Jelikož plasticita psychologie stojí na bohatství a přesnosti slovní zásoby, pokusíme se nyní s pomocí etymologického slovníku v-hlédnout dovnitř českých slov majících nějakou souvislost s lidskými vlastnostmi, činy a pocity.
bázlivý. z indického bhí- hrůza.
baviti. zařídit, aby něco, co dosud není nebo co je uvnitř, začalo být nebo vyšlo ven, v projev. Z indického bhávayati = přivádí na svět, uvádí v existenci. Takto si vy-bavujeme vzpomínku nebo si vy-bavujeme byt. 1) Po-baviti = zaneprazdňovat se příjemným hovorem (uváděním v existenci nezávazných slov), 2) za-bavit někomu něco (zakázané zboží, které naopak zbavujeme bytí), 3) bavit se = meškat někde zbytečně kvůli nějaké překážce. Zá-bava je tedy účast na uvádění něčeho v bytí, což odpovídá tvořivosti a plození (nejen myšlenky a slova, ale i děti přivádíme na svět). To je hlubší význam "bavení se": něco vytvářet, plodit, být kreativní. Povrchnější, ale dnes zcela převládající, význám zá-bavy tkví v tom, vyplnit čas nějakého meškání mezi dvěma činnostmi něčím příjemným.
bdtíti. ze staroindického budhyaté procitá, poznává (odtud Buddha = probuzený, procitnutý, bdělý)
bláhový. rusky blagój bláhový, umíněný, škaredý. Řec. blák-ós duševně mdlý, hloupý.
blažený. všeslovanské, bláhať přát dobro, bláhať si být spokojený. Z avestského beredžaya vítati. Otud i ono polské dznekujem bardzo = děkuji blaze.
blázen. všeslovanské, ale podle etymologického slovníku nejasné. Podle mě by mohla dávat smysl spojení obou předchozích slov: bláhový + blažený, ve významu Ježíšova "blahoslavení chudí duchem".
bodrý. čilý, svěží, bystrý. Přejato knižně z ruštiny. Srbochorvátsky bodar = bystrý kůň. Opět souvislost s indickým kořenem budh- ve smyslu ráno čile probuzený, odpočatý, svěží. Podobný význam má i bujarý (jarobujný, bujný na jaře, bude jarý, pln síly).
bujný. bu-chnoti = nabývati objemu (jako boule, bobule, borůvky), rychle a zdravě bujet. Nekontrolovaný růst však přešel do morálního významu "nevázaný a zpupný" (když někdo bují příliš rychle).
bystrý. ze starodindického bhús-ro- čilý, horlivý; nejprve o člověku, pak bylo přeneseno na vodní tok.
cesta. volný průchod (houštím, davem nepřátel), jenž bylo nutno pro-čistit, proklestit. Když se hovoří o životní cestě, znamená to tedy, že tato cesta, ještě není vytyčena, vyšlapána (jako dálnice), ale že musíme především odstranit překážky, které v ní brání, abychom se nedostali na scestí (sejít s cesty, u-chýlit se, stát se ú-chylným)
cudný. mající stud, podle nestudný = malý nestyda, něcuda.
čemestný. mrštný, hbitý, čiperný; čemerka = čiperné děvče.
čiperný. hbitý tělem i duchem. Slovanský základ če-pyr-ěně. Ukrajinské čépurnyj = hezký, hrdý, zdobený, pyšný. V jiném významu se blíží dnešnímu vzpurný. Má domněnka zní, že vzhledem k řeckému základu pyr oheň, vztahovalo se původně čiperný, če-pýřivý k vlastnosti skotačivých, rozpínavých ohnivých plamínků. Podobně by to vysvlětlovalo naparovat se = nadýmat se jako pára. (Etym. slovník to však neuvádí.) Výklad etymologického původu živlů, ohně, vody, země a vzduchu najdete zde.)
člověk. složenina. Čelo, čelese tlupa, skupina, oddíl, kmen + indoevropské Voik-o-s- pracovat (angl. work). Člo-věk tedy = 'pracující pro kmen', člen (možná vojenského) oddílu, družiny. Pro neexistenci ženského rodu od slova člověk, muselo jít o družinu poddaných mužů, pracujících pro panovníka, vládce který 'na to měl své lidi' - "člověky".
čirý. shoda s něm. schier, gótským skeris jasný, staroanglickým scir. Širé pláně, čirá voda. Vztahuje se tedy k prostornosti a nepřítomnost kalu, tzn. ryzosti, opravdovosti něčeho.
číti. 1) postřehnout kterýmkoli smyslem, 2) tušit 3) slyšet. Sanskrtské označení pro absolutno: sat - čit - ananda se překládá jako pravda - vědomí - blaženost. Domnívám se, že české slovo číti je odvozeno přímo z tohoto původního zdroje -tj. vědomí, uvědomování si, ale z původního významu (vědomí o sobě) se obrátilo k uvědomování smyslovému nebo intuitivnímu. V MBTI typologii souvisí preference smyslového nebo intuitivního vnímání se stylem příjmání informací, které se buď orientuje na detaily (smysly) nebo na globální význam (intuice). Staré slovo číti tedy v jazyce dnešní psychologie znamená vnímat, příjmat informace pomocí smyslů nebo intuice. Číti bylo v přesně takovém významu používáno dávno před vznikem psychologie. (Pozn. toto je má úvaha, etymologický slovník tápe v odkazech na řecké akyó - slyšet.)
čmurný. bujný a divoký ve vztahu k ženám (jako jurný, bujný, vilný).
čulisný. hezký, zvědavý; jinde ale směšný, špásovný (čuližný). Souvisí s čudo div, čudák podívín, jež se vztahuje ke kudesě kouzlo. Tedy možná čulisný = mající schopnost být komický i okouzlující. (Jeden Kusturicův film je nazván Život je čudo, což se špatně překládá, ale nyní konečně víme, o co jde.)
denglavý. glangavý, slabý, choulostivý (Valašsko). Z maďarského gyenge.
deptati. ze staroindického tu-(m)páti naráží. Řecké týptó tepu, biju. Když jsem zdeptaný, jsem tedy něčím ubitý, utlučený.
dítě. z indického dhé- sáti. (Děti se prý dříve kojily velmi dlouho).
dívati se. starodindické dhí- pozorovat, které se zdvojovalo do tvaru di-dhya, což mělo zřejmě odrážet pronikavou intenzitu pohledu na něco. Dhyana je označení pro meditaci, soustředění. Meditovat, mělo tedy pro indii dříve význam dívat se na něco velmi soustředěně a pronikavě, s e zvláštním účastenstvím. (Možná můžeme použít pronikavě v-hlížet). České dívati se tuto dvojnost už vynechává a je to zase zběžné koukání na něco nebo někam (divák, divadlo).
dobrý. přesmykem z bodrý, jež z staroindického bhadrá-. (V angličtině better, best, něm. besser, gótsky batiza). Původně označovalo toho, kdo u soudu přináší smír mezi znepřátelenými stranami.
dorota. hloupá žena nebo kurva. dorotit = živit se prostitucí. Dříve časté jméno, později už jen na venkově, takže dívky z vesnic, sloužící ve městě, se nápadně často jmenovaly Dorota a snadněji poklesaly na "lehké".
drviť. vést hloupé řeči, ale také učit se s námahou, biflovat; dnes používáme drtit se (matiku). Drwiny = výsměch, žerty. Řecké thréomai hučím, vzdychám; při zdvojení = naprázdno žvaním. Drtit se na něco znamená tedy nesmyslně a naprázdno se učit pitomosti, vzdychat u toho a navíc si ještě připadat hloupě a k smíchu. (Základ českého školství).
drzý. indické dhršnú = smělý, udatný, drzý.
duše a duch. praslovanské slovo duša patří do skupiny slov spojených s dech, dýchat, duch, zdechnout. Odkazuje to k pradávné představě spojení života a jeho konce při posledním výdechu, duše jako nehmotná, neviditelná dechová bytost bez pevné podoby. Stejně chápali psýché staří Řekové. Základní funkcí naší duše je tedy podle našich předků život, nikoli myšlení nebo cítění nebo vnímání nebo další výkony a operace. Duše jako zdroj života: není života - není duše, duše odchází. Lat. výraz pro duši je Anima, staroněmecky atum. Výraz pro ducha (něm. Geist projevující se v češtině např. ve slově jistý) vždy znamenal něco jiného a ve všech jazycích byl odlišován - obvykle jako něco hmatatelnějšího, podobnější tělesné mrtvole zesnulého, zatímco duše byla nepolapitelná. (Přesnou diferenciaci obou pojmů nabízí až Ludwig Klages: Duše a duch). C. G. Jung animou (duší) nazývá vnitřní, ženský aspekt muže, zatímco jako animus (duch) označuje, vnitřní, mužský aspekt ženy. Pojmem psýché obvykle rozumí celé duševno v jeho nejrozmanitějších projevech, celek vědomí a nevědomí, objekt a současně i subjekt psychologického výzkumu. České slovo duch (na rozdíl od němčiny) má stejný etymologický základ jako duše, jen je odlišujeme mluvnickým rodem, což je podle Klagesova vysvětlení naprosto logické, neboť (ta) duše (sama proměnlivá, instinktivní životnost, toužící se obětovat v lásce a vidět svět v barvách citu a imaginace) odpovídá ženě, zatímco (ten) duch (strnulý princip logiky, abstrakce, vůle a mravnosti usilující o to, uchovat sám sebe, avšak jdoucí v důsledku proti instinktům a životu samému) odpovídá muži. Více u hesla tělo.
flinkat se. z německého Flonk lump.
flundra. běhna, coura. 'Příchozí z Flanderska', nedbale oděná, nepořádná, lehkomyslná. Z toho odvozeno uflundrany = od bláta, flundra = cár.
furie. žena vzteklice, vzteklost. Italské furiare = řáditi. Lat. fúria.
grázl. darebák. Podle loupežnického vůdce, postrachu Moravy, Jana Jiřího Grasela.
grobián. z německého Grob (hrubý).
gryfny. zručný; z něm. Griff (obratný).
hádati. pronášet svůj názor, mínění. Germánský kořen ghed-, geta tvořii, jmenovati, míniti, hádati. Většina myšlenek je takové přibližné hádání, věštění, jak to vlastně je. Když se dva názory (odhady) liší, dojde k výměně názorů, tedy hádce, ne-shodě. Z tohoto slova je mimochodem odvozeno i slovo pohádka: otpověď a otázka, hádanka života.
hamižný. lakotný, odporně hrabivý. Hamonit odvozeno z lat. gamma chtivý. Přípon -on má v češtině zesilující význam.
hbitý. z kořene gěb-itě od hnouti, hýbati.
hleděti. významy spojené se zrakem: dívání se, hledání, dohlížení na něco, hlídání, v-hled. Praslovanský základ zněl gledo, což je podobné středoangl. glenten pohlédnouti a irskému inglennat hledají. Původní význam neznamenal jen obyčejné dívání se, ale obsahoval jakési trpělivé, dlouhodobé úsilí v dívání se - odtud různé významy (hledat, hlídat). (Viz. dívati se)
horšiti. 1) přivést do špatnějšího stavu, 2) hněvat se. Obvykle máme zlost, když se věci začnou zničehonic vyvíjet k horšímu - a my nevíme proč. "Lidé se rozčilují, když něčemu nerozumí." (Jung).
hra. z indického ingati hýbat se převzato do praslovanského jigra, což znamenalo jak hru, tak tanec. Odtud hra, hráč, hravý, vy-hrát, při-hrávka atd.
hrdý. stejně jako hruď z indického hrdaya srdce. Viz pýcha.
hrůza. ohromný, velký děs. Hrozný, vyhrožovat (budit hrůzu), neohrožený, uhranout. Rus. grozá, všeslovanské.
hřích. praslovansky grěch, grěšiti. Původně nikoli mravní či náboženský kontext; jednalo se jednoduše o omyl, chybu, opomenutí, nezdar. Nehřěš schovati = nezapomeň to schovat.
hýřit. ze středohornoněmeckého irren blouditi, mýliti se.
charisma. viz samostatný článek zde
chechtat se. již ve staročeštině: zvukomalebné cho-cho- + intensivní přípona -ta. Staroindicky kakhati (zdvojené zvukomalebné ka- + -at).
chlad. Pův. chold, kold. Gótsky kalds, něm. kalt, lat. gel-idus, ang. cold. Expresivnější chold se přeměnilo na chlad vlivem slova hlad. (Chlad, hlad, řekl byl praotec Slovan).
chlípný. řec. liptó (žádostivě toužit) extrémně zesíleno přidáním ch- a protažením -í-.
chlubit se. starobylé slovo pův. chělbiti se. starohornoněmecky gelph.
chmura. temný mrak; starost, smutek, mrzutost. Podle řec. manrós temný, mara mlha nebo stoupající vzdušný žár. Chmura v duševním smyslu je tedy temným, nejasným útvarem, který zastínil naši mysl, takže můžeme v této neprůhledné krajině snadno zabloudit a v našem úsudku šlápnout vedle; tím se do chmury propadneme ještě hlouběji.
choulostivý. příliš citlivý, nedůtklivý. Základ chulě příbuzný řec. saulos (zženštilý, rozmazlený, choulostivý); -ostivý přidáno jako u mnoha přídavných jmen, vyjadřujících vlastnosti (bolestivý, žádostivý, starostlivý, milostivý).
chrabrý. pův chorbry, ze staroindického pra-galbhá odvážný, udatný, sebevědomý. Expresivní ch nahradilo g, příponové r dodádano jako v adjektivech dobrý, bystrý, chytrý.
chřadnout. hubnout vlivem smutku, strachu, závisti nebo lásky. Dánské skrante, norsky skranta. k- vyměněno za expresivnější ch-.
churavý. hubený, špatný, bídný. Polsky chuchrak = ubožák, slaboch. Slovan. základ chury, chíryj = nezdravý, neduživý.
chuť. chutný = příjemný, hezký (o tváři). pův. chot = prudší chtění, toužit po něčem, silně chtít. Ze rčení 'jíst bez chuti' se pravděpodobně vyvinula chuť jakožto vlastnost jídla, nuanci, která rozhoduje, zda-li jej jíme rádi nebo neradi; totéž se pak přeneslo na tvář, pocit líbivosti vůbec. Chutné je tedy to, co nám stojí za to, protože se to líbí našim smyslům.
chytrý. obměna litevského gudrús. jinak ojedinělé české slovo, připomínající leda chetitské kutru- svědek: ten kdo ví něco navíc. Podstatou chytrosti je tedy zřejmě zdát se být o krok napřed před druhými: jednooký mezi slepými králem. Kdo dělá tajnůstkáře, tváří se, že ví něco, co my nevíme, protože se chce jevit jako chytrý.
idol. evropské slovo z řec. eidólon podoba, obraz.
já. lat. ego, řec. egó, got. ik, něm. ich, stind. áham, arménsky es. V češtině je původ já, první osoby jednotného čísla, neznámý. Druhý pád mne již však souvisí ze staroindickým máya (ang. my, mine, fr. moi). Ona indická máya, závoj iluzí, tedy neříká, že iluzorním je svět jako takový, ale že iluzorním je to, co si chci přivlastnit, co nazývám moje, mé. Čím více mého, tím více starostí, tím více strachu, že o to, co mám, přijdu. Kde není subjektivního pocitu vlastnění (věcí, idejí, vzpomínek, minulosti, partnera), tam není strach, tam není konfliktu.
jarý. 'rozpálený, zuřivý, prudký' (o hnutích mysli). Jaroslav tedy není ten, kdo slaví kvítky jara, ale spíše ten, kdo s prudkým hnutím mysli touží po slávě.
jebati. všeslovanská silácká nadávka (jebejte z řeky!, jebem ti mater!); v přenesném významu jebat = nadávat. Ze staroind. yábhati.
ješitný. ne-opravdový, prázdný, marný, zbytečný. Ješitný člověk nemá vlastní jádro, a proto je posedlý svou skořápkou.
jistý. všeslovanské isty, z arménského isk pravdivý, skutečný.
kamarád. ze španěl. camarada = společnost dobrých přátel; camara = komůrka. Kamarádi jsou tedy původně spolubydlící.
katit se. silně a nahlas, případně i 'sprostě' se hněvat. katem, katěním bylo nahrazeno původní čert, čertění se, protože čert byl tabu (nebyl brán do úst, aby nebyl přivolán).
kochat se. 1) staročesky milovat; nyní spíše ironicky. Odtud rozkoš. 2) Jiný význam: kochat se nadějí, vznikl ze slova kojit (původně kojit se nadějí). Rozkoš tedy zažíváme ve stavu milostném, a nezažíváme-li rozkoš, pak se alespoň utěšujeme (kojíme) nadějí, že jednou budeme; tak jako tak se kocháme.
kojit. tišit, uklidňovat. Matka tím, že kojí, dítě především utišuje. Po utišení (úkonu, ukojení potřeby), nastává po-koj. Pokoj je tedy místností plnou míru, v němž jsou uspokojeny všechny potřeby. Kojit vytlačilo původní slovo nadájať, od dojiti. Je-li Buddhova nirvána charakterizována spíše negativně (neboť není žádnou věcí, na níž možno ukázat), tj. jako konec strasti po vyhasnutí všech tužeb, česká slova utišení a pokoj by byla v významově nejblíže.
křepký. 1) silný (z kymerského slova craff silný), 2) hbitý, obratný (opak líný). Slovensky okrepieť = omládnout. Z řec. kraipyós = hbitý, křepký, čerstvý.
ladný. souladný, shodný; dnes spíše nahrazujeme slovem harmonický. laditi, lagoditi, lagodny = urovnávati, mírniti, pořádati. Převzato za nár. obrození z ruštiny. Ladí tedy to tedy tam, kde urovnáme všechna napětí a konflikty. Rozlada je duševní stav, kdy konflikty a napětí převažují.
lakomý. ze staroslovanského alčyny lačný; arménsky alkalk ubohý, bídný; slovensky lakoš mlsoun. Lakomý je zřejmě ten člověk, který je natolik ovládán svými tužbami a chutěmi, že se navzdory bohatství cítí úzkostně, jako kdyby byl stále chud a měl nouzi; není schopen zakoušet hojnost, plnost bytí.
láska. všeslovanské je laskati, což znamená 1) lichotit, ale také 1) mazlit se, hladit se. Švédsky alska = milovati. Láska je tedy pro nás Slovany zřejmě procesem, v němž se skze lichocení dostáváme k něžnému tělesnému kontaktu: vzájemnému laskání.
