C. G. Jung: Červená kniha. Liber secundus.

Vybrané citace z druhé části Jungovy knihy




I. Červený (Rozhovor s ďáblem)

...
Červený: „Jsi příliš pověrčivý a příliš německý. Všechno, co říká svaté Písmo, bereš přesně doslova, jinak bys mě nemohl tak tvrdě odsuzovat.“

Jung: „Tvrdý soud je mi spíš cizí. Ale můj čuch mě nemýlí. Jsi vyhýbavý a nechceš se prozradit. Co skrýváš?“

(Červený jako by ještě více zčervenal, svítí skrze svůj šat jako žhavé železo.)

Červený: „Nic neskrývám, ty prostosrdečnosti. Pouze se bavím tvou významnou vážností a tvou směšnou pravdomluvností. Něco takového je v naší době vzácnost, především u lidí, kteří mají rozum.“

Jung: „Myslím, že mi nemůžeš zcela rozumět. Zřejmě mne porovnáváš s těmi, které znáš mezi živými lidmi. Já ti však musím po pravdě říci, že vlastně nepatřím do této doby a na toto místo. Před rokem a dnem mě na toto místo a do této doby zaklelo kouzlo. Opravdu nejsem tím, koho před sebou vidíš.“

Červený: „Říkáš podivuhodné věci. Kdo tedy jsi?“

Jung: „To není k věci: Stojím tu před tebou jako ten, kým jsem v současnosti. Nevím, proč jsem zde a takový. Vím však, že zde musím být, abych ti mohl podle svých možností vydat počet. Zrovna tak málo, jako víš ty, kdo jsem já, vím já, kdo jsi ty.“

Červený: „To zní podivně. Jsi snad svatý? Filozofem zřejmě nebudeš, neboť učená řeč ti nejde. Ale svatý? To asi spíš. Tvá vážnost zavání fanatismem. Máš etické naladění a jednoduchost, která připomíná suchý chléb a vodu.“

Jung: „Nemohu říct ano ani ne: Mluvíš jako předpojatý duchem této doby. Připadá mi, že ti chybí porovnávní.“

Červený: „Chodil jsi nad do školy také u pohanů? Odpovídáš jako sofista. Jak jsi ale přišel na to, porovnávat mě měřítkem křesťanského náboženství, když nejsi svatý?“

Jung: „Zdá se mi, jako by to přece jen bylo měřítko, které člověk může použít, i když není svatý. Myslím, že jsem zjistil, že se žádný z nás nemůže beztrestně ochomýtat kolem mystérií křesťanského náboženství. Opakuji, že každý, kdo nezlomil své srdce s Pánem Ježíšem Kristem, s sebou nosí pohana, který ho odvrací od toho, co je v něm nejlepší.“

Červený: „Zase ten starý tón? K čemu, když nejsi křesťanský svatý? Nejsi přece jen zatracený sofista?“

Jung: „Jsi zajatý ve svém světě. Ale můžeš si přece představit, že by bylo možné správně ocenit hodnotu křesťanství, aniž by byl člověk přímo svatým.“

Červený: „Jsi doktorem teologie, který nahlíží na křesťanství zvnějšku a historicky je hodnotí, takže přece sofista?“

Jung: „Ty jsi tvrdohlavý. Myslím tím, že to zřejmě nebude náhoda, že se celý svět pokřesťanštil. Také si myslím, že bylo úkole celého západního lidstva, aby nosilo v srdci Krista a rostlo z jeho utrpení, umírání a zmrtvýchvstání.“

Červený: „Nuže, jsou tu také židé, kteří jsou správnými lidmi, a přece nepotřebují tebou vychválené evangelium.“

Jung: „Tak se mi zdá, že nejsi dobrý znalec lidí: Nikdy sis nevšiml, že židovi něco chybí, jednomu na hlavě, druhému na srdci, a že on sám cítí, že mu něco chybí?“

Červený: „Nejsem sice žid, ale přece se musím židů zastat: Zdá se, že židy nenávidíš.“

Jung: „Tímto mluvíš podobně jako všichni ti židé, kteří obviní každou ne zrovna příznivou kritiku z nenávisti vůči židům, zatímco oni sami dělají o svém vlastním plemenu ty nejdrsnější vtipy. Židé onen jistý nedostatek až příliš dobře cítí, a přece to nechtějí přiznat, a proto jsou tak přecitlivělí na kritiku. Věříš tomu, že křesťanství minulo lidskou duši, aniž zanechalo stopy? A věříš, že ten, kdo je nejniterněji prožil, se přesto podílí na jeho ovoci?“

