Symbolika barev v umění

Fyziologie barevného vidění

Barva v konečném důsledku není ani vlastností předmětu, ani vlastností světla, ale naším zrakovým vjemem. Lidské oko totiž promění elektromagnetické vlny světelného záření, které skrze čočku dopadá na sítnici v barvu, a proto vnímáme barvy tak, jak je vidíme.

Jedná se přitom o třísložkový model, podle kterého vznikají všechny vjemy barev různým poměrem podráždění tří různých receptorů, tzv. čípků v oku. Jeden druh čípků je nejcitlivější na světlo, které vnímáme jako červené, další složka reaguje na zelenou a třetí na modrou. Člověk tak patří mezi tzv. trichromaty (z řečtiny tri chromios - tři barvy) a vidí všechny barvy spektra.

Fungování čípků závisí na intenzitě světla. Čím je tmavší, tím hůře rozlišuje oko barevné vjemy. Existují ale složky, tzv. tyčinky, kterými vnímáme světelné kontrasty, podle kterých se ve tmě orientujeme. V noci barvy nerozlišujeme.

Zjistilo se, že barevné spektrum některých zvířat je bohatší než naše lidské. Některá zvířata mají totiž ještě čtvrtý čípek (tetrachromati), kterým mohou vnímat také barvy, které se nacházejí v ultrafialovém anebo infračerveném rozmezí. Platí to pro hmyz, některé ryby a pro ptáky. Naopak šelmy a kopytníci mají dva čípky (dichromati), takže oproti člověku jsou do značné míry barvoslepí.

Z toho je zřejmé, proč můžeme hovořit o třech základních barvách. Barvoslepí lidé mají jenom dvě základní barvy a tetrachromati čtyři, ze kterých se všechny ostatní skládají. Základní barvy jsou ty, ze kterých se dají správným míšením vytvořit všechny ostatní barvy, které je oko schopno vnímat.

Modely zobrazování barev

Barvy, které právě vidíte na monitoru, jsou taktéž skládány ze tří barev: červené (red), zelené (green) a modré (blue). Tento model zobrazování nazýváme RGB. Vychází z principu, že libovolnou barvu viditelného spektra můžem získat (digitálně "namíchat") různým poměrem (kombinací) tří výše uvedených barev.
Jiný model zobrazování, užívaný pro tisk, nazáváme CMYK (Cyan, Magenta, Yellow + Key Color = černá). Jelikož RGB a CMYK se mírně liší, výstup na tiskárně je vždycky trochu jiný než barva na monitoru!
Na diagramu dole černý trojúhelník znázorňuje výsek spektra zobrazitelný v RGB, šedivý pětiúhelník výsek spektra zobrazitelný ve CMYKu.
Přestože RGB model míchání barev dnes překračuje rozlišovací schopnosti lidského oka, sebekvalitnější dvojrozměrná analogová nebo digitální reprodukce nemůže zcela nahradit estetický účinek originálu, na němž se podílí například reálná velikost objektu (10 metrů nebo 10 cm?), osvětlení v místnosti, textura plátna, reliéf (plastičnost) barevného nánosu, naše vzdálenost od objektu, kontrast detailních tahů štětce (jež pozorujeme zblízka) a kompozice jako celku (jež se vynořuje z odstupu) apod. Některé malby tak při běžné reprodukci ztrácejí mnoho ze svého účinku.

Komplementární barvy

Barvy ležící naproti sobě nazýváme komplementární (protikladné, ale spojené skrytou příbuzností). Barvy ležící ve vrcholech rovnostranného trojúhelníka tvoří tzv. durový nebo základní akord, jehož ukázky najdete na konci článku. Použití barev v těchto vzájemných vztazích zesiluje jejch kontrast a má na diváka zvlášní účinek.

Van Gogh, 1890, Poledne (Odpočinek po práci).

"Láska dvou milenců se musí vyjádřit spojením dvou komplementárních barev. Jejich míšením a doplnením, a tak vystihnout tajemnou vibraci příbuzných tónů.“ (Van Gogh)

Symbolické funkce barev

Symbolické funkce, které barvám připisujeme, jsou do značné míry podmíněné naší evropskou kulturou, která má své základy ve starém Řecku a v Orientu. Staré vědomosti a zvyky se tradují a žijí dál i v globalizovaném světě. V Číně, v Indii, v Africe, nebo kdekoli jinde, kde nedominuje naše kultura, hrají barvy jinou úlohu a jsou podřízené jiným pravidlům, jež s těmi našimi nesouvisí. Proto používání barev v jiných kulturách neumíme číst ve funkcích, jež jsou jim přiřazeny. Pokud interpretujeme z neznalosti výtvarná díla jiných kultur, podobáme se člověku, který přijde z jiné civilizace k nám a neví, co znamenají dopravní značky. Čte je na základě vlastní, nám neznámé zkušenosti. To však nevypovídá nic o tom, že by na takovém základě nemohl vzniknout tvořivý proces, ač postavený na „nesprávném“ pochopení. Tvořivý proces se naopak velmi často tímto způsobem odehrává, jen s tím rozdílem, že nedojde k pochopení věci tak, jak byla míněna.

Rozdílnost je zřejmá, když si například uvědomíme, že v Číně je bílá barvou smutku a nikoli černá jako u nás. Červená barva symbolizuje v taoistické tradici život a věčnost a proto i razítka, která tak často nacházíme na čínských malbách, jsou červená. My spojujeme červenou barvu často s krví anebo s nebezpečím.

I rozlišné epochy určité kultury dávají barvám různé funkce a různě je vnímají. Ve středověku byla barvám připisována jiná hodnota než dnes. Malíři a architekti sloužili Bohu nebo církvi. Obraz nebyl v první řadě výtvarným dílem, ale obrazem biblického děje, obrazem Ježíše Krista nebo svatých, z čehož vyplývalo, že byl sám svatým předmětem. A tak i drahé prvky (pigmenty, zlato, drahokamy), ze kterých byl obraz vyroben, zprostředkovávala a zastupovala svatost. Měla sama o sobě absolutní hodnotu, jíž se podřizovala z našeho pohledu i konstruktivní a popisná funkce. Celá staletí si lidé vážili zářivých, jasných barev. Tím, že jejich výroba byla drahá, neboť dosáhnout čistého tónu je vždy náročnější, než dosáhnout tónu lomeného, byly privilegiem církve a vyšších tříd. Zlato i drahokamy si dodnes v naší kultuře díky jejich finanční hodnotě, nikoliv kvůli jejich náboženské posvátnosti zachovala specifickou, na bývalou náboženskou funkci navazující symboliku. Barvy jako purpur anebo ultramarín ji ztratily. Abychom si toto ujasnili, podívejme se na některé vybrané barvy a jejich nejdůležitější symbolický obsah.

Už antika například připisovala čtyřem lidským temperamentům barevné charakteristiky: sangvinikům červenou (podle lat. sanguis, krev), cholerikům žlutou, flegmatikům bílou a melancholikům černou. Dodnes je tato symbolika v naší kultuře běžná zřejmě hlavně kvůli tomu, že má své biologické opodstatnění.

Symbolika barev však nikdy není ani v dané kultuře a době jednoznačná. Skrze tisícileté zkušenosti člověka nabyla každá barva současně různorodé významy. Čteme ji podle toho, v jakém kontextu se vyskytuje. Barva jako estetický prvek tak není tím, co vidíme, ale tím, co o ní vědomě nebo nevědomě víme. Smysl barvy, její funkce i způsob, jak ji vnímáme, jsou proto vždy závislé na kultuře, ve které žijeme. (Brozman)

Kromě křesťanské tradice poukážeme na analogie astrologické a hlubinně psychologické, ale také na tradici Egyptskou, která barvám podle své mytologie a klimatických podmínek připisovala jiné symbolické významy, předepsané v podstatě v přísném kánonu, jenž nedovoloval uměleckou improvizaci, jak ji známe dnes. Barvy v Egyptě neodrážely vzhled přírody (jak je vidí naše oko), ale byly symbolickým jazykem, jenž nás informoval o její vnitřní povaze (tak jak ji Egypťané chápali). Vidíme tedy, že už od úsvitu věků měla barva na prvním místě symbolickou, informační, sdělovací funkci. Barvy byly jazykem samy o sobě. Realismus zobrazování, jakási "objektivní výtvarná pravda" je iluzí dneška. Nejprve víme, potom vidíme - a to, co vidíme je ovlivněno už dopředu tím, co víme. Neboli: vnímání je projekce. Zdá se Vám, že moře je "objektivně" modré? Egypťané totiž moře označovali hieroglyfem "Velké zelené". A jistě ho tak taky viděli.
Hieroglyfický znak pro "barvu" vyjadřoval v Egyptě zároveň význam "kůže" a "vlas".
Vnímání umělce stálo vždy v Egyptě ve službách kosmické metafyziky (Pijoan). Nikdy nebyla zobrazována mračna, ani západ slunce - neboť tyto jevy byly vnímány jako ohrožující, nespoutané, ničivé a chaotické, a nebylo tedy záhodno takové jevy zvěčňovat. Oproti tomu znovurození slunce v tyrkysové modři a okamžik, kdy se slunce, váleno jako rudá kulička mocným bohem - skarebem, vynořilo nad obzor, musel Egypťany denodenně silně dojímat. Slunce nezaniklo, řád opět zvítězil nad temnotou! Je jasné, že v takto chápané atmosféře přírodních - božských - sil muselo jakékoli svévolné použití improvizace být vnímáno jako hluboce zneklidňující a bylo v podstatě tabu. Umělec se nesměl sebenepatrněji odchýlit od předepsaných odstínů barev.
Obloha byla Egypťany vnímána jako zcela plochá (rovná jako strop). Nikdy nemalovali závěsné obrazy: příroda byla všude před jejich očima; malby na stěnách především ochraňovaly; malby byly svého druhu modlitbou, jak by věci být měly, nikdy v nich však umělec nesměl projevit své subjektivní pocity. Malíř (či spíše "kolorista") byl v podstatě písařem filmového scénáře, který však diktovala kasta kněžích. Egypťané na obrazech nikdy nevyjadřovali násilí - jen řád = krása = dobro smělo být zobrazováno.
Tolik o Egyptě, abychom si uvědomili, jak odlišný řád dávala barvám každá kultura, nemluvě o chápání Číňanů nebo Eskymáků, kteří jsou proslulí používáním několika desítek slov pro odstíny bílé.

Ale nyní se již budeme podrobněji zabývat symbolikou barvy především z hlediska kultury křesťanské. Pořadí barev (zlatá - purpurová - červená a modrá - zelená - žlutá - bílá - černá - tyrkysová - oranžová) odráží hierarchický význam těchto barev v křesťanství, stejně jako cenu barevných pigmentů, nutných k jejich výrobě. Nejdražší (zlato a purpur) byly nejvzácnější a nejvznešenější, ale i nejtrvalejší.

Zlatá barva

Svoji obsahovou a výtvarnou hodnotu má zlato v prvé řadě díky svému lesku, který evokuje, víc než u ostatních barev, dojem záření a světla. Je sice kovem a nikoli barvou, ale v rámci symboliky barev v křesťanské kultuře (ale i v buddhistické anebo aztécké a incké kultuře) hraje velký význam. Pro Inky je zlatá symbolem nejvyššího božstva. V Egyptě představuje Slunce a kult boha Ra, zdroj všeho života. Pro Řeky je symbolem nesmrtelnosti (Zlaté rouno). Připisují se mu nadpozemské, transcendentní hodnoty. Symbolizuje místo, na kterém se zjevuje to, co je svaté. Kromě svého významu slunečního a božského lesku, má připomínat v užším křesťanském smyslu i světlo Nebeského Jeruzaléma popsaného ve Starém zákoně. Vzácnost zlata a jeho vysoká materiální hodnotě se navzájem podmiňují.
Zdá se, že symbolika zlaté barvy napříč všemi kulturami odkazuje k jakémusi archetypálnímu centru života, středu, slunci, ústřednímu a nejvyššímu bodu hierarchie, kolem nějž se architektonicky tvoří veškerá realita.
Jungovo tzv. Bytostné Já, bývá zobrazováno jako kruhovitá mandala s kvaternitou (vepsaným čtvercem), ve snech mnohdy zjevováno jako např. zlaté vejce. I jádro obyčejného vajíčka je v prastarých kulturách chápáno jako "zlaté".
V astrologické symbolice odpovídá zlaté barvě Slunce / znamení Lva jakožto životodárná, vyživující, pozitivní, aktivní, kreativní, mužská síla, představovaná na rovině těla srdcem, archetypálním centrem lidského těla / duše.
Etymologicky je české (slovanské) zlato, příbuzné přes základ golto- s německým Gold. A například přes litevské želtas (zlatý) se ukazuje příbuznost žluté a zlaté v češtině.
Nejstarší zlaté pozadí najdeme v ranně křesťanských byzantských mozaikách ze 4. století. Zde nahradila naturalistická pozadí pozdní antiky.





Okolo roku 1000 je najdeme poprvé v knižní malbě (iluminace), odkud se dostalo zlaté pozadí do západoevropského umění. Zlaté pozadí najdeme až dodnes i v pravoslavných ikonách, které navazují na byzantskou tradici.
Se zlatým pozadím anebo používáním zlata se setkáme v nové době opět častěji v secesi, například u rakouského malíře Gustava Klimta (1862-1918, obrázek dole). Navazuje v této malbě na krásu a vznešenost středověkých mozaik. Zlato ztratilo svoji náboženskou funkcí a zaměnilo ji za funkci dekorativní. Oproti tomu ale Klimt zlatu připisuje dále transcendentální symboliku, která motiv políbení i tělesné lásky povyšuje do nebeské oblasti. Tady vidíme jakým malířským způsobem Klimt se zlatem pracuje. Přenáší do malby zážitek neustálého kmitání zlatých iluminovaných rukopisů anebo v tomto případě spíše mozaiky, zapříčiněno nerovnoměrným zasazením pozlacených kostiček mozaiky do omítky a plápoláním plamenů svíček v kostele.

Purpurová barva

Podobně jako zlatá byla i purpurová barva již v antice kvůli své nesmírné ceně symbolem panovnické moci. V křesťanské kultuře se těšila velké důležitosti, což dokazuje Starý a Nový zákon, kde je vyzdvihována spolu se zlatou, modrou a bílou barvou. Do purpurové a zlaté barvy byl oděný ve Starém zákoně velekněz.

Byzantinský "Codex Purpureus" ze 6. století je malovaný na pergamon potažený purpurem a popsaný zlatým písmem. Purpurová barva, ve které cítíme i nádech modře a červený tón, závisí na výrobním procesu různých odstínů: od růžové po fialovou či hnědou. Výrobu barvy kontroloval a chránil dvůr v Byzancii. Barva se vyráběla ze žláz mořského plže. Na jeden gram barviva bylo zapotřebí 10 000 plžů, což stačilo na obarvení kapesníku. To vysvětluje jeho vysokou finanční i symbolickou hodnotu. (Dnes stojí gram takto vyrobeného purpuru činí cca. 3000,- Eur.) Symbolika barev je ještě i v jiných případech propojená s finanční hodnotou: ultramarín patřil k mimořádně drahým barvám stejně jako zlato. Co s nimi bylo namalováno, to mělo vždy mimořádnou cenu a mimořádný význam. Tyto barvy se vyznačují i tím, že jsou absolutně světlo-stálé, čímž byl zaručen jejich věčný praktický stejně jako i symbolický účinek.




