvem. „Pak tedy musí i mé rozhořčení vycházet z tebe, ty se tedy ve mně rozhořčuješ proti sobě samé.“ Duše na to řekla dvojsmyslná slova: „To je občanská válka.“



VII. Zavraždění hrdiny

Tu ke mně přistoupil duch hlubiny a vyřkl tato slova:
„Nejvyšší pravda a to, co se příčí smyslu, je jedno a totéž.“ Tato slova mě vysvobodila a jako déšť po dlouhém vedru se ve mně sneslo k zemi veškeré nadměrné napětí.
..
Vím, přešel jsem hlubinu. Díky vině jsem se znovuzrodil.



Bohové jsou nevyhnutelnost. Čím více bohu utíkáš, tím jistěji padáš do jeho rukou.



VIII. Početí boha

Božské dítě mi přišlo vstříc z příšerné dvojznačnosti, z odporného krásna, zlého dobra, směšné vážnosti, chorobného zdraví, nelidské lidskosti a nebožského božství.

Pochopil jsem totiž, že boha, kterého hledáme v absolutnu, nenajdeme v absolutní kráse, absolutním dobru, vážnosti, vznešenosti, lidskosti, ba už vůbec ne v absolutním božství. Tam bůh kdysi byl.

Pochopil jsem, že nový bůh je v relativnu. Jestliže bůh je absolutní krása a dobro, jak může obsáhnout plnost života, který je přece krásný i odporný, dobrý i zlý, směšný i vážný, lidský i nelidský? Jak může člověk žít v lůně božstva, jestli božstvo příjmá jen jednu jeho polovinu?

Když vystoupíme vzhůru, do blízkosti dobra a krásna, ocitá se naše špatnost a ošklivost ve strašlivých mukách. Její muka jsou tak velká a vzduch na výšinách tak řídký, že člověk sotva ještě žije. Dobro a krásno proto zamrznou v absolutní ideu, a špatnost a odpornost se stanou bahnitou kaluží plnou zlořečeného života.

Proto musel Kristus po své smrti sestoupit do pekel. Jinak by se mu znemožnil výstup na nebesa. Kristus se musel nejprve stát svým Antikristem, svým podsvětním bratrem.

Nikdo neví, co se dělo v oněch třech dnech, kdy byl Kristus v pekle. Já se to dověděl. Lidé starých časů říkají, že tam kázal zemřelým. Je pravda, co říkají. Ale víte vy, jak se to dělo?

Bylo to bláznovství a šaškárna, hnusná a hrůzná pekelná maškaráda těch nejsvětějších mystérií. Jak jinak by mohl Kristus vysvobodit svého Antikrista?



Kdo sestupuje do pekla, stává se také peklem. Proto nezapomínejte, odkud přicházíte. Hlubina je silnější než my; buďte tedy chytří, nebuďte hrdinové, neboť nic není nebezpečnější, než být sám sobě hrdinou. Hlubina by si vás ráda ponechala, už příliš mnohé nevydala. Proto lidé před hlubinou prchají a činí jí násilí. (Cap. viii. Početí boha)



Co si myslíte o podstatě pekla? Peklo je, když vás dostihne hlubina se vším, čeho už nebo ještě nejste schopni. Peklo je, když nemůžete dosáhnout toho, čeho byste dosáhnout chtěli. Peklo je, že musíte myslit, cítit a dělat to, o čem víte, že to nechcete. Peklo je, že víte, že to, co musíte, je také to, co chcete, a že za to odpovídáte sami sobě. Peklo je, že víte, že všechno, co tak vážně se sebou zamýšlíte, je také směšné, všechno jemné je také hrubé, všechno dobré je také špatné, všechno vznešené je také nízké a všechny dobré skutky jsou také hanebnostmi.

Nehlubší peklo však je to, že vám dojde, že ani peklo není peklo, nýbrž líbezná nebesa; ne nebesa jako taková, ale do jisté míry nebesa, do jisté míry peklo. (Cap. viii. Početí boha)



Říkáte: křesťanský bůh je jednoznačný, je to láska. Je však něco dvojznačnějšího než právě láska? Láska je cesta života, vaše láska je však cestou života jen tehdy, má-li svou levici a pravici.