letora. neumělý Klaretův překlad latinského temperamentum (tempere = mísit se) přes slovo tempus, které znamená léto. Klaret, ať už to byl kdokoli, se jistě propadá studem.
lhát. z všeslovanského základu lygati; rus. oblygáť, něm. lugen; kořen lug- i v keltštině.
lhostejný. staročesky rozmařilý, rozkošnický; Lhostajenstvie rozmařilé veselí. Dnes znamená 'nevšímavý'. Starorusky ligyky lehký. Lhostejný tedy dříve neslo význam 'žije si na lehko, v rozmařilém bezstarostnu'; dnes bychom možná řekli hedonista.
libý. milý. Z indického lúbhyati = pociťuje touhu. Odtud všeslovanské Ľubiti, pak i líbati, obliba, záliba, líbezný, líbit se. Odpovídá řeckému filein "milovati". I v němčině liebe. Shrnutí: co je nám milé, libé, to si oblíbíme, milujeme a po tom toužíme.
licoměrný: pokrytecký, farizejský. Líce měniti = nasazovat různé tváře.
lichý. má dva odlišné významy: 1) nepárový (opak sudého). Kdo je lichý, zůstává jakoby sám a prázdný, je nadbytečný. 2) Zlý, špatný v mravním smyslu. Lichá mince = falešná, lichá látka = odřená, voda se liší = čistá se kalí nečistou, slovensky lichota = čarodějnice, lichva = špatný obchod, lotyš. liess = hubený. Zdá se, že okruh významů odkazuje, že špatné je to, co (už) není pravé, plné a čisté, ale najednou je nějak poškozené.
lítý. staročesky lútý, lútný = prudký, divoký, krutý; lúticě lítá žena; potmě-lúch člověk - ve tmě - úkladný a zákeřný. Všeslovanský kořen ľuty je příbuzný s něm. wild z předgermánského welt-jo-s. Toto prastaré slovo zřejmě pochází od prapůvodních obvyvatel Evropy před slovany i germány.
lnouti. citově se k něčemu poutat. Ze staroindického lináti, layaté = vše, co k něčemu lne a přiléhá.
mrzeti. co je mrzké, je odporné, nemilé, nehezké, špinavé. Mrzák byl původně 'odporný vzhledem', mrzena hnis; staroslovanské mraziti nenávidět. Všechny tyto významy se točí okolo emoce znechucení.
mysl. všeslovanské, příbuzné s řeckým mýthos slovo, řeč; u Homéra mínění, úmysl; ale i s thymos (prohozené th a m), což je u Platóna střední složka duše nacházející se v srdci jakožto sídlo srdnatosti, odvahy a vášní výsostně lidských, zatímco zvířecí pudy sídlí ve spodní části trupu. Na otázku, kde 'sídlí vaše já?' odpoví dnes velká část lidí, že jej pociťují v hlavě. V dávných dobách pociťovali své já spíše v srdci; v antice byla totiž mozku obyčejně přisuzována pouze úloha 'chladiče krve'. Avšak Platón v kulatém tvaru hlavy spatřoval znamení dokonalosti: hlava jakožto sídlo rozumu by měla usměrňovat srdce (thymos). Etymologie, která odhaluje kořeny slov od pradávného věku na úsvitu lidstva, nám tedy prozrazuje, že sídlem lidské mysli bylo kdysi srdce. Tam byl pociťován zrod samotné mysli, myšlení, domýšlivosti, velkomyslnosti či malomyslnosti, smyslnosti, ale i samotného smyslu. S rozvojem racionality, která v antice zaznamenala svůj rozmach právě za dob Platónových (Sokratových) a která mimochodem souvisela i se změnou směru řeckého písma zleva - doprava (dříve se psalo zprava - doleva), se za sídlo mysli a myšlení, začala považovat hlava. Lidé starých kultur (např. indiáni) však 'mysleli srdcem', z čehož pramenil i jiný způsob chování daleko více si zakládající na pocitu vlastní důstojnosti a ušlechtilosti charakteru, ale i větší naivitu a bezelstnost. Toto 'thymotické chování' (srdečné, prosté, málo vychytralé) je zřejmě typické i pro obyvatele Tibetu, kteří musí čelit naprosto odlišné mentalitě čínské. Platón považoval srdce za sídlo vyšších, etických citů, stejně jako vášní nízkých - a dle něho teprve dobrá výchova měla zajisti selekci těch "dobrých", mravních emocí (statečnost, oddanost vlasti). Bez tohoto "centra duše" nemáme totiž možnost odlišit dobré od zlého. Mnoho psychologických směrů a sociologických škol toto centrum dnes zvláštním způsobem ignoruje, redukujíce člověka na a) pudy a b) racionalitu - jakoby člověk byl jakýsi "hlavonožec" - hlava s genitálem. Francis Fukuyama v knize Konec dějin hovoří o "člověku bez hrudi" jako o typickém člověku dneška, produkutu konzumní kultury, jenž uvažuje výhradně v pojmech žádostí, přání, potřeb (pudová složka) - a racionality, jež hledá kličky, jak k naplnění těchto potřeb nejsnadněji dospět. Přitom je to právě toto thymotické centrum (hruď), v němž prý sídlí touha po uznání a ocenění jako základní a výsostně lidská motivace, která není ani zcela pudová, ani zcela racionální. Podle Fukuyamy právě lidé ovládání motivy tohoto centra tvoří nejperspektivnější základ liberálně-demokratické společnosti. V době, kdy řekové počali psát zprava - doleva končilo tzv. období mythické (víra v bohy a heroy) a především zásluhou Sokratovou se pozornost najednou obrací k člověku a jeho vlastnímu myšlenkovému hledání pravdy. Přestože je Sokratés považován za "optimistického racionalistu" (říká to o něm Nietzsche, jenž jej neměl v lásce), je třeba připomenout, že řekové slovo 'racionální' neznali, tento pojem je latinský. Sokratés, zdánlivě racionalista, ptal se vždy svého daimóna, iracionálního hlasu v sobě, svého svědomí - a právě jím, na rozdíl od módních sofistů, krotil své myšlenky, aby se neprotivily proti posvátnému hlasu, jenž v sobě cítil. Ať tak či tak, mysl se bude vždy skládat ze dvou protikladných hlasů, z nichž jeden se prý nachází v hlavě a druhý v srdci: bude vždy částečně racionální a částečně iracionální. V psychologii se už dlohou dobu např. hovoří o odlišné funkci pravé (imaginativní) a levé (verbální) mozkové hemisféry.
naděje. z indického kořene dhé- klásti. Naděje je tedy myšlenka, představa nějakého děje, kterou pokládáme, uměle vytyčujeme, umisťujeme do budoucna. Klademe nějakou představu 'na zem' jako kolejnici směřující do budoucna, abychom lépe propluli obtížnou přítomností. (Pro zajímavost: Á-dha-m = položil jsem.)
náviděti. staročesky žárlit; návist = láska; návidět (dnes knižně) = mít rád. Řec. oneidos hana potupa. Staroindicky nindati = haní.
neduživý. znamená vlastně "bez dužiny" - bez síly, statnosti, masa a velkého množství - zbavený jakékoli síly a plnosti.
něha. ze staroind. sníhyati miluje přes ruštinu (néga).
nehorázný. přespříliš a nepříjemně ohromý, veliký.
nepříčetný. čin, jenž nikomu nemůžeme přičíst za vinu. nepříčetnému člověku tedy nemůžeme přičítat zodpovědnost za jeho chování.
neřest. vše, co se protiví řádu. 'Řád' je z latinského ordó. Co je však příliš řádné, v řadě srovnané, považujeme za ordinérní.
nesmírný.neznající jakoukoli míru, omezení, překračující všechny limity.
nevrlý. od zanevříti na někoho.
nezbedný. něm. binden vázati, angl. to bind. Kdo je nezbedný, je tedy nedostatečně svázán, spoután, je jaksi zdivočelý, takřka "utržený ze řetězu".
nudit se. původně znamenalo nutit, provádět nátlak, takže nuda byla dříve tísní vyplývající z tohoto tlaku. Ze staroind. nodáyati = pudí, nutí, ponouká. Psychoanalytické vysvětlení nudy zní tak, že nuda je stavem, v němž pudy po něčem touží, ale vědomí o tom neví, a proto se nezaměří na konkrétní cíl, který by mohl vést k uspokojení pudové potřeby. Moudrost řeči daleko předběhla psychoanalýzu: když se nudíme, jsme opravdu puzeni jakýmsi nevědomým tlakem, čímž se ocitáme ve stavu neurčité tísně, úzkosti, nudy. Nevědomí cosi chce, ale my ještě nevíme, co. "Nevíme, do čeho píchnout."
ohavný. souvisí s praslovanským gaviti a hovno. Za ošklivé zřejmě považujeme to, co se podobá hovnu (tmavé, neurčité, neforemné, nečisté, špinavé, hmatatelně tělesné, fyzické, smradlavé), zatímco za krásné považujeme to, co se hovnu nejvíce vzdaluje (světlé, zářivé, lesklé, přesné formy a tvaru, čisté, netělesné, hladké, voňavé). Takové pojetí krásna (jakožto 'popření anality') navrhuje Jan Stern ve své knize Anální vesmíry. Sexuální přitažlivost však naopak stojí na určitém přiznání anality ("čistá krása" je asexuální, sterilní), takže móda a estetika (především ženské móda) stojí na popírání a skrývání anality (čistota, vůně, zahalování těla, depilace - hladkost, třpyt šperků), současně však i na tom, co analitu připomíná (kůže, latex, černá barva, "chlupaté" kožichy). Jelikož "jemným" ženám se popírání anality daří lépe než "hrubým" mužům (a jsou k tomu od malička vlivem genderových stereotypů vedeny), jsou - jistě po právu - považovány za 'krásnější pohlaví'. Barvení se na blonďato souvisí (hlavně u méně hezkých žen) opět s popíráním anality a snahou zvýšit (světlejším odstínem) svou krásu.
ošklivý. dříve znamenalo "ten, kdo je pomlouván, očerňován".
plavý. byla-li řeč o barvě vlasů, plavý neznamenalo dříve vlasy světlé nebo blond, ale spíše řekli bychom dnes řekli "vyšisované", vybledlé, barevně neurčité, slámovité.
podlý. podle "jdoucí podél", co je vedlejší, druhotné, přeneseně méně kvalitní, horší jakosti. Pak přesunuto zřejmě i na hodnocení lidské mravní kvality. Podlý člověk je tedy člověk méně kvalitního charakteru.
pohlaví. od slova polovina + hlava (jedinec). Pohlaví vypovídá o tom, ke které polovině lidstva svou hlavou patříme.
pošetilý. z litevského siausti hráti, řáditi, blázniti.
potměšilý. kdo po - tmě - šil.
proslulý. slovu slúti. Proslulý je ten, o němž je slyšeno, o němž se mluví, jenž je často a všemi dáván do slov, slovy opěvován, oslavován.
prostý. z litev. prantu, pratau, prasti zvykat si. Prosté původně znamenalo všední, na co jsme zvyklí, co není sváteční, tedy co je obyčejné.
prudký. slovo proud se původně vztahovalo k rychlému říčnímu toku. Analogicky můžeme říci, že prudký člověk bude zažívat rychlou a náhlou změnu psychických stavů, což bude z hlediska grafologie odpovídat výrazně zvýšené psací rychlosti.
přání. z indického priyá- milý, pritá- radostný, spokojený, potěšený. Odtud zřejmě i slovo přítel - ten, kdo nám přeje, komu přejeme my, kdo nám dává radost a komu my dáváme radost my. Příbuzní, přízeň = někdo nebo něco, co nám přeje, co je milé, co dává radost.
přesný. dříve o nekvašeném chlebu, nerozpuštěném másle: tedy ve významu původní, čisté, neupravené, neporušené. 'Přesný výrok' je tedy původní výrok, jenž neprošel 'úpravou'; 'přesný čas' je však odvozeninou.
přísný. staroslovansky pravý, trvalý, skutečný, opravdový; ze stejného kořene jako jistý (viz výše).
pýcha. od zvukomalebné interjekce phú napodobující vyfouknutí vzduchu vzniklo praslovanské pychati silně dýchati, foukati, dýmati. Odtud přeneseno do mravní oblasti. Pyšný je tedy ten, kdo se nadýmá, nafukuje, kdo se zdánlivě dělá větším, plnějším, kdo se naparuje objemem pouhé páry, ale kdybychom do jeho balónku píchli špendlíkem, tak praskne, zplaskne, ukáže se maličkým. Pýcha totiž mnohdy maskuje komplex méněcennosti. Kdo se cítí ponížený, povyšuje se, kdo se cítí vystrašený, zastrašuje. I v přírodě se samci jeden před druhým naparují, (demonstrují svou sílu) aby byl výběr úspěšnějšího rozhodnut bez zbytečné agrese a ztrátách na životech. Pýcha je demonstrace síly a velikosti před sebou samým tam, kde se snažíme sami před sebou cosi skrýt, kde se bojíme pravdy. Kdo je pyšný, naparuje se, hruď se mu nadýmá a kráčí jako páv. A páv bez svého barevného ocasu by byl tím nejubožejším zvířetem na zemi. Člověk se rád chlubí cizím peřím: co není tak doopravdy jeho. V tom možná tkví rozdíl mezi pýchou a hrdostí. Hrdí jsme na to, co jsme opravdu zvládli, co umíme a co nám doopravdy nikdo vzít nemůže, protože to leží v našem srdci (viz. hrdost). Pyšní jsme na to, o co můžeme kdykoli zase přijít, jako páv o svůj ocas.
rázný. energický, důrazný, rozhodný. Z kořene vrógo-s vztahující se na průraznost, údernost: razit mince, prorážet cestu, vyrazit z někoho něco, urazit člověka, výraz, výrazný. Zřejmě tedy vždy ve vztahu k nějakému prudkému, silnému a rychlému pohybu, který se zřetelně a určitě (výrazně) projeví v nějakém tvaru. Dále pak vzpomeňme slova od-raz nebo ob-raz. Toto slovo by mohlo mít specifický význam pro grafology, neboť písmo je vý-razem a ob-razem nějakého pohybu, který je u každého člověka veden unikátním (své-rázným) způsobem a jenž následně na papíře zanechává zřetelný, konkrétní tvar, na nejž možno nahlížet jako na zhmotnělý, vy-ražený ob-raz psychické dynamiky. Stejně tak chůze, tanec, malba: jakákoli pohybová exprese.
rmoutit se. kormoutit znamenalo kalit vodu. Zármutek duše je tedy stavem, kdy je duše (mysl) zakalena.
rovný. přes kořen arv-pedés souvisí s řeckým pédon půda. Země byla slovany zřejmě vnímána jako širá rovina. Bylo-li třeba něco urovnat, muselo být to, co bylo někde navýšeno, přesunuto tam, kde bylo něco vyhloubeno, čímž vznikla opět rovina. I v matematické rovnici musí to, co je vlevo od rovnítka odpovídat tomu, co je od něj napravo. Kdo je tedy v mravním smyslu rovný, ten nikomu není nic dlužen a nikdo není nic dlužen jemu.
rozverný. od slova vířit, vír. Rozverný je ten, kdo roztáčí víry událostí.
řevnivý. kdo rád soupeří, z latinského rivalis.
rys. ve smyslu rýsovat, obrys přejato z německého riess, pak přeneseně užíváno jako povahové rysy.
skoupý. lakomý, ze základu skomp-, gonóbiť nalakotit, shromáždit majetek.
skrblivý. staroslov. skryb = soužení, zármutek, litevsky skurbti = být v bídě.
skromný. praslov. kroma = kraj. Staroind. sramáyati = unavuje, krotí, přemáhá. Skromný člověk je tedy zřejmě ten, kdo přežívá navzdory vnější nepřízni, kdo má málo potřeb, kdo přemáhá sám sebe.
smutný. rusky smúta nepokoj, smútnyj nejasný, nezřetelný. Smutný je tak ten, kdo trpí nejasným neklidem, je ztracen, bloudí, neví proč. Stejně jako rmoutit se se vztahuje ke kalení vody. Smutná mysl je nejasně zakalena něčím neurčitým, co způsobuje její vnitřní neklid.
srdce. ze staroind. sraddádhati věří (lat. crédó), hrdaya- srdce. Uvěřit se dříve přepisovalo jako 'přiložit srdce k něčemu'. Vidíme, že srdce bylo vždy považováno za sídlo víry a zdroj hrdosti. Více v heslu mysl. Ze stejného základu je utvořeno i slovo střed.
svatý. v pohanských dobách znamenalo 'mocný, nadpřirozený, magický'. Odtud svatyně, Svatopluk. Křesťanství význam slova pozměnilo.
svědomí. s - vědomím druhé osoby o něčem vypovídám, hlas svědka, jenž byl účasten činu nějaké osoby a oba o tom vědí. Naše svědomí tedy ví to, co my, pachatelé nějaké hanebnosti, velmi dobře víme také - a toto spolu-vědomí toho, že jeden páchal a druhý viděl a že oba vědí, je základem svědomí. Jinými slovy, já i onen divák ve mně, jemuž jsem byl hercem, cosi viděl a svědčí o tom. Vyslechnu spravedlivě jeho hlas aby tento hlas zůstam s vědomím - či jej dám vyklidit ze soudní síně - z vědomí?
sveřepý. pův. divoce, sám od sebe rostoucí; těžko jej vymýtit, vše přežije; všude se uchytí. Můžeme přeložit jako 'samorost extrémní životaschopnosti'.
svoboda. původ slova sahá k výrazům gospoda, gospodin. Svo-pot = svůj pán. Ve středověku bylo lidstvo děleno na poddanskou většinu sloužící nějakému jinému pánu - a několik málo svobodných pánů, šlechticů, žoldnéřů, tuláků - ale i majitelů vlastních usedlostí, statků, hospod - kteří byli sami sobě páni. Svobodný byl ten, kdo nebyl v poddanském vztahu vůči někomu jinému.
štědrý. původně ten, kdo zbytečně plýtval, trousil, rozhazoval, rozsypával (slámu). Vlivem křesťanství získalo štědrý nádech 'milosrdný'. Dnešní štědré vánoce jakožto oslava co největší konzumu (spotřeby jídla, věcí) se však blíží spíše významu původnímu.
