Člověk, kterým můžu být já i ty, prochází v našem pohádkově-metaforickém dialogu třemi setkáními: se Zemí, se Sluncem a poté se samotným Tajemstvím železa.
I. Setkání se Zemí
Země: Všichni jste mé děti – a můžete žít i jinak. (Posílá vizi života, který je pro nás možný).
Člověk: Slyším tvé volání. To ve mně probouzí naději, to mě dojímá. Že nemusím zůstávat v těch svých sračkách, v knihách, v těch zaprášených (virtuálních) světech. Úplně mimo život.
A nyní cítím, že ten život, o kterém mluvíš, je dostupný. Mrazí mě z toho, že lze žít i jinak, než jak jsem žil dosud. Zavřený sám v sobě a čekající na "ten život", který jednou přijde. Z tvého volání cítím něco hřejivého, bezpečného, ale i trochu dobrodružného.
Země: Ale něco pro to ze své strany musíš udělat. Záleží, co uděláš. Jsem tu pro vás, ale musíš udělat i první krok z tvé strany.
Člověk polkne, zastavuje své nadšení z vize, kterou právě uviděl. A sakra, škrabe se na hlavě. Nevim. Myslel jsem, že si lehnu a přinesou mi hrozny rovnou do úst. Ono to nebude tak lehký, jak jsem si myslel. To mě zaskočilo. Jsem v rozpacích. Opravdu to chci? Už se vlastně znám. Vím, jak jsem pohodlnej. Proč bych se měl snažit, kurňa? (Rozlobeně)
Proč bych… Proč jako … Proč bych se měl snažit? Co se po mě teda chce? Co po mě chceš?!
Co já jako člověk můžu udělat? Co je z mé strany potřeba, abych tu vizi mohl skutečně žít?
Země: Už v tom jsi, už jsi v mém království. Stačí se dívat kolem sebe. Už to stejně žiješ. Ale máš šupiny na svých očích a jen to nevidíš.
Člověk: Máš pravdu. Ale nyní už vím, že nevidím. Rozhlížím se, ale stejně jsem ve tmě, ve své temnotě. Věřím ti, ale nic z toho ve svém životě nevidím. Žiju v šedivém světě, ve světě čekání. Ale nyní jsem si toho už vědom, a to je velký rozdíl.
Země: Možná bys po mě chtěl nějaké kouzlo. Ale já nemohu způsobit, abys viděl to, co tu už je.
Člověk: Celou dobu jsem se tvářil, že nechápu. Že nevím, že nerozumím, že nechápu. Ale o tom to není. Já vlastně moc dobře vím, jak to je. Jen jsem dělal, že nevím. Pravda je taková, že prostě v sobě nemám zápal a odhodlání a vymlouvám se na to, že nevím. Když přede mne stavíš svou vizi, je to výzva. Ale současně s tím si uvědomuji své zasmrádlé teplíčko, jak mi v něm je dobře. Nechce se mi z něj, jsem na něj zvyklý, vždy se do něj znovu vracet. Tvá vize mě děsí - víš čím? Že jakmile na ní přistoupím, jakmile poodhrnu závěs, nebudu moc už zalézt zpátky. Jakmile překročím určitou hraniční zónu, nebudu již moci zpět. Jakmile mi sundáš mé klapky, už mi nepůjdou zpět nandat. Už nezbyde než to, co vidím, žít. Už se nebudu moci na nic vymlouvat. Už nebudu moci nikomu říkat, „že na tom makám“ a přitom si držet své staré pohodlí.
Můj postoj je takový: Čekám, až život přijde. Ale nic pro to nebudu dělat. To by bylo zavazující. Už bych nemohl zpět. Jakmile překročím onen limit, Slunce už září naplno, les voní naplno, voda ze studánky chutná jako nikdy předtím. Je to nádherný, ale je to prostě naplno; už z toho nelze zpět do té mé bubliny.
Země: Mě se nemusíš bát.