Červený: „Máš argumenty. Ale tvá vážnost?! Mohl bys to mít pohodlnější. Když nejsi svatý, pak nechápu, proč musíš být tak vážný. Tím si přece úplně zkazíš legraci. Co ti k čertu vězí v hlavě? Tak těžkopádnými a mrzutými může lidi učinit pouze křesťanství se svým žalostným straněním se světa.“

Jung: „Myslím, že existují ještě jiné věci, které přikazují vážnost.“

Červený: „Ach, už vím, ty myslíš život. Tuto frázi znám. Já taky žiji, a přesto si kvůli tomu nenechám narůst šediny. Život nevyžaduje vážnost, naopak, člověk snadněji životem protančí.“

Jung: „Já umím tančit. Kdyby se tak vše dalo vyřídit tancem! Tanec patří k době říje. Vím, že existují lidé, kteří jsou v říji pořád, a tací, kteří by chtěli tančit i pro svého boha. Ti jedni jsou směšní a ti druzí si hrají na pravěk, místo aby si upřímně přiznali své nedostatečné vyjadřovací možnosti.“

Červený: „Tady můj milý, odkládám masku. Teď o něco zvážním, protože to se týká mého oboru. Možná je myslitelné, že existuje ještě něco třetího, čeho by byl tanec symbolem.“

Červeň jezdce se promění ve světle narůžovělou barvu masa. A hleď – jaký zázrak – z mého zeleného oblečení všude raší listy.

Jung: „Možná také existuje radost z boha, kterou bychom mohli nazvat tancem. Ale tuto radost jsem ještě nenašel. Vyhlížím nové věci. Věci přišly, ale radost mezi nimi nebyla.“

Červený: „Nepoznáváš mě, můj bratře, já jsem radost!“

Jung: „Ty máš být má radost? Vidím tě jako přes mlžný opar. Tvůj obraz se mi rozplývá. Dovol mi tě vzít za ruku, milovaný, kde jsi? Kde jsi?“

Radost? Byl on radost?

Jistěže to byl ďábel, ten Červený, ale můj ďábel. On byl totiž moje radost, radost svědomitého, který sám vyhlíží na vysoké věži. Jeho růžová, teple světločervená radost. Nikoli tajná radost z vlastních myšlenek a z vlastního pohledu, nýbrž ona cizí světská radost, která přichází náhle jako teplý jižní vítr s prchavou vůní květů a lehkostí života.

S ďáblem jsem se vypořádával vážně a choval se k němu jako ke skutečné osobě. Tomu jsem se naučil v mysteriu, brát osobně a vážně ony neznámé, volně se potulující postavy, které obývají vnitřní svět. Jsou totiž skutečné, protože působí. Nepomůže, když v duchu této doby říkáme: Žádný ďábel neexistuje. U mne jeden byl. (Cap. i.)



II. Zámek v lese

Ona: „Buď rozumný, milý příteli, a nepohoršuj se teď ještě i nad pohádkou, neboť pohádka je přece babičkou románu a je všeobecně mnohem platnější než ten nejčtenější román tvé doby. Ty přece víš, že to, co si po tisíciletí všichni lidé předávají ústy, je sice nanejvýš přežvýkané, ale přesto se nejvíce přibližuje nejvyšší lidské pravdě. Proto nedopusť, aby nás rozdělilo něco pohádkového.“

Jung: „Jsi chytrá a zdá se, že jsi nezdědila moudrost svého otce. Ale řekni mi , co si myslíš o božských, takzvaných vnějších pravdách? Přišlo by mi hodně odtažité hledat je v banalitě. Svou přirozeností by přece měly být velmi neobyčejné. Pomysli jen na naše velké filozofy.“

Ona: „Čím neobyčejnější jsou tyto nejzazší pravdy, tím musí být také nelidštější a tím méně ti proto řeknou něco hodnotného nebo smysluplného o podstatě a bytí člověka. Pravdu, kterou hledáš, obsahuje pouze to, co je lidské a čemu se ty vysmíváš jako něčemu otřepanému nebo banálnímu. To pohádkové nemluví proti, nýbrž pro mne a dokládá, jak platně jsem obecně lidská a jak moc vysvobození nejen potřebuji, ale také si je zasluhuji. Neboť já mohu žít ve světě skutečnosti stejně dobře nebo možná lépe než mnozí jiní mého rodu.“