Není nic snazšího, než hrát si na dvojznačnost a není nic těžšího než dvojznačnost žít. Kdo si hraje, je dítě, jeho bůh je starý a umírá. Kdo žije, jeho bůh je mladý a kráčí dál, žije přechodem dál. Kdo si hraje, skrývá vnitřní smrt. Kdo žije, cítí přechod a nesmrtelnost. Nechte tedy hru těm, kdo si hrají. Ať se zřítí, co se zřítit má. Budete-li to udržovat, strhne vás to s sebou. Taková je opravdová láska, která se nestará o bližního.



Když jsi ve své osamělosti a všechen prostor kolem tebe se stal chladným a nekonečným, pak ses vzdálil lidem a zároveň ses jim přiblížil tak, jako dosud nikdy předtím. Sobecká žádostivost tě jen zdánlivě vedla k člověku, v pravdě tě však vedla od něj, a nakonec k tobě samému, do toho, co bylo tobě i druhému nejvzdálenější. Když jsi však ve své osamělosti, vede tě tvůj bůh k bohu druhých, a tím i k opravdové blízkosti, k blízkosti vlastní bytosti v druhém.

Když jsi v sobě samém, vnímáš svou neschopnost. Tehdy uvidíš, jak málo jsi schopen napodobovat hrdiny a sám být hrdinou. Pak už nebudeš nutit ani druhé, aby se stali hrdiny. Trpí neschopností stejně jako ty. Neschopnost chce také žít, svrhne však vaše bohy.



IX. Mysterium. Setkání.

Jako člověk jsi částí lidstva a máš tak na celosti lidstva takový díl, jako bys byl lidstvo samé. Pokud přemůžeš a zabiješ svého bližního, který se ti vzepře, pak zabiješ také onoho člověka v sobě, a zabil jsi tak kus svého života. Duch toho mrtvého tě pronásleduje a nedovolí ti radovat se ze života. Potřebuješ svou celost, abys mohl žít dál.
…
Je velký ten, kdo žije v lásce, neboť láska je současný čin velkého tvůrce, současný okamžik vznikání a pomíjení světa. Je mocný, kdo žije a miluje. Kdo se však lásce vzdaluje, cítí se mocně.

Láska a promýšlení jsou na jednom a tom samém místě. Láska nemůže být bez promýšlení a promýšlení nemůže být bez lásky. Člověk je vždy příliš silně v jednom, nebo v druhém. To souvisí s lidskou přirozeností. Zvířata a rostliny jakoby měly po všech stránkách dostatek, pouze člověk kolísá mezi příliš mnoho a příliš málo. Ten, kdo kolísá, ten je nejistý, kolik má dát sem a kolik tam, kdosi, jehož vědění a umění je nedostatečné a který to přesto musí udělat sám. Člověk neroste pouze sám ze sebe, nýbrž je také sám ze sebe tvořivý. Zjevuje se v něm bůh. Lidská bytost je v porovnání s božstvím méně šikovný, a proto člověk kolísá mezi příliš mnoho a příliš málo.
…
Hrdina usiluje o krajnost ryzího principu, a proto nakonec propadá hadu. Když jdeš k myšlení, vezmi s sebou své srdce. Když jdeš k lásce, vezmi s sebou svou hlavu. Láska bez myšlení je prázdná, prázdné je myšlení bez lásky. Had číhá za ryzím principem. Proto jsem se cítil prázdný, dokud jsem nenašel hada, který mne ihned přivedl k jinému principu.
..
Jestliže se citem přenesu od promýšlení ke slasti, ucítím nejprve krutého jedovatého hada. Když se citem přenesu od slasti k promýšlení, ucítím nejprve studeného krutého hada. Had je zemitou podstatou člověka, které si člověk není vědom. Jeho povaha se mění podle země a národa, protože tajemné je tím, co mu poskytuje vyživující matka Země.