Plošný nános barev vryl malbě její materiální charakter, se kterým jeho duchovní hodnota úzce souvisí. Odstínování by naopak podtrhovalo naturalistický charakter zobrazené scény. Ve zlaté stejně jako v purpurové se propojovala svátost s konkrétní barevnou hmotou. Tak je tomu ve středověkých mozaikách, u zlatých oltářů, drahokamy vyzdobených kapliček anebo barevných vitráží. Barvě byla v rámci náboženství přisuzována mimořádná moc nad člověkem. Po pádu byzantské říše se ztratilo tajemství výroby purpurové barvy. Purpur byl nahrazen karmínem, který se náročně a draze vyráběl z hmyzu červce nopálového. Purpur tak svůj význam a zároveň i svoji hodnotu ztratil. Karmín byl časem nahrazen jiným, lacinějším červeným pigmentem. Králové byli korunováni v purpurovém plášti, kardinálové měli svůj kardinálský purpur, nejvyšší soudcové měli purpurové taláry. Purpur je barva moci. V současnosti se vyskytuje jen při tradičních církevních anebo státních oficiálních událostech.
V astrologii je purpurová barva spojována s Jupiterem, který ztělesňuje kněze, právníky, bankéře a jiné vysoko postavené osoby s štědrou, blahosklonnou mocí, ale také ty, kdo udílejí moudré rady a šíří kolem sebe povzbuzení, víru a optimismus. Jupiter je pro astrology planetou velkého štěstí, protekce, nejlepšího možného vlivu v nějaké životní oblasti. Jupiter je římské jméno pro téhož boha, jehož Řekové nazývali 'Diem' (Zeus). Není nutné připomínat, že se jednalo o vládce celého olympského pantheonu, obdařeného nejvyšší mocí.
Etymologický původ slova purpur sahá přes latinu, řečtinu až k semitským jazykům.

Modrá barva

V Egyptě modrá barva, získávána jako později ve středověku z lapisu lazuli, symbolizovala božství a moc. Šperky vykládané tímto kamenem představovaly spojení s božstvy.
V Číně je modrá barvou nesmrtelnosti.
Čistě modrá barva byla v antice symbolicky připisována bohyni Afrodíté (Venuši), bohyni lásky. Je možné, že křesťanská tradice na místo Afrodíté svým způsobem dosadila Marii, matku boží, nově chápaný symbol lásky, nikoli již erotické, ale božsky - mateřské (desexualizované). Jak uvidíme později, Venuše jako mytologický motiv se v průběhu středověku a novověku, bude stále vracet - obvykle na červeném pozadí (sexualita, vášeň, intimita, láska).
Šaty Panny Marie jsou podle křesťanské ikonografie od druhé poloviny prvního tisíciletí modré a červené. Nahradily původní Marii připisovanou barvu purpurovou. Setkáváme se často s kombinací obou barev se zlatou. Tento akord má v tomto případě opět symbolickou, anebo konkrétněji řečeno, náboženskou funkci.
Tím, že byla Marie povznesena na nebeskou královnu, byly na ni přeneseny atributy a symboly panovnické světské moci - a s tím související vladařské barvy - červená a modrá. V sochařství a malířství západní církve bývá Mariino spodní roucho zpravidla červené a plášť je modrý na znamení toho, že lidská a pozemská podstata Mariina byla překryta oduševnělou nebeskou modří.

První velký benátský kolorista, renesanční malíř Giovanni Bellini (cca. 1430 - 1516, dole) se ve své tvorbě již odklonil od přísné byzantské tradice. Přesto se držel symbolického akordu modré a červené.




V souladu s touto ikonografií najdeme Pannu Marii zobrazenou v zemích severně od Alp pouze v červeném rouchu jako je tomu u nizozemského malíře Jana van Eycka (1385 - 1441, dole). Důležitá modrá se kompozičně přesunula na ubrus a anděla a tvoří tak nadále symbolickou dvojici těchto barev. Také na malé postavě v pozadí na ně van Eyck poukazuje.





I v oblasti modré barvy najdeme v minulosti nesmírně drahé pigmenty, jakým je například ultramarín. Vyráběl se z tmavomodrého a netransparentního polodrahokamu lapis lazuli, který pocházel z orientu, odtud pramení i jeho název "ultra-marin". Především najdeme ultramarín v náboženských obrazech a sice na rouchu Panny Marie. K nejkrásnějším a nejranějším světským pracím, které jsou malované touto barvou patří iluminace Bohaté hodinky francouzského vévody de Berry, malované temperou na pergamonu (dole).





Při objednávkách maleb, které měly obsahovat drahý pigment se určilo, které části obrazu měly být namalovány ultramarínem, jakou přesnou kvalitu tento pigment měl mít a náklady za tuto barvu se zvlášť uváděly na fakturách. Proces sekularizace šel ruku v ruce s industrializací. Barvy ztrácely svoji symbolickou a exkluzivní hodnotu, kterou jim jak církev tak i šlechta připisovaly. V rámci industrializace začátkem 19. století došlo vlivem společenských přeměn k rozmachu laciné výroby kdysi vzácných pigmentů. Již kolem roku 1830 se v Evropě začal ultramarín vyrábět synteticky. Používání široké palety barev se tak v 19. století zpřístupnilo širokým vrstvám a tím pádem se i zdemokratizovalo. U zlata ještě stále přetrvává i jeho materiální hodnota, která podporuje hodnotu symbolickou.

V samotném titulu obrazu Modrý jezdec od Jiřího Sopka (dole) nelze i v symbolice modré barvy přehlédnout narážku na Vasilije Kandinského a Franze Marca, kteří roku 1912 vydali slavný almanach nazvaný Der blaue Reiter (Modrý jezdec). Do zvoleného námětu se tehdy promítly životní lásky obou umělců - a sice koně, jezdci a modrá barva, která byla pro Kandinského "typickou barvou nebe. Barvou, která vybízí člověka k cestě do nekonečna, a která vyvolává touhu po čistotě a spirituálních hodnotách". Kandinského slova výstižně charakterizují Sopkův obraz a řadu jeho dalších děl, jejichž témata klidného spočinutí, spánku nebo smrti budou znít stejnou touhou po nekonečnu. Důležitou roli hraje modrá barva i v dílech Marca Chagalla a Juana Miróa.
Astrologicky je modrá barva v odstínech od blankytné po oceánicky tmavou přiřazována Neptunu / Rybám jako archetypu nekonečné hloubky a míru, transcendence, spásy, obětování sebe sama, rozpuštění, ale i tápání, bloudění, depresí a šílenství jakožto výrazu psychické senzitivity, která překračuje hráz normality, takže sem můžeme zarhnout i změněné stavy vědomí (nahoru i dolů), schopnost naladit se na vibrace kosmu/místa/člověka. Obecně pak hovoříme o schopnosti překračovat a rozpouštět jakékoli hranice a pevné, konkrétní formy.




Modrá je nejoblíbenější barvou pro cca 45% obyvatel a jen 1 až 2% lidí ji nemá rádo. Z hlediska psychologie dávají modré barvě přednost citliví introverti toužící po lásce a oddanosti, ale také lidé vyčerpaní (pracovními) konflikty, kteří touží po klidu, bezpečí a odpočinku. Odpor k modré někdy signalizuje strach před vlastním nitrem (samotou) nebo nespokojenost se současnými vztahy.

Červená barva

Vraťme se opět k červené. Kdysi dávno toto slovo znělo spíše jako čěrměně, čermný (dochovalo se ve slově čermák), zatímco čer-vené se používalo pro tkaninu, která byla touto barvou nějakým namáčením, počerveněna. Slovo červen se používalo pro označení nejen měsíce, ale všech možných červeně zbarvených věcí. Červená barva byla slovany pravděpodobně získávána právě v tomto letním období sbíráním určitého druhu červů (larev, včel). Možné je však také, že název měsíce červen je odvozen od barev plodů, které v té době hojně zrají (jahody, třešně). Čěrviti znamenalo hemžiti se. Počátek léta byl tedy pro slovany zřejmě spojen s hemžením života, plodů, hmyzu - i červů na těchto plodech, z nichž získávali tuto oblíbenou barvu.
Pro Egypťany symbolizovala červená barva krev a život, ale současně byla (z výtvarného hlediska) tabu. Proč? Protože zapadající - rudé slunce - předznamenávalo příchod démonické noci a zmizení slunečního božstva. Kdo by si troufal zobrazit tak "strašlivý" výjev? Pro mírumilovné, neagresivní Egypťany rudá zřejmě symbolizovala hrozbu.
Portrét papeže Innocenta X. od španělského malíře Diega Velazqueze (1599 - 1660) patří k nejslavnějším portrétům všech dob. Není to dáno úlohou, kterou by zobrazený papež v dějinách církve sehrál, nýbrž osobností malíře, který se pokusil bez lichotek zachytit nedůvěřivý charakter papeže a jeho pronikavý pohled plný zlosti. Červenobílá kombinace odpovídá papežskému oděvu, avšak koloristické schopnosti malíře dokázaly vystupňovat krvavý odstín červeného pozadí, do něhož je papež zasazen a červeň, která vyvrcholí v barvě jeho roucha, a vdechly tak tomuto obrazu nezapomenutelný a neúprosný charakter. Červená tak zde kromě své symbolické funkce jako barva Ježíše Krista a vládce zaujímá i výsostnou expresivní funkci. Touto barevnou kompozicí, z níž na diváka pohlíží Innocent X., není kam uniknout.





Symbolika červené barvy je podmíněna elementárními lidskými zkušenostmi s ohněm a krví, což hrálo ve všech kulturách základní význam. V antice byl s červenou barvou spojován bůh války Árés (Mars) podle rudé planety Mars zářící zlověstně nad obzorem (jako předobraz hrozící války). Astrologickým významem Marsu / Berana je prudkost, fyzická síla, dynamika, syrovost, agrese, sexualita, intenzita, spontánnost, vášeň, vysoká aktivizace energie ústící do otevřeného konfliktu a měření sil. Astronomicky vzato je beran počátkem jara (jarní rovnodennost 20. či 21. března) a "spuštěním" celého astrologického solárního cyklu, který začíná znamením berana a končí znamením ryb. Na rovině těla beran odpovídá hlavě (zatímco ryby chodidlům), což si můžeme na rovině symbolického myšlení asociovat s tvrdo-hlavostí a své-hlavostí, připisovaných lidem narozeným ve znamení berana. Rohy můžeme vnímat jako spojení tvrdosti a ostrosti (pronikavosti, průraznosti), ale i jako falický symbol.

Současný český malíř Petr Kvíčala (dole) spatřuje v jasnějším odstínu červené, své oblíbené barvy, vyjádření Erótu, sexuálně-tvořivé síly, prvopočátku všeho života. Představme si škrtnutí sirkou v naprosté tmě, prvotní jiskru bytí. "Budiž světlo" - Velký třesk. Egypťané věřili, že vesmír vznikl orgasmem - kýchnutím - ejakulací boha Atuma nad nekonečnými a temnými vodami chaosu (znak "nun" zobrazovaný hieroglyfem vlnovky / archetyp znamení ryb). Z této neohraničené prázdnoty (chaosu, nediferencovaného praoceánu bytí) vykřesla jiskra světla, tvaru, omezení, rozdělení, formy. Koneckonců Genesis (Starý Zákon) i moderní "Big bang theory" popisují jinými slovy tentýž praobraz.

A řekl Bůh: Budiž světlo. A bylo světlo. A Bůh viděl, že světlo bylo dobré. I rozdělil Bůh mezi světlem a mezi tmou. (Genesis 1, 3-4)

Jungovo pojetí nevědomí a vědomí je velmi podobné. Vědomé vzniklo z nevědomého, instinktivního prazákladu. Metafora vědomí jakožto ostrůvku světla a nevědomí jakožto obklopující a ohrožující tmy je natolik srozumitelná, že nepotřebuje dalšího výkladu. (Freud si naopak představoval nevědomé jako potlačené vědomé. Vědomé bylo prvotní, nevědomé sekundární. Jung tuto koncepci obrátil.)





Psychologicky červenou barvu upřednosťnují lidé cílevědomí, energičtí, tvořiví, toužící po silných zážitcích, se sklonem k prudkým a unáhleným reakcím.
Podle experimentu na Rochesterské univerzitě jsou ženy v červené barvě vnímány muži jako atraktivnější (zdroj: http://www.osel.cz/index.php?obsah=6&clanek=4048). Na hodnocení jiných vlastností (jako inteligence, sympatie či laskavost) červená neměla vliv. Je tu zřejmě i souvislost s červeným nebo zvlhčujícím, lesklým, zvýrazňováním ženských rtů (asociujícím ženské genitálie). Psychologicky vzato je prostě červená "sexy".

V ruštině je červená synonymem pro pěkné a dobré, zřejmě i proto, že je to klimaticky studený kraj a červená evokuje teplo. Naopak tomu bylo ve starém Egyptě, kde červená symbolizovala zlo. Z toho vyplývá, že pod symboliku barev se můžu podepsat taky klimatické a geografické podmínky. V Sovětském svaze anebo i v komunistické Číně byla červená barva symbolicky spojená s mocí ateistického státu. Dynamický a agresivní potenciál této barvy se spojil s myšlenkou revoluce a vzniku nové společnosti.
V dnešní době se nám již nemusí červená barva nutně spojovat s barvou krve, ohně, s náboženskou symbolikou anebo s barvou třešní. Červená barva se stejně dobře objevuje ve světě reklamy a komerci, kde se kadmiová červeň stala populární barvou a symbolem společnosti Coca Cola anebo Marlboro což je v přeneseném slova smyslu míněno jako symbol svobody a blahobytu.

Je třeba upozornit na to, že červená barva je jen pro 12% obyvatelstva nejoblíbenější barvou hned po zelené a modré. V oblasti propagandy a reklamy ji náleží kvůli jejímu dynamickému až agresivnímu charakteru zvláštní pozornost.

Zelená barva

Jelikož rostliny obsahují chlorofyl, spojujeme si zelenou barvu s přírodou, s růstem, s jarem a s každoročním obnovením přírody. V němčině i angličtině je slovo zelená („grün“ / „green“) odvozeno ze starého slovesa „ghro“, což znamená „růst“ anebo „rozkvétat“. Ve slovanských jazycích vyjadřuje zelený, zel-ina (jako byl-ina) trávu a rostlinstvo všude hojně rostoucí a bující. Takže na základě takové životní zkušenosti symbolizuje zelená barva jak růst, vývoj, tak i naději.
I v Egyptě zelená (jako barva výhonků papyrusu) symbolizovala svěžest a mládí.
V křesťanském umění se zelená barva přidávala k modré a červené jako třetí, doplňující barva a zachovala se v několika málo zobrazeních Svaté trojice. Kristus byl často oděn do červené, Marie do modré a Svatý duch se vznášel jako bílý holub před zeleným pozadím.
Červenou, modrou a zelenou jakožto symbolickou trojici barev najdeme též v gentském oltáře od Jana van Eycka . Tam se zelené roucho sv. Jana symbolicky spojuje s barvou krásné záhrady.





Pokud červená signalizuje aktivitu, horko až agresivitu, evokuje její komplementární barva klid a harmonii. Oproti červené působí uklidňujícím dojmem, oproti modré, pozemsky a pevně. Jako i mnoho dalším barvám tak i zelené se připisují jak pozitivní, tak i negativní vlastnosti. Drak na příklad bývá často zobrazen v zelených tónech. (V analytické psychologii je drak jedním ze zobrazení archetypu matky. Hrdina bojující s drakem symbolizuje zápas, jež musí jáské vědomí svést s mateřským komplexem a nevědomím.)
V astrologických analogiích je k zelené přiřazováno znamení Býka / Venuše, jakožto archetyp příjemné, libé harmonie ve vztahu k pozemskému, tělesnému, fyzickému, sytému, senzuálnímu; k tomu, co roste, kvete a prospívá (přelom dubna a května), ale i tomu, co je plné citu a lásky. Býk je považován za znamení ženské (receptivní), což odpovídá uctívání krávy v Indii jakožto posvátné Bohyně Matky, která svou energií (mlékem) vyživuje všechny pozemské tvory. Tak můžeme v zelené spatřovat uklidňující příslib vegetativní hojnosti, která velkoryse a s jakýmsi vnitřním klidem a stabilitou trpělivě znovu a znovu poskytuje výživu. V amerických westernech cow-boyové ("hoši od krav") symbolizují klukovskou nedospělost, hrdinskou infantilitu a neschopnost odpoutat se zcela od své maminky. Tolkienovy hobiti (velké děti) se zase rádi oblékali do zelené a žluté, pozemských a veselých barev.
V Lüscherově barevném testu si zelenou barvu volí lidé stateční, houževnatí, umínění a nepřizpůsobiví, tvrdohlaví. (Vlastnosti typicky připisované znamení Býka). Naopak psychologickou příčinou odmítání zelené bývá známkou citového zklamání a vnitřní nejistoty.
V křesťanské tradici je možná zelená trochu opomíjená pro svou fyzičnost, pozemskost, každodennost, "přírodnost" - nedostatek transcendence. Kromě toho nebyl zlatý pigment drahý jako zlatý, purpurový nebo modrý, aby skrze to zelená mohla nabýt mimořádné ceny. I to - nehledě na zelené neprostupné pralesy středověké Evropy, prořízlé jen tu a tam zelenými pastvinami - přispělo k její "všednosti". Můžeme však také říci, že komplementární dvojice barev červená - zelená je díky tomu svým způsobem archetypální pro naši zeměpisnou šířku. (Spojení modré a oranžové nebo fialové a žluté vnímáme jako exotičtější).
V keltské kultuře však symbolizovala zelená ostrov blahoslavených Tir-nan-og.