Člověk: To není o tom, že bych se tě bál. Důvěřuju tomu, co říkáš. Sálá z tebe světlo a teplo, vím, že tvoje vize je pravdivá. Láká mě, nebojím se jí. Jde o něco jiného… (Dlouze přemýšlí). …Jádro je v tom, že to chce trochu nějaké práce. Nyní si uvědomuji – že to, o čem mluvíš, mám-li to vzít kolem a kolem, obnáší nějakou práci. Ale čím víc o tom přemýšlím – je to fér. Když chce někdo jahody, tak musí okopat záhonek. To není nějaká práce přes míru, jako dřina. Ne, je to adekvátní míra práce, která za to stojí. Život je fér. Nemůžu přece čekat, že mi někdo to, o čem mluvíš, nabídne na stříbrném podnose. Je to fér. Kdo nepracuje, ať nejí, podle tohodle hesla. Už chápu, že to není past na mě, nějakej podvod. Prostě je to fér – musím to uznat. Nyní uznávám, že to byla jedině moje lenost, která mě dělila od cesty k tobě, navzdory milionům výmluv o tom či onom. Ta mě držela v postoji: Já čekám – já čekám – já čekám. Co mi ten život přinese. Až mi ten život někdo nabídne.
Země: Až tenhle krok uděláš, přestaneš být pasivní divák. Začneš žít to svoje. To, pro co sis sem přišel. Budeš svůj život vytvářet. O mě nejde, já tu budu ještě dlouho. Miliardy lidských životů po mě přešly. Ale tvůj život uplyne v čekání a zhasne jako svíce. Mě to nezpůsobí bolest. Ale tvůj život uteče, aniž by se s ním potkal. Jen jsi ho pročekal, jako pasivní divák hledící na řeku z jejího břehu.
Ale já volám k vám. Volám k vám, které jsem si vybrala.
Člověk: Slyším tvé volání a mrazí mě z něho. Vidím, co nám dáváš. Můžeme prožít život jako červi, ale stejně tak můžeme žít to božské, nádherné. Obojí nám dáváš v možnost. Když vidím to druhé, tu krásu, která je možná, je mi smutno z té první varianty, pročekat se jako červ k smrti.
Teď vidím – pokud mohu mít to, co nám nabízíš za tu cenu – pokud si trochu máknu, pak to je hodně veliký. Za trochu dřiny – mít takovou hostinu… Anebo se plazit jako červ. Tak to smekám.
Kde mám začít?
Země: Vyjdi z jeskyně a jednoduše v n í m e j.
Člověk: Jdu z jeskyně a vnímám, jak se opravdu v životě cítím. A neni to hezkej pohled. Není vše tak dobrý, jak jsem si namlouval, jak jsem se vším za vodou. Teď vidím opravdu, v čem žiju. Teď vnímám bez příkras, bez iluzí. To je můj život. Něco je v něm dobré, ale víc je toho, co až tak dobré není. Teď to vidím, jak to je.
Z toho se ve mě rodí pokora.
Potřebuju vedení.
Pomoz mi.
Země: Nebudu ti v tvém životě radit přímo, budou se ti ale dít náhody, signály, které tě povedou.
Člověk: Teď jsem teprve ochotný, dostupný, něčím procházet. Nejprve člověk musí vyjít z toho "těstíčka", kdy si říká "všechno mám na háku", stačí si počkat. Ten život se "někde" objeví. Ale to je iluze. Fáze ochoty, prostupnosti, otevřenosti je až po ní.
Země: Teď, právě teď máš příležitost. Slyšíš výstřel. Můžeš ji ale minout.
II. Setkání se Sluncem
Slunce: Tak pojďte, hoši.
Člověk: Přijdeš mi hrozně ohromnej. Připadám si jako malý človíček v chrámu. Připadám si vůči tobě tak malej. Nevím, kde začít. Jsem jen člověk a víc nic nevím. Jsem na začátku.
Ale jsem v pokoře. Poklekám, jako v chrámu.
Slunce: A co proto uděláš, aby ses mi přiblížil?
(Po chvíli.) Chlap se projevuje v činech, ne v přemítání.
Člověk: Rád bych něco dělal. Čekám od tebe radu nebo impulz.
Mohu sednout na koně, jsem připravený, ale ještě nevím, kam mám jet. Vůbec nevím. Co bude, co má být.
Slunce: Dám ti kousek svého kouzelného světla, aby tě vedlo. Dám ho do tebe. Ale je na tobě, co s ním sám uděláš. Může v tobě hodně růst. Můžeš se stát mým odleskem na Zemi.
Podílet se jako muž na mé božské síle.
Člověk: (Ohromeně) To je velký. To není málo.
Slunce: Ale nebude to zadarmo.
Člověk: A co mám pro to udělat? Co ti mám dát?
Slunce: Používej svou vlastní hlavu.