…
Pokud chceš jeden princip, pak jsi v něm, ale jsi vzdálen svému odlišnému bytí. Pokud chceš oba principy, jeden i druhý, pak způsobíš rozpor principů, neboť nemůžeš chtít oba najednou. Z toho vznikají muka, v nichž se zjeví bůh. Vezme tvou rozpolcenou vůli do ruky, do ruky dítěte, jehož vůle je jednoduchá a prostá každé rozpolcenosti. Nemůžeš se to naučit, může to v tobě jen vzniknout. Nemůžeš to nechtít, bere ti to chtění z ruky a chce samo sebe. Chtěj sebe sama, to přivádí na cestu.



X. Poučení

Žít sám sebe znamená být si sám úkolem. Nikdy neříkej, že je radost žít sám sebe. Nebude to žádné potěšení, nýbrž dlouhé utrpení, protože musíš být sám sobě tvůrcem. Když se chceš stvořit, tak nezačneš tím nejlepším a nejvyšším, nýbrž tím nejhorším a nejhlubším. Proto neříkej, že se ti příčí žít sám sebe. Soutok životních proudů není radost, nýbrž bolest, protože je to síla proti síle, vina, a rozbíjí posvěcené.

C. G. Jung: Červená kniha. Portál, 2010.

Úvodní článek o Červené knize

Citace z druhé části Červené knihy

Lež a vize, moc a kreativita

.

Lež i vize jsou základním projevem naší schopnosti imaginace.

Lež i vize jsou vzdorem vůči očividnosti.

Lež i vize překlenují propast mezi tím, co je - a co by být mohlo ("potentia").


Lež je obrannou reakcí naší představivosti v konfrontaci naší slabosti tváří v tvář realitě.

Vize je pokus představivosti zjevit pravdu, která dosud nenabrala zjevnou podobu.

Lež funguje jako záplata, vize jako průzor.

Lež přivírá oči před nepříjemným a maluje na víčka zřítelnici. Vize otevírá oči dokořán, přestože je vůkol naprostá tma.

Lež svírá, vize otevírá.

Lež říká Ne, vize říká Ano.

Lež hledá důvod, vize hledá způsob.

Lež slouží moci / bezmoci. Vize neslouží, ani nevládne. Energizuje.

Lež vládne tím, že oslepuje, přikrývá (přívětivou mlhou). Vize činí průklest temnotou, kterou ("očividně") nelze projít.

Lež potřebuje slova.


Lež i vize mají v sobě cosi jako lehkost, snadnost. Týká se to energie. Vytvořit lež je snažší než investovat kvantum energie k překonání rozporu. Vize naopak otevírá volný průchod k energii, která je tento rozpor schopna vyřešit. Bez "volné" energie se však vize nemůže dostavit, protože je výsledkem určité hravosti.


Potentia je skrytým aspektem bytí, který dosud nevstoupil v projev (formu). Energetický kontakt s tímto "prázdnem" (které je plné možností) se nazývá kreativita.


Destruktivita je v určitém aspektu první podmínkou kreativity, pokud je její funkcí odstranit rigidní síť představ uvnitř tvůrčího subjektu, jejímž zborcením se dostavuje nové kvantum energie (uvolnění hráze). Tato energie samovolně (organicky) hledá nové formy projevu. (Tak se rodí nové, po té co byly odstraněny vnitřní překážky, rigidní status-quo). Tato forma proměny se nazývá revoluce. Jejím projevem je zvýšená hladina energie. Vědomí nalézá řešení, které "starému" vědomí nebylo (a nemohlo být) zřejmé. Skoro vždy je však destruktivita zaměřena na všechno jiné, jen ne na vlastní hráze.