V Tizianově koloristickém veledíle Sv. Markéta (dole) svítí zelená jejích šatů na šedohnědém pozadí nezapomenutelným způsobem. Barvu tady musíme chápat v kontextu její ikonografické tradici. Díky malířskému umu Tiziana a vysoké smyslové kvalitě je čistě symbolické chápaní barev překonáno.





Zelená byla též barvou lásky. Příkladem jsou světské obrazy van Eycka anebo Brueghela.

Petr Brueghel: Tanec rolníků. Žlutá na sukni ženy, jak se dočteme později, může signalizovat, že jde o prostopášnou nebo nevěrnou ženu.

Van Eyck: Svatba Arnolfiniů, 1434. Stabilizující zelená barva těhotné matky vnáší do interiéru poklidnou, lahodnou intimitu. Celý prostor natolik uklidní, že skoro přehlédneme rudé lože (vášeň předcházející početí).

Od 15. století, kdy se v Nizozemsku rozvíjí krajinomalba, začíná patřit zelená barva k nejčastějším barvám ve výtvarném umění. Klasická kompozice holandské krajinomalby má tři základní barevné zóny: hnědou pro popředí, následně zelený pás středního plánu a konečně modrou pro krajinu v pozadí, moře a oblohu. Zelená zde má popisnou a konstruktivní úlohu.
Zelená barva se stala svatou barvou islámu, jehož kolébkou jsou arabské pouštní státy. To má svůj důvod v klimatických podmínkách těchto zemí, kde je zelená vegetace naopak vzácná.

Zelená barva byla též oblíbenou barvou Proroka Muhammada, který se rád oblékal do zelených šatů. Také archanděl Gabriel má na jedné arabské miniatuře zelené křídla, neboť zelená bývá v islámu spojena s barvou ráje.





Mnoho islámských států má zelenou barvu ve své vlajce. Vlajka Saudské Arábie je celá zelená.

Žlutá barva

I když bývá žlutá spojována s vlastnostmi jako je veselost či optimismus, jsou jí v v křesťanské ikonografii připisovány především negativní vlastnosti. V souvislosti s lidským tělem mají negativní lidské vlastnosti jako závist a žárlivost sídlo v žlučníku. Žárlivý se francouzsky řekne jaloux, v angličtině jealous. Jak si můžeme povšimnout, je zde evidentní příbuznost se slovem vyjadřujícím žlutou barvu (yellow). Naše slovo žlutý (kořen -žlt-) je v mírných obměnách všeslovanské, naše slovo žárlit je asociováno se slovy žádat a horlit).
Nehledě na etymologické souvislosti je žlutá také barvou síry, spojované s peklem.
V Egyptě byla žlutá (rezavá) asociována se smrtí, neboť krajina pouště bez kapky vláhy božského Nilu zvěstovala smrt, neplodnost. I každý tvor s rezavými chlupy představoval bytost oddanou Tyfónovi, neplodnému bohu zmatku, vzrušení a agresivity. Jasná žluť však představovala zlato, látku, která tvořila tělo bohů, barvu věčnosti. Všimněme si, že podobně ambivalentní významy si žlutá ponese i po následující tisíciletí. Světlou žlutí byla v Egyptě malována pleť ženského těla, na rozdíl od pleti mužské, které náležela barva hnědočervená. (Podobné odlišení pohlaví najdeme v mínojské kultuře staré Kréty).

Když Giotto akcentuje střed zobrazené davové scény velkou plochou žluté barvy, tak si můžeme být jisti negativním obsahem. (Obraz je umístěn v další části o barevných akordech). Zobrazená scéna a název díla Jidáš, potvrzuje to, co křesťanská ikonografie žluté barvě připisuje: zradu a faleš.

Žlutá byla ve středověku nejen barvou zrádců, ale také čarodějnic, prostitutek a židů. (Dole obraz Kuplířka od Vermeera Van Delfta)





Označení židů žlutou Davidovou hvězdou v Hitlerově fašistickém Německu se symbolikou a tradicí této barvy úzce souviselo.

Výsostně promyšleným výtvarným a obsahovým způsobem použil žlutou barvu ve své kompozici benátský malíř Paolo Veronese (1528 - 1588). Strašlivým výkřikem ženské stojící postavy zahalené ve žlutém plášti před tmavým pozadím začíná strmá diagonála, která dělí scenérii ukřižování na dvě dramaticky se stupňující části: na jedné straně do výšky a do ostrého úhlu vtěsnaná a v těle Ježíše Krista vyúsťující závratná figurální scéna, na straně druhé do nekonečné dálky se táhnoucí prostor krajiny a oblohy, vyvolávající v jedinci pocit, že jedině tam, v nedozírné dáli mohla bolest utichnout. Žlutá barva zde necharakterizuje postavu a její vlastnosti, jako tomu bylo u Giotta, nýbrž hrůzu celé scény. Díky této žluté nás takřka mrazí; zvláště když za žlutou tušíme motiv zrady.





To vše k čemu jsme postupně dospěli, však neznamená, že všude, kde je žlutá, musíme hledat negativní symboliku anebo ikonografický význam. Malíři používali žlutou samozřejmě i z čistě výtvarného hlediska anebo kvůli popisné funkci.

Pokud chtěl malíř ve středověku zobrazit světlo, což mělo božskou podstatu, pak použil zlato, které symbolicky zastupovalo Světlo Boží. Žlutá barva na vatikánské vlajce zastupuje zlato. Podobně je tomu i u vlajky německé.

Holandský malíř Vincent Van Gogh (1853 - 1890) osvobodil žlutou od jejích negativních konotací a spojil ji ve svém díle výlučně s barvou radosti a světla, čímž významově navázal na středověké zlaté pozadí.





Ve staré Číně měla žlutá barva podobnou funkci jako u nás purpur. Jako barva slunce byla symbolem nejvyšší moudrosti a jen císař směl nosit žluté šaty.

Žlutá je nejcitlivější barva vůči venkovním vlivům - trocha červené ji přemění na oranžovou, trocha modré na zelenou. Vedle bílé září, vedle černé křičí.
V psychodiagnostice signalizuje obliba nebo použití žluté barvy (kromě optimismu a mládí) nevědomou touhu po změně.

Černá a bílá barva

Černá a bílá tvoří základní polaritu světla a tmy. Je mnoho výtvarných děl, ve kterých má tento kontrast vysoce symbolickou funkci. Bílá ve smyslu světla má pozitivní, černá ve smysle tmy negativní obsah. Výtvarná díla postavená na tomto kontrastu najdeme v oblasti grafických technik a to až v době, kdy černá měla charakter tmy a netvořila jenom prostředek ke konturování viditelného světa.

Známý je symbol zobrazující síly Jin a Jang, které jsou podle taoistické filozofie základem celého kosmu. Jsou to síly protikladné a navzájem se doplňující (komplementární). Jsou postavené na principu Slunce a stínu. Jedno nemůže existovat bez druhého, jedno nemá vyšší hodnotu než druhé. Není to protiklad ve smyslu dobra a zla, jak jej známe ze západního myšlení.

V tomto smyslu doplňujících se protikladů můžeme přičítat symboliku barev v Chagallově obraze ženicha a nevěsty.




Malevič staví na stejnou úroveň Černý čtverec na bílém pozadí a svatý obraz ikony. Když ho poprvé vystavil, zavěsil ho do rohu místnosti, kam se tradičně umísťuje ikona . Tak podtrhl transcendentní obsah díla. Obraz v dějinách umění nemá obdoby. Obraz se stává základem nové výtvarné abecedy, totiž geometrické abstrakce, pro níž se stává kontrast bíle a černé barvy, jakožto extremních protipólů nepostradatelným výtvarným prostředkem. (Viděl jsem tento obraz v originále a je to vážně pecka. Drobné nepravidelnosti činí obraz podobným monumentální ikoně a nejsou na reprodukci viditelné).




Komplementarita dvou polarit, kterou najdeme v symbolu jin a jang nemá nic společného se šedivou barvou, která by vznikla jejich obyčejným smíšením. Jsou protikladné - a jsou tímtéž - zní dialektika orientu, která je obtížně stravitelná pro západního logika. (A = negace B a A = B)

Bílá barva

Bílá barva má v křesťanské tradici velký význam, který dodnes určuje, jaké hodnoty této barvě připisujeme. Její základní význam je ten, že symbolizuje čistotu a to jak tělesnou tak i duchovní.
V Egyptě bílá symbolizovala svítání a vítězství nad mocí podsvětních démonů. Byla ale také barvou posvátnou, náboženskou; prostou a jednoduchou.
V astrologické symbolice odpovídá bílá (stříbrná, perleťová, slonovinová barva) Luně / znamení Raka, které je komplementární k zlaté (Slunci) jako její receptivní, ženský, mateřský protiklad. (Jako je zlatá středem vejce, je bílá jeho obvodem a ochranným obalem. Slunce světlo vyzařuje, Luna jej příjmá a odráží). Dva nejvzácnější kovy: zlato a stříbro analogicky korespondují se Sluncem a Lunou, mužem a ženou, dnem a nocí, vědomím a nevědomím, duchem a duší, jang a jin apod.
Ve staročeštině byl slovem (ta) běl označována tuk a bílek, zatímco (ten) běl označoval bílou mouku z ní vyrobenou. Slovo je všelslovanské, zřejmě ilyrského nebo fryžského původu. Přes tuto oblast je tu tedy i souvislost s řeckým baliós (bílý, běloskvrný), které nejspíš souvisí nejen se jménem bílého likéru (Baileys), ale i označením pro Baltské moře, protože litevské báltas znamená také bílý. A jak jsem měl možnost vidět při návštěvě Pobaltí, světlo na pobřeží tohoto moře je skutečně oslepující - bílé - jasné - bezbarvé - studené, jiné než ve středozemí, kde září zlatě, sytě a teple. (Mimochodem: souslovím bílá hora se dříve označoval les listnatý, zatímco černá hora představovala les jehličnatý).

Nyní zpět k dějinám. Proměnění Páně (Andrei Rublev, 1425, dole) se odehrálo během jeho pozemského života, kdy se jeho tělo proměnilo zázračně ve světlo, čímž se zjevil třem apoštolům, kteří ho doprovázeli, jeho božský původ. Světlo je zobrazeno bílou barvou.




Bílé, božské světlo najdeme také jako cíl lidských duší, ke kterému se vydají po posledním soudu, jsou-li přijati do ráje. Hieronymus Bosch ho namaloval ve svém nezapomenutelném obraze (Let do nebe, 1500-1504, dole), kde do tmy posledního soudu vsadil tunel, na jehož konci září světlo.





Tento duchovní význam bílé barvy můžeme též připisovat dalšímu obrazu Kazimíra Maleviče. Bílý čtverec v bílém poli tematizuje nadpozemské absolutno.




Andělé jako bibličtí Boží poslové, bývají často oděni v bílém rouchu. Do bílé jako barvy panenství, nevinnosti a čistoty jsou v novověku odívány postavy Marie, ale bílé šaty nosí nevěsty a najdeme je též u jeptišek, aby bylo zdůrazněno jejich panenství.
Bílá získala od dob reformace další význam. Protože Kalvinisté neuznávají kult svatých, ani jakéhokoliv jiného náboženské zobrazení, byly oltáře, obrazy, malby na stěně, sochy, stejně jako i barevné vitráže z kostela odstraněny a kostel byl pouze vybílen. Tak se stala bílá barva i symbolem kalvinistické čistoty a kalvinistického ikonoklasmu.


Stejný duch nepřátelství k barvě a její smyslnosti vládne v době neoklasicismu. Umělci a architekti té doby se odvolávali na zdánlivý řecký ideál bílého mramoru. Neuvědomovali si ale, že i řecké sochy byly původně polychromované (barevné)!
Kromě historických kontextů nebo symbolu nadpozemského absolutna vnímáme bílou barvu také jako symbol čiré potenciality (nepopsaný bílý list). Cosi nehotového, neposkvrněného, co v sobě obsahuje všechny dosud neprojevené možnosti.

Černá barva

V Egyptě byla černá barva byla považována za nekrásnější, neboť představovala úrodné bahno a humus Nilu, které dávalo život, úrodu a hojnost. Černá zde tedy představovala bohatství jako protiklad žluté (rezavé), která symbolizovala chudobu a zánik. Egypt sám sebe nazýval zemí Kemet (Černá země). Černá byla také symbolem znovuzrození.
V křesťanské kultuře připisujeme černé jiný význam. Jako protiklad světla, které nám umožňuje vidět "svět", je černá symbolem noci, smutku, zániku a smrti. Černá barva symbolizuje odvrácenost od světa, opovržení světlem, stejně jako i křesťanskou pokoru. Černá nerozptyluje ducha a z toho důvodu je to barva mnichů anebo mnišek i farářů.

Podobně jako bílá v kalvinistických kostelech byla černá u známého reformátora Martina Luthera symbolem jeho duchovnosti i skromnosti, co se týče materiálního života.

Oproti tomu se stala černá barva mezi burgundské šlechtou už v raném 15. století barvou slavnostní, barvou noblesy a vkusu. Slavnostní ráz si černá uchovala ve Španělsku. V Indii byla symbolem času, smrti a bohyně Kálí (smrt a čas mají dokonce stejný etymologický kořen: kal-).




Stejně jako bílá mohla být i černá barva barvou svatebních šatů. Používala se v chudších vrstvách a jednalo se o nejlepší oblek, který novomanželé už vlastnili.
V černé barvě se tedy spojuje paradox skromnosti, pokory na jedné straně - a na straně druhé symbol noblesy, bohatství a vznešené vážnosti. Dnešní pánské slavnostní společenská saka, smokingy jsou také černé, a to od dob průmyslové revoluce, kdy v mužské módě nastal konec okázalosti (barev, ozdob) ve prospěch průmyslnické efektivity a jednoduchosti ("bussinessman"). Skrytě se však okázalost dává najevo např. na kvalitě látek a střihu. Čili skromnost je to jen "na oko".
Černá barva je v módě velmi populární (nejen proto, že "zeštíhluje") a nemůžeme za ní vždycky hledat psychologické vysvětlení.
Černá však bývá výrazem vzdoru a protestu. Na psychoanalytické úrovni souvisí naprostá preference černého oděvu, brýlí a doplňků u stylů gothic nebo punk s únikem do orál-anality (před-dospělých vzorců chování, které s sebou nenesou respekt k hranicím a osobní zodpovědnosti, jež v sobě zahrnuje oidipovský řád - viz Jan Stern: Anální vesmíry). Černá je podle tohoto náhledu také symbolem anality vůbec. Odtud tato barva (zvláště černá vysokého lesku - latex) čerpá nevědomý zdroj fascinace. Člověk se k černé uchyluje jako k anonymní masce, v níž doufá, že rozpustí jakékoliv hranice. Černou tak můžeme dnes vnímat jako výraz vzdoru vůči jakémukoli řádu. V minulosti však černá (jakožto kněžská sutana) naopak symbolizovala poslušnost Řádu. Oba symbolické významy však spojuje vzdání se vlastní individuality, ať už ve prospěch řádu (církve) anebo anarchie. Černá udílí hranice jiným barvám, pokud je lemuje, ale sama žádné hranice nemá, respektive všechny rozpouští - jako noc.
Jazykově se k černé barvě druží asociace jako černý trh nebo černo-kněžník (totiž vlastník černé knihy) - čaroděj. Naznačuje tedy také podvod, skrytost, nekalost dějící se pod rouškou noci. Další konotace jsou tu s černě zbarveným ovocem: černice = černá malina, ostružina a třešně (čerešně), které se blíží starodindickému kršná (černá). Kořen čěrně z něho odvozený je všeslovanský.