štěstí. složeno z: š (su = velmi) + čest (= část, díl). Štěstí = velmi dobrý úděl.
tělo. všeslovanské, souvisí s řeckým télos uskutečnění, realizace. Tělo je tedy nějaký tvar, jemuž musela předcházet myšlenka, činnost, snaha a výsledná forma (tělo) je jakýmsi završením, korunou, těchto procesů. Dnes (ovlivněni půlstoletím marxistického materialismu) s tělem rovnou asociujeme hmotnost, fyzikálnost jakožto protiklad "ducha". Staří však tělo spíše chápali jako dokonalé, finální završení nějakého složitého procesu. Duši pak jako možnost života takového těla (Aristoteles), kde duše nebyla myslitelná bez těla a tělo bez duše, neboť v jejich spojení se teprve projevoval život. Posledním vý-dechem těla život končil, duše jakoby se rozplynula. (Více u hesla duše a duch). Rozštěpení duše a těla na dvě odlišné substance je teprve dílem křesťanské metafyziky. Martin Heidegger na tento tisíce let trvající omyl upozorňuje v eseji O humanismu. Tvrdí, že křeštanští metafyzikové nevěděli, co je to duše, a proto si vypomohli úhybnou definicí, že duše jest to, co je opakem těla. Tento rozpor se ve vědomí lidstva přetrvává, posílen zarytým dualismem Descartovým. Spinoza naopak tvrdil, že duše a tělo jsou dvěma projevy (projekcemi) téhož životního principu. Tyto dva pojmy vznikají až dle optiky s nimiž se na tento identický fenomén těla-duše, díváme. Takové pojetí nazýváme monismus. Descartes nicméně věřil, že spojení mezi tělem a duší zajišťuje šišinka mozková, což bylo posléze vyvráceno. Vztah mezi vědomím a tělem zůstává nevyřešeným problémem filozofickým i psychologickým. Dalším úvahám na toto téma se věnoval francouzský filosof Henri Bergson.
tvořit. v lužičtině twar = stavební dříví, twariši = stavět dům (ohradu, svět), odtud zřejmě zobecněno na jakékoli budování. První, co naši předkové však stavěli, bylo obydlí a ohrada, věci dřevěné. Prvním tvůrcem byl zřejmě stavitel, tesař, řezbář. (O tvořivosti z hlediska psychologie zde).
udatný. od udáti se, čili dobře udělaný, vydařený; hrdý, silný, pěkný.
úlisný. od lísati se = vlichotit se.
vědět, vědomí. ze stejného základu, jako staroindické Védy; souvislost mezi vědět a vidět; co vidím, to vím. Véda = stind. vzhled. U slovanů prastaré slovo vědma, odkazující k tomu, že nositelky tajného vědění byly kdysi (před církevními procesy) spíše ženy (čarodějnice).
víra. příbuzné s lat. vérus opravdový, pravý, něm. wahr. Abychom něco považovali za opravodové, musíme tomu věřit. Ale protože víra bývá leckdy slepá, musíme své poznání verifikovat a pak tomu konečně u-věříme, přiznáme tomu status opravdovosti. Když se dnes někoho ptáme, zda je věřící a v co vlastně věří, je to trochu zavádějící otázka, neboť každý vzpomene na náboženství. Lépe by bylo se ptát: co v životě považujete za opravdové, za skutečné? To je totiž podstata víry toho kterého člověka. Někdo považuje za skutečný svět, jiný lásku, někdo peníze, někdo rodinu. "Kde leží srdce vaše, tam je poklad váš."
vloha. co, do nás příroda "vkládá". Uměle vytvořeno, stejně jako mnoho jiných slov, v době národního obrození.
vnější. ven odvozeno ze staroindic. vánam = do lesa, do džungle, pryč z domu, ze vsi do hvozdu všude kolem.
vnitřní. vnůtri (ang. enter = vstoupit, lat. intro) naznačuje spojitost se vstupováním dovnitř, do obydlí, do dveří.
zákeřný. za keřem číhající.
zavilý. říkalo se o zatočeném hadu nebo o dřevě, jež se nedalo rozštípnout. Odtud říkáme o člověku zavilý a myslíme, že je ve své podlosti a zlobě tvrdošijný a pevný jako dřevo a proradný jako had.
zdravý. z praslov. sorv, solvos, řec. hólos celý, nedotknutelný, lat. salvus celý, zdravý, ind. sarva celý, neporušený. V angličtině holy svatý a whole celek. Zdraví, ono pro vědu a zdravotnictví nedefinovatelné slovo, bylo našimi předky na celé zemi chápáno vždy jako jako celistvost, svatost, neporušenost, úplnost.
zralý. z ind. džarati stárne; řecky gérón stařec.
Zobrazují se příspěvky se štítkemEtymologie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemEtymologie. Zobrazit všechny příspěvky
Živly a úsvit člověka - etymologie a úvahy kolem
Typologie elementů
Ze země, po níž náš prapředek chodil miliony let, člověk procitl a poprvé vzhlédl k nebesům. Vědomí vystoupilo ze stínu, a zrodilo se rozlišování světa na čtyři základní formy: zemi člověk rozeznal jako to, co je dole, po čem kráčí a co mu poskytuje úkryt a potravu; vodu jako mateřský prs a lůno, z něhož vzešel a k němuž se navěky bude chtít vrátit; vzduch jako to, co je všude kolem něj a co tvoří mezeru mezi ním a tím, na co se dívá, tedy prostor; a konečně oheň v podobě slunce, které dává teplo a energii všemu živoucímu.
Prvotní pohed bipedického humanoida směřoval nahoru, k nebi nad hlavou, ke slunci a k jeho rozlišení od toho, co je dole a po čem kráčí. Toto rozlišení muselo stát na samém úsvitu vědomí. Zároveň si prvotní člověk musel onu tenkou hranici, kterou náhle překročil, spojovat s děsivým chvěním z regrese do prapůvodní nevědomé přírodní jednoty, z níž právě vypadl a snažil se proto tuto tenkou hranici mezi vědomím a nevědomím upevnit vytvářením a hledáním řádu. Nicméně chvění z regrese a z toho, co přijde, člověka musí člověka provázet neustále, jak to Nietzsche vyjádřil zvoláním: "člověk je jen most mezi zvířetem a nadčlověkem". Zvláště od té doby, kdy opustil cyklické chápání času jakožto opakujícího se kruhu (jaro, léta, podzim, zima; vzduch, oheň, země, voda) a vstoupil do chápání času lineárního, historického.
Z hlubiny nevědomí zasvitla první jiskřička vědomí. Možná že dřív, než se zrodilo vědomí já, které mohlo spočívat v jakémsi lůně "my" - smečka - kmen, zde již bylo rozlišení nahoře - dole. Na samém váhavě se probouzejícím úsvitu vědomí homo sapiens, stál pohled nahorů do propasti hvězd a v tomtéž okamžiku jakoby se člověk na okamžik odlepil nohama od země a vznesl se do sfér ducha. Snad první osamělí jedinci postupovali těmito váhavými, a přitom odvážnými krůčky směrem ke hvězdám, začali pátrat v jakémsi nejasném snění a tušení, a když se vracívali ze svého zasnění zpátky na zem, nikdo z členů kmene jim nevěřil - tak, jak o tom pojednává Platón ve svém mýtu o jeskyni, neboť masa kmene stála připoutána k zemi pevnými provazy nevědomí. Přesto dávno, než první genius lidstva rozdělal oheň třením dřívka o dřívko, zde již bylo nahoře a dole.
Teprve později se zrodila idea posvátného ohně. Běžný oheň znám byl v podobě blesků a hořících větví, které probouzely děs a paniku. Kdosi však jako první odvážil se tuto větev, navzdory instinktům, přinést a podělit se s tímto děsivým požehnáním se svým kmenem. Ten byl nazvám Prométheem, neboť překočil svůj strach a nasadil svůj život. Později se naučil oheň zkrotit, ukáznit, vytyčil mu místo posvátného kruhu a byl bedlivě střežen před uhašením, jež by věstilo návrat do temnoty. Prvním hrdinou byl ten, kdo oheň se šílenou odvahu přinesl, druhým hrdinou byl ten, kdo oheň první vykřesal, ovládl techniku a tuto techniku předával dalším strážcům a zřizovatelům ohně. Možná právě z nich se zrodili první kněží, kteří střežili toto tajemství a jejich tajné vědění se stalo pramenem posvátné úcty k jejich stavu. Z těchto dob možná pochází prastaré rozlišování ohně na sakrální a profánní - božský agni (oheň) a obyčejný pyró (pára, opařit, spálit, pýr). A snad proto slovem pýr nazýváme plevel, který je obyčejný a tentýž základ slyšíme i v egyptském slově pyramida, kde slovo pyrám označovalo trojboký jehlanec směřující špičkou vzhůru, tedy ve stejném směru a tvaru jako oheň. Dodnes je tímto znakem signován symbol ohně v astrologii. Císařské cestyv Egyptě byly označeny stejnými šipkami ukazujícími směr. V pyramidách byli pohřbíváni mrtví, snad jakoby jejich duše měla vycestovat v určeném směru k nebi, podobně jako je-li mrtvý spálen, dým stoupá sdola nahoru, od země k nebi. Pyramidy však stále stojí, jako skvostná ukázka trvalosti a pravidelnosti formy zemského živlu.
Stejně tak dávné menhiry neolitických kultur, které tak hojně stojí nejen v Anglii a Skotsku, ale i u nás, v pásu sahajícím až po Ukrajinu. Když si představíme Stonehenge, jistě je snadné vytušit, jaký živel učinila posvátným tato kultura: samozřejmě také živel země. Známe málo z jejího tajemství, ale astronomický a kalendářní význam jejích staveb je zjevný. Stejně tak živel země a lidé se zemskou mentalitou vyžadují přesnost, dochvilnost, pečlivost a důslednost, jednají podle předem připravného plánu a jakákoli neočekávaná změna je vykolejí. Do kruhu rozmístěná observatoř Stohehenge odráží cyklický řád světa, střídání životně důležitých a přesně vymezených období setby, sklizně a nejdelších nocí - vá-noc.
Zatímco duše mnohých kultur stoupají k nebesům, Indové odevzdávají těla svých mrtvých proudu, který ústí v oceán, centrální masu vodního živlu, avšak duše zemřelého tak jako tak směřuje k návratu. Okolnosti se liší jen podle toho, který živel je té v které kultuře pokládán za posvátný. Hinduistické kulty považují za posvátnou vodu. Řeku gangu považují pro její schopnost samočištění za božskou. Když se podíváme na indickou mentalitu, nalezneme mnohé spojitosti s elementem vody: existuje tisíce let a nikdy nebyla výbojná, pokojně příjmala nadvládu cizích panovníků, ať už to byly Árjové nebo Britové. A co jiného byla Gándhího revoluce nenásilí, než vzedmutá (ale pokojná) masa vody, která příjmala milióny pochodujících Indů jako své potůčky a přítoky až zaplavila celou zemi a Brity jednoduše a s naprostým klidem vyplavila? Britové zemi ovládali technologicky (vzduch), byrokraticky (země) a vojensky (oheň). Živel voda, mající kořeny v obrovské živoucí mase indické mentality, je však jednoduše "vylil". A v Gándhím znovunašel kořeny své národní hrdosti.
My Evropané již po dlouhý čas, po té, co jsme zanevřeli na vlastní alchymistickou a hermetickou tradici, pokukujeme po východních náboženstvích. A kulturní krajiny Tibetu, Indie, Číny a Japonska příjmají ochotně naše (spíše pozitivní) projekce vodního živlu a jeho "tajemné" duchovní moudrosti. Naopak lidé, kteří nemají vyřešený vztah k vodnímu živlu uvnitř sebe samých, vysílají projekci negativní. Mají z východních národů strach a cítí k nim odpor ("žluťáci, rákosníci").
Kultura islámu zase slouží jako projekce ohnivého živlu. Zdravou hrdost, nadšení, idealismus a neochvějnost víry, kterou v naší zemi od dob husitství a rekatolizace postrádáme, si v extrémní podobě "fanatismu" projektujeme na celou kulturu islámu (vše, co neznáme, může sloužit jako projekce nevědomého) nebo v podobě "pánbíčkářství" na lidi, kteří opravdově věří anebo se s gustem vysmíváme heslům "pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí", což spíše prozrazuje vykořeněný cynismus vlastní elementu vzduchu. Abychom byli spravedliví, někteří muslimové, romové nebo asiaté zase naopak na euroamerickou kulturu pohlížejí skrze negativní projekci vzdušného živlu: takže na všechny bílé cizince mohou pohlížet jako na bezskrupulózní, vychytralé a podlé mizery, kterým nic není svaté - a kteří si tedy nezasluhují nic jiného než "poctivě" okrást. Obdobně černoši mohou být pro bělochy projekčním plátnem jejich potlačené sexuality, vitality, agrese a tělesnosti (oheň, země). Zkrátka: častujeme se navzájem stínovými projekcemi našich živlů. A rádi si přitom vypomáháme lidovou mluvou: "No jó, to jsou ty živly z východu!" Pro nás jsou jimi Ukrajinci a Vietnamci, pro Brity jsou to Češi a Poláci. Čili nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že vztahy východ - západ jsou na kolektivní úrovni ovládány projekcemi živlových archetypů. Koneckonců Tolkienův Mordor ležel také na východě a z něho se valily živly skřetů, olifantů a černých korzárů s kroužky v nosech. A Egyptská Země mrtvých ležela na západě stejně jako Valinor vznešených Elfů nebo bájné El Dorado.
Ale zpět k úsvitu vědomí, které rozdělilo tanec světa ve čtyři pra-změny zvané živly.
Než se vyvinul složitý orgán oka nebo ucha, tedy orgány distančních (vzdušných) smyslů, byl tu hmat, vjem tlaku, kontaktu s jiným tělesem, který registrují už nejprimitivnější organismy. České slovo hmota a hmat, oddělíme-li od něho zesilovací předponu h-matat, š-matat apod. a koncovku -ota, charakterizující vlastnost něčeho, nám nechá -hmo- od základu hom, pův. nejspíš gom, znamenající naplněnost něčím. Čili hmotné, hmatatelné je to, co má nejaký vyplněný, plný vnitřek, co není duté ani prázdné. Řec. génó znamená jsem nacpán něčím, koneckonců i náš genom je nacpán informacemi. Vnitřní plnost, uzavřená v nějakém obalu, odpovídá tedy živlu země, zatímco dutost, prázdnota mezi něčím, mezera, odpovídá živlu vzduchu. Někdy očekáváme prvé a setkáme se s druhým, což přináší zklamání - např. hmátneme do prázdna, někdo nám podtrhne židli, když si sedáme. Z toho lze odvodit, že země je vždy něco, co nám dává oporu, co snese tlak, protože je to vnitřně plné. Co je naplněno vzduchem, vzduch vypustí, když se o to opřeme.
Země je někdy považována za "matku zemi". Kořen ma je univerzální ve všech jazycích. Anglické slovo pro hmotu matter je nepochybně připomínkou jejich synovského vztahu k rodné hroudě, zvláště je-li jejich ostrov obklopen ze všech stran mořem. Je tu totiž jedna záhada: Země je to, co je plné, ovšem slovanská slova mateře, máti, matka, máma odkazují k významu děloha (maternice). To odpovídá i latinskému matrix (lůno). A lůno je přeci to, co je duté, co má uvnitř prostor, který je připraven býti naplněn zárodkem. Čili nelze tak snadno dát rovnítko mezi hmotou a matkou, určitě ne pro Slovany, kteří svůj prapůvod odvozují spíše z vody. Jakási užší spřízněnost Slovanů s matkou a mateřstvím, je rozeznatelná i z toho, že včelí královnu odedávna adekvátně nazývali matka, zatímco většina jiných národů včetně Řeků ji pokládala za krále (basileus, lat. rex). České slovo děloha vzniklo kombinací slov dítě a lože. Slova dítě a dívka jsou odvozeninou od staroind. kořene dhé- sáti. Zdá se, že mentalita a jazyk Slovanů je úzce spřízněná se starou Indií, včetně náklonnosti vymezovat se vůči elementu vody jako k základnímu a neposvátnějšímu živlu. Archaická děloha je samozřejmě naplněna živlem vody, v níž embryo započíná svůj život a z níž čerpá svou výživu. První kanalizační systém na světě najdeme mimochodem ve starověkých městech Indie. První splachovací záchod je objevem kultury mínojské (Kréta), která byla pravděpodobně matriachální, dříve než podlehla kolonizaci patriarchálních řeckých kmenů a králů (basileů), jejichž posvátným živlem byl oheň a kteří pohlíželi na pasivní živly vody a země, stejně jako na samo ženství jako na méněcenné. Toto dědictví řecko-římské kultury si neseme s sebou dodnes.
Zatím jsme shledali, že živel země je charakterizován směrem dolů a plností obsahu, zatímco živel vzduchu směrem nahoru a dutostí, mezerou, prázdnotou, prostorností. Element vody směřuje dolů stejně jako voda (ačkoliv v podobě páry může i stoupat), avšak na rozdíl od vzduchu je charakterizován kohezí, soudržností. Voda nehoustne, ani neřídne, respektive její hustota je ve všech jejích částech stejná a vzdálenost mezi molekulami, na rozdíl od vzduchu, neměnná. K takovým analýzám se však náš prapředek (nepočítáme-li staroindické metafyzické systémy) zřejmě neuchyloval.
Jaká je prvotní zkušenost člověka s živlem vody? Nejprve je to plodová voda obklopující embryo, tedy voda mateřského lůna. Poté je to zkušenost sání, kojení, příjmání mateřského mléka. Sát je rovněž všeslovanské slovo, do r. 1953 se psalo ssát - tedy s něčím, jsme u něčeho, u mateřského prsu. Sání je činnost bytostně svázaná s něčím jiným, než jsme my sami, je to prvotní zkušenost závislosti na načem. Jakmile provedeme první nádech, první vz-edmutí naší bránice a přijmeme vz-duch do svých plic, je to první krok k naší nezávislosti. Doposud jsme příjmali vzduch ze své matky. Prvotním nádechem se zakoušíme první akt nezávislosti, jenž nám byl umožněn živlem vzduchu. Stejně jako je voda symbolem závislosti a svázanosti s něčím druhým, je vzduch symbolem nezávislosti a prvotního vzdálení se od něčeho. Vodou jsme poprvé propojeni, vzduchem jsme poprvé odděleni. Akt prvotního nádechu nás však současně propojuje se světem. To, od čeho nás vzduch odděluje a osamostatňuje, je naše matka. Funkcí vzduchu je od té doby rozdělovat a opětovně spojovat, zatímco funkcí vody je přilnavost, závislost, připoutávání se. Stejně tak lidé se zdůrazněným elementem vody usilují o citové pouto, propojenost, pocit blízkosti a spřízněnosti, rezonanci s druhým člověkem, zatímco lidé se zdůrazněným elementem vzduchu usilují o nezávislost ve vztahu k druhému člověku, avšak usilují o propojenost se světem jako celkem, se všemi a všude. Cení si vztahů s mnoha objekty, aby si udrželi dojem nezávislosti a nespoutanosti. Každé omezení je pro ně svěrací kazajkou. Oproti tomu vodní člověk bytostně touží přilnout a propojit se se svým partnerem, který pro něho představuje celý svět (jako kdysi matka) a potom už žádné jiné vazby nepotřebuje. Voda pokorně příjmá ohraničení nádoby, v níž se cítí sama sebou a bezpečně. Vzduch je naopak nepolapitelný. Lapíte-li ho do uzavřené nádoby, zadusí se - nebo exploduje - aby svazující omezení překonal. Stejně tak ve vztazích a rodinách, které postrádají prvek vzduchu, může snadno vzniknout "dusno". Někdy hovoříme o "dusnu, které by se dalo krájet."Pokud hovoříme o funkcíh vzduchu, jíž jsou separace a slučování, je to analogie analýzy a syntézy, což jsou základní výkony naší inteligence.