Jung: „Pozoruhodná jsi dívko, jsi matoucí…“

Ona: „Pleteš se, jsem velmi obyčejná.“



Jestliže se ti nepřihodí žádné vnější dobrodružství, nepřihodí se ti ani žádné vnitřní. O dobrodružství se stará ta část, kterou přebíráš od ďábla, právě ona radost. Přitom najdeš svou spodní i horní hranici. Své hranice potřebuješ znát. Když je neznáš, zabíháš do umělých mezí svých mylných představ a očekávání tvých blízkých. Tvůj život však jen stěží může být brzděn umělými omezeními. Život chce takové bariéry přeskočit a ty kvůli nim nebudeš sám se sebou za jedno.



Ve tvém zcela zvláštním pekle se nachází vše nenáviděné a vše odporné. Jak by to mohlo být jinak? Každé jiné peklo by alespoň stálo za shlédnutí, nebo bylo šprýmovné. To však peklo nikdy není. Tvé peklo je vybudováno ze všech těch věcí, které jsi vždy s nadávkami a kopancem vyhodil ze své svatyně. Jakmile vstoupíš do svého pekla, nikdy se nemysli, že přicházíš jako v kráse trpící nebo ten, kdo hrdě opovrhuje. Přicházíš totiž jako blbec a žasneš nad drobky, které spadly z tvého stolu. (Cap. ii.)



III. Jeden z nízkých

Ve svém nejhlubším úpadku se již v ničem nelišíš od svých lidských bratrů. Nestyď se a nelituj toho, neboť tím, že žiješ životem svých bratrů a sestoupíš do jejich nízkosti, vstupuješ zároveň do posvátného proudu obyčejného života, kde nejsi již jednotlivcem na vysoké hoře, nýbrž rybou mezi rybami, žábou mezi žábami.



Té noci se mi dostavilo poznání smrti, poznání umírání, které obsáhne celý svět. Viděl jsem, jak bezstarostně žijeme ke smrti, jak se pohupující se zlaté obilí pokládá pod kosou žence k zemi, stejně jako se hladká mořská vlna klade na pláž.



Měsíc je mrtvý. Tvá duše šla k měsíci, ke strážci duší. Tak vešla duše do smrti. Šel jsem do vnitřní smrti a poznal jsem, že vnější umírání je lepší než vnitřní smrt. Rozhodl jsem se, že zemřu navenek a budu žít uvnitř. Proto jsem se odvrátil a hledal místa vnitřního života. (Cap. iii.)



IV. Poustevník

Jakmile projdeš temnotou, zmocní se tě. Zachvátí tě jako noc s modrými stíny a nesčetnými třpytnými hvězdami. Když začneš temnotu chápat, obestře tě mlčení a mír. Noci se bojí pouze ten, kdo temnotu nechápe. Pochopením toho temného, nočního, propastného v sobě, se staneš zcela jednoduchým. A pak se přichystáš k spánku jako všichni po tisíciletí. A prospíš se dolů do lůna tisíciletí a tvé stěny se rozeznějí starými chrámovými zpěvy. Neboť to jednoduché je tím, co vždy bylo. Nad tebou se rozprostře mlčení a modrá noc, zatímco ty sníš v hrobě tisíciletí. (Cap. iv.)



VI. Smrt

Radost z nejprostších věcí přijde teprve tehdy, když jsi přijal smrt. Jestli se však lačně ohlížíš po všem, čím bys ještě mohl žít, pak ti pro tvé potěšení není nic dostatečné a i ty nejprostší věci, které tě ovšem vždy obklopují, ti již nečiní žádnou radost. Všímám si proto smrti, že mne učí žít. (Cap. v.)



VII. Pozůstatky někdejších chrámů

(Jung potkává někdejšího poustevníka Ammonia ve společnosti Ďábla na jejich společné pouti…)

Jung: „Ale proč pak spolu putujete krajem, když nejste spokojení a nejste přáteli?“
Ammonius: „Copak se s tím dá něco dělat? I ďábel je zapotřebí, jinak člověk nemá nic, čím by mohl ve druhých budit respekt.“
Červený: „Je prostě nutné, aby se člověk paktoval s klérem, jinak bych ztratil své zákazníky.“



VIII. Den první

Co zavrhuji, pojímám nic netuše do sebe. Co příjmám, vchází do té části mé duše, kterou znám; co zavrhuji, to vchází do té části, kterou neznám. Co příjmám, to činím sám sobě, co však zavrhuji, to je činěno mně.