Kreativita blahořečí extázi vzdání se kontroly. Její "řád" pramení z organicity, vnitřního rytmu tělesnosti. V tomto řádu není nikdo a nic výš nebo níž. Vše je nenahraditelné unikum přivádějící k úžasu. Tento úžas nemá žádných ohraničení, neboť i ten nejdrobnější (stále se pohybující, proměnlivý) ornament (jímž může být i jakýkoli člověk - vy či já) zapadá do stále se pohybující mozaiky světa, jež je limitována pouze aktuálním stavem vědomí, které tuto mozaiku vytváří.


Není-li vědomí v souladu s tímto organickým rytmem (řádem), dostavuje se pocit inferiority (méněcennosti) - či jeho opaku. Za maskou nadřazenosti se skrývá méněcennost, za maskou méněcennosti, nadřazenost.

Kontrola objektů, která vede k představě vlastní superiority, se nazývá moc.

Potřeba této kontroly vyrůstá z pocitu vlastní inferiority. Čím je pocit inferiority hlubší, tím je potřeba kontroly (sebe - druhých) nutkavější.

Nutkavá kontrola nedává prostor hravosti - a tím ani rytmu.

Rytmus - pregnantní kombinace jednoduchosti a komplexity, celku a detailu, v čase či prostoru (či v obou zároveň).


Co stojí v cestě mezi "já" a vnitřním rytmem tělesnosti? Neurotický emoční krunýř - lež vůči organicitě sebe sama, strach z její explozivity (která se vymyká kontrole "já"). Perverze? - Vzdor vůči tomuto krunýři. Krunýř i vzdor - dva aspekty téhož pohybu, mezi nimiž se vznáší motýl (věčně-imaginující psýché).

Každý organismus touží tvořit - realizovat a současně transcendovat sám sebe. Tvoření je realizace i transcendence. Manifestace unikátnosti (sebe i všech ornamentů světa).


Vytváření vizí je tak přirozené jako dýchání. (In-spiró = vdechování, výdech = otevírání se tvůrčímu "prázdnu").

Bez hlubokého vydechnutí není ani hlubokého nádechu.

Test - Manželské mýty

Vyzkoušejte si tento test, z něhož lze vyčíst míru vašich předsudků (a zkušeností) v partnerských vztazích. Dejte stejný test svému partnerovi a promluvte si o sporných bodech, na nichž se neshodnete.

Které z následujících tvrzení je Mýtem (M) a které je naopak Pravdivé (P)? 

Manželské mýty
1. V dobrém vztahu nemá tajemství místo.	M	P
2. Manželé by si měli navzájem být nejlepšími přáteli.	M	P
3. Všechna dobrá manželství využívají kompromisů.	M	P
4. Máte-li na partnera zlost, vyhněte se sexu (s ním).	M	P
5. Je-li žena vzdělanější než muž, vede to častěji k problémům.	M	P
6. Do vážných partnerských problémů nezasvěcujte rodiče.	M	P
7. Skoro každý rozpor v manželství se dá řešit metodou něco za něco.	M	P
8. Chce-li vás partner opustit, nepusťte ho, bojujte.	M	P
9. Manžel a manželka mají dělat vše společně.	M	P
10. Nehledejme jistotu při výběru partnera, není jistých partnerů.	M	P
11. Na šťastném manželství se musí neustále usilovně pracovat.	M	P
12. Manželé se mají o všechna práva a povinnosti dělit stejným dílem.	M	P
13. Mimomanželské vztahy vedou téměř vždy ke zkáze manželství.	M	P
14. Soutěžení mezi manželi dodává manželství jiskru.	M	P
15. Bezkonfliktní manželství bývají dost prázdná.	M	P
16. Manželé, kteří se doopravdy milují, automaticky poznají, co ten druhý cítí, co si myslí.	M	P
17. Pro kvalitní vztahy je třeba řád a pořádek.	M	P
18. Touha po moci, po ovládání druhého, jsou nejčastějšími příčinami nešťastného manželství.	M	P
19. Dobří manželé se věnují domácím opravám, dobré manželky provozu domácnosti.	M	P
20. Dobří partneři by měli učinit své protějšky šťastnými.	M	P
21. Partneři s opačnými postoji, hodnotami a životními styly se navzájem přitahují a doplňují.	M	P
22. Jednou týdně (spontánně vzniklá) hodinová hádka s rychlým usmířením je nejen neškodná, ale i manželskému zdraví prospěšná.	M	P
23. V dobrých manželstvích si partneři neberou v řeči servítky, mohou mluvit tak, "jak jim zobák narost."	M	P
24. Krize v manželství je zákonitým jevem.	M	P
25. Žít s dokonalým partnerem je nebezpečné.	M	P
26. Z romantické lásky vzniká zpravidla dobré manželství.	M	P
27. Pokud jste se proti partnerovi provinili, svěřte se mu s tím.	M	P