Ve zkušenosti každého člověka, archaického i moderního, je živel vody bytostně svázán se závislostí a propojeností, nerozlišeností já a ty, dítěte a matky, je to prapůvodní stav jednoty, kterou můžeme nazvat oceánickou. Kapka splývá s oceánem. Stav splynutí. Jinou fází je stav oddělení, ztráty, smutku, který obsahuje vzpomínku na původní naplněnou, radostnou jednotu. Zkušenost živlu vody je tedy cyklus jednota - oddělení v podobě kapky - návrat. Analogii tohoto procesu najdeme v hudbě, kde počátek skladby obvykle začíná tonikou, pokračuje vývojem, kdy se od toniky vzdaluje, a opět se do ní v závěru skladby navrací, čímž vzniká uspokojení, uklidnění. Fáze pohybu uprostřed skladby je střídáním klidu a neklidu, vzdálení se a přiblížení vůči relativnímu středu. Podstatou elementu voda je tedy zážitek, prožívání, rozvlnění vyvolané pohybem od- a k-. V psychologii to lze vztáhnout k emocionální strategii seek and avoidance: + a -, pohyb k příjemnému, odklonění se od nepříjemného. Voda symbolizuje neustálé hledání libosti a nelibosti, které ve svém střídání přinášejí zážitek. Je-li v zážiku přimíchán element vzduchu (distance od prožívaného), je to zážitek estetický. Chybí-li distance, je to zážitek životní, osudový, zkrátka na úrovni prožívání jako skutečný. Proto vodní člověk prožívá extrémní výkyvy radosti a smutku, nahoru a dolů, přiblížení se a odtažení se, lásky a nenávisti. Maniodepresivita jakoby odrážela stav duše v zajetí elementu vody, jakoby voda kolísala mezi extrémní tíhou a lehkostí, protože schází energetické napojeni na jiné elementy.
Naznačili jsme, jakým způsobem člověk přichází k prvnímu setkání s elementy vody a vzduchu. Co oheň?
Embryo pravděpodobně zakouší to, co my označujeme symbolem ohně, jako mateřské teplo. Oheň souvisí se spalováním, trávením, transformací látek na energii. Člověk příjmá potravu, kterou spaluje. Vzniká energie (teplo, světlo) + tělesný odpad (popel, splodiny), které obsahují nevyužité, nestravitelné zbytky spalovacího procesu. Oheň je vázán na nějaký zdroj (hořlavina, potrava), transformační proces (hoření) a výstup, jímž je 1) energie, 2) splodiny. Výkaly odpovídají čisté esenci elementu země (humus), což je nejúrodnější, nejplodivější složka půdy. Vidíme tedy, že hoření je velmi složitý proces, spíše než-li nějaká substance. Navíc vyžaduje element vzduchu, jelikož kyslík je podmínkou procesu hoření.
Pokud se například Herakleitos vyjadřuje o ohni jako prapočátku všeho, říká tím něco naprosto odlišného, než Thálés, který pokládá za původní pralátku vodu. Říká tím: Svět není stvořen z žádné pralátky, substance, svět je hoření, to jest složitý proces, dění, sloveso, akt, probíhání, které můžeme nazvat nesubstanciální bytí, respektive dění.
Platón se v prvním kosmogenickém výkladu světa, ve kterém byla překročena hranice mýtu, v dialogu Timaos, pokusil o přiřazení pravidelných trojrozměrných geometrických útvarů jednotlivým živlům. Živlu oheň přiřadil nejjednodušší geometrické těleso, které bylo promítnutelné do složitejších těles všech zbylých živlů. V podstatě tím chtěl básník říci, že pokud se jednotlivé živly (geometrická tělesa) chtějí transformovat v jiný živel (geometrické těleso), musí tak učinit skrze nejmenší dělitelnou jednotku, kterou je oheň. Zjednodušeně: Máte-li samé 10-ti koruny, 7-koruny a 6-ti koruny, potřebujete 1-korunu, abyste si je mohli rozměnit. Touto jednotnou měnou je podle Platóna oheň.
Oheň je tedy proces, který proměňuje a rozkládá všechny ostatní živly. Jakoukoli složeninu živlů poskytneme ohni, hořením z nich vznikne energie + vzduch (CO2) + země (popel) + voda (pára). Oheň rozloží jakoukoli složeninu na základní elementy a tím uvolní energii. Obráceně by to znamenalo, že chceme-li elementy smíchat, potřebujeme energii respektive oheň. Názorně to vidíme při procesu vaření. Na úvodní straně jedné starobylé indické kuchařky stálo: "Vaření a alchymie jsou projevy téže a jediné podstaty." Abychom uvařili bohaté a chutné jídlo nebo abychom upekli chleba, potřebujeme mnoho surovin, které však nestačí jen dát jedna k druhé, aby vznikla nová jednotná forma. Nová forma může vzniknout, jen dodáme-li potřebné množství tepla, čili ohně, čili energie. Veškeré dění v přírodě můžeme tedy charakterizovat jako slučování živlů, které vyžaduje energii nebo jako rozlučování živlů, které energii uvolňuje.
Vidíme, že živly nejsou jen jakousi archaickou, dávno přežitou metaforou, ale inteligentně a s nejvyšší mírou abstrakce popisují, co se v celé přírodě děje. Naštěstí máme na obloze obrovský zdroj energie - slunce, které umožňuje to, že na zemi je život. Dodává dostatek primární energie, který může startovat skládání čili růst životních forem. Je to jakási prvotní investice, která ručí za celý chod bankovního systému. Slunce je ohnivým symbolem par excelance. Je centralizované kruhovitě kolem středu a z tohoto středu vyzařuje paprsky do všech stran. Odkud se bere jeho velkorysá, rozdávající se energie? Z nukléárních procesů, jejichž pochopení přivedlo člověka na prah nového věku používání živlu ohně a k nové etapě válčení. Trávení, hoření a termo-nukleární reakce nemusí být pochopitelně jedinými energetickými procesy, jimiž se vyčerpává živel ohně; v budoucnu mohou přijít další objevy, které nám poví více.
My si z nich, alespoň prozatím, odvodíme pár postřehů o člověku s výrazným živlem ohně: energičnost, činorodost, výbušnost, velkorysost až mrhání, snaha přetvářet svět: rozkládat a skládat, tvořit a ničit; ukvapenost, náhlost, impulzivita, všechno nebo nic, život nebo smrt, žití na hraně, nestálost; lačnost a závislost na zdrojích, sebedestruktivita.
Typicky ohnivou kulturou byla v tomto smyslu kultura indiánů severozápadního pobřeží USA, kteří prosluli megalomanskými hostinami, zvanými potlach, při nichž se triumfovali, kdo obětuje více potravin, zdrojů a majetku, aby pokořil soupeře. Potlach začínal okázalým a pompézním pohoštěním hostů, kteří museli naopak předstírat okázalou laxnost a povznesení, a končíval marnotratným vylýváním rybího tuku do ohňů, spalováním tisíců vlastních pokrývek, kanoí a rohoží, hromadným obětováním vlastních otroků, zapalováním vlastních chatrčí a vesnic. Kdo zničil více svého majetku, svých zdrojů, vyhrál a jeho prestiž stoupla, získal si respekt a uznání ostatních náčelníků i svého lidu. Více o tom píše Ruth Benedictová v knize Kulturní vzorce.
Na náš seznam ohnivých vlastností si tedy ještě přidejme ty, které vyplývají z násilné a extrémní nadvlády ohně nad jinými elementy: soupeřivost, rivalitu, nadsazenou touhu po prestiži a uznání, potřebu povýšit se ponížením druhých, touhu být středem všeho a všemu vládnout.
Posedlost živlem ohně připomíná manickou fázi mániodepresivity. Mnoho mánií (řec. šílenství) může mít svůj původ v nerovnováze ohně. Za nejkrásnější šílenství (maniá) považoval Platón lásku, kterou "bozi sesílají pro nejvyšší dobro milujícího i milovaného", jak se nás pokouší zanícenou řečí přesvědčit Sokratés v dialogu Faidrós. Tedy snad ne všechna šílenství způsobená ohněm jsou zlá - některá jsou božská.
A jaké bylo naše první setkání s elementem ohně, po té co jsme opustili vodu mateřského lůna a vpustili poprvé vzduch do svých plic? Byl jím zážitek světla. Ano, a místo, do něhož jsme se zrodili, jsme my, Slované, pojmenovali svět.
Tímto prozatím ukončíme naše putování za živly a úsvitem člověka. Budeme pokračovat příště hledáním souvislostí mezi typologiemi a podíváme se také, jak se mohou živly projevovat v grafologii.
Ze země, po níž náš prapředek chodil miliony let, člověk procitl a poprvé vzhlédl k nebesům. Vědomí vystoupilo ze stínu, a zrodilo se rozlišování světa na čtyři základní formy: zemi člověk rozeznal jako to, co je dole, po čem kráčí a co mu poskytuje úkryt a potravu; vodu jako mateřský prs a lůno, z něhož vzešel a k němuž se navěky bude chtít vrátit; vzduch jako to, co je všude kolem něj a co tvoří mezeru mezi ním a tím, na co se dívá, tedy prostor; a konečně oheň v podobě slunce, které dává teplo a energii všemu živoucímu.
Záběr z filmu Vesmírná Odyssea 2001
Prvotní pohed bipedického humanoida směřoval nahoru, k nebi nad hlavou, ke slunci a k jeho rozlišení od toho, co je dole a po čem kráčí. Toto rozlišení muselo stát na samém úsvitu vědomí. Zároveň si prvotní člověk musel onu tenkou hranici, kterou náhle překročil, spojovat s děsivým chvěním z regrese do prapůvodní nevědomé přírodní jednoty, z níž právě vypadl a snažil se proto tuto tenkou hranici mezi vědomím a nevědomím upevnit vytvářením a hledáním řádu. Nicméně chvění z regrese a z toho, co přijde, člověka musí člověka provázet neustále, jak to Nietzsche vyjádřil zvoláním: "člověk je jen most mezi zvířetem a nadčlověkem". Zvláště od té doby, kdy opustil cyklické chápání času jakožto opakujícího se kruhu (jaro, léta, podzim, zima; vzduch, oheň, země, voda) a vstoupil do chápání času lineárního, historického.
Z hlubiny nevědomí zasvitla první jiskřička vědomí. Možná že dřív, než se zrodilo vědomí já, které mohlo spočívat v jakémsi lůně "my" - smečka - kmen, zde již bylo rozlišení nahoře - dole. Na samém váhavě se probouzejícím úsvitu vědomí homo sapiens, stál pohled nahorů do propasti hvězd a v tomtéž okamžiku jakoby se člověk na okamžik odlepil nohama od země a vznesl se do sfér ducha. Snad první osamělí jedinci postupovali těmito váhavými, a přitom odvážnými krůčky směrem ke hvězdám, začali pátrat v jakémsi nejasném snění a tušení, a když se vracívali ze svého zasnění zpátky na zem, nikdo z členů kmene jim nevěřil - tak, jak o tom pojednává Platón ve svém mýtu o jeskyni, neboť masa kmene stála připoutána k zemi pevnými provazy nevědomí. Přesto dávno, než první genius lidstva rozdělal oheň třením dřívka o dřívko, zde již bylo nahoře a dole.
Teprve později se zrodila idea posvátného ohně. Běžný oheň znám byl v podobě blesků a hořících větví, které probouzely děs a paniku. Kdosi však jako první odvážil se tuto větev, navzdory instinktům, přinést a podělit se s tímto děsivým požehnáním se svým kmenem. Ten byl nazvám Prométheem, neboť překočil svůj strach a nasadil svůj život. Později se naučil oheň zkrotit, ukáznit, vytyčil mu místo posvátného kruhu a byl bedlivě střežen před uhašením, jež by věstilo návrat do temnoty. Prvním hrdinou byl ten, kdo oheň se šílenou odvahu přinesl, druhým hrdinou byl ten, kdo oheň první vykřesal, ovládl techniku a tuto techniku předával dalším strážcům a zřizovatelům ohně. Možná právě z nich se zrodili první kněží, kteří střežili toto tajemství a jejich tajné vědění se stalo pramenem posvátné úcty k jejich stavu. Z těchto dob možná pochází prastaré rozlišování ohně na sakrální a profánní - božský agni (oheň) a obyčejný pyró (pára, opařit, spálit, pýr). A snad proto slovem pýr nazýváme plevel, který je obyčejný a tentýž základ slyšíme i v egyptském slově pyramida, kde slovo pyrám označovalo trojboký jehlanec směřující špičkou vzhůru, tedy ve stejném směru a tvaru jako oheň. Dodnes je tímto znakem signován symbol ohně v astrologii. Císařské cestyv Egyptě byly označeny stejnými šipkami ukazujícími směr. V pyramidách byli pohřbíváni mrtví, snad jakoby jejich duše měla vycestovat v určeném směru k nebi, podobně jako je-li mrtvý spálen, dým stoupá sdola nahoru, od země k nebi. Pyramidy však stále stojí, jako skvostná ukázka trvalosti a pravidelnosti formy zemského živlu.
Stejně tak dávné menhiry neolitických kultur, které tak hojně stojí nejen v Anglii a Skotsku, ale i u nás, v pásu sahajícím až po Ukrajinu. Když si představíme Stonehenge, jistě je snadné vytušit, jaký živel učinila posvátným tato kultura: samozřejmě také živel země. Známe málo z jejího tajemství, ale astronomický a kalendářní význam jejích staveb je zjevný. Stejně tak živel země a lidé se zemskou mentalitou vyžadují přesnost, dochvilnost, pečlivost a důslednost, jednají podle předem připravného plánu a jakákoli neočekávaná změna je vykolejí. Do kruhu rozmístěná observatoř Stohehenge odráží cyklický řád světa, střídání životně důležitých a přesně vymezených období setby, sklizně a nejdelších nocí - vá-noc.
Varanásí
Zatímco duše mnohých kultur stoupají k nebesům, Indové odevzdávají těla svých mrtvých proudu, který ústí v oceán, centrální masu vodního živlu, avšak duše zemřelého tak jako tak směřuje k návratu. Okolnosti se liší jen podle toho, který živel je té v které kultuře pokládán za posvátný. Hinduistické kulty považují za posvátnou vodu. Řeku gangu považují pro její schopnost samočištění za božskou. Když se podíváme na indickou mentalitu, nalezneme mnohé spojitosti s elementem vody: existuje tisíce let a nikdy nebyla výbojná, pokojně příjmala nadvládu cizích panovníků, ať už to byly Árjové nebo Britové. A co jiného byla Gándhího revoluce nenásilí, než vzedmutá (ale pokojná) masa vody, která příjmala milióny pochodujících Indů jako své potůčky a přítoky až zaplavila celou zemi a Brity jednoduše a s naprostým klidem vyplavila? Britové zemi ovládali technologicky (vzduch), byrokraticky (země) a vojensky (oheň). Živel voda, mající kořeny v obrovské živoucí mase indické mentality, je však jednoduše "vylil". A v Gándhím znovunašel kořeny své národní hrdosti.
My Evropané již po dlouhý čas, po té, co jsme zanevřeli na vlastní alchymistickou a hermetickou tradici, pokukujeme po východních náboženstvích. A kulturní krajiny Tibetu, Indie, Číny a Japonska příjmají ochotně naše (spíše pozitivní) projekce vodního živlu a jeho "tajemné" duchovní moudrosti. Naopak lidé, kteří nemají vyřešený vztah k vodnímu živlu uvnitř sebe samých, vysílají projekci negativní. Mají z východních národů strach a cítí k nim odpor ("žluťáci, rákosníci").
Kultura islámu zase slouží jako projekce ohnivého živlu. Zdravou hrdost, nadšení, idealismus a neochvějnost víry, kterou v naší zemi od dob husitství a rekatolizace postrádáme, si v extrémní podobě "fanatismu" projektujeme na celou kulturu islámu (vše, co neznáme, může sloužit jako projekce nevědomého) nebo v podobě "pánbíčkářství" na lidi, kteří opravdově věří anebo se s gustem vysmíváme heslům "pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí", což spíše prozrazuje vykořeněný cynismus vlastní elementu vzduchu. Abychom byli spravedliví, někteří muslimové, romové nebo asiaté zase naopak na euroamerickou kulturu pohlížejí skrze negativní projekci vzdušného živlu: takže na všechny bílé cizince mohou pohlížet jako na bezskrupulózní, vychytralé a podlé mizery, kterým nic není svaté - a kteří si tedy nezasluhují nic jiného než "poctivě" okrást. Obdobně černoši mohou být pro bělochy projekčním plátnem jejich potlačené sexuality, vitality, agrese a tělesnosti (oheň, země). Zkrátka: častujeme se navzájem stínovými projekcemi našich živlů. A rádi si přitom vypomáháme lidovou mluvou: "No jó, to jsou ty živly z východu!" Pro nás jsou jimi Ukrajinci a Vietnamci, pro Brity jsou to Češi a Poláci. Čili nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že vztahy východ - západ jsou na kolektivní úrovni ovládány projekcemi živlových archetypů. Koneckonců Tolkienův Mordor ležel také na východě a z něho se valily živly skřetů, olifantů a černých korzárů s kroužky v nosech. A Egyptská Země mrtvých ležela na západě stejně jako Valinor vznešených Elfů nebo bájné El Dorado.