Černá ve spojení s červenou (kteréžto slova jsou si ve slovanských jazycích nápadně podobná) odpovídá astrologické symbolice Pluta / Štíra. Tato kombinace je intenzivně sexuální, vášnivá, nevědomě-instinktivní, odkazující ke zvířecímu prazákladu, touze přežít a je-li to nutné i zabít, zvítězit pomocí působení skrytých sil (černá), nepřímo - manipulací, nátlakem. V podstatě neexistuje jiná kombinace barev, která by tak silně stimulovala naši sexualitu. Navíc obě dvě barvy se vztahují k archetypu ženskosti, mateřství, pokud z nich však odebereme bílou (symbol to panenství, mládí a čistoty) a ponecháme aspekt vášně (Demétér - červená - dospělá žena) a aspekt smrti, čarodějnictví (Kálí - černá - stáří). Kombinaci červená - černá si klidně můžeme přeložit jako "základní instinkt" nebo ji můžeme číst jako spojení dvou základních pudů: života (Erót - kreativita) a smrti (Thanatos - destruktivita).

Diego Velázquez, Venuše.

Podle experimentů s reálnou modelkou se zjistilo, že v zrcadle by z tohoto úhlu měl být správně viděn ženský klín. Takto se však modelka dívá pozorovateli vyzývavě přímo do očí. Ví, že je pozorována a neuhýbá pohledem. Její tvář je rozmazaná - buď aby malíř utajil pravou identitu modelky nebo aby neodváděl pozornost od jiných, detailně provedených partií. Ve své době se jednalo o velmi erotickou pikanterii pro zámožné šlechtice, kteří obraz museli umístit na speciálním místě, aby nebudil pohoršení veřejnosti, především žen. Tento obraz se na začátku 20. století stal obětí útoku feministky, která obraz rozeskala sekáčkem na maso; později byl restaurován. Kombinace černé a červené barvy podtrhuje sexuální vyznění obrazu; do té doby byly akty Venuše zahalovány spíše výhradně do tradiční červené. To, že je k nám Venuše obrácena zády, vyvolává zvědavost a jitří imaginaci. To "nejdůležitější" stále není vidět - je nedostupné, utajené, neznámé - což jsou hlavní atributy sexuální přitažlivosti a Velázquez to zřejmě věděl - na rozdíl od porno-producentů dneška.

Tyrkysová barva

Tyrkysová barva na hranici spektra mezi modrou a zelenou vzbuzuje dojem chladu, třpytivosti, ledu, krystaličnosti, ale také dálky. Na oko působí osvěžujícím, distancujícím dojmem. Využívá se jako silného kontrastu k teplým barvám, které díky tyrkysové získají na intenzitě. Teplé barvy máme tendenci vnímat jako blízko, u nás, na dotek, zatímco chladné barvy si promítáme do dálky.

David Hockney, 1971, Portrét umělce (Bazén s dvěma postavami).

Oranžová je komplementární k modré. Tyrkysová barva ochlazuje celý prostor rozpálené letní krajiny a navozuje dojem hloubky.

V Egyptě symbolizovala tyrkysová barva ochranu a zrození světa před rozbřeskem, průzračnost čisté vody a prvotního oceánu, v němž se božstvo, povstávající k novému životu, očišťuje ode všech nečistot (Pijoan).
Slovo tyrkys z francouzského turqoise signalizuje, že k nám byl stejnojmený kámen dopraven z orientu Turky.

Oranžová barva

Oranžová barva vstupuje do dějin Evropy až relativně pozdě - a to v době, kdy Benátčané začali z orientu dovážet nové exotické ovoce - pomeranč (fr. orange). Odtud se zrodil název této barvy. (Indický oranžovník = nárangah, persky náranj (dž)).
Do té doby by tam, kde dnes vidíme "oranžovou", viděl středověký divák jen odstín červené nebo žluté. V dějinách křesťanské kultury tedy oranžová nemá nijaký zvláštní symbolický význam.

Psychologicky oranžová působí dojmem vitality, mládí, extraverze, kreativity, vřelosti, přátelskosti, odvahy, chuti do života, radosti, optimismu; přitahuje pozornost. V USA nabývá nádechu "levného". Je to národní barva Holandska, irských protestantů, ale zvlášní význam má v orientu, neboť je to barva roucha buddhistických mnichů, kde je symbolem vnitřní čistoty. Podle ezoterických tradic je oranžová "vnitřní barvou vody".



Oranžová je komplementární k modré a tajemstvím malířů, kteří usilují o zářivou a přirozenou barvu denní oblohy, je nanést světle modrou teprve na oranžový podklad. (Jinak bude obloha tmavá a chladná - zkuste si to.)

Barevné akordy

Barevný durový akord

Vzniká ze tří základních barev, které se ve výše uvedném diagramu nachází na vrcholech rovnostranného trojúhelníka (žlutá, modrá, červená - viz obrázek na začátku textu). Tři základní barvy tvořící durový akord, stejně jako komplementární barvy (modrá - žlutá, červená - zelená), působí na diváka dojmem stability, odvážného jasu a vyrovnanosti. Jejich intenzivní kontrast prozařuje skrz naskrz celým obrazem. Ačkoli se jedná jen o tři barvy, rozestup (kontrast) mezi nimi je tak velký, že symbolicky zahrnují celé stvoření - úplnost světa, k níž není třeba nic přidávat. Úplnost (jakoby souzvuk) je vlastně větší, důraznější, zářivější, než kdybychom obraz přeplnili všemi myslitelnými barvami. Na obrázku dole vidíme, že i když ony syté barvy zaplňují jen malou část plochy obrazu, kontrast nezi nimi je tak ohromný, že rozehrají plochu celého obrazu.

Nicolas Poussin, 1648, Holy Family on the Steps, Oil on canvas, National Gallery of Art, Washington






Joannes Jan Vermeer ven Delft, 1660-1661, Óleo sobre lienzo. 45,5 x 41 cm. Rijksmuseum Amsterdam. Holanda.

Franz Marc, 1910, Horse in the Landscape. Óleo sobre lienzo. 85 x 112 cm. Museum Folkwang






Piet Mondrian, 1930, Composition with Red, Blue and Yellow, Oil on Canvas

Fernand Léger, 1954, Two Women Holding Flowers

Barevný mollový akord ("tragický")

Utvořen z durového akordu přeneseného do tmavších odstínů a přidáním zlaté a stříbrné. Skládá se ze čtyř barev: červené, modré, zlaté (žluté) a stříbrné (bílé). Hnědou (dole) můžeme vnímat jako tmavší odstín žluté.

Giovanni Battista Tiepolo, 1760. Madonna of the Goldfinch, Oil on canvas, National Gallery of Art, Washington (laděno do pastelových odstínů)

Giotto di Bondone, 1304-06, The Arrest of Christ. Kiss of Judas, Fresco, 200 x 185 cm, Cappella Scrovegni, Padua

Andrea Del Castagno, 1444, Deposition, Stained glass, Duomo, Florence

Charonton Enguerrand, 1460, ca, Pietà de Villeneuve, Tempera on wood, 162 x 218 cm, Louvre

Zdrojovým textem byly především vynikající přednášky Dušana Brozmana: Barva, světlo, prostor.
José Pijoan: Dějny umění, svazek 1, Balios 1998
Václav Machek: Etymologický slovník jazyka českého, Academia 1971

http://barvy.xf.cz/psychologie/psychologie-barev

Další zdroje o symbolice barev v jiných kulturách:
http://www.sibagraphics.com/colour.php
http://www.princetonol.com/groups/iad/lessons/middle/color2.htm
http://www.egyptianmyths.net/colors.htm
http://www.religionfacts.com/buddhism/symbols/color.htm
http://en.wikipedia.org/wiki/Color_symbolism

Umělecké slohy a typologie MBTI

Pieter Brueghel starší
Salvador Dalí
El Greco
August Rodin
O umělecké pravdě a geniu loci: Renoir, Picasso, Lautrec

Světelná kaligrafie

Tvořivost

Morálka a mytí rukou

Má gesto Piláta Pontského psychologické vysvětlení?


Podle experiementů britských psychologů z Plymouthské univerzity, jejichž výsledky by měly být zveřejněny v prosincovém čísle Psychological Science, existuje souvislost mezi mytím rukou a větší tolerancí k morálním prohřeškům.

"V prvním experimentu napřed dostalo třicet studentek a deset studentů za úkol hledat smysluplné věty v celkem čtyřiceti sadách čtyř slov. Polovina objektů dostala slova spojená s čistotou jako "čistý", "naleštěný", "neposkvrněný" a podobně. Zadání druhé poloviny obsahovalo neutrální výrazy. Tomuto způsobu ovlivňování říkají psychologové "priming" (podněcování).

Po vystavení primingu dostali studenti další úkol - hodnotit standardní modelové přestupky podle jejich amorálnosti na stupnici od nuly do devíti. Nula znamenala bez problémů přijatelné chování, devítka chování nanejvýš nepřijatelné. Přestupky zarhnovaly činy jako sníst něčího mrtvého psa, zabít jednoho člověka kvůli záchraně pěti jiných, vzít si peníze z nalezené peněženky, lhát ve vlastním životopise, sníst spolucestujícího v troskách letadla zříceného vysoko v horách nebo mít sex s kotětem. Aby vědci vyloučili možnost, že priming spustí v myslích pokusných objektů emoce, jež ovlivní jejich pozdější morální soudy, nechali obě skupiny vyplnit ještě dotazník, jak se zrovna cítí. Nenašli žádný rozdíl, a tvrdí proto, že priming nespouštěl žádnou specifickou náladu.

Průměr hodnocení studentů, kteří byli vystaveni slovům spojených s čistotou, byl 4,98. Průměr studentů s neutrálními výrazy vyšel 5,81. Rozdíl sice malý, ale statisticky významný. Vypadá to tedy, že po probuzení konceptů čistoty v mysli vnímáme přestupky méně přísně. Největší rozdíl byl v hodnocení situace s kotětem. Neutrální skupina dávala průměrnou známku 8,25, skupina vystavená slovům spojených s čistotou jen 6,7.

Druhý experiment byl test vlivu skutečné fyzické očisty na pocit morálního znechucení. Celkem čtyřiačtyřicet studentů a studentek nechali výzkumníci napřed sledovat obzvlášť nechutnou scénu z filmu Trainspotting. Po zhlédnutí snímku odvedli psychologové polovinu pokusných objektů do další místnosti, kterou naaranžovali jako úzkostlivě čistou - v rohu byl dřez s antibakteriálním mýdlem a papírovými ručníky, na stole květina. Studentům řekli, že místnost byla udržována tak čistá, jak to jen jde, a požádali je, aby si umyli ruce.

Druhá polovina studentů si ruce mýt nemusela. Před testem ještě výzkumníci pokusné objekty požádali, aby si filmovou scénu znovu vybavily. Pak dostaly k posouzení stejný dotazník jako účastníci prvního experimentu. Fyzická očista podle očekávání skutečně zmírnila přísnost soudů. Průměr hodnocení objektů, jež si umyly ruce, byl 4,74, průměr kontroly jen 5,43. Jelikož obě skupiny byly stejně znechuceny filmem a mytí rukou pocit znechucení snižuje, vypadá to, že morální usuzování bylo opět ovlivněno pocitem znechucení.

Psychologové z výsledků vyvozují, že čistota může sloužit jako podklad nevědomého rozhodnutí, které nemusí mít k reálné situaci vůbec žádný vztah."

Radek John: Reflex, č. 50/2008

Psychoanalytické vysvětlení by mohlo znít tak, že čistota, rituální akt očištění snižuje napětí (úzkost) svědomí (superega), takže morální soud vynesený po snížení tohoto napětí je méně přísný. Obsedantní neurotik se automatizovaně uchyluje ke každodenním rituálním úkonům (jako je třeba mytí rukou), aby odčinil pocit špatného svědomí (podle Freuda prý) za jakési nevědomé, vytěsněné přání. Přehnaná záliba v čistotě je prý kompenzací nevědomého Id, které si libuje v nečistotě, lidově řečeno: v prasečinkách a perverzích. Vysvětlovalo by to, proč byl největší rozdíl v odpovědích u otázky na sex s kotětem. Zde myšlenky týkající se čistoty zmírnily napětí morálního soudu nejúčinněji.

.

Jean Liedloffová: Koncept kontinua

Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti



1. Kontinuum

Dítě je devět měsíců v těle matky zcela bezmocné, odevzdané a s důvěrou příjmá plynoucí kontinuum vjemů a pocitů z těla matky/světa - splývá v jednotě s tímto proudem bytí - kontinuem života. Slyší rytmus srdce, zažívá rytmus chůze, rytmus biologických procesů v jejím těle. Je proměňujícím se stavem bytí, plynutím, kontinuem, je extrémně citlivým semínkem budoucího stromu, který očekává bezmeznou podporu.

Když se narodí, poprvé se nadechne a je oslněno proudem světla - očekává něco jiného? Nikoli. Očekává přesně totéž - s důvěrou chce být dál neseno v rytmu života, obklopeno láskou, vyrůstat v atmosféře bezpečí, důvěry a zajímavých vnějších podnětů, které uspokojí jeho zvídavost a které budou stimulovat jeho rozvoj. Očekává, že věci se budou vyvíjet stejně dobře jako doposud. Že tu bude bezpečný přístav - matka - a nové obzory, kam bude moci vyplouvat za novými zážitky. Očekává, že bude podporováno, vedeno, příjmáno, vyživováno. Stejně jako to očekává květina na louce, když prorazí škořápku země a vzhlíží ke Slunci. Matka a otec jsou pro dítě jako toto Slunce.

Vytvoří-li se pevná vazba (attachment) mezi ním a matkou (pomyslná "gumová" pupeční šňůra, "kotevní lano"), dítě radostně vyráží zkoumat svět, aby se v případě leknutí zase rychle vrátilo ke své mámě, do bezpečí, do bezpečného přístavu. Tam se zklidní, načerpá důvěru a zase se vydá "ven" - explorovat.

To základní, co dítě potřebuje vždy a bezpodmínečně vědět, že se má kam vrátit, že matka je vždy dostupná, aby zaplašila jeho případnou úzkost, aby nasytila jeho hladové bříško. Pokud je tato základní vazba k matce (vlivem jejího instinktivního neklidu, nepředvídatelného chování nebo citového odmítání) narušena, dítě necítí, že by bylo dál neseno a podporováno kontinuem (sluncem) bytí, na než si uvyklo a jeho vývoj se zastaví jako vývoj květiny, která nemá slunce ani vláhu: stáhne se do sebe a odtahuje se od matky nebo se k ní naopak zoufale tiskne a nikdy se neodváží vyrážet do okolí, zkoušet hravě napínat onu "gumovou" vazbu. Slunce nad ním zakryl mrak, a ono neví proč. Ve svém chápání času (nekonečná přítomnost), věří, že navždy.

Princip kontinua je přetržen, základní pocit důvěry v existenci, která novorozenci prozatím vždy nabízela podporu, je otřesen. Pocit důvěry/nedůvěry v kontinuum života si novorozenec s sebou nese celý život a jeho základní reakce na životní změny a prožívání všech dalších mezilidských vztahů se od té doby řídí podle stejného vzorce důvěry/nedůvěry, přátelského/nepřátelského ladění. Přátelsky laděným ('milým') dětem potom vycházejí všichni vychovatelé a spolužáci vstříc a utvrzují ho tak v jeho pozitivním ladění, zatímco odmítané děti, které jsou uzavřené nebo nepřátelské, se opět spíše budou setkávat s nepřijetím a nezájmem, takže se jejich negativní vzorce ještě více posílí, utvrdí. Nedůvěřují kontinuu - nedůvěřují vztahům, životu, společnosti, růstu, nedůvěřuji hledání nového. Bojí se. Zůstávají v trvalé úzkosti. Nemají žádnou šňůru, kterou by mohli napínat. Zoufale se tisknou k zemi. Choulí se do klubíčka. Slunce nesvítí. A v jejich chápání - nikdy už svítit nebude. Takovou zkušenost jim přinesl život. Co jim zbývá? Přizpůsobí se tedy životu ve tmě.