Vyhodnocení testu


Jako pravdivá (na základě statistik) lze označit tvrzení: 3, 5, 6, 10, 15, 17, 18, 22, 24, 25.

Bludy

Psychopatologie

Bludy řadíme mezi kvalitativní poruchy myšlení. Jsou to nevývratná mylná přesvědčení, která vznikají na chorobném podkladě, kterým dotyčný věří, a je přesvědčen o jejich naprosté pravdivosti. Mají patologický vliv na chování a projev jedince. Nemá smysl je postiženému vyvracet, může to vést k impulzivním reakcím.

Na počátku vzniku bludu se objevuje tzv. patická (bludná) nálada. Jedinec je emočně neukotvený, cítí, že je mu divně, že všichni kolem něj jsou divní, že je něco špatně, cítí, že se něco děje, má v emocích něco v nepořádku (přemýšlí o tom). Následně hledá odpověď na tyto projevy, nastupuje zv. krystalizační fáze, při níž dochází ke zkreslenému výkladu reality („oni na mě koukají, protože sem ve spojení s mimozemšťany“, "konečně vím, že jsem Vyvolený"). Tento nový výklad reality (blud) se zafixuje a jakoby "zažene" předchozí patologické rozladění. Proto na něm dotyčný lpí, a nechce si jej nechat vymluvit - "neotřesitelný" blud ho vlastně před něčím "chrání" - je jako pilíř, který podepírá fantastický svět, jenž by se mohl zhroutit. Bludy se mohou prolínat; dotyčný jich může mít několik - a tvoří pak jakési fantastické tkanivo.

1. Mikromanické (depresivní) bludy

• jsou smutné, bezútěšné
• subjektivně snižují hodnotu člověka (jeho schopnosti, dovednosti)
• spojení s depresí: pod vlivem bludu může spáchat sebevraždu; odmítá jíst, spát, vstát

Autoakuzační blud
• extrémní sebeobviňování (nad rámec normálního obviňování, „já za to můžu, já vše zničil“)


Insuficienční blud
• blud neschopnosti (nic neumím, ničemu nerozumím, vše udělám špatně; „ani se nedokáži obléknout“, nic nemůžu - ale přitom to reálně zvládne)


Ruinační blud
• blud, který vypovídá o zničení okolí ve smyslu finančním („nezajistil jsem prostředky pro další existenci druhých, mé děti kvůli tomu nebudou studovat; přivedl jsem všechny na mizinu, já jsem zruinoval“); i když peníze mají, stejně má pocit, že je to málo, že tím ostatní finančně nezajistí


Hypochondrický blud
• nevývratné přesvědčení o nemoci, i když nejsou žádné symptomy oné nemoci (nejčastěji se objevují AIDS, žloutenky, onkologické nádory)


Nihilistický (negační) blud
• popírá vlastní nebo cizí existenci ve smyslu „já/on neexistuji/e“


Blud nesmrtelnosti (ahasferismus)
• vnímá nesmrtelnost jako boží trest – ve smyslu „ty jsi byl zlý a špatný a proto neumřeš a budeš se tu na to všechno dívat a trpět, protože kdybys umřel, bylo by to pro tebe vykoupení“

2. Makromanické bludy

• mají opačný směr patologie než mikrománické: pozitivní emoční ladění
• bludy velikášské, o zvláštních schopnostech, dovednostech, které člověka nějak vyzdvihují