Ale jed hada, kterému rozšlápneš hlavu, do tebe vnikne kousnutím do paty, a tak se had pro tebe stane nebezpečnějším, než byl předtím. Neboť to, co zavrhuji, je také v mé přirozenosti. Myslím tím, že to bylo venku, a proto jsem věřil, že to mohu zničit. Leží to však ve mně a jen přechodně to přejalo vnější podobu a postavilo se mi na odpor. Zničil jsem tu vnější podobu a věřil jsem, že jsem vítěz. Ale ještě jsem nepřemohl sebe.


Když jsem sestoupil na nejvzdálenější výšinu a má naděje se chtěla rozhlédnout na východ, stal se zázrak: Právě tak, jak jsem pokračoval k východu, mi totiž kdosi z východu chvátal vstříc a toužil po zacházejícím světle. Chtěl jsem světlo, on noc. Chtěl jsem stoupat, on zapadat. Byl jsem zakrslý, jako dítě, on obrovitý, hrdina prapůvodní síly. Přicházel jsem zchromlý věděním, on oslnění hojností světla. Tak jsme si chvátali vstříc, on ze světla, já z temnoty, on silný, já sláb; on bůh, já had, on prastarý, já právě nový; on nevědoucí, já vědoucí; on bájný, já střízlivý; on smělý, násilnický, já zbabělý, lstivý. Oba jsme však žasli při vzájemném spatření na rozhraní jitra a večera. (Cap. viii.)


On, krásný a vřele milovaný, mi přece přišel z východu, právě z toho místa, kterého jsem se snažil dosáhnout. S obdivem jsem pohlížel na jeho sílu a nádheru a poznal jsem, že toužil právě po tom, co jsem opustil, totiž po mých temných nížinách lidského hemžení. Rozpoznal jsem slepotu a nevědění jeho snažení, které působilo proti mé touze, a otevřel jsem mu oči, ochromil jsem jeho silné údy jedovatým bodnutím. A on ležel v pláči jako dítě, jako to, co byl, prastaré velké dítě, které potřebuje lidský Logos. Tak mi tu ležel, bezmocný, můj slepý, ochromený bůh, který zpola začal vidět. Zmocnil se mne soucit, neboť jsem příliš zřetelně cítil, že mi nesmí zemřít, on, který mi šel od začátku vstříc, z místa, na němž on mohl dobře být, kterého jsem však já nikdy nedokázal dosáhnout. Jej, kterého jsem hledal, jsem nyní měl ve svých rukou. Východ mi už nemohl dát nic více než jej, nemocného, padlého.

Když je můj bůh ochromený, musím u něj stát, neboť nemohu vřele milovaného opustit. Cítím, že je částí mne samého, mým bratrem, který prodléval ve světle a rostl, zatímco já jsem byl v temnotě a živil se jedem.

Je proto mou starostlivou snahou udržet toho těžce zasaženého při životě, aby mi jeho síla zůstala uchována. Nic nepostrádáme více, než božskou sílu. Říkáme: „Ano, ano, tak by to mělo nebo mohlo být. Toho nebo onoho mělo být dosaženo.“ Mluvíme tak a stojíme tak a zaraženě se rozhlížíme kolem, jestli se snad někde něco nepřihodí. A kdyby se mělo udát, pak přihlížíme a říkáme: „Ano, ano, rozumíme, to je to nebo ono a je to podobné tomu nebo onomu.“ A tak mluvíme a stojíme a rozhlížíme se kolem, jestli se někde něco nepřihodí dál. Vždycky se něco přihodí, ale my se nestáváme, protože náš bůh je nemocný. Dívali jsme se na něj jedovatým baziliščím pohledem a chápali jej, až z toho měl smrt. Musíme myslet na jeho léčení. A opět jsem cítil jako jistotu, že můj život by se zlomil uprostřed, kdyby se mi nepodařilo mého boha vyléčit. Proto jsem u něj zůstal po celou tu dlouhou studenou noc. (Cap. viii.)