"Pro něj Já znamená ten, který touží, a OSTATNÍ znamená ten, který nereaguje, odmítá. A nejspíš si těchto podmínek nikdy nevšimne, ačkoliv přetrvávají po celý život, a to z jednoho velmi prostého důvodu: jiný druh vztahu mezi Já a OSTATNÍMI si neumí představit.

Chybějící zážitky z fáze v náručí a ztoho plynoucí nevýslovný pocit odcizení tam, kde by měl být základní pocit jistoty, podmiňují a ovlivňují všechno, co jednou z miminka bude. Vyrůstá totiž na pokraji propasti, kde jeho vnímíní sama sebe zakrnělo. V raném dětství bohužel nemáme žádný mechanismus, který by chránil před matkou s nefunkčním kontinuem. Před matkou, která na signály dítěte neodpovídá, která jeho očekávání nenaplňuje, ale reaguje proti nim."



2. Blízké a vzdálené štěstí = blízká a vzdálená náruč

Liedloffová pobývala několik let (v 70. letech) mezi indiány kmene Yequana ve Venezuele. Zjistila, že celý svůj život prožívají velmi odlišně než my. Přestože fyzicky slabší než "bílí lidé", snesou daleko větší fyzickou zátěž. Neznají slovo "práce", přestože vlastně "pracují" celý den - jenže každý dělá jen to, co ho baví (někoho baví rybařit, někoho lovit zvěř, někoho vyrábět nástroje, někoho nebaví nic...). Přesto, ostatní se s ním rádi podělí - vládne nadprodukce surovin, takže nikdo není k ničemu nucen, nikdo nevstupuje druhému svou vůlí do jeho rozhodnutí. Proč? Protože na prvním místě je tu respekt k vůli druhého a k jeho svobodě. Ten je naprostý. Dokonce i ve vztahu rodič - dítě. A ten, kdo nerad chodí na lov - třeba je zase dobrým vypravěčem a večer u ohně srdce jeho soukmenovců díky němu pookřeje. A tak si každý v kmeni najde své místo, které ho těší, které odpovídá jeho přirozenosti, jeho talentu. A všemi je to příjmáno jako jeho svobodné rozhodnutí, které se nikdo neopovažuje komentovat.

Lidé celí den vykonávají fyzicky náročnou činnost, přesto jsou celý den radostní, žijící v naplněné přítomnosti, v družných, přátelských vztazích mezi sebou, často se smějí. Neexistuje tu deprese, smutek, ani zoufalství - v situacích, kdy k tomu neexistuje opravdu vážná příčina, ztráta blízkého - ale i takový smutek rychle odezní. Kontinuum, které akceptuje život, akceptuje i smrt.

Liedloffová začala pátrat proč. Proč je jejich společnost tak "šťastná" a lidé jsou mezi sebou neustále přátelsky naladění, zatímco u nás - přes všechen pokrok vědy a techniky - jsme ve srovnání s nimi hluboce nešťastní, frustrovaní, neurotičtí zoufalci, kteří jsou jeden k druhému zamračení a nepříjemní, kteří stále prahnou a po jakési romantické lásce kdesi v dálce, po vysokých a vzdálených cílech tam - a někde, zatímco tady a nyní - šťastní být neumíme?

Liedloffová říká: Dítě po narození očekává nepřetržitý pobyt v matčině náruči a samozřejmou dostupnost této náruče, tepla a lásky, kdykoli se mu zachce, kdykoli po ní zatouží. Je-li tato základní potřeba lásky a bezpečí uspokojena, dítě nevyrůstá s pomyslným "frustračním dluhem" - přečerpaným kontem - a má pozitivní základ do života, má pevné kořeny a vnitřní sílu zvládat hravě životní překážky. Vyrůstá-li dítě zatíženo frustrací z neuspokojených potřeb lásky, objetí a tělesné blízkosti - pokud celé noci proplakalo a v zoufalém očekávání příchodu maminky, jež je pro něho jediným vesmírem a v jejíž nepřítomnosti necítí nic než děsivé, studené, hladové prázdno, vůči nemuž je naprosto bezmocné - pak v životě stačí malinké škobrtnutí, aby se do tohoto vnitřního pláče vždy snadno propadlo. (Přečerpané konto neustále hrozí psychickým bankrotem). A především: pak celý život po této lásce marně volá a touží a snaží se jí naplnit (jak jen to jde) prostřednictvím partnerských vztahů, považujíc druhého za svou náhradní matku/otce.

V té míře, v jaké nám byla maminčina náruč v dětství vzdálena, pociťujeme i nyní, že naše štěstí je vzdáleno nám - že buď leží kdesi v minulosti (nostalgie, "zlatý věk už je za námi") nebo jej očekáváme kdesi v budoucnu (že "jednou to konečně přijde"). Ale život uplývá a přítomnost je ve skutečnosti jeden velký marast, jedno velké čekání, v němž nás drží jedině planá naděje, že v budoucnu "to bude jiné". Nebude. Naopak, pokud nám v dětství byl dán zdravý základ, budeme se spontánně vracet do naplněné přítomnosti. Takový je záměr "kontinua". Kontinuum, tedy provázanost genetiky a 'přirozené' výchovy, která této genetice vychází vstříc, směřuje k naplnění, štěstí a růstu, k optimálnímu rozvoji kapacit toho kterého organismu. Organismus spoléhající na své zdravé instinkty rozvine ty kvality, které mu umožní v daném prostředí nejen přežít, ale i fungovat šťastně. Kontinuum očekává, že zdravá matka dá dítě zdravý základ do života. V tom na ní "spoléhá".

Imaginární hráz mezi naším stavem tady a teď a "štěstím" kdesi v dálce (po naplnění všech "tužeb a snů") odpovídá svou velikostí frustraci v našem dětství - oné pomyslné hrázi, která nás kdysi oddělovala od mateřské náruče.

Naše ambice, obrovské nároky na partnera a kariéru neodráží přímou úměrou nic jiného, než míru naší dětské frustrace, míru našeho nepřijetí rodiči. (Viz. Osho: O ženách) Celý tento frustračně - toužebný mechanismus je zahojen, když plně příjmáme a milujeme sami sebe.

Liedloffová sugestivně líčí pocity frustrovaného dítěte:

Novorozenec, jehož kůže touží po odvěkém doteku živého těla, hebkého a teplého, je zabalen do suché látky bez života. Je strčen do vozíčku a ať pláče jak pláče, je ponechán v tom očistci, který se vůbec nehýbe (poprvé v celém jeho životě, který byl dosud nekončícím blahem v děloze, poprvé během dlouhé doby evoluce). Jediné zvuky, které slyší, jsou nářky ostatních obětí té samé nepopsatelné agónie. Pláče a pláče; jeho plíce, nenavyklé na vzduch, jsou roztahovány zoufalstvím srdce. Nikdo nepřichází. Když se probudí, uleví si do pleny a tato událost odvede jeho pozornost od utrpení. Ale příjemný pocit úlevy a pak ten teplý vlhký proudivý pocit kolem spodní části těla jsou rychle pryč. Teplo už se nehýbe a chládne a lepí. Miminko kope nožičkami. Propíná tělíčko. Vzlykne. Zoufalé touhou, s mokrou a nepříjemnou plenou, prokřičí se tou mizérií a pak upadne do osamělého spánku. Najednou ho někdo zvedne. Jeho očekávání se začíná naplňovat. Mokrá plena je pryč. Úleva. Živé ruce se dotýkají jeho pokožky. Pak ho zvednou za nohy a nová, proklatě suchá a neživá látka je mu poskládána kolem beder. V mžiku je situace stejná jako předtím, jakoby ruce nikdy nebyly, ani ta mokrá plena ne. Miminko nemá vědomou paměť, ani náznak naděje. Nachází se v nesnesitelné prázdnotě, v bezčasí, nepohybu, tichu, chtění. Tato situace se vymyká nesmírným zkušenostem kontinua. Miminko teprve několik hodin dýchá vzduch a už dospělo do stádia takové dezorientace (vykořenění ze své podstaty), že je mimo záchranné síly mocného kontinua. Někdo přichází a něžně je zvedá. Miminko cítí život. Chuť a povrch prsu je tu, teplé mléko proudí do toužebných úst. Je slyšet tlukot srdce, který měl být celou dobu jeho pojítkem, ujištěním, návazností na dělohu. Jeho slabý zrak vnímá pohyb. Zvuk hlasu je taky správný. Jen ta látka a vůně nejsou v pořádku (matka používá parfém) – poukazují na to, že něco chybí. Miminko pije, a když je nasyceno, usíná. Když se probudí, je znovu v pekle. Tak plynou hodiny, dny a noci. Miminko pláče, unaví se, spí. Vzbudí se a uleví si do pleny. Teď už na tom není nic příjemného. Už ani vyprázdnění střev neulevuje. Místo něho se dostavuje stupňující se pálivá bolest, jak se kyselá moč dotýká nyní už odřené kůže. Miminko křičí. Jeho vyčerpané plíce musí křičet, aby přehlušily ohnivé bodání. Křičí, až ho bolest a křik vysílí, a ono usíná. V průměrné porodnici, kde se nachází, přebalují upracované sestřičky podle časového plánu, ať je plena suchá či mokrá, nebo už naprosto promáčená. Miminka odcházejí domů s opruzeninami, které pak musí někdo, kdo má na takové věci čas, vyléčit. Doma to není jiné než v porodnici, až na ty opruzeniny. Miminko tráví dobu bdění v toužení, v nedostatku, v nekončícím čekání na správnost, která má zaplnit tu tichou prázdnotu. Na několik minut denně je jeho toužení přerušeno a jeho drásavá potřeba po dotyku, chování a pohybu je ukojena. Jeho matka je jednou z těch, které se po dlouhém rozmýšlení rozhodly povolit miminku přístup k prsu. Miluje ho s dosud nepoznanou láskou. Zpočátku je to pro ni těžké, odložit miminko po kojení do postýlky, protože tam tak strašně pláče. Ale je přesvědčená, že tak se to musí dělat, její matka (a TA to přece ví) jí říkala, že nesmí polevit, rozmazlila by ho a pak by měla problémy. Na okamžik cítí, že ten malý tvoreček, kterého drží v náručí, je tím nejdůležitějším na světě. Vzdychne a uloží miminko něžně do kolébky, která je ozdobená žlutými káčátky ve stejném designu jako celý pokojíček. Vyzdobit ho jí dalo spoustu práce. Závěsy jsou načechrané, kobereček má tvar pandy, všechno je v dětských barvách: bílý prádelník, přebalovací pult s vaničkou, s poličkou na zásypy, olejíčky, mýdlo, šampón, kartáček na vlasy. Na zdi jsou obrázky zvířecích mláďat oblečených jako lidé. V zásuvce komody je spousta košilek, dupaček, capáčků, čepiček, rukaviček a plenek. Ničeho nešetřila, dětský pokoj je perfektní, i když si s manželem zatím nemohou dovolit nábytek do celého domu. Nakloní se, políbí miminko na sametovou tvářičku a odchází směrem ke dveřím. První výbuch utrpení otřese tělíčkem miminka. Matka opatrně zavře dveře. Vyhlásila mu válku. Její vůle musí zvítězit nad jeho. Přes dveře slyší něco, co se podobá mučení. Její kontinuum to jako takové chápe. Situace je opravdu tak vážná, jak to zní. Příroda by tak silné signály nepoužila, pokud by se o mučení nejednalo. Matka zaváhá, její srdce to táhne k miminku. Ale musí odolat a jít svou cestou. Vždyť ho právě nakrmila a přebalila. Je si jistá, že mu OPRAVDU nic nechybí, a proto ho nechá plakat až do vyčerpání. Když se miminko vzbudí, znovu pláče. Jeho matka nahlédne do dveří a ujistí se, že je na svém místě. Opatrně zase dveře přivře, tak aby v něm nevzbudila falešnou naději. Utíká do kuchyně, kde má práci, ale dveře nechá pootevřené. To aby slyšela, kdyby se miminku náhodou „něco stalo“. Když v kočárku pláče, je často odměněno známkou života. Máma kočárkem houpá, protože zjistila, že to pomáhá na ztišení. Bolavá touha po pohybu, po zážitcích, po všem, co měli jeho předci v prvních měsících života, je zmírněna houpáním. Je to sice dost ubohé, ale je to lepší než nic. Hlasy na blízku nelze spojit s ničím, co by se ho týkalo, na naplnění očekávání to nestačí. Ale taky je to lepší než ticho v dětském pokoji. Míra kontinuálních prožitků se blíží nule, hlavním zážitkem miminka je jen touha. Matka ho pravidelně váží a je pyšná, jak miminko prospívá.



3. Naše společnost

V čem je náboj této knihy průlomový a proč je - obzvláště pro maminky s odrostlými dětmi - tak otřesné ji číst? Protože po jejím přečtení zjistí, jak moc ubližovaly těm bytostem, jež na světě nejvíce milovaly. Kolik by jim mohly dát, kdyby věděly. Kdyby nebyly zatíženy balastem naší kultury, kdyby více důvěřovaly svým instinktům a mateřským pocitům. V hloubi duše totiž věděly co je správné a co je špatné; ale tento zdravý hlas vždy zadupaly do země. Při čtení této knihy se tento hlas znovu probouzí; člověk vždy věděl, jak by to mělo být, ale...

Naše společnost ovládla zcela jeho mysl. (To je možné tehdy, když se vědomí zcela vzdálí instinktům a archetypům ve prospěch persony, společenské role). Naše společnost však není zcela hloupá a namísto uspokojení dětských potřeb nabízí šikovné náhražky - šidítka.

Místo rytmu pohybu ženské chůze, na něž bylo přivyklé devět měsíců v matčině břiše a jež mu přinášelo hluboké uspokojení, mu napříště nabídneme několikasekundové pohoupání v kočárku, aby "uslo a dalo pokoj". Přitom by chtělo plynout v matčině náruči po celý její den, při její práci, pozorujíc jí i ostatní. Miminko by mělo být na druhém místě v očích dospělého, po jeho aktivní denní činnosti, ale současně by mělo mít jistotu, že dospělý je tu vždy pro něho k dispozici, že je vždy dostupný. Když rodič věnuje primární pozornost práci, aktivitě, dítě to respektuje, učí se a ví, že jednou přijme stejnou úlohu, samo bude chtít být stejně aktivní a užitečné, bude chtít pomáhat mamince při vaření, tatínkovi při rybaření... Bude odpozorovaně znát základy těchto činností a bude v nich později velmi obratné. (Liedloffová líčí, jak "vlčí dítě" - dítě vychovávané vlky, mělo stonásobně lepší sluch a čich než "normální člověk"; samozřejmě zase neumělo mluvit).

Namísto rozkvetlého pralesa, zpěvu papoušků a bzučení hmyzu - miliardám dojmů, které vstupují do kontinua malého dítěte, které vyrůstá v přírodě - mu nabídneme: dvoubarevné chrastítko.

Namísto teplé náruče a trvalého objetí v šátku na matčiných prsou či zádech - ho odstavíme a nabídneme mu plyšového medvídka, jehož vypelichanost z neustálého objímání neodráží nic jiného než zoufalost - a my usmíváme tomu, jak je to 'roztomilé', když si 'spolu' hrají. "Přitom se jedná o projev akutní deprivace dítěte, které svou touhu po osobě, která ho nikdy neopustí, redukuje na závislost na neživém předmětu."




Namísto teplé náruče a mateřského mléka nabídne společnost "orální stimulanty" - sladkosti, cigarety, alkohol, drogy...

"Análním" stimulantem jsou samozřejmě moc, prestiž a peníze. (Sociálně uznávané to hodnoty).

Frustrované velké děti, které se daly na drogy, začne společnost stíhat a nahánět do kriminálu za jejich touhu se pomocí chemických stimulantů navrátit do ráje, jenž jim byl na prahu dětství odepřen.