Ale zpět k úsvitu vědomí, které rozdělilo tanec světa ve čtyři pra-změny zvané živly.
Než se vyvinul složitý orgán oka nebo ucha, tedy orgány distančních (vzdušných) smyslů, byl tu hmat, vjem tlaku, kontaktu s jiným tělesem, který registrují už nejprimitivnější organismy. České slovo hmota a hmat, oddělíme-li od něho zesilovací předponu h-matat, š-matat apod. a koncovku -ota, charakterizující vlastnost něčeho, nám nechá -hmo- od základu hom, pův. nejspíš gom, znamenající naplněnost něčím. Čili hmotné, hmatatelné je to, co má nejaký vyplněný, plný vnitřek, co není duté ani prázdné. Řec. génó znamená jsem nacpán něčím, koneckonců i náš genom je nacpán informacemi. Vnitřní plnost, uzavřená v nějakém obalu, odpovídá tedy živlu země, zatímco dutost, prázdnota mezi něčím, mezera, odpovídá živlu vzduchu. Někdy očekáváme prvé a setkáme se s druhým, což přináší zklamání - např. hmátneme do prázdna, někdo nám podtrhne židli, když si sedáme. Z toho lze odvodit, že země je vždy něco, co nám dává oporu, co snese tlak, protože je to vnitřně plné. Co je naplněno vzduchem, vzduch vypustí, když se o to opřeme.
Země je někdy považována za "matku zemi". Kořen ma je univerzální ve všech jazycích. Anglické slovo pro hmotu matter je nepochybně připomínkou jejich synovského vztahu k rodné hroudě, zvláště je-li jejich ostrov obklopen ze všech stran mořem. Je tu totiž jedna záhada: Země je to, co je plné, ovšem slovanská slova mateře, máti, matka, máma odkazují k významu děloha (maternice). To odpovídá i latinskému matrix (lůno). A lůno je přeci to, co je duté, co má uvnitř prostor, který je připraven býti naplněn zárodkem. Čili nelze tak snadno dát rovnítko mezi hmotou a matkou, určitě ne pro Slovany, kteří svůj prapůvod odvozují spíše z vody. Jakási užší spřízněnost Slovanů s matkou a mateřstvím, je rozeznatelná i z toho, že včelí královnu odedávna adekvátně nazývali matka, zatímco většina jiných národů včetně Řeků ji pokládala za krále (basileus, lat. rex). České slovo děloha vzniklo kombinací slov dítě a lože. Slova dítě a dívka jsou odvozeninou od staroind. kořene dhé- sáti. Zdá se, že mentalita a jazyk Slovanů je úzce spřízněná se starou Indií, včetně náklonnosti vymezovat se vůči elementu vody jako k základnímu a neposvátnějšímu živlu. Archaická děloha je samozřejmě naplněna živlem vody, v níž embryo započíná svůj život a z níž čerpá svou výživu. První kanalizační systém na světě najdeme mimochodem ve starověkých městech Indie. První splachovací záchod je objevem kultury mínojské (Kréta), která byla pravděpodobně matriachální, dříve než podlehla kolonizaci patriarchálních řeckých kmenů a králů (basileů), jejichž posvátným živlem byl oheň a kteří pohlíželi na pasivní živly vody a země, stejně jako na samo ženství jako na méněcenné. Toto dědictví řecko-římské kultury si neseme s sebou dodnes.
Zatím jsme shledali, že živel země je charakterizován směrem dolů a plností obsahu, zatímco živel vzduchu směrem nahoru a dutostí, mezerou, prázdnotou, prostorností. Element vody směřuje dolů stejně jako voda (ačkoliv v podobě páry může i stoupat), avšak na rozdíl od vzduchu je charakterizován kohezí, soudržností. Voda nehoustne, ani neřídne, respektive její hustota je ve všech jejích částech stejná a vzdálenost mezi molekulami, na rozdíl od vzduchu, neměnná. K takovým analýzám se však náš prapředek (nepočítáme-li staroindické metafyzické systémy) zřejmě neuchyloval.
Jaká je prvotní zkušenost člověka s živlem vody? Nejprve je to plodová voda obklopující embryo, tedy voda mateřského lůna. Poté je to zkušenost sání, kojení, příjmání mateřského mléka. Sát je rovněž všeslovanské slovo, do r. 1953 se psalo ssát - tedy s něčím, jsme u něčeho, u mateřského prsu. Sání je činnost bytostně svázaná s něčím jiným, než jsme my sami, je to prvotní zkušenost závislosti na načem. Jakmile provedeme první nádech, první vz-edmutí naší bránice a přijmeme vz-duch do svých plic, je to první krok k naší nezávislosti. Doposud jsme příjmali vzduch ze své matky. Prvotním nádechem se zakoušíme první akt nezávislosti, jenž nám byl umožněn živlem vzduchu. Stejně jako je voda symbolem závislosti a svázanosti s něčím druhým, je vzduch symbolem nezávislosti a prvotního vzdálení se od něčeho. Vodou jsme poprvé propojeni, vzduchem jsme poprvé odděleni. Akt prvotního nádechu nás však současně propojuje se světem. To, od čeho nás vzduch odděluje a osamostatňuje, je naše matka. Funkcí vzduchu je od té doby rozdělovat a opětovně spojovat, zatímco funkcí vody je přilnavost, závislost, připoutávání se. Stejně tak lidé se zdůrazněným elementem vody usilují o citové pouto, propojenost, pocit blízkosti a spřízněnosti, rezonanci s druhým člověkem, zatímco lidé se zdůrazněným elementem vzduchu usilují o nezávislost ve vztahu k druhému člověku, avšak usilují o propojenost se světem jako celkem, se všemi a všude. Cení si vztahů s mnoha objekty, aby si udrželi dojem nezávislosti a nespoutanosti. Každé omezení je pro ně svěrací kazajkou. Oproti tomu vodní člověk bytostně touží přilnout a propojit se se svým partnerem, který pro něho představuje celý svět (jako kdysi matka) a potom už žádné jiné vazby nepotřebuje. Voda pokorně příjmá ohraničení nádoby, v níž se cítí sama sebou a bezpečně. Vzduch je naopak nepolapitelný. Lapíte-li ho do uzavřené nádoby, zadusí se - nebo exploduje - aby svazující omezení překonal. Stejně tak ve vztazích a rodinách, které postrádají prvek vzduchu, může snadno vzniknout "dusno". Někdy hovoříme o "dusnu, které by se dalo krájet."Pokud hovoříme o funkcíh vzduchu, jíž jsou separace a slučování, je to analogie analýzy a syntézy, což jsou základní výkony naší inteligence.
Ve zkušenosti každého člověka, archaického i moderního, je živel vody bytostně svázán se závislostí a propojeností, nerozlišeností já a ty, dítěte a matky, je to prapůvodní stav jednoty, kterou můžeme nazvat oceánickou. Kapka splývá s oceánem. Stav splynutí. Jinou fází je stav oddělení, ztráty, smutku, který obsahuje vzpomínku na původní naplněnou, radostnou jednotu. Zkušenost živlu vody je tedy cyklus jednota - oddělení v podobě kapky - návrat. Analogii tohoto procesu najdeme v hudbě, kde počátek skladby obvykle začíná tonikou, pokračuje vývojem, kdy se od toniky vzdaluje, a opět se do ní v závěru skladby navrací, čímž vzniká uspokojení, uklidnění. Fáze pohybu uprostřed skladby je střídáním klidu a neklidu, vzdálení se a přiblížení vůči relativnímu středu. Podstatou elementu voda je tedy zážitek, prožívání, rozvlnění vyvolané pohybem od- a k-. V psychologii to lze vztáhnout k emocionální strategii seek and avoidance: + a -, pohyb k příjemnému, odklonění se od nepříjemného. Voda symbolizuje neustálé hledání libosti a nelibosti, které ve svém střídání přinášejí zážitek. Je-li v zážiku přimíchán element vzduchu (distance od prožívaného), je to zážitek estetický. Chybí-li distance, je to zážitek životní, osudový, zkrátka na úrovni prožívání jako skutečný. Proto vodní člověk prožívá extrémní výkyvy radosti a smutku, nahoru a dolů, přiblížení se a odtažení se, lásky a nenávisti. Maniodepresivita jakoby odrážela stav duše v zajetí elementu vody, jakoby voda kolísala mezi extrémní tíhou a lehkostí, protože schází energetické napojeni na jiné elementy.
Naznačili jsme, jakým způsobem člověk přichází k prvnímu setkání s elementy vody a vzduchu. Co oheň?
Embryo pravděpodobně zakouší to, co my označujeme symbolem ohně, jako mateřské teplo. Oheň souvisí se spalováním, trávením, transformací látek na energii. Člověk příjmá potravu, kterou spaluje. Vzniká energie (teplo, světlo) + tělesný odpad (popel, splodiny), které obsahují nevyužité, nestravitelné zbytky spalovacího procesu. Oheň je vázán na nějaký zdroj (hořlavina, potrava), transformační proces (hoření) a výstup, jímž je 1) energie, 2) splodiny. Výkaly odpovídají čisté esenci elementu země (humus), což je nejúrodnější, nejplodivější složka půdy. Vidíme tedy, že hoření je velmi složitý proces, spíše než-li nějaká substance. Navíc vyžaduje element vzduchu, jelikož kyslík je podmínkou procesu hoření.
Pokud se například Herakleitos vyjadřuje o ohni jako prapočátku všeho, říká tím něco naprosto odlišného, než Thálés, který pokládá za původní pralátku vodu. Říká tím: Svět není stvořen z žádné pralátky, substance, svět je hoření, to jest složitý proces, dění, sloveso, akt, probíhání, které můžeme nazvat nesubstanciální bytí, respektive dění.
Platón se v prvním kosmogenickém výkladu světa, ve kterém byla překročena hranice mýtu, v dialogu Timaos, pokusil o přiřazení pravidelných trojrozměrných geometrických útvarů jednotlivým živlům. Živlu oheň přiřadil nejjednodušší geometrické těleso, které bylo promítnutelné do složitejších těles všech zbylých živlů. V podstatě tím chtěl básník říci, že pokud se jednotlivé živly (geometrická tělesa) chtějí transformovat v jiný živel (geometrické těleso), musí tak učinit skrze nejmenší dělitelnou jednotku, kterou je oheň. Zjednodušeně: Máte-li samé 10-ti koruny, 7-koruny a 6-ti koruny, potřebujete 1-korunu, abyste si je mohli rozměnit. Touto jednotnou měnou je podle Platóna oheň.
Oheň je tedy proces, který proměňuje a rozkládá všechny ostatní živly. Jakoukoli složeninu živlů poskytneme ohni, hořením z nich vznikne energie + vzduch (CO2) + země (popel) + voda (pára). Oheň rozloží jakoukoli složeninu na základní elementy a tím uvolní energii. Obráceně by to znamenalo, že chceme-li elementy smíchat, potřebujeme energii respektive oheň. Názorně to vidíme při procesu vaření. Na úvodní straně jedné starobylé indické kuchařky stálo: "Vaření a alchymie jsou projevy téže a jediné podstaty." Abychom uvařili bohaté a chutné jídlo nebo abychom upekli chleba, potřebujeme mnoho surovin, které však nestačí jen dát jedna k druhé, aby vznikla nová jednotná forma. Nová forma může vzniknout, jen dodáme-li potřebné množství tepla, čili ohně, čili energie. Veškeré dění v přírodě můžeme tedy charakterizovat jako slučování živlů, které vyžaduje energii nebo jako rozlučování živlů, které energii uvolňuje.
Vidíme, že živly nejsou jen jakousi archaickou, dávno přežitou metaforou, ale inteligentně a s nejvyšší mírou abstrakce popisují, co se v celé přírodě děje. Naštěstí máme na obloze obrovský zdroj energie - slunce, které umožňuje to, že na zemi je život. Dodává dostatek primární energie, který může startovat skládání čili růst životních forem. Je to jakási prvotní investice, která ručí za celý chod bankovního systému. Slunce je ohnivým symbolem par excelance. Je centralizované kruhovitě kolem středu a z tohoto středu vyzařuje paprsky do všech stran. Odkud se bere jeho velkorysá, rozdávající se energie? Z nukléárních procesů, jejichž pochopení přivedlo člověka na prah nového věku používání živlu ohně a k nové etapě válčení. Trávení, hoření a termo-nukleární reakce nemusí být pochopitelně jedinými energetickými procesy, jimiž se vyčerpává živel ohně; v budoucnu mohou přijít další objevy, které nám poví více.
My si z nich, alespoň prozatím, odvodíme pár postřehů o člověku s výrazným živlem ohně: energičnost, činorodost, výbušnost, velkorysost až mrhání, snaha přetvářet svět: rozkládat a skládat, tvořit a ničit; ukvapenost, náhlost, impulzivita, všechno nebo nic, život nebo smrt, žití na hraně, nestálost; lačnost a závislost na zdrojích, sebedestruktivita.
Typicky ohnivou kulturou byla v tomto smyslu kultura indiánů severozápadního pobřeží USA, kteří prosluli megalomanskými hostinami, zvanými potlach, při nichž se triumfovali, kdo obětuje více potravin, zdrojů a majetku, aby pokořil soupeře. Potlach začínal okázalým a pompézním pohoštěním hostů, kteří museli naopak předstírat okázalou laxnost a povznesení, a končíval marnotratným vylýváním rybího tuku do ohňů, spalováním tisíců vlastních pokrývek, kanoí a rohoží, hromadným obětováním vlastních otroků, zapalováním vlastních chatrčí a vesnic. Kdo zničil více svého majetku, svých zdrojů, vyhrál a jeho prestiž stoupla, získal si respekt a uznání ostatních náčelníků i svého lidu. Více o tom píše Ruth Benedictová v knize Kulturní vzorce.
Na náš seznam ohnivých vlastností si tedy ještě přidejme ty, které vyplývají z násilné a extrémní nadvlády ohně nad jinými elementy: soupeřivost, rivalitu, nadsazenou touhu po prestiži a uznání, potřebu povýšit se ponížením druhých, touhu být středem všeho a všemu vládnout.
Posedlost živlem ohně připomíná manickou fázi mániodepresivity. Mnoho mánií (řec. šílenství) může mít svůj původ v nerovnováze ohně. Za nejkrásnější šílenství (maniá) považoval Platón lásku, kterou "bozi sesílají pro nejvyšší dobro milujícího i milovaného", jak se nás pokouší zanícenou řečí přesvědčit Sokratés v dialogu Faidrós. Tedy snad ne všechna šílenství způsobená ohněm jsou zlá - některá jsou božská.
A jaké bylo naše první setkání s elementem ohně, po té co jsme opustili vodu mateřského lůna a vpustili poprvé vzduch do svých plic? Byl jím zážitek světla. Ano, a místo, do něhož jsme se zrodili, jsme my, Slované, pojmenovali svět.
Tímto prozatím ukončíme naše putování za živly a úsvitem člověka. Budeme pokračovat příště hledáním souvislostí mezi typologiemi a podíváme se také, jak se mohou živly projevovat v grafologii.
A na závěr genialita na druhou jménem Stanley Kubrick: Vesmírná Odyssea 2001.
Typologie elementů - úvod
"Cítit se ve svém živlu"
Obrázek nahoře zachycuje rozložení živlů, jak je chápeme v grafologii podle symboliky čtyř kvadrantů.
Archetypy živlů se objevují téměř v každé kultuře a bohatě se promítají do našeho jazyka už od pradávných dob. Jsou to základní konstanty lidského myšlení.
Důležitá je idea, že jeden živel je schopen proměnit se v další a takto je vytvářen nekonečný řetěz proměnujícíh se životních forem. Voda se působením ohně mění v páru, tedy vzduch, vzduch dokáže zesíleným tlakem zkapalnit, voda se zemí utvoří bažinu, bažina může vyschnout v poušť, zrnko písku může být neseno větrem... Životní procesy jsou tedy neustálým míšením (tempere) živlů v různých poměrech. Tento náhled ovlivnil antickou filozofii a lékařství (nauka o temperamentech), ale najdeme jej zrovna tak v Egyptě nebo Babylóně. V lidové mluvě se k symbolice živlů neustále vracíme obraty jako zahořet láskou (oheň), být hlavou v oblacích (vzduch), stát nohama na zemu (země) nebo pojď to spláchnout (voda). Tyto obraty jsou tak četné, srozumitelné a přiléhavé, že nepotřebují žádné vysvětlení a dokazují, jak moc jsou archetypy živlů v našem myšlení, prožívání a chování "živé". Konec konců jsou to "živly".
Slovo živý pochází ze staroindického jívá (dživá). Kořen guei-v je velmi prastarý a všeobecně rozšířený. V slovanských jazycích má slovo živý navíc konotaci s uzdravováním se, dobrým trávením - zažíváním, prožíváním, vyžíváním se, tedy zakoušením něčeho. Když my Slované něco trávíme, zakoušíme, prožíváme - víme, že "jsme na živu" (lat. vivere). Vlastně trávíme nejen sousta, ale i čas, takže důležité životní okamžiky jsou vlastně sousta, která musíme strávit, prožít, což je jakýsi dlouhodobý proces, který kontrastuje s okamžikovostí objektivního času. Jedno soustíčko můžeme trávit roky. Živicí nazývali staročeši pryskyřici - tedy to, co proudí z nitra stromů, aby zahojilo jejich rány. Židký zase znamenalo řídký ve smyslu ne řídkého lesa, ale řídké kaše, tekutiny. Například vodou nastavené pivo by bylo židké. U praslovanů však židké znamenalo šťavnaté. Litevské giedras však znamená jasné, průhledné, čiré. Tedy židké = voda blížící se svou čirostí nebi (vzduchu). Snad jsou prvopočátky života pro Slovany spojené s vodou a vzduchem, ve vodě a na vzduchu nebo na jejich hranici (aerosol, vláha) se cítili být ve svém živlu. Odpovídalo by to i jejich prapůvodní domovině na březích velkých ruských řek. I hradiska Velké Moravy stávala na ostrovech chráněných vodou. V antice naopak upřednosňovali živly suché a horké. (Oheň a vzduch jsou mužské elementy, zatímco voda a země ženské).