XI. Otevírání vejce

Člověk stojí mezi plností a prázdnotou. Jestliže se jeho síla pojí s plností, působí v plnosti tvořivě. Toto utváření je vždy nějak dobré. Jestliže se jeho síla spojí s prázdnotou, působí rozptýleně a ničivě. Prázdnota se totiž nedá utvářet, ale jen pase po tom, jak by se na účet plnosti sytila. V tom spojení činí lidská síla prázdnotu zlem.

Protože jeho síla je u konce, začne být žádostivý a začne druhé nutit, aby mu sloužili, a bere jim sílu, aby mohl sám utvářet.

V této chvíli potřebuješ zlo. Jakmile zpozoruješ, že se tvá síla chýlí ke konci a začíná žádostivé toužení, musíš ji totiž z utváření stáhnout do své prázdnoty. Spojením s prázdnotou se ti podaří zrušit utváření v tobě. Tím zase získáš svobodu – tím, že svou sílu vykoupíš z tísnivého spojení s předmětem. Pokud trváš na hledisku dobra, nemůžeš zrušit své utváření, neboť právě ono je tvým dobrem. Dobro nemůžeš rozptýlit dobrem. Dobro můžeš zrušit jen zlem. Neboť i tvé dobro tě nakonec vede ke smrti pokračujícím vázáním tvé síly. Bez zla vůbec nemůžeš žít.

Když se pustíš do rušení svého utváření zlem, neničíš vnější utváření, vždyť to bys ničil vlastní dílo. Ničíš pouze obraz, který jsi vytvořil v sobě. Neboť tento obraz je tím, co pevně drží tvou sílu. V míře, ve které tento obraz poutá tvou sílu, budeš také potřebovat zlo, abys zrušil své tvoření a osvobodil se z moci minulého.

Proto existují četná dobra, která na svém utváření vykrvácejí, neboť nejsou schopna ve stejné míře přijmout také zlo. Čím je člověk lepší a čím více proto závisí na tvém utváření, tím více ztrácí svou sílu. Co se však stane, když dobro ve svém utváření úplně ztratilo svou sílu? Nejenže se bude snažit nevědomou lstí a násilím přinutit druhé lidi ke službě svému utváření, ale bude také, nevědomě, špatné ve svém dobru. Vždyť jeho touha po sycení a posílení jej bude činit stále sobečtějším. Tak dobrý nakonec zničí své vlastní dílo a všichni ti, které nutil ke službě svému dílu, se stanou jeho nepřáteli, protože je odcizil sobě samým. Kdo však tě odcizí proti sobě samému, byť i ve službě té nejlepší věci, toho začneš i proti svému přání tajně nenávidět.

Trpíš zlem, protože jej nevědomě a tajně miluješ. Tomu bys chtěl uniknout a začínáš zlo nenávidět. A zase jsi se zlem svázán svou nenávistí, neboť ať je miluješ, nebo nenávidíš, zůstává pro tebe stejné: jsi jím svázán. Zlo je třeba přijmout. To, co chceme, zůstává v našich rukou. To, co nechceme, a přece je to silnější než my, nás strhává a my to nedokážeme zadržet, aniž bychom sami sebe poškodili. Neboť naše síla pak zůstává ve zlu. Musíme tedy zlo plně přijmout, bez lásky a bez nenávisti, s uznáním toho, že je a že musí mít svůj podíl na životě. Tím mu vezmeme sílu, kterou nás přemáhá. (Cap. xi.)



XII. Peklo

Chceš-li však zlu uniknout, všechno, co děláš, je vlažné a šedivé.


Ničeho si zlo necení více než svého oka, neboť jen díky němu může prázdno podchytit to zářivě plné. Protože prázdno postrádá plnost, baží po plnosti a její zářivé síle. A pije ji pomocí svého oka, které je schopno uchopit krásu a neposkvrněný lesk plnosti. Prázdno je chudobné, a kdyby nemělo oko, bylo by bez naděje. ďábel ví, co je krásné, proto je stínem krásy a všude ji následuje.



Ten, kdo zlo nechce, tomu chybí možnost zachránit svou duši před peklem. Sám sice zůstane ve světle hořejšího světa, ale stane se vlastním stínem. Jeho duše přitom chřadne v démonském žaláři. Tím je pro něj vytvořena protiváha, která jej navždy omezuje. Vyšší kruhy vnitřního světa pro něj zůstanou nedosažitelné. Zůstane tam, kde byl, ba dokonce jde zpátky. Znáš tyhle lidi a víš, jak rozmařile lidská přirozenost rozhazuje život a sílu na neplodné pouště. Nelituj toho, jinak se staneš prorokem a budeš zachraňovat, co nemá být zachráněno. Nevíš, že příroda hnojí svá pole i lidmi? Přijmi hledajícího, ale nevydávej se hledat zbloudilé. Co víš o jejich pomýlení? Možná je svaté. Neruš posvátno. Neohlížej se nazpět a nelituj. Vidíš vedle sebe mnohé padnout? Cítíš soucit? Máš však žít svůj život, pak z tisíce aspoň jeden zůstane. Umírání nezastavíš.