Megalomanický (grandiáózní, velikášský) blud
• přeceňuje význam své osoby („já to zvládnu, dokážu, já to tu všechno zachráním, já jsem ten, co tu má důležitost, schopnosti, vlastnosti“)


Extrapotenční blud
• je přesvědčen o svých výjimečných vlastnostech a schopnostech (chytrost, síla, zvláštní možnosti)


Erotomanický blud
• přesvědčen o své erotické, sexuální přitažlivosti, ale nikoho neobtěžuje; jeho erotomanie není nebezpečná („Karel Gott mě miluje, mrká na mě z televize“)


Blud vznešeného původu
• přesvědčen, že pochází ze šlechtické rodiny, že má nějaké vzácné předky; a podle toho se také chová – vyžaduje, aby ho lidé oslovovali třeba „barone“ či „komteso“


Blud inventorní (vynálezecký)
• neustále obtěžuje s patentováním svých vynálezů, prezentací vynálezů (přinese ozubené kolečko a bude tvrdit, že je to perpetum mobile)


Blud reformátorský
• myslí si, že má schopnost dělat reformy, dělat ve všem pořádek („já tam udělám pořádek, já to na tom ministerstvu všechno zorganizuji“),


Blud religiózní
• „jsem posel boží, spasitel, mesiáš“ (v rámci nějakého duchovna, náboženského pojetí)


Blud reinkarnační
• přesvědčení o schopnosti přenášení duší, telepatických schopností, mluvení se záhrobím (např.: zazvoní u dveří paní a tvrdí, že má vzkaz od své babičky, která je však 15 let mrtvá); často má telepatické halucinace (slyší hlasy ze záhrobí)


Blud nesmrtelnosti (blud eternity)
• „já jsem tak výjimečný, mám takové schopnosti a moje osoba je tak výjimečná, že nemůžu umřít, co by tu beze mě dělali“; bude tu pořád, je nenahraditelný


Transformační blud
• kulturně vztažený blud, myslí si, že je významnou osobou v rámci dané kultury, schopnost změny/transformace/zkvalitnění své doby (u nás bude tvrdit, že je prezidentem, v Indii že je prorokem)

3. Paranoidní (úkorné) bludy

• u těchto ta nálada nejde do plusu ani mínusu, ale jedná se o neklid a tenzi
• pocit, že „ho pozorují, sledují“ (tvrdí, že jsou někde kamery, natáčejí ho na video)

Blud persekuční
• blud pronásledování, někdo ho pronásleduje


Blud ovlivňování
• ovlivňování ve smyslu navádění na dálku – zářením, nějakými vlnami; věří, že je sledován paprsky, kosmickými silami, magnetickými vlnami, může si myslet, že má v mozku nasazený čip…(např. řídí hvězdné války při sezení na záchodě)


Blud emulační
• žárlivecký blud - „ty mrkáš na toho herce v televizi a sjednáváš si s ním rande“, „ty flirtuješ se sousedem, když jdeme do obchodu,“ (ale sousedovi je 95 let); člověka, na kterého žárlí, pronásleduje, kontroluje, testuje; je přesvědčen, že je partner nevěrný


Kverulační blud
• blud stěžovatelský; člověk si neustále stěžuje, je pořád nespokojený, tvrdí, jak mu každý ublížuje, nikdo mu nepomáhá, dělají mu schválnosti (píše různé dopisy na ministerstva či soudy, připomínky, obrací se na úřady, které zahlcuje korespondencí)


Erotomanický blud
• blud o zvýšené sexuální přitažlivosti v negativním smyslu slova; je přesvědčen o tom, že jej někdo druhý velmi miluje, ale ještě o tom (dotyčný/á) neví - postižený píše milované osobě dopisy, obtěžuje jí, pronásleduje ji na každém kroku; může pro ni být nebezpečný; pro oběť je to krajně nepříjemné a obtěžující

Poruchy vnímání

Schizofrenie