Tatáž společnost usekne a zlomí psychiku dětí v samém zárodku, kdy ještě důvěřují, kdy očekávájí,že kontinuum naplní jejich potřeby. Zbaví je pocitu vlastní instinktivní síly a vlastní odpovědnosti a učiní je závislými na prostředcích, které označila za nelegální a z jejichž produkce (a to právě proto, že jsou nelegální) plyne do státní kapsy a do kapsy několika překupníků obrovský příjem. Za motivací těch překupníků a politiků, kteří tento bussiness umožňují, nestojí samozřejmě nic jiného: ani oni nezakusili důvěru v kontinuum. Byli touto společností kdysi dávno, jako malé děti zničeni, poškozeni - a z této frustrace touží jejich hladová srdce a bříška po absolutní moci.

Kdo nedůvěřuje kontinuu, touží vládnout, svírat ruce nad kormidlem, touží určovat směr bytí jako 'prvotní hybatel'. Kdo nedůvěřuje kontinuu, bojí se ztratit kontrolu. Odtud pramení mnohé problémy v sexuální a emocionální oblasti. Orgasmus (především u žen) na psychologické úrovni souvisí s důvěrou kontrolu odevzdat a důvěřovat plynutí, onomu pradávnému rytmu.

Kdo nevěří v naplnení svých potřeb, přechází k manipulaci ostatních, neboť věří, že je to jediná a poslední možnost, jak své potřeby naplnit.

Dokud tato společnost nenahlédne převratný koncept kontinua, bude se domnívat, že restrikce (drog), je jediná cesta k nápravě. Nenahlíží, že za obrovskou poptávkou po drogách (a nejen chemických), stojí dětská frustrace, kterou tatáž společnost pomáhá vytvářet "mentálními implantáty" do hlav rodičů. Je známo, že čím více věznic, tím více zločinů a restrikce k nápravě nikdy nevede. Je známo, že zakázané ovoce chutná nejlépe a postavení drog do oblasti ilegality je nejlepší cesta, jak a) toto zboží učinit atraktivní a b) jak několikaznásobit obrat z narkotik. V nelegálním obchodě se přiživí a) více překupníků, b) více úředníků státní správy a politiků na úplatcích.

Naše společnost stojí právě na frustraci dětských potřeb a jejich kompenzaci, k níž jsou potřeba peníze. Člověk je poháněn motivací tyto peníze získat (najednou už nemají jen věcnou hodnotu, ale nabývají citové hodnoty, stávají se fetišem), aby si mohl koupit co nejvíce "šidítek", která by zažehnala jeho dětský hlad po lásce a objetí.

Tak jsou z lidí manipulativně utvářeny produktivní stroje, které nejsou nikdy šťastné tady a teď, a které mechanicky vychovávají stejně frustrované děti.

Jedině frustrovaný jedinec bude mít dokonalou, odosobněnou pracovní morálku, neboť jeho touha "splnit si své sny" a koupit si nové šidítko, bude absolutní. Zatímco na štěstí tady a teď zapomene - odloží ho na později - a tak se "pročeká" celým životem. Jedině frustrovaný, zmanipulovaný, úzkostí ovládaný jedinec naběhne do armády a bude poslouchat na slovo, jedině takový člověk navlékne černou kuklu a udělá razii v doupěti "nekalých živlů" a "feťáků", aby na ně aplikoval metodu restrikce a ukojil své přesvědčení, že jeho životní styl je 'správný' a že stojí na té správné straně barikády.

Zdánlivě na druhé straně barikády máme mafiánské bosse, zfanatizované imámy a drogové dealery, kteří těží z nevědomosti, ovladatelnosti a poslušnosti svých obětních beránků rekrutovaných z řad frustrovaných dětí a kteří pak od tzv. "dobra" příjmají nálepku tzv. "zla". Všichni - i politici, i bossové - jsou obětmi téhož přerušeného principu kontinua, a zároveň jeho spolupachateli. Kdo je zasažen na zranitelném místě, sám na tom místě zraňuje druhé, aby se za zlo spáchané na sobě, nevědomky pomstil.

Společnost při odstraňování kriminiality a drogové závislosti, nejde nikdy dostatečně hluboko ke kořenu problémů. Neodstraňuje skutečné problémy, pouze se mstí na dětech, které sama vychovala pod rouškou svých pokryteckých 'morálních' principů a setrvačností udržuje sebe samu vchodu, za přispění všech, kdo jsou současně vězni a žalářníky.

Společnost je ve svých samotných základech schizofrenní a pokrytecká. Netouží doopravdy vyřešit své základní problémy. Tyto problémy a konflikty jsou naopak motorem její existence. Stejně tak se chová konformní člověk, i on zákonitě zůstává ve své podstatě rozpolcený a netouží vyřešit své základní problémy.

Tato společnost potřebuje "vyrábět" frustrované, neuspokojené, úzkostné, do kouta zahnané jedince, kteří nevěří druhým ani sami sobě. Protože jedině oni budou této společnosti sloužit 'do roztrhání těla' (Švejk) - bez ptaní. A protože jedině oni se budou snažit do stejné klece, v níž sami žijí, podvědomě uvrhnout i ostatní. Nic se vězni nehnusí víc, než pohled na svobodného člověka mimo klec, který ukazuje, že dveře za jeho zády byly a jsou stále otevřené. Bude ho nenávidět, protože mu ukazuje jeho možnost, jíž se stát mohl, ale nestal. (Anebo onomu svobodnému člověku nebude vůbec rozumět, jak o tom Platón píše v Ústavě, ve svém slavném Mýtu o jeskyni, kde se člověk zasažen světlem poznání u východu z jeskyně vrací zpět ke svým v okovech uvězněným přátelům, aby jim ukázal cestu z jeskyně ven, ale oni mu neuvěří ani slovo, neboť za reálné považují jedině pohyblivé stíny sebe samých, jež ono slunce za nimi promítá na zeď jeskyně před nimi, a oni se od této stínové projekce nemohou odtrhnout: to ne jejich ruce v okovech - to jejich oči - vědomí - je spoutáno. Onomu člověku, zvěstujícímu poznání, se pak vysmějí jako bláznu, neboť - žádné "slunce" - nebo o čem to mluví - v životě nikdy neviděli.)

Naše společnost je jedna velká klec, která nepotřebuje žádného žalářníka. Lidé v této kleci zůstávají dobrovolně a rádi, neboť žijíce mimto tuto klec, nemohli by dosáhnout na šidítka, která společnost produkuje. Žalářníkem všech je pak společná jizva, která vznikla při přerušení principu kontinua.

Koncept kontinua Jean Liedloffové je pro tuto klec nebezpečnou trhavinou.

Každý osvobozený jednotlivec, který prošel revolucí v sobě samém, se stává zárodkem společnosti nové. Neboť společnost, jako taková, neexistuje, existují jen vztahy mezi mnou a vámi, mezi vámi a někým druhým. Sumě této vztahů jsme přiřkli název "společnost".

Revoluce v jedné buňce organismu spontánně a rytmicky vyvolává reakci v celém systému. Šíří se jako kruhy na vodě do všech stran.







4. Společnost Yequanů

Nyní tedy: jde to i jinak? Jak vychovávají své děti indiáni kmene Yequana?

4.1. Respekt k svobodné vůli jednotlivce. Odmalička má každé dítě ode všech členů kmene naprostý respekt jako svébytná entita mající právo na své svobodné rozhodnutí. Vnucování vůle, manipulace ze strany druhého je vnímáno jako hrubá urážka.

4.2. Neexistence zákazů. Matky dětem nic nezakazují. Nechájí je být, ať si sami zjistí, co jim způsobuje bolest. Zákazy totiž v naší mysli produkují podvědomou touhu tyto zákazy překračovat - v praxi funguje v dětské mysli program, který magické zaklínadlo Nesmíšpřekládá jako To Musíš! Nevědomí se vždycky soustředí přesně na to, co je zakázané. (Odtud restrikce drog přinášející 'skvostné' výsledky.) Kluci hrající fotbal, upozorněni učitelkou tělocviku, aby v žádném případě nerozbili toto okno, ho za pět minut zákonitě vysklí! Jejich nevědomí je oknem od chvíle zákazu fascinováno a i když vědomě míří na branku, nevědomě míří na okno. Kdyby učitelka o oknu neřekla ani slovo, okno dál stojí neporušené. To samé se všemi zákazy, včetně sexuality. Podívejme se, kam může vést snaha rodičů své děti přehnaně ochraňovat formou zákazů a restrikcí:

"Jedna rodina měla doma bazén a považovala ho pro své malé dítě za tolik nebezpečný, že kolem bazénu rodiče vybudovali plot a jeho vrátka byla vždy zamčená. Nebáli se, že by bazén přetekl a dítě pohltil, ale že by do něj mohlo spadnout či skočit. S největší pravděpodobností dítě podvědomě rozumělo, když mu rodiče vysvětlovali, proč je kolem bazénu plot a zamčená branka. Pochopilo tak dobře, co se od něj očekává, že jednoho dne, když našlo branko otevřenou, vešlo, spadlo do bazénu a utopilo se."

4.3. Zodpovědnost za sebe sama. Efekt to má takový, že indiánské děti odmalička spoléhají výhradně na své instinkty a pud sebezáchovy, lezou v těsné blízkosi ohně a nikdo je neokřikuje, děti se nikdy nespálí. Jsou chráněni dobře fungujícími instinkty, které v naší společnosti dětem chybí, protože rodiče za ně přebírají přílišnou odpovědnost. Když dítě ví, že je neustále chráněno matčiným "dozorem", na své instinkty rychle zapomene, protože si vyzkouší, že je vůbec nepotřebuje. Skočí klidně do propasti, protože má pocit, že 'matka tam bude a zachrání ho'.Yequanské dítě takový falešný pocit nemá a na hraně útesu se zastaví. Obdobnými instinkty se řídí celý život. Nebude dělat nic, co mu jeho organismus napovídá, že by vedlo k jeho poškození. Jejich instinkty a smysly se pilují a zdokonalují tak jako u nás smysl pro logiku; my však o to prvé, v zájmu socializace, přijdeme.

"Miminko si hrálo s hořícím polínkem, zakopávalo a padalo, lezlo s ním pře třiceticentimetrový schodek do chýše a z chýše a nikdy nezapálilo dřevěnou chýši ani střechu z palmových listů, visících až k zemi, ani si nespálilo vlasy a nikoho nepopálilo. Miminka si hrála vedle rodinného ohně jako štěňátka a dospělí je nechali."

"Děti západní civilizace skoro nevyužívají svých schopností dávat na sebe pozor - většinu zodpovědnosti za ně přebírají dospělí. Z hlediska kontinua je opakování nadbytečné, dítě tedy ztrácí tolik zodpovědnosti za sebe sama, kolik převezmou ostatní. Tak dochází k oslabení účinnosti tohoto mechanismu sebezáchovy."

4.3. Matky jsou neustále připravené a dostupné vyhovět nejmenšímu náznaku dětského pláče a touhy, takže nedochází k jejich citové deprivaci. Přesto nesoustředí svou pozornost na prvním místě na dítě, ale na svou denní práci, při níž jim dítě sedí na klíně nebo se pohybuje v jejich blízkosti podle své vůle. Dítě potřebuje vyrůstat v přítomnosti dospělého, jehož považuje za silného a soběstačného jedince; v budoucnu bude chtít být právě takové. "Pokud je miminko v náručí někoho, kdo jenom klidně sedí, nepomůže mu to naučit se kvalitám života a činnosti. Pouze to zažene negativní pocity opuštění, separace a mnohé z nejhorších muk neuspokojené touhy. Matka, která tiše sedí, vychovává miminko k přesvědčení, že je život mdlý a pomalý. Takové miminko bude neklidné a bude dávat najevo, že potřebuje více stimulace. Bude sebou házet, aby ukázalo, co chce, nebo bude mávat ručičkami, aby máma byla rychlejší. Pokud s ním maminka bude zacházet jako se skleněnou vázou, nejspíš mu vsugeruje, že je křehké a rozbitné. Ale pokud s ním zachází jakoby mimochodem a nečekaně, miminko bude přesvědčené, že je silné, přizpůsobivé a bude se cítit jako doma v nejrůznějších situacích. Cítit se křehký je nejen nepříjemné, ale pro efektivní vývoj dítěte a později dospělého i kontraproduktivní."

4.4. Nejsou potřeba opakované příkazy. Matky nikdy na dítě nevolají ani nekřičí opakovanými příkazy: "Pojď ke mně." Pohybují se pralesem bez ohledu na dítě, dítě samo matku následuje, protože ví, že bez ní by se ztratilo. Jinými slovy - maminky neběhají za dětmi, ale děti za maminkami. Zvyk opakovat a stupňovat své prosby a příkazy směrem k dětem vede k tomu, že jemnější náznaky našich proseb naprosto ignorují a vytěsňují: naprogramujeme je tak, aby reagovali, až když na ně podrážděně křičíme. U dětí takový dospělý v podstatě nemá žádnou autoritou, a proto se jí musí dožadovat až zoufalám křikem; což jeho autoritě také nepřidá. Vzniká tak bludný kruh, kdy děti nereagují skoro na nic, než na sliby, manipulace nebo nátlak. Je možno očekávat, že takové děti budou v budoucnu pro-sociální?

4.5. Děti jsou přirozeně učenlivé a pro-sociální, není třeba je ponižovat. Děti jsou odmalička silně pro-sociální, nenapadne je vzdorovat. Dle kontinua jim bylo vždy dáváno to, co potřebují, proto to, co dostaly rády vrací své rodině, kmeni, společnosti zpět. Jen deprivované dítě se vzteká a vzdoruje. Pravděpodobně od Vás nedostalo to, co ze svého pohledu potřebovalo. Děti velmi rády pomáhají dospělým v jejich aktivitách - dívky ženám, chlapci mužům.

"Miminko potřebuje správný druh zážitků. Velká část jeho frustrace je způsobena tím, že se mu nedaří svými signály (pozor, něco je špatně!) uvést situaci na správnou míru. Antisociální chování mnoha zlobivých a „neposlušných“ dětí je v podstatě jen prosbou, aby jim někdo konečně ukázal, jak se chovat kooperativně. Dítě potřebuje vědět, že od něj očekáváme přirozeně sociální chování, dobré úmysly, snahu správně jednat a touhu řídit se spolehlivými reakcemi svých rodinných příslušníků. Dítě hledá informace o tom, co se dělá a co se nedělá. Například když rozbije talíř, potřebuje zažít, že se zlobíme nebo jsme smutní, protože je talíř rozbitý. V žádném případě ale nepotřebuje, abychom ho za to ponižovali – samo je přece smutné či nazlobené, že nebylo opatrnější a nechalo talíř upadnout."

4.6. Altruismus v rámci komunity dodávající energii vyplývající ze smysluplnosti jejich činnosti. Yequané při společných aktivitách zakoušejí zvlášní pocit příjemného vzrušení, že dělají pro dobrou věc všech. Když pomáhají se stabou domu někoho z jejich kmene nebo nosí těžké kmeny daleko z pralesa, práce jim de lehko od ruky, protože mají pocit jakéhosi společného dobra. Liedloffová to přirovnává ke kooperaci mravenců ve společném mraveništi.

4.7. Férový obchod. Při vzájemných obchodních transakcích určují cenu kupovaného tím, jak moc ji potřebují. Prodávající nežádá víc, než kolik je kupující ochotný zaplatit. Nikoho nenapadne chtít víc. Proč, když všichni mají dostatek...? Princip obchodu, používaný u "bílých lidí" jednoduše nechápou.