Prázdno není schopno nic obětovat, protože trpí nedostatkem. Jen plnost dokáže obětovat, neboť má hojnost. Prázdno nedokáže obětovat svůj hlad po plném, protože neumí popřít svou vlastní bytost. (Cap. xii.)



XV. Nox secundum

Existuje nezbytné, ale skryté a zvláštní dílo, hlavní dílo, které máš konat tajně kvůli mrtvým. Kdokoliv nemůže dosáhnout svého viditelného pole a vinohradu, ten je zadržován mrtvými, kteří po něm vyžadují smírné dílo. A dokud dotyčný to dílo nenaplní, nemůže se dostat ke svému vnějšímu dílu, protože jej mrtví nenechají. Nechť jde do sebe a koná v tichu podle jejich pokynu a dokončí tajné dílo, aby jej mrtví propustili. Nedívej se příliš dopředu, nýbrž zpátky a do nitra, abys mrtvé nepřeslechl.

Domníváš se, že mrtví kolem tebe nejsou, protože sis vymyslel, že nesmrtelnost je nemožná? Věříš ve své slovní bůžky? Mrtví působí, to stačí. Ve vnitřním světě, si nemůžeš věci rozmluvit vysvětlováním. Jde to asi tolik, jako ve vnějším světě můžeš vysvětlováním rozmluvit existenci moře. Musíš konečně pochopit, co je záměrem tvé snahy zbavit se něčeho vysvětlováním – totiž že hledáš ochranu.



XVI. Nox tertia

Nevidíš totiž, že to druhé je také v tobě. Myslíš si naopak, že to přichází odněkud zvenčí. Však se také domníváš, že to spatřuješ v těch názorech a činech svých bližních, které se ti protiví. Tam to potíráš a jsi dočista zaslepen. Kdo však to druhé, co mu přichází vstříc, příjímá, protože i to je v něm, ten se přestal hádat. Hledí do sebe a mlčí.


K tvému vykoupení patří to, že přestaneš rozeznávat rozdíly až na jediný: rozdíl ve směru. Tím se osvobodíš od starého prokletí poznání dobra a zla. Protože jsi podle svého nejlepšího mínění odděloval dobro od zla a toužil po dobru, zatímco zlo, které jsi přesto páchal, jsi popíral a nebral na sebe, tvé kořeny přestaly nasávat temnou potravu hlubiny a tvůj strom onemocněl a uschl.


Vždyť dokud rozeznáváš dobro od zla, rozeznáváš dobro i zlo. Obojí je sjednoceno jedině v růstu. Ty však rosteš, a proto je zastavení ve velikých pochybnostech pravým květem života.

Kdo nesnese pochybnost, nesnese sebe. Takový člověk je pochybný, neroste, a tedy ani nežije. Pochybnost je znakem nejsilnějšího a nejslabšího. Silný má pochybnost, ale pochybnost má slabého. Proto má ten nejslabší blízko k nejsilnějšímu, a může-li říci „mám tě“, je nejsilnější. Nikdo však nemůže přitakat své pochybnosti, leda by přitakal chaosu. Protože je mezi námi tolik těch, kteří mohou říkat vše, hleď na to, čím žijí. Co člověk říká, může být velice mnoho, nebo velmi málo. Zkoumej proto jeho život. (Cap. xvi.)



XVII. Nox quarta

Když se mi vysmívají druzí, dělají to pořád jen ti druzí. Já jim mohu přisoudit vinu a díky tomu zapomenout vysmívat se sám sobě. Kdo se však nedokáže vysmát sobě samému, ten je pro smích druhým. Přijmi tedy i svůj sebevýsměch, aby od tebe odpadlo všechno božské a hrdinské a ty ses stal zcela jen lidským. To, co je v tobě božské a hrdinské, je tomu druhému v tobě k smíchu. Pro to druhé v sobě odlož svou obdivovanou roli, kterou jsi dosud hrál před sebou samým, a staň se tím, kým jsi.