Zajímavé je, že dříve jsme pro-žívali, nechali jsme se pro-stupovat tím, co zakoušíme, zatímco dnes si u-žíváme: jakoby jsme "u toho" a nějak očumujeme, co se to vlastně děje, máme to po ruce jako láhev piva na koupališti, zdroj zážitku máme "u" nás, jako DVDčko s hudbou nebo filmem. Nechceme se tolik mísit (tempere) a prostupovat s tím, co prožíváme, čímž bychom se zároveň jaksi ladili, vyvažovali poměr své směsi skrze hluboký kontakt s něčím jiným. Právě předopna pro- signalizuje prostupování různých živlů: pro-kopat, pro-hníst, pro-dýchat, pro-míchat. Toto míšení je živoucí a regenerující, jak později uvidíme. Předpona u- naopak vyjadřuje odluku (ujet, upadnout, umřít, umýt). Když si tedy něco u-žíváme, nějak už s tím tak zcela nejsme, máme od toho odstup. U-žíváme si prázdnin, ale nejsme na prázdninách, užíváme si sex, ale neprožíváme jej. Cítíte ten rozdíl? Na prožívání je totiž třeba jiné rozpoložení než na užívání - chce to čas, klid, ochotu nechat se vtáhnout a pohltit.
U-žívavý člověk má málo času a tak polyká život v malých porcích, aby to stihl. U-žívavý člověk zůstává odtržen od života, od míšení živlů, nezměněn, nezasažen, stále tentýž kůl v plotě, jako trubka, která stojí, kam jí postavíte.
Pro-žívavý člověk se ponoří do chuti nápoje, který pije, nadechne se zhluboka, když vejde do lesa a zavře při tom oči, ztratí se v milování, přestane při tom přemýšlet. Hluboké ponoření se do čehokoli vede totiž k přerušení nutkavého myšlení, k posvátné mezeře života. Pro-žívavý člověk si dovolí se rozpustit v prožívaném, roztaje v milování, výdechu, nápoji... jako sněhová vločka, jako kapka v moři nebo jako jiskra v ohni. Je spojen s míšením živlů, je jich účasten, je živ!
Živel oheň
Slovo oheň pochází z praslovanského kořene ogń, které vychází ze staroindického agníh, Lat. ignia. Kořen je sice pradávný, ale nepůvodní, tj. vznikl jako složenina, odvozenina od něčeho. Odpradávna se pravděpodobně rozlišovaly dva typy ohně - sakrální, božský, kultovní, obětovní (ogń, ignis) a naopak přírodní a obyčejný (řec. pýr - pyrotechnika). Toto rozlišování se pak později ve všech jazycích zúžilo na jeden název. Slovanština však podržela oba kořeny dlouho, takže je dodnes používáme: např. pýr - pára - pařit - opar - pálit. Sahá-li rolišování role ohně do nejstarších údobí lidstva, pak to má zřejmě hluboký smysl, což si vysvětlíme později. Ještě dodejme, že posvátný oheň byl vždy rozděláván třením dřívka o dřívko a zřejmě je spojen se zázrakem a úžasem schopnosti vyrobit oheň vlastními silami. Ten, kdo na úsvitu lidstva přinesl lidem oheň (možná Prométheus, který jej ukradl bohům), musel být považován za prvního génia v dějinách lidstva. Stejně tak si s sebou oheň vždy nese symboliku inspirace božské jiskry. Jiskra je také všeslovanské slovo, které má souvislost s významy záře a prvopočátku všeho, ale také se slovem křídlo - jako něco, co způsobuje létání - že jiskry vyletují z ohně. Lat. scato = prýštím. Slovo paprsek znamená původně let dráhy odskočivších jisker směrem z pomyslného středu směrem do kruhu (odtud paprsky jako loukotě kola). Angl. spark = jiskra, lat. spargó = trousiti, kropiti, stříkati. Tyto a další konotace odkazují k pradávným asociacím ohně, prýštění ze středu k obvodu, božské inspiraci, prapočátku bytí a mužské sexualitě. (Konec konců ve většině mýtů vesmír stvořil On, nikoliv Ona).
Ohnivý člověk je živý a expanzivní. Je poháněn silou směřující vzhůru, touží se zbavit omezení země a dostat se vzhůru ke slunci, respektive "na výsluní", chce být ve středu pozornosti, být obdivován, chce zářit a šířit světlo, chce být centrem všeho jako slunce. Zatímco hořící, doutnající oheň směřuje sdola nahoru, prapůvodní ohnivost spíše vylétá ze středu na obvod, stejně jako loukotě kola nebo paprsky slunce.
Pokud je oheň posvátný a božský, proč je křesťanstké peklo plné ohně? Pravděpodobně to souvisí s potlačením živoucí symboliky ohně z náboženského vědomí západního člověka a její projekce do temnoty. Vždyť symbolika křesťanská odpovídala znamením ryb a vodě, peklo pak bylo zákonitě plné ohně, resp. vytěsněné vášně a chtíče. Staří Řekové to měli naopak, Platón pokládal oheň za nejvznešenější živel, a jejich podsvětí bylo spíše studené, temné a vlhké.
Oheň je dobrý sluha, ale špatný pán. Proto musí být podřízen kontrole - vůli - jinak se stává silou destruktivní. Není-li člověk "zapálen" pro ideály, jež před svým vnitřním zrakem vidí jako slunce, stává se však naopak svévolný a bezohledný. Bez upevňujících mravních zásad se oheň rozšiřuje tam, kam zrovna vane vítr a stává se pokrytcem. Je-li pro ideály "zapálen" příliš, stává se náboženským fanatikem - horlivcem, "horkou" hlavou, božským šílencem. Vidíme tedy, že člověk ohnivého živlu musí nalézt rozumnou míru trvalého vynakládání energie určitým směrem, v souladu se svými ideály a mravním zákonem.
Jiskra, která zažehuje oheň, odpovídá impulzivitě a spontaneitě ohnivého člověka, který dodává ostatním nové podněty: může "sršet" nápady a humorem. Jiskra, která zapaluje, odpovídá i mužské plodivé síle. I mytický počátek světa v podobě "plodivého slova", které "zažehuje" vesmírný řád navzdory prapůvodní temnotě a chaosu, odpovídá symbolice ohně. Koneckonců i "big bang theory" - teorie velkého třesku sem spadá také. Ohnivému člověku je však zatěžko dokončit, co jednou začal. Srší nápady a inspiruje ostatní, kteří pak sklidí plody jeho nápadů, protože mají trpělivost o plody pečovat (živel země a vody).
Horká krev, horká hlava, spalující vášeň, hřejivé srdce - tyto metafory vyjadřují proměnlivou intenzitu ohně. Oheň však také očišťuje. Ve své posvátné, božské podobě spaluje vše nečisté a nízké, aby duše mohla vystoupat do vyšších sfér. Člověk očištěný božským ohněm se nám jeví jako ušlechtilý a mravně krásný. Na druhé straně tu máme oheň pekelný, který zahaluje pyšné, arogantní a samolibé ego dýmem, přes který nevidí. Čistý oheň je oheň bez kouře, prohlubuje jasnost a dává vhled. Pekelný oheň stravuje a škvaří duši "ve vlastní šťávě" svých vášní a bludů a vypařující se šťáva se po procesu spalování transformuje v mlhu a kouř, přes níž samolibý "ohnivec" nevidí kolem sebe nic, než sám sebe. "Nevidí si přes špičku nosu," říká se. Oheň může plát pokorně jako svíčka, ale může také dýmat, čoudit, žhnout, chrlit plameny, vřít a vybuchovat a zanechávat po sobě "spálenou zemi". Expanzivní oheň spolyká všechnu svou "potravu", vyčerpá všechny přírodní zdroje a "vyhoří". Což také hrozí současnému lidstvu, které neumí hospodařit se svými zdroji. Pralesy (element země) se "spalují" a globální klima se "otepluje".
Ohnivý člověk je inspirátor "zapalující" druhé svým entuziasmem. Entuzisasmus odpovídá řeckému slovu theos (bůh) a znamená "býti bohem prostoupen". Tato nakažlivá prostoupenost energií dává člověku charisma a schopnost vést. Ohnivé typy najdeme mezi náboženskými fanatiky a proroky, ale i vědeckými průkopníky, vojevůdci, politiky, podnikateli a hazardními hráči, protože milují riziko a vzrušení a na rozdíl od jiných typů se nebojí nebezpečí - je pro ně výzvou. Oheň expanduje i za cenu sebezničení. Jen božský oheň je mírný. Proto v antice považují za největší hřích zpupnost, megalomanii, což není jic jiného než projev sebestravujícího a slepého ohně: vzpomeňme na Nera. Ale také na Fidela Castra nebo Che Guevaru, kteří z ohnivého elementu těží své charisma. (Fidel samozřejmě už jenom doutná). Anebo z jiného konce: Jana Husa nebo Jana Palacha, který zapálil svou pochodeň, aby vzburcovat spící svědomí svého národa v jeho půlnoci. I Hus nebo Palach jsou jiskrami, které spěchají k návratu do středu ohně.
Ohnivý člověk dokáže dodávat odvahu a naději ostatním, dokáží oslnit jistotou svého přesvědčení a víry, která je pro druhé činí fascinujícími, protože dav trpí nejistotou ohledně směru, kterým by se měl vydat a čeká, kam vůdce ukáže; následně přejímá jeho sílu a vůdce sílu davu. Potřebují se jako slunce a paprsky, jako střed a obvod kruhu. Ohniví lidé dokáží vlít druhým oheň do jejich žil a srdcí, ukázat jim nový směr vývoje (nebo výboje?), který druzí zatím nevidí. Jakoby byli majáky, které šíří světlo a ostatní se kolem nich shromažďují jako kdysi dávno pravěcí lovci okolo ohně, který jim dával pocit bezpečí v okolní všeprostupující temnotě.
Oheň, který šíří světlo, však vidí stíny, které vrhá jen na svém okolí, nikdy ne u sebe. Není k sobě dostatečně kritický, objektivní náhled na sebe sama mu uniká. Je schopen kriticky a rozhořčeně napadat a osočovat druhé za jejich mravní poklesky, ale svoje vlastní nevidí. To je největší slabina ohnivého typu. Je jím slepá skrvna na sítnici vlastního oka.
"Třísku v oka bratra svého zříš, a trám ve svém oku nevidíš." (evangelium sv. Tomáše)
Oheň je jako slunce ve středu všeho živého. Dle své stupně zralosti je ohnivý člověk velkorysým zdrojem moudrosti a pokoje, k němuž se druzí přicházejí zahřát za studené noci - nebo zdrojem nesvárů a nepokojů vyplývající ze zaslepenosti mocí a neschopnosti uvědomit si vlastní chyby.
V tomto kontextu je paradoxní další Ježíšovo apokryfní prohlášení, zamlčené v oficiálním evangeliu:
"Hodil jsem na svět oheň a udržuji jej, dokud neshoří."
Ježíše můžeme vnímat jako spasitele ohnivého typu (se všemi jeho paradoxy), jehož záře byla církví zmírněna na intenzitu, která její existenci přestala ohrožovat. Asi v tomto kontextu říká Nieztsche (samozřejmě také ohnivý typ), že prvním a posledním křesťanem byl Ježíš Kristus. Církev naopak odpovídá elementu země. Každý revolucionář, který nepadne v boji, se ke stáru stává pouhým šerifem střežícím tentýž pořádek, vůči němuž kdysi bojoval. Proč? Protože moc korumpuje.
Negativní stránkou ohnivého člověka je povyšování se. Slunce je sice zdrojem všeho života, avšak je rozdíl, zda své ego považujeme za sluneční paprsek nebo za slunce samé. Nejkrásněji to vyjádřil Ludvík XIV. konstatováním "Stát sem já!"
Nebo si vzpomeňme na Vlastu Buriana nebo na další skvostné "ohnivé" herce, kteří sice "srší vtipem" až létají jiskry, ale nesnesou vedle sebe rivala stejných kvalit, kterého automaticky touží ponížit a učinit z něj svého sekundanta - spíše než rovnocenného partnera. Slunce smí být totiž jenom jedno, ostatní mají právo se okolo něj pouze "točit". Stínem ohnivého typu je tedy skrytá rivalita vyplývající z neshchopnosti ukáznit svůj egoismus, podřídit jej vyššímu principu. Naopak: nevědomky své ego umístí na nejvyšší piedestal. Tento stav věcí není typický jen pro divadlo, ale i pro naši politickou "scénu", která pak divadlo připomíná. Sebestředný "ohnivec" neuznává jiných kvalit, než své vlastní. Tím si však sám zastavuje cestu k rovnováze a harmonii, vyplývající z optimálního poměru různých kvalit, a zůstává věčně nespokojen. Nenastoluje řád plodivým slovem (logos), ale prohlubuje chaos jako Attila "Bič boží".
Člověk typu oheň (stejně jako vzduch) miluje nezávislost. Vzduch však vane "kam se mu zlíbí", nechá se unést: Oheň je naopak vázán k místu, které poskytuje palivo. Je na něčem závislý. Je náruživý. Oheň věčně bojuje s gravitací (přitažlivostí k zemi, tělu, proměnlivé a těkavé vášně k opačnému pohlaví). Mění objekty své touhy, ale připoutanost k tělesnému zůstává. Je přitahován k zemi, ale touží vzlétnout do výšky. Je rozkročen mezi nebem a zemí. Žije v neustálém napětí člověka, který touží překonat své připoutání. Pokud by nehleděl k nebi a ušlechtilým ideálům, zalkne se vlastní zpupností, neboť bude chtít všemu vládnout a být ve středu všeho. Pokud by nehleděl k zemi, ztratí se ve svém fanatismu nebo vzdušných zámcích jako Don Quijote. Musí se naučit trpělivosti, pokoře a toleranci, přiznat si své chyby a nehledat je v druhých, rozpoznat mihotání stínů, které jeho plameny vrhají. Musí se naučit své duševní nečistoty trpělivě "spalovat" sám v sobě a směřovat k očištění. Ať už hráč, fantasta, herec, erotoman, nebo feťák, musí se vymanit ze svých závislostí a náruživostí a probudit se ze své slepoty a bezohlednosti vůči ostatním. Jinak je jeho osudem věčná nespokojenost pohánějící ho z místa na místo, nutkavé hledání nových a nových objektů, jež může jeho oheň pozřít a strávit, místo aby se soustředil na očištění svých (temných) nevědomých tendencí a jasu svého vidění, který může svít na cestu nejen jemu samému. Božský oheň se však nevnucuje násilím a mečem. Hřeje, ale nepálí. Pronikavě září, ale neoslňuje.
Symbolem transcendence je ohnivý pták Fénix, který nespálil svět, ale sám sebe, aby mohl povstat ze svého popela. Symbolem napětí mezi nebem a zemí, které vede od božského k člověku, je blesk - zásah osudu, který otřese zažitými jistotami, živoucí pravda, která zhroutí strukturu našich iluzí jako domeček z karet. A Prométheus? Prométheus je ten, kdo nejen vstoupil do středu božského ohně, ale ještě se s ním vrátil mezi své bližní, aby s nimi sdílel své poznání podobně jako Buddha nebo Kristus.
A na závěr úryvek z filmu Blade Runner - rozhovor mezi replikantem a jeho stvořitelem.
.
Tyrel: The light that burns twice as bright burns half as long, and you have burned to very very brightly Roy. Look at you, Your the prodigals son. Your quite a prize.
Batty: I've done, questionable things-
Tyrel: -also extraordinary things, reviled in your time.
Batty: Nothing the god of bio mechanics wouldn't let you into heaven for.
Scéna pokračuje tím, jak replikant, nevděčný syn, rozdrtí svému bio-mechanickému stvořiteli lebku. V samém závěru filmu však vykoná akt milosrdenství a zachrání svého úhlavního nepřítele. Umírá a z ruky mu vzlétá holubice. Obojí ilustruje monumentální a dramatické rozpětí člověka ohnivého typu. - Přestože v tomto případě to byl jen "robot", jemuž vypršel naprogramovaný čas existence. - Avšak "kdo z nás tu bude večně?" Vzlétající okřídlená holubice, jakoby symbolizovala jiskru, jež se z člověka vrací k božskému ohni.
Živel voda
Voda je praslovanské slovo neredukovatelné na nějaký jiný význam. Původní základ byl pravděpodobně mužského rodu vod-ó-(r) nebo vod-ó-(n) projevující se v řec. hydór nebo něm. wasser.
Zatímco oheň vylétá ze středu kruhu, voda vždy směřuje dolů, směrem ke své nejhlubší a nejširší mase. Padá shora z nebes a pak stéká údolími a říčkami dolů do moře, evolučního prapočátku života. Odtud se zase silou ohně (slunce) vypařuje a proměňuje se v páru. (Pára, jak už víme, je odvozeninou profánní podoby ohně - řec. pýr). Jakoby se "lehká" voda proměňovala ve vzduch + oheň (páru) a jako těžká opět vytvářela tekuté vodní skupenství, v němž opět padá k zemi, k moři, ke své nejucelenější mase. Lehká voda už není příliš voda, stejně "lehké" ženě už také připisujeme jiný status; ztrácí svou přilnavost a gravitaci. Zatímco jiskra vylétá ze středu na obvod, kapka obvykle padá shora dolů, ačkoliv kapky mohou i šplíchat, když vyletují odstředivou silou z kroužící masy vody, čímž vzdáleně připomínají jiskry. Zdá se, že kapka je analogií jiskry, jednotlivý, individualizovaný prvek elementu, který opouští živlovou masu nebo se do ní vrací. Konec konců sperma a spermie má v sobě cosi z elementu vody i ohně. Vylétá odstředivou silou jako jiskra z ohně, ale směřuje (jako kapka) ke gravitačně hutnější substanci vajíčka, čímž je stvořen nový život, nový vesmír.
Jakoby oheň symbolizoval pohyb ven a nahoru, zatímco voda pohyb dovnitř a dolů.
Cyklus vody tvoří nekonečný koloběh životních proměn.
Stejně tak jsou lidé elementu vody mistři proměn, lidé tisíce tváří, u nichž nemůžeme najít dno ani hranice, jen neustálou proměnlivost duševních stavů bez pevného nebo stabilního charakteru.
Lidé typu voda jsou obdařeni bohatou fantazí, jsou zahlceni obrazy, které produkuje jejich nevědomí (podzemní voda) a které se jim jako pára zhmotňují před jejich duševním zrakem jako sny, vnuknutí, tušení, básně a obrazy. Není se proto čemu divit, že tíhnou ke světu psychologie, umění a především hudby. Hudba plyne v čase stejně jako voda v prostoru. Rychle nebo pomalu, konejšivě nebo bouřlivě, může být jako médium vody nositelem jakýchkoli pocitů a duševních stavů.
Dovedou se hluboce vcítit do statních, proniknout k tomu, co se jim děje "pod kůží", pod povrchem, v jejich nevědomí. Bývají spovědními vrbami a přirozenými terapeuty. Dovedou naslouchat, nasávat a vstřebávat pocity lidí (jako houba). Aby to však dovedli k dokonalosti, musí si osvojit schopnost "samočištění" - regenerace - tj. musí umět nejprve vyléčit sebe samotné, aby mohli pomáhat ostatním. Teprve řeka, která živě proudí a má schopnost samočištění, která se znovuzrozuje (regeneruje), může léčit a očišťovat zranění ostatních. Mnozí vodní lidé chtějí pomáhat druhým a obětovat se pro ně, ale sobě pomoci neumí. Jak vás ale může očistit řeka plná vlastního kalu, která neproudí a neumí odplavovat bolest vlastní? Kolik lidí se může umýt ve stejné vodě, aniž by se voda ušpinila? Nekonečně mnoho, pokud voda proudí. Žádný, pokud stojí.
K odplavování bolesti některým lidem živlu voda slouží alkohol. (Nejpočetnějším potomkům praslovanů jednoduše "vodka").
Jak se v přírodě voda regeneruje? Tím, že se filtruje skrze živel země (písek, podloží), nebo skrze živel vzduchu a ohně, když se odpařuje. Tedy vždy kontaktem s jinými elementy. Avšak proudění vody je podmíněno jednoduše tím, že má kam odtékat. I my se čistíme, "katarzujeme", když uvolňujeme a vyjadřujeme své emoce, vypouštíme je. Pak nová energie přitéká. Přitéká, když dáváme. Když dáváme, dostáváme. Pak je řeka emocí a v pohybu a udržuje se čistá. Dáváním mění své skupenství, regeneruje se a znovu přitéká.
Voda omývá břehy pomalu a trpělivě. Jen voda dokáže konejšit, přinášet útěchu. Oheň povzbudí, vzduch přijde s něčím chytrým a země s něčím praktickým, ale nedovedou pohladit. Jen voda má tu moc přinést úlevu trpícímu, když cítí, že mu druhý rozumí, aniž by cokoliv musel říkat. Jeho duše to ví. Ve vodě se ztrácí ostrá hranice mezi světem toho, kdo vypráví a kdo naslouchá. Ve vodě se zvuk šíří nekolikrát rychleji.
Vodní člověk, když se cítí veselý, jakoby stoupal s lehkostí k nebesům: voda se rozpouští a mění se v páru a člověka nic netíží, je to jakoby se vznášel. Pak zas potemní nebe a těžké kapky začnou dopadat na zem a člověk okamžitě spadne ze svých výšin. Stačí maličkost a nebe se zničehonic zatáhne, dobrá nálada je ta tam a po slunci ani památky. Těžké, husté mraky pokrývají celou oblohu a vodní člověk se cítí těžce a depresivně, zádumčivě a melancholicky, protože pomalý pohyb po vlastních nohou a po tvrdé zemi, když jeho pocity nejsou neseny sluníčkem a vánkem do širé krajiny, mu není vlastní, neboť voda touží příjemně a lehce téct, splývat s proudem, obtékat překážky a radostně si zurčet čistými emocemi. Je-li dovoleno vodě téci a energie volně proudí, pak zákonitě, dříve nebo později, negativní emoce samy od sebe odezní, odnese je čas a voda je zase čistá a klidná. Mysl se utiší. Jen od těch překážek a tíživých omezení, stejně jako všech potenciálních konfliktů, by chtěl vodní člověk utéct - nahoru - ke svým snům, kde je vše lehké.Ve vodním živlu mizí hranice mezi já a ty, mezi já a světem. V této neurčitosti se může vodní člověk ztrácet. Není si schopen uvědomit svou zodpovědnost, tam kde by měl, a připisuje si tíživou vinu tam, kde by neměl. Schází mu objektivita (vzduch). Přeceňuje subjektivní komponentu (jak se přitom kdo cítí). Trápí se věcmi, s kterými by se při troše nadhledu (volného prostoru) trápit nemusel, ale on je starostmi zaplaven, vrší se jedna na druhou a člověk má pocit, že se v nich utopí - má jich "až nad hlavu" nebo mu v lepším případě "teče do bot". I o lásce říkáme, že člověk je v tom "až po uši". Voda je totiž symbolem emocí a prožívání vůbec. City přicházejí a zaplavují nás - a zase odcházejí.
Voda je slabá a bezbranná jen zdánlivě. Sebevětší překážku obepluje nebo se přes ní prostě přeleje. Sebetvrdší překážku rozmělní a podemele. Má čas. Moře času. Voda stále přitéká. Její působení je v dlouhdobém měřítku mocné, přestože nejprv neviditelné. I malá kapka vyhloubí nejprve jamku a nakonec Macochu.
Co potřebuje voda nejvíce? Povrch, po němž by mohla téci, o který by se mohla opřít, hroudu země, která by vymezila její cestu. Voda pomalu teče a když narazí na hranici, hráz, hroudu hlíny, zastaví se a počne se shromažďovat. Z řeky se stává přehrazený (a spořádaný) rybník. Vodní člověk se zafixuje na svého partnera (hroudu země, k níž se přichytí a o níž se opře) a ani si to neuvědomí. Ale to už přestává téct, zurčet a vyvíjet se; přestává volně žít a hledat nové krajiny k objevování. Malý rybníček na návsi - kam dál by tekl? Už je doma!
Jakmile nalezl oporu a bezpečí, zastavil se a usadil. Vodní člověk má tendenci k závislosti na svém partnerovi, ke kterému příliš přilne, aby si vynahradil chybějící pocit bezpečí. Zoufale se bojí být sám. Chce být obklopen - krajinou, skálou, která ho chrání, chce splynout s druhým, chce přilnout a nepustit se. Nejvýhodnější strategií pro něj je učinit druhého taktéž závislým na sobě, aby si tím druhým mohl být jistý.
Co se však stane, když se proudící potok zastaví a začně proměňovat v kalný rozbahněný rybníček? Když do sebe začne voda pojímat příliš mnoho země a přestává být průzračnou? Zleniví. Začne zahnívat. Přichází o energii. Pak je třeba zkoumat - jaký blok zastavuje mou energii? Protože pokud voda přirozeně přitéká, je jen otázkou času, kdy se voda v údolí nashromáždí a samospádem přepadne přes nejbližší hráz a pokračuje zas ve své cestě. Pokud na vodního člověka zatlačíte, možná se pohne. Sám však žádný zdroj pohybu nemá. Maximálně může následovat své sklony.
Protože vodní člověk postrádá schopnost energetizovat sám sebe jako ohnivý člověk, ani nemá pevný plán jako zemní člověk, má tendenci zůstávat v pozici oběti, bezmocnosti nebo hypochondrie. Dokonce mohou do svých "bažin zoufalství" stahovat i druhé, kteří se jim snaží upřímně pomoci. Nebo ve své sebelítosti veškerou pomoc odmítají a odhánějí. Jediná rada pro element vody zní: počkejte. Je jen otázkou času, kdy tento pocit odpluje, stejně jako připlul. To je jediná jistota: že musí odejít, protože přišel. Tuto podstatu - proměnlivost - všech duševních procesů jakoby člověk typu voda však nemohl stále nahlédnout a snažil se schovat v nejbližší prohlubni, tůni či jeskyni. Proměnlivost vody vodní člověk nenahlíží, protože se nechal ovládnout svou tendencí k přilnavosti. Voda potřebuje povrch, k němuž by přilnula. Přílišným přilnutím však voda ztrácí svou čistotu, neboť jejím údělem je proudit. Člověk typu voda by rád z každé zastávky učinil tu konečnou - a zamrazil nebo "zaskleníkoval" čas. Ale to možné není: čas proudí dál a voda teče k moři, a ni tam se nezastaví. Cesta vody je nekonečná.
Vodní člověk se musí naučit žít na hraně mezi jistotou a nejistotou, naučit se hravosti, s níž se může procházet po pláži emocí. Jednu chvíli vyjde vstříc emocím a požadavkům světa, druhou chvíli zaleze do bezpečného úkrytu okolních skal. V rozbouřeném boři se bojí, že by se ztratil, v bezpečí své nory však stagnuje a uhnívá.
Symbolem hravosti
elementu vody je delfín. Je znamením emocionální inteligence s prvkem nadhledu: umí vyskočit nad hladinu a nadechnout se kdykoli elementu vzduchu: to jest, kdykoli chce podívá se na věc "objektivně" a odloží svět vlastních emocí, aby se zase vrátil zpět a pokračoval ve "hře pocitů". Těsně u hladiny je totiž nejvíce světla, jasnosti a hravosti - všimli jste si?A naopak, když vodního člověka něco hluboce zraní, bolest do něho vjede jako ohromný kámen, který se ponoří na dno moře. Zůstane tam, v hlubinách nevědomí, už navždy a nic jej už neodstraní. A o tomto kameni nikdo nemusí nic vědět, neboť až na hladinu nesahá, a tak není vidět. Leží tam zdánlivě zapomenut, na věky.
Voda je však trvalejší než kámen a po velmi velmi dlouhé době jej nakonec stráví, obrousí a pohltí. To voda je věčná.
Ploché kamínky (žabky) však odskáčí po povrchu a věci, které vodního člověka do hloubky nezasáhnou, zase rychle zapomene. Jen hluboké a zavážné dojmy si jeho duše pamatuje. Zato však navždy.
Koho vodní člověk vpustí do svých hloubek? Nikoho, kdo se přímo a zprudka ptá. Své tajemství začne "vyzpívávat", jen když se sám rozmluví a jeho slova začnou sama plynout "samospádem." Pak je třeba jen pozorně naslouchat a nechat ho mluvit. Možná že to, co nám chce říci teď, už nám nikdy více nepoví. Stejná slova se neposkládají vedle sebe dvakrát. A jiná situace, jiné pocity, přinesou zase jinou skladbu slov. Odtud záliba v poezii a kouzlu nálad.
Voda v krajině nikdy neteče rovně. Stejně tak vodní člověk až s odstupem hledě na svou minulost rozpoznává, proč musel jít tudy a ne jinudy, jakými zákruty a zdánlivě slepými ramena na své cestě musel proplout. Stejně tak nerad říká věci přímo, ale používá přirovnání nebo raději uhne a stočí řeč někam jinam; anebo prostě mlčí.
Vodnímu člověku je zatěžko opustit staré a jisté, k čemu přilnul. Podpobá se do odpoutávání kapky od nějakého povrchu. Objem stoupá a stoupá; druhý člověk nic netuší - a pak se najednou kapka celá uvolní. Proto jsou někdy rozchody tak náhlé a nepochopitelné. Cosi se hromadilo v nevědomí - ačkoliv na povrchu bylo vše bylo při starém - a najednou se zničehonic kapka utrhla. "Trpělivost přetekla" v jediné malé chvíli. "Čo bolo, to bolo - dost bolo," řekne si něco v člověku a odpoutá se. Síla gravitace převáží nad silou přitažlivosti.
Vodní člověk je náchylný k manipulaci, je přespříliš ochoten vyjít druhým vstříc v jejich očekávání a tlacích. Chová se tak, jak to od něj ostatní očekávají. Voda příjmá tvar a barvu povrchu, po kterém teče.
Voda však má i jiné skupenství, jímž je led. Vodní člověk, aby se ubránil nežádoucím emocím se někdy uchýlí k rozumové sebekontrole a své city potlačí. Chce zapomenout. Jeho duševní život však začíná odumírat, voda nemůže volně proudit. Led pak potřebuje znovu roztát, protože "s velkou bolestí zmizela z jeho světa i všechna velká radost." Zůstává jen jeden šedivý den, který se donekonečna navrací. (Symbolicky je to ztvárněno ve filmu Ground Hog Day - Na Hromnice o den více (1993). Bill Murray musí žít v prokletí téhož dne do té doby, než se naučí hloubce i hravosti citového prožívání, jemuž se ve svém cynicky novinářském životě slavné celebrity
vzdálil. Z města stejně nemůže odjet kvůli sněhové "kalamitě" -
citové blokádě. Když se tomuto umění naučí - dokonce se naučí i hrát na piano! - získá si sympatie Anie MacDowellové. Ale to neznamená, že má vyhráno: jen se mu otevřela cesta do světa ostatních emocionálních bytostí, od něhož se zcela odřízl.)Jako žije oheň napětím mezi zemí a nebem, žije voda napětím mezi přilnavostí a pouštěním, povrchem a hloubkou. Voda, která není přilnavá ani trochu, může být totiž kluzká a nemůže utvořit hloubku tím, že vyplní nějaký prostor. Voda, která je přilnavá příliš, může být hluboká, ale neproudí. Stejně tak neproudí voda zamrzlá. Živel vody symbolizuje schopnost člověka propolouvat flexibilně mezi povrchem a hloubkou citových vztahů a souvisí s duševním zdravím.
Podstatou vody je vztah k celku, jímž se regeneruje. Celek, oceán, je vždy průzračný. Malé vodní celky, stojaté louže, jsou špinavé. Právě citová nebo sexuální výměna energie mezi partnery regeneruje jejich duševní život. Co zůstává v izolaci, zahnívá (země) nebo vysychá (vzduch). Podstata vody se ztrácí.
Jen voda, která je čistá, která se neustále regeneruje v kontaktu s jinými živly, která se neizoluje, umožnuje vidět jasně a do hloubky. Jakékoli rozvíření emocemi hladinu zakalí a intuice, kterou má vodní typ tak rozvinutou, uvidí jen "rybím okem" nafouklé projekce vlastních přání. Pohyb, emoce přinášejí zkreslení stejně jako jejich násilné zastavení, chlad, led a sebekontrola. Jen klidná a pružná mysl zrcadlí pravdu, je "zrcadlem hvězd".
Jen voda dokáže odpouštět, konejšit, hladit, přinášet úlevu a ozdravení duši. Jen voda dokáže bezdpodmínečně milovat. Absorbuje pocity druhých jako své vlastní. Je účastná a nikoho nesoudí. Dává druhým ulehčení, ale tíži druhých přebírá a nasává do sebe, což může být nebezpečné, pokud neumí očišťovat své nitro: pak totiž není žádný psychický problém vyřešen, jen změnil svého majitele a dřív nebo později se opět při změně podmínek "vyplaví napovrch". A naopak: očištěné nitro může skrze neohraničené a rezonující médium vody zpívat o kráse, kterou vidí a cítí a předávat své pozitivní energie ostatním.
Nejkrásnější chvalozpěv moudrosti vody pronesl Pavel v Listu Korintským:
Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Hradišťan + Pavlica: Modlitba za vodu
Živel vzduch
"Nejčastěji mluvím o ničem. To je totiž jediné, o čem něco vím."Oscar Wilde
Předopna vz- značí pohyb vzhůru, proti něčemu nebo zmohutnění činnosti. Slovo duch souvisí se slovem dech jako prvotním projevem života, ale také také s prostupným otvorem, který umožňuje proudění (prů-duch). Duch je slovo praslovanské. Vzduch, je tedy cosi jako vzhůru se pohybující nebo zmohutňující se základní substance života, která jako svou podmínku vyžaduje prostor, jímž může procházet.Jeho podstatou je pohyb, hlavně pohyb otvorem, který odděluje uvnitř a ven (ústy, dveřmi, oknem, komýnem či ventilací). Proměňuje svoji hustotu, stlačený plyn zkapalní, zatímco řídký plyn anihiluje. Znamená to, že vzduch potřebuje určité hranice a omezení, ale dosti prostorné, jimiž by se pohyboval. Zhuštění plynu má svou analogii v zhušťování zápisu informací při vypalování na CD - ale přeci jen každá informace vyžaduje aspoň nějaký prostor k uložení. Ale hodnota informací na CD se opět ukáže, až když jsou opět informace v pohybu. Ve své čistě hmotné, statické podobě (element země), existují jen potenciálně (jako stopa). Stějně tak rozmělněný kámen opouští masu země a zrníčkem prachu se stává součástí masy vzduchu, která jej zakrátko donese třeba na druhý konec světa - zrovna do vašich plic. Vzduch, který právě dýcháte, mohl před chvílí procházet plícemi Michaela Jacksona nebo Dalajlámy. Už chápete jeho rychlost, prostorovost a nepovšimnutelnost?
Vzduch je v elektronickém věku symbolem rychlého přenosu informací z místa na místo.
Vzduch proniká všude, je lehký a pohyblivý, nehmatatelný a neuchopitelný, dokáže se pohybovat velmi rychle a snadno.
Člověk vzdušného typu chce být "všude, kde se něco děje", chce být "při tom." Je roztěkaný a zvědavý, žije "v poklusu". Chvíli je tu a chvíli je tam. Nikde nepobude, nikde se nezdrží. Jeho podstatou je ustavičný pohyb. Vzduch proniká všude, do šířky a do výšky, ale ne do hloubky. Tam pronikne jen voda. Naznačuje to, že lidský rozum pronikne do mnohých oblastí, ale ne do nejzaších hloubek života, kam může proniknout jedině voda, intuitivní moudrost - či oheň, otřásající vhled.
Vzdušný člověk rád uhýbá od konkrétních skutečností (země) směrem k abstrakci (do vzdušných zámků, do světa slov a idejí). Zemské jej spoutává a tíží, zdá se jim pomalé a omezující. Rádi by od něho vzlétli a cestovali "na lehko", volní jako ptáci. Nezajímá je konkrétní (to je příliš prosté a fádní), ale teprve myšenka, vzorec, který obsahuje to, co má více věcí společného. Doma jsou v abstrakcích, teoriích, vzorcích a pojmech. Karikaturou tohoto typu je roztržitý učenec, který si neumí ani zavázat tkaničku od bot.
Ideálem vzdušného typu je naopak génius, jehož duch proniká všemi formami k základním principům, podle nichž funguje tento svět.
Vzdušní lidé si libují v matematice, protože ta nevyžaduje žádné zatěžující empirické důkazy a pohybuje se v oblasti naprosté jasnosti a přesnosti. Bez vzušeného elementu by neexistoval svět vědy, ale ani žádný znakový systém, který využívá i hudba, poezie nebo malířství. Jako je země světem faktů a daností, je vzduch světem mezer, svobodného prostoru mezi nimi. Vzdušní lidé zachovávají vždy odstup, respektují prostor svůj i toho druhého. Nechtějí se až tolik dotýkat (země) nebo něco příliš prožívat (voda) nebo se pro něco příliš nadchnout (oheň).
Vzdušnému elementu nesmíte uzavřít spojení se světem a s okolním prostorem. V zavřené místnosti se zalkne a zemdlí - nebo naopak exploduje!
Má-li otevřené okna a dveře dokořán, je dokonale spokojený: může volně proplouvat všemi směry a získávat a šířit informace. Pak je šarmantní a lehkovážně zábavný, protože se cítí volný jako pták, může volně "dýchat". V zavřené místnosti by uhynul steskem po svobodě.
V soužití s ním musíme pochopit, že se nechce příliš vázat (jak to činí přilnavá voda a stabilní země). Je-li příliš spoután, jeho city vysychají, vzduch je vysouší, a vzdušný člověk přiichází o všechen svůj vtip a "šťávu" a vztah se stává pouze formální. Vztah se vzdušným člověkem musí volně "dýchat" a okna možností a výhledů do krajiny nesmí být přebita petlicemi.
Vzduch je živel, mezera, která spojuje všechny objekty. Teprve mezera mezi objekty může být nositelem informace. Řada jedniček bez vložených nul (mezer) by nebyla nositelem žádné informace.
Vzduch je průzračný, takže díky němu vidíme vše, jaké to je! Voda může zkreslovat to, co přenáší podle citů a dojmů, ale vzduch je naprosto čisté, jasné a neutrální médium. Stejně tak je vzdušný člověk "objektivní", přitom však družný a přátelský, bez námahy a s lehkostí navazuje kontakty. "Propojuje" všechny navzájem. Nevadí mu společnost více lidí, v níž se lidé překřikují. Komunikuje vtipně, ironicky, suše i zábavně, ale zásadně zůstává nad věcí. I jeho myšlenkové pochody jsou spojité a propojené, takže má vždy něco vtipného na jazyku. Má vždy co říci a reaguje velmi pohotově.
Emocionální nadhled a odstup vzdušního živlu umožňuje nepřátelům setkat se na neutrální půdě a vyjednávát bez přílišných emocí. Vzdušný člověk nebere nic přespříliš vážně. Ani sám sebe. Jak by také ne, je-li skrze něj vidět! Mívá skvělý smysl pro humor. Hlavně suchý humor (bez příměsi sentimentu - živlu voda)
Bez nad-hledu, prostoru mezi věcmi, pro-vzdušnění a odstupu od věcí samých, by však nejspíš neexistoval žádný humor a smích. Vždyť také při smíchu vyrážíme spontánně vzduch ze svých plic.
Tato lehkost, snadnost a neemocionálnost nejde ostatním elementům "do hlavy". Vodnímu se jeví chladný (jaktože nic necítí?), zemskému nespoutaný a neřádný (kde zase lítá? má zas hlavu v oblacích?) a ohnivému mazaný nebo chladný (ten nevěřící pes snad nectí žádné zásady, víru nebo ideály!). Pro ostatní elementy je neuchopitelný, protože prostě vzduch je neuchopitelný. Ale bez vzduchu by nebylo možné pochopit cokoli ostatního. A tak vzdušný člověk často chápe druhé, ale sám zůstává nepochopen. Spojuje druhé, ale sám často zůstává osamělý.
Expanzivnost vzduchu tenduje k řídkosti. Pokud se snaží vyplnit všechen prostor - porozumět všemu - tak neporozumí ve skutečnosti doopravdy ničemu. Jen tak trochu tuhle a támhle. Živel vzduchu je skvělým médiem, avšak bez spojení s jinými živly se proměňuje v neproduktivní "tlachání o ničem", sype milóny slov, ale nic podstatného z něj nevypadne (ačkoliv může být velmi inteligentní!) Zkrátka, vzduch musí mít co spojovat. A k tomu potřebuje kontakt s jinými živly, které mu dodají citový (voda), ideový (oheň) nebo empirický materiál (země).
Mnoho "vyprázdnělých" vzdušných lidí můžeme najít ve světě právníků, kteří prostě pracují pro toho, kdo dá víc. Bez spojen s jinými elementy nemůže vzdušný člověk pocítit jakokoli jinou hodnotu, než tu, jež je reprezentována číslem. Číslo je pro něj reálnější než skutečnost, resp. pro něho je číslo skutečnost. To samé hrozí vědci, který navrhuje atomovou bombu a nepřemýšlí, k čemu bude použita, protože to už nepociťuje jako svou starost (voda) a zodpovědnost (země).
Výhodou vzduchu je ohromná pružnost, rychlost a flexibilita. Na internetu se cítí jako ryba ve vodě - zkrátka: ve svém živlu. Vzdušný člověk si je vědom relativity všech věcí a znaků.
Bez spojení s hodnotou, jež tyto věci, lidé a myšlenky jsou samy o sobě, se však stává pouhou chodící encyklopedií. Pak se může zvednout člověk ohnivého typu, bouchne pěstí do stolu a zařve: "Tak o čem to, doprdele, celé todle všechno je?" A vzdušný člověk jen pokrčí rameny a řekne si: "to je asi nějaký blázen nebo labilní jedinec, když se tak rozčiluje" a poznamená si k němu v notýsku nějaké trefné číslo.
Vzdušnému elementu, který vyplňuje prostor většiny kateder a škol, hrozí vyprázdnění všude tam, kde se učí teorie pro teorii. V takovém případě se vzdušný živel rozkládá sám v sobě, stává se zoufale řídký a prázdný. Pak už to není ani živel - živoucí médium propojující svět lidských bytostí a přinášející nové informace - ale vakuum. Z instituce, která má předávat ducha, zůstane jenom instituce.
Jako je země bez vzduchu obsahem bez formy, je vzduch bez země formou bez obsahu. Je-li pro Aristotela bůh formou formy, říká tím vlastně, že bohem je pro něho čistá esence ducha.
Vzduchem vyprázdněný "vakuový" člověk pochybuje o všem, je věčným skeptikem a všemu se vysmívá, říká si v duchu, jak nad vším vyzrál, když se do ničeho příliš nezapojil, ničemu neuvěřil a ničemu nepropadl. Na druhou stranu může závidět druhým prosté štěstí jejich víry a naplněnosti smyslem.
Vzpomínáte, jak jsem hovořil o tom, že vzduch nemůže proniknout do nejzažší hloubky? Právě tato hloubka tu stále čeká na své objevení, ale vzdušný člověk si nepřipouští její existenci v jejím opravdovém, existenciálním významu. Nejpohodlnější cestou je pro něj prohlásit oblast, kam proniknout nikdy nezkusil, protože neměl dost jiných charakterových kvalit než svou flexibilitu a chytrost, za neexistující.
Problémem vzdušného typu je také cokoli brát doopravdy vážně. Že jsou hodnoty relativní, neznamená, že neexistují. Znamená to, že máme být tolerantní k hodnotám ostatních, které se od našich mohou lišit.
Pastí vzdušného typu je zabřednutí ve vzduchu samém, v izolaci neboli ve zdánlivé nezávislosti. Ve skutečnosti je vše závislé na všem!
Vzdušný člověk (zdánlivě "duchovní") si může myslet, že smát se všemu nebo být stranou ode všeho = osvícení. Vzdušný člověk, který ničemu nevěří a vše zpochybňuje si neuvědomuje, jak necitlivě se chová k hodnotám, v které věří ostatní. Podstatou obojího je akumulace pýchy na vlastní rozumové schopnosti a neochota se přiblížit jiným živlům, které nás spojují s bohatstvím a rozmanitostí života, které teprve ve své syntéze a úplnosti mohou přinášet moudrost.
Vzduch má totiž objekty propojit, ne se od nich separovat. Právě v hledání souvislostí mezi věcmi nachází živel vzduchu svůj smysl. Předávání souvislostí je podstatou výuky. Kdo předává pouhá fakta bez souvislostí, nepředává nic, a není divu, že se necítí smysluplně: vždyť nenaplňuje smysl toho, čím je, a nemůže ochutnat jaké to je, cítit se ve svém živlu! A není divu, že nesmysluplná pak připadá výuka i jeho žákům. Inteligence může být pronikavá a čistá jako vzduch, ale k pouhému výčtu faktů žádná inteligence není potřeba.
Vzdušný člověk může zabřednout ve světě svých mentálních reprezentací a modelů reality, protože se bojí reality dotknout. Může být přespříliš opatrný, nemá dost "srdce", aby se do něčeho opravdu ponořil. Bez vzduchu to nejde, ale samotný nestačí. Žádný živel pochopitelně není lepší nebo horší, veškerý problém spočívá v jednostrannosti.
Problém postmoderního umění může spočívat právě v tom, že je příliš "vzdušné". "Vzdušné" funguje tehdy, když propojí něco vzdáleného v nečekané a přínosné souvislosti. Pokud propojuje jen, aby propojovalo - z pouhé nudy - zůstane pravděpodobně znuděný i recipient takového díla; v lepším případě se "pobaví".
"Bav se a odvaž se" jsou hesla typická pro expanzi archetypu vzduchu napříč naší kulturou. Ve výsledku se pak "tlachá, aby se tlachalo", "učí, aby se učilo" a letargické mávnutí "všechno je vlastně jedno" převládne nad vzrušujícím hledáním toho, jak může to, co máme před očima, souviset s tím, co se děje na druhém konci světa nebo co se dělo před 2000 lety - to jsou ve skutečnosti "vzdušné" výzvy hodné zvídavého ducha. Ten se však rozvíjí tehdy, když se moho žáci na školách od malička ptát a učitelé odpovídat - a ne naopak. Když se učitelé ptají jen na to, co chtějí slyšet, ale co je ve skutečnosti nezajímá - a žáci zjišťují, že nedostávají smysuplné odpovědi na své otázky, nejenže se křídla jejich ducha zatáhnou, ale i učitel pozbyde veškeré opravdové autority. Aby si člověk uchoval zvídavého, okřídleného ducha, musí tak učinit navzdory (!) výchovnému systému, k tomu však nemá každý žák dosti vnitřní síly - a motivace se na takovém systému dál podílet. Nekonformní duch spíše odstoupí, odmítne se podílet na vytváření takového systému a tak společnost přichází o to nejcennější co má: o lidi schopné klást otázky. Zůstanou z větší části jen ti, kteří jsou schopni odpovídat, ale neumí se ptát.
Náš svět se čím dál víc "provzdušňuje" - je plný vln telekomunikačních spojů - v tuto chvíli víří v prostoru kolem vás milióny letících SMS a hovorů. Vzduchu vděčíme za mnohé: jazyk, poezii, vědu, technologii, ale současně souvisí přeceňování vzdušeného živlu s narůstající osamělostí, odtržeností od druhých - ač jsme zdánlivě stále více propojeni, jsme uvnitř stále více odděleni. Lidé žijí stále více sami, převažuje individualismus, žití v singlu, ubývá rodin s dětmi. Na propojení a přilnutí je totiž elementu vody. Milióny slov, telefonních hovorů a prochatovaných hodin nás zdánlivě spojí, ale mohou prohloubit naši oddělenost v nás samých.
Lidé ovládaní elementem vzduchu usilují o poznání všeho míra, jako Goethův Faust. Je to element géniů a vědců.
Živel země
Země, zem je také praslovanské slovo, související s védským kšáh, lat. humus. Rekonstruovaným prazákladem je praděpodobně dhéghom, jež dalo vzniknout i tvarům jako řec. chyón nebo gnom. Gd nebo gh se přesmykly v slovanských jazycích na z.
Země je to, po čem kráčíme a co je stále pevné, stabilní, nepohnutelné a relativně neměnné. Můžeme se o ni opřít jako o pevnou skálu. Pokud ji chceme přetvářet, vyžaduje to mnoho práce a trpělivosti, odolává všem změnám. Čím pevnější formu ji však dáme, čím více do ní investujeme, tím déle v tomto tvaru vydrží. Čím poctivější práce, tím šťavnatější nám země vydá ovoce. Ale není to hned a zadarmo, je třeba trpělivosti. Je nejstálejší a nejpevnější ze všech elementů a má nejurčitější formu a tvar. Tvar skály je ostře ohraničen, na rozdíl od ohně, vody a vzduchu, které volně proudí a neustále se proměňují. Po zemi se můžou převalit tornáda, povodně i ničivé požáry, ale země jakoby zůstávala nepohnutá a klidná.
Stejně tak člověk zemského typu. Je to strážce tradic, o něhož se můžeme v klidu opřít. Je důkladný, stálý a těžko s ním pohneme. Má sklon brát všechno doslova a vážně. Je to velký dříč, dokáže vytrvale snášet zátěž a utrpení. Je nejzodpovědnější a nejpracovitější ze všech typů. Svou práci bere jako poslání. Má velmi dobrou paměť - jako geologické podloží země, které je kronikou života až ke trilobitům. Soustředí se především na fakta, vždy zůstává těsně nad zemí, létání ponechává "pomatencům". Ve stejné míře mu ale chybí odstup od vlastních problémů a sebe sama.
Má spřízněný vztah k půdě, hlíně a rostlinám. Země je pro něj archaickou matkou (Gaiou), která jej nosí, živí a šatí, poskytuje mu vše, co potřebuje. Stojí oběma nohama na zemi. Oceňuje vše praktické a hmatatelné. Nemá rád vznášení se nad zemí v nějakých abstrakcích. Úmysly a sny pro něj nic nepředstavují, cení si pouze hmatatelných výsledků. Dokáže se dobře soustředit na jednu věc, ale je spíše jednostranný: pro něj existuje jenom jedna realita. Považuje se za realistu (o realitu se přeci opírá celým svým stoprocentně existujícím tělem) a všechny alternativní náhledy jsou pro něj mhlavé a matoucí. Přesvědčí jej jen to, co vidí černé na bílém, čeho se může dotknout. Žije skrze plně své smysly. Umí si dopřávat a užívat.
Přesto i stabilní země se nám někdy zachvěje pod nohama, když nastane zemětřesení. Stejně tak i hněv zemitého člověka může být strašlivý, když se jednou rozohní. Za poklidným zevnějškem se může probouzet sopka a její varování přichází v podobě dýmu a doutnání. Hněv se v něm hromadí dlouhou dobu a pak se najednou provalí v celé své síle. Pedanterie, přenost, chorobná čistotnost a jiné šikany jsou ve skutečnosti projevem jeho potlačené agrese, kterou takto přidušeně upouští a doutná a terorizuje tím své okolí. V jiném případě se zemský člověk naopak stává nesnesitelný svou monotónností, nerozhodností a pomalostí (pasivní agrese). Rád také jedná podle předpisů a byrokratická masáž zemitého úředníka se dá také nahlížet jako projev dovolené, precizně organizované agrese, kterou ve svýh knihách tak sugestivně líčí Franz Kafka.
Země zůstává dlouho dlouho stabilní (rigidní), dlouho se nic neděje, ale jakmile se jednou v zemětřesení pohne, je obtížné vrátit věci do původního stavu, vše se zhroutilo, nezůstává kámen na kameni. Stejně tak zemský člověk trpělivě odolává, déle než jakýkoli jiný typ, ale když se zhroutí, je obtížné ho "poskládat" zpět. Stejně tak s důvěrou. Je velmi důvěřivý, ale je-li jdnou zklamán, už nikdy nezapomene. Z tohoto důvodu se tak obává všech otřesů, je skeptický a nedůvěřivý, bojí se jakýchkoli změn. Jakákoli změna je totiž známkou potencionální hrozby, že se vše může zhroutit. Bojí se přílišných novinek, radši se drží zaběhnutých a tradičních postupů. Nedůvěřuje planým slibům. Střeží se neuváženosti, ukvapenosti a hektičnosti ostatních živlů.
Krásným příkladem zemského živlu je Stromovous a Entové z Pána Prstenů. Jejich myšlení a plány jsou ve srovnání s hobity velmi pomalé a opatrné, řídí se jedinou zásadou: "neukvapovat se". Ale jakmile se jendou rozohní, nic je nezastaví. "Burárum" hřímá zemský člověk, jakmile procitne ze své dřímoty.
Zemský člověk je ve vztahu věrný a oddaný až za hrob. Můžete se na něm ve všem spolehnout. Dokonce i když mu svazek nepřináší žádné citové uspokojení (nemá žádnou šťávu - vodu), může v něm po formální stránce setrvávat, neboť ctí tento závazek. Stejně tak je však věrný, když někoho zavrhne "do klatby" a do smrti jej nenávidí. Pro měšťanskou uraženou čest neplatí žádná promlčecí lhůta.
Zemský člověk je velmi tvrdohlavý. V pozitivním aspektu se to projevuje jako vytrvalost při sledování nějakého praktického cíle a překonávání překážek: je na to zvyklý, ví, že bez překážek to nejde. "Bez práce nejsou koláče". Ale v extrémní formě se z toho stává tupá zatvrzelost, melancholický, zatížený postoj k realitě. Pohybuje se pomalu a paličatě jako mezek. Neumí vzhlédnout a rozvinout svou fantazii jako Paegas, aby uviděl svou brázdu seshora. Raději zatne zuby a táhne dál. I když už jen konná něco, co ho vůbec nebaví. Musí. Musím, musíš, musíme - taková je realita zemského člověka. Nedovede pochopit, že existují i jiné živly, vášeň, svěžest deště a svobodný let. Drží se své hroudy, svého políčka, své brázdy. Ke stejné melancholické neradosti někdy nutí ostatní, protože vše vidí jen ze svého pohledu.
Na druhou stranu je země tím, o co se všechny ostatní živly opírají a bez čeho by zřejmě vůbec nemohly existovat. Je to pra-materie, pramáti, prapůvodní obsah, jediný živel, která je schopen dávat ostatním tvar. Aby mohla voda téci, potřebuje koryto, které určí tvar jejího toku. Abychom nabrali vodu z potoka, potřebujeme hliněnou nádobu. Abychom ji vypálili, potřebujeme oheň. A aby mohl oheň hořet, potřebuje dřevo, které vyrůstá ze země.
Vzduch, zdá se, se ze zemí nikdy neshodne: ona mu staví do cesty překážky v podobě skal, zdí a domů a on jí postupně, pomalinku rozrušuje, když její prachové částečky ulamuje a odnáší do dálky. Země je pro vzduch vězením, z něhož se explozí snaží prodrat ven (nebo implozí dostat dovnitř). Vzduch je pro zemi něčím, co jí věčně rozrušuje. Vedou spolu ustavičný svár, tak jako voda a oheň. Nic není věčné, ani země, ani voda, ani oheň, ani vzduch. Je jen věčná hra jejich proměn.
Poselství země zní: Abychom mohli žít, potřebujeme tělo, jídlo, práci a střechu nad hlavou. Všemi těmito dary nás obdarovává živel země.
Literatura:
Banzhaf, Hajo: Živly jako obraz člověka, Bratislava 2001
Banzhaf, Hajo: Živly jako obraz člověka, Bratislava 2001
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)