4.8. Nepřítomnost rozmazlování vede k pocitu síly. Matky nikdy na děti nešišlají ani s nimi nedělají ciráty, když děti získají nějaké zranění. Zranění se ošetří, ale v podstatě beze slov.Yequané nejsou zvyklí z fyzické bolesti činit sentimentální záležitost. Jejich psychická stabilita je natolik vysoká, že přímají snášejí fyzickou bolest a nemoci poměrně lehce. V naší společnosti je frustrační psychické konto dětí natolik přečerpané (a matky to tuší), že dítěti prstíček raději pofoukají, aby se úplně nezhroutilo. Sentimentalita naší kultury je v podstatě cukr, kterým pocukrováváme zničenou psychiku našich dětí. Yequané pláčou spontánně při velké bolesti, nestydí se za to, nikdo se druhému za to nesměje, ale když zmizí bolest, pláč zase rychle odezní. "Yequáni, kterým se dostalo správné péče během fáze v náručí, kteří si byli jistí, že jsou hodni lásky, nepotřebovali navíc mateřský způsob péče, aby se vyrovnali s bolestí, pokud to nebyla bolest nesnesitelná. Naše civilizované děti, které jsou automaticky odsouzené, aby nesly permanentní břemeno bolesti (touha po větším množství lásky, než dostali), objímáme a pusinkujeme a mluvíme na ně něžně i při té nejmenší bolístce. Jejich odřenému kolenu to možná nepomůže, ale celkový náklad bolesti je ulehčen v moment, kdy je zrovna zvlášť těžký. Možná je soucit jen rozšířené naučené chování. Jsem si skoro jistá. Malé děti, které za mnou chodily pro lékařské ošetření, mi totiž ukazovaly tolik sebevědomí a důvěry v druhé (a to jsem pro ně byla cizí)! Bylo to daleko víc než jen nedostatek očekávání, že vás někdo bude rozmazlovat." (112-113)

4.9. Otevřená komunikace, neexistence "zavřených dveří". V přítomnosti dětí se mluví zcela otevřeně o všem, děti jsou svědky všech aktivit a rozhovorů dospělých, nakolik jsou schopni jim porozumět, a ze všech těchto aktivit se učí. Pokud se rodiče obrací přímo na děti, používají do určitého věku jen jednoduchých, jasných slov. Děti si podvědomě zapamatují informace, které později v dospělém věku využijí. V naší společnosti dětem vyprávíme pohádky, které jim o několik let s výsměchem z hlavy vytloukáme a učíme je, že "realita je jiná" a že je hloupé, když ještě věří na pohádky. Dítě je zmatené a přestává věřit své vlastní kultuře. Nebude už ničemu doopravdy věřit. Respektování pravidel své kultury budou rozpačitě považovat za "dětinské a směšné" a jejich překračování se jim bude zdát "dospělácké".

5.0. Yequánské děti se mezi sebou nehádají ani neperou. "Nechovají se konkurenčně. Za ty roky, které jsem s nimi strávila, jsem nikdy neviděla, že by se děti hádaly, natož bily."

5.1 Každé Yequánské dítě je schopné zabavit se samo, protože nepotřebuje donekonečna ujišťovat, že ho má někdo rád. Celý den tráví pospolu - na lovu, plavou, pletou košíky, studují, sbírají plody, vydávají se na obchodní cesty, hodně toho během dne namluví a mají výbornou, až sváteční náladu. "Velice často se smějí. Mladí muži na konci dobrého příběhu, dobré zprávy nebo povedeného vtipu všichni radostně vykřikují. Každý den u nich vypadá jako svátek. Ani jejich slavnosti nemohou tu sváteční atmosféru vystupňovat."



6. Důsledky konceptu kontinua

Je-li dle Freuda podstatou regrese návrat do dětských "nevinných" let, jakožto únik před dospělostí a jejími konflikty, z konceptu kontinua si můžeme odvodit jiné vysvětlení: Člověk se k regresi neuchyluje proto, že by unikal před "dospělostí" do "orálně-análních vesmírů" - dětského ráje (on to totiž až zas takový ráj asi nebyl!), ale protože kdesi na své cestě životem, možná už velmi záhy, přestal věřit v kontinuum.

Jean Liedloffová: Koncept kontinua, Dharmagaia 2007 (napsáno 1975!)

Osho: Dítě, rodiče a společnost

Osho: O ženách

Archetyp matky

Komplexy

Anální vesmíry Jana Sterna

Archetypy a struktura psychiky podle C. G. Junga

Ukázka z filmu The Mission (1986). Hudba: Ennio Morriconi.
Bývalý lovec otroků, vrah žen a dětí - Robert de Niro na své cestě za pokáním: když ze žárlivosti zabije svého bratra v šermířském souboji, oblékne kněžskou sutanu a na konci svých sil dospěje do indiánské Misie, jejíž obyvatele kdysi lovil a zabíjel - přesto se v klíčový okamžik z jejich strany setká se smíchem (když v očích velkého bílého muže uvidějí slzy lítosti) a odpuštěním. Přijmou ho mezi sebe jako svého bratra. Možná, že poprvé v životě pochopil, co je to láska.

"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá."

.

Osho: O ženách

Psychologie ženy

Připadá mi, že jsi opravdu první muž na této planetě, kterého znám, jenž skutečně rozumí ženám a akceptuje je. Můžeš se k tomu vyjádřit?


Jak už jsem řekl, žena musí být milována, ne chápána. To je první pochopení.

Muž je záhadou, žena je záhadou, vše co existuje, je záhadou - a všechna naše snaha to rozlousknout selhává.

Psychiatr je chlapík, který vám klade spoustu drahých otázek, jež vám vaše žena dává zadarmo.

Ženy začínají tím, že odolávají mužským návrhům, a končí tím, že mu brání v úniku.

Pokud chcete změnit ženin názor, musíte s ní souhlasit.

Pokud chcete vědět, co si žena doopravdy myslí, podívejte se na ni - neposlouchejte ji.

Všechno je záhadné: je lepší si to užít než se snažit tomu porozumět. Koneckonců muž, který se snaží porozumět životu, dokazuje, že je blázen, a muž, který si život užívá, zmoudří a jen si dál užívá, protože si víc a víc uvědomuje záhady, které nás obklopují.



Můžeš prosím vysvětlit, jaké jsou skutečné rozdíly mezi muži a ženami?

Většina rozdílů mezi muži a ženami existuje kvůli tisícům let formování. Nemají sice zásadní charakter, ale existuje několik rozdílů, které jim dávají unikátní krásu, unikátní individualitu. Tyto rozdíly se dají zjistit jednoduše.

Jedním z nich je, že žena je schopná zplodit dítě, muž nikoliv. V tomto případě je on ten podřízený; a podřízenost sehrála velkou roli v ovládnutí žen muži. Komplex méněcennosti působí takto - hraje si na povýšeného aby oklamal sám sebe a celý svět. A tak muž v běhu času ničí ženskou genialitu, nadání, schopnosti, a může tak sám sobě i světu dokázat, že on je nadřazený.
Protože žena dává život, po dobu devíti měsíců i déle zůstává absolutně zranitelná, závislá na muži. A muži toho sprostě využili. Tohle je fyziologický rozdíl; což nemá vůbec žádný význam.

Psychologie ženy je zkažena mužem, který jí říká věci, jež nejsou pravda, dělá z ní otroka, degraduje ji na druhořadého obyvatele světa. A důvodem bylo, jen to, že muž je díky svalům mocnější. Ale síla svalů je součástí živočišnosti. A pokud toto rozhoduje o nadřazenosti, pak kterékoli zvíře je svalnatější než muž.

Ale určitě existují i skutečné rozdíly, které musíme hledat za hromadou těch vymyšlených. Jedním z nich je podle mne to, že žena je schopna milovat víc než muž. Mužská láska je víceméně fyzickou nutností, ženská láska nikoliv. Ta je něčím větším a vyšším, je to duchovní zážitek. To je důvod, proč je žena monogamní a muž polygamní. Muž by chtěl mít všechny ženy světa, a stejně by nebyl spokojený. Jeho nespokojenost je nekonečná.
Žena může být spokojena jen s jednou láskou, absolutně spokojená, protože žena se nedívá na mužovo tělo, ale dívá se na jeho nejskrytější kvality. Ona se nezamiluje do muže, který má hezké svalnaté tělo, zamiluje se do muže, který má charisma - něco nedefinovatelného, ale nesmírně atraktivního - který má tajemství, jež stojí za to prozkoumat. Nechce muže, který bude jen mužem, ale chce dobrodružství v objevování vědomí.

Existují další rozdíly. Například žena je soustředěnější než muž... Je vyrovnanější, málomluvnější, trpělivější, je schopna čekat. Možná díky těmto kvalitám je odolnější vůči nemocím a žije déle než muž. Díky své vyrovnanosti a citlivosti může mužův život obrovsky naplnit. Může jeho život obklopit velmi zklidňující, útulnou atmosférou. Ale muž se obává - nechce být obklopen ženou, nechce ji nechat kolem sebe vytvářet útulné teplo. Bojí se, protože tohle je způsob, jak se stát závislým. A tak si ji už po staletí drží v dostatečné vzdálenosti. A taky se bojí, protože v hloubi srdce ví, že žena je víc než on, neboť může zplodit život. Příroda k rozmnožování vybrala ji, ne muže.

Mužská funkce v rozmnožování je téměř nulová. A tento pocit méněcennosti vytvořil ten největší problém - muž začal ženě přistřihávat křídla. Začal ji v každém ohledu omezovat, zavrhovat, aby si mohl alespoň myslet, že je nadřazený. Jednal s ženou jako s dobytkem - někdy dokonce hůře. V Číně se po tisíce let učilo, že žena nemá duši, takže ji manžel mohl zabít a zákon takový čin netrestal - žena byla totiž jeho majetkem. Pokud chtěl zničit svůj nábytek, nebylo to ilegální. Pokud chtěl zničit svoji ženz, nebylo to ilegální. Tohle je zásadná urážka - žena nemá duši.

Muž připravil ženu o vzdělání, o finanční nezávislost. Připravil ji o sociální mobilitu, protože se bojí. Ví, že je nadřazená, ví, že je krásná, ví, že dát ji nezávislost je nebezpečné. A tak v průběhu století neexistovala ženská nezávislost. Muslimské ženy musí dokonce mít zakrytý obličej, aby nikdo kromě jejich manželů nemohl vidět krásu jejich obličeje, hloubku jejich očí.

Podle hinduistů musela žena zemřít, když zemřel její manžel. Jaká žárlivost! Vlastnil jste ji po celý svůj život, a chcete ji vlastnit dokonce i po smrti. Máte strach. Ona je nádherná, a když jste zemřel, kdo ví...? Může si najít jiného partnera, možná lepšího, než jste vy sám.

Muž je velmi egoistický. To je důvod, proč já jej nazývám muž šovinistický. Muž stvořil tuto společnost; a v této společnosti není místo pro ženu. A ona má ohromné osobní vlastnosti! Například má-li muž schopnost inteligence, žena má schopnost milovat. To neznamená, že ona nemůže být inteligentní: může mít rozum, jen musí dostat šanci jej rozvinout. Ale s láskou se narodila - má více soucitu, více laskavosti, více porozumění... Muž a žena jsou dvě struny na téže harfě, ale oba se trápí odděleni jeden od druhého. A protože oba trpí a neznají důvod, začnou se mstít jeden na druhém.
...

Není potřeba, aby se muž vůči ženě cítil podřízený. Celá tato myšlenka vzniká, protože berete muže a ženu jako dva druhy. Patří k jedné lidské rase, oba mají vlastnosti, které se doplňují. Potřebují jeden druhého, a jen když jsou spolu, jsou úplní... Život by měl být brán s lehkostí. Rozdíly jsou rozpory. Mohou oběma pomoci a obrovsky je pozdvihnout. Žena, která vás miluje, může pozdvihnout vaši kreativitu, může vás inspirovat k výšinám, o nichž jste ani nesnili. A na nic se neptá. Jednoduše chce vaši lásku, která je jejím základním právem.



Cítila jsem uvnitř sebe samé hluboce zakořeněný, pomstychtivý a chladný hněv proti všem mužům, kteří kdy ženu k něčemu přinutili, znásilnili ji, zabili či ji zranili. Tohle cítím jako něco, co si s sebou nesu po mnoho životů. Prosím, pomoz mi odhalit tuto čarodějku a chovat se k ní přátelsky.

První, co si musíme objasnit, je to, že to bylo právě křesťanství, které zavrhlo slovo "čarodějka"; bývalo to jedno z nejvíce vážených slov, stejně jako třeba "mystik" - moudrý muž. Jednoduše to znamenalo moudrou ženu, obdobu k moudrému muži.

Ale ve středověku muselo křesťanství čelit nebezpečí. Existovaly tisíce žen, které byly daleko moudřejší, než byli biskupové a kardinálové a papež. Znaly způsob přeměny lidských životů. Celá jejich filozofie byla založena na lásce a přeměně sexuální energie - a tohle žena umí daleko jednodušeji než muž. A především ona je matka a vždycky jí bude. Dokonce i malé holčičky mají mateřský cit.

Mateřský cit není nic spojeného s věkem, je to součástí ženství. A přeměna vyžaduje velmi milující atmosféru, mateřskou přeměnu energií. Pro křesťanství to byl soupeř. Ve srovnání s tímto nemělo křesťanství co nabídnout - ale křesťanství bylo u moci.
Až do té doby to byl jen mužský svět, a tak se rozhodli všechny čarodějky zničit. Ale jak je zničit? Nebyla to otázka zabití jedné ženy, ale tisíců žen. A tak sestavili speciální soudní dvůr, který měl za úkol vyšetřenování vedoucí k odhalení čarodějek.
Podle křesťanů pak byla každá žena, která měla na lidi vliv a jíž si lidé vážili, chycena a mučena - a to tak, že se musela přiznat. Nepřestali ji mučit, dokud nepřiznala, že je čarodějka. A vzhledem ke křesťanskému myšlení a teologii se význam čarodějka změnil: čarodějka byla ta, která měla sexuální vztah s ďáblem.

Kladivo na čarodějnice

Jediným trestem bylo upálení za živa, aby se už žádné další ženy neodvážily stát čarodějkami. Zničili tisíce žen a úplně odstranili významnou část lidstva. A moudrost, kterou tyto ženy ovládly - jejich knihy, jejich metody, jejich techniky přeměny mužů, přeměny mužské energie...

Nemyslete si, že čarodějka je špatné slovo. Je mnohem úctyhodnější než "papež" - nemyslím si totiž, že papež je muž, o kterém bychom mohli říct, že je moudrý, jsou to jen papoušci a nic jiného. Je možné, že to může být nějak spojeno s vaším minulým životem a toto pouto bylo tak silné, že stále existuje vzpomínka ve vašem nevědomí, která vám to připomíná. A tohle vytváří nenávist k mužům, protože to, co vám udělali, udělali muži.

Tohle je jen jednoduchá asociace, ale asociace musí být odstraněna. Neudělali to muži, udělali to křesťané. A křesťané mají na svědomí hodně zločinů a dál v jejich páchání pokračují. Je to neuvěřitelné... A neustále hovoří o pravdě, hovoří o Bohu... a říkají lži... A tohle jsou zbožní lidé, kteří se všemi způsoby snaží podvést svět, klamat lidskou mysl, pošpinit ji odpornými lžemi.

Tak nebuďte proti mužům jako takovým, buďte proti křesťanským krutostem, to stačí...

Feminismus

Žena určitě potřebuje velké osvobození, ale co se děje ve jménu osvobození, je hloupé. Je to jen napodobenina, ne osvobození.

Skutečné osvobození ze ženy udělá skutečnou ženu, ne imitaci muže. A to je to, co se právě teď děje: ženy se snaží být právě jako muži. Kouří-li muži cigarety, pak ženy musí kouřit cigarety. Pokud muži nosí kalhoty, pak i ženy musí nosit kalhoty. Dělají-li muži určité věci, pak je musí dělat i ženy. Ze ženy se prostě stává podprůměrný muž.

Tohle potom není osvobození, tohle je jen daleko hlubší otroctví - daleko hlubší, protože první otroctví bylo iniciováno muži. Tohle druhé otroctví je hlubší, protože si je ženy vytvářejí samy. Pokud vás do otroctví nutí, můžete proti tomu bojovat, ale pokud si otroctví vnucujete sami ve jménu osvobození, nikdy proti tomu nemáte možnost bojovat.

Chtěl bych, aby se žena stala opravdovou ženou, protože hodně závisí na ní. Je mnohem důležitější než muž, protože ona ve svém lůně nese jak ženu, tak muže. Ona může dát život oběma, chlapci i dívce, ona vychovává oba. Je-li jedovatá, pak její mateřské mléko je také jedovaté a způsob výchovy dětí je také jedovatý.