Kdo má to štěstí a smůlu, že má nějaké zvláštní nadání, ten propadá klamu a věří, že on sám je tímto nadáním. Proto bývá bláznem tohoto nadání. Zvláštní nadání je něco mimo mne. Nejsem s ním totožný. Podstata nadání nemá nic společného s podstatou člověka, který je jeho nositelem. Nadání dokonce často žije na úkor charakteru svého nositele. Osobnost nositele nadání se vyznačuje nevýhodami jeho nadání, ba přímo jeho protikladem. A tak není nikdy na výši svého nadání, ale vždy pod jeho úrovní. Jestliže příjmá to druhé v sobě, je schopen snášet své nadání bez úhony. Chce-li však žít jen svým nadáním a zavrhuje to druhé v sobě, ztrácí míru, neboť podstata jeho nadání je mimolidská a je to přírodní jev. On sám se pak stává mimolidským, sám se stává přírodním jevem, jenže ve skutečnosti jím není. Celý svět vidí jeho blud a on se stává obětí jeho výsměchu. Potom říká, že to ti druzí se mu vysmívají, zatímco je směšný jen proto, že zanedbává to druhé v sobě.



Takové má být tvé přijímání, tak máš přijímat, ne chladně, ne s rozvahou, ne vychytrale, ne poníženě, ne jako sebetrýznění, nýbrž slastně. Právě s tou dvojznačnou, nečistou slastí, jež přitahuje to hlubší a díky své dvojznačnosti je spojuje s tím vyšším. S tou svatě zlou slastí, o které nevíš, je-li to ctnost, či neřest. S tou slastí, jež je chlípná odpornost, smyslná úzkost, pohlavní nezralost. Takovou slastí probudíš mrtvé. (Cap. xvii.)



XVIII. Trojí proroctví

Z valící se temnoty, kterou přivedl syn země, mi duše dala staré věci, které vykládají budoucnost. Tři věci dala: hoře války, temnotu čarování, dar náboženství.

Jsi-li chytrý, chápeš, že tyto tři věci patří k sobě. Ty tři věci znamenají rozpoutání chaosu jeho sil, a právě tak, jako jsou spoutáním chaosu. Válka je zjevná a každý ji vidí. Čarování je temné a nikdo je nevidí. Náboženství ještě není, ale zjeví se a bude vidět. Pomyslel sis, že nás zastihnou hrůzy válečného běsnění? Pomyslel sis, že je čarování? Pomyslel jsi na nové náboženství? Vysedával jsem celé noci a zřel to, co přichází a obcházel mě děs.


Pomni, že můžeš znát sám sebe, a tím víš dost. Ale nemůžeš znát druhého člověka, neboť zpupností svého vědění bys zadusil život toho druhého, které se zná samo. Vědoucí člověk může znát sám sebe. To je jeho mez.


Bolestivým řezem odřezávám, co jsem předstíral, že vím o čemkoli mimo mne. Vyřezávám se ze lstivých smyček svých významů, které jsem dal tomu, co je mimo mne. A můj nůž se zařezává ještě hlouběji a ořezává mě od významů, které jsem dal sobě samému. Řežu až na morek, dokud ode mne neodpadne všechno, co je nabito významy, dokud nebudu nic jiného než to, co bych si mohl zjevit, dokud nebudu vědět už jen to, že jsem, a nebudu vědět, co jsem. (Cap. xviii.)



XIX. Dar magie

Duše: „Magie není snadná a vyžaduje oběti.“
Jung: „Vyžaduje oběť lásky? Lidskosti? Pak si tu hůlku zase vezmi.“
Duše: „Jen se neunáhluj. Magie nevyžaduje tyto oběti. Žádá si jinou oběť.
Jung: „Co je to za oběť?“
Duše: „Obětí, kterou vyžaduje magie, je útěcha.“
Jung: „Útěcha? Rozumím správně? Je nevýslovně těžké porozumět ti. Řekni, co to znamená?“
Duše: „Musíš obětovat útěchu.“
Jung: „Jak to myslíš? Mám obětovat tu útěchu, kterou dávám, nebo tu, kterou přijímám?“
Duše: „Obojí.“
Jung: „Jsem zmaten. Je to příliš temné.“
Duše: „Pro tu černou hůl musíš obětovat útěchu, tu útěchu, kterou dáváš, a tu, kterou přijímáš.“
Jung: „Nesměl bych příjmat útěchu od těch, které miluji? Nemám dávat útěchu těm, které miluji? To znamená ztrátu kusu lidství, a na jeho místo nastupuje ti, čemu říkáme tvrdost k sobě a k druhým.“
Duše: „Tak to je.“