Sám na to zkus přijít, co můžeš udělat pro to, aby bylo vidět, že EXISTUJI. To se projevuje v činech. Lidé jen mluví o tom, že já jsem. To jsou příběhy, mýty o mě. O mýtech přemítají báby. Příběhy se vyprávějí, když nejsem přítomen skrze ty, jež mě žijí. Já nejsem v příbězích, to jsou jen zkazky, nesené ševelícím se větrem za tmy mé nepřítomnosti. Jedině když lidé konají, když mě žijí, pak JSEM.
Člověk: Když my, inspirováni tebou, konáme, tak tu jsi, ale když se tak neděje, tak existuješ pouze v říši mýtů?
Slunce: Ano.
Jste moji synové.
Máte rozšiřovat to, co jsem já.
Člověk: Z toho mě mrazí.
Ale já CHCI něco dělat. Chci být hoden tvého jména. Tvého daru.
Slunce: A co pro to uděláš?
Člověk: Dám ti svůj život. Aby ses v něm mohl projevovat. Chci ti dát kus svého života, svou ruku k činu.
Slunce: Já nechci tvou ruku.
Člověk: A co chceš? (Šeptá.)
(Slunce mlčí.)
Člověk: Budu na to muset přijít sám...
Neslyšně, se slzami v očích, šeptá: Moje srdce.
(Nahlas). Chci ti dát svoje srdce.
(Hluboce vydechne). Otvírám ti svoje srdce.
Slunce se vlévá do jeho bytí. Jeho světlo v člověku roste a naplňuje jej od nohou až po kořínky vlasů.
Slunce: Teď už je to na tobě.
III. Setkání s Tajemstvím železa
Člověk hledí na Tajemství železa, které stojí před ním.
Člověk: Něco mne zvedá, něco ve mě roste jako plamen, něco se mnou hýbe. Skrze tebe můžu skočit hrozně dopředu. Odpíchnu se a skočím daleko a vysoko. Jako plamen. Elegantně, lehce. Jako když skočíš přes kozu. Takovej švih v sobě cejtim, když se na tebe dívám. Skočím skrze tebe hrozně rychle dopředu. To, co by mi trvalo roky, tak já tu vezmu elegantním přemetem.
Tajemství železa: Mám tu pro tebe 2 symbolická slova: Mžik a Mimo řadu. (Jedná se shodou okolností o názvy dvou knih Malcolma Gladwella). Stane se to v mžiku a ocitneš se mimo řadu. To je to, co ti přináším.
Člověk: Směje se hlasitě. Tak to se těšim. Jako když řekneš Heuréka. Jako když postavíš vajíčko na špičku. Jako když se nemusíš plahočit roky s těžkým nářadím. Jako když přeskočíš Macochu. A ještě si přitom výskneš. (Tlesknutí). To není ježíšmarjá - dřina. To je jako když se zažehne plamen.
Člověk: Chci tě poznat. Čím projdu, když půjdu tvojí cestou?
Tajemství železa: To musíš vědět ty, když ke mě přicházíš.
Člověk: Chci zpátky svoje chlapství.
Tajemství železa: Jsem prostředek k tomu.
Člověk: Takže je jen na mě, kolik si z tebe vezmu? Že si vezmu tolik, kolik unesu? Je jen na mě, kolik si naberu, kolik si z toho vytěžim? Tajemství železa: Ano, a taky: Co s tím uděláš.
Člověk: A co ženský? Pomůže mi to s ženskýma?
Tajemství železa: Já ti to nezařídím. Záleží na tobě, co si zde vezmeš, co s tím uděláš a jak to budeš používat.
Člověk: OK! Vím, že je to na mě.
Tajemství železa: A když mě (železo) budeš MÍT, je to něco jinýho, než když na mě jen civíš.
Člověk: Když tě budu mít, tak co to znamená?
Tajemství železa: Pro každého to znamená něco jiného. Tvoje unikátní kvality se slijí s tím, co si zde vezmeš. Vytvoříš si to zde. Vykováš tu něco, co budeš mít jen ty a co bude neopakovatelné. Kterejkoli sedlák si může vzít meč, obléknout zbroj, která mu nepatří, ale to ho ještě nečiní rytířem. Pořád bude sedlák. Když si ale svůj meč sám vykováš, sblížíš se s ním a vleješ do něho své unikátní kvality, bude jenom Tvůj. Budeš s ním srostlý. Bude to něco, co nikdo jiný nemá. Jen ty.
A ať zde získáš cokoliv, řeknu ti jediné: nos mě s hrdostí.
Žádné komentáře:
Okomentovat