Pokud ženě není dána volnost k tomu, aby byla skutečnou ženou, pak ani muž nemůže být skutečným mužem. Svoboda ženy je nutností pro svobodu muže, je to důležitější než svoboda muže. A je-li žena otrokem - tak jako po staletí byla - zotročí také muže, a to velmi rafinovanými způsoby; její způsoby totiž rafinované jsou. Nebude s vámi přímo bojovat, její boj bude nepřímý, bude ženský. Bude plakat a ronit slzy. Neudeří vás, udeří sama sebe, a velmi štíhlá, drobná žena tak může ovládat velmi silného muže... Žena potřebuje naprostou svobodu, aby mohla dát svobodu také muži.

Pokud chcete zůstat svobodní, dejte svobodu ostatním, to je ten jediný způsob, jak zůstat volným.

...

Chtěl bych říci všem ženám na světě, že Hnutí za ženskou rovnoprávnost neudělalo nic, protože je v rukou velmi hloupých žen. Tyto ženy jsou zpátečnické, ne revoluční.

Jinak řečeno, jednoduchá a nejdůležitější věc, priorita je to, že ženy by měly požadovat oddělené hlasování, takže ženy by mohly volit jen ženy a muž zase jen muže. Jak jednoduchý a jedinečný krok!

Celý svět se může přesunout do rukou žen. A ženy nezajímají války, ženy se nezajímají o nukleární zbraně, ani je nezajímá komunismus či kapitalismus.

Všechny tyhle " -ismy" jsou z hlavy. Ženy zajímá, jak se radovat, zajímají je v životě maličkosti: hezký dům, zahrada, bazén.

Život může být ráj, ale zůstane peklem, dokud muž nebude naprosto odstraněn od výkonu moci. A odstranit jej je velmi jednoduché.
...
Jakmile se žena nezajímá o domov, nezajímá ji ani její lůno. Ale ono tam je. A muži a ženy nejsou stejní, protože muži lůno chybí. ... Žena je žena a muž je muž. A měli by zůstat mužem a ženou. Ženy by se měly zajímat o domov, protože jakmile s tím přestanou, přestane je zajímat i jejich lůno, i děti. A tak se z nich přirozeně stanou lesby.
Já osobně to chápu tak, že muž se musí stát trochu více ženským. Došel příliš daleko v tom, aby se stal mužem, ztratil stopu celé lidskosti. Nenásledujte jej, nebojujte s ním - jinak budete pokračovat ve stejných zajetých kolejích, ve stejné rutině. Stanete se válečníkem. A bojovníci za ženskou rovnoprávnost, kteří křičí, vřískají a protestují v ulicích, jsou odporní. Ukazují ty nejhorší povahové rysy mužské mysli.



Mužské a ženské typy

Vždycky když hovořím o typech, pohlaví do toho nemíchám. Kdykoli řeknu "muž", myslím "mužský typ", řeknu-li žena, myslím "ženský typ". Ale nemohu pokaždé říkat mužský či ženský typ. Existují ženy, které nejsou ženami, které jsou vlky; a stejně tak jsou i muži, již nejsou vlky, kteří jsou kočkami. Potom všechno, co řeknu o mužském typu, bude použitelné také na ženy-vlky, a co řeknu i ženském typu, dá se použít na muže, kteří jsou kočkami.

Žena chce-li být opravdovou ženou, musí být ženštější a ženštější, musí se dotknout výšin jemnosti a bezbrannosti. A muž, má-li být skutečným mužem, by měl přejít do své mužnosti tak hluboko, jak je to jen možné. Pokud se skutečný muž setká se skutečnou ženou, jsou to dva opačné póly, extrémy. Ale pouze ty se mohou zamilovat, jen extrémy si mohou užít intimity. Jen extrémy zaujmou toho druhého.

To, co se děje nyní, se hodí pro obě pohlaví: muži se stávají ženštějšími, ženy jsou více a více mužské. Dřívě či později se všechny rozdíly vytratí. Bude existovat bezbarvá, nic neříkající společnost, bude to nuda!

Byl bych rád, kdyby ženy byly tak ženské, jak je to jen možné, protože jedině pak mohou vzkvétat. A muži zase musí být více mužští, aby mohli vzkvétat i oni. Jsou-li opačnými póly, vznikne mezi nimi obrovská přitažlivost, obrovské napětí. A pokud se sblíží, dostanou se na intimní úroveň, setkají se dva rozdílné světy, dvě různé vzácnosti, toto setkání je obrovským štěstím, požehnáním.




Sexualita


Ptáte se: "Cítím se uvězněná strachem z intimity, že zcela ztrácím kontrolu." Každá žena se bojí, protože pokud ztratí kontrolu s mužem, muž se vyděsí. Neumí se s tím vyrovnat. Jeho sexualita je velmi malá. Protože je dárce, ztrácí při milování spoustu energie. Žena při milování energii neztrácí - naopak se cítí "vyživená".
Tohle jsou fakta, která musíme brát v potaz. Muž po staletí nutil ženu ke ztrátě kontroly nad sebou sama a držel ji v bezpečné vzdálenosti, nikdy jí nedovolil, aby byla příliš důvěrná. A jeho řeči o lásce jsou kecy!
"Tato nemravná žena je uvěznená uvnitř mne samotné. Pokud čas od času na chvíli ustoupí ze své ulity, muži se obvykle zblázní, a tak se žena vrátí zpět do stavu hibernace, hraje bezpečně a je naprosto frustrovaná." Tohle není jen váš příběh, je to příběh všech žen. Všechny žijí hluboce frustrovaně.
Nejsou schopny nalézt cestu ven, nevědí o tom, co z nich bylo vzato, mají pouze jednu šanci: najdete je v kostelech, chrámech, synagogách, jak se modlí k Bohu. Ale Bůh je taky jen mužský šovinista.
Ve Svaté trojici také není místo pro ženu. Všichni jsou muži: Otec, Syn i Duch Svatý. Je to mužský gay klub.
A největším zraněním, kterého se jí dostalo, je manželství, protože ani muž, ani žena nejsou monogamní, psychologicky jsou polygamní. Takže celá jejich psychologie byla násilím nucena jít proti jejich podstatě. A protože žena byla na muži závislá, musela trpět všechna příkoří - protože muž byl pánem, on byl vlastníkem, on měl všechny peníze.

Aby uspokojil svůj polygamní přístup, vymyslel muž prostitutky. Prostitutky jsou vedlejším produktem manželství.

A tahle příšerná instituce prostitutek ze světa nezmizí, dokud nezmizí také manželství. Je to jeho stín - protože muž chce mít svobodu pohybu, má peníze, má vzdělání, má veškerou moc. On vynalezl prostitutky; a zničit ženu tím, že z ní uděláte prostitutku, je ta nejodpornější vražda, jakou můžete spáchat.

Co je podivné, všechna manželství se stavějí proti prostituci - a přitom jsou její příčinou.
...
Zapomeňte na strach z intimity a naprosté ztráty kontroly, jste-li s mužem. Nechte toho hlupáka, ať se bojí; pokud se chce bát, je to jeho věc. Vy byste k sobě měla být originální a pravdivá. Lžete-li si, podvádíte, ničíte sama sebe.

Co se stane za škodu, pokud se muž zblázní a vyběhne ven z pokoje nahý? Zavřete dveře! Ať všichni sousedi vědí, že tenhle muž je blázen. Ale nepotřebujete mít kontrolu nad svou možností zažít orgasmus.




Homosexualita


Ve vztahu dvou žen nemůže být příliš mnoho milostných zápletek. Zůstane to pořád na všedním, neměnném základě; v tomto vztahu se nebudou střídat výšky a hloubky. A tak lidé, jíž se obávají zvratů ve vztahu, se budou cítit pohodlně, příjemně. A proto jsou homosexuálové označováni slovem "gay" (živý, rozmařilý, veselý). Vypadají živě, vypadají daleko živěji než heterosexuálové. Heterosexuálové se rádi účastní zmatků - více konfliktů, více bojů, méně porozumění. Je to tak dáno, protože dvě ženy si navzájem rozumění lépe, než si spolu rozumějí muž a žena. A také dva muži si spolu rozumějí lépe, protože jsou to stejné typy, ale chybí tam jiskra. Ano, bude v tom určitá živost, ale ne úžasná poezie, úžasná romantika - bude to jen vlažné. Tento vztah bude "homeopatický". Nebude v tom žádné dobrodružství ani překvapení: jen bezpečí, jistota, více porozumění, méně konfliktů, méně sekýrování...
Homosexuální vztah je trochu jako umělé sladidlo - příliš sladký, trochu hnusný. Ale vztah mužů ži žen je neustále v troskách. Nemůžete usnout, ten druhý to nedovolí. Neustále jeden druhého pobízejí. A jsou to tak odlišné světy; to je přitažlivost.




Můžeme doopravdy milovat někoho jiného, přestože máme ego?


Láska potřebuje hodně odvahy z jednoduchého důvodu, protože požadavek lásky je opustit ego. A muži se velmi bojí toho, že by měli vypustit svoje ego. Vypadá to téměř jako spáchání sebevraždy. Ale jen to tak vypadá, protože neznáme nic jiného než ego.
Ego se stalo naší jedinou identitou a opustit je určitě znamaná opustit svou individualitu. Není to pravda - ve skutečnosti je pravda opačná. Pokud se nezbavíte ega, nikdy nepoznáte svou skutečnou osobnost. Ego je podvodník - něco falešného, lživého, vymyšleného.
Jen v okamžiku, kdy se ho zbavíme, uvidíme skutečnost. Jinak to vymyšlené zakryje realitu. Neskutečné zakryje skutečné, jako mraky zakrývající Slunce.
Láska vyžaduje opustit ego. A tak se láska může stát dveřmi k bohu. Můžete se zamilovat do osoby, ale přestanete milovat nestranně. Tato osoba se stane něčím, jako je okno - otevřené smeřem k nekonečné obloze. Ale člověku musí být jasné, že ego bude muset obětovat.
Lidé touží po lásce, ale současně se zuby nehty drží svého ega. A tak se láska nikdy nestane skutečností. Lidé proto nikdy neokusí nektar lásky. A i když zažijete lásku, nezažijete vůbec život. Nepochopíte, o co jde.




Mateřství



Mateřství je umění, musíte se to naučit. Tak s tím začněte! Rád bych vám řekl pár věcí:

1) Neberte nikdy děti jako své, neboť dítě nikdy nevlastníte. Sice z vás pochází, ale není vaše. Bůh vás využívá jen jako svůj stroj, prostředek, ale dítě není váš majetek. Milujte ho, ale dítě nevlastněte. Jakmile matka začně dítě vlastnit, zničí mu život. Z dítěte se stane vězeň. Ničíte jeho osobnost a ponižujete je na úroveň věcí. Jenom věc můžete vlastnit: můžete vlastnit dům, auto - ale nikdy ne osobu. Tak tohle je první lekce - připravte se na to. Než se dítě narodí, měli byste být schopni je přivítat jako nezávislou bytost, jako osobu, která má svá práva, ne jen jako vaše dítě.

2) Jednejte se svým dítětem tak, jak byste jednali s dospělou osobou. Nikdy se k němu nechovejte jako k dítěti. Jednejte s ním s respektem. Bůh vás vybral, abyste byli jeho hostiteli. Bůh vstoupil do vaší existence jako host. Dítě je velmi křehké, bezmocné. Je těžké je respektovat. Je docela jednoduché ho ponižovat. K ponížení dojde celkem lehce, protože dítě je bezmocné a nemůže nic dělat, nemůže se mstít, nemůže se vzepřít.
Jednejte s dítětem jako s dospělým a s respektem. Jakmile dítě respektujete, nebudete mu vnucovat své myšlenky. Nesnažte se mu cokoliv vnucovat. Jednoduše mu dejte svobodu - svobodu, aby objevilo svět. Tím mu pomůžete, aby bylo silnější v objevování světa, ale nikdy mu nedávejte příkazy. Dejte mu energii, poskytněte mu ochranu, vše, co potřebuje, pomůžete mu tím, aby šlo od vás daleko a objevovalo svět.
A samozřejmě se svobodou je spojeno i něco špatného. Pro matku je velmi obtížné se naučit, že dát svobodu dítěti není jen svoboda dělat dobré věci. Je také nutní dát svobodu ke špatným věcem. Naučte proto dítě být ostražité, chytré, nikdy mu ale nic nepřikazujte - nikdo to nedodržuje a z lidí se pak stávají pokrytci.

3) Nenaslouchejte morálce, neposlouchtejte náboženství, nenaslouchejte kultuře - naslouchejte přírodě. Cokoliv, co je přirozené, je dobré - i když to pro vás bude těžké a nepříjemné. Protože vy jste nebyli vychováváni v souladu s přírodou. Vaši rodiče vás nevychovávali v lásce, nebylo to skutečné umění. Byla to nahodilá věc. Neopakujte stejné chyby. Mnohokrát se budete cítit nesví...

Například malé děti si začínají hrát se svými pohlavními orgány. Přirozená reakce matky je dítě zastavit, protože ji doma učili, že je to špatné. Dokonce i tehdy, bude-li cítit, že se neděje nic špatného, bude-li tam ještě někdo jiný, bude se cítit trochu trapně. Cítit trapně! Ale to je váš problém, nemá nic společného s vaším dítětem. Cítit se trapně. I když ztratíte ve společnosti respekt - klidně, ale nikdy do toho nezatahujte dítě. Nechte přírodu, ať nabere svůj směr. Jste tu, abyste ulehčili přírodě. Ne abyste ji řídili. Jste tu jen jako pomoc.

Takže pamatujte na tyhle tři věci... a začněte přemýšlet. Než se dítě narodí, měli byste jít v myšlenkách do takové hloubky, jak to jen bude možné.

V době, kdy je dítě ve vašem lůně, vytváří všechno, co děláte, vibrace, které se k němu dostávají. Pokud jste naštvaná, máte žaludek ztlačen strachem. Dítě to okamžitě cítí. Jste-li smutná, váš žaludek vyzařuje amosféru smutku. Dítě hned cítí smutek a skleslost.

Dítě je na vás naprosto závislé. Ať máte jakoukoliv náladu, je to také nálada vašeho dítěte. V této chvíli nemá dítě žádnou nezávislost. Vaše prostředí je jeho prostředí. Takže žádné boje, žádné obavy. To je důvod, proč říkám, že být matkou je obrovská zodpovědnost. Budete se muset hodně obětovat.

Během následujících sedmi měsíců buďte velmi, ale velmi ostražitá. Dítě je důležitější než cokoliv jiného. Pokud vás někdo urazí, vezměte to, ale nerozčilujte se. Řekněte: "Jsem těhotná a dítě je důležitější, než abych se s vámi rozčilovala. Tahle událost za pár dní vyšumí, nebudu si už pamatovat, kdo mě urazil a co jsem udělala. Ale dítě tady bude minimálně semdesát osmdesát let. Je to obrovský projekt." ... Jen si řekněte: "Jsem těhotná matka. Nemůžu se rozčilovat - to není dovoleno." Tomu říkám pochopení.

Žádný smutek, žádné rozčilování, žádná nenávist, žádné boje s partnerem. Oba byste měli myslet na dítě. Pokud máte dítě, oba jste druhořadí a dítě má veškerou přednost. Protože je to nový život, který má přijít na svět... je to ovoce vašeho vztahu.

Tančete, zpívejte, poslouchejte hudbu, meditujte, milujte. Buďte něžní. Nedělejte nic hektického, nespěchejte. Nedělejte nic pod tlakem. Jen pomalu jděte. Naprosto zpomalte. Chystá se k vám úžasný host - musíte jej přivítat.

Osho: O ženách, Eugenika 2008

Gender - rozdíly v chování mužů a žen

Osho - Hry nadřazenosti a podřazenosti

Osho - Dítě, rodiče a společnost

Archetyp matky

Archetyp Koré (panny)

Ženské archetypy podle řecké mytologie

Osho: Příčinou lidské touhy po moci a prestiži je to, že nikdo není totálně příjmán takový jaký je.

.