Duše: „Příroda – utěšuje příroda? Přijímá útěchu?“

Jung: „Černé železo v mém srdci mi dává tajemnou sílu. Je to jako vzdor a jako – pohrdání lidmi.“


Magie je působení od člověka k člověku. Ale není to tak, že by tvé magické jednání zasahovalo tvého bližního. Ne, zasahuje nejdříve tebe samého, a jen když ty sám mu odoláš, nastane neviditelné působení od tebe na tvého bližního. (Cap. xix.)



XXI. Kouzelník

FILÉMÓN: „Především musíš vědět, že magie je negativ toho, co můžeme vědět.“


Magická praktika spočívá v tom, že něco, čemu jsme nerozuměli, nesrozumitelným způsobem činíme srozumitelným.


Obdarovávání je právě tak dětinské jako moc. Kdo daruje, ten si osobuje moc. Ctnost, která obdarovává, to je nebesky modrý plášť tyranův. Tys moudrý, ó FILÉMÓN, ty nedáváš dary. Ty chceš květy své zahrady a chceš, aby každá věc rostla sama ze sebe.


To mimolidské, co se zjevuje v lásce, je povahy hadí a ptačí a často had očaruje ptáka, ale málokdy si pták odnese hada. Člověk stojí uprostřed toho. Co se ti jeví ptákem, je druhému hadem, a co se tobě jeví hadem, je druhému ptákem. S druhým se proto setkáš jedině v tom, co je lidské. Chceš-li nastávat, je to boj mezi ptáky a hady. A jen chceš-li být, budeš člověkem sobe samému i druhým.


Satan: „Já jsem přece sám neklidný, kvapící život. Já nejsem nikdy spokojený, nikdy nejsem v klidu. Všechno strhávám a všechno znovu stavím. To já jsem ctižádost, slavomam, touha po činu, to já jsem pramen nových myšlenek a činů. Absolutno je nudné a vegetativní."

„Ale vždyť vy nemůžete žít bez rozporů a svárů! Vždyť vy se musíte nad něčím rozčilovat, něčemu stranit a překonávat protiklady, jestliže chcete žít.“

„Můj život klokotá a pění a rodí neklidné vlny, je o to urvat si a odhodit, žhavé přání a nepokoj. To je přece život!“



Jung: „Satan ve mně nedávno vyvolal silný dojem, že je kvintesencí všeho osobního.“
Duše: „Jistě, vždyť je to věčný protivník, neboť osobní život nikdy neuvedeš v soulad s životem absolutním.“
Jung: „Nedají se tyto protiklady přece jen sjednotit?“
Duše: „Vždyť to nejsou protiklady, nýbrž pouhé odlišnosti. Den přece také nenazveš protikladem roku, ani měřici protikladem lokte.“



Ďábel je úhrn temnoty lidské přirozenosti. Být podle obrazu Božího se snaží ten, kdo žije ve světle, a podle obrazu ďábla chce být ten, kdo žije v temnotě.



Jen ten má moc, kdo ji nevyužívá.



Jung: „Co je země? Co je nebe?“
Ptáček: „Všechno pod tebou je země, všechno nad tebou je nebe. Letíš, když bažíš po tom, co je nad tebou, jsi zavěšen, když bažíš po tom, co je pod tebou.“
Jung: „A koruna? Objasni mi tajemství koruny.“
Ptáček: „Koruna a had jsou protiklady i jedno. Což jsi neviděl hada, jenž korunoval hlavu ukřižovaného?“
Jung: „Běda, nerozumím ti.“
Ptáček: „Jaká slova ti přinesla koruna? ´Láska nikdy nezanikne.´ – To je tajemství koruny i hada.“
Jung: „A Salomé? Co se má stát se Salomé?“
Ptáček: „Vidíš? Salomé je taková, jaký jsi ty. Budeš-li létat, narostou jí křídla.“


Žena následuje to, co je v tobě nejsilnější, ne tebe. Tak ti rodí tvé děti, v dobrém i ve zlém.



C. G. Jung: Červená kniha. Portál, 2010.




Žádné komentáře: